TOM, DICK NEBO HARRY

Tom, Dick or Harry, Jan 1925

 
 
Nepoznal jsem, jestli Frank Toplin je malý nebo vysoký. Viděl jsem z něho pouze oblinu hlavy podepřenou mnoha polštáři – holý skalp a vrásčitý obličej, obojí v barvě a textuře starého pergamenu. Ostatek těla na širokém loži se čtyřmi sloupky halila vysoká vrstva pokrývek.
V ložnici luxusního bytu u něj seděla jeho kulaťoučká paní, bílé ducaté tváře pokryté stopami věku jak jemné rýhy ve slonovině; a dcera Phyllis, chytrá a mezi jejími mladými vrstevníky značně populární. U stěny rozpačitě postávalo vysoké kostnaté děvče v bílé zástěrce a čelence.
Představil jsem se coby zástupce sanfranciské pobočky Severoamerické všeobecné pojišťovny. Svým způsobem jsem jím byl. Momentálně jsem v přiznání, že jsem zaměstnancem Kontinentální detektivní agentury, jehož si všeobecná vyžádala, neviděl žádný přínos. Tuto část jsem prozatím zamlčel.
„Chci seznam ztracených věcí,“ řekl jsem Toplinovi. „Napřed však –“
„Věcí?“ Kulatá holá lebka se zvedla z polštářů a její majitel si postěžoval stropu: „Sto tisíc dolarů, ani o niklák míň, a on tomu řekne věci!“
Manželka mu buclatou ručkou tlačila hlavu zpátky do polštářů.
„Franku, nesmíš se tolik rozčilovat. Uškodíš si,“ uklidňovala rozhořčeného pacienta.
Mladé Phyllis se zatřpytila velká černá kukadla a potají na mne mrkla.
Muž v posteli se ke mně znovu natočil, kapánek zahanbeně se usmál a odkašlal si.
„Nu, když vy, lidi, těch sto tisíc nazýváte ztracenými věcmi, hádám, že z nich uvidím tak leda pětadvacet.“
„Takže těch sto tisíc stojí?“
„Ovšem. Nic nebylo pojištěno do plné hodnoty. A některé jsem nepojistil.“
Což bylo obvyklé. Nevzpomínám si na jediný případ, kdy odcizené předměty byly pojištěny do mezní výše jejich ceny – pojistka pokaždé kryla tak polovinu, v nejlepším případě tři čtvrtiny skutečné hodnoty.
„Co kdybyste mi přesně popsal, co se dělo,“ navrhl jsem mu a abych zarazil další obvyklé výlevy, chvatně jsem dodal: „Vím, že jste to už vyložil policii, ale chci to slyšet přímo od vás, ne v interpretaci.“
„Včera večer jsme se oblékali na oslavu u Bauerových. Z bankovní schránky jsem vyzvedl manželčiny a dceřiny šperky, které chtěly – vše prvotřídní kousky – a přinesl je domů. Oblékal jsem si kabát a zavolal na ně, aby si pospíšily, když někdo zazvonil.“
„Kdy to bylo?“
„Kolem půl deváté. Vyšel jsem odtud do chodby a do obývacího pokoje a plnil si pouzdro doutníky, když Hilda“ – ukázal hlavou k vytáhlé služebné – „najednou do pokoje couvala pozpátku. Chystal jsem se jí zeptat, jestli se nezbláznila, když vtom jsem uviděl lupiče. On –“
„Okamžik, prosím.“ Obrátil jsem se k Hildě. „Co se stalo, když jste přišla ke dveřím?“
„No co! Samosebou jsem otevřela a ten mužskej tam stál, a měl revolver – a on mně ho vrazil do břicha a zatlačil mě do obejváku, kde byl pán a on po panu Toplinovi vystřelil, a –“
„Jak jsem ho spatřil s revolverem v ruce“ – slova se opět ujal pacient – „lekl jsem se a cigártaška mi vyklouzla z prstů. Snažil jsem se ji zachytit, než spadne na zem… nemá smysl nechat zničit drahá cigára, ne? Jednal jsem pudově – pouzdro prostě padalo, já ho chtěl chytnout a ten lump si asi představoval, že sahám po zbrani, či co… nu a střelil mě do nohy. Paní a dcera slyšely výstřel, přiběhly a on na ně namířil, sebral jim všechny klenoty a přinutil je, aby mi obrátily kapsy. Nato je přiměl, aby mě odvlekly do dceřina pokoje a do komory šatníku. Tam nás tři zamkl. A celou tu dobu neutrousil jediné slovo – ani slovíčko – vždycky jen ukázal revolverem nebo levou rukou.“
„Utrpěl jste těžké zranění?“
„To závisí na vaší důvěře ve mě nebo v doktora. Ten tvrdí, že to nic není – pouze škrábnutí, postřelená noha je však moje, ne jeho! To by asi zpíval jinou!“
„Oslovil vás, když jste mu otevřela?“ zeptal jsem se služebné.
