SMRT NA PINE STREET

Death on Pine Street, Sep 1924

 
 
Otevřela mi kyprá služebná s drzýma zelenýma očima, s plnými ochablými rty, a vedla mne po schodech do prvního patra a do budoáru, kde u okna seděla dáma ve smutku. Byla to velice štíhlá žena okolo třiceti, tato vdova po zavražděném. Vypadala strhané, obličej měla bílý a utrápený.
Nebyl jsem ještě ani dva kroky v místnosti, když na mne vyhrkla: „Jste z Kontinentální detektivní agentury?“
„Ano.“
„Chci, abyste našel manželova vraha!“ Vysoký ječivý hlas doprovodila divým pohledem. „Policii to nezajímá. Čtyři dny, a nic neučinili. Říkají, že to byl lupič, ale oni ho nenašli, nikoho a nic nevypátrali!“
„Ale, paní Gilmorová,“ začal jsem, poněkud rozladěn jejím výbuchem. „Musíte –“
„Já vím! Já vím!“ vložila se. „Jenže nic nedělají – říkám vám, že nic! Nevěřím, že se vůbec namáhali. Nevěřím, že j-jej chtějí najít!“
„Jej?“ zeptal jsem se, protože začala s ji. „Myslíte si, že vrahem byl muž?“
Skousla si ret a odvrátila se ode mne k oknu, za nímž se v odpoledním slunci třpytila modř San Francisko Bay s loděmi, jež vzdálenost zmenšila na miniatury.
„Nevím,“ vydechla váhavě. „Mohla to být i –“
Stočila ke mně hlavu, víčka se jí nervózně chvěla. „Vám to řeknu, úsudek si učiňte sám.“ Načež na mne vychrlila kulometnou palbu slov, jedno za druhým. „Bernard mi byl nevěrný. Tentokrát s jakousi – říká si Cara Kenbrooková. Nebyla první, ale o téhle jsem se dověděla teprve minulý měsíc. Pohádali jsme se a Bernard slíbil, že se s ní rozejde. Možná, že slib nesplnil. Jestli ho však dodržel, myslím, že – že se mu chtěla pomstít. Ženská jako tahle je schopna čehokoliv – všeho. Já – já věřím, že to byla ona!“
„Domníváte se, že policie ji nechce zatknout?“
„Ne, to ne. Jsem zoufalá, asi mluvím z cesty. Víte, Bernard se pletl do politiky – a jestli to policie zjistí, začne z toho bodu vycházet – já vlastně nevím, co tím chci říct. Je ze mne zlomený člověk, v hlavě se mi honí spousta šílených nápadů.“ Vztáhla ke mně kostnatou ruku. „Prosím! Najděte vraha, který Bernarda zabil! Ať toto trápení skončí!“
Přikývl jsem, ač nervozita klientky se mi moc nelíbila.
„Znáte tu slečnu Kenbrookovou?“
„Viděla jsem ji na ulici a hned jsem poznala, co je zač!“
„Řekla jste o ní policii?“
„Ne-e.“ Opět se dívala z okna a pak, protože jsem mlčel, dodala na obranu: „Přišli mě vyslýchat detektivové z okrsku a chovali se, jak kdyby si mysleli, že jsem Bernarda zabila já. Nemohla jsem jim říct, že jsem na něho žárlila. Snad jsem jim tu ženu neměla zamlčet, bála jsem se však… napadlo mě to vlastně teprve až když policie nemohla vraha vypátrat – pak jsem si řekla, že to musela být ona. Kdybych s tím za nimi přišla teď, obvinili by mě, že jsem zatajila informace. Vím, co by si mysleli. Tak já – nemohl byste jim to nějak sdělit vy? Vypadalo by to, jako že já o ní nevěděla, ne?“
„Snad. Tedy – jak jsem pochopil, váš manžel byl zastřelen na Pine Street, v bloku mezi Leavenworthovou a Jonesovou, a to v úterý kolem třetí zrána, pravda?“
„Ano.“
„Kam nebo odkud šel?“
„Asi šel domů, kde však byl, nevím. Nikdo neví – ani policie. V pondělí večer mi řekl, že má obchodní jednání – měl stavební firmu. Odešel něco před desátou s tím, že se vrátí za čtyři či pět hodin.“
„Na obchodní schůzku se mi to zdá dost pozdě.“
„Och, často si vodil návštěvníky i o půlnoci.“
„Nemáte tušení, kam tu noc šel?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „O svých záležitostech se mnou nehovořil. Lidé v kanceláři zřejmě také nevědí, kam měl namířeno.“
Což bylo celkem normální. Většina smluv Gilmor Construction Co. se týkala státních zakázek a s tímto druhem práce často souvisí tajné schůzky a konference, neboť se týká politiky.
„Měl nepřátele?“
„Nevím o nikom, kdo by ho tak nenáviděl, že by mu přál smrt,“
„Kde bydlí tahle Cara Kenbrooková?“
„Na Bush Street, v Garford Apartments.“
„Sdělila jste mi vše, co víte? Na nic jste nezapomněla?“ otázal jsem se s důrazem na nezapomněla.
„Ne. Určitě jsem nic nevynechala.“
Sel jsem po ulici a sumíroval si v hlavě, co jsem se o B. Gilmorovi kdy doslechl. Vzpomněl jsem si, že opoziční tisk ho vždycky před volbami propíral – což tedy nikam nevedlo. Znal jsem ho trochu od vidění: živelný člověk s brunátným obličejem, který se takřka z ničeho domohl vlastnictví prosperujícího půlmiliónového podniku a hezkého postavení v politice. „Zedník s manikúrou,“ nazval ho kdosi; muž s mnoha nepřáteli a ještě více přáteli, veselý, dobromyslný, ale tvrdý maník.
Naskočil jsem na tramvaj do centra a dosednuv na děsně úzké venkovní sedátko, vybavoval si útržky skandálů, v nichž figuroval, aniž mu kdy cokoliv dokázali. V souvislosti s ním se taky šuškalo o syndikátu pašeráků alkoholu, který měl vést…
Na Kearny jsem vystoupil a stavil se v soudní budově. V zasedačce detektivního ansámblu jsem vyhledal detektiva-seržanta O’Gara, šéfa oddělení Vyšetřování vražd – robustního čtyřicátníka se zálibou v černých širácích filmových šerifů na kulaté lesklé lebce a s chytrýma pomněnkovýma očkama.
„Potřebuju něco, cokoliv, kolem Gilmorovy vraždy,“ požádal jsem ho.
„To já taky,“ opáčil. „Jestli chceš jít se mnou, to málo, co vím, ti povím při obědě. Mám hlad.“
V „Sutter Street“, jídelně, kam jsme spolu občas chodívali, nás nikdo nemohl poslouchat, protože tam bylo věčně plno a hlučno. Mezi lžícemi smetanové krabí polévky mi vyříkal tu trošku, co o vraždě vyšetřili.
„Jeden z chlapců, Kelly, šel na noční pochůzce z kopce dolů po Jones – z California Street k Pine. Bylo okolo třetí – žádná mlha či co – jasná noc. Kelly je asi dvacet kroků od Pine, když slyší výstřel. Maže k rohu a na severním chodníku Pine Street, v půlce mezi Jones a Leavenworth, leží umírající. A nikdo na dohled. Kelly k němu běží a vidí, že je to Gilmor. Zemřel dřív, než stačil něco říct. Doktoři řekli, že byl napřed sražen k zemi a pak teprve zastřelen, protože měl odřený čelo a kulka do hrudi vnikla šikmo – zespodu nahoru. Musel ležet na zádech, když to dostal, s nohama k útočníkovi. Zbraň byla osmatřicítka.“
„Byl oloupen?“
O’Gar si do papuly naládoval dvě lžíce nádherně husté, voňavé polévky. Záporně trhl hlavou.
