Mrtvola v China Street
 
Left
 
 
I
 
Zelené kostky se rozkutálely po zeleném stole, narazily současně na mantinel a odlétly od něho. Jedna se hned nato zastavila šesti body ve dvou stejných řadách navrch. Druhá poskakovala až doprostřed stolu a tam zůstala ležet, s jedním jediným bodem nahoře.
Ned Beaumont tiše zabručel „Pchm!“ a vítězové sklidili ze stolu peníze.
Harry Sloss sebral kostky a zachřestil jimi v bledých chlupatých rukách jako lopaty. „Sázím pětadvacet.“ Hodil na stůl dvacetidolarovou a pětidolarovou bankovku.
Ned Beaumont ustoupil od stolu a řekl: „Tak do něj, pánové, já musím natankovat.“ Odešel přes hernu ke dveřím. Tam se setkal s Walterem Ivansem, který právě vstoupil. Řekl. „Ahoj, Walte,“ a byl by šel dál, ale jak uhýbal z cesty, chytil ho Ivans za loket a obrátil se na něho.
„M-m-mluvil jsi s P-p-paulem?“ Když Ivans říkal „P-p-paulem“, vylétla mu od úst jemná prška.
„Právě k němu jdu.“ Ivansovi zazářily modrozelené oči v kulatém hezkém obličeji, ale Ned Beaumont s očima přimhouřenýma dodal: „Moc nečekej. Kdybys tak moh mít nějakou chvíli strpení.“
Ivansovi se roztřásla brada. „A-a-ale ona to d-d-dítě bude mít p-p-příští měsíc.“
Nedu Beaumontovi se v temných očích objevilo překvapení.
Vyprostil ruku ze sevření ruky menšího muže a couvl. Potom mu pod tmavým knírkem zaškubalo okolo úst a řekl: „Doba je zlá, Walte, a – no – ušetříš si zklamání, když do listopadu nebudeš moc čekat:“ Znova přimhouřil oči a pohlédl pozorně na Ivanse.
„A-ale když mu to řekneš t-t-ty-“
„Naservíruju mu to, jak budu moct horké, a ty víš dobře, že on udělá, co bude v jeho silách. Ale zrovna teď na tom sám není nejlíp.“ Pokrčil rameny a zachmuřil se, jenom oči se mu leskly napjatou pozorností.
Ivans si navlhčil rty a rychle několikrát za sebou zamrkal. Pak dlouze vzdychl, položil obě ruce Nedu Beaumontovi na prsa a lehce do něho strčil. „T-t-tak jdi,“ zaprosil naléhavě. „J-j-já tu na t-ttebe počkám.“
 