„Ani nepozdravil, pane.“
„Pokud tu byl, neslyšeli jste, že by něco řekl?“
„Neslyšeli.“
„Co bylo pak, až vás zamknul?“
„Nevím,“ řekl Toplin. „Potom přišel McBirney a policista. Pustili nás ven.“
„McBirney? To je kdo?“
„Domovník. Správce domu.“
„Kde se tu ten policista tak najednou vzal?“
„Domovník slyšel výstřel a přiběhl nahoru právě když lupič po krádeži vyšel na schodiště. Lupič se obrátil, uháněl nahoru do jednoho bytu v sedmém patře… Tam zůstal. Držel slečnu Evelethovou, která byt obývá, revolverem v šachu – až měl možnost vyklouznout a zmizet. Než vypadl, ještě ji revolverem uhodil, takže upadla do bezvědomí. A to je všechno. McBirney zavolal na policii hned, jakmile toho lupiče spatřil, jenže ta přijela příliš pozdě, aby byla co platná.“
„Víte, jak dlouho jste tam byli uvězněni?“
„Pouze přibližně. Odhadem deset-patnáct minut.“
„Můžete mi lupiče popsat?“
„Byl malý a štíhlý a –“
„Jak vysoký?“
„Asi jako vy, možná menší.“
„Mezi 170-175 centimetry. Kolik mohl vážit?“
„Och, to nevím. Nějakých 50 kilo. Takové vyžle.“
„A stáří?“
„Ne víc, než dva – či třiadvacet.“
„Ale papá,“ namítla Phyllis, „bylo mu spíš ke třicítce.“
„Paní Toplinová, co soudíte vy?“
„Odhadla bych ho na pětadvacet.“
„A vy?“ zeptal jsem se služebné.
„Nevím, pane, ale moc starý nebyl.“
„Světlý nebo spíš tmavý?“
„Byl to blondýn,“ ozval se Toplin. „Potřeboval oholit, měl plavé zanedbané strniště.“
„Spíš světlehnědé,“ opravila ho Phyllis.
„Možná, ale určitě bylo světlé.“
„Barva očí?“
„Těžko říct. Štítek čapky měl stažený pomalu až na nos, takže se zdály dost tmavé, ale možná jen proto, že byly ve stínu.“
„Jak byste popsali viditelnou část jeho obličeje?“
„Ta byla bledá, dost slabošská, s malou bradou. Z jeho vizáže jsme toho moc neviděli – límec kabátu měl zdvižený a čapku staženou dolů.“
„Co měl na sobě?“
„Modrou baseballovou čapku, modrý oblek, černé polobotky a černé rukavice – hedvábné nebo bavlněné.“
„Byl upravený, nebo vypadal otrhaně?“
„Oblek byl z laciné látky, hrozně pomačkaný.“
„Jakou měl zbraň?“
Phyllis se se svými vědomostmi vytasila dřív, než si otec sesumíroval odpověď. „Pro papá a Hildu to byl revolver, měl však automatickou osmatřicítku.“
S námahou jsem potlačil úsměv. „Kdybyste ho viděli, poznali byste ho?“
„Ano,“ přisvědčili.
„Chci seznam všeho, co si odnesl a pokud možno s podrobným popisem každého šperku – cenu, již jste za něj zaplatil, a kde a kdy jste jej koupil.“
Seznam byl hotov v necelé půlhodině.
„Znáte číslo bytu slečny Evelethové?“
„702 – o dvě poschodí výš.“
Vydal jsem se tam a zazvonil. Dveře mi otevřela dívka něco přes dvacet, jejíž nos zdobil široký pruh leukoplasti. Měla jasné kaštanově hnědé oči, tmavé vlasy a postavu sportovkyně.
„Slečna Evelethová?“
„Ano.“
„Jsem z ústavu, kde si pan Toplin pojistil své klenoty. Sháním o loupeži informace, pokud jaké –“
Dotkla se poraněného nosu a smutně se usmála.
