MĚSTO DĚSU

Nightmare Town, Dec 1924

 
 
Do Hlavní ulice Izzardu se řítila fordka tak dokonale pokrytá pouštním pískem, že v mračnech prachu byla takřka neviditelná. Objevila se jako ta mračna, rychle a eraticky, šněrujíc si to přes celou šířku silnice.
Do vozovky vkročila drobná postava dívky okolo dvaceti v bezovém flanelovém kostýmku. Bláznivá fordka ji o pár palců minula; minula ji jen proto, že pohotově uskočila zpět na obrubník. Bylo vidět, že se kousla do rtu, tmavé oči vrhly rozhořčený pohled na zadek auta a opět se vydala přes vozovku na druhou stranu.
Vůz se znenadání stočil do protisměru a vyjel proti ní znovu, i když poněkud pomaleji. Tentokrát ji zachránily dva dlouhé skoky k protějšímu chodníku.
Z jedoucího vozu vystoupil muž. Pádil a klopýtal v hlubokém předklonu a jako zázrakem se držel na nohou, dokud ho nezastavilo otřesné škubnutí paže, zaháknuté okolo sloupku markýzy. Byl to urostlý člověk ve sluncem vybledlém khaki, vysoký a svalnatý, od hlavy k patám obalený vrstvou prachu, šedé oči podlité krví. V jedné ruce třímal silnou černou hůl, druhou smekal klobouk.
S přehnanou pokorou se před rozlíceným stvořením hluboko uklonil. Když se dost naukláněl, odhodil klobouk padni, kam padni a pod škraloupem prachu, který mu obličej změnil v groteskní masku, se na děvče široce zazubil. Vrstvy usazené ve strništi na bradě se odlupovaly a snášely se dolů jak vločky sněhu.
„Od-odpuste, prsím,“ blekotal nesrozumitelně. „Víte, k-dy-bych nejel tak opratně, byl b-bych vás málem sazil. Srazil. Ten vůz není spo… spolehlivý. Je vypu-čený od inženýra. Nikdy si nevypučujte vůz od inženýra, jsou n-nespolehliví.“
Dívka hleděla skrz něj, jak kdyby tam nikdo nestál, jako by tam nikdy nikdo nestál, načež se obrátila a rázovala pryč.
Koukal za ní se stupidním, překvapeným výrazem, dokud nezmizela v jakýchsi dveřích. Podrbal se ve vlasech, pokrčil rameny a podíval se k místu, kde jeho mašina zaryla nos do červené cihlové zdi „Bank of Izzard“, a teď se tam natřásala a rachotila jakoby v panice, že nemá pána.
„Gertův vynález,“ ulevil si.
Na rámě mu dopadla tíha. Stočil hlavu a ačkoli sám měřil přes šest stop, musel zamžourat hezky vzhůru, chtěl-li se setkat se zrakem obra.
„Kousek se spolu projdem,“ děl obr vlídně.
Člověk ve vybledlém khaki si ho prohlížel od špiček širokých bot až ke krempě neforemného černého širáku; zkoumal ho část po části a nelíčený obdiv se zrcadlil v rudě orámovaných očích. Velikán měřil sedm masivních stop. Nohy jak pilíře podpíraly mohutné tělo se širokými, mírně pokleslými rameny, jako by vážila příliš mnoho. Mohlo mu být asi tak pětatřicet. Flegmatické rysy tváře odpovídaly výšce, ač oči mu zpola mizely v dobromyslných vráskách. Obličej rozvážného chlapa.
„Můj ty bože,“ vyhrkl muž v khaki, když s prohlídkou skončil. „Jste vy ale k-kolos!“ Hned se však rozzářil. „Pojďme si to rozdat! Vsadím d-deset proti patnácti, ž-e vás položím. Pojďte!“
Obrovi hluboko v hrudi zaduněl smích, uchopil rádoby zápasníka za šíji a loket a mašíroval ho pryč.
 
STEVA THREEFALLA čekalo probuzení v neznámém prostředí, čemuž se ani moc nedivil – občas se budíval v neznámých místech. Dřív než zcela rozevřel víčka, dobral se k podstatě věci. Tvrdá palanda tlačící do zad a vtíravý pach desinfekce v nose mu prozradily, že se nalézá ve vězení. Hlava a jazyk jak trdlo mu říkaly, že se opil. A třídenní strniště vousů mu potvrdilo, že musel být zpitý jak dělo.
Sedl si, spustil nohy na podlahu. Vybavily se mu podrobnosti: Dvoudenní pitka s majitelem hotelu Harrisem a odborníkem v zavodňování Whitingem ve Whitetuftsu na druhé straně kalifornsko-nevadské pouště. Ryčná debata okolo cestování v poušti – jeho vlastní zkušenost z Gobi proti americkým zkušenostem těch dvou. Sázka, že vzdálenost z Whitetuftsu do Izzardu urazí za denního světla a navíc bez vody, pouze s hořkým bílým likérem, jejž v té době právě popíjeli. Modravý rozbřesk a start ve Whitingově fordce. Harris s Whitingem potácející se za ním po silnici, budící obyvatele vyřváváním „dobře“ míněných rad, dokud jim nezmizel z dohledu. Jízda pouští po silnici rozpálené jak pec a ten chlast… Radši na to nemyslet. Nicméně to dokázal a vyhrál. Zaboha si nemohl vzpomenout, o kolik se vsadili.
„Konečně jste se z toho vyspal?“ zahřmotil hlas. Kovové dveře se otevřely, vyplnil je muž. Steve se na něj usmál – na obra, který nerad zápasí. Byl jen v košili, bez kabátu a bez vesty, a vypadal ještě větší, než si ho pamatoval. Levou šli mu zdobil lesklý odznak maršála.
„Snídani?“ zeptal se.
„Ani ne, spíš hrnec černé kávy a aspirin.“
„Dobrá. Musíte to zhltnout. Soudce Denvir se nemůže dočkat, až si na vás zgustne a čím dýl ho necháte čekat, tím hůř pro vás.“
Místnost, v níž Tobin Denvir soudcoval, byla prostorná šalanda ve třetím poschodí dřevěné budovy, vybavená prastarým psacím stolem, policí knih spících pod vrstvou ročního prachu, stolem, tuctem nepohodlných židlí a polovičním počtem otlučených popraskaných porcelánových plivátek.
Soudce seděl za psacím stolem, nohy na desce téhož. Byly to krátké nohy, muž byl malý. Tváře mu přetínaly popuzené vrásky, rty byly úzké a sevřené, oči bez víček jak číhající žabák.
„Z čeho je obviněn?“ Hlas měl tenký, drsně kovový. Nohy nechal tam, kde byly.
Maršál se nadechl a odrecitoval:
„Jízda v protisměru, překročení rychlostního limitu, jízda pod vlivem alkoholu, k tomu bez řidičského průkazu, ohrožování chodců vystoupením z jedoucího vozidla a nedovolené parkování na chodníku proti bankovní zdi.“
Maršál učinil pomlku, aby se mohl opět nadechnout a lítostivě dodal:
„Bylo tu obvinění z pokusu o napadení, ale ta Vallancovic holka odmítla přijít, takže to padá.“
Žabí oči sudího se upřely na Steva.
„Vaše jméno?“ zavrčel.
„Steve Threefall.“ (Pozn. překl.: Třipád)
„Je to vaše pravé jméno?“ zeptal se maršál.
„Ovšem že je,“ soudce odsekl. „Přece si nemyslíš, že je padlý na hlavu, aby udal takovéhle jméno, aniž by mu patřilo, pravda?“ Na Steva štěkl: „Máte k tomu co dodat? Vinen nebo ne?“
„Byl jsem trochu –“
„Jste vinen nebo ne?!“
„Och, myslím, že jsem jen –“
„To stačí! Uděluji vám pokutu ve výši sto padesáti dolarů plus režie. Náklady činí patnáct dolarů a osmdesát centů. Zaplatíte, nebo si to chcete odsedět?“
„Zaplatím, jen nevím, jestli tu částku mám.“ Steve se obrátil na maršála. „Máte v úschově mé peníze. Bude to dost?“
Maršál pokývl masivní hlavou.
„Bude – do nikláku,“ řekl s úsměvem. „Legrační, že to vyšlo tak akorát, ne?“
„Ano, velmi legrační,“ přisvědčil Steve.
Mezitím, co smírčí soudce vypisoval stvrzenku, maršál na stůl pokládal Stevovy hodinky, tabák a zápalky, kapesní nožík, klíče a naposled černou vycházkovou hůl. Velikán ji vážil v ruce a zvědavě ji ozkoušel, než se s ní rozloučil. Byla silná, z černého ebenu, i přes váhu tohoto dřeva hodně těžká a dobře vyvážená, což nasvědčovalo dodatečnému zatížení bodce i knoflíku. Uprostřed hole bylo hladké místo na šířku dlaně, ostatek měl vruby a škrábance – známky častého používání – jež nemohlo odstranit či zakrýt žádné leštidlo. Neodřené místo bylo měkce černé stejně jako knoflík, jako by bylo v častém kontaktu s lidskou dlaní.
„Dobrá zbraň v tísni,“ podotkl maršál významně, když ji podával majiteli. Steve ji převzal způsobem, jejž člověk vyhrazuje oblíbenému, nepostradatelnému předmětu.
„Není špatná,“ souhlasil. „Co se stalo s tím křápem?“
„Je v dílně za rohem Hlavní. Pete říká, že není docela odepsaný. Myslí, že by ho dokázal spravit, jestli chcete.“
Soudce podával Stevovi stvrzenku.
„Hotovo a vyřízeno?“ zeptal se pro jistotu.
„To doufám,“ Denvir kysele odsekl.
„To jsme tedy dva,“ utrousil Steve. Nasadil si klobouk, hůl sevřel v podpaží, pokývl maršálovi a vypochodoval ze sálu.
Threefall scházel schodiště přibližně v tomtéž veselém stavu mysli, v jakém byla jeho fysická schránka – vnitřek vypálený bílým likérem, vnějšek jízdou přes žhavou poušť. To, že ho spravedlnost obrala o poslední cent, ho nepřekvapilo – zpravidla se tak jednalo s každým cizincem. U hoteliéra ve Whitetuftsu měl větší částku peněz. Radil se mezi šťastlivce, unikl přece vězení! Vzkáže Harrisovi, aby mu něco z nich poslal, počká, až bude fordka opravená a odfrčí zpátky, tentokrát se zásobou vody místo alkoholu.
„To neuděláš!“ zařval mu kdosi do ucha.
Nadskočil a hned se zasmál – pitím přecitlivělé nervy! Slova neplatila jemu. Odpočívadlo, na němž se právě octl, mělo otevřené okno stejně jako sousední budova. Viděl přímo do kanceláře, kde se přes šířku stolu dohadovali dva lidé.
Jedním byl otylý muž středních let v černém obleku, z nějž čněla naditá bílá vesta. Byl rudý vztekem. Jeho oponent byl mladší, asi třicetiletý, s malým tmavým knírkem, čistě řezaným profilem a saténově hnědými vlasy. Jeho štíhlá postava vězela v bezvadném šedém obleku, světlejší košili a na stole ležel panamák s šedou stuhou. Obličej měl o to bledší, o co ten druhý doslova fialověl.
Rudá tvář něco zamumlala, co Steve nezachytil.
Elegán mu vyťal pořádnou facku, načež rukou zajel do kapsy. Zableskla se pistole s krátkou hlavní.
„Hnusný žoku sádla!“ vykřikoval. „Nepleť se do toho, nebo ti zničím vestu!“
Ústí hlavně zapíchl do oblého břicha a zděšenému protivníkovi se řehnil přímo do tváře, vyceniv na něho celou řadu zdravého chrupu. Nato sebral klobouk, pistoli pustil do kapsy a zmizel Stevovi z dohledu. Otylý muž těžce dosedl do židle.
 
