Konec přátelství

 

 

 

I

 

Ned Beaumont otevřel dveře s nápisem VÝCHODNÍ STÁTNÍ KONSTRUKČNÍ A PODNIKATELSKÁ SPOLEČNOST, popřál dobré odpoledne dvěma mladým dámám, které ho pozdravily od psacích stolů, pak prošel větší místností, kde sedělo několik mužů, prohodil s nimi pár slov a otevřel dveře s nápisem NEVSTUPOVAT. Octl se ve čtvercové místnosti, kde u otlučeného psacího stolu seděl Paul Madvig a díval se do lejster, která před něho kladl drobný mužík, uctivě mu nakukující přes rameno.

Madvig zdvihl hlavu a řekl: „Nazdar, Nede.“ Odstrčil papíry a nařídil mužíkovi: „Vem tyhle pitomosti a přines je za chvíli.“

Mužík sebral papíry a se slovy: „Jak račte, pane Madvig,“ a „Poklona, pane Beaumont,“ odešel z místnosti.

Madvig řekl: „Vypadáš jak po flámu, Nede. Cos dělal? Posaď se.“

Ned Beaumont si už mezitím svlékl plášť. Položil ho na židli, klobouk položil na něj a vytáhl doutník. „Ale nic, je mi docela dobře. Co je u vás nového?“ Posadil se na roh otlučeného psacího stolu.

„Byl bych rád, kdybys ses moh podívat na M’Laughlina,“ řekl blondýn. „Jestli ty s ním nic nepořídíš, tak už nikdo.“

„Dobře. Co se s ním děje?“

Madvig se zašklebil. „Bůhví! Myslel jsem, že ho mám v hrsti, a on se nám staví na zadní.“

Nedu Beaumontovi pochmurně zasvitlo v tmavých očích. Pohlédl z výše na blondýna a řekl: „Tak on taky, co?“

Madvig se chvíli rozmýšlel a pak se pomalu zeptal: „Co tím myslíš, Nede?“

Místo odpovědi mu Ned Beaumont položil otázku: „Klape všechno podle programu?“

Madvig podrážděně pokrčil mohutnými rameny, ale nepřestával zkoumavě a upřeně hledět na Neda Beaumonta. „Není to nejhorší,“ řekl. „Když přijde na to, obejdeme se i bez M’Laughlinových hlasů.“

„Snad,“ Nedu Beaumontovi se rty proměnily v tenké čáry, „ale nemůžeme ztrácet jednoho po druhém a nakonec dopadnout dobře.“ Dal si doutník do koutku úst, a aniž ho znovu vyndal, řekl:

„Víš dobře, že na tom nejsme tak růžově jako před čtrnácti dny.“

Madvig se na muže na psacím stole shovívavě ušklíbl: „Kristepane, ty seš ale škarohlíd, Nede! Tobě se přece nikdy nic nezdá v pořádku.“ Nepočkal na odpověď a klidně pokračoval: „V životě jsem nezažil volby, aby to dřív nebo pozdějc nevypadalo, že všechno půjde do háje. A přece to zatím vždycky vyšlo.“

Ned Beaumont si zapaloval doutník. Vyfoukl obláček kouře a řekl: „To neznamená, že to bude vycházet pořád.“ Ukázal doutníkem Madvigovi na prsa. „Jestli se nedá do pořádku ta vražda mladého Henryho, a hezky pronto, nemusíš si dělat hlavu, jak dopadnou volby. Ať vyhraje, kdo vyhraje, ty to nebudeš.“

Madvigovy modré oči potemněly. Jinak se mu v obličeji nic nehnulo. Ani na hlase nebylo znát změnu. „Co tím přesně chceš říct, Nede?“

„Kdekdo ve městě si myslí, žes ho zabil ty.“

„Tak?“ Madvig zdvihl ruku a zamnul si zamyšleně bradu. „S tím si nedělej starosti. O mně už se nadělalo řečí.“

Ned Beaumont se vlažně usmál a zeptal se s posměšným obdivem: „Existuje vůbec něco, co bys byl nezažil? Neprodělals už taky náhodou elektroléčbu?“

Blondýn se zasmál. „Pochybuju, že ji někdy prodělám,“ řekl.

„Teď k ní zrovna nemáš moc daleko, Paule,“ řekl Ned Beaumont tiše.

Madvig se znovu zasmál. „Kristepane!“ ušklíbl se.

Ned Beaumont pokrčil rameny. „Nemáš moc práce?“ zeptal se. „Nepřipravuju tě svým nesmyslným žvaněním o drahocenný čas?“

„Poslouchám tě,“ řekl mu Madvig klidně. „Nikdy jsem nic neztratil tím, že jsem tě poslouchal.“

„Děkuji vám, pane. A co myslíš, proč se M’Laughlin chce vykroutit ze závazků?“

Madvig zavrtěl hlavou.

„Počítá, že s tebou je ámen,“ řekl Ned Beaumont. „Kdekdo ví, že policie nehnula ani prstem, aby vypátrala Taylorova vraha, a kdekdo si myslí, že proto, žes ho zabil ty. M’Laughlin počítá, že to stačí, abys tentokrát u volebních uren shořel.“

„Neříkej? Tak on počítá, že by lidi viděli na radnici radši Shada než mě? Počítá, že jako podezřelý z jedné vraždy budu mít reputaci horší než Shad?“

Ned Beaumont se na blondýna zamračil. „Buď si děláš legraci sám ze sebe, nebo si chceš dělat legraci ze mě. Co s tím má společného Shadova reputace? On nestojí za svými kandidáty otevřeně. Ty ano, a právě tví kandidáti jsou odpovědní za to, že se s tou vraždou nic nedělá.“

Madvig si zas zamnul bradu a opřel se loktem o stůl. Na hezkém, zdravě červeném obličeji neměl ani vrásku. Řekl: „Pořád mluvíme o tom, s čím počítají ostatní. Co kdybysme si pohovořili o tom, s čím počítáš ty? Ty taky počítáš, že je se mnou ámen?“

„Podle všeho je,“ řekl Ned Beaumont tiše a s jistotou. „Jestli budeš mlčet, je to na beton.“ Usmál se. „Ale tvoji kandidáti by mohli docela dobře projít.“

„To by se mělo vysvětlit,“ řekl Madvig flegmaticky.

