Špína
 
Left
 
 
I
 
Sotva Janet Henryová odešla, přistoupil Ned Beaumont k telefonu, vytočil číslo Jacka Rumsena, a když ho dostal k aparátu, řekl: „Moh bys sem zaskočit, Jacku?… Výborně. Na shledanou.“
Než se Jack objevil, byl už ustrojen. Posadili se do křesel proti sobě, každý se sklenicí bourbonu a s minerálkou. Ned Beaumont kouřil doutník, Jack cigaretu.
Ned Beaumont se zeptal: „Slyšels, jak jsme se rozhádali s Paulem?“
Jack řekl jakoby nic: „Ano.“
„Co si o tom myslíš?“
„Nic. Když se to o vás říkalo naposled, pamatuju se, že z toho nakonec vylezla bouda na Shada O’Roryho.“
Ned Beaumont se usmál, jako by takovou odpověď čekal. „A tohle je všeobecné mínění i teď?“
Elegantní mladík pravil: „Hodně lidí si to myslí.“
Ned Beaumont pomalu vdechl tabákový dým a zeptal se: „A co kdybych ti řek, že tentokrát je to fakt?“
Jack neřekl nic. Na obličeji mu nešlo poznat, co si myslí.
Ned Beaumont řekl: „Je to fakt.“ Napil se ze své sklenice. „Kolik jsem ti dlužen?“
„Tři desítky za tu věc s tou Madvigovic holkou. Jinaks už všechno zaplatil.“
Ned Beaumont vytáhl z kapsy kalhot svitek papírových peněz, oddělil z něho tři desetidolarové bankovky a podal je Jackovi.
Jack řekl: „Díky.“
Ned Beaumont řekl: „Teď jsme si kvit.“ Vtáhl tabákový dým a vyfoukl jej se slovy: „Mám pro tebe zas něco jiného. Chci utopit Paula v té vraždě Taylora Henryho. Přiznal se mi, že to udělal, ale potřebuju trošku víc důkazů. Vemeš to?“
Jack řekl: „Ne.“
„Proč ne?“
Černovlasý mladík vstal a postavil prázdnou sklenici na stůl: „Snažíme se tu s Fredem etablovat jako soukromí detektivové,“ řekl. „Ještě pár let, a budem mít docela pěkný a zavedený podnik.
Mám tě rád, Beaumonte, ale ne natolik, abych si rozlíval ocet u člověka, který má v tomhle městečku hlavní slovo.“
Ned Beaumont řekl klidně: „Paul je v troubě. Celá jeho parta se chystá hodit ho přes palubu. Farr a Rainey už –“
„Tak ať to udělají. S tímhle hokuspokusem nechci nic mít, budu tomu věřit, až to dokážou. Možná že ho párkrát dostanou na zem, ale něco jiného je knokautovat ho, aby se nesebral. Znáš ho přece víc než já. Víš, že se dovede rvát líp než všichni ostatní dohromady.“
„To dovede, a to mu právě láme vaz. Inu, když nechceš, tak nechceš.“
Jack řekl: „Nechci,“ a sebral klobouk. „Jinak s radostí všechno, ale –“ Krátce mávl rukou na znamení, že o tom už nehodlá mluvit.
Ned Beaumont vstal. Ani v jeho chování, ani v hlase nebylo znát nějaké pohoršení. „Myslel jsem, že se na to budeš dívat takhle.“ Palcem si přihladil knírek po jedné straně a zamyšleně se zahleděl Jackovi přes rameno. „Snad bys mi ale moh říct jedno: nemáš ponětí, kde bych našel Shada?“
Jack zavrtěl hlavou: „Od té doby, co mu převrátili podnik naruby potřetí – jak při tom zařvali ti dva policajti – se dekuje, ačkoliv na něj osobně toho podle všeho zrovna moc nemají.“ Vyndal si cigaretu z úst. „Znáš Whiskyho Vassose?“
„Znám.“
„Od toho by ses to moh dovědět, jestli se s ním znáš dost dobře. Ten je ve městě. Obyčejně ho najdeš během večera v hospodě Tima Walkera na Smith Street.“
„Díky, Jacku. Podívám se tam.“
„Rádo se stalo,“ řekl Jack. Pak zaváhal: „Strašně mě mrzí, že jste se s Madvigem poštěkali. Byl bych nejradši, kdybys –“ Zmlkl, jako když utne, a otočil se ke dveřím. „Ale však ty víš, co děláš.“
 
 
II
 
Ned Beaumont šel do kanceláře státního návladního. Tentokrát ho zavedli k Farrovi bez průtahů.
Farr nevstal od stolu a nepodal mu ruku. Řekl: „Jak se daří, Beaumonte? Posaďte se.“ Mluvil chladně a zdvořile. Zápasnický obličej neměl tak červený jako obvykle. Hleděl na Neda Beaumonta tvrdě a zpříma.