STEVE objevil dílnu, kam forda odtáhli, našel automechanika, jenž odpověděl na jméno Pete, a bylo mu sděleno, že oprava Whitingova vozu zabere asi dva dny.
„Včera jste tomu pěkně dal,“ culil se Pete.
Steve se jen uchichtl, a vydal se do telegrafní kanceláře v sousedství hotelu „Izzard“. Uneseně se na chvilku zastavil, aby se vynadíval na zářící smetanově bílý kabriolet Vauxhall-Velox, zaparkovaný u chodníku. Do tohoto začouzeného továrního města se hodil asi jak australský opál do řeznické výlohy.
Ve dveřích kanceláře se náhle zarazil.
Za pultem byla dívka v bezovém kostýmku – ta, kterou včera dvakrát málem přejel – ‚Vallancovic holka‘, jež se vzdala obžaloby za ohrožení života. O pult se nonšalantně opíral a intimně jí cosi povídal jeden z těch choleriků, na něž viděl oknem soudní budovy – atletický dandy, co tak rád rozdává facky a vyhrožuje lidem pistolkou.
Dívka vzhlédla, poznala ho, napřímila se a ztuhla. Smekl klobouk a nasadil úsměv.
„Hrozně se omlouvám za ten včerejšek. Jsem pitomý hlupák, že jsem –“
„Přejete si poslat telegram?“ otázala se mrazivě.
„Ano,“ přisvědčil. „Taky bych se chtěl –“
„Na stole u okna jsou blankety a tužky.“ Otočila se k němu zády.
Steve cítil, že se červená, a protože patřil k lidem, kteří, jsou-li v rozpacích, idiotsky se zubí, tak se zazubil. Shledal, že hledí do tmavých očí filmového hezouna v šedém.
Černý knírek se zježil ironickým úšklebkem.
„Včera jste se pěkně rozšoupl.“
„Nu… ano,“ přikývl a přešel ke stolku s formuláři. Telegram zněl:
 
Henry Harris
Harris Hotel, Whitetufts
 
Dojel na čas, jsem plonk. Pošli obratem dvě stovky. Vrátím se v sobotu.
Threefall
 
Dopsal, ale seděl u stolku dál, telegram v ruce a hleděl na dvojici opět zabranou do tichého důvěrného hovoru. Dívka ho pochopitelně zajímala daleko víc.
Byla drobná, ne vyšší než pět stop, jestli to. A byla půvabně zaoblená a velice štíhlá, což ženám dodává klamného vzhledu křehkosti. Obličej tvořil líbezný ovál bílé pleti, jejíž pel vzdoroval špinavému ovzduší Izzardu; nosík měl tendenci se zvedat nahoru, ne však docela; fialkově černé oči byly velké, ale nikoli teatrálně, a černohnědé vlasy měly pro její malou hlavu akorát tu správnou hustotu a správný účes. Každopádně jí nechybělo nic z krásy postav na Monticelliho plátnech.
O tom všem Steve Threefall přemítal, zatímco telegram mnul a rovnal v opálených prstech; dopřemítal se k rozhodnutí, že je eminentně nutné, aby jeho omluva byla přijata. Vysvětlete si to jak chcete – opatrně se vyhýbal tomu, aby to vysvětlil sám sobě – ale tak to bylo. Jeden moment na všech čtyřech kontinentech, jež poznal, neexistovalo nic, co by ho zaujalo, co by bylo důležité. V příštím cítil nutkavou potřebu získat přízeň téhle malé osůbky v bezovém kostýmku s hnědou lemovkou okolo zápěstí a výstřihu.
Když dospěl k tomuto bodu, hezoun se natáhl přes pult a něco jí šuškal. Zarděla se, uhnula zrakem. Tužka jí upadla na pult. Neohrabaně ji zvedla. Cosi mu odpověděla a pokračovala ve psaní s vynuceným strnulým úsměvem.
Steve telegram roztrhal a složil jiný:
 
Dokázal jsem to, přenocoval však v base.
Chvilku se zdržím, líbí se mi tu.
Peníze zašli po drátě, oblečení poštou do zdejšího hotelu. Kup pro mne Whitingovu fordku – usmlouvej cenu.
Threefall
 
Vzal formulář a položil jej na pult.
Dívka po něm jela tužkou, počítajíc slova.
„Jednatřicet,“ řekla. Vyslovila to, jako by ho mimoděk kárala, že není dostatečně stručný.
„Je dlouhý. To nevadí,“ ujistil ji. „Sazbu uhradí příjemce.“
Ledově ho pozorovala.
„Nemohu ho přijmout, pokud nemám jistotu, že jej odesílatel uhradí, pakliže adresát odmítne zaplatit. Je to proti předpisům.“
„Pak tedy učiňte výjimku,“ doporučil jí chladně. „Protože jestli to neuděláte, budete mi muset na zaplacení půjčit.“
„Budu muset –?“
„Samosebou,“ trval na svém. „Do maléru jste mě dostala vy a je tedy na vás, abyste mi z něj pomohla. Bůhví že jste mě už stála víc než dost – téměř dvě stě dolarů! Je to vaše vina!“
„Moje vina?!“
„Pravdaže! Teď vám dávám příležitost, abyste to napravila. Odešlete to, prosím, spěšně, protože mám hlad a potřebuj u se vykoupat a oholit. Počkám venku na lavici.“ Na podpatku se otočil a odešel.
Lavička před telegrafním úřadem nebyla prázdná, na jednom konci ji okupoval nějaký člověk. Nevšímaje si okolí, Steve se na ní pohodlně rozložil. Černou hůlku postavil mezi nohy a pomalu si stáčel cigaretu, myšlenkami u výstupu v kanceláři.
Proč, uvažoval, pokaždé, když měl sto důvodů, aby vypadal seriózně, ujede mu huba? Proč, kdykoli mu jde o důležitou věc, pokaždé žvaní a dělá ze sebe šaška? Zapálil si nepovedenou cigaretu a znovu si přiznal, jako už mnohokrát předtím, že je to vlastně dětinský pokus zakrýt rozpaky. Ze přes svých třiatřicet roků, z nichž osmnáct jezdil po světě a poznal jeho dobré i kruté stránky, byl v nitru stále ještě zelenáč. Přerostlý kluk.
„Včera jste neměl právě šťastný den,“ poznamenal jeho soused z druhého konce lavičky.
„Ba,“ vzdychl, koukaje do země. To se celý Izzard nebaví ničím jiným, než jeho potrhlým příjezdem?
„Počítám, že starý Denvir vás oškubal na kost. Má to ve zvyku.“
„Baže.“ Podíval se na mluvčího.
Viděl nemožně vyzáblého čahouna – seděl přihrbený, dlouhé nohy natažené do chodníku – něco přes čtyřicet; vpadlý melancholický obličej protínaly nikoli vrásky, ale hluboké rýhy skládající volnou kůži do záhybů. Oči byly smutnýma kaštanovýma očima honicího psa a nos měl tak dlouhý a ostrý jako perořízek. Bafal černý tlustý doutník. Hulil jak tovární komín a tím tenkým nosem vypouštěl dým do dvou šedých obláčků.
„Už jste naše mladé město někdy navštívil?“ následovala další otázka melancholického individua. Mluvil monotónně, v rytmu, který se příjemně poslouchal.
„Ne, jsem tu poprvé.“
Čahoun ironicky odfrkl.
„Jestli se chvilku zdržíte,“ řekl, „bude se vám líbit. Je zajímavé.“
„Proč myslíte?“
„Dusičnan sodný. Nahrabete si ho v poušti, uvaříte a všelijak upravíte a prodáte ho výrobcům hnojiv a výrobcům kyseliny dusičné a mnoha jiným, kteří ho zpracují na cokoliv, co se z něj dá vytěžit. Fabrika, v níž, z níž a pro niž to všechno děláte, stojí tamhle, za železniční tratí.“
Líně mávnul do ulice, kde průjezd vozovky uzavíraly bloky cementových staveb.
„Co když si nehrajete s chemikáliemi?“ otázal se Steve, spíš aby slyšel hubeného muže mluvit, než z touhy po místní historii.
Pohodil kostnatými rameny.
„Pak záleží na tom, kdo jste. Jestli jste Dave Brackett“ – zakýval prstem k červené bance za silnicí – „radujete se z hypoték, či co bankéři dělávají. Jestli jste Grant Fernie a na člověka jste příliš velký, ač ne dost velký na koně, přišpendlíte si na prsa odznak. A pak podroušené cizince strkáte do lochu, dokud nevystřízliví. Třeba jste Lany Ormsby, a váš tatík má fabriku na nitráty, takže řídíte fáro ze zámoří“ – pokývl na krémového Vauxhalla – „a trávíte dny obtěžováním půvabných telegrafních úřednic. Jenže vy nejste to ani ono; jste na dně, telegrafoval jste pro peníze a čekáte na víceméně pochybný výsledek. Je to tak?“
„Ja,“ utrousil Steve nepřítomně. Tak ten švihák je Lany Ormsby, synáček pana továrníka.
Čahoun složil hnáty pod sebe a vstal.
„V tom případě je čas na oběd. Jmenuju se Roy Kamp a mám hlad. Nerad jím sám a tážu se, jestli jste ochoten čelit se mnou přemaštěné a přesolené stravě u Fimťs.“
Steve se čile zvedl.
„To víte, že ano,“ řekl. „Černá hořká káva, co jsem měl k snídani, by snesla společnost. Jsem Steve Threefall. Těší mne.“
Potřásli si rukama a vyrazili. Přicházela k nim dvojice mužů a jedním byl onen otylý člověk, kterého Lany Ormsby uhodil. Steve vyčkal, až je přešli, a pak se Kampa zeptal:
„Kdo byli ti dva úctyhodní měšťané?“
„Vypasený pumlíč v károvaném obleku je Conan Elder, realitní kancelář, pojistky a obligace. Druhou persónou je sám W. W. – zakladatel města, majitel, atd., atd. – vážený W. W. Ormsby osobně. Papá Larryho.“
Fackovací scéna v kanceláři, včetně pistole, byla tudíž domácí roztržkou, svárem mezi otcem a synem, při čemž syn měl zřejmý vrch. Kampův baryton něco povídal. Steve tomu nevěnoval pozornost. Vzpomínal na dívku a Larryho, na jejich hlavy spiklenecky u sebe a vzrůstal v něm pocit nespokojenosti.
Krcálek u Finn’s byl sotva něčím víc než koridorem vmáčknutým mezi hernu a železářství. Šířka tak tak že stačila na pult a řadu otáčivých barových sedaček. Když vstoupili, trůnil na nich jediný zákazník.
„Dobrý den, pane Rymere,“ pozdravil ho Kamp.
„Dobrý, pane Kampe.“ Stařec se k nim obrátil a Steve viděl, že je slepý – velké modré oči mu potáhl tmavý šedý zákal. Vypadalo to, jako by měl v důlcích díry do hlavy.
Připadalo mu, že slepci je nejmíň sedmdesát, jemné hladké ruce ho však mátly. Starcovu hlavu věnčila aureola hustých sněhobílých vlasů, tváře byly síťovinou drobných vrásek, ale výraz měl klidný – výraz člověka smířeného se svým údělem. Právě dojídal poslední sousta a zanedlouho zamířil ke dveřím s pomalou jistotou nevidomého ve známém prostředí.
„Starý Rymer bydlí v chajdě za staveništěm nové hasičské stanice. Sám. Pod podlahou prý má tuny zlatých mincí – místní pověra. Jednou ho najdem zmláceného, ale na naše rady nic nedá. Říká, že jemu přece nikdo neublíží. Říká to, prosím, ve městě plném všehoschopné chátry!“
„Izzard je tedy drsné místo?“
„Jak jinak! Je staré pouhé tři roky. To víte, vzkvétající město v poušti vábí ostré hochy jak magnet!“
Po obědě se Kamp se Stevem rozloučil s tím, že se možná uvidí později a poznamenal, že večer je v sousední herně živo, kdyby měl náladu na hazard trochu jiný než za volantem.
„Přijdu tam,“ slíbil a šlapal zpátky k telegrafní kanceláři.
Zastihl dívku samotnou. „Přišlo mi něco?“ zeptal se jí reservovaně.
Položila na pult šek s telegramem a opět beze slova usedla k psacímu stolu. V telegramu stálo:
 
