TENTONONC KID

The Whosis Kid, Mar 1925

 

 

Začalo to tenkrát v sedmnáctém v Bostonu. Narazil jsem jednou odpoledne na Lewa Mahlera před hotelem Touraine ze strany Tremont Street. Zastavili jsme se na pár minut ve sněhu a trochu si podrbali.

Říkal jsem mu, už nevím co, když mě přerušil:

„Mrkni na támhletoho kluka, co jde po ulici. Toho s tou tmavou čepicí.“

Podíval jsem se a spatřil klátícího se mladíka, kterému mohlo být tak osmnáct. Těstovitá uhrovitá tvář, zlostná ústa, tupé oči, silný beztvarý nos. Bez povšimnutí prošel kolem mne a městského detektiva a tehdy jsem si všiml jeho uší. Nebyly to rozpláclé pinčlí uši, ani nebyly nijak nápadně znetvořené, ale jejich okraje se kroutily dovnitř a ven ve zvláštních záhybech.

Na rohu zahnul na Bolylston Street směrem k Washingtonově a zmizel z dohledu.

„Tenhle kluk si udělá jméno, jestli ho příliš brzy nečapnou nebo neodprásknou,“ předpovídal Lew. „Radši si ho zapiš do paměti. Tentononc Kid. Dřív nebo pozdějc ho budeš hledat.“

„V čem dělá?“

„Přepady, pistolnictví. Bude dobrý – má na to. Umí střílet a je dočista bláznivý. Takové věci jako představivost nebo strach z následků mu nepřekážejí. Byl bych radši, kdyby mu překážely. Nejlíp se chytají právě takoví ti opatrní, rozumní ptáčci. Dal bych krk na to, že Kid jel v pár kšeftech, které se minulý měsíc semlely v Brooklinu. Jenže mu je nemůžu přišít. Ale jednou ho zmáčknu – to ti slibuju.“

Lew ten slib nikdy nesplnil. Za měsíc ho zabil zloděj v jednom sídle na Audubon Road.

Týden či dva po tomhle rozhovoru jsem opustil bostonskou odbočku Kontinentální detektivní agentury, abych okusil vojenského života. Když válka skončila, vrátil jsem se do Chicaga a na výplatní listinu agentury, zůstal tam dva roky a pak se dal přeložit do San Franciska.

A tak to bylo se vším všudy po osmi letech, co jsem zjistil, že sedím za pokroucenýma ušima Tentononc Kida v Aréně snů.

V pátek večer se v hale na Steinerově boxuje. Byl to zrovna můj první volný večer po několika týdnech. Dojel jsem do haly, uvelebil se na tvrdém dřevěném sedadle ne moc daleko od ringu a začal sledovat, jak po sobě hoši hází rukavicemi. Program byl asi ve čtvrtině, když jsem o dvě řady před sebou zpozoroval pár podivných a trochu povědomých uší.

Nedokázal jsem si je hned zařadit. Neviděl jsem jejich vlastníkovi do tváře. Díval se, jak do sebe buší Kid Cipriani s Bunny Keoghem. Větší část z tohoto zápasu mi unikla. Ale během krátké přestávky před nástupem dalšího páru otočil Tentononc Kid hlavu, aby něco řekl člověku vedle sebe. Pohlédl jsem mu do tváře a poznal jsem ho.

Moc se nezměnil a už vůbec ne k lepšímu. Oči měl ještě tupější a ústa ještě zlostnější, než jak jsem si je pamatoval. Obličej měl stále stejně těstovitý, i když bez uhrů.

Seděl přímo mezi mnou a ringem. Teď když jsem ho už poznal, nemusel jsem se vzdávat zbytku programu. Mohl jsem se dívat na boxery přes jeho hlavu bez nebezpečí, že mi zmizí.

Pokud jsem věděl, nikdo po Kidovi nepátral – v každém případě ne Kontinentální – a kdyby to byl zloděj, podvodník nebo příslušník jiného zločinného řemesla, o které se zajímáme jen občas, nechal bych ho na pokoji. Ale po lupičích je vždycky poptávka. Nejdůležitějšími klienty Kontinentální jsou pojišťovací společnosti toho či onoho druhu a pojistky proti loupežným přepadením tvoří dnes velkou část pojišťovacího podnikání.

Když se Tentononc Kid zvedl zprostřed hlavního zápasu večera – společně s téměř polovinou diváků, kterým bylo úplně jedno, co se stane s kterýmkoliv z obou svalnatých hromotluků, kteří se přátelsky objímali uprostřed ringu – šel jsem za ním.

Šel sám. Bylo těžké si představit jednodušší sledování. Ulice byly plné odcházejících fanoušků. Kid došel na Fillmore Street, dal si porci lívanců, slaninu a kafe v bufetu a chytil tramvaj číslo 22.

Na Mc Alister Street přestoupil – stejně jako já – na pětku, vystoupil na Polk Street, šel jeden blok k severu, znovu se o blok a kousek obrátil k západu a vystoupil po schodišti jakéhosi ošumělého penziónu, který zabíral první a druhé patro nad opravnou na jižním konci Zlatobranské třídy, mezi Van Nessovou a Franklinovou.

Právě to mi udělalo na čele vrásku. Kdyby vystoupil z tramvaje na Van Nessově nebo Franklinově, ušetřil by si blok chůze. Místo toho jel až na Polkovu a vrátil se pěšky. Možná kvůli kondici.

Poflakoval jsem se chvíli na druhé straně ulice, abych se podíval co – pokud něco – se stane s okny do ulice. Žádné okno, které bylo tmavé, než Kid vešel, se nerozsvítilo. Zřejmě neměl pokoj do ulice – pokud to ovšem nebyl velice opatrný mladý muž. Věděl jsem, že docela určitě nevyhmát, že ho sleduju. Neměl nejmenší naději. Podmínky byly pro mě příliš příznivé.

Jelikož mi přední část budovy neposkytla žádnou informaci, došel jsem na Van Nessovu avenue, abych se podíval dozadu. Budova sahala až k Redwood Street, úzké postranní uličce, která rozdělovala blok napolovinu, čtyři zadní okna svítila, ale to mi nic neříkalo. Byl tam zadní vchod. Zdálo se, že patří k opravně. Pochyboval jsem, že by ho mohli používat obyvatelé hořejších pokojů.

Na cestě domů za postelí a budíkem jsem zaskočil do kanceláře a nechal tam pro Starého vzkaz:

 

Sleduji Tentononc Kida. Lupič, 25-27, 70,180, bledý, hn. vlasy, zel. oči, sil. nos, zprohýbané uši. Původ Boston. Je na něj něco? Budu v blízkosti Zlatobranské a Van Nessovy.

 

Osmá hodina ranní příštího dne mě zastihla jeden blok pod domem, do kterého vešel Kid. Čekal jsem, až se objeví. Padal rovnoměrný, hustý déšť, ale to mi nevadilo. Seděl jsem zavřený v černém kupé, což je typ auta, jehož krotce důstojný vzhled z něj dělá ideální vůz pro práci ve městě. Tahle část Zlatobranské je poseta automobilovými opravnami, prodejnami ojetých vozů a podobně. V jednom bloku je vždycky aspoň tucet nečinně stojících aut. I kdybych tam zůstal celý den, nemusel bych se bát, že budu nějak nápadný.

To taky bylo dobře. Seděl jsem tam plných devět hodin, naslouchal dešti na střeše a čekal na Kida. Nespatřil jsem ho ani koutkem oka a až na fatimy jsem neměl co do úst.

Vůbec jsem si nebyl jistý, že mi nevyklouz. Nevěděl jsem, jestli bydlí v domě, který hlídám. Mohl jít domů poté, co jsem šel domů já. Buď jak buď, v tomhle detektivním řemesle vás vždycky straší pesimistické dohady tohohle druhu, pokud jim to dovolíte. Zůstal jsem zaparkovaný, s očima na otlučených dveřích, kterými předešlý večer vešla moje zvěř.

Krátce po páté mě našel Tommy Houd, náš poslíček se sraženým nosem, a předal mi vzkaz od Starého:

 

Bostonská odbočka vede Tentononc Kida jako podezřelého Z loupeží, ale nemají na něj nic určitého. Pravé jméno údajně Arthur Cory nebo Carey. Možná zapleten do loupeže klenotů u Tunnicliffa v Bostonu minulý měsíc. Mrtvý zaměstnanec, ukradeny nezasažené kameny za 60 000 dolaru. Žádný popis dvou lupičů. Bostonská odbočka se domnívá, že stojí za to se na něho podívat. Povoluji sledování.

 

Když jsem si vzkaz přečetl, vrátil jsem ho chlapci – není moc moudré s sebou nosit plnou kapsu věcí, které mají co dělat s případem – a požádal jsem ho:

„Zavoláš, prosím tě, starému a poprosíš ho, aby poslal někoho, kdo by mé vystřídal, než si seženu něco k jídlu. Neměl jsem v sobě od snídaně nic.“

„To se nedočkáte!“ řekl Tommy. „Všichni mají fofr. Celý den tam nebyl ani jeden detektiv. Nechápu, proč si, lidi, s sebou nenosíte v kapse pár kousků čokolády, abyste –“

„Četl jsi o polárních expedicích,“ obvinil jsem ho. „Když člověk umírá hladem, tak sní všechno, ale když je jen normálně hladový, nebude si cpát žaludek spoustou cukroví. Propátrej to tady kolem a podívej se, jestli bys pro mě dostal pár chlebíčků a láhev mléka.“

Zamračil se na mě a pak se na jeho čtrnáctileté tváři objevil vychytralý výraz.

„Víte co?“ řekl. „Popište mi, jak vypadá a v kterém je domě, a já vám ho pohlídám, než si sníte pořádné jídlo. Co? Biftek a smažené brambůrky, koláč a kafe.“

Tommy snil o tom, že ho nechají za nějakých takových okolností samotného u případu, že mu přitom všechno vyjde a že dopadne úplně sám celé pluky vyvrhelů. Neměl jsem dojem, že by takovou příležitost úplně zvoral, a byl bych býval ochoten mu dát šanci. Ale starý by mi zakroutil krkem, kdyby se dozvěděl, že jsem pustil děcko mezi tlupu lumpů.

A tak jsem zavrtěl hlavou.

„Tenhle chlap s sebou nosí čtyři bouchačky a sekyru, Tommy. Sněd by tě.“– 

„Ale houby! Vy detektivové se pořád pokoušíte dokázat, že by vaši práci nemoh dělat nikdo jiný. Tihle grázlové nebudou zase taková světla – jinak by se od vás nenechali chytit!“

V tom byl kus pravdy, a tak jsem vyšoupl Tommyho z auta do deště.

„Jeden chlebíček s jazykem, jeden se šunkou, láhev mléka. A hoď sebou.“

Ale když se vrátil zpátky s jídlem, už jsem tam nebyl. Sotva zmizel z dohledu, vyšel ze dveří ubytovny Tentononc Kid, s límcem svrchníku ohrnutým proti dešti, který právě padal v provazech.

Zahnul na jih na Van Nessovu.

Když jsem dojel s kupé na roh, nebyl v dohledu. Nemohl dojít až na McAllisterovu ulici. Pokud nezahnul do nějakého domu, skýtala mi Redwood Street – ta úzká, co rozdělovala blok – nejlepší vyhlídky. Jel jsem ještě jeden blok po Zlatobranské, zahnul na jih a dojel na roh Franklinovy a Redwood Street právě včas, abych spatřil svého člověka, jak mizí v zadních dveřích činžáku, jehož přední fronta byla obrácena do McAllisterovy ulice.

Jel jsem pomalu a přemýšlel.

Dům, ve kterém strávil Kid noc, a budova, do které právě vešel, vedly zadní částí na opačnou stranu té samé postranní uličky a nebyly od sebe vzdálené ani půl bloku. Jestli má Kid pokoj v zadní části domu a silný dalekohled, může podrobně pozorovat všechna okna – a asi i velkou část vnitřku pokojů na zadní straně budovy v McAllisterově ulici.

Včera večer si zajel o blok. Když jsem ho teď viděl, jak vklouzl zadními dveřmi, hádal jsem, že nechtěl vystoupit z tramvaje na místě, odkud by mohl být z tohoto domu spatřen. Na obé jeho příhodnější výstupní stanice bylo odsud vidět. To všechno svědčilo o tom, že Kid sleduje někoho v tomto domě a nechce být odsud sledován sám.

