KDO ZABIL BOBA TEALA?

Who Killed Bob Teal?, Nov 1924

 
 
„V noci zabili Teala!“
Starý pán – vedoucí sanfranciské pobočky Kontinentální detektivní agentury – mi to sdělil, ale na mne se nepodíval. Hlas měl křehký stejně jako úsměv a z bouře, co v něm kypěla, nedal nic znát.
Čekal jsem, co Starý pán dodá a mlčel nejen proto, že jsem byl v šoku. Měl jsem Boba Teala rád, všichni jsme si ho oblíbili. Náš benjamínek u nás nastoupil před dvěma roky přímo z univerzity a dá-li se hovořit o vrozeném talentu k detektivnímu povolání, ten štíhlý urostlý mladík ho měl. Adeptům obvykle trvá dva roky, než si osvojí základy; Bob Teal s jeho bystrým okem, chladnou hlavou, inteligencí a láskou k práci byl na nejlepší cestě stát se opravdovým expertem. První znalosti jsem mu předával já sám – měl jsem k němu takřka otcovský vztah.
Starý pán zastřeně mluvil dál k otevřenému oknu. „Byl střelen dvaatřicítkou, dvakrát, přímo do srdce. Stalo se to za řadou reklamních tabulí na prázdném pozemku u severního nároží Hyde a Eddy Street, a to někdy okolo dvacáté hodiny. Tělo našel policejní pochůzkář zhruba o tři hodiny později. Vražedná zbraň ležela poblíž. Jel jsem tam a viděl ho. Sám jsem to místo ohledal, ale déšť smyl veškeré stopy, které tam mohly zůstat. Ze stavu jeho oblečení a polohy, v níž byl nalezen, jsem usoudil, že nedošlo k zápasu, a že byl zastřelen rovnou tam – nebyl tam přenesen později. Ležel za plakáty asi deset metrů od chodníku, a nesáhl po pistoli. Ruce měl prázdné. Vrah mu přiložil ústí skoro k hrudi – tak blízko, že mu ožehlo kabát. Výstřely zřejmě nikdo neslyšel. Vítr s deštěm vyhnal chodce z ulic a ztlumil střelbu. Dvaatřicítka moc hluku stejně nenadělá.“
Tužka Starého pána začala poklepávat na stůl. To tiché poklepávání mi drásalo nervy. Po chvíli ustalo. Manažer se nadechl a zasvětil mě do Bobova případu.
„Teal sledoval Herberta Whitackera – sledoval ho tři dny. Whitacker je jedním z partnerů firmy Ogburn a Whitacker, inženýrská společnost pro rozvoj farem. Mají opce na rozsáhlé pozemky v několika z těch nově zavodněných oblastí. Ogburn má na starosti prodej, Whitacker dohlíží na ostatní záležitostí včetně účetnictví.
Minulý týden Ogburn zjistil, že partner ho podvádí. Určité platby za nákup půdy se kvůli daním vedou v samostatné knize a Ogburn se dověděl, že k těmto platbám nedošlo. Odhaduje, že společníkovy zlodějny firmu připravily o sto padesát až dvě stě tisíc dolarů. Před třemi dny se na mne obrátil s žádostí, abychom jeho partnera pohlídali a zjistili, co s tou částkou učinil. Jejich podnik je zapsán jako obchodní sdružení – partnera tudíž nelze zažalovat, když si plní vlastní kapsy. Ogburn ho nemůže nechat zavřít, může pouze doufat, že se peníze najdou a firma je získá zpět soukromou cestou. Obává se, aby Whitacker prostě nezmizel.
Na sledování jsem vybral Teala. Whitacker prý nevěděl, že ho Ogburn podezírá. Případ teď převezmete vy. Jsem rozhodnut ho najít a usvědčit i v případě, že bych měl ostatní byznys zanedbat a nasadit na to každého muže. Třeba i na rok! Úřednice vám dají Tealova hlášení. Budete mne průběžně informovat.“
V kanceláři mi dali dvě hlášení. Z posledního dne ovšem žádné nebylo, protože Bob by je nenapsal před uložením sledovaného do postele. Z první zprávy byla kopie již vyhotovena a zaslána Ogburnovi. Písařka právě dopisovala druhou.
Bob podezřelého popsal jako nervózního člověka: věk asi třicet sedm, hnědé vlasy a oči, hladce oholený, pleť středně světlá, poněkud malá chodidla. Měří cca 178 cm, váží přibližně 70 kg, obléká se módně, ač střízlivě. V bytě na Goughové bydlí s manželkou. Děti žádné. Popis jeho ženy mu dal Ogburn: malá blondýna při těle, stáří něco pod třicet.
 
Ti, kteří se na tuto aféru pamatují, zajisté pochopí, proč jsem město, agenturu a zúčastněné přejmenoval. Změna jmen je nutná jednak pro přehlednost, a pak že pravá jména by mohla vyvolat rozhořčení, zármutek a zlou vůli. Pseudonymy jsou tudíž spolehlivou alternativou.
