ZÁKRUTY KLAMU

Zigzags of Treachery, Mar 1924

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

„Vanci, co o smrti Dr. Estepa vím, jsem vyčetl z tisku,“ namítl jsem.

Hubený šedý obličej Vance Richmonda vyjadřoval nechuť.

„Novinové články nejsou spolehlivé a přesné. Povím vám vztažné body, pokud jsem s nimi obeznámen, ačkoli předpokládám, že si je ověříte, abyste měl informace z první ruky.“

Přikývl jsem a advokát pokračoval. Každé slovo napřed pečlivě zformoval rty, než je vyslovil.

„Dr. Estep přišel do San Franciska v roce 98 či 99 – mladý, pětadvacetiletý lékař s čerstvě orazítkovanou licencí. Otevřel si zde ordinaci, a jak zajisté víte, časem si získal pověst skvělého chirurga. Oženil se asi dva nebo tři roky po příchodu do města. On a jeho paní se spolu zdáli být šťastnější, než bývá průměr. Děti neměli.

Z jeho minulosti, než se sem přistěhoval, není nic známo. Manželce pouze řekl, že se narodil a vyrůstal v Parkersburgu v Západní Virginii a že jeho mládí doma bylo tak nešťastné, že se ho snaží vymazat z paměti. A že na ně nerad myslí, nerad o něm mluví. Tohle je důležité!

Před dvěma týdny – třetího tohoto měsíce odpoledne – přišla do jeho ordinace žena. Ordinoval ve své rezidenci na Pine Street. Zdravotní sestra a zároveň recepční, Lucy Coeová, ji uvedla do ordinace, načež se vrátila k psacímu stolu v přijímacím pokoji.

Z rozhovoru nic neslyšela, zavřenými dveřmi k ní občas dolehl hlas ženy – zvýšený, rozčilený hlas zněl prosebně. Sestra porozuměla jediné celé větě Prosím! Prosím! vykřikla žena ‚Neodmítej mne!‘ Žena v ordinaci setrvala asi patnáct minut. Odcházela se vzlykáním do kapesníku. Dr. Estep se o návštěvnici nešířil. Jeho paní se o této návštěvnici dozvěděla teprve po jeho smrti.

Nazítří k večeru, když si sestra oblékala kabát připravená odejít, Dr. Estep vyšel z ordinace s kloboukem na hlavě a dopisem v ruce. Všimla si jeho bledosti – byl bílý jako moje uniforma – a toho, že kráčí opatrně jako člověk, který se má na pozoru, aby nekolísal.

Zeptala se, jestli není nemocný. Na to odpověděl, že to nic není, že za pár minut bude v pořádku. Poté odešel. Sestra zamkla, vyšla z domu hned za ním a viděla ho hodit dopis do poštovní schránky na rohu. Potom se vrátil do domu.

Deset minut nato – nemohlo to být později – scházela paní Estepová po schodišti k přízemí a v tom okamžiku se z ordinace ozval výstřel. Běžela dovnitř – nikoho nepotkala. Její manžel stál u psacího stolu, potácel se, v pravém spánku ránu a kouřící revolver v ruce. Právě k němu dospěla a obejmula ho, když se svalil přes stůl. Byl mrtvý.“

„Nikdo jiný – ani některá ze služebných nemůže potvrdit, že paní do ordinace vešla až po výstřelu?“ otázal jsem se.

Advokát rozhodně zavrtěl hlavou.

„Ne, k čertu! To je ten problém!“

Po tomhle citovém výlevu se mu hlas vyrovnal a pokračoval ve vyprávění.

„Raníky přinesly zprávu o jeho smrti a odpoledne se do domu dostavila žena, která ho den předtím navštívila. Ukázalo se, že je Estepovou první manželkou – tedy jeho zákonitou ženou. Velice rád bych o tom pochyboval, ale nemohu. Ani v nejmenším. Byli sezdáni ve Filadelfii v roce 96. Má řádně ověřenou kopii zápisu. Pro jistotu jsem si to dal ve Filadelfii ověřit a je tedy jisté, že Dr. Estep a tato žena – za svobodna Edna Fifová – byli skutečně sezdáni.

Ona tvrdí, že ji po dvouletém manželství opustil. Což by bylo v 98 nebo krátce předtím, než přijel do San Franciska. Identifikační doklady má v pořádku – je skutečně Ednou Fifovou, která se za něj provdala. A mí agenti na východě našli pozitivní důkazy, že Estep ve Filadelfii ty dva roky opravdu praktikoval.

A je tu další bod. Estep říkal, že se narodil a vyrůstal v Parkersburgu. Zavolal jsem tam, ale nenašlo se nic, co by dokládalo, že tam kdy pobýval. Další dotaz ukázal, že na adrese, kterou dal své ženě, nikdy nebydlel. Nezbývá tedy než usoudit, že jeho řeči o nešťastném mládí byly výmyslem, aby se vyhnul všetečným otázkám.“

Přerušil jsem ho. „Pokusil jste se zjistit, jestli se doktor se svou první manželkou třeba nerozvedl?“

„Teď na tom pracuji, pomalu však nabývám dojem, že ne. Tak abych pokračoval. Tato žena – pro snazší identifikaci Edna – říká, že se o manželově pobytu dověděla nedávno a přišla za ním se snahou o smíření. Požádal ji, aby mu dala čas na rozmyšlenou, s tím, že jí své rozhodnutí sdělí do dvou dnů.

Osobně se domnívám, protože jsem s Ednou několikrát hovořil, že se doslechla o jeho zámožnosti a šlo jí víc o peníze než o jeho osobu. Což ovšem není podstatné.

Vyšetřovací orgány se zprvu přiklonily k názoru, že doktorova smrt byla sebevražda. Když se však vynořila Edna, druhou ženu – moji klientku – zatkli a obvinili z vraždy.

Policie zastává teorii, že okolnosti doktora přinutily, aby se druhé manželce doznal k bigamii. A ona, dumajíc o jeho klamu, a že vlastně není jeho manželkou, dostala nakonec takový vztek, že po odchodu sestry vtrhla do ordinace a zastřelila ho revolverem ze zásuvky stolu; prý musela vědět, že ho tam má.

Já ovšem nevím, s jakými důkazy vyrukuje obžaloba, z novin však plyne, že bude stavět na jejích otiscích prstů na revolveru, jímž byl zabit – na převrhnutém kalamáři na stole – na cákancích inkoustu na jejích šatech a na inkoustovém otisku její ruky na roztržených novinách na desce stolu.

Naneštěstí první věc, již učinila, bylo vyproštění zbraně z manželovy ruky. Proto jsou na ní její otisky. Jak jsem předeslal, klesl právě ve chvíli, kdy ho obejmula, a ačkoliv její paměť není v tomto bodu zcela jasná, dá se předpokládat, že ji při pádu strhl s sebou. Proto ten překocený kalamář, roztržené noviny a cákance inkoustu. Obžaloba se však pokusí porotu přesvědčit, že se to stalo před střelbou – že jsou důkazem zápasu.“

„Nevypadá to tak zle,“ podotkl jsem.

„Nebo zatraceně zle – záleží na tom, jak se na to díváte. A pro mou klientku se to přihodilo ve velmi nepříznivé době. Během posledních měsíců došlo k pěti zeširoka roztahovaným vraždám mužů, které ženy zabily buď ze žárlivosti, nebo že je jejich milý podvedl, či kvůli obojímu.

Ani jedna z té pětice nebyla odsouzená. Následkem toho tisk, veřejnost a dokonce i soudní stolice požadují přísnější uplatňování spravedlnosti. Noviny paní Estepovou napadají tak bezohledně, kam až jim dovoluje strach ze žaloby o nactiutrhání. Spojily se proti ní ženské spolky a každý vykřikuje, že se z ní musí učinit výstražný příklad.

A k tomu, jako kdyby to nestačilo, státní žalobce prohrál poslední dva případy a tentokrát půjde po krvi – den voleb se blíží, že ano.“

Klidný ovládaný hlas rozčileně stoupal.

„Co si myslíte?“ horlil Richmond. „Vy jste detektiv. Pro vás je tohle známý otřelý případ. Jste víceméně otrlý, a kde se jedná o nevinu, značně skeptický. Já ale vím, že paní Estepová manžela nezabila. Neříkám to proto, že je mojí klientkou! Byl jsem doktorovým právníkem a přítelem, a kdybych si myslel, že je vinna, učinil bych všechno, co je v mé moci, abych ji pomohl usvědčit. Vím, že ho nezabila – nedokázala by ho zavraždit.