„Nic dotčeno – hodinky, pár stovek, diamantovej prsten – všechno v pořádku.“
„Co tam kčertu dělal ve tři ráno?“
„Bůhví, brácho. Nejspíš cvakal k domácímu krbu, ale nejsme s to zjistit, kde byl předtím. Ani nevíme, kterým šel směrem, když ho kulka dostihla. Ležel přes chodník s nohama k obrubníku. To nic neznamená – než skonal, moh se párkrát přesunout.“
„Všude okolo jsou činžáky, že?“
„Ba – a k jihu vybíhají dvě slepý uličky. Kelly říká, že na jejich ústí viděl dřív, než obtočil roh, ale nikde nikdo.“
„Myslíš, že ho zabil někdo z těch činžáků?“
Než odpověděl, O’Gar nahnul misku, pečlivě vyškrábl poslední zbytky, dal je do úst a zabručel: „Možná. Zatím nic nenaznačuje, že v nich měl známý.“
„Seběhlo se tam hodně lidí?“
„Málo. Vždycky někdo přiběhne, když se něco stane. Kelly říká, že tam byl normální noční dav – nikdo nevypadal podezřele. Chlapci pročesali celé sousedství a nic z toho.“
„Co auta?“
„Na Pine je zákaz parkování, a nikdo prej neprojel. Kelly by ho musel vidět.“
„Co si o tom myslíš?“
Blýskl po mně nahněvanýma očkama a vstal.
„Já nemyslím,“ odsekl popuzeně. „Jsem policejní detektiv.“
Dovtípil jsem se, že dostal kapky, že vraha okamžitě nevypátral.
„Mám tip na jeho milenku,“ řekl jsem, abych ho utěšil. „Pojď se mnou, chceš?“
„Chtěl bych, ale nemůžu. Odpoledne musím být u soudu,“ brblal rozmrzele.
V zádveří Garford Apartments jsem vytrvale mačkal knoflík zvonku se jménem Cary Kenbrookové, než se vchod s bzučením otevřel. Vyběhl jsem schody a prošel chodbou k jejím dveřím. Otevřela je vysoká dívčina – vypadala na tři – či čtyřiadvacet – v černobílých šatech z krepu.
„Slečna Cara Kenbrooková?“
„Ano.“
Podal jsem jí vizitku – jednu z těch, které udávají o mé maličkosti pravdivá data.
„Rád bych vám položil několik otázek. Dovolíte?“
„Prosím, pojďte dál.“
Ustoupila, abych mohl vejít, zavřela za mnou a uvedla mě do obývacího pokoje. Všude se povalovaly části dámského oblečení, noviny a cigarety ve všech stádiích upotřebení, od nezapálených až po vychladlý popel. Z jedné židle smetla punčochy a klobouk – tu nabídla mně a sama usedla na časopisy, okupující druhou.
„Vyšetřuji okolnosti smrti Bernarda Gilmora,“ zahájil jsem výslech. Prohlížel jsem s ji a odhadoval.
Nebyla hezká, ačkoliv jednotlivé rysy měla perfektní, hladkou bílou pleť, takřka enormně velké hnědé oči. Ty oči však byly tupě vyhaslé, obličej bez výrazu jak porcelánová panenka. Nezměnil se ani po mém úvodu.
„Bernard Gilmor.“ Vyslovila to bez špetky zájmu. „Och, ano.“
„Byli jste přece úzkými přáteli, nebo ne?“ zeptal jsem se, zmatený její reakcí.
„Ano – bývali.“
„Proč říkáte, že bývali?“
Líně si uhladila kadeř krátkých hnědých vlasů.
„Minulý týden jsem mu dala vale,“ lhostejně pronesla, jako by hovořila o někom z dávné minulosti.
„Kdy jste se viděli naposled?“
„Minulý týden – myslím, že v pondělí – týden před jeho smrtí.“
„Tehdy jste se nadobro rozešli?“
„Ano.“
„Rozešli jste se jako přátelé nebo ve zlém?“
„Ani jedno, ani druhé. Prostě jsem mu oznámila, že je konec.“
„Jak to přijal?“
„Srdce mu to určitě nezlomilo. Nejspíš to už slyšel víckrát.“
„Té noci, kdy byl zabit – kde jste byla vy?“
„V klubu Coffee Cup – tančila jsem s přáteli asi do jedné. Pak jsem šla domů a do postele.“
„Proč jste mu, jak říkáte, dala vale?“
„Má nesnesitelnou ženu.“
„Prosím?!“
„Je nemožně otravná.“ Pronesla to bez sebemenšího záblesku humoru nebo rozpaků. „Tuhle v noci sem vtrhla a udělala scénu. Berniemu jsem tedy doporučila, že když ji nedokáže zvládnout, aby si na hraní našel jinou partnerku.“
„Máte představu, kdo ho chtěl odstranit?“
„Ne. Leda snad jeho žena. Tyhle hysterky vždycky provedou nějakou hloupost.“
„Když jste se jejího manžela vzdala, mohla mít jiný důvod, aby ho zabila?“
„Jak to mám vědět?“ odvětila s bohorovným klidem. „Nebyla jsem jediná, za kterou Bernie brousil.“
„Byly tu tedy další ženy? Víte o nich, nebo se pouze dohadujete?“
„Jména neznám, ale je to pravda.“
Radši jsem výrok přešel a vrátil se ke Gilmorovi. Uvažoval jsem, jestli tahle kráska nefetuje.
„Co se dělo, když sem přišla jeho paní?“
„Už jsem vám to řekla. Sledovala Bernieho až ke dveřím, zazvonila a jakmile jsem otevřela, proletěla kolem mne do pokoje, rozbrečela se a začla mu nadávat. Potom se pustila do mne. Řekla jsem mu, že jestli ji okamžitě neodvede, dám jí pár facek. Vzal ji domů.“
Další otázky by byly zbytečné. Zvedl jsem se k odchodu. Momentálně jsem s tímhle břevnem nemohl hnout. Určitě mi nepověděla celou pravdu – na druhou stranu jsem neměl dojem, že by takhle apaticky lhala; vůbec se nesnažila, aby mi něco namlouvala – bylo jí prostě úplně fuk, jaký na mne učiní dojem.
„Možná ještě přijdu,“ pravil jsem mezi dveřmi.
„Dobře.“
Po tomto neuspokojivém pohovoru jsem se šel podívat na místo vraždy, jen pár bloků odtud. Okolí odpovídalo mým vzpomínkám i O’Garovu popisu: ulici lemovaly vysoké činžovní domy. Na jih vedly dvě slepé uličky – jedna měla dokonce název, Touchard Line.
Vražda se udala před čtyřmi dny, stopa vychládala. Zbytečně jsem se tudíž nezdržoval, ale nastoupil do tramvaje a znovu šel navštívit dámu ve smutku. Byl jsem zvědavy, proč mi zatajila výstup u Cary Kenwoodové.
Otevřela mi tatáž kyprá služebná jak v časném odpoledni.
„Paní Gilmorová není doma,“ oznámila mi. „Povídala, že se zanedlouho vrátí.“
„Nevadí. Počkám,“ rozhodl jsem se.
Uvedla mě do knihovny, rozsáhlé místnosti v prvním patře. Obsahovala tak málo knih, že jsem se divil, čím si vysloužila to pojmenování. Děvče rozsvítilo lustr, neboť okna stínily těžké závěsy. U vypínače chvilku otálelo, přešlo k poličkám, kde urovnalo nějaké svazky a podívalo se na mne zelenýma zpola tázavýma, zpola vyzývavýma očima. Poodešlo ke dveřím, kde se náhle obrátilo.
