Trik s klobouky
 
Left
 
 
I
 
Ned Beaumont, v klobouku, který mu zrovna moc neseděl, šel za nosičem, jenž mu nesl kufry, nádražím Grand Central Terminal k východu na Dvaačtyřicátou ulici a odtud ke kaštanově červenému taxíku. Dal nosiči spropitné, nasedl do taxíku, udal řidiči jméno hotelu stranou Broadwaye mezi Čtyřicátou a Padesátou ulicí, uvelebil se na sedadle a zapálil si doutník. Ale jak si taxík razil cestu provozem směřujícím k divadlům na Broadway, spíše doutník žvýkal, než kouřil.
Jakýsi zelený taxík zahnul na červenou z Madison Avenue, plnou rychlostí najel do Beaumontova kaštanově červeného vozu a odhodil ho na vůz, zaparkovaný u chodníku, takže náraz srazil Neda Beaumonta v pršce rozbitého skla do kouta automobilu.
S námahou se postavil na nohy a vylezl ven, kde se už začínal tvořit hlouček. Prohlásil, že se mu nic nestalo. Odpověděl policistovi na otázky. Našel klobouk, který mu zrovna moc neseděl, a posadil si ho na hlavu. Dal si přenést kufry do jiného taxíku, udal druhému řidiči jméno hotelu, pobledlý a roztřesený se schoulil do kouta, a zůstal tak po celou dobu jízdy.
Když se zapsal v hotelové recepci, zeptal se, není-li tam pro něho nějaká pošta, a dostal dva blankety s telefonními vzkazy a dvě zapečetěné obálky bez známek.
Požádal pikolíka, který ho zavedl do pokoje, aby mu přinesl půllitrovku whisky. Když chlapec odešel, otočil klíčem v zámku a přečetl si telefonní vzkazy. Oba blankety měly datum toho dne, jeden byl podán v 16,50 a druhý ve 20,05 hodin. Podíval se na náramkové hodinky. Bylo 20,45.
Na prvním blanketu stálo: V Gargoyle. Na pozdějším: U Toma & Jerryho. Zavolám později. Na obou byl podpis Jack.
Otevřel jednu z obálek. Obsahovala dva lístky popsané výrazným mužským písmem, s datem předešlého dne.
 
Bydlí v Matinu, pokoj č. 1211. Zapsala se jako Eileen Daleová z Chicaga. Měla několik telefonických rozhovorů na poště a navázala styk s jedním mužem a s jednou dívkou, kteří bydlí v Třicáté v E. Navštívili řadu podniků, většinou hospod, kde se prodává prohibiční chlast, pravděpodobně po něm jdou, ale zatím jim podle všeho štěstí nepřálo. Mám pokoj č. 734. Ten muž s tou dívkou se jmenují Brookovi.
 
List papíru z druhé obálky, popsaný týmž písmem, měl datum toho dne.
 
Dnes jsem mluvil s Dewardem, ale on tvrdí, že nevěděl, že Bernie je tady. Zavolám později.
 
Oba vzkazy byly podepsány Jack.
Ned Beaumont se umyl, vyndal z kufru čistou košili, oblékl si ji a zrovna si zapaloval doutník, když mu pikolík přinesl půllitrovku whisky. Zaplatil mu, z koupelny si donesl pohárek a přitáhl si židli k oknu ložnice. Tam pak seděl, kouřil, pil a zamyšleně zíral na druhou stranu ulice, dokud nezazvonil telefon.
„Haló?“ řekl do aparátu. „Ano, Jacku… Před chvílí… Kde?… Jistě… Jistě, už jdu.“
Ještě jednou se napil whisky, nasadil si klobouk, který mu zrovna moc neseděl, zvedl svrchník ze židle, kam ho předtím odhodil, oblékl si ho, ohmatal si jednu kapsu, zhasil světlo a odešel z pokoje. Bylo právě deset minut po deváté.
 