Vybral sázku. Whitingovi za forda zaplatil dvě stovky. Bilance činí šest set čtyřicet. Posílám ošacení.
Opatruj se.
Harris
 
„Kolik vám dlužím?“
„Nic. Adresát poplatek vyrovnal.“ Nezvedla od práce hlavu, jednoduše psala dál.
Steve se opřel lokty o pult. Jeho brada – čistě umytá, ač stále zarostlá rašícím strništěm – čněla vpřed v odhodlání udržet si náležitou vážnost, dokud tuhletu věc neurovná.
„Hleďte, slečno Vallancová,“ začal statečně, „vím, že jsem se včera choval jak blázen a lituju toho víc, než dokážu říct. Vždyť ono se nic tak hrozného nestalo a –“
„Nic tak hrozného!“ vybuchla. „Ponížit mě na veřejnosti, honit mě jako králíka, být zesměšněna špinavým opilcem v ještě špinavějším voze, to je nic?“
„Nehonil jsem vás. Chtěl jsem se vám omluvit – ale stejně“ – tváří v tvář její nekompromisní zášti se jeho „náležitá vážnost“ vypařila a vpadl do navyklého posměšného tónu – „bez ohledu na to, jak jste se bála, měla byste mou omluvu přijmout. Co bylo, bylo.“
„Bála? Jak –“
„Přál bych si, abyste má slova pořád neopakovala. Učinila jste to ráno a teď to děláte znovu. To vás nikdy nenapadne říct něco originálního?“
Spalovala ho pohledem, otevřela ústa a s klapnutím je zavřela. Uhnula zrakem k svému papírování a sečítací stroj zařachtal, jak zlostně škubla klikou.
Steve kývl jako by jí to schvaloval, vzal šek a odnesl ho do banky.
Když do ní vstoupil, jediným pokladním v dohledu byl malý macatý chlapík s pečlivě zastřiženými prošedivělými vousy, skrývajícími z žoviálního kulatého obličeje takřka vše krom očí – přátelských a chytrých.
Muž přikročil k okénku v mřížoví: „Dobré odpoledne. Co pro vás mohu učinit?“ uvítal ho zdvořile.
Steve mu pod bezpečnostním sklem přistrčil šek telegrafní společnosti. „Chci si otevřít účet.“
Bankéř zelený doklad zvedl a píchl do něj tlustým prstem. „Vy jste ten džentlmen, jehož vůz včera napadl moji zeď.“
Steve se uchichtl. Bankéř žertovně mrkl a zasmál se. „Hodláte se v Izzardu usadit?“
„Načas.“
„Můžete mi dát reference?“
„Snad se za mne zaručí soudce Denvir nebo maršál Fernie. Jestli se dotážete banky Seamin’s v San Francisku, sdělí vám, že pokud je jim známo, jsem slušný zákazník.“
Bankéř prostrčil mřížemi měkkou tlapku. „Rád vás poznávám. Jmenuji se David Brackett. Budete-li něco potřebovat, dům či byt, obraťte se na mne, velice rád vám pomůžu.“
O deset minut později ho na ulici před bankou natrefil obrovitý maršál Fernie. „Vy jste pořád ještě tady?“ žasl.
„Teď jsem Izzarďan, pane. Aspoň na čas. Líbí se mi zdejší pohostinnost.“
„Vážně? Nechtějte, aby starý Denvir viděl, že navštěvujete banku,“ radil mu Fernie, „nebo vás příště vycucne až do dna.“
„Žádné příště nebude.“
„V Izzardu vždycky je, to byste se divil,“ prohlásil maršál záhadně, když svou kolosální masu přiměl k pohybu.
 
TENTÝŽ VEČER oholený, vykoupaný, ač pořád ve vybledlém khaki a s hůlkou vedle sebe, hrál poker s Kampem a čtyřmi dělníky z továrny. Izzard byl očividně otevřeným městem, neboť jen kostky zabíraly dvanáct stolů. Poker, červený pes a jedenadvacet okupovaly půlku sálu a hezky ostrá silná whisky nebo gin se bez ohledu na prohibici dostaly za vztyčený prst a padesátník. Herna nijak nezastírala, že je tím, čím je. Italský majitel, jemuž hosté říkali „Gyp“, musel být se zdejšími představiteli zákona jedna ruka.
Hra u jeho stolu probíhala rychle, hladce, jak je tomu vždy, když účastníci jsou zkušení. V karetních hrách se dá švindlovat, ač tam, kde spoluhráči ovládají tyhle triky takřka stejnoměrně, je hra zpravidla poctivá.
Něco po jedenácté přišel Lany Ormsby a zvolil si místo u vzdáleného stolu. To už bylo v sále tak nakouřeno, že ho Steve sotva poznal. Deset minut před dvanáctou je čtveřice dělníků opustila, neb jim připadla půlnoční „hřbitovní šichta“. Během večera se držel na plichtě – vyhrál necelých deset dolarů. Kamp něco přes padesát.
Odmítli několik nabídek, aby si přisedli. Po všem tom dýmu a pachu davu voněl chladný noční vzduch čistě a sladce. Nikam nespěchali, zvolna tedy zamířili k hotelu. Ani jednomu se nechtělo ukončit první společný večer – oba vycítili, že na lavičce před telegrafním úřadem našli spřízněnou duši. Neprošlo mezi nimi ani tisíc slov, přesto se stali bratry-ve-zbrani, jak kdyby spolu procestovali světadíl. Znenadání na ně tma vyvrhla černé stíny.
Steve pod ránou do hlavy zakolísal ke zdi domu, držely ho paže, po levém rameni mu jelo palčivé ostří nože. Sekl hůlkou vzhůru do těla, osvobodiv se ze sevření. Využil momentální úlevy k přehození úchytu. Hůl nyní držel ve vyváženém středu, nižší polovinu naplocho podél předloktí, horní čněla doleva.
Levý bok přitiskl ke zdi a z hůlky se stala černá, ve tmě takřka neviditelná hrozba. Knoflík se mihl dolů na čísi hlavu. Muž zdvihl ruku, aby jej odrazil. Hůl se na své ose přetočila, změnila směr, spodní konec zajel pod ochrannou paži, narazil do čelisti a hned nato sklouzl níž, bodnuv hluboko do hrdla. Majitel čelisti a hrdla zvrátil udivený široký obličej k nebesům, potácel se z boje nazad, až spadl do strouhy.
Uprostřed chodníku zápasil Kamp se dvěma muži; vytrhl se jim, vytáhl pistoli, ale než ji mohl použít, útočníci byli na něm.
Steve, nižší půlku hole opět na předloktí, uskočil včas, aby odrazil dopad boxeru. Hůl švihla stranou, knoflík křapl do spánku – stočila se bodcem a druhý spánek unikl holi jen proto, že terč žuchl na kolena. A přitom spatřil Kampa klesnout. Probil si k němu cestu, nakopl hlavu, která se nad ležícím tělem skláněla – ten lump na něm seděl rozkročmo! Hůl v ruce se roztočila rychleji, vířila ve staccatu dřeva na kosti, na kovu, v tupějším rytmu dřeva na kůži – nikdy však v kruzích, pokaždé jenom v krátkém oblouku. Dopadnuvší konec dodával příštímu úderu na rychlosti. Kde knoflík před zlomkem vteřiny švihl zleva doprava, udeřil teď bodec zprava doleva, dopadal pod zdvižené paže, nad sápající ruce, črtaje v prostoru čtyřicetipalcový okruh, jehož paprsky byly stěží postřehnutelnými cepy.
Za černou holí – živoucí součástí sebe sama – byl Steve ve svém živlu, šťastný, protože dokonale ovládal způsob boje, jaký nikdo jiný neuměl. Dostával rány. Otřásly jím, rozkolísaly ho, ale sotva je vnímal. Celé vědomí soustředil do pravé paže, do hůlky, již roztáčela. Revolver vyražený z rozdrcené ruky mu třeskl deset stop nad hlavou, nůž na cihlách chodníku zazvonil jako gong, muž zařičel jak zasažený kůň.
Bitka skončila stejně náhle, jako začala. Nohy dusaly, temné postavy mizely v černi postranní ulice. A Steve zůstal sám – sám mimo muže nataženého mezi chodidly a útočníka ve strouze.
Kamp se pohnul, odleží a nemotorně se vyškrábal na nohy.
„S tím batonem ti to jde docela dobře,“ protáhl.
Steve si ho změřil. Tak tohle je muž, jehož po krátké známosti pokládal za kamaráda! Muž, který si uprostřed boje prostě lehne a nechá toho druhého, aby se bil za oba. Na jazyku mu vřela horká slova.
„Ty –“
Výraz hubeného čahouna se zhroutil do podivné grimasy, jako kdyby naslouchal slabounkému, vzdálenému volání. Ruce si tiskl k hrudi, tlačil je k sobě. Nato se zlomil v pase, klesl na koleno a přepadl na záda, nohu pod tělem.
„Vyřiď –“ Konec věty zanikl ve sténání.
Padl vedle něho na kolena, nadzvedl mu hlavu ze země a s hrůzou viděl, že Kampova vychrtlá hruď je rozsekaná – otevřená od hrdla k pasu.
„Vyřiď –“ Muž se zoufale snažil, aby mu bylo rozumět.
Stevovo rameno stiskla tlapa.
„Co se tu kčertu děje?“ Kampovo přání přehlušil hřímavý hlas maršála Fernieho.
„Buďte zticha!“ Steve štěkl a přiložil k přítelovým rtům ucho.
Umírající však už nebyl schopen vydat artikulované slovo. Snažil se, úsilím vyboulil oči a pojednou se strašlivě roztřásl, kašlal, rány v jeho prsou se ošklivě rozšklebily – a skonal.
„Co se tu stalo?“
„Další uvítací komitét,“ pronesl Steve hořce. Spustil mrtvé tělo na chodník a vstal. „Jeden leží ve škarpě, ostatní zdrhli za roh.“
Chtěl tam ukázat levou rukou, ale nemohl ji zvednout. Zjistil, že rukáv je mokrý a lepkavý krví.
Maršál sehnutý nad Kampem zabručel: „Je opravdu mrtvý,“ a přešel k místu, kde ve strouze ležel sražený útočník.
„V bezvědomí,“ řekl a narovnal se. „Zanedlouho přijde k sobě. Jak jste na tom vy?“
„Rozseknuté rameno a pár bolestivých míst, ale přežiju to.“
Fernie zranění vyšetřil.
„Moc to nekrvácí,“ rozhodl. „Ale radši si to nechte ošetřit. Doktor MacPhail bydlí kousek odtud. Dojdete tam, nebo vás mám odvézt?“
„Půjdu po svých. Kudy mám jít?“
„Dva bloky touhle ulicí a čtyři doleva. Nemůžete to minout – ve městě je to jediný dům s květinovou zahradou. Až vás budu potřebovat, dám vám vědět.“
 
