Night Shots

Dům byl velký, dvoupatrový, postavený z červených cihel, se střechou ze zelené břidlice, jejíž široký převis stavbě dodával vzhled přičaplého hříbku. Stál na travnaté vyvýšenině daleko od silnice, obrácený k ní zády. Fronta hleděla do malebného údolí řeky Mokelumne.

Fordka, najmutá na nádraží v Knownburgu i se šoférem, mě pronesla kovanou bránou na pozemek sídla, vystoupala štěrkovou okružní cestu a vysadila mne na stopu od schodů verandy opatřené sítí proti moskytům a obtáčející celé přízemí.

„Tamhle jde Exonův zeť,“ upozornil mě řidič. Vzal si peníze za rito, nastartoval a odjel.

Obrátil jsem se. Verandou se ke mně klátil asi třicetiletý dlouhán – samá ruka, samá noha – oděný s nedbalou elegancí. Do hezkého opáleného obličeje spadala kštice hnědých vlasů, na usměvavých rtech tkvěl náznak sarkasmu, v úzkých očích víc než jen náznak arogantního sebevědomí.

„Pan Gallaway?“ zeptal jsem se, jak scházel ze schodků.

„Hilary. Vy jste –“ Příjemný baryton protahoval slova, jako by pocházel z jihu.

„Z Kontinentální detektivní agentury, sanfranciská filiálka,“ ukončil jsem za něho.

Pokývl a přidržel mi síťové dveře.

„Zavazadlo nechte zde. Dám je odnést do vašeho pokoje.“

Vedl mne do domu, a když jsem ho ujistil, že jsem již poobědval, nabídl mi výtečný doutník a měkké křeslo. Poskládal se do mohutného ušáku – kostnaté klouby dlouhých končetin trčely do všech stran – a vyfoukl kouř ke stropu.

„Napřed bych vám měl říct,“ začal po chvíli poněkud váhavě, „že si od výsledků mnoho neslibuji. Poslal jsem pro vás spíš kvůli uklidňujícímu efektu vaší přítomnosti na domácnost, než že bych od vás očekával nějaké zázraky. Víte, já nevěřím, že se tu něco děje. Nicméně nejsem detektiv a mohu se mýlit. Třeba objevíte více či méně závažné věci. Pakliže ano – dobře! Ale netrvám na tom.“

Zdržel jsem se komentáře, ačkoli mi úvod nebyl po chuti. Mlčky pokuřoval, než se uráčil pokračovat. „Mému tchánovi, Talbertu Exonovi, je pětašedesát a normálně je to kus tvrdého, činorodého, cholerického ďábla. Nyní se však zotavuje po vážném zápalu plic, který z něj vysál všechnu šťávu. Zatím musí ležet a Dr. Rench doufá, že ho v posteli udrží ještě aspoň týden.

Starý pán má pokoj ve druhém patře – frontální rohovou místnost na pravé straně, přímo nad námi. Ošetřovatelka, slečna Caywoodová, má sousední. Oba pokoje spojují dveře. Můj pokoj je na druhé straně fronty – přes halu od ložnice starého pána. Vedle je ložnice mé paní – přes halu od ošetřovatelčiny. Provedu vás později. Chci jen, aby situování pokojů bylo jasné dřív, než budu pokračovat.

Minulou noc, tedy spíše dnes ráno kolem půl druhé, někdo po Exonovi vystřelil, když spal – a minul. Kulka se zaryla do rámu dveří vedoucích do pokoje zdravotní sestry. Šla asi šest palců nad jeho ležícím tělem. Směr kulky ve dřevě naznačuje, že byla vypálena od jednoho z oken – zvenčí nebo zevnitř.

Tchán se ovšem vzbudil, nikoho však nezahlédl. Všichni – to jest moje žena, slečna Caywoodová, Figgsovi a já – jsme byli výstřelem probuzeni, ale také jsme nic neviděli. Není pochyb, že útočník unikl oknem, jinak by ho někdo z nás spatřil – sběhli jsme se ze všech stran. Nicméně jsme na pozemku nikoho nenašli. Ani stopu.“

„Kdo jsou Figgsovi a kdo tu ještě bydlí mimo osob, které jste vyjmenoval?“

„Emma Figgsová je hospodyně, její muž Adam je jakýmsi údržbářem – chlapíkem pro všechno. Mají pokoj v druhém patře, úplně vzadu. Mimo nich tu je Gong Lin, kuchař. Spí v pokojíku za kuchyní. Nu, a pracanti na farmě. Dva – John Natara a Felipe Fidelio jsou Italové; pracují tu déle než dva roky. Mexičan Jesus Mesa je tu něco přes rok, či tak nějak. Ti tři mají domek blízko stodol. Řekl bych – tedy má-li můj názor nějakou váhu – že nikdo ze zaměstnanců nemá se střílením nic společného.“

