„Pane inženýre, chtěli bychom od vás, ovšem jestli jste schopen nám odpovídat. . poručík Křikava udělal pauzu a spočinul dvěma otazníky svých očí na Bláhovi. Ten kývl souhlasně hlavou. Křikava tedy pokračoval: „Potřebovali bychom, abyste nám řekl co nejvíce o své snoubence Alici Prokopové."
„Prosím," kývl Bláha odevzdaně. „Ptejte se. Co vím, tak vám řeknu."
„Povězte nám o ní vše, co víte. Její zvyky, návyky, charakterové vlastnosti, vyjmenujte její známé, přítelkyně, kamarády, řekněte nám, kde pracovala, a vše, co vás napadne. My si z toho už něco vybereme."
„Seznámili jsme se před pěti měsíci. Náhodou. Šel jsem do kina na film Zítra to roztočíme, drahoušku a u pokladny už neměli vstupenky . .
„Do kterého kina?"
„Do Blaníku na Václavském náměstí," dodal Bláha na vysvětlenou. „Už jsem chtěl odejít, ale pojednou mě oslovila velmi hezká dívka a nabídla mi ke koupi vstupenku. Byla to Alice.,Měla jít s přítelkyní, ale ta nepřišla, tak mně vstupenku prodala. V kině jsem se jí představil. Po představení jsem ji pozval na večeři. Pak jsem ji odvezl taxíkem domů . .."
„Kde bydlela?" přerušil Bláhovo vyprávění Křikava.
„V Polské ulici na Vinohradech," povzdechl inženýr a pokračoval: „Dohodl jsem si s ní další schůzku. Pak nastaly ty nejhezčí dny v mém životě. Viděli jsme se asi dvakrát týdně. Pracovala v Chemoplastu a byla dost zaneprázdněná. Vkusně se strojila. Měla ráda šperky. Možná víc než některá jiná žena. Znám několik jejích kamarádek ze zaměstnání. Jiné přátele neměla. A rodiče ztratila před čtyřmi lety, chudinka."
„Kdo jsou ty její kamarádky?"
„Jménem znám jen tři. Marcelu Černou, Dagmar Faltovou a Magdu Haškovou. Pracují.. . pracovaly s ní v Chemo-plastu."
„Dobrá," kývl hlavou poručík Křikava. „S někým jiným jste se u ní nesetkal?"
„U ní?" zeptal se Bláha překvapeně. „Tam jsem chodil jen já."
„Nemám důvod tomu nevěřit. Promiňte," pospíšilsi s odpovědí Křikava.
Mezitím si zavolal kapitán Majer poručíka Kmocha. „Vildo," začal familiárně, „Bláha je u výslechu navyšetřovačce. Pokud vím, říkal, že byl v sobotu u vlaku v Krumlově a čekal tam na snoubenku."
„To říkal."
„Tak tam zajeď a popovídej si s lidmi na nádraží, jestli ho tam někdo neviděl!"
„Provedu. Vy myslíte, že . ..?"
Odpovědí mu bylo jen pokrčení ramen.
„Pane Chadraba, dvanáctého měla přijet na zdejší nádraží taková pěkná, hezká blondýnka z Prahy," zeptal se poručík Kmoch. Náčelník stanice pokrčil rameny: „Jó, kamaráde, kdyby mně bylo třicet, tak jí nepřehlédnu, ale takhle? Asi ti nepomůžu."
„To je škoda," protáhl Kmoch, ale pak se znovu zeptal: „Inženýra Bláhu z Prahy náhodou neznáte?"
Chadraba zavrtěl hlavou: „Kdo jeto?"
„Má ve Vyšném chatu."
„A jezdí sem vlakem?"
„Asi ne. Má Simcu."
„Tak to jsme zase vedle. Ve Vyšném jsem byl naposledy, když tam ještě v hospodě svítili petrolejkou. Od té doby ne. A jestli nejezdí vlakem, tak jsem ho nemohl vidět. Fotku nemáš?"
