DOMÁCÍ DETEKTIV

House Dick, Dec 1923

 
 
Minulý týden si regulérní detektiv hotelu Montgomery vybral svůj úplatek za pašovanou whisky ve zboží namísto ve tvrdé měně, zkonzumoval ho, usnul v hale a byl propuštěn. Byl jsem v té chvíli jediným volným operátorem sanfranciské pobočky Kontinentální detektivní agentury, a tak se stalo, že jsem na hotel tři dny dohlížel, než se na jeho místo najde vhodný stálý zaměstnanec.
Montgomery je tichý hotel lepší třídy, takže jsem si krásně lebedil – až do třetího dne. Pak se věci změnily, dostaly nečekaný spád.
Onoho odpoledne jsem sešel do haly a zjistil, že Stacey, asistent manažera, se po mně shání.
„Právě volala jedna z pokojských, že v 906 došlo k neštěstí.“
Vyjeli jsme tam oba. Dveře byly otevřené. Uprostřed místnosti stála pokojská a třeštila oči na zavřené dveře komory s žehlícím lisem. Zpod nich se k nám po podlaze hadovi tě vinula čtvrtmetrová stružka krve.
Obešel jsem děvče a zkusil kliku. Nebylo zamčeno. Otevřel jsem dveře dokořán. Do náruče se mi zvolna, ztuhle kácel muž – kácel se pozpátku – a v zádech saka měl dvaceticentimetrový řez. Kabát byl mokrý a lepkavý.
Neznamenalo to žádné překvapení; krev na podlaze mě na něco podobného připravila. Ale když za ním následoval další čelem ke mně – tento s fialovým zkřiveným obličejem – pustil jsem prvního, jehož jsem zachytil, a uskočil.
A jak jsem uskočil, vypadl po těch dvou ještě třetí.
Za mnou se ozvalo zaječení a žuchnuti. Pokojská omdlela. Ani mně samotnému nebylo dvakrát dobře. Nejsem žádná háklivka, během let jsem viděl ledacos a nebyly to příjemné zážitky, ale tentokrát jsem po celé týdny viděl ty tři mrtvé, jak se kácejí ven a skládají se mi u nohou; vypadávali pomalu – takřka záměrně – jako kostky v domino efektu.
Kdybyste je viděli, neměli byste nejmenší pochyby, že jsou skutečně mrtví. Každý detail v tom, jak se káceli, každý detail té ležící hromady dosvědčoval s hrůznou jistotou zmařené, vyprchalé životy.
Obrátil jsem se ke Staceymu, který – sám mrtvolně zsinalý – se držel na nohou jen díky čelu mosazné postele, jehož se křečovitě přidržoval.
„Nechte tu ženu odnést! Zavolejte doktora – policii!“
Odtáhl jsem jedno tělo po druhém a poskládal je tvářemi vzhůru do chmurné řady. Poté jsem pokoj chvatně prozkoumal.
Na ustlaném lůžku ležel měkký klobouk, který pasoval jednomu z mužů. Klíč od pokoje trčel v zámku z vnitřní strany. Nikde jinde jsem nenašel stopy po krvi; místnost nenesla žádné známky zápasu.
Dveře do koupelny byly otevřené. Na dně vany byly střepy z láhve od ginu. Podle silné vůně jalovce a mokré vany jsem usoudil, že láhev byla před rozbitím skoro plná. V rohu jsem objevil sklenku na whisky a další pod vanou. Obě čisté, suché a bez zápachu.
Vnitřek dveří komůrky byl potřísněn krví od výše ramen až dolů a v kaluži na podlaze se válely dva klobouky. Každý klobouk pasoval na hlavu jednoho z mužů.
To bylo všechno. Tři mrtví, rozbitá láhev, krev.
Stacey se vrátil s lékařem a zatímco doktor mrtvé prohlížel, dostavili se detektivové z okrsku.
Doktor byl s prohlídkou brzy hotov.
