The Gatewood Caper

Harvey Gatewood nařídil, aby mě k němu pustili hned, jakmile se dostavím, a tak mi netrvalo ani patnáct minut, než jsem prošel celým územím kolem dveřníků, poslíčků, úředníků a sekretářek, kteří naplňovali většinu prostoru mezi vchodem do Dřevařské obchodní společnosti Gatewood a pracovnou pana předsedy. Byla to prostorná pracovna, samý mahagon, bronz a zelený plyš, s mahagonovým psacím stolem, velkým jako postel, uprostřed.

Gatewood se naklonil přes desku stolu a začal na mne štěkat ihned, jak mě úslužný úředník vpoklonkoval dovnitř a sebe vypoklonkoval ven.

„V noci mi unesli dceru! Chci tu smečku, co to udělala, i kdyby mě to mělo stát poslední cent!“

„Povězte mi o tom něco,“ požádal jsem ho.

Ale on chtěl zřejmě výsledky, nikoli otázky, a trvalo mi to skoro hodinu, než jsem z něj vymačkal informace, které mi při dobré vůli mohl poskytnout za čtvrt hodiny.

Gatewood byl takový kus neurvalce, měl víc než devadesát kilo tuhého červeného masa, a byl neomezený vládce od kulaté hlavy až po špičky střevíců, což mohly být přinejmenším pětačtyřicítky, kdyby nebyly dělané na míru.

Svých několik milionů nadělal tím, že praštil přes hlavu a přes prsty každého, kdo se mu postavil do cesty. Momentálně s ním cloumala zuřivost, která ještě víc jednání s ním znesnadňovala.

Vystrkoval nelítostnou bradu jako kus žuly, oči podlité krví – byl prostě v roztomilé náladě. Chvíli to vypadalo, že naše Celostátní detektivní agentura přijde o klienta, neboť jsem se rozhodl, že z něj buď dostanu, co potřebuju vědět, nebo tu věc vůbec nebudu dělat.

Ale nakonec jsem z něj jeho příběh přeci jen dostal.

Dcera Audrey odešla z domova na Clay Street předchozího večera asi v sedm hodin a řekla služebné, že sej de projít. V noci se nevrátila, ale Gatewood se to dověděl, až když mu ráno přišel dopis.

Dopis byl od někoho, kdo mu oznamoval, že jeho dcera byla unesena. Žádal 50 tisíc dolarů za její vydání a poučil Gatewooda, že má mít peníze připravené ve stodolarových bankovkách, aby šlo všechno rychle poté, co dostane instrukce o způsobu zaplacení únoscům.

Gatewood dostal dopis do úřadu a ihned telefonoval domů. Dověděl se, že dívka uplynulou noc doma nespala a že ji nikdo ze služebnictva neviděl od okamžiku, kdy si vyšla na procházku. Oznámil to policii, předal jim dopis a za pár minut se rozhodl, že do věci zapojí i soukromé detektivy.

„A teď,“ vybafl na mne, když jsem z něj dobyl zmíněné informace a když mi řekl, že neví nic o tom, s kým se jeho dcera stýká a jaké má zvyky, „teď jděte a dělejte něco! Neplatím vás za to, že tu budete dřepět a tlachat!“

„Co budete dělat?“ zeptal jsem se ještě.

„Já? – Dám ty – zavřít, kdyby mě to mělo stát poslední cent.“

„Jistě. Ale nejdřív si připravte těch padesát tisíc, abyste jim je mohl dát, až o ně požádají.“

S klapnutím zavřel ústa a vyvalil na mne oči.

„Nikdy jsem nedělal nic na povel biče! A jsem starý na to, abych se to teď učil,“ řekl za pár vteřin. „Beru ten dopis jako hozenou rukavici!“

„To své dceři náramně posloužíte! Ale kromě toho, co to pro ni bude znamenat, je to nesprávný postoj k celé věci. Padesát tisíc vás nezruinuje a když je zaplatíte, získáme tím dvě šance, které teď nemáme. Jednu, až budete peníze předávat – totiž čapnout toho, kdo pro ně přijde, nebo aspoň najít stopu. A druhá šance bude, až dceru vrátí. Ať jsou únosci sebeopatrnější, tutovka je, že nám vaše dcera bude schopna říct aspoň něco, co nám je pomůže chytit.“

Vrtěl hněvivě hlavou a já už byl unavený na to, abych se s ním hádal. Odešel jsem tedy a doufal, že pochopí rozumný postup, který jsem mu radil, dřív než bude pozdě.