„Mám," kývl Kmoch a sáhl do kapsy. Technik mu udělal z Bláhova občanského průkazu snímek. Kapitán Majer totiž uznal, že by se mohl hodit. Chadraba vzal fotografii do ruky a zadíval se na ni.
„Tak máš smůlu, kamaráde," zavrtěl hlavou. „Toho jsem tady neviděl. Ani dvanáctýho, nebo jak jsi říkal, ani jindy."
Položil fotografii na stůl a ještě jednou rozhodně zavrtěl hlavou.
„Žádné auto tady nestálo před nádražím? Nepamatujete se? Bledě modrá Simca."
„Myslím, že ne. Tvrdit to ale nemůžu.“
„Tak díky," poděkoval Kmoch, sebral ze stolu fotku a vyšel ven.
Zacloumal jím prudký závan větru, obtížený kapičkami deště. Připadalo mu, že fičí od Kleti, která se nezřetelně rýsovala na horizontu v mracích. Na srpen bylo tohle počasí dost skotačivé. Chvílemi vedro, a než se člověk nadál, lilo jako z konve. Přeběhl několik metrů a doslova vletěl do žigulíka, který nechal před nádražím.
Nastartoval motor a pomalu vyjel.
„Čekal jsem, že alespoň něco zjistíš," mnul si zamyšleně bradu kapitán Majer, když mu Kmoch řekl, jak pochodil na nádraží. „No, nedá se nic dělat. Pořád mně ale na tom něco nesedí."
„A co?" zeptal se svého představeného poručík.
„To je ono. To kdybych věděl," vztyčil ukazovák Majer a vstal od stolu. Několikrát přešel kancelář. „Až skončí Křikava výslech, zajedeš s Bláhou do jeho chaty. Vezmeš ho tam jeho vozem . . . nebo počkej. Odvezeš ho tam referenťákem a jeho vůz necháme zaparkovaný tady. To bude lepší. On by asi nemohl sám jet."
„Mohl bych ho odvézt jeho vozem a pak by se pro mne zastavili třeba dopraváci," navrhl Kmoch.
„Nemohli. My tady potřebujeme ten jeho vůz. Podíváme se v něm po eventuálních stopách," plácl se do čela Majer, „chápej."
„Vy si myslíte, že by . . ."
„Mám ze všeho nejradši jistotu. Jo, a kdyby tě náhodou zval do chaty na kávu, tak se nedej dvakrát pobízet a dobře se tam rozhlédni. Třeba tam něco uvidíš."
„Provedu," řekl Kmoch a zamířil na oddělení vyšetřování. Vešel. Za stolem seděla mladá dívka a něco zapisovala plnicím perem do vyšetřovací knihy s názvem „Protokol". „Už budou hotovi?" zeptal se poručík a pohodil hlavou ke dveřím, za nimiž drnčel psací stroj.
„Myslím, že už to nemůže dlouho trvat," odpověděla a zabrala se znovu do své práce. Kmoch se posadil k oknu a díval se ven do dvora. Nevydržel to dlouho.
Vstal, zaklepal a vešel. Bláha seděl zhroucený na židli.
,,Hotovo?“ zeptal se Kmoch Křikavy.
,,Jo, jsme hotovi. Nevím, ale, jak pan Bláha bude moci jet vozem “
,,Proto jsem tady,“ uklidnil ho Kmoch. ,,Odvezu pana inženýra referenťákem. Simcu si tady u nás zatím nechá zaparkovanou. Zítra mu ji zavezou dopraváci." Pak se podíval na Bláhu tázavým pohledem.
„Mně je všechno jedno,“ vydechl Bláha a mávl rukou.
„Bude to chtít nějaké sedativum. Máte na chatě něco?" zeptal se Kmoch.
