Rozbitý klíč
 
Left
 
 
I
 
Ned Beaumont odešel domů. Vypil si kávu, kouřil, přečetl noviny, nějaký časopis a nějakou knihu do poloviny. Občas odložil čtení a začal neklidně přecházet sem tam po bytě. Zvonek u dveří nezazvonil. Nezazvonil ani telefon.
V osm ráno se vykoupal, oholil a převlékl. Pak si dal přinést snídani a nasnídal se.
V devět hodin přistoupil k telefonu, vytočil číslo Janet Henryové, chtěl ji k aparátu a řekl: „Dobré jitro… Ano, výborně, díky… No, můžeme to spustit… Ano… Jestli je doma váš otec, co kdybysme ho nejdřív do celé věci zasvětili… Výborně, ale ani muk, dokud nepřijdu… Jak nejdřív budu moct. Už jdu… Dobře. Za pár minut jsem u vás.“
Vstal od telefonu a zahleděl se do neurčita, pak hlasitě spráskl ruce a zamnul si dlaně. Ústa se mu proměnila v zatvrzelou čáru pod knírkem, oči v žhnoucí hnědé body. Odešel do přístěnku, čile si oblékl svrchník a nasadil si klobouk. Odešel z pokoje, mezi zuby si hvízdal „Dámičku v maléru“ a po ulici kráčel dlouhým krokem.
„Jsem ohlášen u slečny Henryové,“ řekl služebné, která mu u Henryů otevřela.
Služka řekla: „Prosím, pane,“ a zavedla ho do slunného pokoje se světlými tapetami, kde právě snídal senátor s dcerou.
Janet Henryová okamžitě vyskočila, vyběhla mu vstříc s rukama napřaženýma a vzrušeně zvolala „Dobré jitro!“
Senátor si dal víc načas, než vstal, pohlédl s ohleduplným překvapením na dceru, a teprve pak Nedu Beaumontovi podal ruku a řekl: „Dobré jitro, pane Beaumonte. Velice mě těší, že vás vidím. Nevezmete si –“
„Ne, díky. Už jsem snídal.“
Janet Henryová se třásla. Vzrušením ztratila barvu a v očích jí potemnělo, takže vypadala, jako by byla omámená nějakou drogou. „Musíme ti něco říct, tati,“ řekla přiškrceným, kolísavým hlasem. „Něco, co –“ Prudce se obrátila k Nedu Beaumontovi. „Povězte mu to! Povězte mu to!“
Ned Beaumont svraštil obočí, pohlédl na ni úkosem a potom se zpříma zadíval na jejího otce. Senátor zůstal stát vedle svého místa u stolu. Ned Beaumont řekl: „To, co vám chceme povědět, jsou dost přesvědčivé důkazy – včetně přiznání – že vašeho syna zabil Paul Madvig.“
Senátor přimhouřil oči a položil ruku dlaní na stůl před sebou. „Jaké to jsou, ty dost přesvědčivé důkazy?“ zeptal se.
„Inu, nejdůležitější je, pane senátore, přirozeně to přiznání. Říká, že tehdy večer za ním váš syn vyběhl ven a chtěl ho udeřit hrubou hnědou vycházkovou holí, a že když mu ji bral, nešťastnou náhodou ho s ní uhodil. Říká, že tu hůl odnesl a spálil, ale vaše dcera –“ trošku se uklonil k Janet Henryové, „tvrdí, že ji dosud máte.“
„Máš ji,“ řekla. „Je to ta, co ti ji přivezl major Sawbridge.“
Senátor byl v obličeji bledý jako mramor a měl také tak tvrdý výraz.
„Pokračujte,“ řekl.
Ned Beaumont učinil drobný posunek rukou. „To by ovšem, pane senátore, úplně vyvracelo jeho tvrzení, že to byla nešťastná náhoda nebo sebeobrana – kdyby se ukázalo, že váš syn tu hůl neměl.“ Pokrčil trochu rameny. „Včera jsem to vyprávěl Farrovi. Má zřejmě strach moc riskovat – vždyť víte, co je Farr zač – ale opravdu nevím, jak by po tomhle ještě moh Paula nesebrat.“
Janet Henryová, které něco očividně vrtalo hlavou, se na Neda Beaumonta zamračila, užuž chtěla něco říct, ale místo toho stiskla rty.
Senátor Henry se dotkl rtů ubrouskem, který držel v levé ruce, upustil ubrousek na stůl a zeptal se: „A máte – hm – ještě nějaké jiné důkazy?“
Ned Beaumont odpověděl také otázkou, kterou prohodil lhostejně: „Tohle snad nestačí?“
„Ale my máme ještě jiné, že máme?“ naléhala Janet.