Ned Beaumont se naklonil k mosaznému plivátku vedle stolu a pečlivě do něho oklepal doutník. Potom nevzrušeně řekl: „Udělají palácovou revoluci.“

„Tak?“

„A proč ne? Dovolils Shadovi, aby ti vyfoukl většinu hlasů na periférii. Spoléháš, že tě zvolí vážení občané, lepší lidé. Jenže ti začínají pošilhávat po opozici. No, a tak jim tví kandidáti sehrajou divadýlko, zatknou tě pro vraždu, a vážení občané – celí bez sebe obdivem k tak bezúhonným veřejným činitelům, kteří mají odvahu zavřít vlastního uznávaného vůdce, když přestoupí zákon – udupou jeden druhého k smrti, jak se budou tlačit k urnám, jen aby ty hrdiny honem zvolili na další čtyři roky do městské správy. A nemůžeš to těm mládencům ani dvakrát vyčítat. Vědí přece, že když to udělají, mají koryto zajištěné, a když ne, jsou bez místa.“

Madvig si přestal mnout bradu a zeptal se: „Ty se moc nespoléháš, že budou při mně, co, Nede?“

Ned Beaumont se usmál. „Asi tak jako ty,“ odpověděl. Úsměv na tváři mu pohasl. „Z mé strany to nejsou žádné dohady, Paule. Byl jsem odpoledne u Farra. Musel jsem tam vniknout násilím, vylomit vrata – chtěl se dát zapřít. Pokoušel se mi namluvit, že s vraždou vůbec nehýbal. Chtěl mně nakukat, že zatím nic nezjistil. A nakonec zavřel hubu a nedostal jsem z něj slovo.“ Pohrdavě ohrnul rty. „Farr, chlápek, který vždycky vyskočil, když jsem zapískal.“

„No, to je pořád jenom Farr,“ začal Madvig.

Ned Beaumonta mu skočil do řeči: „Jenom Farr, ale to je varovný signál. Takový Rutlege nebo Brody, nebo i Rainey, ti by ti mohli zahnout na vlastní pěst, ale když se k něčemu odhodlá Farr, tak na to můžeš vzít jed, že ví, že ostatní táhnou s ním.“ Svraštil čelo a pohlédl blondýnovi do netečného obličeje. „Můžeš mi přestat věřit, Paule. Kdy chceš.“

Madvig lehkomyslně mávl rukou, kterou si do té doby mnul bradu. „Dám ti vědět, až přestanu,“ řekl. „Čím to, žes byl za Farrem?“

„Volal mi dnes Harry Sloss. Podle všeho tě s Benem Ferrissem viděli ten večer, co došlo k vraždě, jak se v China Street hádáš s Taylorem. Aspoň to oba tvrdí.“ Ned Beaumont upíral na blondýna oči, v nichž se nezračilo nic určitého, a mluvil věcně. „Ben s tím běžel k Farrovi. Harry chtěl dostat zaplaceno, když tam nepoběží. To jsou zrovna dva příslušníci tvého klubu, a oba větří změnu. Už nějakou dobu jsem pozoroval, že Farr ztrácí nervy, tak jsem si to šel zkontrolovat.“

Madvig přikývl. „A víš to jistě, že mi vráží kudlu do zad?“

„Vím.“

Madvig vstal a odešel k oknu. Tam zůstal stát snad tři minuty, s rukama v kapsách; hleděl skrze sklo, zatímco Ned Beaumont, usazený na psacím stole, kouřil a díval se na široká blondýnova záda. Potom se Madvig zeptal, aniž se ohlédl: „Cos řekl Harrymu?“

„Vykroutil jsem se z toho.“

Madvig se vrátil od okna k psacímu stolu, ale nesedl si. Zdravá červeň v obličeji byla temnějšího odstínu. Jinak se mu ve tváři nic nezměnilo. Hlas se mu ani nezachvěl. „Co bysme podle tebe měli dělat?“

„Se Slossem? Nic. Ten druhý chameleón už za Farrem běžel. Co udělá Sloss, na tom už tak moc nezáleží.“

„To jsem nemyslel. Myslím vůbec s celou tou věcí.“

Ned Beaumont hodil doutník do plivátka. „Vždyť ti to říkám. Jestli se vražda Taylora Henryho nedá hezky pronto do pořádku, je s tebou ámen. To je všechno. To je to jediné, co ti ještě vůbec stojí za námahu.“

Madvig odvrátil zrak od Neda Beaumonta. Zahleděl se na široké prázdné místo na stěně. Stiskl plné rty. Na spáncích se mu zaperlil pot. Řekl hlubokým prsním hlasem: „S tím se nedá nic dělat. Co navrhuješ jinak?“

Ned Beaumont se nadechl, až se mu rozšířily nozdry a hněď v očích mu temněla, takže se skoro nedala rozlišit od panenek. Řekl: „Jinak nenavrhuju nic, Paule. Všechno ostatní hraje do ruky buď Shadovi, nebo Farrovi a jeho bandě a ti tě jeden jako druhý zničí.“ Madvig řekl poněkud ochraptěle: „Někudy se z toho přece dostat musíme, Nede. Přemýšlej.“

Ned Beaumont sesedl ze stolu a stanul tváří v tvář blondýnovi. „Nikudy, Paule. Jedině takhle. To vem laskavě na vědomí, ať se ti to líbí nebo ne, anebo to vemu na vědomí za tebe sám.“

Madvig prudce zavrtěl hlavou. „Ne. Nech to plavat.“

Ned Beaumont řekl: „Jestli všechno, tak tohle pro tebe neudělám, Paule.“

A pak se Madvig podíval Nedu Beaumontovi do očí a drsně zašeptal: „Já ho zabil, Nede.“

Ned Beaumont se prudce nadýchl a dlouze vzdechl.

