Chvosti

 

 

 

I

 

Senátor Henry odložil ubrousek na stůl a zvedl se. Jak vstával, vypadal vyšší, než skutečně byl, a také mladší. Poněkud malou hlavu pod tenkým příkrovem šedivých vlasů měl pozoruhodně symetrickou. V patricijském obličeji ochable visely stárnoucí svaly a zdůrazňovaly vertikální rýhy, ale ochablost ještě nedospěla ke rtům, ani nebylo vidět, že by věk nějak poznamenal senátorovy oči: ty byly zelenavě šedé, hluboko posazené, ne velké, ale třpytily se a měly pevná víčka. Senátor mluvil zdvořile, s vypočítanou vážností: „Promineš mi, jestliže ti teď Paula na chvilku unesu nahoru?“

Jeho dcera odpověděla: „Prominu, jestli mi tu necháš pana Beaumonta a když mi slíbíš, že tam nezůstanete celý večer.“

Ned Beaumont se dvorně usmál a uklonil se.

Pak odešli s Janet Henryovou do bíle vytapetovaného pokoje, kde za mřížkou pod bílou krbovou římsou líně plápolal oheň a po mahagonovém nábytku poskakovaly zasmušilé rudé odlesky.

Rozsvítila lampu u piana a posadila se tam, zády ke klaviatuře, a zastínila Nedu Beaumontovi lampu hlavou. Světlo jí dopadalo zezadu na světlé vlasy a vytvářelo kolem hlavy svatozář. Byla v černých večerních šatech z nějakého materiálu podobného semiši, který neodrážel světlo, a neměla na sobě žádné šperky.

Ned Beaumont se naklonil ke krbu, aby oklepal popel z doutníku do hořícího uhlí. Jak se hnul, zatřpytila se mu v záři ohně na náprsence košile temná perla, jako by tam zamžikalo nějaké rudé oko. Když se narovnal, zeptal se: „Zahrajete něco?“

„Prosím, jestli si přejete – i když nejsem žádná skvělá pianistka – ale až později. Teď bych si s vámi chtěla pohovořit, dokud mám příležitost.“ Sepjala ruce na klíně a paže přitiskla k tělu, takže měla ramena trochu pozdvižená.

Ned Beaumont zdvořile kývl, ale neřekl nic. Odešel od krbu a posadil se nedaleko ní na pohovku s lyrovitými opěradly. Sledoval ji sice bedlivě, nedával však najevo zvědavost.

Otočila se na židličce u piana obličejem k němu a zeptala se: „Jak se daří Opal?“ Hovořila tiše, intimně.

Lhostejně řekl: „Pokud vím, výborně. Od minulého týdne jsem ji ovšem neviděl.“ Pozdvihl doutník asi na decimetr k ústům, pak nechal zas ruku s doutníkem klesnout a zeptal se, jako by ho ta otázka právě napadla: „Proč?“

Široce otevřela hnědé oči. „Přece se nervově zhroutila a leží, ne?“

„Ach tak!“ pravil nedbale a usmál se. „Copak vám o tom Paul neřekl?“

„Ano, říkal, že se nervově zhroutila a leží.“ Hleděla na něho zmateně. „To mi říkal.“

Úsměv Neda Beaumonta zvážněl. „Mám dojem, že je na to trošku citlivý,“ řekl pomalu a podíval se na doutník. Potom pohlédl na ni a trochu pokrčil rameny. „Po téhle stránce je s ní všechno v pořádku. Prostě si jenom pošetile vzala do hlavy, že Paul zabil vašeho bratra a – což je ještě větší pošetilost – začala to všude roztrubovat. No, Paul samozřejmě nemohl strpět, aby jeho vlastní dcera chodila po městě a obviňovala ho z vraždy, tak ji musel zavřít doma, dokud se jí ten nápad nevykouří z hlavy.“

„To chcete říct –“ zaváhala a v očích jí zasvítilo, „že – že má – prostě – domácí vězení?“

„Nedělal bych z toho takové melodrama,“ ohradil se lehkovážně. „Opal je ještě dítě. A zavírat děti v jejich pokoji, aby se ukáznily, je přece docela běžné.“

Janet Henryová kvapně odpověděla: „Ovšem! Jenom –“ Podívala se na ruce na klíně a pak zas vzhlédla k němu. „Ale jak jí to mohlo to napadnout?“

Ned Beaumont se vlažně usmál a stejně vlažně se zeptal: „A koho napadnout?“

Opřela se rukama o lavici od pianina vedle sebe a naklonila se dopředu. Bílý obličej stáhla do vážné grimasy. „Na to jsem se vás chtěla zeptat, pane Beaumonte. Lidé si opravdu myslí tohle?“

Přikývl. Tvářil se klidně.

Kotníčky prstů jí zbělaly, jak svírala okraj lavice. Zeptala se vyprahlým hlasem: „Proč?“

Ned Beaumont se zvedl z pohovky, přešel ke krbu a hodil oharek doutníku do ohně. Když se vrátil k pohovce, zkřížil dlouhé nohy a pohodlně se v ní rozvalil. „Protivníci si myslí, že jim to politicky pomůže, když to lidem vsugerujou,“ řekl. Z jeho hlasu, obličeje ani chování by nikdo neusoudil, že má na věci, o níž mluví, osobní zájem.