 
Z Bobových hlášení jsem nevyčetl nic, co by vedlo k odcizenému jmění. Whitacker zřejmě dodržoval svůj denní program.
Bob neviděl, že by dělal cokoli přímo podezřelého, připadal mu však značně vylekaný, často se zastavoval a rozhlížel. Očividně měl pocit, že má v patách stín, nebyl si tím však jist. Bob ho občas musel dokonce opustit, aby se vyhnul prozrazení, aby si ho sledovaný nezapamatoval. Při jedné takové příležitosti, kdy čekal na jeho návrat v okolí jeho bydliště, viděl paní Whitackerovou – tedy ženu, která odpovídala Ogburnovu popisu – nastoupit do taxíku. Bob neuznal za vhodné ji následovat, v hlášení uvedl pouze značku vozu s licenčním číslem taxikáře.
Oba údaje jsem si prakticky vryl do paměti. V agentuře pro mne nebyl žádný vzkaz. Už jsem se déle nezdržoval, šel do sídla inženýrské firmy v Packardově mrakodrapu a byl uveden do vkusně zařízené kanceláře. Ogburn seděl za velikým stolem a podepisoval jakési papíry.
Představil jsem se. Nabídl mi židli: středně vysoký muž asi pětatřicetiletý, s ulíznutými hnědými vlasy a důlkem v bradě. Typ člověka, jaký jsem si v duchu spojoval s průbojnými lidmi – právníky, politiky a podnikateli.
„Ach ovšem!“ řekl a odsunul papíry stranou. Živý inteligentní obličej se mu rozjasnil. „Pan Teal již něco vypátral?“
„Pan Teal je mrtev – zastřelen.“
Moment na mě strnule hleděl, hnědé oči rozšířené, nato nevěřícně opakoval: „Zastřelen?“
„Ano,“ ujistil jsem ho a povyprávěl mu to málo, co jsem se dověděl.
„Snad se nedomníváte –“ nakousl a nato se zarazil. „Myslíte, že to udělal Herb?“
„Co myslíte vy?“
„Nevěřím, že by byl schopen spáchat vraždu! V poslední době mu tekly nervy. Přičítal jsem to jeho tušení, že jsem ty machinace odhalil. Rozhodně nevěřím, že by zašel do takových krajností! I kdyby byl věděl, že ho pan Teal sleduje. Opravdu ne!“
„Předpokládejme,“ namítl jsem, „že Teal během včerejška skrýš se zašantročenými penězi našel a Whitacker se to nějak domákl. Nemyslíte, že za těchto okolností by ho k vraždě vedl pádný důvod? Že dostal strach a tak Teala zabil?“
„Snad,“ odvětil zdráhavě. „Nemohu se s tím smířit. Ve stavu paniky by možná mohl… vážně si nemyslím, že by to udělal… šílená představa!“
„Kdy jste ho viděl naposled?“
„Včera. Většinu dne jsme trávili zde v kanceláři, domů šel pár minut před šestou. Později jsme spolu mluvili po telefonu. Po sedmé mi volal do bytu a říkal, že se u mne ještě staví. Nevím, co měl na srdci, ale domníval jsem se, že ho tíží svědomí, touží se vyzpovídat a tuhletu mizernou aféru nějak omluvit a urovnat. Jeho paní volala okolo desáté s prosbou, aby jí cestou domů cosi koupil. On se tu však neukázal. Trčel jsem doma celý večer a čekal, jenže on se ne-ne –“
Zakoktal se, umlkl a zbledl jak plátno.
„Můj Bože! Jsem úplně vyřízený!“ prohlásil ochable, jako by si nevyhnutelný krach svého podniku uvědomil teprve teď. „Herb zmizel, finance na dně a peníze v háji! Tříletá dřina úplně na nic! Právně jsem zodpovědný za každý odcizený cent. Kriste!“
Prosebný psí pohled škemral, abych mu je vyvrátil. Nemohl jsem ho nijak potěšit – snad jedině ujištěním, že učiníme vše, abychom vypátrali i Whitackera, i peníze. Odcházel jsem a ještě v předsíni slyšel, jak po telefonu freneticky shání svého advokáta.
Od Ogburna jsem zamířil k Whitackerovu bydlišti. Sotva jsem obešel roh činžovního domu, na schodcích ke vchodu jsem spatřil mohutnou svalnatou postavu George Deana. Přidal jsem do klusu, abych ho dohnal. Litoval jsem, že policejní sekce vražd případ nepřidělila jinému vyšetřovateli. Komukoli. Dean není špatný chlapík, jen nerad spolupracuje. Nikdy jsem neměl jistotu, zda mi nezamlčí nějaký závažný detail, aby veliký George Dean nakonec zazářil jak nejchytřejší detektiv, co se kdy narodil. Když pracujete s člověkem zatíženým podobnou mánií, dřív či později jí podlehnete taky, což týmové práci zrovna moc nesvědčí.