„Jenom takové, které tohle dotvrzují,“ znehodnotil je Ned Beaumont odpovědí. Pak oslovil senátora: „Můžu vám říct ještě pár detailů, ale podstatu už znáte. A to stačí, či ne?“
„Naprosto,“ řekl senátor. Položil si ruku na čelo. „Nemohu tomu uvěřit, ale je to tak. Kdybyste mě na okamžik laskavě omluvil, a –“ obrátil se k dceři: „– ty také, má milá. Rád bych byl o samotě, abych mohl přemýšlet, abych si mohl zvyknout na – Ne, ne, jen tu zůstaňte. Chtěl bych do svého pokoje.“ Půvabně se uklonil. „Zůstaňte, prosím, pane Beaumonte. Nezdržím se tam dlouho – jenom chvilku, abych si zvykl na pomyšlení, že člověk, s kterým jsem bok po boku spolupracoval, je vrahem mého syna.“
Znova se uklonil a strnule, jako svíce, odešel.
Ned Beaumont vzal Janet Henryovou za ruku v zápěstí a zeptal se tiše a napjatě: „Poslyšte, je nějaká možnost, že mu vyplivnou nervy?“
Polekaně na něj pohlédla.
„Je schopen se splašit a hnát se za Paulem?“ vysvětlil. „To by se nám nehodilo. Mohlo by se ledacos stát.“
„Já nevím,“ řekla.
Netrpělivě svraštil obličej. „Nesmíme mu to dovolit. Nemohli bysme jít někam blíž k domovním dveřím, abysme ho zarazili, kdyby chtěl odejít?“
„Ano.“ Byla strachem bez sebe.
Odvedla ho do předního traktu domu do malého pokojíku, kde bylo šero, protože okna zakrývaly těžké záclony. Dveře byly jen pár decimetrů od domovních dveří. Postavili se v zešeřelém pokoji těsně vedle sebe, těsně u dveří, které měli asi na pěst pootevřené. Oba se chvěli. Janet Henryová chtěla Nedu Beaumontovi něco zašeptat, ale on jen sykl: „Pssst!“ a Janet zmlkla.
Nečekali dlouho, a na koberci v hale se ozvaly lehké kroky. Senátor Henry, v klobouku a v kabátě, spěchal k domovním dveřím.
Ned Beaumont vyšel z pokoje a řekl: „Počkejte, senátore Henry!“
Senátor se otočil. V obličeji měl chladný a tvrdý výraz a pohlédl na Neda Beaumonta velitelsky. „Omluvíte mě, prosím,“ řekl. „Musím pryč.“
„Neděláte dobře,“ řekl Ned Beaumont. Přistoupil těsně k senátorovi. „Bude z toho jenom další malér.“
Janet Henryová přistoupila k otci. „Nechoď, tati,“ zaprosila. „Poslouchej pana Beaumonta.“
„Poslouchal jsem pana Beaumonta,“ řekl senátor. „Jsem zcela ochoten ho opět vyslechnout, pokud mi bude moci sdělit něco nového. Jinak vás musím požádat, abyste mě omluvili.“ Usmál se na Neda Beaumonta. „Jednám nyní na základě toho, co jste mi pověděl.“
Ned Beaumont se na něho díval pevně, zkoumavě. „Myslím, že byste za ním chodit neměl,“ řekl.
Senátor zpupně pohlédl na Neda Beaumonta.
Janet řekla: „Ale tati,“ senátor ji však umlčel pohledem.
Ned Beaumont si odkašlal. Na tvářích mu naskákaly rudé skvrny. Rychle vztáhl ruku po pravé kapse senátorova svrchníku a dotkl se jí.
Senátor Henry pohoršeně ucouvl.
Ned Beaumont přikývl, jakoby sám pro sebe. „Neděláte ani trochu dobře,“ řekl vážně. Pohlédl na Janet Henryovou. „Má v kapse pistoli.“
„Tati!“ vykřikla a zakryla si rukou ústa.
Ned Beaumont našpulil rty. „No,“ řekl senátorovi, „je jasné, že s pistolí v kapse vás pustit nemůžeme.“
Janet Henryová řekla: „Nepouštějte ho, Nede.“
Senátorovi hněvivě zaplálo v očích. „Myslím, že jste se oba zapomněli,“ řekl. „Janet, ty jdi, prosím, do svého pokoje.“
Ustoupila neochotně o dva kroky, pak se zarazila a zvolala: „Nepůjdu! Nedovolím ti to. Nepouštějte ho, Nede!“
Ned Beaumont si olízl rty. „Nepustím,“ slíbil.
Senátor po něm vrhl chladný pohled a vzal za kliku domovních dveří.
