Pozorovatel
 
Left
 
 
I
 
Paní Madvigová otevřela domovní dveře. „Nede!“ vykřikla. „Ty ses zbláznil. Sotva ho pustí ze špitálu, už si špacíruje po nocích, a k tomu v takovémhle nečase!“
„Do taxíku neteklo,“ řekl Ned Beaumont, ale zašklebil se, ne právě mužně. „Je tu Paul?“
„Odešel asi před půlhodinkou. Myslím, že do klubu. Ale jen pojď dál, pojď dál.“
„Opal je doma?“ zeptal se, když zavřel dveře a kráčel za ní chodbou.
„Ne. Už od rána se někde toulá.“
Ned Beaumont se zastavil ve dveřích do obývacího pokoje.
„Nemůžu se zdržet,“ řekl. „Zaskočím za Paulem do klubu.“ Nemluvil zrovna klidně.
Stařenka se rychle otočila k němu. „Ani nápad!“ začala ho peskovat. „Jen se na sebe podívej, leze na tebe chřipka. Tady se pěkně posadíš ke krbu a já ti přinesu něco teplého k pití.“
„Nejde to, mami,“ pravil. „Mám běhání.“
V modrých očích paní Madvigové, v nichž se její věk nezračil, zasvitlo a pak zbystřely. „Kdy tě pustili ze špitálu?“ chtěla vědět.
„Před chvílí.“
Pevně stiskla rty a potom je trošku pootevřela, aby ho mohla obvinit: „Tys utek!“ Čirou modř jejích očí přikryl stín. Přistoupila až k Nedu Beaumontovi a dala mu obličej těsně k obličeji: byla skoro stejně velká jako on. Hlas jí zazněl drsně, jako by měla vyprahlo v krku. „Stalo se něco s Paulem?“ Stín v očích se zřetelně proměnil v strach: „A s Opal?“
Jeho odpověď bylo sotva slyšet: „Stalo se něco, kvůli čemu s nima musím mluvit.“
Poněkud bázlivě se ho kostnatými prsty dotkla na tváři.
„Ty jsi hodný chlapec, Nede,“ řekla.
Objal ji jednou rukou. „Nedělejte si žádné starosti, mami. Není to nic tak strašného. Jedině – jestli se Opal vrátí, nepouštějte ji z domu – pokud na vás dá.“
„Nemůžeš mi říct, o co jde, Nede?“ zeptala se.
„Zatím ne a – hm – možná že bude dobře, když jim ani jednomu, ani druhému nedáte najevo, že si myslíte, že je něco v nepořádku.“
 
 
II
 
Ned Beaumont kráčel deštěm kolem pěti domovních bloků a zapadl do jednoho dragstóru. Odtud si zatelefonoval; nejdřív si objednal taxík a potom vytočil dvě čísla a chtěl mluvit s panem Mathewsem. Pana Mathewse k aparátu nedostal.
Vytočil jiné číslo a chtěl mluvit s panem Rumsenem. Za chvíli už říkal: „Nazdar, Jacku, Ned Beaumont. Máš moc práce?… Výborně. Jde o tohle. Potřebuju vědět, jestli to děvče, co jsme o něm dnes mluvili, bylo dnes u Mathewse v POZOROVATELI a jestli ano, co dělala potom… To je on. Hal Mathews. Zkoušel jsem se ho dovolat v redakci i doma, ale neměl jsem štěstí… Inu, bez rámusu, jestli to půjde, ale zjisti to, a zjisti to rychle… Ne, už nejsem v nemocnici. Budu tě čekat doma. Moje číslo znáš… Ano, Jacku. Výborně, díky a brnkni mi, jak jen to půjde… Sbohem.“
Odešel z dragstóru k čekajícímu taxíku, nasedl a řekl řidiči svou adresu, ale když přejel kolem asi půl tuctu ulic, zaťukal prsty na skleněnou přepážku a udal řidiči jinou adresu.
Po chvíli taxík zarazil před přikrčeným šedavým domem, postaveným uprostřed pěstěného trávníku na šikmé stráni. „Počkejte na mě,“ řekl řidiči a vystoupil.
Zazvonil a šedivé domovní dveře mu přišla otevřít rudovlasá služebná.
„Pan Farr je doma?“
„Podívám se. Koho mám ohlásit?“
„Beaumont.“
Státní návladní vstoupil do přijímacího salónu s oběma rukama vztaženýma k uvítání. Smál se celým svým kvetoucím zápasnickým obličejem. „No ne, pan Beaumont, to jsou k nám hosti,“ řekl, jak se hnal k návštěvníkovi.
„Ukažte, pověsím vám kabát a klobouk.“
Ned Beaumont se usmál a zavrtěl hlavou.
„Nezdržím se,“ řekl. „Jdu právě z nemocnice, tak mi napadlo, že se tu na skok stavím.“
„Už zase zdráv jako řípa? To je ohromné!“
„Je mi docela dobře,“ řekl Ned Beaumont. „Je něco nového?“
„Nic, co by zrovna stálo za řeč. Ti ptáčci, co vás tak zřídili, jsou na svobodě – někam se schovali – ale my je dostaneme.“
Ned Beaumont našpulil rty, jako by chtěl státního návladního od toho úmyslu odradit. „No, jsem naživu a oni se mě nepokoušeli zabít: moh byste jim hodit na krk nanejvýš přepadení.“ Pohlédl na Farra poněkud ospale. „Dostal jste ještě nějaké ty epištoly se třema otázkama?“
Státní návladní si odkašlal. „Hm – ano, když už o tom mluvíte, pár mi jich ještě přišlo.“
„Kolik?“ zeptal se Ned Beaumont zdvořile a věcně. Líný úsměšek mu poněkud zkřivil koutky úst. V očích mu pobaveně zablýsklo, ale nespouštěl je z očí Farrových.
Státní návladní si odkašlal. „Tři,“ řekl neochotně. Potom se mu v očích rozjasnilo. „Slyšel jste o té báječné schůzi, kterou jsme měli v –“
Ned Beaumont mu skočil do řeči. „Všechny podobné jako ta první?“ zeptal se.
„Hm – víceméně.“ Státní návladní si olízl rty a do očí se mu začal vkrádat prosebný výraz.
„O co více – nebo méně?“
Farr sklouzl pohledem z očí Neda Beaumonta na jeho kravatu a pak stranou na levé rameno. Neurčitě pohnul rty, ale nevydal ze sebe ani hlásku.
Nebylo už pochyb, že se Ned Beaumont usmíval zlomyslně.
„Ve všech stálo, že Taylora Henryho zabil Paul Madvig?“ zeptal se nasládle.
Farr sebou škubl, zbledl do světle oranžova a v rozčilení se opět polekaně zadíval Nedu Beaumontovi do očí. „Kristepane, Nede!“ vydechl.
Ned Beaumont se zasmál. „Začínají vás zlobit nervy, Farre,“ řekl, pořád nasládle. „Dejte si na sebe pozor, nebo se jednou zhroutíte.“ Pak si nasadil vážnou masku. „Paul vám to neříkal? Myslím o těch nervech.“
„Ne.“.
Ned Beaumont se znova usmál. „Možná že si toho nevšim – aspoň zatím.“ Zvedl ruku, pohlédl na hodinky, pak na Farra. „Už jste zjistil, kdo je napsal?“ zeptal se zostra.
Státní návladní zakoktal: „Podívejte, Nede, já ne – vždyť víte – není to –“ zakroutil se v rozpacích a zmlkl.
Ned Beaumont se zeptal: „No?“
Státní návladní polkl naprázdno a pravil zoufale: „Něco máme, Nede, ale zatím ještě nemohu říct co. Možná že to je všechno omyl Vždyť víte, jak to s takovýma věcma chodí.“
Ned Beaumont přikývl. Na tváři se mu zračilo už zase jen ryzí přátelství. Řekl zpříma, klidně, ale ne mrazivě: „Zjistili jste, kde byly napsány, a našli jste stroj, na kterém byly napsány, ale víc zatím nic. Nemáte dost vodítek, abyste mohli vyslovit třeba jen dohad, kdo je psal.“
„Tak to je, Nede,“ vyhrkl Farr a velmi znatelně se mu ulevilo.
Ned Beaumont podal Farrovi ruku a srdečně mu ji stiskl.
„To je ono,“ řekl. „No, musím běžet. Neprohloupíte, když nebudete spěchat a vždycky se přesvědčíte, že máte pravdu, než se pustíte dál. To vám můžu zaručit.“
Tvář i hlas státního návladního přetékaly vřelým citem.
„Díky, Nede, díky!“
 
