Afraid of a Gun

Owen Sack se odvrátil od kamen, neboť dveře jeho chatrče se otevřely a vpustily Ripa Yusta. Rukou, která nedržela plechovou konvici kávy, pohostinně pokynul ke stolu, kde dýmal naložený talíř.

„Zdravíčko, Ripe! Sedni si a pusť se do toho, dokud je to horký. Jen co zavřeš, tak si kafe nandám i pro sebe.“

To byl Owen Sack. Malý kompaktní muž samá šlacha, s kulatýma porcelánově modrýma očima a plnými ošlehanými tvářemi, jehož padesát roků a něco prozrazovaly pouze vlasy jak prořídlá sláma. Tichý malý muž, jehož přehnaně dychtivá přátelskost svědčila o nedostatku sebevědomí.

Rip Yust přešel ke stolu, bohaté hostině nevěnoval pohled. Místo toho na jeho desku umístil dvě veliké pěsti, opřel se o ně a šeredně se zamračil. Byl vysoký, tenhle Rip Yust, tělo jako sud, svislá ramena, mohutné ruce a nohy. Obvykle se tvářil zachmuřeně flegmaticky, nyní se však jeho těžké rysy stáhly do hrozivého, bouři věštícího mraku.

„Ráno dostali Luckyho,“ pronesl významné. Hlas novinu neoznamoval. Obviňoval.

„Jezus! Kdo to byl?“

Owenovy oči při otázce uhnuly stranou. Nervózně si navlhčil rty. On věděl, kdo Ripova bratra sbalil.

„Kdo bys řek?“ uplivl s hlubokým opovržením. „Z prohibičního. Ty o tom víš!“

Malý muž se choulil.

„Ach, Ripe, jak bych moh? V městě jsem nebyl už víc jak tejden a sem nikdo nezabloudí.“

„Jo, taky se divím, jak to, že to víš.“

Yust kráčel okolo stolu k místu, kde stál Owen, na čele krůpěje potu, chytl ho za volnou látku košile na prsou a zvedl ho do vzduchu a dvakrát s ním zatřásl. Učinil to bez vehemence, mnohem působivěji než by dokázalo násilí, a postavil ho zpátky na nohy.

„Tys věděl, kde máme tajnej sklad,“ obžaloval ho, v mocné tlapě plnou hrst modré košile. „A nikdo jinej, kdo není v partě. Ráno se z ničeho nic objevili prohibáci a načapali tam Luckyho. Kdopak jim řek, kde hledat? Ty, kryso!“

„Já ne, Ripe! Já ne! Přísahám –“

Yust mu přitiskl dlaň na ústa a kvílení umlklo.

„Snad ne. Nevím to jistě, žes to byl ty – jinak bych s tebou nemluvil.“ Na sugestivní vteřinu šmikl kabátem, obnaživ hnědou rukojeť revolveru čouhající z podpažního pouzdra. „Ale vypadá to, že to nemoh bejt nikdo jinej. Nechci ublížit nikomu, kdo neubližuje mně, tak se chvilku porozhlídnu vokolo, abych si byl jistej. A jestli se ukáže, žes to byl ty –“

Sklapl široké čelisti. Pravou rukou naznačil bleskový pohyb pod kabát a k podpaží. S pomalým důrazem kývl a odešel.

Owen Sack se nehýbal. Zkameněle stál a vyvalené modré oči upíral na dveře, v nichž návštěvník zmizel. A jako by zestárnul. V obličeji měl vrásky, jež tam dříve nebyly, a jeho tělo se navzdory strnulosti zdálo křehčí.

Posléze potřásl rameny a obrátil se k plotně, jak kdyby episodu pustil z hlavy, leč hned nato se zhroutil. Těžce se došátral k židli, padl na ni, odstrčil chladnoucí oběd a hlavu složil do předloktí.

Roztřásl se a kolena se mu klepala, jako se třásl a klepala se mu kolena, když pomáhal odnášet Cardwella. Cardwell – tak šla zvěst – si pustil pusu na špacír o rušném provozu na řece Kootenai. A pak ho jednoho rána našli nedaleko Dimu v křoví s dírou v zátylku, kde kulka vnikla dovnitř, a druhou a větší roztřepenou dírou, kde kulka vyšla. Nikdo nemohl říct, kdo ji vypálil. Klepy v Dimu se dohadovaly, i když před ušima bratří Yustů dohady úzkostlivě tajily.