Svraštila čelo. „Ale proč by tomu měli lidé věřit, pane Beaumonte, pokud ovšem pro to nejsou žádné důkazy nebo něco, co by se dalo za důkaz vydávat?“

Ned Beaumont na ni pohlédl zvědavě, a jako by ho její otázka pobavila.

„Přirozeně že jsou pro to důkazy,“ řekl. „Myslel jsem, že to víte.“

Přičísl si nehtem palce jednu polovinu knírku.

„Copak vy jste nedostala žádný anonymní dopis? Vždyť je jich všude plno.“

Rychle vstala. Vzrušením zkřivila obličej.

„Dostala! Právě dnes,“ zvolala. „Chtěla jsem vám ho ukázat, abych –“

Ned Beaumont se lehce usmál a napřáhl ruku dlaní k ní, aby ji zadržel.

„Neobtěžujte se. Podle všeho jsou všechny skoro stejné a já jich viděl už hezkou hromadu.“

Znova se posadila, pomalu, neochotně.

Ned Beaumont řekl: „Inu, tyhle dopisy, žvásty, které otiskoval POZOROVATEL, dokud jsme ho nevyřadili z boje, řeči, co je rozšiřovali ti druzí –“ pokrčil hubenými rameny. „Vzali fakta, která prostě byla po ruce, a je z toho docela slušný důkaz proti Paulovi.“

Ohrnula spodní ret, který do té chvíle tiskla mezi zuby, a zeptala se: „Hro – hrozí mu opravdu nebezpečí?“

Ned Beaumont přikývl a promluvil chladně a jistě: „Jestli ve volbách prohraje a ztratí vliv na vedení města a na vládu, posadí ho na elektrické křeslo.“

Otřásla se a zeptala se rozechvělým hlasem: „Ale když vyhraje, je v bezpečí?“

Ned Beaumont znova přikývl: „To jistě.“

Zatajila dech. Rty se jí chvěly, takže promluvila křečovitě: „A vyhraje?“

„Myslím že ano.“

„A pak na tom tedy nebude záležet, i když proti němu bude nevím kolik důkazů, potom už –“ hlas se jí zlomil – „potom už mu nebezpečí hrozit nebude?“

„Nepřijde před soud,“ řekl jí Ned Beaumont. Zničehonic se posadil rovně. Pevně zavřel oči, otevřel je a upřeně se jí zadíval do napjatého, bledého obličeje. V očích mu zazářilo radostné světlo a tvář mu zalil radostný výraz. Zasmál se – ne hlasitě, ale skrznaskrz s rozkoší – a vstal se zvoláním: „Vy jste úplná Judita!“ [Pozn. překl.: Judita – Narážka na hrdinku stejnojmenné biblické knihy, která zabila Nabuchodonosorova generála Holoferna.]

Janet seděla tiše, ani nedýchala, a hleděla na něho nechápajícíma očima v bezvýrazném bílém obličeji.

Začal se procházet sem tam po pokoji a spokojeně vykládal – ne jí – ačkoliv čas od času se na ni usmál přes rameno. „No ovšem, takhle to je,“ řekl. „Ona Paula snášela – byla k němu zdvořilá – protože její otec potřeboval jeho politickou podporu, ale mělo to své meze – anebo víc ani nebylo potřeba, protože Paul do ní byl zamilován až po uši. Jenže když si usmyslela, že jí Paul zabil bratra a že unikne trestu, pokud ona – To je báječné! Paulova dcera a jeho milá, obě ho ze všech sil postrkují k elektrické židli. Má on to ale štěstí na ženské!“ To už držel v ruce štíhlý, bledý, zeleně skvrnitý doutník. Zastavil se před Janet Henryovou, uštípl špičku doutníku a řekl, ne jako by ji obviňoval, ale jakoby ten objev udělali spolu: „Ty anonymní dopisy jste posílala vy. Určitě. Byly napsané na stroji, který je v pokoji, kde se Opal scházela s vaším bratrem. On měl klíč a ona taky. Ona je nepsala, protože z nich byla celá pryč. Psala jste je vy. Když vám a vašemu otci policie vydala Taylorovy věci, nechala jste si jeho klíč, tajně jste proklouzla do toho pokoje a napsala jste je. To je ohromné.“ Začal se zas procházet sem tam. Řekl: „No, budeme muset senátora požádat, aby objednal četu dobrých a tělesně zdatných ošetřovatelek a aby vás zavřel ve vašem pokoji s nervovým zhroucením. Mezi dceruškama politiků to už pomalu bude epidemie, ale volby zajistit musíme, i kdyby měl být v každé domácnosti v městě jeden pacient.“ Ohlédl se na ni přes rameno a přívětivě se usmál.

Pozvedla ruku ke krku. Jinak se nepohnula. Ani nepromluvila.

Ned Beaumont řekl: „Senátor nám naštěstí nedá moc práce. Toho nezajímá nic – ani vy, ani jeho mrtvý syn – tolik jako to, aby ho znova zvolili, a ví dobře, že bez Paula to nedokáže.“ Zasmál se. „To vás taky zahnalo do té role Judity, že? Věděla jste, že váš otec se s Paulem nerozejde – i kdyby si myslel, že to udělal – dokud nevyhraje volby. No, to je uklidňující pomyšlení – totiž pro nás uklidňující.“

Když zmlkl, aby si zapálil doutník, Janet Henryová promluvila.