„Kulka je v rámu, nebo jste ji vytáhli?“

„Shand, zástupce šerifa v Knownburgu, ji už vydoloval. Prý je to kulka z osmatřicítky.“

„Máte v domě zbraň stejné ráže?“

„Ne. Jedna dvaadvacítka a moje pětačtyřicítka – tu mám v autě – jsou jediné pistole v celé domácnosti. Ještě tu máme dvě brokovnice a vinčestrovku třicet-třicet. Shand všechno poctivě prohledal, víc zbraní však neobjevil.“

„Co říká pan Exon?“

„Nic moc. Abychom mu prý dali do postele bouchačku a on se o sebe postará sám – že není zapotřebí otravovat policii nebo detektivy. Nemám zdání, jestli ví či neví, kdo po něm střílel – je to nesdílný starý čert. Co jsem o něm slyšel, nasvědčuje, že pomstychtivých kandidátů na střílení si během života nadělal celou řadu. V mládí nebyl žádné neviňátko, vlastně ani ve středních letech. Čím byl starší, tím byl horší.“

„Víte něco definitivního, nebo se jen dohadujete?“

Gallaway se na mne zašklebil. Posměšný úšklebek, který jsem měl vídat často, než případ „Exon“ skončil.

„Asi oboje,“ protáhl měkce. „Vím, že jeho život oplýval podvedenými přáteli a ošizenými partnery a že se aspoň jednou vyhnul vězení, když svědčil proti svým společníkům a dostal za mříže je, místo sebe. Vím, že jeho dobře pojištěná manželka zemřela za poněkud zvláštních okolností; tehdy byl dlouho v podezření, že ji zavraždil, ale nakonec mu to prošlo pro nedostatek důkazů. Tohle je jen pár příkladů, nelze se tedy divit, že po něm kdosi střílí.“

„Dejte mi seznam jeho nepřátel a nechám je vyšetřit.“

„Bylo by to pouze pár jmen z dlouhého pořadníku, a než byste těch pár vyšetřil, uplynuly by měsíce. Nechci si věšet na krk tolik starostí. A výdajů. Jak jsem řekl prve, já netrvám na výsledcích. Moji paní útok na otce velmi znervóznil, ona ho z nějakých podivných příčin opravdu miluje. Abych ji uklidnil, souhlasil jsem, že najmu soukromého detektiva. Sama mne o to požádala, nemohl jsem její přání dost dobře odmítnout. Moje představa je, že se tu budete několik dní potloukat, dokud se věci neutiší a ona se přestane strachovat. Jestli mezitím o něco zakopnete – pusťte se do toho! Jestli ne, taky dobře.“

Na tváři se mi muselo jevit něco z mých myšlenek, protože zamrkal a uchichtl se.

„Prosím, ať vás ani nenapadne, že chci, abyste toho rádoby vraha nenašel. Pouze vám dávám volnou ruku. Dělejte si, co chcete, vyjma toho, že se tu budete ukazovat, aby vás moje paní viděla a měla pocit, že jsme pod ochranou odborníka. Na ostatním nezáleží. Jistě jste se už dovtípil, že manželčina otce zrovna nemiluju, ale to je obapolné. Otevřeně se přiznám, že kdyby to nebyla taková námaha, asi bych ho spíš nenáviděl. Takže jestli chcete a můžete toho útočníka lapit, budu rád, když ho dostanete. Nicméně –“

„Dobrá,“ přerušil jsem další výlevy. „Tenhle džob se mi moc nezamlouvá, ale když už jsem tady, tak ho vezmu. Počítejte však s tím, že vyšetřování nebude právě příjemné. Ale budu se snažit.“

„Pracovitost a poctivost“ – vycenil zuby v sardonickém úsměvu – „jsou velice chvályhodné vlastnosti.“

„No ba,“ zabručel jsem. „Chtěl bych vidět ložnici pana Exona.“

U nemocného seděla jeho dcera – Gallawayova paní, a ošetřovatelka. Představil mne a já si prohlédl pokoj, než jsem je začal zpovídat.

Byla to rozlehlá místnost, se třemi širokými okny nad střechou verandy a s dvojicí dveří; jedny ústily do haly, druhé do vedlejšího pokoje zdravotní sestry. Tyto byly otevřené a stál v nich zelený japonský paravan. Bylo mi řečeno, že tohle aranžmá je obzvlášť výhodné v noci, aby sestra mohla ihned slyšet, zda je pacient neklidný, nebo něco nepotřebuje.

Zjistil jsem, že člověk stojící na střeše verandy pohodlně přesáhne přes parapet (pokud by ho radši nepřekročil přímo dovnitř). Dostat se na střechu verandy nebyl žádný kumšt, dolů to bylo ovšem ještě snadnější – stačilo sklouznout po střeše, přibrzdit, nohama napřed sjet přes okraj a seskočit dolů na štěrk cesty. Žádný zázrak. Okna neměla sítě proti hmyzu.

