U ZLATÉ PODKOVY

The Golden Horseshoe, Nov 1924

 
 
„Tentokrát pro vás nemám nic moc vzrušujícího,“ řekl Vance Richmond, když jsme si potřásli rukou. „Potřebuju najít člověka – člověka, který není zločinec.“
V hlase mu zněl omluvný tón. Posledních pár kšeftů, které mi tenhle hubený advokát s šedivou tváří přihrál, skončilo střílečkama nebo jinou formou rambajzu, a zřejmě si myslel, že z čehokoliv menšího usnu. Kdysi mohl mít pravdu – když jsem jako mladý dvacetiletý zelenáč právě začínal u Kontinentální detektivní agentury. Ale patnáct let, která mezitím uběhla, můj apetit pro ostrý materiál otupilo.
„Ten člověk, kterého potřebuji najít,“ pokračoval advokát, když jsme se posadili, „je anglický architekt a jmenuje se Norman Ashcraft. Je mu kolem sedmatřiceti, metr sedmdesát sedm, dobře stavěný, světlá pleť, blond vlasy a modré oči. Před čtyřmi lety to byl ukázkový exemplář typického světlovlasého Brita. Možná že už tak nevypadá – myslím, že ty čtyři roky mu daly dost zabrat.
Povím vám jeho příběh. Před čtyřmi lety žili Ashcraftovi spolu v Bristolu v Anglii. Zdá se, že paní Ashcraftová má neobyčejně žárlivou povahu a on je netýkavka. Kromě toho měl jen to, co si vydělal ve svém povolání, zatímco ona podědila pěknou sumu po rodičích. Ashcraft byl trochu hloupě přecitlivělý kvůli tomu, že je manželem bohaté ženy – dělal všecko možné, aby ukázal, že na jejích penězích není závislý a že se jimi nenechává ovlivnit. Samozřejmě hloupost, ale přesně ten postoj, který se hodí k člověku jeho temperamentu. Jednou večer ho obvinila, že věnuje příliš velkou pozornost nějaké jiné ženě. Pohádali se, on si sbalil a odešel.
Do týdne toho litovala – zvlášť když zjistila, že její podezření nemělo žádný důvod kromě její vlastní žárlivosti – a pokusila se ho najít. Jenže byl pryč. Podařilo se jí ho vysledovat z Bristolu do New Yorku a pak do Detroitu, kde ho zatkli a pokutovali pro narušování veřejného pořádku při nějaké opilecké rvačce. Pak zmizel ze světa a vynořil se až o deset měsíců později v Seattlu.“ Advokát zalistoval papíry na stole a vytáhl nějakou zprávu.
„23. května 1923 tam zastřelil ve svém hotelovém pokoji zloděje. Zdá se, že tamější policie měla podezření, že s tím střílením bylo něco v nepořádku, ale nezjistili nic, na základě čeho by ho mohli zadržet. Muž, kterého zabil, byl nepochybně zloděj. Pak Ashcraft znovu zmizel a až do minulého roku o něm nikdo nic neslyšel. Paní Ashcraftová nechala zveřejnit inzeráty v rubrikách osobních zpráv novin v hlavních amerických městech.
Jednoho dne od něj dostala dopis ze San Franciska. Byl to velice formální dopis a žádal ji prostě, aby přestala inzerovat. Napsal, že i když s jménem Norman Ashcraft skoncoval, nechce se s ním střetávat v každých novinách, které vezme do ruky.
Poslala mu sem dopis poste restante a pomocí dalšího inzerátu ho o tom zpravila. Odpověděl jí dost kousavě. Napsala mu znovu a žádala ho, aby se vrátil domů. Odmítl, i když projevil už trochu méně hořkosti. Vyměnili si několik dopisů a z nich se dozvěděla, že se z něj stal narkoman a že zbytek jeho hrdosti mu nedovoluje, aby se k ní vrátil, dokud se opět nestane sám sebou. Přiměla ho, aby od ní přijal peníze na léčení. Posílala mu peníze každý měsíc poste restante sem do San Franciska.
Mezitím uzavřela své záležitosti v Anglii – nemá žádné blízké příbuzné, kteří by ji tam poutali – a odjela do San Franciska, aby byla po ruce, až se manžel rozhodne k ní vrátit. Opětovně odmítal se s ní setkat a jeho dopisy byly vyhýbavé – plné líčení zápasu, který podstupuje. Jeden měsíc nad drogou vítězil, další zase sklouzával zpět.
Ona teď už má samozřejmě podezření, že se k ní nemá v úmyslu vrátit vůbec; že se drog vzdát nechce; že ji prostě jen využívá jako zdroje příjmu. Naléhal jsem na ni, aby na čas přerušila to měsíční kapesné. Jenomže ona nechce. Chápete, přičítá si vinu za jeho současný stav. Myslí si, že její hloupý záchvat žárlivosti zavinil jeho utrpení, a bojí se udělat cokoliv, co by mu buď mohlo ublížit nebo ho přimět k něčemu, čím by si ublížil ještě víc sám. V tomto bodě je nezvratně rozhodnutá. Chce ho zpátky, chce, aby se vyléčil; pokud to však Ashcraft neudělá, bude klidně pokračovat v placení po zbytek jeho života. Ale chce vědět, co může očekávat. Chce skoncovat s tou ďábelskou nejistotou, ve které žije.
Chceme po vás tedy, abyste našel Ashcrafta. Potřebujeme vědět, jestli je tu možnost, že se ještě někdy znovu stane člověkem, anebo jestli je už na nápravu pozdě. To je vaše práce. Najděte ho, vyzvěďte o něm, co můžete, a pak, až budeme něco vědět, se rozhodneme, jestli je moudřejší donutit ho k rozhovoru – v naději, že se jí ho podaří ovlivnit – anebo ne.“
„Zkusím to,“ řekl jsem. „Kdy mu paní Ashcraftová posílá to měsíční kapesné?“
„Každého prvního.“
„Dnes je osmadvacátého. To mi dává tři dny, abych sfouknul práci, kterou mám rozdělanou. Máte jeho fotku?“
„Naneštěstí ne. V prvním návalu hněvu po té hádce paní Ashcraftová zničila všechno, co by jí ho připomínalo.“
Zvednul jsem se a sáhnul pro klobouk.
„Nashle kolem druhého,“ řekl jsem na odchodu z kanceláře.
Prvního odpoledne jsem zašel na poštu a chytil Luska, který byl v té době inspektorem pobočky.
„Mám típek na padělatele ze severu,“ řekl jsem Luskovi, „který si chodí pro poštu k okénku. Můžete zařídit, abych se na něj mohl mrknout?“
Poštovní inspektoři jsou celí sešněrovaní předpisy a nařízeními, které jim zakazují pomáhat soukromým detektivům, s výjimkou určitých trestních záležitostí. Ale spřátelený inspektor vás nemusí podrobovat křížovému výslechu. Lžete mu – aby měl alibi v případě, že je z toho malér – a na tom, jestli si myslí, že lžete nebo ne, nezáleží.
Takže za chvíli jsem byl zase dole a potuloval se na dohled okénka A – D. Úředník u okénka dostal pokyn dát mi avízo, až si někdo přijde pro Ashcraftovu poštu. Žádná pošta pro něj tam právě nebyla. Dopis paní Ashcraftové se to odpoledne těžko mohl dostat až k úředníkům, ale nechtěl jsem nechat nic náhodě. Zůstal jsem tam tak dlouho, dokud okénka nezavřela.
Druhý den ráno, pár minut po desáté, jsem se dočkal akce. Jeden z úředníků mi dal signál. Mužík v modrém obleku a v měkkém šedivém klobouku odcházel od okénka s obálkou v ruce. Mohlo mu být čtyřicet, i když vypadal starší. Měl těstovitou tvář, vlekl nohy za sebou a oblek potřeboval vykartáčovat a vyžehlit.
Šel přímo ke stolu, u kterého jsem stál, a listoval v nějakých papírech. Vytáhl z kapsy velkou obálku a stačil jsem si všimnout, že je už ofrankovaná a adresovaná. Držel stranu s adresou u těla, dal dopis, který dostal u okénka, do obálky a olízl zálepku zezadu tak, aby nikdo nemohl vidět přední stranu. Pak obálku pečlivě zalepil a zamířil ke schránkám. Šel jsem za ním. Nedalo se dělat nic jiného než zkusit osvědčený trik.
Předešel jsem ho, přiblížil se k němu a předstíral, že padám na mramorovou podlahu. Vrazil jsem do něj a chytil se ho, jako bych se pokoušel znovu získat rovnováhu. Zvoral jsem to. Uprostřed mého výstupu mi noha skutečné uklouzla a spadli jsme na podlahu oba jako párek zápasníků.
Sebral jsem se, vytáhl ho na nohy, zamumlal nějakou omluvu a skoro jsem ho musel odstrčit, abych byl dřív u obálky, která ležela přední stranou na podlaze. Když jsem mu ji podával, musel jsem ji otočit, abych se mohl podívat na adresu:
 
Pan Edward Bohannon
U zlaté podkovy
Tijuana, Baja California
Mexico.
 
Adresu jsem měl, ale proháknul jsem se. Na tomhle božím světě nebyla šance, aby tenhle mužík v modrém nepochopil, že jsem se tu adresu pokoušel získat.
Oprášil jsem se, zatímco házel obálku do schránky. Nevrátil se kolem mne, ale šel dál směrem k východu na Mission Street. Nemohl jsem ho nechat odejít s tím, co věděl. Nechtěl jsem, aby Ashcraft dostal echo dřív, než ho najdu. Musel jsem zkusit jiný trik, stejně starý, jako ten, který zvrzala klouzavá podlaha. Vydal jsem se opět za mužíkem.
Právě když jsem ho doháněl, otočil hlavu, aby se podíval, jestli ho někdo sleduje.
„Nazdar, Micky!“ pozdravil jsem ho. „Co nového v Chi?“
„Splet ste si mě.“ Promluvil z koutku úst šedivými rty, aniž se zastavil. „Vo Chi nic nevím.“
Měl bledě modré oči s panenkami jako hroty jehly – oči heroinisty nebo morfinisty.
„Přestaň uhejbat,“ řekl jsem. „Vypad jsi z pacifiku dneska ráno.“
Zastavil se na chodníku a otočil se ke mně.