„Prášek na spaní tam je," odpověděl odevzdaně Bláha.
„Tak jeden spolknete a půjdete si lehnout. Potřebujete to. Cítíte se dost silný natolik, abyste mohl zůstat v chatě sám?" zeptal se ještě Kmoch.
Bláha kývl a pomalu vstal ze židle. Vykročil ke dveřím. Kmoch za ním. Na nádvoří nastoupili do vozu a poručík vyrazil na silnici. Inženýr mu ukazoval, kudy má jet. Za pár minut projeli kolem restaurace ve Vyšném. Netrvalo dlouho a vůz zastavil před srúbovou chatou mezi lesními stromy.
„Pojďte, uložím vás a pojedu," navrhl Kmoch a vykročili k chatě.
„Jo, klíče od vašeho vozu," vzpomněl si ještě poručík a natáhl ruku: „Aby vám ho mohli dopraváci přivézt," dodal na vysvětlenou.
Bláha mechanicky sáhl do kapsy a podal mu klíčky. Pak odemkl chatu. Vešel dovnitř a nechal otevřené dveře, aby mohl vstoupit také Kmoch.
„Kde máte ten prášek na spaní?" zeptal se poručík.
Bláha ukázal hlavou na dveře po levé straně. Kmoch vešel do koupelny. Na zdi visela lékárnička. Otevřel ji. Byla naplněna k prasknutí. Skleněné trubičky, jejichž obsah by se mohl stát Bláhovi v jeho stavu nebezpečným, nastrkal do kapes. Člověk nikdy neví.
„Tady je jeden amobarbital na spaní, pane inženýre. Zapijte to vodou a zalehněte. Ostatní prášky jsem si zatím vzal k sobě a dám vám je do vozu."
„Myslíte, abych se . .usmál se trpce Bláha. „To je snad nesmysl. Kdybych chtěl, tak se oběsím, podřežu, nebo já nevím co."
Kmoch kývl hlavou. Má pravdu. Kdyby chtěl, má tisíc jiných možností. Vrátil prášky zpět. Pak se posadil a rozhlédl. „Máte jen tu jednu místnost?"
„Ne, je jich víc a podkroví. Vždyť si to tady prohlédněte," vyzval poručíka.
„Mohu?"
Bláha kývl. „Stejně mi tady budete asi dělat domovní prohlídku, ne?"
„A proč?" podivil se Kmoch jeho logice.
„Zatím se vám asi zdám nejpodezřelejší."
„Mně ne," řekl odmítavě Kmoch.
„Tak tedy druhým?"
Nějak moc vyzvídá, pomyslil si poručík. Záleží mu na tom právě v téhle chvíli? Ujistil Bláhu, že nic takového neslyšel a rozloučil se. V tuhle chvíli by bylo krajně netaktické procházet se v chatě a prohlížet místnosti. Potvrdil by to, na co se ho B'áha ptal. Vyšel proto z chaty a nasedl do vozu.
„Odešlete dálnopisné dožádání na správu v Praze. Požádejte o šetření kolem mrtvé a o spolupráci při objasňování vraždy. Určitě nám pomohou," uložil podplukovník Bartoš kapitánu Majerovi. Když se Majer vrátil od náčelníka do své kanceláře, čekal už na něho poručík Kmoch.
„Tak co, rozhlédl jsi se tam?" zeptal se ho Majer.
„Nešlo to," oznámil Kmoch a vysvětlil Majerovi své důvody. „To je jasné, že za takových podmínek by to byla blbost. Zavolej technika!"
Kmoch zavolal Láďu Straku, který přišel během několika minut.
„Ládíku, na dvoře stojí bledě modrá Simca. Tady jsou od n, klíče. Vezmi si je a podívej se pořádně po celém voze, jestli tam nebude nějaká čerstvá stopa, která by mohla patřit té mrtvé. Pak se to ale musí pořádně uklidit, aby tam nezůstala ani stopa po nás," připomněl mu důrazně Majer.