Udýchaně jsem vrazil do vestibulu, když Dean stiskl Whitackerův zvonek.
„Ahoj,“ řekl jsem. „Taky se v tom vezeš?“
„Uh – huh. Co víš?“
„Nic. Akorát jsem to dostal.“
Domovní vchod se s klapnutím otevřel, a tak jsme spolu vyšlapali schody do třetího patra. Z pootevřených dveří vyhlížela plnoštíhlá dáma v lehkém domácím župánku. Navzdory boubelatým tvářinkám a hebkému podbradku byla velmi hezká.
„Paní Whitackerová?“ ujal se Dean slova.
„Ano.“
„Manžel je doma?“
„Ne, ráno odjel do Los Angeles.“ Tvářila se věrohodně.
„Víte, kde ho lze zastihnout?“
„Nejspíš v hotelu Ambassador, ale zítra nebo pozítří bude doma.“
Dean jí ukázal policejní odznak.
„Chceme vám položit pár otázek.“
Bez jakéhokoli údivu otevřela dokořán, abychom mohli vejít a uvedla nás do modrého a krémového obývacího pokoje, kde jsme si zabrali křesla. Sama se usadila proti nám na gauč.
„Váš manžel – kde byl včera pozdě večer?“
„Tady. Proč?“ V kulatých modrých očích se jevil mírný neklid.
„Byl doma celou noc?“
„Ano. Venku bylo škaredě. Pršelo. Proč?“ Z Deana se podívala na mne.
Deanův zrak mě vyhledal a já pokývl v odpověď na otázku, kterou jsem z něj vyčetl.
„Paní Whitackerová,“ oznámil jí úředně. „Mám na vašeho manžela zatykač.“
„Zatykač? A za co?“
„Vraždu.“
„Vraždu?“ Potlačila výkřik.
„Přesně. Minulou noc –“
„Ale… přece vám říkám, že byl –“
Nahnul jsem se dopředu. „Ogburn však tvrdí,“ vmísil jsem se, „že minulou noc jste mu volala do bytu a chtěla vědět, zda tam je.“
Deset vteřin na mne tupě hleděla – a poté se rozesmála jak člověk vyvedený aprílem.
„Vyzráli jste na mne.“ V pohledu či hlase nebylo stopy po rozpacích či zahanbení. Zvážněla. „Hleďte,“ řekla, „nevím, jestli se Herb něčeho dopustil, a jestliže ano, tak v tom jsem i já. Bez porady s právníkem bych s vámi nemusela vůbec mluvit. Nerada bych se dostala do trablů, když se jim mohu vyhnout. Jestli mi vy dva – na vaši čest – prozradíte, o co se jedná, potom vám možná povím, co vím – jestli vůbec něco. Chci tím říct, že když mi zaručíte, že mě z celé věci vynecháte, budu asi sdílnější. Ovšem za předpokladu, že o ní něco vím.“
Znělo to dost fér, třebaže poněkud nezvykle.
Ta kyprá madam byla tedy číslo! Bez uzardění a s nevinnou tváří lhala jak baron Prášil a nesmírně ji pobavilo, že jsme ji při tom přistihli. Kromě vlastního pohodlíčka jí na nikom a na ničem nezáleželo, a nejmíň na jakési vraždě.
„Řekni jí to ty,“ ponoukl mě Dean.
Podal jsem jí to v kostce.
„Váš manžel již nějaký čas falšoval knihy a společníka tak obral o sumu okolo dvou set tisíc. Až to prasklo. Ogburn ho dal pozorovat v naději, že uloupená částka se snad najde. Váš manžel muže, jenž ho sledoval, vylákal včera večer na odlehlé místo a tam ho zastřelil.“
Zamyšleně vraštila obočí. Automaticky sáhla za sebe na stolek s krabičkou cigaret a nabídla napřed mně a pak Deanovi. Mlčky jsme odmítli. Vložila si cigaretu mezi rty, zápalkou škrtla o podešev trepky, potáhla a zadívala se na žhoucí koneček.
Po hodné chvíli pohodila rameny, obličej se jí vyrovnal a vzhlédla.
„Dobře. Něco vám řeknu: z těch peněz jsem neviděla ani cent a musela bych být totální idiot, kdybych ze sebe nechala dělat obětní kozu. Herb byl milý, hodný, ale jestli utekl a nechal mě na holičkách, nevidím, proč bych to měla odnést já. Holý nesmysl! Víte, my nejsme sezdaní, jmenuji se Mae Landisová. Někde možná existuje pravá paní Whitackerová – nevím, Herb se mi příliš nesvěřoval. Žijeme spolu něco přes rok.