To jsem už věděl, že ji jazyk pálí a potřebuje jen trochu povzbuzení. Zapřel jsem se do měkkého opěradla a vycenil na ni zoubky. Což byla chyba. Koketně našpulila rtíky a houpavými kroky se vydala ke mně.
„Copak máte na srdci?“ honem jsem se zeptal.
Zůstala stát.
„Dejme tomu, že je tu osoba, která ví něco, o čem neví nikdo jiný; jakou by to mělo cenu?“
„Záleží na tom, je-li to podstatné.“
„Co kdybych věděla, kdo pána zabil?“ Sehnula se, až jsem cítil její dech a dráždivě zašeptala: „To je snad dost důležité, pravda?“
„V novinách stálo, že za takovou informaci je vypsaná odměna – tisíc dolarů. Byla by vaše.“
V zelených očích svitla chtivost a pak nedůvěra.
„Když byste ji neshrábl vy!“ Narovnala se.
Pokrčil jsem rameny. Neměl jsem chuť na sáhodlouhé vysvětlování, že Kontinentální, ani její zaměstnanci nikdy žádnou odměnu nepřijali. Ani by se jí nedotkli.
„Dám vám své slovo, že ne,“ ujistil jsem ji. „Je tedy na vás, jestli mi chcete věřit.“
Olízla si rty.
„Asi jste slušný člověk, ale policajtům bych nevěřila, připravili by mě o ni nějakými fígly. Myslím, že vám se dá věřit.“ Znovu se sklonila, zírajíc mi zblízka do obličeje. „Měla jsem přítele, opravdového džentlmena, který vypadal přesně jako vy a byl tím nejlepším –“
„Radši začněte mluvit, než nás někdo vyruší,“ navrhl jsem jí suše.
Vrhla pohled ke dveřím, odkašlala si, opět si navlhčila rty a přiklekla k mému křeslu.
„V pondělí – tu noc, kdy pána zabili – jsem se vracela domů pozdě. Stáli jsme s mým přítelem ve stínu a loučili se, když z domu vyšel náš pán. Došel sotva na roh, když vyšla paní Gilmorová a vydala se za ním. Nepokusila se ho dohnat, chápete, jen ho sledovala. Co si o tom myslíte?“
„Co si o tom myslíte vy?“ opáčil jsem.
„Myslím, že jí konečně došlo, že všechny ty schůze jejího drahého Bernieho neměly se stavebnictvím co dělat.“
„Víte to jistě, že neměly?“
„Jestli to vím! Přesvědčila jsem se o tom na vlastní kůži hned nato, co jsem tu nastoupila.“ Zle se usmála. „Pán je sukničkář, líbí se mu každá, která mu skříží cestu.“
„Víte také, kdy se paní tu noc vrátila?“
„Ano,“ pokývla. „O půl čtvrté.“
„Opravdu?“
„Absolutně! Zvědavost mi nedala spát. Vzala jsem si deku a seděla nahoře nad schodištěm. Chtěla jsem zjistit, jestli přijdou spolu a jestli se budou zas hádat. Vrátila se však sama, a když jsem se pak v mém pokoji podívala na budíček, ukazoval za dvacet minut čtyři.“
„Když vešla, viděla jste na ni dobře?“
„Nejenom na temeno hlavy a ramena, než zmizela ve své ložnici.“
„Jak se jmenujete?“
„Lina Bestová.“
„Dobře, Lino. Povede-li vaše informace k usvědčení, postarám se, abyste nepřišla zkrátka. Mějte oči otevřené a jestli se něco vyskytne, zavolejte, nebo mi nechte vzkaz v kanceláři Kontinentální. Teď radši zmizte. Nikdo nemusí vědět, že jsme spolu hovořili.“
Osaměl jsem. Opřel jsem si hlavu, civěl do stropu a přemílal Lininu informaci. Brzy jsem to vzdal – nemělo smysl dohadovat se závěrů, které se za chvíli stejně vyjasní. Vybral jsem si knížku a půl hodiny si v ní četl o sladké křehotince a velikém silném hrdinovi.
Potom vešla paní domu, zřejmě přímo z ulice.
Vykulila na mne užaslé oči. Vstal jsem a zavřel dveře.
„Paní Gilmorová,“ uhodil jsem na ni, „proč jste mi zatajila, že jste v onu kritickou noc manžela špehovala?“
„To je lež!“ vykřikla. Její hlas zněl falešně.
„Lež!“
„Rozmyslete si, co říkáte,“ naléhal jsem na ni. „Nebylo by lepší, kdybyste mi celou věc pověděla znovu od samého počátku? A pravdivě?“
Otevřela ústa a místo slov se hluše rozvzlykala. Přistoupil jsem k ní, jemně ji dovedl k židli a usadil. Začla se hystericky kolébat, prsty stále ještě v rukavičce popotahovaly a všelijak týraly spodní ret. Motal jsem se nad ní jak slepičí máma a hloupě kvokal, abych ji uklidnil. Trapných deset minut… Postupně se sebrala, z očí se vytratila skelná strnulost, rty přestala muchlat.
„Sledovala jsem ho.“ Nebylo jí takřka rozumět.
Sklouzla z židle na kolena, vztáhla ke mně paže a její hlas byl tenoučký výkřik.
„Ale já ho nezabila! Já ne! Prosím, věřte mi, já ne!“
Panebože! Ohleduplně jsem ji zvedl a usadil zpátky.
„Jen klid. Přece jsem neřekl, že jste to byla vy. Jen bych chtěl slyšet, mám-li vám pomoci, co se dělo. Nic víc.“
„Když mi řekl, že má obchodní schůzku,“ sténala, „nevěřila jsem mu. Už dřív mi lhal. Špehovala jsem ho, abych se přesvědčila, že jde k té strašné ženštině.“
„A šel k ní?“
„Ne. Vešel do činžovního domu na Pine Street. Nevím přesně do kterého – byla jsem za ním příliš daleko, ale viděla jsem ho jít do schodů a nato v domě zmizel – blízko středu toho bloku.“
„A co bylo pak?“ Šalomounsky jsem se vyhnul otázce, co dělala potom.
„Čekala jsem ve stínu vchodu na druhé straně ulice. Věděla jsem, že byt té ženy je na Bush Street, ale napadlo mne, že se třeba přestěhovala, nebo že se s ním sešla tady. Stála jsem tam velice dlouho – bylo chladno, třásla jsem se zimou a strachem – bála jsem se, aby mě u těch dveří někdo neviděl a nevyvolal poplach. Musela jsem tam zůstat! Přesvědčit se, jestli vyjde sám nebo s tou… měla jsem právo vidět… podváděl mě i předtím… Bylo to strašné, hrozné – krčit se ve tmě – promrzlá a zděšená. Potom – muselo být po druhé hodině – jsem to už nemohla snést. Rozhodla jsem se té ženě zavolat do bytu a zjistit, jestli je doma. Šla jsem do malé restaurace, otevřené i v noci a vytočila její číslo.“
„Byla doma?“
„Ne! Nechala jsem telefon zvonit patnáct minut nebo i déle, ale nikdo neodpovídal. Takže jsem věděla, že je v onom domě na Pine.“
„A pak?“
„Šla jsem tam zpátky, rozhodnutá čekat, dokud nevyjde ven. Byla jsem na Jones Street, mezi Bush a Pine, když se ozval vystřel. Tehdy jsem se domnívala, že to vystřelil výfuk auta, nyní však vím, že to byl vystřel, kterým Bernieho…“ Otřela si uslzené tváře.
