Dynamit

 

 

 

I

 

Když Ned Beaumont vystupoval z vlaku, kterým se vrátil z New Yorku, byl to zas vysoký, rovný člověk s jasným pohledem. Jenom plochá hruď naznačovala, že má asi slabou konstituci – barva i rysy obličeje svědčily o naprostém zdraví. Šel dlouhým, pružným krokem. Svižně vystoupil po betonových schodech, které spojovaly perón s úrovní ulice, prošel čekárnou, zamával nějakému známému za přepážkou informací a vyšel jedním z východů z nádraží na ulici.

Jak čekal na chodníku, až přijde nosič s jeho zavazadly, koupil si noviny. Otevřel je až v taxíku, který ho i s kufry odvážel k Ranall Avenue. Na titulní stránce si přečetl půlsloupec.

 

DRUHÝ BRATR USMRCEN

 

Francis F. West zavražděn blízko místa, kde našel smrt jeho bratr

 

Podruhé v posledních čtrnácti dnech došlo k tragédii v rodině Westových z Achland Avenue č. 1342, když byl včera večer zastřelen jednatřicetiletý Francis F. West, v ulici méně než blok domů vzdálené od nároží, kde se stal minulý měsíc svědkem smrti svého bratra Normana, jehož srazil vůz, patřící údajně pašerákům alkoholu.

Francis West, zaměstnáním číšník v Rockawayově kavárně, vracel se krátce po půlnoci z práce a byl, podle výpovědi svědků tragické události, dostižen černým otevřeným automobilem, který přijel velkou rychlostí z Achland Avenue. Když se vůz přiblížil k Westovi, zabočil prudce k chodníku a bylo prý z něho vypáleno dobrých dvacet ran. West se zhroutil s osmi kulkami v těle a zemřel dřív, než k němu někdo dorazil. Smrtonosný vůz, který prý vůbec nezastavil, ihned zas zvýšil rychlost a zmizel za rohem v Bowman Street. V identifikaci vozu brání policii křížící se svědecké výpovědi, pokud jde o jeho vzhled. Nikdo si také blíže nepovšiml mužů ve voze.

Boyd West, poslední z bratrů, který zůstal naživu a který byl minulý měsíc rovněž svědkem Normanovy smrti, není sto udat žádný důvod pro vraždu spáchanou na Francisovi. Prohlásil, že o žádných nepřátelích, které snad bratr měl, neví. Slečna Marie Shepperdová, bytem Baker Avenue 1917, jež měla být příští týden s Francisem Western oddána, nemohla rovněž uvést žádnou osobu, která by měla zájem na smrti jejího snoubence.

Timothy Ivans, na něhož je důvodné podezření, že řídil vůz, který nešťastnou náhodou porazil a usmrtil minulý měsíc Normana Westa, odepřel zástupcům tisku jakoukoli výpověď. Je toho času držen v městském vězení, jelikož nesložil kauci, a bude postaven před soud pro zabití.

 

Ned Beaumont opatrně a pomalu noviny složil a strčil je do jedné kapsy svrchníku. Stiskl poněkud rty a v očích mu zamyšleně zazářilo. Jinak měl obličej klidný. Uvelebil se v koutě taxíku a pohrával si s nezapáleným doutníkem.

Doma, aniž si sundal klobouk nebo kabát, šel hned k telefonu, vytočil čtyři čísla a pokaždé se zeptal, jestli tam je Paul Madvig a jestli mu mohou říct, kde by ho našel. Po čtvrtém rozhovoru se vzdal naděje, že Madviga zastihne.

Odložil sluchátko, sebral doutník ze stolu, kam ho předtím odložil, zapálil si ho, znova ho odložil na kraj stolu, zvedl telefon a vytočil číslo radnice. Žádal, aby ho spojili s kanceláří státního návladního. Jak čekal, přitáhl si k telefonu židli nohou, zaháknutou za trnož, posadil se a strčil si doutník do úst.

Potom řekl do telefonu: „Haló? Je tam pan Farr?… Ned Beaumont… Ano, děkuji.“ Pomalu nasál kouř a pomalu ho vyfoukl. „Haló, Farr?… Přijel jsem, je to pár minut… Ano. Můžu k vám přijít?… Správně. Říkal vám Paul něco o vraždě toho Westa?… Nevíte, kde bych ho našel, že ne?… No, ta věc má jistou stránku, o které bych si chtěl s vámi pohovořit… Ano, řekněme za půl ho diny… Dobře.“

Odstrčil telefon a přešel na druhý konec pokoje ke stolu u dveří podívat se na poštu. Leželo tam několik časopisů a devět dopisů. Rychle přejel očima obálky, odhodil je bez otevření zase na stůl a odešel do ložnice, kde se odstrojil, a potom do koupelny, kde se oholil a vykoupal.

 

 

II

 

Státní návladní Michael Joseph Farr byl obtloustlý čtyřicátník. Vlasy měl jako rozkvetlé strniště nad rozkvetlým zápasnickým obličejem. Deska ořechového psacího stolu před ním byla prázdná, až na telefon a velkou psací soupravu ze zeleného onyxu, na níž mezi dvěma černobílými plnícími pery, zastrčenými v šikmých úhlech do držáků, stál na jedné noze kovový akt a ve vztyčené ruce pozdvihoval aeroplán.

Farr vzal Neda Beaumonta oběma rukama za ruku, a než sám usedl, přinutil ho, aby se posadil do koženého křesla. Ve svém křesle se potom zhoupl dozadu a zeptal se: „Měl jste příjemnou cestu?“ Přátelským výrazem v očích probleskovala zvědavost.

„Šlo to,“ odpověděl Ned Beaumont. „Pokud jde o toho Francise Westa: Jak si teď stojí Tim Ivans, když Westa odklidili?“

Farr sebou trhl a potom ten polekaný pohyb proměnil v počátek rozmyslného uvelebení do pohodlnější pozice v křesle.

„No, na té věci to tak mnoho nezmění,“ řekl, „totiž, nezmění ji to od základu, protože je tu ještě ten třetí bratr jako svědek proti Ivansovi.“ Farr se velmi nápadně nedíval Nedu Beaumontovi do obličeje a místo toho hleděl na roh ořechové desky psacího stolu. „Proč? Co máte na mysli?“

Ned Beaumont hleděl vážné na návladního, který se na něho nedíval. „Jen tak. Napadlo mi to. Myslím, že je to ale v pořádku, jestli ovšem ten třetí bratr bude moct a bude chtít Tima identifikovat.“

Farr s očima pořád sklopenýma řekl: „Jistě.“ Několikrát se malinko zhoupl v křesle, pokaždé jen o pár centimetrů. Masité tváře se mu v místech, kde kůže pokrývala lícní svaly, lehounce chvěly. Odkašlal si a vstal. Vrhl na Neda Beaumonta přátelský pohled. „Okamžik,“ řekl. „Musím jít jenom něco zařídit. Oni na všechno zapomenou, když na ně nedošlápnu. Ještě tu chvíli zůstaňte. Chci si s vámi pohovořit o Despainovi.“

Když státní návladní odcházel z místnosti, Ned Beaumont prohodil na půl úst: „Žádný spěch,“ a pak celých patnáct minut, co byl Farr pryč, seděl v křesle a klidně pokuřoval.