 
II
 
Dvoukřídlovými skleněnými létacími dveřmi pod elektrickým nápisem TOM & JERRY v přízemí jedné budovy na dohled z Broadwaye prošel Ned Beaumont do úzké chodby. Jednoduchými létacími dveřmi v levé stěně chodby se dostal do malé restaurace.
Od rohového stolku vstal nějaký muž a pokynul mu ukazováčkem. Byl prostřední postavy, mladý a pohledný a měl úlisný, tmavý a dost hezký obličej.
Ned Beaumont k němu přistoupil. „Nazdar, Jacku,“ řekl a podali si ruce.
„Jsou nahoře, ta holka a ti Brookovi,“ řekl mu Jack. „Když se posadíš tady, zády ke schodům, nemůže se nic stát. Jestli půjdou ven nebo jestli on přijde, mně neutečou a on bude mít v cestě dost lidí, takže tě neuvidí.“
Ned Beaumont přisedl k Jackovu stolu. „Čekají na něj?“
Jack pokrčil rameny. „To nevím, ale nemůžou se o něčem dohodnout. Dáš si něco k jídlu? Tady dole ti nenalejou.“
Ned Beaumont řekl: „Potřebuju se napít. Šlo by to, posadit se někam nahoru, odkud by na nás neuviděli?“
„Ono to tady není moc velká hospoda,“ bránil se Jack. „Nahoře je pár boxů, kam bysme se jim mohli schovat, ale jestli přijde on, asi nás zblikne.“
„Riskneme to. Potřebuju se napít, a jestli se tu objeví, můžu si s ním promluvit rovnou na místě.“
Jack zvědavě pohlédl na Neda Beaumonta, potom odvrátil zrak a řekl: „Šéf jsi ty. Podívám se, jestli je některý box prázdný.“ Zaváhal, znova pokrčil rameny a odešel od stolu.
Ned Beaumont se na židli otočil a sledoval pohledného mladíka, jak jde dozadu ke schodišti a po něm nahoru. Dokud se mladík znovu neobjevil, nespustil z očí patu schodiště. Jack mu pokynul z druhého schodu. Když se tam k němu připojil, řekl: „Nejlepší box je volný a ona sedí otočená zády ke vchodu, takže až přijdeš dovnitř, můžeš si Brookovy omrknout.“
Šli nahoru. Boxy – stolky a lavice, posazené do dřevěných ohrádek, sahající do výše prsou – byly od ústí schodiště napravo. Když chtěli vidět do jídelny v prvním poschodí, museli se otočit a podívat se širokým klenutím a dál dozadu kolem nálevního pultu.
Ned Beaumont našel očima Lee Wilshireovou ve světle hnědých šatech bez rukávů a v hnědém kloboučku. Přes opěradlo křesla měla přehozený hnědý kožich. Pohlédl na její společníky. Po levici jí seděl bledý muž s protáhlou bradou a orlím nosem, asi čtyřicetiletý dravec v lidské podobě. Proti ní dřepěla kyprá rudovláska s očima daleko od sebe. Ta se smála.
Ned Beaumont odešel za Jackem do boxu. Posadili se ke stolu proti sobě. Ned Beaumont seděl zády k jídelně, na samém konci lavice, aby co nejvíc využil krytu, který skýtala dřevěná křídla pažení. Sundal si klobouk, ale svrchník si nechal na sobě.
Přišel číšník. Ned Beaumont řekl: „Režnou.“ Jack řekl: „Džinfiz.“
Jack otevřel balíček cigaret, jednu si vzal, zadíval se na ni a řekl: „Je to tvoje věc a já pracuju pro tebe, ale tohle není zrovna nejlepší místo, kde si ho podat, jestli tu má kámoše.“
„Má je tu?“
Jack si strčil cigaretu do koutku úst, takže když mluvil, nadskakovala jako pendrek. „Když tu na něho čekají, bude to jedno z jeho doupat.“
Přišel číšník s objednanými nápoji. Ned Beaumont svou sklenici okamžitě vyprázdnil a postěžoval si: „Vodička.“
„To je fakt,“ řekl Jack a upil ze své sklenice. Zapálil si cigaretu a znova se trošku napil.
„Tak to je,“ řekl Ned Beaumont. „Podám si ho, jen co se ukáže.“
„To je docela fér.“ Jackův hezký tmavý obličej vypadal neproniknutelně. „Co mám dělat já?“
Ned Beaumont řekl: „Nech to na mně,“ a upoutal na sebe pozornost číšníka.
Objednal si dvojitou whisky a Jack ještě jeden džinfiz. Ned Beaumont svou skleničku vyprázdnil, sotva ji číšník přinesl. Jack svou první skleničku poručil odnést polovypitou a upíjel z druhé. Za chvíli si Ned Beaumont dal ještě jednu dvojitou whisky a pak ještě jednu, a Jack zatím nedokázal ani jednu svou sklenici dopít.
Potom se na schodech objevil Bernie Despain.
Jack, který dával pozor na schody, karbaníka uviděl a šlápl Nedu Beaumontovi pod stolem na nohu. Ned Beaumont najednou zpřísněl a chladně vzhlédl od prázdné sklenice. Položil ruce dlaněmi na stůl a vstal. Pak vylezl z boxu a postavil se tváří v tvář Despainovi. Řekl: „Chci svoje peníze, Bernie.“
Muž, který přišel po schodech za Despainem, Despaina obešel a zasadil Nedu Beaumontovi levačkou šeredně tvrdou ránu na tělo. Nebyl to žádný velikán, ale byl rozložitý v ramenou a měl pěsti jako obrovské koule.
Neda Beaumonta rána odhodila k přepážce jednoho boxu, narazil na ni zády. Ohnul se v pase a kolena pod ním povolila, ale neupadl. Chvíli tak zůstal. Oči měl skelné a v obličeji trochu zezelenal. Řekl něco, čemu nikdo nemohl rozumět, a pak vykročil k ústí schodiště.
Šel po schodech dolů, vrávoral, byl bledý a bez klobouku. Jídelnou v přízemí prošel na ulici a na okraji chodníku začal zvracet. Když se vyzvracel, přistoupil k taxíku, který stál pár metrů odtud, nasedl a dal řidiči adresu jednoho domu v Greenwich Village.
 