Ruku, kterou prve pozvedla ke krku, nechala klesnout a položila obě ruce do klína. Seděla zpříma, ale nikoli strnule. Mluvila chladně a ovládala se. Řekla: „Nedovedu lhát. Vím, že Taylora zabil Paul. Ty dopisy jsem psala já.“

Ned Beaumont vyňal hořící doutník z úst, vrátil se k pohovce s lyrovitými opěradly a sedl si obličejem k Janet Henryové. Tvářil se vážně, ale nikoli nepřátelsky. Řekl: „Vy Paula nenávidíte, že? I kdybych vám dokázal, že Taylora nezabil, stejně byste ho nenáviděla, viďte?“

„Ano,“ odpověděla a pohlédla světle hnědýma očima pevně do tmavších očí Neda Beaumonta. „Myslím, že bych ho nenáviděla.“

„Tak to je,“ řekl. „Nemáte ho v nenávisti proto, že si myslíte, že vám zabil bratra. Myslíte si, že vám zabil bratra, protože ho nenávidíte.“

Zavrtěla pomalu hlavou. „Ne,“ řekla.

Skepticky se usmál. Pak se zeptal: „Promluvila jste si o tom s otcem?“

Kousla se do rtu a lehce zčervenala.

Ned Beaumont se znovu usmál. „A on vám řekl, že to je k smíchu,“ pravil.

Ruměnec na tvářích jí potemněl. Chtěla něco říct, ale zarazila se.

Ned Beaumont řekl: „Jestli vám bratra zabil Paul, tak to váš otec ví.“

Pohlédla na ruce v klíně a řekla mdle, nešťastně: „Otec by to vědět měl, ale nechce tomu věřit.“

Ned Beaumont řekl: „Ten by to opravdu vědět měl.“

Přimhouřil oči. „Řekl mu vůbec Paul tenkrát večer něco o Taylorovi a Opal?“

Udiveně zdvihla hlavu. „Copak vy nevíte, co se tenkrát večer stalo?“ zeptala se.

„Ne.“

„Tenkrát vůbec nešlo o Taylora a o Opal,“ řekla překotně a slova se jí pletla, jak užuž chtěla všechno povědět. „Šlo –“ Prudce se ohlédla ke dveřím a zavřela ústa, až to klaplo. Dveřmi zalehl do pokoje dunivý prsní smích a přibližující se kroky. Znova spěšně pohlédla na Neda Beaumonta, prosebně zvedla ruce a zoufale a naléhavě zašeptala: „Můžu se s vámi zítra sejít?“

„Ano.“

„Kde?“

„U mě?“ navrhl.

Rychle přikývla. Měl ještě čas polohlasem jí povědět adresu, ona stihla zašeptat: „Po desáté?“ a on kývnout, a do pokoje vstoupil senátor Henry s Paulem Madvigem.

 

 

II

 

Paul Madvig a Ned Beaumont se s Henryovými rozloučili o půl jedenácté a nastoupili do hnědého sedanu, s nímž Madvig zamířil dolů po Charles Street. Když minuli první příčnou ulici, Madvig hlasitě a spokojeně vydechl a řekl: „Kristepane, Nede, jsem šťastný jak blecha, když vidím, jak vy dva s Janet si tak pěkně notujete.“

Ned Beaumont pohlédl úkosem na blondýnův profil a řekl: „Já vyjdu s každým.“

Madvig se zachichotal. „Ty jistě,“ řekl shovívavě. „Ty seš úplný beránek.“

Ned Beaumont zkřivil rty do tajnůstkářského úsměvu. Řekl: „Potřebuju si s tebou zítra o něčem pohovořit. Kde budeš řekněme tak kolem čtvrté odpoledne?“

Madvig zahnul se sedanem do China Street. „V kanceláři,“ řekl. „Je prvního. Proč mi to nevyklopíš hned. Ještě je brzo.“

„Zatím to nemám všechno pohromadě. Jak se vede Opal?“

„Dobře,“ pravil zasmušile Madvig a pak zvolal: „Kristepane! Kdybych se na tu žábu doved aspoň rozčílit. Pak by to pro mě bylo všechno snadnější.“ Přejeli kolem rozsvíceného kandelábru. Madvig vyhrkl: „V jiném stavu není.“

Ned Beaumont neřekl nic. Tvářil se nijace.

Když se přiblížili ke klubu „Srub“, ubral Madvig plyn. V obličeji byl rudý. Zeptal se chraplivě: „Co myslíš, Nede? Byla –“ hlasitě si odkašlal – „jeho milenkou? Anebo to byla jen taková dětská láska?“

Ned Beaumont řekl: „To nevím. A nestarám se o to. A ty se jí na to neptej, Paule.“

Madvig zabrzdil sedan, chvíli zůstal sedět za volantem a hleděl upřeně před sebe. Potom si znova odkašlal a řekl tiše, sípavě: „Ty nejseš ten nejhorší kamarád na špatné časy, Nede.“

„Hm,“ souhlasil Ned Beaumont, jak vystupovali ze sedanu.