V Gatewoodově rezidenci jsem našel komorníky, jejich zástupce, šoféry, kuchaře, komorné, služebné z přízemí, služebné z poschodí a četu livrejovaných poskoků – měl prostě služebnictva na obsluhu hotelu.

Řekli zhruba asi toto: než dívka odešla z domu, nikdo jí nevolal, nepřišel žádný vzkaz ani telegram – což jsou cenné vynálezy, jimiž se z domu vylákají oběti vraždy nebo únosu. Své služebné řekla, že bude zpátky za hodinu za dvě. Ale služebná nebyla znepokojena, když se její velitelka celou noc nevrátila.

Audrey byla jedináček a od smrti své matky si dělala, co chtěla. S otcem se nijak zvlášť dobře nesnášela, asi měli podobnou povahu, a on nikdy nevěděl, kde dcera je. Takže nebylo nic divného na tom, že se celou noc nevrátila. Málokdy se namáhala někomu doma říct, že zůstane přes noc u přátel.

Bylo jí devatenáct, ale vypadala starší. Asi metr pětašedesát vysoká, štíhlá. Modré oči, hnědé vlasy, husté a dlouhé, bledá, nervózní. Na fotografiích, jichž jsem si vzal dostatečné množství, měla velké oči, malý rovný nos a špičatou bradu.

Žádná velká kráska, ale na jedné fotce, kde pod úsměvem zmizela zatrpklost jejích úst, vypadala docela hezky.

Při odchodu měla na sobě světlou tvídovou sukni a sako se jmenovkou londýnského krejčího, proužkovanou blůzu košilového střihu, hnědé vlněné punčochy, polobotky s nízkým podpatkem a měkký šedivý klobouk s nezačištěným okrajem.

Šel jsem se podívat i do jejích pokojů – měla tři ve druhém poschodí – a všechno jsem si prohlédl. Našel jsem horu fotografií různých mužů, chlapců a dívek. Veliký kopec dopisů různého stupně intimních sdělení, podepsaných širokou škálou jmen a přezdívek. Všechny adresy jsem si zapsal.

V jejích pokojích nebylo nic, co by se mohlo nějak týkat únosu, ale doufal jsem, že na některé adrese najdu někoho, kdo by mi mohl dát nějakou cennou informaci.

Zastavil jsem se v agentuře a rozdal jména a adresy detektivům, kteří zrovna nic nedělali, a rozeslal jsem je, aby na příslušných místech vypátrali, co bude v jejich silách.

Pak jsem ještě telefonicky zastihl policejní detektivy, kteří na případě pracovali – O’Gara a Thodea – a doběhl jsem za nimi do Justičního paláce. Byl tam i Lusk, poštovní inspektor. Probrali jsme ten případ skrz naskrz, ze všech možných úhlů, ale daleko jsme se nedostali. Pochopitelně jsme se domluvili na tom, že se vyhneme jakémukoli zveřejnění a že budeme jednat velmi obezřetně, dokud nebude dívka v bezpečí.

Mluvili s Gatewoodem dřív než já. Chtěl totiž dát ihned všechno do novin s nabídkou odměny, s fotografiemi atd. Gatewood měl sice pravdu, že by se tak únosci nejsnadněji dopadli, ale mohlo by to být kruté pro jeho dceru, pokud jsou její únosci dostatečně ostřílené osoby. A únosci zpravidla nebývají beránci.

Podíval jsem se taky na dopis, který poslali. Byl psaný tužkou tiskacím písmem na linkovaném papíru z bloku, jaký se prodává v každém papírnictví na celém světě. Rovněž obálka byla obyčejná, adresa napsaná taky tužkou, poštovní razítko San Francisko, 20.9., 21 hod.

To znamená, že byl dopis odeslán ten večer, kdy ji unesli.

V dopise stálo:

Zvláštní dopis z několika pohledů! Obvykle je píší s předstíraným malým vzděláním. Téměř vždycky obsahují snahu svést podezření na nesprávnou stopu. Možná že to měla obstarat zmínka o válečných službách, možná nikoli.

A následovalo ještě post scriptum:

Dopis od dívky byl napsaný roztřesenou rukou na stejném papíru a zřejmě stejnou tužkou:

Na druhém konci místnosti se otevřely dveře a kdosi strčil dovnitř hlavu.

„O’Gare, Thode! Volal Gatewood. Okamžitě máte jít k němu do úřadu!“

Vyřítili jsme se z Justičního paláce a rovnou do policejního vozu.