DŮM DOKTORA MacPhaila našel bez obtíží. Jednoposchoďové stavení vykukovalo mezerami mezi thújemi. Plot byl skrytý pod zelení viržinského svlačce, květy na noc uzavřené. Stezka se vinula mezi růžemi, tulipány, hybridy máků, anemonkami – ve hvězdné noci vypadaly jako duchové. Vzduch plnila sladce trpká vůně popínavých vistárií, pnoucích se vzhůru po sloupcích verandy.
Nedošel k ní. Dva kroky před schůdky se náhle zastavil, pravá ruka sklouzla ke středu hole. Z levého rohu se ozval šustot. Nebyl to vánek – a místo, které teď mezi vínem bylo černé, bylo před momentem světlejší, jako by rámovalo zvídavou tvář.
„Kdo je –“ začal…
Ze zastíněné verandy se na něho vrhla postava, až zakolísal.
„Pane Threefalle  –“ vzlykla hlasem dívky z telegrafní kanceláře – „v domě někdo je!“
„Kdo… zloděj?“ zeptal se stupidně, zíraje do zvednuté tváře pod bradou.
„Ano! Nahoře, v doktorově pokoji!“
„Cožpak doktor není doma?“
„Ne, není! MacPhailovi se ještě nevrátili.“
Poklepal jí konejšivě na rameno v kabátku. Zvolil to vzdálenější, musel ji tudíž obejmout, aby na ně dosáhl.
„Och,“ připomněl si, „asi jste náhle onemocněla a čekáte na něj. Je vám moc zle?“
„Ne, já tady bydlím.“
„Aha. Nu, s tím zlodějem to hned vyřešíme. Zůstaňte tady, ve stínu. Buďte klidná, o toho přítele nahoře se postarám.“
„Ne, ne!“ Tiskla se k němu. „Půjdu také – nedokážu zůstat sama. S vámi se nebudu tak strašně bát.“
Sehnul hlavu, aby se podíval, jak vypadá, když se bojí a narazil bradou na chladný kov, až mu zuby cvakly. Ten chladný kov byl ústím velkého poniklovaného revolveru.
„Kristepane! Dejte to sem! Slibuju, že vás pak vezmu s sebou.“
Dala mu ho. Vložil zbraň do kapsy a oddechl si.
„Budete se mě držet za šos, a když řeknu Dolů, hodíte se na podlahu a zůstanete tam!“
Prošli dveřmi. Okamžitě se octli v sametové tmě. Tichounce mu udávala směr. Jak stoupali vzhůru k ústí schodiště, dolehl k nim tlumený šramot.
Steve sehnul hlavu, až ho na rtech zalechtaly její vlasy.
„Kudy do toho pokoje?“ zašeptal.
„Přímo na konec chodby.“
Opatrně se kradli vpřed, dokud se nataženou rukou nedotkl veřejí.
„Dolů,“ poručil jí šeptem.
Pustila se ho. Rozrazil dveře, skočil dovnitř a zabouchl je. Proti otevřenému oknu se rýsoval temný ovál hlavy. Sekl po něm holí; hůl o cosi zachytla – zapraskalo sklo, zasypaly ho střepiny. Ovál proti oknu zmizel. Stočil se po šustění pohybu, vymrštil tam ruku. Prsty nahmátly krk – tenký krk se suchou, papírově křehkou pokožkou.
Do holeně přímo pod koleno dostal kopanec. Papírovitý krk mu klouzal ze sevření. Zoufale se ho snažil udržet, leč prsty ochablé zraněním ramene trnuly a slábly. Pustil hůl s úmyslem vypomoct si pravicí. Příliš pozdě. Levá paže mu bezmocně klesla a pro pravou tam nebylo nic k zachycení.
Okno zastřel velký neurčitý tvar, zmizel s dusotem po střeše zadní verandy. Doběhl k oknu a viděl zloděje zdvihat se ze záhonu a pelášit k nízkému plotu. Stál jednou nohou na střeše, když ho dívka zadržela.
„Ne, prosím!“ škemrala. „Neopouštějte mě! Ať si jde!“
„Ale –“ namítl, hned se ale upokojil.
Má přece dívčinu zbraň. Vytrhl ji z kapsy. Mezitím se prchající stín dostal až k plotu, zapřel se o něj, vyskočil a Steve zmáčkl spoušť. Úderník cvakl. Znovu – opět cvakl. Šest cvaknutí a zloděje pohltila noc.
Po paměti vysunul bubínek a prstem přejel po zadní straně. Šest prázdných komor.
Popuzeně vybafl: „Tak už konečně rozsviťte!“
 
UPOSLECHLA. Steve přehodil nohu zpátky a prvně si zašel pro hůlku, než se poohlédl po děvčeti. Panenky měla rozčilením zčernalé, kolem úst pobledlé stopy stresu. Jak stáli a hleděli na sebe, jejím strachem začínalo pronikat cosi jako zmatek.
Odvrátil se, rozhlížeje se po pokoji. Byl dokonale zpřevracený, zásuvky povytažené, obsah rozházený po zemi, postel svlečená z povlaků. Poblíž dveří visely nakřivo pozůstatky dvojramenného křišťálového svítidla – překážka, která mu překazila zásah. Na koberci ležely zlaté kapesní hodinky a kus řetízku. Zvedl je a nabídl dívce.
„Doktorovy?“
Záporně zavrtěla hlavou, stejně je ale vzala a prohlížela. Unikl jí vzdech. „Patří panu Rymerovi!“
„Rymer?“ A nato se upamatoval: slepec u Finn’s, Kampova předpověď, že jednou…
„Opravdu? Jestli se nemýlíte, potom –“
Chytla Steva za ruku. „Vím, že se mu něco stalo! Musíme se přesvědčit! Je osamělý, určitě –“
Umlkla. Spatřila protnutý, zkrvavený rukáv.
„Ta paže! Jste zraněn!“
„Vypadá to horší, než to je,“ řekl. „Proto jsem přišel. Přestalo to krvácet. Pojďte, než se vrátíme, doktorovi snad už budou doma.“
Pozamykali a dívka ho vedla temnými ulicemi a přes nezastavěné pozemky. Spěchala, na konverzaci se jí nedostávalo dechu a Steva tísnily nepříjemné myšlenky – nebylo mu do řeči.
Za pár minut došli k chatrči. Okna byla tmavá, což by nic neznamenalo, ale dveře byly dokořán. Steve zaklepal na zárubeň, nedostal odpověď, rozškrtl tedy zápalku. Rymer ležel na podlaze na zádech, paže bezvládně rozhozené.
Pokoj vyhlížel, jak kdyby se jím prohnal hurikán. Nábytek překocený, mezi ním tu a tam šatstvo, prkna vypáčená z podlahy. Dívka k nevidomému poklekla a Steve se jal hledat něco ke svícení. Nakonec našel olejovou lampu, která unikla ničení a knot se rozhořel, zrovna když Rymer otevřel zakalené oči a sedl si. Steve narovnal houpací židli a s pomocí děvčete ho do ní usadil. Starý pán se potil, těžce oddechoval, poznal však dívčin hlas a statečně se k ní usmál.
„Jsem v pořádku, Novo, nic mi není. Někdo zaklepal na dveře a když jsem otevřel, zaslechl jsem zasvištění a to bylo všecko. Až jsem se vzbudil a tys byla tady.“
S úzkostným zamračením náhle vstal a vydal se přes pokoj. Steve mu z cesty rychle odtáhl převrácený stůl. Slepec v rohu namáhavě klesl na kolena, hmataje pod uvolněným prknem. Ruka se vynořila prázdná a Steve mu pomohl na nohy. Stál, ramena unaveně svěšená. „Jsou pryč,“ řekl sklíčeně.
Stevovi tím připomněl hodinky; vytáhl je z kapsy a vložil je starci do dlaně.
„V domě jsme měli zloděje,“ vysvětlovala mu Nova soucitně. „On sice utekl, ale hodinky nějakým zázrakem ležely na podlaze – musel je vytrousit, když ho pan Threefall překvapil. Přišel se mnou. Tohle je pan Threefall.“
Rymer zatápal po Stevově ruce a děkovně ji stiskl. S rozjasněným výrazem laskal a obracel hodinky v jemných bílých prstech.
„Neumíte si představit, jak jsem rád, že jste mi je vrátili, měl jsem v tom úkrytu i peníze, necelých tři sta dolarů. Nejsem ten Midas, jak si lidé myslí, ale těchto hodinek si vážím daleko víc – jsou památkou po otci.“
Pečlivě je vsunul do kapsičky na vestě. Dívka se dala do uklízení, rozestavujíc kusy nábytku na obvyklá místa.
„Radši jdi domů, Novo. Já jsem v pořádku a je už pozdě. Půjdu si lehnout, úklid nechám na zítřek. Jsem unavený.“
Chabě zaprotestovala, ale nakonec se vydali zpět opuštěným liduprázdným předměstím. Steve se kabonil, zarytě hleděl před sebe do tmy a mlčel.
Vrhala po něm kradmé pohledy.
„Co je?“ vybuchla z ničeho nic.
Steve se na ni dolů usmál.
„Co by bylo. Proč se ptáte?“
„Něco se stalo,“ oponovala. „Přemýšlíte nad čímsi, co se týká mne! Něčím nepříjemným.“
Zavrtěl hlavou.
„Mýlíte se. Vy a nepříjemné? To si protiřečí.“
Lichotka ji neodradila. „Vy jste –“ Stála v tiché temné ulici, hledajíc pravé slovo.
„Jste přede mnou na stráži – nedůvěřujete mi! To je ono!“
Steve se zasmál, ale oči se mu zúžily. Tohleto čtení myšlenek mohla být intuice – nebo taky něco jiného.
Zkusil, co udělá trocha pravdy: „Ne, že bych vám nedůvěřoval, jen si nedovedu vysvětlit, proč mi při honbě na lupiče dáte prázdnou zbraň, nu, a navíc mi zabráníte, abych ho chytil.“
Oči jí blýskly a vytáhla se do posledního palce svých štíhlých pěti stop.
„Tak vy se domníváte –“ vyhrkla dotčeně, leč poté ho uchopila za klopy. „Pane Threefalle, prosím, moc vás prosím, musíte věřit, že jsem nevěděla, že revolver není nabity. Patří doktoru MacPhailovi. Vzala jsem ho, jak jsem utíkala z domu – ani ve snu by mě nenapadlo, že není nabitý. A že jsem vás nenechala běžet za lupičem? Měla jsem strach zůstat sama, jsem prostě zbabělec. Já – prosím věřte mi, pane. Buďme přátelé, potřebuji – já –“
Skořápka hrdého ženství z ní opadla. Hájila se s tím drobným bledým obličejem a vzlykáním jak osamělé, ztracené děcko. Steve se cítil provinile. Podezření v něm navzdory slzám neuhaslo, a nevysvětlitelně se hanbil, jako by mu v povaze chyběl nějaký zvláštní rys, který by měl mít – a nemá.
Mluvila dál tak tiše, že musel sehnout hlavu, aby jí rozuměl. Jako kdyby si povídala sama se sebou.
„Bylo to hrozné! Přišla jsem sem před třemi měsíci, protože v telegrafní kanceláři se uvolnilo místo. Najednou jsem byla ve světě úplně sama, skoro bez peněz. A telegrafování bylo to jediné, na čem jsem mohla stavět. Nic jiného neumím. Tohle město – nemohu si zde zvyknout. Je tak holé a bezútěšné. Nikde si nehrají děti. Lidé jsou divní, jsou hrubí a brutální. I ty domy… ulice za ulicí bez zahrad, okna bez záclon, nikde trávník nebo stromy.
Musela jsem zůstat – nebylo kam jít. Zařekla jsem se, že to musím vydržet, dokud neušetřím něco peněz – dost na cestu kamkoliv jinam. Jenže ušetřit to málo trvá dlouho. Ještě že je tu doktorova zahrada – pro mne představuje kousek ráje. Nebýt těch květin, přišla bych snad o rozum. Doktor a paní jsou ke mně hodní. Pár lidí se ke mně chová hezky, ale ostatní… vůbec jim nerozumím. Zpočátku se to nedalo snést – muži i ženy dělali poznámky, a když jsem se polekaně stáhla, říkali, že jsem nafoukaná. Lany – pan Ormsby – mě před nimi zachránil a domluvil jim, aby mě nechali na pokoji. S MacPhailovými dojednal, aby mě u nich nechali bydlet. Pan Rymer mi také hodně pomáhá, dodává mi odvahu, jenže ta mi vydrží akorát jen pokud jsem s ním a slyším jeho hlas.
Bojím se… bojím se tu každého! A nejvíc Larryho! Hodně mi pomohl, ale nemůžu si pomoct. Jde z něho strach – tím, jak se na mě někdy dívá, řečmi, co vede, když se napije. Je to jak kdyby v něm cosi číhalo – vyčkávalo. Neměla bych o něm takhle mluvit, měla bych mu být vděčná… Jsem tak vyděšená! Každý člověk, každý dům mi nahání hrůzu. Je to jak zlý sen – jako noční můra.“
Konejšivě jí na bílou tvářinku položil dlaň, odejmul ji okolo ramen a pevněji držel.
„Tovární města jsou všechna stejná, zlá jak tohleto, i horší,“ utěšoval ji. „Měla bys vidět Hopewell, když Du Pontové otevřeli brány jejich podniku. Chce to čas, aby se zbavila lůzy, co se přihnala ke korytu. A Izzard, zastrčený v poušti, je na tom přirozeně hůř než nové sídliště blíž civilizaci. A přátelství? Proč myslíš, že jsem tady zůstal, místo abych se vrátil do Whitetuftsu? Ovšemže jsme přátelé. My –“
Nikdy se nedověděl, jak dlouho mluvil, co jí navykládal. Až později si pomyslil, že to musel být sáhodlouhý idiotský žvást.
Mlel, co mu slina na jazyk přinesla, jenom aby ji uklidnil a mohl tu drobnou tvář a její teplo cítit co nejdéle. A tak řečnil a řečnil –
 