Owen věděl, že nebýt Cardwella, byl by schopen Ripa přesvědčit o své nevině. Jenže mrtvola toho ubožáka se mu zjevila pokaždé, kdykoli uviděl některého z Yustů. A dnes, když Rip vstoupil do jeho chajdy a metl po něm obviňující „Ráno dostali Luckyho“, Cardwell mu z mysli vytlačil všechno ostatní a naplnil ji strachem, pod jehož tlakem mluvil a jednal, jako by byl prohibiční agenty k Yustovu skladišti skutečně navedl. Rip tudíž odcházel zpola přesvědčen, že ho podezírá právem.

Owen Sack věděl, že Rip je férový chlap, jen kapku omezený.

Nikdy nic nepodnikl, dokud se neujistil, že má pravého muže, a pak uhodil – bez milosti a bez varování.

Ripův přístup k světu byl prostinký: oko za oko, zub za zub. A nepřátele bylo třeba bez skrupulí odstranit.

Nicméně ani vědomí, že Rip neuhodí, dokud se nepřesvědčí, že má pravého viníka, Owena příliš neutěšilo.

Yust byl poslední člověk, který mohl koho soudit, oddělit zrno od plev. Na takový úkol neměl ani trpělivost, ani rozum – jemu se jako důkaz bude jevit cokoliv, byť to bylo sebenevinnější a malichernější či bezvýznamné.

Owenovy dávné strachy teď znovu vypluly na povrch a postavily ho do role svědka proti sobě samému. Říkal si, že jednoho dne jeho ubohé tělo naleznou tak, jak našli Cardwellovo. Možná že i Cardwell byl bez viny a podezírali ho neprávem.

Napřímil se, zvedl ramena a sevřel rty v chabém pokusu se sebrat. Chvilku si namlouval, že se rozhoduje k akci, plánuje její postup. V srdci však věděl, že se obelhává, že zase uteče. Vždycky utíkal. Čas, kdy by se opřel, dávno minul.

Už před třiceti lety.

Tehdy, po hádce nad kostkami v přístavní krčmě Baltimoru, čelil krátké pistoli v rukou námořníka – londýnského cockneye. Stáli proti sobě a námořníkovi se třepala ruka, bál se stejně jak on. Stačilo, aby stiskl nepatrný kousek kovu a bývalo by bylo po všem. Po vteřině zaváhání se tedy vzdal. Připustil, aby ho cockney vyhnal nejen z herny, ale i z města.

Pro něho byl strach z kulky neúnosný. Nebyl zbabělec – tehdy ještě ne. Nůž, jehož se muži tolik obávali, se mu v oněch dnech nezdál tak hrozný. Pohyboval se po vypočitatelné dráze rozeznatelnou rychlostí. Viděli jste jej a mohli jej odrazit, nebo uhnout – stočit se, aby rána byla mělká. A i když zasáhl a zajel do hloubky, byl tenký a ostrý, vklouzl do masa lehce a tkáň čistě separoval.

Ne tak kulka rozpálená hnacími plyny, spěchající k cíli neviditelnou rychlostí blesku – ne aby si ostřím utvořila škvíru – ale aby si tupým nosem prorvala cestu a prodrala se vším, co bylo v jejím směru. Kus horkého olova, probíjející si tunel skrz svaly, vnitřnosti – a tříštící kosti. S tímhle se neuměl vypořádat, nedokázal se tomu postavit.

Tak, aby se vyhnul šanci opětovaného setkání s námořníkem a jeho pistolí, utekl tehdy v Marylandu z města.

A to bylo jen poprvé.

Kamkoli se hnul, tam dřív či později čelil ústí výhružné zbraně – jako by je jeho strach přitahoval. V dětství mu bylo řečeno, že pes, jemuž ukáže strach, ho kousne. Tak tomu bylo i se zbraněmi.

Každičké opakování na něj mělo ještě horší vliv. A nyní ho pohled na hrozící zbraň paralyzoval. Stačilo, aby na ni jen pomyslel a mozek mu zamlžil děs.

V mladších letech – mimo kdy se jednalo o zbraně – nebyl zbabělý. Utíkal však příliš často a rostoucí bázeň se šířila jak metastázy rakoviny, až ponenáhlu se z muže s rozumnou dávkou odvahy a jedním morbidním strachem stal člověkem bez kuráže, posedlým děsem z jakékoli formy násilí.