 
III
 
Ned Beaumont vystoupil z taxíku před domem, odkud dveřmi v suterénu, pod schody z hnědého pískovce, pronikalo do tmavé ulice světlo a hluk. Prošel dveřmi v suterénu do úzké místnosti, kde dva barmani v bílých blůzách obsluhovali u sedmimetrového nálevního pultu asi tucet mužů a žen a mezi stoly, u nichž seděli další lidé, pobíhali dva číšníci.
Holohlavější barman zvolal: „Kristepane, Nede!“ postavil velikou sklenici s růžovou směsí, kterou právě míchal, na pult a napřáhl přes pult mokrou ruku.
Ned Beaumont řekl: „Nazdar, Macku,“ a mokrou ruku stiskl.
Ruku mu přišel podat i jeden z číšníků a potom ještě jakýsi kulaťoučký a barvami hýřící Ital, jemuž Ned Beaumont říkal Tony. Když měl přivítání z krku, prohlásil, že si chce koupit něco k pití.
„To zrovna!“ řekl Tony. Otočil se k nálevnímu pultu a zabušil do něj prázdnou koktailovou sklenicí. „Tenhle chlápek si tu dnes nesmí koupit ani sklenici vody,“ řekl, když se k němu barmani otočili. „Co si poručí, platí podnik.“
Ned Beaumont řekl: „To mi vyhovuje, tak si posloužím. Dvojitou skotskou.“
U stolu na druhém konci místnosti vstaly dvě dívky a současně zvolaly: „Júúú, Nede!“
„Hned jsem zpátky,“ řekl Ned Beaumont Tonymu a odešel ke stolu obou dívek. Objaly ho, vyptávaly se ho na všechno možné, představily ho svým společníkům a udělaly mu místo u stolu.
Posadil se a na jejich otázky odpověděl, že je v New Yorku jen na skok, že tu nezůstane a že pije dvojitou skotskou.
Krátce před třetí hodinou se všichni zvedli, odešli z Tonyho podniku a o tři bloky dál zapadli do jiného, který mu byl podobný téměř jako vejce vejci, posadili se tam ke stolu, jenž byl od prvního skoro k nerozeznání, a pili stejné lihoviny jako předtím u Tonyho.
O půl čtvrté jeden z obou mužů odešel. S ostatními se nerozloučil, a oni s ním taky ne. Deset minut nato se zvedl Ned Beaumont, druhý muž a obě dívky. Na rohu nasedli do taxíku a odjeli do hotelu poblíž Washington Square, kde vystoupil druhý muž s jednou z dívek.
Zbylá dívka zavezla Neda Beaumonta, který jí říkal Fedink, do bytu na Třiasedmdesáté ulici. V bytě bylo velmi teplo. Když dívka otevřela dveře, vyvalil se jim teplý vzduch v ústrety, a když pak udělala tři kroky do obývacího pokoje, vzdychla a upadla na podlahu.
Ned Beaumont zavřel dveře a pokusil se ji vzbudit, ale neprobudila se. S obtížemi ji napůl odnesl, napůl odvlekl do vedlejšího pokoje a položil ji na gauč s kartounovým potahem. Svlékl z ní pár kousků oděvu, našel několik přikrývek, které přes ni přetáhl, a otevřel okno. Potom odešel do koupelny a vyzvracel se. Pak se vrátil do obývacího pokoje, lehl si úplně oblečený na pohovku a usnul.
 