Ned Beaumont se k němu naklonil a přikryl mu rukou ruku na klice. „Podívejte se, pane senátore,“ řekl uctivě. „Tohle vás nemůžu nechat udělat. A to ne, že bych se míchal do vašich záležitostí.“ Stáhl ruku z ruky senátorovy, sáhl si do vnitřní kapsy saka a vytáhl potrhaný, pomačkaný a špinavý kousek papíru. „Tady mám pověření jako mimořádný vyšetřující agent kanceláře státního návladního, vystavené minulý měsíc.“ Ukázal je senátorovi. „Pokud vím, nikdo je nezrušil, takže –“ pokrčil rameny, „– nemůžu vás pustit, abyste šel někoho zastřelit.“
Senátor se na papír nepodíval. Řekl opovržlivě: „Chcete prostě zachránit život vašemu příteli vražedníkovi.“
„Vy víte, že tak to není.“
Senátor se upjatě napřímil. „Tak dost,“ řekl a stiskl kliku.
Ned Beaumont řekl: „Jestli se s tou pistolí v kapse dotknete nohou chodníku, tak vás zatknu.“
Janet Henryová zaúpěla: „Tati!“
Senátor a Ned Beaumont stáli, probodávali jeden druhého pohledem a oba slyšitelně oddychovali.
První promluvil senátor. Oslovil dceru: „Necháš nás na pár minut o samotě, má milá? Rád bych panu Beaumontovi řekl několik věcí.“
Janet tázavě pohlédla na Neda Beaumonta. Přikývl. „Dobře,“ pravila, „ale nesmíš odejít, dokud si s tebou nepromluvím i já.“
Usmál se a pravil: „Promluvíš si se mnou.“
Oba muži ji sledovali pohledem, jak odchází halou, zahýbá vlevo a ještě se za nimi krátce ohlíží a pak mizí ve dveřích.
Senátor řekl žalostivě: „Obávám se, že jste na mou dceru neměl tak dobrý vliv, jak by bylo žádoucí. Obvykle nebývá tak – hm – tvrdohlavá.“
Ned Beaumont se omluvně usmál, ale nepromluvil.
Senátor se zeptal: „Jak dlouho už to trvá?“
„Myslíte to, že spolu šťouráme do té vraždy? Pokud jde o mě, jenom tak den, dva. Vaše dcera se tím ovšem zabývá od začátku. Vždycky si myslela, že to udělal Paul.“
„Cože?“ Senátor zůstal stát s otevřenými ústy.
„Vždycky si myslela, že to udělal on. Vy jste to nevěděl? Nenávidí ho jak činži – a vždycky ho nenáviděla.“
„Nenávidí?“ vydechl senátor. „Můj bože, to přece ne!“
Ned Beaumont přikývl a podivně se zasmál na muže, opřeného o dveře. „To jste nevěděl?“
Senátor prudce vydechl. „Pojďte sem,“ řekl a vstoupil napřed do zešeřelého pokojíku, kde se předtím Ned Beaumont schovával s Janet Henryovou. Zatímco Ned Beaumont zavíral dveře, senátor rozsvítil. Potom stanuli tváří v tvář.
„Chci si s vámi promluvit jako muž s mužem, pane Beaumonte,“ začal senátor. „Můžeme snad zapomenout na –“ usmál se, „– vaše oficiální konexe, není-liž pravda?“
Ned Beaumont přikývl. „Ano. Farr na ně pravděpodobně taky zapomněl.“
„Právě. Nuže, pane Beaumonte, nejsem žádný krvežíznivec, ale ať se na místě propadnu, jestli snesu pomyšlení, že vrah mého syna je na svobodě a nepotrestán, když –“
„Říkal jsem vám, že ho budou muset sebrat. Z tohohle se Farr nevykroutí. Důkazy jsou moc přesvědčivé a kdekdo to ví.“
Senátor se znovu ledově usmál. „Zajisté mi, mezi námi aktivními politiky, nechcete tvrdit, že Paulu Madvigovi hrozí vůbec nějaké nebezpečí, že bude potrestán za něco, čeho se snad dopustí v tomhle městě?“
„Chci. Paul je vyřízen. Oni ho jenom vodí za nos. Jediné, proč ho ještě nehodili přes palubu, je, že jsou zvyklí skákat, jak on zapíská, a potřebujou trochu času, aby sebrali odvahu.“
Senátor Henry se usmál a zavrtěl hlavou. „Dovolíte, abych s vámi nesouhlasil? A abych zdůraznil, že se věnuji politice déle, než vy jste na světě?“
„Jistě.“
„Pak vás tedy mohu ujistit, že oni jakživi neseberou potřebné množství odvahy, byť na to měli sebevíc času. Paul je jejich šéfem, a přes možné občasné rebelie jejich šéfem zůstane.“
„V tomhle se podle všeho neshodneme,“ řekl Ned Beaumont. „Paul je vyřízen.“ Zamračil se. „A teď pokud jde o tu pistoli. Neděláte dobře. Radši ji dejte mně.“ Napřáhl ruku.