Je nevinná, jenže půjdu-li k soudu s tím, co teď mám, prohrajeme! Veřejný sentiment proklamuje, že ženským kriminálním živlům se prokazuje příliš mnoho shovívavosti. V jejím případě se kyvadlo zhoupne opačným směrem – paní Estepová, jestli ji usvědčí, dostane nejvyšší trest. Teď její život závisí na vás! Můžete ji zachránit?“

„Nejlepším počátkem je dopis, který odeslal těsně před smrtí,“ poznamenal jsem bez ohledu na všechno povídání, jež nesouviselo s fakty. „Vsadil bych se, že když člověk napíše dopis a nato se odpráskne, obsah sebevraždu vysvětluje, nebo se k ní vztahuje. Co říká Edna? Zeptal jste se jí na něj?“

„Ovšem. Popírá, že ho obdržela.“

„Ach tak! Jestli se doktor zabil kvůli ní, pak by podle všech pravidel měl být adresován jí. Mohl také psát druhé ženě, ale nač by jí to posílal poštou? Měla by Edna důvod, proč lhát?“

„Ano,“ vysvětlil právník zvolna. „Jistěže by měla. Doktorova poslední vůle zanechává všechen majetek druhé ženě. Edna, zákonitá manželka, může tuto vůli změnit. Jestli se však prokáže, že druhá žena o existenci té první neměla ponětí – že skutečně věřila, že je Estepovou zákonitou manželkou, pak nejspíš obdrží alespoň část pozůstalosti. Nemyslím, že by jí to nějaký soudce upřel a připravil ji o celé jmění. Pakliže ji však soud shledá vinnou, nezdědí po zemřelém ani šesták. Zákon říká, že vrah nemůže po oběti dědit. V tom případě by majetek připadl Edně.“

„Zanechal dost, že to opačné straně stojí za to, aby nevinnou osobu dostala za mříže?“

„Zhruba půl milionu. Polovina této částky není právě zanedbatelným lákadlem.“

„Jak Ednu znáte, myslíte, že by se s tím spokojila?“

„Mezi námi, myslím, že ano. Nečinila dojem osoby s nesmlouvavými zásadami.“

„Kde se ubytovala?“

„Momentálně v hotelu Montgomery. Stálé bydliště má, myslím, v Louisvillu. Jsem přesvědčen, že jestli s ní budete mluvit, ničeho nedocílíte. Zajistila si služby právníků Somerset, Somerset a Quill, což je mimochodem velmi úctyhodná firma. Nebude se s vámi bavit, odkáže vás na ně. Ti vám ovšem nic neřeknou. Jestli jedná nečestně, třeba v tom, že zapírá, že manželův dopis obdržela, je jisté, že Somerset a Quill o tom nevědí.“

„Mohu si promluvit s vaší klientkou, paní Estepovou?“

„Obávám se, že ne. Snad za den či dva. Je na pokraji zhroucení. Vždycky byla křehká a šok z manželovy tragické smrti, po níž následovalo zatčení a uvěznění, je na ni příliš mnoho. Víte, je v městské věznici – bez možnosti kauce. Snažil jsem se, aby ji přeložili do vězeňského oddělení Městské nemocnice. Všichni si však myslí, že nemoc jen předstírá. Obávám se o ni, je skutečně v zoufalém stavu.“

Hlas mu opět zjihl, tak jsem sáhl po klobouku, utrousil cosi o tom, že se raději pustím hned do práce, a odešel. Nesnáším tyhlety výlevy. Když nejsou dost účinné, aby se vám dostaly pod kůži, jsou trapné. A jsou-li účinné, kalí rozum.

 

 

KAPITOLA DRUHÁ

 

Příštích pár hodin jsem promarnil výslechem Estepova služebnictva. V kritické době nebyl nikdo z nich poblíž místa činu, ani neviděl paní Estepovou odcházet dolů.

Po spoustě telefonátů jsem objevil Lucy Coeovou, zdravotní sestru, v bytě na Vallejo Street. Malá, bryskní, věcná osůbka okolo třicítky.

Což vyčistilo otázky, tykající se ordinace. Vydal jsem se do hotelu Montgomery s neotřesitelnou vírou v zázraky (k nimž obvykle nedojde) a doufal, že najdu Estepův dopis, poněvadž jsem věřil, že ho Edna dostala a schovala.

V hotelu jsem měl výtečnou pověst, dokonce tak vynikající, že mi vedení povolilo všechno, co se příliš markantně neodchylovalo od mezních hranic zákona. Jakmile jsem vešel, jal jsem se shánět manažerova asistenta Staceyho.

„Tahleta paní Estepova, co se tu usídlila,“ vyptával jsem se ho. „Co o ní víte?“

„Já nic, ale jestli pár minut počkáte, uvidíme, co se dá zjistit.“

Byl pryč asi deset minut.

„Zdá se, že toho moc nebude. Zeptal jsem se telefonistek, kluků z výtahu, pokojských, úředníků a domácího detektiva. Moc mi toho neřekli.

V knize hostů udala, že je z Louisvillu. Zápis je z druhého tohoto měsíce. Nikdy dříve tu nebyla; vypadá to, že se ve městě nevyzná – musí se na cestu vyptat v recepci. Poštovní úředníci nepamatují, že by dostala nějaké dopisy a telefonistky v centrále nemají zápis, že by jí někdo volal.

Má pravidelné zvyky – odchází ráno okolo desáté nebo později a vracívá se před půlnocí. Nikdo se po ní neptal, asi nemá žádné známé ani přátele.“

„Pohlídali byste její poštu a dali mi vědět, odkud a kdo jí píše, pokud obálka udává zpáteční adresu?“

„Samosebou.“

„A mohla by děvčata v centrále odposlouchávat její hovory?“

„To víte, že ano.“

„Je na pokoji?“

„Ne, před chvilkou odešla.“

„Fajn! Chtěl bych ho prohledat.“

Stacey si rozpačitě odkašlal.

„Musíte – ech – je to tak důležité? Rád bych vám vyhověl, ale –“

„Tohle je opravdu důležité,“ ujistil jsem ho. „Na tom, co se o ní dozvím, závisí život jiné ženy.“

„Nu… tak dobře!“ pokývl. „Řeknu recepčnímu, aby nám dal vědět, kdyby přišla dřív, než budete hotov.“

V pokoji byly dvě cestovní tašky a kufr, všechny zámky otevřené. Neobsahovaly jedinou stopu – žádnou korespondenci – nic. To nic mi vnuklo myšlenku, že předpokládala, že její věci někdo prohrabe.

Dole v hale jsem si zvolil pohodlné křeslo, odkud jsem viděl na řady klíčů, a čekal na první pí. Estepovou. Bylo to dlouhé čekání. Když přišla v 11:15, káva, kterou jsem popíjel, abych neusnul, mi žbluňkala až v krku.

Edna byla vysoká, mohlo jí být pětačtyřicet až padesát. Nesla se vzpřímeně a sebejistě, oděná s vybraným vkusem. Obličej kolem úst a brady byl na ženu dost tvrdý; vcelku nebyla nijak škaredá – činila dojem rázné osoby. Žena, která co si umane, to taky dostane.

 

 

KAPITOLA TŘETÍ

 

Když jsem příštího dne zrána vcházel do hotelové haly, odbíjelo osm. Tentokrát jsem si vybral posezení nedaleko zdviží.

Pí. Estepová opustila hotel v 10:30 se mnou v patách. Popírání manželova dopisu napsaného těsně před smrtí mi jaksi nezapadalo do rámce pravděpodobnosti. V detektivním řemesle je jedno dobré motto: „Máš-li pochyby – sleduj.“

Po snídani na Farell Street se vydala do nákupní zóny a dlouho, předlouho, jak mi aspoň připadalo, mne prováděla těmi nejpřecpanějšími částmi přelidněných obchodních domů, co jí přišly do cesty.

Nic nekoupila, ale všechno si poctivě prohlížela, a já capal za ní, a snažil se jednat jako nezkušený chlapík při nákupu pro manželku. Statné ženy do mne vrážely, tenké mne postrkovaly a všechny mi šlapaly na kuří oka.

Konečně když jsem vypotil přebytečná kila, vydala se k Union Square, kráčejíc nonšalantně jako na procházce. Ve třech čtvrtinách ulice se najednou obrátila a vracela se, kudy přišla, ostře si prohlížejíc kolemjdoucí. Když přecházela kolem mne, seděl jsem na lavičce a četl stránku včerejších novin z odpadového koše. Nesla se po Post Street ke Kearny, tu a tam se zastavila, nahlížejíc jakoby do výkladů, a já šlapal chodník za ní, někdy téměř vedle ní a někdy před ní.

Dívala se po tvářích a snažila se vypátrat, jestli ji někdo sleduje či nikoliv, ačkoli v těchto rušných ulicích to byl nadlidský úkol. Pro mne to znamenalo výhodu, v opuštěných čtvrtích by to bylo horší.

Pro sledování platí čtyři pravidla: Drž se za subjektem, pokud je to možné. Nikdy se před ním nesnaž chvatně ukrýt. Chovej se přirozeně, ať se děje cokoliv. A nikdy se nestřetni s jeho očima. Když se dodržují, je sledování ta nejsnadnější věc na světě. Pro každého, i pro amatéra.

Pí. Estepová se ujistila, že s sebou nevláčí stín, a u stanoviště taxíků před kostelem sv. Františka do prvního nastoupila, já si vzal poslední a vyrazili jsme. Na Post Street ve směru k Laguně zajel taxík k chodníku a zastavil. Žena vystoupila, zaplatila řidiči a vydala se schodištěm k činžovnímu domu. Můj vůz zastavil s běžícím motorem o blok dříve.

Jakmile taxík zmizel za rohem, pí. Estepová se objevila ve dveřích, sešla na chodník a vydala se dolů Lagunou Street. Setsakra opatrná paní!

„Předjeďte ji,“ řekl jsem šoférovi.

Dojížděli jsme ji, když se zastavila u jednopatrového činžáku, kde zazvonila. Dům obsahoval zřejmě čtyři byty s jednotlivými vchody. Zvonek, jenž stiskla, patřil k bytu na pravé straně horního poschodí.

Opatrně jsem z vozu vyhlížel ke dveřím, zatímco šofér hledal příhodné místo k parkování před sousedním blokem.

Hlídal jsem vchod do 5:35, kdy vyšla, zastavila si taxi, vrátila se do Montgomery a do pokoje.

Zavolal jsem starého pána, takto šéfa sanfranciské pobočky Kontinentální detektivní agentury, a požádal ho, aby mi dal zjistit, kdo bydlí v bytě na Laguna a co je zač.

Pí. Estepová povečeřela v hotelu, potom zašla do divadla a vůbec se nestarala, jestli má za sebou stín. V pokoji zmizela něco po jedenácté, já si oddechl a šel domů.

 

 

KAPITOLA ČTVRTÁ

 

Příští ráno jsem sledování Edny předal Dicku Foleyovi a vrátil se do agentury; čekal jsem na Boba Teala, který vyšetřil nájemníky na Laguně. Přišel něco po desáté.

„Bydlí tam chlap jménem Jacob Ledwich,“ sděloval. „Je to podrazník, ale v čem jede, nevím. Přátelí se s Wopen Healym, takže musí bejt stejná sorta! ‚Porky‘ Grout se vyjádřil, že je to prvotřídní gauner a člen hráčskýho gangu. Jenže Pórky, když z toho kouká pětka, je s to ti namluvit, že biskup je kasař, co vykrádá sejfy.