MacPHAILOVI byli doma; uvnitř se svítilo, když se Nova Vallancová se Stevem proplétali mezi záhony. Přivítali dívku s evidentní úlevou.
Doktor byl malý muž s dobráckým ducatým růžovým obličejem mimo horního rtu, kde si pěstoval mohutný pískově hnědý knír. Lebku měl holou jak koleno. Paní vypadala o hodně mladší – atraktivní blondýnka s mandlovýma modrýma očima a vláčnými pohyby kočky.
„Auto se porouchalo asi dvacet mil od města,“ vysvětloval doktor měkkým hlasem, v němž rachotila tvrdá skotská r. „Musel jsem na něm provést větší operaci, než se zas uráčilo spolupracovat. Přijeli jsme domů a ty nikde! Byli jsme nachystaní vzbouřit město.“
Nova je navzájem představila a pověděla jim o vloupání a o tom, co našli v slepcově chatrči.
Doktor vrtěl lesklou lebkou, mlaskaje pohoršené ts-ts. „Tak se mi zdá, že Fernie zanedbává své povinnosti. Neudržuje v Izzardu náležitý pořádek a klid.“
Nova mu řekla o Stevově zranění. Doktor mu ho vyšetřil, vydezinfikoval a ovázal.
„Jestli paži nebudete nerozumně namáhat, nemusíte ji nosit v šátku. Ostří nevniklo do hloubky, zajelo naštěstí mezi supinator longus a velký palmár, aniž je poškodilo. To vám udělal náš zloděj?“
„Ne, utržil jsem to v pouliční rvačce. Náhodný známý, jmenoval se Kamp, mě doprovázel k hotelu, když nás přepadli nějací pobudové. Odnesl jsem to tímhle, Kampa zabili.“
Když Steve procházel zahradní brankou, dýchavičné hodiny kdesi nedaleko odchrčely třetí zrána. Byl unavený, bolel ho každý sval, a tak se obezřetně, po okraji chodníku, ploužil k hotelu.
U první křižovatky se musel zastavit, aby nechal přejet bláznivého závodníka, o jehož totožnosti nebylo pochyb; krémových Vauxhallů se v městě víc nevyskytovalo. Za ním se hnalo pět velkých náklaďáků a jejich rychlost odpovídala speciálně upraveným motorům. V mračnech prachu, s hřmotem a drnčením se celá karavana řítila směrem k poušti.
Zamyšleně pokračoval v chůzi. Továrna jela nepřetržitě čtyřiadvacet hodin, na tři směny, což se dověděl od dělníků u karet. Ale že by na odvoz hnojiv potřebovala takováto rychlá vozidla… jestli vůbec byla tovární. Zahnul do Hlavní ulice a čelil dalšímu překvapení. Za rohem tiše ševelilo osm válců krémového sporťáku. Jak k němu docházel, Larry Ormsby se natáhl, otevřel mu dveře a podával mu ruku.
Steve se tedy zastavil.
„Naskočte si, svezu vás k hotelu.“
„Díky.“
Steve potměšile zamrkal, z Larryho hezkého obličeje stočil pohled k hotelu vzdálenému ani ne dva bloky, komicky vytáhl obočí a spustil se do nízkého koženého sedadla.
„Slyším, že mezi námi hodláte na čas zakotvit,“ prohodil Ormsby. Vypnul motor. Zalovil v kapse a nabídl mu cigarety v lakovaném pouzdře.
„Slyšel jste správně.“
Steve cigarety odmítl a ukroutil si smotek ze svých zásob. „Je tu pár věcí… nu, líbí se mi tady.“
„Taky slyším, že jste si užil vzrůša.“
„Poněkud,“ připustil vágně. Nevěděl, zda míní bitku, v níž Kamp přišel o život, vloupání u MacPhailů, či obojí.
„Jestli zachováte tohle tempo,“ pokračoval továrníkův podařený potomek, „zanedlouho mě vytlačíte z mé výsadní pozice zdejší hvězdy.“
Steva na zátylku zalechtal nerv. Larry poznámku zaobalil do společenské fráze, ač do ní zamontoval náznak hlubšího významu, sledující určitý cíl… Přece zbůhdarma nekroužil ulicemi, aby ho tu zastavil na kousek řeči. Zapálil si, vdechl kouř a čekal, co z něho vypadne.
„Jediná věc, kterou mi otec krom peněz kdy dal, je zakořeněná buržoazní láska k osobnímu vlastnictví. Trvám na tom, že co je moje, moje taky zůstane. Nevím, co si myslet o cizinci, který si sem přivandruje a ve dvou dnech ze sebe stihne udělat ostentativní černou ovci. Pověst je také jistou formou vlastnictví, ne?
I když je špatná. Nemám dojem, že bych se jí chtěl vzdát – nebo čehokoliv jiného – bez odezvy.“
A už je to tu. Steve si na náznaky nepotrpěl, leč i hlupák by pochopil smysl krásně vybroušeného proslovu: varování ohledně Novy Vallancové. Mírně ho to dohřálo.
„Víte, v Onehunze jsem znal jednoho chlápka, který si myslel, že mu patří celý Pacifik na jih od obratníku Kozoroha, a že má papíry, které to dokazují. Začal s tím ode dne, kdy mu Maoři nakřápli lebku kamenem mele. Věčně si stěžoval, že mu z jeho oceánu krademe pitnou vodu.“
Larry Ormsby hodil nedokouřenou cigaretu do silnice a nastartoval.
„Problém je v tom,“ – opáčil přívětivě – „že člověka to nutí, aby si bránil i to, o čem se domýšlí, že mu patří. Může se ovšem mýlit, což však nijak neovlivní jeho – ech – ochranitelské pudy.“
Steve se dopálil.
„Snad máte pravdu,“ pronesl pomalu s vědomým úmyslem dohnat tuto věc mezi nimi ke krizi. „Já s majetkem nemám dost zkušeností, abych věděl dopředu, co si počít, kdyby mi na něj někdo sáhl. Řekněme, že bych měl – nu, třeba bílou vestu, kterou bych si cenil. Řekněme, že nějaký muž mi vlepí facku a vyhrožuje, že mi vestu poničí. Nespíš bych se v tu ránu na vestu vykašlal a dal mu pořádnou lekci.“
Larry se ostře uchechtl.
Steve chytl zápěstí, které se vymrštilo a přišpendlil je Larrymu k boku; prsty uvyklé zacházet s těžkou holí, měly železný stisk,
„Klid,“ řekl do přivřených tančících očí. „Jen klid.“
Pod úzkým černým knírkem bleskly zuby.
„Okay,“ smál se. „Kdybyste mi to zápěstí pustil, rád bych vám potřásl rukou – cosi jako gesto antebellum. Líbíte se mi, Threefalle, vaše maličkost vydatně přispívá k oživení téhleté nudné díry.“
Doma, v hotelovém pokoji, se Steve pomalu a neobratně svlékl. Levou paži měl ztuhlou, hlavu plnou dotěrných představ. Larry Ormsby a ozbrojený výstup s jeho otcem. Larry Ormsby v důvěrném hovoru s Novou. Kamp umírající v temné ulici, poslední slova ztracená díky maršálovi. Nova s tím prázdným revolverem, s přáním, aby nechal lupiče běžet. Slepcovy hodinky na koberci, jeho odcizené úspory. Kolona náklaďáků, uhánějící do pouště, vedená Ormsbym. Rozmluva ve Vauxhallu s výměnou průhledných výhrůžek.
Bylo mezi jednotlivými případy spojení, nebo se udaly náhodně? Jestli tu byla souvislost – a zkušenost mu radila, aby věřil, že existuje – v čem vězí? Zachumlal se do pokrývky a znovu vstal. Tíseň, která v něm dosud dřímala, mu náhle zaplavila vědomí. Sel ke dveřím, otevřel je a zavřel. Byl to laciný typ, přesto se na dobře naolejovaných pantech otáčely lehce a nehlučně.
„Asi babovatím,“ brumlal si pro sebe, „ale na jednu noc toho bylo už dost.“
Ke dveřím přitáhl prádelník a hůl postavil k posteli, kde na ni snadno dosáhl, zalezl zpátky do postele a usnul.
 