Když jsme si ke Gatewoodovi proklestili cestu mezi všemi jeho podřízenými, přecházel po pracovně jako hladový tygr v kleci. Obličej měl rudý a v očích měl výraz šílence.

„Volala mi!“ vykřikl nedočkavě, sotva jsme vešli.

Trvalo nám pár minut, než jsme ho uklidnili natolik, že byl schopen nám o tom říct víc.

„Telefonovala. Řekla Ach, tatínku, udělej něco, už to nevydržím, oni mě zabijí! Zeptal jsem se jí, jestli ví, kde je, a ona řekla: Nevím, ale vidím odtud Twin Peaks. Jsou tu tři muži a jedna žena a – A pak jsem slyšel, jak nějaký muž nadává, a takový zvuk, jako by ji byl uhodil. Pak zavěsili. Snažil jsem se na centrále zjistit číslo, odkud volala, ale nezjistili to. Je to hnusný podvod, náš telefonní systém a to, jak funguje! Platíme přece za všechny služby, Bůh ví, že ano, a nemáme…“

O’Gar se poškrabal na hlavě a otočil se od Gatewooda. „Vidí Twin Peaks! Ale tam jsou stovky domů!“

Gatewood mezitím dokončil spílání společnosti poskytující telefonní služby a tloukl do stolu těžítkem, aby upoutal naši pozornost.

„Udělali už jste vůbec něco?“ domáhal se.

Odpověděl jsem mu jinou otázkou: „Máte připravené ty peníze?“

„Ne,“ řekl. „Nedám se od nikoho vydírat!“

Ale řekl to jen automaticky, bez svého obvyklého přesvědčení. Rozhovor s dcerou otřásl jeho vzpurností. Začal trochu myslet na její bezpečí a ne na svou bojovnost.

Pár minut jsme ho všelijak zpracovávali, až nakonec poslal jednoho zaměstnance pro peníze.

My jsme se pak na bojišti rozdělili. Thode dostal za úkol sehnat si pár mužů v ústředí a zkusit, jestli by něco objevili v okruhu Twin Peaks. Ale moc jsme si od toho neslibovali, bylo to příliš rozlehlé území.

Lusk a O’Gar měli pečlivě označit bankovky, které úředník donesl z banky, a pak zůstat nenápadně co nejblíž Gatewoodovi. A já šel do Gatewoodova domu a zůstal jsem tam.

Únosci prostě Gatewooda žádali, aby si připravil peníze ihned, aby je dostali v co nejkratší lhůtě a on aby neměl moc času na komunikování s kýmkoli, ani na přípravu nějakých plánů.

Gatewood dostal za úkol domluvit se s novináři, předat jim celý příběh i s nabídkou desetitisícové odměny tomu, kdo chytne únosce. Měli ho uveřejnit, jakmile bude dívka v bezpečí. Tak bychom získali pomoc veřejnosti co nejdřív, aniž bychom dívku ohrozili.

Taky jsem uvědomili policii v sousedních městech – to ještě předtím, než nás telefonát od ní ubezpečil, že je v San Francisku.

V Gatewoodově rezidenci se celý večer nic nestalo. Harvey Gatewood přišel domů brzy. Po večeři pochodoval po knihovně a popíjel whisky až do doby, kdy odešel spát, a každých pár minut se obracel na nás detektivy, abychom něco dělali a neseděli tam jak svinské mumie. O’Gar, Lusk a Thode byli venku na ulici, kde hlídali dům i sousedství.

O půlnoci odešel Harvey Gatewood do postele. Já dal přednost gauči v knihovně. Přitáhl jsem si ho k telefonnímu aparátu, který byl napojený na Gatewoodovu ložnici.

Ve dvě třicet telefon zazvonil. Poslouchal jsem, co bude.

Ozval se břitký mužský hlas: „Gatewood?“

„Ano.“

„Máte prachy?“

„Ano.“

Gatewoodův hlas byl hluboký a zastřený. Uměl jsem si představit, jak to v něm vře.