 
III
 
Toho večera v devět deset zazvonil telefon v Beaumontově obývacím pokoji. Rychle k němu přistoupil. „Haló… Ano, Jacku… Ano… Ano… Kde?… Ano, to je výborné… To bude pro dnešek všecko. Děkuju mockrát.“
Když vstal od telefonu, pohrával mu na bledých rtech úsměv. Oči se mu krutě leskly. Poněkud se mu třásly ruce.
Než udělal tři kroky, zazvonil telefon znova. Zaváhal, pak se vrátil k aparátu. „Haló… ach, to jsi ty, Paule… Ano, už mě nebaví hrát si na nemocného… Nic zvláštního – jen mi napadlo, že bych k tobě moh zajít na návštěvu… Ne, bojím se, že to nepůjde. Nejsem ještě tak fit, jak jsem si myslel, takže asi půjdu radši do hajan… Ano, zítra jistě… Sbohem.“
Cestou dolů si oblékl nepromokavý plášť a nasadil si klobouk. Když otevřel domovní dveře, zalomcoval jím náraz větru, udeřil ho sprškou deště, a hnal mu déšť do tváře celou cestu kolem poloviny domovního bloku ke garáži na rohu.
V zasklené kanceláři garáže se v dřevěné židli rozvaloval hnědovlasý čahoun v kdysi bílých montérkách, nohy měl položené na poličce nad elektrickým ohřívačem a četl noviny. Spustil je na klín, když Ned Beaumont řekl: „Těbůh, Tommy.“
Ve špinavé tváři vypadaly Tommyho zuby bělejší, než byly. Odhalil jich v úsměvu celou řadu a řekl: „To máme dneska počasíčko, co?“
„To máme. Můžete mi půjčit nějaký pekáč? Aby se s ním dneska dalo jet po polních cestách.“
Tommy řekl: „Ještě že máte to štěstí a můžete si vybrat, kdy chcete jet. Co kdybyste musel ven, když je tam šeredně? No, mám tu jednoho buicka, na kterém mi nezáleží, ať ho třeba postavíte na střechu.“
„A dojedu tam s ním?“
„Dost možná,“ řekl Tommy. „Dneska v noci je možné všechno.“
„Tak dobře. Dejte mi do něj benzín. Kudy se za takovéhleho počasí nejlíp dostanu nahoru k Lazy Creek?“
„Jak daleko nahoru?“
Ned Beaumont pohlédl zamyšleně na garážmistra, pak řekl: „Asi tam, co se vlévá do řeky.“
Tommy přikývl. „K Mathewsově vile?“ zeptal se.
Ned Beaumont neřekl nic.
Tommy řekl: „Na tom záleží, kam chcete jet. Podle toho vám řeknu kudy.“
„Tak? Tak teda k Mathewsově vile.“ Ned Beaumont svraštil čelo. „Tohle musí zůstat pod pokličkou, Tommy.“
„Přišel jste ke mně, poněvadž si myslíte, že žvaním, nebo poněvadž víte, že nežvaním?“ zeptal se Tommy svárlivě.
Ned Beaumont řekl: „Mám naspěch.“
„Tak jeďte po New River Road až k Bartoňově hospodě, tam zahněte přes most, po nedlážděné silnici – jestli to ovšem vůbec půjde – a pak na první křižovatce zpátky na východ. Tak se dostanete k Mathewsově vile z druhé strany, skoro až na kopec. Jestli bude silnice v tomhle počasí nesjízdná, budete muset jet po New River Road až k mostu přes řeku, a pak zpátky po staré silnici.“
„Díky.“
Když Ned Beaumont nasedal do buicka, řekl mu Tommy nápadně nedbale: „V kapse na dveřích je rezervní pistole.“
Ned Beaumont upřeně pohlédl na čahouna. „Rezervní?“ zeptal se bezvýrazně.
„Příjemnou cestu,“ řekl Tommy.
Ned Beaumont zavřel dvířka a odejel.
 