 
II
 
Cestou po schodech nahoru si Ned Beaumont zapálil tenký, zeleně kropenatý doutník. V prvním poschodí, kde visel guvernérův portrét, zahnul do předního traktu domu a zaklepal na široké dubové dveře, jimiž chodba končila.
Když uslyšel Paula Madviga zvolat „Dál“, otevřel a vešel dovnitř.
Paul Madvig byl v pokoji sám, stál u okna s rukama v kapsách, zády ke dveřím, a díval se žaluziemi do tmavé China Street.
Pomalu se otočil a řekl: „Á, tady seš.“ Byl to pětačtyřicátník, velký jako Ned Beaumont, ale skoro o dvacet kilo těžší, a přitom žádná měkkota. Měl světlé ulízané vlasy s pěšinkou uprostřed. Hezký zarudlý obličej působil mužně. Šaty, které by jinak vypadaly křiklavě, zachraňovala kvalita a to, jak je uměl nosit.
Ned Beaumont zavřel dveře a řekl: „Půjč mi trochu peněz.“
Madvig vytáhl z vnitřní náprsní kapsy hnědou peněženku.
„Kolik chceš?“
„Dva stováky.“
Madvig mu dal stodolarovou bankovku a pět dvacek a zeptal se:
„Kostky?“
„Díky.“ Ned Beaumont strčil peníze do kapsy. „Ano.“
„To už je doba, cos něco vyhrál, co?“ zeptal se Madvig a dal si zase ruce do kapes.
„Ani ne – měsíc nebo šest neděl.“
Madvig se usmál. „Na to, že od té doby prohráváš, je to dost dlouho.“
„Pro mě ne.“ Nedu Beaumontovi zazněl v hlase slabý náznak podráždění.
Madvig zachřestil v kapse mincemi. „Stojí to dnes v herně aspoň za něco?“ Posadil se na roh stolu a zadíval se na svoje nablýskané hnědé střevíce.
Ned Beaumont zvědavě pohlédl na blondýna, potom zavrtěl hlavou a řekl: „Za starou belu.“ Přistoupil k oknu. Nad budovami na druhé straně ulice byla obloha černá a těžká. Přešel k telefonu za Madvigovými zády a vytočil číslo. „Haló, Bernie. Ned u aparátu.
Jak stojí sázky na Peggy O’Toolovou… To je všechno?… No tak mi to napiš po pěti stovkách… Jistě… Sázím na déšť, a jestli bude pršet, Peggy Incineratora porazí. No dobře, tak mi udělej cenu… V pořádku.“ Položil sluchátko do vidlice, znova obešel Madviga a zastavil se před ním.
Madvig se zeptal: „Proč si nedáš trochu oddych, když se ti začne lepit smůla na paty?“
Ned Beaumont se zamračil. „To je dobré leda k tomu, že když pak zas začneš, máš smůlu pořád. Měl jsem těch patnáct stovek vsadit na vítěze, a ne na pořadí. Když už mám dostat na frak, ať to mám aspoň z krku.“
Madvig se zachechtal a zdvihl hlavu: „Jen jestli dokážeš takový karambol vydržet.“
Ned Beaumont stáhl koutky úst a spolu s nimi se svěsily konečky knírku. „Dokážu vydržet, co je potřebí vydržet,“ řekl a obrátil se k odchodu.
Měl už ruku na klice, když Madvig řekl vážně. „Myslím, že jak tě znám, dokážeš, Nede.“
Ned Beaumont se otočil a popuzeně se zeptal: „Dokážu co?“
Madvig obrátil strnulý pohled k oknu. „Všechno vydržet,“ řekl.
Ned Beaumont se pozorně zahleděl na Madvigův odvrácený obličej. Blondýn rozpačitě poposedl a znovu zacinkal v kapse mincemi. Ned Beaumont na něho upřel úmyslně bezvýrazné oči a zeptal se skrznaskrz nechápavým tónem:
„Kdo?“
Madvig zrudl. Vstal od stolu a udělal krok k Nedu Beaumontovi. „Jdi se vycpat,“ pravil.
Ned Beaumont se zasmál.
Madvig se rozpačitě zašklebil a otřel si obličej zeleně lemovaným kapesníkem. „Proč se u nás někdy neobjevíš?“ zeptal se. „Máma včera říkala, že už tě neviděla aspoň měsíc.“
„Možná že tenhle týden k vám některý den zaskočím.“
„Měl bys. Víš, jak na tebe máma drží. Přijď na večeři.“ Madvig strčil kapesník do kapsy.
Ned Beaumont se opět pomalu vydal ke dveřím a po očku přitom pozoroval blondýna. S rukou na klice se zeptal: „Tos se mnou chtěl mluvit kvůli tomuhle?“
Madvig svraštil čelo. „Ano. Také.“ Odkašlal si. „Hm – no – ještě kvůli něčemu jinému.“ Najednou byla jeho nedůvěra tatam, uklidnil se a už se zas ovládal. „Ty se v těchhle věcech vyznáš líp než já.
Slečna Henryová má ve čtvrtek narozeniny. Co myslíš, co bych jí měl dát?“
Ned Beaumont kliku zas pustil. Když se opět podíval Madvigovi zpříma do obličeje, neměl už v očích výraz pohoršení. Vyfoukl kouř z doutníku a zeptal se: „Pořádají okolo toho nějakou ceremonii, ne?“
„Ano.“
„Pozvali tě?“
Madvig zavrtěl hlavou. „Ale zítra tam jdu na večeři.“
Ned Beaumont pohlédl na svůj doutník, potom znova Madvigovi do obličeje a zeptal se: „Budete podporovat senátora, Paule?“
„Myslím, že budeme.“
Nedu Beaumontovi zahrál na tváři úsměv stejně mírný jako tón, jímž pronesl další otázku: „Proč?“
Madvig se usmál: „Protože on s naší podporou Roana úplně vyřídí a my s jeho pomocí prosadíme všechny naše kandidáty, jako kdyby proti nám nikdo nestál.“
Ned Beaumont si strčil doutník do úst. Pořád stejně mírně se zeptal: „A bez“ – zdůraznil zájmeno – „vaší podpory – dokázal by tentokrát senátor získat křeslo?“
Madvig pravil chladně a s určitostí: „Ani nápad.“
Po chvilce se Ned Beaumont zeptal: „A ví to?“
„Měl by to vědět líp než kdo jiný. A kdyby to nevěděl – Co to sakra do tebe vjelo?“
Smích Neda Beaumonta zazněl posměšně. „Kdyby to nevěděl,“ dořekl za Madviga, „tak bys k němu ty zítra na večeři nešel, co?“
Madvig se zamračil a znova se zeptal: „Co to sakra do tebe vjelo?“
Ned Beaumont vyňal doutník z úst. Rozkousal špičku tak, že z ní byly rozžvýkané cáry. Řekl: „Nic do mě nevjelo.“
Pak se zatvářil zamyšleně. „Ty si přece nemyslíš, že ostatní kandidáti potřebujou senátorovu podporu?“
„Podpora ještě nikdy žádnému kandidátovi neuškodila,“ odpověděl nedbale Madvig, „ale my bysme dokázali prosadit naše lidi docela dobře i bez jeho pomoci.“
„Už jste mu něco slíbili?“
Madvig našpulil rty: „Už je prakticky ruka v rukávě.“
Ned Beaumont sklonil hlavu, takže se na blondýna zadíval zpod obočí. V obličeji zbledl. „Hoď ho přes palubu, Paule,“ řekl hlubokým, chraplavým hlasem. „Potop ho.“
Madvig si založil ruce v bok a tiše, jako by nevěřil vlastním uším, zvolal: „To jsem teda papež!“ Ned Beaumont přešel kolem Madviga a tenkými, třaslavými prsty zamáčkl hořící konec doutníku v tepaném měděném popelníku na stole.
Madvig mu upřeně hleděl do zad, dokud se mladší muž nenarovnal a neobrátil se k němu. Potom se na něho přátelsky a zoufale zašklebil. „Co ti to vlezlo na mozek, Nede?“ postěžoval si. „Táhneš to s náma tak dlouho, a pak se najednou zničehonic postavíš na zadní. To jsem jelen, jestli ti rozumím!“
Ned Beaumont se znechuceně zašklebil. Řekl: „No dobře, zapomeň na to,“ a hned zas zaútočil skeptickou otázkou: „Myslíš, až ho znovu zvolí, že vám bude hrát do ruky?“