 
IV
 
Vzbudil ho telefon, který mu začal zvonit těsně u hlavy. Otevřel oči, svěsil nohy na zem, otočil se na bok a rozhlédl se po pokoji. Když uviděl telefon, zavřel oči a uvolnil se.
Zvonek nepřestával zvonit. Ned Beaumont zahekal, znova otevřel oči a zkroutil se, až vyprostil levačku zpod těla. Přidržel si zápěstí těsně před očima a zašilhal na hodinky. Sklíčko bylo pryč a ručičky se zastavily za dvanáct minut dvanáct.
Ned Beaumont se na pohovce znovu zkroutil, až se opřel o levý loket a hlavu si položil na levou dlaň. Telefon pořád zvonil. Ned Beaumont se rozhlédl po místnosti tupým, zuboženým pohledem. Lustry dosud svítily. Otevřenými dveřmi bylo vidět Fedinčiny nohy pod dekou na konci gauče.
Ned Beaumont znovu zahekal a posadil se, prsty si prohrábl rozcuchané tmavé vlasy a přitiskl si dlaně na spánky. Rty měl suché a potažené hnědavým povlakem. Přejel je jazykem a odporem se zašklebil. Pak vstal, trochu se rozkašlal, sundal si rukavice a svrchník, hodil je na pohovku a odešel do koupelny.
Když se zas objevil, odešel ke gauči a podíval se na Fedink. Spala pevně, s obličejem na gauči a s jednou rukou v modrém rukávu zkřivenou nad hlavu. Telefon přestal zvonit. Ned Beaumont si narovnal a utáhl kravatu a vrátil se do obývacího pokoje.
Na stole mezi dvěma židlemi ležely v otevřené krabici tři cigarety značky Murad. Vzal si jednu, bez úsměvu zamumlal: „Jako doma,“ našel krabičku sirek, zapálil si cigaretu a odešel do kuchyně. Do vysoké sklenice vymačkal šťávu ze čtyř pomerančů a vypil ji. Uvařil si a vypil dva šálky kávy.
Když odcházel z kuchyně, zeptala se Fedink zbědovaným a mdlým hlasem: „Kde je Ted?“ Jediné viditelné oko měla pootevřené.
Ned Beaumont k ní přistoupil. „Který Ted?“ zeptal se.
„Ten mládenec, co jsem s ním byla.“
„Tys s někým byla? Jak to mám vědět?“
Otevřela ústa a zavřela je s nepříjemným klapnutím. „Kolik je hodin?“
„To taky nevím. Bude nějak tak po ránu.“
Chvíli si třela obličej o kartounový polštář a pak řekla: „Ze mě se ale vyklubal prezent, jen co je pravda. Včera mu slíbím, že se za něj vdám, a pak ho nechám a vemu k sobě prvního obejdu, do kterého vrazím na ulici.“ Otevřela a zavřela dlaň, kterou měla nad hlavou. „Jsem vůbec u sebe?“
„Každopádně jsi měla k tomuhle bytu klíč,“ řekl jí Ned Beaumont. „Chceš trochu pomerančové šťávy a kafe?“
„Nechci nic, sakra, chci jedině umřít. Co kdybys zmizel, Nede, a už se nikdy neukazoval?“
„Nevím, jak to přenesu přes srdce,“ řekl potměšile, „ale udělám, co budu moct.“
Oblékl si svrchník, natáhl rukavice, z kapsy svrchníku vyndal tmavou, sežvaněnou čepici, posadil si ji na hlavu a odešel z domu.
 
 
V
 
Půl hodiny nato klepal Ned Beaumont na dveře pokoje č. 734 ve svém hotelu. Za dveřmi se okamžitě ozval ospalý Jackův hlas: „Kdo je?“
„Beaumont.“
„Aha,“ zaznělo bez nadšení, „konečně.“
Jack otevřel dveře a rozsvítil. Měl na sobě pyžamo se zelenými puntíky. Byl bos. Díval se tupě a tvář měl zčervenalou ospalostí. Zívl, přikývl a vrátil se k posteli, kde se natáhl naznak a zahleděl se na strop. Pak se bez velkého zájmu zeptal: „Jak se cítíš, po ránu?“
Ned Beaumont zavřel dveře. Zůstal stát mezi dveřmi a postelí a chmurně pohlédl na muže na posteli. Zeptal se:
„Co se dělo, když jsem odešel?“
„Nic se nedělo.“ Jack znova zívl. „Nebo myslíš, co jsem dělal já?“ Nepočkal na odpověď. „Šel jsem ven a zdekoval jsem se do stínu přes ulici, dokud se neukázali. Despain, ta holka a ten chlap, co ti dal zabrat. Šli do Buckmanova domu na Osmačtyřicáté ulici. Tam má Despain skrýš – byt č. 938 – na jméno Barton Dewey. Potloukal jsem se tam až do tří a ještě chvíli, a pak jsem se vytratil. Tou dobou byli pořád ještě vevnitř, pokud mě nějak nepodfoukli.“ Pohodil lehce hlavou směrem k rohu místnosti. „Ten tvůj klobouk je tamhle na židli. Řek jsem si, že by ho bylo škoda, tak jsem ho sebral.“
Ned Beaumont přistoupil k židli a zvedl klobouk, který mu zrovna moc neseděl. Sežvaněnou tmavou čepici nacpal do kapsy svrchníku a posadil si klobouk na hlavu.
Jack řekl: „Na stole je kapka džinu, jestli potřebuješ zavlažit.“
Ned Beaumont řekl: „Ne, díky. Máš pistoli?“
Jack odtrhl oči od stropu. Posadil se na posteli, rozpřáhl ruce, zazíval potřetí a zeptal se: „Co chceš provádět?“ Jeho hlas neprozrazoval nic než zdvořilou zvědavost.
„Půjdu na návštěvu k Despainovi.“
Jack si rukama přitáhl kolena k bradě, zůstal sedět v mírném předklonu a zadíval se do nohou postele. Pomalu řekl: „To bych ti neradil, aspoň ne hned.“
„Musím, a hned,“ řekl Ned Beaumont.
Řekl to tak, že na něj Jack pohlédl. Ned Beaumont měl obličej nezdravě žlutošedý, oči kalné a přivřené, bělmo nebylo vůbec vidět a víčka byla začervenalá. Rty měl suché a jakoby silnější než obvykle.
„Tys byl celou noc vzhůru?“ zeptal se Jack.
„Trochu jsem se prospal.“
„Namol?“
„Ano, ale jak to bude s tou pistolí?“
Jack vyprostil nohy zpod přikrývky a přehodil je přes pelest postele na zem. „Co se takhle nejdřív trochu vyspat? Pak se na ně můžeme jít podívat. Teďka nejseš fit.“
Ned Beaumont řekl: „Já jdu hned.“
Jack řekl: „No dobře, ale děláš chybu. Víš, že to nejsou nemluvňata a že proti nim moc nepořídíš, když se ti budou třást ruce. Berou to vážně.“
„Kde máš tu pistoli?“ zeptal se Ned Beaumont.
Jack vstal a začal si rozepínat pyžamový kabátek.
Ned Beaumont řekl: „Dej mi tu pistoli a jdi si zas lehnout. Já jdu.“
Jack zapnul knoflík, který právě rozepnul, a vlezl do postele. „Pistole je v psacím stole v horním šupleti,“ řekl. „Taky je tam extra zásobník, jestli chceš.“ Otočil se na bok a zavřel oči.
Ned Beaumont našel pistoli, dal si ji do zadní kapsy, řekl: „Zatím na shledanou,“ zhasil světlo a odešel.
 