Vešli do klubu a pod portrétem senátora nad schodištěm v prvním poschodí se jakoby nic rozešli.

Ned Beaumont vstoupil do dosti malé místnosti v zadním traktu, kde pět mužů hrálo nevyměňovaný poker a tři jim kibicovali. Hráči mu uvolnili místo u stolu, a když hra ve tři hodiny skončila, měl v kapse asi čtyři sta vyhraných dolarů.

 

 

III

 

Janet Henryová dorazila do apartmá Neda Beaumonta až skoro v poledne. Tou dobou už déle než hodinu chodil křížem krážem po pokoji a střídavě si kousal nehty a bafal z doutníku. Když zazvonila, přistoupil beze spěchu ke dveřím, otevřel je, usmál se, jako by ho to trošku, ale přitom příjemně překvapilo, a řekl: „Dobré jitro.“

„Nezlobte se, prosím vás, že jdu tak pozdě,“ začala, „ale –“

„Ale vždyť nejdete pozdě,“ uklidnil ji. „Měla jste přijít někdy po desáté.“

Zavedl ji do obývacího pokoje.

„Máte to tady hezké,“ řekla, pomalu se otočila a prohlížela si staromódně zařízený pokoj, povšimla si výšky stropu, šířky oken, obrovského zrcadla nad krbem a červeného plyše na nábytku. „Je to rozkošné.“ Pohlédla hnědýma očima k pootevřeným dveřím. „Tamhle máte ložnici?“

„Ano. Chcete se na ni podívat?“

„Strašně ráda.“

Ukázal jí ložnici, pak kuchyň a koupelnu.

„Bezvadné bydlení,“ řekla při návratu do obývacího pokoje. „Neměla jsem tušení, že v tak příšerně zmodernizovaném městě, jako je naše, může ještě existovat něco takového.“

Uklonil se, aby dal najevo, že její chválu bere na vědomí.

„Taky myslím, že je to tu hezké, a jak sama vidíte, nikdo tu nemůže poslouchat za dveřma, pokud se neodklidil do nějakého přístěnku, a to sotva.“

Ztuhla a podívala se mu do očí. „To mě vůbec nenapadlo. Nemusíme spolu souhlasit, mohou se z nás stát – nebo možná už teď jsme – nepřátelé, ale já vím, že jste džentlmen, jinak bych tu nebyla.“

Zeptal se pobaveně: „Chcete říct, že už jsem se naučil nenosit k modrému obleku žlutohnědé boty? V tomhle smyslu myslíte?“

„Nemyslím v tomhle smyslu.“

Usmál se. „Tak to jste na omylu. Já jsem řemeslný hráč a politický poskok.“

„Nejsem na omylu.“ V očích se jí objevila naléhavá prosba. „Prosím vás, nebudeme se hádat, aspoň dokud to není nutné.“

„Promiňte.“ Usmál se omluvně. „Nesednete si?“ Sedla si. Řekl: „No, tak vy jste mi chtěla říct, co se stalo u vás doma ten večer, jak vám zabili bratra.“

„Ano,“ procedila sotva slyšitelně mezi zuby. Obličej jí pokryl ruměnec a pohledem sklouzla na podlahu. Když oči znovu pozdvihla, hleděla plaše. Hlas měla přiškrcený rozpaky: „Chtěla jsem, abyste to věděl. Vy jste Paulův kamarád, a proto – a proto si z vás asi udělám nepřítele, ale – myslím si, až se dozvíte, co se stalo – až se dozvíte pravdu – nebudete – aspoň z vás nebude můj nepřítel. Nevím. Třeba bude – Ale vědět byste to měl. Pak se můžete rozhodnout. A on vám to neřekl.“ Pohlédla na něj tak upřeně, že jí rozpaky zmizely z očí. „Nebo řekl?“

„Nevím, co se u vás tenkrát stalo,“ pravil Ned Beaumont. „Neřekl mi to.“

Rychle se k němu naklonila a zeptala se: „To přece dokazuje, že to je něco, co chce ututlat, co musí ututlat?“

Pokrčil rameny. „Dejme tomu.“ Řekl to, jako by ho to nijak nevzrušovalo, jako by mu to bylo jedno.

Svraštila čelo. „Ale přece vám musí být jasné – Ale to zatím nechme být. Řeknu vám, co se stalo, a uvidíte sám.“ Pořád se hluboce nakláněla k němu a napjatě na něho upírala hnědé oči. „Přišel na večeři, tehdy k nám přišel na večeři poprvé.“

„To vím,“ řekl Ned Beaumont, „a váš bratr nebyl doma.“

„Taylor s námi nevečeřel,“ opravila ho vážně. „Ale byl nahoře ve svém pokoji. U stolu jsme byli jen otec, Paul a já. Taylor měl večeřet mimo dům. On – se nechtěl setkat s Paulem kvůli té nepříjemnosti s Opal.“

Ned Beaumont pozorně, ale rezervovaně přikývl.

„Po večeři jsem byla chvilku s Paulem v – tom pokoji, kde jsme spolu včera večer mluvili my dva, a on mě najednou obejmul a políbil.“

Ned Beaumont se zasmál, ne nahlas, ale jako by ho náhle přemohlo nepotlačitelné veselí.