Lože nemocného bylo umístěno hned vedle dveří s paravanem. Když ležel, nacházel se mezi dveřmi a oknem, od něhož výstřel vyšel. Venku – v dostřelu pušky – nebyl žádný dostatečně vysoký strom nebo budova, odkud by mohlo být vypáleno.

Po prohlídce jsem se obrátil nejdříve na pacienta. Pan Exon, dokud byl zdráv, musel být vysoký, statný člověk, nyní však byl vychrtlý a mrtvolně bledý. Tváře měl propadlé, malá pichlavá očka stěsnaná k úzkému můstku nosu; ústa byla bezbarvá škvíra nad výraznou kostnatou bradou.

Jeho odpověď byla divem ochotné spolupráce.

„Výstřel mě vzbudil. Nic jsem neviděl. Víc nevím. Mám milión nepřátel. Na jména si nevzpomínám.“

Nevrle to odhrkal, odvrátil se a zavřel oči, odmítaje cokoli dodat.

S oběma ženami jsme se raději přesunuli do pokoje sestry, kde jsem je vyslechl. Dámy byly naprosto rozdílné typy a vládl mezi nimi chlad, takřka hmatatelná zášť. Ta se zanedlouho vysvětlila.

Paní Gallawayová byla asi o pět roků starší než její manžel – tmavá, sošná krasavice, v černých očích ustaraný výraz, obzvlášť, když spočinuly na jejím muži. Každopádně ho velice milovala a ta tíseň, která se jí v očích odrážela – ta přeochota, s níž se mu během mého pobytu v Exonově sídle snažila vyhovět v každé maličkosti – mne přesvědčily, že bez ustání bojuje se strachem, že ho ztratí.

Paní nedodala nic víc, než co mi sdělil její manžel. Výstřel ji probudil, běžela do otcova pokoje, nic neviděla, nic nevěděla, nic nepodezírala.

Sestra – jmenovala se Barbra Caywoodová – mi řekla totéž, skoro týmiž slovy. Když ji výstřel vzbudil, vyskočila z postele, odsunula paravan ve dveřích a vběhla do pacientovy ložnice. Byla tam první, přesto nikoho neviděla, pouze starého pána sedícího na posteli a hrozícího chabými pěstmi směrem k oknu.

Barbře Caywoodové mohlo být nanejvýš jedna – či dvaadvacet roků; byla přesným typem děvčete, které by si muž vybral, aby ho opatrovalo a potěšilo mu oko. Byla menší než průměr, urostlá jako břízka, pod naškrobenou uniformou se rýsovala štíhlá postava a dokonalé křivky. Navíc jí pod čepečkem vykukovaly měkké zlaté vlasy – radost pohledět. Leč přes všechnu tu krásu se chovala prakticky a seriózně.

Gallaway mě pak zavedl do kuchyně, abych vyslechl čínského kuchaře. Gonk Lin měl smutný orientální obličej a jeho neutuchající úsměv z něj činil toho nejsmutnějšího Budhu, co jsem kdy viděl. Ukláněl se, od začátku do konce opakoval jen ano – ano – a víc jsem z něho nedostal.

Adam a Emma Figgsovi – on tenký, ona objemná, oba revmatičtí, vyhradili podezírání široké pole. Cílem se stal kuchař a muži na farmě, individuálně i kolektivně. Vrahem byl hned ten, hned onen; pro podezření neměli důkazy krom pevného přesvědčení, že všichni cizinci jsou kriminálníci.

Dělníci na farmě – dva středně staří Italové s ohromnými kníry a mladý Mexičan s mandlovýma očima – byli právě na poli. Hovořil jsem s nimi téměř dvě hodiny a odcházel jsem celkem ujištěn, že žádný z nich neměl ve střílení prsty.

Dr. Rench po návštěvě pacienta scházel dolů, právě když jsme se s Hilarym Gallawayem vrátili z pole. Byl to malý milý stařík s dobrotivým pohledem a obdivuhodným porostem běloučkého chmýří na hlavě, obočí, na tvářích, bradě a v nosních dírkách.

Vzrušení – říkal – Exonovu rekuperaci poněkud zpomalilo, nemyslel však, že nastanou komplikace. Pacient má trochu zvýšenou teplotu, ale je mu lépe.

Vyprovodil jsem doktora k autu, abych mu mé dotazy předložil v soukromí, ale kdybych si tu námahu ušetřil, vyšlo by to nastejno. Nevěděl nic podstatného. Ošetřovatelka Barbra Caywoodová byla vyslána agenturou v San Francisku, což téměř vyloučilo podezření, že se do Exonova domu vloudila s vražednými úmysly.