Asi před měsícem začal být podrážděný, popudlivější než kdy jindy. Sváděl to na starosti v podniku. A před pár dny jsem si všimla, že zmizela pistole. Byla v zásuvce ode dne, co jsme se sem nastěhovali. Ptala jsem se ho, co se děje. Odpověděl, že má pocit, že za ním někdo chodí a šmíruje. Chtěl vědět, jestli jsem si v sousedství domu něčeho nevšimla – někoho, kdo nás pozoruje. Ujistila jsem ho, že ne, a pomyslela si, že mu přeskočilo.
Předevčírem za mnou přišel, že má trable a snad bude muset odjet – nemůže mě vzít s sebou, ale dá mi dost, abych s tím na čas vystačila. Byl hrozně rozčilený. Sbalil si tašky, aby je měl nachystané, kdyby musel odjet náhle, a pak se dal do pálení fotografií a hromady papírů a dopisů. Kdybyste měli zájem tašky prohledat, stojí pořád ještě v ložnici. Když se v noci nevrátil, napadlo mne, že ho něco přinutilo, aby okamžitě zmizel – bez zavazadel, bez slůvka rozloučení. A já zůstala bez peněz. Opustil mě s dvaceti dolary v peněžence a sotva pár maličkostmi, jež bych mohla dát do zastavárny. A to mám za čtyři dny platit nájemné!“
„Kdy jste ho viděla naposledy?“
„Večer kolem osmé. Povídal, že zajede do města za panem Ogburnem, aby s ním projednal jakýsi obchod, jenže k němu nedojel – to vím. Víte, došly mi cigarety. Mám ráda značku Elixír a tady na předměstí je po zavření trafik nedostanu. Zavolala jsem tedy panu Ogburnovi, aby Herba požádal, aby mi je koupil, až pojede domů. Pan Ogburn mi řekl, že u něho není a ani nebyl.“
„Jak dlouho Herba znáte?“
„Už pár let. Myslím, že poprvé jsme se poznali v jednom z klubů na pobřeží.“
„Má nějaké příbuzné? Rodiče?“
„O žádných nevím. Vůbec toho o něm moc nevím. Och, ano! V Oregonu si odseděl tři roky pro padělání, ale čeho, to nevím. Jednou v noci se opil a rozpovídal se – prý seděl pod falešným jménem – Barbe, Barbee, nebo tak nějak. A přísahal, že se dost poučil a srovnal.“
Dean se vytasil s malou automatickou pistolí olepenou blátem; přesto se mi zdála celkem nová. Podal ji ženě.
„Poznáváte ji?“
Pokývla plavou hlavou. „Jo! Je Herbova, nebo její dvojče.“
Dean ji uložil do kapsy a zvedli jsme se.
„Co bude se mnou?“ otázala se úzkostně. „To mne teď zavřete jako svědka?“
„Prozatím ne,“ ujistil ji Dean. Jestli se domníval, že ji tím uklidní, značně se spletl.
„Vyšetřování je teprve v začátcích. Neodjíždějte z města a radši zůstaňte bydlet tady, kde vás snadno najdeme. Máte představu, kam Whitacker zamířil?“
„Ne.“
„Rádi bychom tenhle kvartýr pročesali. Vadilo by vám to?“
„Nu, prosím! Je-li to nutné, rozeberte ho třebas na kusy. Já chci spolupracovat, ne klást překážky.“
Byt jsme opravdu takřka rozebrali a nic průkazného nenašli. Whitacker tím, že spálil vše, co ho mohlo prozradit, byt dokonale vybílil.
„Dal se někdy fotografovat v profesionálním ateliéru?“ zeptal jsem se na odchodu.
„Pokud vím, tak ne.“
„Jestli o něm cokoliv uslyšíte, nebo si na něco vzpomenete, dáte nám vědět?“
„Jistěže,“ děla srdečně. „Určitě.“
Cestu dolů jsme absolvovali výtahem a mlčky, dokud jsme nevyšli na ulici.
„Co si o tom všem myslíš?“ nadhodil jsem.
„Jako o těch proporcích?“ zazubil se. „Uvažuju, kolik toho ví. Identifikovala zbraň a uvedla to padělání na severu, ale na oboje bychom časem přišli sami. Jestli je fikaná, pověděla nám všecko, o čem věděla, že si to budem stejně zjišťovat. A získá tím na důvěryhodnosti. Co říkáš, je natolik hloupá nebo mazaná?“
„Radši nehádej. Připlácnem jí na paty stín a pohlídáme její dopisy. Mám číslo taxíku, který nedávno použila. Na to se taky podíváme.“
Z drogerie na rohu jsem zavolal Starého pána a požádal ho, aby vyčlenil pár hochů na denní a noční dohled nad Mae Landisovou a jejím bytem; a aby nás pošta uvědomila, kdyby obdržela jakýkoli dopis, jejž by mohl psát Whitacker. A pak jsem dodal, že se stavím u Ogburna a vyzvednu vzorky uprchlíkova písma, abychom měli doklad ke srovnání.