Tendle Ledwich opouští dům povětšinou v noci a zdá se, že je pěkně zazobanej. Možná nějaká vyšší třída v tom gangu. Má buicka, poznávací značka 645-221. Garážuje ho za rohem, ale zdá se, že fáro neužívá moc často.“

„Jak vypadá?“

„Je to vazba. Hromotluk. Měří něco pod dva metry – klidně může vážit sto dvacet kilo i víc. Má komickej ksicht. Širokej a těžkej vokolo tváří a čelistí, ale ústa má malinká, jakoby stvořená pro ženskou. Není to žádnej cucák – je středního věku.“

„Co kdybys ho den či dva pohlídal a zjistil, co dělá? Bobe, nejlíp by bylo, kdyby sis v sousedství našel pokoj nebo bejvák – místo, odkud bys viděl na jeho dveře.“

 

 

KAPITOLA PÁTÁ

 

Když jsem vyslovil jméno Ledwich, Vance Richmond se rozzářil.

„Ano!“ vykřikl. „Toho znám! Nedávno jsem se s ním setkal – velký, silný člověk s nápadně drobnými ústy. Jednou jsem se u Estepa stavil, on byl v ordinaci a doktor mi ho představil.“

„Co o něm víte?“

„Nic.“

„Nevíte, jestli to byl jen příležitostný známy, nebo spíše přítel?“

„To nevím. Mohl být stejně dobře doktorovým pacientem, kýmkoliv. Estep o něm nikdy nehovořil a ten den, kdy jsem ho tam zastihl, vlastně celou dobu mlčel. Zdržel jsem se jen krátce – předal jsem doktorovi nějakou informaci a odešel. Proč?“

„Včera se Edna pomalu od rána nadmíru starala, aby ji nikdo nesledoval, protože odpoledne hodlala onoho pána poctít návštěvou. Zjistili jsme, že Ledwich je lump a flákač – podezřelá existence známá i v podsvětí.“

„Co z toho vyvozujete?“

„Napřed fakta: Ledwich znal oba, doktora i Ednu. To ostatní jsou jedině dohady. Myslím si, že ona celou dobu dobře věděla, kde doktor pobývá. Je-li to tak, možná z něho pořád tahala peníze. Mohl byste zkontrolovat jeho konta, zda nevydával částky, k nimž chybí podklady?“

Advokát vrtěl hlavou.

„Ne, jeho účetnictví je zmatek nad zmatek. Nevím, jak dával dohromady daňové přiznání – asi obtížně.“

„Aha. Tak zpátky k dohadům. Jestli Edna věděla, kde je, a dostávala od něho peníze, proč za ním přišla s prosíkem?“

„Myslím, že na tohle znám odpověď,“ řekl Richmond. „Před dvěma měsíci si investicí do dřevařské společností takřka zdvojnásobil své jmění.“

„To je ono! Edna se to dozvěděla od Ledwiche. A jeho prostřednictvím či dopisem žádala větší podíl – možná víc, než byl doktor ochoten vysolit. Když odmítl, přišla osobně a vyhrožovala mu – řekněme – že ho odhalí. On se domníval, že to myslí vážně. Buď neměl sumu, kterou žádala, nebo byl dvojakým životem natolik vynervovaný, že se zabil. Tohleto je sice řada dohadů, ale připadají mi celkem rozumné.“

„Mně také,“ připustil advokát. „Co s tím uděláte?“

„Zatím je oba sledujeme – nic jiného nám nezbývá. Do Louisvillu jsem poslal člověka, aby všechno kolem Edny řádně vyšetřil. Uvědomte si ale, že i když na ně vyhrabu spoustu věcí, pořád to nevede k nálezu předsmrtného dopisu. Ten je klíčem.

Napadlo vás, že Edna mohla dopis také zničit? Bylo by to určitě chytřejší. Snad když proti ní nashromáždím dost špíny, přinutím ji k doznání, že dopis dostala a obsahoval zmínku o sebevraždě. K osvobození naší klientky by to mělo stačit. Mimochodem, jak se jí daří?“

Hubený obličej pozbyl živost a zesmutněl.

„Včera večer nebyla k utišení a převezli ji do nemocnice, kam ji měli dát hned zprvopočátku. Abych řekl pravdu, jestli ji brzy nepustí, nebude vaši pomoc už potřebovat. Udělal jsem vše, co jsem mohl, aby ji propustili na kauci, tahal za všechny nitky, ale jak vidíte, bezúspěšně. Vědomí, že sedí ve vězení – obvinění z manželovy vraždy – pomalu ji to zabíjí. Není nejmladší a vždycky měla slabé nervy. Samotný šok z manželovy smrti ji zdrtil – nyní však… Musíte ji dostat ven a rychle!“

Pobíhal po kanceláři, div že si nerval vlasy. Honem jsem vypadl.

 

 

KAPITOLA ŠESTÁ

 

Od advokáta jsem šel do agentury, kde jsem měl vzkaz, že tam Bob Teal zavolal adresu příhodného bytu, co najal. Skočil jsem na tramvaj a jel se na něj podívat.

Nedostal jsem se tam.

Vystoupil jsem a šel po Laguně a vtom jsem spatřil Boba kráčejícího proti mně. Mezi ním a mnou se šinul mohutný chlap s širokým červeným obličejem a komickou pusou, Jacob Ledwich.

Nevšímavě jsem kolem nich prošel. Na rohu jsem se zastavil, balil si cigaretu a kradmo na ten pár pohlédl.

A pak jsem zpozorněl.

Ledwich se zastavil u novinového kiosku, kde něco kupoval. Bob Teal se vyznal – minul ho a stejnoměrným krokem šel dál. Soudil, že Ledwich si koupí kuřivo a vrátí se domů, nebo po nákupu bude pokračovat k tramvaji, kde na něj pro každý případ již čekal.

Jak se Ledwich u stánku zastavil, muž na druhé straně ulice najednou ustoupil do stínu vchodu a stál tam. A já si vzpomněl, že jsem ho viděl kráčet po druhém chodníku na úrovni s Bobem a naším hromotlukem.

On Ledwiche také sledoval!

V době, kdy Ledwich zaplatil, byl Bob na křižovatce se Sutter St., nejbližší tramvajové zastávce. A Ledwich se stočil tímtéž směrem.

Sotva jsem tam došel, přijela tramvaj jedoucí k trajektu a Bob, Ledwich a já jsme nastoupili. Záhadný cizinec si hrál s tkaničkou na botě a nato se rozběhl a naskočil, až se vůz rozjel. Stál vedle mne na zadní plošině, schovával se za dělníkem v overalu a přes rameno mu občas jukal po Ledwichovi. Bob již seděl, než jsme my tři nastoupili.

Muž byl ve špehování amatér. Měl jsem příležitost si ho prohlédnout zblízka. Mohlo mu být asi padesát roků. Vypadal ošumněle – malý, vychrtlý a křehký. Měl pozoruhodný nos – převislý orgán, který se pořád nervózně škubal.

Pár minut jsem ho pozoroval a uklidněné rozhodl, že si není vědom faktu, že Bob hromotluka také sleduje, neboť měl oči pouze pro Ledwiche. Takže když se vedle Boba uvolnilo místo, šel jsem si k němu sednout, zády k mužíkovi s nervózním nosem.

Potichu jsem Boba instruoval: „Vystup a vrať se do bytu. Nesleduj Ledwiche, dokud ti neřeknu. Jen pozoruj jeho bejvák. Špehuje ho nějaký ptáček a chci vědět, o co mu jde.“

Zabručel, že rozumí, a po několika minutách vystoupil.

Na rohu Stockton Ledwich vystoupil, za ním následoval nosatý mužík, já uzavřel voj a v této formaci jsme městem pochodovali celé odpoledne.

Hromotluk měl jakýsi byznys v kdejaké trafice, kulečníkové herně a denním baru. Věděl jsem, že se v nich přijímají sázky na kterýkoli dostih v Severní Americe, ať v Tijuaně, Tanforanu či Timoniu.

Co v těch podnicích dělal, jsem nezjistil. Já zůstával na ocase procesí, neboť můj zájem se soustředil na onoho cizince. Pokud byl Ledwich v podniku, coural se po okolí, jít za ním dovnitř si netroufal. A že si užil napětí, jak se tak usilovně snažil, aby ho Ledwich nepostřehl! Dařilo se mu to jen díky rušnému středu města, kde vám projde i neschopný amatérismus. Od všeho toho pochodování a skrývání musel být uštvaný jak pes.

A pak ho rozložitý velikán bezděky převezl.

Ledwich vyšel ze dveří s jiným mužem. Před podnikem nasedli do vozu a odjeli, zanechávajíce mužíka na okraji chodníku se zklamaně schlíplým nosem. Přímo před ním stál taxík, ale nejspíš neměl dost peněz, aby utrácel za jízdné.

Domníval jsem se, že se vrátí na Lagunu. Nikoliv. Vedl mne po Kearny k Portsmouth a parku, kde se natáhl do trávy, zapálil si dýmku a ležel, koukaje sklíčeně na Stevensonův pomník. Jestli ho vůbec viděl.

Spokojeně jsem se rozložil mezi Číňankou s dvěma perfektně kulaťoučkými dětičkami a obstárlým hejskem v pestrém károvaném obleku. Odpoledne ubíhalo v báječné pohodě.

Když se slunce snížilo a z trávníku stoupal chlad, mužík vstal, oklepal se a šel zpátky na Kearny St., kde v laciné jídelně skromně povečeřel. O pár čísel dál vstoupil do hotelu, sundal z řady háčků klíč a zmizel v temnu chodby. Nahlédl jsem do registru. Klíč patřil k pokoji, jehož hostem byl John Boyd, St. Louis, Montana. Přihlásil se včera.

Hotel byl toho druhu, kde bylo zdravější se na nic neptat, tak jsem si našel nenápadné místo a opřel se o zeď.