„Tento muž,“ ukázal prstem, „utržil ránu do zátylku nějakým tupým předmětem a pak byl uškrcen. Tenhle,“ ukázal na souseda, „byl jednoduše uškrcen. A tento utržil bodnou ránu do zad asi patnáct centimetrů dlouhou čepelí. Skonali zhruba před dvěmi hodinami – kolem poledne nebo o něco později.“
Asistent manažera identifikoval dvě těla: muž s bodnou ránou – první, co vypadl – do hotelu přišel před třemi dny, zapsal se pod jménem Tudor Ingraham z Washingtonu D.C. a dostal pokoj 915.
Poslední, co vypadl – ten co byl jen uškrcen – okupoval tento pokoj. Jmenoval se Vincent Develyn. Pojišťovací makléř, který si po skonu manželky před čtyřmi lety udělal z hotelu domov. Prostřední mrtvý si tu pokoj nenajmul.
Tohoto muže vídali v Develynově společnosti dost často.
Recepční si vzpomněl, že ve 12:05 přišli do hotelu společně. Vizitky a dopisy v jeho kapsách nám prozradily, že je to Homer Ansley, člen právnické firmy Lankershim a Ansley s kancelářemi v Miles Building, hned v sousedství Develynovy pojišťovny.
Develynovy kapsy obsahovaly částku mezi 150 až 200 dolary. Ansley měl v peněžence víc než 100 $. Nejvíc měl u sebe Ingraham – v kapsách skoro 300 $ a v bezpečnostním pásu pod košilí 2 200 $ a dva středně velké diamanty. Všichni tři měli hodinky. Develyn zlaté – a Ingraham nosil dva prsteny, oba velmi drahé; klíč od svého pokoje měl v kapse.
Kromě těchto cenností, které by naznačovaly, že motivem k oné trojité vraždě nebyla loupež, jsme u nich nenašli nic, co by na zločin vrhlo trošku světla. Ani zevrubná prohlídka Ingrahamova a Develynova pokoje nepřinesla nic podstatnějšího.
V Ingrahamově pokoji se nalezl tucet, či kolik, balíčků pečlivě označených karet, falešné hrací kostky a obrovské spousty dat o závodních koních. Zjistili jsme, že měl manželku, která bydlela v Buffalu na East Delavan Avenue, a v Dalasu na Cruther Street bratra – a také seznam jmen a adres; všechno jsme sbalili a odnesli k pozdějšímu šetření. V žádném pokoji však nebylo nic, co by – byť nepřímo – ukazovalo k vrahovi.
Phels z policejního oddělení na Bertillon Ave. objevil v Develynově pokoji množství otisků prstů, nemohli jsme však říct, jestli k něčemu budou, pokud je nezpracuje a neporovná. Develyn a Ansley byli uškrceni rukama; na pokožce a límečcích se otisky nedochovaly.
Pokojská, která krev objevila, řekla, že Develynův pokoj uklízela ráno mezi desátou a jedenáctou, do koupelny však nedala čisté ručníky. O něco později tam nakoukla, ale to byl v bytě Ingraham. Odpoledne se tam tedy vrátila ještě jednou.
Chlapík u výtahu, jenž Ansleye a Develyna krátce po dvanácté vezl do devátého patra, si vzpomněl, že během jízdy žertovali o svém golfovém skóre z předchozího dne a smáli se. V časovém rozmezí doktorova odhadu, kdy k vraždě došlo, si nikdo v hotelu nevšiml ničeho podezřelého. Což se dalo očekávat.
Vrah mohl pokoj klidně opustit a zavřít za sebou dveře, protože chodec v chodbě Montgomery nebyl žádnou zvláštností.
Jestli tu byl ubytován, šel prostě do svého pokoje; jestli nebyl, mohl sejít na ulici po schodišti nebo si o dvě, či kolik pater níž přivolat výtah.
Nikdo ze zaměstnanců neviděl Ingrahama a Develyna pohromadě. Nic nenaznačovalo, že se vůbec znali. Ingraham v pokoji zůstával zpravidla do oběda a nevracel se dřív, než pozdě v noci. Čím se zabýval a kam chodil, nebylo zatím známo.