RÁNO v devět hodin ho vzbudilo vytrvalé klepání na dveře. Mládenec z maršálovy kanceláře přinesl vzkaz, aby se do hodiny dostavil k předběžnému výslechu ohledně Kampovy násilné smrti. Ve sprše zjistil, že víc než pořezané rameno ho otravuje tmavomodrá podlitina na zádech – suvenýr z nočního přepadem.
Oblékl se, posnídal v hotelové kavárně a odebral se do pohřební síně Rosse Amthora, kde se konalo slyšení.
Koroner – vysoký suchar s úzkými rameny a nezdravě popelavou pletí – s procedurou spěchal bez ohledu na finesy zákonitého postupu. Steve podal výpověď; maršál vypověděl své a předvedl vězně – rozložitého Rakušana, který zřejmě nerozuměl, natož aby mluvil anglicky. Půl hlavy, krk a spodní část obličeje mu halila silná vrstva obinadel.
„Poznáváte muže, jehož jste srazil?“ tázal se soudce.
Steve si obviněného poctivě prohlédl; z bílé kukly na něho hleděly víceméně jen vyplašené oči.
„Jak ho mám poznat pod těmi obvazy?“
„Tohle je chlap, kterého jsem sebral ze škarpy,“ vpadl Grant Fernie, „ať už jste ho tam srazil, či ne, měl jste si ho líp prohlídnout.“
Steve stáhl obočí. „Já bych ho poznal, kdyby z něj bylo něco vidět.“
„Tak mu trochu těch obvazů sundejte, aby ho svědek mohl identifikovat,“ nařídil koroner.
Fernie tedy obvazy odmotal a odhalil odřenou a napuchlou čelist úplně cizího člověka.
Steve užasle vydechl. Mohl to být člen přepadové bandy, tam ale veškerá podoba končila.
„Poznáváte ho?“ vybafl netrpělivý koroner.
Zavrtěl hlavou.
„Nevzpomínám, že bych ho kdy viděl.“
„Hleďte, Threefalle“ – obrovitý maršál se dolů na Steva škaredil – „tohle je chlap, co ležel ve strouze. Sám jste říkal, že po vás a Kampovi skočil. Tak o co vám jde? Co znamená to vaše nevzpomínám?!“
Steve se tvrdošíjně ohradil.
„Všechno, co můžu říct je, že tohle není ten neřád, kterého jsem omráčil. Byl to Američan, měl typicky americký obličej. Byl stejného vzrůstu, ale tohoto muže neznám.“
Koroner cenil zkažené žluté zuby, maršál se na Steva mračil a přísedící na něho zírali s neskrývaným podezřením. Maršál s koronerem se uchýlili do vzdáleného rohu, kde se šeptem dohadovali, vrhajíce po něm občasný pohled.
„Dobrá,“ oznámil mu koroner, když porada skončila. „Můžete jít. To je vše.“
Steve se vracel do hotelu, v hlavě zmatek. Tenhle nový přínos k místním záhadám mu nešel na rozum. Jak si vysvětlit, že maršál koronerovi klidně předvede cizího člověka? Jak to, že maršál byl na místě ihned po skončení bitky a zbytečným hartusením utopil, co Kamp pokládal za důležité? Jeho příhodný příchod – byla to náhoda? Steve nevěděl; a protože nevěděl, kráčel po chodníku v prabídné náladě.
V recepci ho očekávalo zavazadlo z Whitetuftsu. Vzal je nahoru do pokoje, převlékl se a nato si se svým zmatkem sedl k oknu, kouřil jednu cigaretu za druhou a nevidomě civěl do úzké uličky za hotelem. Aby se okolo jednoho člověka strhlo najednou tolik poprasku a ještě ke všemu v tak malém hnízdě, se vymykalo vší logice – pokud nešlo o plánovaný komplot, aby byl zavlečen do labyrintu zločinných intrik. Proč právě on? A za jakým účelem? Co to vyvolalo? Kde je k tomu jaký klíč? To děvče?
Zmatek z něj opadl. Vyskočil na nohy.
Dole, po druhé straně uličky, šel muž – rozložitý chlap ve špinavých modrácích – chlap s ovázaným krkem a bradou. Z obvazů vyčnívalo dost a byl to ksicht, který Steve znal z nočního střetu. Útočník, jehož zneškodnil.
Vyletěl ze dveří, seskákal tři patra, proběhl okolo recepce a ven zadním vchodem. Do uličky dorazil právě včas, že ještě zahlédl nohu v modrácích mizet ve dveřích sousedního bloku.
Dveře vedly do budovy správních úřadů a firemních kanceláří. Prohledal chodby odshora dolů, ovázaného chlapa nenašel. Vrátil se do přízemí a našel si výhodnou skrýš – chráněný roh blízko zadních dveří a nedaleko paty schodiště. Chlap vešel do budovy zezadu, odejde pravděpodobně stejnou cestou, a on si na něho počká.
Uplynulo patnáct minut, v zorném poli úkrytu se nic nedělo. Potom se od portálu ozval ženský smích, blížily se k němu kroky. Vtiskl se do šera. Kroky mířily ke schodišti, slyšel hlasy muže a rozesmáté ženy. Za moment vykoukl a chvatně se stáhl zpátky – spíš údivem než obavou z odhalení, neboť ti dva na schodech byli do sebe zcela pohrouženi.
Byl to Elder – pojistky a reality. Viděl ho sice zezadu, poznal ho však podle vypaseného zadku v nápadném károvaném obleku. Objímal pas urostlé blondýny. Tvář měla na jeho rameni, hledíc mu koketně do očí – nikdo jiný, než kočkovitě půvabná manželka Dr. MacPhaila!
„To je celé město tak prohnilé?“ ptal se Steve sám sebe, když zašli. „Co uvidím příště?“
Odpověď se dostavila ihned: překotný dusot přímo nad hlavou, pak kroky, které patřily opilému nebo někomu, kdo snad zápasil s fantomem. Nad randál podpatků na dřevěné podlaze se vzneslo zaječení, v němž se děs s bolestí smísil do šíleného vytí – o to hrůznějšího, že vycházelo z lidského hrdla.
Steve pádil vzhůru, bral to přes tři schody, v prvním poschodí se stočil na sloupku, a stál tváří v tvář Davidu Brackettovi, bankéři. Kolísal na široce rozkročených nohou, zsinalý agónií. Ve vousech měl holá místa jakoby vyrvaná nebo sežehnutá, z promodralých rtů vycházela tenká vlákna páry.
„Oni mě otrávili, ti proklatí –“
Pojednou se vytáhl na špičky, tělo se prohnulo a ztuhle padlo nazad, jak padávají mrtvé věci. Nebo lidé.
Steve k němu přiklekl, ač věděl, že zde nic nenadělá, věděl, že Brackett zemřel, ještě když stál. Jak nad mrtvým klečel, na chvíli propadl panice. Což toho vršení smrti na smrt, násilí na násilí, nebude nikdy dost? Měl pocit, že je lapen v monstrózní síti bez začátku nebo konce, její oka slizká lidskou krví. Zmocnila se ho nausea – tělesná i duševní – stáhla mu nitro. Vtom práskl výstřel.
Škublo to s ním, že vyskočil a rozběhl se koridorem, hledaje ve fyzické aktivitě únik z nevolnosti a hrůzy.
Dveře na konci chodby nesly jméno firmy: ORMSBY – chemická společnost, W. W. Ormsby, president. Bez otálení rozhodl, že výstřel vyšel uvnitř. Dokonce jak k nim pádil, dveřmi otřásl další výstřel a tupé žuchnuti bezvládného těla.
Steve zarval za kliku – a uskočil stranou, aby nešlápl na muže ležícího přímo za prahem. U okna, čelem ke vchodu, stál Larry Ormsby, v ruce černou pistoli, v očích divoké veselí, koutky úst cynicky prohnuté.
„Bravo, Threefalle!“ řekl. „Vidím, že se s ohromnou oblibou vyskytnete vždycky v centru bouře.“
Na podlaze ležel W. W. Ormsby. Na levé horní kapse vesty rudly dva zásahy po kulkách. Otvory byly těsně vedle sebe, umístěné s precizností neponechávající ani stín naděje na záchranu. Stevovi blesklo hlavou Nech toho, nebo ti zničím vestu! Prudce vydechl.
Od zavražděného vzhlédl k vrahovi. Larry z něho nespouštěl jasné tvrdé oči. Držel pistoli lehce, s uvolněnou manýrou profesionálního střelce.
„Toto se vás osobně netýká – nebo ano?“ otázal se.
Steve zavrtěl hlavou. V chodbě za zády slyšel pobíhání a směsici rozčilených hlasů.
„To je dobře,“ prohlásil vrah. „V tom případě doporučuji, abyste –“
Do kanceláře se tlačil dav. Jedním z davu byl též maršál Grant Fernie.
„Mrtvý?“ zeptal se s letmým pohledem na oběť.
„Nejspíš,“ přisvědčil Larry.
„Jak se to stalo?“
Larry nezaváhal ani vteřinu. Olízl si rty.
„Stáli jsme s Threefallem a povídali si dole u vchodu, když zazněl výstřel. Já myslel, že byl vypálen zde, on tvrdil, že vyšel z ulice. Šli jsme to zjistit… protože jsme se vsadili, takže Threefall mi teď dluží dolar. Dorazili jsme k podestě, když padl druhý výstřel a vyšel odtud Brackett s touto zbraní v ruce.“
Nabídl zbraň maršálovi, dodávaje: „Musela ho snad ranit mrtvice, protože učinil pár kroků, děsně vykřikl a klesl. Museli jste ho přece vidět.“
„Ovšem,“ řekl Fernie.
„Nu, a Threefall se u něho zastavil, aby mu pomohl. Já jsem se šel přesvědčit, jestli je otec v pořádku – a našel ho tu takhle… Víc nevím.“
 
SHROMÁŽDĚNÍ v kanceláři mrtvého se rozešlo, aniž se Steva kdo přeptal na jeho mínění. Larryho výmysl nepotvrdil ani nevyvrátil – vrahova drzost ho zbavila slov. A když se mu mozek znovu rozjel, popadl ho vztek. Larry z něj udělal spoluviníka a totálního blbce!
Co kdyby řekl pravdu? Pomůže tím spravedlnosti? A jak potom vysvětlí, co dělal v cizím domě v době dvojí vraždy? Kdyby tušil, co se za tím neslýchaným nakupením zločinu skrývá, mohl by se rozhodnout, co podnikne.
Předběžné vyšetřování se bude konat až příští den – dostatek času na rozmyšlenou, zda promluvit nebo ne.
V tu chvíli nebyl schopen sestavit fragmenty tragických událostí do rozumného celku. Mozek mu vřel útržky scén bez ladu a skladu. Předhodil mu Eldera s paní doktorovou stoupající po schodišti – kam? Kam se poděli? Kam se poděl lump s ovázaným krkem a čelistí? Zabil Larry oba, otce i bankéře? Proč se maršál, pakliže není jasnovidec nebo telepat, objevil opět hned po činu?
Steve se v hotelu natáhl na postel a hodinu jen tak ležel. Potom zašel do „Bank of Izzard“, zrušil konto, vyinkasoval svůj vklad, uložil jej do vnitřní tajné kapsy, vrátil se do pokoje a znovu se, tak jak byl, natáhl na postel.
Navečer měl rande s Novou. Sotva vešel do doktorovy předzahrádky, spatřil ji – v zářivém žlutém krepu – na schůdcích verandy. Uvítala ho vřele, očividně šťastná, že přišel. Přisedl si k ní a natočil se, aby viděl do šerého oválu její tváře.
„Co dělá rameno?“ zeptala se.
„Je fajn.“ Zkusmo jím zakroužil. „Slyšela* s o tom dnešním střílení?“
„Och, ano! Pan Brackett zastřelil pana Ormsbyho a sám zemřel najeden z jeho infarktů.“
„Cože?!“
„Tys u toho přece byl!“ podivila se.
„Jistě… co kdybys mi řekla, co se povídá?“
„Ach, mluvil o tom kdekdo, samé nesmysly. Pravdu zná jedině doktor MacPhail – oba vyšetřil, aby mohl napsat –“
„Co říkal?“
„Že pan Brackett zabil pana Ormsbyho – zastřelil ho – ačkoli se zdá, že nikdo neví proč. A než se dostal z budovy, selhalo mu srdce a skonal.“
„Měl nemocné srdce?“
„Ano. Doktor ho už před rokem varoval, aby se šetřil, že jakékoli rozčilení by mohlo být fatální.“
Steve vzal její ruku do svých.
„Teď zavzpomínej! Zmínil se doktor o jeho srdeční chorobě už někdy dřív?“
Patřila mu do očí, mezi obočím drobnou vrásku.
„Ne, nevzpomínám si,“ odpovídala váhavě. „Přece mi nebude svěřovat potíže svých pacientů. Proč se ptáš?“
„Protože Brackett Ormsbyho nezastřelil, a jakékoli selhání srdce, pokud zemřel na infarkt, zavinil jed – žíravina, která mu popálila obličej a vyhlodala vousy.“
Zděšeně si zakryla ústa dlaní.
„Ty myslíš…“ Ztichla. Přes rameno se ohlédla po vchodu do domu, přisedla si blíž a zašeptala: „Nezmínil ses, že – že muž, který byl v noci zabit, se jmenoval Kamp?“
„Ano.“
„Nu, v úřední zprávě o jeho úmrtí uvedl doktor jiné jméno – Henry Cumberpath.“
„Vážně? Určitě se jednalo o téhož muže?“
„Jistěže. Průvan doklad sfoukl na zem a jak jsem ho zvedla, abych mu ho podala, dost nejapně zažertoval“ – rozpačitě se zarděla – „že místo tvého společníka to mohl být také tvůj úmrtní list. Krátce jsem do něj nahlédla a jasně tam stálo Henry Cumberpath. Co o tom –“
Zahradní branka vrzla. Po chodníčku se k nim klátil temný stín a ze tmy se vynořil Larry Ormsby. Když promluvil, jazyk měl ztěžklý a neohebný v souladu s nejistou chůzí. Nepotácel se, jen kráčel jaksi zeširoka.
„Poslyšte,“ mumlal, „jsem zatraceně blízko –“
Steve ho přerušil. „Slečna Vallancová nám jistě promine, když si promluvíme v soukromí.“
Nečekal, co kdo řekne, do Larryho se zavěsil a zatlačil ho zpět k brance, kde se mu vysmekl.
„Musíte odtud vypadnout,“ zavrčel na Steva podrážděně. „Na blbosti nezbývá čas! Musíte pryč –“
„Co to blábolíte? Proč bych měl –“
„Na vaše životy bych nevsadil jediný niklák!“
Dusivě se rozkašlal, kolísaje na vratkých nohou. Steve mu koukl zblízka do tváře.
„Co je to s vámi?“ Přichytil ho za rameno.
Zchváceně se nadechl, ruku přitisknutou na prsa kousek pod ramenem.
„Maršálova kulka – tady nahoře… ale dostal jsem ho, toho obřího mrťafu. Padal z okna – hahaha – jak děcko, když se potápí pro čtvrťák.“ Řval smíchem, chvatně se však ovládl. „Vezměte to děvče a vypadněte! Ne ráno! Hned teď! Za deset minut může být pozdě. Už přicházejí!“
„Ale! A kdo?“ odbyl ho. „Nemám zdání, o čem to žvaníte. Proč bych měl věřit zrovna vám? Udejte aspoň jeden důvod –“
„Pane Bože! On chce důvod!“ hulákal. „Matěje mít, ty vaše důvody! Myslíte, že se vás chci zbavit ze strachu před zítřejším vyšetřováním? Cha! Žádné vyšetřování nebude! Pro Izzard není žádné zítra! A vy –“
Usilovně se sebral, popadl Steva za loket. „Hleďte, já vám to vyklopím, ale maříme drahý čas! Musíte slyšet důvody? Tady jsou.
 