Ned Beaumont se posadil, dal si pohodlně nohu přes nohu a řekl: „Chtěl jsem vám říct, co se stalo, když jsem odešel včera odsud k Paulovi.“
Farrovo „Tak?“ zaznělo chladně a zdvořile.
„Pověděl jsem mu, že jsem zjistil, že – panikaříte.“ Ned Beaumont si nasadil svůj nejpříjemnější úsměv a pokračoval, jako když někdo vypráví celkem zábavnou, ale nedůležitou anekdotu: „Pověděl jsem mu, že se pokoušíte sebrat dost odvahy, abyste mu pověsil na krk vraždu Taylora Henryho. Nejdříve mi věřil, ale když jsem mu pověděl, že se může zachránit, jedině když přijde se skutečným vrahem, řek, že to nejde. Řek, že skutečný vrah je on sám, ovšem byla to prý nešťastná náhoda nebo sebeobrana nebo něco takového.“
Farr ještě více zbledl, rysy kolem úst mu ztuhly, ale nepromluvil.
Ned Beaumont povytáhl obočí. „Nenudím vás snad, nebo nudím?“ zeptal se.
„Mluvte dál, pokračujte,“ řekl státní návladní chladně.
Ned Beaumont se zvrátil s židlí nazad. Usmál se posměšně:
„Vy si myslíte, že si dělám legraci, že? Myslíte si, že na vás šijeme boudu?“ Potřásl hlavou a zabručel. „Vy jste strašpytel, Farre.“
Farr řekl: „Rád si poslechnu jakoukoliv informaci, kterou mi můžete poskytnout, ale mám velmi mnoho práce, takže vás budu muset požádat –“
Ned Beaumont se zasmál a odpověděl: „No dobře. Myslel jsem si, že byste o tuhle informaci stál třeba ve formě místopřísežného prohlášení nebo tak nějak.“
„Dobrá.“ Farr zmáčkl jeden z perlově šedých knoflíků na svém psacím stole.
Vešla šedovlasá žena v zelených šatech.
„Pan Beaumont si přeje nadiktovat prohlášení.“
Žena řekla: „Prosím.“ Sedla si z druhé strany k Farrovu psacímu stolu, položila na stůl poznámkový blok a se stříbrnou tužkou připravenou nad blokem pohlédla na Neda Beaumonta bezvýraznýma hnědýma očima.
Ned Beaumont řekl: „Včera odpoledne mi ve své kanceláři v Nebelově paláci sdělil Paul Madvig, že ten večer, co byl zavražděn Taylor Henry, byl na večeři u senátora Henryho, že tam mezi ním a Taylorem Henrym došlo k nějakému sporu; že když odcházel ze senátorova domu, Taylor Henry vyběhl za ním, dohonil ho a chtěl ho udeřit hrubou těžkou hnědou vycházkovou holí; že jak mu ji chtěl vzít, udeřil jí náhodou Taylora Henryho do čela a srazil ho k zemi a hůl pak odnesl s sebou a spálil ji. Prohlásil, že zatajil svou účast na smrti Taylora Henryho z jediného důvodu: chtěl, aby se o tom nedozvěděla Janet Henryová. To je všechno.“
Farr nařídil stenografce: „Opište to hned.“
Odešla z kanceláře.
Ned Beaumont řekl: „Měl jsem za to, že z toho, co vám řeknu, budete celý pryč.“ Vzdychl. „Měl jsem za to, že si nad tím orvete vlasy dohola.“
Státní návladní na něho hleděl nehybně.
Ned Beaumont řekl bez rozpaků: „Měl jsem za to, že sem přinejmenším dáte přivléct Paula a budete ho konfrontovat s tímhle –“ mávl rukou „– ‚zničujícím odhalením‘, to zní hezky, ne?“
Když státní návladní promluvil, bylo vidět, že se musí krotit: „Kdybyste byl tak laskav a dovolil mi, abych ve svém úřadě dělal, co uznám za vhodné.“
Ned Beaumont se znova rozesmál a pak se opět odmlčel, dokud se nevrátila šedovlasá stenografka s jeho prohlášením, napsaným na stroji. Pak se zeptal: „Mám to odpřisáhnout?“
„Ne,“ řekl Farr, „Jenom to podepište. To bude stačit.“
Ned Beaumont listinu podepsal. „Není to zdaleka taková zábava, jak jsem si myslel,“ postěžoval si vesele.
Farr jemně přitiskl spodní čelist s předkusem k horní.
„Ne,“ řekl vztekle a se zadostiučiněním. „To myslím není.“
„Vy jste strašpytel, Farre,“ opakoval Ned Beaumont. „Dávejte pozor, aby vás nepřejel taxík, až půjdete přes ulici.“ Uklidnil se. „Na shledanou.“
Venku se hněvivě zašklebil.