 
VI
 
Buckmanův dům byl hranatý žlutý činžák, který zabíral skoro celý blok, v němž stál. V hale Ned Beaumont řekl, že chce mluvit s panem Deweyem. Když se ho zeptali na jméno, řekl: „Ned Beaumont.“
Pět minut nato už šel od výtahu dlouhou chodbou k otevřeným dveřím, kde stál Bernie Despain.
Despain byl drobný muž, malý a svalnatý, a hlavu měl v poměru k tělu příliš velkou. Velikost té hlavy ještě zdůrazňovaly dlouhé, husté rozčepýřené vlasy, takže vypadala nestvůrně. V obličeji byl snědý, všechno, kromě očí, na něm bylo veliké a na čele a od nosních dírek ke koutkům úst se táhly hluboké rýhy. Na jedné tváři bylo vidět slabě načervenalou jizvu. Měl na sobě pečlivě vyžehlený modrý oblek a žádné šperky.
Stál ve dveřích, křečovitě se usmál a řekl: „Dobré jitro, Nede.“
Ned Beaumont řekl: „Potřebuju si s tebou promluvit, Bernie.“
„Myslel jsem si to. Jak mi zatelefonovali tvé jméno, povídám si v duchu: ‚Ten si se mnou určitě chce promluvit.‘“
Ned Beaumont neřekl nic. Sevřel pevně rty v žluté tváři.
Despainův úsměv ztratil křečovitost. Despain řekl: „No tak, chlapče, nemusíš stát na chodbě. Pojď dál,“ a ustoupil z cesty.
Dveřmi se šlo do malé předsíně. Otevřenými dveřmi naproti bylo vidět Lee Wilshireovou a muže, který Neda Beaumonta den předtím udeřil. Právě přestali balit dva kufry a hleděli na Neda Beaumonta.
Vešel do předsíně. Despain šel za ním, zavřel dveře na chodbu a řekl: „Hoch je trochu ukvapený, a jak ses na mě včera tak hrnul, myslel si, že chceš udělat scénu, víš? Už jsem mu vynadal, a když mu řekneš, tak se ti možná omluví.“
Hoch řekl něco polohlasem Lee Wilshireové, která upřeně zírala na Neda Beaumonta. Zlomyslně se zasmála a odpověděla: „Ano, sportovec každým coulem.“
Bernie Despain řekl: „Jen dál, pane Beaumont. Tady s mládeží se už znáte, že?“
Ned Beaumont popošel do místnosti, kde byli Lee a Hoch.
Hoch se zeptal: „Co dělá bříško?“ Ned Beaumont neřekl nic.
Bernie Despain zvolal: „Ježíši! Na to, že říkáš, že sis sem přišel promluvit, jsi toho napovídal tak málo, že tak málo ještě nikdo nikoho mluvit neslyšel.“
„Chci si promluvit s tebou,“ řekl Ned Beaumont. „Musíš u toho mít celou tuhle společnost?“
„Já ano,“ odpověděl Despain. „Ty ne. Můžeš se jich zbavit jednoduše tím, že odejdeš po svých záležitostech.“
„Mám nějakou záležitost k vyřízení tady.“
„Pravda, zaslechl jsem něco o nějakých penězích.“ Despain se zašklebil na Hocha. „Že se tu povídalo něco o nějakých penězích, Hochu?“
Hoch mezitím popošel kousek stranou a postavil se mezi dveře, kterými Ned Beaumont vstoupil. „Něco jo,“ zaskuhral skřípavě, „ale zapomněl jsem co.“
Ned Beaumont si sundal svrchník a pověsil ho na opěradlo hnědého křesla. Posadil se do křesla a klobouk položil za sebe. Řekl: „Kvůli tomu jsem tentokrát nepřišel. Jsem tu – počkej.“ Z vnitřní kapsy saka vytáhl nějakou listinu, rozložil ji, pohlédl na ni a řekl: „Jsem tu jako mimořádný vyšetřující agent kanceláře státního návladního.“