Janet Henryová se na něho překvapeně podívala.

Ovládl smích, ztlumil ho v úsměv a řekl: „Promiňte. A pokračujte. Potom vám povím, proč jsem se smál.“

Ale když už chtěla pokračovat, řekl: „Počkejte. Řek vám něco, když vás políbil?“

„Ne. Totiž, možná že ano, ale pak jsem mu asi nerozuměla.“ V obličeji se jí zračil rostoucí zmatek. „Proč?“

Ned Beaumont se znova zasmál. „Měl vám říct něco o své libře masa. [Pozn. překl.: Libra masa – narážka na Shakespearovo drama „Benátský kupec“, kde Shylock propůjčuje své služby Antoniovi „za libru masa“ z těla Antoniova.] Byla to asi má vina. Dělal jsem všechno, abych mu rozmluvil to rozhodnutí podporovat ve volbách vašeho otce, řekl jsem mu, že váš otec vás používá jako vnadidlo, aby si zajistil jeho podporu, a poradil jsem mu, že jestli se chce dát takhle koupit, měl by rozhodně vyinkasovat svou libru masa ještě před volbami, jinak se s ní může rovnou rozloučit.“

Široce rozevřela oči, a už nebyly tak zmatené.

Řekl: „To jsem mu pověděl ten den odpoledne, ale myslím, že mu to šlo jedním uchem tam a druhým ven.“ Zkrabatil čelo. „Co jste mu to udělala? Chtěl si vás docela vážně vzít, byl k vám samý respekt a já nevím co – to jste ho musela pořádně pohladit proti srsti, že se na vás takhle vrhnul.“

„Neudělala jsem mu nic,“ odpověděla pomalu. „Tenkrát večer byl ovšem nepříjemný. Nikdo z nás nebyl ve své kůži. Myslela jsem – snažila jsem se nedat najevo, že – no – že se mi hnusí dělat mu společnost. A on, já vím, byl jako svázaný a mám dojem, že – ty rozpaky – a snad i podezření, že jste měl pravdu, ho donutily –“ Větu dokončila tím, že prudce rozhodila rukama.

Ned Beaumont přikývl. „Co se stalo pak?“ zeptal se.

„Dostala jsem přirozeně hrozný vztek a utekla jsem.“

„A neřekla jste mu nic?“ Nedu Beaumontovi blýsklo v očích nedostatečně potlačovaným veselím.

„Neřekla a on taky ne, aspoň jsem nic neslyšela. Odešla jsem nahoru a potkala jsem otce, jak jde dolů. Když jsem mu vyprávěla, co se stalo – měla jsem na otce zlost zrovna tak jako na Paula, protože to byla jeho vina, že byl Paul u nás – slyšeli jsme Paula otvírat domovní dveře. A pak přišel dolů ze svého pokoje Taylor.“ Zbledla, ve tváři se jí zračilo napětí a vzrušením ochraptěla. „Slyšel mě mluvit s otcem a zeptal se mě, co se stalo, ale já je oba nechala být a odešla jsem do svého pokoje, protože jsem měla takový vztek, že jsem už nebyla s to o tom mluvit. A pak už jsem je ani jednoho, ani druhého neviděla, až když ke mně do pokoje přišel otec a řekl mi, že – že zabili Taylora.“ Zmlkla a bledá jako stěna pohlédla na Neda Beaumonta, nervózně zamnula sepjatýma rukama a čekala, co řekne jejímu vyprávění.

Zareagoval chladnou otázkou: „No, a co dál?“

„Co dál?“ opakovala užasle. „Copak vám to není jasné? Jak jsem potom ještě mohla pochybovat, že Taylor se rozběhl za Paulem, dohonil ho a že ho Paul zabil? Taylor byl celý rozzuřený –“ V obličeji se jí rozjasnilo. „Víte přece, že se nenašel jeho klobouk? Hnal se za Paulem tak rychle – byl moc rozzloben na to, aby se zastavoval u věšáku pro klobouk. On –“

Ned Beaumont pomalu a široce zavrtěl hlavou a přerušil ji s naprostou jistotou. „Ne,“ řekl. „S tímhle na mě nechoďte. Paul by nebyl býval musel zabíjet Taylora a taky by to neudělal. Stačil by na něj levou rukou a není z těch, kteří ve rvačce hned ztrácejí hlavu. Já to vím. Viděl jsem Paula se rvát a sám jsem se s ním porval. S tím na mě nechoďte.“ Přivřel trochu víčka a oči mu zkameněly. „Ale dejme tomu, že ho zabil. Myslím nešťastnou náhodou, ačkoliv ani tomu nevěřím. Ale dokázala byste z toho udělat víc než obyčejnou sebeobranu?“

Pohrdavě zdvihla hlavu. „Kdyby to byla sebeobrana, proč by se nepřiznal?“

Na Neda Beaumonta to zřejmě neudělalo dojem. „Chce si vás vzít,“ zvolal. „To by mu přece moc nepomohlo, kdyby připustil, že vám zabil bratra, i když –“ Krátce se zachechtal. „Už jsem pomalu jako vy. Paul ho nezabil, slečno Henryová.“

Janet Henryové zkameněly oči jako předtím jemu. Pohlédla na něho beze slova.