Teď šel na návštěvu zadními dveřmi. To se dalo lehko vysvětlit. Přední dveře byly zamčené, ale zadní vchod – jako u většiny velkých budov – byl asi otevřen celý den. Pokud Kid nenarazí na správce nebo někoho takového, může se dostat dovnitř bez nejmenších obtíži. Kidova návštěva je tedy tajná, ať už je navštívený doma, nebo ne.

Nevěděl jsem, co to má všechno znamenat, ale nijak mé to netrápilo. Můj současný problém byl najít nejlepší místo, odkud bych si mohl Kida zase vyzvednout, až půjde.

Pokud odejde zadními dveřmi, bylo místo pro mě a moje kupé v příštím bloku Redwood Street – mezi Franklinovou a Goughovou. Jenomže mi neslíbil, že půjde touhle cestou. Bylo pravděpodobnější, že vyjde předním vchodem. Přitáhne míň pozornosti, když půjde drze předem, než kdyby se plížil zadem. Nejlepší byl roh McAllisterovy a Van Nessovy. Odtamtud jsem mohl pozorovat přední vchod i jeden konec Redwood Street.

Zajel jsem s kupé na ten roh a čekal.

Uplynula půlhodina. Tři čtvrtě.

Tentononc Kid sestoupil po předním schodišti a šel směrem ke mně. Během chůze si dopínal kabát a obracel límec nahoru. Šel s hlavou sehnutou před přívalem deště.

Černý cadillac se spuštěnými záclonkami mě začal předjíždět. Měl jsem dojem, že jsem to auto viděl zaparkované poblíž radnice, když jsem jel sem.

Udělal oblouk kolem mého kupé, sklouzl s plynulou samozřejmostí zpátky k obrubníku, sklouzl zase zpět a začal nabírat na mokrém dláždění rychlost.

V dešti se bleskově odhrnula záclonka.

Otvorem vyšlehly bledé záblesky ohně. Nahořklý zvuk pistole malé ráže. Sedmkrát.

Kidův vlhký klobouk se vznesl z hlavy – vyletěl pomalu jako balón.

Na Kidových pohybech nebylo pomalého nic. Vrhl se v jediném víru cípů pláště do chodby jednoho obchodu.

Cadillac dojel na další roh, řízl vratkou zatáčku smykem a odjel po Franklinově. Zamířil jsem s kupé za ním.

Když jsem projížděl kolem vestibulu, do kterého skočil Kid, zahlídl jsem ho koutkem oka: klečel na kolenou a stále se ještě pokoušel vytáhnout tmavou pistoli, která mu uvízla v kabátě. Ve vchodu za ním jsem spatřil vzrušené tváře. Na ulici žádné vzrušení nebylo. Lidé jsou dnes příliš zvyklí na hluk automobilů, než aby věnovali pozornost rachotu čehokoli menšího, než je šestipalcové dělo.

Než jsem dojel na Franklinovu, vzdálil se mi cadillac o další blok. Stáčel se doleva na Eddy Street.

Projel jsem paralelně po Turecké a uviděl ho znovu, když jsem dojel ke dvěma nezastavěným blokům Jeffersonova náměstí. Zpomaloval. O pět šest bloků dál přejel přede mnou – na Steinerově – tak blízko, že jsem dokázal přečíst poznávací značku. Jel teď už dost pomalu. Osazenstvo si bylo jisté, že unikli beze stopy, a nechtěli se dostat do potíží kvůli nadměrné rychlosti.

Protože jsem nebyl v dohledu během prvních bloků jejich úniku, nebál jsem se, že mě teď začnou podezřívat z nevítaného zájmu.

Na Haight Street, blízko místa, kde park vybíhá do kosy, se cadillac zastavil a jeden pasažér vysedl. Byl to malý a štíhlý muž se smetanově bílou tváří kolem tmavých očí a s malinkým černým knírkem. Na střihu tmavého kabátu a tvaru šedivého klobouku bylo něco cizokrajného. V ruce nesl vycházkovou hůl.

Cadillac pokračoval po Haight Street, aniž se mi podařilo zahlédnout další cestující. Hodil jsem si v duchu korunou a rozhodl jsem se pro opěšalého muže. Pravděpodobnost toho, že vypátráte podezřelé auto podle poznávací značky, je vždycky malá, ale určitá šance tu je.

Můj člověk vešel do drogérie na rohu a zatelefonoval si. Nevím, co jiného tam dělal, patrně nic. Za chvíli přijel taxík. Nasedl a nechal se dovézt do hotelu Markýz. Recepční mu dal klíč k pokoji 761. Pustil jsem ho, když nastupoval do výtahu.

 

V Markýzu jsem mezi přáteli.

Našel jsem hotelového čmuchala Durana v mezipatře a zeptal jsem se:

„Kdo je 761?“

Duran je bělovlasý bývalý policajt, který vypadá, mluví a chová se jako prezident výjimečně dobře zajištěné banky. Býval náčelníkem detektivů v jednom větším městě na Středozápadě. Jednou se příliš snažil dostat přiznání z nějakého kasaře a zabil ho. Noviny neměly Durana v lásce. Využily té příhody k vyvolání povyku a Duran přišel o místo.

„761?“ opakoval svým otcovským způsobem. „To je, myslím, pan Maurois. Zajímáte se o něj nějak zvlášť?“

„Doufám,“ přiznal jsem. „Co o něm víte?“

„Nic moc. Je tu asi čtrnáct dní. Půjdeme dolů a podíváme se, co se může dozvědět.“

Šli jsme do recepce, do centrály, za vedoucím posluhů a pak nahoru vyptat se dvou pokojských. Obyvatel pokoje 761 přijel přede dvěma týdny, zapsal se jako Edouard Maurois, Dijon, France, měl časté telefonní hovory, žádnou poštu, žádné návštěvy, přicházel a odcházel nepravidelně a dával štědré spropitné. Lidé z hotelu nevěděli, co dělá nebo chystá.

„V jaké záležitosti se o něj zajímáte, smím-li se ptát?“ dotazoval se Duran, když jsme shromáždili tato fakta. On takhle mluví.

„Ještě přesně nevím,“ odpověděl jsem po pravdě. „Právě se setkal s ptáčkem, který je grázl, ale tenhle Maurois může být sám v pořádku. Dám vám echo, hned jak se dozvím něco určitějšího.“

Nemohl jsem si dovolit říct Duranovi, že jsem viděl jejich hosta, jak se strefuje za denního světla do pistolníka přímo před radnicí. Hotel Markýz si potrpí na solidnost. Vykopli by Francouze na ulici. Vůbec by mi nepomohlo, kdyby se poplašil.

„Buďte tak hodný,“ řekl Duran. „Něco nám za naši pomoc dlužíte, tak buďte tak laskav a nezatajujte informace, které by nám mohly ušetřit nežádoucí reklamu.“

„Jistě,“ slíbil jsem. „Uděláte teď pro mě ještě něco? Od půl osmé od rána jsem si nekousl do ničeho kromě jazyka. Pohlídáte mi výtahy a dáte mi vědět, kdyby šel Maurois ven? Budu vedle v grilu u dveří.“

„Zajisté.“

Na cestě do grilu jsem se zastavil v telefonní budce a zavolal do kanceláře. Dal jsem nočnímu úředníkovi číslo cadillacu.

„Vyhledejte si to na seznamu a zjistěte mi, komu patří.“

Odpověď zněla: „H. J. Paterson v San Pablu. Bylo vydáno na kabriolet buick.“

To tak zřejmě uzavíralo tuhle stopu. Mohli jsme vyhledat Patersona, ale vsadil bych se, že z toho nic nebude. Jak se jednou poznávací značky dostanou mezi grázly, dají se vysledovat asi tak snadno jako losy státní loterie.

Celý den jsem si v sobě pěstoval hlad. Vzal jsem ho teď do grilu a pustil ze řetězu. Mezi sousty jsem si v hlavě přebíral události dne. Nemyslel jsem tak usilovně, abych si zkazil chuť. Nebylo toho na přemýšlení zas tak moc.

Tentononc Kid bydlel v zapadáku, odkud se daly hlídat některé z bytů na McAllisterově ulici. Tajně navštívil činžák. Když odcházel, stříleli na něj z auta, které muselo čekat někde poblíž. Byl Francouzův spolujezdec z cadillaku – nebo spolujezdci, jestli jich bylo víc – obyvatelem bytu, který Kid navštívil? Očekávali jeho návštěvu? Nebo ho vylákali, aby tam šel, a chystali se ho odstřelit, až bude odcházet? Anebo hlídali předek, zatímco Kid hlídal vzadu? Pokud ano, věděli oni nebo on, že hlídá ještě někdo jiný? A kdo tam bydlí?

Žádnou z těchhle hádanek jsem nedokázal zodpovědět. Věděl jsem jedině, že Francouz a jeho společníci zřejmě nemají Kida rádi.

Ani sníst takové jídlo, jaké jsem do sebe nacpal, netrvá věčně. Jakmile jsem skončil, šel jsem znovu do haly.

Když jsem procházel kolem ústředny, jedno z děvčat – ta, jejíž rudé vlasy vypadaly, jako by je někdo nejdřív nalil do vln a pak zacementoval – na mě kývlo.

Zastavil jsem se, abych zjistil, co chce.

„Váš přítel právě telefonoval,“ řekla mi.

„Máte to?“

„Ano, čeká na něj nějaký člověk na rohu Kearnyovy a Broadwaye. Řekl mu, aby si pospíšil.“

„Jak je to dlouho?“

„Nijak. Právě skončili.“

„Nějaká jména?“

„Ne.“

„Díky.“

Šel jsem na místo, odkud pozoroval Duran výtahy.

„Už se ukázal?“ zeptal jsem se.

„Ne.“

„Dobře. Ta rudovláska z centrály mi právě řekla, že mu zatelefonoval nějaký člověk, aby se s ním sešel na rohu Kearnyovy a Broadwaye. Asi ho předběhnu.“

Za rohem hotelu jsem vlezl do kupé a odjel na Francouzův roh.

Cadillac, kterým odpoledne jel, tam už stál s novou poznávací značkou. Minul jsem ho a mrknul na jeho řidiče – mohutného asi čtyřicetiletého člověka s čepicí staženou hluboko přes oči. Dokázal jsem z jeho rysů zaznamenat jedině široká ústa, sklánící se nad těžkou bradou.

Zajel jsem s kupé na volné místo o kus dál na ulici. Nemusel jsem na Francouze čekat dlouho. Přišel pěšky kolem rohu a nasedl do cadillaku. Muž s velkou bradou řídil. Jeli pomalu nahoru po Broadwayi. Následoval jsem.

 

Nejeli jsme daleko, a když jsme se znovu zastavili, stál cadillac na příhodném místě, odkud jeho osazenstvo mohlo pozorovat Benátskou kavárnu, jednu z vykřičených italských restaurací, jakých je tato část města plná.

Uběhly dvě hodiny.

Myslel jsem si, že v Benátské jí Tentononc Kid.

Až vyjde, začne ohňostroj, kterým se bude pokračovat v oslavách, přerušených odpoledne na McAllisterově ulici. Doufal jsem, že tentokrát Kidova bouchačka neuvízne v kabátě. To ale neznamenalo, že bych mu chtěl v boji dvou proti jednomu podat pomocnou ruku.

Tenhle večírek dostával podobu pistolnické války. Co se mě týkalo, měla ta válka zůstat soukromá. Doufal jsem, že když se budu potloukat po okrajích bojiště do té doby, než někdo vyhraje, podaří se mi z toho vytlouct nějaký malý zisk pro Kontinentální v podobě jednoho či dvou hledaných gaunerů mezi těmi, kdo přežijí.

Ale hádal jsem na Francouzovu oběť špatně. Nebyl to Tentononc Kid. Byli dva: muž a žena. Neviděl jsem jim do tváře. Světlo na ně svítilo zezadu. Neztratili mezi vchodem Benátské a taxíkem, který na ně čekal, žádný čas.

Muž byl velký – vysoký, široký a mohutný. Žena vedle něj vypadala malá. Podle toho se však nedalo soudit. Cokoli vážící méně než tunu by se vedle něj zdálo drobounké.

Když taxík odrazil od restaurace, vydal se cadillac za ním. Jel jsem za cadillacem.

Byla to krátká honička.

Taxík zahnul do tmavého bloku na okraji čínské čtvrti. Cadillac poskočil k jeho boku a přitlačil ho k chodníku.