 
IV
 
Podle hodin na palubní desce byly dvě minuty po půl jedenácté. Ned Beaumont zhasil světla a poněkud ztuha vylezl z buicku. Déšť, hnaný větrem, častoval stromy, keře, zem, člověka i vůz neustávajícími vlhkými ranami. Dole pod kopcem, deštěm a listovím nezřetelně zářily nepravidelné skvrnky žlutého světla. Ned Beaumont se zachvěl, pokusil se zahalit těsněji do nepromokavého pláště a vydal se klopýtavě podrostem nasáklým vodou z kopce ke světelným skvrnkám.
Vítr a déšť ho postrkovaly z kopce ke světlům. Jak sestupoval po stráni, opouštěla ho pomalu ztuhlost, takže se udržel na nohou, třebaže každou chvíli o něco zakopl a zavrávoral a každou chvíli klopýtl o překážku, která se mu připletla do cesty; kráčel však poměrně svižně, i když s oklikami, k svému cíli.
Najednou měl pod nohama pěšinu, zahnul na ni a držel se jí jednak proto, že cítil pod nohama slizký povrch, jednak proto; že ho z obou stran šlehaly do tváře větve keřů, ale vůbec ne proto, že by ji viděl. Pěšina ho chvilku vedla oklikou vlevo, ale pak se po ní širokou zatáčkou dostal do malé rokle, jíž hlučně protékala voda, a potom další zatáčkou k domovním dveřím budovy, kde hořelo žluté světlo.
Šel rovnou ke dveřím a zaklepal.
Dveře otevřel šedovlasý muž v brýlích. Měl mírný, šedavý obličej a také oči, které úzkostlivě hleděly skrz okuláry s obroučkami z bledé želvoviny, byly šedivé. Na sobě měl hezký a kvalitní oblek, který však nebyl ušit podle módního střihu. Na poněkud příliš tuhém límci se mu po jedné straně leskly čtyři kapky vody jako puchýřky. Ustoupil stranou, přidržel dveře a řekl přátelsky a srdečně: „Račte dál, pane, ať nestojíte na dešti. Dnes se venku žení všichni čerti.“
Ned Beaumont naznačil pozdrav úklonem hlavy ne hlubším než několik centimetrů, a vstoupil dovnitř. Ocitl se ve velikém pokoji, který zabíral celé přízemí domu. Pokoj byl zařízen jednoduše, pouze několika kusy nábytku, takže vypadal primitivně, ale působil příjemně neokázalým dojmem. Byla to zároveň kuchyň, jídelna i obývací pokoj.
Opal Madvigová vstala ze stoličky, na které seděla v rohu u krbu, upjatě se vztyčila a pohlédla nepřátelsky na Neda Beaumonta.
Ned Beaumont si sundal klobouk a začal si rozepínat nepromokavý plášť. V té chvíli ho poznali ostatní.
Muž, který prve otevřel dveře, řekl: „Ale! Vždyť je to Beaumont!“ jako by nevěřil vlastnímu zraku, a vytřeštil oči na Shada O’Roryho.
Shad O’Rory seděl čelem ke krbu v dřevěném křesle uprostřed místnosti. Zasněně se usmál na Neda Beaumonta a pravil libozvučným, slabounce irským barytonem: „Opravdu, je to on,“ a pak: „Jak se daří, Nede?“
Opičí tvář Jeffa Gardnera se roztáhla širokým úšklebkem, který odhalil jeho krásný falešný chrup a v němž mu téměř zmizela malá červená očka. „Ježíšmarjá, Rusty!“ řekl ponurému růžolícímu mladíkovi, který se povaloval na lavici vedle něho, „náš fackovací panáček se nám vrátil. Já ti říkal, že mu dělalo dobře, jak jsme si ho podávali.“
Rusty loupl očima po Nedu Beaumontovi a zabručel něco, co přes místnost nebylo slyšet.
Hubená dívka v červených šatech, která seděla nedaleko Opal Madvigové, pohlédla jasnýma černýma očima se zájmem na Neda Beaumonta.
Ned Beaumont si sundal plášť. Obličej, dosud poznamenaný Jeffovými a Rustyho pěstmi, měl klidný, až na posměšný zátřpyt v očích. Plášť i klobouk položil na dlouhou nenatřenou truhlu, která stála u jedné stěny blízko dveří. Zdvořile se usmál na muže, který ho pustil dovnitř, a řekl: „Jel jsem kolem a vůz mi vypověděl službu. Jste velmi laskav, že mi poskytujete přístřeší, pane Mathewsi.“
Mathews řekl poněkud neurčitě: „To nestojí za řeč – rádo se stalo.“ Potom postrašeně a prosebně znova pohlédl na O’Roryho.
O’Rory se štíhlou bledou rukou pohladil po hladkých bílých vlasech a příjemně se usmál na Neda Beaumonta, ale neřekl nic.
Ned Beaumont popošel ke krbu. „Nazdar, vrabčáku,“ řekl Opal Madvigové.
Opal mu na pozdrav neodpověděla. Stála pořád na jednom místě a hleděla na něho chladně a nepřátelsky.
S úsměvem se obrátil na hubenou dívku v červených šatech.
„Paní Mathewsová, nemýlím se?“
Řekla: „Ano,“ měkkým, téměř cukrujícím hlasem a podala mu ruku.
„Opal mi říkala, že jste její kamarádka ze školy,“ pravil a přijal nabízenou ruku. Pak se otočil na Rustyho a na Jeffa. „Těbůh, mládenci,“ řekl nedbale. „Doufal jsem, že se zas brzy uvidíme.“
Rusty neřekl nic.
Jeffovi se tvář proměnila v radostně rozšklebenou, ohyzdnou masku. „Nápodobně, kamaráde,“ řekl srdečně. „Pěstě už mám zase úplně zahojený. Ale co bys řek, čím to, že mi tak strašně dělá dobře tě mlátit?“
Shad O’Rory diskrétně oslovil opičího muže, ani se k němu neotočil: „Moc ti jede huba, Jeffe. Kdyby ti tak nejela, měl bys možná ještě vlastní zuby.“
Paní Mathewsová řekla něco polohlasem Opal. Opal zavrtěla hlavou a sedla si zpátky na stoličku ke krbu.
Mathews ukázal na dřevěné křeslo na druhé straně krbu a pravil nervózně: „Posaďte se, pane Beaumonte, a usušte si nohy a – zahřejte se.“
„Díky,“ Ned Beaumont si přitáhl křeslo blíž ke krbu, aby na něho víc dopadal žár ohně, a posadil se.
Shad O’Rory si zapaloval cigaretu. Když s tím byl hotov, vyňal cigaretu z úst a zeptal se: „Jak ti je, Nede?“