Madvig položil Nedu Beaumontovi ruce na ramena a začal chraptivě a nezřetelně blábolit: „Byla to nešťastná náhoda, Nede. Odešel jsem odtamtud a on se za mnou přihnal s holí, kterou sebral cestou v hale. Já totiž – u Henryových došlo k takové nepříjemnosti a on mě dohonil a chtěl mě tou holí praštit. Já už nevím, jak se to mohlo stát, ale jak jsem mu ji vyškubl z ruky, praštil jsem ho s ní do hlavy – ne moc – nemohlo to být nijak moc – ale on se svalil na záda a rozbil si hlavu o chodník.“

Ned Beaumont přikývl. Obličej mu náhle zcela zbezvýrazněl a zračilo se v něm jedině pevně soustředění na to, co říká Madvig. Ostrým tónem, který se hodil k tomu výrazu, se zeptal: „Co se stalo s tou holí?“

„Odnesl jsem ji pod kabátem a spálil jsem ji. Když jsem zjistil, že je mrtvý, dal jsem se směrem ke klubu, a teprve po cestě jsem si uvědomil, že mám hůl v ruce. Tak jsem ji dal pod kabát a později spálil.“

„Co to bylo za hůl?“

„Hrubá hnědá hůl, a těžká.“

„A jaký měl klobouk?“

„To nevím, Nede, asi jsem mu ho shodil z hlavy a někdo ho sebral.“

„Ale měl na hlavě klobouk?“

„Ano, jistě.“

Ned Beaumont si nehtem palce přihladil polovinu knírku.

„Pamatuješ, že kolem vás přejelo auto se Slossem a s Ferrissem?“

Madvig zavrtěl hlavou. „To ne, ale možné to je.“

Ned Beaumont se na blondýna zamračil. „Teda zpackals to, jak zákon káže, žes utekl a žes spálil tu hůl a žes celou tu dobu držel hubu,“ zabručel. „Byl to přece jasný případ sebeobrany.“

„Já vím, ale s ničím takovým jsem nechtěl vyrukovat, Nede,“ řekl chraplivě Madvig. „Chci si vzít Janet Henryovou, v životě jsem o nic tak nestál, a jakou bych měl potom šanci, i kdyby to byla jen nešťastná náhoda?“

Ned Beaumont se Madvigovi zasmál do obličeje. Byl to hořký, tichý smích. Řekl: „Měl bys větší šanci, než máš teď.“

Madvig se na něho upřeně zadíval a neřekl nic.

Ned Beaumont řekl: „Ona si celou tu dobu myslí, že jejího bratra jsi zabil ty. Nenávidí tě. Dělala, co mohla, aby tě dostala na elektrické křeslo. Ona má na svědomí, že na tebe vůbec padlo podezření, protože všem, kdo mohli mít na věci zájem, rozeslala anonymní dopisy. To ona proti tobě poštvala Opal. Dnes dopoledne byla u mě a sama mi to řekla. Chtěla mě přemluvit na svou stranu. Ona –“

Madvig řekl: „To stačí.“ Stál jako socha, velký, světlovlasý muž s očima jako chladné modré kotouče. „Co to znamená, Nede? Chceš ji mít sám, nebo –“ Pohrdavě zmlkl uprostřed věty. „Ale na tom nezáleží.“ Nedbale ukázal palcem na dveře. „Vypadni, ty smrade, tímhle jsme spolu domluvili.“

Ned Beaumont řekl: „Vypadnu, až budu hotov s tím, co ti chci říct.“

Madvig řekl: „Vypadneš, kdy ti nařídím já. Nevěřím ti, ať řekneš co řekneš. Zatím jsem nevěřil ničemu, cos mi tu povídal. U mě máš domluveno.“

Ned Beaumont řekl: „Jak myslíš.“ Sebral klobouk a kabát a odešel.

 

 

II

 

Ned Beaumont se vrátil domů. Byl bledý a zasmušilý. Schlíple se usadil v jednom z velkých červených křesel, vedle na stůl postavil láhev bourbonu a sklenici, ale nepil. Ponuře zíral na nohy v černých střevících a okusoval si nehet. Zazvonil telefon. Nezvedl ho. Den v pokoji pomalu ustupoval soumraku. Když vstal a přistoupil k telefonu, bylo už v pokoji šero.

Vytočil číslo. Potom: „Haló, mohl bych, prosím, mluvit se slečnou Henryovou?“ Po chvíli mlčení, kterou vyplnil tichounkým a nemelodickým pískáním, řekl: „Haló, slečna Henryová?… Ano… Právě jsem se vrátil od Paula a všechno jsem mu řek, to o vás… Ano, a měla jste pravdu. Má na svědomí, co jste si myslela, že má…“ Zasmál se. „Ano, jak jste říkala. Vy jste věděla, že řekne, že jsem lhář, nebude mě vůbec poslouchat a vyhodí mě, a přesně tak to bylo… Ne, ne, to je v pořádku. Muselo se to stát… Ale ne, opravdu… No, asi dost nadobro. Padlo několik výrazů, které už nejde odvolat… Ano, myslím, že celý večer… To bude ohromné… Dobře. Sbohem.“

Potom si nalil whisky do sklenice a hodil ji do sebe. Nato odešel do zšeřelé ložnice, nařídil budík na osm hodin a natáhl se úplně oblečený na postel. Chvilku se díval na strop. Pak usnul, začal nepravidelně oddychovat a spal, dokud budík nezazvonil.