Nato jsem se společně s Deanem dal do honby za taxíkem, v němž Bob viděl ženu odjíždět. Našli jsme společnost, která ho vlastnila a po půlhodinovém dohadování jsme z nich vyždímali informaci, že se nechala zavézt k určitému číslu na Greenwich Street. Jeli jsme tedy na tuto adresu.
Byla to stará ošumělá barabizna, rozdělená do bytových jednotek. Vnitřek odpovídal zevnějšku, byl zchátralý a nechutně páchl. Správcovou jsme objevili ve sklepním bytě – hubenou ucouranou ženštinu s tvrdýma očima a bledými úzkými rty, sedící v houpací židli, látající vetchý overal a okřikující tři stejně ušmudlané děti, které zdivočele proháněly malé štěně.
Dean se vykázal odznakem a požádal ji o soukromou „audienci“. Zašívání hodila na podlahu, vstala, dětičky se psem vystrnadila do chodby, a pak, pěsti na bocích, po nás kysele zhlídla.
„Co teda chcete?“
„Všecko, co víte o vašich nájemnících,“ uťal Dean stroze.
„To po mně chcete, abych vám je vyjmenovala?“ Měla nepříjemný hlas. Byl by jak rašple, i kdyby byla v lepší náladě. „Co si o mně myslíte? Že vám o nich budu povídat? Svejch starostí mám až nad hlavu, nemám čas se starat vo druhý! Nikdo nemůže říct, že nevedu slušnej –“
Takhle bychom se nikam nedostali.
„Kdo bydlí v čísle jedna?“ přerušil jsem její traktát.
„Audovi – dva starý lidi s vnoučatama. Co proti nim máte? Žijou tady už deset let a já –“
„Kdo bydlí ve dvojce?“
„Paní Codmanová a její dva kluci, Frank a Fred. Jsou tady přes tři roky!“ hartusila dotčeně.
Vedl jsem ji od jednoho bytu k druhému a pořád dál, až jsme se tímto způsobem pracně dokodrcali k druhému patru. Její nevrlý přístup se buď vyčerpal, nebo ji přestala pohoršovat moje stupidita, že partaje podezírám, byť to bylo cokoliv, z čeho jsou podezřelí.
„Tam bydlej Quirksovi.“ Bleskla po mně očima, ale už neštěkala. „A esli chcete vědět, jsou to slušný lidi.“
„Jsou tu jak dlouho?“
„Asi šest měsíců.“
„Čím se pan Quirks živí?“
„Nevim.“ Zarputile: „Možná cestuje.“
„Mají rodinu?“
„Jako děcka? Ne, nemaj. Jsou to tichý lidi.“
„Jak vypadá muž!“
„Jak vobyčejnej muskej. Nejsem detektiv a nečučím lidem do ksichtu, abych viděla, jak vypadaj. Nestrkám nos do jejich –“
„Jak je starý?“
„Nějak mezi pětatřiceti nebo čtyřiceti – může taky bejt mladší nebo starší.“
„Vysoký nebo malý?“
„Malej jak vy teda nejni, a ani tak vysokej, jak tendle halama.“ S opovržlivým despektem přelétla moji otylou maličkost a Deanův svalnatý zevnějšek. „Určitě nejni tak vyž – tlustej, jak vy dva.“
„Vousy?“
„Ne.“
„Světlovlasý?“
„Né!“ řekla s převahou. „Tmavej.“
„Oči má též tmavé?“
„Myslim, že jo.“
V pozadí stojící Dean na mne mrkl a nehlasně naznačil „Whitacker“.
„A teď paní Quirksová – můžete nám ji popsat?“
„Má světlý vlasy. Je malá, molet, možná třicátnice.“
Dean a já jsme na sebe spokojeně pohlédli. Popis seděl na Mae Landisovou.
„Bývají doma?“
„To nevim,“ ženská zavrčela a já věděl, že ví, tak jsem na ni trpělivě zíral. Nakonec zahuhlala: „Myslim, že bejvaj často pryč, ale jistě to nevim.“
Zkusmo jsem nadhodil: „Vím, že tu bývají zřídkakdy, a to během dne – a vy to víte jakbysmet.“
Nepopřela to, takže jsem se zeptal: „Jsou tam nyní?“
„Jak to mám vědět? Snad jo.“
„Pojďme si byt omrknout,“ navrhl jsem Deanovi.
Přikývl. „Dovedete nás nahoru a otevřete nám dveře,“ poručil řízně.