„Část mé informace je dost očividná, pravda?“
„Jak se to stalo?“
„Pokuta za ženskou zvědavost. Zapomněla jsem, že je lepší, když si člověk hledí svého. Vy však nejspíš chcete slyšet, co o tom lumpovi vím. Něco před devátou domem zaduněl výstřel a já jsem pootevřela dveře a vykukovala do chodby, když vtom se objevil chlap s pistolí a štěkl na mne ‚dovnitř, ženská!‘ Nebyla jsem dost pohotová, abych dveře zabouchla. Ustoupila jsem a on je za sebou přikopl.“
„Kde je požární schodiště?“
„Moje okna k němu neústí a taky jsem mu to řekla, ale nevěřil mi. Tlačil mne před sebou ke všem oknům, svoji požární spásu samozřejmě nenašel. Začal se vztekat, jako by to byla moje vina. Byl to takový poloviční mužský a nelíbilo se mi, jak mi sprostě nadává, a tak jsem se ho pokusila uzemnit. No – ale chlap je přece jen dominantní zvíře. Lidově řečeno mě praštil do nosu a nechal ležet, padni kde padni. Byla jsem napůl omráčená, jako omámená, a když se mi podařilo vstát, byl pryč. Vyběhla jsem do chodby, ale to už na schodišti pobíhala policie. Vypověděla jsem jim s brekem, co se přihodilo, a oni mi řekli o loupežném přepadení Toplinových. Dva byli tak laskaví, že se do bytu vrátili se mnou a prohledali jej. Já ho ve skutečnosti neviděla odcházet a on se mohl lišácky někam schovat – v zoufalství skočit do šatníku a skrývat se tam, až se vše uklidní. Ale nikde ho nenašli.“
„Když vás srazil, vzpomenete si, jak dlouho jste se probírala, než jste vyběhla do chodby?“
„Och, asi tak pět minut. Možná že ani to ne.“
„Jak ten muž vypadal?“
„Malý, menší než já; na obličeji měl několikadenní strniště světlých vousů a na sobě obnošený modrý oblek s černými rukavicemi.“
„Jak starý?“
„Moc ne. Vousy byly řídké, obličej působil dost chlapecky – mladistvě.“
„Všimla jste si očí?“
„Modré. Vlasy, které mu čouhaly pod okrajem čepice, byly velmi světlé, takřka bílé.“
„A hlas?“
„Hluboký bas. Mohl ho ale předstírat.“
„Poznala byste ho, kdybyste ho znovu spatřila?“
„Ano. Jistě.“ Opět se jemně dotkla proužku leukoplasti. „Můj nos by ho poznal, jak praví přísloví.“
Z bytu slečny Evelethové jsem sjel do kanceláře v přízemí, kde jsem našel McBirneyho s jeho paní, kteří dům spravovali. Paní byla vedle něho drobínek s hranatou bradou a nosem Xantipy. On byl zato mohutné chlapisko: široká ramena, pískově hnědé vlasy i bradka, dobromyslný bezelstný úsměv a moudré, vodnaté průzračné šedé oči.
S měkkým jižanským protahováním a polknutými koncovkami mi o loupeži povyprávěl, co věděl.
„Na čtvrtým patře měli ucpanej odpad. Spravoval jsem ho, když jsem zaslech výstřel. Šel jsem nahoru zjistit, co se děje a zrovna když jsem měl Toplinovic dveře na dohled, vyběhne z nich cizí chlap. Oba jsme se uviděli naráz – a on na mě namířil bouchačku. Moh jsem udělat spoustu věcí, ale jediný, co mě v tu chvíli napadlo, bylo skrčit se a uhnout z dostřelu. Slyšel jsem ho pádit nahoru a zved jsem se akorát včas, abych ho zahlíd na konci podesty k šestýmu patru.
Nešel jsem po něm. Neměl jsem zbraň, jen prázdný ruce, ale spočítal jsem si, že ho máme v pasti. Člověk se na střechu dostane ze čtvrtýho i pátýho poschodí, ale vejš už ne. A Toplinův byt zabírá většinu pátýho – má deset místností. Hádal jsem, že toho grázla máme, ježto dole od výtahu jsem moh vidět na hlavní i zadní vchod. Přivolal jsem výtah, a klukovi, co ho obsluhuje řek, aby zmáčk alarm a pohlídal požární schody, dokud nepřijedou poldové.
Má žena mně za minutu či dvě donesla můj kolťák a zprávu, že Martinez – bratr toho kluka od výtahu – zavolal na stanici. Únikový cesty byly teda hlídaný – no, ten chlap je ale nepoužil a zakrátko nato dorazila policie. Celá smečka z naší stanice.