Zešeřilo se, pouliční světla a obchody se rozsvítily. Čas se protivně vlekl. Noční chodci spěchali po Kearny nahoru a dolů mimo mne: Filipínci s ulízanými vlasy ve fešáckých oděvech do heren blackjacku – nalíčené děvky, víčka ještě napuchlá po denním spánku – detektivové na cestě do ústředí, aby se ohlásili, než jim skončí služba – Číňané – dvojice nadržených mariňáků, toužících po akci. Hladovějící vcházeli do italských či francouzských restaurací – ustaraní lidé hledali kancelář koncesionáře, aby si vypůjčili na kauci, aby přátele nebo příbuzné vykoupili z vězení – Italové se unaveně vlekli po celodenní dřině a vším tím shonem se proplétala pochybná individua s pochybnými úmysly.

Půlnoc odbila a John Boyd nikde. Tak jsem se šel vyspat. Ještě jsem brnkl Dicku Foleyovi a dozvěděl se, že Edna nedělala nic zvláštního, nedostala poštu ani telefonát. Řekl jsem mu, aby prozatím sledování nechal, než vyluštím hru Johna Boyda.

Obával jsem se, že kdyby se Boydův zájem přenesl na Ednu, mohl by zjistit, že ji sledujeme. Bob Teal bude Ledwichův byt jen pozorovat, abychom věděli o jeho odchodech i příchodech a s kým se stýká. Dick bude totéž dělat s Ednou.

Domýšlel jsem se, že tenhle Boyd pracuje pro Ednu a Ledwiche hlídá, aby ji ten holomek nepodrazil. Byl to však pouhý dohad – a já na dohady moc nedám.

 

 

KAPITOLA SEDMÁ

 

Ráno jsem se oblékl do vojenské košile a bot, staré vybledlé čepice a obleku, který nebyl právě otřepený, ale natolik obnošený, že se od Boydova nebude moc lišit.

Bylo něco po deváté, když se Boyd objevil a zapadl na snídani do snack-baru, páchnoucího na hony starým spáleným olejem. Pak se přemístil do Laguny, vybral si koutek a čekal na Jaka Ledwiche.

A že se načekal. Přešlapoval tam celý den, neboť Ledwich se neukazoval. Měl nevyčerpatelnou trpělivost – to jsem mu musel přiznat. Vrtěl se, stál na jedné noze a pak na druhé a chvílemi dokonce usedal na chodník, ale vydržel!

Bob a já jsme jeho i dveře pozorovali z najatého přízemního bytu. Seděli jsme, pokuřovali, ujídali z Bobových zásob v ledničce a jeden z nás přitom hlídal a viděl, jak se ten mrňous trápí.

Byla noc, když Ledwich vyšel a zamířil k tramvaji. Vyklouzl jsem na ulici a naše procesí bylo opět v kompletní sestavě: Jake v čele, Boyd za ním a já za Boydem.

Přešli jsme půl bloku a v hlavě se mi zrodil nápad.

Nejsem žádný – jak bych to řekl – brilantní myslitel. Výsledky mé práce jsou obvykle plody trpělivé vytrvalosti, nepředstavitelného pachtění a možná i trochy štěstí, leč občas mívám záblesky inteligence. A tohle byl jeden z nich.

Ledwich byl přede mnou o blok, Boyd o půl. Přidal jsem do kroku, minul Boyda a Ledwiche dohnal. Poté jsem zvolnil, abych se srovnal s jeho tempem.

„Jaku“ – oslovil jsem ho bez natočení hlavy – „sleduje vás nějakej drobeček!“

Téměř mi mé malé schéma pokazil. Měl tendenci se zastavit, zavčas se vzpamatoval a pokračoval v chůzi.

„K čertu kdo jste?“ zavrčel.

„Nebuďte směšnej. Můj pohřeb to nejni!“ odsekl jsem, dívaje se stále před sebe. „Byl jsem na ulici, právě když jste se vobjevil a uviděl toho chlápka skočit za sloup, dokavad jste ho nepřešel – pak se vydal za várna.“

To ho dostalo.

„Jste si jistej?“

„Samo! Stačí, když počkáte za příštím rohem a uvidíte.“

V té chvíli jsem byl dva-tři kroky před ním. Zahnul jsem za roh a postavil se zády ke zdi. Ledwich zaujal pozici vedle mne.

„Chcete pomoct?“ Významně jsem se na něho zašklebil a doufal, že získám jeho vděčnost.

„Ne.“

S jeho odulými sevřenými rtíky, s modrýma očima jak tvrdé oblázky vypadal odporně.

Mávnul jsem cípem kabátu, abych mu ukázal pažbu mé pistole.

„Nechcete pučit bouchačku?“

„Ne.“

Snažil se mne prokouknout. Kdo by se mu divil!

„Nevadí, že si na tu srandu počkám, ne?“ otázal jsem se potichu.

Na odpověď mu nezbyl čas. Boyd chvatně obkroužil roh. Nos se mu chvěl jak psovi na stopě.

Ledwich pokročil doprostřed chodníku tak náhle, že mužík do něho narazil, až hekl. Moment na sebe zírali. Ti dva se znali!

Velikán sáhl mocnou tlapou po jeho rameni a stiskl.

„Co vokolo mně šmejdíš, ty malá kryso! Neřek jsem ti, aby ses ve Frisku neukazoval?“

„Aú, Jaku!“ kvílel Boyd. „Nechtěl jsem… jen jsem myslel, že –“

Ledwich s ním zatřepal jak kočka s myší, čímž ho umlčel. Obrátil se ke mně.

„Můj kámoš,“ řekl lakonicky.

Jeho pohled byl opět tvrdý, plný nedůvěry. Měřil si mě od čepice k botám.

„Jak to přijde, že znáte mý jméno?“ vyštěkl.

„Známýho muže jako vy?“ zeptal jsem se užasle.

„Nechte tý komedie!“ Výhružně pokročil. „Vodkud znáte mý jméno?“

„Po tom je vám…!“ sprostě jsem odsekl.

Poněkud se uklidnil, oči mu pohasly.

„No,“ utrousil pomalu. „Jsem vám dlužnej… a… Jak jste na tom?“

„Nejsem zrovna v balíku.“

Spekulativní pohled sklouzl ze mne na Boyda a zpátky na mne.

„Znáš Cirkus?“ Začal mi tykat – dobré znamení.

Pokývl jsem. Podsvětí přejmenovalo pajzl Wopa Healeyho na Cirkus.

„Buď tam zejtra v noci. Třebas zacinkaj nějaký drobný.“

„Ne!“ Energicky jsem zavrtěl hlavou. „Tydle dny se necejtím na tak proslulej lokál.“

To bych si dal, kdybych přisvědčil! Wop Healey a půlka jeho zákazníků mě znali, věděli, kdo jsem. Nezbývalo mi, než budit dojem, že jsem hajzlík, který má důvod, proč se v notoricky známých podnicích radši neukazuje. Zřejmě mne pochopil. Po chvilce přemýšlení mi dal svou adresu na Laguna St.

„Když se stavíš zejtra toudle dobou, možná ti dohodím fušku – jestli nejseš posera.“

„Uvidím,“ řekl jsem nezávazně a obrátil jsem se jakoby k odchodu.

„Počkej,“ zvolal a já se k němu otočil. „Tvý jméno.“

„Wisher. Shine – jestli musíte znát celý.“

„Shine Wisher?“ opakoval po mně. „Nevzpomínám, že bych ho kdy slyšel.“

Překvapilo by mě, kdyby slyšel, protože jsem si ho před pár minutami vymyslel.

„Nemusíte ho akorát vyřvávat, aby mě tady každej poznal.“

S tím jsem ho opustil, navýsost spokojený sám se sebou. Tipem na Boyda jsem si ho zavázal a zároveň přivedl k domněnce, že jsem donašeč a grázl. A ještě jsem ho v tom přesvědčení utvrdil, protože jsem se nijak nesnažil vetřít do jeho přízně.

Takže zítra s ním mám rande, kdy by mi měl nabídnout, abych si vydělal – bezpochyby nezákonně – „nějaký drobný“. Bylo docela možné, že jeho návrh nebude souviset s Estepovou aférou, ale aspoň mi poskytne příležitost nahlédnout do jeho kejklů.

Proloudal jsem asi půl hodiny, načež jsem se ostražitě vplížil do Bobova bytu.

„Ledwich je doma?“ otázal jsem se hned na prahu.

„Jo, s tím tvým mrňousem. Přišli před půl hodinou.“

„Výborně! Viděl’s k němu jít ženu?“

„Ne.“

Edna se tedy neukázala. Seděli jsme, uvařili si čerstvou kávu, povídali si a hlídali Jakový dveře.

Něco před jednou vyšel. Sám.

Bob sáhl po čepici. „Mrknu se, co má za lubem.“

Ledwich se svým stínem zašli za roh.

Za pět minut byl Bob zpátky. „Vytahuje z garáže mašinu.“

Sáhl jsem po telefonu a nařídil, aby mi obratem poslali rychlé auto.

Bob od okna zvolal: „Je tady!“

Přiskočil jsem a uzřel Jaká zacházet do domu. Vůz parkoval u chodníku. Uběhlo pár minut. Tentokrát vyšli oba. Boyd se o Ledwiche těžce opíral a ten mužíka podporoval paží okolo zad. Ve tmě jsme jim neviděli do tváří, ale nosatý chlapík byl očividně buďto nemocný, opilý nebo zdrogovaný. Nebo zmlácený!

Ledwich „kámošovi“ pomohl do vozu. Červená koncová světla se nám pár bloků zlomyslně vysmívala, načež zmizela. Objednaný automobil přijel o dvacet minut později, tak jsem ho poslal nazpět.

Ledwich se vrátil ve čtvrt na čtyři, pěšky a sám. Byl pryč přes dvě hodiny.

 

 

KAPITOLA OSMÁ

 

Tu noc jsme s Bobem nešli domů, přespali jsme v naší pozorovatelně.

Bob šel koupit věci k snídani a něco zásob a přinesl též ranní noviny.