„Docela dobře, Shade.“
„To rád slyším.“ O’Rory se maličko natočil k oběma mužům na lavici a řekl: „Zítra se můžete vrátit do města, mládenci.“ Pak se otočil zpátky k Nedu Beaumontovi a ironicky mu vysvětlil: „Nechtěli jsme nic riskovat, dokud nebylo jisté, že neumřeš, ale žaloba pro přepadení nám nevadí.“
Ned Beaumont přikývl. „Jak to vypadá, nebudu se stejně namáhat, abych proti vám chodil svědčit k soudu. Ale nezapomeň, že na našeho přítele Jeffa je zatykač kvůli vraždě toho Westa.“ Mluvil žertovně, jen v očích, upřených na hořící polena v krbu, se objevil krátký zlý záblesk. Když se obrátil vlevo a pohlédl na Mathewse, byl v nich jen a jen posměch. „Ačkoliv bych to ovšem udělat moh, abych trochu zavařil Mathewsovi, že vám pomáhá se schovávat.“
Mathews se kvapně ozval: „Já ne, pane Beaumonte. Já ani netušil, že tady jsou, teprve když jsme sem dnes přijeli. Zůstal jsem překvapením úplně –“ Zarazil se, na tváři se mu objevila panika a pak kňouravě oslovil Shada O’Roryho: „Samozřejmě, že vás tu rád vidím. To samozřejmě. Chci jenom říct, že –“ náhle se rozzářil radostným úsměvem: „– že když jsem vám pomáhal nevědomky, neudělal jsem nic, za co by mě mohli právně pohnat k odpovědnosti.“
O’Rory řekl pomalu a tiše: „Ano, pomáhals mi nevědomky.“ Nápadně jasnýma modrošedýma očima zíral bez zájmu na vydavatele novin.
Z Mathewsova úsměvu zmizela radost, a pak se celý úsměv vůbec vytratil. Nervózními prsty si sáhl na kravatu a nakonec se vyhnul O’Roryho upřenému pohledu.
Paní Mathewsová nasládle oslovila Neda Beaumonta: „Dnes večer jsou tu samí nudní patroni. Dokud jste se neobjevil vy, bylo to tu k uzoufání.“ Ned Beaumont na ni zvědavě pohlédl. Měla tmavé, něžné, provokující oči. Jak ji tak odhadoval pohledem, sklonila trochu hlavu a koketně našpulila rty. Měla je tenké, příliš tmavé od rtěnky, ale krásně vykrojené. Usmál se na ni, vstal a přistoupil k ní.
Opal Madvigová zírala upřeně na podlahu před sebou. Mathews, O’Rory a oba muži na lavici sledovali Neda Beaumonta a Mathewsovu ženu.
Ned Beaumont se zeptal: „Čím to, že jsou tu dneska tak nudní patroni?“ Posadil se na podlahu před paní Mathewsovou a zkřížil nohy. Nebyl obrácen čelem k ní, seděl zády k ohni, jednou rukou se opíral o podlahu za sebou a hleděl na Mathewsovu ženu přes rameno.
„To na mou duši nevím,“ řekla a ohrnula rty. „Myslela jsem, že tu bude špundus, když mě Hal pozval, jestli sem s ním a s Opal nechci jet. A pak, když jsme sem dorazili, našli jsme tu tyhle –“ na chvilku se odmlčela, řekla se špatně skrývanými pochybnostmi: „Halový kamarády,“ – a pokračovala: „a všichni se tu rozsadili jak pařezy a byli jen samá narážka na nějaké tajnosti, které mají mezi sebou a o kterých já nemám zdání, a bylo to úplně nesnesitelně hloupé. A Opal byla stejná jako oni. Taky –“
Její manžel se bezmocně pokusil uplatnit autoritu: „No tak, Eloiso,“ ale když k němu pozvedla zrak a pohlédla mu do očí, vypadal hned spíš rozpačitě než autoritativně.
„Mně je to fuk,“ řekla mu nedůtklivě. „Je to pravda a Opal je úplně stejná jako vy všichni. Vždyť vy dva jste spolu vůbec ani nemluvili o té záležitosti, ať je to, co je to, kvůli které jste sem hlavně jezdili. Nemysli si, že bych tu byla zůstala takhle dlouho, nebýt té bouřky. To bych teda nebyla.“
Opal Madvigová zrudla, ale oči nechala sklopené.
Eloise Mathewsová sklonila znovu hlavu k Nedu Beaumontovi a nedůtklivý výraz v jejím obličeji dostal hravou příchuť. „Tak, a to mi musíte vynahradit vy,“ pravila naléhavě. „Proto jsem taky byla tak ráda, že jste se tu objevil. Ne proto, že jste tak krásný.“
Zamračil se na ni a žertem předstíral rozhořčení.
Ona se zamračila na něho. Ale doopravdy. „Vážně vám vůz vypověděl službu?“ chtěla vědět. „Anebo jste sem přišel za nima taky kvůli té nudné záležitosti, s kterou dělají takové hloupé tajnosti? Už to vidím, přišel! Vy jste teda další nudný patron do téhle společnosti.“
Zasmál se. Položil jí otázku: „A vadilo by vám, proč jsem přišel, kdybych si to byl všechno rozmyslel, jakmile jsem spatřil vás?“
„Ne-e-e –“ pohlédla naň podezíravě, „– ale musela bych zatraceně jistě vědět, že jste si to rozmyslel.“
„A vůbec,“ přislíbil lehkomyslně. „Já s ničím žádné tajnosti dělat nebudu. Opravdu nemáte ani trochu ponětí, proč se tu všichni užírají?“
„Ani v nejmenším,“ odpověděla nevraživě, „jedině že je to skoro jistě nějaká strašná hloupost a týká se pravděpodobně politiky.“
Natáhl ruku, kterou se neopíral o zem, a poplácal ji po ruce. „Chytrá holčička, oba hřebíky jste udeřila na hlavičku.“ Otočil se a pohlédl na O’Roryho a na Mathewse. Když zas pozdvihl oči k ní, leskly se mu veselím. „Chcete, abych vám pověděl, o co jde?“
„Ne.“
„Za prvé,“ řekl. „Opal se domnívá, že její otec zavraždil Taylora Henryho.“
Opal Madvigová strašlivě zachroptěla, jako by se dusila, a vyskočila ze stoličky. Hřbetem ruky si přikryla ústa. Oči vytřeštila tak, že jí bylo vidět bělmo kolem dokola panenek, a byly skelné a strašlivé.
Rusty se vymrštil na nohy, ve tváři rudý vztekem, ale Jeff se jen zašklebil a chytil mladíka za ruku. „Nech ho bejt,“ zaskuhral dobromyslně. „Myslí to dobře.“ Mládenec stál a vahou těla visel na ruce, za kterou ho držel opičí muž, ale nepokoušel se vyprostit.
