JEDNA HODINA

One Hour, Apr 1924

 
 
I.
 
„Toto je pan Chrostwaite,“ řekl Vance Richmond.
Sedící kolos, vklíněný mezi postranní opěradla právníkovy nejširší židle zabručel, což asi znamenalo, že mne bere na vědomí. Na oplátku jsem taky zabručel a zaujal své obvyklé místo.
Byl to ohromný balón – tenhle Chrostwaite – v zeleném károvaném obleku, který ho nečinil o nic štíhlejším, než byl. Měl křiklavou vázanku, zvětšiny žlutou, v jejímž středu se blýskal velký diamant. Vícero jich měl na buclatých prstech. Jeho rysy rozmazávaly pórovité tukové polštáře a způsobily, že kulatý narudlý obličej činil dojem notoricky nespokojeného chrapouna. Táhla z něho jalovcová.
„Pan Chrostwaite je obchodním zástupcem Vzájemné společnosti na výrobu hasicích přístrojů pro oblast kolem Pacific Coast,“ zahájil advokát sotva jsem dosedl. „Jeho kancelář je na Kearny poblíž California Street. Včera odpoledne kolem třičtvrtě na tři zaskočil do své kanceláře a svůj vůz – cestovní hudson – nechal stát před domem s klíčkem ve startéru. Když za pár minut vyšel, vůz byl pryč.“
Podíval jsem se na majitele. Pozoroval svá tlustá kolena a o to, co advokát povídal, nejevil špetku zájmu. Radši jsem zrak stočil zpátky k Vancovi. S jeho čistým šedým obličejem a štíhlou postavou byl vedle nafouklého klienta vyloženým krasavcem.
„Muž jménem Newhouse,“ říkal právník a já nechal ňoumání a napnul uši – „majitel tiskárny na Californii – klientova kancelář je hned za rohem – byl hudsonem pana Chrostwaitea sražen a zabit na křižovatce Hliněné s Kearny, a to pět minut poté, co z něj pan Chrostwaite vystoupil, aby se stavil ve své kanceláři. Policie vůz zakrátko našla na Montgomery, necelý blok od místa neštěstí.
Je zřejmé, že auto někdo ukradl přesně v tom okamžiku, kdy pan Chrostwaite zašel do dveří, a jak se snažil rychle ujet, Newhouse srazil a pak z vozu zděšeně utekl. Pana Chrostwaitea tím uvedl do hrozivé situace, neboť předevčírem večer, když vyjížděl snad poněkud neopatrně z –“
„Opile,“ zachroptěl klient, neodvrátiv pohled od károvaných kolen; v sípavém hlase alkoholem propáleného hrdla nebylo stopy po nějaké emoci.
„Jak snad poněkud neopatrně vyjížděl z Van Ness Avenue“ – pokračoval Vance Richmond nerušeně – „pan Chrostwaite porazil chodce. Muž nebyl vážně zraněn a je mu za jeho útrapy poskytována bohatá kompenzace. Příští pondělí však máme soudní stání pro obvinění z bezohledné jízdy, a mám vážné obavy, že to včerejší neštěstí, při němž zahynul člověk, nám velmi přitíží.
Nikdo si nemyslí, že za volantem vozu seděl pan Chrostwaite, když tiskaře srazil – máme dostatek důkazů, že v něm nebyl. Jen se bojím, že až budeme čelit obvinění z Van Ness, bude jeho smrti využito proti nám. Jsem obhájce a vím, jaký kapitál z toho žalobce – bude-li chtít – vytříská, neboť na Van Ness zranil muže tentýž vůz, který včera zabil dalšího.
Ze zkušeností vím, kterou možnost si zástupce žaloby zvolí! A může případ vést takovým způsobem, že se nám dostane mizivé, či dokonce nulové příležitosti vyložit stanovisko naší strany.
Mohlo by dojít k nejhoršímu, to jest, že pana Chrostwaitea místo obvyklé pokuty pošlou na třicet, nebo i šedesát dní do městské věznice! A to je zlé, toho se chceme –“
Chrostwaite – neúnavně studující svá kolena – ho znovu přerušil.
„Proklatě mrzuté!“ řekl.
„Toho se chceme vyvarovat,“ pokračoval Vance. „Jsme ochotni zaplatit vysokou pokutu, neboť nehodu jasně zavinil náš klient. Ale ne –“
„Nalitý jak lord!“ podotkl Chrostwaite.