Senátor po něm vztekle šlehl pohledem.
„No dobře,“ řekl Ned Beaumont, „když to musí být,“ a po krátkém zápase, během něhož převrhli židli, vzal senátorovi pistoli – starodávný poniklovaný revolver. Strkal právě revolver do kapsy u kalhot, když do pokoje vběhla Janet Henryová, bledá jako stěna a s očima navrch hlavy.
„Co je? Co se děje?“ vykřikla.
„Nechce si dát říct,“ zavrčel Ned Beaumont. „Musel jsem mu tu pistoli vzít násilím.“
Senátorovi škubalo ve tváři a chraptivě oddychoval. Vykročil jednou nohou k Nedu Beaumontovi. „Kliďte se z mého domu,“ nařídil.
„Ani mě nenapadne,“ řekl Ned Beaumont. V koutcích úst mu zacukalo. V očích mu zahořelo hněvem. Natáhl ruku a hrubě vzal Janet Henryovou za paži. „Posaďte se a poslouchejte. Říkala jste si o to, tak teď to máte mít.“ Pak promluvil k senátorovi: „Mám toho dost na srdci, takže snad uděláte líp, když si taky sednete.“
Ani Janet Henryová, ani její otec si nesedli. Janet hleděla na Neda Beaumonta s panickou hrůzou v očích, senátor tvrdě a vyčkávavě. V obličeji byli oba stejně bílí.
Ned Beaumont řekl senátorovi: „Svého syna jste zabil vy sám.“
V senátorově tváři se nic nezměnilo. Ani se nepohnul.
Janet Henryová zůstala dlouhou chvíli stát jako její otec. Potom se jí na tváři objevil výraz hlubokého zděšení a pomalu si sedla na podlahu. Neupadla. Pomalu se pod ní podlomila kolena a ona klesla na zem do sedu, naklonila se doprava, opřela se rukou o podlahu a zděšený obličej pozvedla k otci a k Nedu Beaumontovi.
Žádný z obou mužů se na ni nepodíval.
Ned Beaumont řekl senátorovi: „Chcete Paula zabít, aby nemohl říct, že jste svého syna zabil vy sám. Víte, že ho zabít můžete a že vám to projde – takovému skvělému džentlmenu ze staré školy, jako jste vy – jestli před veřejností dokážete sehrát stejný tyátr, jaký jste se pokoušel zahrát před námi.“ Odmlčel se.
Senátor neřekl nic.
Ned Beaumont pokračoval: „Vy víte, že vás přestane krýt, jestli ho zatknou, protože udělá všechno, aby si Janet nemyslela, že jí zabil bratra.“ Hořce se zasmál. „Provedete mu přece báječný žert!“ Prohrábl si vlasy prsty. „Stalo se to asi takhle: když Taylor uslyšel, že Paul políbil Janet, vyběhl za ním s holí v ruce a s kloboukem na hlavě, i když tahle okolnost není tak důležitá. Jakmile vás napadlo, co by se mohlo stát a co by to znamenalo pro vaši naději na znovuzvolení –“
Senátor ho ochraptěle a hněvivě přerušil: „Nemluvte nesmysly! Nedovolím, aby moje dcera musela poslouchat –“
Ned Beaumont se krutě zasmál. „Jistěže mluvím nesmysly,“ řekl. „A to, že jste hůl, kterou jste ho zabil, přinesl zpátky domů a že jste si dal na hlavu klobouk, protože jste za ním utíkal bez klobouku, to jsou taky nesmysly, jenže vás budou stát krk.“
Senátor Henry snížil hlas a řekl posměšně: „A co Paulovo přiznání?“
Ned Beaumont se zašklebil. „Uvidíte sám,“ řekl. „Povím vám, co uděláme. Janet, vy mu zatelefonujete a požádáte ho, aby hned přišel. Pak mu řekneme, jak se na něj váš otec chystal s pistolí, a uvidíme, co nám poví.“
Janet sebou pohnula, ale z podlahy nevstala. Obličej měla bez výrazu.
Její otec řekl: „To je směšné. Nic takového neuděláme.“
Ned Beaumont řekl naléhavě: „Zatelefonujte mu, Janet.“
Vstala, obličej pořád bez výrazu, nevěnovala pozornost senátorovu ostrému „Janet!“ a šla ke dveřím.