S tím si Madvig nedělal starosti. „Já už ho zvládnu.“
„Snad, ale nezapomeň, že v životě nikdy nedostal na frak.“
Madvig přikývl s naprostým souhlasem: „Jistě, a to je taky jeden z nejlepších důvodů, proč jdu s ním.“
„Ne, to není, Paule,“ řekl Ned Beaumont vážně. „To je ten nejhorší důvod. Jen si to znova promysli, i když tě z toho bolí hlava. Jak moc jsi ztvrdnul do té jeho oslnivé blond dcerušky?“
Madvig řekl: „Se slečnou Henryovou se ožením.“
Ned Beaumont našpulil rty, jako by chtěl hvízdnout, ale nehvízdl. Přimhouřil oči a zeptal se: „To patří k tomu kšeftu?“
Madvig se chlapecky zašklebil. „Ještě o tom nikdo neví,“ odpověděl. „Jedině ty a já.“
Nedu Beaumontovi naskočily na hubených tvářích červené skvrny. Usmál se, jak uměl nejlíp, a řekl: „Já to nevyžvaním, na mě se můžeš spolehnout, a ještě ti dám dobrou radu. Jestli to chceš opravdu udělat, ať ti to dají písemně a odpřísáhnou to před notářem a složí kauci v hotovosti, anebo ještě líp, trvej na tom, aby svatba byla ještě před volbama. Tak si zajistíš aspoň svou libru masa – nebo vlastně ona váží kolem padesáti kilo, ne?“
Madvig přešlápl. Vyhnul se upřenému pohledu Neda Beaumonta a řekl: „Nevím, proč o senátorovi pořád mluvíš, jako kdyby to byl nějaký kasař. Je to džentlmen a –“
„Ale ovšem. Čet jsem o tom v Postu – jeden z mála posledních aristokratů v americkém politickém životě. A jeho dceruška je zrovna taková aristokratka. Proto ti taky radím, aby sis přišil košili na tělo, až k nim půjdeš, nebo se vrátíš bez ní, poněvadž pro ně seš jenom nižší živočich a pravidla o chování mezi lidma na tebe neplatí.“
Madvig vzdychl a spustil: „Tak Nede, nebuď tak zatraceně –“
Ale Ned Beaumont si na něco vzpomněl. V očích mu zlomyslně blýsklo. Řekl: „A neměli bysme zapomínat, že aristokrat je taky mladý Taylor Henry. Protos ty asi donutil Opal, aby si s ním přestala zahrávat. Jakpak to bude klapat, až si vezmeš jeho sestru a on se stane strýčkem tvé dcery nebo čím? Získá tím nárok, aby si s ní zas začal zahrávat?“
Madvig zívl. „Tys mi dobře nerozuměl, Nede,“ pravil. „O tohle všechno jsem se tě neprosil. Ptal jsem se tě jenom, jaký dárek mám koupit slečně Henryové.“
Nedu Beaumontovi znehybněla tvář a proměnila se v poněkud zasmušilou masku. „Jak seš s ní daleko?“ zeptal se hlasem, který neprozrazoval, co si myslí.
„Nijak. Byl jsem tam snad tak pětkrát šestkrát promluvit si se senátorem. Někdy se s ní vidím a někdy ne, ale nezmůžu se na víc než na ‚Jak se vám daří?‘ protože vždycky u toho někdo je. Víš, zatím jsem neměl příležitost se jí vyjádřit.“
Na okamžik blýskl Nedu Beaumontovi v očích pobavený výraz a zase zmizel. Ned Beaumont si nehtem palce přihladil po jedné straně knírek a zeptal se:
„Zítra tam jdeš na večeři poprvé?“
„Ano, ale myslím, že ne naposled.“
„A na večírek o jejích narozeninách jsi pozvánku nedostal?“
„Ne,“ Madvig zaváhal. „Zatím ne.“
„Tak potom ti poradím něco, co se ti nebude líbit.“
Madvig se zatvářil apaticky. „Co…?“ zeptal se.
„Nedávej jí nic.“
„Jdi se vycpat, Nede!“
Ned Beaumont pokrčil rameny. „Dělej, jak myslíš. Zeptal ses mě, a já ti odpověděl.“
„Ale proč?“
„Člověk nemá dávat lidem dary, pokud není jisté, že je od něho rádi dostávají.“
„Ale každý rád –“
„Snad, ale ono to má hlubší smysl. Když někomu něco dáváš, říkáš tím vlastně nahlas, že víš, že by chtěl, abys mu dal –“
„Už vím, co myslíš,“ řekl Madvig. Prsty pravé ruky se podrbal na bradě. Svraštil obočí a řekl: „Asi máš pravdu.“ Pak se mu v obličeji vyjasnilo. Řekl: „Ale ať jsem papež, jestli si takovou příležitost nechám ujít.“
Ned Beaumont řekl rychle: „No, tak potom se budou snad hodit květiny nebo něco takového.“
„Květiny? Kristepane! Já chtěl –“
„Jistě, chtěls jí dát fáro nebo pár metrů perel. K tomu budeš mít příležitost později. Začni s málem a pak přidávej.“
Madvig se zatvářil kysele. „Budeš mít asi pravdu, Nede. Ty se v těchhle věcech vyznáš líp než já. Tak teda květiny.“
„A ne moc.“ Potom jedním dechem: „Walt Ivans všude roztrubuje, že bys měl jeho bráchu dostat z basy.“
Madvig si stáhl vestu přes kalhoty. „Ozvěna mu řekne, že Tim zůstane do voleb pod zámkem.“
„Ty ho necháš postavit před soud?“
„Nechám,“ odpověděl Madvig a s větším důrazem dodal: „Přece zatraceně dobře víš, že v tom nemůžu nic udělat, Nede. Kdekdo se třese na znovuzvolení a dámské kluby jsou na válečné stezce – tahat Tima z louže v téhle situaci, to bych se mohl jít rovnou utopit.“
Ned Beaumont se na blondýna zlotřile zašklebil a protáhl: „Dokud jsme se nespřáhli s aristokracií, moc nám na dámských klubech nezáleželo.“
„Teď nám na nich záleží,“ Madvigovi ztemněly oči.
„Timova žena bude mít příští měsíc dítě,“ řekl Ned Beaumont.
Madvig podrážděně zachrčel: „To ještě scházelo,“ postěžoval si. „Proč na tyhle věci nemyslí, než se dostanou do maléru? Mají v hlavě piliny, všichni do jednoho.“
„Taky mají hlasy.“
„To je právě ta chyba,“ zavrčel Madvig. Chvíli se zamračeně díval na podlahu, pak zdvihl hlavu. „Postaráme se o něj, jen co spočítají hlasy, ale do té doby se nedá svítit.“
„To ale mládence moc nenadchne,“ řekl Ned Beaumont a vrhl na blondýna temný pohled. „Piliny nepiliny, jsou zvyklí, že je o ně postaráno.“
Madvig trochu vystrčil bradu. Kulaté, temně modré oči upřel na Neda Beaumonta. Tiše se zeptal: „No a?“
Ned Beaumont se usmál a řekl, jako by se nechumelilo: „Ty víš dobře, že stačí pár takovýchhle maličkostí, a kdekdo začne vykládat, jak to bylo všechno jinačí za starých časů, než sis plác se senátorem.“
„Ano?“
Ned Beaumont neuhnul, ani se nepřestával usmívat a pokračoval stejným tónem: „Ty víš dobře, jak málo takovýchhle maličkostí stačí, a kdekdo začne vykládat, že u Shada O’Roryho je o mládence postaráno pořád.“
Madvig, který, jak se zdálo, poslouchal naprosto soustředěně, řekl nyní velice úmyslně klidným hlasem: „Já vím, že ty je k takovým řečem navádět nebudeš, Nede, a vím taky, že se na tebe můžu spolehnout, že takové řeči hned zarazíš, kdybys je náhodou slyšel.“
Potom chvilku stáli tiše, dívali se jeden druhému do očí a ani jednomu z nich se v obličeji nic nepohnulo. Mlčení přerušil Ned Beaumont. Řekl: „Trochu by možná pomohlo, kdybysme se postarali o Timovu ženu a děcko.“
„To je ono.“ Madvig stáhl bradu a v očích se mu rozjasnilo. „Dohlídneš na to, ano? Dej jim, co potřebujou.“
 