„Nepřejeme si, aby ono neštěstí, s nímž nemáme nic společného, bylo spojováno s naším případem. Chceme tudíž najít člověka či muže, co vůz nejenže odcizili, ale navíc jím zabili Johna Newhouse. Kdyby byli dopadeni než půjdeme k soudu, vyhneme se nebezpečí, že za jejich čin budeme trpět my. Myslíte, že byste je dokázal vypátrat ještě před pondělkem?“
„Pokusím se, ačkoliv není –“
Nafouklý lidský balón mě vyvedl z konceptu. Těžce se zvedal na nohy, šmátraje tlustými ošperkovanými prsty po hodinkách.
„Jsou tři,“ řekl. „Ve tři třicet mám golf.“ Ze stolu sebral klobouk a rukavice. „Najděte je, ano? Hromská otrava, to vězení!“ A bez dalšího se odkolíbal.
 
 
II.
 
Z advokátovy kanceláře jsem šel do budovy soudu a po několikaminutové honičce jsem zastihl policistu, který k rohu Hliněné s Kearny přispěchal pár vteřin po srážce; tiskařovi však již nemohl pomoci.
„Zrovna jsem vyšel z budovy, když jsem viděl, jak autobus zahýbá za roh Hliněné.“ Pochůzkář – vysoký chlapík s pískově hnědými vlasy – měl neobvyklé jméno. Jmenoval se Coffee. „Nato se tam začli sbíhat lidi, tak jsem se tam rozběhl a našel nataženýho chlapa. Byl už mrtvej. Neštěstí vidělo půl tuctu lidí a jeden z nich si zapamatoval číslo vozu, kterej to zavinil. Ten vůz jsme objevili hned za rohem na Montgomery, s nosem k severu. Prázdnej. Ve voze seděly dvě osoby, když Newhouse srazil. Nikdo ale neví, jak vypadaly. Když jsme automobil našli, nikdo v něm nebyl.“
„Kterým směrem se ubíral ten mrtvý?“
„Po Kearny na sever. Vozovku Hliněné překročil ze tří čtvrtin, pak byl sražen. Vůz jel po Kearny a taky mířil severně. Z křižovatky pak zahnul na východ. Vypadá to, že vina neleží jenom na řidičovi. Podle výpovědi svědků vkročil Newhouse do vozovky, ale koukal přitom do nějakýho papíru. V prstech ještě svíral útržek cizích peněz – papírovejch – myslím, že to bylo to, na co koukal. Poručík říká, že jsou holandský – stoflorintová bankovka, povídal.“
„Co ti dva v autě?“
„Nic jsem nezjistil. Každýho v okolí Californie a Kearny, kde byl vůz odcizen, jsme vyzpovídali. A totéž v sousedství Hliněné a Montgomery, kde ho nechali stát. Ale nikdo ty dva neviděl nastoupit, ani při vystupování. Ten člověk, co mu ten vůz patří, ho neřídil – byl prostě ukradenej. Aspoň myslím. Zprvu jsem měl dojem, že na tom neštěstí je cosi divnýho. Ten John Newhouse měl na oku pár dní starej monokl. Ale při vyšetřování jeho minulosti se projevilo, že měl srdeční potíže či co, a před několika dny upadl a uhodil se o opěradlo židle. Tři dny byl doma, marodil – a vyšel z něj snad půl hodiny – tak nějak – před tím, než se setkal se smrtí.“
„Kde bydlel?“
„Na Sacramento – hodně daleko. Počkejte, někde mám jeho adresu.“
Obracel listy usmoleného zápisníku, a pak mi nadiktoval bydliště mrtvého a řady svědků, které vyslýchal.
Tím pochůzkář Coffee vyčerpal vše, co měl.
 
 
III.
 
V příští chvíli jsem počítal s podrobným ohledáním okolí krádeže vozu a jeho nálezu, a poté s výslechem svědků. Fakt, že policie to vše vykonala přede mnou, nesliboval mnoho nového, leč nebylo vyhnutí, tuto část jsem nemohl vynechat. Devadesátdevět procent detektivní práce spočívá v trpělivém shromažďování detailů a tyto detaily musí být pokud možno z první ruky, bez ohledu na to, kdo teritorium zpracoval před vámi.