„Dobře,“ ozval se ostře onen hlas. „Zabalte je do kusu papíru a teď ihned s nimi odejděte z domu. Teď hned! Jděte dolů po Clay Street a držte se na té straně ulice, kde je váš dům. Nechoďte příliš rychle a nezastavujte se. Jestli uděláte všechno správně a nepotáhne-li se za vámi žádný čmuchal, potkáte někoho mezi svým domem a nábřežím. Ta osoba si na vteřinu přiloží k obličeji kapesník a pak ho upustí na zem. Až to uvidíte, položíte peníze na chodník, otočíte se a vrátíte se do svého domu. Jestli nejsou peníze označené a jestli se nebudete pokoušet o nějaký podraz, dostanete dceru do hodiny nebo do dvou hodin zpátky. Jestli se ale pokusíte něco provést, vzpomeňte si, co jsme vám psali. Je vám to jasné?“

Gatewood zadrmolil něco, co mělo znamenat souhlas, a v telefonu to cvaklo.

Neztrácel jsem čas zjišťováním, odkud hovor byl – stejně byl odněkud z telefonní budky – a křičel jsem nahoru do schodů na Gatewooda: „Udělejte to tak a nesnažte se o žádnou pitomost!“

Pak jsem vyrazil z domu do časně ranního vzduchu hledat policejní detektivy a poštovního inspektora. Byli s nimi ještě dva další policisté v civilu a čekaly tam dva automobily. Vysvětlil jsem jim situaci a rychle jsme se dohodli, co kdo udělá.

O’Gar jel v jednom autě po Sacramento Street a Thode ve druhém po Washington Street. Obě vedou paralelně s Clay Street, každá z jedné strany. Jeli pomalu, drželi se Gatewooda a na každé křižovatce kontrolovali, jestli prochází. Kdyby neprošel v rozumné době, měli vjet do Clay Street a pak už měli jednat podle situace a svého důvtipu.

Lusk měl jít o jeden či dva bloky před Gatewoodem na druhé straně ulice a měl dělat mírně opilého.

Já měl Gatewooda sledovat a za mnou ještě jeden policista v civilu. Druhý civil měl zatelefonovat pro všechny volné muže, a ti se měli dostavit do City Street. Bylo jasné, že přijdou pozdě a určitě jim bude chvíli trvat, než nás najdou. Ale my neměli ani potuchy, co se může přihodit, než skončí noc.

Byl to narychlo načrtnutý plán, ale nic lepšího jsme nemohli udělat. Osobu, která měla převzít od Gatewooda peníze, jsme nehodlali chytit. Rozhovor dívky s otcem odpoledne vypadal, jako že únosci čekají, že na ně bezohledně vyrazíme, ještě než ji předají otci.

Sotva jsme dohodli, co uděláme, vyšel Gatewood v teplém kabátě z domu a scházel ulicí dolů. Dále před ním se potácel Lusk a povídal si pro sebe. Na zastíněných místech ho skoro nebylo vidět. Jinak v dohledu nikdo nebyl. To znamenalo, že musím dát Gatewoodovi aspoň dva bloky náskok, aby člověk, který přijde pro peníze, na mne nenarazil. Policista v civilu šel půl bloku za mnou, ale na druhém chodníku.

Měli jsme za sebou dva bloky domů, když se objevil podsaditý chlapík v buřince. Minul Gatewooda, minul mne a šel dál.

Další tři bloky, a zezadu přijížděl velký černý terénní vůz se staženými záclonkami, minul nás a jel dál. Možná silniční hlídka. Nadrápl jsem si jeho číslo na notes, aniž jsem vyndal ruku z kapsy kabátu.

Ještě tři bloky.

Prošel kolem nás policista, procházející se a nic netušící o hře, kterou hrajeme před jeho nosem. Pak taxi s jediným cestujícím, mužem. Zapsal jsem si číslo.

Po čtyři bloky nic k vidění kromě Gatewooda, Luska už jsem neviděl. Potom vyšel těsně před Gatewoodem z temného vchodu muž, otočil se a volal někoho do okna, aby přišel dolů otevřít.

Šli jsme dál.

Kde se vzala, tu se vzala – stála na chodníku žena asi patnáct metrů od Gatewooda, s kapesníkem u obličeje. Kapesník dopadl na zem.

Gatewood se zastavil a nohy mu ztuhly. Viděl jsem, jak zdvihl pravou ruku a s ní zvedl i kabát, v jehož kapse ruku předtím měl, a věděl jsem, že v ruce drží pistoli.

Skoro půl minuty stál bez hnutí jako socha. Pak vytáhl z kapsy levou ruku a balíček s penězi padl na chodník před něj a utvořil tam bílou rozmazanou skvrnu. Gatewood se prudce otočil a dal se na cestu zpátky domů.