MÁME PROHIBICI, ne? Pašovat chlast ze zahraničí je nákladné. A řešení? Izzard! Celé město je grandiózní kulisa, vybudovaná na alkoholu! Muž, kterého jsem odpoledne poslal ke všem čertům, nebyl můj otec, ale člověk, který ten velkolepý humbuk vymyslel. Možná víte, že dusičnan sodný se vyrábí v nádržích s vyhřívanými spirálami. A jeho osvítil nápad, že tento typ továrny by byl dobrou zástěrkou pro palírnu whisky. A navíc jej skombinoval s plánem, že pojede-li v tom celé město, bude vyloučeno, aby se to proláklo.
Nikdy neuhodnete závratné sumy, jimiž v této zemi disponují lidé ochotní investovat do velkovýroby chlastu – do projektu, kde nehrozí riziko prozrazení. To nemluvím o hochštaplerech, mluvím o vážených bohatých občanech s neposkvrněnou pověstí. Nechcete hádat? Myslete na jakékoli číslo, zdvojnásobte ho, a pořád budete na miliony od správné odpovědi. Ale k věci. Ormsby vzal svůj nápad na východ a našel sponzory – syndikát, který mohl financovat tucet takových Izzardů.
V čele stála svatá trojice: Ormsby, Elder a Brackett. Já v úloze syna měl dohlédnout, aby syndikát neokrádali. Dali mi k ruce pár důvěryhodných poručíků – Fernieho, MacPhaila, poštmistra Hemana a dalšího lékaře, jménem Harker – ten své poslední dostal minulý týden. Nu a Leslieho, který pózoval coby pastor. Sehnat do tohohle Vyhnálova správné osazenstvo nebyl problém. Syndikát rozšířil zvěst, že nové pouštní město je pro každého lumpa bezpečným rájem, pokud bude dělat to, co se mu řekne. Šlapat hezky v lajně.
Sjela se sem spodina ze zchátralých čtvrtí celé Ameriky. Každý z těch dobráků, co o fous unikal před policií a měl dopravní prostředek, zde našel útočiště a práci.
Samozřejmě, že s chátrou se sem vloudili fízlové, ale s těmi jsme si snadno poradili: když došlo na věc, předhodili jsme je zástupcům zákona. Hejno agentů z narkotik a prohibičního sedí ve státních věznicích – uvízli v síti, ani se nestačili rozkoukat.
Oklamat je, nebo falešně obvinit, na to jsme měli štáb profíků – bankéře, doktory, právníky, poštmistry, funebráky i kněze. Prostě armádu.
Bože, nikdy nikde neexistovala větší hra! Nemohla selhat, pokud jsme si ji nezkazili – a my to udělali! Bylo to na nás příliš veliké, příliš mnoho peněz, a stouplo nám to do hlavy. Zprvu jsme to se syndikátem hráli poctivě. Vyráběli jsme chlast a vyváželi ho po železnici v cisternách a v nákladních vozech, jen abychom se těch kvant zbavili. Vydělávali jsme prachy syndikátu i sobě, než přišel Elder se senzační ideou. Lihoviny se vyráběly dál a přitom jsme uskutečňovali plán pro nepředstavitelné zisky. Syndikát jsme z toho vyloučili.
Napřed jsme uvedli do chodu podvod s životními pojistkami. Elder a jeho tři asistenti pracovali zanedlouho jako agenti pro polovinu pojišťoven v zemi. Izzard se hemžil pojištěnci. Lidé, kteří tu nikdy nežili, prošli lékařskou prohlídkou, uzavřeli pojistku a byli umlčeni. Někteří zemřeli jenom na papíře, nebo je zastoupil nějaký nebožtík pod jiným jménem, jindy se pár chlapů na rozkaz prostě zlikvidovalo. Jelo to přesně jak hodinky! Měli jsme profíky a představenstvo města – mašinérii schopnou uskutečnit cokoliv…
Vy jste byl s Kampem tu noc, kdy byl zabit. Nemohl jste vědět, že byl špiclem pojišťovací společnosti – ústavy začínaly čichat čertovinu. Byl tak stupidní, že své zprávy svěřoval poště. Byl tu cizí, takže jsme jeho dopisy zadrželi, přečetli a místo nich jsme odesílali podvrhy. Nato jsme Kampa nechali oddělat a změnili jeho jméno, aby souhlasilo s pojistkou téže společnosti, pro kterou pracoval. Prima žert, ne?
Elderův humbuk se již neomezoval jen na osoby – pojišťoval kde co: auta, domy, nábytek – všechno, co se dá pojistit. Každý důvěryhodný člověk v domě dostal seznam pěti či šesti jmen, takže při posledním sčítání lidu jsme měli populaci pětkrát vyšší než skutečný stav. To nám poskytovalo prostor pro spousty životních a majetkových pojistek, spousty úmrtí a spousty peněz. Náš vliv v kraji a ve státě stoupl o sto procent, učinil hru bezpečnější. I město.
Ulice za ulicí jsou plné neobydlených domů, za dohledem frontálních oken jsou úplně prázdné. Postavit je něco stálo, ale zároveň jsme na nich vydělávali – a až dojde ke konečnému úklidu, vynesou ohromný zisk.
Potom, až se pojišťovací byznys rozběhl, spustili jsme hru v podnikání. V Izzardu je stovka korporací, které nejsou nic než adresy na hlavičkách papíru – ale obligace a akcie se prodávaly od jednoho konce Států k druhému. Kupovaly zboží, platily za ně a my jsme je odesílali odběratelům – někdy dokonce pod cenou – a zvyšovali objednávky, až jsme si u výrobců vybudovali úvěr, jehož to tál by vás ohromil. Jak snadné, když naše papírové podniky zaštítily reference Brackettovy banky! Chtělo to jen opatrně vybudovat kredit, až dosáhne nejvyššího bodu. Zboží se pak odešle překupníkům – a bingo! Město podlehne požáru! Shoří sklady, drahé vily zakoupené mimoměstskými spekulanty, kanceláře a zároveň zmizí veškeré doklady a knihy. Všechno.
Jaka maškaráda! Prožil jsem pekelné chvilky, abych syndikát ukonejšil a utajil před ním, k čemu se chystáme. Vře a bublá podezřením, nedá se to déle odkládat. Čas prostě dozrál. Požár má začít v továrně, vymaže tohle to prohnilé město z mapy! Dohodli jsme se na příští sobotě, kdy se z Izzardu stane halda popela – a halda splatných pojistek. Avšak…
Obyvatelé neznají pravé pozadí – ti, kteří cosi tuší, vezmou úplatek a budou mlčet. A až město lehne v plamenech a kouři, v troskách zůstanou stovky dobře pojištěných těl, a k tomu další stovky pojištěnců, jejichž těla nebudou k nalezení.
Tahle hra nám jednoduše přerostla přes hlavu – taky mám svůj podíl na tom, že vybouchla. Jednou k tomu muselo tak jak tak dojít!
Víte, vždycky jsme sledovali nové příchozí, kteří se nám zdáli moc chytří či poctiví, a pečlivě prověřili každého, kdo se ucházel o místo na poště, železničním depu, telegrafní nebo telefonní ústředně. Pokud si sem tyto společnosti dosadily vlastní lidi, a ti se nedali srovnat do latě, ztrpčili jsme jim pobyt tak, že odtud rádi vypadli.
A před třemi měsíci sem telegrafní společnost najednou dosadila Novu. Zpočátku mě jen přitahovala, až jsem se do ní zamiloval. Ono je tu dost všelijakých žen – nu, většinou právě ten určitý typ. V tomhle světě mi na nějaké té špíně nezáleželo, ale nikdy jsem se nezbavil jisté vybíravosti, co se žen týče. A Nova byla úplně jiná – krásná, jemná a úžasně milá.
Brackett, Ormsby, všichni pohlaváři byli rozhodnutí ji z města vyšívat. Já jsem jim to rozmluvil a zaručil se, že když ji nechají, přetáhnu ji na naši stranu. Opravdu jsem si myslel, že to dokážu. Zdálo se, že mě má ráda, ale to bylo všechno, dál jsem se s ní nedostal. Pohlavárům docházela trpělivost – odrážel jsem jejich nápor, slíbil dokonce, že si ji třeba i vezmu a tak ji umlčím. To se jim nezamlouvalo. Blokovala klíčovou pozici, telegraf, a nebylo snadné zabránit, aby nevystihla, co se děje.
Veliký ohňostroj měl začít příští sobotu. Včera mi Ormsby zavolal jeho ultimatum: věcně mi oznámil, že pokud jí okamžitě nezašiju pusu, hodlají ji eliminovat. Nevěděli, co zjistila a nechtěli riskovat. Varoval jsem ho, že jestli se jí dotknou, zabiju je, ačkoli jsem tušil, že tentokrát si nedají říct.
A dnes došlo ke zlomu. Doneslo se mi, že nařídil, aby Novu večer odstranili. Šel jsem si to s ním vyřídit a v kanceláři zastihl i Bracketta. Ormsby mi mazal med kolem huby, popřel, že příkaz vydal a jak bylo zvykem, nalil všem skleničku. Drink mi připadal podezřelý, nelíbil se mi a radši jsem s pitím nespěchal. Brackett si ho vlil do hrdla, šíleně zaječel, a já Ormsbyho na místě zabil.
Hra najednou vybouchla, všichni si šli navzájem po krku. Fernie – Elderova pravá ruka – po mně dokonce střelil oknem. Teď už nejspíš ztuhl, ale jeho kulka… zakrátko – vy ale můžete Novu zachránit. Musíte! Elder bude v původním plánu pokračovat – pokusí se ji zabít a podpálí město. Pro něho je to teď nebo nikdy. Bude chtít shrábnout všechen zisk –“
Tmu protnul výkřik.
„Steve! Steve!!“
 