„Když jsem došla na roh Jones a Pine, spatřila jsem policistu skloněného nad ležící postavou – a shromáždili se kolem nich lidé. Neměla jsem tušení, že člověk na chodníku je Bernie. Byla tma a z té dálky jsem nemohla ani rozeznat, jestli to byl muž či žena.
Napadlo mě, že Bernie by mohl vyjít před dům, aby se podíval, co se tam děje, nebo vyhlížet z okna a dostala jsem strach, že mne odhalí. A že policie v okolí zahájí pátrání a bude se mě vyptávat, kdo jsem a proč se na ulici potloukám ve tři hodiny – a vyšlo by najevo, že jsem špehovala manžela. Tak jsem šla dál po Jones ke Californii a domů.“
„A co pak?“ nutil jsem ji, aby pokračovala.
„Ulehla jsem, nemohla jsem však usnout – ležela jsem a myslela na Bernieho, dělala si o něho starosti. O náš vztah. To jsem ještě netušila, že postavou na chodníku byl on. V devět hodin se dostavila policie – dva detektivové a oznámili mi, že byl zavražděn. Vyslýchali mne a počínali si přitom tak hrubě, že jsem se jim bála říct celou pravdu. Kdyby byli věděli, že jsem špehovala nevěrného muže, byli by vraždu svedli na mne. Co bych mohla dělat! Každý by soudil, že jsem vinna.
O té… ženštině jsem se tudíž nezmínila. Myslela jsem, že vraha najdou a tím to skončí. Tehdy jsem ji ještě nepodezírala, jinak bych se vám byla se vším svěřila, když jste tu byl poprvé. Jenže čtyři dny uběhly, policie vraha nezatkla a já se začla obávat, že podezírají mne! Bylo to strašlivé! Nemohla jsem jít a přiznat se, že jsem jim lhala. Pořád jsem si byla jistá, že ho zabila ta ženština, a že ji policie nevypátrá, protože jsem jim o ní nepověděla.
Tak jsem pozvala vás – ale i vám jsem se bála říct pravdu. Doufala jsem, že když vám povím, že v tom figurovala jiná žena a její jméno, dokončíte případ, aniž byste musel vědět, že jsem tu noc Bernieho sledovala. Měla jsem strach, že když vám prozradím, jak to opravdu bylo, dojdete i vy k závěru, že jsem ho zabila já a předáte mě policii. A teď mě necháte zavřít. Oni mě pověsí! Já to vím! Vím to!“
Dostala nový záchvat, opět se začla šíleně kolébat ze strany na stranu.
„Š – š,“ tišil jsem ji. „Nikdo vás nezatýká. Š – š.“
Nevěděl jsem, co si z její výpovědi vybrat. Potíž s hysterkami spočívá hlavně v tom, že nelze rozlišit, kdy mluví pravdu a kdy lžou (mnohdy to samy nevědí), pokud nemáte informace odjinud.
Trpělivě jsem vyčkával, až se poněkud uklidní a poté jsem pokračoval: „Když jste zaslechla vystřel, byla jste mezi Bush a Pine na Jones. Dohlédla jste na roh Pine a Jones?“
„Ano. Jasně.“
„Spatřila jste někoho?“
„Ne – ne dokud jsem nedošla až k rohu a nepodívala se do Pine. Pak jsem viděla policistu sehnutého nad Berniem a dva muže, kteří k nim přibíhali.“
„Kde přesně byli?“
„Na Pine, východně od Jones. Neměli kabáty – jako by po zaslechnutí výstřelu vyběhli jen tak z domu.“
„Projížděl tam v tu dobu automobil? Před nebo po výstřelu?“
„Žádný jsem neviděla ani neslyšela.“
„Zbývá ještě několik nevyjasněných věcí, paní Gilmorová. Teď musím odejít. Prosím, nevycházejte z domu, dokud se vám opět neozvu.“
„Dobře,“ slíbila. „Ale–?“
Na dotazy jsem neznal odpověď. Uklonil jsem se a vypadl z knihovny.
U domovních dveří mě přepadla služebná. V očích jí svítila dychtivá zvědavost.
„Nikam nechoďte,“ utrousil jsem bezmyšlenkovitě, obešel ji a vykročil do ulice.
Vydal jsem se do Garford Apartments pěšky, protože jsem si musel v hlavě srovnat spoustu myšlenek, než se znovu setkám, lépe řečeno utkám, s apatií Cary Kenbrookové. A ačkoli jsem šel schválně pomalu, nebyly seřazeny zrovna v abecedním pořádku, když jsem tiskl zvonek. Vyměnila krepové černobílé šaty za ostře zelený sametový župan, ač její prázdný obličej loutky se nezměnil.
„Mám pár dodatečných otázek,“ vysvětlil jsem, když otevřela.
Vpustila mne bez pokynu či slova a opět mě zavedla do nepořádku obývacího pokoje.
„Slečno Kenbrooková,“ zeptal jsem se ještě než jsem usedl na nabídnutou židli. „Proč jste mi řekla, že v době Gilmorovy vraždy jste byla doma a spala?“
„Protože je to pravda.“ Nehnula brvou. „Spala jsem.“
„Takže byste zvonek u dveří nechala prostě vyzvánět?“
Musel jsem trochu přizpůsobit fakta. Gilmorová sice telefonovala, ale nakonec zvonění jako zvonění.
Vteřinu otálela.
„Nu – protože jsem ho neslyšela.“
Tohle baby bylo hotový kus ledu! Nebyl jsem s to si ji zařadit. Nevěděl jsem (a nevím to dodnes), zda se narodila s tváří profesionálního hráče pokeru, nebo byla velkolepě stupidní. Nechal jsem dohadů a přikročil k výslechu.
„Takže byste neodpověděla ani na telefon?“
„Nezvonil – nebo ne dost hlasitě, aby mě vzbudil.“
Uchechtl jsem se – nucené – protože Gilmorová mohla vytočit špatné číslo. Nicméně…
„Slečno, váš telefon tu noc zvonil ve dvě-třicet a dvě-čtyřicet,“ lhal jsem. „A zvonek u dveří nepřetržitě vyzváněl od dvou-padesáti až do tří, či o něco déle.“
„Snad,“ odtušila. „Nechápu, proč by se ke mně kdosi dobýval ve tři ráno.“
„Nic jste neslyšela?“
„Ne.“
„Ale byla jste tu.“
„Ovšem. Kdo to byl?“ prohodila netečně.
„Vezměte si klobouk,“ blafoval jsem. „Dole na ředitelství ho uvidíte.“
Pohlédla na svůj zelený župan a vykročila k ložnici.
„Asi bych si měla vzít i plášť,“ poznamenala.
„Jistě, a nezapomeňte na zubní kartáček.“
Pomalu se obrátila a podívala se na mne. Na moment se zdálo, že ve velkých hnědých očích blýskne nějaký život – údiv či co – ale nic z toho nebylo. Zůstaly tupé a prázdné.
„Má to znamenat, že jsem zatčená?“
„Zatím nikoliv. Pokud však budete trvat na vaší pohádce, že minulé úterý ve tři ráno jste byla doma, mohu vám zaručit, že budete. Být vámi, vymyslel bych si něco pravděpodobnějšího.“
Zapomněla na plášť a vracela se nazpět – k židli mezi námi. Položila ruce na opěradlo a ještě se nahnula kupředu a zírala na mne, jako by mě předtím nezaregistrovala. Asi minutu jsme stáli a mlčky na sebe civěli, zatím co já se usilovně přemáhal, abych obličej udržel stejně bezvýrazný, jako byl její.