Nicméně než jsem se do toho dal, rozhodl jsem se navštívit Newhouseovu tiskárnu a zjistit, jestli některý ze zaměstnanců nezaslechl cokoliv, co by mi napomohlo. Od budovy soudu k ní byly stejně jen tři bloky.
Podnik mrtvého okupoval přízemí domu na Californii – mezi Kearny a Montgomery. Vpředu byla malá oddělená kancelář s dveřmi do vlastní tiskařské dílny.
Když jsem z ulice vešel přímo do kanceláře, seděl v ní osamělý muž, pravděpodobně účetní; pomenší, světlovlasý, s vyhrnutými rukávy, věkem okolo čtyřicítky. S ustaraným obličejem kontroloval sloupce čísel v hlavní knize se stohem účtenek.
Představil jsem se mu a vysvětlil, že mě Kontinentální detektivní agentura pověřila vyšetřením okolností Newhouseova úmrtí. Řekl, že se jmenuje Ben Soules a je vedoucím provozu. Podali jsme si ruce, pak mávl k židli na protější straně stolu. Odsunul knihu s papíry, na nichž pracoval a znechuceně se tužkou podrbal ve vlasech.
„To je hrůza!“ postěžoval si. „Nahrnulo se nám práce nad hlavu a já abych se teď hrabal v papírech, o kterých vůbec nic nevím, a –“
Odmlčel se, aby zvedl zvonící telefon.
„Ano… tady Soules… Právě na nich pracujeme… Dám vám to v pondělí v poledne… Já vím! Já vím! Ale zdrželo nás šéfovo neštěstí. Vysvětlete to panu Chrostwaiteovi. A… a já vám zaručím, že to budete mít v pondělí ráno. Určitě!“
Praštil sluchátkem do vidlice a podíval se na mne. Popuzeně.
„Člověk by myslel, že když šéfa zabilo jeho vlastní auto, bude mít kapku decentnosti a přestane kňourat, že jsme se se zakázkou poněkud opozdili.“
„Chrostwaite?“
„Baže. Jeden z jeho úředníků. Tiskneme pro něho nějaké letáky – měly být hotové včera – ale přišla do toho šéfova smrt a zapracování nových lidí. Se vším jsme pozadu. Pracuju tady osm let a tohle je poprvé, co jsme nedodrželi lhůtu, a hned každý zatracený zákazník ječí, div mu neprasknou hlasivky. Kdybychom byli jako jiné firmy, zvykli by si na průtahy a drželi klapačku. Jsme k nim příliš slušní. Vemte toho Chrostwaitea! Jeho vůz nám zabije šéfa a on má tu odvahu si stěžovat!“
Soucitně jsem pokývl, přišoupl k němu jeden doutník a počkal, až se mu rozhoří. Teprve pak jsem se zeptal:
„Hovořil jste o nových lidech, které zaučujete. Proč? Rozšiřujete podnik?“
„To ne, minulý týden šéf dva tiskaře propustil! Prý patřili ke spolku bývalých alkoholiků. Tak jim dal kopačky.“
„Měli jste s nimi v práci potíže, nebo jen proto, že chodili na jejich sedánky?“
„Neměli. Byli to zkušení spolehliví pracanti.“
„A co po propuštění? Jak to přijali?“
„Byli pěkně naštvaní. Než odešli, hulákali po celé dílně, ale nic vážného se nestalo.“
„Kdy to bylo?“
„Minulý týden ve středu. Počkejte – no byla to středa, ve čtvrtek jsem najal oba nováčky.“
„Kolik lidí máte pod sebou?“
„Tři. Takže ti dva představovali velikou ztrátu.“
„Pan Newhouse prý býval dost nemocný. Jak často?“
„Nebyl na tom tak špatně, ale občas ho trápilo srdce, a to pak musel týden nebo deset dní zůstat v posteli. Dalo by se říct, že vlastně nikdy nebyl ve své kůži. Pracoval proto jen v kanceláři a já se staral o dílnu.“
„Kdy zůstal doma naposledy?“
„Jeho paní sem volala v úterý ráno. Říkala, že měl záchvat, a pár dní se tu neukáže. Včera odpoledne, to jest ve čtvrtek, se tu na deset minut stavil a povídal, že ráno se vrátí do práce, ale jen co odešel, usmrtil ho ten bláznivý řidič.“
„Jak vám připadal – zdál se velmi nemocný?“