 
 
III
 
Toho večera zazvonil Ned Beaumont u dveří dvoupatrového domu ve Smith Street. Dveře pootevřel, jenom na pár centimetrů, zakrslý chlap s malou hlavou a svalnatými rameny, řekl: „To ste vy,“ a otevřel dveře dokořán.
Ned Beaumont vstoupil s pozdravem „Těbůh“, prošel asi sedmimetrovou chodbou, tonoucí v šeru, kolem dvou zavřených dveří napravo, otevřel jedny dveře vlevo a po dřevěných schodech sestoupil do suterénu, kde byl nálevní pult a kde tiše hrálo rádio.
Za nálevním pultem byly dveře z leptaného skla s nápisem Toalety. Ty se otevřely a objevil se v nich muž, snědý muž, který sklonem mohutných ramenou, délkou svalnatých paží, placatým obličejem a nohama do O připomínal opici – Jeff Gardner.
Uviděl Neda Beaumonta a v zarudlých očkách mu zajiskřilo. „Prokrindapána, nešálí mě zrak? Tohle je přece ten fackovací panák Beaumont,“ zaburácel a širokánským úšklebkem odhalil svůj krásný chrup.
Ned Beaumont řekl: „Těbůh, Jeffe,“ a všichni v lokále se na ně zadívali.
Jeff pyšně přistoupil k Nedu Beaumontovi, levačkou ho drsně objal, pravicí uchopil Neda Beaumonta za pravici a žoviálně oslovil přítomné: „Tohle je nejprimovější chlap, o jakýho jsem si kdy odřel pěst, a že jsem si ji odřel o pěknejch pár chlapů.“
Zatáhl Neda Beaumonta k nálevnímu pultu. „Nejdřív se všichni napijem a pak vám ukážu, jak se to dělá. Kristepane, to si pište!“ Zazubil se Nedu Beaumontovi do obličeje. „Co ty na to, mládenečku?“
Ned Beaumont netečně pohlédl do toho ohyzdného tmavého obličeje, který měl tak blízko, ale o něco níž, před vlastním obličejem, a řekl: „Skotskou.“
Jeff se radostně zasmál a znova oslovil přítomné: „Vidíte, on to má rád. On je –“ zaváhal, svraštil čelo a olízl si rty: „– on je takovej ten zatracenej masakrista, co? Že jo?“ Zazubil se na Neda Beaumonta. „Víš, co je to masakrista?“
„Vím.“
Jeffa to očividně zklamalo. „Režnou,“ poručil výčepnímu. Když před ně postavili sklenice, pustil Jeff Nedu Beaumontovi ruku, ale druhou rukou ho nepřestal objímat. Napili se, Jeff postavil sklenici na stůl a položil ruku Nedu Beaumontovi na zápěstí. „Nahoře mám kumbál jak dělanej pro nás dva,“ řekl. „Tak malej, že tam ani nebudeš moct upadnout. Když tě praštím, vemeš to buzarem o stěnu. Takže nebudeš zbytečně ztrácet čas tím, že by ses musel pokaždý sbírat ze země.“
Ned Beaumont řekl: „Pozvu tě na štamprli.“
„To není špatnej nápad,“ souhlasil Jeff.
Znova se napili.
Když Ned Beaumont zaplatil, otočil ho Jeff ke schodům. „Omluvte nás, panstvo,“ řekl ostatním u pultu, „ale musíme si jít nahoru vyzkoušet naše číslo.“ Poplácal Neda Beaumonta po rameni. „Já a tadyhle moje zlatíčko.“
Vystoupili po schodech do prvního poschodí a vešli do pokojíku, který byl skoro úplně zastaven pohovkou, dvěma stoly a půl tuctem židlí. Na stole stálo pár prázdných sklenic a talířů se zbytky obložených chlebíčků.
Jeff se krátkozrace rozhlédl po místnosti a řekl: „Sakra, kam šla?“ Pustil zápěstí Neda Beaumonta, sundal mu ruku z ramenou a zeptal se: „Nevidíš tu někde nějakou děvku, že ne?“
„Ne.“
Jeff důrazně zakýval hlavou. „Je fuč,“ řekl. Nejisté ustoupil o krok a špinavým prstem dloubl do tlačítka zvonku u dveří. Potom honosně mávl rukou, groteskně se uklonil a řekl: „Račte se usadit.“
Ned Beaumont se posadil k jednomu z obou stolů, na kterém byl menší nepořádek.
„Račte se sakra usadit, do který židle chcete,“ řekl Jeff Gardner a znova udělal rukou rozmáchlé gesto. „Jestli se vám v týhle nesedí pohodlně, sedněte si do jiný, chci, abyste se tu považoval za mýho hosta, a běda vám, jestli máte něco proti tomu.“
„Tahle židle je prvotřídní,“ řekl Ned Beaumont.