 
III
 
Walter Ivans čekal na Neda Beaumonta dole u schodiště s očima široce rozevřenýma a plnýma očekávání. „C-co p-p-povídal?“
„Jak jsem říkal: nedá se svítit. Po volbách se udělá všechno, co bude potřeba, aby se z toho Tim dostal, ale do té doby ani ň.“
Walter Ivans svěsil hlavu a hluboce vzdychl, až mu v prsou zachrčelo.
Ned Beaumont položil svému menšímu společníkovi ruku na rameno a řekl: „Je to zatracená smůla, a nikdo to neví líp než Paul, ale ani on mu nemůže pomoct. Mám ti vyřídit, že jí máš říct, aby neplatila žádné účty. Ať je pošle jemu – za činži, za hokynáře, za doktora i za nemocnici.“
Walter Ivans prudce zvedl hlavu a chytil Neda Beaumonta oběma rukama za ruku. „B-bože, to je p-pašák!“ Modrozelené oči se vlhce zaleskly. „A-a-ale kdyby tak m-moh dostat Tima z b-báně.“
Ned Beaumont řekl: „No, vždycky se může něco stát, a třeba to půjde.“ Pak vyprostil ruku ze sevření, řekl: „Tak nashle,“ a vykročil kolem Ivanse ke dveřím do herny.
Herna zela prázdnotou.
Vzal si kabát a klobouk a odešel k domovním dveřím. Dlouhé šedavé provazy deště dopadaly šikmo do China Street. Usmál se a šeptem oslovil déšť: „Jen se sypte, miláčkové, je vás za tři tisíce dvě stě padesát dolarů.“
Vrátil se dovnitř a zavolal si taxík.
 