Zamyslel se. Pak se zeptal. „Nemáte jiný důkaz, než –“ několikrát sevřel a rozevřel prsty jedné ruky „– že si myslíte, že jste si to pěkně sečetla a vychází vám, že váš bratr se tenkrát večer rozběhl za Paulem?“

„To stačí,“ pravila rozhodně. „Rozběhl se za ním. Určitě. Jinak – no přece, co by jinak dělal v China Street bez klobouku?“

„Váš otec ho neviděl odcházet?“

„Ne. Ten to taky nevěděl, dokud jsme neslyšeli…“

Skočil jí do řeči: „A souhlasí s váma?“

„Musí,“ vykřikla. „O tom se přece nedá pochybovat! Musí, ať si říká, co chce, právě tak jako musíte vy.“ Do očí jí vytryskly slzy. „Nemůžete očekávat, že vám budu věřit, že se mnou nesouhlasíte, pane Beaumonte. Nevím, co jste věděl předtím. Mrtvého Taylora jste našel vy. Nevím, co ještě jste přitom zjistil, ale teď už vám musí být jasné, co se stalo.“

Nedu Beaumontovi se začaly třást ruce. Zabořil se ještě víc do křesla, aby si mohl dát ruce do kapes u kalhot. Tvářil se klidně, až na hluboké vrásky, které se mu udělaly kolem úst a svědčily o sebepřemáhání. Řekl: „Zjistil jsem, že je mrtvý. Nikdo jiný u toho nebyl. Nic jiného jsem nezjistil.“

„Teď jste to zjistil,“ řekla.

Ústa pod černým knírkem sebou škubla. V očích mu zaplála zloba. Promluvil tiše, chraptivě a záměrně hořce: „Vím jen tolik, že kdo zabil vašeho bratra, ať to byl kdo byl, udělal celkem prospěšný skutek.“

Trhla sebou v křesle a ruka jí vylétla ke krku, ale téměř současně jí strach zase z obličeje zmizel, posadila se zpříma a pohlédla na něj soucitně. Vlídně pravila: „Já vím. Paul je váš kamarád. Vás to bolí.“

Svěsil trochu hlavu a zamumlal. „Řekl jsem strašnou nehoráznost. Strašnou pitomost.“ Kysele se usmál. „Vidíte, měl jsem pravdu, když jsem vám povídal, že nejsem žádný džentlmen.“ Přestal se smát a z očí mu vyprchala zahanbenost, byly zas jasné a hleděly pevně. Klidně řekl: „Máte pravdu, jsem Paulův kamarád. To jsem, ať zabil koho chtěl.“

Dlouze, vážně a upřeně se na něho zahleděla a pak řekla mrtvě a stísněně: „Tak to tedy nebylo k ničemu. Myslela jsem, že když vám povím, jak se to stalo –“ Nedokončila větu a beznadějně mávla rukou, pokrčila rameny a zavrtěla hlavou.

Zavrtěl rovněž hlavou, pomalu a zeširoka.

Vzdychla, vstala a podala mu ruku. „Je mi to líto a jsem zklamaná, ale nepřátelé z nás být nemusí, že ne?“

Vstal a pohlédl na ni, ale podávanou ruku nepřijal. Řekl: „Můj nepřítel je to něco ve vás, co vyvedlo Paulovi tamten kousek a co se mu pořád snaží vyvádět další kousky.“

Zeptala se, s rukou napřaženou: „A to druhé ve mně, to, co s tímhle nemá nic společného?“

Vzal nabízenou ruku a políbil ji.

 

 

IV

 

Když Janet Henryová odešla, Ned Beaumont přistoupil k telefonu, vytočil číslo a řekl: „Haló, tady Beaumont. Pan Madvig už přišel?… Až přijde, buďte tak laskav a řekněte mu, že jsem volal a že se u něho objevím… Ano, děkuji.“

Podíval se na náramkové hodinky. Byla jedna pryč. Zapálil si doutník, usedl k oknu, kouřil a hleděl zamyšleně na šedivý kostel přes ulici. Dým, který vyfukoval, se odrážel od okenních skel a svíjel se mu v šedivých obláčcích nad hlavou. Špičku doutníku drtil mezi zuby. Seděl tak asi deset minut, až zazvonil telefon.

Odešel k němu. „Haló… Ano, Harry… Jistě. Kde jsi?… Hned jdu do města. Počkej tam na mě… Za půl hodinky… Dobře.“

Hodil doutník do krbu, oblékl si plášť, nasadil si klobouk a odešel. Kráčel kolem šesti domovních bloků do jedné restaurace, snědl salát s rohlíkem, vypil šálek kávy, pak odešel kolem dalších čtyř bloků do malého hotelu jménem Majestic a vyjel do třetího poschodí výtahem, který obsluhoval zakrslý mladík, jenž ho oslovoval Nede a ptal se ho na jeho mínění o třetím dostihu.

Ned Beaumont se zamyslel a řekl: „Měl by to vyhrát Lord Byron.“

Liftboy řekl: „Doufám, že jste vedle. Já vsadil na Varhánka.“

Ned Beaumont pokrčil rameny. „Možná, ale ten má moc těžkého žokeje.“ Odešel k pokoji č. 417 a zaklepal na dveře.