V Miles Building jsme – to jest Marty O’Hara, George Dean z oddělení vražd a já – vyzpovídali Ansleyova firemního partnera a Develynovy zaměstnance. Vypadalo to, že mrtví byli obyčejní lidé, kteří vedli obyčejný život – život, v němž se nevyskytovala temná místa ani výstřednosti. Ansley byl ženatý, měl dvě děti, bydlel na Lake Street. Oba muži měli hrstku příbuzných a přátel, roztroušených všude možně, a pokud jsme je mohli prověřit, jejich záležitosti byly v perfektním pořádku.
Oba odešli z kanceláří, aby společně poobědvali, a s úmyslem stavit se napřed v Develynově pokoji na hlt ginu, jejž kdosi propašoval z Austrálie.
„No,“ řekl O’Hara, když jsme se ocitli opět na ulici. „Jeden bod je jasný. Jestli si do Develynova pokoje zaskočili na drink, je zřejmé, že byli zavražděni hned, jakmile vstoupili. Ty sklenky na whisky nebyly použité. Kdokoliv na ně ten trik ušil, musel na ně čekat. V hlavě mi vrtá tenhle Ingraham.“
„Mně také,“ přisvědčil jsem. „Vezmu-li v úvahu pozice, v nichž jsem je po otevření komory našel, Ingraham se jeví jako klíč k celé věci. Develyn byl vzadu u stěny s Ansleyem před sebou, oba čelem ke dveřím. Komůrka je právě dost hluboká, aby tam mohli být napěchováni. Tak těsná, že pokud byly dveře zavřené, žádný nesklouzl na podlahu.
A navíc nikde nebyla žádná krev, krom té, jež vytekla zpod dveří. Ingraham s jeho zející dírou v zádech nemohl být bodnut předtím, než byl uvnitř komory – jinak by byl krvácel už v pokoji. Když byl bodnut, musel u těch dvou stát hodné blízko. A kdokoliv ho bodnul, musel pak dveře rychle zavřít.“
„Proč by měl stát v takové pozici? Myslíš, že on a ještě někdo ty dva kámoše zabili a zatímco je cpal do komory, oddělal ho tenhle komplic?“
„Možná,“ utrousil Dean.
A to „možná“ bylo tak dalece vše, kam jsme se dostali po dalších třech dnech běhání a výslechů.
Odeslali jsme a obdrželi desítky telegramů, proklepali příbuzné a známé – a nenašli jsme nic, žádnou souvislost k vraždám. A rovněž ani stín souvislosti mezi Ingrahamem a tou dvojicí. Krok za krokem jsme ty dva vystopovali až ke kolébce. Ověřili jsme každou minutu jejich pohybu od chvíle, kdy Ingraham přijel do San Francisca, a to tak důkladně, že nás to přesvědčilo, že se s Ingrahamem neznali.
Zjistili jsme, že Ingraham byl bookmaker a podvodný hráč. On a jeho žena žili odděleně, ač spolu dobře vycházeli. Před patnácti lety byl v Newarku, New Jersey, usvědčen z „napadení s úmyslem zabít“ a odseděl si ve státním vězení dva roky. Muž, jehož napadl, dávno zemřel na zápal plic v Omaze.
Ingraham do Friska přišel, aby si tu otevřel hráčský klub a z našeho vyšetřování vyplývalo, že k tomu cíli také pilně směřoval. Sám.
Ukázalo se, že všechny otisky prstů, jež Phels sejmul, patřily Staceymu, pokojské a policejnímu detektivovi nebo mně. Krátce řečeno, nezjistili jsme naprosto nic.
Tolik úsilí najít pro vraždy motiv a výsledek nula!
Nechali jsme toho a usadili se k detailní, trpělivé a vyčerpávající rutině pátrání po vrahově stezce. Od každého zločinu vede k jeho původci nějaký druh stezky. Jako u tohoto případu, může být nejasná, nezřetelná. Nic se však nemůže hýbat, aby se to časem nedotklo něčeho jiného, takže vždycky zůstává – musí zůstat – jakási stopa. Odkrýt a sledovat takové stopy je to, za co jsou detektivové placeni, co je podstatou jejich práce.
V případě vraždy bývá někdy možné šetření urychlit pomocí zkratky – to jest nalezením motivu. Znalost motivu často zredukuje pole možností; někdy na viníka přímo ukáže.