„Já? Kdo si myslíte, že jsem?“
„Jsi Micky Parker. Holanďan nám dal echo, že míříš sem.“
„Jste cvok,“ zavrčel. „Nevím, o čem k čertu mluvíte!“
To nic neznamenalo – já taky ne. Zvedl jsem pravou ruku v kapse svrchníku.
„Já ti to povím,“ zavrčel jsem.
Uskočil od mé nadmuté kapsy.
„Hele, poslouchej, bráško!“ zažebral. „Splet sis mě – na rovinu. Nemenuju se Micky Parker a jsem ve Frisku už poctivej rok.“
„To mi musíš nejdřív dokázat.“
„To můžu,“ vykřikl dychtivě. „Pojď se mnou po hlavní a já ti ukážu. Jmenuju se Ryan a bydlím tu za rohem na Šesté.“
„Ryan?“ zeptal jsem se.
„Jo – John Ryan.“
Zatrh jsem si to proti němu. Předpokládám, že v celé zemi nejsou ani tři staří zloději, kteří to jméno alespoň jednou nepoužili; je to John Smith světa zlodějů.
Tenhle John Ryan mě dovedl k domu na Šesté ulici, kde mě správcová – udělaná padesátnice s holými pažemi, které měly chlupy a svaly jako ruce vesnického kováře – ujistila, že její nájemník je v San Francisku s naprostou určitostí už celé měsíce a že ho v posledních týdnech vídala přinejmenším jednou denně. Kdybych měl doopravdy podezření, že Ryan je můj vymyšlený Micky Parker z Chicaga, nestačilo by mi její slovo, ale takhle jsem předstíral, že jsem spokojen.
Vše se zdálo celkem v pořádku. Svedl jsem pana Ryana na jinou stopu; byl přesvědčen, že jsem si ho spletl s jiným grázlem a že se o Ashcraftův dopis nezajímám. Mohl jsem bezpečně – víceméně – nechat situaci volný průběh. Jenže volné konce mi vadí. Tenhle ptáček byl feťák a dal mi falešně znějící jméno, takže…
„Čím se živíš?“ zeptal jsem se ho.
„Pár měsíců sem nic nedělal,“ zadrmolil, „ale příští tejden si chcem s jedním chlápkem otevřít bufet.“
„Pojďme k tobě do pokoje,“ navrhnul jsem. „Chci s tebou mluvit.“
Nebyl nadšením bez sebe, ale vzal mě nahoru. Měl ve druhém patře dva pokoje a kuchyň. Pokoje byly špinavé a smradlavé.
„Kde je Ashcraft?“ vypálil jsem na něj.
„Nevím, o čem mluvíte,“ zamumlal.
„Radši na to přijď,“ doporučil jsem mu, „protože jinak tu čeká dole v lapáku krásná studená cela, která se kolem tebe omotá.“
„Nic na mě nemáte.“
„A co má být? Jak by se ti líbilo od třiceti do šedesáti za potulku?“
„Potulka, k čertu!“ vyštěkl. „Mám v kapse pět set vočí.“
Zašklebil jsem se na něj.
„Seš snad chytřejší, Ryane. S plnou kapsou peněz se v Kalifornii nikam nedostaneš. Nemáš zaměstnání. Nemůžeš dokázat, odkud ty peníze máš. Zákon o tuláctví je na tebe jak ušitej.“
Tenhle ptáček mi vypadal na překupníka drog. Pokud by to měl na triku anebo cokoliv jiného, co smrdí a co by vyšlo najevo, kdyby ho zašili pro potulku – bylo pravděpodobné, že bude ochoten potopit Ashcrafta, aby se sám zachránil; zvlášť když, pokud jsem věděl, Ashcraft nepatřil na nesprávnou stranu trestního zákoníku.
„Na tvém místě,“ pokračoval jsem, zatímco zíral na podlahu a přemýšlel, „bych dělal hodnýho poslušnýho chlapečka a začal bych teď mluvit. Jsi –“
Zkroutil se v židli na stranu a sáhl rukou za sebe.
Zkopl jsem ho ze židle.
Stůl pode mnou ujel, jinak bych ho uspal. Takhle ho kopanec, kterým jsem mířil na bradu, zasáhl do prsou a převrhl, až skončil pod houpací židlí. Odstrčil jsem židli a vzal mu pistoli – levnou niklovou dvaatřicítku. Pak jsem se znovu posadil na roh stolu.
Měl v sobě jen tenhle jeden záblesk bojovnosti. Vstal s fňukáním.
„Povím vám to. Nechci žádný potíže. Ten Ashcraft mi řekl, že chce jen napálit ženu. Dával mi deset dolarů každý měsíc, abych mu vyzvedl dopis a poslal ho do Tijuany. Seznámil sem se s ním tady, a když odjel před půl rokem na jih – má tam holku – slíbil jsem mu, že to pro něho udělám. Věděl jsem, že to sou peníze – říkal, že sou to jeho alimenty – ale nevěděl sem, že je něco v nepořádku.“
„Co je to za frajera, tenhle Ashcraft? Do čeho dělá?“
„Nevím. Moh by to bejt podfukář – má dobrou fasádu. Je to Angličan a většinou vystupuje jako Ed Bohannon. Kouří mák. Já sám ho neberu –“ to bylo dobré – „ale víte, jak to chodí v takovýmhle městě, člověk narazí na všecky možný lidi. Nemám páru, co má za lubem.“
To bylo všechno, co jsem z něho dostal. Nemoh – anebo nechtěl – mi říct, kde Ashcraft v San Francisku bydlel a s kým se tu sčuchnul.
Ryan se moh užebrat, když zjistil, že ho nechám zavřít pro potulku.
„Řek ste, že mi dáte fóra, když budu mluvit,“ kvílel.
„Neřek. Ale i kdybych – když na mě chlap vytáhne bouchačku, tak počítám, že to ruší každou úmluvu, kterou jsme udělali. Jdem.“
Nemohl jsem ho nechat volně běhat, dokud se nedostanu do kontaktu s Ashcraftem.
Poslal by telegram dřív, než bych ušel tři bloky, a můj pohřešovaný by vesele odcestoval na sever, východ, jih nebo západ.
Měl jsem dobrý čuch, že jsem Ryana zmáčknul. Když mu u soudu sebrali otisky, ukázalo se, že je to Fred Rooney, alias „Jamocha“, překupník a pašerák, který zdrhnul z federální věznice v Leavenworthu a nechal za sebou osm neodsloužených let z deseti.
„Zašijete mi ho na pár dní?“ zeptal jsem se náčelníka městské věznice. „Mám práci, která půjde hladčejc, když nebude moct chvilku nic vytrubovat.“
„Určitě,“ slíbil náčelník. „Lidi z federálu nám ho nevemou přinejmenším dva tři dny. Do té doby ho budeme držet pod pokličkou.“
Z vězení jsem šel do kanceláře Vance Richmonda a předal mu nové zprávy.
„Ashcraft dostává poštu do Tijuany. Žije tam pod jménem Ed Bohannon a možná tam má ženskou. Právě jsem strčil jednoho jeho kamaráda – uprchlého trestance, který mu tu obstarával poštu – do chládku.“
Advokát sáhnul po telefonu.
Vytočil číslo. „Je tam paní Ashcraftová?… Tady Richmond… Ne, tak docela jsme ho nenašli, ale myslím, že víme, kde je… Ano… Asi za čtvrt hodiny.“
Položil sluchátko a vstal.
„Zaskočíme k paní Ashcraftové.“
Za čtvrt hodiny jsme vystupovali z Richmondova vozu v Jacksonově ulici poblíž Goughu. Dům byla dvoupatrová budova z bílého kamene za pečlivě sestříhaným trávníčkem, ohrazeným železným zábradlím.
Paní Ashcraftová nás přijala v salónku v prvním poschodí. Byla to ani ne třicetiletá vysoká žena, štíhle krásná, v šedivých šatech. Čistá bylo slovo, které se k ní nejlépe hodilo; popisovalo modř jejích očí, růžový nádech její pleti a kaštanovou barvu vlasů.
Richmond mě představil a já jí pak řekl, co jsem se dozvěděl. Vynechal jsem tu část o ženě v Tijuaně. Taky jsem jí neřekl, že se z jejího manžela stal možná grázl.
„Dozvěděl jsem se, že pan Ashcraft je v Tijuaně. Odjel ze San Franciska před půl rokem. Posílají mu tam poštu na adresu jednoho café na jméno Edward Bohannon.“
Oči se jí šťastně rozsvítily, ale nerozsypala se. Nebyla ten typ. Oslovila advokáta:
„Mám tam jet? Nebo pojedete vy?“
Richmond zavrtěl hlavou.
„Ani jeden. Vy byste určitě neměla jet a já nemůžu – ne hned.“ Obrátil se ke mně. „Budete muset jet vy. Určitě to zvládnete líp než já. Víte, co máte dělat a jak to udělat. Paní Ashcraftová se mu nechce vnucovat, ale zároveň si přeje udělat naprosto všechno, co by mu mohlo pomoct.“
Paní Ashcraftová ke mně napřáhla pevnou štíhlou ruku.
„Uděláte všechno, co budete pokládat za moudré.“
Byla to zčásti otázka, zčásti výraz důvěry.
„Udělám,“ slíbil jsem.
Tahle paní Ashcraftová se mi líbila.
Tijuana se za ty dva roky, co jsem tam nebyl, příliš nezměnila. Bylo to pořád jen dvě stě metrů prašné špinavé ulice mezi dvěma téměř souvislými řadami hospod; ještě špinavější postranní ulice skrývaly pajzly, pro které už na hlavní místo nezbylo.
Automobil, který mě přivezl ze San Diega, mě vyklopil ve středu města brzy odpoledne. Denní kšeft se právě začínal rozjíždět. To znamená, že jen dva tři ožralové se potulovali mezi psy a lelkujícími Mexikány na ulici, i když dav potenciálních opilců se už pohyboval od jednoho výčepu k druhému.