Záblesk v Despainových očích na malou chviličku pohasl, ale Despain řekl okamžitě: „No ne? To je kariéra! Když jsem tě viděl posledně, dělals poskoka Paulovi.“
Ned Beaumont listinu zase složil a strčil ji zpátky do kapsy.
Despain řekl: „No tak, jen do toho, tak něco vyšetřuj – co je libo – abysme viděli, jak se to dělá.“ Posadil se čelem k Nedu Beaumontovi a zavrtěl svou příliš velkou hlavou. „Nebudeš mi snad vykládat, žes jel celou tu dálku až do New Yorku jen proto, aby ses mě vyptával, jak to bylo s vraždou Taylora Henryho?“
„Budu.“
„To je smůla. Moh jsem ti ušetřit cestu.“ Divadelně ukázal na kufry na podlaze. „Jakmile mi Lee řekla, o co jde, začal jsem balit, že se vrátím a vysměju se tomu vašemu chytáku.“
Ned Beaumot se pohodlně uvelebil v křesle. Jednu ruku měl přehozenou dozadu. Řekl: „Jestli to je chyták, tak ho nastražila Lee. Policie dostala tip od ní.“
„Ano,“ řekla Lee hněvivě, „protože mi nic jiného nezbývalo, když jsi je na mě poslal, ty mizero.“
Despain řekl: „Hm, no, Lee je husa, o to nic, ale ty směnky nic neznamenají. Ty jen –“
„Tak já jsem husa, co?“ vykřikla vztekle Lee. „A to, že jsem se mlátila až sem, abych tě varovala, přesto, žes mi vzal roha s kdejakým mizerným kouskem –“
„Ano,“ souhlasil Despain vlídně, „a to, žes přijela sem, právě dokazuje, jaká seš husa, poněvadž tohohle chlapa přivedlas rovnou ke mně.“
„Jestli se na to díváš takhle, tak to jsem zatraceně ráda, že jsem ty směnky dala policii! Co tomu říkáš?“
Despain řekl: „Povím ti přesně, co tomu říkám, až odejde návštěva.“ Otočil se k Nedu Beaumontovi. „Tak ten poctivec Paul Madvig tě nechává, abys mě namočil do svinstva, které nemám na svědomí, co?“
Ned Beaumont se usmál. „Nikdo tě nenamáčí do ničeho, cos neudělal, Bernie, a ty to dobře víš. Lee nás jenom přivedla na myšlenku a všechno ostatní, co jsme na tebe vyhrabali, se s ní rýmuje.“
„Copak na mě máte ještě něco, mimo to, co vám dala ona?“
„Spoustu.“
„Cože?“
Ned Beaumont se znova usmál. „Moh bych ti toho moc navykládat, Bernie, ale nechtěl bych to vykládat před lidma.“
Despain řekl: „Žvaníš.“ Ze dveří se ozval skřípavý Hochův hlas: „Vykopnem toho moulu a mizíme, ne?“
„Počkej,“ řekl Despain. Potom svraštil obočí a položil Nedu Beaumontovi otázku: „Je na mě zatykač?“
„No, to –“
„Je nebo není?“ Despaina najednou přešlo vtipkování.
Ned Beaumont řekl pomalu: „Pokud vím, není.“
Despain vstal a odstrčil židli. „Tak koukej vypadnout, a pronto, nebo řeknu Hochovi, aby do tebe zas šťouchnul.“
Ned Beaumont vstal. Sebral z opěradla svrchník. Z kapsy svrchníku vytáhl čepici a se svrchníkem přes jednu a s čepicí v druhé ruce řekl věcně: „Budeš litovat.“ Potom důstojně odešel. Provázel ho skřípavý smích Hocha a pronikavější jekot Lee Wilshireové.
 