Zvuk brzd, křik, rozbité sklo. Ženský jekot. Postavy pohybující se mezi limuzínou a taxíkem. Obě auta se otřásala. Hekání. Údery. Nadávky.

Mužský hlas: „Hej! Tohle nemůžete dělat! Žádný takový! Žádný takový!“

Byl to pitomý hlas.

Zpomaloval jsem, až se kupé sotva pohybovalo směrem k chumlu přede mnou. Koukal jsem deštěm a tmou a snažil jsem se vybrat si, jak jsem se blížil, alespoň nějaký detail, ale skoro nic jsem neviděl.

Byl jsem od nich asi sedm metrů, když se dveře taxíku na straně u chodníku rozletěly. Vypadla žena. Přistála na kolenou na chodníku, vyskočila a rozběhla se po ulici.

Zajel jsem s kupé blíže k obrubníku a otevřel dveře. Postranní okénka byla zastříkaná deštěm. Chtěl jsem se na tu ženu podívat, až bude míjet. Pokud by pokládala otevřené dveře za pozvání, nevadilo mi si s ní promluvit. Pozvání přijala. Spěchala přímo k autu, jako by předpokládala, že tu na ni budu čekat. Její tvář tvořila malý ovál nad kožešinovým límcem.

„Pomozte mi!“ vydechla. „Odvezte mě pryč – rychle!“

V hlase měla cizí nádech, příliš lehký, než aby se dal nazývat přízvuk.

„Co takhle –?“

Zavřel jsem klapačku. Ta věc, kterou mě píchala do boku, byla tuponosá automatická pistole.

„Samozřejmě! Nastupte si,“ vybídl jsem ji.

Naklonila hlavu, aby mohla nasednout. Otočil jsem jí ruku kolem krku a hodil si ji přes kolena. Zmítala a cukala sebou – tělo s drobnými kostmi a pevným masem, které v sobě mělo sílu.

Vykroutil jsem jí pistoli z ruky a odstrčil ji zpátky na sedadlo vedle sebe.

Zaryla mi prsty do ramene.

„Rychle! Rychle! Prosím vás rychle! Vezměte mě –“

„Co váš přítel?“ zeptal jsem se.

„Toho ne! Ten patří k nim! Prosím vás, rychle!“

Muž vyplňoval otevřené dveře kupé – muž s velkou bradou, který řídil cadillac.

Uchopil rukou kožešinu na ženině hrdle.

Pokusila se vykřiknout – vydala ze sebe kloktavý zvuk člověka s podříznutým krkem. Praštil jsem ho přes bradu pistolí, kterou jsem jí vzal.

Pokoušel se spadnout do kupé. Vystrčil jsem ho ven.

Dřív než dopadl hlavou na chodník, měl jsem dvířka zavřená a otáčel jsem kupé na druhou stranu.

Jeli jsme pryč. Když jsme zahýbali za první roh, zazněly dva výstřely. Nevím, jestli stříleli na nás, nebo ne. Zahnul jsem za další rohy. Cadillac už se znovu neobjevil.

Zatím to šlo. Začal jsem s Tentononcem Kidem, pustil jsem ho kvůli Mauroisovi a teď jsem nechal běžet Mauroise, abych zjistil, kdo je tahle žena. Netušil jsem, o co všechno v tomhle zmatku běží, ale začínal jsem tušit, o koho tu běží.

„Kampak?“ zeptal jsem se za chvilku.

„Domů,“ řekla a dala mi adresu.

Namířil jsem na tuhle adresu kupé bez jakýchkoliv odmluv. Byl to ten činžovní dům v McAllisterově ulici, který časněji dnes večer navštívil Tentononc Kid.

Neztráceli jsme cestou moc času. Moje společnice to mohla nebo nemusela vědět, ale já věděl, že všichni ostatní herci v téhle hře tu adresu znají. Chtěl jsem se tam dostat dřív než Francouz a Bradáč.

Ani jeden jsme během jízdy nepromluvili. Seděla schoulená těsně vedle mě a chvěla se. Díval jsem se před sebe a plánoval, jak získat pozvání do jejího bytu. Mrzelo mě, že jsem si nenechal její pistoli. Pustil jsem ji, když jsem vystrkoval Bradáče z auta. Mohla to být záminka pro pozdější návštěvu, kdyby mě nepozvala dál.

Dělal jsem si zbytečné starosti. Nepozvala mě. Trvala na tom, abych šel s ní. Byla strachem celá bez sebe.

„Neopustíte mě?“ prosila, když jsme vjeli na McAllisterovu ulici. „Jsem v úplné hrůze. Nemůžete ode mne jíti! Pokud se mnou nepůjdete dovnitř, zůstanu s vámi.“

Byl jsem úplně ochotný jít s ní dovnitř, ale nechtěl jsem nechat kupé na místě, kde by mi dělalo reklamu.

„Zahneme za roh a zaparkujeme vůz,“ řekl jsem jí, „a potom půjdu s vámi dovnitř.“

Objel jsem blok a pátral jsem na každou stranu jedním okem po cadillaku. Ani jedno oko ho nenašlo. Nechal jsem kupé na Franklinově a pak jsme se vrátili k domu na McAllisterově ulici.

Téměř mě přinutila, abych běžel deštěm, který se nyní zmírnil v poprchávání.

Ruka, kterou se pokoušela zasunout klíč do zámku hlavního vchodu, se třásla tak, že se nemohla strefit. Vzal jsem jí klíč a otevřel dveře. Dojeli jsme automatickým výtahem do druhého patra. Neviděli jsme nikoho. Odemkl jsem dveře v zadní části budovy, ke kterým mě dovedla.

Držela se mě jednou rukou, druhou hmátla dovnitř a rozsvítila světla v chodbě.

Nevěděl jsem, na co čeká, dokud nezavolala:

„Franto! Franto! Ach, Franto!“

Odpovědělo jí tlumené štěkání malého psa. Pes se neobjevil.

Chytla se mě oběma rukama a pokusila se vyšplhat po vlhkém předním dílu kabátu.

„Jsou tady!“ vykřikla slabým suchým hlasem, plným hrůzy. „Jsou tady!“

„Má tady někdo být? Čekáte návštěvu?“ zeptal jsem se a odstavil ji na stranu, aby nestála mezi mnou a dvojicí dveří v chodbě.

„Ne! Jen můj malý pejsek Franta, ale –“

Napůl jsem vysunul revolver z kapsy a pak ho zase zasunul, abych měl jistotu, že se nezachytí, kdybych ho potřeboval. Druhou rukou jsem se zbavil ženiných paží.

„Zůstaňte tu. Podívám se, jestli nemáte společnost.“

Pohnul jsem se k nejbližším dveřím a slyšel v duchu sedm let starý hlas – hlas Lewa Mahlera – jak říká: „Umí střílet a je dočista bláznivý. Takové věci jako představivost nebo strach z následků mu nepřekážejí“

Levou rukou jsem otočil klikou nejbližších dveří. Levou nohou jsem je rozkopl.

Nestalo se nic.

Sáhl jsem rukou kolem výplně, nahmatal vypínač a rozsvítil světla.

Obývací pokoj v naprostém pořádku.

Otevřenými dveřmi na protější straně místnosti ke mně doléhalo tlumené poštěkávání Franty. Bylo teď hlasitější a vzrušenější. Pohnul jsem se dovnitř. To, co jsem viděl z dalšího pokoje ve světle z místnosti, ve které jsem stál, se zdálo dost mírumilovné a prázdné.

Vešel jsem a rozsvítil.

Štěkot přicházel ze zavřených dveří. Přešel jsem k nim a otevřel. Chundelatý tmavý pes vyskočil a chňapl mi po noze. Bafnul jsem ho tam, kde měl kožešinu nejhustší, a za velkého škubání a vrčení jsem ho zvednul. Dopadlo na něj světlo. Byl fialový – fialový jako hrozen vína! Obarvený nafialovo!

Nesl jsem tohle chňapající a kňučící umělé zvíře levou rukou trochu dál od těla. Podíval jsem se do další místnosti – ložnice. Byla prázdná. Ve skříni se nikdo neskrýval. Našel jsem kuchyň a koupelnu. Prázdné. V bytě nebyl nikdo. Fialové štěně uvěznil už dříve Tentononc Kid.

Prošel jsem na zpáteční cestě k ženě se svou zprávou a psem druhým pokojem. Uviděl jsem na stole ležet obálku adresou dolů. Otočil jsem ji. Byla to obálka z luxusního papírnictví, adresovaná paní Inés Almadové.

Zdálo se, že večírek začíná být mezinárodní. Maurois byl Francouz; Tentononc Kid Američan z Bostonu; pes měl české jméno (alespoň si pamatuju, že jsem před pár měsíci lapnul českého padělatele, jehož křestní jméno bylo Franta); a Inés byla podle mě buď Španělka nebo Portugalka. Nevěděl jsem, co znamená Almadová, ale byla určitě cizinka a podle mě ne Francouzka.

Vrátil jsem se k ní. Nepohnula se ani o centimetr.

„Zdá se, že je všechno v pořádku,“ řekl jsem jí. „Pes se chytil do skříně.“

„Není tu nikdo?“

„Nikdo.“

Vzala psa do náručí, políbila ho na chlupatou flekatou hlavu a vrněla na něj něžná slovíčka v jazyce, ze kterého jsem nebyl moudrý.

„Vědí vaši přátelé – ti lidé, se kterými jste se dnes večer chytla – kde bydlíte?“ zeptal jsem se.

Věděl jsem, že vědí. Chtěl jsem vědět, co ví ona.

Upustila psa, jako by na to byla zapomněla, a svraštila obočí.

„To nevím,“ řekla pomalu. „Ale je to možné. Jestli vědí –“

Otřásla se, otočila se na podpatku a zuřivě zabouchla dveře na chodbu.

„Možná že tu byli dneska odpoledne,“ pokračovala. „Franta se sice chytil do skříně už dřív, ale bojím se všeho. Jsem jako zbabělec. Ale nyní tu nikdo není?“

„Nikdo,“ ujistil jsem ji znovu.

Šli jsme do obývacího pokoje. Když si sundala klobouk a tmavou kápi, mohl jsem se na ni poprvé pořádně podívat.

Byla o něco málo menší než průměr. Asi třicetiletá žena s tmavou pletí, oblečená do jasně oranžových šatů. Byla snědá jako Indiánka, s holými hnědými kulatými ohnutými rameny, drobnýma rukama a nohama, s prsty obtíženými prsteny. Tenký zahnutý nos, rudá ústa s plnými rty, oči – s dlouhými a hustými řasami – neobyčejně úzké. Byly to tmavé oči, ale tenounkými štěrbinami, které dělily víčka, nebyla jejich barva vidět. Dva temné paprsky pod závojem řas. Tmavé vlasy, právě teď rozcuchané do kadeřavých hedvábných chomáčků. Na tmavé hrudi ležela šňůra perel. Náušnice z černého železa – zvláštního kyjovitého tvaru – jí visely podél tváří.

Se vším všudy to byl zvláštní tvor. Ale nechtěl bych, aby si někdo myslel, že jsem řekl, že nebyla krásná. Byla – takovým divokým způsobem.

Když si sundala klobouk a plášť, začala se chvět a třást. Skousla si bílými zuby dolní ret, jak přecházela přes pokoj, aby zapnula elektrická kamna. Využil jsem téhle příležitosti k tomu, abych si přendal revolver z kapsy svrchníku do kapsy kalhot. Pak jsem si sundal kabát.

Na chviličku zmizela z pokoje a vrátila se s litrovou lahví, naplněnou hnědou tekutinou, a se dvěma širokými sklenicemi na bronzovém tácku, který postavila na stolek u kamen.

Naplnila první sklenici asi centimetr pod okraj. Zarazil jsem ji, když byla druhá plná zpoloviny.

„Díky, to mi bude stačit,“ řekl jsem.

Byla to brandy a dala se docela dobře polykat. Hodila si celou sklenici do krku, jako by to měla zapotřebí, zachvěla holými rameny a uspokojeně vydechla.

„Budete si jistě myslet, že jsem šílená,“ usmála se na mě. „Pověsila jsem se na ulici na vás, na cizího člověka, okrádám vás o čas a přináším vám obtíže.“

„Ne,“ lhal jsem s vážnou tváří. „Myslím, že jste dost vyrovnaná na ženu, která na takovéhle věci určitě není zvyklá.“

Přitáhla na dosah stolku s koňakem malou čalouněnou lavici a přisunula ji k topení. Pak se posadila s vybízejícím gestem na její prázdnou polovinu.