„Ani ne. On ovšem nikdy nevypadal zcela zdráv. Nepostřehl jsem nějaký rozdíl. Poslední záchvat pravděpodobně nebyl tak silný jak ty předchozí, kdy proležel týden i déle.“
„Než odešel, svěřil se vám, kam má namířeno? Ptám se vás proto, že na Sacramento Street je to daleko a byl by si přirozeně stopnul první taxík. Vůz ho však srazil na křižovatce, když přecházel Hliněnou.“
„Och ano. Chtěl jít na náměstí Portsmouth, chvilku si posedět na sluníčku. Tři dny nevytáhl paty z domu, potřeboval se trochu rozptýlit a potěšit.“
„Policie v jeho ruce našla útržek cizí bankovky. Nevíte náhodou, jak k ní přišel?“
„Ano. Měl ji odtud. Jeden ze stálých zákazníků – jmenuje se Van Pelt – přišel vyrovnat účet za zakázku, když tu šéf ještě byl. Když Van Pelt otevřel portmonku, měl mezi bankovkami jednu větší – z Holandska; v jejich měně se nevyznám, takže nevím, jak se nazývá. Mám dojem, že řekl, že má hodnotu asi osmatřiceti dolarů. Nu a šéf ji chtěl a vrátil Van Peltovi drobné. Povídal, že chce chlapcům ukázat, jak vypadají holandské peníze, a že mu je vymění kterákoli banka.“
„Toho Van Pelta znáte? Co o něm víte?“
„Nic moc. Pochází z Holandska, odborník na tabák. Hodlá si tu teď někdy založit importní firmu. Víc nevím.“
„Kde bydlí? Nebo si již otevřel kancelář?“
„Pravdaže. Na Stromové – blíž k Sansome.“
„Poznal, že šéf je po nemoci?“
„To sotva. Pan Newhouse byl nezdravě bledý – jako vždycky.“
„Znáte jeho celé jméno?“
„Hendrik Van Pelt.“ Provozní se v židli neklidně zavrtěl, rovnal věci na stole.
„Popište mi ho.“
Než mi odpověděl, lomozem strojů v dílně k nám proniklo trojí přesně odměřené zazvonění.
Hlaveň pistole – držel jsem ji na klíně už nějakou dobu – jsem vysunul nad desku stolu, aby o ní věděl. To on vyslal poplašný signál.
„Obě dlaně na stůl,“ poručil jsem.
Poslechl a položil je tam.
Zasklené dveře do dílny byly přímo za ním, takže jsem na ně viděl přes jeho ramena. Benova rozložitá postava skrývala zbraň před kýmkoliv, kdo se v nich ukáže.
Nemusel jsem čekat dlouho.
Tři inkoustem začernění chlapi se k nim loudali jakoby nic, cosi si povídali a řehnili se. Poté dveře rozjařeně rozrazili.
Prostřední si olízl rty a prošel veřejemi. Po něm muž s ksichtem otrlého zabijáka. Třetí to hrál nejlíp, ač v jinak bezstarostně uvolněné postavě čněla varovně ztuhlá ramena.
„Zůstaňte stát, kde jste!“ štěkl jsem, když se do kanceláře vecpal i tento poslední. Pozvedl jsem pistoli, aby ji měli na očích.
Zastavili se jako jeden muž, jak při drilu na cvičáku.
Odkopl jsem židli a vstal.
Situace se mi pranic nelíbila. Pro akci byla místnost příliš těsná. Pravda, já měl pistoli ve střehu, ale bůhví, čím se nabalili ti chlapi. Navíc byli moc blízko, a pistole neumí dělat zázraky. Je to mechanický aparát, výhodný pro určitou mez. Nic víc.
Jestli se rozhodnou po mně skočit, uzemním tak akorát jednoho. Pak se na mne sesypou tři zbylí. Věděl jsem to já, věděli to i oni.
„Ruce nahoru a čelem vzad!“ bafl jsem ostře. Nikdo se do uposlechnutí rozkazu zrovna nehrnul. Jedna začerněná huba se jízlivě šklíbila. Soules zavrtěl hlavou; dva pouze stáli a čuměli na mne.
Byl jsem víceméně v koncích. Člověka nelze zastřelit jen tak – protože odmítá poslechnout, i když se jedná o kriminálníka. Kdyby mně byli vyhověli a obrátili se, mohl jsem je srovnat ke zdi, držet je v šachu a využít telefonu.