Žena zvedla kapesník. Doběhla k balíčku, popadla ho a dala se na útěk do černého ústí nedaleké uličky. Byla to značně vysoká žena, ohnutá, od hlavy až k patě v tmavém.

Zmizela v uličce.

Když Gatewood a žena stáli a dívali se na sebe, byl jsem nucen zpomalit, takže jsem byl o víc než o jeden blok od uličky. Jakmile žena zmizela, vyrazil jsem a odrážel jsem gumové podrážky od dláždění. Když jsem do uličky doběhl, byla prázdná.

Vedla až k další ulici, ale já byl přesvědčen, že žena nemohla doběhnout až na její druhý konec, než jsem já doběhl na začátek. Přibral jsem sice v poslední době dost, ale ještě dokážu udělat blok dva v dobrém čase. Po obou stranách uličky byly zadní stěny obytných domů, jejichž zadní vchody vypadaly nevýrazně, mlčenlivě.

Pak mě došel policista v civilu a po něm dojeli O’Gar a Thode v autech. Brzy za nimi dorazil Lusk. O’Gar a Thode okamžitě zase odjeli, aby pročesali sousední ulice a pokusili se ženu objevit. Lusk a civil se postavili každý na jeden roh a pozorovali dvě ulice uzavírající jeden blok.

Já prošel uličku, marně jsem hledal odemčené dveře, otevřené okno, nouzové schodiště, na němž bych objevil nějaké stopy, cokoli, co by mohlo zůstat po kvapném odbočení z uličky.

Brzy se vrátil O’Gar s několika posilami z ústředí, které cestou potkal, a Gatewood.

Gatewood sršel hněvem.

„Zase jste to zhudlařili! Nezaplatím vám břídilům z agentury ani niklák a postarám se, aby tihle takzvaní detektivové dostali zpátky uniformu a obcházeli si svůj terén!“

„Jak vypadala ta žena?“ zeptal jsem se ho.

„Copak vím? Myslel jsem, že jste někde nablízku, abyste se o ni postaral! Stará, ohnutá, zdálo se mi, ale obličej jsem neviděl, měla přes něj závoj. Já prostě nevím! Co jste ksakru dělali, vy chlapi? To je zatracená věc…“

Konečně se mi podařilo ho uklidnit a odvést domů. Městští policisté hlídali v sousedství. Bylo jich teď na to asi čtrnáct, možná patnáct, v každém koutku byl aspoň jeden.

Počítal jsem s tím, že dívka přijde domů, jakmile ji propustí, a já u toho chtěl být, abych z ní něco dostal. Byla by to báječná šance chytit únosce, ještě než se přesunou někam daleko, zvlášť když by nám mohla aspoň něco o nich říct.

Gatewood se doma zase posadil ke své skleničce a já mezitím jedním uchem sledoval, až zazvoní telefon, a druhým hlídal cvaknutí dveří u vchodu. O’Gar a Thode každou půlhodinu volali, jestli už něco o dívce víme. Oni zatím nic nenašli.

V devět hodin přišli i s Luskem. Ta žena v černém byl totiž muž a zmizel.

Vzadu v jednom z obytných domů v oné uličce kousek od zadního vchodu našli dámskou sukni, dlouhý kabát, klobouk a závoj – všechno černé. Vyptávali se obyvatel domu a zjistili, že před třemi dny si jeden byt pronajal nějaký mladý muž jménem Leighton.

Leighton ovšem nebyl doma, když tam přišli. Byt byl plný špačků od cigaret, byla tam prázdná láhev a jinak nic, co tam nebylo už před pronajmutím.

Bylo to jasné, najal si byt, aby měl přístup do domu. Přes svůj oblek si navlékl dámské šaty, vyšel z domu zadním vchodem, nechal ho odemčený a šel na schůzku s Gatewoodem. Pak utíkal zpátky k domu, uvnitř se rychle zbavil převleku, proběhl domem k přednímu vchodu, a tím zmizel dřív, než jsme obklíčili blok, možná se dokonce vždycky ukryl v temnu krytého vchodu, když přijížděla auta s O’Garem a Thodem.

Leighton prý byl muž asi třicetiletý, štíhlý, asi sto osmdesát vysoký, tmavých vlasů a očí. Pěkného vzhledu a dobře oblečený v hnědém obleku a měkkém hnědém plstěném klobouku – podle obyvatel domu, kteří ho asi dvakrát viděli.

Podle obou detektivů a poštovního inspektora bylo nemožné, aby dívka byla držena třeba jen dočasně v Leightonově bytě.

