The Girl with Silver Eyes

DÍVKA SE STŘÍBRNÝMA OČIMA

The Girl with Silver Eyes, Jun 1924

Zvonění mě vyburcovalo ze sna. Převalil jsem se na okraj postele a natáhl se po telefonu. K mým uším se donesl příjemný hlas starého – vedoucího oddělení Kontinentální detektivní agentury v San Francisku.

„Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale musíte dojet do Glenton Apartments na Leavenworth Street. Muž jménem Burke Pangburn, který tam bydlí, mi volal před pár minutami a žádal, abychom k němu někoho ihned poslali. Je zřejmě poněkud rozrušený. Postaráte se o to? Zjistěte, co chce.“ Řekl jsem, že ano, a za zívání, protahování a proklínání Pangburna – ať už to byl kdokoliv – jsem převlékl svoje tlusté tělo z pyžama do normálního oděvu.

Když jsem dojel do Glentonu, zjistil jsem, že člověk, který přerušil můj nedělní ranní spánek, je asi pětadvacetiletý hubeňour, s bledou tváří a velkýma hnědýma očima. Byly právě zarudlé od nevyspání nebo pláče nebo od obojího, když otevřel dveře, aby mě vpustil. Dlouhé hnědé vlasy měl rozcuchané. Přes vínové hedvábné pyžamo si oblékl fialový župan, posetý velkými zelenými papoušky.

Pokoj, do kterého mě uvedl, připomínal aukční síň před zahájením prodeje – anebo snad nějakou zastrčenou kavárnu. Baňaté modré vázy, pokroucené červené vázy, protáhlé žluté vázy, vázy nejrůznějších tvarů a barev; mramorové sošky, ebenové sošky, sošky ze všech materiálů; lucerny, lampy a svícny; záclony, závěsy a koberce všeho druhu; nejrůznější kousky nábytku, které všechny pocházely od nějakého podivného návrháře; zvláštní obrázky, pověšené tu a tam na místech, kde by to nikdo neočekával. Těžko by si na tu místnost člověk zvykal.

„Moje snoubenka,“ začal okamžitě vysokým hlasem, kterému scházelo k hysterii jen maloučko, „zmizela! Něco se jí stalo! Nějaký příšerný zločin! Chci, abyste ji našel – zachránil před tou strašlivou věcí, která…“

Sledoval jsem ho až sem a pak jsem to vzdal. Z úst mu vycházela změť slov – „unesena… cosi tajemného… vlákána do pasti –“ ale slova spolu příliš málo souvisela, než aby z nich mohl být člověk moudrý. A tak jsem se už nepokoušel mu porozumět a čekal jsem, až vyšumí.

Už jsem slyšel celkem normální lidi, jak ve stresu nebo v rozčilení vyváděli ještě bláznivěji než tenhle mladíček s divokým pohledem – ale jeho oblečení – župan s papoušky a teploušské pyžamo – a jeho okolí – tenhle fantasticky zařízený pokoj – mu dodávaly příliš teatrální atmosféru; slova zněla naprosto neskutečně.

On sám mohl být v normálním stavu docela pohledný mladík; měl pravidelné rysy a pěkné vysoké čelo, i když ústa a brada působily trochu nejistým dojmem. Ale jak jsem tam tak stál a naslouchal občasným melodramatickým frázím, které jsem si dokázal vybrat ze změti zvuků, co na mě chrlil, pomyslel jsem si, že by snad měl mít na županu místo papoušků jeleny.

Konečně mu došla řeč. Začal ke mně natahovat v prosebném gestu dlouhé hubené ruce a říkal znova a znova:

„Uděláte to? Uděláte to? Uděláte?“

Útěšně jsem přikývl a zpozoroval, že mu po hubených tvářích tečou slzy.

„Co kdybychom začali od začátku?“ navrhl jsem a opatrně se posadil na vyřezávanou lavici, která nevypadala dvakrát solidně.

„Ano! Ano!“ Stál rozkročený přede mnou a projížděl si prsty vlasy. „Od začátku. Dostával jsem od ní dopis každý den až do –“

„To není začátek,“ namítl jsem. „Kdo to je? Co dělá?“

„Je to Jeanne Delanová!“ vykřikl úžasem nad mou neznalostí. „Je to moje snoubenka. A teď je pryč a já vím, že –“

Fráze jako „oběť zločinu“, „past“ atakdále se z něj znovu začaly hystericky valit.

Konečně se mi podařilo ho utišit, a v přestávkách mezi občasnými citovými výlevy jsem z něj dostal příběh, který by se dal shrnout asi takhle:

Tenhle Burke Pangburn byl básník. Asi přede dvěma měsíci obdržel přes svého nakladatele lístek od jisté Jeanne Delanové, ve kterém chválila jeho poslední sbírku veršů. Jeanne Delanová žila náhodou také v San Francisku, i když nevěděla, že tam bydlí i on. Odpověděl na její lístek a dostal další. Chvíli to probíhalo takhle a pak se sešli. Jestli byla opravdu tak krásná, jak tvrdil, nedalo se mu klást za vinu, že se do ní zamiloval. Ale ať byla ve skutečnosti krásná nebo ne, on si myslel, že je, a spadl do toho až po uši.

Tohle Delanovic děvče žilo v San Francisku teprve krátkou dobu, a když ji básník poznal, bydlela v bytě na Ashbury Avenue. Nevěděl, odkud pochází, a vůbec nic o její minulosti. Měl podezření – z některých neurčitých náznaků a zvláštností v jejím chování, které nedovedl vyjádřit slovy – že nad tím děvčetem visí nějaký temný mrak; že ani její minulost ani její přítomnost není bez komplikací. Ale neměl ani nejmenší představu, o jaké komplikace by mohlo jít. Bylo mu to jedno. Nevěděl o ní absolutně nic, až na to, že je krásná, že ji miluje a že slíbila, že si ho vezme. Potom, třetího v měsíci – přesné tři týdny před tímhle nedělním ránem – děvče znenadání odjelo ze San Franciska. Poslíček mu od ní přinesl lístek.

Ten lístek, který mi ukázal, až když jsem přímo trval na tom, že ho musím vidět, zněl takto:

Miláčku Burke!

Pravě jsem dostala telegram a musím odjet příštím vlakem na východ. Pokoušela jsem se tě dovolat, ale nešlo to. Napíšu ti, hned jak budu znát svou příští adresu. Kdyby něco (Tato dvě slova byla přeškrtnuta a dala se přečíst jen s největšími obtížemi.) Miluj mě do té doby, než se k tobě vrátím navždycky.

Tvá JEANNE

Za devět dní od ní dostal další dopis z Baltimoru ve státě Maryland. Dobýval jsem ho ještě obtížněji než první a zněl:

Nejdražší básníku!

Zdají se to být dva roky, co jsem tě viděla naposled, a mám strach, že potrvá ještě jeden dva měsíce, než tě uvidím znovu. Nemůžu ti teď, milovaný, říct, co mě sem přivedlo. Jsou věci, o kterých se nedá psát. Ale jakmile se vrátím, budu ti vyprávět celou tu smutnou historii. Kdyby se něco stalo – myslím, kdyby se něco stalo mne – budeš mě milovat navždycky, viď, drahý? Ale to je hloupost. Nestane se nic. Prostě jsem vystoupila z vlaku a jsem unavená cestováním. Zítra ti napíšu moc dlouhý dopis, abych ti to vynahradila. Moje adresa tady je 215, N. Stricker St. Prosím, pane, alespoň jeden dopis denně!

Tvá jediná JEANNE

Devět dní od ní dostával denně dopis – v pondělí dva jako náhradu za neděli. A pak dopisy ustaly. A ty, které jí každý den posílal na udanou adresu – 215, N. Stricker Street – začaly přicházet zpátky s razítkem „Adresát neznámý“. Poslal jí telegram a baltimorský úřad mu oznámil, že na adrese v North Stricker Street nemohou najít žádnou Jeanne Delanovou.

Čekal tři dny. Každou hodinu očekával od dívky zprávu, ale nepřišlo nic. Pak si koupil lístek do Baltimoru.

„Jenže jsem se bál tam jet,“ skončil. „Vím, že je v nějakém maléru – cítím to – ale jsem jen hloupý básník. Nevyznám se v záhadách. Buď bych nezjistil vůbec nic, anebo kdybych šťastnou náhodou narazil na správnou stopu, asi bych věci ještě víc zamotal; způsobil bych nové komplikace a možná ještě víc ohrozil její život. Nemohu takhle naslepo jednat a nevědět, jestli jí pomáhám, nebo škodím. Je to úkol pro odborníka na tyhle věci. A tak jsem si vzpomněl na vaši agenturu. Budete opatrný, viďte? Možná že žádnou pomoc nebude chtít, já nevím. Možná že jí můžete pomoct, aniž se o tom dozví. Jste na tyhle věci zvyklý, dokážete to, že ano?“

Přebíral jsem si ten kšeft znovu a znovu v hlavě, než jsem mu odpověděl. Dvě velká strašidla detektivní agentury s dobrou pověstí jsou jednak lidé, kteří přijdou s nějakým grázlovským plánem anebo s rozvodovou záležitostí, kamuflovanými jako legální operace, a potom nezodpovědný člověk, jednající pod vlivem nějakých divokých a vymyšlených představ – člověk, který chce uskutečnit sen.

Tenhle básník – seděl teď proti mně a nervózně spínal dlouhé bílé prsty – působil podle mého názoru poctivě; ale nebyl jsem si tolik jistý jeho zdravým rozumem.

„Pane Pangburne,“ řekl jsem po chvíli, „rád bych tuhle věc pro vás udělal, ale nejsem si jistý, jestli je to možné. Kontinentální agentura je dost přísná, a i když si myslím, že tahle věc je na rovinu, jsem pořád jen zaměstnanec a musím jednat podle pravidel. Kdybyste nám mohl dát doporučení od nějaké firmy nebo významné osoby – například od nějakého známého právníka nebo jiné právně zodpovědné osoby – rádi se do toho pustíme. Jinak se obávám –“

„Ale já vím, že je v nebezpečí!“ vyhrkl. „Vím to – A přece to nebezpečí nemůžu rozhlašovat – roztrubovat její záležitosti – každému.“

„Je mi líto, ale nemohu to vzít, pokud mi nedáte nějaké doporučení,“ vstal jsem. „Ale najdete spoustu detektivních agentur, které nejsou tak vybíravé.“

Ústa se mu pohybovala jako malému chlapci a skousl si dolní ret. Chvilku jsem si myslel, že se rozpláče. Ale místo toho řekl pomalu: „Asi budete mít pravdu. Když vás odkážu na svého švagra Roye Axforda, bude vám jeho slovo stačit?“

„Ano.“

Roy Axford – R. F. Axford – byl těžař, který měl prsty nejméně v polovině velkých podniků na tichomořském pobřeží; a jeho slovo bylo všeobecně považováno za dost dobré pro kohokoliv.

„Jestli se s ním můžete teď spojit,“ řekl jsem, „a zařídit, aby mě dnes přijal, můžu začít bez velkých odkladů.“

Pangburn přešel místnost a vyhrabal zpod hromady všelijakých ornamentů telefon. Během minuty či dvou už mluvil s někým, koho oslovoval „Rito“.

„Je doma Roy?… Bude doma odpoledne?… Ne, ale vyřiď mu ode mě zprávu… Řekni mu, že k němu posílám dnes odpoledne jednoho pána v osobní záležitosti – v mé osobní záležitosti – a že bych mu byl moc vděčný, kdyby udělal, co chci… Ano… To se dovíš, Rito… Není to věc, o které se dá mluvit do telefonu… Ano, děkuji!“

Zastrčil telefon zpět do úkrytu a obrátil se ke mně.

„Bude doma až do dvou. Povězte mu, co jsem vám řekl, a kdyby měl nějaké pochybnosti, ať mi zavolá. Budete mu muset říct všechno; neví o slečně Delanové vůbec nic.“

„Dobrá. Dřív než půjdu, potřebuji její popis.“

„Je krásná! Nejkrásnější žena na světe!“

To by se pěkné vyjímalo na oběžníku s vypsanou odměnou.

„To není přesně to, co potřebuji,“ řekl jsem mu. „Jak je stará?“

„Dvacet dva.“

„Výška?“

„Tak sto sedmdesát, možná sedmdesát dva.“

„Štíhlá, střední nebo silnější?“

„Spíš štíhlá, ale –“

V jeho hlase se ozval nadšený tón, který ve mně vzbudil obavu, že se chystá pronést řeč, a tak jsem ho přerušil další otázkou.

„Jakou má barvu vlasů?“

„Hnědou – tak tmavě, že jsou skoro černé – a jsou měkké a husté –“

„Ano, ano. Dlouhé nebo nakrátko?“

„Dlouhé a husté a –“

„Barva očí?“

„Viděl jste někdy stíny na leštěném stříbře, když –“

Napsal jsem šedé oči a urychleně pokračoval s výslechem.