Fialový pes jí vyskočil do klína. Odstrčila ho. Začal se vracet. Nakopla ho špičkou domácích střevíců. Zakňučel a zalezl pod židli na druhé straně.

Obešel jsem místnost delší cestou, a vyhnul se tak oknu. V okně visely záclony, ale ne dost silné, aby před Tentononc Kidem skryly celý pokoj – pokud právě seděl u svého okna s dalekohledem u očí.

„Ale já opravdu nejsem vyrovnaná,“ řekla žena, když jsem dopadl vedle ní. „Jsem opravdu jako zbabělec. A dokonce si začínám zvykat – Je to můj manžel, nebo ten, kdo byl můj manžel. Měla bych vám to říci. Vaše statečnost zasluhuje vysvětlení a nechtěla bych, abyste si myslel věci, které pravdou nejsou.“

Pokoušel jsem se tvářit důvěryhodně a věřícně. Chystal jsem se nevěřit vůbec ničemu z toho, co mi řekne.

„Je šíleně žárlivý,“ pokračovala tichým altem. Vyslovovala slova zvláštním způsobem, který taktak že nebyl dost výrazný, aby se mu dalo říkat cizí přízvuk. „Je to starý muž a strašně zlý. Tyhle muže na mě poslal on! Jednou to byla žena – ti muži dnes nebyli první. Nevím, co chtějí. Snad mě zabít – zmrzačit, zohavit – nevím.“

„A ten muž v taxíku s vámi byl jeden z nich?“ zeptal jsem se.

„Jel jsem po ulici, když vás napadli, a všiml jsem si, že byl s vámi muž. Patřil k nim?“

„Ano! Nevěděla jsem to, ale musel k nim patřit. Nebrání mě. Přetvářka, toť vše.“

„Zkusila jste někdy prásknout toho vašeho mužíčka poldům?“

„To je co?“

„Jestli jste zkusila uvědomit policii?“

„Ano, ale –“ pokrčila hnědými rameny – „mohla jsem zrovna tak dobře, nebo lépe býti tiše. V Buffalu to bylo a oni – vyzvali mého manžela, aby nenarušoval pořádek, tak to myslím nazýváte. Tisíc dolarů! Pchá! Co to znamená proti jeho žárlivosti? A já – nemohu vystát ty věci, co noviny říkají – to posmívání. Musím odjet z Buffala. Ano, jednou jsem ho zkusila prásknout poldům. Ale nikdy víc.“

„Buffalo?“ zkoumal jsem trošku. „Nějaký čas jsem tam bydlel – na Crescent Avenue.“

„Ach, ano. To je u Delawarského parku.“

To bylo v pořádku. Ale to, že věděla něco o Buffalu, ještě neznamenalo nic o zbytku její historie.

Nalila další koňak. Zarazil jsem ji včas, takže se mi podařilo dostat vhodnou míru pro člověka, který má před sebou práci. Její drink byl stejně velký jako první. Napili jsme se a pak mi nabídla cigarety z lakované skříňky – tenké, ručně balené cigarety v černém papíře.

Dlouho jsem si svou nepodržel. Chutnala, páchla a pálila jako střelný prach.

„Moje cigarety vám nechutnají?“

„Jsem staromódní člověk,“ omlouval jsem se, udusil cigaretu v bronzovém popelníku a sáhl do kapsy pro vlastní balíček. „Dostal jsem se jen k tabáku. Co je v těchhle rachejtlích?“

Zasmála se. Měla příjemný smích, spojený s jakýmsi vrkotem.

„Je mi to tak líto. Tolika lidem nechutnají. Nechávám si do tabáku přimíchat indické kadidlo.“

Nic jsem na to neřekl. Dalo se to tak očekávat od ženské, která si dokáže obarvit psa nafialovo.

Právě v tu chvíli se pes pod židlí pohnul a zaškrábal drápky o podlahu.

Najednou jsem měl hnědou ženu v náručí a na klíně, s rukama ovinutýma kolem krku. Na krátkou vzdálenost nebyly její oči, otevřené hrůzou, vůbec tmavé. Byly šedozelené. Čerň pocházela od stínu těžkých řas.

„To jen pes,“ uklidňoval jsem ji a sešoupl ji zpátky na její stranu lavičky. „To se jen pes zavrtěl pod židlí.“

„Ach!“ vydechla obrovskou úlevou.

Museli jsme se zase napít koňaku.

„Vidíte, já jsem opravdu strašlivý zbabělec,“ řekla, když měla třetí dávku kořalky v sobě. „Ale já měla tolik trápení. Je zázrak, že nejsem šílená.“

Mohl jsem jí říct, že k tomu nemá tak daleko, aby se mohla vytahovat, ale místo toho jsem přikývl s výrazem, který představoval účast.

Zapálila si další cigaretu místo té, kterou v rozčilení upustila. Její oči se znovu zúžily do normálních černých štěrbin.

„Myslím, že není správné –“ když se takhle usmála, objevil se jí na hnědé tváři náznak dolíčku – „že se vrhám do náruče muže, o němž nevím dokonce ani, jak se jmenuje, natož něco jiného.“

„To se dá snadno napravit. Jmenuju se Young,“ lhal jsem, „a můžu vám nechat basu skotské za cenu, která by vás ohromila. Asi bych klidně vydržel, kdybyste mi říkala Jerry. Většina ženských, které si nechávám sedět na klíně, mi tak říká.“

„Jerry Young,“ opakovala spíš pro sebe, „To je hezké jméno. A vy jste ten pašerák alkoholu?“

„Ne ten“ opravil jsem ji: „Prostě pašerák. Tady jsme v San Francisku.“

Potom začlo jít do tuhého.

Všechno ostatní na téhle hnědé ženské nehrálo, ale její strach byl skutečný. Byla hrůzou bez sebe. A neměla v úmyslu zůstat přes noc sama. Chtěla si mě tam nechat – abych zmasíroval všechny další brady, které by se na ni vystrkovaly. Byla ten typ, který si představoval, že se dám nejjistěji zadržet něžnostmi. A že se proto do mě musí pustit. Žádné zábrany ani puritánství jí nepřekážely.

Já mám taky představu. Ta moje je, že až gong odbije poslední kolo, povedu tohohle drahouška a pár jejích kamarádů do městského vězení. To je vynikající důvod – kromě tuctu jiných, na které bych si vzpomněl – proč bych se s ní neměl zaplétat.

Byl jsem úplně ochotný se tam s ní utábořit, dokud se něco nesemele. Ten byt vypadal na dějiště příštího jednání. Ale musel jsem před ní svou vlastní hru zamaskovat. Nemohl jsem jí prozradit, že v ní hraje jen drobnou roli. Musel jsem předstírat, že za mou ochotou zůstat je jen a jen touha ji ochraňovat. Jinému mužskému by tenhle kavalírský, rytířský postoj ochránce ženství bez osobního zájmu možná lehce prosel. Ale já nevypadám jako takový člověk a neumím se tak chovat. Musel jsem si ji držet od těla a přitom neprozradit, že můj zájem o ni není osobní. Nebyla to žádná hračka. Šla zatraceně přímo k věci a měla v sobě moc koňaku.

Nenamlouval jsem si, že za její vřelost může moje krása a kouzlo osobnosti. Byl jsem mužský se silnýma rukama a velkými pěstmi. Ona byla v rejži. Hláskovala mé jméno O-ch-r-a-n-a. Byl jsem něco, co se dalo postavit mezi ni a její nesnáze.

Další potíž: Nejsem ani dost mladý ani dost starý na to, abych se rozpálil nad každou ženskou, která ve mně nevzbuzuje pocit, že být slepcem není tak špatné. Jsem někde v tom středu kolem čtyřicítky, kdy mužský začne dávat přednost jiným ženským kvalitám, než je jen krása – například přátelství. Tahle hnědá ženská mě rozčilovala. Byla si moc jistá sama sebou. Pracovala jako řezník. Pokoušela se zacházet se mnou, jako bych byl čeledín ze statku. Ale navzdory tomuhle všemu mé vyrobili převážně z lidského materiálu. Tahle ženská dostala víc než rovný díl, když se rozdělovaly tváře a těla. Nelíbila se mi. Doufal jsem, že ji šoupnu do basy, dřív než s ní skoncuju. Ale byl bych lhář, kdybych nepřiznal, že mě vevnitř rozpálila – se vším tím tulením, provokováním a koňakem, který jsem vypil.

Byla to fuška – bez legrace.

Párkrát jsem byl v pokušení vzít roha. Jednou jsem se podíval na hodinky – 2.06. Položila hnědou ruku, obtíženou prsteny, na mé hodinky a vsunula mi je zpátky do kapsy.

„Prosím, Jerry!“ Upřímnost v jejím hlase byla opravdová. „Nemůžeš přece jít. Nemůžeš mě tu nechat. To nedopustím. Půjdeš-li, budu tě po ulicích následovat. Nemůžeš mě tu nechat zavraždit!“

Zase jsem se usadil.

Za pár minut zazvonil ostře zvonek.

Okamžitě se rozsypala. Vrhla se na mě a škrtila mě holými pažemi. Uvolnil jsem je násilím, abych mohl promluvit.

„Který je to zvonek?“

„Z ulice. Neposlouchej ho.“

Poklepal jsem jí na rameno.

„Buď hodná holčička a jdi tam. Uvidíme, kdo to je.“

Ruce jí ztuhly.

„Ne! Ne! Ne! To jsou oni!“

Zvonek se ozval znovu.

„Jdi otevřít,“ trval jsem na svém.

Připlácla mi obličej na sako a ryla mi nosem do prsou.

„Ne! Ne!!“

Osvobodil jsem se a šel do chodby. Běžela za mnou. Znovu jsem se pokusil ji přimět, aby mluvila sama. Nechtěla, i když jí nevadilo, že budu mluvit já. Byl bych raději, kdyby se ten člověk dole nedozvěděl, že tu ta žena není sama. Ale odmítala to tak zatvrzele, že se s tím nedalo nic dělat.

„Ano?“ řekl jsem do zvukovodu.

„Kdo, k čertu, jste?“ zeptal se drsný hluboký prsní hlas.

„Co chcete?“

„Chci mluvit s Inés.“

„Řekněte to mně,“ navrhl jsem, „a já jí o tom povím.“

Žena měla ucho těsně u trubice a držela se mě za ruku.

„To je Billie,“ zašeptala. „Řekni mu, aby šel pryč.“

„Máte jít pryč,“ předal jsem zprávu.

„Jo?“ Hlas byl ještě drsnější a hlubší. „Otevřete dveře, anebo je mám vyrazit?“

V té otázce nebyla ani stopa hravosti. Aniž jsem se poradil se ženou, stisknul jsem knoflík, kterým se odemykají domovní dveře.

„Buďte vítán,“ řekl jsem do trubice.

„Jde nahoru,“ vysvětlil jsem ženě. „Mám stát za dveřmi a bacit ho přes lebku, až vejde? Anebo s ním chceš nejdřív mluvit!“

„Nebij ho!“ vykřikla. „Je to Billie.“

To mi vyhovovalo. Neměl jsem v úmyslu ho sejmout – rozhodně ne dřív, dokud nebudu vědět, kdo to je a co chce. Chtěl jsem jen vědět, co řekne ona.

 

Billiemu cesta nahoru netrvala dlouho. Otevřel jsem dveře, když zazvonil. Žena stála vedle mne. Nečekal na pozvání. Byl vevnitř, než jsem mel dveře napůl otevřené. Zíral na mě. A byla ho spousta!

Velký, rudolící, rudovlasý obr – velký, ať jste ho měřili kterýmkoli směrem – a nic z toho nebyl tuk. Na nose měl sedřenou kůži, jednu tvář podrápanou, druhou oteklou. Byl prostovlasý, hlavu pokrývalo houští zrzavých vlasů.

Jednu kapsu kabátu měl odervanou a jeden knoflík mu visel na dvaceticentimetrovém proužku utržené látky.

Byl to ten velký hromotluk, co seděl se ženou v taxíku.

„Co je to za idiota?“ dožadoval se a jeho velké pracky zamířily směrem ke mně.

Věděl jsem, že ta ženská je střelená. Nepřekvapilo by mě, kdyby se pokoušela tohohle otlučeného obra se mnou nakrmit. Ale neudělala to. Položila mu ruku na paži a utěšovala ho:

„Nebuď zlý, Billie. Je to přítel. Bez něj bych byla dnes večer neunikla.“

Zamračil se. Pak se jeho tvář narovnala a chytil její ruku do obou svých.