Zastrašovací manévr nevyšel – nespolupracovali.
Mozek mi horečně předkládal neproveditelné návrhy. Co kdybych se nenápadně přesunul k východu, postavil se do dveří a křičel o pomoc? Nebo je přivábil do ulice, kde bych si s nimi snad poradil? Zavrhoval jsem naivní nápady stejně rychle, jak se rojily.
Tahle čtveřice se na mne vrhne. O tom nebylo pochyb. Zatím vyčkávali – stačila by však jakákoli jiskra a odpálí je do akce. Napjatě stáli, čekajíce na impuls z mé strany. Jestli o krůček ustoupím, začne mela.
Byli tak blízko, že kterýkoli z těch čtyř mohl natáhnout paži a dotknout se mě. Jednoho bych stačil střelit, než mě převálcují – jednoho ze čtyř. Což znamenalo, že každý z nich měl šanci jedné ku čtyřem, že se stane obětí – tuze nízké procento pro tyhle rváče, to by museli být pěkně zbabělí.
Vězel jsem v tom až po krk. Zazubil jsem se, abych vyvolal zdání sebejistoty – a natáhl se pro telefon: musel jsem něco podniknout. Vzápětí jsem se za to proklel! Třeba jsem tím pohybem vyvolal podnět k útoku. Teď to přijde, pomyslel jsem si, hned jakmile zvednu sluchátko.
Už jsem však nemohl couvnout – působilo by to rovněž jako roznětka – musel jsem pokračovat.
Na čele pod kloboukem jsem cítil pot, na spáncích mě šimraly chladivé stružky. Levou rukou jsem si telefon po paměti přitahoval blíž –
Otevřely se venkovní dveře, za mnou kdosi užasle vykřikl.
„Rychle! Volejte policii!“ drmolil jsem překotně, aniž jsem čtveřici před sebou spustil z očí.
Příchodem neznámého se krize vyřešila – byl jsem opět pánem situace. I kdyby se krom přivolání policie jinak nikterak neangažoval, nepřátelé se o něj budou muset postarat a rozdělí se. Teď jsem měl naději, že zneškodním přinejmenším dva. Dva ze čtyř, z nichž jeden každý čelil vyhlídce na ničivý zásah zblízka, což byl i pro tyto ničemy dobrý důvod k zamyšlení.
„Tak hrome dělejte!“ pobídl jsem nenadálého zachránce.
„Ovšem, příteli!“ – v nejasné výslovností „ř“ bylo znát rozeného cizince.
V tom stavu rozčileného napětí jsem víc varování ani nepotřeboval.
Uhnul jsem stranou – slepé zakolísání z bodu, kde jsem stál. Nebyl jsem dostatečně rychlý.
Úder zezadu mě nezasáhl naplno, ale stejně to byla šupa. Kolena mi změkla, jako by byla z papíru a složila mne do kupy na podlahu.
Proti obličeji mi vyrazilo něco tmavého. Chytl jsem to oběma rukama. Něčí noha. Zkroutil jsem ji, jak když se ždíme hadr. Do zad, do páteře jsem dostával ránu za ranou. Možná mě kdosi mlátil po hlavě. Má hlava nic necítila, ten první úder ji nadobro otupil. Oči mi nesloužily – pluly před nimi matné pohyblivé stíny – to bylo vše.
Bránil jsem se, bil po těch stínech pěstmi a rval a drásal. Občas jsem nic netrefil. Občas jsem našel věci, cosi jako těla. Pak jsem do nich ze všech sil bušil a trhal. Má pistole někam zmizela.
Můj sluch nebyl o nic lepší, než zrak – spíš horší. Svět okolo mne oněměl. Bil jsem se v hluché tišině, v tichu, jaké jsem dosud nikdy nezažil. Byl jsem duch bojující s duchy.
Najednou jsem zjistil, že mám zase nohy, ačkoli na zádech se mi něco zmítalo a bránilo mi vstát. Na obličej se mi připlácla vlhká věc.
Zakousl jsem se do ní. Škubl jsem hlavou nazad, kam až jsem mohl. Má ubohá lebka snad rozmělnila nos a zdemolovala jeho okolí – nevím, ale ta tíživá věc na mých zádech už nebyla, a já se postavil.