V tomto případu vše, co jsme o motivu věděli, byl fakt, že se nejednalo o loupež – pokud ovšem nebylo odcizeno něco velmi cenného, o čem jsme neměli tušení – co vraha přimělo, že se na peníze v kapsách obětí vykašlal.
My jsme pátrání po vrahově stezce celkem nezanedbávali, ač – jsouce lidmi – většinu pozornosti jsme věnovali nalezení oné motivační zkratky.
Nyní jsme si umínili, že našeho člověka či muže budeme hledat bez ohledu na to, co ho – či je – vedlo ke spáchání trojnásobného zločinu.
V den vraždy bylo v hotelu zapsáno devět mužů, o jejichž nevině nebyl dostatek přijatelných důkazů. Čtyři ještě přebývali v hotelu a z té čtveřice nás nejvíc zaujal vysoký kostnatý člověk, věkem někde mezi pětačtyřiceti a padesáti. Zapsal se jako J. J. Cooper z Anacondy, Montana; bylo definitivně ověřeno, že není horník, jak předstíral. A telegrafická domluva s Anacondou neprokázala, že ho tam znají. Proto jsme mu na paty přilepili stín.
Čtyři z vybrané devítky již odjeli; tři zanechali své adresy: Gilbert Jacquemart měl pokoj 946 a v recepci požádal, aby došlou poštu zaslali do hotelu v Los Angeles. W. F. Salway z pokoje l 022 zanechal instrukce, aby dopisy přeadresovali do Chicaga. Ross Orret, pokoj 609, si nechal poštu zasílat na Poste restante místního poštovního úřadu.
Jacquemart do hotelu přišel dva dny před a odešel v tomtéž dni, kdy došlo k vraždám. Salway přišel den před zločinem a odešel den po něm. Orret přišel v den zločinu a příští den se odhlásil.
Poslal jsem telegramy, aby ty první dva tamní poldové navštívili a vyšetřili. Po Orretovi jsem se vydal já sám. Právě probíhala reklamní akce na muzikál „Za co?“ a divadlo rozesílalo vesele potištěné, švestkově modré volňásky. Já ho také obdržel. V papírnictví jsem zakoupil barevnou obálku a vstupenku poslal Orretovi do hotelu Montgomery. Věřil jsem, že Orret o této akci ví a nepojme vůči mé nápadné obálce podezření, zvlášť když mu ji hotel zaslal na poštu jako Poste restante.
Dick Foley – nejlepší stín naší agentury – se přemístil do poštovního úřadu, kde se potloukal s okem na přepážce „O“, až uviděl švestkově modrou obálku. Jal se příjemce sledovat.
Příští den jsem strávil snahou rozluštit tajemnou hru J. J. Coopera, ale když jsem uléhal, byla stále ještě záhadou.
Za kuropění – před pátou – mne Dick Foley bezohledně vyburcoval, aby mi pověděl, co se dělo.
„Tenhle Orret, baby, je naše kost!“ prohlásil. „Pověsil jsem se na něho, když si odpoledne výzvěd poštu. Mimo tvé obálky dostal ještě jeden dopis. Na Van Ness Ave. má bejvák, najmul si ho den po tom masakru pod jménem B. T. Quinn. Pod levou paží má bouli – napakoval se bouchačkou. Akorát jsem ho vyprovodil domů, když předtím vymetl všechny podniky na North Beach. A víš, po kom se shání?“
„Po kom?“
„Po Guyi Cudnerovi.“
To byla novinka! Guy Cudner, alias „Černej“, byl nejnebezpečnějším ptáčkem na Pobřeží, ne-li v zemi. Usvědčili ho pouze jednou, ale kdyby ho odsoudili za všechny zločiny, o nichž se vědělo, že je spáchal, potřeboval by tucet životů, aby se do nich jeho tresty vešly, a krom toho ještě půltucet pro šibenice. Nicméně měl tu správnou sortu patronů – dost, aby mu koupili všechno, co potřeboval, najmě svědky, alibi, dokonce i poroty a sem tam nějakého soudce.
Nevím, čím své zastánce naštval, že ho na severu jednou odsoudili a dali mu od jednoho do čtrnácti let; promptně se to však uhladilo, neboť na novinách s jeho procesem ještě nezaschl inkoust, když byl venku na kauci a s podmínkou.