Při návratu do haly jsem zahlédl Hilaryho a sestru. Paží jí lehce objímal ramena a něco jí povídal. Jakmile jsem vešel do dveří, vykroutila se, šibalsky se zaculila a šla ke schodišti.

Nevěděl jsem, jestli se mu vymanila proto, že mne viděla, ani jak dlouho ji takhle objímal. Obě otázky měly určitý vliv na konstrukci přístupu k aféře.

Gallawayovi, tedy popravdě žádnému pořádnému mužskému, nemohl uniknout svěží křehký půvab této mladé ženy, aniž by na něj nějak reagoval. A Hilary byl natolik atraktivní, aby jí jeho pozornost lichotila. Nevzbudila ve mně dojem, že by se jí jeho obdiv protivil. Pravděpodobně ten vztah mezi nimi nebyl nic vážného, nic než malý flirt, uzavřel jsem úvahu. Ke střelbě se to nijak nevztahovalo, ale pochopil jsem, proč mezi paní domu a sestrou vládne napětí.

Zatímco se mi hlavou honily tyhle myšlenky, Gallaway se na mne potutelně zubil.

„S detektivem v domě člověk nikdy neví, kdy je v bezpečí,“ postěžoval si.

Zasmál jsem se. Což byla jediná odpověď, která na toho ptáčka platila.

Po čaji mě Gallaway v jeho sporťáku zavezl do Knownburgu a vysadil mě na prahu domu šerifova zástupce. Nabídl se, že mne odveze zpátky, ale vzhledem k tomu, že jsem nevěděl, jak dlouho se zdržím, musel jsem odmítnout. Najmu si zase vůz.

Shand, šerifova pravá ruka, byl asi třicetiletý velikán a pravý muž na pravém místě: pomalu mluvil, pomalu mu to myslelo, prostě člověk, který se ideálně hodil na svůj úřad v hlavním městě okresu San Yoaquin.

„Vyjel jsem ihned po Gallawayově telefonátu,“ rozšafně začal. „Když jsem tam dorazil, hádám, že bylo asi půl pátý ráno. Nic jsem nenašel. Na střeše nebyly žádný stopy, ale to nic neznamená. Zkusil jsem sám vylízt nahoru a dolů a taky jsem tam nenechal žádný stopy. Půda kolem domu je příliš tvrdá, aby v ní zůstal otisk. Našel jsem pár šlápot, ale nikam to nevedlo. Každej tam pobíhal jak divej, než jsem tam dojel, takže jsem nemoh určit, komu patřily. Pokud jsem moh zjistit, v sousedství se nevyskytujou žádný podezřelý charaktery. Jediní lidi tady vokolo, kteří proti Exonovi něco maj, jsou Deemsovi – starej pán je před několika lety pobil v soudní při, ale všichni – otec a oba chlapci – byli doma, když se střílelo.“

„Jak dlouho tu Exon bydlí?“

„Čtyři – pět let, hádám, ale usedlost vlastní mnohem dýl.“

„Nemáte vůbec žádné indicie?“

„Vo žádnejch nevím.“

„Co víte o jejich rodině?“

Shand se zamyšleně poškrábal na hlavě. Zachmuřil se.

„Hádám, že myslíte Hilaryho Gallawaye,“ řekl pomalu. „Myslel jsem na něj. Gallawayovi se tu vobjevili pár let potom, co její otec farmu koupil. Jak se zdá, Hilary většinu večerů tráví u Adyho v zadním pokoji, kde učí chlapce, jak se hraje poker. Slýchám, že je naučil spoustě lecjakých věcí. Nevim… Víte, ta herna je tichá, žádný rvačky, tak je necháváme napokoji. Já tam přirozeně nechodím. Moc toho o Hilarym nevim – do města jezdí často, prej tu pálí za nějakou holkou, mastí karty a hodně pije. Není to žádný tajemství, že von a starej pán spolu nevycházej. A Hilaryho pokoj je přímo proti Exonovu a jejich vokna nejsou daleko vod sebe. Mno, ale nevim…“

Potvrdil vše, co mi sdělil Gallaway: že kulka vyšla z ráže .38, že v usedlosti nenašel zbraň téhož kalibru a že nevidí důvod, proč podezírat dělníky na farmě.

Příštích pár hodin jsem ve městě mluvil s kýmkoliv, kdo byl ochotný se rozpovídat a nedozvěděl jsem se nic, co by stálo za hození na papír. Najal jsem si tedy vůz a nechal se odvézt do přechodného domova.

Gallaway se ještě nevrátil. Jeho paní a Barbru Caywoodovou jsem zastihl v jídelně u mléka a sušenek; rád jsem se k nim připojil. Sestra říkala, že Exon usnul, tak jsme si povídali a rozešli se o půl jedné.