„Plet?“

„Dokonalá.“

„No jo. Ale je světlá nebo snědá nebo ruměná nebo bledá nebo co?“

„Světlá.“

„Tvář oválná nebo čtverhranná, dlouhá a úzká nebo jiný tvar?“

„Oválná.“

„Jaký má nos? Velký, malý, zahnutý nahoru –“

„Malý a pravidelný!“ V jeho hlase se ozvalo rozhořčení.

„Jak se oblékala? Podle módy? Dávala přednost jasným nebo diskrétním barvám?“

„Krás –“ Právě, když jsem otvíral ústa, abych ho zarazil, sestoupil z oblak: „Velmi střízlivě – obyčejně do tmavomodré a hnědé.“

„Jaké nosila šperky?“

„Nikdy jsem na ní žádné neviděl.“

„Jizvy nebo mateřská znaménka?“ Poděšený výraz na jeho bledé tváři mě přiměl k výstřelu z obou hlavní. „Nebo bradavice nebo nějaké jiné znetvořeniny, o kterých víte?“

Nemohl mluvit, ale podařilo se mu zavrtět hlavou.

„Máte její fotografii?“

„Ano, ukážu vám ji.“

Vyskočil, propletl se mezi nadměrným množstvím nábytku a zmizel za otvorem se závěsy. V okamžiku byl zpátky s velkou fotografií ve vyřezávaném rámu ze slonoviny. Byla to jedna z těch uměleckých fotografií – samé stíny a rozmazané kontury – které se k identifikačním účelům příliš nehodí. Dívka byla krásná, opravdu, jenže to ještě nic neznamenalo; od toho jsou umělecké fotografie.

„To je jediná, kterou máte?“

„Ano.“

„Budu si ji muset vypůjčit, ale vrátím vám ji, hned jak si nechám udělat kopie.“

„Ne! Ne!“ protestoval proti tomu, abych rozdával tvář jeho nejspanilejší kdejakému fízlovi. „To by bylo hrozné!“

Nakonec jsem ji dostal, ale stálo mě to víc řečí, než mám normálně chuť vyplýtvat na podružnosti.

„Taky potřebuji půjčit pár jejích dopisů nebo něco, co psala,“ řekl jsem.

„Kvůli čemu?“

„Abych si nechal udělat fotokopie. Vzorky rukopisu přijdou vhod – máte s čím porovnávat třeba knihy hostů v hotelech. A pak, lidé tu a tam píšou poznámky a vzkazy, i když cestují pod vymyšleným jménem.“

Strhla se další bitva, ze které jsem vyšel se třemi obálkami a dvěma bezvýznamnými listy papíru. Na všech bylo dívčino hranaté písmo.

„Měla hodně peněz?“ zeptal jsem se, když jsem měl spornou fotografii a vzorky písma bezpečně ukryty v kapse.

„Nevím. Do takových věcí se člověk neplete. Nebyla chudá; tedy, nemusela šetřit na maličkostech, ale nemám ani nejmenší představu o výši nebo zdroji jejích příjmů. Měla konto u Golden Gate Trust Company, ale samozřejmě nevím nic o jeho velikosti.“

„Měla tu hodně přátel?“

„To je další věc, kterou nevím. Myslím, že tu pár lidí znala, ale nic o nich nevím. Víte, když jsme byli spolu, nemluvili jsme o ničem jiném než o nás dvou. Nezajímalo nás nic jiného než ten druhý. Jednoduše jsme byli –“

„Nemáte vůbec žádnou představu o tom, odkud pochází a kdo vlastně je?“

„Ne. Na těchhle věcech mi nezáleželo. Byla Jeanne Delanová, a to mi stačilo.“

„Měli jste někdy nějaké společné finanční zájmy? Rozumíte, došlo někdy k nějaké finanční transakci, ať v penězích nebo v jiných cennostech, na které byste měli oba zájem?“

Měl jsem samozřejmě na mysli, jestli si od něj něco vypůjčila nebo mu něco prodala nebo od něj získala peníze jakýmkoliv jiným způsobem.

Vyskočil a jeho tvář úplně zešedla. Pak si sednul – nebo spíše klesnul – a zčervenal do nachová.

„Promiňte,“ řekl zastřeným hlasem. „Neznáte ji a samozřejmě se musíte na věc dívat ze všech možných úhlů. Ne, nic takového nebylo. Obávám se, že budete jen mařit čas, když budete pracovat na základě teorie, že je to podvodnice. Nic takového se nestalo! Byla to dívka, které něco strašného hrozilo; něco, kvůli čemu musela najednou odjet do Baltimoru; něco, co mi ji vzalo. Peníze? Co s tím měly co dělat peníze? Já ji miluji!“

R. F. Axford mě přijal v místnosti zařízené jako kancelář ve svém sídle na Ruském kopci: velký světlovlasý muž, jehož osmačtyřicet nebo devětačtyřicet let ještě nestačilo rozmazat obrysy atletické postavy. Velký, plnokrevný muž s chováním člověka, jehož sebedůvěra je naprostá a ne zcela neoprávněná. „Tak copak má náš Burke zase za lubem?“ zeptal se pobaveně, když jsem mu řekl, kdo jsem. Měl příjemný zvučný bas.

Neřekl jsem mu všechny detaily.

„Byl zasnouben s nějakou Jeanne Delanovou, která asi před třemi týdny odjela na Východ a pak najednou zmizela.

Ví o ní velice málo; myslí si, že se jí něco stalo; a chce, abych ji našel.“

„Už zase?“ Bystré modré oči se zablýskly. „A tentokrát s Jeanne! Co vím, je tenhle rok už pátá a nepochybně jsem jednu dvě zmeškal, když jsem byl na Havaji. Ale co s tím mám já společného?“

„Požádal jsem ho o zodpovědné doporučení. Myslím si, že je v pořádku, ale není v pravém smyslu zodpovědnou osobou. Odkázal mě na vás.“

„Máte pravdu v tom, že není v pravém slova smyslu zodpovědnou osobou.“

Velký muž obrátil oči k nebi a chvíli přemýšlivé pohyboval ústy. Pak: „Myslíte si, že se té dívce něco doopravdy stalo? Anebo si Burke jenom vymýšlí?“

„Nevím. Ze začátku jsem si myslel, že je to nějaký sen. Ale v jejích dopisech je několik náznaků, že něco není v pořádku.“

„V tom případě se do toho můžete klidně pustit a najít ji,“ řekl Axford. „Nemyslím si, že z toho vznikne nějaká škoda, když dostane svou Jeanne nazpátek. Alespoň bude mít nějakou chvíli o čem přemýšlet.“

„Mám tedy, pane Axforde, vaše slovo, že v souvislosti s tou věcí nevznikne nějaký skandál nebo něco takového?“

„Jistě! Víte, Burke je dobrý hoch. Prosté je jen rozmazlený. Celý život měl dost chatrné zdraví; a potom má příjem, který mu úplně stačí pro skromné živobytí a ještě mu něco zbude na vydávání básnických sbírek a kupování všelijakých tentononc do bytu. Bere se trochu moc vážně – dělá ze sebe velkého poetu – ale v zásadě je v pořádku.“

„Tak já se tedy do toho pustím,“ řekl jsem a vstal. „Mimochodem, ta dívka má konto u Golden Gate Trust Company a chtěl bych o něm zjistit, co budu moct, zejména odkud brala peníze. Vrchní pokladník Clement je pravým vzorem opatrnosti, když dojde na vydávání informací o vkladatelích. Kdybyste se za mě mohl přimluvit, usnadnilo by mi to práci.“

„S radostí.“

Napsal pár řádek na zadní stranu navštívenky a dal mi ji.

Slíbil jsem mu, že zavolám, kdybych potřeboval ještě nějakou pomoc, a odešel jsem.

Zatelefonoval jsem Pangburnovi, že jeho švagr vyjádřil s prací souhlas. Poslal jsem telegram do baltimorské odbočky agentury se všemi informacemi, které jsem měl. Pak jsem šel na Ashbury Avenue, do činžáku, kde dívka bydlela.

Správcová – jakási obrovská paní Clutová v šustivé černi – věděla o dívce jen o málo víc než Pangburn. Bydlela tam dva a půl měsíce; občas měla návštěvy, ale Pangburn byl jediný, koho správcová dokázala popsat. Dívka dala výpověď třetího tohoto měsíce, řekla, že byla odvolána na Východ, a požádala správcovou, aby jí schovávala poštu, dokud nepošle novou adresu. Za deset dní od ní dostala paní Clutová lístek s instrukcí, aby jí poslala poštu na adresu 215, N. Stricker Street, Baltimore, Maryland. Žádná pošta na posílání nebyla.

Jediná důležitá věc, kterou jsem se v činžáku dozvěděl, byla, že dívčiny dva velké kufry odvezl zelený stěhovací vůz. Zelená barva patřila jedné z největších stěhovacích společností ve městě.

Šel jsem tedy do kanceláře této stěhovací společnosti a našel tam spřáteleného úředníka. (Chytrý detektiv si dává hodně záležet na tom, aby si nadělal a udržel co nejvíce přátel mezi zaměstnanci stěhovacích, zásilkových a železničních společností.) Odešel jsem z kanceláře s poznamenanými čísly faktur stěhovací společnosti a s číslem úschovny zavazadel na Přívozu, kam byly oba kufry doručeny.

S touto informací mi v budově Přívozu nedalo moc práce se dozvědět, že kufry byly odeslány jako spoluzavazadlo do Baltimoru. Poslal jsem baltimorské odbočce další telegram s čísly přepravních kupónů železnice.

Z neděle touhle dobou už moc nezbývalo, a tak jsem to zabalil a šel domů.

Půl hodiny před otvírací dobou Golden Gate Trust Company příští ráno jsem už byl vevnitř a hovořil s hlavním pokladníkem Clementem. Všechna tradiční opatrnost a konzervatismus bankéřů dohromady neznamenaly nic ve srovnání s tím, co obvykle předváděl tenhle obtloustlý, bělovlasý starý pán. Ale jediný pohled na Axfordovu navštívenku s textem „Poskytněte, prosím, nositeli všemožnou pomoc“ na zadní straně úplně postačil, aby Clement začal být dokonce dychtivý mi pomoci.

„Máte tu nebo jste měli konto na jméno Jeanne Delanová,“ řekl jsem. „Chtěl bych se o něm dozvědět co nejvíc: na koho psala šeky a na jaké částky; ale především všechno, co mi můžete říct o tom, odkud její peníze pocházely.“

Stiskl růžovým prstem jedno z perleťových tlačítek na stole a mladík s nablýskanými žlutými vlasy se tiše vnesl do místnosti. Pokladník naškrábal něco tužkou na kousek papíru, předal to nehlučnému mladíkovi a ten zmizel. Za chvíli byl zpátky a položil na pokladníkův stůl hrst papírů.

Clement prohlédl papíry a pak se podíval na mě.

„Slečnu Delanovou tu představil šestého minulého měsíce pan Burke Pangburn. Otevřela si konto s osmi sty padesáti dolary v hotovosti. Poté učinila následující vklady: čtyři sta dolarů desátého; dvě stě padesát jedenadvacátého; tři sta šestadvacátého; dvě stě třicátého a dvacet tisíc dolarů druhého tohoto měsíce. Všechny vklady, až na ten poslední, byly v hotovosti. Poslední byl šekem.“

Podal mi ho: byl to šek Golden Gate Trust Company.

Vyplaťte na příkaz Jeanne Delanové dvacet tisíc dolarů.

(Podepsán) BURKE PANGBURN

Šek byl datován druhého tohoto měsíce.

„Burke Pangburn!“ vykřikl jsem trochu pitomě. „Bylo pro něj obvyklé psát šeky na takovouhle částku?“

„Myslím, že ne. Ale podívám se.“

Znovu ťuknul na perleťové tlačítko, přejel tužkou po dalším kousku papíru a mladík s nablýskanými žlutými vlasy bezhlučně vstoupil, odešel, vstoupil a odešel. Pokladník prolistoval čerstvou kupku papírů, kterou mu mladík přinesl.

„Prvního v měsíci pan Pangburn vložil dvacet tisíc dolarů – šek ze zdejšího konta pana Axforda.“

„A teď jak slečna Delanová vybírala?“ zeptal jsem se.

Znovu zvedl papíry, které se týkaly jejího účtu.