Farr se vrátil zamračeně. „Odpusťte, že jsem vás nechal čekat,“ řekl a posadil se, „ale úplně klesáme pod návalem práce. Jestli to půjde pořád takhle dál –“ Nedořekl, co načal, a udělal rukama beznadějné gesto.

„Nic se nestalo. Je něco nového v případě vraždy Henryho?“

„U nás nic. Na to jsem se vás chtěl zeptat – na Despaina.“ Farr se znova zcela zřetelně nedíval Nedu Beaumontovi do obličeje.

Nedu Beaumontovi zahrál na chvilku kolem rtů slabý posměšný úsměv. Řekl: „Když se na to podíváte zblízka, nebudete proti němu mít prakticky žádné důkazy.“

Farr pomalu přikývl směrem do rohu svého psacího stolu. „Dost možná, ale že se tak honem vytratil právě ten večer, co se to stalo, nevypadá zrovna moc pěkně.“

„Pro to měl jiný důvod,“ řekl Ned Beaumont, „a moc dobrý důvod.“ Stín úsměvu se znova objevil a zmizel.

Farr opět přikývl jako někdo, kdo se chce dát přesvědčit. „Vy teda nemyslíte, že existuje nějaká možnost, že ho opravdu zabil?“

Odpověď Neda Beaumonta zněla nedbale: „Myslím, že to neudělal, ale nějaká možnost tu vždycky je, a vy na něj víte dost, abyste ho mohli dát na čas do chládku, jestli budete chtít.“

Státní návladní zvedl hlavu a podíval se na Neda Beaumonta. Usmál se napůl přátelsky, napůl nedůvěřivě a řekl: „Můžete mi říct, ať se jdu klouzat, jestli mně do toho nic není, ale proč proboha vás Paul poslal za Berniem Despainem do New Yorku?“

Ned Beaumont seděl okamžik zamyšleně a neodpověděl. Pak trochu pokrčil rameny a řekl:

„Neposlal mě. Nechal mě jet.“

Farr neřekl nic.

Ned Beaumont si naplnil plíce doutníkovým kouřem, vyprázdnil je a řekl: „Bernie mě chtěl ošvindlovat na sázce. Proto taky vzal roha. A ten den, co Peggy O’Tooleová doběhla první s mýma patnácti sty dolarama, které jsem na ni vsadil, zavraždili taky náhodou Taylora Henryho.“

Státní návladní si pospíšil s odpovědí: „To je v pořádku, Nede. Do toho, co vy dva s Paulem podnikáte, mi nic není. Já jen – víte, já jenom, že mi není tak úplně jasné, jestli Despain nenatrefil mladého Henryho na ulici nešťastnou náhodou a nevyužil příležitosti. Myslím, že ho asi pro všechny případy dám načas pod zámek.“ Tupá ústa s předkusem zkřivil poněkud podlézavý úsměv. „Nevykládejte si to tak, že strkám nos do Paulových nebo do vašich záležitostí, ale –“ rozkvetlý obličej jako by opuchl a leskl se. Farr se najednou sehnul a prudce vytrhl jednu zásuvku psacího stolu V prstech mu zašustily papíry. Pak vytáhl ruku ze zásuvky a napřáhl ji přes stůl k Nedu Beaumontovi. Držel v ní malou bílou obálku s rozříznutým okrajem. „Nate,“ pravil ochraptěle. „Podívejte se na to a řekněte, co si o tom myslíte nebo jestli to není jen nějaká zatracená pitomost.“

Ned Beaumont od něho obálku vzal, ale nepodíval se na ni hned. Nespouštěl oči, už zas chladné a jasné, z rudého obličeje státního návladního.

Farrovi tvář pod tím upřeným pohledem ještě víc zrudla a státní návladní udělal otylou rukou prosebný posunek. I hlas mu zněl prosebně: „Nepřikládám tomu žádnou důležitost, Nede, ale – chci říct, že ke každému případu dostáváme spoustu takovýchhle nesmyslů, a – no, přečtěte si to a uvidíte.“

Uplynula zase dost dlouhá doba, než Ned Beaumont sklouzl očima z Farra na obálku. Adresa byla napsána na stroji:

 

Vážený pan

 

M. J. Farr.

státní návladní

Radnice

 

Soukromé

 

Razítko na známce mělo datum předchozí soboty. V obálce byl jediný list papíru a na něm, bez nadpisu i bez podpisu, tři věty napsané na stroji:

 

Proč ukradl Paul Madvig po zavraždění Taylora Henryho jeden Taylorův klobouk?

Co se stalo s kloboukem, který měl Taylor Henry na hlavě v okamžiku, kdy byl zavražděn?

Proč byl muž, který tvrdí, že byl první, kdo našel mrtvolu Taylora Henryho, jmenován jedním z vašich agentů?

 

Ned Beaumont to sdělení složil, strčil je zpátky do obálky, hodil jí na stůl a přihladil si nehtem palce knírek od středu nalevo a od středu napravo. Přitom pevně hleděl na státního návladního a oslovil ho pevným tónem: „No a?“

Farrovi se opět zachvěly lícní svaly. Svraštil obočí nad prosebnýma očima. „Proboha, Nede,“ řekl naléhavě, „nemyslete si, že to beru vážně. Vždycky, když se něco stane, dostáváme celé balíky takovýchhle klepů. Chtěl jsem vám to jenom ukázat.“

Ned Beaumont řekl: „Dokud se na to budete dívat takhle, je to v pořádku.“ Mluvil pořád pevným tónem, s očima pevně upřenýma na. Farra. „Zmínil jste se o tom Paulovi?“

„O tom dopise? Ne. Přišlo to dnes ráno a já Paula ještě neviděl.“

Ned Beaumont sebral obálku ze stolu a strčil si ji do vnitřní kapsy saka. Když státní návladní viděl, jak dopis mizí v kapse, zatvářil se rozpačitě, ale neřekl nic.

Ned Beaumont uložil dopis v kapse, z druhé kapsy vytáhl tenký kropenatý doutník a pak řekl: „Být váma, asi bych mu o tom vůbec neříkal. Má už tak dost starostí.“

Ještě ani nedokončil větu, a Farr už ho ujišťoval: „Jistě, jak myslíte, jak myslíte, Nede.“

Potom nějakou chvíli ani jeden, ani druhý neříkali nic, Farr se opět zadíval na roh psacího stolu a Ned Beaumont upřeně a zamyšleně hleděl na Farra. Mlčení bylo přerušeno tichým zabzučením, které se ozvalo pod deskou Farrova stolu.

Farr zvedl telefon a řekl: „Ano… Ano.“ Ret spodní čelisti s předkusem vyhrnul přes okraj horního rtu a kvetoucí obličej mu zflekatěl. „Houby neví!“ zavrčel. „Přiveďte toho parchanta k němu, ať si ho pořádně prohlídne, a jestli ani pak nebude vědět, tak na něm trošku zapracujte… Ano… Udělejte to.“ Třískl sluchátkem do vidlice a pohlédl ostře na Neda Beaumonta.