Vstal loudavě z postele, rozsvítil a odešel do koupelny, umyl si obličej a ruce, navlékl si čistou košili a v krbu v pokoji rozdělal oheň. Pak četl noviny, dokud se neobjevila Janet Henryová.

Byla celá bez sebe. Třebaže Neda Beaumonta začala ihned ujišťovat, že naprosto nepředpokládala, co Paul udělá, až mu Ned Beaumont poví o její návštěvě, a že s tím nepočítala, v očích jí zcela jasně tančila světýlka radostné nálady, a když pronášela slova omluvy, smích jí proti její vůli křivil rty.

Ned Beaumont řekl: „To nic. Byl bych to musel stejně udělat, i kdybych byl věděl, jak se to vybarví. V podvědomí jsem to asi stejně věděl. Jak to tak bývá. A kdybyste mi byla řekla, že to tak bude, byl bych to bral jako výzvu a skočil bych vám na to.“

Vztáhla k němu ruce. „Mám radost,“ řekla. „Nebudu se tvářit, že nemám.“

„Mně je to líto,“ řekl jí a vzal ji za ruce, „ale nebyl bych ustoupil ani o krok, abych se tomu vyhnul.“

Řekla: „Teď aspoň víte, že mám pravdu. Taylora zabil opravdu on.“ Pohlédla na něho pátravě.

Přikývl. „Přiznal se mi k tomu.“

„A pomůžete mi teď?“ Stiskla mu ruce. Přistoupila blíž.

Zaváhal a při pohledu na její dychtivý obličej svraštil čelo. „Bylo to v sebeobraně nebo nešťastnou náhodou,“ řekl pomalu. „Nemůžu –“

„Byla to vražda!“ vykřikla. „Přirozeně že on tvrdí, že to bylo v sebeobraně!“ Rozhorleně zavrtěla hlavou. „A i když to bylo v sebeobraně nebo nešťastnou náhodou, neměl by být postaven před soud, aby to dokázal, jako každý jiný?“

„Moc dlouho čekal. Mlčel celý měsíc, a to by mu strašně přitížilo.“

„No a čí je to chyba?“ naléhala. „A myslíte si, že by byl tak dlouho mlčel, kdyby to bylo v sebeobraně?“

Pomalu a důrazně kývl. „Dělal to kvůli vám. Je do vás zamilovaný. Nechtěl, abyste se dozvěděla, že vám zabil bratra.“

„Ale já to přesto vím!“ zvolala divoce. „A dozvědí se to všichni!“

Lehce pokrčil rameny. Zatvářil se zachmuřeně.

„Tak vy mi nepomůžete?“ zeptala se.

„Ne.“

„Proč? Vždyť jste se s ním pohádal!“

„Věřím mu, jak to líčí. Vím, že už je pozdě a že před soudem to nedokáže. Skončili jsme spolu, ale tohle mu neudělám.“ Olízl si rty. „Nechte ho na pokoji. Stejně mu to pověsí na krk, a ani vy, ani já jim v tom nemusíme pomáhat.“

„Ani nápad,“ řekla. „Nenechám ho na pokoji, dokud nedostane, co si zaslouží.“ Zatajila dech a oči jí ztemněly. „Věříte mu natolik, abyste se nebál riskovat, že najdete důkaz, jak vás obelhal?“

„Jak to myslíte?“ zeptal se opatrně.

„Pomůžete mi najít důkazy pravdy, ať už on lže nebo ne? Někde musí být nějaký nezvratný důkaz, nějaký důkaz, který můžeme najít. Jestli mu opravdu věříte, nebudete mít přece strach pomoci mi, abych ho našla.“

Chvíli jí zkoumavě hleděl do obličeje a teprve pak se zeptal: „A jestli vám pomůžu a jestli najdeme ten váš nezvratný důkaz – slíbíte mi, že ho vemete na vědomí, ať usvědčí koho usvědčí?“

„Ano,“ odpověděla bez váhání. „Když vy mi to taky slíbíte.“

„A co zjistíme, to si necháte pro sebe, dokud nebudem s celou věcí hotovi – dokud nenajdem ten váš nezvratný důkaz – a nepoužijete to proti němu, dokud nebudeme mít všechno pohromadě.“

„Ano.“

„Jsme dohodnuti,“ řekl.

Šťastně vzlykla a do očí jí vytryskly slzy.