Zpočátku se tolik nebál, byl by mohl strach překonat. Byl by jej mohl překonat i tehdy v Baltimoru. Bylo by to vyžadovalo enormní úsilí, ale mohl. Mohl jej překonat i v Novém Jižním Walesu, kde místo vysvětlení sedl na koně a jako šílenec ujížděl přes sto mil k Bourke, pryč od zbraní v rukou hraničního strážce – zoufalý úprk cestou necestou a přes kořeny vyvstávající perverzně z prsti jak železniční koleje, s králíky vyplašenými z pásů vysoké tuhé trávy.

Možná nebylo pozdě ani tři měsíce nato – v Queenslandu. Jenže opět utekl. Tentokrát pohořím dolů do Cooktownu a k lodi, daleko od hrozby rezavého revolveru v ruce obřího negra, vedle něhož se, oba po pás v křídově bílé řece, dřel v stříbronosném bahnitém nánosu.

Potom byl za hranicí uzdravení, strach by již nepřekonalo žádné úsilí. Byl poražen a věděl to. Od té doby prchal bez jakéhokoli decentního pocitu hanby a začal utíkat i před jinými věcmi než zbraněmi.

A příklad?

Nechal se žárlivým míšencem vypudit z Morro Velho a z práce v britské důlní společnosti Sao Joao del Rey – a od Tity. Tita nad ním ohrnula rudé rty, jenže ani ona, ani dobře placená práce nezabránily, aby neutekl před nožem garimpeira, jehož by hladce svázal do kozelce i s jeho kudlou. Z olejových polí Bakersfieldu ho vyhnaly holé pěsti zakrslého nádeníka. A nyní odtud…

Dříve to svým způsobem nebylo tak zlé. Byl mladší a vždycky bylo kam jít, najít si práci a porozhlédnout se v novém okolí – jedno místo bylo stejně dobré jako jiné. Teď to bylo horší.

Nebyl už mladý, a zde, v Cabinet Mountains, chtěl zůstat do smrti. Měl tu chajdu – domov. Chtěl pouze dvě věci: klid a zajištěné živobytí a tady je našel. Z řeky Kootenai rýžoval dost zlatého písku – jistě, nebylo to žádné bohatství, ale on po něm ani netoužil. Toužil po klidném domově a ten tu po krátkých šest měsíců skutečně měl.

Dokud náhodou nenarazil na Yustovu skrýš. Věděl, jako věděl celý Dime, že Kootenai se na své pouti z Britské Columbie vine v délce čtyř set mil přes Montanu a Idaho, než se opět stočí do rodné provincie, aby se spojila s veletokem Columbie, a že její tok je dopravní tepnou pro pašeráky alkoholu. Byla to obecná znalost a ze všech lidí to byl právě Owen Sack, který si vůbec nepřál vědět, co se na řece děje.

Proč ho jeho smolný osud zavál k místu, kde whisky skladovali, než byla připravena k odvozu na jih? A proč právě v době, aby ho tam Yustovi přistihli? A potom, jako kdyby to samo nebylo dost, skrýš týden poté zametla prohibiční policie.

A Yustovi ho teď podezírají, že je informátor – policejní špicl. Je pouze otázkou času, kdy se jejich stupidní mozky rozhodnou jednat – a udeří. Se zbraní.

Vstal a pustil se do balení věcí, které si chtěl vzít s sebou – kam? Všechno jedno – jen někam, kde bude mít klid a trochu pohodlí. Než jej hrozba další zbraně vyžene zas někam dál. Baltimore, Nový Jižní Wales, severní Queensland, Brazilie, Kalifornie, tady – třicet let na útěku! Zestárnul, nohy mu nesloužily, leč prchání se stalo jeho integrální součástí.

Udýchaně balil, prsty neobratné chvatem.

V údolí Kootenai houstlo šero, když ohnutý pod váhou batohu na rameni, přešel most do Dimu. Odchod z chajdy odložil na poslední minutu, aby bez čekání chytil dostavník, který jede na nádraží, a vyhnul se tak loučení a trapným dotazům. Přidal do kroku.

A štěstí se k němu opět obrátilo zády.