 
VII
 
Před Buckmanovým domem přidal Ned Beaumont rázně do kroku. Oči v unaveném obličeji mu žhnuly a po rtech mu přelétl úsměv, který zaškubal tmavým knírkem.
Na prvním rohu se srazil s Jackem. Zeptal se: „Co tu děláš?“
Jack řekl: „Pořád jsem ještě ve tvých službách, aspoň pokud vím. Tak jsem se přišel podívat, jestli by tu pro mě nebylo něco na práci.“
„Výborně. Sežeň taxík. Chtějí se vypařit.“
Jack řekl:
„Podle rozkazu!“ a odešel.
Ned Beaumont zůstal na rohu. Viděl odtamtud hlavní i postranní vchod do Buckmanova činžáku.
Za chvilku se Jack vrátil s taxíkem. Ned Beaumont nasedl a řekli řidiči, kde má zaparkovat.
„Cos jim udělal?“ zeptal se Jack, když chvíli nečinně seděli.
„Leccos.“
„Pane jo.“
Uplynulo deset minut a náhle Jack ukázal na taxík, který zabrzdil u postranního vchodu Buckmanova činžáku.
Řekl: „Hele!“
Nejdřív vypadl z domu Hoch se dvěma kufry, a když už byl v taxíku, vyběhli Despain s dívkou a přisedli k němu.
Taxík vyrazil.
Jack se naklonil k řidiči a řekl mu, co má dělat. Přilepili se na druhý taxík. Projížděli sem a tam ulicemi plnými ranního slunce a oklikami se konečně dostali k oprýskanému domu z hnědého pískovce v západní části Devětačtyřicáté ulice.
Před tím domem Despainův taxík zastavil a z celého trojlístku byl na chodníku první zase Hoch. Rozhlédl se na obě strany, pak šel k hlavnímu vchodu a odemkl. Potom se vrátil k taxíku. Despain s dívkou vyskočili ven a rychle běželi dovnitř. Hoch s kufry je následoval.
„Zůstaň s taxíkem tady,“ řekl Ned Beaumont Jackovi.
„Co budeš dělat?“
„Zkusím štěstí.“
Jack zavrtěl hlavou: „Tohle zas není prostředí, kde by si člověk měl říkat o facku,“ pravil.
Ned Beaumont řekl: „Jestli se objevím s Despainem, zmiz. Vem si jiný taxík, vrať se k Buckmanovu domu a hlídej ho. Jestli se neobjevím, vem rozum do hrsti.“ Otevřel dveře taxíku a vystoupil. Třásl se. Oči se mu leskly. Neposlouchal, co mu říká Jack, který se vyklonil z taxíku, a spěchal přes ulici k domu, kam vešli oba muži a dívka.
Bez váhání vystoupil po schodech k domovním dveřím a vzal za kliku. Klika povolila, dveře nebyly zamčené.
Strčil do nich, až se otevřely, nakoukl do šera chodby a pak vstoupil.
Dveře za ním zabouchly a Hoch mu zasadil tvrdou ránu pěstí do hlavy, až mu ulítla čepice a on sám prudce narazil do stěny. Omámeně poklesl téměř až na jedno koleno a druhá Hochova pěst udeřila proto do stěny nad ním.
Ohrnul rty, až se mu v šeru zabělaly zuby, a udeřil pěstí Hocha do slabin; byl to krátký, ostrý úder, který z Hocha vyrazil zavrčení a donutil ho ucouvnout, takže se Ned Beaumont mohl vztyčit, než se na něho Hoch vrhl znova.
O kousek dál v chodbě se o stěnu opíral Bernie Despain, ústa s pevně stisknutými rty mu křivil široký úšklebek, oči měl přivřené, že se podobaly černým tečkám, a bez ustání polohlasem opakoval: „Střihni mu jednu, Hochu, střihni mu jednu…“ Lee Wilshireovou vidět nebylo.
Další dvě Hochovy rány dopadly Nedu Beaumontovi na prsa a připlácly ho na zeď, že se rozkašlal. Třetí, která mířila na obličej, se vyhnul. Potom udeřil předloktím Hocha do krku, odstrčil ho od sebe a nakopl do břicha. Hoch vztekle zařval a vrhl se na něho oběma pěstmi, ale Nedovo předloktí a rána, kterou mu zasadil, ho odhodily tak daleko, že Ned Beaumont získal čas sáhnout si pravou rukou do zadní kapsy a vytáhnout Jackův revolver. Čas už nestačil na to, aby revolver zvedl dost vysoko, ale stiskl spoušť, ještě když hlaveň směřovala šikmo dolů, a podařilo se mu zasáhnout Hocha do pravého stehna. Hoch zavyl a svalil se na podlahu. Zůstal ležet a vytřeštil na Neda Beaumonta poděšené, krví podlité oči.
Ned Beaumont ustoupil o několik kroků, strčil si levou ruku do kapsy a oslovil Bernieho Despaina: „Pojď se mnou ven. Chci si s tebou pohovořit.“ Vypadal zasmušile a rozhodně.
Nahoře se ozvaly rychlé kroky, někde vzadu se v domě otevřely nějaké dveře a z nitra chodby bylo slyšet vzrušené hlasy, ale nikdo se neukázal.
Despain hezkou chvíli vytřeštěně zíral na Neda Beaumonta jako v úděsném transu. Potom beze slova překročil muže na podlaze a vyšel před Nedem Beaumontem z budovy. Než Ned Beaumont sestoupil po schodech před domem, dal si revolver do kapsy kabátu, ale pořád na něm držel ruku.