„Rozumím, je to černota co?" kývl s úsměvem technik. Věděl, že na tohle by měl mít povolení od prokurátora. Majer kývl.
O hodinu později se vrátil Straka do kapitánovy kanceláře.
„Tak povídej. Je tam něco?" zeptal se zvědavé Majer. „Vozidlo pečlivě umyto a vystříkáno. Uvnitř ani zrníčko prachu. Prohlížel jsem i kufr. Ten byl taky umyt. A to je dost divné. Kufr řidiči vesměs zapomínají mýt. Maximálně ho uklidí. V kufru Simcy je takový pedantský pořádek, že tomu nerozumím."
„Tak říkáš, že nic?" zabručel Majer.
Straka zavrtěl hlavou a odešel.
Do kanceláře vstoupil poručík Kmoch: „Napsal jsem tady ten dálnopis do Prahy. Chcete se na něj podívat, než ho Jarmilka odešle?“ zeptal se Majera. Položil před něho list papíru. Jak se kapitánovy oči dostávaly ke konci, kýval hlavou. „To byl tvůj nápad napsat žádost o prověrku Bláhy?'*
Kmoch pokrčil rameny a odpověděl s úsměvem: „Když se vám zdá pořád podezřelý . .
„Prima. Ať to Jarmilka odešle tak, jak jsi to napsal."
Sotva přišel do Prahy dálnopis, dal si podplukovník Skalický zavolat kapitána Jánského a nadporučíka Nedvěda.
Kapitán Jánský vstoupil v květnu 1945 jako barikádník do Revoluční gardy a pak se stal příslušníkem SNB. Bylo mu již přes padesát a za několik málo let ho čekal zasloužený odpočinek. Kdo ho neznal, zmýlil by se v něm. Napohled dobrosrdečný, trochu podsaditý, s mírným bříškem, vypadal spíš jako venkovský strejda. Avšak pod tímto zevnějškem číhal velmi bystrý, rychle kombinující a bleskově se rozhodující kriminalista. Nikdy si nestěžoval, ani když byl přetížen množstvím práce. A také nikdy za ním nezůstal nedodělek. Stal se uznávaným kriminalistou, který objasnil nejeden případ těch nejtěžších zločinů - vražd.
Nadporučík Nedvěd byl už zevnějškem tak trochu protikladem Jánského. Silná, ramenatá postava, sportovní držení těla, člověk, který snad nikdy nepoznal strach, alespoň to násobě nedával znát. Hned po prvních případech, kdy spolu pracovali, si ho Jánský oblíbil a rozhodl se, že z něho časem vychová svého nástupce. Proto se z nich stala nerozlučná dvojice.
Nedvěd byl trochu horkokrevnější, rozhodoval se impulzivně, někdy i ukvapeně. Jánský byl psycholog a věděl, jak do Nedvěda nacpat co nejvíce vědomostí, aniž by si nadporučík uvědomoval, že ho představený chce ovlivňovat v jednání a rozhodování.
Jánský měl navíc jistotu, že Nedvěd neponechá nic náhodě, že je ve své práci poctivý a houževnatý. Ostatní soudruzi jim přezdívali táta a syn. Jánský cosi podobného k Nedvědovi dokonce cítil.
Podplukovník Skalický jim podal dálnopisný text. Oba se do něho začetli.
„Víš, že mi to jméno něco připomíná?" prohodil Jánský, když se vrátili zpět do kancvŇ5e.
„Vážně?" opáčil s nedůvěrou Nedvěd.
„Jdi schválně k mravnostníkům. Ať se podívají do svých kartiček. “
„Snad si nemyslíš . .
„Já vím. O mrtvých jen dobře. Ale přesto se tam podívej."
Nedvěd odešel z kanceláře. Netrvalo to ani pět minut, vrátil se a oznámil: „Měl jsi pravdu. Je tam. Byla už jednou vyšetřována. Podezření z příživnictví. Tady je její karta. Ty jsi to věděl?"