„Cudner je ve městě?“
„Nevím,“ řekl Dick. „Ale tenhle Orret nebo Quinn, či jak se jmenuje, se po něm nabeton shání. Všude se po něm poptával. ‚Porky‘ Grout mně dal tip. Řek, že Orret neví, jak Cudner vypadá, ale chtěl by ho najít. Pórky nevěděl proč, co mu chce.“
Pórky Grout byl malá špinavá krysa. Za pár grošů by prodal vlastní rodinu, kdyby jakou měl. U těchto hošanů, kteří to hrají na obě strany, je vždycky sporné, kde stojí, když se domníváte, že jsou při vás.
„Myslíš, že ti to Pórky řekl na rovinu?“
„Možná, že jo – ale nesázel bych na to.“
„Má tu Orret známé? Vyzná se ve městě?“
„Ani ne. Ví, kam chce jít, ale musí se zeptat, jak se tam dostane. Nemluvil s nikým, kdo by ho znal.“
„Co je zač?“
„Není to týpek, se kterým by ses chtěl mermomocí seznámit, jestli chceš vědět. Voň a Cudner by se skvěle hodili do páru. Ne že by si byli podobní. Tenhle gauner je vysokej, štíhlej, ale dobře stavěnej – rychlý hladký svaly. Ksicht vostrej, ale ne hubenej, jestli chápeš, co tím míním. Všechny linky na něm má rovný. Žádný obliny. Brada, nos, rty, voči – všechno rovný, ostrý linie a úhly. Stejnej grázl jako Cudner. Fakt by se k sobě hodili. Voblíká se dobře, elegantně, nějak votrapa – přesto je zatraceně tvrdej! Lovec velký zvěře! Naše kost, to se vsaď!“
„Nevypadá to špatně,“ souhlasil jsem. „Do hotelu přišel to ráno, kdy se zabíjelo, a hned příští ráno se odhlásil. Nosí zbraň a změnil si jméno. A teď by se rád spojil s Černým. Vůbec to nevypadá špatně!“
„Říkám ti,“ pokračoval Dick. „Ten kámo vypadá na to, že tři vraždy by mu nijak nenarušily klidnej spánek. Jen nechápu, jak do toho zapadá Cudner.“
„To nevím. Ale když ho Orret nezná, pak nemá s naším případem nic společného, ale mohl by nám dát odpověď.“
Vyskočil jsem z postele. „Vsadím na tip od Porkyho, že byl na rovinu. Jak bys Cudnera popsal?“
„Ty ho znáš líp než já.“
„Ano, ale jak bys mi ho popsal, kdybych ho neznal?“
„Malej, tlustej, na levý tváři má rudou rozeklanou jizvu. Co zamejšlíš?“
„Tohle by mohlo vyjít,“ přemítal jsem. „Jizva ho odlišuje jak cejch na dobytku. Kdyby ji neměl a tys ho měl popsat, musel bys zajít do všech detailů jeho zjevu. On ji však má, tak jednoduše řekneš ‚Malej, tlustej, na levý tváři má rudou rozeklanou jizvu‘. Vsadím deset ku jedné, že ho tak popsali i Orretovi. Já sice nevypadám jako Cudner, ale mám jeho výšku a s trochou vycpávky i jeho postavu. A s jizvou na obličeji se do mě Orret přímo zamiluje.“
„Kristepane! Co pak?“
„Těžko říct. Ale měl bych se leccos dozvědět, tedy jestli se mi podaří Orreta obalamutit, aby se mnou mluvil jako s Cudnerem. Za pokus to stojí.“
„To nemůže vyjít – ne ve Frisku, kde je Černej známej jak falešná pětka.“
„Dicku, v čem vidíš zádrhel? Chci oblbnout jenom Orreta. Jestli mě za něho bude pokládat, okay. Jestli ne, je to taky okay. Nebudu se mu vnucovat.“
„Jak chceš napodobit tu jizvu?“
„Snadno! V galerii recidivistů máme Cudnerovy fotky, jizva je na nich dobře patrná. V drogerii si můžeš vybrat různé druhy pomůcek, kterými se zakrývají oděrky a škrábance – obarvím to a hotovo. Po zaschnutí se to leskne a když nanesu silnou vrstvu, bude to vypadat jako stará jizva.“
Něco po jedenácté příští noci mi Dick volal, že Orrete u Pigattiho na Pacific Street, a zřejmě se tam usadil na delší dobu. S jizvou na tváři jsem skočil do taxíku a za pár minut hovořil s Dickem, který na mne čekal za rohem.