Zatímco dělil pozornost mezi dveře Jaková bytu a zprávy v tisku, chystal jsem vydatnou snídani.

„Hej!“ křikl najednou. „Mrkni se na tohle!“

Vyběhl jsem z kuchyně s hrstí anglické slaniny.

„Co se děje?“

„Poslouchej! Záhadná vražda v parku!“ četl. „Za úsvitu bylo v parku u Zlaté brány nalezeno tělo neznámého muže. Měl zlomený vaz. Policie dodává, že na těle nebyly podlitiny ani oděrky a okolí naleziště stejně jako úpravný stav oděvu nasvědčují, že se nezabil pádem, ani ho nesrazilo auto. Zdá se tudíž, že byl zavražděn a poté dopraven do parku.“

„Boyd!“ vyhrkl jsem.

„To se vsaď,“ souhlasil.

V márnici jsme se přesvědčili, že jsme měli pravdu. Mrtvý byl John Boyd.

„Byl mrtvý, už když ho Ledwich táhl z domu,“ mínil Bob.

Přikývl jsem. „Musel být! Byl drobný, hubený. Jaká s jeho zády jak skříň nestálo žádnou extra námahu, aby ho na paži dovlekl od dveří k vozu. Stačilo, aby předstíral, že ho podpírá, jako by pomáhal opilému. Půjdem se podívat, co mají na policii – jestli něco našli.“

Vyhledali jsme seržanta-detektiva O’Gara ze sekce vyšetřování vražd – dobrého člověka, s nímž se skvěle spolupracovalo.

„Ten mrtvý v parku,“ zeptal jsem se. „Co jste o něm zjistili?“

O’Gar postrčil černý širák venkovského konstábla do tylu – trosku s beztvarou krempou jak z westernu – drbal se na holé lesklé lebce a mračil se, jako by myslel, že si z něho děláme šprťouchlata.

„Ani jedinou zatracenou věc. Krom toho, že je mrtvej,“ zahuhlal nevrle.

„Je libo vědět, s kým byl viděn naposledy?“

„Mno, nemůžu říct, že by mě nějak rmoutilo, kdybych se doslech, kdo ho oddělal – to je fakt.“

„Jakpak by se vám zamlouvalo jméno John Boyd? Bydlel v hotelu v sousedním bloku. Poslední osoba, s níž byl viděn, je frajer spolčený s první manželkou Dr. Estepa. Vsak víte, koho míním – Estepa, jehož druhou ženu se vy, lidi, snažíte usvědčit z vraždy. No, nezní to zajímavě?“

„To jo,“ řekl. „U koho začnem?“

„Náš frajer se jmenuje Ledwich. Byl s Boydem předtím, než jste našli jeho mrtvolu. Toho si necháme nakonec. Raděj bych to napřed zkusil s pí. Estepovou, manželkou číslo jedna. Vypadá to, že Boyd byl její přítel. Jestli byl a ona shledá, že ho Ledwich vymazal, mohla by nám prozradit pozadí téhle zamotané aféry se sebevraždou.

Na druhou stranu, jestli ona s Ledwichem stáli proti Boydovi, měli bychom ji mít bezpečně zašitou dřív, než půjdem po tom gaunerovi. Stejně nechci, aby byl hned zatčen. Večer s ním mám schůzku – a rád bych ho dostal první.“

Bob Teal zamířil ke dveřím.

„Budu ho mít v merku, než se s ním budeš moct setkat,“ oznámil mi přes rameno.

„Dobrá. Nenech ho odjet z města. Bude-li chtít pláchnout, dej ho strčit do lochu… Ač si nemyslím, že něco tuší.“

V hotelové hale Montgomeryho jsme si napřed promluvili s Dickem Foleym. Hlásil, že Edna je stále na pokoji a dala si tam přinést snídani. Co jsme ji začli sledovat, neobdržela žádné telegramy, dopisy ani telefonáty.

Sehnal jsem opět Staceyho.

„Jdeme si popovídat s touhle Estepovou a možná ji sbalíme. Poslal byste nahoru pokojskou, aby se podívala, jestli je vzhůru a oblečená? Nechceme na ni vtrhnout, pokud ještě spí, nebo je ve vaně.“

Po čvrthodinovém čekání nám oznámil, že paní je vzhůru a oblečená.

Pokojskou jsme vzali nahoru s sebou. Pokynul jsem jí, aby zaklepala.

„Co zase?“ ozval se podrážděný hlas.

„Pokojská. Chci –“

Edna hněvivě rozrazila dveře.

O’Gar pokročil a ukázal jí ‚placku‘.

„Z ústředí. Madam, musíme si s vámi promluvit.“

O’Garova bota čněla přes práh, aby nám nemohla zabouchnout před nosem. Oba jsme šli dovnitř, musela tedy ustoupit do pokoje. Vpustila nás, ale nepředstírala, že z nás má radost.

Zavřeli jsme dveře a já po ní hodil moji zápalnou nálož.

„Paní Estepová, proč Jaké Ledwich zabil Boyda?“

Na obličeji se jí střídaly výrazy jak ve zrychleném filmu. Při zmínce o Ledwichovi alarm, při slově ‚zabil‘ strach, při jménu Johna Boyda pouze zmatený údiv.

„Proč udělal – cože?“ koktala, aby získala čas.

„Proč ho minulou noc zabil ve svém bytě a nato ho odvezl do parku, kde ho pohodil?“

Další sada výrazů: stoupající nechápavost – a ke konci věty náhlé porozumění, po němž následovalo udýchané zatápání po rovnováze. Proměny nebily do očí jak plakát, pochopitelně, nicméně vyčíst je mohl každý, kdo kdy hrával poker – s kartami nebo s lidmi.

Já z nich vyrozuměl, že Boyd s ní, či pro ni, nepracoval; kdo ví, jestli ho vůbec znala; a že Ledwich někdy někoho zabil, ne však muže jménem Boyd. Koho tedy? Dr. Estepa? To sotva! Toho mohla zabít – byl-li zavražděn – leda manželka číslo dvě; žádné přehrabování a zkoumání evidence nemohlo přinést jinou odpověď. Moje nálož trochu prskla – a dál nic.

Úvahy se mi honily hlavou v záblescích, v nesouvislých útržcích. Edna se mezitím rozhořčeně ohrazovala.

„Tohle je absurdní. Vy si sem vejdete s nápadem –“

Mlela pusou, z úzkých rtů se řinula ukřivděná replika. Řečnila již dobrých pět minut.

Mělo mne to varovat. Nevarovalo.

O’Gar jí shovívavě naslouchal.

Řečnila o závod s časem a její mozek přitom horečně pátral po účinném, co nejbezpečnějším postupu.

Než jsem jí cvičení v rétorice stačil překazit, vyrukovala na nás s nikdy neselhávající taktikou: s mlčením. Už jsme z ní nevypáčili ani slovo.

Mlčení je jediný způsob, jímž lze klání s vyslýchajícím vyhrát. Podezřelý se zpravidla snaží z obvinění vymluvit, a pak už nezáleží na tom, jak umí lhát, jak je mazaný. Je-li ochoten mluvit a vy své karty hrajete správně, můžete ho zaháknout – přinutit, že dřív či později vám pomůže usvědčit sám sebe. Jestli ale mlčí a mlčí a mlčí jak pařez, jste nahraní.

To se teď stalo. Žena nám nevěnovala pohled, nepokývla, nezabručela, nemávla rukou. Její vizáž sice na otázky reagovala, my však chtěli slovní informace – a žádné jsme nedostali.

Tak snadno nás však nepřebila. Smažili jsme ji bez přestávky tři krásné hodiny. Bouřili jsme, chlácholili, vyhrožovali a občas, myslím, tancovali; nic s ní nehnulo. Nakonec jsme ji tedy vzali s sebou. Nic jsme na ni neměli, ale nemohli jsme si dovolit nechat ji na volné noze, dokud neskřípneme Ledwiche.

Nezatkli jsme ji, prostě jsme ji zadrželi jako svědka. Dali jsme ji do kanceláře s dozorkyní a jedním z O’Garových mužů, aby se z ní pokusil něco vydolovat. Samozřejmě jsme ji hned po příjezdu prošacovali. Neměla u sebe nic důležitého.

S O’Garem jsme šli znovu pročesat její pokoj v hotelu a přes všechnu snahu nic nenašli.

„Jste si jistej, že víte, co děláte?“ vrčel na mne rozmrzelý seržant-detektiv, jak jsme odcházeli. „Jestli jste se zmejlil, budu mejm lidem leda pro smích.“

Přešel jsem to bez odpovědi.

„Sejdeme se o půl sedmé,“ řekl jsem po chvíli. „Půjdem po Ledwichovi.“

Souhlasně zabručel a já se vypravil za Vancem Richmondem.

 

 

KAPITOLA DEVÁTÁ

 

Advokát vyskočil od stolu, ledva mě sekretářka ohlásila. Obličej měl hubenější a přepadlejší než posledně; vrásky se mu prohloubily, oči zapadly do důlků.

„Musíte proboha něco udělat!“ vykřikoval zoufale. „Právě jsem přišel z nemocnice. Paní Estepovou dělí od smrti jenom krůček! Ještě den toho trápení – nejvýš dva – a ona –“

Přerušil jsem ho, chvatně mu podal vyčet událostí a co si od nich slibuji. Zprávy vyslechl, ale nijak ho neutěšily. Beznadějně potřásl hlavou.

„Nevidíte, že to nestačí?“ zvolal, když jsem skončil. „Vím, že časem dokážete její nevinu. Nestěžuji si, udělal jste vše, co se dalo, a mnohem víc! Bohužel to není dost. Musí… potřebuji, aby se stal zázrak.