„Hlavně že ses dostala pryč,“ řekl zastřeně. „Bylo by to šlo líp, kdybysme byli venku. V tom taxíku nebylo dost místa na otočení. A jeden z těch chlapů mě praštil do hlavy.“

To bylo legrační. Tenhle velký šašek se omlouval za to, že se dal zmlátit, aby chránil ženu, která utekla a nechala ho, aby se z toho dostal, jak nejlépe umí.

Žena ho dovedla do obývacího pokoje. Loudal jsem se za nimi. Posadili se na lavičku. Vybral jsem si židli, která nebyla v jedné přímce s oknem, kudy mohl pozorovat Kid.

„Co se stalo, Billie?“ Dotkla se konečky prstů jeho rozryté tváře a odřeného nosu. „Jsi poraněný.“

Zašklebil se s jakýmsi zahanbeným potěšením. Všiml jsem si, že to, co jsem považoval za otok na jedné tváři, je jen velký žvanec žvýkacího tabáku.

„Nevím, co všechno se stalo,“ řekl. „Jeden z nich mě praštil do hlavy a probudil jsem se až za pár hodin potom. Ten taxikář mi v té rvačce vůbec nepomoh, ale byl to slušný chlap a věděl, odkud koukaj prachy. Nezačal řvát nebo něco takovýho. Vzal mě k doktorovi, co si nepouští hubu na špacír, doktor mě dal do pořádku a pak jsem šel sem.“

„Viděl jsi ty muže?“ zeptala se.

„Jasně! Viděl a cejtil, možná že jsem je i ochutnal.“

„Kolik jich bylo?“

„Jenom dva. Malý chlápek s legračním fouskem a habán s velkou bradou.“

„Nikdo jiný tam nebyl? Mladší muž, štíhlý, vysoký?“

To by měl být Tentononc Kid. Cožpak si myslela, že pracuje dohromady s Francouzem?

Billie zavrtěl čupřinatou pomlácenou hlavou.

„Ne. Byli jenom dva.“

Zamračila se a začala si kousat ret.

Billie se na mě ze strany podíval – ten pohled znamenal „Vypadni.“

Žena pohled zachytila. Otočila se na lavičce a položila mu ruku na hlavu.

„Chudáčku Billie,“ zavrkala, „tak hrozně sis poranil hlavu, když jsi mě chránil, a teď tě tu trápím povídáním, když bys měl doma odpočívat. Teď běž, Billie, a ráno, až ti bude líp, mi zavoláš, viď?“

Jeho červená tvář ztmavla. Zaškaredil se na mě.

Zasmála se a lehce ho plácla přes tvář, naditou žvancem tabáku.

„Nezačínej na Jerryho žárlit. Jerry miluje někde jednu žlutobílou dámu a je jí nanejvýše věrný. Ani tu oblibu nejmenší nemá v temných ženách.“ Vyzývavě se na mě usmála. „Nemám pravdu, Jerry?“

„Ne,“ popřel jsem. „A kromě toho, všechny ženy jsou temné.“

Billie si přesunul žvanec do poškrábané tváře a nahrbil ramena.

„Co tohle mělo být, k čertu, za vtip?“ zahřměl.

„To neznamená nic, co by nemělo,“ zasmála se na něj. „Je to jen epigram.“

„Jo?“ Billie se zatvářil uraženě a vzdorovitě. Začínal jsem si myslet, že se mu nelíbím. „No tak řekni tomu svýmu tlustýmu přítelíčkovi, ať si nechá ty svoje chytrácký frky pro sebe. Nejsem na ně zvědavej.“

Bylo to jasné. Billie se chtěl hádat. Žena, která ho držela v ruce dost pevně, aby ho z toho mohla vykormidlovat, se prostě znova zasmála. Nemělo cenu pokoušet se najít za jejím jednáním nějaký důvod. Byla cvok. Snad si myslela, že když nejsme dost společenští na to, aby si nás mohla omotat kolem prstu oba, pustí nás do sebe a nechá si toho, který toho druhého vymaže z obrazu.

V každém případě se schylovalo k mele. Normálně dávám přednost klidu. Dny, kdy jsem se rval jen pro potěšení, jsou už pryč. Ale mám za sebou příliš mnoho kraválů, než aby mi moc vadily. Obyčejně se vám nic tak zlého nestane, ani když prohrajete. Neměl jsem chuť couvnout jen proto, že tohle velké nemehlo na sobě mělo víc masa než já. Proti velkým chlapům jsem měl vždycky štěstí. Už večer ho zmlátili. To mu jistě vzalo trochu páry. Chtěl jsem v tomhle bytě zůstat ještě trochu déle, pokud se to dalo provést. Jestli chtěl Billie rvačku – a vypadalo to, že ano – měl ji mít.

Bylo snadné vyjít mu na půl cesty vstříc; cokoliv bych řekl, bylo by použito proti mně.

Zašklebil jsem se na jeho zrudlou tvář a s vážným obličejem navrhl ženě:

„Myslím, že kdybys ho namočila do modřidla, dostal by stejnou barvu jako to druhé štěně.“

Byla to sice pitomost, ale posloužila. Billie se vzepnul na zadní a zabalil packy do pěstí.

„My dva půjdeme na procházku,“ rozhodl, „někam, kde je dost místa.“

Vstal jsem, odstrčil nohou židli dozadu a ocitoval mu Burnse: „Když jsi dost blízko, je tu místa dost.“

Nebyl to člověk, se kterým byste toho museli moc namluvit. Šlo to kolem dokola.

Ze začátku to byly pěsti. Začal tím, že mi vystřelil pravačkou na hlavu. Šel jsem pod ni a dal jsem mu do břicha všechno, co jsem měl v pravé i v levé. Spolkl svůj žvanec tabáku. Ale nehnulo to s ním. Jen málo velkých chlapů je tak silných, jak vypadají. Billie byl.

Nevěděl vůbec nic. Jeho představa o boxu byla stát na místě a vrhat tomu druhému pěsti na hlavu – pravou, levou, pravou, levou. Pěsti měl velké jako koše na papír. Vzduchem přímo hvízdaly. Ale vždycky na hlavu – na část těla, se kterou se dá nejlíp uhnout.

Měl jsem dost místa na to chodit k němu a zase zpátky. Dělal jsem to. Bušil jsem mu do břicha. Trefil jsem se mu do srdce. Zase jsem mu zpracoval břicho. Pokaždé, když jsem ho praštil, vyrostl o dva centimetry, přibral kilo a nabral další koňskou sílu. Když někoho praštím, nedělám si legraci, ale nic, co jsem téhle lidské hoře udělal – ani to, že jsem ho donutil spolknout ten žvanec tabáku – na něj nemělo žádný viditelný účinek.

Byl jsem vždycky celkem dost pyšný na svoji schopnost zasadit ránu. Zklamaně jsem sledoval, jak tenhle hromotluk bere to nejlepší, co mu můžu dát, a ani necekne. Ale nedal jsem se odradit. Věčně to vydržet nemohl. Připravil jsem se k trpělivé práci.

Dvakrát mě trefil. Jednou na rameno. Velká pěst mě napůl otočila. Nevěděl, co má udělat dál. Přišel ze špatné strany. Nechal jsem ho minout a vycouval jsem. Podruhé mě trefil do čela. Před pádem mě zachránila židle. Rána mě bolela. Jeho musela bolet ještě víc. Lebka je tvrdší než kloub. Uhnul jsem mu, když šel po mně, a nechal mu něco na památku v týlu.

Ženina zahnědlá tvář se objevila nad Billieho ramenem, jak se narovnával. Oči jí svítily za hustými řasami a pootevřená ústa odhalovala bílý lesk.

Potom Billieho boxování unavilo a přešel na řeckořímský zápas s různými kudrlinkami. Býval bych byl radši, kdyby byl zůstal u pěstí. Ale nemohl jsem si pomoct. Byl to jeho večírek. Chytil mě za zápěstí, trhnul a už jsme do sebe vrazili.

Nevěděl o tomhle o nic víc než o boxu. Ani nemusel. Byl dost velký a silný na to, aby si se mnou mohl hrát.

Když jsme dopadli na podlahu a začali se převalovat, byl jsem pod ním. Dělal jsem, co jsem mohl. Nebylo to nic platné. Třikrát jsem mu nasadil nůžky. Měl příliš velké tělo, než abych ho obejmul svýma krátkýma nohama. Setřásl mě, jako by si hrál s dítětem. Nemělo cenu pokoušet se provést něco s jeho nohama. Žádný známý chvat je nemohl udržet. Ruce měl skoro stejně silné. Přestal jsem se namáhat.

Nic z toho, co jsem znal, nebylo proti téhle příšeře sebemíň platné. Byl mimo mou třídu. Spokojil jsem se tím, že jsem všechen zbytek síly věnoval na to, nenechat se od něj zmrzačit – a čekal jsem na svou příležitost ho převézt.

Házel se mnou pěkně. Pak moje příležitost přišla.

Ležel jsem natažený na zádech. Vymáčk ze mě všechny vnitřnosti až na jednu či dvě, co jsou úplně uprostřed. Klekl si na mě, přemístil svoje obrovské ruce k mému krku a upevnil je tam.

Dokonce ani tohle nevěděl!

Tímhle způsobem nemůžete člověka uškrtit – ne, pokud má volné ruce a ví, že ruka je silnější než prst.

Zasmál jsem se mu do brunátné tváře a vztáhl ruce. Každá mu vyzvedla z mého masa jeden malíček. Nebyla to žádná hračka. Byl jsem u konce a on ne. Ale žádný člověk nemá malíček silnější, než je ruka druhého. Zakroutil jsem s nimi dozadu. Zlomily se najednou.

Vyštěkl. Chytil jsem další – prsteníčky.

Jeden prasknul. Druhý se k tomu právě chystal, když mě pustil.

Trhnul jsem sebou nahoru a vrazil mu hlavou do tváře. Vyvlékl jsem se zpod jeho kolen. Vyskočili jsme současně.

Zazvonil zvonek.

 

Zájem o boj vyprchal ženě z tváře. Objevil se v ní strach. Zaryla prsty do úst.

„Zeptej se, kdo je tam,“ řekl jsem jí.

„Kdo – kdo je tam?“

Její hlas byl dutý a suchý.

„Keilová,“ ozvalo se z chodby. Slova byla ostrá rozhořčením. „Musíte okamžitě přestat s tím hlukem! Nájemníci si stěžují – žádný div! Pěkná hodina na zábavu a ještě takhle vyvádět!“

„Správcová,“ zašeptala snědá žena. Nahlas: „Promiňte, paní Keilová. Už žádný hluk nebude.“

Dveřmi se ozvalo jakési frknutí a pak zvuk vzdalujících se kroků.

Inés Almadová se vyčítavě zamračila na Billieho.

„Tohle jsi neměl dělat,“ obvinila ho.

Zatvářil se zkroušeně, podíval se na podlahu a pak na mě. Když se podíval na mě, vrátil se mu nach do tváře.

„Promiň,“ zamumlal. „Říkal jsem tomuhle chlapovi, že bysme měli jít na procházku. Uděláme to teď a žádný hluk už tady nebude.“

„Billie!“ řekla ostrým hlasem. Přednášela mu zákon. „Teď půjdeš pryč a necháš si ošetřit zranění. Mám tu zůstat sama a nechat se zavraždit jen proto, že jsi nevyhrál ten zápas?“

Velký muž přešlápnul, vyhnul se jejímu pohledu a vypadal dokonale nešťastně. Ale tvrdošíjné zavrtěl hlavou.

„Nemůžu to udělat, Inés,“ řekl. „Musíme to s tímhle frajerem dokončit. Zlomil mi prsty a já mu musím zlomit bradu.“

„Billie!“

Dupla si nožkou a panovačně se na něj podívala. Vypadal, jako by se chtěl převalit na záda a dát packy do vzduchu. Ale necouvnul.

„Já musím,“ opakoval. „Nedá se s tím nic dělat.“

Hněv jí zmizel z tváře. Velice něžně se na něj usmála.

„Drahoušku Billie,“ zamumlala a přešla místnost k sekretáři v rohu.

Když se otočila, měla v ruce automatickou pistoli. Jediné kovové oko se koukalo na Billieho.