Senátor proto nasadil jiný tón. Řekl jí: „Počkej, má milá,“ a Nedu Beaumontovi: „Rád bych si s vámi ještě jednou promluvil o samotě.“
„No dobře,“ řekl Ned Beaumont a otočil se k dívce, která se váhavě zastavila ve dveřích.
Než ji mohl oslovit, říkala už tvrdohlavě: „Chci to slyšet. Mám právo to slyšet.“
Přikývl, pohlédl znova na jejího otce a řekl: „Má.“
„Janet, miláčku,“ řekl senátor. „Chci tě ušetřit, já –“
„Nechci, aby mě někdo něčeho ušetřil,“ řekla tenkým zastřeným hlasem. „Chci znát pravdu.“
Senátor zdvihl ruce dlaněmi vpřed na znamení, že se vzdává. „Potom tedy neřeknu nic.“
Ned Beaumont řekl: „Zatelefonujte Paulovi, Janet.“
Ale senátor promluvil dříve, než se pohnula: „Ne. Děláte mi to těžší, než si zasloužím, ale –“ Vytáhl kapesník a otřel si ruce. „Povím vám, jak to všechno přesně bylo, a pak vás požádám o laskavost a tu mi, myslím, nemůžete odepřít. Ale –“ odmlčel se a podíval se na dceru. „Pojď dovnitř, má milá, a zavři dveře, když už to musíš slyšet.“ Zavřela dveře a posadila se na židli u nich, naklonila se dopředu, ztuhlá a s napětím v obličeji.
Senátor si dal ruce za záda, držel v nich pořád kapesník, pohlédl bez nepřátelství na Neda Beaumonta a řekl: „Vyběhl jsem tehdy večer za Taylorem, protože jsem nestál o to, ztratit Paulovo přátelství kvůli synově prchlivosti. Dostihl jsem je v China Street. To už mu Paul vzal hůl. Taylor mi řekl něco, co žádný syn nikdy nemá otci říct, a chtěl mě odstrčit a hnát se za Paulem. Nevím, jak k tomu přesně došlo – že jsem ho udeřil – ale došlo k tomu a on upadl a narazil hlavou na obrubu chodníku. A vtom se Paul vrátil – nedošel daleko – a zjistili jsme, že Taylor byl na místě mrtev. Paul trval na tom, že ho tam necháme ležet a nebudeme se přiznávat k účasti na jeho smrti. Říkal, že ať byla sebenevyhnutelnější, mohla by v nadcházející volební kampani posloužit k vyvolání nepěkného skandálu a – inu – dal jsem se přesvědčit. To on sebral Taylorovi klobouk a podal mi ho, abych si ho nasadil a odešel s ním domů – vyběhl jsem ven bez klobouku. Ujistil mě, že kdyby hrozilo nebezpečí, že jsou nám příliš na stopě, bude policejní vyšetřování zastaveno. Později – de facto minulý týden – kdy mě poděsily pověsti, že Taylora zabil on – jsem ho navštívil a zeptal jsem se, zda by nebylo lépe ke všemu se přiznat. Vysmál se mým obavám a ujistil mě, že je naprosto schopen se o sebe postarat.“ Senátor si znova otřel obličej kapesníkem a řekl: „Tak to bylo.“
Jeho dcera zalykavě vykřikla: „Tys ho tam nechal ležet jen tak, na ulici!“
Trhl sebou, ale neřekl nic.
Ned Beaumont chvíli podmračeně mlčel a pak řekl: „Tohle byl volební projev – pravdu jste semtam vylepšil.“ Zašklebil se. „Chtěl jste mě požádat o nějakou laskavost.“
Senátor sklopil oči k podlaze a potom znovu vzhlédl k Nedu Beaumontovi. „Ale to je určeno pouze vám.“ Ned Beaumont řekl: „Ne.“
„Odpusť, miláčku“ řekl senátor své dceři a pak se otočil k Nedu Beaumontovi: „Pověděl jsem vám pravdu, ale plně si uvědomuji, do jaké situace jsem se tím dostal. Žádám vás o tuto laskavost: vraťte mi revolver a nechte mě pět minut – minutu – o samotě tady v pokoji.“
Ned Beaumont řekl: „Ne.“
Senátor se zapotácel a chytil se rukou za srdce; z ruky mu visel kapesník.
Ned Beaumont řekl: „Tomu, co vás čeká, se nevyhnete.“
 
 
II
 
Ned Beaumont vyprovodil Farra, jeho stenografku, dva detektivy a senátora k domovním dveřím.
„Nepůjdete s námi?“ zeptal se Farr.