„Nevěděl. Jenom tušil, protože to jméno jsem už někde slyšel,“ odpověděl Jánský a zadíval se do karty. „Podívej, dokonce stačila získat přezdívku. .Diamantová princezna*. Tak jí říkali v zasvěcených kruzích.' Však taky vypadala pěkně.**
„To tedy ano," prohodil Nedvěd a znovu se zadíval do obličeje dívky na kartě.
„Víš, co mě zaráží?" zeptal se nahlas Jánský, ale nečekal a odpověděl si sám: „Že měla vážnou známost s tím inženýrem Bláhou, jak sdělují soudruzi z Krumlova. Že by se chtěla vázat na jednoho mužského?"
„Třeba. Jestli jí z toho kynul bohatý sňatek," prohodil Nedvěd.
„Musíme se podívat na oba dva,"
„Já bych tedy začal u jejího bydliště," navrhl Nedvěd.
„Tak jo. A já zatím navštívím její kamarádky," řekl kapitán Jánský.
„Ty je znáš?" zeptal se Nedvěd udiveně.
„No, sem tam nějakou," odpověděl neochotně Jánský a vzal z věšáku klobouk, který nosil v zimě i v létě. „Sejdeme se tady ve dvě odpoledne. Stačíš to?"
Nedvěd pokrčit nerozhodně rameny: „Snad."
„Víc jistoty by ti neškodilo," rýpl Jánský a zavřel za sebou dveře.
„Tak co, Eliško, co pořád děláte?" oslovil Jánský tmavovla-sou prodavačku, která se točila kolem pánské obuvi. Podívala se na něho s mírně drzým úsměvem.
„Jdete si koupit boty, pane kapitáne?" optala se.
„To víte, že ne."
„Tak o co běží? Pokud vím, nic jsem neprovedla."
„Já proti vám nic nemám," ujistil ji Jánský.
Zavrtěla nechápavě hlavou.
„Znáte Alici?" vypálil tiše kapitán a prohlížel si přitom regál s polobotkami.
„Kterou?"
„Diamantovou," upřesnil otázku.
„Jo, Ali? Trochu ji znám."
„Co mi o ní můžete říct?"
„Nic moc."
„Chodila mezi vás?"
„Myslíte do Lucerny? Ani ne. Ukázala se tam jen občas."
„Vždycky v doprovodu?"
„Těch bylo málo. Spíš chodila s takovými - snad ani ne z Prahy - no strejdy ..
„Jako já, co?" usmál se Jánský. „To nic, jen klidně pokračujte."
„No, řekla bych, že většinou tak kolem padesátky. Opravdu, ve vašem věku."
„Neznáte některého?"
„Ne, to ne. Dost jsme se jí divily, že může chodit s takovými dědky," řekla pomstychtivě na adresu Jánského.
„Taky se divím," odpověděl s klidem. „Že s ní šli a nestyděli se. Mně by to připadalo trapné."
Protáhla koutky nalíčených ústa pokrčila rameny: „Nevím, co bych vám mohla ještě říct. .,"
Jánský kývl hlavou a řekl: „Díky - to stačí."
Podíval se na hodinky. Bylo teprve jedenáct. Zapálil si cigaretu. Rozhodl se, že půjde za Prchalem. Taxíkářem, který stává v noci u Lucerny.
Nadporučík Nedvěd přišel v Polské ulici k domu, kde byla Alice Prokopová hlášena k trvalému pobytu. V bytě po rodičích, kteří zahynuli při havárii letadla před čtyřmi lety.