„Stav jejího konta a proplacené šeky za poslední měsíc jí ještě nebyly doručeny. Všechno je tady. Sek na osmdesát pět dolarů na H. K. Clutovou patnáctého minulého měsíce; šek na hotovost na tři sta dolarů dvacátého, a další stejného druhu na sto dolarů pětadvacátého. Oba tyto šeky si zde zřejmě vybrala sama. Třetího tohoto měsíce zrušila svoje konto šekem na svoje jméno a na dvacet jedna tisíc a pět set patnáct dolarů.“

„A ten šek?“

„Vybrala si ho tady.“

Zapálil jsem si cigaretu a nechal si tahle čísla projít hlavou. Ani jedno z nich – až na ta spojená s podpisem Pangburna a Axforda – pro mě zřejmě nemělo žádný význam. Šek na paní Clutovou – jediný, který dívka vystavila na jinou osobu – byl skoro určitě za činži.

„Vypadá to tedy takhle,“ shrnul jsem nahlas. „Prvního tohoto měsíce uložil Pangburn Axfordův šek na dvacet tisíc dolarů. Příští den vystavil šek na stejnou částku na slečnu Delanovou a ona ho uložila. Další den zrušila konto a vybrala si něco přes jedenadvacet tisíc dolarů v hotovosti.“

„Přesně tak,“ řekl pokladník.

Než jsem se vydal do Glenton Apartments, abych zjistil, proč mi Pangburn zatloukl dvacet tisíc dolarů, zaskočil jsem si do agentury, jestli nepřišla nějaká zpráva z Baltimoru. Jeden z úředníků právě dokončoval dekódování telegramu. Stálo v něm:

Zavazadla dorazila na nádraží Mt. Royal osmého. Vyzvednuta týž den. Nemohli vysledovat. 215, North Stricker Street je baltimorský sirotčinec. Dívka tam neznámá. Pokračujeme ve snaze ji najít.

Starý se vracel z oběda, když jsem odcházel. Zašel jsem s ním na pár minut do jeho kanceláře.

„Setkal jste se s Pangburnem?“ zeptal se.

„Ano. Pracuji teď na té jeho věci – ale myslím, že jde o podfuk.“

„Co je to?“

„Pangburn je švagr R. F. Axforda. Seznámil se před dvěma měsíci s jednou dívkou a zamiloval se do ní. Vypadá to, že ona je z branže. Neví o ní vůbec nic. Prvního tohoto měsíce dostal od švagra dvacet tisíc dolarů a nechal je převést na dívku. Foukla a předtím mu řekla, že ji odvolali do Baltimoru. Dala mu falešnou adresu, ze které se vyklubal sirotčinec. Poslala svoje kufry do Baltimoru a odtamtud mu poslala několik dopisů – ale nějaký přítel se mohl postarat o zavazadla a odeslat ty dopisy. Samozřejmě musela mít jízdenku, aby na ni mohla nechat napsat zavazadla, ale při dvaceti-tisícovém kšeftu je to jen drobný výdaj. Pangburn mi zatloukal; neřekl mi o těch penězích ani slovo. Asi se stydí, že naletěl, počítám. Jdu si to s ním teď rozdat.“

Starý mi věnoval jeden ze svých mírných úsměvů, které mohou znamenat cokoli, a já odešel.

Desetiminutové zvonění na Pangburna nepřineslo žádné výsledky. Kluk od výtahu mi řekl, že Pangburn nebyl celou noc doma. Hodil jsem mu do schránky vzkaz a odešel do kanceláří železniční společnosti. Zařídil jsem, aby mě informovali, kdyby si někdo nechával proplatit nepoužitý lístek San Francisko – Baltimore.

Poté jsem šel do redakce Chroniclu a prohledal záznamy povětrnostních podmínek za poslední měsíc. Poznamenal jsem si čtyři dny, kdy ve dne v noci pršelo. Se svými poznámkami jsem pak šel do kanceláří tří největších taxikářských společností.

Tenhle trik mi už několikrát předtím vyšel. Dívčin byt byl dost daleko od tramvaje a já počítal s tím, že o některém z těch deštivých dní šla ven nebo měla návštěvu. V každém případě bylo pravděpodobné, že ona anebo její návštěvník odjeli raději v taxíku, než by šli deštěm na tramvaj. Denní záznamy taxikářských společností by měly zachytit všechny telefonické výzvy z její adresy a také místo určení cestujících.

Nejlepší by samozřejmě bylo prohledat záznamy za celou dobu, co děvče bydlelo v bytě; ale žádná taxikářská společnost by na sebe nenechala svalit takovouhle práci, pokud by nešlo o záležitost života a smrti. Bylo už tak dost obtížné přinutit je, aby nahnali úředníky na čtyři dny, které jsem vybral.

Když jsem odešel z kanceláře poslední taxikářské společnosti, zavolal jsem znovu Pangburnovi, ale nebyl doma. Zavolal jsem k Axfordovi domů, protože jsem si myslel, že tam básník možná přespal, ale řekli mi, že ne.

Pozdě odpoledne jsem dostal kopie dívčiny fotografie a rukopisu a přiložil po jedné do baltimorské pošty. Pak jsem se znovu vydal do kanceláří taxikářských společností pro zprávy. Dvě společnosti pro mě nic neměly. Záznamy třetí vykázaly dvě výzvy z dívčina bytu.

Jednoho deštivého odpoledne bylo zavoláno taxi a pasažér byl odvezen do Glenton Apartments. Pasažérem byla zcela zřejmě buď dívka nebo Pangburn. Jiný večer v půl jedné bylo taxi zavoláno znovu, a tentokrát byl pasažér odvezen do hotelu Marquis.

Šofér, který vyjel na tuto druhou výzvu, si vzpomínal jen nejasně, ale domníval se, že cestující byl muž. Prozatím jsem to nechal být; Marquis nepatří mezi hotely v San Francisku k největším, ale je příliš velký na to, aby bylo proveditelné pročesávat jeho hosty kvůli jednomu, kterého jsem hledal.

Pokoušel jsem se celý večer dovolat Pangburna, ale neuspěl jsem. V jedenáct jsem zavolal Axfordovi a zeptal se ho, jestli má nějaké tušení, kde bych mohl jeho švagra najít.

„Neviděl jsem ho několik dní,“ řekl milionář. „Měl přijít včera večer na večeři, ale nepřišel. Manželka se ho dnes pokoušela několikrát dovolat, ale nešlo to.“

Příští ráno jsem telefonoval Pangburnovi, ještě než jsem vstal z postele, ale nikdo to nebral.

Pak jsem zavolal Axfordovi a smluvil si s ním na deset hodin schůzku v jeho kanceláři.

„Nevím, co do něj zase vjelo,“ řekl Axford dobromyslně, když jsem mu sdělil, že Pangburn pravděpodobně nebyl od neděle ve svém bytě, „a asi nemá velkou cenu hádat. Náš Burke je především výstředník. Jak pokračuje vaše pátrání po panně v nesnázích?“

„Dost rychle na to, abych byl přesvědčen, že ty nesnáze nebudou tak strašné. Den předtím, než zmizela, dostala od vašeho švagra dvacet tisíc dolarů.“

„Dvacet tisíc dolarů od Burka? Musí to být opravdu báječná dívka! Ale odkud dostal, proboha, tolik peněz?“

„Od vás.“

Axfordovo svalnaté tělo se na židli napřímilo. „Ode mne?“

„Ano – vaším šekem.“

„Nedostal.“

Z jeho tónu bylo jasné, že se nepře; prostě uváděl fakt.

„Nedal jste mu prvního tohoto měsíce šek na dvacet tisíc dolarů?“

„Ne.“

„Pak by snad bylo lepší,“ navrhl jsem, „kdybychom zaběhli do Golden Gate Trust Company.“

Za deset minut jsme byli v Clementově kanceláři.

„Rád bych viděl svoje zrušené šeky,“ řekl Axford pokladníkovi.

Mladík s nablýskanými žlutými vlasy je za okamžik přinesl – tlustý svazek – a Axford je rychle prolistoval, až našel ten, který hledal. Zkoumal ho dost dlouho, a když pak vzhlédl, zavrtěl pomalu, ale s určitostí hlavou.

„Nikdy jsem ho předtím neviděl.“

Clement si otřel čelo bílým kapesníkem a pokoušel se předstírat, že nehoří zvědavostí a obavami, že banka byla okradena.

Milionář obrátil šek a podíval se na podpis vkladatele.

„Vložený Burkem,“ řekl hlasem člověka, který myslí na něco úplně jiného. „Prvního.“

„Mohli bychom mluvit s úředníkem, který přijímal ten šek na dvacet tisíc dolarů, vložený slečnou Delanovou?“ zeptal jsem se Clementa.

Stiskl jedno ze svých stolních perleťových tlačítek třesoucím se růžovým prstem a za minutu nebo dvě se objevil malý holohlavý muž se zažloutlou pletí.

„Pamatujete si, že jste před pár týdny bral od slečny Jeanne Delanové šek na dvacet tisíc dolarů?“ zeptal jsem se ho.

„Ano, pane! Ano, pane! Přesně.“

„Co všechno si o tom pamatujete?“

„Tak, pane, slečna Delanová přišla k mému okénku s panem Burkem Pangburnem. Byl to jeho šek. Myslel jsem si, že je to na něj dost vysoký šek, ale účetní řekli, že má na svém kontě dost peněz na krytí. Stáli tam – slečna Delanová a pan Pangburn – mluvili a smáli se, zatímco jsem zapisoval vklad do její knížky, pak odešli, a to bylo všechno.“

„Tenhle šek,“ řekl Axford pomalu, když úředník odešel zpátky do své klece, „je podvrh. Ale samozřejmě ho proplatím. Tím celá věc končí. A nic dalšího se kolem toho nebude dělat, pane Clemente.“

„Zajisté, pane Axforde. Zajisté.“

Clement se mohl úsměvy a přikyvováním rozplynout; tak ohromně se mu ulevilo, když bylo z ramen banky sejmuto břímě dvaceti tisíc dolarů.

Odešli jsme s Axfordem z banky a nastoupili do kupé, ve kterém jsme přijeli z jeho kanceláře. Ale hned nenastartoval. Chvíli seděl a zíral nevidomýma očima na provoz na Montgomery Street.

„Chci, abyste našel Burka,“ řekl za chviličku a v jeho hlubokém hlase nebyl ani náznak jakékoli emoce. „Chci, abyste ho našel a neriskoval přitom ani sebemenší zmínku o nějakém skandálu. Kdyby to všechno věděla má žena! Nesmí se to dozvědět. Myslí si, že její bratříček hraje všemi barvami. Chci, abyste mi ho našel. Na dívce teď už nezáleží, ale počítám, že tam, kde najdete jednoho, najdete i toho druhého. Nezáleží mi na těch penězích a nechci, abyste se nějak zvlášť pokoušel o jejich vrácení; obávám se, že by se to těžko dalo provést bez zveřejňování. Chci, abyste našel Burka, než provede něco dalšího.“

„Pokud se chcete vyhnout nežádoucí reklamě,“ řekl jsem, „byl byste na tom nejlíp, kdybyste nejdřív rozšířil tu žádoucí. Inzerujme ho jako zmizelého, naplňme noviny jeho fotografiemi atakdále. Noviny to pěkně rozmáznou. Je to váš švagr a je básník. Můžeme napsat, že onemocněl – říkal jste mi, že měl celý život dost chatrné zdraví – a že se obáváme, že sebou někde seknul anebo že se nějak psychicky vyšinul. Nebude nutné zmiňovat se o dívce ani o penězích, a naše vysvětlení může zabránit lidem – zvláště vaší paní – aby uhodli pravdu, až se skutečnost, že je nezvěstný, provalí. Protože nějak se provalit musí.“

Ze začátku se mu moje myšlenka nelíbila, ale nakonec jsem ho přesvědčil. Pak jsme jeli do Pangburnova bytu a snadno se dostali dovnitř, když Axford vysvětlil, že máme s Burkem schůzku a počkáme na něj v bytě. Prolezl jsem pokoj centimetr po centimetru, nahlédl do každé díry, dutiny a škvíry; a nenašel nic, co by vrhalo světlo na jeho zmizení.

Pomohl jsem si k jeho fotografiím – strčil jsem do kapsy pět asi z tuctu, které tam byly. Axford se nedomníval, že by v prostoru na zavazadla chyběly nějaké básníkovy tašky nebo kufry. Nenašel jsem vkladní knížku Golden Gate Trust Company.

Zbytek odpoledne jsem strávil tím, že jsem cpal do novin všechno, co jsem tam chtěl mít; a noviny mého bývalého klienta doopravdy rozmázly: materiálek na první stránce s fotografiemi a se vším opentlením. Každý člověk v San Francisku, který nevěděl, že Burke Pangburn – švagr R. F. Axforda a autor Písčitých skvrn a jiných veršů – je nezvěstný, bud neuměl anebo nechtěl číst.