„Ne, ale stavím se u vás.“
Farr mu nadšeně a přehnaně potřásl rukou. „Přijďte brzo a přijďte častěji, Nede,“ řekl. „Vy na mě sice každou chvíli ušijete nějakou boudu, ale já vám to nevyčítám, když vidím, co z toho vzejde.“
Ned Beaumont se na něho zazubil, kývl na pozdrav oběma detektivům, uklonil se stenografce a zavřel dveře. Odešel po schodech nahoru do bíle vytapetovaného pokoje, kde stálo piano. Když vstoupil, z pohovky s lyrovitými opěradly vstala Janet Henryová.
„Jsou pryč,“ řekl úmyslně věcně.
„A – a –“
„Dostali z něho skoro úplné přiznání – řek jim víc podrobností než nám.“
„A povíte mi pravdu, jak to bylo?“
„Ano,“ slíbil jí.
„Co –“ odmlčela se. „Co s ním udělají, Nede?“
„Asi nic strašného. Pomůže mu věk a prominentní postavení a tak dále. Podle všeho ho odsoudí pro zabití, ale vykonání rozsudku odloží nebo mu dají podmínku.“
„A myslíte, že to byla nešťastná náhoda?“
Ned zavrtěl hlavou. Pohlédl na ni chladně a řekl bez vytáček: „Myslím, že se rozzuřil k nepři četnosti, když si pomyslel, že vlastní syn ohrožuje jeho vyhlídky na znovuzvolení, a praštil ho.“
Nenamítla nic. Mnula si sepjaté ruce. Příští otázku mu položila jen s obtížemi: „A on – on opravdu chtěl – Paula zastřelit?“
„Chtěl. Zahrál by to na skvělého starého pána, který mstí smrt, již zákon pomstít nemůže, a tak by mu to prošlo. Věděl, že Paul by nedržel jazyk za zuby, kdyby ho zatkli. To Paul dělal, stejně jako že vašeho otce podporoval v kampani za znovuzvolení, jen proto, že chtěl mít vás. Kdyby předstíral, že vám zabil bratra, nedostal by vás. Nezáleželo mu na tom, co si kdo myslí, ale nevěděl, že vy si myslíte, že ho zabil. Kdyby to byl věděl, byl by ze sebe podezření v tu ránu smyl.“
Přikývla nešťastně. „Já ho nenávidím,“ řekla, „a ubližovala jsem mu, a přesto ho nenávidím.“ Zavzlykala. „Čím to přijde, Nede?“
Ned Beaumont podrážděně mávl rukou. „Nedávejte mi hádanky.“
„A vy,“ řekla, „vy jste mě podváděl a zesměšnil jste mě a tohle jste mi spískal, a přesto vás nemám v nenávisti.“
„Samé hádanky,“ řekl.
„Jak dlouho,“ zeptala se, „jak dlouho už to, Nede, víte – o otci?“
„Nevím. Víceméně jsem to tušil už dávno. Bylo to asi to jediné, co by odpovídalo Paulově pitomosti. Kdyby byl Taylora zabil on, řek by mi to už dřív. Neměl důvod, proč to přede mnou tajit. Ale měl důvod, proč přede mnou tajit zločiny vašeho otce. Věděl, že vašeho otce nemám rád. To jsem mu dal dost jasně najevo. Myslel si, že mi nemůže důvěřovat, že vašemu otci nevrazím nůž do zad. Věděl, že jemu ho do zad nevrazím. Takže když jsem mu řek, že tu vraždu dám do pořádku, ať si říká co chce, učinil mi to falešné přiznání, aby mě umlčel.“
Zeptala se: „Proč jste neměl rád otce?“
„Protože nemám rád kuplíře,“ odpověděl se zápalem.
Zrudla a zahanbeně sklopila oči. Zeptala se suše a přiškrceným hlasem: „A mě nemáte rád, protože –“
Neřekl nic.
Kousla se do rtu a vykřikla: „Odpovězte!“
„S váma je všechno v pořádku,“ řekl, „jenom není v pořádku, jak jste zacházela s Paulem; nejste pro něj ta pravá. Vy i váš otec jste mu jen a jen škodili. Snažil jsem se mu to vysvětlit. Snažil jsem se mu vysvětlit, že vy oba jste ho považovali za nějakou nižší formu života, za zvířátko, s kterým můžete dělat, co se vám zlíbí. Snažil jsem se mu vysvětlit, že váš otec je člověk, který byl celý život zvyklý vítězit levou rukou, a když se dostane do úzkých, buď ztratí hlavu, nebo se z něj stane hyena. No, ale Paul se do vás zamiloval a –“
Cvakl zuby a odešel k pianu.