„Vážně si myslíte,“ zeptala se konečně, „že když Bernieho vraždili, já tu nebyla?“
„Mám spoustu práce, slečno Kenbrooková.“ Vložil jsem do hlasu veškerou přesvědčivost, jíž jsem byl schopen. „Budete-li trvat na své výpovědi, dobrá. Ale prosím, neočekávejte, že tu budu stát a dohadovat se o její autentičnosti. Běžte si pro plášť.“
Pohodila rameny, obešla židli, o niž se opírala a klidně na ni dosedla.
„Nu, Stanovi to nebude vhod, leč ženy a děti mají přednost.“ Její hlas byl stále plochý a bez emoce. „V Coffee Cupu jsem byla do jedné. A šla jsem odtud přímo domů. Celý večer jsem popíjela víno, které mě pokaždé deprimuje. Takže jsem začla hloubat nad svou situací. S Berniem byl šlus a finance na pováženou. Prohledala jsem kabelky a kapsy – veškerou hotovost představovaly čtyři dolary. Měla jsem platit nájemné… svět mi připadal zatraceně černý.
Napůl opilá – tak jak jsem byla – jsem se rozhodla zaběhnout za Stanem, svěřit mu své potíže a požádat ho o půjčku. Stan je prima – vždycky ochotný pro mne zajít až do krajnosti. Kdybych byla střízlivá, nešla bych ho budit ve tři ráno, jenže tehdy mi to ani nepřišlo…
Ke Stanovi je to odtud jen několik minut. Šla jsem po naší ulici k Leaveworthové, a po ní k Pine. Ke křižovatce to bylo ještě nejmíň půl bloku, když jsem slyšela ránu. A z rohu Pine Street jsem spatřila poldu a ležícího muže přímo před domem, kde bydlí Stan. Stála jsem tam a váhala. Mezitím se okolo muže na chodníku sběhli čtyři muži. Šla jsem tedy k nim jako jedna ze zvědavců.
Byl to Bernie. Došla jsem tam, když polda komusi povídal, že je mrtvý. Pro mne to byl děsný šok – přece víte, jak taková věc člověka dokáže srazit.“
Kývl jsem, ač bych mohl přísahat, že v jejím chování, tváři či hlasu se žádný šok nejevil – stejně dobře mohla mluvit o počasí.
„Byla jsem fakt v šoku, nevěděla jsem si rady,“ pokračovala.
„Nenapadlo mě nic, než jít dál. Přešla jsem kolem Bernieho tak blízko, jak teď stojíte a zazvonila na Stana. Pustil mě dovnitř napůl svlečený. Jeho pokoje jsou v zadní části budovy, takže výstřel tam nedolehl. Nevěděl, že Bernie je mrtvý, dokud jsem mu to neřekla. Úplně ho to omráčilo. Řekl, že Bernie u něho seděl od půlnoci a před chvilečkou odešel.
Pochopitelně se podivil, co tam dělám a tak jsem mu pověděla o mých strastech. Netušil, že s Berniem chodím, bylo to poprvé, co se dozvěděl, že jsme byli víc než jen přátelé… byl to právě on, kdo nás seznámil.
Stan měl plné gatě strachu, aby nevyšlo najevo, že Bernie u něho byl, protože by ho to dostalo do trablů – dělali spolu nějaký ne právě čistý kšeft – aspoň myslím. To je asi tak všechno. Stan mi dal něco peněz. Zůstala jsem v jeho bytě, dokud policie nevyklidila ulici. Nechtěli jsme se do něčeho zaplést. Nu, a pak jsem šla domů. Tak to bylo, fakt – na rovinu.“
Ač jsem odpověď znal, neodolal jsem, abych se jí nezeptal: „Proč jste to břímě nesvrhla ze svých beder už dřív?“
„Měla jsem strach, co by se stalo, kdybych vám pověděla, že Bernie mě pustil k vodě, a já, namazaná jak dělo, se znenadání octnu blízko místa, kde ho zabili! Kdybych si myslela, že jste mi prve uvěřil, pořád bych vám lhala dál, nebo to zatajila.“
„K vodě vás tedy pustil Bernie a ne naopak.“
„Och, ovšem,“ řekla lehce.
Zapálil jsem si Fatimu a tiše pokuřoval a dívka mne mlčky pozorovala jejíma velkýma telecíma očima.
V případu byly dvě ženy – obě dost nenormální: Vdova po mrtvém – abnormálně nervózní hysterka. Milenka – abnormálně citově otupělá. Každá měla důvod věřit, že ji zavrhl kvůli té druhé. Ve lhaní se shodovaly, a obě se vyskytovaly nedaleko místa zločinu, ač žádná nevypověděla, že se tam viděly. Dle jejich vlastních slov byly v oné době abnormálnější než jindy – Gilmorovou zmítala žárlivost, Cara Kenbrooková byla pod vlivem alkoholu.
Jak zněla odpověď? Každá z obou mohla Gilmora zabít, ale stěží obě – tedy pokud by spolu neuzavřely jakési bláznivé spojenectví, a v tom případě –
Náhle všechna fakta, která jsem nashromáždil – pravdivá i vylhaná – mi v hlavě klapla dohromady – do jedné jednoduché logické odpovědi!
Spokojeně jsem se usmál a jal se zaplňovat zbylé mezery.
„Kdo je Stan?“
„Stanley Tennant – pracuje pro město.“
Znal jsem jeho reputaci, a –
V hale zarachotil klíč.
Vstupní dveře se otevřely, zabouchly a mužské kroky se blížily k otevřeným veřejím pokoje. Vyplnil je vysoký hromotluk v tweedovém obleku – opálený muž okolo pětatřiceti, či tak nějak, jehož světlovlasý atletický zjev kazily blízko sebe posazené, světlé oči s růžovými bělmy.
Hned mě spatřil. Zastavil se.
„Ahoj, Stane,“ pronesla dívka lehce. „Tento pán je z Kontinentální detektivní agentury. Právě jsem mu vyklopila, jak to bylo s Berniem. Chtěla jsem ho zabrzdit, leč nepovedlo se.“
Jeho vodnaté oči přeskakovaly sem tam mezi mnou a děvčetem.
Narovnal ramena a žoviálně se zasmál.
„A váš závěr?“ otázal se mě s podtextem ironie.
Cara si honem za tepla pospíšila s odpovědí.
„Dostalo se mi pozvání k projížďce na ředitelství.“
Tennant se bez varování sehnul, jedním hmatem uchopil židli a hodil ji po mně – sice ne prudce, leč nepředvídaně. Uhnul jsem, židli odrazil stranou – a koukal do ústí poniklovaného revolveru.
Zaměstnal mě vržením kusu nábytku a mezitím odkudsi vyčaroval zbraň. Ráže .38. Tentýž kalibr použil i vrah.
Oteklým hlasem přikázal: „Teď čelem vzad.“
Nastavil jsem mu tedy záda. Po těle mi šátrala ruka, zabavila mi pistoli.
„Dobrá,“ řekl. Otočil jsem se zpátky.
S revolverem namířeným na mě ustoupil k dívce. Svou pistoli jsem nikde neviděl, asi ji měl v kapse. Funěl jak lokomotiva, růžová bělma mu zrudla, na čele vystouply provazce žil.
„Víte, kdo jsem?“ houkl.
„Jistěže. Stanley Tennant, inženýr z městské technické sekce, jehož pověst je na pováženou.“ Poslušen teorie, dle níž si má člověk, hledící do černého ústí, zachovat jasnou hlavu a udržovat konverzaci, kterážto mu poskytne jakési výhody (blíže nedefinované), žvanil jsem ostošest. „Jste prý ten chlapík, co dodal regiment cvičených opic – chci říci svědků, kteří z loňského vyšetřování korupce ve vašem rezortu udělali komedii. Ano, pane, vím, kdo jste. A vím také, proč měl Gilmor takové štěstí, že dostal městské kontrakty při jeho nabídce jen o směšných pár dolarů nižší než konkurenti. Kdo by vás neznal? Vždyť vy jste onen chytrý junák, který –“
„Tak dost!“ zaječel. „Sklapněte hubu, jestli nechcete, abych vám trochu srovnal fasádu.“ Významně pohnul revolverem.