Eloise Mathewsová seděla v křesle jako solný sloup a vytřeštěnýma očima nechápavě hleděla na Opal.
Mathews se třásl; proměnil se v scvrklého, zsinalého nemocného člověka s převislým spodním rtem a váčky pod očima.
Shad O’Rory se v křesle předklonil, hezky utvářený podlouhlý obličej mu zbledl a ztvrdl, oči se proměnily v modrošedé ledové krystaly, rukama sevřel opěradla křesla a nohy položil celými chodidly na podlahu.
„Za druhé,“ řekl Ned Beaumont a zděšení ostatních nijak neovlivnilo jeho chování, „Opal –“
„Nede! Mlč!“ vykřikla Opal Madvigová. Zkroutil se na podlaze tak, aby se na ni mohl podívat. Spustila ruku od úst a přitiskla sepjaté ruce na prsa. Očima zraněného člověka a celým strhaným obličejem prosila o milost.
Chvíli si ji vážně prohlížel. Okny a stěnami domu zaznívalo šumění deště, který se v divokých přívalech lil na budovu, a mezi přívaly bylo slyšet řev valících se vod v blízké řece. Nespouštěl z ní chladné, rozvážné oči. Nakonec promluvil poměrně laskavě, ale nezúčastněně: „Jseš tu přece kvůli tomu?“
„Prosím tě, neříkej to,“ pravila ochraptěle. Zkřivil rty do drobného úsměvu, s nímž oči neměly nic společného, a zeptal se: „Podle tebe to teda nemá nikdo roznášet, jenom ty sama a ostatní nepřátelé tvého otce?“
Spustila ruce – sevřené v pěsti – k bokům, hněvivě pozdvihla hlavu a řekla tvrdě a zvučně: „On Taylora opravdu zabil.“
Ned Beaumont se opět opřel rukou o zem a vzhlédl k Eloise Mathewsové: „Vidíte, říkal jsem vám to,“ pravil líně. „Protože si tohle myslela a protože si ráno přečetla to plácání, které uveřejnil váš manžel, šla k němu. On si přirozeně nemyslí, že Paul někoho zabil: on je jenom v rejži – jeho hypotéky vlastní Ústřední státní úvěrní, která je v majetku Shadova kandidáta na senátní křeslo – a tak musí dělat, co se mu poručí. Co jí –“
Mathews ho přerušil. Mluvil zoufale a přiškrceným hlasem. „Přestaňte s tím, Beaumonte. Vy –“
O’Rory Mathewse přerušil. O’Rory mluvil tiše, libozvučně. „Nech ho mluvit, Mathewsi,“ řekl. „Ať vyklopí, co má na srdci.“
„Díky, Shade,“ řekl Ned Beaumont jakoby mimochodem, ani se neohlédl a pokračoval: „Šla za vaším manželem, aby jí potvrdil její podezření, ale on, pokud nelhal, jí ničím takovým nemoh posloužit. On nic neví. On jenom prostě hází blátem tam, kam mu Shad nařídí. Ale může udělat jedno, a taky to udělá. V zítřejších novinách může otisknout historku, jak k němu přišla Opal Madvigová a pověděla mu, že věří, že její otec jí zabil milého. To bude přece sólokapr. ‚Opal Madvigová obviňuje z vraždy svého otce! Šéfova dcera tvrdí, že senátorova syna zabil on!!‘ Zrovna to vidím, ty palcové titulky přes celou první stránku POZOROVATELE. Vy ne?“
Eloise Mathewsová se k němu naklonila, že měl její tvář těsně nad sebou, a s vytřeštěnýma očima, bledá jako stěna, ho bez dechu poslouchala. Vítr hnal spršky deště proti oknům a stěnám. Rusty dlouze a hlasitě nadechl a vydechl.
Ned Beaumont vyplázl špičku jazyka mezi smějícími se rty, schoval ji zas do úst a řekl: „Proto ji taky přivez sem, aby ji měl u ledu, dokud tu historku nezačnou roztrubovat kameloti. Že tu je Shad s mládencema, to možná věděl, možná ne. Na tom nezáleží. On ji prostě uklidil, aby nikdo nemoh zjistit, co provedla, dokud noviny nevyjdou. Netvrdím, že ji sem přivez nebo že by ji tu držel proti její vůli – jak zrovna věci stojí, nebylo by to od něho nic chytrého – ale nic takového nemusel taky dělat. Ona je ochotna ke všemu, jen když tím zničí svého otce.“
Opal Madvigová pronesla šeptem, ale zřetelně: „On ho opravdu zabil.“
Ned Beaumont se vsedě napřímil a pohlédl na ni. Chvíli se na ni díval vážně, pak se pobaveně usmál, zavrtěl hlavou, jako by se vzdával, a opřel se zas vzadu lokty o podlahu.
Eloise Mathewsová upřela temné oči, v nichž převládal zkoumavý údiv, na svého manžela. Ten si mezitím sedl. Svěsil hlavu a zabořil obličej do dlaní.
Shad O’Rory sundal nohu z nohy, zkřížil je opačně a vyňal z pouzdra cigaretu. „Seš hotov?“ zeptal se mírně.
Ned Beaumont seděl k O’Rorymu zády. Neotočil se a odpověděl. „Ani bys nevěřil, jak jsem hotov.“ Řekl to pevně, ale v obličeji se mu náhle objevila únava, vyčerpání.
O’Rory si cigaretu zapálil. „Mno,“ pravil, když se rozhořela, „a co má sakra být? Teď jsme na řadě my, udělat na vás pořádný podtrh, a ten právě děláme. Holka přiběhla s tou svou historií sama od sebe. Sem přišla, protože sem přijít chtěla. A ty zrovna tak. Ty, ona, a vůbec každý může jít, kam chce a kdy chce.“ Vstal. „Já osobně chci do postele. Kde budu spát, Mathewsi?“
Eloise Mathewsová promluvila na manžela. „Tohle není pravda, Hale.“ Nebyla to otázka.
Trvalo mu dlouho, než sňal dlaně z obličeje. Nabyl důstojnosti, když řekl: „Drahoušku, máme tucetkrát víc důkazů proti Madvigovi, než potřebujeme, abychom měli právo žádat, aby ho policie aspoň předvolala k výslechu. A to jsme taky udělali, nic víc.“
„To jsem nemyslela,“ pravila jeho žena.
„Inu, drahoušku, když ke mně přišla slečna Madvigová –“ zaváhal, zmlkl a proměnil se opět v zsinalého muže, který se třese pod ženiným pohledem, a znova zabořil obličej do dlaní.
 