„Vy mnou opovrhujete,“ řekla tiše a tvrdě. „Myslíte si, že jsem děvka.“
„Neopovrhuju,“ řekl podrážděně, aniž se k ní obrátil.
„Ať jste udělala co udělala, zaplatila jste za to a dostala jste zaplaceno, a my ostatní taky.“
Potom mezi nimi zavládlo mlčení, až konečně řekla: „Vy teď budete s Paulem zase kamarádi.“
Obrátil se prudce od piana, jako by ze sebe chtěl něco setřást, a podíval se na náramkové hodinky. „Budu se už muset rozloučit.“
V očích jí blesklo leknutím. „Přece neodjedete?“
Přikývl. „Stihnu ještě vlak ve čtyři třicet.“
„Ale neodjedete nadobro?“
„Jestli se mi povede vyhnout se předvolání k některému z těchhle procesů, a to myslím nebude takový problém.“
Impulsívně k němu vztáhla ruce. „Vemte mě s sebou.“
Zamžoural očima a pohlédl na ni. „Opravdu chcete se mnou, anebo je to jen hysterie?“ zeptal se. To už byla ve tváři rudá jak rak. Než stačila odpovědět, řekl: „Ale na tom nezáleží. Jestli chcete jet, vezmu vás s sebou.“ Svraštil čelo. „Ale co tohle všechno –“ mávl rukou kolem dokola, aby naznačil, že myslí dům, „– kdo se o to bude starat?“
Hořce pravila: „To je mi jedno – třeba naši věřitelé.“
„A pak byste měla myslet ještě na jednu věc,“ řekl pomalu. „Kdekdo řekne, že jste otce opustila, sotva se dostal do maléru.“
„Opouštím ho,“ řekla, „a jen ať to lidi řeknou. Je mi jedno, co řeknou – jestli mě vezmete odsud.“ Zavzlykala. „Kdyby – neudělala bych to, jen kdyby ho aspoň nebyl nechal ležet samotného v té tmě na ulici.“
Ned Beaumont řekl drsně: „Na to se vykašlete. Jestli chcete jet, jděte balit. Jenom co se vám vejde do dvou kufříků. Pro ostatní věci si snad budeme moct poslat později.“
Krátce se zasmála vysokým, nepřirozeným smíchem a vyběhla z pokoje. Zapálil si doutník, posadil se k pianu a tiše hrál, dokud se nevrátila. Vzala si černý klobouk a černý kabát a v rukou nesla dva cestovní kufříky.
 
 
III
 
Jeli taxíkem do jeho apartmá. Většinu cesty mlčeli. Jednu chvíli zničehonic řekla: „V tom snu – o tom jsem vám neřekla – byl ten klíč skleněný, a sotva jsme otevřeli ty dveře, rozbil se nám v ruce, protože zámek šel ztuha a museli jsme odemykat násilím.“
Pohlédl na ni úkosem a řekl: „No a?“
Zachvěla se. „Nedokázali jsme ty hady zamknout vevnitř a oni vylezli ven a plazili se po nás a já se vzbudila s křikem.“
„Co se zdá, je sen,“ řekl. „Na to zapomeňte.“ Nevesele se usmál. „Vy jste zas hodila mého pstruha zpátky do řeky – taky ve snu.“
Taxík zastavil před domem. Odešli nahoru do jeho apartmá. Nabídla se, že mu pomůže balit, ale on řekl: „Ne, nepotřebuju pomoct. Posaďte se a odpočiňte si. Vlak jede až za hodinu.“
Posadila se do jednoho z červených křesel. „A kam pojedete – pojedeme?“ zeptala se bázlivě.
„Do New Yorku, aspoň prozatím.“
Měl jeden kufr sbalený, když někdo zazvonil. „Jděte radši do ložnice,“ řekl jí a odnesl jí tam kufry. Když se vrátil, zavřel za sebou spojovací dveře.
Odešel ke dveřím do předsíně a otevřel.
Paul Madvig řekl: „Přišel jsem ti říct, žes měl pravdu a že už to vím.“
„Včera v noci nepřišels.“
„Ne, to jsem to ještě nevěděl. Vrátil jsem se domů, hned jak jsi odešel.“
Ned Beaumont přikývl. „Pojď dál,“ řekl a ustoupil ze dveří.
Madvig vešel do obývacího pokoje. Okamžitě si všiml kufrů, ale pak chvíli bloudil očima po pokoji a teprve potom se zeptal: „Jedeš pryč?“
„Ano.“
Madvig se posadil do křesla, v kterém předtím seděla Janet Henryová. V obličeji se mu zračila léta a usedl znaveně.
„Jak je Opal?“ zeptal se Ned Beaumont.