Ned Beaumont si přestal zapalovat doutník. Držel ho jednou rukou. Rozžatý zapalovač držel v druhé. Obličej měl trochu skloněný mezi doutník a zapalovač. Oči se mu třpytily. Povystrčil špičku jazyka, zase ji zatáhl a rty mu zkřivil úsměv, který neměl nic společného s radostí: „Něco nového?“ zeptal se hlubokým hlasem, na nějž nebylo možno neodpovědět.

Státní návladní řekl zuřivě: „Boyd West, ten druhý bratr, co identifikoval Ivanse. Vzpomněl jsem si na to mezi řečí a poslal jsem mu vzkaz, jestli ho pořád ještě může identifikovat. Říká, že neví jistě, parchant.“

Ned Beaumont přikývl, jako by to nebyla žádná neočekávaná zpráva. „Co se tím změní?“

„Tohle mu neprojde,“ zavrčel Farr. „Jednou ho identifikoval, a na tom musí stát, až přijde před porotu. Dal jsem ho sem přivést, a až s ním budu hotov, bude sekat dobrotu.“

Ned Beaumont řekl: „Tak? A co když nebude?“

Psací stůl návladního se zachvěl pod ranou Farrovy pěsti. „Však on bude.“

Na Neda Beaumonta to zřejmě neudělalo žádný dojem. Zapálil si doutník, zhasil zapalovač a strčil ho do kapsy, vyfoukl kouř a poněkud pobaveně se zeptal: „Jasně že bude, ale co když nebude? Co když koukne na Tima a řekne: ‚Já nevím jistě, jestli je to on‘?“

Farr znova udeřil do stolu. „To neřekne – až s ním budu hotov, tak tohle neřekne – uvidíte. Pěkně se postaví před porotu a prohlásí: ‚To je on.‘“

Pobavený výraz z tváře Neda Beaumonta zmizel a Ned Beaumont poněkud unaveně pravil: „On se z té identifikace vykroutí, a vy to víte. No, a co s tím hodláte udělat? Nemůžete s tím udělat nic, nemám pravdu? Znamená to, že vaše žaloba na Tima Ivanse praskne jako balónek. Ten náklad chlastu jste sice dostal, ale on vám utek a jediný důkaz, že auto, které zajelo Normana Westa, řídil on, je očité svědectví Westových dvou bratrů. No, a když Francis je po smrti a Boyd se bojí mluvit, celá obžaloba je v tahu, a vy to dobře víte.“

Farr spustil hlasitě a rozzuřeně: „Jestli si myslíte, že si snad sednu na –“

Ale Ned Beaumont ho přerušil netrpělivým mávnutím ruky, v níž držel doutník. „Ať si sednete nebo stoupnete nebo ujedete na kole,“ řekl, „jste k. o., a víte to.“

„Tak? Opravdu? Státní návladní v tomhle městě a v tomhle okresu jsem já, a –“ najednou, jako když utne, přestal Farr vyhrožovat. Odkašlal si a polkl. Z očí mu vyprchala bojechtivost a místo ní nastoupil zmatek a pak výraz, který neměl daleko do strachu. Nahnul se přes desku stolu k Nedu Beaumontovi a starosti se ho zmocnily do té míry, že je nedokázal ovládnout a zračily se mu jasně v kvetoucím obličeji. Řekl: „Ovšem, pochopitelně, jestli vy – jestli Paul – chci říct, jestli je nějaký důvod, abych ne – to víte – tak to můžem nechat plavat.“

Úsměv, který neměl nic společného s radostí, znovu zkřivil Nedu Beaumontovi koutky úst a tabákovým dýmem se zatřpytily jeho oči. Pomalu zavrtěl hlavou a řekl nepříjemně sladce: „Ne, Farre, žádný takový důvod není, a nic takového. Paul slíbil, že z toho po volbách Ivanse vytáhne, ale věřte si nebo nevěřte, Paul nedal nikdy nikoho oddělat, a i když dal, Ivans není tak důležitý, aby se kvůli němu musel někdo oddělávat. Ne, Farre, neexistuje žádný důvod, a já bych nerad, abyste si myslel, že nějaký existuje.“

„Proboha, Nede, vysvětlete mi to!“ naléhal Farr. „Víte sakra dobře, že ani Paul, ani vy nemáte ve městě spolehlivějšího stoupence. Aspoň byste to vědět měli. To, jak jsem říkal prve, tím jsem nic nemyslel, jedině že – inu, že na mě se můžete vždycky spolehnout.“

Ned Beaumont řekl bez velkého nadšení: „Výborně,“ a vstal.

Farr se vztyčil a obešel stůl, se zarudlou rukou napřaženou. „Co takový spěch?“ zeptal se. „Proč tu nepočkáte a nepodíváte se, jak se bude chovat ten West, až ho přivedou? Nebo –“ podíval se na hodinky, „– co děláte večer? Co kdybyste šel se mnou na večeři?“

„Je mi líto, nemůžu,“ odpověděl Ned Beaumont. „Musím utíkat.“

Strpěl, aby mu státní návladní mohutně potřásl rukou, v odpověď na Farrovo žadonění, aby přišel často a aby si spolu někdy večer vyrazili, řekl na půl úst: „Ano, přijdu,“ a odešel.

 

 

III

 

Když Ned Beaumont vstoupil do dílny, stál Walter Ivans vedle jednoho z řady dělníků, kteří obsluhovali zatloukací stroje v továrně na bedny, kde byl Ivans zaměstnán jako předák. Okamžitě Neda Beaumonta uviděl, zvedl ruku na pozdrav a šel mu vstříc uličkou středem sálu; v zelenomodrých očích a v hezké tváři nebylo tolik radosti, kolik se jí snažil dát najevo.

Ned Beaumont řekl: „Nazdar, Walte,“ a poněkud se otočil ke dveřím, takže unikl nutnosti buď přijmout, nebo očividně ignorovat ruku, kterou mu menší muž nabízel. „Pojď ven z toho rámusu.“

Ivans něco řekl, ale utopilo se to v hluku, způsobovaném nárazem kovu zatloukajícího kov do dřeva, a pak oba vykročili k otevřeným dveřím, jimiž Ned Beaumont prve vešel. Venku byla široká terasa z mohutných prken. Přes šest metrů vysoké dřevěné schodiště vedlo dolů na zem.

Zastavili se na dřevěné terase a Ned Beaumont se zeptal: „Víš, že jednoho z těch, co svědčili proti tvému bráchovi, včera někdo odkrouhnul?“

„A-ano, č-čet jsem to v n-n-novinách.“

Ned Beaumont se zeptal: „A to víš, že ten druhý neví jistě, jestli ho dokáže identifikovat?“

„N-ne, to jsem n-nevěděl, N-nede.“

Ned Beaumont řekl: „A je ti jasné, že když ho neidentifikuje, tak Tima pustí?“

„A-ano.“

Ned Beaumont řekl: „Nevypadá to, že bys z toho měl radost, jakou bys měl mít.“

Ivans si otřel čelo rukávem košile: „A-a-ale mám, N-nede, j-jak je bůh nade m-mnou, mám!“

„Znal jsi Westa? Toho, co ho oddělali?“

„N-ne, jedině že jsem za n-ním jednou z-z-zašel, aby T-tima j-jako vy-vynechal.“

„A co říkal?“

„Že ho to ani nenapadne.“

„Kdy to bylo?“

Ivans přešlápl a znovu si utřel obličej rukávem košile.