Předpokládejme, že z Ledwiche a Edny Estepové vyždímáte pravdu, nebo vyjde najevo během procesu Boydovy vraždy. Ze se ke kořenům případu dopracujete ve třech čtyřech dnech. Pro paní Estepovou bude už pozdě! Kdybych jí mohl teď říct, že je volná, mohla by se ještě vzpamatovat a přežít. Ale další den ve vězení – nebo dokonce další dvě hodiny – a pak už nebude potřebovat nikoho, aby ji očistil. Dostane se jí posmrtného zadostiučinění! Říkám vám, že ona –“

Rozloučil jsem se a odešel. Tenhle právník mne přiváděl do citového rozpoložení a já mám rád, když můj úkol je prostě jen džob – emoce během pracovní doby jsou nesmysl – nežádoucí přítěž.

 

 

KAPITOLA DESÁTÁ

 

Stmívalo se, když jsem o třičvrtě na sedm stiskl Ledwichův zvonek. O’Gar postával na rohu činžáku. Vzhledem k tomu, že jsem přespal v bytě u Boba, měl jsem na sobě tentýž oblek, v němž jsem se Ledwichovi představil coby Shine Wisher.

Otevřel dveře.

„Haló, Wishere!“ uvítal mě chladně a vedl mě nahoru. Jeho byt měl čtyři místnosti, zabírající celou délku a polovinu šířky činžáku, s frontálním a zadním východem. Vybavený byl levně jako všechny typy středně drahých, zařízených bytů.

Usadil mne v předním pokoji. Kouřili jsme, povídali si o dostizích a vzájemně se odhadovali. Zdál se trochu nervózní. Napadlo mě, že by byl šťastnější, kdybych byl na jeho pozvání zapomněl.

„Včera jste mluvil o nějaký makačce,“ nakousl jsem posléze.

„Lituju,“ děl a olízl si malá ústa. „Nekoná se.“ A dodatečně utrousil: „Aspoň ne zrovna teď. Snad pozdějc.“

Domyslel jsem si, že onou prací mělo být odstranění Boyda – ale o Boyda bylo už postaráno. Navěky.

Po chvíli mi nalil whisky a mařili jsme čas plytkým žvaněním. Bedlivě jsem ho pozoroval. Snažil se, aby nevypadal, jako by se mě chtěl co nejrychleji zbavit.

Sem tam mu uklouzlo pár slov. Když jsem je shrnul, došel jsem k závěru, že ho živily karty a podvody, než narazil na nevysychající studnici slušných příjmů. Souhlasilo to s tím, co o něm říkal Pórky Grout.

O sobě jsem mluvil velice vyhýbavě, což pro grázla v tísnivé situaci bylo přirozené. Vypustil jsem pár poznámek, jež matně naznačovaly, že jsem býval členem lupičské bandy „Skoby Jimmyho“, z nichž většina kroutila dlouhé tresty ve Walla-Walle.

Nabídl se, že mi půjčí peníze, aby mě přetáhly do doby, než se zas seberu. Řekl jsem mu, že nepotřebuju ani tak ‚ptačí zob‘, jako šanci na ‚nějakej pořádnej zvedák‘.

Večer utíkal a nikam to nevedlo.

„Jaku,“ pravil jsem nedbale – okázale nedbale – „když jste toho chlapíka včera v noci vodstranil, aby nepřekážel, vzal jste na sebe velký riziko.“

Chtěl jsem s věcmi trochu zahýbat. S úspěchem.

Rozběsnil se.

Ze saka vytrhl revolver.

Vystřelil jsem mu ho z ruky, vypáliv přímo z kapsy.

„Jen klídek!“ doporučil jsem mu docela mírně.

Seděl, mnul si brnící paži a třeštil zrak na kouřící díru v mém kabátě.

Vystřelit z protivníkovy ruky zbraň vypadá jako ohromující trik, ale občas se povede. Průměrně dobrý střelec (jímž jsem – nic víc a nic míň) automaticky míří hezky blízko místa, kam míří jeho pohled. Když váš sok sáhne po zbrani, střelíte po něm – ne po vybrané části jeho postavy – na to nezbývá čas. Prostě po něm prásknete. Jistě mu nezíráte líbezně do očí, zíráte na jeho zbraň, a v tom případě se není co divit, že ji vaše kulka zasáhne – stejně jako učinila moje. Ale vyvolá to úžasný dojem.

Utloukl jsem doutnající látku a došel si pro jeho revolver. Vysunul jsem bubínek, abych z něj vytřepal náboje, ale pak jsem ho zaklapl zpátky a strčil si zbraň do kapsy. Nato jsem opět usedl proti němu.

„Člověk by neměl jednat tak zbrkle,“ zavtipkoval jsem. „Mohl by někoho zranit.“

Ohrnul po mně odulé rty.

„Chlupatej, ne?“ Vložil do hlasu hluboké pohrdání; on jaksi každý synonym pro detektiva obsahuje spoustu opovržení.

Mohl jsem se pokusit vemluvit zpátky do role Wishera. Dokázal bych to, ale nestálo to za námahu. Tak jsem přikývl.

Z tváře se mu vytratily běsy, zapnul mozkové závity; seděl, mnul si pravou ruku, svěsil koutky a civěl do země. Kalkuloval.

Mlčel jsem a vyčkával, co z toho přemýšlení vzejde. Věděl jsem, že se pokouší vydumat, kde v téhle hře vlastně stojím. Podle něho jsem do ní mohl vstoupit nejpozději včera večer. Zbýval tudíž Estepův případ – pokud nebyl zapletený do jiných podrazů, o nichž jsem nevěděl.

„Vy nejste městskej polda, že ne?“ zeptal se nakonec. Hlas zněl celkem přátelsky. Jako by si mě chtěl naklonit.

Pomyslil jsem si, že krápět pravdy neuškodí.

„Ne. Pracuji pro Kontinentální.“

Pošoupl židli blíž k ústí mé pistole.

„Co tedy chcete? Vo co vám jde?“

Znovu jsem kápl božskou.

„O druhou paní doktora Estepa. Ona svého manžela nezabila.“

„A vy se snažíte vyhrabat nějaký informace, aby ji pustili?“

„Ano.“

Pokusil se židli přišoupnout ještě blíž, což jsem mu zarazil.

„A jak to chcete udělat?“ Hlas měl tišší, s každým slovem důvěrnější.

Opět jsem vsadil na pravdu.

„Než zemřel, napsal dopis.“

„No a?“

„Akorát jen tohle.“

Zapřel se v židli, oči se mu přemítavě zúžily.

„Proč máte zájem o muže, kterej v noci zemřel?“

„Protože na vás něco vím,“ řekl jsem popravdě. „Paní Estepovu to možná neospravedlní. Vím však, že jste se proti ní spikli s doktorovou první ženou. Máte v případu prsty, pomůže jí tudíž cokoliv, co na vás dva schrastím. Přiznám se, že dosud tápu ve tmě, ale nakonec se dopídím k jádru věci. A jedním trumfem je zavraždění Johna Boyda.“

Najednou se ke mně naklonil a vykulil bulvy, div že mu nevypadly z hlavy.

„Jestli máte trochu filipa,“ šeptal spiklenecky, „moh byste z tý vaší tmy vybřednout.“

„Co tím míníte?“

„Myslíte, že mně Boydovu vraždu dokážete přišít?“ zeptal se měkce. „Ze mě z ní můžete usvědčit?“

„Ovšem.“

Příliš jistý jsem si však nebyl. Ani já, ani Bob Teal bychom nemohli přísahat, že muž, jehož Ledwich podpíral, byl Boyd, přestože jsme o tom nepochybovali. Sporný bod tkvěl ve faktu, že byla tma – neviděli jsme jeho obličej. A v té tmě jsme ho dokonce považovali za živého; teprve dodatečně jsme zjistili, že když šel k vozu, byl již mrtvý.

Soukromého detektiva na svědecké židli, není-li si absolutně jistý každičkým detailem, roztrhá obhajoba na kusy.

„Ovšem,“ zatvrzele jsem opakoval. „A vím, že než dojde k soudnímu stání, shromáždím proti vám a vašemu spoluviníkovi řadu důkazů.“

„Spoluviníkovi?“ řekl bez údivu. „Vy myslíte Ednu? Tu jste už zabásli?“

„Ano.“

Zasmál se.

„Čekaj vás sladký časy, než z ní něco vymáčknete. Za prvý toho moc neví a za druhý – no, myslím, že jste to už zkusil a přesvědčil jste se, že je tvrdej voříšek. Tak na mě nepouštějte bubáky a nepředstírejte, že mluvila!“

„Nic nepředstírám.“

Zavládlo mezi námi ticho a pak –

„Hele, dám vám návrh,“ vyhrkl. „Buď na něj přistoupíte, nebo ne. Dopis, kterej Estep před smrtí napsal, byl pro mě a je pozitivním důkazem, že se zabil sám. Dejte mi šanci zmizet – nic víc než šanci – půlhodinovej náskok – a já vám dám čestný slovo, že vám dopis pošlu.“

„Vím, že vám se dá věřit,“ poznamenal jsem jedovatě.

„Nezbejvá teda, než abych věřil já vám! Předám vám ho, jestli mně zaručíte tu půl hodinu.“

„Proč bych to dělal? Proč bych nesebral vás i dopis?“

„Jenom jestli! Vypadám jako vůl, kterej ho jen tak někam založí bez nějaký pojistky? To si myslíte, že je tady, v bytě?“

Nemyslel jsem si nic, jen že nedovolím, aby beztrestně unikl.

„Nevidím důvod, proč bych měl s vámi smlouvat. Přistihl jsem vás při činu a to stačí,“ přitvrdil jsem.

„Když vám dokážu, že tu ženu osvobodíte jen na základě mý výpovědi, přistoupíte na dohodu?“

„Snad. Tak spusťte – poslouchám.“

„Dobrý.“ Uvolnil se. „Povím vám čistou pravdu. Tydlety věci byste mně u soudu stejně nemoh dokázat, a když mě seberete, budu mít dost argumentů, abych porotu přesvědčil, že jsem je nikdy neřek, že mě chcete stůj co stůj dostat za mříže.“

Úvod vypadal docela slibně. Před porotou jsem svědčil od Washingtonu D.C. až po stát Washington. Do poslední byly skálopevně přesvědčeny, že soukromý detektiv je šejdíř s falešnými kartami v jedné kapse, v druhé má kompletní padělatelskou výbavu, a který jakýkoli den, kdy na šibenici nepřivede nevinnou oběť, pokládá za ztracený.