„Sedí vzadu u posledního stolu nalevo. Když jsem vycházel, byl sám. Nemůžeš ho minout. V tom pajzlu je jedinej, kdo má čistej límeček.“
„Radši tu zůstaň – sežeň si taxi a počkej o půl bloku – či tak nějak – dál,“ požádal jsem Dicka. „Možná že s bratrem Orretem vyjdu v pohodě, ale chci, abys byl po ruce pro případ, že se něco zvrtne.“
Pigattiho podnik je dlouhý úzký sklep s nízkým stropem, vždycky šedý kouřem. Středem se táhne pruh holé podlahy pro tanec. Zbytek zabírají na sebe namačkané stoly, jejichž ubrusy jsou věčně potřísněné a špinavé. Když jsem vešel, většina stolů byla obsazená a několik párů tančilo. Mezi přítomnými bych jen těžko hledal tváře, které nehostovaly na ranních „přehlídkách“ na policejním ústředí.
Mžouraje skrz závoj dýmu, spatřil jsem Orreta usazeného v rohu a osamělého. Hleděl na tančící s nehybně prázdným obličejem člověka, který maskuje vševidoucí bdělost. Prošel jsem opačnou stranou sálu a překřížil taneční parket přímo pod světlem, aby moji jizvu jasně viděl. Zvolil jsem si místo nedaleko jeho stolu a usadil se čelem k němu.
Celých deset minut předstíral zájem o tančící páry a já nasadil zadumaný výraz a civěl před sebe na špinavý ubrus, ač žádnému z nás neušlo zachvění víčka toho druhého.
Jeho oči – bledé šedé duhovky, zornice jako dvě černé tečky – se setkaly s mými ve studeném nevyzpytatelném pohledu, a velice pomalu se postavil. Kráčel rovnou k mému stolu, jednu ruku – pravou – v kapse pláště a sedl si.
„Cudner?“
„Slyším, že mne hledáte,“ odvětil jsem neutrálně a snažil se vyrovnat jeho mrazivému hlasu a strnulé hadí nehybnosti upřených očí. Posadil se s levým bokem mírně natočeným ke mně, což mu uvolnilo dost prostoru pro přímý výstřel z pravé kapsy.
„Vy jste mne taky hledal,“ řekl.
Nevěděl jsem, co by měla být správná odpověď, tak jsem se zazubil. Úsměv však nevycházel od srdce. Škaredě jsem se zmýlil, uvědomil jsem si… a než spolu skončíme, já na svůj omyl doplatím.
Tenhle ptáček u Cudnera nehledal přátelství, jak jsem bláhově soudil. Byl na válečné stezce.
Viděl jsem ty tři mrtvé padat z komory v pokoji 906!
Zbraň jsem měl za pasem kalhot, na výhodném místě, ale on měl svou v ruce. Své ruce jsem tedy nechal ležet na stole a dával si pozor, aby se ani nehnuly, a zubil se, div že mne do svalů nechytla křeč.
Oči se mu měnily, čím víc jsem do nich hleděl, tím míň se mi zamlouvaly. Jejich šeď potemněla, zorničky se roztahovaly a pod šedí se objevily bílé půlměsíčky.
Do takových očí jsem pohlížel dvakrát za život – a nezapomněl jsem, co znamenaly: oči rozeného zabijáka.
„Předpokládám, že si chcete promluvit. Tak mluvte,“ navrhl jsem po chvíli.
K hovoru se nedal zlákat. Zavrtěl hlavou na pouhý zlomek vteřiny a koutky sevřených úst poklesly.
Teď to přijde! Otálet déle by byla neomluvitelná pitomost.
Pod stolem jsem ho kopl do holeně a v tomtéž okamžiku mu do klína převrátil stůl a hodil se přes něj. Kulka z jeho pistole letěla stranou. Jiná kulka – ne z jeho zbraně – buchla do stolu, trčícího mezi námi.