Uprostřed dalšího bloku jsem spatřil velkou pozlacenou podkovu. Šel jsem dál po ulici a vešel do hospody pod tímto znakem. Byl to typický příklad místního pajzlu. Po levici bar dlouhý skoro jak polovina budovy, se třemi či čtyřmi hracími automaty na jednom konci. Naproti u pravé stěny taneční parket sahající od přední stěny až ke zvýšenému stupínku, na kterém se právě připravoval k práci umaštěný orchestr. Za orchestrem řada nízkých chlívků nebo boxů s otevřeným předkem, stolem a dvěma lavičkami.
Bylo časně a uvnitř jen pár hostů. Zachytil jsem barmanův pohled. Byl to masitý rudolící Ir se zrzavými vlasy vyčesanými do dvou vln, které zakrývaly i to malé čelo, jehož se mu dostalo.
„Chci mluvit s Edem Bohannonem,“ řekl jsem sebejistě.
Upřel na mě bez výrazný pohled.
„Žádnýho Eda Bohannona neznám.“
Vytáhl jsem kousek papíru a tužku, naškrábal Jamochu zhaftli a přisunul papír k němu.
„Pokud se po tom bude ptát člověk, který si říká Ed Bohannon, dáte mu to?“
„Snad jo.“
„Fajn,“ řekl jsem. „Chvíli se tu zdržím.“
Přešel jsem přes místnost a posadil se u stolu v jednom z chlívků. Vyzáblá holka, která si udělala s vlasy něco, co je obarvilo narudo, se vedle mě utábořila, než jsem se pořádně usadil.
„Koupíš mi něco k pití?“ zeptala se.
Obličej, který na mě udělala, měl zřejmě představovat úsměv. V každém případě to bylo zničující. Bál jsem se, že to udělá ještě jednou, a tak jsem se vzdal.
„Ano,“ řekl jsem a objednal pro sebe láhev piva od číšníka, který se mi už nakláněl přes rameno.
Rudovlasá žena vedle mě do sebe hodila svou dávku whisky a už otvírala ústa, aby navrhla, že si dáme další – tam dole děvky neztrácejí vůbec žádný čas – když vedle mne promluvil hlas.
„Coro, Frank s tebou chce mluvit.“
Cora se zamračila a ohlédla se přes rameno.
Pak na mě znovu udělala ten zatracený obličej, řekla: „Dobrá, Kewpie. Postaráš se tady o mého přítele?“ a opustila mě.
Kewpie vklouzla na sedadlo vedle mě. Byla to malá buclatá holka snad osmnáctiletá – ani o den víc. Prostě dítě. Nad oválnou chlapeckou tváří se smějícíma se drzýma očima měla krátké hnědé kudrnaté vlasy.
Koupil jsem jí pití a nechal si přinést další láhev piva.
„Co máš na srdci?“ zeptal jsem se.
„Chlast.“ Usmála se na mě – úsměv byl stejné chlapecký jako přímý pohled jejích hnědých očí. „Hektolitry chlastu.“
„A kromě toho?“
Věděl jsem, že ta výměna holek měla nějaký účel.
„Slyšela jsem, že hledáte jednoho mého přítele,“ řekla Kewpie.
„Může být. Jaké máš přátele?“
„No, například Eda Bohannona. Znáte Eda?“
„Ne – ještě ne.“
„Ale hledáte ho?“
„Hm.“
„Co v tom je? Možná bych mohla Edovi něco vzkázat.“
„Zapomeň na to,“ zablafoval jsem. „Ten tvůj Ed je asi nějaký čertovský samotář. Mě to nebolí. Koupím ti ještě něco k pití a pohnu se.“
Vyskočila.
„Počkejte chvíli. Podívám se, jestli ho seženu. Jak se jmenujete?“
„Parker bude stejně dobrý jméno jako každý jiný,“ řekl jsem, protože jméno, které jsem použil na Ryana, mi první vyskočilo z paměti.
„Počkejte,“ zavolala už na cestě k zadním dveřím. „Myslím, že ho najdu.“
„Taky myslím,“ souhlasil jsem.
Uběhlo deset minut a z přední části podniku přišel k mému stolu muž. Byl to světlovlasý ani ne čtyřicetiletý Angličan se všemi známkami džentlmena propadlého drogám. Nebyl ještě úplně na huntě, ale sešup dolů se jasně odrážel v tuposti modrých očí, v kruzích pod nimi, v rozmazaných čarách kolem úst, v jejich pokleslých koutcích i v našedlém nádechu pleti. Pořád ještě vypadal docela přitažlivě – zůstalo v něm ještě dost zdravé nátury.
Posadil se proti mně.
„Hledáte mě?“
„Jste Ed Bohannon?“
Přikývl.
„Jamochu sebrali před pár dny,“ řekl jsem mu, „a touhle dobou by už měl být na cestě do kansaskýho krimu. Vzkázal mi, abych vám dal echo. Věděl, že mám namířeno tímhle směrem.“
Zamračil se na stůl. Pak se na mě znovu ostře podíval.
„Řek vám ještě něco jiného?“
„On mi neřek nic. Poslal mi vzkaz po něčí chlebárně. Neviděl jsem ho.“
„Zůstanete tu nějaký čas?“
„Jo, dva tři dny,“ řekl jsem. „Mám něco v pácu.“
Usmál se a napřáhl ruku.
„Díky za tip, Parkere,“ řekl. „Když se se mnou půjdeš projít, dám ti něco opravdickýho k pití.“
Proti tomu jsem nic neměl. Odvedl mě od Zlaté podkovy dolů po ulici až k domku z vepřovic, stojícímu na místě, kde město hraničilo s pouští. V obývacím pokoji mi nabídl křeslo a odešel do vedlejší místnosti.
„Co si dáš?“ zavolal skrz dveře. „Žitnou, džin, skotskou –“
„Poslední vyhrává,“ přerušil jsem jeho katalog.
Přinesl láhev Black and White, sodu a pár sklenic a usadili jsme se k pití. Pili jsme a mluvili, zas pili a zas mluvili a oba jsme předstírali, že jsme opilejší než ve skutečnosti – i když zanedlouho jsme byli oba udělaní jak zákon káže.
Byl to čistý a jednoduchý závod v pití. Pokoušel se mě zpít do němoty – němoty, která by snadno vydala svá tajemství – a já jsem zkoušel totéž na něm. Ani jeden jsme se nedostali daleko.
„Viš,“ povídal někdy k večeru, „šem byl hlupák. Ženu mám – nejkrásnější ženu na světě. Chce, abych se vrátil a vůbec. A já se tu flákám, leju do sebe tohle svinstvo – fetuju – a moh bych bejt někdo. Ark-arkitekt, rozumíš – a dobrej. Ale šem v loji – ščuchnul šem se š těmahle lidma. Nemůžu se trhnout. Ale trhnu se – beze srandy. Zpátky k ženušce, nejlepší ženský na světě. Trhnu se vod fajfky a vůbec. Podívej se na mě. Vypadám jak feťák? Samozřejmě, že ne! Poněvadž še léčim, to je to. Ukážu ti – teď si bafnu – abyš viděl, že můžu a taky nemušim.“
Sebral se vrávoravě ze židle, zmizel ve vedlejší místnosti a vpotácel se zpátky s pěkně vyvedeným nářadím na opium – samé stříbro a eben – na stříbrném tácu. Položil to na stůl a nabízel mi dýmku.
„Dej si na mě sluka, Parkere.“
Řek jsem mu, že zůstanu při skotské.
„Píchnu ti céčko, jestli máš radši,“ nabízel.
Odmítl jsem i kokain, a tak se pohodlně rozvalil na podlahu vedle stolu, uhnět a nahřál kuličku a náš večírek pokračoval – on si kouřil svůj mák a já trestal kořalku – oba jsme pořád mluvili kvůli tomu druhému a pokoušeli se z něj něco vymáčknout.
Měl jsem ji už pořádnou, když se kolem půlnoci objevila Kewpie.
„Vypadá to, že se dobře bavíte,“ zasmála se a sehnula se, aby políbila Angličanovy rozcuchané vlasy.
Usadila se na stůl a sáhla po skotské.
„Všechno je fajn,“ ujistil jsem ji, i když jsem to asi neřekl tak jasně.
„Měl bys zůstat namazanej pořád, Kraťasi; sluší ti to.“
Nevím, jestli jsem na to odpověděl nebo ne. Vím, že jsem se krátce potom rozvalil na podlahu vedle Angličana a usnul.
 
Další dva dny se velice podobaly prvnímu. Trávil jsem s Ashcraftem čtyřiadvacet hodin denně, děvče bylo obyčejně s námi, a nepili jsme jedině tehdy, když jsme vyspávali, co jsme vypili. Větší část z těch tří dnů jsme strávili bud v domku z vepřovic nebo U zlaté podkovy, ale našli jsme si čas i na návštěvu většiny ostatních pajzlů v městě. Měl jsem jen mlhavou představu o věcech, které se kolem mne děly, i když mi myslím nic neušlo úplně.
Byli jsme na první pohled s Ashcraftem jedna ruka, ale ani jeden jsme neztratili nedůvěru k tomu druhému, bez ohledu na to, jak opilí jsme byli – a byli jsme pořádně opilí. Pravidelně si dopřával fajfku. Myslím, že děvče nekouřilo, ale zato sneslo pořádnou dávku kořalky.
Tři dny uplynuly a já jsem střízlivěje cestoval zpět do San Franciska a sestavoval si seznam věcí, které jsem věděl nebo se dohadoval o Normanu Ashcraftovi, alias Edu Bohannonovi.
Seznam vypadal asi takhle:
(1) Měl podezření, pokud to nevěděl s jistotou, že jsem ho přijel navštívit kvůli jeho ženě: byl příliš milý a zabavoval mě příliš dobře, než aby se o tom dalo pochybovat; (2) zřejmě se rozhodl vrátit ke své ženě, i když tu nebyla žádná záruka, že to skutečně udělá; (3) nebyl nevyléčitelně závislý na drogách; (4) je možné, že by se pod vlivem své ženy dokázal sebrat, ale dalo se o tom pochybovat: tělesně ještě nebyl na huntě, ale už ochutnal chuť kanálu a zřejmě se mu to líbilo; (5) děvče Kewpie do něj bylo bláznivě zamilované, zatímco on ji měl sice rád, ale nepřetrh by se kvůli ní.