 
V
 
Eloise Mathewsová a Ned Beaumont osaměli ve velké místnosti v přízemí; seděli v křeslech blízko sebe a krb měli před sebou. Eloise se nakláněla ke krbu a tragickým pohledem sledovala poslední dohořívající poleno. Ned Beaumont měl nohu přes nohu. Jednu ruku zahákoval za opěradlo křesla. Kouřil doutník a pokradmu si ji prohlížel.
Zavrzaly schody, objevil se na nich její manžel a v polovině schodiště se zastavil. Byl úplně ustrojen, jenom si sundal límec. Kravata, poněkud uvolněná, mu visela na vestě. Řekl: „Drahoušku, nepůjdeš si lehnout? Je půlnoc.“
Ani se nepohnula.
Mathews řekl: „Pane Beaumonte, vy si –“
Když padlo jeho jméno, otočil se Ned Beaumont k muži na schodech a pohlédl na něho klidně a krutě. Mathewsovi se zlomil hlas a Ned Beaumont zas obrátil pozornost k doutníku a k Mathewsově ženě.
Po chvilce se Mathews zase vrátil po schodech nahoru.
Eloise Mathewsová nepřestávala upřeně hledět do ohně a řekla: „Ve skříni je trochu whisky. Přinesl byste ji?“
„Zajisté.“ Našel whisky a podal ji paní Mathewsové, pak našel sklenice. „Neředěnou?“ zeptal se.
Přikývla. Kulatá ňadra nepravidelně nadzdvihovala rudé hedvábí šatů, jak dívka vzrušeně dýchala.
Nalil do dvou velkých sklenic.
Odtrhla oči od ohně, teprve když jí vtiskl sklenici do dlaně. Jak k němu vzhlédla, zlotřile se usmála a ušklíbla se koutkem nádherných, silně namalovaných rtů. Oči, v nichž se zrcadlilo rudé světlo ohně, jí trochu příliš zářily.
Ze své výše se na ni usmál.
Pozdvihla číši a řekla mazlivě: „Na zdraví mého manžela!“
Ned Beaumont lhostejně řekl: „To ne,“ a vyšplíchl celý obsah své sklenice do krbu, odkud s praskotem vylétly roztančené plameny.
Zasmála se s rozkoší a vyskočila. „Nalejte si znova,“ nařídila mu.
Sebral láhev ze země a nalil si.
Zdvihla sklenici vysoko nad hlavu. „Na vaše zdraví!“
Napili se. Eloise se otřásla.
„Radši si ji trochu rozřeďte sodovkou, nebo se napijte sodovky potom,“ navrhl.
Zavrtěla hlavou. „Mám to ráda takhle.“ Položila mu ruku na předloktí, otočila se zády k ohni a postavila se těsně vedle něho. „Pojďte, přineseme si sem tamhletu lavici.“
„To je nápad,“ souhlasil.
Odklidili od krbu židle a přistavili k němu lavici, on nesl jeden konec, ona druhý. Lavice byla široká, nízká, bez opěradla.
„A teď zhasněte,“ řekla.
Udělal to. Když se vrátil k lavici, už na ní seděla a nalévala oběma whisky.
„Teď zas na vaše zdraví,“ řekl, napili se a ona se otřásla.
Posadil se k ní. Ve svitu krbu oba zrůžověli.
Zavrzaly schody a objevil se na nich její manžel. Zůstal stát na posledním schodě a řekl: „Prosím tě, drahoušku!“
Divoce zašeptala Nedu Beaumontovi do ucha: „Hoďte po něm něčím!“
Ned Beaumont se krátce zachechtal.
Sebrala láhev whisky a řekla: „Kde máte sklenici?“
Zatímco nalévala, Mathews odešel po schodech nahoru.
Podala sklenici Nedu Beaumontovi a přiťukla si s ním. V rudé záři jí oči zběsile zářily. Uvolněná kadeř tmavých vlasů jí spadla do čela, přes obočí. Dýchala ústy a tiše zalapala po vzduchu. „Na naše zdraví!“ řekla.
Napili se. Upustila prázdnou sklenici a vrhla se mu do náruče. Přitiskla mu rty na ústa a zachvěla se. Sklenice se hlasitě rozbila na dřevěné podlaze. Ned Beaumont spiklenecky přimhouřil oči. Ona je zavřela.
Když zavrzaly schody, zůstali bez pohnutí. Ned Beaumont se nepohnul ani potom. Ona ho jenom hubenýma rukama pevněji sevřela. Na schody neviděl. Oba už oddychovali zrychleně.
Pak schody znova zavrzaly a brzo potom oba odtáhli hlavy od sebe, ale zůstali v objetí. Ned Beaumont pohlédl na schody. Nikdo tam nebyl.
Eloise Mathewsová mu přejela rukou po šíji vzhůru, zabořila mu prsty do vlasů a zaťala mu nehty do kůže na hlavě. Neměla už oči zcela zavřené. Proměnily se ve smějící se černé štěrbiny. „Takový je život,“ řekla hořce, posměšně a polohlasem, sedla si na lavici a stáhla ho s sebou, přitáhla si jeho ústa k svým.
Tak seděli, když uslyšeli výstřel.
Ned Beaumont se okamžitě vyprostil z objetí a vyskočil.
„Kde spí?“ zeptal se ostře.
Zamrkala v němém zděšení.
„Kde spí?“ opakoval.
Ukázala malátnou rukou. „V předním pokoji,“ řekla ochraptěle.
Vyrazil ke schodům a běžel nahoru dlouhými skoky. Nahoře se skoro srazil s opičím Jeffem, který až na to, že byl bos, byl ustrojen a mrkal, aby z napuchlých očí zahnal spánek. Jeff sáhl jednou rukou k boku, druhou napřáhl, aby zastavil Neda Beaumonta, a zavrčel: „Tak počkat, o co tu frčí?“
Ned se vyhnul napřažené ruce, proklouzl kolem ní a levičkou udeřil do opičího čumáku. Jeff vrávoravě ucouvl a zabručel. Ned Beaumont ho skokem minul a utíkal do předního traktu budovy. Z jiného pokoje vyběhl O’Rory a utíkal za ním.
Zdola zaznělo zaječení paní Mathewsové.
Ned Beaumont prudce otevřel jedny dveře a zarazil se. Mathews ležel pod lampou na podlaze na zádech. Měl otevřená ústa a z nich mu vytékal pramínek krve. Jedna ruka ležela v rozmáchlém gestu na podlaze. Druhou měl na prsou. U stěny, kam jako by ukazovala natažená ruka, se válel tmavý revolver. Na stole u okna byla lahvička inkoustu – zátka ležela dolním koncem vzhůru vedle ní pero a list papíru. U stolu stála židle, připravená k usednutí.
Shad O’Rory odstrčil Neda Beaumonta a poklekl vedle muže na podlaze. Jak se nad něho nakláněl, Ned Beaumont mu za zády rychle pohlédl na papír na stole a pak si ho strčil do kapsy.
Objevil se Jeff a za ním nahý Rusty.
O’Rory vstal a poněkud rozpřáhl ruce, aby naznačil, že je konec. „Střelil se do patra,“ řekl. „Finis.“
Ned Beaumont se otočil a vyšel z místnosti. Na chodbě potkal Opal Madvigovou.
„Co se stalo?“ zeptala se vystrašeně.
„Mathews se zastřelil. Jdu dolů a zůstanu u ní, dokud se trochu neoblečeš. Tam nechoď. Není tam nic k vidění.“
Odešel dolů.
Eloise Mathewsová ležela na podlaze vedle lavice jako temný stín.
Udělal dva rychlé kroky k ní, zarazil se a chytrýma, chladnýma očima se rozhlédl po místnosti. Potom přistoupil k ženě, klekl si na jedno koleno vedle ní a nahmatal jí tep. Prohlédl si ji, jak mohl nejpozorněji, v slabém světle dohasínajícího ohně. Nejevila známky vědomí. Vytáhl z kapsy papír, který sebral ze stolu jejího manžela, dolezl po kolenou k ohni a tam v záři rudých uhlíků četl:
 