 

 

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

 

„V nějakým městě byl jednou jeden mladej doktůrek,“ zahájil Ledwich. „Zaplet se do skandálu – pěkně smradlavýho – a kriminálu unikl jen o fous, ale odebrali mu licenci. V jiným městě, daleko vodcaď, se tendle chlapík zpil pod vobraz – chlastal v tý době jak duha – a svěřil se se svejma vobtížema člověkovi, s kterým popíjel. Novej přítel nebyl včerejší – nabíd se, že mu za prachy vobstará padělanej doktorskej diplom, aby si moh zařídit praxi v jiným statě.

Chlapík ho vzal za slovo a přítel mu diplom dodal. Doktůrek byl – jak jste si jistě domyslel – Dr. Estep a ten přítel jsem byl já. Skutečnýho Dr. Estepa našli dneska ráno v parku!“

To byla novinka – jestli byla pravdivá!

„Víte,“ pokračoval klidně, „když jsem se nabíd, že tomu klukovi – na jménu nezáleží – diplom vopatřím, pomejšlel jsem na padělek. Dneska je dostanete snadno a všude, ale před pětadvaceti lety to bylo skorém nemožný. Když jsem ho sháněl, potkal jsem ženskou, s kterou jsem kdysi pracoval – Ednu Fifeovou. Vy ji znáte jako Estepovu první manželku.

Edna byla provdaná za doktora – skutečnýho Dr. Humberta Estepa. Jako lékař nestál za nic. Po několika hubenejch letech ho přiměla ordinaci zavřít, vrátila se k hráčskýmu stolu a Bertíka vzala s sebou. Byla skvělá, to vám řeknu – vopravdovej fenomén. Držela ho pěkně pod palcem a vycvičila ho ve hře; byl docela dobrej.

Potkali jsme se krátce nato, a když mně todleto popovídala, řek jsem jí, že bych měl zájem o manželův diplom a jeho doklady. Nevím, jestli je chtěl prodat nebo ne, ale udělal, co mu poručila.

Předal jsem papíry tomu chlápkovi. Vodešel do San Franciska a vodevřel si ordinaci pod jménem Humbert Estep. Praví Estepovi se zavázali, že to jméno nikdy nepoužijou. Víte, moc jim to nevadilo, protože měnili jméno pokaždý, když změnili adresu.

Byl jsem s doktorem ve styku – pravidelně mně posílal můj podíl. Držel jsem ho za krk. Byly to snadný prachy, tak proč bych se jich vzdával? Po roce, či tak nějak, jsem se dověděl, že se mu daří dobře. Asi přestal nasávat. Tak jsem sedl na vlak a utábořil se tady, kde jsem ho měl na vočích a moh si svý zájmy líp pohlídat.

To se už voženil a chytrejma investicema nahrabal balík. Mně ale nedal ani o cent víc! Zatracenej skrblík! Nepustil chlup. Dával mně moje procenta a to bylo všecko.

Tak to šlo skorém pětadvacet roků. Věděl, že nezabiju husu, co snáší zlatý vejce, a ať jsem mu sebevíc vyhrožoval, že ho vodhalím, seděl na kase a já s ním nehnul.

Dostával jsem vod něho na živobytí, ale žádný velký peníze. Až jsem se domák, že vydělal na investicích do dřeva. A tehdy jsem si usmyslel, že ho voškubu vo všecko, co má.

Po těch letech jsem měl doktora dobře prokouknutýho. To musíte, když člověku pouštíte žilou. Máte docela dobrou představu, co se mu mele v hlavě – co pravděpodobně udělá, když se stanou určitý věci. Takže jsem ho znal skrz naskrz.

Kupříkladu jsem věděl, že vo svý minulosti ženě nikdy neřek pravdu, že jí nakukal lži, jako že se narodil v Západní Virginii. Pak jsem věděl, že v šupleti stolu má revolver, a věděl jsem proč. Měl zbraň, aby se v případě, že pravda o jeho diplomu vypluje na povrch, moh zastřelit. Počítal s tím, že když se při první známce vodhalení vodbouchne, úřady aféru ututlaj z vohledu na jeho dobrý renomé.

A manželku – i kdyby se dověděla pravdu – ušetří hanby veřejnýho skandálu. Neumím si představit, že bych sám sebe voddělal, jenom abych ušetřil city nějaký ženský, ale doktor byl v mnoha ohledech podivín – a svou paní zbožňoval.

Tak jsem ho viděl a taky že jsem se nemejlil!

Můj plán se vám může zdát komplikovanej, ale nebyl. Byl docela jednoduchej. Vyhledal jsem Estepovy. Stálo mě to spoustu času, nakonec jsem je však našel. Ženu jsem přived do Friska a Bertíkovi poručil, aby se tu neukazoval.

Všechno krásně klaplo, kdyby mě byl poslechl. Ten idiot se bál, že mu chcem ufouknout, a přijel, aby na nás dohlížel. Já jsem to netušil, dokavad jste mě na to neupozornil.

Edně jsem neřek nic víc, než co bylo nutný, a hučel jsem do ní instrukce, až svou roli znala do posledního písmena.

Ale ještě než sem Edna přijela, šel jsem za doktorem a tvrdě vyžadoval sto tisíc na dřevo. Vysmál se mně. Předstíral jsem, že mě děsně dožral, a vztekle jsem odešel.

Jakmile jsem Ednu vycvičil, poslal jsem ji za ním. Chtěla po něm, aby její dceři udělal potrat. Samozřejmě, že vodmít. Škemrala a ječela tak hlasitě, aby recepční či kdokoliv v čekárně slyšel, co říká – slova, který se daly interpretovat tak, jak jsme potřebovali. Ten vystup perfektně ukončila, když z ordinace utekla s brekem, s kapesníkem na vočích.

A pak jsem spustil klec – můj druhej trik! Mám kámoše, vodborníka na tydle věci, a ten pro mě vyrobil imitaci novinovýho tisku. Článek měl vobsah jak vopravdová stať. Stálo v něm, že státní úřad přešetřuje informaci, podle níž prominentní chirurg vede praxi pod falešným jménem a s padělanou licencí. Víte, když se podíváte na třetí stránku Evening Timesů, pokaždý tam najdete fotku úplně stejných rozměrů.

Druhej den po Ednině návštěvě jsem v deset ráno koupil první vydání večerních Timesů. Kámoš fotku vyloužil kyselinou a na její místo natiskl ten podvrženej článek.

Navečer jsem noviny vyměnil hned, jak je kolportér hodil do vestibulu doktorova domu.“

Tvářil jsem se netečně, ač jsem dychtivě lapal každé slovo. Zpočátku jsem byl připraven, že uslyším samé lži. Nyní jsem měl jistotu, že mluví pravdu! Z každé slabiky čněla chlouba. Opíjel se potěšením nad svou chytrostí, vynalézavostí, s jakou vyšpekuloval a prováděl řadu podrazů a vražd!

Věděl jsem, že mi říká pravdu, a měl jsem dojem, že říká víc, než zamýšlel. Ješitně se nadouval jako každý protřelý podvodník, zralý pro kriminál. Oči mu svítily a odulá hubička, z níž se sypaly nabubřelé věty, se triumfálně usmívala.

„Doktor si noviny přečet – a zastřelil se. Předtím mně však poslal ten dopis. Věřil byste, že mě vůbec nenapadlo, že jeho paní obviní z vraždy? To byla čistě klika. Výhra na celý čáře!

Věřil jsem, že novin s falsifikátem si nikdo nevšimne. A Edna pak vystoupí s prohlášením, že je jeho zákonitou manželkou. Doloží to sestra, co ji slyšela, a holej fakt, že se zabil hned po její návštěvě. Jeho smrt bude vypadat jako přiznání, že Edna byla jeho první žena.

Od Edniny svatby ve Filadelfii uteklo sedmadvacet let, čas ji dávno pohřbil. Šlo teda jenom vo to, přesvědčit doktorovu paní a její právníky. A to se nám podařilo. Každej uvěřil, že jeho zákonitou manželkou je Edna.

V dalším jednání se měla Edna s paní dohodnout o pozůstalosti – aby jí připadla větší část majetku nebo aspoň půlka. Nic z toho by se nezveřejnilo.

Kdyby došlo k tahanicím, byli jsme připraveni jít k soudu. Byl bych se s polovinou spokojil, činila by nejmíň pár set tisíc. I po odečtení Ednina slíbenýho podílu.

Zatčením doktorovy ženy mi policie vodevřela dveře k získání celýho žoku! Moh sem jen klidně sedět a čekat, až ji usvědčí. A Edna podědí celou hromadu.

Měl jsem jedinou evidenci, která by doktorovu paní mohla vočistit – dopis, kterej mně poslal. Ale nemoh jsem, i kdybych nakrásně chtěl, s ním vylézt, protože bych usvědčil sám sebe. Doktor po přečtení mýho článku ho vytrhl a vzkaz napsal přes něj. Dopis by byl pohroma – teda ne že bych ho chtěl někdy vodevzdat.

Do ty chvíle šlo všecko jak po másle, a pak se vynoří ten idiot Estep. Voholil si knír, navlík se do starejch hadrů a šmejdil vokolo, abych mu s Ednou nezdrhl. Jako kdyby von nás moh zastavit! No víte, ale zabít jsem ho nechtěl. Přived jsem ho sem, do mýho bejváku.

Zamejšlel jsem, že pro něho vyhledám bezpečný místo, kde ho zavřu do doby, až bude všecko vyřízený. Na to jsem chtěl vás – abyste se vo něho staral.

Napřed jsme se jenom hádali, jenomže pak po mně skočil a já ho praštil. Nevstával. Zjistil jsem, že je mrtvej. Nezbejvalo, než uklidit ho do parku.