 
IV
 
Ned Beaumont pustil nebožtíka a vstal. Nebožtíkovi klesla hlava trochu doleva, na druhou stranu od kraje chodníku, takže na tvář zplna dopadalo světlo pouliční lampy na rohu. Byla to mladá tvář a utkvěl na ní výraz hněvu, který ještě zvyšovala tmavá rýha, táhnoucí se napříč čelem od okraje světlých kudrnatých vlasů k jednomu obočí.
Ned Beaumont se rozhlédl nalevo i napravo po China Street. Na jedné straně, kam oko dohlédlo, nebyla živá duše. O dvě ulice dál na druhé straně vystupovali před klubem „Srub“ z automobilu dva muži. Automobil nechali stát před klubem, chladičem k Nedu Beaumontovi, a vešli dovnitř.
Ned Beaumont hleděl několik vteřin na automobil a potom se najednou prudce otočil a zadíval se na druhou stranu, a hned nato, tak rychle, že oba ty pohyby splynuly v jeden, se obrátil a skočil na chodník do stínu nejbližšího stromu. Dýchal otevřenými ústy, a třebaže na rukou se mu ve světle lucerny zaperlily drobné kapičky potu, otřásl se a ohrnul si límec svrchníku.
Zůstal ve stínu stromu, jednou rukou opřený o strom, snad půl minuty. Pak se náhle narovnal a vykročil ke klubu „Srub“. Šel čím dál rychleji, v předklonu, téměř klusal, když vtom si všiml, že po druhé straně ulice přichází nějaký člověk. Ihned zvolnil krok a přinutil se k normální chůzi. Muž, dříve než došel k Nedu Beaumontovi, vstoupil do jednoho domu.
Sotva Ned Beaumont došel ke klubu, přestal dýchat ústy. Rty měl pořád poněkud pobledlé. Aniž se zastavil, přejel očima prázdný automobil, vystoupil po schodech mezi dvěma lucernami ke dveřím klubu a vešel dovnitř.
Od šatny přicházeli přes halu Harry Sloss a ještě jeden muž. Zastavili se a řekli současně. „Jak se máš, Nede.“ Sloss dodal: „Slyšel jsem, žes dneska trefil Peggy O’Toolovou.“
„Ano.“
„Kolik to dalo?“
„Tři tisíce dvě stě.“
Sloss si přejel jazykem dolní ret. „To je hezké. To si dnes večer asi hodíš partičku.“
„Možná, ale až později. Je tu Paul?“
„Nevím. Právě jsme přišli. Ale ne aby ses k tomu rozhoupal moc pozdě. Slíbil jsem mojí, že přijdu brzo domů.“
Ned Beaumont řekl: „Dobře,“ a odešel k šatně. „Je tu Paul?“ zeptal se šatnářky.
„Ano, přišel, je to asi deset minut.“
Ned Beaumont se podíval na náramkové hodinky. Bylo půl jedenácté. Vystoupil do prvního poschodí a vešel do pokoje v předním traktu. Když vkročil dovnitř, seděl Madvig ve večerním obleku u stolu a právě sahal po telefonu.
Rozmyslel si to a řekl: „Jak se vede, Nede?“ Velký hezký obličej měl zdravě červený a klidný.
Ned Beaumont řekl: „Už se mi vedlo hůř,“ a zavřel za sebou dveře. Posadil se do křesla blízko Madviga. „Jak se vydařila večeře u Henryů?“
Madvigovi se v koutcích očí objevily vějířky vrásek. „Zažil jsem už horší,“ řekl.
Ned Beaumont uřezával špičku bledého, skvrnitého doutníku. Když se zeptal: „Byl tam Taylor?“ třásly se mu ruce, a to se nehodilo k pevnému hlasu. Pohlédl na Madviga, aniž zvedl hlavu.
„Při večeři ne. Proč?“
Ned Beaumont natáhl zkřížené nohy před sebe, opřel se pohodlně v křesle, opsal rukou s doutníkem nedbalý oblouk a řekl: „Leží mrtvý u chodníku dole na ulici.“
Madvig zachoval klid a zeptal se: „Opravdu?“
Ned Beaumont se k němu naklonil. Svaly ve vyhublém obličeji se mu napjaly. Obal doutníku mu pukl mezi prsty, až to slabounce zapraskalo. Zeptal se podrážděně: „Rozuměls mi, co jsem řek?“
Madvig pomalu přikývl.
„No a?“
„No a co?“
„Někdo ho zabil.“
„A co má být?“ řekl Madvig. „Mám se kvůli tomu rozbrečet?“
Ned Beaumont se v křesle zase narovnal a zeptal se: „Mám zavolat policii?“
Madvig trochu povytáhl obočí: „Copak to policie ještě neví?“ Ned Beaumont z blondýna nespouštěl oči. Odpověděl: „Když jsem ho viděl, nikdo u něj nebyl. Chtěl jsem si dřív, než něco udělám, promluvit s tebou. Nebude to vadit, když řeknu, že jsem ho našel?“
Madvig obočí zase spustil. „Proč by to mělo vadit?“ zeptal se tupě.
Ned Beaumont vstal, udělal dva kroky k telefonu, zarazil se a znova se otočil k blondýnovi. Pak řekl pomalu a s důrazem: „Neměl klobouk.“
„Teď už ho nebude potřebovat.“ Potom se Madvig zamračil: „Ty jsi zatracený blázen, Nede.“
Ned Beaumont řekl: „Jeden z nás dvou blázen je,“ a odešel k telefonu.
 