„Ne!“ vyjekla. „Esli nemáte soudní příkaz, nemáte právo lízt cizim lidum do bytu. Máte?“
„Nemáme.“ Dean na ni vycenil chrup. „Ale jestli chcete dělat problémy, máme toho na vás a na stav tohoto baráku celou fůru. Vy za něj zodpovídáte a můžete jít do kteréhokoliv bytu kdykoli se vám zachce. Vezměte nás s sebou. Udělejte to a my vám dáme pokoj. Když budete dělat potíže, pak se vnucuje možnost, že jste s Quirksovýma ve spojení. Třeba se s váma podělí o celu. Promyslete si to.“
Promyslela, a potom nás s brbláním na každém schodu zavedla ke dveřím. Přesvědčila se, že nejsou doma a vpustila nás dovnitř.
Byt obsahoval tři pokoje, koupelnu a kuchyni, vše opotřebené, nábytek tuctový. Nic jiného jsme dle exteriéru ani neočekávali. Bylo tu něco pánského a dámského ošacení, toaletní potřeby a tak. Místo však postrádalo vzhled stálého bydliště. Nebyl tu jediný obraz, žádné polštářky, nic z tuctu osobních drobností, jež z bytu činí domov. Kuchyně vykazovala známky dlouhého nevyužití. Porcelánové dózy na kávu, čaj, mouku, sůl a podobně, byly prázdné.
A přece jen jsme našli dvě významné věci: na stole ležela hrst cigaret značky Elixír. A nová krabička nábojů ráže .32 – z níž deset chybělo – se skrývala v zásuvce komody.
Správcová nás po celou dobu pátrání obletovala, vybledlé oči nás pozorovaly jak ostříž. Nyní jsme ji však vyhnali ven a oznámili jí, že zákon-nezákon přebíráme nad bytem patronát.
„Tohle bylo pro Whitackera a jeho ženu fakt prvotřídní útočiště,“ konstatoval Dean, když jsme osaměli. „Naskýtá se jediná otázka: zda se tu mínil ukrývat, nebo to tu využil jen jako místo, kde si plánoval únik. Řekl bych, že nejlíp bude požádat kapitána, aby sem nasadil chlapy, dokud bratra Whitackera někde nevyštracháme.“
„Dobře. Aspoň bude ucpaná jedna díra,“ přisvědčil jsem. Přešel tedy k telefonu do předního pokoje, aby to zařídil.
Když Dean skončil, zavolal jsem Starému pánovi, abych zjistil, jestli se nenaskytla nějaká nová věc.
„Zatím nic,“ řekl suše. „A co vy? Jak to jde?“
„Krásně. Možná že vás večer překvapím.“
„Obstaral jste u Ogburna vzorky Whitackerova písma? Nebo to mám dát na starost někomu jinému?“
„Večer je budu mít,“ slíbil jsem.
Dalších deset minut jsem promarnil vytáčením čísla Ogburnovy kanceláře, než jsem se podíval na hodinky a viděl, že je po šesté. V seznamu jsem si vyhledal číslo jeho bytu a vytočil je.
„Máte doma cokoliv z Whitackerova rukopisu?“ zeptal jsem se. „Potřebujeme pár vzorků a rád bych je měl ještě dnes, ačkoli bude-li třeba, může to počkat do zítřka.“
„Myslím, že tu mám několik dopisů. Mohl byste se pro ně stavit teď hned?“
„Za čtvrt hodiny jsem u vás.“
„Musím zajet za Ogburnem,“ oznámil jsem Deanovi. „Dá mi vzorky rukopisu. Počkej tady, až sem ústředí pošle hlídku. Setkáme se u vás, jakmile odtud budeš moct vypadnout. Půjdeme na večeři a domluvíme si plán na noc.“
„Okay,“ zabručel, rozloživ se v jednom křesle s nohama na druhém.
Ogburna jsem zastihl při převlékání. Chystal se ven a ve dveřích mě uvítal s vázankou v ruce.
„Objevil jsem několik Herbových dopisů,“ říkal mi přes rameno na cestě do ložnice.
Probíral jsem se patnácti či kolika dopisy, jež pro mne připravil.
„Jak pokračujete?“ volal z oblékárny.
„Pomalu. Neslyšel jste nic, co by nám pomohlo?“
„Ne. Jen jsem si před momentem bůhví proč připomenul, že Herb často chodil do Millsovy budovy. Občas jsem ho viděl vcházet dovnitř, ale nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Nevím, jestli je to důležité nebo –“
Vyskočil jsem z židle.
„To je ono! Můžu si od vás zavolat?“ křikl jsem.
„Zajisté. Aparát je v hale, hned vedle dveří.“ Udiveně vykoukl. „Je to automat. Máte niklák?“
„Mám.“
„Vypínač je v chodbě u dveří, kdybyste potřeboval světlo. Co se –“ volal za mnou.