Řekl: „Posaďte se.“ Rysy v obličeji mu ztvrdly, najednou vypadal hubený a hlas mu zazněl stroze. „Musíme si udělat plán. Ozval se vám dnes odpoledne nebo večer, po tom, co jsme se spolu poštěkali?“

„Ne.“

„Takže nemůžeme vědět, jak na tom s ním jste. Je tu možnost, že si to pak rozmyslel a uznal, že mám pravdu. Mezi mnou a jím to nikdo nezmění – my jsme spolu definitivně domluvili – ale musíme co nejdřív zjistit, jak to je.“ Pohlédl jí na nohy, zamračil se, nehtem palce si přihladil knírek. „Budete muset počkat, dokud k vám nepřijde sám. Nemůžeme si ho dovolit volat. Jestli neví, jak na tom s vámi je, mohlo by ho to v něčem utvrdit. Jak dalece ho máte v hrsti?“

Seděla na židli u stolu. Řekla: „Víc žena muže v hrsti mít nemůže.“ Krátce a rozpačitě se zasmála. „Já vím, že to zní – ale je to tak, pane Beaumonte.“

Přikývl. „Pak je asi všechno v pořádku, ale zítra byste to už měla vědět určitě. Zkusila jste z něj někdy něco vytáhnout?“

„Zatím ne, aspoň ne doopravdy. Čekala jsem –“

„Tak to prozatím vynechte. Ať ho máte sebevíc v hrsti, budete teď muset být opatrná. Vyšťárala jste někde ještě něco, o čem jste mi neřekla?“

„Ne,“ pravila a zavrtěla hlavou. „Vlastně jsem nevěděla, jak do toho. Proto jsem tak stála o to, abyste mi –“

Znova jí skočil do řeči: „A nenapadlo vás někdy najmout si soukromého detektiva?“

„Ano, ale bála jsem se, bála jsem se, že bych padla na nějakého, který by to řekl Paulovi. Nevěděla jsem, ke komu jít, komu důvěřovat.“

„Znám jednoho, který by na to byl.“ Prohrábl si prsty černé vlasy. „Chtěl bych především zjistit dvě věci, jestli už je nevíte. Chybí v šatníku vašeho bratra nějaký klobouk? Paul tvrdí, že Taylor měl na hlavě klobouk. Když jsem Taylora našel, nikde žádný klobouk nebyl. Pokuste se, jestli byste nemohla zjistit, kolik jich váš bratr měl a jestli se o všech ví, kde jsou,“ křivě se usmál, „až na ten, co jsem si ho vypůjčil.“

Jeho úsměvu nevěnovala pozornost. Zavrtěla hlavou a sklíčeně mávla rukou. „To nemohu,“ řekla. „Všechny jeho věci jsme před nedávnem dali pryč a stejně pochybuji, že někdo věděl, co všechno vlastně má.“

Ned Beaumont pokrčil rameny. „Nepočítal jsem, že bysme se s tímhle někam dostali,“ řekl jí. „Druhá věc je vycházková hůl: jestli vám některá – ať už jeho nebo otcova – chybí, obzvlášť jedna, taková hrubá, těžká, hnědá.“

„To asi bude otcova,“ řekla dychtivě, „a myslím, že je na místě.“

„Zjistěte to.“ Kousl se do nehtu na palci. „To nám pro dnešek až do zítřka stačí. Zjistěte to, a snad taky, jak na tom jste s Paulem.“

„A o co jde?“ zeptala se. „Myslím, nač tu hůl?“ Vzrušeně vstala.

„Paul tvrdí, že váš bratr ho s ní napadl a že se pak o ni sám udeřil, když mu ji Paul chtěl vyrvat. Tvrdí, že tu hůl odnesl s sebou a spálil ji.“

„Ba ne, já vím jistě, že otci žádná hůl nechybí,“ zvolala. Zbledla a vytřeštila oči.

„A Taylor sám žádnou neměl?“

„Jenom jednu, takovou černou, se stříbrnou rukojetí.“ Uchopila ho jednou rukou v zápěstí. „Jestli žádná nechybí, to bude znamenat, že –“

„Něco by to znamenat mohlo,“ řekl a položil dlaň na ruku, kterou ho držela v zápěstí. „Ale žádné podfuky,“ varoval ji.

„Nebojte se,“ slíbila. „Kdybyste věděl, jak jsem šťastná, že mi pomáháte, a jak strašně jsem po tom toužila. Hned byste věděl, že mi můžete věřit.“

„To doufám,“ řekl a vyprostil ruku z jejího sevření.

 

 

III

 

Když Ned Beaumont osaměl, začal se procházet sem tam po pokoji, obličej mu zešpičatěl a oči se mu leskly. Za dvacet minut deset pohlédl na náramkové hodinky. Pak si oblékl svrchník a odešel do hotelu Majestic, kde mu řekli, že Harry Sloss není ve svém pokoji. Vyšel z hotelu, zastavil taxík, nastoupil a řekl: „Restaurace na West Road.“

Restaurace na West Road byla čtverhranná bílá budova – v noci šedivá – kus od silnice mezi stromy, asi tři míle za městem. Přízemí měla jasně osvětlené a stálo před ní několik automobilů. Jiné parkovaly vlevo pod dlouhým tmavým přístřeškem.

Ned Beaumont přikývl familiárně vrátnému na pozdrav a vstoupil do prostorné jídelny, kde se energicky činil tříčlenný orchestr a kde tančilo několik párů. Prošel uličkou mezi stoly, vyhnul se parketu a zastavil se u baru, který zabíral jeden roh sálu. Nestál tam žádný jiný zákazník.

Barman, tlusťoch s dolíčkovatým nosem, řekl: „Brej večír, Nede. Nějak ste na nás poslední dobou zapomínal.“

„Těbůh, Jimmy. Sekal sem dobrotu. Jednou manhattan.“

Barman se pustil do mixování koktailu. Orchestr dohrál kousek. Ozval se pronikavý, ostrý ženský hlas. „Jdu pryč! Když je tu ten parchant Beaumont, já tu nebudu!“

Ned Beaumont se opřel o hranu nálevního pultu a otočil se. Barman se šejkrem v ruce znehybněl.

Uprostřed tanečního parketu stála Lee Wilshireová a upřeně hleděla na Neda Beaumonta. Jednou rukou se držela hromotluckého mladíka v modrém obleku, který byl svému nositeli trochu těsný. Mladík také, poněkud přihlouple, hleděl na Neda Beaumonta. Lee řekla: „Mizera jeden mizerná! Jestli ho nevyhodíš, jdu pryč!“

Všichni v lokále pozorně ztichli.