Toplinovy jsme objevili v šatníku, a potom jsme začli prohledávat dům. A pak po schodišti utíkala slečna Evelethová, obličej a šaty samá krev, a řekla nám, že ji doma přepad. Byli jsme si jistý, že ho máme. Jenže neměli. Prohledali jsme od sklepa všecky byty, všecky místnosti, i střechu, a nenašli z něho ani chlup.“
„Ovšem, jak bys mohl!“ vyjela na něj maličká žena. „Kdybys byl –“
„Pravda,“ pronesl hromotluk nedotčeně jako muž smířený s obvyklým údělem manželčiných výtek. „Kdybych byl filmovej hrdina, skočil bych po něm, slízl pár děr a vydech naposled. No, já nejsem blázen jak starej pan Toplin, abych to slíz do nohy, nebo jak Blanche Evelethová s přeraženým nosem. Řídím se rozumem a vím, kdy jsem prohrál. A rozhodně neskáču po žádný zbrani!“
„Ba! Ty nikdy neuděláš nic, co by –“
Tenhle manželský výjev nikam nevedl, vložil jsem se do něj tedy otázkou adresovanou ženě. „Kteří nájemníci se přistěhovali poslední?“
„Pán a paní Jeraldovi – před dvěma dny.“
„Číslo bytu?“
„704 – vedle slečny Evelethové.“
„Co jsou zač?“
„Pocházejí z Bostonu. Pan Jerald tu má založit odvětví jakési výrobní společnosti. Je mu nejmíň padesát – hubenej, vypadá nemocnej.“
„Pouze on a paní?“
„Ano. Ona je na tom se zdravím taky špatně – nějaký ten rok strávila v sanatoriu.“
„A dál?“
„Dalším novým nájemníkem je pan Heaton, číslo 505. Bydlí tu pár tejdnů; nyní je v Los Angeles. Odjel před třemi dny a říkal, že bude pryč čtrnáct dní, a abysme dohlídli, aby mu u dveří neležely letáky či nějaká pošta.“
„Jak vypadá a jeho povolání?“
„Pracuje v divadelní agentuře. Má panděro a červenou povadlou pleť.“
„A další?“
„Slečna Evelethová. Taje tu měsíc.“
„Ještě někdo?“
„Wagenerovi v 923. Budou tu asi tak dva měsíce.“
„Popište je.“
„On je v důchodu; pracoval, nebo vlastnil realitní kancelář. Pak paní a syn Jack. Chlapcovi je okolo dvaceti. Často ho vídáme s Phyllis Toplinovou.“
„Toplinovi tu bydlí jak dlouho?“
„Příští měsíc to bude pět let.“
Další dotaz náležel jejímu manželovi.
„Policie prohledávala všechny byty bez rozdílu?“
Pokývl. „Jo. Vlezli jsme do každýho pokoje, alkovny a každýho šatníku od sklepa po střechu.“
„Měl jste možnost si lupiče dobře prohlédnout?“
„Baže. Na podestě nad Toplinovic dveřma je světlo, a svítilo mu přímo do ksichtu.“
„Byl to někdo z vašich nájemníků?“
„Ne. Rozhodně nebyl.“
„Poznal byste ho?“
„To se vsaďte.“
„Jak vypadal.“
„Malej skrček; blonďatej grázl okolo třiadvaceti ve starým modrým obleku.“
„Chtěl bych si promluvit s Martinezem a jeho bratrem. Jsou k zastižení?“
„Mladší z bratrů se jmenuje Ambrose.“ Podíval se na hodinky. „Jo. Teď by měli mít šichtu, začíná jim ve dvě.“
Vyšel jsem do haly. Hoši tam byli a házeli si čtvrťákem o orla či hlavu. Na první pohled bylo znát, že jsou sourozenci; měli tytéž jasné bystré oči a orientální rysy Filipínců. K mému šetření přispěli velice málo.
Ambrose šel dolů do haly ihned, když McBirney poručil, aby jeho bratr uvědomil policii, a nato pádil k zadním dveřím, aby zaujal post u požárních schodišť. Jedno se klikatilo po zadní stěně budovy, druhé po boční, a když od rohu kousek odstoupil, měl pod dozorem obě dvě, včetně zadního východu.
K osvětlení jejich železné konstrukce přispívaly navíc lampy z ulice, viděl na ně tudíž celou cestu až ke střeše. Nikdo se na nich nevyskytl.
Martinez vzbouřil policii, a pak držel hlídku u hlavního vchodu a paty vnitřního schodiště. Nic neviděl.