Neposlouchal jsem ho. Běžel jsem k aparátu, hledaje po kapsách desetník. A jak jsem ho chvatně vyndal, málem jsem o něj přišel – nikoli vinou mé nešikovností, ale protože mi hlavou bleskl nápad a umínil jsem si jej hned vyzkoušet. Maličká mince se kutálela po koberci haly, až jsem ji ztratil z očí. Rozsvítil jsem, niklák nalezl a vytočil Quirksovo číslo. Jsem rád, že jsem tomu svému „vnuknutí“ dal průchod.
Dean tam ještě byl.
„Ten kvartýr je mrtvý konec. Vezmi správcovou na ústředí, a sbal tu Landisovou krasotinku. Setkáme se tam – na ústředí.“
„To myslíš vážně?“ zahřmělo mi do ucha.
„Docela,“ zasmál jsem se a zavěsil.
V hale jsem zhasnul a s tichým pohvizdování kráčel zpátky k místnosti, kde se Ogburn strojil. Dveře nebyly dovřené. Došel jsem k nim, kopnutím je rozevřel a uskočil, přitisknuv se ke zdi.
Třeskly dva výstřely – tak těsně po sobě, že jejich ohlas se slil v jeden.
Naplocho u stěny jsem zadupal, praštil pěstí do dřevěného obložení a vydal směsicí výkřiků a sténání, které by dělaly čest detektivce na filmovém plátně.
Za moment se z veřejí vynořila ruka se zbraní a po ní Ogburn, ve tváři výraz vlka na lovu. Byl rozhodnut mne zabít. Byl to můj život, nebo jeho –
Má pistole dopadla na ulíznutý hnědý zátylek.
Když otevřel oči, dva policisté ho nepříliš šetrně strkali na zadní sedadlo hlídkového vozu.
 
Deana jsem našel v zasedacím sále detektivního oddělení.
„Správcová identifikovala Mae Landisovou coby paní Quirksovou,“ sdělil mi. „Co dál?“
„Kde je?“
„Jedna z policistek ji hlídá v kapitánově kanclu.“
„Ogburn je v pawnshopské vyšetřovně. Vezmeme správcovou, ať se na něho podívá, ne?“
Ogburn seděl, lokty opřené o kolena, hlavu v dlaních a tupě zíral na boty uniformovaného strážce. Vybídl jsem vychrtlou ženu, aby vstoupila a prohlédla si ho.
„Už jste ho někdy viděla?“ zeptal jsem se jí.
„Ano,“ zaváhala. „To je pan Quirks.“
Ogburn ani nezvedl hlavu, ignoroval nás.
Správcovou jsem poslal domů a s Deanem jsme se uchýlili do vzdáleného rohu zasedačky, kde nebudeme rušeni.
„Tak to sakra vysyp!“ vybuchl. „Jak došlo k onomu překvapivému obratu, jak říkají novináři, a vývoj dostal nečekaný spád?“
„Nu, za prvé jsem věděl, že otázka ‚Kdo zabil Boba Teala‘ mohla mít pouze jednu odpověď. Bob nebyl žádný hlupák. Možná by se nechal vylákat za reklamní plakáty; byla však tmavá noc, šel by tam přichystaný na pravděpodobný úskok. Nebyl by zemřel s prázdnýma rukama, když vražedná zbraň byla tak blízko, že mu ožehla plášť. Vrahem musel být někdo, komu důvěřoval, což Whitackera vyloučilo ze hry. Bob byl spolehlivý, nenechal by sledování, aby si tam šel poklábosit s nějakým přítelem. Zbýval tudíž jediný člověk, který ho mohl přemluvit, aby Whitackera pustil z dohledu, a tím mužem mohl být jedině ten, pro něhož pracoval – Ogburn.
Kdybych Boba neznal, nejspíš bych si řekl, že podezřelého pozoroval z úkrytu za plakáty – jenže Bob nebyl amatér. Znal úskalí a triky detektivní práce do posledního písmene. Takže pořád zbýval jen Ogburn.
S tímto vědomím byl zbytek slepičí vývar. Vše, co nám Mae Landisová navykládala, mne jen utvrdilo v názoru, že intrikují společně: zbraň byla určitě Whitackerova a Ogburnovi poskytla alibi tvrzením, že s ním okolo desáté telefonovala. Když nám správcová Quirksovy popsala, byl jsem si jist, že jde o tyhle dva ptáčky, a navíc jsme v jejich hnízdečku našli načatou krabičku nábojů odpovídající ráže.
A tak jsem to na Ogburna zahrál. Honil jsem po podlaze desetník a nalézal stopy zaschlé hlíny. Bezpochyby přišel tu noc domů promoklý a se zablácenýma botama. Snažil se koberec vyčistit, přesto v něm zůstaly malé částečky jílu a slídy. Necháme na expertech, aby rozhodli, zda pocházejí z místa, kde byl Bob zabit, a potom bude na porotě, zda expertízu přijme.