Vešel do chladné domovní chodby. Podíval se na tabuli se jmény nájemníků. Prokopová byla napsána ve druhém patře. Vedle ní v sousedství Jiřina Havlíčková a Marie Králová. Nedvěd pokrčil rameny. V tomhle domě snad bydlí saméženy. Vyšel pomalu do druhého patra, zastavil se před dveřmi s mosaznou tabulkou „Králová" a zazvonil. Čekal dost dlouho. Nedělo se nic. Znovu zazvonil, ale ani pak se nic nestalo. Přešel kolem bytu Prokopové ke dveřím se jmenovkou Jiřina Havlíčková. Tady zvonek zřejmě nefungoval. Zaklepal. Ani pak se nic nedělo. Ještě několikrát opakoval pokus, ale nakonec mávl rukou a přešel do třetího poschodí. Tady měl větší štěstí.
Zazvonil u prvních dveří. Otevřel muž, kterého odhadl tak na šedesát. Nedvěd mu ukázal služební průkaz.
,,Prvně vidím kriminalistu ve skutečnosti," ozval se překvapený muž.
,,Chtěl bych od vás jen malou informaci," poprosil Nedvěd a vstoupil do předíně. „Rád bych se zeptal na vaši sousedku z druhého poschodí. Alici Prokopovou. Zvonil jsem tam, ale nikdo neotvírá. Ani její sousedky nejsou dpma."
„Já ji neviděl od minulého týdne, ale to nic neznamená. Někdy ji nevídám i čtrnáct dní," ujistil Nedvěda muž a pokračoval: „Nejvíc by vám mohla říct paní Králová nebo Hlavičková. Ty bydlí vedle ní, každá z jedné strany."
„Jenže ani jedna z nich není doma."
„V tuhle dobu je najdete naproti v parku. Sedávají na té lavičce u bazénu. Pak jdou do Hlavovky na kafíčko a vracejí se domů asi kolem čtvrté."
„Moc jste mi pomohl, děkuji vám," rozloučil se Nedvěd.
„Mohu si přisednout?" zeptal se nadporučík, sotva došel k lavičce, na níž skutečné seděly dvě starší ženy. Odpovědí mu byly dva nedůvěřivé pohledy. „Potřebuji s vámi mluvit," vysvětlil jim.
„S námi?" zeptaly se obě najednou.
„Jsem nadporučík Nedvěd z Kriminální služby a nejsem o nic méně zvědavý než všechny ženy," usmál se a ukázal služební odznak.
„Tak se posaďte," vybídla ho ta první a obě se odsunuly blíž ke kraji lavičky. „Já jsem Havlíčková," představila se přátelsky a podala mu hubenou ruku.
„Já Králová," špitla druhá.
„Takže už se známe. Rád bych se na něco zeptal. U vás na poschodí jste jen dámské obyvatelstvo, že?"
Obě se zasmály.
„Já bych se chtěl dozvědět něco o té třetí."
„Ta je mladá, ale žádná dáma," začala Havlíčková a Králová jí skočila do řeči: „Běhna je to, pane." V jejích očích svitlo něco jako nenávist smíšená se závistí. Copak asi Prokopové závidí? Možná mladost, možná to, že má milence nebo snad něco jiného? ,
^,Ale vždyť je, Maruško, ještě mladá, tak proč jsi na ni tak zlá?" obhajovala Prokopovou Havlíčková. „Já s ní vycházím dobře. Je náhodou moc příjemná."
„Ale je to běhna. Já v jejích letech měla jednoho a stačilo to," trvala na svém Králová.
Aha, jsme doma, pomyslil si Nedvěd, ale nahlas se zeptal: „Proč myslíte, že je běhna?“
„Protože k ní chodějí pánský návštěvy. A že by tam mužský chodili jen na televizi, o tom pochybuju," ukončila jedovatě.
Nedvěd oponoval, aby z Králové dostal co nejvíc. „Třeba jsou to kolegové ze zaměstnání?"
„Pch. To bych se moc divila."
„Ale dnes jsou vztahy jiné, než byly dřív, když jsme byly mladé my," vmísila se Havlíčková do hovoru.