Tupě jsem si byl vědom, že se na mne sype krupobití ran. Nic jsem nevnímal. Tvrdošíjně jsem hlavou a rameny, lokty, pěstmi a kopanci mlátil po stínech, jež mne obklopovaly.
Zrak se ponenáhlu čistil; opět jsem mohl vidět, třebaže ne moc jasně – stínům se vracela barva. Trochu jsem i slyšel. Do uší mi dolehly zvuky – klení, sípavé vzdechy, heknutí, dopady úderů.
Mé omámené oči utkvěly na lesklém kovovém předmětu, byl od nich nějakých patnáct centimetrů. Pochopil jsem, že ležím znovu na podlaze.
Jak jsem se kroutil, abych do měkkého těla nad sebou vrazil botu, něco, pálilo to jako oheň, mi jelo po noze. Nůž! Žhavý bodanec mi kvapem vrátil vědomí.
Uchopil jsem těžké plivátko a tloukl jím kolem sebe, až jsem si vymlátil dost prostoru a vyhrabal se na nohy. Chlapi se po mně sápali. Zvedl jsem tu věc nad hlavu a mrštil jí skrz mléčné sklo venkovních dveří a do California Street.
Boj o holý život tím nekončil, bili jsme se dál.
V srdci metropole mezi Kearny a Montgomeryovou nemůžete vyhodit měděné plivátko sklem dveří a neupoutat pozornost kolemjdoucích. Ulice tu kypí ruchem. Jak jsem se zuřivě zmítal pod váhou tří či kolika metráků lidského masa, které mě valchovalo a drtilo mi levou skráň o prkna podlahy, byli jsme od sebe odtrženi a ze dna hromady mne vyhrabala trojice policistů.
Jedním z nich byl mohutný nazrzlý Coffee. I pak mě to stálo hodně námahy, abych ho přesvědčil, že jsem onen agent z Kontinentální, s nímž před nedávnem hovořil.
„Bože, člověče!“ řekl, když mi konečně uvěřil. „Ti hošani vás teda zřídili! Ksicht máte jak rozšlapanej muškát!“
Nesmál jsem se. Nepřipadalo mi to legrační.
Jedním okem, jež ještě fungovalo, jsem přehlížel řádku mužů vyrovnaných u protější stěny kanceláře: Soulese, tři začerněné tiskaře a člověka s vadnou výslovností „ř“, který bitku zahájil šlupkou do mého zátylku.
Byl to poměrně vysoký třicátník – tak nějak – s kulatým opáleným obličejem, pokrytým nyní škrábanci a odřeninami. Původně byl oděn do drahého černého obleku, z něhož teď visely cáry. Nemusel jsem se ptát, kdo to je. Věděl jsem, že je to Hendrik Van Pelt.
„No tak, člověče, jak mi to vysvětlíte?“ naléhal na mne Coffee už nějakou chvilku.
Shledal jsem, že budu-li si levou rukou pevně přidržovat čelist, budu schopen řeči s minimem bolesti.
„Tohle je parta, která Newhouse srazila, ale nikoli náhodně. Sám bych chtěl znát víc podrobností, jenže všechny jsem nestačil vyzpovídat. Prostě se na mne vrhli. Říkal jste, že když jste k Newhouseovi přiběhl a ohledal ho, měl v hrsti část stoflorintové bankovky. Kráčel směrem k policejnímu ředitelství, a byl zavražděn necelého půl bloku od ústředí.
Soules se mi snažil napovídat, že Newhouse měl namířeno k náměstí Portsmouth, aby si poseděl na slunci. Přitom ten muž nevěděl, že Newhouse měl na oku velkou modřinu – tu, kterou jste ověřovali. Jestliže Soules ten monokl neviděl, vsadím se, že ten den neviděl ani svého šéfa! Nemohl!
Mějte na paměti, že Newhouse šel z tiskárny přímo k policejnímu ředitelství v sousední budově a v ruce měl cizí papírovou bankovku!
Trpěl občasnými záchvaty choroby, které ho – dle Soulese – pokaždé přiměly strávit na lůžku týden až deset dní. Tentokrát se cítil fit po pouhých dvou dnech.
Soules si mně postěžoval, že dílna je s objednávkami o tři dny pozadu, že se to stalo poprvé po osmi letech. Zpoždění svedl na Newhouseův skon – k němuž došlo teprve včera. Jeho předchozí absence práci nikdy nezdržely – proč by měly v tomto případě?