Právě jsem skončil výslech mladičkých Filipínců, když se rozrazila křídla dveří a vpochodovali dva chlápkové. Jednoho jsem znal: Bill Garren, policejní detektiv z pawnshopské vyšetřovací jednotky. Druhým byl útlý plavovlasý mladík v kalhotách dle poslední módy, rozevlátém krátkém převlečníku s mohutnými ramenními vycpávkami a polobotkami z umělé kůže, které měly béžové proužky, aby ladily s kloboukem a rukavičkami. Tvářil se zarputile a naštvaně, jako by mu Garrenův doprovod nebyl po chuti.
„Kriste, co ty tady děláš?“ halekal na mne detektiv přes celou halu.
„Toplinovu záležitost – potažmo k pojišťovně,“ vysvětlil jsem se smíchem.
„No a? Dostal ses s tím někam?“
„Akorát se chystám vynést trumf.“ Smích mi na rtech poněkud ztuhl, neboť to nebylo úplně pravdivé, ani moc vtipné.
„Čím víc, tím líp, aspoň je to veselejší,“ uchechtl se. Pohodil hlavou k nastrojenému mládenci. „Já už svůj vynesl. Pojď, půjdeš s náma.“
Nastoupili jsme do zdviže a Ambrose nás vyvezl do pátého poschodí. Ještě předtím, než stiskl zvonek, vypovídal mi narychlo vše, co zjistil.
„Tenhle výlupek se před chvilkou snažil udat prsten v krámu na Třetí ulici – smaragd vroubený diamanty. Vypadá jako část lupu u Toplinů. Teď si hraje na rybu, jako by byl němej. Zatím. Ukážu ho těm lidem, a potom si ho vezmu k sobě do soudní budovy a tam ho zmáčknu. Slova se z něj budou pěkně sypat dokonce v celých větách. Za to ručím!“
Zatčený chlapec civěl strnule stranou, Garrenovy pohrůžky s ním nehnuly. Detektiv zazvonil, otevřela Hilda a když viděla našeho frajera, vyvalila oči. Cestou do obývacího pokoje, kde dámy popíjely čaj, však nic neříkala. Obě se na nás podívaly.
„Ahoj, Jacku!“ usmála se na zajatce Phyllis.
„Ahoj, Phyl,“ utrousil na půl úst, nevěda kam s očima.
„Přátelé, ha? Kdo by to byl tušil?“ vybafl Garret na dívku.
Zvedla bradu a ač celá zrudla, povýšeně si ho změřila. „Neráčil byste si sundat klobouk?“ prohodila drze.
Bill není žádný bimbo, ale nemá v sobě špetku taktu. Pošoupl si svou pověstnou hučku do týlu a otočil se k paní matce.
„Už jste toho mládence někdy viděla?“
„Proč se ptáte? Jistěže!“ zvolala kyprá matrona. „To je mladý pan Wagener. Bydlí přímo nad námi.“
„Nu,“ bez meškání vynesl svůj trumf, „pan Wagener byl přistižen, jak se pokouší střelit tento prsten.“ Zalovil v kapse, vyprostil odtud nápadný, zeleně a bíle zářící prsten zároveň s chuchvalečky prachu a smetí z tabáku.
„Poznáváte ho?“
„Ovšem!“ přisvědčila, zkoumajíc jeho tvar. „Patří Phyllis. Ten lupič –“ uprostřed věty se zarazila, když jí začalo docházet meritum věci. „Jak mohl pan Wagener –“
„Ano. Jak?“
Dívka se ke Garrenovi zpupně obrátila zády. „Já vám to vysvětlím,“ oznámila nikomu zvlášť.
Připomněla mi bombastickou reklamu na detektivní film, která víc slibovala, než splnila, leč…
„Tak dál, prosím,“ povzbudil ji.
„Když rozčilení a povyk utichl, našla jsem jej v rohu předsíně nedaleko dveří. Zloděj ho asi upustil. Taťkovi a mamce jsem nález zatajila, protože jsem si myslela, že rozdíl nevyjde najevo, a byl přece pojištěný. Tak jsem si řekla, že bych ho mohla prodat a být v balíku. Zeptala jsem se Jacka, jestli by to pro mne udělal a on souhlasil – prý ví, jak to zařídit. Jinak s tím nemá nic společného. Nenapadlo mě, že bude tak hloupý a pokusí se ho hned zbavit!“
Vyčítavě vzhlédla k provinilému komplicovi.
„Vidíš, cos nám nadrobil?!“
Zavrtěl se a vzdorovitě dál civěl na své boty.
„Ha! Ha!“ zvolal Bill Garren kysele. „To je fakt vymakaný! Už jste někdy slyšela ten fór o dvou Skotech, kteří omylem vlezli do Y.W.C.Y?“
Neprozradila, jestli fór slyšela či nikoliv.