„Tak d-dva tři d-dny.“

Ned Beaumont se tiše zeptal: „Nemáš náhodou nějakou představu, kdo ho moh oddělat, Walte?“

Ivans prudce zavrtěl hlavou.

„Anebo kdo ho moh dát oddělat, Walte?“

Ivans zavrtěl hlavou.

Ned Beaumont chvíli zadumaně hleděl Ivansovi přes rameno. Ze dveří tři metry od nich k nim zaléhal rachot zatloukaček a z druhého poschodí kvílení pil. Ivans nabral dech a dlouze vydechl. Když Ned Beaumont znova pohlédl do zelenomodrých očí menšího muže, tvářil se už zase přívětivěji. Trochu se k němu naklonil a zeptal se: „Máš všechno v pořádku, Walte? Totiž, najdou se lidi, kteří si budou myslet, žes Westa moh zastřelit třeba ty, abys zachránil bráchu. Máš –?“

„V-v-včera jsem byl v k-klubu, od osmi až d-do d-d-dvou do rána,“ odpověděl Ivans tak rychle, jak mu vada řeči dovolila. „Potvrdí ti to Harry Sloss, B-ben Ferriss a Brager.“ Ned Beaumont se zasmál: „Tos měl teda kliku, Walte,“ řekl vesele.

Otočil se zády k Walteru Ivansovi a sešel po dřevěných schodech na ulici. Ivansova velmi přátelského „Sbohem, N-nede,“ si vůbec nevšiml.

 

 

IV

 

Z továrny na bedny šel Ned Beaumont o čtyři bloky dál do jakési restaurace, odkud si zatelefonoval. Vytočil čtyři čísla, která ten den už jednou volal, znova chtěl mluvit s Paulem Madvigem, a když ho k aparátu nedostal, nechal pro něho vzkaz, aby zavolal Madvig jemu. Pak zastavil taxík a odjel domů.

K dopisům na stole u dveří přibyly další. Pověsil klobouk a svrchník, zapálil si doutník a usadil se s poštou v největším z červených plyšových křesel. Čtvrtá obálka, kterou otevřel, se podobala té, kterou mu ukázal státní návladní. Byl v ní jediný list papíru a na něm tři věty na stroji, bez podpisu a bez oslovení:

 

Našel jste Taylora Henryho, když už byl mrtev, nebo jste byl při tom, když ho vraždili?

Proč jste jeho smrt hlásil, teprve když policie objevila mrtvolu?

Myslíte, že viníky zachráníte, když vyrobíte důkazy proti nevinným?

 

Ned Beaumont zdvihl oči od dopisu ke stropu, svraštil čelo a mohutně popotáhl z doutníku. Srovnal list s dopisem, který dostal státní návladní. Papír a typy byly stejné, a právě tak úprava všech tří vět a datum na razítku.

Zamračeně vložil oba dopisy do obálek a strčil je do kapsy, ale hned nato je zase vytáhl a znova je přečetl a prohlédl. Doutník příliš rychlým kouřením ohořel nepravidelně jen po jedné straně Znechuceně se zašklebil, odložil doutník na kraj stolu vedle sebe a nervózními prsty se zatahal za knírek. Znova odložil obě psaní, opřel se pohodlně v křesle, zadíval se na strop a začal si okusoval nehet. Pak si prohrábl vlasy a sáhl si prstem za límec. Posadil se zpříma a znova vytáhl obálky z kapsy, ale ani se na ně nepodíval a strčil je zpátky. Zahryzl se do spodního rtu. Nakonec se netrpělivě ošil a pustil se do ostatní pošty. Byl zabrán do četby, když zazvonil telefon.

Odešel k telefonu. „Haló… nazdar, Paule, kde seš?… Jak dlouho tam budeš?… Ano, výborně, zastav se tady, až půjdeš… Ano, budu doma.“

Vrátil se k dopisům.

 

 

V

 

Paul Madvig se objevil v apartmá Neda Beaumonta, právě když zvony šedivého kostela přes ulici vyzváněly k večerní pobožnosti. Vešel se srdečným: „Kse máš, Nede? Kdy ses vrátil?“ Mohutné tělo halily tvídové šaty.

„Pozdě dopoledne,“ odpověděl Ned, když si podali ruce.

„Pochodils dobře?“

Ned Beaumont se spokojeně usmál a poodhalil přitom špičky zubů. „Dostal jsem, za čím jsem tam jel – do krejcaru.“

„To je ohromné.“ Madvig odhodil klobouk do křesla a sám se posadil do jiného, poblíž krbu.

Ned Beaumont se vrátil do svého křesla. „Stalo se něco, co jsem byl pryč?“ zeptal se a ze stolu sebral do poloviny plnou koktailovou sklenici, která stála při ruce vedle stříbrného šejkru.

„Rozmotali jsme tu motanici s kanalizační smlouvou.“

Ned Beaumont se napil koktailu a zeptal se: „Museli jste hodně slevit?“

„Až moc. Pokud jde o zisk, nebude to vůbec to, co to mělo být, ale je to pořád lepší než riskovat nějaký malér takhle těsně před volbama. Vynahradíme si to na pouličních pracech, až se příští rok bude prodlužovat Salem a Chestnut Street.“

Ned Beaumont přikývl. Díval se na zkřížené nohy, které blondýn natáhl daleko před sebe. Řekl: „K tvídovým kalhotám bys neměl nosit hedvábné ponožky.“

Madvig zdvihl nataženou nohu a pohlédl na svůj kotník.

„Ne? Mám rád ten pocit, mít na nohou hedvábí.“

„Tak nenos tvídový oblek. Taylora Henryho už pohřbili?“

„V pátek.“

„Byls na pohřbu?“

„Ano,“ odpověděl Madvig a trochu rozpačitě dodal: „Senátor chtěl, abych se tam ukázal.“

Ned Beaumont postavil sklenici na stůl a dotkl se rtů bílým kapesníkem, který vytáhl z vnější náprsní kapsy saka. „Jak to senátor nese?“ Pohlédl zpod obočí na blondýna a nesnažil se skrýt pobavený výraz v očích.

Madvig, pořád trochu rozpačitě, odpověděl: „Docela dobře. Dnes jsem byl skoro celé odpoledne u něho.“

„U něho doma?“

„Hm.“

„Blond nebezpečí tam bylo taky?“

Madvig skoro ani nesvraštil obočí. Řekl: „Janet tam byla.“

Ned Beaumont zastrčil kapesníček do kapsy, zdusil uchechtnutí a řekl: „Hm – hm – hm. Tak už je to Janet. Jak jseš s ní daleko?“

Madvig se opět ovládl. Řekl pevně: „Pořád mám v úmyslu se s ní oženit.“

„A ví už ona, že – že máš vážné úmysly?“

„Kristepane, Nede!“ vybuchl Madvig. „Jak dlouho mě ještě chceš vyslýchat?“

Ned Beaumont se zasmál, sebral stříbrný šejkr, zatřásl jím a znova si nalil. „Co říkáš vraždě Francise Westa?“ zeptal se, když se opět uvelebil se sklenicí v ruce.