„Do taxíku,“ poručil Despainovi a ukázal na vůz, z něhož právě vystupoval Jack. Když došli k taxíku, řekl šoférovi, aby je prostě „vozil sem tam, dokud vám neřeknu, kam máte jet.“ Teprve za jízdy Despain ovládl hlas. Řekl: „Tohle je přepadení. Dám ti, co chceš, protože nechci přijít o život, ale není to nic než sprosté přepadení.“
Ned Beaumont se nepříjemně zasmál a zavrtěl hlavou: „Nezapomeň, že jsem udělal kariéru a zastávám jakousi funkci v kanceláři státního návladního.“
„Ale mě přece nikdo z ničeho neobžaloval. Není na mě zatykač. Říkals –“
„Balamutil jsem tě, Bernie, z dobrého důvodu. Je na tebe zatykač. Pro vraždu Taylora Henryho.“
„Tak? No prosím. To s tebou klidně pojedu a zodpovím se z toho. Máte důkazy? Ano, jistě, měl jsem pár jeho směnek. A ten večer, co ho zabili, jsem odjel, jistě. A pořádně jsem si ho podal, protože nechtěl klopit, jistě. Takovéhle důkazy prvotřídní advokát rozbije na cucky levou rukou. Kristepane, přece když jsem ty směnky měl doma v sejfu někdy před půl desátou – podle toho, co říká Lee copak to nedokazuje, že jsem ten večer vůbec neměl v úmyslu Taylora pumpovat?“
„Ne, ale to není všecko, co na tebe víme.“
„Víc nemůžete vědět,“ řekl Despain vážně. Ned Beaumont se ušklíbl. „Chyba, Bernie. Pamatuješ se ještě, že když jsem byl dneska ráno u tebe, měl jsem na hlavě černý klobouk?“
„Možná. Myslím, žes měl.“
„A pamatuješ se, že když jsem odcházel, vytáh jsem z kapsy svrchníku čepici a nasadil jsem si ji?“
Do malých očí snědého muže se pomalu vkrádal údiv a strach.
„Kristepane! No a co? Co tím chceš dokázat?“
„Chci tím dokázat tvou vinu. Pamatuješ se, že ten klobouk mi zrovna moc nepasoval?“
Bernie Despain ochraptěl: „To nevím, Nede. Proboha, co to má znamenat?“
„Má to znamenat, že mi nepasoval, protože to nebyl můj klobouk. Pamatuješ se, že klobouk, který měl na hlavě Taylor, když, ho zavraždili, nebyl nalezen?“
„To nevím. Nevím o něm vůbec nic.“
„No, a já se ti pokouším vysvětlit, že klobouk, který jsem měl na hlavě dnes dopoledne, patřil Taylorovi a já ho narafičil mezi vycpávané sedadlo a opěradlo toho hnědého křesla v tvém bytě v Buckmanově činžáku. Co myslíš, když k tomu připočteš to ostatní: bude to stačit, aby tě posadili na křeslo?“
Despain by byl hrůzou vykřikl, kdyby mu Ned Beaumont nezakryl rukou ústa a nezavrčel mu do ucha: „Drž hubu!“
Po snědém obličeji stékal pot. Despain se převalil na Neda Beaumonta, oběma rukama ho chytil za výložky kabátu a blábolil: „Poslyš, tohle mi přece neuděláš, Nede. Zaplatím ti, co jsem ti dlužen, do posledního centíku, i s úrokama, když to neuděláš. Já tě vůbec nechtěl okrást, Nede, jak je bůh nade mnou. Jedině že jsem byl zrovna ve srabu, tak jsem si myslel, že to vemu jako půjčku. Jak je bůh nade mnou, Nede! Teď zrovna toho moc nemám, ale dostanu peníze za Leeiny drahokamy, dneska je prodávám, a z toho ti zaplatím, co ti visím, do krejcaru. Kolik to dělalo, Nede? Určitě ti to vrátím, na ruku, ještě dnes dopoledne.“
Ned Beaumont odstrčil osmahlého muže do rohu auta a řekl: „Dělalo to tři tisíce dvě stě padesát dolarů.“
„Tři tisíce dvě stě padesát dolarů. Dostaneš je do posledního centu, ještě dnes dopoledne, na dřevo.“ Despain se podíval na hodinky. „Ano, na mou duši, jen co tam dojedeme. Starý Stein už bude v krámě. Jenom mi slib, že mě pustíš, Nede, pro naše staré kamarádství!“
Ned Beaumont si zamyšleně zamnul ruce. „Nemůžu tě, přesně vzato, pustit. Totiž ne hned teď na místě. Musím mít na paměti, že mám závazky k státnímu návladnímu a že na tebe je zatykač a máš se dostavit k výslechu. Takže domluvit se můžem jenom o tom klobouku. Udělám ti návrh: vrať mi ty peníze, a já se postarám o to, abych byl sám, až najdu ten klobouk, a aby se o tom nikdo nedověděl. Jinak se postarám, že při tom se mnou bude půlka newyorského policejního sboru. – Tak si to rozvaž. Můžeš říci ano nebo ne.“
„Ach bože!“ zasténal Bernie Despain. „Řekni mu, ať nás zaveze k starému Steinovi. Má krám v…“