„Madam,“ děl jsem uctivě, abych uhladil, co se dalo. „Kdybyste si Jacka představila v jiných šatech, s několikadenním strništěm, mohl být oním lupičem?“
„Ne!“ vrtěla důrazně hlavou. „Ne! V žádném případě!“
„Ukliď někam tu tvou výhru, Bille,“ navrhl jsem. „Pojď tamhle do rohu, musím ti něco pošeptat.“
„Jo? Okay.“
Doprostřed pokoje přitáhl těžkou vyřezávanou židli, Wagenera do ní nelítostně usadil a připoutal náramky. Což nebylo právě nutné, leč osazenstvo Billovi nadobro zkazilo náladu, když jeho vězně odmítlo identifikovat coby zloděje. Byl vzteklý, přímo jsem cítil, jak to v něm vře. Vyšel jsem do chodby, odkud jsme měli obývák pod dohledem, aniž mohli slyšet naši tichou domluvu.
„Je to prostinké,“ šeptal jsem mu do velkého zlostně rudého ucha. „Je pouze pět možností, jak k tomu mohlo dojít. Ad jedna: Wagener ty věci ukradl pro Toplinovy kvůli pojistce. Ad dvě: Toplinovi loupež připravili a Wagenera přemluvili, aby ji provedl. Ad tři: Wagener to s tím děvčetem nalíčili sami, aniž o tom její rodiče věděli. Ad čtyři: Wagener to provedl sám a děvče ho kryje. Ad pět: Děvče nám řeklo pravdu.
Nic z uvedeného však nevysvětluje, jak její papá přišel k úrazu. A proč ten tvůj malý zločinec byl tak děsně naivní, že se s prstenem hned rozběhl do města… to asi neobjasní žádný systém. Které variantě z těch pěti bys dal přednost?“
„Líbí se mně všecky,“ vrčel. „Jenže nejvíc se mně líbí ta má: že jsem toho holobrádka nachytal, jak pedluje horkej šmuk. To mně úplně stačí. Dohady nechám na tobě, ‘seš za to placenej. Jsem spokojenej, víc nežádám.“
„Dobře,“ souhlasil jsem. „Jak teď případ stojí, Severoamerická by na pojistce prodělala. Rád bych do toho zavrtal hlouběji a nechal zavřít kohokoli, kdo tu chuligánštinu ušil. Na mládence shodíme všechno, co se dá, strčíme ho do chládku, a potom se uvidí, komu se dá šlápnout za krk.“
„Fajn. Moh bys sem předvést domovníka a tu ženskou – Evelethovu? Já zatím kluka ukážu Toplinovi a vyzpovídám služku.“
Pokývl jsem a vyšel z bytu. Dveře jsem nepřibouchl, nechal je nedovřené. Přivolal jsem výtah, dal se vyvézt do sedmého poschodí a Ambroseovi nařídil, aby sehnal McBirneyho a poslal ho do Toplinova bytu. Poté jsem zazvonil na Blanche Evelethovou.
„Mohla byste na minutku přijít dolů? Máme tam vykuka, který by mohl být oním přítelem z minulé noci.“
„Že se ptáte!“ Vykročila ke schodům po mém boku. „A jestli je to ten pravý, můžu mu oplatit můj poničený sličný vzhled?“
„Jistěže,“ slíbil jsem. „Můžete s ním naložit, jak se vám zlíbí, jen ho nezřiďte tak, že bychom ho nemohli předvést soudci.“
Davové shromáždění se tentokrát konalo v ložnici hlavy domácnosti. Pohled na Garrenův obličej mi prozradil, že starý pán ani služebná mu vězně neschválili.
Ukázal jsem na Jacka Wagenera. Blanche se rozčarovaně ošklíbla. „Zmýlil jste se. To není on.“
Garren ji spaloval pohledem. Kdyby oči mohly vraždit… Bylo jasné, že jestli se Toplinovi s mladým Jackem dohodli, je jisté, že ho nezradí. Bill proto spoléhal na výpověď dvou cizích osob: Blanche Evelethové a domovníkovu. A teď právě jedna vybouchla.
V tom momentě zařinčel zvonek a služebná uvedla posledního svědka. Nadějně ožil.
Opětovně jsem označil Jacka Wagenera stojícího vedle policejního detektiva a hledícího zarytě do země.
„Znáte ho, McBirney?“
„Jo. Wagenerův syn. Jack.“
„Je on tím mužem, který vás včera večer ohrožoval pistolí?“
Vodnaté oči se mu užasle vykulily.