Deset hodin a dívka nikde.

Gatewood už ztratil svou nadřazenou paličatost a začal se sesypávat. Napětí ho přemohlo a alkohol – který už odstrčil – nepomáhal. Já ho neměl rád už dřív ani teď, když jsem ho poznal osobně, ale to ráno mi ho bylo líto.

Zavolal jsem do agentury, abych zjistil, co objevili kolegové u dívčiných přátel. Poslední osoba, která ji viděla, byla jakási Agnes Dangerfieldová. Zahlédla ji večer před únosem, někdy mezi 20.15 a 20.45, jak jde po Markét Street blízko Šesté, sama. Audrey však byla moc daleko od Dangerfieldové, takže spolu nemluvily.

Jinak se kluci nedověděli nic, až na to, že Audrey je umíněná, rozmazlená žába, že si nevybírá své přátele pečlivě, prostě takový typ, jaký se snadno může dostat do rukou gangsterům.

Poledne a dívka nikde. Zavolali jsme do novin, aby vytiskli zprávu, kterou jsem doplnili o události posledních hodin.

Gatewood byl zdrcený. Seděl s hlavou ukrytou v dlaních, zíral do prázdna. Než jsem odešel, abych prozkoumal něco, co mě napadlo, zvedl ke mně hlavu. Nepoznal bych ho, kdybych tu proměnu nebyl sledoval.

„Co myslíte, proč nejde?“ zeptal se.

Neměl jsem to srdce říct mu to, co v takové situaci člověk čeká, když už byly peníze předány a unesená osoba se neukazuje. Tak jsem mu dal jen jakési matné ujištění a odešel jsem.

Chytil jsem taxi a vystoupil v nákupní čtvrti. Vstoupil jsem do pěti největších obchodních domů, našel oddělení s dámskou konfekcí včetně bot a klobouků a snažil jsem se zjistit, jestli nějaký muž, možná takový jako Leighton, nekupoval v posledních dvou dnech šatstvo, které by sedělo Audrey Gatewoodvé.

Po neúspěšném pátrání jsem přenechal zbytek místních obchodů kolegovi z agentury a přešel jsem záliv do Oaklandu, abych tam sondoval v místních obchodech.

Už v prvním jsem ožil. Muž, odpovídající Leightonovu popisu, tam den předtím nakupoval šatstvo její velikosti. Nakoupil toho hodně od prádla až po kabát a – štěstí se na mne usmálo – dal si nakoupené věci poslat na jméno T. Offord na adresu na Čtrnácté ulici.

Na Čtrnácté jsem podle adresy našel činžovní dům, v jehož vestibulu stálo Theodore Offord na zvonku s číslem bytu 202. Zrovna když jsem to číslo a jméno objevil, otevřely se dveře do domu a do vestibulu vstoupila statná žena středního věku v domácích bavlněných šatech. Zvědavě si mě prohlížela, tak jsem se jí zeptal: „Nevíte, kde bych našel správce domu?“

„Já jsem správkyně domu,“ poučila mě. Podal jsem jí kartu a vešel do domu za ní. „Jsem ze Severoamerické sdružené pojišťovny,“ zopakoval jsem to, co bylo vytištěné na kartě, kterou jsem jí dal. „Máme tu žádost o dobrozdání na pana Offorda. Je to důvěryhodná osoba, co myslíte?“ Mluvil jsem omluvným tónem člověka, který musí zvládnout nutné, ale nepříliš důležité formality.

„Dobrozdání? To je divné, vždyť on se odtud zítra stěhuje.“

„Nu, já nevím, pro koho by to dobrozdání mělo být,“ vysvětlil jsem nezávazně. „Víte, nám vyšetřovatelům dají jen jméno a adresu. Může to být pro jeho současného zaměstnavatele, nebo pro někoho, u koho chce pracovat. Některé firmy žádají o vytipování vhodných zaměstnanců, než je přijmou, čistě jen proto, aby měly jistotu.“

„Pan Offord je – pokud vím – velmi sympatický mladý muž,“ řekla. „Ale bydlí tu jen týden.“

„Nezůstane tedy dlouho, co?“

„Ne. Přistěhovali se z Denveru a chtěli zůstat, ale poloha u moře nedělá paní Offordové dobře, tak se zase vracejí.“

„Jste si jistá, že přišli z Denveru?“

„Řekli mi to tak.“

„Kolik je jich?“

„Jen oni dva. Jsou to mladí lidé.“

„Jaký na vás dělají dojem?“ Zeptal jsem se ve snaze, abych na ni působil dojmem, že ji považuju za ženu schopnou bystrého úsudku.