„Docela dobře, chudáčkovi. Teď už jí bude líp.“
„Je to tvoje vina, že to udělala.“
„Já vím, Nede, kristepane, já to vím!“ Madvig natáhl nohy před sebe a zadíval se na střevíce. „Doufám, že si nemyslíš, že jsem pro to na sebe pyšný.“ Po chvíli dodal: „Mám dojem – mám dojem, že Opal by s tebou ráda mluvila, než odjedeš.“
„Budeš jí muset dát sbohem za mě a mamince taky. Jedu ve čtyři třicet.“
Madvig k němu zdvihl utrápené modré oči. „Děláš samozřejmě dobře, Nede,“ řekl chraptivě, „ale – no – bůhví, že děláš dobře!“ Znova sklonil hlavu ke střevícům.
Ned Beaumont se zeptal: „Co provedeš s těma svýma ne tak docela věrnýma chvostama? Zaženeš je zpátky do řady? Anebo se tam už zahnali sami?“
„Myslíš Farra a ty ostatní krysy?“
„Hm.“
„Těm udělím lekci, že na to nezapomenou.“ Madvig mluvil rozhodně, ale beze stopy nadšení v hlase a nezvedl oči od střevíců. „Bude mě to stát čtyři roky, ale ty čtyři roky využiju a pořádně vymetu barák. Dám dohromady organizaci, která bude skákat na zapísknutí.“
Ned Beaumont povytáhl obočí: „Shodíš je před volbama?“
„Jestli je shodím! Sakra, vyhodím je do povětří! Shad je po smrti, pustím jeho bandu na čtyři roky k veslu. Není mezi nima ani jeden, který by si dokázal vybudovat takovou pozici, aby mně to dělalo starosti. O příštích volbách dostanu město nazpátek, a to už budu mít doma vymeteno.“
„Moh bys vyhrát i teď,“ řekl Ned Beaumont.
„Jistě, ale s těmahle parchantama vyhrát nechci.“
Ned Beaumont přikývl. „Bude na to potřebí trpělivost a kuráž, ale počítám, že to je to nejlepší, co můžeš udělat.“
„Nemám nikoho než je,“ řekl Madvig nešťastně. „Jakživ nebudu mít dost filipa.“ Sklouzl očima od střevíců ke krbu. „Opravdu musíš odjet, Nede?“ zeptal se skoro neslyšně.
„Musím.“
Madvig si prudce odkašlal. „Nechci ze sebe dělat blázna,“ řekl, „ale rád bych měl jistotu, ať už odjedeš nebo ať tu zůstaneš, že proti mně nic nemáš, Nede.“
„Nemám proti tobě nic, Paule.“
Madvig rychle zvedl hlavu. „Ruku na to?“
„Jistě.“
Madvig vyskočil. Chytil Neda Beaumonta za ruku a drtivě ji stiskl.
„Nejezdi, Nede. Pojď, potáhnem to spolu dál. Bůhví, že právě teď tě potřebuju. I když jsem se k tobě – ale udělám sakra všechno, abych ti to vynahradil.“
Ned Beaumont zavrtěl hlavou. „Mně nemusíš nic vynahrazovat.“
„A ty teda –?“
Ned Beaumont znova zavrtěl hlavou. „Nemůžu. Musím odsud pryč.“
Madvig mu pustil ruku, znova se rozmrzele posadil a řekl: „Inu, patří mi to.“
Ned Beaumont podrážděně mávl rukou. „To s tím nemá co dělat.“ Zarazil se a kousl se do rtu. Pak řekl bezohledně: „Je tu Janet.“ Madvig na něho vytřeštil oči.
Janet Henryová otevřela dveře ložnice a vstoupila do obývacího pokoje. Byla bledá a obličej měla napjatý, ale hlavu držela zpříma. Šla rovnou k Paulu Madvigovi a řekla: „Strašně jsem vám ubližovala, Paule. Strašně –“
Zbledl jako ona. Potom se mu do obličeje vehnala krev. „Neříkejte to, Janet,“ pravil ochraptěle. „Kdybyste mi udělala nevím co…“ Zbytek věty se proměnil v nesrozumitelné zamumlání.
Couvla a vyhnula se jeho pohledu.
Ned Beaumont řekl: „Janet jede se mnou.“
Madvig otevřel ústa. Tupě pohlédl na Neda Beaumonta, a jak na něho pohlédl, krev mu zas z obličeje vyprchala. Zbledl jako stěna a potom zamumlal něco, z čeho bylo rozumět jenom slovu „štěstí“, těžkopádně se obrátil, odešel ke dveřím, otevřel je, vyšel ven a nechal je za sebou otevřené.
Janet Henryová pohlédla na Neda Beaumonta. Ned Beaumont strnule hleděl na dveře.