„Ne,“ pronesl s rozhodností, ale v obličeji mu začínaly klíčit pochybnosti.
„Ve zmuchlaném obleku, neoholený – mohl to být on?“
„Ne-e-é,“ protáhl. „Nemyslím, ačkoli… Víte, teď když se nad tím zamejšlím, na tom chlápkovi bylo cosi známýho, a možná… U všech hromů, myslím, že byste moh mít pravdu – ale krk bych na to nedal.“
„To stačí!“ zahartusil Garren znechuceně.
Způsob, jak domovník výpověď zamotal, ji zcela znehodnotil. Nebyla k ničemu. Ona mnohdy neobstojí ani pozitivní identifikace, jak jsem se mnohokrát přesvědčil. Spousty lidí, kteří se v právních otázkách nevyznají – a někteří, co se vyznají, nebo by se vyznat měli – dali nepřímé evidenci špatnou pověst. Bývá zavádějící. A není divu – nejmenší spolehnutí je na lidskou paměť.
Vezměte kteréhokoli člověka – pokud to není jeden ze sta tisíc, s myslí vytrénovanou tak, aby se držela věci (a ani to ne vždycky) – uveďte ho do vzrušující situace, poskytněte mu pár hodin, aby o ní diskutoval a přemýšlel, a potom se ho zeptejte. Vsadím dolar proti koblize, že budete těžko hledat nějakou souvislost mezi tím, co viděl, a co říká, že viděl.
Stejně jako tenhle McBirney – ještě hodinka a bude zralý vsadit život na fakt, že lupičem je Jack.
Garren chytl chlapce za křídlo a šíboval ho ke dveřím.
„Kampak, Bille?“
„Nahoru. Promluvit si s jeho lidma. Jdeš se mnou?“
„Počkej chvilku. Chystám se uspořádat party,“ zval jsem ho. „Napřed mi ale řekni, jestli ta první várka policistů odvedla dobrou práci.“
„Nevím, co dělali. Dostal jsem se sem, když ohňostroj skoro končil. Bylo mi řečeno, že hoši učinili vše, co měli.“
Stáli jsme okolo postele starého pána jak různorodý sbor sudiček: manželka s dcerou, domovník, Blanche Evelethová, Garren se svým zajatcem a já. Otočil jsem se k Franku Toplinovi, neboť můj proslov byl adresován víceméně jemu.
„Někdo mě tahal za nos,“ zahájil jsem. „Kdyby vše, co jste mi během vyšetřování napovídali, byla pravda, byl by pravdou i dědičný hřích. Výpovědi jí neodpovídají – ani zdaleka ne. Vezměte toho ptáčka, co vás obral. Připadá mi dobře obeznámený s děním ve vaší rodině. To mu přálo štěstí, že vás přepadl v době, kdy kupa klenotů byla tak příhodně po ruce? Proč se nevetřel do jiného bytu – nebo konečně i do vašeho, ale v jiný den? Já na štěstí nedám, spíš soudím, že věděl dobře, co dělá. Posbíral vaše poklady a odpádil nahoru ke slečně Evelethové. Možná měl v úmyslu utíkat dolů než se objevil McBirney, anebo taky ne! Každopádně však hledal spásu v požárních schodech; vyběhl nahoru a do bytu slečny Blanche. Komické, ne? O budově věděl dost, aby přepadl právě Toplinovy, a přitom neměl potuchy, že na té straně domu, kde slečna bydlí, žádné požární schodiště není a nikdy nebylo.
S vámi se nebavil, ani s McBirneym, ale slečnu Blanche oslovil basem. Velice hlubokým basem. Podivné, že? A pak z jejího bytu zmizel, ač každá jednotlivá úniková cesta byla střežená. Policie sem dorazila určitě dřív, než opustil její byt, a bez ohledu na dobrou vůli amatérů okamžitě zajistila veškeré únikové body. Přesto zmizel, jako by se vypařil. Měl na sobě zmačkaný oděv, který mohl vytáhnout z tašky těsně předtím, než se dal do práce. A byl malý. Slečna Evelethová není na ženu právě malá, výšce muže nicméně neodpovídá. Podezíravější člověk by málem myslel, že lupičem byla ona.“
Všichni na mne udiveně hleděli. Mimo Blanche. Ta na mne sice hleděla také, leč zuřivě. Garren si ji měřil zúženýma očima. A ve zraku dospívající dcerky se rodilo hluboké opovržení nad mou tupostí.
Bill Garren s inspekcí děvčete skončil a zvolna kývl. „Mohla to provést,“ dal k dobru svůj názor. „Pokud by držela pusu, mohlo jí to projít.“
„Přesně,“ přisvědčil jsem.