Noc vydatného spánku ve vlaku mezi Los Angeles a San Franciskem způsobila, že jsem vystoupil na nádraží na rohu Třetí a Townsendovy ulice s téměř normální hlavou a žaludkem a bez příliš velkého počtu uzlíků na nervech. K snídani jsem spolykal víc jídla než za poslední tři dny a pak jsem se vydal do kanceláře Vance Richmonda.
„Pan Richmond je v Eurece,“ řekla mi jeho stenotypistka.
„Můžete mi ho sehnat k telefonu?“
Mohla a sehnala.
Aniž jsem se zmínil o jménech, řekl jsem advokátovi, co jsem věděl a co jsem se dohadoval.
„Chápu,“ řekl. „Snad byste měl zajít za paní A. a říct jí, že jí napíšu dnes večer a že se vrátím do města asi pozítří. Myslím, že do té doby můžeme akci bez nebezpečí odložit.“
Nasedl jsem na tramvaj, přestoupil na Van Ness Avenue a došel k domu paní Ashcraftové. Když jsem zazvonil, nestalo se nic. Zazvonil jsem několikrát, než jsem si všimnul, že u dveří jsou dvoje ranní noviny. Podíval jsem se na data – byly to dnešní a včerejší noviny.
Starý muž ve vybledlých montérkách kropil trávník u sousedů.
„Nevíte, jestli ti lidé, co tu bydlí, neodjeli?“ zavolal jsem.
„To snad ne. Zadní dveře sou otevřený, ráno jsem si všimnul.“
Zarazil se a podrbal si bradu.
„Ale víte, že mohli,“ řekl pomalu. „Dyž na to myslim, žádnýho jsem neviděl – ani včera jsem žádnýho neviděl, jesli se pamatuju.“
Sestoupil jsem se schodů a obešel dům. Přelezl jsem nízký plot vzadu a vyšel po zadních schodech. Dveře do kuchyně byly asi třicet centimetrů pootevřené. V kuchyni nebylo nikoho vidět, ale slyšel jsem zvuk tekoucí vody.
Zaklepal jsem klouby hlasitě na dveře. Nikdo mi neodpověděl. Otevřel jsem dveře úplně a vstoupil. Zvuk vody vycházel z dřezu. Podíval jsem se do dřezu.
Pod tenkým proudem vody z jednoho kohoutku ležel porcovací nůž se čtvrtmetrovou ostrou čepelí. Nůž byl čistý, ale zadní strana porcelánového dřezu – kam voda stříkala jen v malých roztroušených kapkách, byla poseta rudohnědými skvrnkami. Odškrábl jsem jednu nehtem – uschlá krev.
Až na dřez jsem si v kuchyni nevšiml ničeho neobvyklého. Všechno se zdálo v pořádku. Dveře na druhé straně místnosti vedly do přední části domu. Otevřel jsem je a vešel do chodby. Z kuchyně nevycházelo dost světla, aby bylo v chodbě vidět. Tápal jsem v šeru po vypínači, který tam někde měl být. Šlápl jsem na něco měkkého.
Ustoupil jsem, sáhl do kapsy pro zápalky a škrtl. Přede mnou ležel hlavou a rameny na podlaze, boky a nohama na spodních stupních schodiště filipínský sluha ve spodním prádle.
Byl mrtvý. Jedno oko měl pohmožděné a krk přeříznutý těsně pod bradou. Viděl jsem tu vraždu, ani jsem oči nemusel zavřít. Na vrcholku schodů – levá ruka vraha vystřelí do Filipincovy tváře – nehet palce se zaryje do oka – zatlačí hnědý obličej dozadu – napne tak hnědý krk pro ostří nože – řez – a srazit dolu ze schodů.
Světlo druhé zápalky mi ukázalo vypínač. Rozsvítil jsem světla, zapnul kabát a vystoupil po schodech. Tu a tam byly tmavší od zaschlé krve a na odpočívadle v prvním patře byla na tapetě veliká skvrna. Nad schody jsem našel další vypínač a stiskl ho.
Prošel jsem halou, nahlédl do dvou pokojů, které se zdály v pořádku, zahnul za roh – a ucuknul s trhnutím: taktak, že jsem nezakopl o ženu, která tam ležela.
Byla z ní hromádka na podlaze, tváří dolů, s koleny pod tělem a oběma rukama přitisknutýma k břichu. Měla na sobě noční košili a vlasy spuštěné v ohonu na zádech.
Položil jsem jí prst na krk. Studený jak kámen.
Klekl jsem si na podlahu – abych se vyhnul nutnosti ji obrátit – a podíval se jí do tváře. Byla to služebná, která před čtyřmi dny vpouštěla Richmonda a mě dovnitř.
Znovu jsem vstal a rozhlédl se. Hlava služky se téměř dotýkala zavřených dveří. Obešel jsem ji a otevřel. Byla to ložnice a ne služčina. Drahá a jemná ložnice v smetanové a v šedé, s francouzskými tisky na stěnách. V pokoji nebylo v nepořádku nic kromě postele. Ložní prádlo bylo pomačkané, zamotané a nakupené vysoko uprostřed postele – do kupy, která byla moc velká.
Naklonil jsem se nad postel a začal odstraňovat pokrývky. Druhá byla potřísněná krví. Strhl jsem zbytek.
Ležela tam mrtvá paní Ashcraftová.
Její tělo tvořilo malou kupku, ze které visela nepřirozeně hlava na krku, proříznutém až k páteři. Tvář byla poznamenaná čtyřmi hlubokými škrábanci od spánku k bradě. Z kabátku modrého hedvábného pyžama byl utržen jeden rukáv. Prostěradlo a pyžamo byly nasáklé krví, které nakupené ložní prádlo zabránilo zaschnout.
Přehodil jsem přes ni znovu přikrývku, protáhl se kolem ženy v hale a sešel po předním schodišti. Rozsvítil jsem další světla a hledal telefon. Našel jsem ho dole pod schodištěm. Nejdřív jsem zavolal kriminálku a pak kancelář Vance Richmonda.
„Vyřiďte panu Richmondovi, že paní Ashcraftová byla zavražděna,“ řekl jsem stenotypistce. „Jsem u ní doma a může mě tu kontaktovat.“
Pak jsem vyšel předními dveřmi a posadil se na horní schod. Zatímco jsem čekal na policii, zapálil jsem si cigaretu.
Bylo mi zle. Viděl jsem už mrtvoly ve větším počtu než tři, ale tahle věc na mě spadla, zrovna když jsem měl pocuchané nervy od třídenního chlastání.
Policejní auto zahnulo kolem rohu a začalo vykládat muže, než jsem dokouřil první cigaretu. O’Gar, seržant detektivů, který měl na starosti oddělení vražd, byl na schodech první.
„Nazdar,“ pozdravil. „Copak máš pro nás tentokrát?“
„Našel jsem tam tři mrtvoly, než jsem se přestal koukat,“ řek jsem mu, když jsem ho vedl dovnitř. „Možná že řádný detektiv jako ty jich najde víc.“
„Na takového mladíka to není špatné,“ řekl.
Slabost mě přešla. Měl jsem chuť do práce.
Ukázal jsem O’Garovi nejdřív Filipince a pak obě ženy. Další jsme už nenašli. Příštích pár hodin jsme se všichni – O’Gar, jeho osm lidí a já – zaměstnávali shromažďováním detailů. Dům se musel pročesat od střechy do sklepa. Sousedi museli být vyslechnuti. Agentury, které zprostředkovaly služebnictvo, musely být prozkoumány. Museli se najít a vyslechnout příbuzní Filipince a služebné. Museli se najít a vyslechnout kameloti, pošťáci, doručovatelé potravin, lidé z prádelny.
Když jsme měli všechno pohromadě, vytratili jsme se s O’Garem a zamkli se v knihovně.
„Předevčírem v noci, co? Ve středu?“ zabručel O’Gar, když jsme se uvelebili do kožených klubovek a začali pálit tabák.
Přikývl jsem. Zpráva doktora, který prohlédl mrtvoly, přítomnost dvou raníků ve vestibulu a fakt, že soused, člověk z koloniálu ani řezník neviděli nikoho z domu od středy, společně nasvědčovaly, že středa večer – nebo čtvrtek časně ráno – je správné datum.
„Řek bych, že vrah vypáčil zadní dveře,“ pokračoval O’Gar, zíraje na strop skrz kouř, „vytáh v kuchyni porcovací nůž a šel nahoru. Možná šel přímo do pokoje paní Ashcraftové, možná ne. Ale dřív nebo později tam šel. Utržený rukáv a škrábance na tváři znamenají, že došlo k zápasu. Filipinec a služebná uslyšeli hluk – možná její výkřik – a běželi do jejího pokoje podívat se, co se děje. Služebná tam nejspíš dorazila v okamžiku, kdy vrah vycházel – a schytala to. Filipinec ho asi uviděl pak a začal utíkat. Vrah ho chytil nad zadními schody – a skoncoval to. Pak sešel do kuchyně, umyl si ruce, zahodil nůž a pláchnul.“
„Zatím to jde,“ souhlasil jsem, „ale všim jsem si, žes vynechal, kdo to byl a proč zabíjel.“
„Žádný spěch,“ zaduněl, „dostanu se k tomu. Vypadá to, že si můžeš vybrat jen ze třech možností. Buď byl ten vrah maniak, který to udělal jen pro potěšení, nebo lupič, který zdivočel, když ho objevili, anebo někdo, kdo měl důvod oddělat paní Aschcraftovou, a pak musel zabít oba sloužící, když ho objevili. Můj osobní dohad je, že to udělal někdo, kdo chtěl oddělat paní Ashcraftovou.“
„Ujde to,“ pochválil jsem ho. „Tak poslouchej: paní Ashcraftová má manžela v Tijuaně. Je to mírný případ feťáka, který se zaplet s bandou syčáků. Pokoušela se ho přimět, aby se k ní vrátil. Má tam holku, která je mladá, zblázněná do něj a špatná herečka – pěkné číslo. Chystal se vzít té holce roha a vrátit se domů.“
„Tá-ak?“ řekl tiše O’Gar.