Můj pokoj byl hned vedle ošetřovatelčina, na téže straně haly, která horní patro dělila na dvě části.

Sepsal jsem denní hlášení, vykouřil doutník, pak jsem si kapsy vycpal revolverem a baterkou, sešel po schodišti tichého domu a kuchyňskými dveřmi se vydal na obhlídku.

Měsíc teprve vycházel, ale i tak jsem vágně viděl keře, hospodářská stavení a dům – pochopitelně. Držel jsem se pokud možno ve stínu a celý pozemek jsem prošel. Všude byl klid.

Naprostý nedostatek jakékoli evidence nasvědčoval, že po Exonovi nejspíš vypálil polekaný zloděj, když se nemocný nějak nepředvídaně pohnul. Jestli tomu tak bylo, byla malá pravděpodobnost – snad jedna ku tisíci – že k něčemu dojde. Byl jsem však neklidný, neusnul bych.

V garáži chyběl Hilaryho sporťák, dosud se nevrátil z města. Pod okny dělníků jsem zůstal stát, až jsem slyšel chrápání ve třech stupnicích a ujistil se, že bezpečně odpočívají.

Po hodině jsem toho šuntání měl dost a vrátil se do domu. Svítící ciferník hodinek ukazoval 2:35, když jsem stál u dveří čínského kuchaře a naslouchal jeho pravidelnému oddychování.

Zopakoval jsem si to u dveří Figgsových, až mi ucho řeklo, že spokojeně spí. U dveří paní domu jsem musel několik minut čekat, než vzdychla a zašustily povlaky. Barbra dýchala hluboce a zdravě s bezstarostností mládí, které netrápí zlé sny. Náš nemocný pochrupoval s občasným zakašláním rekonvalescenta po zápalu plic.

Vrátil jsem se do svého pokoje, neboť naslouchací túra dopadla zdárně.

Nechtělo se mi spát, cítil jsem jakousi nervozitu. Přenesl jsem si židli k oknu, díval se na ozářenou řeku a údolí, vykouřil další doutník a přemílal si celý případ snad po sté, ačkoli nového jsem nic nevymyslel.

V domě i venku byl absolutní klid.

Do toho zahřměla těžká exploze zbraně, vypálené uvnitř domu. Hnal jsem se přes pokoj, vtrhl do haly.

Halu plnil frenetický křik ženského hlasu.

Vrazil jsem do pokoje Barbry Caywoodové. V šikmých měsíčních paprscích jsem ji uviděl sedět uprostřed lůžka, oči zděšeně vykulené. Výkřik jí zkomíral v hrdle.

Bleskurychle jsem vše obhlédl, přehodil nohu přes okenní parapet.

Vtom zahřměl další výstřel – v Exonově ložnici.

Dívčina hlava sebou škubla tak prudce, až se zdálo, že jí musí prasknout vaz – přitiskla si obě ruce na prsa – a tváří padla do peřin.

Nevím, jestli jsem proletěl skrz, přes či okolo paravanu ve spojovacích dveřích. Oběhl jsem Exonovu postel. Ležel na boku na podlaze čelem k oknu. Přeskočil jsem ho a vyklonil se přes parapet.

Ve dvoře jasně osvětleném měsícem v zenitu se nic nehýbalo. Žádné zvuky úprku. Za chvilku, zatímco jsem z okna stále zkoumal okolí, přiběhli od ubytovny bosí dělníci ve spodním prádle, jak vyskočili z postelí. Zavolal jsem na ně, aby se kolem domu rozestavěli jako hlídky.

Do ložnice se sběhla celá domácnost. Gong Lin s Adamem Figgsem uložili Exona zpátky do postele. Paní a Emma Figgsová se skláněly nad Barbrou a snažily se zastavit krev prýštící z rány v jejím boku.

Poslal jsem Adama k telefonu, aby vzbudil doktora a šerifova zástupce, a pádil po schodech dolů a ven.

Za dveřmi jsem se málem srazil s Hilarym Gallawayem. Přicházel od garáže. Tváře měl zardělé a dech výmluvně svědčil o občerstvení provázejícím karban v zadní místnosti u Adyho, ale kráčel rovně a jak měl ve zvyku, líně se usmíval.

„Co znamená ten vzruch?“

„Totéž jak minulou noc! Potkal jste cestou někoho? Vůz? Viděl, jak někdo opouští pozemek?“

„Ne.“

„Dobře. Sedněte do toho vašeho sporťáku a žhavte gumy opačným směrem. Stopněte každého, koho doženete, nebo kdo vypadá podezřele. Máte zbraň?“

Stočil se poslušně na podpatku, přes rameno křikl „Tu ve voze“ a rozběhl se.