Já, Howard Keith Mathews, při plném vědomí a duševně naprosto zdráv, ustanovuji toto jako svou poslední vůli a testament:
Dávám a odkazuji svojí milované ženě Eloise Broden Mathewsové, jejím dědicům a zplnomocněncům veškerý svůj nemovitý i osobní majetek všeho druhu a povahy.
Tímto ustanovuji Státní ústřední úvěrní společnost za jediného vykonavatele této poslední vůle.
Na dotvrzení toho všeho připojuji zde svůj podpis, dne…
 
Ned Beaumont se ponuře usmál, přestal číst a testament natřikrát roztrhal. Vstal, natáhl ruku za krbovou mříž a hodil útržky na řeřavé uhlíky. Na okamžik jasně zaplály, a bylo po nich. Ručně kovanou lopatkou, která stála vedle krbu, rozdrtil zpopelnatělé zbytky a smíchal je s uhlíky.
Pak se vrátil k paní Mathewsové, nalil něco whisky do sklenice, z které předtím pil, zvedl dívce hlavu a násilím jí vpravil trochu alkoholu mezi rty. Když ze schodů sešla Opal Madvigová, byla už Eloise napůl při vědomí a zakuckala se.
 
 
VI
 
Na schodech se objevil Shad O’Rory a za ním Jeff a Rusty. Všichni už byli oblečeni. Ned Beaumont stál u dveří, v nepromokavém kabátě a s kloboukem na hlavě.
„Kam jdeš, Nede?“ zeptal se Shad.
„Někam, kde mají telefon.“
O’Rory přikývl. „To je dost dobrý nápad,“ řekl, „ale na něco bych se tě chtěl zeptat.“ Sešel až k úpatí schodů, jeho nohsledi v těsném závěsu za ním. Ned Beaumont řekl: „Ano?“ Vytáhl ruku z kapsy. O’Rory a muži za ním tu ruku viděli, ale před Opal, která seděla na lavici s Eloisou Mathewsovou v náručí, ji Ned Beaumont zakrýval tělem. Držel v ní hranatou pistoli. „To jen aby vás nenapadlo dělat hlouposti. Mám naspěch.“
O’Rory dělal, jako by pistoli neviděl, ale nepostoupil ani o krok. Řekl filozoficky: „Tak mi napadlo, že je trochu divné, proč jsme tam nenašli žádnou písemnost, když přece byl na stole otevřený kalamář a pero a u stolu stála židle, jen si na ni sednout.“
Ned Beaumont posměšně napodobil úžas a usmál se: „Jakže, žádnou písemnost?“ Ucouvl o krok ke dveřím. „To je opravdu divné. Až se vrátím od telefonu, můžem si o tom povídat třeba do rána.“
„Bylo by lepší hned,“ řekl O’Rory.
„Bohužel.“ Ned Beaumont rychle vycouval ke dveřím, sáhl dozadu za sebe po klice, nahmatal ji a otevřel dveře. „Jsem zpátky jedna dvě.“ Vyskočil ven a přibouchl dveře.
Už nepršelo. Seběhl z pěšiny a utíkal vysokou travou kolem domu na druhou stranu. Z domu bylo slyšet, jak někdo přibouchl jiné dveře v zadním traktu. Řeka hučela nedaleko, po Beaumontově levici. Prodíral se podrostem k ní.
Někde za ním se ozvalo nepříliš hlasité, vysoké a ostré hvízdnutí. Přebrodil se přes pás měkkého bláta ke skupince stromů a mezi nimi zahnul pryč od řeky. Hvizd se opakoval, tentokrát po jeho pravici. Za stromy byly keře, které mu sahaly až po ramena. Zapadl mezi ně a sehnul se, aby ho nebylo vidět, třebaže černá noční tma byla skoro neproniknutelná.
Zamířil vzhůru, do kopce. Na mnoha místech bylo po cestě kluzko a všude díry, výmoly a křoviska, která ho škrábala na tvářích a na rukou a o něž zachytával oblekem. Třikrát upadl. Mnohokrát zakopl. Hvizd se už neopakoval. Buicka nenašel. Nenašel cestu, po které přijel.
Pak už za sebou vlekl nohy a klopýtal i tam, kde nebylo o co, a když se konečně dostal nahoru na kopec a sestupoval pak ze stráně na druhé straně, začal padat častěji. Na úpatí kopce našel jakousi cestu a zahnul po ní vpravo. Na botách se mu brzo začly dělat čím dál větší blátivé nášlapky, takže se každou chvíli musel zastavit a seškrabovat je. Seškraboval je pistolí.
Když za sebou zaslechl štěkot psa, zastavil se, opile se otočil a pohlédl do tmy. Blízko cesty, asi patnáct kroků za sebou, rozeznal neurčité obrysy domu, který předtím minul. Vrátil se zpátky a stanul před velikými vraty. Pes – v té noční tmě beztvarý netvor – se vrhl na vrata z druhé strany a příšerně se rozštěkal.
Ned Beaumont zašmátral podél hrany veřejí, našel závoru, nadzvedl ji a vpotácel se dovnitř. Pes před ním couvl, začal obíhat kolem něho a předstírat, že na něho chce skočit, ale neodhodlal se k tomu a jenom naplnil noc rámusem.
Náhle vyjelo se skřípotem okno a mohutný hlas zvolal: „Co to, sakra, provádíte s tím psem?“
Ned Beaumont se mdle zasmál. Pak se otřásl a ne zrovna slabým hlasem odpověděl: „Já jsem Beaumont z kanceláře státního návladního. Potřebuju si od vás zatelefonovat. Nahoře na kopci je mrtvola.“