„Jenže,“ pokračoval jsem, „jsem byl s ním i s tou holkou předevčírem večer v Tijuaně – když došlo k těmhle vraždám.“
„Tá-ak?“
Zaklepání na dveře přerušilo náš hovor. Policista mi přišel říct, že mě chtějí k telefonu. Sešel jsem do přízemí a po drátě se ke mně donesl hlas Vance Richmonda:
„Co to má být? Slečna Henryová mi vyřídila váš vzkaz, ale nevěděla žádné detaily.“
Řekl jsem mu všechno.
„Odjedu dnes večer zpátky do města,“ řekl, když jsem skončil. „Vy udělejte, co uznáte za vhodné. Máte volnou ruku.“
„Fajn,“ odvětil jsem. „Budu asi mimo město, až se vrátíte. Můžete mě sehnat přes agenturu. Zatelegrafuju Ashcraftovi, aby přijel – vaším jménem.“
Když Richmond zavěsil, zavolal jsem do městského vězení a zeptal se náčelníka, jestli je tam ještě John Ryan, alias Fred Rooney, alias Jamocha.
„Ne. Úředníci z federálu s ním odjeli včera ráno do Leavenworthu.“
Zpátky nahoře v knihovně jsem ve spěchu sdělil O’Garovi:
„Chci chytit večerní vlak na jih, sázím na to, že tu věc upekli v Tijuaně. Telegrafuju Ashcraftovi, aby přijel. Chci ho dostat na den dva pryč z toho mexického města, a když bude tady, můžete se na něj podívat. Dám vám jeho popis a můžete si ho vyzvednout v kanceláři Vance Richmonda.“
Půl hodiny z té trošky času, která mi zbývala, jsem strávil psaním. Poslal jsem tři telegramy. První byl Ashcraftovi.
 
EDWARD BOHANNON,
CAFE ZLATA PODKOVA
TIJUANA, MEXICO
PANI ASHCRAFTOVA JE MRTVA. MUZETE OKAMZITE PRIJET?
VANCE RICHMOND
 
Zbylé dva byly v kódu. První byl pro pobočku Kontinentální detektivní agentury v Kansas City a žádal, aby poslali detektiva do Leavenworthu vyslechnout Jamochu. Druhý žádal pobočku v Los Angeles, aby poslali člověka, který by se se mnou setkal příští den v San Diegu.
Pak jsem si odskočil do svého bytu pro tašku čistého šatstva a šel spát znovu ve vlaku na jih.
San Diego bylo veselé a rušné, když jsem časně příští odpoledne vystoupil z vlaku plného lidí, které přitáhla první sobota dostihové sezóny na druhé straně hranic. Lidé od filmu z Los Angeles, farmáři z Královského údolí, námořníci tichomořské flotily, hráči, turisté, podvodníci a dokonce i normální lidé, odevšad. Naobědval jsem se, zapsal se, nechal tašku v hotelu a odešel jsem do hotelu U. S. Grant vyzvednout detektiva z Los Angeles, o kterého jsem telegrafoval.
Našel jsem ho v hale – pihovatý mladík, asi dvaadvacetiletý, s bystrýma šedivýma očima, které se právě pilně zabývaly dostihovým programem. Držel ho v ruce s prstem ovázaným leukoplastem. Minul jsem ho a zastavil se u stánku s tabákem, kde jsem si koupil krabičku cigaret a narovnal neexistující záhyb na klobouku. Zavázaný prst a ta věc s kloboukem bylo naše představování. Kdosi tyhle triky vynalezl ještě před občanskou válkou, ale fungovaly stále hladce, takže omšelost nebyla žádným důvodem pro jejich zrušení.
Kráčel jsem po čtvrté ulici směrem od Broadwaye – hlavní tepny San Diega – když mě detektiv dohnal. Jmenoval se Gorman a řekl jsem mu, jak věci vypadají.
„Pojedeš do Tijuany a usadíš se U zlaté podkovy. Je tam baculatá holka, která roznáší pití – malá, kudrnaté hnědé vlasy, hnědé oči, kulatá tvář, docela pěkné děcko, tak osmnáct. Říká se jí Kewpie. Dohlédneš na ni. Drž se od ní stranou. Nezkoušej vyzvídat. Dám ti hodinu náskok. Pak si s ní přijedu promluvit. Chci vědět, co udělá, až odejdu a pár dní potom. Najdeš mě –“ dal jsem mu jméno hotelu a číslo pokoje – „každý večer. Jinde se na mě nevěš.“
Rozešli jsme se. Šel jsem na náměstí a posadil se na hodinu na lavičku. Pak jsem šel na roh a popral se o místo v autobuse do Tijuany.
Asi tak pětadvacet kilometrů prašné cesty – namačkáni po pěti na sedadlech pro tři – chvilková zastávka na celnici a už jsem slézal z autobusu před východem na závodiště. Koně už nějakou chvíli běhali, ale turnikety stále ještě vpouštěly souvislý dav návštěvníků. Otočil jsem se k bráně zády a přešel k řadě autobusů před Monte Carlem – velkým dřevěným kasinem – nasedl do jednoho a nechal se dovézt do Starého Města.
Staré Město vypadalo opuštěně. Skoro každý se šel dívat na závody. Gormanova pihovatá tvář vykukovala nad sklenicí meskalu, když jsem vstoupil do Zlaté podkovy. Doufal jsem, že má zdravou náturu. Jestli chce slídit při dietě z destilovaných kaktusů, bude ji potřebovat.
Přivítání Podkováků bylo, jako když člověk přijde domů. Dokonce i barman s načesanými kudrnami se na mě usmál.
„Kdepak je Kewpie?“ zeptal jsem se.
„Švagříš se s Edem?“ pošťuchovala velká Svědka. „Kouknu se, jestli ji najdu.“
Zrovna v té chvíli vešla Kewpie zadními dveřmi a celého mě oblezla, pomačkala, otírala o mě tvářičku a pámbuví co všecko. „Přijels zase na mejdan?“
„Ne,“ řekl jsem a odvedl ji k boxům. „Tentokrát jsem tu obchodné. Kde je Ed?“
„Na severu. Manželka natáhla brka, a tak odjel sebrat pozůstatky.“
„Je ti to líto?“
„To určitě! Jsem celá ubrečená z toho, že frajer přijde k penízkům.“
Pohlédl jsem na ni z koutku očí – pohledem, který měl být chytrý.
„A to si myslíš, že ti Ed ty prachy přiveze zpátky sem?“
Vyjela po mně temným pohledem.
„Copak tě hryže?“ dožadovala se.
Vědoucně jsem se usmál.
„Stane se jedna ze dvou věcí,“ předpovídal jsem. „Ed ti buď vezme roha – beztak se k tomu chystal – anebo bude potřebovat každý desetník, který může sehnat, aby zachránil krk od –“
„Ty zatracený lháři!“
Seděla ke mně pravým ramenem, které se dotýkalo mého levého. Levou rukou zajela pod krátkou sukni. Vrazil jsem jí do ramene a otočil ji ostře směrem od sebe. Nůž, který levou rukou vytrhla, se zabodl hluboko do spodní strany stolu. Nůž se silnou čepelí, vyvážený pro přesný vrh.
Kopla dozadu a zasáhla mě jedním ostrým podpatkem do kotníku. Objal jsem ji zezadu levou rukou a přitiskl loket k boku v okamžiku, kdy se jí podařilo uvolnit nůž ze stolu.
„Co má tohle, k sakru, bejt?“
Vzhlédl jsem.
Na druhé straně stolu na mě zíral muž – nohy rozkročené, pěsti v bocích. Vysoký, kostnatý chlap se širokými rameny, ze kterých se zvedal dlouhý hubený krk, nesoucí malou kulatou hlavu. Měl oči jako dva černé cvočky těsně u sebe nad malým rozplácnutým nosem.
„Jak si na tohle přišel?“ zařvala na mě tahle líbezná osoba.
S takovým ostrým hochem se nedalo mluvit rozumně.
„Jestli seš číšník,“ řekl jsem mu, „přines mi láhev piva a něco tady pro to děcko. Jestli nejsi číšník – zmiz.“
„Já ti přinesu –“
Holka se mi vykroutila z rukou a umlčela ho.
„Pro mě kořalku,“ řekla ostře.
Zavrčel, změřil si nás jednoho po druhém, ukázal mi znovu špinavé zuby a odporoučel se.
„Co to máš za kamaráda?“
„Uděláš dobře, když se od něj budeš držet dál,“ poradila mi, aniž odpověděla na otázku.
Pak zasunula nůž zpátky do úkrytu pod sukní a otočila se proti mně.
„Co to má znamenat, že je Ed v průšvihu?“
„Četlas o té vraždě v novinách?“
„Jo.“
„Pak nepotřebuješ průvodce,“ řekl jsem. „Jediná Edova šance je shodit to na tebe. Ale pochybuju, že mu to může vyjít. Když ne, tak v tom lítá.“
„Jsi cvok!“ vykřikla. „Nebyls tak ožralej, abys nevěděl, žes tu byl s náma, když se ta vražda stala.“
„Nejsem takovej cvok, abych si myslel, že to něco dokazuje,“ opravil jsem ji. „Ale jsem dost velkej cvok na to, abych si myslel, že se vrátím do San Franciska s vrahem na zápěstí.“
Vysmála se mi. Zasmál jsem se taky a vstal jsem.
„Ještě se uvidíme,“ řekl jsem na cestě ke dveřím.
Vrátil jsem se do San Diega a poslal do Los Angeles telegram se žádostí o dalšího člověka. Pak jsem něco sněd a strávil večer v hotelovém pokoji čekáním na Gormana.
Bylo pozdě, když přišel, a byl cítit meskalem od San Diega do Saint Louis a nazpátek, ale hlavu měl docela v pořádku.
„Chvíli to vypadalo, že vás budu muset z toho podniku vystřílet,“ zašklebil se.