Otevřel je, v košili, Harry Sloss. Byl to zavalitý, asi pětatřicetiletý bledý muž s obličejem jako měsíc a prosvítající pleší. Řekl: „Jako hodiny. Pojď dál.“

Když Sloss zavřel dveře, Ned Beaumont se zeptal: „Co se děje?“

Zavalitý muž přistoupil k posteli a sedl si na ni. Starostlivě se zamračil na Neda Beaumonta.

„Je to na draka, Nede.“

„Co je na draka?“

„To, že Ben s tím běžel na radnici.“

Ned Beaumont řekl podrážděně: „No dobře. Já mám dost času. Až budeš chtít, řekni mi, o čem mluvíš.“

Sloss zdvihl bledou, širokou dlaň. „Počkej, Nede. Hned ti řeknu, o co frčí. Jen měj strpení.“ Hmátl do kapsy pro cigarety a vytáhl balíček, rozsedlý na placku. „Pamatuješ se na ten večer, co škrtli toho Henryovic mládence?“

Ned Beaumont řekl lhostejně a na půl úst: „Hm.“

„Pamatuješ se, že když ses dostal do klubu, já a Ben jsme tam zrovna přišli?“

„Ano.“

„Tak poslyš: my viděli Paula, jak se hádá s tím mládencem pod stromama kousek dál v ulici.“

Ned Beaumont si nehtem palce jediným pohybem přihladil polovinu knírku, zatvářil se, jako by tomu nerozuměl, a řekl pomalu: „Ale já vás viděl, jak vylízáte z vozu před klubem – chvilku po tom, co jsem ho našel – a vy jste přijeli z druhé strany.“ Vztyčil ukazováček. „A Paul už byl v klubu před váma.“

Sloss energicky přikývl kulatou hlavou. „To je fakt,“ řekl, „jenže my jsme jeli po China Street až k Pinky Kleinovi, ale nebyl doma, tak jsme se otočili a jeli jsme zpátky ke klubu.“

Ned Beaumont přikývl.

„A co jste přesně viděli?“

„Viděli jsme, jak Paul s tím mládencem stojej pod stromama a hádaj se.“

„To jste je viděli za jízdy?“

Sloss znova energicky přikývl.

„Bylo tam tma,“ připomněl mu Ned Beaumont. „Nechápu, jak jste jim mohli za jízdy vidět do obličeje, leda že jste zpomalili nebo zastavili.“

„Ne, nezastavili jsme, ale Paula já poznám všude,“ trval na svém Sloss.

„Snad, ale jak víš, že ten druhý byl Henryovic mládenec?“

„Byl. Určitě byl. Viděli jsme ho dost dobře, takže to vím.“

„A viděli jste, že se hádají? Jak to myslíš? Prali se?“

„Ne, ale stáli, jako když se hádaj. Vždyť to přece znáš: někdy člověk pozná, že se lidi hádaj, podle toho, jak stojej.“

Ned Beaumont se neradostně usmál. „Ano, když jeden stojí druhému na obličeji.“ Úsměv mu z tváře zmizel. „A s tímhle běžel Ben na radnici?“

„Ano. Já nevím, jestli tam s tím běžel sám od sebe nebo jestli se to Farr nějak domák a poslal pro něj, ale ať je to jak chce, Ben to vyžvanil Farrovi. To se stalo včera.“

„Jak ses to dověděl, Harry?“

„Farr mě shání,“ řekl Sloss. „Tak. Ben mu řek, že jsem byl s ním, a Farr mi vzkázal, abych se u něj stavil, ale já s tím nechci nic mít.“

„To taky doufám, že nechceš, Harry,“ řekl Ned Beaumont. „Co řekneš, jestli tě Farr čapne?“

„Udělám, co budu moct, aby mě nenačapal. Kvůli tomu jsem s tebou chtěl mluvit.“ Odkašlal si a navlhčil si rty. „Napadlo mě, že bych se možná na týden na čtrnáct dní měl zdekovat z města, dokud se to tak říkajíc nepřežene, a na to bych potřeboval nějakou sumičku.“

Ned Beaumont se usmál a zavrtěl hlavou. „To by byla pěkná bota,“ řekl zavalitému muži. „Jestli chceš Paulovi pomoct, dojdi za Farrem a řekni mu, žes ty dva chlapy pod stromama nemoh poznat a že si myslíš, že je z vašeho auta nemoh poznat nikdo.“

„Dobře, tak já to udělám,“ řekl bez váhání Sloss, „ale poslyš, Nede, mělo by to být něco za něco. Já riskuju a tobě nemusím vykládat, jak to chodí.“

Ned Beaumont přikývl. „Po volbách ti vyberem teplé místečko. Víc jak hodinu denně se tam nebudeš muset ukazovat.“

„To bude –“ Sloss vstal. Naléhavě na Neda Beaumonta pohlédl vybledlýma, zelenkavýma očima. „Povídám, Nede, jsem úplně švorc. Nemoh bys mi místo toho dát pár floků hned teď? Ohromně by mi to seklo.“

„Snad ano. Promluvím o tom s Paulem.“

„Promluv, Nede, a brnkni mi.“

„Jasně. Ahoj.“

 

 

V

 

Z hotelu Majestic odešel Ned Beaumont na radnici do kanceláře státního návladního a řekl, že chce mluvit s panem Farrem.