 
V
 
TAYLOR HENRY ZAVRAŽDĚN
 
Mrtvola senátorova syna nalezena v China Street
 
Včera večer, několik minut po desáté, byla v China Street nedaleko nároží Pamela Avenue nalezena mrtvola Taylora Henryho, šestadvacetiletého syna senátora Ralpha Bancrofta Henryho; soudí se, že se stal obětí loupežného přepadení.
Podle prohlášení coronera Williama J. Hoopse byla smrt mladého Henryho způsobena zlomeninou lebky a otřesem mozku, k němuž došlo nárazem zátylku na obrubník poté, co Henry upadl, sražen úderem obušku nebo jiného tupého předmětu do čela.
Podle zpráv objevil mrtvolu Ned Beaumont, bytem na Randal Avenue č. 914, který pak odešel do klubu „Srub“ o dvě ulice dál a odtud zavolal policii; než se mu však podařilo dostat spojení s policejním komisařstvím, mrtvolu našel a ohlásil strážník Michael Smitt.
Policejní náčelník Frederick M. Rainey vydal ihned rozkaz k zajištění všech podezřelých osob ve městě a zveřejnil prohlášení v tom smyslu, že nebude šetřit silami, aby byli vrah nebo vrahové ihned odhaleni.
Rodinní příslušníci Taylora Henryho prohlásili, že odešel z domova v Charles Street asi o půl desáté, a…
 
Ned Beaumont odložil noviny, dopil kávu, položil šálek s talířkem na stůl vedle postele a uvelebil se na polštářích. Vypadal unaveně a byl bledý jako stěna. Přitáhl si pokrývku až pod bradu, sepjal ruce za hlavou a nespokojeně se zadíval na rytinu, visící mezi okny ložnice.
Tak ležel půl hodiny a pohyboval jenom očními víčky. Pak zvedl noviny a znova si přečetl tu zprávu. Jak četl, rozlila se mu nespokojenost z očí po celém obličeji. Opět noviny odložil, vstal z postele, pomalu, unaveně zahalil vyzáblé tělo v bílém pyžamu do hnědočerného kimona a s pokašláváním odešel do obývacího pokoje.
Byla to veliká staromódní místnost s vysokým stropem a širokými okny, s obrovitým zrcadlem nad krbem a s nadbytkem červeného plyše na vnitřním zařízení. Z krabice na stole si vzal doutník a posadil se do širokého červeného křesla. Spočinul nohama v obdélníku pozdně ranního slunce a kouř, který vyfoukl, se náhle zhmotnil, jak pomalu vplul do slunečních paprsků. Ned Beaumont seděl zamračeně, a vždycky když vyndal doutník z úst, začal si hned hryzat nehet.
Někdo zaklepal. Ned Beaumont se v křesle narovnal a zadíval se dychtivě a ostražitě na dveře. „Dále.“
Vstoupil číšník v bílé blůze.
Ned Beaumont řekl zklamaně: „Ach, to jste vy,“ a znova se uvelebil na červeném plyši křesla.
Číšník prošel pokojem do ložnice, objevil se s podnosem plným nádobí a misek a zmizel. Ned Beaumont zahodil oharek doutníku do krbu a odešel do koupelny. Než se oholil, vykoupal a ustrojil, vytratila se mu z obličeje bledost a z držení těla téměř všechny stopy únavy.
 
 
VI
 
Krátce před polednem odešel Ned Beaumont ze svého apartmá a kráčel kolem osmi bloků k vybledle šedivému činžáku na Link Street. Ve vestibulu zmáčkl knoflík, a když zámek cvakl, vstoupil do budovy a odjel malým výtahem bez obsluhy do šestého poschodí.
Zmáčkl zvonek na dveřích označených 611. Dveře ihned otevřela pomenší dívčina, která ještě před několika měsíci musela být nedospělý žabec. Měla tmavé a nahněvané oči a obličej bílý, až na kruhy kolem očí, a nahněvaný. Řekla: „Ale! Vítám tě,“ a s úsměvem a neurčitě smířlivým gestem ruky se omluvila za svou nahněvanost. Hlas jí zněl kousavě a ostře. Vězela v hnědém kožichu, ale neměla klobouk. Krátce ostříhané vlasy – byly téměř rovné – se na kulaté hlavě hladce leskly jako email. Drahokamy, zasazené do zlata, které jí na přívěscích visely z ušních lalůčků, byly karneoly. Ustoupila mu z cesty a přitom otevřela dveře dokořán.
Ned Beaumont prošel dveřmi a zeptal se: „Bernie už je vzhůru?“
V obličeji jí znovu zaplál hněv. Řekla pronikavým hlasem: „Ten mizera mizerná.“
Ned Beaumont, aniž se otočil, zavřel za sebou dveře. Dívka k němu přistoupila, popadla ho za paže nad lokty a pokusila se jím zatřást. „Víš, co jsem udělala kvůli tomu holomkovi?“ říkala vzrušeně. „Utekla jsem z domova, a lepší domov si neumíš představit! Utekla jsem od táty a od mámy, kteří si myslí, že jsem něco jako Kristuspán v sukních. Ale oni mi říkali, že to je prevít! Každý mi to říkal, a všichni měli pravdu, jenže já jsem byla moc pitomá, abych to pochopila. No ale teďka, řeknu ti, teďka už to vím, ten…“ Pak už následovaly jen pronikavé oplzlosti.
Ned Beaumont vážně a bez hnutí poslouchal. Jeho oči nebyly už očima člověka, kterému je dobře. Když dívce došel dech a musela se na chvilku odmlčet, zeptal se: „Co proved?“
„Proved? Vzal mi roha, ten…“ Zbytek věty byla jedna jediná oplzlost.
Ned Beaumont před ní ucouvl. Přinutil se k úsměvu a rty se mu vlhce zaleskly. Zeptal se: „Pro mě tu asi nenechal nic, co?“
Dívka cvakla zuby a naklonila se k němu obličejem. Vytřeštila oči. „On je ti něco dlužen?“
„Vyhrál jsem,“ zakašlal, „měl jsem vyhrát tři tisíce dvě stě padesát dolarů ve čtvrtém včerejším dostihu.“
Pustila mu paže a posměšně se zasmála. „Zkus to z něj vyrazit. Podívej.“ Natáhla k němu ruce. Na malíčku levé ruky měla prsten s karneolem. Zvedla ruce a dotkla se karneolových náušnic. „Tyhle sarapatičky, to je všechno, co mi nechal z mých šperků, a kdybych je nebyla měla na sobě, byly by taky fuč.“
Divným, neosobním tónem se Ned Beaumont zeptal:
„Kdy se to stalo?“
„Včera v noci, jenže já na to přišla až dnes ráno. Ale nemysli si. Já mu, holomkovi, zatopím, že na mě nezapomene.“ Sáhla si za ňadra a vytáhla ruku sevřenou v pěst. Podržela pěst Nedu Beaumontovi těsně před obličejem a otevřela ji. Na dlani ležely tři zmačkané papírky. Když po nich sáhl, sevřela opět prsty, couvla a pěstí ucukla.
Nedu Beaumontovi nedočkavě zacukalo kolem úst a nechal ruku klesnout k boku.
Řekla rozčileně: „Čet jsi dnes v novinách to o Tayloru Henrym?“
Odpověď Neda Beaumonta „Ano“ byla celkem klidná, ale hruď se mu vzedmula, jak zatajil dech.
„A víš, co je tohle?“ Znovu mu ukázala tři zmačkané papírky na dlani.
Ned Beaumont zavrtěl hlavou. Oči se mu proměnily v lesklé štěrbiny.
„To jsou dlužní úpisy Taylora Henryho,“ řekla triumfálně. „Na dvanáct set dolarů.“
Ned Beaumont chtěl něco říct, zarazil se a pak promluvil bezbarvě: „Když je teď po smrti, nemají krejcary cenu.“
Dívka zastrčila papírky zpátky za šaty a přistoupila těsně k Nedu Beaumontovi. „Poslouchej,“ řekla, „ty neměly nikdy krejcar cenu. Proto je taky po smrti.“
„To si myslíš ty?“
„Myslím nemyslím,“ řekla, „ale něco ti povím: Minulý pátek Bernie Taylora zavolal a řek mu, že mu počká ještě tři dny a dost.“
Ned Beaumont si přihladil nehtem knírek po jedné straně. „Neříkáš to jen proto, že máš vztek, že ne?“ zeptal se opatrně.
Nasupila se. „To ti bůh řek, že mám vztek,“ pravila. „Mám dost vztek na to, abych je vzala na policii, a to taky právě udělám. Ale jestli si myslíš, že to tak nebylo, tak jsi u mě obyčejný blbec.“
Nevypadal, že ho to úplně přesvědčilo. „Jaks k nim přišla?“
„Čajzla jsem mu je ze sejfu.“ Pohodila hladkou hlavou dovnitř do bytu.
Zeptal se: „A v kolik hodin se včera v noci zdejchnul?“
„To nevím. Přišla jsem domů v půl desáté a proseděla jsem skoro celou noc, jak jsem na něho čekala. Teprve ráno mi to došlo, tak jsem se trošku poohlídla po bytě a zjistila jsem, že z kvartýru uklidil všechny peníze a všechny šperky, které jsem zrovna neměla na sobě.“
Znova si nehtem přihladil knírek a zeptal se: „Kam asi podle tebe jel?“
Dupla, zahrozila oběma pěstmi a pronikavým, rozzuřeným hlasem začala znova proklínat zmizelého Bernieho. Ned Beaumont řekl: „Nech toho.“ Chytil ji za zápěstí a přidržel jí je, až přestala hrozit. Řekl: „Jestli nedokážeš udělat nic než ječet, tak mi ty směnky dej a já s nima něco provedu.“
Vyškubla se mu a vykřikla: „Nedám ti nic. Dám je policii a nikomu jinému, sakra.“
„Dobře, tak je dej policii. Kde asi podle tebe je, Lee?“
Lee odpověděla hořce, že neví, kde asi je, ale zato že ví, kde by ho ráda viděla.
Ned Beaumont unaveně řekl: „Tohle mám moc rád. Slovní hříčky nám ohromně pomůžou. Myslíš, že odjel do New Yorku?“
„Jak to mám vědět?“ Najednou na něho pohlédla opatrně.
Neda Beaumonta to všechno tak otrávilo, že mu na tvářích naskákaly rudé skvrny. „Co máš za lubem?“ zeptal se s podezřením.
Dívčin obličej se proměnil v masku nevinnosti. „Nic. Co tím chceš říct?“
Sklonil se k ní. Mluvil hodně vážně a při řeči pomalu vrtěl hlavou: „Nemysli si, že s nima na policii nepůjdeš, Lee, poněvadž ty půjdeš.“
Řekla: „Jasně že půjdu.“
 