„Tahle židle stojí za starou belu,“ řekl Jeff. „V týhle díře je jedna židle jak druhá, samej střep. Heleď.“ Popadl jednu židli a ulomil jí přední nohu. „Tomuhle říkáš prvotřídní židle? Koukej, Beaumonte, ty víš hovno o židlích.“ Postavil židli na zem a nohu hodil na kanape. „Na mě si nepřídeš. Já vím, co máš za lubem. Ty si myslíš, že jsem namol, co?“
Ned Beaumont se ušklíbl: „Ne, nejseš namol.“
„Houby nejsem. Jsem víc namol než ty. Jsem víc namol než kdo jinej v týhle díře. Jsem nadrátovanej jak kára, a ať ti ani nenapadne, že nejsem, ale –“ Zdvihl špinavý tlustý ukazováček do výše.
Ve dveřích se objevil číšník a zeptal se: „Račte, panstvo?“
Jeff se k němu otočil. „Kdes byl? Chrněls? Zvonil jsem na tebe už před hodinou.“
Číšník chtěl něco říct.
Jeff řekl: „Přivedu si sem nejlepšího přítele, jakýho na tom celým širým světě mám, a chceme se napít, a co se sakra stane? Musíme tu krucinál dřepět celou hodinu a čekat, až se tomu všivákovi číšnickýmu uráčí. Může se pak jeden divit, že se kamarád na mě namíchne?“
„Co chcete?“ zeptal se číšník lhostejně.
„Chci vědět, kam sakra šla ta holka, co tady byla?“
„Ta? Ta šla pryč.“
„A kam?“
„To nevím.“
Jeff se zamračil. „Tak to sakra zjisti a hoď sebou. Jak si to představuješ: nevíš, kam šla! Tohle mi přeci ale je podnik! Živá duše tu ne –“ V rudých očích se objevilo mazané světýlko. „Já ti povím, co uděláš. Půjdeš na dámskou toaletu a podíváš se, jestli tam není.“
„Není,“ řekl číšník. „Šla ven.“
„Ta potvora svinská!“ řekl Jeff a obrátil se na Neda Beaumonta. „Co bys dělal na mym místě? Přivedu tě sem, poněvadž tě s ní chci seznámit, poněvadž vím, že se ti bude líbit a ty se budeš líbit jí, a ona je na to asi sakra moc velká dáma, aby se seznamovala s mejma kamarádama, a klidně si odejde.“
Ned Beaumont si zapaloval doutník. Neřekl nic.
Jeff se podrbal na hlavě a zavrčel: „No, tak nám teda přines něco k pití,“ sedl si na stůl naproti Nedu Beaumontovi a řekl zuřivě: „Já si dám režnou.“
Ned Beaumont řekl: „Skotskou.“
Číšník odešel.
Jeff vyvalil oči na Neda Beaumonta. „A ty si taky nemysli, že nevím, co máš za lubem,“ řekl vztekle.
„Nic nemám za lubem,“ odpověděl Ned Beaumont nedbale. „Chtěl bych mluvit se Shadem a myslel jsem si, že tu třeba najdu Whiskyho Vassose a on že mě pošle k Shadovi.“
„A nenapadlo tě, že já třeba vím, kde je Shad?“
„Měl bys to vědět.“
„Tak proč ses mě nezeptal?“
„No dobře. Tak kde je?“
Jeff mocně plácl dlaní do stolu a zahulákal: „Seš lhář. Čerta starýho ti záleží na tom, kde je Shad. Jdeš po mně!“
Ned Beaumont se usmál a zavrtěl hlavou.
„Jdeš!“ trval na svém opičí muž. „A víš sakra dobře, že –“
Mezi dveřmi se objevil pomladší muž s plnými červenými rty a s kulatýma očima. Řekl: „Drž hubu, Jeffe. Nikdo tu nenadělá tolik rámusu jako ty.“
Jeff se natočil na židli k němu. „To kvůli tomuhle holomkovi,“ řekl muži mezi dveřmi a prudce ukázal palcem na Neda Beaumonta. „Myslí si, že nevím, co má za lubem. Já vím, co má za lubem. Je to neřád, neřád je to. A já z něj vymlátím duši, to ti podepisuju.“
Muž mezi dveřmi řekl rozumně: „Dobře, ale nemusíš s tím nadělat tolik rámusu,“ mrkl na Neda Beaumonta a odešel.
Jeff řekl ponuře: „Z Tima se taky stává neřád.“ Plivl na podlahu.
Přišel číšník s nápoji.
Ned Beaumont zvedl sklenici, řekl: „Koukám se na tebe,“ a napil se.
Jeff řekl: „Já na tebe koukat nechci. Seš neřád.“ Nevraživě se zadíval na Neda Beaumonta.
„Ty ses zbláznil.“
„Ty seš lhář. Já sem namol. Ale nejsem tak namol, abych nevěděl, co máš za lubem.“ Zvrátil do sebe sklenici, otřel si ústa hřbetem ruky. „A povídám ti, že seš neřád.“
Ned Beaumont se přívětivě usmál a řekl: „No dobře. Když myslíš.“
Jeff trochu povystrčil opičí čumák. „Ty si myslíš, že seš všema mastma mazanej, co?“
Ned Beaumont neřekl nic.