„Mě nech na pokoji,“ nařídil jsem mu. „Tvoje práce je koukat se, co se děje, a to je všecko. Cos objevil?“
„Když jste výpad, ta holka s tím velkým chlapem dali hlavy dohromady. Zdáli se rozčilení – dalo by se říct celí pryč. Šel ven, a tak jsem pustil holku a vyklouz za ním. Šel do města poslat telegram. Nemoh jsem se k němu dostat dost blízko, abych viděl komu. Pak se vrátil do toho pajzlu.“
„Co je ten velký chlap zač?“
„Podle toho, co jsem slyšel, žádný anděl. Na navštívenkách má jméno Husí Krk Flinn. Je v tom podniku jako vyhazovač a holka pro všechno.“
Takže tenhle pan Husí Krk byl zametačem ve Zlaté podkově a já ho během svého třídenního flámu nespatřil. V žádném případě jsem nemohl být tak opilý, abych zapomněl na jeho ošklivost. A paní Ashcraftová a služebnictvo byli zabiti během jednoho z těch tří dnů.
„Zatelegrafoval jsem do kanceláře pro dalšího detektiva,“ řekl jsem Gormanovi. „Má se spojit s tebou. Předej mu holku a pověs se na záda Husímu Krku. Asi mu hodíme na krk tři vraždy, tak dávej pozor.“
„Rozkaz, rozkaz, kapitáne,“ a odešel se trochu vyspat.
Příští odpoledne jsem strávil na závodišti, sázel na koníčky a vyčkával večera.
Po posledním závodu jsem něco sněd v Sunset Innu a pak se přesunul do velkého kasina na druhém konci téže budovy. Asi tak tisíc nebo ještě víc lidí všeho druhu tam do sebe strkalo. Prali se, aby se dostali k pokru, kostkám, závodům v pití na ex, kolu štěstěny, ruletě a oku, se všemi penězi, které jim závodiště nechalo nebo darovalo. Neprubnul jsem si z těch her ani jednu. Doby, kdy jsem hrával, byly pryč. Procházel jsem davem a vyhlížel své lidi.
Spatřil jsem prvního – opáleného muže, který byl zcela jasně zemědělský dělník v nedělních šatech. Tlačil se ke dveřím a ve tváři měl tu zvláštní prázdnotu, příznačnou pro hráče, který přišel na mizinu před koncem hry. Je to výraz lítosti, ani ne tak kvůli ztrátě peněz, jako kvůli nutnosti odejít.
Postavil jsem se mezi něj a dveře.
„Oškubali tě?“ zeptal jsem se soucitně, když došel ke mně.
Zahanbeně přikývl.
„Jak by se ti líbilo vydělat si bůra za pár minut práce?“ lákal jsem ho.
Líbilo by se mu to, ale o jakou práci jde?
„Chci, abys šel se mnou podívat se do Starého Města na jednoho člověka. Pak dostaneš zaplaceno. Není v tom žádný háček.“
Úplně spokojený nebyl, ale pět dolarů je pět dolarů a mohl couvnout kdykoliv, když by se mu něco nelíbilo. Rozhodl se, že to zkusí.
Postavil jsem zemědělce ke dveřím a vydal se za dalším – byl to malý obtloustlý mužík s kulatýma optimistickýma očima a slabošskými ústy. Byl ochoten vydělat si pět dolarů tím jednoduchým a snadným způsobem, který jsem mu předestřel. Další muž, na kterého jsem narazil, byl příliš bojácný, než aby zkusil štěstí se zajícem v pytli. Pak jsem sehnal nádherného Filipince v bezovém obleku a statného mladého Řeka, který musel být bud číšníkem nebo holičem.
Čtyři muži stačili. Můj kvartet mi působil nesmírné potěšení. Nevypadali příliš inteligentně pro můj účel a nevypadali jako lumpové nebo podvodníci. Posadil jsem je do autobusu a odvezl do Starého Města.
„Tak tady to máme,“ začal jsem je poučovat, když jsme dojeli. „Půjdu do Zlaté podkovy tady za rohem. Dejte mi dvě tři minuty a pak přijďte a kupte si něco k pití.“ Dal jsem zemědělci pětidolarovou bankovku. „Tím zaplatíte pití – nepatří to ke mzdě. Tam vevnitř je vysoký ramenatý chlap s dlouhým žlutým krkem a malou ošklivou tváří. Nemůžete ho přehlídnout. Chci, abyste se na něj všichni podívali, aniž by si něčeho všimnul. Až si budete jisti, že byste ho kdykoli a kdekoliv znova poznali, kývněte na mé, vraťte se sem a dostanete peníze. Dávejte pozor, až na mě budete kývat. Nechci, aby někdo v tom podniku věděl, že mě znáte.“
Zdálo se jim to divné, ale měli slíbeno po pěti dolarech, a tam v kasinu byly hry, kde si člověk mohl za pět dolarů koupit takovou šťastnou sérii, že – dopište si zbytek sami. Dávali mi otázky, na které jsem odmítal odpovědět, ale zůstali.
Když jsem vstoupil, Husí Krk stál za barem a pomáhal barmanům. Pomoc potřebovali. Podnik praskal ve švech.
Nezahlédl jsem v davu Gormanovu pihovatou tvář, ale všiml jsem si ostré bledé tváře Hoopera, dalšího detektiva z Los Angeles, kterého tedy poslali v odpověď na můj telegram. Kewpie byla na druhém konci baru a popíjela s mužíkem, na jehož poddajné tváři byl výraz „Vem to čert“, typický pro vzorného manžela, utrženého od řetězu. Kývla na mě, ale zákazníka neopustila.
Husí Krk mi poskytl úšklebek spolu s lahví piva, kterou jsem si objednal. Krátce nato vešly do baru mé čtyři námezdné síly. Hrály své role báječně!
Nejdřív se snažili proniknout kouřem, zírali z tváře na tvář a honem odvraceli obličej, když se pohledy setkaly. Trvalo jen chviličku a jeden z nich, ten Filipinec, si všiml za barem člověka, kterého jsem popsal. Poskočil vzrušením o půl metru a pak, když zjistil, že se na něj Husí Krk dívá, se obrátil zády a zavrtěl se. Teď si všimli Husího Krku i tři ostatní a začli na něj vrhat pohledy, které byly ve své kradmosti stejně nenápadné jako falešné kníry. Husí Krk se na ně zaškaredil.
Filipinec se ohlédl, podíval se na mé, ostře trhnul hlavou a vyrazil na ulici. Tři zbylí do sebe obrátili pití a snažili se zachytit můj pohled, četl jsem vysoko na stěně nad barem nápis:
 
PODÁVÁME POUZE PRAVOU PŘEDVÁLEČNOU AMERICKOU A BRITSKOU WHISKY
 
Pokoušel jsem se spočítat, kolik lží se dá najít v těch osmi slovech, a došel jsem ke čtyřem s příslibem dalších, když si jeden z mých spolupracovníků, ten Kek, odkašlal. Byl to stejný hluk, jako když vystřelí benzínový motor. Husí Krk postupoval s brunátnou tváří kolem baru, v ruce narážeč sudů.
Podíval jsem se na své asistenty. Jejich kývání by nebylo tak strašné, kdyby kývali jeden po druhém, ale nechtěli riskovat, že se zase podívám pryč dřív, než podají zprávu. Tři hlavy zakývaly najednou – signál, který nemohl nikomu v okruhu deseti metrů ujít, a taky neušel – a uháněli ze dveří, pryč od dlouhokrkého muže a jeho narážeče.
Vyprázdnil jsem sklenici piva, vyšoural jsem se z hospody a zahnul za roh. Byli v hloučku tam, kde jsem jim řekl.
„Poznali bysme ho! Poznali bysme ho!“ zapěli sborově.
„Výborně,“ pochválil jsem je. „Vedli jste si skvěle. Máte přirozený talent pro čmuchání. Tady máte plat. No, a kdybych byl vámi, myslím, že bych se teď tomu podniku trochu vyhýbal; protože navzdory tomu šikovnému způsobu, kterým jste se maskovali – a dařilo se vám to báječně – by mohl něco vytušit. Nemá smysl riskovat.“
Vytrhli mi peníze a byli pryč, než jsem domluvil.
Hooper přišel do mého pokoje v hotelu v San Diegu v noci krátce po druhé hodině.
„Husí Krk zmizel s Gormanem na šose hned po vaší první návštěvě,“ řekl. „Potom odešla ta holka do domu z vepřovic na okraji města a byla tam ještě, když jsem toho nechal. V domě byla tma.“
Gorman se neukázal.
Poslíček s telegramem mé vyburcoval v deset ráno. Telegram byl z Mexicali.
 
PRIJEL VCERA VECER
NAKVARTYROVAL SE KE KAMARADUM
POSLAL DVA TELEGRAMY
GORMAN
 
To byly dobré zprávy. Dlouhokrký muž mi skočil na špek, považoval mé čtyři zkrachovalé hráče za čtyři svědky, a jejich kývání za identifikaci. Husí Krk byl ten chlápek, který vraždy provedl, a Husí Krk byl na útěku.
Shodil jsem pyžamo a sahal po obleku, když se poslíček vrátil s dalším telegramem. Tenhle byl od O’Gara prostřednictvím agentury.
 
ASHCRAFT VCERA ZMIZEL
 
Pomocí telefonu jsem vyhnal Hoopera z postele.
„Jeď do Tijuany,“ řekl jsem mu. „Drž se domu, kde jsi včera nechal tu holku, pokud na ni nenarazíš u Zlaté podkovy. Zůstaň tam, dokud se neukáže. Drž se jí do té doby, než se spojí s velkým světlovlasým Angličanem, a pak přesedlej na něj. Není mu ani čtyřicet, vysoký, modré oči, slámové vlasy. Nenech se setřást – on hraje v tý partě první housle. Přijedu. Pokud zůstanu s Angličanem a holka odejde, vem si ji, ale jinak se drž jeho.“
Oblékl jsem se, spolykal nějakou snídani a chytil autobus do mexického města. Chlapík, který ho řídil, měl naspěch, ale když nás předjížděl poblíž Palm City hnědý kabriolet, mysleli byste si, že stojíme. Řídil ho Ashcraft.
Když jsem ten kabriolet uviděl znovu, stál před domkem z vepřovic. O blok dál předváděl Hooper opilce a mluvil ke dvěma Indiánům v uniformách mexické armády.
Zaklepal jsem na dveře domku.
Hlas Kewpie: „Kdo je?“
„Já – Parker. Slyšel jsem, že se Ed vrátil.“
„Ach!“ vykřikla. Pauza. „Pojď dál.“
Otevřel jsem dveře a vešel. Angličan sedel opřený dozadu v křesle, pravý loket na stole, pravá ruka v kapse saka – pokud v té kapse byl revolver, tak mířil na mě.