Tahle reklama přinesla výsledky. Do příštího rána se začaly valit zprávy ze všech stran od tuctů lidí, kteří viděli nezvěstného básníka na tuctu míst. Pár z těchhle zpráv vypadalo nadějně – nebo alespoň pravděpodobně – ale většina jich byla směšných už na první pohled.

Vrátil jsem se do agentury z ověřování jedné z nich, která vypadala dobře – než jsem ji ověřil – a našel vzkaz, že mám volat Axforda.

„Můžete hned přijít do mé kanceláře?“ zeptal se, když jsem ho dostal na drát.

Když mě uvedli do jeho kanceláře, byl tam s Axfordem mladík, asi tak jedenadvacet nebo dvaadvacet: úzký hrudník, hejsek, prostě takový ten typ úřednického frajírka.

„Tohle je pan Fall, jeden z mých zaměstnanců,“ řekl mi Axford. „Říká, že v neděli večer Burka viděl.“

„Kde?“ zeptal jsem se Falla.

„Šel do jednoho podniku poblíž Půlměsíční zátoky.“

„Jste si jist, že to byl on?“

„Naprosto! Viděl ho v kanceláři pana Axforda dost často, abych ho poznal. Určitě to byl on.“

„Jak došlo k tomu, že jste ho viděl?“

„Jeli jsme s nějakými přáteli odněkud dál z pobřeží a zastavili jsme se v tom podniku na něco k jídlu. Když jsme odcházeli, přijelo auto, vystoupil pan Pangburn s nějakou ženou nebo dívkou – nijak zvlášť jsem si jí nevšim – a šli dovnitř. Nic zvláštního jsem si o tom nepomyslel, dokud jsem si včera večer v novinách nepřečet, že ho nikdo od neděle neviděl. A tak jsem si řekl, že –“

„Který to byl podnik?“

„Bílá chajda.“

„V kolik asi hodin?“

„Něco mezi půl dvanáctou a půlnocí, bych řek.“

„On vás viděl?“

„Ne. Byl jsem už v autě, když přijel.“

„Jak vypadala ta žena?“

„Nevím. Neviděl jsem jí do tváře a nepamatuji si, jak byla oblečená, dokonce ani, jestli byla malá nebo vysoká.“

Nic víc mi Fall říct nemohl. Vypoklonkovali jsme ho z kanceláře a já použil Axfordův telefon, abych zavolal do špeluňky „Taliána“ Healeyho na Severní pláži a nechal u něj vzkaz, aby „Vztekloun“ Grout, až přijde, zavolal „Jacka“. Tohle bylo stadilní ujednání, díky kterému jsem mohl sehnat Vzteklouna, kdykoliv jsem s ním potřeboval mluvit, a přitom nikdo nemohl přijít na to, že je mezi námi spojení.

„Znáte Bílou chajdu?“ zeptal jsem se pak Axforda.

„Vím, kde to je, ale nic bližšího.“

„No, je to pěkný pajzl. Vede ho »Šerif« Joplin, bývalý kasař, který tady svoje zisky investoval, když se tenhle kšeft začal díky prohibici vyplácet. Teď vydělává víc peněz, než o jaký se mu za jeho nejlepších kasařských dob zdálo. Prodávání kořalky má jen jako vedlejší podnik; jeho hlavní zisk pochází z toho, že slouží jako překládači stanice pro chlast, který přichází přes Půlměsíční zátoku pro podniky ve vnitrozemí; a povídá se, že polovina všeho chlastu, dopraveného na pobřeží tichomořskou rumovou flotilou, se vykládá v Půlměsíční zátoce.

Bílá chajda je pěkná díra a není to místo, kde by se měl váš švagr poflakovat. Nemůžu tam jet sám, a přitom věci nerozvířit; jsme s Joplinem staří kamarádi. Ale mám člověka, kterého tam můžu na pár večerů nastrčit. Pangburn může být pravidelným návštěvníkem, nebo tam dokonce může i bydlet. Nebyl by první, komu Joplin dovolil se tam schovat. Pošlu tam toho svého člověka v každém případě na týden, a uvidíme, co zjistí.“

„Všechno je ve vašich rukou,“ řekl Axford.

Z Axfordovy kanceláře jsem šel přímo do svého bytu, nechal dveře na chodbu nezamčené, sednul si a čekal na Vzteklouna Grouta. Čekal jsem asi půldruhé hodiny, když vrazil do dveří a vešel. „Čau! Jak to frčí?“ Doklátil se ke křeslu, opřel se, dal si nohy na stůl a sáhnul po balíčku cigaret, který tam ležel.

Tak tohle byl Vztekloun Grout. Třicátník s těstovitou tváří, ani velký, ani malý, vždycky křiklavě – i když trochu špinavě – oblečený, a pokoušející se vždy ukrýt svou ohromnou zbabělost za nadutým držením, chvástavým způsobem řeči a přehnanou sebejistotou.

Jenže já ho znal tři roky, a tak jsem teď přešel pokoj a hrubě shodil jeho nohy ze stolu. Málem jsem ho převrhl na záda.

„Co je tohle?“ Vyskočil a začal se krčit a vrčet. „Kam na tohle chodíte? Chcete pěstí do –“

Pokročil jsem o krok k němu. Odskočil přes celý pokoj.

„No co, já to tak nemyslel. Jen jsem žertoval!“

„Drž zobák a sedni si,“ poradil jsem mu.

Znal jsem tohohle Vzteklouna Grouta tři roky a využíval jsem ho skoro stejně dlouho a nevěděl jsem o jediné věci, která by se dala říct v jeho prospěch. Byl to zbabělec. Byl to lhář. Byl to zloděj a feťák. Zrazoval svoje soukmenovce, a když se na něj nedávalo pozor, tak taky své zaměstnavatele. Pěkný ptáček, když s ním máte jednat! Ale práce detektiva je tvrdý kšeft a člověk použije všech nástrojů, které mu přijdou pod ruku. Tenhle Vztekloun byl užitečným nástrojem, když se s ním správně zacházelo, což znamenalo držet ho pořád jednou rukou pod krkem a ověřovat si každý kousek informací, které přinášel.

Jeho zbabělost byla pro mé účely největší předností. Byla proslavená v podsvětí po celém pobřeží; i když ho nikdo – ať grázl nebo ne – nemohl ani ve snu pokládat za člověka, kterému by se dalo důvěřovat, nebrali ho na druhé straně ani s opravdovou nedůvěrou. Většina z jeho kumpánů si myslela, že je příliš zbabělý na to, aby byl nebezpečný; mysleli si, že by měl strach je zradit; mysleli si, že se bojí té okamžité pomsty, kterou zločinecký svět trestá práskače. Ale nebrali v úvahu Vzteklounův dar přesvědčit sám sebe, že má lví srdce, když mu zrovna nehrozilo žádné nebezpečí. A tak se volně pohyboval, kde chtěl a kam jsem ho poslal, a přinášel mi jinak nezískatelné informace.

Téměř tři roky jsem ho se značným úspěchem využíval, dobře mu platil a držel ho na řemenu. Informátor bylo to zdvořilé slovo, které ho označovalo v mých zprávách; podsvětí má pro tento druh lidí ještě méně půvabná jména než běžný práskač.

„Mám pro tebe práci,“ řekl jsem mu, když se zase usadil s nohama na podlaze. Levý koutek uvolněných úst se mu nadzdvihl a vysunul i oko nad ním do vědoucího úšklebku. „Myslel jsem si to.“ Vždycky řekne něco takového.

„Chci, abys jel do Půlměsíční zátoky a pár večerů se ochomejtal kolem pajzlu Šerifa Joplina. Tady jsou dvě fotografie,“ – posunul jsem přes stůl jednu Pangburnovu a jednu dívky. „Jména a popisy jsou na zadní straně. Chci vědět, jestli se tam jeden z nich ukáže, co dělají a kde jsou nakvartýrovaný. Šerif je možná schovává u sebe.“

Vztekloun se znalecky díval z jedné fotografie na druhou.

„Myslím, že tohohle chlápka znám,“ řekl koutkem cukavých úst. To je další Vzteklounova vlastnost. Nemůžete se zmínit o jménu nebo mu dát popis, aniž uslyšíte stejnou poznámku, i když si ty lidi třeba vymýšlíte.

„Tady jsou nějaké peníze.“ Šoupnul jsem mu přes stůl pár bankovek. „Pokud tam budeš déle než dva dny, dám ti další. Zůstaň se mnou v kontaktu buď přes tenhle telefon nebo přes tajné číslo v kanceláři. A pamatuj tohle – ani si nečichneš! Jestli tam přijdu a najdu tě celýho zkoksovanýho, tak ti slibuju, že tě shodím Joplinovi.“

Tou dobou už dopočítal peníze – nebylo toho na počítání zase tak moc – a pohrdavě je hodil zpátky na stůl.

„Nechte si tohle na noviny,“ ušklíbl se opovržlivě. „Jak se mám k něčemu dostat, když nebudu mít žádný prachy na útratu v tom pajzlu?“

„To úplně stačí na výdaje na dva dny; nejspíš půlku prochlastáš. Když zůstaneš déle než dva dny, dostaneš další. A zaplaceno dostaneš až po práci a ne předem.“

Zavrtěl hlavou a vstal. „Nebaví mě se s várna handrkovat. Dělejte si to sám. Já končím!“

„Jestli nejsi dneska večer v Půlměsíční zátoce, tak doopravdy skončíš,“ ujistil jsem ho a nechal jsem ho, ať si z té hrozby vybere, co chce.

Samozřejmě za chvilku vzal peníze a odešel. Spor o peníze na výdaje prosté jen předcházel každé práci, na kterou jsem ho poslal.

Když se Vztekloun vytratil, opřel jsem se v křesle a vykouřil nad tím případem půl tuctu fatim. Nejdřív zmizela dívka se dvaceti tisíci dolary a pak zmizel básník; a oba zmizeli, ať už natrvalo nebo nikoliv, do Bílé chajdy. Na první pohled to byla jasná záležitost. Dívka Pangburna nejdřív zpracovala, až byl ochoten zfalšovat šek na konto svého švagra; a pak, po různých tazích, jejichž hodnotu jsem momentálně nedokázal odhadnout, spolu odešli do úkrytu.

Zbývaly dva volné konce, o které bylo nutno se postarat. Jeden – nalezení společníka, který posílal dopisy Pangburnovi a postaral se o dívčina zavazadla – byl v rukou baltimorské odbočky. Druhý: kdo jel v taxíku, který jsem vypátral, z dívčina bytu do hotelu Marquis?

Nemuselo to mít s případem nic společného, anebo taky mohlo. Dejme tomu, že bych našel spojení mezi hotelem Marquis a Bílou chajdou. Tím by se vytvořil jakýsi uzavřený řetěz. Prohledal jsem telefonní seznam a našel číslo toho podniku. Pak jsem šel do hotelu Marquis. Když jsem tam dorazil, spatřil jsem v centrále dívku, se kterou jsem už předtím měl nějaké obchodní jednání. „Kdo volal na čísla v Půlměsíční zátoce?“ zeptal jsem se.

„Panebože!“ Opřela se v židli dozadu a přejela si růžovou rukou jemně přes do tuha zvlněné zrzavé vlasy. „Mám dost co dělat i bez toho, abych si pamatovala každý hovor, který tu proběhne. Tohle není penzión. Máme víc než jeden hovor týdně.“

„Tolik hovorů do Půlměsíční zátoky nemáte,“ trval jsem na svém. Položil jsem na pult loket a nechal mezi prsty jedné ruky vykukovat složenou pětidolarovou bankovku. „Měla byste si vzpomenout, jestli byly nějaké v poslední době.“

„Rozumím,“ vzdychla, jako by se chtěla pokusit udělat, co se dá, v beznadějné věci.

Prohrábla se svými kartami.

„Tady je jeden – pokoj 522, před dvěma týdny.“

„Jaké číslo volali?“

„Půlměsíční zátoka 51.“

To bylo číslo motelu. Předal jsem jí bůra.

„Je 522 stálý host?“

„Ano. Pan Kilcourse. Je tu už tři nebo čtyři měsíce.“

„Co je zač?“

„Nevím. Podle mé je to dokonalý džentlmen.“

„To je pěkné. Jak vypadá?“

„Je to mladý muž, ale šedivějí mu vlasy. Je snědý a hezký. Vypadá jako filmový herec.“

„Bull Montana?“ zeptal jsem se a přesunul se k recepci.

Klíč k pokoji 522 byl na svém místě na věšáku. Sedl jsem si na místo, odkud jsem ho mohl sledovat. Asi tak za hodinu ho recepční sundal a předal muži, který skutečně vypadal trochu jako herec. Bylo mu asi tak třicet, měl snědou pleť a tmavé vlasy s prokvétající šedí kolem uší. Bylo ho dobrých 185 centimetrů módně oděné hubenosti.

Vzal si klíč a zmizel ve výtahu.