„Ty si myslíš, že je to bůhvíjak mazaná bouda, přijít si sem a chtít mě ožrat, abys mě moh přihrát chlupatejm.“
„Máš pravdu,“ řekl Ned Beaumont nedbale, „je na tebe přece zatykač, žes odkrouh Francise Westa, ne?“
Jeff řekl: „Jdi se bodnout s Francisem Western.“
Ned Beaumont pokrčil rameny: „Já ho neznal.“
Jeff řekl: „Seš neřád.“
Ned Beaumont řekl: „Dám ti štamprli.“
Opičí muž vážně přikývl a zvrátil se i s židlí dozadu, aby dosáhl na knoflík zvonku. S prstem na knoflíku pravil: „Ale přesto seš neřád.“ Jak se otočil, židle se pod jeho vahou začala kácet. Postavil se celými chodidly na podlahu, a než ho židle vyklopila, zvrátil ji zas na všechny čtyři. „Krám mizerná!“ zavrčel a přitáhl židli zpátky ke stolu. Opřel se lokty o stůl a podepřel si bradu pěstí. „A mně je sakra úplně volný, kdo mě práskne chlupatejm. Přece si nemyslíš, že mě usmažej, nebo jo?“
„Proč ne?“
„Proč ne? Kristepane. Nemusel bych před soud až po volbách, a pak bude mít Shad všechno v kapse.“
„Možná.“
„Jó možná!“
Přišel číšník a poručili si pití.
„Shad by tě třeba stejně pustil k vodě,“ řekl líně Ned Beaumont, když zas osaměli. „Takové případy už tu byly.“
„To by si moh zkusit,“ ušklíbl se Jeff, „s tím, co na něj všechno vím.“
Ned Beaumont vydechl tabákový dým. „Co na něj víš?“
Opičí muž se chlubně, hněvivě zasmál a dlaní udeřil do stolu. „Kristepane!“ zařval. „On si myslí, že jsem tak namol, že mu to řeknu!“
Ze dveří se ozval tichý hlas, libozvučný baryton s poněkud irským přízvukem: „Jen spusť, Jeffe, řekni mu to.“
Mezi dveřmi stál Shad O’Rory. Šedomodrýma očima hleděl jaksi smutně na Jeffa.
Jeff vesele zašilhal na muže mezi dveřmi a řekl: „Jak se máš, Shade? Pojď dál, sedni si a napij se. Seznam se s panem Beaumontem. Je to neřád.“
O’Rory řekl tiše: „Říkal jsem ti, že se máš dekovat.“
„Ale prokrista, Shade, už jsem se tu tak votravoval, že jsem myslel, že se ukoušu! A tahle špeluňka je přeci pod dekou, ne? Přeci se tu prodává chlast.“ [Pozn. překl.: Děj románu se odehrává za prohibice, kdy se alkohol prodával většinou v tajných krčmách, které už samy o sobě byly „pod dekou“.]
O’Rory se ještě chvíli díval na Jeffa a pak pohlédl na Neda Beaumonta: „Dobrý večer, Beaumonte.“
„Nazdar, Shade.“
O’Rory se slabě usmál, kývl malinko hlavou k Jeffovi a zeptal se: „Vytáhs z něj hodně?“
„Skoro nic, co bych už nevěděl sám,“ odpověděl Ned Beaumont. „Rámusí tady o sto péro, ale nedává to vůbec žádný smysl.“
Jeff řekl: „Vy jste mi, myslím, pěknej párek.“
Přišel číšník s pitím. O’Rory ho zarazil. „Neobtěžuj se. Už měli dost.“ Číšník odnesl pití pryč. Shad O’Rory vstoupil do pokoje a zavřel za sebou dveře. Opřel se o ně zády. Řekl: „Moc ti to mluví, Jeffe. Už jsem ti to říkal několikrát.“
Ned Beaumont schválně zamrkal na Jeffa. Jeff mu řekl vztekle: „Co je ti, sakra?“
Ned Beaumont se zasmál.
„Mluvím s tebou já, Jeffe,“ řekl O’Rory.
„Kristepane, já vím.“
O’Rory řekl: „Jednoho krásného dne s tebou mluvit přestanu, a už to nebude dlouho trvat.“
Jeff vstal: „Nebuď svině, Shade.“ řekl. „Co je, sakra?“ Obešel stůl k Shadovi. „Přeci sme už nějakou tu chvíli pardi. Tys byl vždycky můj pard a já byl vždycky tvůj.“ Rozepjal ruce, aby O’Roryho obejmul, a zapotácel se k němu. „Jsem nakouřenej, to je fakt, ale –“
O’Rory uhnul hlavou vpravo a Jeffova pěst ho jen tak tak minula; téměř se mu otřela o tvář. O’Roryho podlouhlý, hezky modelovaný obličej byl vážný a soustředěný. Pravicí zajel dozadu k boku.