Sotva obtočil roh hotelu k zastávce – dvoje dveře za kulečníkovou hernou Hennyho Upshawa – spatřil Ripa Yusta. Sel ulicí rovnou k němu. Viděl jeho rudý odulý obličej a vratkou chůzi. Yust byl opilý.

Owen Sack se zastavil uprostřed chodníku. Ihned si uvědomil svou chybu. Bezpečí spočívalo – bylo-li teď jaké bezpečí – v bezstarostném pokračování v chůzi, jako by se nic nedělo.

Vydal se k protějšímu chodníku, proklínaje se za tuhle okázalou ukázku touhy se Ripovi vyhnout, nicméně neschopen ovládnout nohy, aby přes prašnou vozovku tolik nespěchaly. Možná, říkal si, Ripovy pitím zakalené oči nepostřehnou, že s ohromným batohem na zádech míří rovnou k zastávce dostavníku. I když v něm naděje vzrůstala, věděl, že je marná, dětinská.

Rip Yust ho samozřejmě uviděl. Stoupl si na obrubu chodníku a zahalekal: „Hej, ty! Kam se ženeš?“

Owen Sack se proměnil v sochu. Mozek mu zmrazil děs – děs a vzpomínka na Cardwella.

Yust se na něj přes ulici stupidně zubil a opakoval:

„Kam se ženeš?“

Snažil se odpovědět, něco říct – spása tkvěla ve slovech – leč stažené hlasivky vydaly jakýsi neartikulovaný zvuk. Opilému tyranovi nic neříkal, i kdyby z hrdla malého muže dorazil dál než těch bídných deset stop.

„Pamatuj, co jsem ti odpoledne řek,“ řval, kývaje silným prstem. „Jestli zjistím, žes to udělal ty –“

Silný prst poklepal na levou hruď kabátu.

Owen při tom gestu vyjekl – tenký rezavý výkřik teroru. Velikého opilého muže náramně potěšil. Rval smíchem, v ruce se mu objevil kolt. V radosti nad mužíkovým komickým strachem na chvíli zapomněl na bratrovo zatčení, zapomněl i na Sackovu předpokládanou vinu.

Při pohledu na Ripovu zbraň ho opustily poslední zbytky příčetnosti. Pokoušel se hájit, ústa však nedokázala zformovat jediné slovo. Snažil se v univerzálním znamení „vzdávám se“ zvednout ruce vysoko nad hlavu, což mu dřív mnohokrát zachránilo život, jenže mu v tom bránily popruhy těžkého batohu. Chtěl jeden uvolnit, shodit jej na zem.

Omámeným očím a mozku muže na druhé straně ulice se pravá ruka Owena Sáčka snažila dostat pod kabát. Rip Yust v onom pohybu četl jediné – malý muž šel po zbrani.

Z koltu vyletěl plamen!

Owen vzlykl. Něco ho těžce udeřilo do boku. Dosedl na chodník, oči široce, tázavě upřené přes ulici na kouřící hlaveň.

Někdo, uvědomil si, se nad ním skláněl. Henny Upshaw, před jehož podnikem padl. Jeho oči se vrátily k muži na protějším chodníku. Ten vystřízlivěl a stál, očekávaje s žulovým výrazem, kolt v ruce, co bude následovat.

Owen Sack nevěděl, má-li vstát, tiše sedět, nebo se položit. Upshaw ho srazil stranou právě včas – zachránil ho před první kulkou. Ale co když Rip vypálí znovu?

„Kam tě dostal?“ ptal se Upshaw.

„Cože?“

„Jen klid,“ radil mu. „Budeš okay. Zajdu pro chlapce, aby mi s tebou pomoh.“

Chytl Upshawa za rukáv.

„C-co se stalo?“

„Rip tě postřelil, bude to okay. Lehni si –“

Pustil rukáv a rukama si zkusmo přejel po těle. Jedna, ta prohledávající pravou stranu, byla červená a lepkavá. Místo, kde pocítil náraz, který mu podrazil nohy, bylo horké a ztuhlé.

„On mě zásah?“ zaječel nevěřícně.

„Baže, ale budeš okay,“ tišil ho Upshaw a mávl k chlapům ve dveřích. Ven je sice táhla zvědavost, zarážel je však pohled na Yusta, jenž tiše stál s koltem v ruce a čekal, co se z toho vyvine.