Zavolal jsem agenturu a požádal starého, aby mi poslal Dicka Foleyho. Za deset minut se Dick objevil. Je to maličký kanadský střízlík – neváží ani pětapadesát kilo – a je to ten nejjemnější stín, kterého jsem kdy viděl, a viděl jsem jich většinu.

„Mám tam ptáčka, kterého bych potřeboval sledovat,“ řekl jsem Dickovi. „Jmenuje se Kilcourse a je v pokoji 522. Potuluj se venku a já ti ho předám.“ Vrátil jsem se do haly a čekal dál.

V osm hodin sešel Kilcourse dolů a opustil hotel. Šel jsem za ním půl bloku – dost daleko, abych ho mohl předat Dickovi – a pak jsem se vrátil domů, abych byl na dráte, kdyby se Vztekloun Grout pokoušel se mnou spojit. Ten večer nezavolal.

Když jsem přišel příští ráno do Agentury, Dick tam na mě čekal. „Jaké jsi měl štěstí?“ zeptal jsem se.

„Zatracený!“ Malý Kanaďan mluví jako telegram, vždycky když ho něco rozruší, a teď právě byl vysloveně nevrlý. „Vzal mě dva bloky. Setřás. Jediné taxi v dohledu.“

„Myslíš, že tě zmerčil?“

„Ne. Chytrák. Pro sichr.“

„Zkus to teda ještě jednou. Radši měj po ruce auto, kdyby se pokusil zase o stejný trik.“

Když Dick vycházel, zazvonil můj telefon. Byl to Vztekloun Grout na tajném čísle agentury. „Objevils něco?“ zeptal jsem se.

„Spoustu,“ chlubil se.

„Dobrá! Jsi ve městě?“

„Ano.“

„Sejdeme se u mě v bytě za dvacet minut,“ řekl jsem.

Těstovitý informátor byl celý nafouklý pýchou, když procházel dveřmi, které jsem pro něj nechal odemčené. Jeho nadutá chůze se podobala téměř obřadnému tanci; a cukavá strana jeho úst byla pokřivena do vědoucího úšklebku, který by slušel Šalomounovi.

„Sfouknul jsem to pro tebe, chlapče,“ vychloubal se. „Byla to hračka – pro mě. Šel jsem tam a mluvil s každým, kdo něco věděl, viděl jsem všechno, co se dalo vidět, a celou tu kůlnu jsem zrentgenoval. Udělal jsem –“

„No jo,“ přerušil jsem ho. „Blahopřeju atakdál. Ale co jsi teda přesné objevil?“

„Moment, dočkáte se.“ Napřáhl špinavou ruku gestem dopravního strážníka. „Jen na mě netlačte. Dám vám to se vším všudy.“

„Jistě,“ řekl jsem. „Jsi báječný a mám kliku, že tě mám, abys za mě mohl sfoukávat moje případy a vůbec! Ale je tam Pangburn?“

„Dostanu se k tomu. Jel jsem tam a –“

„Viděl jsi Pangburna?“

„Jak jsem říkal, jel jsem tam a –“

„Vztekloune,“ řekl jsem, „na tom, cos udělal, mi čerta záleží! Viděl jsi Pangburna?“

„Jo. Viděl jsem ho.“

„Výborně! A teď, cos viděl?“

„Utábořil se u Šerifa. Je tam on i ta holka, co jste mi dal její fotografii. Taje tam už měsíc. Neviděl jsem ji, ale jeden číšník mi o ní povídal. Pangburna jsem viděl sám. Moc se neukazují – drží se většinou vzadu v Šerifově bytě. Pangburn je tam od neděle. Jel jsem tam a –“

„Dozvěděl ses, kdo je ta dívka? Nebo něco o tom, co chystají?“

„Ne. Jel jsem tam a –“

„Tak dobře! Jel tam dneska večer zase. Zavolej mi, jakmile budeš určitě vědět, že je tam Pangburn – že neodešel. Neudělej chybu. Nechci tam přijet a vystrašit je kvůli planému poplachu. Zavolej na tajné číslo agentury a tomu, kdo zvedne telefon, řekni, že se vrátíš do města až pozdě. To bude znamenat, že tam Pangburn je; a budeš tak moct zavolat od Joplina, aniž se prozradíš.“

„Potřebuju víc prachů,“ řekl, když vstával. „Stojí to –“

„Vyplním za tebe žádost,“ slíbil jsem. „Teď padej a ozvi se večer, hned jak budeš určitě vědět, že tam Pangburn je.“

Pak jsem šel do Axfordovy kanceláře. „Myslím, že jsme našli stopu,“ řekl jsem milionáři. „Doufám, že ho dneska večer zastihnu na místě, kde s ním budete moct promluvit. Můj člověk tvrdí, že byl včera v Bílé chajdě a že tam asi bydlí. Jestli tam bude dneska večer, tak vás tam vezmu, budete-li chtít.“

„Proč nemůžeme jet hned?“

„Nemůžeme. Ve dne je to místo moc mrtvé, než aby se tam mohl můj člověk potulovat a nevzbudit pozornost, a nechci riskovat, že se tam vy nebo já ukážeme, dokud si nebudeme jisti, že se setkáme s Pangburnem.“

„Co tedy chcete, abych udělal?“

„Mějte večer k dispozici rychlé auto a buďte připravený vyjet hned, jak se vám ozvu.“

„Rozkaz. Budu od půl šesté doma. Zatelefonujte mi, jakmile budete chtít vyrazit, a já vás vyzvednu.“

V půl desáté večer jsem seděl vedle Axforda na předním sedadle auta zahraniční výroby s neobyčejně silným motorem a řítili jsme se po silnici vedoucí do Půlměsíční zátoky. Vzteklounův telefonní hovor přišel.

Ani jeden z nás během jízdy moc nemluvil, a to dovezené monstrum pod námi z toho udělalo krátkou projížďku. Axford seděl pohodlně a uvolněně za volantem, ale poprvé jsem si všimnul, že se tváří strnule.

Bílá chajda je veliká budova, postavená do čtverce z napodobeniny kamene. Je trochu stranou od silnice a dá se k ní dojet dvěma příjezdovými oblouky, které dohromady tvoří půlkruh s veřejnou silnicí na jeho průměru. Střed tohoto půlkruhu zaujímají přístřešky, pod které si Joplinovi návštěvníci staví auta, a kolem přístřešků jsou záhony a ozdobné keře. Pořád jsme si to ještě pěkně metelili, když jsme zahnuli do tohoto polokruhového vjezdu a –

Axford dupnul na brzdy a velký stroj nás vrhnul proti přednímu sklu, jak se najednou zarazil – taktak, že jsme nevjeli do chumlu lidí, který se najednou před námi vynořil.

Tváře ostře vyvstávaly ve světle reflektorů, bílé, vyděšené tváře, kradmé tváře, tváře chladně zvědavé. Pod obličeji se objevovaly bílé paže a ramena a pestré šaty a klenoty na jednotvárnějším pozadí mužského oblečení.

To byl můj první dojem. Potom, hned jak jsem vzdálil tvář od předního skla, jsem si uvědomil, že ten chumel lidí má jádro, nějakou věc, kolem které je soustředěn. Vstal jsem a pokusil se nahlédnout přes hlavy lidí, ale nic jsem neuviděl.

Vyskočil jsem na příjezdovou cestu a prorazil si cestu davem.

Na bílém štěrku ležel roztažený muž – hubený muž v tmavých šatech – a těsně nad límcem, kde je hlava spojená s krkem, měl díru. Klekl jsem si, abych se mu podíval do tváře. Pak jsem si znovu prodral cestu davem zpátky k Axfordovi, který právě vystupoval z auta, jehož motor stále ještě běžel.

„Pangburn je mrtvý – zastřelený.“

Axford si metodicky sundal rukavice, složil je a strčil do kapsy. Pak přikývl, že pochopil, co říkám, a odešel směrem k davu kolem mrtvého básníka. Díval jsem se za ním, dokud nezmizel v chumlu. Pak jsem procházel po okraji davu a hledal Vzteklouna Grouta.

Našel jsem ho stát na verandě. Opíral se o sloup. Prošel jsem kolem, aby mě viděl, a pak jsem zamířil na druhou stranu podniku, která poskytovala nejvíce stínu.

Vztekloun se ke mně v šeru přidal. Nebylo chladno, ale drkotaly mu zuby. „Kdo ho dostal?“ zeptal jsem se.

„Nevím,“ zakňučel a bylo to poprvé, co jsem ho znal, kdy přiznal naprostou nevědomost. „Byl jsem vevnitř a hlídal ostatní.“

„Jaké ostatní?“

„Šerifa a nějakého chlápka, kterého jsem nikdy neviděl, a tu káču. Nevěděl jsem, že ten kluk jde ven. Neměl ani klobouk.“

„A co o tom víš?“

„Chvíli potom, co jsem vám telefonoval, přišla ta holka s Pangburnem z Joplinova kvartýru a sedli si ke stolu na druhé straně verandy, kde je dost tma. Chvíli jedli a pak přišel ten další chlap a přisedl si k nim. Jméno neznám, ale myslím, že už jsem ho v městě viděl. Vysoký chlap, v pěkných hadrech.“

To by měl být Kilcourse.

„Chvíli mluvili a pak se k nim přidal Joplin. Sedej kolem stolu, smějou se a mluvěj asi čtvrt hodiny. Pak se Pangburn zvedne a jde dovnitř. Mám stůl, odkud je můžu pozorovat, a je narváno, a bojím se, že přijdu o stůl, když odejdu, a tak za klukem nejdu. Nemá klobouk, myslím si, tak nemůže nikam jít. Ale musel projít domem a předkem ven, protože za chvíli slyším ránu, jako by někomu ustřelil výfuk, a pak zvuk rychle odjíždějícího auta. A pak nějaký chlap vykřikne, že venku leží mrtvý člověk. Každý tam letí, a je to Pangburn.“

„Jseš si naprosto jistý, že Joplin, Kilcourse a ta dívka seděli u stolu, když Pangburna zabili?“

„Absolutně,“ řekl Vztekloun, „pokud se ten tmavěj chlap jmenuje Kilcourse.“

„Kde jsou teď?“

„Vzadu v Joplinově kvartýru. Šli tam hned, jak uviděli, že Pangburna odpráskli.“

Nedělal jsem si o Vzteklounovi žádné iluze. Věděl jsem, že je schopen mě podrazit a pořídit básníkovu vrahu alibi. Ale bylo tu tohle: jestli ho odbouchl Joplin, Kilcourse nebo dívka a jestli se jim podařilo to zaonačit s mým informátorem, pak bylo beznadějné, abych se pokoušel dokazovat, že nebyli na zadní verandě, když padl výstřel. Joplin měl spoustu kumpánů, kteří budou přísahat na cokoliv, co jim řekne, a ani při tom nemrknou. Bude mít tucet údajných svědků na to, že byli na zadní verandě.

Takže jediné, co jsem mohl dělat, bylo brát za zaručené, že se mnou Vztekloun hraje na rovinu. „Viděl jsi Dicka Foleyho?“ zeptal jsem se, protože Dick měl stopovat Kilcourse. „Ne.“

„Podívej se kolem, jestli ho někde nenajdeš. Řekni mu, že jsem si šel promluvit s Joplinem a že má za mnou přijít nahoru. Pak zůstaň někde tady, abych tě našel, kdybych něco potřeboval.“

Prošel jsem francouzským oknem, přešel přes prázdný taneční parket a vystoupil po schodišti, které vedlo do Joplinových obytných místností v zadní části prvního patra. Cestu jsem znal, byl jsem tu už dřív. Byli jsme s Joplinem staří známí.

Teď jsem tam šel, abych s ním a s jeho přáteli trochu zacloumal kvůli té nepatrné možnosti, že by z toho mohlo něco dobrého vzejít, i když jsem věděl, že na nikoho z nich nic nemám. Samozřejmě jsem mohl navěsit něco na dívku, ale musel bych přitom zveřejnit fakt, že mrtvý básník falšoval podpis svého švagra na šeku. A o tom nemohla být ani řeč.

„Vstupte,“ zavolal známý sytý hlas, když jsem zaklepal na dveře Joplinova obývacího pokoje. Otevřel jsem a vstoupil.

Šerif Joplin seděl uprostřed místnosti na podlaze: mohutný bývalý kasař s nezvykle širokými rameny a bezvýraznou koňskou tváří. Za ním seděl na rohu stolu Kilcourse, pohupoval jednou nohou a skrýval ostražitost za pobaveným náznakem úsměvu na hezké snědé tváři. Na opačné straně pokoje seděla na opěradle velkého koženého křesla dívka, v níž jsem poznal Jeanne Delanovou. A básník nepřeháněl, když říkal, že je krásná.