Chlapi z farmy stáli pořád ještě na postech. Pročesal jsem celé okolí od severu k jihu a od východu k západu. Napadlo mne, že jsem možná zašlapal stopy, které bych mohl najít, až se rozední, ale vsadil jsem na šanci, že útočník se skrývá někde poblíž. A Shand beztak tvrdil, že půda je tu příliš suchá, aby v ní zůstaly otisky nohou.

Na štěrku před domem jsem našel pistoli, z níž bylo vypáleno – lacinou osmatřicítku, lehce zrezavělou, páchnoucí čerstvě spáleným prachem. V zásobníku byly tři nepoužité náboje.

Mimo zbraně jsem neobjevil nic. Vrah – dívka byla těžce zraněná – se prostě vypařil do vzduchu.

Když se dostavil Dr. Rench a Shand, bezvýsledného pátrání jsem nechal. Nedlouho po nich se vrátil Hilary. S prázdnýma rukama.

Snídaně probíhala v melancholické náladě – vyjma Hilaryho. Přemáhal se, aby o nočním poprasku otevřené nežertoval, ale oči mu zajiskřily, kdykoliv se střetly s mým pohledem, a já věděl, že noční střelbu přímo před mým nosem pokládá za ohromně povedený vtip. Nicméně z ohledu na jeho paní zachoval vážnou tvář.

Paní Gallawayová nás zakrátko opustila. Nahradil ji Dr. Rench. Sdělil nám, že jeho pacienti jsou v celkem dobrém stavu a oba se uzdraví.

Kulka se otřela o dívčina žebra a hrudní kost a probila se hrudním svalstvem – dovnitř na pravé straně a ven na levé. Byla v bezvědomí, leč krom ztráty krve a šoku byla mimo nebezpečí.

Exonovi dal utišující léky, řekl doktor, po nichž usnul. Vplížili jsme se se Shandem do ložnice, abychom ji prohledali. Kulka přistála opět ve veřejích, asi o pět palců vyš nad tou ze včerejší noci. Druhá prolétla paravanem a až prošla dívčiným tělem, zasekla se do omítky. Obě kulky jsme vydolovali. Byly střely vypálené od okna – zvenčí nebo uvnitř.

Připadal jsem si jak účastník filmového hororu o neviditelných fantomech noci. Ten den jsme se Shandem čínského kuchaře, dělníky a Figgsovy nabodli na rozen a smažili je nelítostně celé hodiny. Vyšli z toho bez poskvrny – nezjistili jsme nic, střílení jsme nikomu z nich nemohli přičíst.

A Gallaway mne celý den následoval, kam jsem se hnul, v očích potměšilý třpyt, který jasněji než jakákoli slova říkal: „Jsem logicky jediný podezřelý. Pročpak si na mně nevyzkoušíš váš třetí stupeň mučinkání?“ Já se však na něj culil a na nic jsem se ho nezeptal.

Odpoledne se Shand musel vrátit do Knownburgu. Později mi telefonoval, že Gallaway odjel z města dost brzy. Pakliže ujížděl jeho obvyklým závodním tempem, mohl být doma asi půlhodinu před střelbou.

Den uběhl až příliš rychle a já se hrozil nadcházejících hodin. Dvě noci za sebou někdo usiloval o Exonův život – a nyní se blížila třetí.

U večeře Hilary prohlásil, že tento večer hodlá strávit doma. Knownburg – podotkl zlomyslně – je v porovnání mnohem nudnější.

Dr. Rench se po jídle omluvil s tím, že se vrátí co nejdříve, musí však navštívit dva pacienty na opačném konci města. Ošetřovatelka nabyla vědomí, ale byla tak hysterická, že jí musel dát opiát. Nyní tudíž spala. Exon klidně odpočíval, přestože měl vysokou horečku.

Zašel jsem za ním a pokusil se ho jemně vyzpovídat. Odmítl se se mnou bavit a připadal mi hodně nemocný; nechtělo se mí na něj tlačit.

Zeptal se pouze, jak je děvčeti.

„Doktor myslí, že se z toho dostane. Utrpěla šok a značnou ztrátu krve. Řekl, že jestli si v jednom z hysterických záchvatů nestrhá obvazy a nevykrvácí, bude za několik týdnů v pořádku.“

Nato vešla paní Gallawayová a já se vrátil dolů; v salonu se mne zmocnil Hilary, který mnohomluvně naléhal, abych mu vyprávěl o případech, které jsem rozlouskl, a nesmírně se bavil mými rozpaky. Nemilosrdně si ze mne utahoval – a já v nitru vřel. Navenek jsem si udržel mírný ironický úsměv, leč zakrátko mne vysvobodila jeho paní.

Oba pacienti usnuli, sdělila nám. Využil jsem toho a s výmluvou, že musím něco napsat, jsem jejímu tyranskému manželovi unikl. Ne však do svého pokoje.