Na chvíli se zdálo, že Madvig neví, o co jde. Potom se mu tvář rozjasnila a on odpověděl: „Aha, to je ten chlapík, co ho zastřelili včera večer na Achland Avenue?“

„To je on.“

Podle výrazu modrých Madvigových očí se opět zazdálo, že neví docela přesně, oč jde. „No, já ho neznal.“

Ned Beaumont řekl: „Byl to jeden ze svědků, co vypovídali proti bráchovi Walta Ivanse. Ten druhý svědek, Boyd West, se teď vypovídat bojí, takže celá bublina splaskla.“

„To rád slyším,“ řekl Madvig, ale při posledním slově se mu v očích objevila otázka. Ohnul nohy v kolenou a předklonil se „Bojí?“ zeptal se.

„Ano, pokud si nemyslíš, že lepší výraz je ‚má nahnáno‘“.

Madvigovi ztvrdly rysy, zpozorněl a oči se mu proměnily v tvrdé modré kruhy. „Na co narážíš, Nede,“ zeptal se mrazivě.

Ned Beaumont dopil sklenici a postavil ji na stůl. „Když jsi řek Waltu Ivansovi, že Tima z toho nemůžeš vysekat, dokud nebudeš mít volby z krku, šel se svýma potížema na Shada O’Roryho,“ řekl úmyslně monotónně, jako kdyby pronášel nějakou poučku. „Shad poslal pár svých záškodníků na ty dva Westy a ti je měli postrašit, aby si to se svědectvím proti Timovi včas rozmysleli. Jeden z nich se postrašit nedal, tak ho odrovnali.“

Madvig se zamračil a namítl: „Prosím tě, copak Shad se stará o potíže Tima Ivanse?“

Ned Beaumont sáhl po šejkru a podrážděně řekl: „No nic. Jenom tak kombinuju. Pusť to z hlavy.“

„Přestaň, Nede. Ty víš, že já tvoje kombinace beru vážně. Jestli máš něco na srdci, ven s tím.“

Ned Beaumont si ani nenalil a postavil šejkr zpátky na stůl. Pak řekl: „Možná že je to jenom dohad, Paule, a nic jiného, ale mně se to tak rýsuje. Každý ví, že Walt Ivans pro tebe pracuje v třetím obvodu a že je členem klubu a tak dále a že ty uděláš všechno, abys vvtáh jeho bráchu z kaše, když ti o to řekne. No, a tak všichni, skoro každý začne mít podezření, žes možná dal zastřelit a umlčet svědky proti jeho bráchovi – to znamená ti, co nejsou do věci zasvěceni, ty dámské kluby, co se jich poslední dobou začínáš tak bát, a ti ctihodní občané. Zasvěcenci – ti, kterým by většinou bylo úplně jedno, kdybys to udělal – se zas začnou dovídat takříkajíc zaručené zprávy. Začnou si šeptat, že jeden tvůj mládenec se musel obrátit o pomoc na Shada a že Shad mu pomohl. No, a to je ta past, do které tě Shad chytil – nebo si myslíš, že tak daleko by Shad nešel, aby tě chytil do pasti?“

Madvig zavrčel mezi zuby: „Já vím zatraceně dobře, že by šel.“ Skláněl se k zelenému listu, vetkanému do koberce, který měl pod nohama.

Ned Beaumont se na blondýna pozorně podíval a pak pokračoval: „A věc má ještě jeden háček. Možná že ten nezabere, ale jestli za něj Shad bude chtít zatáhnout, nevyvlíkneš se z něho.“

Madvig vzhlédl a zeptal se: „Jaký?“

„Walt Ivans byl včera večer celou noc až do dvou v klubu. To je asi o tři hodiny déle, než tam kdy zůstal, mimo bankety a volební dny. Chápeš? Zajišťoval si alibi – v našem klubu. A teď co když,“ Ned Beaumont přeladil hlas do nižší polohy, vytřeštil oči a vážně pohlédl na Madviga, „co když Shad Walta převeze a zfilmuje nějaké důkazy, že Westa zabil on? Ty tvoje dámské kluby a všichni vašnostové, kteří se o takových věcech rádi dávají slyšet, si budou myslet, že Waltovo alibi je podfuk – že jsme mu je zařídili, protože ho chceme krýt.“

Madvig řekl: „Ten všivák.“ Vstal a vrazil ruce do kapes. „Dal bych za to nevím co, aby už bylo po volbách, anebo aby nebyly tak přede dveřmi.“

„To by se pak nic takového nestalo.“

Madvig udělal dva kroky doprostřed místnosti. Zamumlal: „Do p-,“ zůstal stát a zamračeně se zadíval na telefon na stojánku vedle dveří do ložnice. Mohutná prsa se mu dmula, jak vzrušeně oddychoval. Aniž pohlédl na Neda Beaumonta, procedil koutkem úst: „Vymysli si něco, jak tenhle podtrh zlikvidovat.“ Pak vykročil k telefonu a hned se opět zarazil. „Houby,“ řekl a otočil se k Nedu Beaumontovi. „Myslím, že Shada z našeho města vynesu v zubech. Už mě otravuje. Myslím, že nebudu čekat a vynesu ho v zubech – a začnu s tím hned.“

Ned Beaumont se zeptal: „Například?“

Madvig se zašklebil. „Například,“ odpověděl, „třeba nařídím Raineymu, aby zavřel Psinec a Rajskou zahradu a vůbec každou knajpu, o které víme, že na ní má Shad a jeho kamarádi zájem. Nařídím asi Raineymu, aby to vzal všechno jedním vrzem, jednu po druhé, ještě dnes v noci.“

Ned Beaumont se ozval váhavě: „To se tedy Rainey zapotí. Naši poldíci nejsou zvyklí starat se o nucené dodržování prohibice. Tímhle je zrovna nenadchneš.“

„Jednou to pro mě můžou udělat,“ řekl Madvig, „a nemusejí mít hned pocit, že tím vyrovnají všechny dluhy.“

„Snad,“ v hlase i na tváři byly Beaumontovi dosud znát pochyby. „Ale tenhle velkorysý zátah, to je skoro jako trhat kasu dynamitem, když ji bez velkého zmatku můžeš rozpárat obyčejným hasákem.“

„Víš snad o něčem, co by nám pomohlo, Nede?“

Ned Beaumont zavrtěl hlavou. „Není to nic jistého, ale neuškodí, když pár dní počkáš, dokud –“

Madvig však zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl. „Potřebuju ráznou akci. O párání kas vím starou belu, Nede, ale vyznám se v zápase – po svém – a půjdu do toho oběma rukama. Jakživ jsem se nenaučil boxovat, a když jsem to jednou zkusil, dostal jsem na frak. Posloužíme panu O’Rorymu dynamitem.“

 

 

VI

 

Svalnatý muž v brýlích z rohoviny řekl: „Takže s tím si nemusíš dělat starosti.“ Spokojeně se opět uvelebil v křesle.