„Nazdar,“ řekl. „Slyšel jsem, žes o mně dělal nějaký věštění.“
„Říkej tomu, jak chceš.“ Přistrčil jsem si židli na metr k němu a sedl si. „Ale nebudeme si nic namlouvat. Husí Krk pro tebe oddělal tvou ženu, aby ses moh dostat k jejímu majetku. Udělals chybu, když jsi ten kšeft dal provést ňoumovi, jako je Husí Krk – ňoumovi, který nejdřív zabíjel jak posedlý a pak ztratil nervy. Vzal do zaječích jen proto, že na něj ukázali tři nebo čtyři svědci! A nezdrh dál než do Mexicali! Výborný městečko! Mám dojem, že byl tak podělaný, že mu pět šest hodin jízdy přes kopečky připadalo jako cesta na konec světa.“
Jel jsem klapačkou dál.
„Ty nejsi ňouma, Ede, a já taky ne. Vemu té zpátky na sever v náramcích, ale nemám naspěch. Když tě nebudu moct vzít dneska, počkám do zítřka. Nakonec tě dostanu, pokud mě někdo nepředběhne – a kvůli tomu se nerozpláču. Mám bouchačku mezi vestou a břichem. Když řekneš Kewpie, aby si ji vzala, můžeme dát řeč.“
Pomalu přikývl, ale nespouštěl ze mě oči. Děvče ke mně zezadu těsně přistoupilo. Jedna ruka se spustila přes mé rameno, zajela pod vestu a byl jsem bez svého starého černého revolveru. Než ustoupila, přiložila špičku svého nože na můj týl – něžná připomínka.
„Fajn,“ řekl jsem, když podala můj revolver Angličanovi, který ho strčil levou rukou do kapsy. „Tady máš můj návrh. Pojedete se mnou s Kewpie přes hranice – abychom se nemuseli trápit s vydávacími formalitami – a já tě dám zavřít. Vybojujem si to u soudu. Nemám úplnou jistotu, že ty vraždy dokážu pověsit na jednoho z vás, a když to zvořu, budeš volný. Když to dokážu – v což doufám – tak se samozřejmě zhoupneš.
Jaký má smysl zdrhat? Chceš celý zbytek života kličkovat před poldama? Jen aby tě nakonec čapli – anebo při útěku odbouchli? Možná zachráníš krk, ale co s penězma, které zůstaly po tvé ženě? Kvůli těm prachům ses do toho pustil – kvůli nim jsi nechal zabít ženu. Pojď k soudu a máš naději si je vybrat. Uteč – a řekni jim spánembohem.“
Pokoušel jsem se v téhle chvíli přinutit Eda a jeho děvče, aby pláchli. Kdyby se nechali zavřít do chládku, bylo možné, že bych dokázal jednoho z nich usvědčit, ale moje šance nebyly valné. Záleželo to na věcech, které by se ukázaly později. Záleželo to na tom, zda bych mohl dokázat, že Husí Krk byl v noc vraždy v San Francisku, a dovedl jsem si představit, že bude vybaven spoustou důkazů o pravém opaku. Nedokázali jsme v domě paní Ashcraftové najít jediný otisk prstů. A i kdyby se mi podařilo přesvědčit porotu, že v té době v San Francisku byl, musel bych teprv dokázat, že také zabíjel. A pak bych měl před sebou ještě tvrdší oříšek – dokázat, že zabíjel pro jednoho z těch dvou a ne z vlastní vůle.
Pracoval jsem tedy tak, aby se tenhle párek vypařil. Bylo mi jedno, kam půjdou anebo co budou dělat, jen když vezmou nohy na ramena. Věřil jsem ve štěstí a ve svou hlavu, že z jejich útěku něco vyzískám – pořád jsem se ještě pokoušel věci rozvířit.
Angličan pilně přemýšlel. Věděl jsem, že má starosti, hlavně kvůli tomu, co jsem řekl o Husím Krku Flinnovi. Pak se uchechtl.
„Jsi cvok,“ řekl. „Ale jsi –“
Nevím, co se chystal říct – jestli jsem vyhrál, nebo prohrál.
Dveře vpředu se s ránou rozletěly a do místnosti vešel Husí Krk Flinn.
Šaty měl bílé od prachu. Tvář měl vystrčenou dopředu na celou délku dlouhého husího krku.
Oči-cvočky se zaostřily na mě. Otočil dlaně. To bylo vše, co člověk viděl. Otočil prostě dlaně – a v každé byl těžký revolver.
„Pracky na stůl, Ede,“ zavrčel.
Edové bouchačce – pokud ji měl skutečně v kapse – bránil ve výstřelu na muže ve vchodu roh stolu. Vytáhl z kapsy prázdnou ruku a položil obě dlaně na desku stolu.
„Vostaň, kde si!“ vyštěkl Husí Krk na děvče.
Zíral na mě skoro minutu.
Když promluvil, mluvil k Edovi a ke Kewpie.
„Tak proto ste mi telegrafovali, abych se vrátil, co? Past! Vám dělat kořena! Já vám kořena! Řeknu svý a pak mizím vocaď, kdybych si měl prostřílet cestu celou zatracenou mexikánskou armádou! Jo, tvou ženskou sem zabil – a taky sluhy. Zabil sem je za jeden hadr –“
Děvče postoupilo o krok k němu a zaječelo:
„Drž hubu, zatraceně!“
„Sama drž hubu!“ zařval na ni zpátky Husí Krk a palcem zvedl kohoutek revolveru, kterým ji ohrožoval. „Mluvim já, zabil jsem ji za –“
Kewpie se předklonila. Levá ruka zajela pod lem sukně. Vrátila se – prázdná. Záblesk z revolveru Husího Krku se odrazil na letící ocelové čepeli.
Děvče přeletělo přes místnost – sraženo dozadu kulkami, které jí vnikaly do prsou. Zády narazila na stěnu. Převrátila se dopředu na podlahu.
Krk přestal střílet a pokusil se promluvit. Hnědá střenka dívčina nože čouhala ze žlutého krku. Nemohl kolem ostří protlačit ani slovo. Upustil jeden revolver a pokoušel se uchopit vyčuhující střenku. Ruka se zvedla na půl cesty a zase klesla. Pomalu padal – na kolena – na kolena a ruce – převalil se na bok – a zůstal tiše ležet.
Skočil jsem po Angličanovi. Revolver, který Husí Krk upustil, se mi vzpříčil pod nohou, a už jsem padal na stranu. Rukou jsem zavadil o Angličanovo sako, ale vykroutil se mi a vytáhl bouchačky.
Oči měl tvrdé a studené a ústa tak pevně zavřená, že bylo stěží vidět štěrbinu. Pomalu couval po podlaze, zatímco já ležel bez hnutí tam, kam jsem sebou praštil. Nepromluvil. Na chvilku zaváhal ve dveřích. Dveře se prudce otevřely a zavřely. Byl pryč.
Shrábnul jsem revolver, přes který jsem spadnul, přiskočil k boku Husího Krku, vyrval druhý revolver z mrtvé ruky a vrhnul se na ulici. Hnědý kabriolet za sebou nechával oblak prachu v poušti. Deset metrů ode mě stál zablácený černý cestovní vůz. Zřejmě ten, ve kterém se Husí Krk vrátil z Mexicali.
Skočil jsem k němu, vlezl dovnitř, oživil ho a namířil na oblak prachu vepředu.
Zjistil jsem, že auto pode mnou má překvapivě dobrý motor na svůj omlácený vzhled – byl tak dobrý, že jsem si byl jist, že je to auto pašeráků. Jen jsem ho lechtal, netlačil jsem na něj. Půl hodiny jsem zachovával stejnou vzdálenost vzhledem k oblaku prachu a pak jsem zjistil, že začínám dotahovat.
Jízda se zhoršovala. Jakákoliv cesta, po které jsme původně mohli jet, se vytratila. Trochu jsem přidal, i když otřesy, které to způsobilo, byly děsné.
Minul jsem skálu, o kterou jsem se mohl rozsekat – minul jsem ji o vlas – a zjistil jsem, že hnědý kabriolet přede mnou už nevíří prach.
Byl prázdný. Jel jsem dál.
Zpoza vozu na mě třikrát vyštěkla pistole. Musel by to být moc dobrý střelec, aby mě v té chvíli provrtal. Házel jsem sebou v sedadle jako kulička rtuti v dlani nervózního člověka.
Vypálil znovu zpoza krytu svého auta, a pak se vrhl do úzkého vyschlého řečiště – třímetrové trhliny v zemi, s ostrými hranami – po levé straně. Na okraji se otočil, ještě jednou vypálil – a zmizel z dohledu.
Zatočil jsem volantem, dupnul na brzdy a zajel s černým cestovním vozem k místu, kde jsem ho viděl naposled. Okraj průrvy se bortil pod předními koly. Povolil jsem brzdu. Vyskočil jsem.
Auto se řítilo do prolákliny za ním.
Roztažený na břiše, v každé ruce jeden revolver Husího Krka, jsem pomalu natáhl hlavu přes okraj. Angličan se po všech čtyřech drápal autu z cesty. Auto bylo pomlácené, ale stále ještě vrčelo. Jedna z mužových pěstí byla obtočena kolem revolveru – mého.
„Pusť to a vstaň, Ede!“ zařval jsem.
Rychle jako had se vsedě otočil na dně průrvy, revolver vylétl nahoru – a já mu druhým výstřelem trefil předloktí.
Když jsem se sesunul k němu, držel si zraněnou paži levou rukou. Zvedl jsem revolver, který pustil, a prošacoval ho, jestli nemá další. Pak jsem smotal kapesník do jakéhosi nouzového turniketu a zavázal ho kolem zraněné ruky.
„Pojďme si nahoru promluvit,“ navrhl jsem a pomohl mu po strmé stěně prolákliny.
Vlezli jsme do jeho kabrioletu.