„Ty!“ zavrčel znechuceně Joplin, jakmile mě poznal. „Co, k sakru, chceš ty?“

„Co máš?“

Moje myšlenky se ale nesoustřeďovaly na repliky tohoto druhu; zkoumal jsem dívku. Někoho mi vzdáleně připomínala – ale nedokázal jsem ji zařadit. Možná jsem ji nikdy předtím neviděl; možná že za můj pocit poznání mohlo příliš dlouhé koukání na fotografii, kterou mi dal Pangburn. S fotografiemi se to stává.

Mezitím řekl Joplin: „Jedna věc, kterou nemám, je čas na maření.“

A já řekl: „Kdyby sis ušetřil všechen čas, který ti napařili různí soudci, měl bys ho spoustu.“

Už jsem ji někde viděl. Bylo to štíhlé děvče v blýskavě modrých šatech, které štědře vystavovaly krk, záda i paže a vůbec všechno, co stálo za vystavování. Měla množství tmavohnědých vlasů nad oválnou tváří, tak růžovou, jak má růžová být. Oči měla posazeny daleko od sebe. Byly zbarveny do šedého odstínu, připomínajícího opravdu stíny na vyleštěném stříbře, ke kterým je přirovnal básník. Zkoumal jsem dívku, ona se na mě dívala přímým pohledem a pořád jsem nevěděl, kam ji zařadit. Kilcourse stále ještě z rohu stolu pohupoval nohou.

Joplin začínal být netrpělivý. „Přestaneš čučet po holkách a řekneš mi, co po mně chceš?“ zavrčel.

Děvče se usmálo posměšným úsměvem, který odhalil řadu malých šelmích zubů, ostrých jako břitva. A podle toho úsměvu jsem ji poznal!

Její vlasy a pleť mě zmýlily. Když jsem ji viděl naposled – když jsem ji viděl poprvé a naposled – měla tvář bílou jako mramor a krátké vlasy barvy ohně. Hrál jsem si s ní, s jednou starou ženou a se třemi muži na babu jeden večer v domě na Turecké ulici kvůli vraždě bankovního poslíčka a krádeži válečných úpisů v ceně sto tisíc dolarů. Díky jejím intrikám zemřeli tři z jejích společníků toho večera a čtvrtého – toho Číňana – nakonec oběsili ve Folsomském vězení. Tenkrát se jmenovala Elvíra a od jejího tehdejšího útěku z toho domu jsme po ní bezúspěšně pátrali od jednoho konce Států k druhému i jinde.

Poznání se muselo odrazit v mých očích, přestože jsem se snažil je udržet bezvýrazné, protože najednou rychle jako had opustila opěradlo křesla a šla proti mně: její oči připomínaly spíš ocel než stříbro.

Ukázal jsem revolver.

Joplin udělal půlkrok dopředu. „Co to má znamenat?“ vyštěkl. Kilcourse sklouznul ze stolu a jedna z jeho snědých hubených rukou zaváhala nad uzlem kravaty.

„Tohle to má znamenat,“ řekl jsem jim. „Chci tuhle holku za vraždu přede dvěma měsíci a možná – to nevím určitě – za dnešní. V každém případě –“

Vypínač za mnou cvaknul a místnost se ocitla v temnotě.

Pohnul jsem se. Bylo mi jedno kam, hlavně abych se dostal z místa, kde jsem stál, když světla zhasla.

Dotkl jsem se zády zdi a zastavil se. Přikrčil jsem se.

„Rychle, děťátko!“ Drsný šepot přicházel z místa, kde podle mého názoru měly být dveře.

Ale oboje dveře do místnosti byly zavřené a daly se těžko otevřít, aniž se ukázaly šedivé obdélníky. Lidé se pohybovali ve tmě, ale nikdo se nepostavil mezi mě a světlejší čtverce oken.

Něco přede mnou tiše cvaklo – bylo to příliš jemné cvaknutí na natažení revolveru – ale mohlo to být otevření zavíracího nože na pero; vzpomněl jsem si, že Šerif Joplin má pro tuhle zbraň slabost.

„Jdeme!“ Drsný šepot proťal tmu jako úder.

Zvuky pohybů, ztlumené, nerozlišitelné… jeden zvuk nedaleko…

Najednou mi rameno sevřela silná ruka a tuhé svalnaté tělo se proti mně napjalo. Bodnul jsem revolverem a uslyšel vyheknutí.

Ruka se mi pohnula po rameni směrem ke krku.

Vymrštil jsem koleno a uslyšel další vyheknutí.

Něco pálivého jako oheň mi sjelo po boku.

Vyrazil jsem znovu revolverem – ucukl. Když jsem uvolnil mušku z té měkké překážky, která ji zastavila, stiskl jsem kohoutek. Třesknutí výstřelu. Joplinův hlas u mého ucha, podivně věcný hlas: „K čertu! Koupil jsem ji.“

Pak jsem se od něj otočil směrem k temné žlutému obdélníku otevřených dveří. Neslyšel jsem zvuk útěku. Měl jsem moc práce. Ale věděl jsem, že mě Joplin upoutal, aby se ostatní dostali pryč. Nikdo se neobjevil v dohledu, když jsem skákal, klouzal a padal ze schodů – bral jsem je po libovolném počtu. Když jsem se vřítil na taneční parket, postavil se mi do cesty číšník. Nevím, jestli jeho překážení bylo záměrné nebo ne. Neptal jsem se. Praštil jsem ho vší silou pažbou do tváře a běžel dál. Přeskočil jsem jednu nohu, která mě chtěla podrazit, a u dveří ven jsem musel pohmoždit další tvář.

Pak jsem byl venku na polokruhové cestě, z jejíhož jednoho konce zahýbalo na venkovskou silnici na východ červené zadní světlo.

Jak jsem sprintoval k Axfordovu autu, všiml jsem si, že Pangburnovo tělo bylo odstraněno. Pár lidí pořád ještě stálo kolem místa, kde předtím ležel, a zíralo nyní s otevřenými ústy na mě.

Auto bylo tam, kde ho Axford nechal, s běžícím motorem. Otočil jsem ho v záhonu a namířil východním směrem na veřejnou silnici. O pět minut později se přede mnou znovu objevil červený bod zadního světla.

Auto pode mnou mělo víc síly, než jsem potřeboval, víc než bych byl kdy dokázal zvládnout. Nevím, jak rychle jelo to před námi, ale doháněl jsem je, jako by stálo.

Dva kilometry, možná tři –

Najednou se objevil v cestě člověk – ještě trochu za dosahem mých reflektorů. Světla ho zachytila a já viděl, že je to Vztekloun Grout!

Vztekloun Grout stál proti mně uprostřed silnice a v každé ruce se mu leskl matný kov automatické pistole.

Zdálo se, že pistole v jeho rukou najednou temně rudě zasvítily a pak zhasly v záři mých reflektorů – zasvítily a pak zhasly jako dvě žárovky na automatické elektrické reklamě.

Přední sklo se kolem mě rozpadlo.

Vztekloun Grout – informátor, jehož jméno bylo synonymem zbabělosti po celé délce tichomořského pobřeží – stál uprostřed cesty a střílel na kovovou kometu, která se na něj řítila…

Konec jsem neviděl.

Přiznám se upřímně, že jsem zavřel oči, když se jeho ztrhaná bílá tvář objevila těsně nad mým chladičem. Kovové monstrum pode mnou se otřáslo – nijak moc – a silnice přede mnou byla prázdná, až na prchající červené světlo. Přední sklo bylo pryč. Vítr mě rval za vlasy a vháněl mi slzy do pošilhávajících očí.

Za chviličku jsem si uvědomil, že mluvím k sobě: „To byl Vztekloun. To byl Vztekloun.“ Byla to zarážející skutečnost. Nepřekvapilo mě, že mě zradil. To se dalo očekávat. Ani nebylo udivující, že se vyplížil po schodech za má záda a zhasnul světla. Ale že se mi postavil a umřel –

Oranžový záblesk z auta přede mnou přerušil můj úžas. Kulka se mi ani nepřiblížila – není jednoduché střílet přesně z jednoho jedoucího auta do druhého – ale při tempu, kterým jsem je doháněl, by netrvalo dlouho a byl bych dost blízko na lepší střílení.

Zapnul jsem hledači reflektor nad palubní deskou. Nedosáhl až k autu přede mnou, ale umožnil mi zpozorovat, že dívka řídí, zatímco Kilcourse vedle ní sedí otočený proti mně. Byl to žlutý kabriolet.

Trochu jsem zvolnil. V souboji s Kilcoursem bych byl v nevýhodě, protože bych musel najednou řídit i střílet. Bylo pro mě zřejmě nejlepší udržovat si vzdálenost, dokud nedojedeme do nějakého města, což nakonec nevyhnutelně musíme. Nebyla ještě půlnoc. Na ulicích každého města budou lidé a policisté. Pak jsem se mohl přiblížit s větší nadějí, že z toho vyjdu jako vítěz.

Trvalo to pár kilometrů a pak moje kořist ten plán prokoukla. Žlutý kabriolet zpomalil, zatočil a zastavil se napříč přes celou silnici. Kilcourse s dívkou okamžitě vyskočili a skrčili se na silnici na opačné straně své barikády.

Byl jsem v pokušení vjet do nich hlava nehlava, ale bylo to slabší pokušení, a když jeho krátký život pominul, šlápnul jsem na brzdy a zastavil. Pak jsem si hrál s hledáčkem, až svítil naplno na kabriolet.

Odkudsi od kol kabrioletu se zablesklo a hledáček se silně otřásl, ale sklu se nic nestalo. Byl to samozřejmě jejich první cíl a…

Skrčil jsem se v autě a čekal na kulku, která roztříští čočku. Sundal jsem si boty a kabát.

Třetí kulka světlo zničila.

Vypnul jsem zbývající světla, vyskočil na silnici, a když jsem přestal utíkat, krčil jsem se na bližší straně žlutého kabrioletu. Tak jednoduchý a snadný trik, jaký si člověk dokáže představit.

Dívka a Kilcourse se dívali do záře silného světla. Když světlo najednou zhaslo a ostatní slabší kolem něj také, octli se najednou v absolutní neprůhledné temnotě, která musela trvat alespoň minutu nebo déle, než se jejich oči znovu přizpůsobí šedé černi noci. Nohy v ponožkách nenadělaly na živičné silnici žádný hluk a mezi námi byl teď jen kabriolet; a já jsem to věděl a oni ne.

Odněkud od chladiče promluvil tiše Kilcourse:

„Zkusím ho odbouchnout z příkopu. Vystřel na něj občas, aby měl co dělat.“

„Nevidím ho,“ namítala dívka.

„Za chviličku budeš mít oči v pořádku. Střílej tak jako tak na auto.“

Pohnul jsem se k chladiči, když dívčina pistole vyštěkla na prázdný cestovní vůz.

Kilcourse se po rukou a po kolenou propracovával k příkopu, který běžel podél jižní strany silnice. Skrčil jsem nohy pod sebe a připravoval se skočit a praštit ho revolverem do týla. Nechtěl jsem ho zabít, ale potřeboval jsem ho odklidit z cesty rychle. Musel jsem se ještě postarat o dívku a ta byla alespoň stejně nebezpečná jako on.

Jak jsem se napínal ke skoku, Kilcourse, vedený snad nějakým instinktem pronásledovaného, otočil hlavu a uviděl mě – uviděl výhružný stín.

Místo skoku jsem vystřelil.

Nedíval jsem se, jestli jsem ho trefil, nebo ne. Na tuhle vzdálenost byla pravděpodobnost, že bych minul, malá. Sehnul jsem se a couvnul ke kufru kabrioletu po mé straně. Pak jsem čekal.

Dívka udělala to, co bych na jejím místě snad udělal také. Nestřelila a ani se nepohnula směrem k místu, odkud výstřel přicházel. Myslela si, že jsem předběhl Kilcourse v použití příkopu a že můj další tah bude obejít ji zezadu. Aby se tomu vyhnula, přešla kolem kufru kabrioletu, s úmyslem mě zaskočit ze strany blíže k Axfordovu autu.

A tak se stalo, že se připlížila kolem blatníku a nastrčila svůj jemně modelovaný nos přímo do hlavně, revolveru, který jsem pro ni držel připravený.

Tiše vykřikla.

Ženy nebývají vždycky rozumné: mají sklon nebrat v úvahu takové titěrnosti jako na ně namířené revolvery. A tak jsem ji chytil za ruku s pistolí, což bylo pro mě štěstí. Tiskla kohoutek ve chvíli, kdy se mi ruka sevřela kolem zbraně, a chytila mi kus ukazováčku mezi spouští a lučíkem. Vykroutil jsem jí zbraň z ruky a uvolnil si prst.

Ale stále ještě neskončila. Jak jsem tam stál a držel revolver ani ne deset centimetrů od jejího těla, otočila se a vyrazila směrem k severu, kde skupina stromů tvořila uhlově černou skvrnu.