Mohutný hlas zařval: „Nerozumím ani slovo. Lehni, Jeanie!“ Pes ještě třikrát se zvýšeným úsilím zaštěkal a pak se utišil. „Tak co má být?“
„Potřebuju si zatelefonovat. Do kanceláře státního návladního. Nahoře na kopci je mrtvola.“
Mohutný hlas zvolal: „A sakra! Co to povídáte!“ Se zaskřípěním se okno zavřelo.
Pes začal zase štěkat, běhat kolem Neda Beaumonta a dělat, že na něj chce skočit. Ned Beaumont po něm hodil zablácenou pistolí. Pes se otočil, odběhl a schoval se za dům, kde ho nebylo vidět.
Domovní dveře otevřel brunátný, podsaditý pořez v dlouhé modré noční košili. „Panenko Maria, vy vypadáte!“ vydechl, když na Neda Beaumonta dopadlo světlo z chodby.
„Telefon,“ řekl Ned Beaumont.
Pak se zapotácel a brunátný muž ho zachytil. „Ouha,“ řekl drsně. „Povězte mi, koho mám zavolat a co mám říct. Vy buďte rád, že jste rád.“
„Telefon,“ řekl Ned Beaumont.
Brunátný muž ho podpíral přes chodbu k jakýmsi dveřím, otevřel je a řekl: „Támhle je, a máte zatracené štěstí, že stará není doma, jinak byste se sem takhle vyválený v blátě nedostal.“
Ned Beaumont se zhroutil do křesla u telefonu, ale nesáhl po něm okamžitě. Zamračil se na muže v modré noční košili a řekl chraptivě: „Vypadněte a zavřete dveře.“
Brunátný muž do místnosti ani nevstoupil. Zavřel dveře.
Ned Beaumont zvedl sluchátko, předklonil se, až se lokty opřel o stůl, a vytočil číslo Paula Madviga. Zatímco čekal, několikrát se mu zavřely oči, ale vždycky je zas násilím otevřel, a když konečně promluvil do telefonu, mluvil zcela zřetelně.
„Těbůh, Paule – Ned… Na to se vykašli. Poslouchej. Mathews spáchal sebevraždu ve svém domě u řeky a nezanechal poslední vůli… Tak poslouchej. Tohle je důležité. Při jeho dluzích, a když neexistuje žádný testament s ustanovením o vykonavateli, budou muset jmenovat nějakého správce majetku soudně. Chápeš?… Ano. Postarej se, aby to dostal nějaký známý soudce – řekněme Phelps – a až do voleb vyřadíme POZOROVATELE z boje – pokud nebude na naší straně. Rozuměls?… No dobře, dobře, tak poslouchej. To není všechno. Teď musíš udělat tohle. Ranní vydání POZOROVATELE je hotová bomba. A ta nesmí spadnout. Řek bych, že bys měl vytáhnout Phelpse z postele a vyrazit z něj soudní zákaz.
Prostě udělej něco, aby POZOROVATEL nevyšel, dokud nevytmavíš personálu, na čem je, když teď asi tak měsíc budou v POZOROVATELI šéfovat naši lidé… To ti do telefonu nemůžu vykládat, Paule, ale je to bomba a ty nesmíš připustit, aby se dostala ke kamelotům. Vytáhni Phelpse z postele, jděte tam a mrkněte se na to sami. Máte na to tak tři hodiny, než to začnou vyvolávat na ulicích… Správně… Cože?… Opal? Ale ne, té se nic nestalo. Je u mě… Ano, přivedu ji domů… A zavolej do kanceláře k státnímu návladnímu ohledně Mathewse, ano? Já se tam vracím. Dobře.“
Položil sluchátko na stůl a vstal, dovrávoral ke dveřím, na druhý pokus je otevřel a vypadl do chodby, kde ho jen zeď zachránila, že se nezhroutil na podlahu.
Brunátný muž se přihnal k němu. „Jen se opřete o mě, kamaráde, já vám udělám pohodlí. Dal jsem na otoman deku, takže si nemusíte dělat výčitky svědomí kvůli tomu blátu, a –“
Ned Beaumont řekl: „Potřebuju si půjčit vůz. Musím se vrátit k Mathewsovým.“
„Tak ta mrtvola je Mathews?“
„Ano.“
Brunátný muž povytáhl obočí a fičivě hvízdl.
„Půjčíte mi ten vůz?“ naléhal Ned Beaumont.
„Panebože, kamaráde, mějte rozum! Copak v tomhle stavu můžete řídit vůz?“
Ned Beaumont potácivě ucouvl a řekl: „Tak půjdu pěšky.“
Brunátný muž na něho vyvalil oči: „Ani nápad! Jestli se můžete laskavě uklidnit, jen co si natáhnu kaťata, tak vás tam zavezu, i když mi asi cestou umřete v náručí.“
Když brunátný muž spíše přinesl než přivedl Neda Beaumonta do velké přízemní místnosti, byly tam spolu Opal Madvigová a Eloise Mathewsová. Oba muži vešli bez zaklepání. Dívky se vystrašeně tiskly k sobě, s očima navrch hlavy.
Ned Beaumont se vyprostil z objetí svého společníka a tupě se rozhlédl po místnosti. „Kde je Shad?“ zamumlal.
Opal odpověděla: „Odešel. Všichni odešli.“
„No nic,“ řekl Ned Beaumont, a mluvení mu zřejmě působilo potíže. „Chci si promluvit s tebou a o samotě.“ Eloise Mathewsová k němu přiběhla. „Vy jste ho zabil!“ vykřikla.
Zachichotal se jako blázen a pokusil se ji obejmout.
Zaječela a dala mu facku.
Upadl rovně na záda, ani se nepřikrčil. Brunátný muž ho chtěl chytit, ale nepovedlo se mu to. Ned Beaumont se svalil na podlahu a zůstal ležet bez hnutí.