Místo psaní jsem se vplížil do dívčiny ložnice, po špičkách přešel k vestavěnému šatníku a potichu do něho vklouzl. Dveře jsem nedovřel. Paravan byl ze spojovacích dveří odstraněn, takže jsem přes Exonovu postel viděl na okno, z něhož vyšly už tři výstřely, a jen Bůh věděl, co vyjde příště.

Čas se zvolna vlekl a já byl z nehybného čekání ztuhlý. S tím jsem ovšem počítal.

Paní přišla dvakrát zkontrolovat oba spící. Pokaždé jsem dveře přitáhl, dokud jsem nezaslechl její tiché kroky v hale.

Hned po její druhé návštěvě a ještě než jsem měl čas dveře znovu otevřít, jsem zaslechl šramot a nato měkké tlapkání. Netušil jsem, co se děje. Bál jsem se do dveří strčit. Stál jsem ve svém úkrytu a čekal.

Tlapkání bylo hlasitější – bosé nohy se blížily – minuly šatník.

Vyčkával jsem.

Takřka nehlučné zašustění. Pauza. Pak tiché trhavé zvuky.

Vyšel jsem ze šatníku, pistoli v ruce.

Vedle dívčina lože, skloněný nad jejím omámeným tělem, stál Talbert Exon. Tváře měl rozpálené horečkou, pod zvlhlou noční košilí čouhaly vyzáblé nohy. V jedné ruce držel pokrývku, kterou jí odtáhl z těla. Prsty druhé ruky svíraly úzký růžový pruh náplasti přidržující obvazy k pokožce a který právě odtrhl.

Cosi si bručel, oběma rukama hrábl po obvazech.

Šílený, horečnatý lesk jeho očí mne polekal, hrozba zbraně na něho zřejmě nepůsobila. Skočil jsem k němu, ruce mu srazil, uchopil ho do náruče a nesl ho za vzteklého klení, kopání a škrábání zpátky do postele. Pak jsem svolal rodinu.

Hilary, Shand – který znovu přijel z města – a já jsme seděli v kuchyni s kávou a cigaretami, zbytek domácnosti Dr. Renchovi pomáhal v boji o Exonův život. V posledních třech dnech prošel chorý muž rozčilením, jež by stačilo podlomit síly zdravému, natož rekonvalescentovi po pneumonii.

„Proč ji ten starý ďábel chtěl zabít?“ žasl Gallaway.

„Bůhví,“ připustil jsem popuzeně. „Nevím, proč chtěl, aby zemřela. Faktem je, že se o to pokoušel. Pistole byla nalezena na místě, kam ji mohl hodit, jakmile zaslechl moje kroky. Když byla dívka postřelena, byl jsem v její ložnici. Skočil jsem k oknu, na střeše nikdo nebyl. Vy jste přijel z Knownburgu, dorazil sem hned po střelbě a přesto jste cestou nikoho nepotkal. A přísahám, že nikdo nemohl prchat žádným jiným směrem, aniž bych ho já nebo dělníci z farmy nespatřili.

A pak jsem Exonovi po večeři řekl, že se děvče uzdraví, pakliže si nestrhne obvaz, což mu vnuklo nápad, jak se jí zbavit. Věděl, že je pod vlivem opiátu – možná si myslel, že všichni budou věřit, že si je strhla sama.

Od plánu k provedení byl pouze krůček – když jsem ho zastavil, odtrhl už jeden pruh náplasti. Střílel po ní záměrně, a to je fakt. U soudu bych to těžko prokazoval, protože neznám motiv, ale vím, že to udělal. Doktor si myslí, že se soudu nedočká. V úsilí, aby děvče zabil, zabil sám sebe.“

Hilary na mne vycenil stoličky. „Snad máte pravdu. Vy jste mně ale povedený detektiv! Proč jste nepodezíral mne?“

„Podezíral,“ uchechtl jsem se. „Ale ne dost.“

„Proč ne? Co když jste na omylu?“ protáhl s gustem. „Víte, že můj pokoj je hned naproti. Tu první noc jsem mohl vylézt oknem, proplížit se přes střechu verandy, prásknout po něm, utíkat zpátky a hupsnout dovnitř.

A druhou noc – když jste tu už byl? Měl jste zjistit, že jsem město opustil dřív, s nadbytkem času, abych vůz zaparkoval kousek odtud, vypálil ty dvě kulky, protáhl se ve stínu kolem domu, doběhl k autu a pak zajel do garáže. Také byste měl vědět, že mám pošramocenou pověst – jsem přece černá ovce rodiny. Navíc jsem se vám přiznal, že starého pána nemám rád. A motiv? Fakt, že moje paní je Exonovou jedinou dědičkou. Doufám“ – vytáhl bolestně obočí jak na scéně – „že si nemyslíte, že by mi v sem tam nějaké vraždě bránily morální skrupule.“

Zasmál jsem se. „Jistěže ne.“

„Nu, co tedy?“

„Kdyby byl Exon býval zavražděn hned tu první noc a já sem přišel, dávno byste byl žertoval tak leda s žalářníkem. Byl bych po vás šel, i kdyby byl zavražděn během druhé noci, jenže mi nepřipadáte jako člověk, který by zvrtal tak snadný úkol – každopádně ne dvakrát. Abyste ho nezasáhl, pak utekl a jeho nechal naživu.“

Mocně mi potřásl rukou.