Muž po jeho levici – vyzáblý chlap s bujným hnědým knírem a se značně prořídlými vlasy – řekl muži po levici: „Mně se to sakra zrovna moc nelíbí.“

„Ne?“ Svalnatý muž se otočil a skrz brýle vrhl na vyzáblého muže upřený pohled. „No, do mýho obvodu teda Paul nemusí nikdy chodit osobně, aby –“

Vyzáblý muž vyštěkl: „Blbost.“

Madvig oslovil vyzáblého muže: „Mluvils s Parkerem, Breene?“

Breen řekl: „Ano, mluvil, a nabízí pět, ale myslím, že tak dva z něho ještě vyrazíme.“

Brýlatý muž řekl opovržlivě: „Panebože, to bych si vyprosil.“

Breen se k němu pootočil a ušklíbl se: „Vážně? A z kohos ty kdy tolik vyrazil?“

Ozvalo se trojí zaklepání na široké dubové dveře.

Ned Beaumont vstal ze židle, na které seděl rozkročmo, a šel ke dveřím. Pootevřel je jenom na pár centimetrů.

Muž, který klepal, byl snědý člověk s drobným obličejem, v modrých šatech, jež volaly po žehličce. Nesnažil se vstoupit do místnosti a snažil se mluvit polohlasem, ale hovořil tak vzrušeně, že ho všichni v pokoji slyšeli.

„Dole je Shad O’Rory. Chce mluvit s Paulem.“

Ned Beaumont zavřel dveře, otočil se k nim zády a pohlédl na Paula Madviga. Zdálo se, že zpráva, kterou přinesl muž s drobným obličejem, nevyvedla z míry ze všech deseti přítomných jenom tyhle dva. Ostatní nedávali najevo vzrušení zcela otevřeně – u některých se projevilo jen tím, že náhle jakoby zkameněli – ale nenašel by se mezi nimi ani jeden, který by dýchal stejně pravidelně jako předtím.

Ned Beaumont řekl, jako by nevěděl, že je zbytečné to opakovat, a tónem vyjadřujícím přiměřený zájem na obsahu slov: „Chce s tebou mluvit O’Rory. Čeká dole.“

Madvig pohlédl na hodinky. „Řekni mu, že mám právě naléhavou poradu, ale jestli chvíli počká, že ho přijmu.“ Ned Beaumont přikývl a otevřel dveře: „Řekni mu, že Paul teď nemá čas,“ nařídil muži, který předtím klepal, „ale jestli bude mít chvilku strpení, Paul ho přijme.“ Pak dveře zavřel.

Madvig vyslýchal zažloutlého muže s hranatým obličejem, jaké jsou vyhlídky na to, že v obvodě za Chestnut Street dostanou víc hlasů. Muž s hranatým obličejem odpověděl, že si myslí, že dostanou „vo sakra pěknejch pár hlasů víc“ než posledně, ale ne zas tolik, aby to opozici opravdu dalo do těla. Při řeči pořád pošilhával po dveřích.

Ned Beaumont se opět usadil rozkročmo na židli k oknu a kouřil doutník.

Madvig oslovil jiného muže; položil mu otázku týkající se výše volebního příspěvku, jenž se očekával od člověka jménem Hartwick. Tento muž se ovládl a nešilhal po dveřích, ale jeho odpověď byla značně nesouvislá.

Ani to, že se Madvig i Ned Beaumont tvářili chladnokrevně, ani to, že se s profesionálním zájmem soustřeďovali na problémy volební kampaně, nezabránilo vzrůstu napětí v místnosti.

Po čtvrthodině Madvig vstal a řekl: „No, v kapse to ještě nemáme, ale už se to začíná rýsovat. Tužte se, a je to všechno v suchu.“ Postavil se ke dveřím a podával ruku jednomu po druhém, jak odcházeli. Odcházeli trochu moc kvapně.

Ned Beaumont vstal ze židle, a když v místnosti osaměli s Madvigem, zeptal se: „Mám tu zůstat, nebo mám odprejsknout?“

„Zůstaň tady.“ Madvig přistoupil k oknu a podíval se dolů na sluncem zalitou China Street.

„Dáš se do toho oběma rukama?“ zeptal se Ned Beaumont po chvilce mlčení.

Madvig se obrátil od okna a kývl. „Jak jinak –“ zašklebil se chlapecky na muže, sedícího rozkročmo na židli, „– ledaže bych se do toho dal i nohama.“

Ned Beaumont chtěl něco říct, ale přerušilo ho cvaknutí kliky.

Dveře otevřel nějaký muž a vstoupil dovnitř. Nebyl víc než prostřední postavy, souměrně stavěný, a pro tu souměrnost působil klamným dojmem křehkosti. Třebaže hladké vlasy měl bílé jako sníh, nebylo mu patrně o mnoho víc než pětatřicet. Z poněkud dlouhého a úzkého, ale velmi hezky utvářeného obličeje hleděly nápadně jasné šedomodré oči. Na sobě měl tmavomodrý převlečník a pod ním tmavomodrý oblek a v ruce v černé rukavici držel černý tvrďák.

Muž, který vstoupil za ním, byl křivonohý rváč, stejně vysoký jako on; snědý chlap, v jehož svislých mohutných ramenou, v dlouhých a silných pažích a v rozpláclém obličeji bylo cosi opičího. Klobouk – šedou plstěnou hučku – měl na hlavě. Zavřel dveře, opřel se o ně a strčil si ruce do kapes kostkového svrchníku.

Tou dobou už byl první muž několik kroků v místnosti, odložil klobouk na židli a začal si stahovat rukavice.

Madvig, s rukama v kapsách, se na něho přívětivě usmál a řekl: „Jak se daří, Shade?“

Bělovlasý muž řekl: „Výborně, Paule. Jak se daří tobě?“ Mluvil libozvučným barytonem. V jeho slovech bylo znát jenom docela slabý irský přízvuk.

Lehkým pohozením hlavy upozornil Madvig příchozího na muže na židli a zeptal se: „S Beaumontem se znáte?“

O’Rory řekl: „Ano.“

Ned Beaumont řekl: „Ano.“

Žádný z obou se druhému neuklonil a Ned Beaumont nevstal ze židle.

Shad O’Rory byl konečně hotov se svlékáním rukavic. Dal si je do kapsy svrchníku a řekl: „Politika je politika a obchod je obchod. Platil jsem za mlčení a jsem ochoten platit dál, ale chci dostat, co jsem si zaplatil.“ Modulovaný hlas nezněl jinak než přívětivě a vážně.

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Madvig, jako by mu na tom moc nezáleželo.

„Jen tolik, že polovina poldů ve městě si kupuje pivo a koláče za prachy, které dostávají ode mne a od některých mých přátel.“

Madvig se posadil ke stolu. „No a?“ řekl stejně jako předtím bez valného zájmu.

„Chci dostat, za co si platím. Platím si za to, aby nikdo nestrkal nos do mých věcí. A chci, aby do mých věcí nikdo nos nestrkal.“

Madvig se zachechtal.

„Snad nechceš říct, Shade, že si stěžuješ, protože tvoji poldové se nechtějí dát koupit natrvalo?“

„Chci říct, že Doolan mi včera večer pověděl, že rozkaz k zavření mých podniků vyšel přímo od tebe.“

Madvig se znovu zachechtal a otočil se k Nedu Beaumontovi: „Co bys tomu řek, Nede?“

Ned Beaumont se studeně usmál, ale neřekl nic.