Ned Beaumont se z křesla vrhl O’Rorymu po pravičce, a jak padal na koleno, chytil ho za ni oběma rukama.
Jeff, kterého síla, již vložil do úderu levačkou, odhodila ke stěně, se otočil a popadl O’Roryho oběma rukama za krk. Opičí obličej měl žlutý, zkřivený, ohyzdný. Nebylo v něm už nic opilého.
„Máš tu stříkačku?“ vydechl těžce.
„Mám.“ Ned Beaumont vstal, ustoupil a namířil na O’Roryho černou pistolí. O’Rorymu zeskelnatěly oči, vystoupily mu z důlků, obličej mu zflekatěl a napuchl. Nekladl muži, který ho držel za krk, žádný odpor.
Jeff se ohlédl přes rameno a zašklebil se na Neda Beaumonta. Byl to široký, upřímný, idiotsky zvířecí úšklebek. Zarudlá očka vesele blýskala. Řekl chraptivě a dobrosrdečně: „Je ti jasný, co nás čeká? Musíme mu dát pořádně do těla.“
Ned Beaumont řekl: „S tím nechci mít nic společného.“ Mluvil pevně. Nozdry se mu chvěly.
„Nechceš?“ Jeff se na něho zazubil. „Ty si asi myslíš, že Shad nezapomene, co jsme mu provedli.“ Přejel si jazykem rty. „Však on zapomene. To už zařídím.“
Zašklebil se na Neda Beaumonta od ucha k uchu, na muže, kterého držel za krk, se ani nepodíval a začal dlouze a pomalu nadechovat a vydechovat. Sako na zádech, na ramenou a na rukou se napnulo přes vzedmuté svaly. Na ohyzdném snědém obličeji se zaperlil pot.
Ned Beaumont zbledl. I on dýchal těžce a spánky mu zvlhly. Podíval se přes Jeffovo rameno O’Rorymu do obličeje.
O’Rorymu zrudnul obličej do tmava. Oči mu visely na stopkách a byly slepé. Mezi promodralými rty mu vylézal modrý jazyk. Útlé tělo se svíjelo. Jednou rukou začal mechanicky, bez síly tlouct do stěny za sebou.
Jeff se pořád šklebil na Neda Beaumonta a na muže, jehož držel za krk, se nedíval; o něco víc se rozkročil a nahrbil hřbet. O’Rory přestal tlouci rukou do stěny. Něco tlumeně prasklo a hned nato znova, a silněji. O’Rory se přestal hýbat. Zůstal schlíple viset Jeffovi v rukou.
Jeff se hrdelně zasmál. „A je z něj nebožtíček,“ řekl. Odkopl židli z cesty a hodil O’Roryho mrtvolu na kanape. Mrtvola tam dopadla obličejem dospod, jedna ruka a obě nohy zůstaly viset přes okraj.
Jeff si otřel ruce o kalhoty na bocích a otočil se k Nedu Beaumontovi. „To sem celej já. Takovej dobrohloupej krambambula,“ řekl. „Kdekdo do mě může kopat, a já držím jako vůl.“
Ned Beaumont řekl: „Měls z něj strach.“
Jeff se zasmál. „To ti bůh řek, že měl. Každej, kdo to má v hlavě v pořádku, z něj měl strach. A ty asi ne, co?“ Zase se zasmál, rozhlédl se po pokoji a řekl: „Zdejchnem se, než sem někdo strčí nos.“ Natáhl ruku k Nedu Beaumontovi. „Dej mi tu stříkačku. Já ji uklidím.“
Ned Beaumont řekl: „Ne.“ Natočil ruku s pistolí tak, že mířila Jeffovi na břicho. „Můžeme prohlásit, že to byla sebeobrana. Budu stát při tobě. Můžeme se před soudem klidně obhájit.“
„Ježíšmarjá, ty seš ale hlavička!“ zvolal Jeff. „Já mám na krku vraždu toho Westovic chlapa, a polezu k soudu!“ Klouzal zarudlýma očkama z obličeje Neda Beaumonta na pistoli v jeho ruce a zpátky.
Ned Beaumont se usmál tenkými bledými rty. „Na to jsem právě myslel,“ řekl tiše.
„Nebuď sakra pitomec,“ zavrčel Jeff výhružně a postoupil o krok k Nedu Beaumontovi. „Ty –“
Ned Beaumont couvl kolem jednoho z obou stolů. „Klidně to do tebe naperu, Jeffe,“ řekl. „Nezapomeň, že jsem ti něco dlužen.“
Jeff se zarazil a poškrábal se na zátylku. „Co tys to vlastně za neřáda?“ zeptal se zmateně.