„Jaká útěcha, že někdo ocenil aspoň jednu z mých řídkých předností.“

Talbert Exon pro mne před smrtí poslal. Říkal, že chce zemřít s ukojenou zvědavostí, takže jsme si vyměnili informace. Já mu pověděl, proč jsem ho začal podezřívat, a on mi vysvětlil, proč chtěl zabít Barbru Caywoodovou.

Před čtrnácti lety zabil svoji manželku, ne však pro peníze z pojistky, nýbrž v záchvatu nepříčetné žárlivosti. Nicméně důkazy činu zakryl tak důkladně, že ho nemohli usvědčit. Soudu unikl, ač výčitky svědomí ho pronásledovaly, až se staly posedlostí.

Věděl, že dobrovolně se nikdy nepřizná – na to se měl moc rád – a věděl, že důkazy o jeho vině nikdy nevyjdou najevo. Hrozil se možnosti, že někdy ve spánku nebo v opilosti by mohl vyžvanit dost, aby ho to přivedlo na šibenici.

Dumal nad tím příliš často a nakonec propadl morbidnímu strachu – věčně ho pronásledoval. Vzdal se alkoholu, to bylo lehké. Zabránit náhodným eventualitám však nebylo v jeho moci.

A pak se to konečně stalo: onemocněl zápalem plic, týden o sobě nevěděl a děsil se, že se prořekl. Když se z deliria probral, opatrně se ošetřovatelky vyptával. Odpovídala vyhýbavě, nechtěla mu říct, jestli o něčem v horečkách nemluvil. A pak ji náhodou přistihl, jak ho pozoruje se záští – s intenzivním odporem.

Dovtípil se, že žvanil o vraždě své ženy. Jal se tedy plánovat, jak se sestry zbavit, než někomu vyzvoní, co slyšela. Pokud potřeboval její pomoc a zůstávala u něj, cítil se v bezpečí. Doufal, že profesionální etika jí zavře pusu – že snad jeho tajemství nebude vytrubovat do světa. Možná to ani nikomu neřekne. Ale pro všechna ta „snad“ a „možná“ musel zabránit, aby opustila dům.

Potají denně zkoušel své síly, až dokázal po pokoji trochu chodit a udržet zbraň pevně v ruce. Jeho postel stála pro jeho plán na výhodném místě – v přímé linii s oknem, spojovacími dveřmi a dívčinou postelí. V šatníku, v zastrčeném koutku měl starou krabici a v ní pod snůškou krámů pistoli. Ty věci v krabici nikdy nikdo neviděl a pistoli pravděpodobně nikdo nevystopuje k jeho osobě.

První noc vyndal zbraň, odstoupil kousek od postele a vpálil kulku do veřejí. Skočil do postele a zbraň schoval pod pokrývky, kde by ji nikdo nehledal, než ji bude moci znovu uložit do krabice.

Víc příprav nebylo zapotřebí. Ustavil tak, že mu někdo usiluje o život, a zároveň ukázal, že kulka míněná pro něho může snadno proletět i otevřenými dveřmi a zasáhnout nevinnou oběť.

Druhou noc vyčkal, až se dům uklidní. Nato škvírou v křídlech japonského paravanu koukl na děvče, které v odraženém svitu měsíce viděl docela slušně. Vyskytl se nepředvídaný zádrhel. Když od paravanu ustoupil dost daleko, aby na něm nezůstaly pozůstatky střelného prachu, na děvče – pokud leželo – neviděl. První kulku tedy vpálil do dveřního rámu, aby ji vzbudil.

Vyplašeně se s křikem posadila a on po ní střelil. Zamýšlel po ní pro jistotu vystřelit ještě jednou – což mu znemožnil můj příchod. Znemožnil mu ukrýt zbraň, a tak ji s posledními silami vyhodil z okna.

Krátce po poledni skonal a já se vrátil do San Francisca.

Jeho smrtí případ ještě úplně neskončil, měl dovětek.

Účtárna Kontinentální agentury – jak to v byznysu obvykle chodí – poslala Gallawayovi účet za mé služby. K jeho šeku byl pro mne přiložen dopis, z něhož část cituji:

NOČNÍ STŘELBA

Night Shots, Feb 1924