„Vypadají jako velmi sympatický pár. Člověk ani neví, že jsou většinu času ve svém bytě, tak jsou klidní. Lituju, že tu nezůstanou.“

„Chodí hodně ven?“

„Já vážně nevím. Mají klíče od domu, takže pokud je náhodou nepotkám, nevidím je.“

„Takže byste nemohla říct, jestli jsou někdy celou noc pryč, nebo mohla?“

Podívala se na mne podezíravě. Trochu jsem to přehnal, ale snad to tak moc nevadilo. Zavrtěla hlavou. „Ne, to bych nemohla říct.“

„Mají hodně návštěv?“

„Já nevím. Pan Offord není –“

Zmlkla, protože z ulice klidně vstoupil nějaký muž, protáhl se kolem mne a šel po schodech nahoru.

„Bože můj,“ zašeptala správcová. „Doufám, že mě neslyšel, když jsem řekla jeho jméno! To byl pan Offord!“

Štíhlý muž v hnědém, světle hnědý klobouk – asi Leighton.

Já z něj viděl jen záda a on viděl moje záda. Díval jsem se za ním, jak jde do schodů. Jestliže slyšel, jak žena vyslovila jeho jméno, využije odpočívadla v prvním poschodí a nenápadně se otočí, aby si mě prohlédl.

Otočil se.

Zachoval jsem kamennou tvář, ale poznal jsem ho. Byl to „Penny“ Quayle, bývalý trestanec, který před čtyřmi či pěti lety působil na východě.

Jeho tvář zůstala bez výrazu jako moje. Ale poznal mě.

Ve druhém se zabouchly dveře. Nechal jsem ženu stát a utíkal po schodech nahoru. Jenom jsem jí řekl: „Půjdu nahoru a promluvím s ním.“

Došel jsem tiše ke dveřím č. 202 a poslouchal. Ani hlásek. Nebyl čas na váhání. Zazvonil jsem.

Jako když píše na stroji zkušená písařka, tak bezprostředně za sebou se ozvaly tři výstřely, jenom tisíckrát zlovolněji. A ve výši pasu se ve dveřích do bytu objevily tři díry po kulkách.

Ty tři kulky by byly v mé tučné mrtvole, kdybych se byl už před lety nenaučil stát vedle cizích dveří, když se chystám jít na návštěvu nepozván.

Uvnitř se ozval mužský hlas, ostře, velitelsky: „Přestaň s tím, holka! Proboha, nech toho!“

A pak ženský hlas, ostrý, vzteklý a vykřikující nadávky. Dveřmi proletěly ještě dvě střely.

„Přestaň! Nedělej to!“ V mužském hlase byly i stopy strachu.

A zase ženský hlas, zuřivě spílající. Potyčka. Výstřel, který nezasáhl dveře.

Kopl jsem do dveří blízko kliky a zámek povolil.

Na zemi v místnosti se prali muž – Quayle – a žena. Skláněl se nad ní, držel ji za zápěstí a snažil se ji přidržet při zemi. Žena držela v jedné ruce kouřící pistoli. Skokem jsem byl u ní a zbraň jsem jí z ruky vytrhl.

„A to stačí!“ vykřikl jsem, když už jsem zase pevně stál. „Vstaňte a přivítejte hosta!“

Quayle pustil zápěstí své protivnice, ale ona se mu vrhla na oči zahnutými prsty s ostrými dlouhými nehty a roztrhla mu tvář. Dostal se od ní na rukou a na kolenou a oba potom vstali. On si hned sedl na židli, oddychoval a otíral si kapesníkem krvácející tvář.

Ona stála s rukama v bok uprostřed místnosti a spalovala mě nenávistnýma očima. „Předpokládám, že si myslíte, že jste způsobil ohromný bengál!“

Rozesmál jsem se – mohl jsem si to dovolit.

„Jestli je váš otec ve správné náladě,“ řekl jsem jí, „pak to s vámi vyřídí obtahovacím řemenem, jakmile vás bude mít zase doma. To jste si na něj vymyslela pěknou fintu!“

„Kdyby vy jste byl k němu uvázaný tak dlouho jako já a kdyby vás taky tak ničil a ponižoval, asi byste udělal horší věci, abyste dostal dostatek peněz a mohl odejít a žít si svůj život.“

Nic jsem na to neříkal. Vzpomněl jsem si na obchodní metody Harveyho Gatewooda, zvláště na některé jeho válečné smlouvy, které se stále ještě vyšetřovaly, a pomyslel jsem si, že to nejhorší, co se dá o Audrey říci, je to, že je dcerou svého otce.