Zbývá doložit pár věcí – například ta zbraň. Landisová říkala, že Whitacker ji měl déle než rok, ale i s tím povlakem bláta mi připadala dost nová. Pošleme sériové číslo továrně a uvidíme, kdy ji vyrobili.
A motiv? Momentálně vše, co vím, je, že za tím vězí ta žena. Což by mělo stačit. Pořád si však myslím, že až budou firemní knihy zauditovány a finance prosáty, vyjde najevo pravá příčina téhle aféry. Věřím, že Whitacker se nám zanedlouho přihlásí sám – teď, když je zproštěn obvinění z vraždy.“
A na má slova došlo.
Příští den Whitacker vkráčel do ústředí a vzdal se.
Ogburn s Landisovou se nikdy nepřiznali. Šli jsme k soudu s Whitackerovým svědectvím, podpořeným vším, co jsme tu a tam vyšťárali, a porotě jsme předložili následující fakta:
Celý ten podnik s rozvojem farem byl pustý švindl. Společníci získali opce na spoustu půdy a plánovali rozprodat tolik akcií, co budou stačit. Načež sbalí kufry a zmizí. Whitacker měl stále na paměti ony tři roky vazby za padělání a ztrácel nervy. Aby ho uklidnil, Ogburn mu napovídal, že ve Washingtonu, D.C. má dobré přátele, kteří ho ihned upozorní, kdyby se objevily známky oficiálního podezření.
Oba partneři ze svého podnikání vytřískali slušné jmění; spravoval je Ogburn až do chvíle, kdy mělo dojít k dělení. Mezitím se Ogburn s Mae Landisovou – Whitackerovou předpokládanou paní – sblížili a najali si byt na Greenwich Street. Scházeli se tam v odpolední době, kdy Whitackera zaměstnávala kancelář, zatímco Ogburn měl shánět nové oběti. A v tom bytě vyseděli jejich podlé pletichy: Whitackera se zbaví, ponechají si celou kořist a zároveň Ogburna očistí od spoluviny ze zneužívání firmy O & W k trestnému podnikání.
Ogburn šel do Kontinentální, podal svou story o partnerově nečestnosti a najal Boba Teala, aby ho sledoval. Whitackera pak k smrti vyděsil zprávou z Washingtonu, D.C., že se tam mluví o zahájení vyšetřování. Partneři si odjezd z města – každý jinou cestou – naplánovali na příští týden. Landisová však následující večer Herba upozornila, že na ulici se potuluje nějaký muž a zřejmě pozoruje jejich dům. Whitacker se domníval, že Boba sem vyslali z vládního města a nadobro se sesypal. Mae i jeho partnera stálo značné úsilí, aby se nesebral a okamžitě neodjel. Přemluvili ho, aby ještě pár dní vydržel, že úřední mašinerie si vždycky dá na čas, než se rozkejvá.
Večer před vraždou se Ogburn, předstíraje nedůvěru ve Whitackerův dojem, že ho sledují, s ním sešel: prý aby se o stínu sám přesvědčil. Chodili po ulicích v dešti necelou hodinu. Když se Ogburn ujistil, že Herbův dojem nejsou halucinace, prohlásil, že zajde k telefonu a dotáže se přátel, zda by se předseda vyšetřující komise nedal podplatit. Whitacker u toho nechtěl být, ale souhlasil, že na něj počká pod přístřeškem kteréhosi domu.
A Ogburn pak pod nějakou záminkou Boba zavedl za plakátovací tabule a zavraždil. Poté k partnerovi přiběhl s nářkem: „Bože! On mě chytl a já ho zastřelil. Musíme zmizet!“
Zpanikařený Whitacker ze San Franciska prchal s holýma rukama – bez zavazadel a bez rozloučení s Mae, leč s vědomím, že po uplynutí deseti dnů se opět všichni sejdou v Oklahoma City.
Ogburn ukládal peníze v Los Angeles pod různými jmény. Měl je tudíž vyzvednout, přivézt Whitackerovi jeho podíl, a potom se měli rozejít, tentokrát již nadobro.
Whitacker dorazil do Sacramenta. Následujícího dne si přečetl noviny a pochopil, co na něj ušili. Vedl účetnictví a veškeré zfalšované zápisy ve firemních knihách byly psány jeho rukou. Mae Landisová prozradila jeho dřívější kriminální minulost a přisoudila mu vlastnictví zbraně, která patřila Ogburnovi. Kdyby se teď vzdal a vypověděl pravdu, sklidil by jedině výsměch. Nesl cejch podvodníka a vraha.
Porotu jsme na základě pevných důkazů přesvědčili: Ogburn dostal oprátku a Mae Landisová si odslouží patnáctiletý žalář. Whitacker vyvázl bez trestu. Díky jeho svědectví a navrácení podvodně vylákaných peněz ho prokurátor nedal zatknout.
Spravedlnosti bylo učiněno zadost, Bobovi to však život nevrátilo.