„Tak teď, lechón,“ zavrčela, „zmiz!“

Zrzavému muži to moc rychle nemyslelo. Trvalo mu plnou minutu, než si uvědomil, že tahle žena, kterou miluje, ho vyhání s pistolí v ruce. Taky si ten velký hlupák mohl uvědomit, že ho tři zlomené prsty diskvalifikují. Trvalo mu další minutu, než uvedl nohy do pohybu. Šel ke dveřím v pomalém úžasu. Stále ještě věřil jen napůl, že se to opravdu stalo.

Žena ho následovala krok za krokem. Šel jsem napřed, abych otevřel dveře.

Otočil jsem klikou. Dveře se otevřely a odstrčily mě k protější zdi.

Ve vchodu stál Edouard Maurois a člověk, kterého jsem majznul přes bradu. Oba měli pistole.

Podíval jsem se na Inés Almadovou a přemýšlel, jakým směrem se její bláznivost bude ubírat za takovéhle situace. Nebyla tak šílená, jak jsem si myslel. Její výkřik a dopad pistole na podlahu zazněly současně.

„Á!“ říkal Francouz. „Pánové byli na odchodu? Mohli bychom je zdržet?“

Muž s velkou bradou – byla teď se známkami mého úderu ještě větší než kdy jindy – nebyl tak zdvořilý.

„Tak couvejte, ptáčkové!“ nařídil a sehnul se pro pistoli, kterou upustila žena.

Stále jsem ještě držel kliku. Trochu jsem s ní zalomcoval, když jsem ji pouštěl – akorát dost na to, abych zakryl cvaknutí zámku, když jsem mačkal knoflík, který ho odjišťoval. Kdybych potřeboval pomoc, a kdyby se ta pomoc blížila, byl bych rád, aby mezi mnou a ní bylo co možná nejméně zámků.

Potom jsme – Billie, žena a já pozadu – všichni odmašírovali do obývacího pokoje. Maurois i jeho společník na sobě měli suvenýry z té rvačky z taxíku. Jedno Francouzovo oko uzavírala modřina – nádherný monokl. Šaty měl pomačkané a špinavé. Navzdory tomu je nosil s glancem a pod paží, která nedržela pistoli, měl stále ještě vycházkovou hůl.

Bradáč nás držel v šachu svou a ženinou pistolí, zatímco Maurois přejížděl rukou přes šaty mně a Billiemu, aby se podíval, jestli jsme ozbrojeni. Našel můj revolver a schoval ho do kapsy. Billie neměl žádnou zbraň.

„Mohli byste se obtěžovat a ustoupit ke zdi?“ zeptal se Maurois, když skončil.

Ustoupili jsme, jako by nás to vůbec neobtěžovalo. Zjistil jsem, že se ramenem dotýkám záclony. Přitiskl jsem ji k rámu a zatáhl dost daleko, aby odhalila asi tak půl metru okna.

Pokud se Tentononc Kid díval, musel teď jasně vidět Francouze – člověka, který na něj večer předtím střílel.

Nechával jsem to na Kidovi. Dveře do chodby byly odemčené. Pokud by se Kid dokázal dostat do budovy – což nebylo velké umění – měl cestu volnou. Nevěděl jsem, jak do toho zapadá, ale chtěl jsem, aby se k nám přidal, a doufal jsem, že mě nezklame. Kdyby tu byli všichni pohromadě, tak by snad vylezlo na povrch, o co se tady vlastně jedná, a já bych to snad dokázal zachytit a pochopit.

Zatím jsem se držel tak daleko od okna, jak to bylo možné. Kid se mohl rozhodnout napumpovat do něj přes ulici olovo.

Maurois stál proti Inés. Bradáčovy pistole byly namířeny na Billieho a na mě.

„Já ne comprends ze anglais moc dobže,“ vysmíval se Francouz ženě. „Takže když žekneš, že se setkám, já myslet že žekneš v New Orleansu. Já nemyslet, že žekla San Francisko. Moc se omlouvat za chybu. Je mi moc líto, že musela čekat. Ale teď jsem tady. Máš pro mě můj díl?“

„Nemám.“ Natáhla před sebou ruce v beznadějném gestu. „Kid je vzal – vzal mi všechno.“

„Co?“ Maurois zapomněl na svůj výsměšný úsměv a veseloherní přízvuk. Jeho jediné otevřené oko zlostně zablýskalo. „Jak by mohl, pokud –?“

„Podezříval nás, Edouarde.“ Ústa se jí třásla upřímností. Oči žadonily o důvěru. Byla to lhářka. „Nechal mě sledovat. Přišel den po tom, co jsem dojela. Všechno vzal. Bála jsem se čekat na tebe. Bála jsem se tvé nedůvěry. Ty bys mi –“

„C‘est incroyable!“ Maurois byl velice rozrušen. „Sednul jsem po – po našem představení – na první vlak na jih. Mohl v tom vlaku být Kid, abych o tom nevěděl? Non! A jak jinak se k tobě mohl dostat přede mnou? Zahráváš si se mnou, ma petite Inés. Že jsi se setkala s Kidem, o tom nepochybuji. Ale ne v New Orleansu. Tam jsi nejela. Jela jsi sem do San Franciska.“

„Edouarde!“ protestovala, chytla ho jednou hnědou rukou za rukáv a druhou se držela za hrdlo, jako by jí dělalo potíže ze sebe vypravit slovo. „Jak si můžeš něco takového myslet! Cožpak ty týdny v Bostonu neříkají, že to není možné? Pro někoho, jako je Kid – nebo kohokoli jiného – bych tě měla zradit? Cožpak mě neznáš, že si myslíš, že bych toho byla schopna?“

Byla to herečka. Byla působivá, dojemná, byla všechno možné – také nebezpečná.

Francouz od ní odtáhl rukáv a ustoupil o krok. Pod malinkým knírkem mu rámovaly ústa bílé čáry a žvýkací svaly měl napjaté. Zdravé oko vypadalo ustaraně. Dostala se mu k tělu, i když se jí ještě nepodařilo vyvést ho z míry úplně. Jenomže hra teprv začínala.

„Nevím, co si mám myslet,“ řekl pomalu. „Jestli jsem se mýlil… musím nejdřív najít Kida. Pak se dozvím pravdu.“

„Nemusíš chodit moc daleko, parde. Jsem tu mezi váma!“

Tentononc Kid stál ve dveřích do chodby. V každé ruce měl černý revolver. Kohoutky byly natažené.

Byl to krásný výjev.

Je v něm Tentononc Kid ve dveřích – štíhlý mladík kolem dvacítky, který díky své slabošské tváři, uvolněné bradě a tupým očím vypadá jako pěkný darebák. Natažené revolvery v rukou míří na všechny a na nikoho, podle toho, jak se na ně díváte.

Je tu hnědá žena, tváře sevřené v obou pěstích, oči široce otevřené, až se ukazuje jejich zelenošedá barva. Hrůza, kterou jsem viděl v její tváři předtím, nebyla nic ve srovnání s hrůzou, která je tam teď.

Je tu Francouz – otočený ke dveřím po Kidově prvním slovu – mířící pistoli na Kida, s holí stále ještě pod paží, s bílou napjatou skvrnou místo tváře.

Je tu Bradáč, s tělem napůl otočeným, s tváří přes jedno rameno, aby viděl na dveře, a s jednou pistolí následující tvář.

Je tu Billie – velká, potlučená socha muže, který neřekl slovo od té doby, co ho Inés Almadová začala vyhánět z bytu s pistolí v ruce.

A konečně jsem tu já. Necítím se tak příjemně jako doma v posteli, ale nejsem taky dvakrát hysterický. Začínal jsem být celkem spokojený s tím, jak se věci vyvíjejí. Něco se v tomhle bytě muselo stát. Ale nebyl jsem v natolik přátelských vztazích s nikým z přítomných, aby mi moc záleželo na tom, co se stane komu. Co se týkalo mě, počítal jsem, že z toho vyváznu celý. Jen málo lidí opravdu zabijí. Většina těch, které potká nenadálý konec, se nechá zabít. S vyhýbáním se tomuto osudu jsem měl dvacet let zkušeností. V jakékoli mele můžu počítat s tím, že budu mezi těmi, kdo přežijí. A doufám, že se mi přitom ještě podaří podfouknout ty ostatní.

Ale v téhle chvíli patřila situace mužům s bouchačkami – Kidovi, Mauroisovi a Bradáčovi.

Kid promluvil první. Měl kňučivý hlas, který zněl nepříjemně nosově.

„Tohle mi tedy na Chi moc nevypadá, ale tak jako tak, jsme tu všichni.“

„Chicago?“ vykřikl Maurois. „Vždyť jsi do Chicaga nejel!“

Kid se mu vysmál.

„Jel jsi tam snad ty? Jela tam snad ona? Co bych tam dělal? Myslíš si, že jsem ti s ní zdrhnul, co? No to bych udělal, kdyby mě ale pepodtrhla stejně jako tebe a stejně jako my tři toho kořena.“

„Může být,“ odpověděl Francouz; „ale nečekáš, že uvěřím, že netáhneš s Inés? Cožpak jsem tě neviděl dnes odpoledne odsud odcházet?“

„To jo, viděls mě,“ souhlasil Kid. „Jenže kdyby se mi kvér nezamotal do mantlu, neviděl bys už nic víc. Ale teď proti tobě nic nemám. Myslel jsem, že jste mi zahnuli oba, stejně jako si myslíš, že jsem ti zahnul já s ní. Jenže teď už vím víc, protože jsem vás slyšel, jak jsem přicházel. Podrazila nás oba, Frantíku, tak jako jsme podrazili toho kořena. Ještě ti to nedošlo?“

Maurois pomalu zavrtěl hlavou.

To, že oba muži mluvili přes mušky svých zbraní, dodávalo konverzaci na pikantnosti. –

„Hele,“ řekl Kid netrpělivě. „Měli jsme se setkat v Chi a šábnout se na třikrát, ne?“

Francouz přikývl.

„Jenže ona mi řekne,“ pokračoval Kid, „že se sejdeme v Saint Louisů a tebe vynecháme; a nakuká tobě, že se setkáte v New Orleansu a zahnete mně. A pak nás podtrhne oba a uteče s těma věcma sem do Friska.

Jsme párek kořenů, Frantíku, a nemá smysl, abysme na sebe syčeli. Je toho dost na to, abysme se pořádně nadvakrát šábli. Říkám, zapomeňme na to, co bylo, a rozdělme se fifty-fifty. Rozuměj, já se tě neprosím. Je to návrh. Jestli se ti nelíbí, tak k čertu s tebou! Znáš mě. Ještě jsi neviděl, že bych si to nebyl ochotnej vystřílet s tebou nebo s každým jiným. Tak si vyber!“

Francouz neříkal chvíli nic. Byl přesvědčený, ale nechtěl oslabit svou pozici tím, že to přizná moc brzo. Nevím, jestli věřil tomu, co Kid říká, nebo ne, ale určitě věřil Kidovým revolverům. Z nataženého revolveru vypálíte kulku mnohem rychleji než z automatické pistole bez kohoutku. Tady měl Kid fóra. A Kid měl nad ním taky tu výhodu, že vypadal jako člověk, kterému je fuk, co se stane v příštím okamžiku.

Konečně se Maurois podíval tázavě na Bradáče. Bradáč si olízl rty, ale neřekl nic.

Maurois se znovu podíval na Kida a přikývl.

„Máš pravdu,“ řekl. „Uděláme to tak.“

„Fajn!“ Kid se nepohnul ode dveří. „A kdo jsou tihle paďouři?“

„Tihle dva –“ pokývl Maurois na Billieho a na mě – „jsou přátelé naší Inés. A tenhle –“ ukázal na Bradáče – „je můj partner.“

„Myslíš jako, že v tom jede s tebou? Nemám nic proti tomu.“ Kid mluvil ostře. „Ale pamatuj si, dostane svůj podíl z tvého. Já dostanu půlku a dost.“

Francouz se zamračil, ale souhlasně přikývl.

„Polovina je tvá, jestli ji najdem.“

„Z toho tě nemusí bolet hlava,“ poradil mu Kid. „Je to tady a najdem to.“

Schoval jeden revolver a vešel do pokoje s druhým volně spuštěným po straně. Když přecházel přes místnost směrem k ženě, dokázal to tak, že se Bradáč ani Maurois neocitli ani na okamžik za jeho zády.

„Kde jsou ty věci?“ zeptal se.