Madvig řekl: „Víš, co si o tom myslím já? Podle mě se kapitán Doolan přepracoval. Podle mě by někdo měl kapitána Doolana poslat na takovou nějakou hezkou dlouhou dovolenou. Připomeň mi to.“

O’Rory řekl: „Paule, koupil jsem si ochrannou ruku, a chci ji mít. Obchod je obchod a politika je politika. Nebudem je míchat dohromady.“

Madvig řekl: „Budem.“

Shad O’Rory se modrýma očima zahleděl někam do dálky. Posmutněle se usmál, a když promluvil, ozval se v melodickém, nepatrně irském hlase nádech smutku. Řekl: „To bude znamenat zabíjačku.“

Madvigovy modré oči byly neproniknutelné a na hlase mu bylo těžké poznat, co si myslí, stejně jako na očích. Řekl: „Záleží na tobě, jestli to bude znamenat zabíjačku.“

Bělovlasý muž přikývl. „Bude to muset znamenat zabíjačku,“ řekl, pořádně smutně. „Už dávno nejsem nějaká nula, abych si od tebe nechával kálet na hlavu.“

Madvig se opřel o opěradlo a dal si nohu přes nohu. Mluvil, jako by to, co říká, nebylo příliš důležité. Řekl: „Možná že nejseš taková nula, abys to vzal na vědomí a přitom ještě srazil paty, ale na vědomí to vemeš.“ Sešpulil rty, a jako by si ještě na něco vzpomněl, dodal: „Tímhle to bereš na vědomí.“

Shadu O’Rorymu vmžiku zmizela z očí zasněnost i smutek. Posadil si černý klobouk na hlavu. Urovnal si límec svrchníku. Napřáhl na Madviga dlouhý bílý ukazováček a řekl: „Dneska večer znovu otevírám Psinec. Nepřeju si, aby mě někdo obtěžoval. Zkus mě obtěžovat, a já začnu obtěžovat tebe.“

Madvig si sundal nohu z nohy a sáhl po telefonu na stole. Vytočil číslo policejního komisařství, chtěl k aparátu náčelníka a řekl mu: „Haló, Rainey?… Ano, výborně. Jak se daří rodince?… To je ohromné. Poslyš, Rainey, slyšel jsem, že Shad chce dnes večer zase otevřít… Ano… Ano, udělejte z toho kůlničku na dříví… Správně… Jistě. Na shledanou.“ Odstrčil telefon a otočil se na O’Roryho: „Je ti už jasné, na čem seš! Máš po ptákách, Shade. Tady máš definitivně po ptákách.“

O’Rory řekl tiše: „Rozumím,“ obrátil se, otevřel dveře a odešel.

Křivonohý rváč se ještě vteřinku zdržel, jen co plivl – s rozvahou – na koberec před sebou a vrhl na Madviga a na Neda Beaumonta drzý a vyzývavý pohled. Pak odešel.

Ned Beaumont si utřel dlaně kapesníkem. Madvigovi, který se na něho díval s otázkou v očích, neřekl nic. Hleděl zachmuřeně před sebe.

Po chvíli se Madvig zeptal: „Tak co?“

Ned Beaumont řekl: „Udělals chybu, Paule.“

Madvig vstal a odešel k oknu. „Kristepane!“ zvolal vyčítavě přes rameno. „Tobě nikdy nejde nic pod nos, viď!“

Ned Beaumont vstal ze židle a vykročil ke dveřím.

Madvig se otočil od okna a zlostně se zeptal: „Chceš sakra zas udělat nějakou pitomost?“

Ned Beaumont řekl: „Ano,“ a odešel z místnosti. Sestoupil po schodech dolů, v šatně si vyzvedl klobouk a odešel z klubu „Srub“. Kráčel kolem sedmi bloků na nádraží, koupil si lístek do New Yorku a místenku do nočního vlaku. Pak odjel taxíkem do svého apartmá.

 

 

VII

 

Když zazvonil zvonek, balila právě tělnatá beztvárná žena v šedivých šatech a buclatý výrostek Nedu Beaumontovi velký kufr a tři příruční zavazadla pod jeho osobním dohledem.

Žena, která pracovala vkleče, se zvedla a ze zabručením šla ke dveřím. Otevřela je dokořán. „Panenkomarjá, pan Madvig,“ zvolala. „Račte dál.“

Madvig vstoupil a řekl: „Jak se daří, paní Duveenová? Vy jste čím dál mladší.“ Přelétl očima kufr a zavazadla a ulpěl pohledem na chlapci. „Nazdar, Charley. Tak co, už máš dost síly, abys moh vzít místo u míchačky na beton?“

Chlapec se stydlivě zašklebil a řekl: „Dobrý den, pane Madvig.“

Madvig se s úsměvem obrátil na Neda Beaumonta: „Odjíždíš?“

Ned Beaumont se zdvořile usmál. „Ano,“ řekl.

Blondýn se rozhlédl po místnosti, pak znovu po zavazadlech a po kufru, hromadách šatstva na židlích a po zotvíraných zásuvkách. Žena s chlapcem se vrátili k práci. Ned Beaumont vybral z hromady košil na židli dvě poněkud vybledlé a odložil je stranou.

Madvig se zeptal: „Měl bys půl hodinky čas, Nede?“

„Mám spoustu času.“

Madvig řekl: „Vem si klobouk.“

Ned Beaumont si vzal klobouk a plášť. „Zabalte, co se nejvíc vejde,“ řekl ženě cestou ke dveřím, „a co zbyde, můžete poslat s ostatními věcmi.“

Sestoupili s Madvigem po schodech na ulici. Kráčeli na jih kolem jednoho bloku. Potom se Madvig zeptal: „Kam jedeš, Nede?“

„Do New Yorku.“

Zahnuli do postranní uličky.

Madvig se zeptal: „Nadobro?“

Ned Beaumont pokrčil rameny. „Odsud jedu nadobro.“

Otevřeli zelené dřevěné dveře ve zdi z červených cihel v zadním traktu nějaké budovy a vešli chodbou a dalšími dveřmi do výčepu, kde popíjelo několik mužů. Pozdravili se s výčepním a se třemi pijáky a šli dál do malé místnosti se čtyřmi stoly. Tam nebyl nikdo. Posadili se k jednomu stolu.

Výčepní strčil hlavu do dveří a zeptal se: „Pivo jako vždycky, pánové?“

Madvig řekl: „Ano,“ a potom, když výčepní zmizel:

„Proč?“

Ned Beaumont řekl: „Mám už po krk tohohle Balíkova.“

„To myslíš mě?“

Ned Beaumont neřekl nic.

Madvig chvíli také neříkal nic. Potom vzdychl a řekl: „Lepší chvíli už sis teda vybrat nemoh, aby ses na mě vykašlal.“

Výčepní se objevil a přinesl dvě malá světlá a ošatku plnou preclíků. Když zas zmizel a zavřel za sebou dveře, Madvig vykřikl: „Kristepane, ty se ale necháváš prosit, Nede!“

Ned Beaumont pokrčil rameny. „Nikdy jsem netvrdil, že nenechávám.“ Zvedl sklenici a napil se.

Madvig lámal preclík na malé kousky. „Opravdu chceš jet, Nede?“ zeptal se.