Když jsem se zotavil z překvapení nad tímhle amatérským postupem, strčil jsem si svou i její zbraň do kapes a rozběhl za ní. Při každém kroku jsem si rozedíral chodidla.

Chytil jsem ji, právě když se pokoušela přelézt drátěný plot.

„Přestaň blbnout, jo?“ řekl jsem vztekle, když jsem jí sevřel prsty kolem zápěstí a začal ji postrkovat zpátky ke kabrioletu. „Tohle je vážná věc. Nebuď tak dětinská!“

„Zlomíte mi ruku.“

Věděl jsem, že jí nezlomím ruku, a věděl jsem, že tahle dívka přímo zapříčinila čtyři nebo možná pět smrtí; přesto jsem povolil stisk na jejím zápěstí, až z něj nezbylo o moc víc než přátelské sevření. Vrátila se celkem klidně ke kabrioletu, kde jsem, drže ji stále za zápěstí, rozsvítil světla. Kilcourse ležel přímo pod září reflektoru na tváři, s jedním kolenem pod tělem.

Postavil jsem dívku přímo do světla.

„Teď tady stůj,“ řekl jsem, „a chovej se slušně. Jakmile se pohneš, ustřelím pod tebou nohu,“ a myslel jsem to vážně.

Našel jsem Kilcoursovu pistoli, strčil ji do kapsy a kleknul vedle něj. Byl mrtvý, s průstřelem nad klíční kostí.

„Je –“ Ústa se jí zachvěla.

„Ano.“

Podívala se na něj a trochu se otřásla.

„Chudák Teplouš,“ zašeptala.

Už jsem dal do zápisu, že tahle dívka byla krásná, a jak tu stála v oslňující záři reflektorů, byla ještě něco víc. Dokázala by probudit bláznivé myšlenky dokonce i v hlavě postaršího lovce zlodějů, který už ztratil představivost.

Asi proto jsem se na ni zaškaredil a řekl jsem:

„Jo, chudák Teplouš a chudák Grázl a chudák Tai a chudák bankovní poslíček z Los Angeles a chudák Burke,“ odrecitoval jsem, pokud jsem ho znal celý, seznam mužů, kteří pro lásku k ní umřeli.

Nevyletěla. Nadzdvihla velké šedé oči a podívala se na mě pohledem, ze kterého jsem nebyl moudrý, a její nádherná tvář pod spoustou hnědých vlasů – o kterých jsem věděl, že nejsou pravé – zesmutněla.

„Asi si myslíte –“ začala.

Ale měl jsem už toho dost; bylo mi nepříjemně po páteři.

„Jedem,“ řekl jsem. „Necháme prozatím Kilcourse a kabriolet tady.“

Neřekla nic, ale šla se mnou k Axfordovu velikému vozu a tiše seděla, zatímco jsem si zavazoval tkaničky. Našel jsem pro ni kabát na zadním sedadle.

„Radši si to přehoď kolem ramenou. Přední sklo je pryč. Bude chladno.“

Beze slova uposlechla mého návrhu, ale když jsem protáhl náš vůz zezadu kolem kabrioletu a zase ho na silnici narovnal směrem na východ, položila mi ruku na rameno.

„Nejedem zpátky do Bílé chajdy?“

„Ne. Redwood City – okresní věznice.“

Ujeli jsme asi míli, během které jsem poznal, aniž jsem se na ni podíval, že studuje můj poněkud nepravidelný profil. Pak se její ruka octla znovu na mém předloktí. Nakláněla se ke mně tak blízko, že mi její dech zahříval tvář. „Nezastavil byste na chvíli? Chtěla bych – chtěla bych vám pár věcí říct.“

Zastavil jsem vůz na plácku z tvrdé hlíny po straně silnice a trochu se natočil, abych seděl víc proti ní.

„Než začneš,“ řekl jsem ji, „tak chci, abys rozuměla, že tu zůstaneme jen tak dlouho, dokud budeš mluvit o Pangburnově záležitosti. Jakmile se dostaneš na cokoliv jiného, dojedeme do Redwood City.“

„Copak vás nezajímá ani ta záležitost v Los Angeles?“

„Ne. Ta je uzavřená. Ty, Grázl Riordan, Tai Čun-tao a Quarrovi jste byli stejnou mírou zodpovědní za zabití poslíčka, i když vlastní vraždu provedl Grázl. Grázl a Quarrovi umřeli při tom večírku v Turecké ulici. Taie pověsili minulý měsíc. Teď mám tebe. Měli jsme dost důkazů, abychom zhoupli Číňana, a máme jich ještě víc proti tobě. S tím je konec – je to hotové – uzavřené. Jestli mi chceš povědět něco o Pangburnově smrti, budu poslouchat. Jinak –“

Sáhl jsem po startéru.

Tlak prstů na mé paži mě zastavil.

„Chci vám o tom povědět,“ řekla vážně. „Chci, abyste o tom věděl pravdu. Vím, že mě vezete do Redwood City. Nemyslete si, že očekávám – že si dělám nějaké bláhové naděje. Ale chtěla bych, abyste o téhle věci věděl pravdu. Nevím, proč by mi mělo záležet na tom, co si myslíte, ale –“

Hlas se jí vytratil do ztracena.

Pak začala mluvit velice rychle – jak mluví lidé, když se bojí, že je někdo přeruší, než dopovědí svůj příběh – a seděla přitom nakloněná mírně dopředu, takže její krásná oválná tvář byla velmi blízko mé.

„Když jsem ten večer utekla z toho domu na Turecké ulici – zatímco jste zápasil s Taiem – chtěla jsem zmizet ze San Franciska. Měla jsem u sebe pár tisíc dolarů, dost na to, abych dojela kamkoliv. Ale pak jsem si pomyslela, že určitě budete očekávat, že uteču, a že nejbezpečnější bude, když zůstanu přímo tady. Pro ženu není těžké změnit si vzhled. Měla jsem předtím krátké rudé vlasy, bílou pleť a nosila jsem pestrobarevné šaty. Jednoduše jsem si obarvila vlasy, koupila tyhle příčesky, aby vypadaly dlouhé, nalíčila jsem si tváře a nakoupila tmavší oblečení. Pak jsem si na Ashbury Avenue najala byt pod jménem Jeanne Delanová a byla ze mé úplně jiná osoba.

Ale i když jsem věděla, že mě určitě nikdo nepozná, cítila jsem se nějakou dobu lépe doma, a abych si zkrátila čas, hodně jsem četla. A tak jsem náhodou narazila na Burkovu knížku. Čtete poezii?“

Zavrtěl jsem hlavou. V dohledu se objevil automobil jedoucí směrem do Půlměsíční zátoky – první, který jsme viděli od chvíle, kdy jsme opustili Bílou chajdu. Počkala, až projede, a pak stejně rychle pokračovala.

„Samozřejmě Burke nebyl žádný génius, ale na jeho věcech bylo něco – něco, co se mě dotýkalo. Napsala jsem mu lísteček s tím, jak moc se mi jeho věci líbí, a poslala ho jeho nakladatelům. Za pár dní jsem dostala lístek od Burka, a tak se dozvěděla, že žije v San Francisku. To jsem nevěděla.

Vyměnili jsme si několik dopisů, pak se zeptal, jestli mi může zavolat, a sešli jsme se. Nevím, jestli jsem do něj byla zamilovaná nebo ne, ani ze začátku. Líbil se mi, líbila se mi ta vášeň, se kterou mě miloval, a také mi lichotilo, že mám za nápadníka poměrně známého básníka, a tak jsem si myslela, že ho miluji. Slíbila jsem, že si ho vezmu.

Neřekla jsem mu nic o sobě, i když teď vím, že by mu na tom nezáleželo. Ale bála jsem se mu říct pravdu a nechtěla jsem mu lhát, a tak jsem mu neřekla nic.

Pak mě jednoho dne potkal na ulici Teplouš Kilcourse a poznal mě navzdory novým vlasům, pleti a oblečení. Teplouš dvakrát rozumu nepobral, ale dokázal prokouknout všechno. Nehněvám se na Teplouše. Jednal podle svého kodexu. Sledoval mé domů a přišel za mnou do bytu: a já mu řekla, že si vezmu Burka a stanu se spořádanou manželkou. To byla ode mě pitomost. Teplouš byl na rovinu. Kdybych mu byla řekla, že se chystám Burka oškubat, dal by mi Teplouš pokoj, neplet by se do toho. Ale když jsem řekla, že se trhám z branže, že jsem se dala k paďourům, byla jsem hned sousto pro něj. Víte, jací grázlové jsou: každý člověk je bud taky grázl, anebo možná oběť. A když už jsem tedy nepatřila ke grázlům, považoval mě Teplouš za nehájenou zvěř.

Dozvěděl se o Burkově příbuzenstvu a předhodil mi to – dvacet tisíc dolarů, anebo mě udá. Věděl o té věci v Los Angeles i o tom, jak moc mě hledají. Lítala jsem v tom. Věděla jsem, že se Teploušovi nemůžu schovat ani mu nemůžu utéct. Řekla jsem Burkovi, že musím sehnat dvacet tisíc dolarů. Myslela jsem si, že tolik nemá, ale že je může sehnat. Za tři dny mi na ně dal šek. Tenkrát jsem nevěděla, jak ty peníze sehnal, a kdybych to věděla, bylo by to jedno. Musela jsem ty peníze mít.

Ale ten večer mi řekl, jak ty peníze sehnal; že padělal podpis svého švagra. Řekl mi to, protože o tom pak přemýšlel a začal se bát, že až se na padělek přijde, chytí mě s ním a budou mě považovat za spoluvinici. Jsem pěkně prohnilá, ale ne zas tak, abych ho nechala strčit místo sebe do kriminálu, když by nevěděl, o co vlastně šlo. Řekla jsem mu všechno. Ani nemrkl. Trval na tom, že peníze se musí dát Kilcoursovi, abych byla v bezpečí, a začal moje bezpečí plánovat i do budoucna.

Burke předpokládal, že ho švagr nebude za ten padělek stíhat, ale pro jistotu trval na tom, abych se přestěhovala, změnila si znovu jméno a skrývala se tak dlouho, dokud nebudeme vědět, jak to Axford přijal. Ale když ten večer Burke odešel, začala jsem si dělat vlastní plány. Měla jsem Burka ráda – měla jsem ho příliš ráda na to, abych z něj udělala kořena a nepokusila se ho zachránit, a v Axfordovu shovívavost jsem dvakrát moc nevěřila. To bylo druhého v měsíci. Pokud by se nestala nějaká náhoda, objevil by Axford padělek až se zrušenými šeky na začátku dalšího měsíce. Měla jsem na to vlastně celý měsíc.

Další den jsem si vybrala z banky všechny peníze a poslala Burkovi dopis, že musím odjet do Baltimoru. Položila jsem do Baltimoru jasnou stopu se zavazadly a dopisy, o které se mi postaral tamní kámoš. Pak jsem odjela k Joplinovi a přesvědčila ho, aby mě u sebe nechal. Vzkázala jsem Teploušovi, že jsem tam, a když přijel, řekla jsem mu, že budu mít ty peníze během jednoho dvou dní.

Přijížděl pak za mnou skoro každý den a pokaždé jsem se ho nějak zbavila a pokaždé to šlo o něco snadněji. Ale už mi nezbývalo moc času. Za chvíli měly začít Burkovy dopisy chodit zpátky z té falešné adresy, kterou jsem mu dala, a chtěla jsem být po ruce, abych mu zabránila v nějakých pošetilostech. Nechtěla jsem se s ním sejít, dokud jsem mu nemohla vrátit těch dvacet tisíc, aby mohl uhradit ten padělek dřív, než se o něm Axford dozví z proplacených šeků.

S Teploušem se dalo zacházet čím dál tím snadněji, ale pořád jsem ho ještě neměla tam, kde jsem ho chtěla mít. Nechtěl se vzdát těch dvaceti tisíc dolarů – které jsem měla samozřejmě celou tu dobu u sebe – pokud mu neslíbím, že s ním zůstanu nadobro. A pořád jsem si ještě myslela, že miluji Burka, a nechtěla jsem se přivazovat k Teploušovi ani na chvíli.

Pak mě jednou v neděli večer potkal Burke na ulici. Byla jsem neopatrná a jela do města v Joplinově kabrioletu – v tom, co jsme nechali tam na tom místě. Podle zákona schválnosti mě Burke uviděl. Řekla jsem mu pravdu, celou pravdu. A on mi řekl, že právě najal soukromého detektiva, aby mě našel. V některých věcech byl jako dítě; nenapadlo ho, že ten fízl určitě něco vyčuchá o těch penězích. Ale já věděla, že na ten padělaný šek se přijde nanejvýš za den za dva. Věděla jsem to!