PÁDIL přes záhony, jedním skokem se přenesl přes verandu do domu. Za ním dupaly holínky Larryho. Prázdná hala, jídelna, obývací pokoj. V přízemí nikdo nebyl. Vyběhl schody. Pod dveřmi zlaty proužek světla. Nezdržoval se otevíráním, jednoduše je vyrazil. Uprostřed pokoje, opíraje se zadkem o stůl, s Novou zápasil MacPhail! Zezadu ji obemykal pažemi, pokoušeje se ji znehybnit a doktorova paní na ni číhala se zdviženým pendrekem, neboť dívka se zmítala a házela sebou jak rozběsněná kočka.
Instinktivně, bez míření, se holí rozmáchl po přichystané ruce a těžký eben dopadl na rámě ženy, až klesla na kolena. MacPhail děvče pustil, vrhl se mu po nohách, strhl ho k zemi. Stevovy tápající prsty sjely po holé lebce, neudržely tučný zátylek, nahmataly ucho a zaryly se pod něj do masitého krku.
Doktor chrčel, trhnutím se mu vysmekl. Steve si uvolnil koleno, vraziv je doktorovi do tváře. Koutkem oka nad sebou spatřil ženu zvedající černý kožený předmět. Vymrštil ruku po jejím kotníku, minul a pendrek mu sklouzl po zádech. Vykroutil se do kleku a okamžitě se zas skácel pod váhou doktorova těla.
Překulil se, dostal MacPhaila pod záda, na zátylek mu funěl jeho horký dech. Pozvedl hlavu a prudčeji škubl dolů. Znovu ji pozvedl a škubl dolů – bušil lebkou do mužova obličeje jak kovářův perlík. Svírající paže se z něho svezly. Steve vyskočil a zjistil, že je po bitce.
Na prahu stál Lany Ormsby a nad pistolí se ďábelsky šklebil na pí. MacPhailovou, stojící vzdorně u stolu. Pendrek mu ležel u boty.
S druhé strany se o stůl ochable opírala Nova, dlaň na pohmožděném hrdle, oči omámené a prázdné. Steve ji objal okolo ramen.
„Dělejte, Steve! Na hraní nezbývá čas. Máte vůz?“ zachroptěl Larryho hlas.
„Ne, je v opravně.“
Larry ho nevybíravě proklel. „Pojedeme tedy mým, předjede cokoliv. Tady však nemůžete čekat, až s ním přijedu. Vezměte Novu k Rymerovi. Vyzvednu vás u slepcovy chajdy. Je to jediný člověk, na něhož je stoprocentní spoleh. Tak k ďasu jděte!“
Steve se podíval po doktorovi, který se s dobitým obličejem zvedal těžce z podlahy – po jeho zarputilé ženě.
„Co s nimi?“
„Žádný strach,“ dostalo se mu ujištění. „Sbalte děvče a běžte. O tyhle dva se postarám. Budu tam s vozem asi za čtvrt hodiny.“
Steve Nově doporučil, aby si šla obléct teplý kabát a zamyšleně se s pochybami zahleděl na muže na prahu. Nevěřil mu, jenže komu se v tomto krvelačném hnízdě dalo věřit? Snad se alespoň tentokrát ukáže jako normální slušný člověk.
Za pět minut spěchali temnými ulicemi ze včerejší noci. V polovině bloku k nim dolehl tlumený výstřel a hned nato druhý. Nova ke Stevovi vzhlédla. Mlčel, doufaje, že nepochopila, co ty dvě rány znamenají. Ulice zely prázdnotou, nikoho nepotkali. Rymer rozpoznal dívčiny lehké kroky a otevřel jim, ještě než stačili zaklepat.
„Pojď dál, děvče,“ vyzval Novu srdečně a zatápal po Stevově ruce. „Tohle je pan Threefall, že? Vítám vás.“ Místnost tonula ve tmě, šel tedy ke stolu a zapálil olejovou lampu. Steve mu chvatně vypovídal sumář Larryho výpovědi. Tvář slepého muže pohasla, vypadal unavený, jako by s každým slovem zestárnul. A Nova, bílá jak plátno, zděšeně naslouchala.
„Ormsby slíbil, že pro nás přijede vozem. Pojedete ovšem s námi. Pakliže vůbec přijede. Pane Rymere, řekněte, co chcete vzít s sebou a my vám to sbalíme, abychom se pak zbytečně nezdržovali.“ Obrátil se k dívce. „Co myslíš, přijede? A co pak? Nemáš strach se mu svěřit?“
„Já – doufám, není tak zlý… myslím.“
Slepec šel k šatníku v rohu. „Nemám tu nic, co by stálo za odvezení. Měl bych si obléknout něco teplejšího.“ Rozevřel křídla skříně, aby měl v koutku trochu soukromí.
Steve stál u okna, vyhlížeje škvírou mezi roletou a rámem do temné noci, v níž se nic nehýbalo a dívka se ho držela, prsty zachumlané do jeho rukávu.
„Myslíš, že budeme… že to –?“ zašeptala.
Přitáhl ji blíž a zodpověděl otázku, kterou se neodvážila dokončit.
„Zvládneme to, ať už Lany zamýšlí cokoliv. Neboj se. My to dokážem!“
Ze směru od Hlavní ulice štěkla puška. Rada výstřelů z pistole. Odnikud se vynořil krémový Vauxhall a vyhoupl se na chodník, dva kroky od vchodu. Larry bez klobouku, košili roztrženou a odhalující střelnou ránu pod klíční kostí, se protáhl dveřmi, jež mu Steve rychle otevřel.
Larry je za sebou přikopl.
„Izzard krásně prská!“ řehnil se a spráskl ruce. „Tak jdeme, jdeme! Poušť čeká!“
Ze stínu skříně vystoupil Rymer, v každé ruce mohutný revolver. Studené modré oči, z nichž zázračně zmizel mléčný povlak zákalu, se upřely na dva muže a ženu.
„Ruce vzhůru – všichni,“ poručil stroze.
Lany se nepříčetně rozchechtal.
„Viděl’s už někdy blázna, Rymere, když ho to chytne?“
„Dej je nahoru!“
„Pitomče! Já umírám. Čert tě vem!“
Z vnitřní kapsy kabátu beze spěchu vytáhl černou automatickou pistoli.
Chatrčí otřásla exploze Rymerových koltů.
Těžké kulky, které Larryho doslova rvaly na kusy, jej srazily do sedu. Stěna ho ustálila a břitké ostré třeskání jeho lehčí zbraně začlo prorážet hřmění koltů bývalého slepce.
Steve při prvním výstřelu instinktivně uskočil stáhnuv dívku s sebou, nato se na Rymera vrhl ze strany – a v tom okamžiku střelba ustala. Muž se hroutil, kolty jakoby samy ochably. Klouzal Stevovi z rukou – po zápěstí mu přejel krk se suchou křehkostí papíru – a složil se na podlahu do neživé hromady.
Steve jeho kolty pro jistotu odkopl z dosahu a sklonil se k raněnému gangsterovi. Larryho bílé zuby se zaleskly v kratičkém úsměvu.
„Jsem vyřízený, Steve,“ pronesl tiše. „Slepý Rymer – všechny oklamal – tím zákalem – špeh ze syndikátu.“
Projela jím křeč, úsměv se pokřivil a strnul.
„Podáš mi ruku?“ zeptal se po chvíli.
„Jsi dobrý chlap, Lany,“ bylo jediné, co Steva napadlo.
Zdálo se, že umírajícího potěšil. Zasmál se tím jeho obvyklým lehkomyslným způsobem.
„Mnoho štěstí – z Vauxhalla vymáčkneš dobrých sto šedesát,“ vypravil ze sebe.
A potom, zřejmě zapomenuv na dívku, pro kterou nasadil život, se na Steva pousmál a zemřel.
Dveře se s prásknutím rozletěly – dovnitř nakoukly dvě hlavy. Majitelé hlav vcházeli –
Steve skočil, švihl holí, kost zapraskala jak bič a vetřelec se motal nazpět s dírou ve spánku.
„Za mnou!“ křikl k Nově a ucítil její ruce na zádech.
Mezi veřeje se cpali další. Zahřměla neviděná zbraň, ze stropu se odštípl kus dřeva. Steve roztočil hůl a vyrazil. Svit lampy za ním se blyštěl a třpytil na vířícím ebenu práskajícím vpřed a vzad, útočícím jako živá věc – jako strašlivý sférický okruh hrozící smrti. Rytmus vytrvalého bušení do masa a křupání kostí se stal písní, jež zněla nad kletby a hekání bojujících, do stonu a nářku zasažených. Steve s Novou v patách se probil ven.
Smetanová barva Vauxhallu sem tam prosvítala hemžením nohou a těl. Temné postavy se vyhouply na vůz v naději, že jeho výška jim v bitce poskytne výhodu – a Steve, švihaje holí po kotnících, po nohách, je zase srážel dolů. Drobné děvče si teď volnou rukou přitáhl k boku a pod sebe, aby je ochránil před údery z chumlu, stěsnaného tak, že útočníci si navzájem překáželi. Mačkalo se jich kolem něj příliš mnoho, než aby jejich snaha měla nějaký efekt krom holého náporu davu.
Vtom pozbyl hůl – jeden moment ji svíral, v příštím mu zbyla jen prázdná zdvižená pěst. Zmizela, jako by se vypařila. S chodidlem na stupátku přehodil Novu přes dvířka, vrazil ji silou dolů do vozu a na nohy muže, který tam stál – slyšel praskat kosti a chlap se skácel. Ze všech stran po něm chmataly cizí pracky, mlátily do něho a přesto zajásal, když uviděl dívku skrčenou na podlaze, jak těma směšně malýma ručkama pracuje na spuštění auta.
Motor naskočil, začínali se rozjíždět. Přidržel se dvířek a divoce okolo sebe kopal – přes dívčinu hlavu vymrštil ruku, nemaje čas ani na pomyšlení, že by ji měl sevřít v pěst, a tuhé napjaté prsty zaryl do širokého brunátného obličeje.
V té vřavě šumění motoru nadobro zaniklo, ale hýbali se, a jedna z dívčiných rukou se zvedla, uchopila volant a řídila vůz ulicí, kterou ani neviděla. Padl na ni chlap. Steve ho odtáhl – rval z něj vlasy i s kusy kůže. Vůz vybočil, otřel se o zeď domu navěšené postavy doslova ostrouhal. Tlapy svírající Steva z něho odpadaly, berouce s sebou části jeho oblečení. Ze zadního sedadla vytáhl chlapa se zlomenými hnáty, shodiv ho na ubíhající vozovku. Pak se překulil do vozu vedle Novy a padl do sedadla.
Za nimi vybuchly pistole. Z domu vepředu na ně vyprázdnila zásobník trpce znějící puška – naštěstí proděravěla pouze blatník. A potom poušť, bílá a hladká jak gigantické nemocniční lůžko. Jakékoli pronásledování nechali daleko vzadu.
Nova ubrala plyn. Zastavila.
„Jsi okay?“ vyděsil se Steve.
„Já ano, ale ty jsi –“
„Celý a v pořádku,“ ujistil ji s ulehčením. „Převezmu řízení.“
„Ne! Rozhodně ne!“ opřela se. „Ty krvácíš, jsi –“
„Ne! Rozhodně ne!“ opičil se po ní. „Radši vyjeď. Izzard není tak daleko, abychom se mohli radovat, že jsme v bezpečí.“
Měl strach, že kdyby se ho snažila ošetřit a zaflastrovat, rozklížil by se jí pod rukama. Aspoň se tak cítil.
Nastartovala a vyjela. Přepadla ho děsná únava, oči se mu klížily. Bože, to byl ale boj!
„Pohleď na oblohu!“ vzkřikla.
Otevřel těžká víčka. Před nimi, nad nimi obloha zrudla a rozsvítila se z černomodré do vínové, do růžové. Otočil hlavu, pohlížel zpátky. Tam, odkud unikli, hořela monstrózní vatra, barvící nebesa brilantní září.
„Sbohem, Izzarde,“ řekl se zívnutím a rozložil se v sedadle pohodlněji.
Díval se do plamenně zrůžovělé oblohy před vozem.
„Máti má ve své zahradě v Delaware astry, které někdy vypadají stejně, budou se ti líbit.“
Hlava mu s opěradla sklouzla na její rameno a usnul.