Nespouštěje mě z očí, poručil Care, aby vstala. Postavila se k jeho pravému boku. Obkročil ji, prsty levé ruky nahmatal výstřih jejího sametového župánku a škubl, roztrhnuv jí ho až k pasu.
„Tohle udělal on! Rozumíš, Caro?“ zavrčel.
Neodporovala.
Chytl okraj bezové košilky a rozerval ji jako župan.
„Udělal i tohle!“
Přikývla.
Krví podlité oči se bleskurychle kosými pohledy na její tvář ujišťovaly, že porozuměla. Byl ostražitý, nedal mi příležitost, abych se na našem sedánku mohl aktivně podílet.
Nato – s pohledem i zbraní upřenými na mne – dívce do netečné bílé tváře vrazil pěst.
S malým zakviknutím se po stěně svezla na podlahu. Její výraz však nedoznal změny. Seděla na koberci a pitomě koukala nahoru na Tennanta.
„Tohle ti také udělal on!“
Přikývla, vstala a vrátila se ke své židli.
„Celá věc bude vypadat následovně,“ řekl chvatně. Ostře mě pozoroval. „Gilmor v mém bytě v životě nebyl, Caro, nebyla jsi v něm ani ty. Tu noc, kdy byl zavražděn, jsi přišla domů krátce po jedné a už jsi z něj nevytáhla paty. Z vína, které jsi vypila, ti bylo tak zle, že sis zavolala doktora. Jmenuje se Howard. Domluvím to s ním. Přišel o půl třetí a zůstal zde do půl čtvrté.
Tenhleten šmírák se někde doslechl, žes měla s Berniem poměr. Přišel tě vyslýchat. Dobře věděl, žes ho nezabila, ale začal ti činit všelijaké návrhy. Zahřej to dostatečně působivě, chápeš? Mohla bys třeba říct, že tě otravoval už několik měsíců – a dnes, když jsi ho odmítla, vyhrožoval, že tě obviní ze spoluúčasti. Nakonec tě chytil, roztrhl ti šaty, a když ses mu vzepřela, začal tě mlátit.
Měli jsme dohodnutou schůzku, a jak jsem přicházel, uslyšel jsem tvůj křik. Dveře bytu nebyly dovřené, tak jsem vtrhl dovnitř a tohohle chlapa odtáhl a odzbrojil, a držel ho v šachu do příchodu policie. Budeš si to pamatovat?“
„Ovšem.“
„Dobře! Teď poslouchej: Až se policie dostaví, tenhle chlap jim bezpochyby vysype, co ví, a je docela možné, že nás sbalí zároveň s ním. Chci tedy, abys věděla, co by mohlo následovat. Myslím, že mám dost vlivu, abych nás dostal ven na kauci. V nejhorším případě brnknu právníkovi – obstará potřebné svědky. Taky se pokusím zařídit, aby našeho malého tlustého přítele nechali den či dva v chládku – budu potřebovat čas, abych proti němu něco zaranžoval – víš, myslím, že pár mladistvých prohnaných holek mu udělá reputaci, že by od něho pes kůrku nevzal. Chtěl bych vidět porotu, která by mu pak uvěřila.“
Chvíli uvažoval.
„Nu, co říkáte? Jak se vám to líbí?“ zeptal se triumfálně.
„Šašku!“ uchechtl jsem se. „Jste groteskní.“
V duchu mi do smíchu moc nebylo. Navzdory všemu, co jsem o vraždě věděl – a navzdory tomu, že jsem ji prostě a logicky vyřešil, běhal mi mráz po zádech, kolena jsem měl jak z vaty a dlaně mokré potem. Setkal jsem se s lidmi, kteří se mě snažili falešně obvinit – neznám detektiva, jemuž by se to dřív či později nepřihodilo –, ale nikdy jsem si na to nezvykl. Celíte pak životně závažnému problému a nejisté budoucnosti, protože poroty bývají vrtošivé. A vy to víte! A i když vám zdravý rozum říká, že jste v bezpečí, přesto máte pocit, jako by vám po těle lezli mravenci.
„Caro, zavolej policii a pro všechny svaté to nepopleť!“ řekl Tennant.
Na okamžik k ní stočil hlavu.
Dělilo nás ne víc než pět stop.
Skočil jsem – ne rovnou na něho – kousek stranou. Pod paží mi vybuchl revolver. Udivilo mne, že necítím náraz. Připadalo mi, že kulka mě nemohla minout.
K druhému výstřelu nedošlo. Odrazil jsem se, sevřel pěst. Dopadla, jakmile jsem dopadl i já. Zasáhla ho vysoko na lícní kosti, nicméně ho hodila pár kroků nazad.
Nevěděl jsem, kam se poděl revolver, v jeho ruce už nebyl. Neměl jsem čas ho hledat. Zatlačoval jsem ho – nedovolil mu, aby se srovnal – držel se blízko, vyrážeje proti němu pěstmi.
Byl o hlavu vyšší, měl taky delší paže, nebyl však o nic těžší či silnější. Sem tam mi nějakou utřel, jak jsem do něj bušil, jistě mě musel zasáhnou, ale nic jsem necítil.
Vpracoval jsem ho do kouta, vmáčkl ho dozadu do rohu, což mu omezilo pohyb. Levičku jsem mu vrazil za tělo, abych si ho podržel, kde jsem ho chtěl mít a pak jsem ho začal zpracovávat pravou pěstí.
Moc se mi to líbilo. Na břiše neměl žádné svaly, po každém úderu bylo čím dál měkčí a povolnější. Mlátil mě do obličeje; zabořil jsem mu tedy nos do prsou a zabránil tím totálnímu zruinování své krásy. A mezitím jsem se zapřel o paty a vsolil mu další.
Náhle jsem si uvědomil, že Cara mi šmejdí za zády a připomněl si Tennantův revolver – spadl někde v místech, kde jsem na něho zaútočil. Nezamlouvalo se mi to, ale nemohl jsem s tím nic dělat – leda že jsem do úderu vložil víc váhy. Pomyslel jsem na svou zbraň, byla v některé z jeho kapes, ale žádný z nás neměl čas se po ní teď shánět.
Po příští šupě Tennantovi poklesla kolena.
Ještě jednou, utěšoval jsem se, a ustoupím, přišiju mu hák na nos a budu se dívat, jak padá.
Vítězného finále jsem se už nedočkal.
Něco mě praštilo do temene – já věděl, že to byl ten zatracený revolver! Uder nebyl dost silný, aby mě omráčil, leč mým svalům odebral páru.
A znovu!
Ani tohle klepnutí nebylo dost tvrdé, ač poranit lebku kusem železa nevyžaduje mnoho úsilí.
Příštímu dopadu jsem se pokusil vyhnout a nevyšlo to. Nejen že jsem ho přijmul, ale Tennant se mi vykroutil!
Stočil jsem se k děvčeti, jen abych slízl kovové klepnutí do hlavy a navíc Tennantovu pěst do ucha.
To byl konec.
Šel jsem k zemi zvadlý jak hadr – rváči takovému pádu říkají opušťák. Oči jsem měl otevřené, jasnou mysl, ale nohy a ruce boj vzdaly, odmítly poslušnost.
Tennant z kapsy vytáhl mou pistoli, namířil na mne, ztěžka klesl do křesla a lapal po dechu, který jsem z něho vytloukl. Cara se též posadila a já – ujistiv se, že to svedu – trůnil uprostřed podlahy.