„Bože můj!“ vydechl Owen ve zmateném úžasu. „A ono to ani nebolí!“

Vyskočil na nohy – batoh z něj sklouzl – vyhnul se nápomocným rukám a rozběhl se ke dveřím herny. Na polici pod kasou našel Upshawovu černou automatickou pistoli. Držel ji před sebou na délku paže a obrátil se zpět k ulici.

Porcelánově modré oči byly udiveně vykulené, smál se a z úst mu vycházelo cosi jak popěvek.

Rip Yust teď přecházel vozovku, byl uprostřed, když Owen vyrazil ze dveří herny.

Přihlížející se rozprchli. Ripův kolt se zvedl a zahřměl. Kštice Owenových slámově žlutých vlasů poskočila nazad. Uchichtl se a třikrát vypálil, rychle. Žádná z kulek mohutného muže nezasáhla. V levé paži cítil něco pálivého. Vystřelil znovu a minul.

„Musím se dostat blíž,“ řekl si nahlas.

Přešel chodník – pistoli držel ztuhle před sebou – sestoupil na vozovku a kráčel vpřed, k plamínkům Yustova revolveru.

A jak malý muž zvolna šel, prozpěvoval si svůj pošetilý popěvek, a pálil, pálil, pálil… Jednou ho něco zatahalo za rameno a jednou za paži – nad tím, kde cítil horkost – leč dokonce se ani nepodíval, co to bylo.

Byl na deset stop od Ripa Yusta, když ten se otočil jakoby k odchodu, učinil krok, jeho veliké tělo se náhle prohnulo do groteskního oblouku a sklouzlo měkce dolů, do písku vozovky.

Owen Sack shledal, že zbraň v jeho ruce je prázdná, byla jistě prázdná už nějakou dobu. Obrátil se. Jako v mlze rozeznal široký vchod Upshawova podniku. K holínkám mu lnula země, pokoušela se ho zadržet, stáhnout dolů, leč dosáhl dveří, dosáhl kasy, našel polici a pistoli uložil na místo.

Hlasy k němu mluvily, kolem něj byly paže. Hlasy ignoroval, paže setřásl, byl znovu na ulici. Ještě setřást víc rukou. Vzduch ho osvěžil, dodal mu sílu. Byl opět uvnitř, opřený o sklo pultu s ručními zbraněmi v obchodě Jeffa Hamlina.

„Jeffe, chci dvě největší bouchačky, co tu máš a náboje. Nachystej mi to, za chvilku se vrátím.“

Věděl, že Jeff mu odpovídá, ale nebyl s to jeho slova rozlišit od burácení v hlavě.

A znovu teplejší vzduch ulice. Hluboký prach vozovky mu tížil nohy. Protější chodník. Dveře doktora Johnstona. Někdo mu pomáhal do schodů. Pod sebou gauč nebo stůl; teď, když ležel, viděl a slyšel lépe.

„Doktore, pospěšte si! Rychle mě slepte! Musím se postarat o hromadu věcí.“

Lékařův hladký profesionální hlas:

„Chvilku se o nic nestarejte, leda sám o sebe.“

„Ceká mě spousta cestování. Pospěšte si!“

„Bude to okay, Sáčku. Není třeba odjíždět. Z okna jsem viděl, že Yust po vás vystřelil první a viděl to tucet dalších lidí. Byla to vyložená sebeobrana!“

„O to nejde!“ Doc byl prima chlap, ale nic nechápal. „Musím jet na spoustu míst, navštívit haldu lidí.“

„Ovšem. Zajisté. Třeba hned, je-li libo.“

„Docu, vy nerozumíte!“ Johnston s ním mluvil, jako kdyby byl dítě, nebo opilý. „Bože, člověče! Musím se vrátit po stopách celýho mýho života a už nejsem mladej. Musím najít muže, vyhledat je v Baltimoru a Brazilii a Kalifornii, a bůhví kde ještě. Některý z nich budu těžko hledat, ale najdu je. Čeká mě tolik střílení a já už nejsem mladej a tohle je hromsky velikej džob. Musím vyrazit! Docu, musíte se mnou rychle něco… Musíte…“ Hlas Owena Sáčka klesal do mumlání, šepotu, až ustal.

STRACH ZE ZBRANÍ

Afraid of a Gun, Mar 1924