„Nic ve zlém.“ Ned Beaumont náhle prudce napřáhl pistoli přímo na Jeffa. „Sedni si.“
Jeff chvíli probodával Neda Beaumonta očima a váhal, pak si sedl.
Ned Beaumont natáhl levou ruku po zvonku a zmáčkl knoflík.
Jeff vstal.
Ned Beaumont řekl: „Sedni si.“
Jeff si sedl.
Ned Beaumont řekl: „Ruce polož na stůl.“
Jeff žalostně zavrtěl hlavou. „Z tebe se ale vyklubal pěkně připitomělej mizera,“ řekl. „Snad si nemyslíš, že tě nechaj vodvíst mě vocuď s bouchačkou v zádech?“
Ned Beaumont znovu obešel stůl a posadil se na židli čelem k Jeffovi a proti dveřím.
Jeff řekl: „Nejlíp uděláš, když mi tu bouchačku dáš a pomodlíš se, abych na tenhle podtrh zapomněl. Ježíšmarjá, Nede, tohleto je jedna z mejch skrýší. Tady nemáš vůbec šanci nějak z toho elegantně vybruslit!“
Ned Beaumont řekl: „Nech tu láhev od toho kečupu!“
Číšník otevřel dveře a zabrejlil na ně.
„Řekněte Timovi, aby sem přišel,“ pravil Ned Beaumont a potom se obrátil k opičímu muži, který chtěl něco říct: „Drž hubu!“
Číšník zavřel dveře a odběhl.
Jeff řekl: „Neblbni, Neddy. S tímhle se nikam nedostaneš, jedině že přijdeš vo kokos. Co z toho budeš mít, když mě dáš típnout. Nic.“ Olízl si rty. „Já vím, ty máš asi trochu vztek, že jsme tě tenkrát tak zvochlovali, ale – sakra – za to já nemoh. Já jen dělal, co mi nařídil Shad, a teď jsem ti to přece vynahradil, když jsem ti ho vodrovnal, ne?“
Ned Beaumont řekl: „Jestli budeš pořád sahat po té láhvi od kečupu, provrtám ti ruku kulkou.“
Jeff řekl: „Seš neřád.“
Pomladší muž s plnými rty a kulatýma očima otevřel dveře, rychle vkročil dovnitř místnosti a dveře zavřel za sebou.
Ned Beaumont řekl: „Jeff zabil O’Roryho. Zatelefonuj pro policii. Než přijedou, budeš mít dost času to tady uklidit. Taky bude dobře, když seženeš doktora, kdyby náhodou nebylo po něm.“
Jeff se pohrdavě zasmál. „Jestli není po něm! Ten jestli není mrtvej, to ať jsem papež.“ Přestal se smát a nedbale a familiárně oslovil muže s plnými rty: „Co tomu říkáš? Tenhle chlápek si myslí, že mu to klidně projde a ty že ho necháš. Pověz mu, jakou nádhernou má šanci, že mu to projde, Time.“
Tim pohlédl na mrtvého na kanapi, na Jeffa a na Neda Beaumonta. V kulatých očích se mu zračila úzkost. Pomalu řekl Nedu Beaumontovi: „Tohle je pro podnik malér. Nemohli bysme ho odtáhnout někam na ulici a nechat ho, až ho někdo najde?“
Ned Beaumont zavrtěl hlavou. „Ukliď si v podniku, než přijdou poldíci, a nic se ti nestane. Udělám pro tebe, co budu moct.“
Tim váhal a mezitím Jeff řekl: „Poslyš, Time, ty mě znáš. Ty přece víš –“
Tim řekl nijak zvlášť vřele: „Prokrista, zavři klapačku.“
Ned Beaumont řekl: „Shad je po smrti, a tebe už nikdo nezná, Jeffe.“
„Tak?“ Opičí muž se pohodlně opřel v židli a vyjasnil obličej. „No dobře. Nech mě líznout. Když teď vím, jaký ste kurvy, rači pudu na křeslo, než abych od vás dvou sakra něco chtěl.“
Tim Jeffa ignoroval a zeptal se: „Nešlo by to jinak?“
Ned Beaumont zavrtěl hlavou.
„No, snad si to můžu dovolit,“ řekl Tim a vzal za kliku.
„Nepodíval by ses, jestli Jeff u sebe nemá pistoli?“
Tim zavrtěl hlavou. „Stalo se to tady, ale já s tím nemám co dělat a taky s tím nebudu mít co dělat,“ řekl a odešel.
Jeff, pohodlně rozvalený v křesle, s rukama na kraji stolu před sebou, mluvil na Neda Beaumonta, dokud nepřišla policie. Hovořil vesele a obšťastnil Neda Beaumonta velkou řadou sprostých, nemravných a taky jenom urážlivých nadávek a obvinil ho z mnoha nejrůznějších neřestí.
Ned Beaumont zdvořile a pozorně naslouchal.