Minulý týden byli dva tiskaři propuštěni, leč hned příštího dne byli najati dva noví. Pěkně rychlá práce! Vůz, kterým byl Newhouse zabit byl odcizen rovnou za rohem, a viníci jej opustili hned po činu – zpátky do dílny to měli jen kousek. Auto úmyslně nechali stát ve směru na sever, aby odlákali pozornost, a hned po jeho opuštění se vrátili zpět na jih. Obyčejní zloději aut by se nikdy nevraceli cestou, odkud vyjeli.
Povím vám můj názor: Tento Van Pelt je Holanďan, a měl kovové desky na falešné stoflorintové bankovky. Šmejdil kolem tak dlouho, až objevil ochotného tiskaře. Našel Soulese, vedoucího dílny, jejíž majitel býval často doma kvůli vleklé srdeční chorobě. Jeden z dělníků se ke komplotu připojil, dva nabídku na rychlé zbohatnutí buď odmítli, nebo se jich Soules vůbec neptal. Jednoduše je propustil a na jejich místo dosadil své přátele.
Nyní bylo vše připraveno a čekalo se jen na výskok šéfova slabého srdíčka. A k tomu došlo v pondělní noci. Hned jak jeho žena ráno zavolala, že onemocněl, výroba falsifikátů se rozjela na sto procent. To je ten pravý důvod, proč regulérní zakázky nebyly dodány včas, ve stanovené lhůtě.
Majitelovy potíže ale byly nečekaně lehčí než obvykle. Po dvou dnech se cítil lépe a včera si sem na pár minut zaskočil.
Musel sem přijít ve chvíli, kdy naši přátelé byli extrémně zaměstnaní. Pár falešných bankovek asi uviděl, pochopil, co se děje, jednu vzal a spěchal s ní na policii – bezpochyby v domnění, že tihleti pilníci ho nespatřili.
Nicméně jim jeho odchod neunikl a dva za ním vyběhli ven. Na ulici plné lidí a kousek od soudní budovy ho nemohli veřejně umlátit. Za rohem se jim naskytl vůz s klíčkem ve startéru, což problém vyřešilo. Skočili do auta a šli po něm. Myslím, že původně ho mínili zastřelit – v tu chvíli však rozčilený majitel, oči upoutané na falešné peníze, vkročil do vozovky. Poskytl jim neodolatelnou příležitost: najeli s vozem přímo na něj. Věděli, že ho těžký cestovní hudson zabije, a i kdyby ne, jeho nemocné srdce práci spolehlivě dokončí. Zahnuli za roh, vystoupili a vrátili se do dílny. Zbývá vyšetřit pár otevřených otázek – můj závěr však odpovídá všem známým faktům, a vsadím se třeba o měsíční gáži, že jsem se v ničem příliš nemýlil. Koneckonců se tu v nějaké skrýši nakupila třídenní žeň holandských falsifikátů. A vy, lidi –“
Měl jsem závrať. V hlavě mi hučelo a motala se mi jako po flámu. Asi bych byl mlel pusou do strhání, kdyby mne neumlčela dlaň na ústech. Velký nazrzlý pochůzkář mě zdvihl ze židle jak mimino a položil mě na stůl. „Utište se, člověče,“ řekl jemně. „Za moment pro vás přijede sanitka.“
Kancelář mi před jedním otevřeným okem bláznivě vířila, žlutý strop na mne padal, opět se zvedl, zmizel a vracel se podivně pokřivený. Abych se té vidiny zbavil, obrátil jsem hlavu na stranu a zrak mi spočinul na bílém ciferníku s ručičkami.
Usilovně jsem se na něj soustředil, a když se natolik ustálil, že jsem byl s to ho přečíst, ukazoval čtyři hodiny.
Vzpomněl jsem si, že Chrostwaite naši konferenci s advokátem přerušil ve tři – a já se dal do práce.
„Celou jednu hodinu!“ snažil jsem se Coffeemu říct, než jsem usnul.
Mezitím co jsem byl upoután na lože, policie případ uzavřela. Ve Van Peltově kanceláři nalezli balík stoflorintových bankovek a zjistili, že v Evropě byl s jeho měnovými podvody znám jak falešná pětka. Jeden z tiskárenských dělníků se po zatčení zhroutil a vypověděl, že Newhouse pronásledoval Van Pelt se Soulesem, a ti ho také zavraždili.