„Jak jste to poznal?“ zeptal se mne Quayle uctivě.

„Všelijak. Předně Audrey viděla jedna její přítelkyně v Markét Street tu noc, co zmizela, mezi 20.15 a 20.45, a váš dopis Gatewoodovi měl na poštovním razítku 21.00. Rychlá práce! Měl jste chvíli počkat, než jste to dal na poštu. Že ho dala na poštu už cestou sem?“

Quayle přikývl.

„A pak ten její telefonát otci. Přece věděla, že ať mu volá do úřadu, kdy chce a odkud chce, trvá to deset až patnáct minut, než ho dostane k telefonu. Kdyby se byla dostala k telefonu jako uvězněná a hlídaná, čas by pro ni byl tak cenný, že by byla otci nechala vzkaz u první osoby, s kterou by mluvila, nejspíš u telefonistky v ústředně. Takže to vypadalo, jako že tam chce dostat ten výhled na Twin Peaks a hlavně pohnout starým pánem, aby nebyl tak tvrdohlavý.

Když se po zaplacení peněz neukázala, bylo mi už skoro jasné, že se unesla sama. Kdyby byla přišla domů po předstíraném únosu, byli bychom to poznali, aniž bychom do ní mluvili příliš dlouho. Myslím, že ona to taky věděla, a proto raději nepřišla.

Zbytek už byl jednoduchý. Měl jsem pár podstatných vodítek. Věděli jsem, že s ní pracuje nějaký muž – to poté, co jste svlékl to ženské oblečení – a nikdo jiný. Pak mě napadlo, že bude potřebovat nějaké věci na sebe – z domova si nemohla nic vzít, aby na sebe neupozornila. A dalo se předpokládat, že si předem nikde žádné věci neuložila. Má příliš mnoho přítelkyň, které hodně nakupují a viděly by ji v obchodech. Takže je možné, řekl jsem si, že ten muž koupil, co potřebuje. A ukázalo se, že ano, a že byl příliš líný na to, aby nakoupené věci nesl sám, nebo jich bylo příliš mnoho, aby to sám mohl unést. Tak je nechal poslat. A to je všechno.“

Quayle opět přikývl.

„To je fakt, já byl neopatrný,“ přiznal a znechuceně ukázal palcem na dívku. „Ale copak se můžete divit? Dělala fůru nesmyslů od samého začátku. Všechen čas a energii jsem musel věnovat tomu, aby nejančila a všechno nezpackala. To, co udělala teď, je jen jeden příklad: když jsem jí řekl, že jdete nahoru, začala šílet a k celému zpackanému případu chce položit ještě vaši mrtvolu!“

Usmíření Gatewooda s dcerou se konalo v pracovně kapitána policejního inspektorátu. A byla to veselá sešlost!

Přes hodinu nebylo jasné, jestli Gatewooda neklepne mrtvice, nebo jestli raději on neklepne dcerunku, eventuálně ji nepošle do státní polepšovny, dokud nebude plnoletá. Ale Audrey ho převezla. Kromě toho, že nepadla daleko od stromu, byla natolik mladá, že nechápala následky, zatímco on přes veškerou svou zarytost měl v sobě z důvodů sebezáchovy přeci jen trochu opatrnosti.

Karta, kterou ho přetrumfla, bylo pohrožení, že vysype novinám všechno, co o něm ví, a přinejmenším jeden list v San Francisku měl na něj po léta spadeno.

Nevím, co o něm věděla, a myslím si, že ani on si nebyl příliš jistý. Ale jelikož soud stále zkoumal jeho válečné transakce, nemohl si dovolit cokoli riskovat. Bylo totiž nanejvýš jasné, že dívka udělá to, čím hrozí.

A tak se nakonec odebrali společně domů a z každého na hony čišela nenávist k tomu druhému.

Quayla jsme si vzali nahoru a zadrželi ho, ale byl tak zkušený, že ho to ani netrápilo. Věděl, že bude-li ušetřena trestu dívka, nemůže být ani on z ničeho usvědčen.

Byl jsem moc rád, že to skončilo. Že to ale byl kopanec!

KOPANEC

The Gatewood Caper, Oct 1923