Když jsem to Burkovi řekla, úplně se rozsypal. Ztratil všechnu víru v milosrdenství svého švagra. Nemohla jsem ho nechat, tak jak byl. Vyžvanil by všechno prvnímu člověku, kterého by potkal. A tak jsem ho odvezla s sebou k Joplinovi. Představovala jsem si to tak, že ho tam pár dní zdržím, dokud neuvidíme, jak se budou věci vyvíjet. Pokud by se v novinách neobjevilo nic o šeku, mohli jsme předpokládat, že Axford celou věc ututlal, a Burke se mohl vrátit domů a pokusit se to nějak spravit. Na druhé straně, kdyby se v novinách ocitl celý případ, musel by si Burke hledat trvalý úkryt a já taky.

Úterní večerníky a středeční raníky byly plné zpráv o jeho zmizení, ale nestálo tam nic o šeku. To vypadalo dobře, ale pro jistotu jsme počkali ještě jeden den. Touhle dobou už byl samozřejmě Teplouš Kilcourse do hry zasvěcený a musela jsem mu dát těch dvacet tisíc dolarů, ale stále jsem ještě doufala, že je dostanu – nebo alespoň větší část – nazpátek, a tak jsem ho lákala dál. Měla jsem ale potíže s Burkem, protože si začal myslet, že má na mě právo, a v žárlivosti se stával nesnesitelný. Ale zařídila jsem, aby ho Šerif postrašil, a myslela jsem si, že je Burke v bezpečí.

Dneska přišel jeden ze Šerifových lidí a řekl nám, že nějaký člověk jménem Vztekloun Grout, který se už dva dny potlouká kolem, vyžvanil pár věcí, které by mohly znamenat, že se o nás zajímá. Ukázali mi Grouta; riskovala jsem, že se objevím ve veřejné části lokálu, a sedla si ke stolu blízko k němu. Byla to obyčejná krysa – jak asi víte – a během pěti minut jsem ho měla u svého stolu a za půl hodiny jsem věděla, že vám dal echo, že jsme s Burkem v Bílé chajdě. Neřekl mi rovnou všechno, ale řekl mi dost, abych si dokázala domyslet zbytek.

Odešla jsem a řekla to ostatním. Teplouš chtěl rovnou zabít jak Grouta, tak Burka. Ale vymluvila jsem mu to. Nijak by nám to nepomohlo a dostala jsem Grouta tam, kde by pro mě byl skočil do moře. Myslela jsem si, že jsem Teplouše přesvědčila, ale – Nakonec jsme se rozhodli, že vezmeme s Burkem kabriolet a odjedeme a že Vztekloun Grout bude předstírat, až přijedete, že byl zfetovaný, a ukáže nějakého muže se ženou – jakékoli, kteří mu přijdou pod ruku – které si s námi jako spletl. Zastavila jsem se pro plášť a rukavice a Burke šel sám rovnou k autu – a Teplouš ho zastřelil. Nevěděla jsem, že to udělá! Nenechala bych ho! Prosím vás, věřte tomu! Nebyla jsem do Burka tak zamilovaná, jak jsem si myslela, ale věřte mi, prosím vás, že bych mu nenechala ublížit po tom všem, co pro mě udělal.

Potom už jsem musela držet basu s ostatními, ať se mi to líbilo nebo ne, a tak jsem ji držela. Přiměli jsme Grouta, aby vám řekl, že jsme byli všichni tři na zadní verandě, když byl Burke zastřelen, a měli jsme spoustu jiných, kteří měli nacvičenou stejnou historku. Pak jste přišel vy a poznal jste mě. To je prostě moje štěstí, že jste to byl vy – jediný detektiv v San Francisku, který mě zná!

Zbytek víte: jak Vztekloun Grout přišel za vámi a zhasnul světla, a jak vás Joplin zadržel, zatímco jsme utíkali k autu; a pak, když jste nás doháněl, se Grout nabídl, že vás zdrží, než budeme v bezpečí, a teď…“

Hlas jí zmlknul a trochu se zachvěla. Plášť, který jsem jí dal, spadl z jejích bílých ramen. Jestli to bylo proto, že seděla tak blízko mě nebo ne, nevím, ale také jsem se zachvěl. A prsty, které šátraly v kapse po cigaretě, ji vytáhly celou zkroucenou a pomačkanou.

„To je všechno z té části, kterou jste slíbil, že si poslechnete,“ řekla tiše s napůl odvrácenou tváří. „Chtěla jsem, abyste to věděl. Jste tvrdý člověk, ale nějak jsem –“

Odkašlal jsem si a ruka, která držela poničenou cigaretu, byla najednou pevná.

„Jen to teď nezačni přehánět, děvenko,“ řekl jsem. „Až dosud jsi pracovala příliš čistě, než abys to teď pokazila nějakými dojáky.“

Zasmála se – krátký smích, který byl hořký a bezohledný a trošičku unavený – naklonila tvář ještě blíž ke mně a její šedé oči byly měkké a poddajné.

„Ty malý tlustý detektive, kterého ani neznám jménem –“ v jejím hlase zněla unavená zastřenost a unavený výsměch – „myslíš si, že si na něco hraju, co? Myslíš, že hraj u o svobodu. Možná že ano. Určitě bych ji přijala, kdyby mi ji někdo nabídl. Ale – Muži mě pokládali za krásnou a já jsem si s nimi hrála. Ženy jsou už takové. Muži mě milovali, a protože jsem si s nimi mohla dělat, co jsem chtěla, tak jsem jimi opovrhovala. A pak přijde malý tlustý detektiv, kterého ani neznám jménem, a jedná se mnou, jako bych byla babice – stará ženská. Cožpak můžu za to, že to potom ve mně vyvolá nějaký cit? Copak jsem tak všední, že nějaký muž má právo se na mě podívat bez zájmu? Jsem ošklivá?“

Zavrtěl jsem hlavou. „Jsi docela pěkná,“ řekl jsem a vší silou se snažil udržet hlas ve stejně všední rovině jako slova.

„Ty zvíře!“ vyjela a pak se znovu něžně usmála. „A přitom právě díky tomuhle postoji tady sedím a obracím se ti naruby. Kdybys mě teď vzal do náruče a přitiskl mě na hruď, o kterou se už opírám, a řekl mi, že na mě teď žádné vězení nečeká, byla bych samozřejmě šťastná. Ale i kdybys mě mohl chvíli udržet, byl bys pak jen jedním z mužů, jaké znám: mužů, kteří milují a jsou využíváni a následováni jinými muži. Ale protože nic z toho nejsi, protože jsi člověk z kusu kamene, tak najednou cítím, že tě chci. Řekla bych ti tohle všechno, malý tlustý detektive, kdybych si na něco hrála?“

Nezávazně jsem zabručel a násilím přinutil jazyk, aby se nevystrčil a nenavlhčil vyschlé rty.

„Půjdu dnes do vězení, jestli jsi ten tvrdý člověk, který mě dohnal tak daleko, že jsem sténala láskou do jeho lhostejných uší, ale nemohl bys mi předtím dát alespoň upřímné ujištění, že mě považuješ za něco víc než dost pěknou? Nebo alespoň náznak, že kdybych nebyla zajatec, tvůj tep by se mohl trochu zrychlit, kdybych se tě dotkla? Jdu do vězení na dlouhou dobu – možná na popraviště. Můžu si tam s sebou vzít alespoň malý zbytek své ješitnosti? Nemůžeš udělat alespoň nějakou maličkost, která by mi zabránila si potom myslet, že jsem tohle všechno vyplakala muži, který se prosté nudil?“

Víčka se jí napůl zavřela přes stříbrně šedé oči, hlava se zaklonila dozadu tak daleko, že bylo vidět, jak jí na bílém hrdle bije puls; seděla s nehybnými rty nad mírně pootevřenými zuby, tak jak je opustilo poslední slovo. Prsty se mi zaryly hluboko do měkkého bílého masa jejích ramen. Hlava se ještě více zaklonila, oči zavřely a jedna ruka se dotkla mého ramene.

„Jsi nádherná jako ďábel!“ zařval jsem jí jak šílenec přímo do tváře a mrštil s ní proti dveřím.

Trvalo mi snad hodinu lomcování se startérem a s rychlostní pákou, než jsem dostal auto zpátky na silnici a začal se řítit do vězení okresu San Mateo. Dívka se na sedadle zase narovnala a seděla zachumlaná do pláště, který jsem jí dal. Mžikal jsem před sebe do větru, který mi rval vlasy a bil do obličeje a chybějící přední sklo mi přivedlo myšlenky zpět k Vzteklounovi Groutovi.

Vztekloun Grout, jehož podělanost byla proslavená od Seattlu až po San Diego, stojící ztuhle v cestě útočícímu kovovému monstru s nedostačující pistolí v každé ruce. Tohle udělala se Vzteklounem Groutem – tahle ženská vedle mě! Tohle udělala se Vzteklounem Groutem a to snad nebyl ani člověk! Kluzký plaz, jehož nejvznešenější myšlenkou byla plná kapsa drog, se nechal takhle příšerně zabít, aby ona mohla utéct – ona – tahle žena vedle mě, jejíž ramena jsem svíral a jejíž ústa byla těsně pod mými!

Popustil jsem vůz ještě víc a nějak jsem se udržel na silnici.

Projeli jsme nějakým městem: chodci prchali z cesty do bezpečí, překvapené tváře na nás zíraly, pouliční světla se leskla vlhkem, které mi vítr vehnal do očí. Slepě jsem minul cestu, kterou jsem měl jet, otočil zpátky k ní a byli jsme zase venku.

Na úpatí dlouhého nízkého kopce jsem šlápl na brzdy a zarazili jsme se do nehybnosti.

Strčil jsem tvář dívce přímo pod nos.

„A kromě toho jsi lhářka!“ Věděl jsem, že nesmyslně křičím, ale nedokázal jsem ztlumit hlas. „Pangburn se na ten šek Axfordovým jménem nikdy nepodepsal. Nikdy o něm nic nevěděl. Narazila sis ho, protože jsi věděla, že jeho švagr je milionář. Všechno jsi z něj vytáhla, zjistila jsi všechno, co věděl o kontě svého švagra v Golden Gate Trust. Ukradla jsi Pangburnovi šekovou knížku – v jeho pokoji nebyla, když jsem ho prohledal – a uložila jsi padělaný Axfordův šek na jeho účet, protože jsi věděla, že za těchto okolností nebude o šeku nikdo pochybovat. Příští den jsi vzala Pangburna do banky s sebou a řeklas, že si jdeš něco uložit. Vzalas ho s sebou, protože když stál vedle tebe, tak nikdo nemohl pochybovat o šeku, na kterém byl padělaný jeho podpis. Vědělas, že je to džentlmen, a proto se za žádnou cenu nepodívá, co si ukládáš.

Pak jsi naaranžovala tu cestu do Baltimoru. Řekl mi o tom pravdu – do té míry, do které ji znal. Pak jsi ho potkala v neděli večer – možná náhodou, možná ne. V každém případě jsi ho vzala s sebou k Joplinovi a vyprávělas mu nějakou divokou povídačku, kterou spolknul, a přimělas ho, aby tam pár dní zůstal. Nebylo to obtížné, protože nevěděl ani o jednom z těch šeků na dvacet tisíc dolarů. Ty a tvůj kumpán Kilcourse jste věděli, že kdyby Pangburn zmizel, nikdo by se nikdy nedozvěděl, že Axfordův šek nepadělal, a nikdo by nedostal podezření, že i ten druhý šek je falešný. Zabili byste ho v tichosti, ale když vám Vztekloun prozradil, že tam jedu, museli jste jednat rychle – a tak jste ho zastřelili. Taková je pravda!“ křičel jsem.

Celou tu dobu mě pozorovala širokýma šedýma očima, které byly klidné a něžné, ale teď se trochu zamlžily a obočí se jí bolestně stáhlo.

Trhnul jsem hlavou na druhou stranu a rozjel znovu auto.

Těsně předtím, než jsme se vřítili do Redwood City, mi položila ruku na předloktí, chvíli ji tam nechala, pak mě dvakrát pohladila a zase se stáhla.

Myslím, že jsem se na ni nepodíval, když ji zapisovali, a ona na mě taky ne. Udala jako své jméno Jeanne Delanová a odmítla učinit jakékoliv prohlášení, dokud se nesetká s advokátem. Trvalo to jen pár minut.

Když ji odváděli, zastavila se a požádala, jestli by se mnou nemohla promluvit v soukromí.

Šli jsme spolu do nejzazšího rohu místnosti.

Přiblížila mi ústa těsně k uchu, takže jsem znovu ucítil na tváři její teplý dech jako předtím v autě, a zašeptala ten nejodpornější přídomek, jakého je angličtina schopná.

Pak odešla do cely.