Edně jsem to zamlčel. Moc štěstí si s ním neužila, ale ženský jsou divný, myslela by si kdovíco. Beztak ale bude stát při mně, na ni je vždycky spoleh. I kdyby mluvila, moc škody nenadělá. Ze hry zná jenom malou část.

Rozkládám vám to dopodrobna, abyste viděl, jak si my dva stojíme. No, pár věcí byste mně moh dokázat – třebas že Edna nebyla doktorovou manželkou, nebo to, že jsem ho vydíral. Ale nijak neprokážete, že doktorova paní nevěřila, že se s Ednou nevoženil. Je to moje a Ednino slovo proti jejímu.

Vodpřisáhnem, že jsme ji vo tom přesvědčili, takže měla motiv. Nikdy neprokážete, že ten podvrh v novinách byl můj, že vůbec existoval. Porotě to bude znít jak blábol náměsíčníka.

Neprokážete mně ani včerejší vraždu. Mám alibi, který vám vyrazí trumf z ruky! Jenom jsem opilýmu příteli pomoh do vozu a s pomocí noční služby ho v jeho hotelu uložil do postele. Čím se budete vohánět? Tvrzením dvou detektivů? Kdo vám uvěří?

Moh byste mně usvědčit z úmyslu spáchat podvod… či co. Možná. Jenomže i tak, jestli vám nepomůžu, paní Estepovou z lochu nedostanete!

Nechte mě jít a dám vám doktorův dopis. Důkaz! Jeho vlastní rukopis přes celej falešnej novinovej článek. Měl by přesně pásnout do vytrženýho místa v novinách; prej je má policie. Napsal tam, že se hodlá zabít – skorém doslovně.“

Nabízel mi řešení – o tom nebylo pochyb. Jeho vyklad se mi líbil tím víc, čím déle jsem ho promýšlel. Fakta do sebe zapadala. Zdržovala mě nechuť pustit tohoto mohutného neřáda na svobodu.

„Chcete mě rozesmát?“ opáčil jsem. „Paní Estepovou osvobodím a vy zaujmete její místo.“

„Tak do toho, jen to zkuste! Bez dopisu jste totálně namydlenej. Přeci si nemyslíte, že chlap, kterej je dost chytrej, aby naplánoval takovejhle podraz, najednou zblbne a nechá ho ležet, kde se dá najít.“

Neměl jsem dojem, že bude nějak obzvláště obtížné ho usvědčit. Jeho plán – chladnokrevná síť, do níž lapil každého, s nímž jednal, včetně jeho spolupachatelky Edny – nebyl tak vzduchotěsný, jak si namlouval. Týden vyšetřování na Východě a –

Já však ten týden neměl! Hlavou mi blesklo varování Vance Richmonda: „Ještě den ve vězení – snad jen pouhé dvě hodiny – a nebude potřebovat nikoho, aby ji očistil.“

Jestli jsem tu dámu nechtěl přivést do hrobu, musím sebou hodit. Právo či bezpráví, její přežití spočívalo na mně. Tento muž přede mnou – ústa dychtivě našpulená, oči nadějně rozjasněné – byl zloděj, vyděrač, podvodník a nejméně dvojnásobný vrah. Nenáviděl jsem pomyšlení, že ho nechám jít. V nemocnici však umírala žena…

 

 

KAPITOLA DVANÁCTÁ

 

S pistolí na Ledwichovi jsem přešel k aparátu a vytočil domácí číslo Vance Richmonda.

„Jak se daří paní Estepové?“

„Slábne! Před hodinou jsem mluvil s doktorem. Říká –“

Zarazil jsem ho. Nechtěl jsem slyšet podrobnosti.

„Jeďte do nemocnice a zařiďte, abych se vás tam dovolal. Možná pro vás budu mít zprávu.“

„Cože – je naděje? Jste –“

Nic jsem mu nezaručil. Zavěsil jsem sluchátko a oslovil Ledwiche. „Dobře, dohoda platí. Dejte mi dopis a já vám vrátím revolver. Vypadnete zadem, protože na ulici je poldík. Nemohu vás kolem něho propašovat.“

Zářil. Vyskočil ze židle.

„Mám vaše slovo?“ chtěl se ujistit.

„Ano – tak dělejte!“

Prošel okolo mne k telefonu, zvolil číslo (vryl jsem si je do paměti) a chvatně do aparátu odhrkal:

„Tady Skuler. Posaďte chlapce do taxíka s vobálkou, kterou jsem vám dal do úschovy. Ať si pospíší.“ Udal adresu, dvakrát řekl „Ano“ a zavěsil.

V bezmezné důvěře, s níž přijal mé slovo, nebylo nic podivného. Jednak si pochyby nemohl dovolit, a pak lidé jeho typu časem nabydou přesvědčení, že svět je zabydlen rasou humanoidních ovcí (mimo ně), na něž je spoleh, že se jak ovce zachovají – mírně a tupě.

Zvonek cinkl po deseti minutách.

Otevřít jsme šli oba. Ledwich od poslíčka převzal velkou obálku a zatímco podepisoval stvrzenku, uložil jsem si do paměti chlapcovo číslo na čepici. Vrátili jsme se nahoru do předního pokoje.

Ledwich rozřízl obálku a obsah mi podal: kus otrhaných novin. Přes tisk byl nejistou rukou naškrabán vzkaz:

 

Ledwichi, z tak hluboké stupidity bych Vás byl nikdy nepodezíral! Do poslední chvíle mne bude těšit pomyšlení, ze kulka, jez ukončí můj život, ukončí též roky vaší zahálky.

Teď budete muset pracovat

Estep

 

Doktor si podržel vrch do posledního dechu!

Vzal jsem ze stolu obálku, vložil do ní předsmrtné psaní a dal ji do kapsy.

Potom jsem šel k oknu a mačkal tvář na sklo, až jsem spatřil O’Garovu temnou postavu, čekající trpělivě tam, kde jsem ho před hodinami umístil.

„Městský polda tam ještě okouní,“ řekl jsem Ledwichovi. „Tady je vaše bouchačka.“ Podával jsem mu revolver, který jsem mu před nedávném vystřelil z dlaně. „Vyrazte zadem. Pamatujte, že víc jsem vám neslíbil – zbraň a start. Budete-li se mnou hrát na rovinu, nepodniknu nic, aby vás poldové našli – pokud nebudu muset chránit sám sebe.“

„Okay, to je fér!“

Vzal zbraň, podíval se, jestli je stále nabitá, a otočil se k odchodu. U dveří se zastavil, zaváhal a znovu se obrátil ke mně. Kryl jsem ho pistolí.

„Udělal byste mně jednu laskavost, která je mimo dohodu?“ zeptal se.

„A to?“

„Obálka s doktorovým dopisem – je na ní moje písmo, asi i otisky prstů. Moh bych ho vložit do čistý obálky? Nechci po sobě nechat širší stopu, než je nutný.“

Nespouštěje ho z očí, ustoupil jsem k psacímu stolu a popaměti šátral neohrabaně levou rukou po obálce, protože pravou rukou jsem na něho mířil. Hodil jsem mu ji na stolek i s doktorovým dopisem.

Zvedl čistou obálku ze stolku, pečlivěji otřel kapesníkem, vložil do ní útržek z novin, dávaje pozor, aby se jí nedotkl bříšky prstů a podal mi ji. Vložil jsem ji do kapsy.

Měl jsem do dělat, abych se mu nezasmál přímo do ksichtu.

Scéna s kapesníkem mi ukázala, že obálka v mé kapse je prázdná, že sebevražedný vzkaz má Ledwich, ačkoli jsem nezachytil, jak to provedl. Zahrál na mne jeden za starých průhledných triků.

„Padejte!“ štěkl jsem a potlačil cukání v koutcích.

Na podpatku se stočil, nohy zadusaly na schodech. Vzadu práskly dveře.

Obálku jsem vyrval z kapsy a roztrhl. Musel jsem se ujistit, že se mne pokusil podfouknout.

Byla prázdná.

Naše dohoda pozbyla platnost.

Skočil jsem k oknu, doširoka je rozrazil a vyklonil se ven. O’Gar mě okamžitě zahlédl – viděl mě lépe než já jeho. Ukazoval jsem paží k zadní straně domu. O’Gar se rozběhl k uličce. Proletěl jsem bytem do kuchyně a vystrčil hlavu z okna.

Ledwich běžel podél bílého plotu dvora – otevřel branku a vyrazil do uličky.

Na jejím konci se pod osvětlením objevila podsaditá postava O’Gara.

Ledwichův revolver byl v jeho ruce. O’Garův ne – ne docela.

Ledwichův zamířil – cvakl úderník.

Z O’Garova vyšlehl plamen.

Zásah Ledwiche hodil proti bílým prknům plotu. Pozvolna se otáčel, lapaje po dechu, až se sesul k zemi.

Pomalu jsem scházel ze schodů, abych se připojil k O’Garovi – pomalu, protože na člověka, jehož jste záměrně poslali na jistou smrt, není příjemný pohled. Ani tehdy, jestli je to nejjistější cesta k záchraně nevinného života, ani jestli tím mrtvým je neřád jak Jake Ledwich.

Když jsem konečně prošel brankou, O’Gar stál nad ležícím mužem.

„Jak vám moh utýct?“ zeptal se s podivem.

„Doběhl mne,“ odvětil jsem prostě.

„Mno jo,“ povzdychl.

Sehnul jsem se a prohledával mrtvému kapsy, až jsem našel sebevražedný dopis, zmačkaný v kapesníku. O’Gar zkoumal Jakův revolver.

„Hele!“ vykřikl. „Todle asi nejni můj šťastnej den! Vypálil po mně a zbraň selhala. Nejni divu! Někdo na ni musel vzít sekyru – hrot úderníku je čistě ulomenej!“

„Opravdu?“ zeptal jsem se, jako bych byl prve při zvednutí revolveru přehlédl, že kulka, která jej vyrazila z Ledwichovy ruky, jej také zneškodnila.