„To jo," odsekla ji sousedka, „my jsme byly slušné a věděly jsme, co je morálka."
„Kdy jste viděly Alici Prokopovou naposledy?" zeptal se po chvilce ticha Nedvěd.
„Já ji viděla ve čtvrtek," prohlásila s jistotou Králová. Nedvěd tomu věřil, protože jejímu závistivému sledování nemohlo nic ujít. Havlíčková se ale ozvala: „Z neděle na pondělí byla také doma."
„Nemohla být. To bych o tom musela vědět," řekla přesvědčivě Králová.
„Byla doma," bránila se Havlíčková. „Svítila v koupelně."
„To je zajímavé," vpadl jí do řeči Nedvěd, jemuž dalo dost námahy, aby vypadal navenek nevzrušen. Vždyť tu noc byla Prokopová již totálně mrtvá! Někdo cizí navštívil její byt. Musel mít klíče a mohl to být tedy i vrah. Kdo jiný v tu chvíli věděl, že je mrtvá? „Víte to jistě, paní Havlíčková? Kdy se v její koupelně svítilo?" zeptal se znovu, naoko klidně, jako by nešlo o nic důležitého.
„Docela určitě v noci z neděle na pondělí, asi od jedné do dvou," stála na svém Havlíčková. Podívala se s výrazem převahy na Královou, která byla překvapena.
Takže byla hlídaná ze dvou stran, pomyslil si Nedvěd. Pak se zeptal, jaká vlastně Alice Prokopová byla. Obě odpověděly najed nou. Králová znovu opakovala, že to byla běhna a Havlíčková tvrdila, že se to tak nedá tvrdit.
„Ztratila rodiče právě v době, když je dospívající děvče nejvíc potřebuje," začala Havlíčková dřív, než mohla Králová oponovat. „To, že k ní sem tam někdo přijde na návštěvu ..."
„Sem tam někdo . .vyjekla se smíchem Králová. Její nenávist vůči Alici Prokopové byla příliš velká a zjevná. Havlíčková se zdála být solidnější v podávání informací.
„Ano, sem tam někdo, na návštěvu," trvala na svém Havlíčková a podívala se přísně na Královou. Pak pokračovala: „Pravda je, že se ráda hezky obléká a věší na sebe šperky. No
ale proč ne? Je hezká, má dobré místo, vydělá si na to, je svobodná, tak co?“
„Che," ozvalo se od Králové. Nedvěd si toho ale nevšímal. Věděl už své. Kdyby Králové bylo o čtyřicet méně, byla by možná horší než Prokopová.
,,Víte, kolik vydělává?" zeptal se.
,,Jo, jednou mi říkala, že ke třem tisícovkám."
„Tolik?" podivil se Nedvěd.
„Ona bere velké prémie a prý taky dost na podílech, protože ta firma, co tam pracuje, hodně vydělává," vysvětlovala Havlíčková.
„Aha," kývl chápavě Nedvěd. „Tak naposledy jste ji viděla z neděle na pondělí?" zeptal se ještě jednou, aby se ujistil o objektivitě informace.
„Ne. Neřekla jsem, že jsem ji viděla. Vím jenom, že se v noci u ní svítilo v koupelně. Má okénko do světlíku přímo proti mému z koupelny."
„Jste si tedy naprosto jistá, že to bylo právě ten den?" opakoval Nedvěd.
Havlíčková se na něho podívala uraženě. „Samozřejmě, že jsem si jista. Bylo to tak, jak jsem řekla. Nedělejte ze mne nějakou sklerotickou bábu."
„Promiňte, paní Havlíčková. Nezlobte se," omlouval se Nedvěd. Řeč ale byla stejně přetržena. Obě ženy se dívaly uraženě do asfaltu parkové cestičky a k hovoru se už neměly. Nedvěd se tedy ještě jednou omluvil a odporoučel se.