Mladík zrudl. Učinil pokus se zamračit, ale dokázal jen to, že začal vypadat ještě rozpačitěji.

Dívka prohlásila: „Půjdu k němu sama a dám mu facku, jestli se nerozhoupáš.“

Ned Beaumont řekl s úsměvem: „Nazdar Lee. Už jsi mluvila s Berniem, od té doby, co ho pustili z báně?“

Lee po něm hodila nadávkou a vztekle postoupila o krok k němu.

Hromotlucký mladík natáhl ruku a zadržel ji. „Já to s ním vyřídím,“ řekl, „s tím mizerou.“ Popotáhl si límec saka vzadu za krkem, vpředu si sako stáhl dolů a klátivě přešel parket k Nedu Beaumontovi. „Takhle se mluví s dámou?“ otázal se sveřepě. „Takhle se mluví s mladou dámou? Co?“

Ned Beaumont, aniž spustil střízlivé oči z mladíka, natáhl pravici stranou a položil ji dlaní vzhůru na barový pult.

„Jimmy, podej mi něco, ať ho můžu ťuknout,“ řekl. „Nemám náladu prát se s ním holýma rukama.“

Barman už mezitím strčil jednu ruku pod pult. Vytáhl ji a držel v ní malý obušek, který dal do ruky Nedu Beaumontovi. Ned Beaumont nechal ruku s obuškem ležet na pultě a řekl: „S touhle dámou se mluví všelijak. Poslední chlápek, s kterým jsem ji viděl, jí říkal husa.“

Mladík se nadmul, napjal svaly a očima jezdil sem tam. Řekl: „Tebe si budu pamatovat a jednou si spolu promluvíme, až u toho nebudou lidi.“ Otočil se na podpatku a řekl Lee Wilshireové: „Pojď, padáme. Co v takovýmhle zapadáku.“

„Padej si sám,“ řekla vztekle. „To se radši propadnu, než bych šla s tebou. Mám tě už plný zuby.“

Objevil se obtloustlý muž s téměř úplně zlatým chrupem a řekl: „Ale půjdete, oba dva. Tak pohyb.“

Ned Beaumont se zasmál a řekl: „Ta – hm – mladá dáma je tu se mnou, Corky.“

Corky řekl: „To je něco jinýho,“ a pak se otočil k mladíkovi: „Koukej mazat, bambulo!“

Mladík zmizel.

Lee Wilshireová se zatím vrátila k svému stolu. Posadila se, opřela se tvářemi o zaťaté pěsti a civěla do ubrusu.

Ned Beaumont si sedl proti ní. Řekl číšníkovi: „Jimmy tam pro mne má jeden manhattan. A chtěl bych něco jíst. Ty už seš po večeři, Lee?“

„Ano,“ řekla, ale nepodívala se na něj. „Jeden silverfiz.“

Ned Beaumont řekl: „Výborně. Já chci přírodní řízek na houbách se zeleninou, přineste, jakou tam Tony má, pokud není z konzervy, trochu hlávkového salátu, rajská jablíčka s rokfórem a kávu.“

Když číšník odešel, pravila Lee hořce: „Chlapi nejsou k ničemu, ani jeden. Jako tenhle měchuřina – splaskne dřív, než do něj někdo šťouchne prstem!“ Tiše se rozplakala.

„Možná že si je špatně vybíráš,“ mínil Ned Beaumont.

„A to mi říkáš zrovna ty?“ pohlédla na něho nenávistně. „Po tom, cos mně vyved za sprosťárnu?“

„Nic jsem ti nevyved,“ bránil se. „Já přece nemůžu za to, že Bernie musel zastavit tvoje cingrnágle, aby mi moh vrátit prachy, s kterýma se mi chtěl vypařit.“

Orchestr spustil.

„Chlap nikdy za nic nemůže,“ naříkala. „Pojď si zatancovat.“

„No, tak dobře,“ řekl s nechutí.

Když se vrátili ke stolu, stál tam už jeho koktail a její fiz.

„Copak teď dělá Bernie?“ zeptal se jí, když se napili.

„To nevím. Neviděla jsem ho, co se dostal z báně, a ani ho vidět nechci. To je taky jeden takový kabrňák! Já měla ale letos štěstí! Ten a Taylor a pak tenhle mizera!“

„Taylor Henry?“ zeptal se.

„Ano, ale mezi náma celkem nic nebylo,“ vysvětlovala kvapně, „protože tehdá jsem žila s Berniem.“

Ned Beaumont dopil koktail a pak teprve řekl: „Vás bylo víc, co jste za ním občas chodily do bytu na Charter Street, co?“

„Ano,“ řekla a ostražitě na něj pohlédla.

Řekl: „Měli bysme se napít, ne?“

Napudrovala se a on zatím zamával na číšníka a poručil pití.

 

 

IV

 

Neda Beaumonta probudil zvonek u dveří. Omámeně vylezl z postele, trochu se rozkašlal a oblékl si kimono a trepky. Podle budíku bylo pár minut po deváté. Šel otevřít.

Vstoupila Janet Henryová a začala se omlouvat. „Já vím, že je strašně brzo, ale nemohla jsem už prostě čekat ani minutu. Včera večer jsem vám v jednom kuse telefonovala a skoro jsem oko nezamhouřila, protože jsem se vás nemohla dovolat. Otci žádná hůl nechybí. Takže Paul, jak vidíte, lhal.“

„Má taky nějakou těžkou, hrubou, hnědou hůl?“

„Ano. Tu mu přivezl major Sawbridge ze Skotska. Nikdy si ji nebere, ale je tam.“

Usmála se na Neda Beaumonta triumfálně.