„Posluž si, třeba se umluv,“ vybízel mé, „ale nečekej, že k té konverzaci moc přispěju. Nemáš na mě nic. Viděls, jak Kewpie oddělala Husího Krka, aby na ni nic neprásknul.“
„Tak takhle to chceš hrát?“ vyzvídal jsem. „Ta holka najala Husího Krka, aby zabil tvou ženu – ze žárlivosti – když se dozvěděla, že se jí chceš zbavit a vrátit se zpátky do světa?“
„Přesně tak.“
„To není špatné, Ede, ale má to jeden háček. Nejsi Ashcraft!“
Nadskočil a pak se rozesmál.
„Teď z tebe mluví víc nadšení než rozum,“ dělal si ze mě legraci. „Jak bych oklamal manželku někoho jiného? Copak si myslíš, že mě její advokát, ten Richmond, nenechal dokázat totožnost?“
„Tak já ti na to řeknu, Ede, že jsem asi větší chytrák než oni. Dejme tomu, že jsi měl spoustu věcí, které patřily Ashcraftovi – papíry, dopisy, věci napsané jeho rukopisem? Jestli jsi šikovný, mohls oklamat jeho ženu. Co se advokáta týče – nechal tě prokázat totožnost jen formálně. Nikdy ho nenapadlo, že nejsi Ashcraft.
Nejdřív jsi chtěl jen vyždímat paní Ashcraftovou kvůli kapesnému – na léčení. Ale když uzavřela své záležitosti v Anglii a přijela sem, rozhodl ses ji zlikvidovat a vzít si všecko. Věděls, že je sirotek a nemá žádné blízké příbuzné, kteří by se do toho pletli. Věděls, že v Americe asi nebude mnoho lidí, kteří by mohli tvrdit, že nejsi Ashcraft.“
„A kde si myslíš, že by byl Ashcraft, zatímco jsem utrácel jeho prachy?“
„Mrtvý,“ řekl jsem.
To ho trefilo, i když se nerozčilil. Ale pohled za jeho úsměvem začal být zamyšlený.
„Můžeš mít samozřejmě pravdu,“ protáhl. „Ale i tak nechápu, jak bys mě dostal na šibenici. Můžeš dokázat, že Kewpie věděla, že nejsem Ashcraft? Můžeš dokázat, že věděla, proč mi paní Ashcraftová posílá peníze? Můžeš dokázat, že něco o mé hře věděla? Dost těžko!“
„Může ti to projít,“ připustil jsem. „Poroty jsou někdy divný a můžu ti říct, že bych byl šťastnější, kdybych o těch vraždách věděl pár věcí, které nevím. Můžeš mi povědět víc o tom, jak ses začal vydávat za Ashcrafta?“
Našpulil rty a pak pokrčil rameny. „To ti povím. Moc na tom záležet nebude. Za tenhle převlek půjdu stejně sedět a na nějaké té malé zlodějně navíc nesejde.
Moje branže byly hotelové krádeže,“ řekl Angličan po malé přestávce. „Přijel jsem do Států, když pro mě Anglie a kontinent začaly být nepohodlné. Pak jednou v noci v hotelu v Seattlu jsem se při makačce dostal do pokoje ve třetím patře. Sotva jsem za sebou zavřel dveře, když v nich začal chrastit jiný klíč. V pokoji byla úplná tma. Risknul jsem světlo z baterky, vybral si dveře od skříně a vlez za ně.
Skříň na šaty byla prázdná; dost šťastná trefa, protože obyvatel pokoje neměl pro co si do ní jít. Rozsvítil – byl to muž.
Začal přecházet po místnosti. Přecházel celé tři hodiny – tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky – a já stál ve skříni s bouchačkou v ruce pro případ, že by ji otevřel. Celé tři hodiny chodil po tom zatraceném pokoji. Pak si sedl a slyšel jsem, jak pero škrábe po papíře. Deset minut a začal zas přecházet, ale tentokrát jen chvíli. Uslyšel jsem cvaknout zámky kufru. A výstřel!
Vyskočil jsem z úkrytu. Ležel natažený na podlaze s dírou ve spánku. To byl pro mě pech, beze srandy! Slyšel jsem vzrušené hlasy z chodby. Překročil jsem toho mrtvého chlápka a našel na stole dopis, který psal. Byl adresován paní Ashcraftové, na číslo ve Wine Street v Bristolu v Anglii. Roztrhl jsem obálku. Psal, že se zabije, a podepsal se Norman. Bylo mi hned líp. Nedala se z toho udělat vražda.
Nicméně jsem byl v tom pokoji s baterkou, šperháky a s pistolí – nemluvě o nějakém tom šperku, které jsem sebral o patro níž. Někdo klepal na dveře.
„Sežeňte policii!“ zavolal jsem skrz dveře, abych získal čas.
Pak jsem se obrátil k člověku, který mě do tohohle dostal. Byl bych ho tipoval na krajana, i kdybych neviděl tu adresu na dopise. Jsou nás tisíce, co vypadáme stejně – blond, vysocí, urostlí. Chytil jsem se jediné šance, která mi zbývala. Klobouk a svrchník byly na židli, kam je pohodil. Navlékl jsem si je a hodil svůj klobouk vedle něho. Klekl jsem si, vyprázdnil mu kapsy, sobě taky, dal jsem mu všechny svoje věci a stopil všechny jeho. Pak jsem si s ním vyměnil bouchačky a otevřel dveře.
Myslel jsem si, že první příchozí by ho nemuseli od vidění znát, anebo ne tak dobře, aby ho okamžitě poznali. To by mi poskytlo pár vteřin ke zmizení. Ale když jsem otevřel dveře, zjistil jsem, že můj nápad nefunguje tak, jak jsem plánoval. Byl tam hotelový detektiv s policistou a já věděl, že jsem v louži. Ale hrál jsem s kartama, které jsem měl v ruce. Řek jsem jim, že jsem přišel do svého pokoje a našel tohohle chlapa, jak se mi na podlaze hrabe ve věcech. Chytil jsem ho a při rvačce jsem ho střelil.
Minuty utíkaly jako hodiny a nikdo mě neshodil. Lidé mě oslovovali pane Ashcrafte. Můj převlek měl úspěch. Nejdřív jsem z toho byl jelen, ale když jsem se o Ashcraftovi dozvěděl víc, tak mě to nepřekvapovalo. Přijel do hotelu právě to odpoledne a viděli ho jen v klobouku a v kabátě – v klobouku a v kabátě, které jsem měl na sobě. Byli jsme stejně velcí a stejný typ – typičtí světlovlasí Angličané.
Pak jsem se dočkal dalšího překvapení. Když detektiv prozkoumal šaty mrtvého, zjistil, že značky výrobců byly vytrženy. Když jsem se později podíval do jeho deníku, našel jsem vysvětlení. V duchu si házel mincí, jestli se má zabít nebo změnit jméno a začít nový život. V době, kdy uvažoval o druhém plánu, odstranil značky ze všeho svého oblečení. Ale když jsem stál mezi těmi lidmi, tak jsem to nevěděl. Věděl jsem jen, že se dějí zázraky.
Ze začátku jsem se musel držet zpátky, ale když jsem prošel věcmi mrtvého, znal jsem ho skrz naskrz, zevnitř i zvenčí. Měl snad pytel papírů a deník, kam si zapisoval všechno, co udělal a o čem přemýšlel. První večer jsem ty věci prostudoval – zapamatoval jsem si je – a nacvičil jeho podpis. Mezi věcmi, které jsem mu vzal z kapsy, bylo patnáct set dolarů v cestovních šecích a chtěl jsem si je hned ráno proměnit.
Zůstal jsem v Seattlu tři dny – jako Norman Ashcraft. Narazil jsem na něco velkého a neměl jsem v úmyslu to zahodit. Dopis ženě mě chránil před obviněním z vraždy, kdyby se něco provalilo, a věděl jsem, že jsem ve větším bezpečí, když počkám, jak se to vyvrbí, než když uteču. Když se rozruch utišil, zabalil jsem si, odjel do San Franciska a vrátil se k vlastnímu jménu – Edward Bohannon. Ale nechal jsem si všechen Ashcraftův majetek, protože jsem se z jeho věcí dozvěděl, že manželka má peníze, a věděl jsem, že z ní můžu něco dostat, když to správně zahraju. Ušetřila mi námahu. Narazil jsem na jeden z jejích inzerátů v Examineru, odpověděl na něj – a tady mě máš.“
„Ale nenechal jsi paní Ashcraftovou zabít?“
Zavrtěl hlavou.
Vytáhl jsem z kapsy balíček cigaret a položil dvě z nich na sedadlo mezi nás.
„Zahrajme si takovou hru. Jen pro uspokojení mé zvědavosti. Nikoho to k ničemu nepřiváže – nic to nedokazuje. Jestli jsi určitou věc udělal, vem si cigaretu, která je blíž ke mně. Když ne, vem si tu, která je blíž k tobě. Zahraješ si?“
„Ne, nezahraju,“ řekl důrazně. „Tvoje hra se mi nelíbí. Ale cigaretu chci.“
Natáhl nezraněnou ruku a vzal si cigaretu blíž ke mně.
„Díky, Ede,“ řekl jsem. „Je mi to moc líto, ale nechám té zhoupnout.“
„Jsi cvok, synku.“
„Myslíš na tu věc v San Francisku, Ede,“ vysvětloval jsem. „Já mluvím o Seattlu. Našli tebe, hotelového zloděje, v místnosti s člověkem, který právě umřel na kulku v hlavě. Co myslíš, že z toho porota udělá, Ede?“
Zasmál se. A pak se s tím smíchem něco stalo. Změnil se v nechutný úšklebek.
„Samozřejmě, že ano,“ řekl jsem. „Když jsi začal pracovat na plánu, jak zdědit celé bohatství paní Ashcraftové tím, že ji necháš zabít, musel jsi nejdřív zničit dopis o sebevraždě jejího manžela. Bez ohledu na to, jak pečlivější ho střežil, tu byla vždycky šance, že někdo na něj narazí a celá hra se ti sesype. Svému účelu posloužil – už jsi ho nepotřeboval. Byla by hloupost riskovat, že se vynoří.
Nemůžu na tebe hodit vraždy, které jsi zařídil v San Francisku, ale můžu tě praštit tou, kterou jsi neudělal v Seattlu – takže spravedlnost nepřijde zkrátka. Pojedeš, Ede, do Seattlu a budeš viset za Ashcraftovu sebevraždu.“
A taky že jo.