Buclatý mladík, kterému to řekl, odešel z přijímací kanceláře, v minutce byl zpátky a tvářil se omluvně. „Bohužel, pane Beaumont, pan Farr je mimo budovu.“

„Kdy se vrátí?“

„Nevím. Prý nic neříkal, povídá sekretářka.“

„Zkusím na něj chvíli počkat v jeho kanceláři.“

Buclatý mladík mu zastoupil cestu. „Ale to nemůžete, to –“

Ned Beaumont obdařil mladíka svým nejhezčím úsměvem a přívětivě se zeptal: „Tobě se tohle místo nelíbí, synku?“

Mladík zaváhal, chvilku se ošíval a pak Nedu Beaumontovi ustoupil z cesty. Ned Beaumont prošel spojovací chodbičkou ke dveřím státního návladního a otevřel je.

Farr vzhlédl od psacího stolu a vyskočil. „To jste byl vy?“ zvolal.

„Zatracený kluk! Vždycky všechno poplete! Povídal nějaký pan Bauman.“

„Nic se nestalo,“ řekl Ned Beaumont mírně. „K vám jsem se dostal.“

Dovolil státnímu návladnímu, aby mu okázale potřásl rukou, a dal se zavést ke křeslu. Když se usadili, zeptal se líně: „Je něco nového?“

„Nic.“ Farr se i s křeslem zvrátil dozadu a zastrčil palce do dolních kapsiček u vesty. „Pořád stejná stará dřina a té je, bůhví, pořád dost.“

„Jak to vypadá s předvolební kampaní?“

„Mohlo by to být lepší –“ přes zápasnický rudý obličej státního návladního přeletěl stín, „– ale počítám, že to zvládneme.“

Ned Beaumont nepřestával mluvit líně. „Co se děje?“

„Ale pořád něco. Vždycky se všelicos přihodí. Myslím, že v politice už to jinak nejde.“

„Můžu vám nějak pomoct – nebo Paul?“ zeptal se Ned Beaumont a pak, když Farr zavrtěl hlavou, porostlou rudými štětinami: „Nejhorší, s čím se musíte potýkat, jsou ty řeči o Paulovi, že má prsty ve vraždě mladého Henryho, co?“

Farrovi blýsklo v očích leknutím, ale jak zamrkal, záblesk hned zas pohasl. Potom, se v křesle napřímil. „Inu,“ řekl opatrně, „dost všeobecně se soudí, že jsme tu vraždu měli už dávno dát do pořádku. To je jedna z věcí, co nám komplikujou život – možná jedna z nejhorších.“

„A dostali jste se o něco dál, od té doby, co jsme se viděli naposled? Přišli jste na něco nového?“

Farr zavrtěl hlavou. Byl ve střehu.

Ned Beaumont se chladně usmál. „S jistýma stopama si dáváte pořád na čas, co?“

Státní návladní se v křesle zavrtěl. „Inu, ovšem, dáváme, Nede.“

Ned Beaumont pochvalně kývl. Oči se mu zlomyslně leskly. V hlase mu zazněl výsměch. „A ta stopa přes Bena Ferrisse, ta patří taky k těm, co si s nima dáváte na čas?“

Farrova tupá ústa s předkusem klapla naprázdno. Zamnul si rty. Oči, které nejprve polekaně vytřeštil, ztratily všechen výraz. Řekl: „Nevím, jestli na té Ferrissově historce vůbec něco je nebo ne, Nede. Myslím, že není. Ani jsem o tom tolik nepřemýšlel, abych vám to moh říct.“

Ned Beaumont se posměšně zasmál.

Farr řekl: „Víte, že bych si před vámi a před Paulem nenechával nic pro sebe, kdyby to bylo důležité. Natolik mě přece znáte.“

„Znali jsme vás, než vám to pocuchalo nervy,“ odvětil Ned Beaumont. „Ale to nic. Jestli chcete mluvit s tím mládencem, který byl tenkrát s Ferrissem v autě, můžete ho hned líznout v pokoji č. 417 v Majesticu.“

Farr zíral upřeně na zelenou psací soupravu na stole, na tančící akt, který mezi dvěma šikmo stojícími pery pozdvihoval do výše aeroplán. Na tváři se mu nadělaly boule. Neřekl nic.

Ned Beaumont se zvedl z křesla a usmál se tenkými rty. Řekl: „Paul vždycky s radostí pomůže mládencům ze šlamastyky. Myslíte si, že by pomohlo, kdyby se nechal zatknout a postavit před soud kvůli vraždě mladého Henryho?“

Farr nespouštěl oči ze zelené psací soupravy. Řekl paličatě: „Nejsem tu od toho, abych Paulovi radil, co má dělat.“

„Krásně řečeno!“ zvolal Ned Beaumont. Naklonil se přes stůl, až se obličejem skoro dotýkal ucha státního návladního, a ztišil hlas do důvěrného tónu. „A řeknu vám taky jednu krásnou myšlenku: Nejste tu od toho, abyste dělal něco, co vám Paul neporadí.“

Odešel a při odchodu se šklebil, ale přestal se šklebit, sotva se octl venku.