První policista, který vkročil do místnosti, byl bělovlasý, vychrtlý muž v uniformě poručíka. Za ním se objevilo asi šest policejních detektivů.
Ned Beaumont řekl: „Nazdar, Brette. Bude mít asi pistoli.“
„Co to má vlastně znamenat?“ zeptal se Brett a pohlédl na mrtvolu na kanapi, zatímco se kolem něho protáhli dva detektivové a zmocnili se Jeffa Gardnera.
Ned Beaumont řekl Brettovi, co se stalo. Vylíčil všechno podle pravdy, až na to, že v policistech vzbudil dojem, jako by O’Rory byl zabit v zápalu rvačky, a ne teprve když ho odzbrojili.
Mezitím co Ned Beaumont vyprávěl, přišel lékař, otočil mrtvého Shada O’Roryho na pohovce, krátce ho vyšetřil a narovnal se. Poručík pohlédl na lékaře. Lékař řekl: „Mrtev,“ a odešel z pokojíku přecpaného lidmi.
Jeff bodře nadával oběma detektivům, kteří ho drželi. Po každé nadávce ho jeden z detektivů praštil pěstí. Jeff se vždycky zasmál a nadával dál. Falešný chrup mu vyrazili. Krvácel z úst.
Ned Beaumont podal nebožtíkovu pistoli Brettovi a vstal. „Mám s váma rovnou jít na komisařství? Nebo je dost času zítra?“
„Radši pojďte hned,“ odpověděl Brett.
 
 
IV
 
Z komisařství se Ned Beaumont dostal teprve dlouho po půlnoci. Dal dobrou noc dvěma reportérům, kteří odešli s ním, a nasedl do taxíku. Řidiči řekl adresu Paula Madviga.
V přízemí Madvigova domu se svítilo, a když Ned Beaumont vystoupil po schůdcích ke dveřím, otevřela mu je paní Madvigová. Měla na sobě černé šaty a přes ramena šál.
Řekl: „Nazdar, mami. Co že tak ponocujete?“
Řekla: „Já myslela, že to je Paul,“ ačkoli na něho nepohlédla zklamaně.
„On není doma? Chtěl jsem s ním mluvit.“ Ostře se na ni zadíval. „Co se stalo?“
Stařenka ucouvla a pootevřela dveře. „Pojď dál, Nede.“
Vstoupil.
Zavřela dveře a řekla: „Opal chtěla spáchat sebevraždu.“ Sklopil oči a zabručel: „Cože? Jak to myslíte?“
„Přeřezala si žíly na zápěstí, dřív než ji sestra stačila zarazit. Ale moc krve neztratila, a jestli to nezkusí znova, bude v pořádku.“ Na hlase jí bylo znát stejně málo slabosti jako v celkovém vzezření.
Ned Beaumont řekl nejistě: „Kde je Paul?“
„To nevím. Nemohli jsme ho najít. Měl být dávno doma. Nemám zdání, kde je.“ Položila Nedu Beaumontovi kostnatou ruku na rameno, a to už se jí hlas poněkud třásl. „Vy jste se – ty a Paul –?“ Zmlkla a stiskla mu paži.
Ned Beaumont přikývl. „Mezi náma je definitivně konec.“
„Ale Nede, chlapče, nemoh bys to dát zas nějak dohromady? Ty a on –“ Zase se rázem odmlčela.
Zvedl hlavu a pohlédl na ni. Oči měl zvlhlé. Řekl laskavě: „Ne, mami, s tím je konec. Pověděl ti o tom?“
„Povídal jenom, když jsem řekla, že ti zatelefonuju kvůli tomu, jak tu byl ten chlap z kanceláře státního návladního, ať mě už nikdy nic podobného ani nenapadne, že – že vy dva už zkrátka nejste kamarádi.“
Ned Beaumont si odkašlal. „Poslyšte, mami, povězte mu, že jsem tu za ním byl. Povězte mu, že jdu domů a počkám na něho, že na něho budu čekat až do rána.“ Znovu si odkašlal a krotce dodal: „Povězte mu to.“
Paní Madvigová mu položila kostnaté ruce na ramena. „Ty jsi hodný chlapec, Nede. Já nechci, abyste se s Paulem hádali. V životě neměl lepšího kamaráda, než jsi ty, ať už se mezi váma stalo co se stalo. A co to je? Není to, že Janet –?“
„Zeptejte se Paula,“ řekl tiše a hořce. Netrpělivě pohodil hlavou. „Musím utíkat, mami, leda že byste potřebovala něco vy nebo Opal. Nepotřebujete nic?“
„Ne, leda že by ses na ni chtěl jít podívat. Ještě neusnula, a možná že by jí udělalo dobře, kdyby sis s ní pohovořil. Tebe vždycky poslechla.“
Zavrtěl hlavou. „Ne,“ řekl, „ta by se mnou taky nechtěla mluvit.“ Polkl. „Jako Paul.“