Ticho přerušil udýchaný hlas.
„Není to prima? Teď jsou tu i náležité známky boje. Podpoří naši výpověď.“
„Jestli vám neuvěří, že jste se bil,“ navrhl jsem kysele, bolavou hlavu v dlaních, „vystrčte na ně pupek.“
„A vy jim ukažte tohle!“
Sehnul se, uštědřil mi jednu do zubů, až mi praskl ret a svalil jsem se na záda.
Popadl mě vztek, probudil k životu i ostatní části mého já. Vyskočil jsem. Tennant se zděšeně schoval za křeslo.
„Jen klid,“ varoval mě. „Moje povídačka bude fungovat, i kdybych vás měl zabít – možná bych ji tím dokonce vylepšil.“
Mělo to smysl. Stál jsem bez hnutí.
„Caro, zavolej policii,“ poručil.
Vyšla z pokoje a zavřela za sebou. Vše, co jsem z hovoru zachytil, bylo přerušované mumlání.
Po deseti minutách se dostavili tři muži v uniformách. Tennanta znali – jednali s ním s respektem. Vyprávěl jim jeho pohádku důkladně okořeněnou výstřelem a popisem rvačky, a děvče vydatně přikyvovalo, kdykoli na ně bělovlasý seržant pohlédl. Tennant mu pak předal obě zbraně.
Nehájil jsem se, nic nepopřel, seržantovi jsem pouze oznámil: „Pracuji s detektivem-seržantem O’Garem na jistém případu. Chci mu zatelefonovat a pak nás všechny tři vezmete k němu.“
Tennant protestoval. Ne že by tím mohl něco získat, ale jen proto, že se mu naskytla příležitost. Uniformovaný seržant zmateně koukal z jednoho na druhého – na mne s mým odřeným obličejem a rozbitými rty – na Tennanta s rudým otokem pod okem, kde přistála má pěst – a na dívku s podlitinou na tváři a oděvem rozervaným od pasu nahoru.
„Tohle je podivná záležitost,“ rozhodl nakonec. „Jak se tak na vás dívám, patříte do vyšetřovny všichni – bez rozdílu. Běžte si zavolat,“ řekl mi a poslal se mnou dolů do haly jednoho ze své posádky.
Bylo něco před desátou. Zastihl jsem O’Gara doma, když se chystal na lože.
„Vyčistíme případ Gilmorovy vraždy,“ vysvětlil jsem mu. „Potkáme se v soudní budově. Zavolal bys Kellymu, tomu pochůzkáři, který ho našel, a přivezl ho s sebou? Chci, aby se podíval na nějaké lidi.“
„Samo,“ přisvědčil a zavěsili jsme.
‚Zelený Anton‘, v němž policie odpověděla na Cařin telefonát, nás zavezl k soudní budově, kde jsme se odebrali do úřadovny kapitána detektivního oddělení. Službu měl poručík McTigh.
Znali jsme se, dobře jsme spolu vycházeli, ale já neměl politický vliv, měl ho Tennant. Nechci tím naznačovat, že McTigh by mu vědomě pomáhal v křivém obvinění. Stál jsem však proti asákovi městského inženýra, a věděl jsem, kam se váhy přikloní, vzniknou-li nějaké pochybnosti.
Hlava mi třeštila, bušilo mi v ní všude, kam mne děvče praštilo. Sedl jsem si, mlčel a choval hlavu, zatímco Tennant s Čarou Kenbrookovou – se spoustou detailů, jimiž neplýtvali na uniformované muže – rozkládali svou pohádku s náležitým vystavováním zraněných míst.
Tennant barvitě popisoval hrůznou scénu, s níž se jeho zrak setkal, když veden dívčiným křikem, vrazil do jejího bytu – vtom vešel O’Gar. Tennanta poznal, vytáhl obočí a posadil se vedle mne.
„K ďasu, oč jde?“ šeptl.
„Nádherný svinčík,“ odvětil jsem také šeptem. „Pohleď – v té poniklované bouchačce na stole je prázdná nábojnice. Dones mi ji.“
Pochybovačně si pohladil holou lebku, vyslechl si pár vět z Tennantova žvástu, šlehl po mně pomněnkovým očkem, přešel ke stolu a zvedl revolver.
McTigh se po něm ostře, tázavě ohlédl.
„Týká se to Gilmorovy vraždy,“ odtušil a vyklopil bubínek.
Poručík se chystal cosi říct, ale rozmyslel si to, a O’Gar mi přinesl žádané.
„Díky.“ Vystřelenou nábojnici jsem pustil do kapsy. „Poslechni si tamtoho žvanila. Umí to zahrát přímo skvěle.“
Tennant pohádku vyšíval jak školený vypravěč: „…Pochopitelně! Člověk, který si vůči bezbranné ženě dovolí takovéhle neodpustitelné jednání je zbabělec… takže jakmile jsem mu sebral zbraň, nadobro ztratil kuráž. Párkrát jsem ho uhodil a vzdal se – padl na kolena a prosil, abych s tím přestal. Potom jsme zavolali policii.“
McTigh mě spaloval tvrdým mrazivým pohledem. Tennant ho přesvědčil. A nejen jeho – bělovlasý seržant a jeho muži na mne pohlíželi stejně. Zablikal ve mně plamínek podezření, že i O’Gar – s nímž jsem prožil desítky bouřlivých případů – by o mně zapochyboval, kdyby nebylo inženýrova květnatého dodatku o mých kolenech.
„Nuže, máte k tomu co říct?“ vyjel po mně McTigh. Tón jeho hlasu skrýval varování, že ať řeknu cokoliv, bude to vcelku zbytečné plýtvání dechem.
„K této vysněné představě nemám co dodat,“ odvětil jsem stručně. „Tenhle nesmysl mě nezajímá – mým zájmem je vyšetřit Gilmorovu vraždu.“ Obrátil jsem se na O’Gara. „Je zde ten pochůzkář?“
Detektiv-seržant šel ke dveřím a křikl: „Hej, Kelly!“
Kelly vešel – mohutný vzpřímený muž s ocelově šedými vlasy a masivním inteligentním obličejem
„Vy jste objevil Gilmorovo tělo?“ položil jsem mu nevinnou otázku.
„Ano.“
Ukázal jsem ke Care Kenbrookové.
„Viděl jste ji někdy dříve?“
Pečlivěji studoval šedýma očima.
„Nevzpomínám si,“ odvětil.
„Když jste u Gilmora stál, či ho prohlížel, šla po ulici a vešla do domu, před nímž Gilmor ležel?“
„Ne.“
Vyňal jsem z kapsy prázdnou nábojnici a postavil ji na desku stolu.
„Kelly,“ otázal jsem se, „proč jste Gilmora zabil?“
Kellyho pravice sáhla pod kabát – po zbrani na boku.
Skočil jsem po něm.
Někdo mě uchopil za krk. Kdosi mě třískl do zad. McTigh mi mrštil pěst do tváře a minul. Někdo mi podkopl nohy – tvrdě jsem dopadl na zem – na mě muži.
Když mě škubnutím postavili opět na nohy, Kelly stál u stolu, v ruce vážil služební revolver. Šedé oči se setkaly s mým pohledem. Nato si odepnul odznak a se zbraní jej položil na stůl.
„Byla to nešťastná náhoda,“ řekl prostě.
Konečně těm ptáčkům, kteří mnou cloumali, začínalo svítat, že jim asi ušla hlavní část dramatu – že snad nejsem maniak. Tlapy ze mě odpadaly, jak se pozornost přenesla ke Kellymu.