Inés Almadová si navlhčila jazykem rudá ústa, trochu je pootevřela, podívala se něžně na Kida a pustila se do svého výstupu.

„Každý z nás je stejně špatný jako ti druzí, Kide. Všichni – každý z nás se pro sebe pokoušel získat všechno. Ty a Edouard jste zapomněli na to, co bylo. Cožpak jsem horší než vy? Pravda, mám je, ale nemám je tady. Počkáte do zítřka? Přinesu je. Rozdělíme je mezi nás tři, tak jak to mělo být. Neuděláme to tak?“

„Ani nápad!“ řekl Kid s určitostí.

„Cožpak je to spravedlivé?“ prosila a trochu se jí přitom chvěla brada. „Cožpak jsem vinna nějakou zradou, kterou nejsi vinen ty s Edouardem? Cožpak –?“

„To s tím nemá nic společného,“ řekl jí Kid. „Já s Frantíkem jsme se dostali do rejže, a musíme pracovat spolu, jestli se chceme někam dostat. A tak pracujeme spolu. S tebou je to jiné. Nepotřebujeme té. Můžeme ti ty věci vzít. A tak jsi z toho venku! Kde jsou ty věci?“

„Nejsou tady! Cožpak jsem hloupá tak, abych je nechala tady, kde je tak snadno můžete najít? Potřebujete mou pomoc, abyste je našli. Beze mě nemůžete –“

„Jsi pitomá! Na to bych tak moh skočit, kdybych tě neznal. Ale vím, že jsi zatraceně moc chamtivá na to, abys je dala z ruky. A jsi ještě víc podělaná než chamtivá. Když ti dám pár facek, kápneš božskou. A nevím, proč bych ti nedal pár facek!“

Přikrčila se před jeho napřaženou rukou.

Francouz rychle promluvil.

„Měli bychom nejdřív prohledat byt, Kide. Teprve jestli je tady nenajdeme, rozhodneme se, co dál.“

Kid se pohrdlivě zasmál na Mauroise.

„Tak dobrá. Ale pamatuj si: nejdu odsud bez těch věcí – kdybych měl tuhle krysu rozpárat. Můj způsob je rychlejší, ale když chceš, můžeme nejdřív hledat. Ten tvůj partento se může postarat o tyhle burany a my dva rozebereme bejvák.“

Pustili se do práce. Kid schoval revolver a vytáhl nůž na péro s dlouhým ostřím. Francouz odšrouboval dolní dvě třetiny své hole a obnažil půlmetrovou čepel kordu.

Nijak to neodflákli. Nejdříve vzali pokoj, ve kterém jsme byli. Důkladně ho vysmejčili a rozpárali až na kost. Rozebrali nábytek a obrazy. Vytáhli výplně z čalounění. Rozřezali koberce. Odtrhali dlouhé kusy tapet, kde se jim zdály podezřelé. Pracovali pomalu. Ani jeden nepřipustil, aby se mu druhý dostal za záda. Kid se nikdy neotočil zády k Bradáčovi.

Když rozbourali obývací pokoj, přešli do vedlejší místnosti a zanechali v rumišti ženu, Billieho a mě. Bradáč a jeho dvě pistole nás hlídaly.

Jakmile byli Francouz s Kidem z dohledu, zkusila žena svoje umění na našem strážci. Měla velikánskou důvěru ve svou moc nad muži, to se jí musí nechat.

Chvíli zpracovávala Bradáče očima a pak tiše řekla:

„Mohla bych –?“

„Ne!“ Bradáč promluvil hlasitě a hrubě. „Drž hubu!“

Tentononc Kid se objevil ve dveřích.

„Když nikdo nebude mluvit, tak se možná nikomu nic nestane,“ zavrčel a vrátil se k práci.

Žena si sebe cenila příliš vysoko, než aby se nechala takhle snadno odradit. Slovy už nic nevyjadřovala, ale v očích, kterými se na Bradáče dívala, byly celé romány – romány, ze kterých se potil a červenal. Byl to prosťák. Věděl jsem, že se s ním nikam nedostane. Kdyby tu byli jen oni dva a nikdo jiný, mohla s ním cvičit, jak chtěla; ale bylo nepravděpodobné, že by si ji pustil k tělu, dokud představení sledují ti dva ptáčkové.

Jednu chvíli nás ostré zakňučení upozornilo, že fialový Franta – který utekl dozadu, když přišli Maurois a Bradáč – se dostal s pátrací do konfliktu. Bylo to jen to jediné zakňučení a ustalo s náhlostí, která pro pejska nevěstila nic dobrého.

Oba muži strávili v ostatních místnostech téměř hodinu. Nenašli nic. Když se vrátili k nám, nesli v rukou jenom svoje nástroje.

„Říkala jsem vám, že to tu není,“ pronesla Inés vítězně. „Tak chcete teď –“

„Nemůžeš mi říct nic, čemu bych uvěřil.“ Kid zaklapl nůž a strčil ho do kapsy. „Pořád si myslím, že to tu je.“

Chytil ji za zápěstí a podržel jí druhou ruku otevřenou dlaní pod nosem.

„Můžeš mi je dát do ruky, anebo si je vemu sám.“

„Nejsou tady! Přísahám!“

Stáhnul koutky úst do zuřivé grimasy.

„Lhářko!“

Hrubě jí zkroutil ruku a přinutil ji kleknout na kolena. Volná ruka zamířila k ramínku oranžových šatů.

„Přijdu na to zatraceně brzo,“ sliboval.

Billie oživl.

„Hej!“ protestoval a hruď se mu vzdouvala a klesala. „Tohle nemůžete udělat!“

„Počkej, Kide!“ zavolal Maurois, který právě vložil kord zpátky do hole. „Podívejme se, jestli neexistuje nějaký jiný způsob.“

Tentononc Kid pustil ženu a ustoupil od ní o tři pomalé kroky. Jeho oči byly mrtvé bezbarvé kruhy – tupé oči muže, jehož nervy přestávají tváří v tvář napětí fungovat. Kostnaté ruce odhrnuly sako trochu stranou a spočinuly tam, kde se mu vesta nadouvala nad ostrými rohy boků.

„Řekněme si to, Frantíku, na rovinu,“ řekl svým kňouravým hlasem. „Jsi se mnou, nebo ne?“

„Ano, samozřejmě, ale –“

„Dobrá. Tak buď se mnou! Nekaž mi každou věc, kterou zkouším udělat. Tuhle panenku prohmatám a nemysli si, že ne. Co s tím chceš dělat?“

Francouz sešpulil ústa, až se mu malý černý knírek otíral o špičku nosu. Nakrabatil obočí a zamyšleně se díval z jediného zdravého oka. Ale nehodlal s tím dělat vůbec nic a byl si toho moc dobře vědom. Nakonec pokrčil rameny.

„Máš pravdu,“ kapituloval. „Měli bychom ji prohledat.“

Kid něco zabručel s výrazem pohrdavého znechucení a zamířil znovu k ženě.

Odskočila od něj směrem ke mně. Objala mě rukama kolem krku. Zřejmě měla nějaký takový zvyk.

„Jerry!“ křičela mi do tváře. „To mu nesmíš dovolit. Jerry, prosím tě ne!“

Neřekl jsem nic.

Myslel jsem si, že od Kida není tak docela ohleduplné ji prohledávat, ale bylo tu několik důvodů, proč jsem se ho nepokoušel zastavit. V první řadě jsem nechtěl udělat nic, co by zdrželo objevení těch „věcí“, o kterých se tu tolik namluvilo. Za druhé nejsem žádný Galahad. Tahle ženská si své kumpány vybrala sama a za tuhle část představení byla z větší části sama zodpovědná. Pokud hráli tvrdě, musela se s tím vypořádat, jak uměla. Za třetí, a to byl zvlášť dobrý důvod, mě Bradáč pošťuchoval do boku hlavní pistole, aby mi připomenul, že nemůžu udělat nic, ani kdybych chtěl – leda se nechat oddělat.

Kid vlekl Inés pryč. Nechal jsem ho.

Přitáhl ji k tomu, co zbylo z lavičky vedle elektrického topení, a přivolal k sobě trhnutím hlavy Francouze.

„Podrž ji, než s ní budu hotový,“ řekl.

Naplnila plíce vzduchem. Dřív než ho mohla použít na zaječení, sevřely se jí kolem krku Kidovy dlouhé prsty.

„Jednou pískneš a zavážu ti krk na uzel,“ zahrozil.

Vypustila zase vzduch nosem.

Billie přešlápnul. Otočil jsem hlavu, abych se na něj podíval. Funěl. Pot mu vyleštil čelo pod slepenými zrzavými vlasy. Doufal jsem, že se neodváže od řetězu dřív, než ty „věci“ vyjdou napovrch. Kdyby chviličku počkal, mohl jsem se k němu přidat.

Nechtěl čekat. Pustil se do toho, když Kid začal ženu svlékat, zatímco ji Maurois držel.

Postoupil o krok k nim. Bradáč se ho pokusil zadržet mávnutím pistole. Billie si toho ani nevšiml. Zíral na ty tři na lavičce a v očích měl krev.

„Hej, to nemůžete udělat!“ zahřměl. „To nemůžete udělat!“

„Ne?“ Kid vzhlédl od práce. „Tak se dívej.“

„Billie!“ povzbuzovala žena velkého muže v jeho pošetilosti.

Billie zaútočil.

Bradáč ho nechal jít. Pro každý případ obrátil obě pistole na mě. Kid uhnul z dráhy řítícího se obra. Maurois vrhnul dívku přímo na Billieho a vytáhl pistoli.

Billie a Inés se srazili a zapotáceli se.

Kid skočil za hromotluka. Jedna ruka mu vyjela z kapsy s nožem. Nůž vyskočil v okamžiku, kdy Billie znovu získal rovnováhu.

Kid přiskočil.

Nože znal. Žádný z těch nešikovných úderů směrem dolů, s čepelí čouhající ze spodku pěsti.

Palec a pokrčený ukazováček vedly ostří. Bodl směrem nahoru. Pod Billieho rameno. Jednou. Hluboko.

Billie se zvrhnul dopředu a srazil ženu pod sebe na podlahu. Převalil se z ní a ležel mrtvý na zádech mezi vycpávkami z nábytku. Mrtvý vypadal ještě větší než kdy jindy. Zdálo se, že vyplňuje celou místnost.

Tentononc Kid otřel nůž o kus koberce, zaklapnul ho a strčil zpátky do kapsy. Udělal to levou rukou. Pravou měl těsně u boku. Na nůž se nepodíval. Sledoval očima Mauroise.

Ale jestli očekával, že Francouz bude žehrat, zklamal se. Mauroisův malý knírek sebou cukal a tvář měl bílou a napjatou, ale:

„Raději si pospěšme s tím, co musíme udělat, a vypadněme odsud,“ navrhl.

Žena se posadila vedle mrtvého muže a fňukala. Její tvář byla pod tmavou pletí popelavá. Projela to. Třesoucí rukou tápala pod šaty. Vytáhla malý plochý hedvábný sáček.

Maurois – který stál blíž než Kid – ho sebral. Byl příliš pevně zašitý, než aby ho dokázal otevřít prsty. Podržel ho a Kid ho rozpáral nožem. Francouz si vysypal část obsahu do jedné dlaně.

Diamanty. Perly. Mezi nimi pár barevných kamenů.

 

Bradáč vydechl s tichounkým zapísknutím. Oči mu svítily na blýskající se kameny. Stejně tak oči Mauroise, ženy a Kida.

Bradáčova nepozornost byla pro mě pokušením. Dosáhl bych mu na bradu. Dokázal bych ho srazit. Síla, kterou ze mě vymáčknul Billie, se mi už skoro celá vrátila. Mohl jsem Bradáče srazit a zmocnit se alespoň jedné z jeho pistolí, než se Kid a Maurois připraví. Bylo načase, abych něco udělal.

Nechal jsem ty komedianty řídit představení dost dlouho. Věci byly na světě. Kdybych teď nechal večírek rozpustit, bůhví, kdy bych ty lidičky zase sehnal dohromady, pokud by se mi to vůbec podařilo.

Ale potlačil jsem pokušení a přinutil se ještě chvilku počkat. Nemá smysl pouštět se do něčeho polovičatě. S revolverem v ruce bych proti Kidovi a Mauroisovi měl pořád menší než rovnou šanci. To nestačí. Smyslem detektivního řemesla je chytat gaunery a ne si hrát na hrdinu.