Ospale zamžoural a prsty si prohrábl rozcuchané vlasy. „Tak to tedy musel opravdu lhát,“ řekl.

„A když jsem se včera večer vrátila domů,“ řekla vesele, „byl tam.“

„Paul?“

„Ano. A požádal mě o ruku.“

Ospalost zmizela Nedu Beaumontovi z očí: „Říkal něco o naší hádce?“

„Ani slovo.“

„A co jste řekla vy?“

„Řekla jsem, že takhle brzo po Taylorově smrti se s ním nemohu ani zasnoubit, ale neřekla jsem, že bych to za nějaký čas neudělala, takže mezi náma došlo, jak se myslím říká, k tiché dohodě.“

Pohlédl na ni s podivem.

Z obličeje jí vyprchala veselost. Vzala ho za ruku v předloktí. Hlas jí trochu selhal. „Nemyslete si, prosím, že nemám vůbec srdce,“ řekla. „Ale – víte, já bych tak strašně chtěla – chtěla dokázat, co jsme si usmysleli, že všechno ostatní mi připadá – no – naprosto nedůležité.“

Olízl si rty a řekl vážně a mírně: „Ten by byl v pěkné rejži, kdybyste ho milovala, jako ho nenávidíte.“

Dupla a vykřikla: „Tohle neříkejte. Tohle ať už od vás neslyším!“

Na čele mu naskočily vrásky podrážděnosti a pevně sevřel rty.

Řekla kajícně: „Nezlobte se, ale tohle já nemohu snést.“

„Promiňte,“ řekl. „Už jste snídala?“

„Ne. Chtěla jsem honem být u vás, abych vám mohla sdělit tu novinu.“

„Výborně. Najíte se se mnou. Na co máte chuť?“ Přistoupil k telefonu.

Objednal snídani a pak odešel do koupelny, vyčistil si zuby, umyl si ruce a obličej a vykartáčoval si vlasy. Když se vrátil do obývacího pokoje, stála už bez pláště a bez klobouku u krbu a kouřila cigaretu. Chtěla něco říct, ale zarazila se, protože zazvonil telefon.

Přistoupil k němu. „Haló… Ano, Harry, stavoval jsem se tam, ale byls pryč… Chtěl jsem se tě zeptat na toho – však víš – na toho chlápka, kteréhos ten večer viděl s Paulem. Měl klobouk?… Měl? Určitě?… A měl v ruce hůl?… Dobře… Ne, ohledně toho jsem s Paulem nepořídil. Nejlíp, když si za ním zajdeš sám… Ano… Sbohem.“

Když se vrátil od telefonu, spočinula na něm Janet Henryová tázavým pohledem.

Řekl: „To byl jeden ze dvou mládenců, kteří tvrdí, že tenkrát v noci viděli na ulici Paula, jak mluví s vaším bratrem. Říká, že klobouk viděl, ale hůl ne. Jenomže bylo už tma a tihle dva jeli kolem v autě. Nechtěl bych se sázet, že vůbec něco jasně viděli.“

„Proč se tak zajímáte o ten klobouk? Je to tak důležité?“

Pokrčil rameny. „Nevím. Jsem v detektivní branži jenom amatér, ale podle všeho by to mohlo něco znamenat, ať už tak nebo tak.“

„A dozvěděl jste se od včerejška ještě něco?“

„Ne. Nějakou dobu jsem včera večer strávil napájením jednoho děvčete, s kterým se Taylor občas milkoval, ale nic z toho nebylo.“

„Znám ji?“ zeptala se.

Zavrtěl hlavou, pak se na ni ostře zadíval a řekl: „Opal to nebyla, jestli myslíte ji.“

„A co říkáte, z té bychom – z té bychom nemohli vytáhnout nějaké informace?“

„Z Opal? Ne. Ta si myslí, že Taylora zabil její otec, ale myslí si, že kvůli ní. A k té domněnce ji nepřivedlo nic, co by věděla ona sama – žádné rodinné tajnosti – jenom vaše dopisy a POZOROVATEL a tak.“

Janet Henryová přikývla, ale nevypadala, že ji to přesvědčilo.

Přinesli snídani.

Když se pustili do jídla, zazvonil telefon. Ned Beaumont šel k němu a řekl: „Haló… Ano, mami,… Cože?“ Několik vteřin zamračeně poslouchal, pak řekl: „Proti tomu nemůžete celkem nic dělat, jedině je nechat, a myslím, že mu tím nijak neuškodíte… Ne, já nevím, kde je… Asi nebudu… No, tak si s tím nedělejte starosti, mami, všechno dobře dopadne… Jistě, máte pravdu… Sbohem.“ Otočil se s úsměvem ke stolu. „Farr dostal stejný nápad jako vy,“ řekl a posadil se. „To byla Paulova matka. Je u ní někdo z kanceláře státního návladního a chce vyslechnout Opal.“ V očích mu jasně zazářilo. „Ta jim sice nijak nepomůže, ale už kolem něho stahují kruh.“

„Proč vám volala?“ zeptala se Janet Henryová.

„Paul odešel z domova a ona neví, kde ho hledat.“

„Copak ona neví, že jste se s Paulem pohádali?“

„Zřejmě ne.“ Odložil vidličku. „Podívejte se. Chcete to opravdu hnát až do krajnosti?“

„Chci. V životě jsem nic tak nechtěla,“ řekla mu.