„Jedu.“

Madvig hodil rozlámaný preclík na stůl a vytáhl z kapsy šekovou knížku. Vytrhl jeden šek, z jiné kapsy vytáhl plnicí pero a šek vyplnil. Potom jím mával, dokud neoschl, a hodil ho na stůl před Neda Beaumonta.

Ned Beaumont pohlédl na šek, zavrtěl hlavou a řekl:

„Nepotřebuju peníze a ty mi nejsi nic dlužen.“

„Jsem. Jsem ti dlužen víc než tohle, Nede. Budu rád, když si to vemeš.“

Ned Beaumont řekl: „Tak dobře. Díky,“ a strčil si šek do kapsy.

Madvig se napil piva, ukousl kus preclíku, chystal se znova napít, ale pak postavil sklenici na stůl a zeptal se: „Máš na srdci něco – nějakou ránu pod pás – mimo to, cos měl odpoledne v klubu?“

Ned Beaumont zavrtěl hlavou. „Takhle se mnou nemluv. Nikdo se mnou takhle nesmí mluvit.“

„Sakra, vždyť jsem nic neřek, Nede.“

Ned Beaumont neřekl nic.

Madvig se znova napil. „Ráčil bys mi povědět, proč si myslíš, že s O’Rorym jsem udělal chybu?“

„To by bylo zbytečné.“

„Jen to zkus.“

Ned Beaumont řekl: „Dobře, ale bude to zbytečné.“

Zhoupl se v židli dozadu, takže stála jen na dvou nohách, v jedné ruce držel sklenici a v druhé několik preclíků. „Shad se bude rvát. Nic jiného mu nezbývá. Dostals ho do rohu. Řekls mu, že tady má definitivně po ptákách. Nemá na vybranou: musí do toho jít s handicapem. Jestli má šanci vyhodit tě v těchhle volbách ze sedla, udělá všechno, aby vyhrál, to se spolehni. Jestli volby vyhraješ ty, musí se stejně zdejchnout. Jdeš na něj s policií. Bude se muset s policií chytit, a on to udělá. To znamená, že můžeš čekat něco, co bude vypadat jako vlna zločinnosti; to jde narafičit. Ty se snažíš, aby ti znova zvolili celou městskou administrativu. No, teda když se jim těsně před volbama postaráš o vlnu zločinnosti – a k tomu o takovou, že je to na padesát procent, že si s ní nebudou vědět rady – nebudou vypadat zrovna moc schopně. Budou –“

„Podle tebe jsem si měl před ním asi sednout na zadek?“ zamračil se Madvig.

„To ne. Ale podle méhos mu měl nechat zadní vrátka otevřená, aby moh ustoupit. Neměls ho tlačit až ke zdi.“

Madvig se ještě víc zamračil. „Nevyznám se v tvém stylu zápasu. On začal. Já vím jen tolik, že když někoho zaženeš do rohu, jdeš po něm a knokautuješ ho. Zatím se mi tahle taktika vždycky osvědčila.“ Trochu se začervenal. „Ne že bych si myslel, že jsem nějaký Napoleon nebo něco, Nede, ale začal jsem jako poslíček za starých časů u Packyho Flooda v Pátém obvodě, a dneska jsem přece jen někdo.“

Ned Beaumont dopil pivo a nechal přední nohy židle klesnout zas na podlahu. „Říkal jsem ti, že to bude zbytečné,“ řekl. „Dělej, jak rozumíš. Mysli si, že co stačilo za starých časů v Pátém, stačí všude.“

Madvig se zeptal – a hlas mu zazněl napůl pobouřeně, napůl pokorně: „Ty o mně jako o člověku, který dělá do vysoké politiky, nemáš zrovna velké mínění, že ne, Nede?“

Teď zas zrudl Ned Beaumont. „To jsem neřek, Paule.“

„Ale jako bys to řek, viď?“ stál na svém Madvig.

„Ne, ale podle mě ses tentokrát opravdu nechal napálit. Nejdřív jsi sed na lep Henryům a slíbils podporu senátorovi. Tehdys měl šanci jít do toho a knokautovat nepřítele, protožes ho měl v rohu, jenže ten nepřítel měl náhodou dcerušku a společenské postavení a bůhví co všechno, tak tys –“

„Přestaň, Nede,“ zavrčel Madvig.

Ned Beaumont zbezvýrazněl v obličeji, vstal a řekl: „No tak já budu muset běžet,“ a obrátil se ke dveřím.

Madvig okamžitě vyskočil, položil mu zezadu ruku na rameno a řekl: „Počkej, Nede.“

Ned Beaumont řekl: „Sundej tu ruku.“ Ani se neohlédl.

Madvig vzal druhou rukou Neda Beaumonta za předloktí a otočil ho k sobě. „Podívej, Nede,“ začal.

Ned Beaumont řekl: „Pusť!“ Rty mu zbledly a ztuhly.

Madvig s ním zatřásl. Řekl: „Neblázni, sakra. Ty a já –“

Ned Beaumont rychle sáhl stranou a uchopil těžkou sklenici na stole, ale nezdvihl ji. Jak po ní sahal, musel se trochu naklonit ke straně. Jinak však zůstal stát tváří v tvář blondýnovi, obličej mu ztuhl a zešpičatěl, kolem úst se objevily bílé rýhy napětí. Upřeně zíral divokýma černýma očima do modrých očí Madvigových.

Tak stáli, ani ne půl metru od sebe, jeden blondýn, vysoký a mohutně stavěný, v hlubokém předklonu, široká ramena nahrbena, obrovské pěsti ve střehu; druhý černovlasý a černooký, vysoký a vyzáblý, nakloněný trochu ke straně, a v ruce na té straně, na niž se nakláněl, držadlo těžké sklenice – a až na oddychování bylo v místnosti mrtvé ticho. Ani z výčepu za tenkými dveřmi se nic neozývalo: žádný cinkot sklenic ani šum hovoru ani šplouchání vody.

Když uplynuly dobré dvě minuty, Ned Beaumont pustil sklenici a otočil se k Madvigovi zády. V obličeji se mu nic nezměnilo, jenom oči, které už neupíral na Madviga, hleděly chladně a tvrdě, namísto aby žhnuly vztekem. Vykročil beze spěchu ke dveřím.

Madvig chraptivě a z hloubky hrudi řekl: „Nede.“

Ned Beaumont se zarazil. Zbledl ještě víc. Neotočil se.

Madvig řekl: „Ty pitomče pitomá.“

A tu se Ned Beaumont pomalu otočil.

Madvig k němu vztáhl otevřenou dlaň a strčil Beaumonta ze strany do obličeje, takže černovlasý muž ztratil rovnováhu a musel na tu stranu rychle nakročit a přidržet se rukou jedné ze židlí u stolu.

Madvig řekl: „Měl bych tě zmalovat, že by tě vlastní matka nepoznala.“

Ned Beaumont se ostýchavě zašklebil a posadil se na židli, do které prve vrazil. Madvig se posadil naproti němu a udeřil sklenicí do desky stolu.

Výčepní otevřel dveře a strčil dovnitř hlavu.

„Pivo,“ řekl Madvig.

Otevřenými dveřmi zalehl z výčepu šum mužského hovoru, cinkot sklenic o sklenice a rachot, jak je pijáci zase stavěli na dřevo.