Držel jsem ho za ramena, když ho druhý výstřel zezadu zasáhl do levé paže těsně pod mojí rukou. Pustil jsem ho, kutálel se ke zdi a obracel obličej po směru, odkud střela vyšla. A právě včas, že jsem za rohem průchodu do jídelny zahlédl zjizvený ksicht Guye Cudnera. Sotvaže zmizel, omítku v tom místě odštípla kulka z Orretovy pistole.
Při pomyšlení, co Orretovi, nataženému na podlaze, běží hlavou, jsem se ušklíbl: najednou ho konfrontovali dva Cudneři. Pak po mně znovu vypálil a šklíbení mě rychle přešlo. Naštěstí pro mne se zapřel o zraněnou paži, bolest s ním škubla a zkazila mu trefu.
Než se stačil uložit lépe, po nikách a kolenou jsem se doškrábal ke dveřím Pigattovy kuchyně a z bezpečí stěny vykoukl, co se děje.
Orret byl přitisknuty k podlaze čelem ke Cudnerovi, v jedné ruce pistoli, druhou bezvládně položenou vedle sebe.
Na opačné straně sálu – snad deset metrů od něho – občas zpoza ochrany rohu vyjukl Cudner, aby si s mužem na zemi vyměnil výstřely; sem tam mi některá z jeho kulek hvízdla okolo hlavy. Měli jsme lokál pro sebe, protože ostatní hosté se moudře vytratili početnými východy.
Revolver jsem měl venku, prozatím jsem však zaujal úlohu válečného pozorovatele. Domyslel jsem si, že Cudnera nejspíš varovalo Orretovo poptávání a přikvačil tudíž na scénu s neomylnou představou o jeho úmyslech. Co se mezi nimi udalo a zda to vůbec souviselo s hotelovými vraždami, zůstávalo nerozluštěnou hádankou.
Stříleli v unisonu – Cudner za jeho rohem se ukázal, obě zbraně štěkly, načež se opět stáhl. Orretovi krvácela hlava a jedna noha byla nepřirozeně natažená. Zda Cudner dostal zásah či nikoliv, jsem nevěděl.
Oba „Vypálili osm nebo snad devět ran, když Cudner najednou vyskočil z úkrytu, mačkaje spoušť zbraně v levici tak rychle, jak dovoloval mechanismus. Pravá ruka s revolverem mu visela po boku. Orret teď klečel. Prohodil si pistole a jeho čerstvá zbraň držela krok se zbraní protivníka.
Cudner revolver v levici pustil, a jak zvedal druhý, zakolísal a klesl na jedno koleno. Vtom Orret přestal pálit, přepadl na záda – a natáhl se do plné délky. Cudner vystřelil ještě jednou kamsi ke stropu a svezl se k zemi.
Přiskočil jsem k Orretovi a zbraně odkopl z dosahu. Ležel tiše, oči stále otevřené.
Jste vy Cudner – nebo tamten?“ zachroptěl.
„Tamten.“
„Dobře!“ řekl a víčka mu klesla.
Přešel jsem k Cudnerovi a obrátil ho na záda. Hruď byla – obrazně řečeno – rozstřílená na cucky.
Tlusté rty se mu pohnuly. Přiložil jsem k nim ucho. „Dostal jsem ho?“
„Ano,“ zalhal jsem. „Už skoro vystydl.“
Strhané rysy prozářil úsměv.
„Víte… tam v hotelu…“ sípal namáhavě. „Omyl… chybnej pokoj… dostal jednoho… musel ty dva… chránit sebe… Já…“ Zachvěl se a skonal.
S Orretem jsem mluvil o týden později, až mi to doktoři v nemocnici dovolili. Prozradil jsem mu Cudnerova poslední slova.
„Taky mi to došlo,“ huhlal z hlubin obvazů, do nichž ho zavinuli. „Proto jsem se hned druhý den odstěhoval a změnil si jméno.“
„Myslím, že jste si mě už zařadil,“ řekl po krátké odmlce.