„Byl jsem tu noc na my obvyklý obchůzce,“ začal vyprávět zvolna a vyrovnaně. Jeho zrak nikdy neuhnul, nikdy se nezakalil. Rozvážný člověk – a nešťastný.
„Jak jsem obešel roh z Jones do Pine, viděl jsem muže – uskočil z domovních schodů zpět do zádveří. Lupič, řek jsem si, a k tomu v mým rajónu. Zádveří bylo cihlový, hluboký a temný, a viděl jsem tam cosi, co vypadalo jako chlap, ale jistej jsem si nebyl.
Hej, vy tam, vylezte ven, křikl jsem, ale nedostal jsem vodpověď. Výtah jsem zbraň a šel jsem do schodů. Pak jsem viděl, že se pohnul – vycházel ven. A já zakopl o schod. Padal jsem na nos, zbraň spustila a zasáhla ho. Byl už venku, a jak do něj kulka narazila, ohnul se v pase a skutálel se ze schodů dolů na chodník.
Když jsem se naň ho podíval, zjistil jsem, že je to Gilmor. Znali jsme se, vždycky mně říkával Máte se? – proto se asi schoval, když mě viděl přicházet vod toho rohu. Asi nechtěl, abych ho spatřil vycházet z baráku, kde bydlí pan Tennant – nejspíš si myslel, že si dám dvě a dvě dohromady a budu o tom povídat.
Neřikám, že to byla správná věc, že jsem lhal, ale nechtěl jsem nikomu uškodit. Byla to nešťastná náhoda – a on byl člověk se spoustou vlivnejch přátel. Náhoda či ne, stál jsem před možností, že mě propustěj a snad i zadrátujou. Tak jsem to pozměnil – jak, to už víte. Přizpůsobil jsem výpověď tak, abych nikoho neohrozil a rozhod jsem se, že kdyby pro tu vraždu někoho zatkli a vypadalo to s ním zle, vylezu s přiznáním. Howie, v my skřínce najdeš výpověď – napsal jsem ji pro případ, že by se mi něco stalo – takže nikdo nebude neprávem vobviněnej.
Proto jsem byl nucenej říct, že jsem tady tu dámu nikdá neviděl. Viděl jsem ji – zašla do domu, z kterýho vycházel Gilmor než se stalo to, co se stalo. Nemoh jsem to říct, abych ji nevystavil podezření, tak jsem lhal. Kdybych byl měl víc času, byl bych to vymyslel líp, jenže ten jsem neměl – musel jsem myslet rychle. Každopádně jsem rád, že to skončilo.“
 
Kelly s uniformovanými policisty z úřadovny odešli, zbyl tam jen McTigh, O’Gar, Cara Kenbrooková, Tennant a já. Tennant se na mne zubil a jal se horempádem omlouvat.
„Doufám, že dovolíte, abych vám dnešní nedorozumění uhradil. Víte, jak to je, když se někdo, na kom vám záleží, octne v bryndě. Řeknu vám, kdybych si myslel, že tím Care pomůžu, klidně bych vás byl zabil. Proč jste mi neřekl, že není na seznamu podezřelých?“
„Nemohl jsem, protože jsem vás dva skutečně podezíral. Vypadalo to, že vinen je Kelly, avšak oba jste si počínali tak, že jsem o něm začal pochybovat. Ze začátku to bylo komické – vy jste se domníval, že to udělala ona, a ona se zas domnívala, že vy, ač byste bez váhání přísahali na oboustrannou nevinu. Zakrátko to už nebyl žert. Zahnal jste to moc daleko.“
„Jak’s zjistil, že to byl Kelly?“ vyzvídal O’Gar.
„Slečna Kenbrooková šla směrem na sever po Leavenworth. Byla v polovině mezi Bush a Pine, když zazněl výstřel. Nikoho nezahlédla, ani auto, dokud nedošla k rohu Pine. Paní Gilmorová šla po Jones, a když se rána ozvala, byla od místa přibližně stejně daleko a také nikoho nespatřila, dokud se nedostala k Pine Street. Kdyby byl Kelly říkal pravdu, byla by ho viděla na Jones, – přece vypovídal, že roh obkroužil až po zaslechnutí střelby.
Gilmora mohla zabít každá z žen, sotva však obě. Pochyboval jsem, že by ho ta či ona stačila zabít a zmizet, aniž by se střetla s Kellym či tou druhou. Uvaž! Co jestli mi obě řekly pravdu – co pak? V tom případě zbývala jediná možnost – Kelly. Kelly musel lhát! Stejně byl logickým podezřelým – byl nejblíž k zavražděnému v momentě, kdy vyšel výstřel.
A navíc to podpořil svým zápisem, v němž o slečně Kenbrookové – kterou ve tři ráno nechal projít, aniž ji zastavil a vyslechl – není ani zmínka; nota bene, když mířila k domu, na jehož chodníku ležela čerstvá mrtvola. Vycházelo to, jako by věděl, kdo vraždu spáchal. A tak jsem na něho ušil boudu s prázdnou nábojnicí – jako že tu jeho zahodil a já ji našel. Vyvedl jsem ho z klidu, v rozčilení si honem nevzpomněl, co s ní vlastně –“
Do vysvětlování vpadl sonorní hlas poručíka McTigha.
„Co s tím obviněním z pokusu o znásilnění a napadení?“ zeptal se s decentně odvráceným pohledem. Všichni se k němu obrátili, včetně mne.
Tennant si rozpačitě odkašlal.
„Er – ach – s ohledem na to, jak se věci vyvinuly a s přihlédnutím k citům slečny Kenbrookové, která zajisté netouží vidět své jméno v tisku ve spojitosti s vraždou známé osobnosti, navrhoval bych, aby se od obžaloby upustilo.“ Široký úsměv sklouzl z poručíka ke mně. „Vždyť se zatím nenapsal ani protokol, že ano.“
„Přinuť toho halamu, ať vyloží karty,“ bručel mi do ucha O’Gar. „Nedovol mu, aby obžalobu stáhl.“
„Ovšem, bude-li slečna Kenbrooková souhlasit,“ mumlal McTigh pozoruje mne koutkem oka, „myslím –“
„Pakliže každý z vás vyrozuměl, že celá ta záležitost s napadením byla holým výmyslem,“ pravil jsem, „a policisté, kteří byli přítomni, se tady shromáždí a pan Tennant se slečnou jim vyloží, že lhali, jsem ochoten nechat to plavat. Bez tohoto zadostiučinění nedovolím, aby se to ututlalo.“
„Nebuď blázen!“ šeptl O’Gar. „Přitáhni šroub!“
Zavrtěl jsem hlavou. Nemělo smysl nadělat přehršli trablů sobě a ještě jiným lidem – a co když pak Tennant s pomocí podplacených svědků své povídačky dokáže…
Policisté byli tedy znovu svoláni a tentokrát si vyslechli pravdivou verzi.
Posléze Tennant, děvče a já jsme společně, jako staří přátelé, kráčeli chodbami k východu. Tennant mě nanovo otravoval nabídkami, že mi naše večerní extempore uhradí.
„Musíte mi dovolit, abych se s vámi vyrovnal!“ vnucoval se. „Je to jen správné!“
Zanořil ruku do pláště a vytáhl naditou peněženku.
„Dovolte mi, prosím –“
V tom šťastném okamžiku jsme scházeli širokým kamenným schodištěm k chodníku – bylo to asi šest či sedm schodů.
„Ne, prosím. Dovolte mi –“
Byl na druhém stupni odshora, když jsem po něm hrábl.
Složil se dole do poněkud splihlé hromady.
Nechal jsem jeho milou s prázdnou maskou totálního idiota, aby na něho dohlédla a uspokojeně kráčel k náměstí Portsmouth a k restauraci, kde mají vysoké šťavnaté stejky.