Ned Beaumont se hořce zasmál a řekl: „Prakticky stejnými slovy mi Paul říkal, jak po vás prahne.“

Otřásla se, rysy v obličeji jí ztvrdly a pohlédla na něho chladně.

Řekl: „Nic o vás nevím. Nevím, na čem s vámi jsem. Zdálo se mi o vás něco, co se mi dvakrát nelíbí.“

Poslední větě se usmála. „Vy přece nevěříte na sny?“

On se neusmál. „Nevěřím na nic, ale jsem tělem i duší hráč a spousta věcí má na mě vliv.“

Usmála se poněkud méně posměšně. Zeptala se: „A co to bylo za sen, kvůli kterému mi nedůvěřujete?“ Zdvihla prst s předstíranou vážností. „Pak vám řeknu, co se zas zdálo mně o vás.“

„Byl jsem na rybách,“ řekl, „a chytil jsem obrovskou rybu – duhového pstruha, ale obrovského – a vy jste řekla, že se na ni chcete podívat, a sebrala jste ji, a než jsem vás mohl zadržet, hodila jste ji zpátky do vody.“

Zasmála se vesele. „A co jste udělal vy?“

„Víc už se mi nezdálo.“

„To byla pustá lež,“ řekla. „Já vám žádného pstruha zpátky do vody nehodím. A teď vám povím já svůj sen. Byla jsem –“ Vykulila oči. „Kdy se vám to zdálo? Ten večer, co jste byl u nás na večeři?“

„Ne. Dnes v noci.“

„To je škoda. Bylo by to hezčí a efektnější, kdyby se nám oběma zdál ten sen stejnou noc a stejnou hodinu a minutu. Mně se to zdálo tu noc, co jste byl u nás. Zabloudili jsme – v tom snu – v pralese, vy a já, a padali jsme únavou a hladem. Šli jsme a šli, až jsme přišli k takovému domečku, zaklepali jsme na dveře, ale nikdo nám neotevřel. Vzali jsme za kliku. Bylo zavřeno. Pak jsme nakoukli dovnitř oknem a uviděli jsme tam veliký stůl a na něm spousty všelijakých jídel, jaké si jen dovedete představit, ale ani jedním, ani druhým oknem se nedalo vlézt dovnitř, protože byla zamřížovaná. Tak jsme se vrátili ke dveřím a zase jsme klepali a klepali, ale pořád nikdo nešel otevřít. Pak nás napadlo, že lidé někdy nechávají klíče pod rohožkou, koukli jsme se tam, a opravdu tam byly. Ale když jsme otevřeli dveře, uviděli jsme na podlaze spousty a spousty hadů, které jsme oknem vidět nemohli, a ti všichni začali lézt a plazit se k nám. Zabouchli jsme dveře a zamkli jsme je a stáli jsme celí bez sebe děsem a poslouchali jsme, jak tam syčí a ťukají hlavami zevnitř do dveří. Potom jste řekl, že kdybychom dveře otevřeli a schovali se, ti hadi by vylezli a odplazili by se pryč, a tak jsme je otevřeli. Vy jste mi pomohl vylézt na střechu – na tomhle místě v tom snu byla nízko: jaká byla předtím, si nepamatuji – a pak jste vylezl za mnou, naklonil jste se dolů a odemkl jste dveře a všichni hadi se vyplazili ven. Leželi jsme, ani jsme nedýchali, až se poslední z celé té spousty odplazil a zmizel v lese. Potom jsme seskočili a utíkali jsme dovnitř, zavřeli jsme za sebou dveře a jedli a jedli a já se probudila a seděla jsem v posteli a tleskala jsem a smála jsem se.“

„To jste si asi vymyslela,“ řekl po krátké pauze Ned Beaumont.

„Proč?“

„Začíná to jako noční můra a pak to dopadne docela jinak, a všechny sny o jídle, které jsem měl já, skončily, než jsem měl možnost opravdu začít jíst.“

Janet Henryová se zasmála. „Celé jsem si to nevymyslela,“ řekla, „ale je zbytečné, abyste se ptal, která část je pravdivá. Obvinil jste mě ze lži, a já už vám nic neřeknu.“

„No dobře.“ Zdvihl zas vidličku, ale nedal se do jídla. Zeptal se, jako by ho to právě bylo napadlo: „A neví něco váš otec? Co myslíte, nedostali bysme z něj něco, kdybysme na něho přišli s tím, co už víme?“

„Myslím, že dostali,“ řekla dychtivě.

Zamyšleně se zamračil. „Jediná potíž je v tom, že by moh vyletět a vybouchnout, až mu to všechno vyložíme. Má přece horkou hlavu, že?“

Odpověděla neochotně: „Ano, ale –“ pak se jí obličej žadonivě rozzářil – „Kdybychom mu vysvětlili, proč je důležité počkat, dokud – určitě by – Ale my vlastně už všechno pohromadě máme, ne?“

Zavrtěl hlavou. „Ještě ne.“

Ohrnula rty.

„Možná zítra,“ řekl.

„Opravdu?“

„Nic vám neslibuju,“ varoval ji, „ale myslím, že ano.“

Vzala ho přes stůl za ruku. „Ale slíbíte mi, že mi dáte vědět, hned jak budeme mít všechno pohromadě, ať je to kdy je to, v noci nebo ve dne?“

„Jistě, to vám slíbím.“ Pohlédl na ni úkosem. „Ale o to, abyste byla při popravě, dvakrát nestojíte, že ne?“

Řekl to takovým tónem, že se začervenala, ale nesklopila oči. „Musíte si o mně myslet, že jsem netvor,“ řekla. „A snad jsem.“

Podíval se na talíř před sebou a zabručel: „Doufám, že budete mít radost, až se dozvíte, jak to bylo.“