 
VII
 
Z dragstóru dole v přízemí činžáku si Ned Beaumont zatelefonoval. Vytočil číslo policejního komisařství, chtěl k telefonu poručíka Doolana a řekl: „Haló, poručík Doolan?… Mám pro vás vzkaz od slečny Lee Wilshireové. Je teď v bytě Bernieho Despaina v Link Street č. 1666. Jak to vypadá, pan Despain včera v noci náhle zmizel a nechal po sobě několik dlužních úpisů Taylora Henryho… Správně, a ona říká, že slyšela, jak mu před několika dny vyhrožoval… ano, a chce s vámi co nejdříve mluvit… Ne, raději co nejdřív, přijeďte nebo pro ni někoho pošlete… Ano… na tom záleží. Mě neznáte. Já jen vyřizuju vzkaz, protože ona nechtěla telefonovat z jeho bytu…“ Potom ještě chvíli poslouchal a pak beze slova položil sluchátko zpátky do vidlice a odešel z dragstóru.
 
 
VIII
 
Ned Beaumont se vydal do hezkého cihlového domu v řadě hezkých cihlových domů na horním konci Thames Street. Zazvonil a dveře otevřela mladá černoška, usmála se na něho celým hnědým obličejem, řekla: „To jsou k nám hosti, pane Beaumonte!“ a tak z pouhého otevření dveří udělala srdečné uvítání.
Ned Beaumont řekl: „Nazdar, June. Je někdo doma?“
„Ano, pane Beaumonte, eště seděj u voběda.“
Ned Beaumont odešel do jídelny, kde po obou stranách stolu, pokrytého červenobílým ubrusem, seděli proti sobě Paul Madvig a jeho matka. U stolu stála ještě třetí židle, ale na té neseděl nikdo a talíř a stříbrný příbor před ní byl nepoužitý.
Matka Paula Madviga byla vysoká, vyzáblá žena, jíž ani v sedmdesáti a bůhvíkolika letech světlé vlasy docela nezbělely. Měla oči modré a jasné a stejně mladé jako její syn – mladší než její syn, když je upřela na vstupujícího Neda Beaumonta. Svraštila však čelo, až se jí vrásky na něm prohloubily, a řekla: „Konečně že se taky objevíš. Ty jsi mi pěkný mizera, takhle zanedbávat bábu, jako jsem já.“
Ned Beaumont se drze ušklíbl a řekl: „Ale jděte, mámo, jsem už dospělý člověk a musím pracovat.“ Zamával Paulovi. „Nazdar, Paule.“
Madvig řekl: „Posaď se. June ti ukuchtí něco k obědu.“
Ned Beaumont se sklonil, aby políbil kostnatou ruku, kterou mu paní Madvigová podala. Vyškubla mu ji a začala ho peskovat: „Kde ses naučil takovéhle pitominky?“
„Říkal jsem vám, že se ze mě stává dospělý člověk.“ Obrátil se k Madvigovi: „Díky, já jsem právě snídal.“ Pohlédl na prázdnou židli. „Kdepak je Opal?“
Paní Madvigová odpověděla: „V posteli. Není jí dobře.“
Ned Beaumont přikývl, chvíli neříkal nic a pak se zdvořile zeptal: „Nic vážného, doufám?“ Díval se přitom na Madviga.
Madvig zavrtěl hlavou. „Bolení hlavy nebo něco takového. Myslím, že ta žába chodí moc tancovat.“
Paní Madvigová řekla: „Ty seš mi ale vzorný otec, když ani nevíš, kdy tvá dcera mívá bolení hlavy!“
Madvigovi se kolem očí objevily vějířky vrásek: „Ale no tak, mámo, nebuďte neslušná,“ řekl a otočil se k Nedu Beaumontovi: „Co mi neseš pěkného?“
Ned Beaumont obešel paní Madvigovou, posadil se do prázdné židle a řekl: „Včera v noci se vypařil Bernie Despain s mou výhrou za Peggy O’Toolovou.“ Blondýn vytřeštil oči.
Ned Beaumont řekl: „Nechal po sobě směnky Taylora Henryho na dvanáct set dolarů.“
Blondýnovy oči se bleskem proměnily v štěrbiny.
Ned Beaumont pravil: „Lee říká, že Bernie v pátek volal Taylora a dal mu lhůtu tři dny.“
Madvig si hřbetem ruky přejel po bradě. „Kdo je to Lee?“
„Bernieho děvče.“
„Aha.“ Potom, když Ned Beaumont už nic neříkal, Madvig se zeptal: „A co chtěl Bernie udělat, když to Taylor nezatáhne?“
„To jsem se nedozvěděl.“ Ned Beaumont se opřel loktem o stůl a naklonil se k blondýnovi. „Paule, zařiď, aby mě jmenovali šerifovým zástupcem nebo něčím takovým.“
„Kristepane!“ zvolal Madvig a zamrkal. „K čemu by ti to bylo?“
„Bude to pro mě lehčí. Jdu po tom chlápkovi, a placka pod klopou mi možná pomůže, že se nedostanu do maléru.“
Madvig upřel znepokojené oči na mladšího muže. „Co tě tak namíchlo?“ zeptal se pomalu.
„Tři tisíce dvě stě padesát dolarů.“
„No dobře,“ řekl Madvig a nepřestával mluvit pomalu.
„Ale něco tě hryzalo už včera večer, a tos ještě nevěděl, že tě Bernie podfouk.“
Ned Beaumont popuzeně zagestikuloval rukou. „Myslíš, že budu zakopávat o mrtvoly a ani nezamrkám?“ zeptal se. „Ale na to zapomeň. O to teď nejde. Teď jde o tohle. Musím dostat toho chlápka. Musím.“ Zbledl a rysy obličeje mu ztvrdly, hlas zazněl zoufale vážně. „Poslouchej, Paule: nedělám to kvůli těm penězům, i když tři tisíce dvě stě je slušná hromádka. Ale i kdyby to byla jen jediná pětka – dva měsíce jsem nevyhrál ani floka, že už nevím, čí jsem. Co je do mě, když mě opustilo štěstí? A pak najednou udělám terno, aspoň si myslím, že jsem ho udělal, a jsem zas v pořádku, můžu se narovnat a připadat si zas jako člověk a ne jako fackovací panák. Na penězích dost záleží, ale v podstatě o ně nejde. Jde o to, co to se mnou dělá, když v jednom kuse prohrávám a prohrávám a prohrávám. Chápeš? Úplně mě to ubíjí. A pak, když už si myslím, že se na mě smůla přestává lepit, vezme tenhle chlápek roha. To už nemůžu nechat jen tak, jsem hotovej, jsem s nervama na hromadě. A já to jen tak nenechám. Půjdu po něm. Půjdu, a nebudu se na nic ohlížet, ale když mně to zařídíš u šerifa, odvalíš mi z cesty pár balvanů.“
Madvig zvedl ruku a velikou dlaní hrubě odstrčil zkřivený obličej Neda Beaumonta. „Jdi se vycpat, Nede,“ řekl. „Jasně že ti to zařídím. Jedině že bych nerad, aby ses do něčeho zamíchal, ale sakra! – jestli je to takhle – nejlepší by myslím bylo jmenovat tě mimořádným vyšetřujícím agentem kanceláře státního návladního. To pak budeš pod Farrem a ten ti do toho aspoň nebude strkat nos.“
Paní Madvigová vstala s talířem v každé z kostnatých rukou. „Kdybych neměla zásadu, že se nikdy nebudu plést do mužských záležitostí,“ řekla přísně, „určitě bych vám oběma měla hodně co říct: pámbůví, co to pořád mezi sebou máte za opičárny. Pámbůví, jestli vás to jednou nepřivede do maléru. Spíš jo než ne.“
Ned Beaumont se šklebil, dokud neodešla s talíři z pokoje. Pak se šklebit přestal a řekl: „Zařídíš to hned? Aby dnes odpoledne bylo všechno hotové?“
„Spolehni se,“ souhlasil Madvig a vstal. „Brnknu Farrovi. A kdybys potřeboval ještě něco, tak víš, ke komu máš jít.“
Ned Beaumont řekl: „Jasně,“ a Madvig odešel.
Objevila se hnědá June a začala sklízet ze stolu.
„Co myslíš, slečna Opal ještě spí?“ zeptal se Ned Beaumont.
„Ne, pane Beaumont. Zrovinka sem jí tam nesla čaj a topinky.“
„Běž a zeptej se jí, jestli můžu na minutku.“
„Ano, pane Beaumonte, pro vás všechno.“
Když černoška zmizela, Ned Beaumont vstal od stolu a začal se procházet sem tam po místnosti. Pod lícními kostmi, tam, kde mu naskákaly rudé skvrny, mu propadlé tváře jen hořely. Když vstoupil Madvig, Ned Beaumont se zastavil.
„Hotovo,“ řekl Madvig. „Kdyby tam nebyl Farr, jdi k Barberovi. Napíše ti jmenování a nemusíš mu nic vysvětlovat.“
Ned Beaumont řekl: „Díky,“ a pohlédl na hnědou dívku mezi dveřmi. Řekla: „Máte prej hnedka jít nahoru.“
 