„Ne,“ přiznal jsem se. „Ne docela. Mám jakousi ideu, o co šlo, přesto bych snesl pár detailů, které by mi tu záležitost lépe objasnily.“
„Lituju, já vám ji neobjasním – musím chránit sám sebe. Povím vám stručný příběh, který vám trochu pomůže. Byl jednou jeden, nikoli král, ale chytrák – obecně se lidem s jeho nadáním říká génius. Tenhle měl nadání pro podvody. Nadešel čas, kdy nahrabal dost mamonu, aby mohl vystupovat jako zámožný počestný občan.
Z jeho organizace nicméně zbývali dva poručici – v San Franciscu a New Yorku – jediní lidé na světě, kteří věděli, jak zbohatl. Z obou měl strach a řekl si, že bude spát klidněji, když budou z cesty. A stalo se, že žádný z poručíků nikdy neviděl svého kolegu z opačného pobřeží.
Náš génius tedy každého z nich přesvědčil, že ten druhý ho podvádí a pro dobro všech zúčastněných musí být odstraněn. A oba mu naletěli. Newyorčan se rozjel do San Francisca, aby toho druhého dostal. Tomu v San Franciscu řekl, kdy Newyorčan přijede a kde se ubytuje.
Génius si spočítal, že při setkání budou mít vyrovnanou šanci se navzájem pozabíjet – a málem mu to vyšlo. Byl si naprosto jisty, že jeden zemře, a pak, i kdyby se ten přeživší vyhnul šibenici, zbyde pouze jeden, jehož se zbaví později. A snadněji.“
Příběh postrádal detaily, které bych rád slyšel, ale osvětlil dost.
„Máte tušení, jak si mohl Cudner poplést pokoje?“
„Není to komické? Stalo se to asi takto: Můj pokoj byl 609 – k masakru došlo v 906. Představuju si, že Cudner se v den určeného příjezdu vypravil do hotelu a nenápadně mrkl na registrační knihu. Nechtěl, aby ho přitom viděli, takže ji neotočil k sobě, nahlédl do ní tak, jak ležela. Viděl tedy zápis vzhůru nohama.
Když přečtete trojčíslí takto, musíte si ho v mysli přehodit. Vezměte 123. Dostanete 321 a pak si číslice otočíte. Cudner byl jistě napjaty, pod tlakem očekávaného střetu, a přehlédl fakt, že 609 vzhůru nohama je pořád 609. Prohodil 6 a 9 a vyšlo mu 906 – Develynův pokoj.“
„Mám tentýž názor,“ přikývl jsem. „A pak viděl, že na háčku 906 nevisí klíč. Rozhodl se, že věc vyřídí hned, kdy chodbami odchází mnoho lidí k obědu. Mohl ovšem jít nahoru dřív než Ansley s Develynem a počkat na ně, ale to pochybuju.
Spíš myslím, že přišel o pár minut později – až byli uvnitř.
Když Cudner vstoupil – dveře nemohly být zamčené – Develyn musel být v koupelně pro skleničky a Ansley v pokoji zůstal sám. Byl přibližně stejně starý a vysoký jako vy, odpovídal tedy hrubému popisu vaší osoby.
Cudner šel po něm. Develyn slyšel tahanici, upustil láhev i sklenky, vyběhl ven a doplatil na to.
Cudner byl, co byl – na nějaké vraždě navíc mu nezáleželo a rozhodně nepotřeboval svědka.
Domnívám se, že Ingraham byl na cestě z pokoje k výtahu, když zaslechl rámus a šel ho vyšetřit. A Cudner mu do obličeje vrazil revolver, přinutil ho vecpat se do komory a potom ho bodl do zad a zabouchl za ním dveře. To je asi tak –“
Zezadu mě přepadla rozhorlená sestra, vykázala mne z pokoje a navíc mě nařkla, že pacienta rozčiluju.
Zvedl jsem se k odchodu. Orret mě zadržel.
„Sledujte newyorkské zprávy,“ řekl. „Možná se dovíte zbytek příběhu, protože ještě neskončil. Tady na mě poldové nic nemají, to střílení u Pigattiho byla tak dalece sebeobrana. Jakmile se zas postavím na nohy a budu moct odjet na Východ, najde se jeden génius s olovem v těle. To je slib!“
Věřil jsem mu.