„Přesně! To mě podržte!“ vybuchla Phyllis. „Oba jste detektivové tak leda z korespondenčního kurzu! To si myslíte, že nepoznáme rozdíl mezi mužem a ženou v mužském obleku? Ten dacan měl nejmíň dvoudenní strniště – opravdové vousy, jestli chápete, co to znamená. Snad se nedomníváte, že by nás obalamutil falešným knírkem! Tohle se opravdu stalo, chápete? To nebyla zkouška na ochotnické scéně!“
Přestali civět. Hlavy teď kývaly nahoru a dolů.
„Phyllis má pravdu,“ zastal se Frank Toplin své povedené ratolesti. „Byl to chlap – ne převlečená ženská.“
Jeho paní, služebná a domovník horlivě přikyvovali.
Když jde do tuhého, jsem tvrdohlavý a držím se linie evidence. Stočil jsem se k Blanche Evelethové.
„Můžete něco dodat?“
Slaďounce se na mne usmála a zavrtěla hlavou.
„Okay. Jste zatčena. Tak půjdeme!“
Nyní se ukázalo, že má co dodat – popravdě měla řadu dodatků a všechny se týkaly mé osoby. Nebyly to hezké věci. Hlas jí zprvu skřípal, ale za moment chytla druhý dech a spustila naplno. Bylo mi trapně. Tenhle džob se vyvíjel mírumilovně a jemně, takřka vybraně, nenarušován žádným hrubiánstvím, a já doufal, že tak zůstane až do konce – avšak čím víc ječela, tím byla hrubější. Neříkala nic, co bych neslyšel už dřív, kombinovala však výrazy do vynalézavých variací, jež ještě prohlubovaly jejich oplzlost. Snášel jsem to, než mi došla trpělivost. Co je moc, to je moc.
Tak jsem jí jednu utřel, až spadla.
„Hej! Hej!“ křikl Bill Garren a stisknul mi paži.
„Setři silou, Bille,“ poradil jsem mu. Ruku jsem setřásl a přistoupil k Blanche, abych ji postavil na nohy. „Tvoje galantnost ti slouží ke cti. Uvidíš, jak lehce se prokáže, že její skutečné jméno je Tom, Dick, nebo Harry.“
Zvedl jsem ji (či jeho, čemu dáte přednost) z podlahy. „Chcete k tomu něco říct? Máte slovo. Poslouchám.“
Odpovědí mi byl úšklebek a nálož kleteb.
„Okay,“ řekl jsem ohromenému shromáždění. „Průkazné materiály zatím nemám, ty dodá domovní prohlídka. Vyložím vám svůj závěr a co k němu vedlo: Jestli naši rádoby slečnu od lupiče odlišoval pouze vous a pánský oblek, stačilo přece, aby stejně jako kdy předtím použil nějaký silný depilační prostředek, nasadil si paruku a rázem z něj byla opět holka k pomilování, pravda?
Vydávat se za muže je pro ženu dost obtížné, ale mezi muži se najde nemálo podivínů, kteří si v roli ženy dokonce libují. Z čehož plyne – nemohl si náš ptáček najmout byt pod jménem Blanche Evelethová, zjistit si, co a jak, a na dva-tři dny se v bytě zavřít, dokud mu nevyraší strniště? Potom sejít dolů a ‚udělat prácičku‘? Kolik času zabere vyběhnout dvě patra, zbavit se vousů a navléknout dámské šaty? Měl na to víc než patnáct minut! Já věřím, že bohatě stačily. Nevím, kde přišel k rozbitému nosu. Snad upadl na schodech. Musel se s tím vypořádat, vtěsnat to do hry. Nebo si to pro zvýšení věrohodnosti udělal sám, aby vypadal přesvědčivě. Abyste ho litovali.“
Moc jsem se nemýlil. Jmenoval se Fred, Frederick Agnew Rudd. Znali ho v Torontu, v Ontariu seděl: devatenáctiletý kluk z nápravného ústavu, přistižený při krádeži v obchodě v dívčím přestrojení a make-upu.
Nepřiznal se, policie byt marně prohledávala. Po ní jsme jej pročesali my, a jeho zlodějskou výbavu – modrý oblek, čapku, černé rukavice a pistoli objevili napěchované do díry v matraci. Asi počítal, že se jich v noci zbaví. Toplinův poklad se kousek po kousku vynořil ze tmy teprve až jsme přivolali našeho instalatéra a nechali ho v bytě 702 rozdělat odpady a topná tělesa.