 
IX
 
V pokoji Opal Madvigové převládala modrá. Když Ned Beaumont vstoupil, seděla Opal v modrém a stříbrném župánku v posteli, opřená o polštáře. Měla modré oči po otci a po babičce a stejně pevné rysy, byla vytáhlá jako oni, a její hebká růžová pleť vypadala dosud dětsky svěží. Teď právě měla oči zčervenalé.
Odložila kus topinky na tác na klíně, podala Nedu Beaumontovi ruku, usmála se a odhalila přitom zdravé bílé zuby a řekla: „Nazdar, Nede.“ Hlas se jí trochu chvěl.
Nepřijal nabízenou ruku, jemně ji přes ni pleskl, řekl: „Těbůh, vrabčáku,“ a posadil se v nohou postele. Dal si dlouhou nohu přes nohu a z kapsy vytáhl doutník. „Nebude hlavičce vadit kouř?“
„Ale kde,“ řekla.
Kývl jakoby sám pro sebe, strčil doutník zpátky do kapsy a přestal se tvářit bezstarostně. Pootočil se na posteli, aby se na ni mohl podívat víc zpříma. V očích se mu zaleskl soucit. Řekl chraplavým hlasem: „Já vím, děvče, že to pro tebe je perná záležitost.“
Dětsky na něho vykulila oči. „Ale ani ne, opravdu, hlava už mě skoro nebolí, a vůbec, nebylo to tak strašné.“ Hlas se jí přestal chvět.
Usmál se na ni a rty se mu zúžily. Zeptal se: „Tak já už nepatřím do party?“
Svraštila čelo a mezi obočím se jí udělaly maličké vrásky.
„Nevím, o čem mluvíš, Nede.“
Pohlédl na ni s tvrdým výrazem v očích, rysy kolem úst mu rovněž ztvrdly, a odpověděl: „Mluvím o Taylorovi.“
Tác, který měla na kolenou, se trošku pohnul, ale v obličeji se jí nezměnilo nic. Řekla: „Ano, ale – vždyť ty víš – neviděla jsem se s ním už kolik měsíců, od té doby, co mi taťka –“
Ned Beaumont prudce vstal a vykročil ke dveřím. Cestou řekl přes rameno: „No dobře.“
Dívka v posteli neřekla nic.
Ned Beaumont odešel z místnosti a seběhl po schodech dolů.
Dole v hale si Paul Madvig právě oblékal svrchník. Řekl: „Musím do kanceláře kvůli těm kanalizačním smlouvám. Jestli chceš, hodím tě k Farrovi.“
Ned Beaumont už souhlasil: „Výborně,“ když vtom shora zazněl Opalin hlas: „Nede, poslyš, Nede!“
„Už jdu,“ odpověděl Ned Beaumont hlasitě a pak řekl Madvigovi: „Jestli spěcháš, tak na mě nečekej.“
Madvig pohlédl na hodinky. „Měl bych utíkat. Přijdeš večer do klubu?“
Ned Beaumont řekl: „Mhm,“ a vrátil se nahoru.
Opal mezitím odstrčila tác do nohou postele. Řekla: „Zavři.“ Když zavřel, poposedla si, aby se mohl usadit na postel vedle ní. Potom se zeptala: „Proč tak vyvádíš?“
„Nemáš mi lhát,“ řekl těžce a posadil se.
„Ale Nede!“ Modrýma očima se pokusila prozkoumat, co se skrývá v jeho hnědých očích.
Zeptal se: „Jak je to dlouho, co ses sešla s Taylorem?“
„Myslíš schválně?“ Z tváře i z hlasu jí sálala upřímnost. „To už je kolik týdnů a –“
Prudce vstal a vykročil ke dveřím. Cestou řekl přes rameno: „No dobře.“
Nechala ho dojít na krok ke dveřím a teprve potom zavolala: „Nede, proč mi to tak ztěžuješ?“
Pomalu se otočil, obličej měl úplně bezvýrazný.
„Jsme kamarádi, nebo nejsme?“ zeptala se.
„Jsme,“ odpověděl bez váhání, ale ne příliš horlivě. „Jenže si to člověk moc neuvědomí, když jeden druhému lžeme.“
Obrátila se v posteli na bok, položila se tváří na vrchní polštář a rozplakala se. Plakala tiše. Slzy jí kanuly na polštář a nechávaly tam šedavou skvrnu.
Vrátil se k posteli, sedl si znova vedle ní, zvedl jí hlavu z polštáře a opřel si ji o rameno.
Tam mu tiše plakala několik minut. Potom řekla, a její slova zněla zastřeně, protože mu je říkala do kabátu, o který se opírala obličejem: „Tys – tys to věděl, že se s ním scházím?“
„Věděl.“
Zděšeně se posadila. „Taťka taky?“
„Ten myslím ne. Nevím.“
Položila mu hlavu na rameno, takže následující slova zněla opět zastřeně. „Nede, já s ním byla ještě včera odpoledne. Celé odpoledne!“
Sevřel ji trochu víc rukou kolem pasu, ale neřekl nic.
Po nové pauze se zeptala: „Kdo – kdo mu to, myslíš, mohl udělat?“
Trhl sebou.
Najednou zvedla hlavu. Všechna slabost ji opustila. „Ty to víš, Nede?“
Zaváhal, olízl si rty a pravil nezřetelně: „Myslím, že ano.“
„Kdo?“ zeptala se divoce.
Opět zaváhal, uhnul očima a pak jí položil otázku: „Slíbíš mi, že si to necháš pro sebe, dokud ti neřeknu?“
„Ano,“ odpověděla rychle, ale když se chystal promluvit, uchopila ho oběma rukama za paži, a zarazila ho. „Počkej. Neslíbím ti nic, dokud ty mi neslíbíš, že jim to neprojde a že je chytnou a potrestají.“
„To ti slíbit nemůžu. To ti nemůže slíbit nikdo.“
Zadívala se na něho upřeně, kousla se do rtů a řekla: „Máš pravdu. Tak já ti to teda slíbím. Kdo to byl?“
„Svěřil se ti Taylor někdy, že dlužil jednomu karbaníkovi, nějakému Berniemu Despainovi, víc peněz, než mohl zaplatit?“
„A ten Despain –?“
„Myslím, že ano, ale pověděl ti někdy něco o tom, že dluží –“ „Věděla jsem, že má nějaký malér. S tím se mi svěřil, ale neřekl, co to je, jedině že se pohádal s otcem kvůli nějakým penězům a že že ‚neví kudy kam‘.“
„Zmínil se ti někdy o Despainovi?“
„Ne. O co šlo? Proč si myslíš, že to udělal Despain?“
„Měl Taylorovy dlužní úpisy na víc než tisíc dolarů a nemohl z něj ty peníze vyrazit. Včera v noci nahonem ujel z města. Teď ho hledá policie.“ Ztišil hlas a pohlédl na ni koutkem oka. „Udělala bys něco, co by ho policii pomohlo chytit a usvědčit?“
„Udělala. A co?“
„Myslím něco trochu riskantního. Víš, nebude to žádná hračka ho usvědčit, ale jestli má Taylora na svědomí, udělala bys něco, i když by to možná bylo trochu – no – riskantní, abysme ho určitě dostali?“
„Co budeš chtít,“ odpověděla.
Vzdychl a několikrát ohrnul rty a zase je vtáhl do úst.
„Co to má být, co mám udělat?“ zeptala se dychtivě. „Potřebuju, abys mi opatřila nějaký jeho klobouk.“
„Cože?“
„Potřebuju nějaký Taylorův klobouk,“ řekl Ned Beaumont. Zrudl v obličeji. „Dokážeš to?“
Zmátlo ji to. „Ale na co, Nede?“
„Abysme určitě dostali Despaina na pekáč. Víc ti zatím nemůžu říct. Můžeš mi ho opatřit nebo ne?“
„Snad – snad ano, ale byla bych ráda, kdybys –“
„Jak brzo?“
„Snad dnes odpoledne,“ řekla, „ale byla bych ráda –“
Znovu ji přerušil. „Víc toho nechtěj vědět. Čím míň toho víš, tím líp, a to samé platí o tom, proč mi máš sehnat ten klobouk.“ Objal ji a přitáhl ji k sobě. „Mělas ho opravdu ráda, vrabčáku, anebos to dělala jen proto, že otec –“
„Měla jsem ho opravdu ráda,“ zavzlykala. „Vím to skoro určitě – vím to určitě, že jsem ho měla ráda.“