Když jsem se znovu podíval na Mauroise, sypal kameny zpátky do váčku. Začal si strkat sáček do kapsy. Tentononc Kid ho zarazil s rukou na paži.

„Schovám je.“

Maurois nadzdvihl obočí.

„Jste dva a já jen jeden,“ vysvětloval Kid. „Věřím vám a všechno možný, ale tak jako tak si ponesu svůj díl.“

„Ale –“

Zvonek přerušil Mauroisovy protesty.

Kid se otočil k ženě.

„Mluv – a žádné chytračinky!“

Zvedla se z podlahy a šla do chodby.

„Kdo je tam?“ zavolala.

Přísný a hněvivý hlas správcové:

„Ještě jeden zvuk, paní Almadová, a zavolám policii. Tohle je přece nemožné!“

Napadlo mě, co by si asi pomyslela, kdyby otevřela nezamčené dveře a podívala se na byt – rozebraný a rozpáraný nábytek; mrtvý člověk – byl to hluk kolem jeho umírání, který ji sem přivedl podruhé – uprostřed rumiště.

Uvažoval jsem – a risknul to.

„Ale, jděte se vycpat!“ zavolal jsem na ni.

Výdech a už jsme od ní nic dalšího neslyšeli. Doufal jsem, že pospíchá se svými uraženými pocity k telefonu. Mohl jsem tu policii, o které se zmiňovala, potřebovat.

Kidův revolver byl venku. Chvíli to mohlo dopadnout tak anebo tak. Buď budu ležet vedle Billieho, anebo ne. Kdyby mě byli mohli zapíchnout bez randálu, byl se mnou konec. Ale nikdo za mnou nestál. Kid věděl, že bych tiše nedržel a nenechal se rozpárat. Nechtěl natropit víc hluku, než bylo nutné, teď když byly klenoty na světě.

„Zavři klapačku nebo ti ji zavřu!“ To bylo to nejhorší, co jsem za to slíznul.

Kid se znovu obrátil k Francouzovi. Francouz využil času, který jsme strávili tímhle vedlejším výstupem, a schoval drahokamy do kapsy.

„Buď se šábnem tady a teď, anebo já ponesu ty věci,“ oznámil Kid. „Jste dva na to, abyste dohlídli, že vám nevěrnu roha.“

„Ale, Kide, tady nemůžeme zůstat! Správcová už teď určitě volá policii. Půjdeme se rozdělit někam jinam. Cožpak mi nemůžeš věřit, když jsme spolu?“

Dvěma kroky se Kid ocitl mezi dveřmi a Mauroisem i Bradáčem. Jednou rukou držel revolver, který vytáhl na mě. Druhá spočívala příhodně na jeho druhém revolveru.

„Leda houby!“ řekl skrz nos. „Můj díl z těch šutrů se odsud nehne v kapse nikoho jinýho. Jestli se chceš dělit tady, fajn. Jestli ne, ponesu je já. Tím to končí!“

„Ale policie!“

„S tou si dělej starosti ty. Já beru věci popořadě, a teď jsou na řadě kameny.“

Na Francouzově čele vystoupila modrá žíla. Jeho malé tělo ztuhlo. Pokoušel se sebrat odvahu a vystřílet si to s Kidem. Věděl, a Kid to věděl taky, že až spadne opona, bude jeden z nich mít všechno. Začali tím, že podráželi jeden druhého. Nedalo se čekat, že by teď změnili zvyky. Nakonec bude mít kameny jeden. Druhý nebude mít nic – leda možná pohřeb.

Bradáč se nepočítal. Byl to příliš jednoduchý lump, než aby v téhle společnosti dlouho vydržel. Kdyby byl měl trochu filipa, byl by právě teď použil na každého z nich jednu pistoli. Místo toho držel v šachu pořád mě a pokoušel se je sledovat koutkem oka.

Žena stála u dveří od té doby, co šla mluvit se správcovou. Zírala na Francouze a na Kida. Promrhal jsem pár drahocenných minut, které se zdály hodinami, tím, že jsem se pokoušel zachytit její pohled. Konečně se mi to podařilo.

Podíval jsem se na vypínač čtvrt metru od ní. Podíval jsem se na ni. Podíval jsem se znovu na vypínač. Na ni. Na vypínač.

Pochopila. Její ruka se pomalu šplhala po zdi.

Podíval jsem se na dvě hlavní postavy v téhle knoflíkové hře.

Kidovy oči byly mrtvé – a smrtící – kruhy. Otevřené oko Mauroise bylo vodnaté. Neměl na to. Strčil ruku do kapsy a vytáhl hedvábný sáček.

Ženin hnědý prst spočinul na vypínači. Pámbuví, že se na ni nedalo spolehnout, ale neměl jsem na vybranou. Až světla zhasnou, musím už být v pohybu. Bradáč bude chrlit kov. Musel jsem věřit Inés, že neucukne. Pokud ano, jmenoval jsem se Mrteffson.

Její nehet zbělel.

Skočil jsem po Mauroisovi.

Tma – s oranžovými a modrými pruhy – se naplnila hlukem.

Držel jsem Mauroise. Zřítili jsme se na mrtvého Billieho. Otočil jsem se a kopnul Francouze do ksichtu. Uvolnil jednu ruku. Chytil jsem ho za ni. Druhou ruku mi vrazil do tváře. To mi napovědělo, že sáček je v té, kterou držím. Zahnuté prsty mi trhaly ústa. Zatnul jsem do nich zuby a nechal je tam. Jedním kolenem jsem mu stále klečel na obličeji. Přenesl jsem na ně váhu. Moje zuby stále držely jeho ruku. Měl jsem na získání sáčku obě ruce volné.

Ne moc úhledná práce, ale účelná.

Pokoj byl vnitřek černého bubnu, na který nějaký obr vytlouká nástup. Čtyři bouchačky pracovaly najednou v pulzujícím souvislém řevu.

Maurois mi zaryl nehty do palce. Musel jsem otevřít ústa a pustit mu ruku. Jednou rukou jsem našel váček. Nechtěl ho pustit. Zakroutil jsem mu palcem. Vykřikl. Váček jsem měl já.

Pak jsem se ho pokusil opustit. Chytil mě za nohy. Kopnul jsem po něm – netrefil. Dvakrát sebou škubnul – a přestal se hýbat. Domyslel jsem si, že ho asi trefila letící kulka. Převalil jsem se k podlaze, přitiskl se těsně k němu a přejel mu rukou po těle. Nahmatal jsem tvrdou vybouleninu. Strčil jsem mu ruku do kapsy a vzal si zpátky revolver.

Na rukou a na kolenou – jedna pěst kolem revolveru, druhá svírající hedvábný sáček s klenoty – jsem se obrátil směrem, kde měly být dveře do vedlejšího pokoje. O čtvrt metru vedle. Opravil jsem svou dráhu. Když jsem prolézal dveřmi, rámus v místnosti za mnou utichl.

 

Schoulil jsem se ke zdi hned za dveřmi a schoval jsem hedvábný váček. Zalitoval jsem, že jsem nezůstal připlácnutý k podlaze za Francouzem. V tomhle pokoji byla tma. A tma tu nebyla, když žena vypnula světla v obývacím pokoji. Tou dobou bylo rozsvíceno ve všech místnostech v bytě. Teď bylo všude zhasnuto. Nelíbilo se mi to, protože jsem nevěděl, kdo zhasnul.

Z pokoje, který jsem opustil, se neozývaly žádné zvuky.

Šum jemně padajícího deště přicházel otevřeným oknem na jedné straně, kam jsem nedohlédl.

Další zvuk přicházel zezadu. Tlumené bubnování zubů o zuby.

To mě potěšilo. Samozřejmě, strašpytel Inés. Zmizela ve tmě z obývacího pokoje a zhasla ostatní světla. Možná že už za mnou nikdo jiný nebyl.

Tiše jsem dýchal široce otevřenými ústy a čekal. Nemohl jsem potmě honit tu ženskou, aniž bych nadělal hluk. Maurois s Kidem roztahali nábytek a jeho části všude. Rád bych byl věděl, jestli má pistoli. Nechtěl jsem se od ní nechat pokropit.

Protože jsem to nevěděl, zůstal jsem tam, kde jsem byl.

Zuby jí drkotaly celé minuty. Něco se pohnulo v obývacím pokoji. Zahřměl revolver.

„Inés!“ zasyčel jsem směrem k drkotajícím zubům.

Žádná odpověď. V obývacím pokoji zaskřípal nábytek. Dvě zbraně vystřelily současně. Ozvalo se sténání.

„Mám ty věci,“ zašeptal jsem pod záštitou sténání.

To vyvolalo odpověď.

„Jerry! Pojď sem ke mně!“

Sténání ve vedlejší místnosti pokračovalo, ale ztišilo se. Plazil jsem se směrem k ženinu hlasu. Postupoval jsem po rukou a po kolenou a narážel na věci co nejopatrněji. Neviděl jsem nic. Napůl cesty jsem nahmatal vlhký chomáč kožešiny – zesnulý fialový Franta. Lezl jsem dál.

Inés se dychtivě dotkla mého ramene.

„Dej mi je,“ byla její první slova.

Zašklebil jsem se ve tmě na ni, poplácal jsem ji po ruce, našel její hlavu a přiložil jí ústa k uchu.

„Zalezme dozadu do ložnice,“ zašeptal jsem. Její žádosti o lup jsem nevěnoval žádnou pozornost. „Kid přijde.“ Nepochyboval jsem o tom, že vyhrál nad Bradáčem. „Můžeme ho líp vyřídit v ložnici.“

Chtěl jsem ho přijmout v místnosti s jedinými dveřmi.

Vedla mě – oba jsme lezli po rukou a po kolenou – do ložnice. Během plazení jsem se věnoval nejnutnějšímu přemýšlení. Kid ještě nemohl vědět, jak jsem dopadl s Francouzem. Pokud hádal, hádal by nejspíš, že Francouz přežil. Nejspíš mě řadil do stejné třídy moulů jako Billieho a myslel si, že mě Francouz dokáže zvládnout. Bylo pravděpodobné, že vyřídil Bradáče a že to už touhle dobou ví. V obývacím pokoji byla tma jako v hrobě, ale on teď už musel vědět, že je tam jedinou živou bytostí.

Blokoval jediný východ z bytu. Myslel si tedy, že v bytě jsou stále živí Inés a Maurois a že u sebe mají kořist. Co s tím chtěl dělat? Žádné partnerství se teď už nedalo předstírat. To odešlo se světly. Kid šel po diamantech. Kid šel jenom po nich.

Nejsem žádný věštec, abych předvídal další tah někoho jiného. Ale usoudil jsem, že Kid půjde brzy po nás. Věděl – musel vědět – že policie je na cestě; ale odhadoval jsem, že je dost bláznivý na to, aby policii nevěnoval pozornost, dokud se neobjeví. Bude předpokládat, že přijdou jen dva – a že nebudou připraveni na nic víc než na opilecký večírek. Mohl se s nimi vypořádat – nebo si to alespoň myslel. Mezitím si půjde pro kameny.

Dospěli jsme s ženou do ložnice, místnosti v nejzazším koutě bytu, s jedinými dveřmi. Slyšel jsem, jak tápe po dveřích a pokouší se je zavřít. Neviděl jsem nic, ale strčil jsem nohu dveřím do cesty.

„Nech je otevřené.“ zašeptal jsem.

Nechtěl jsem zavřít Kida venku. Chtěl jsem ho vevnitř.

Po břiše jsem se doplazil zpátky ke dveřím, nahmatal hodinky a umístil je na práh, do úhlu mezi dveře a rám. Plazil jsem se zpátky, až jsem byl tak dva nebo dva a půl metru od dveří a díval jsem se šikmo otevřeným vchodem na světélkující ciferník.

Z druhé strany dveří nebylo fosforeskující čísla vidět. Měl jsem je proti sobě. Každý, kdo by vstoupil dveřmi – pokud by nevyskočil – musel, i kdyby jen na zlomek vteřiny, umístit nějakou část svého těla mezi mě a hodinky.

Čekal jsem na břiše, s nataženým revolverem, s pažbou posazenou pevně na podlaze, až se to matné světlo zatmí.

Čekal jsem nějakou dobu. Pesimismus: možná nepřijde, možná budu muset jít já pro něj; možná mi uteče a já ho po celé té námaze ztratím.

Inés mi vedle přerývaně dýchala do ucha a chvěla se.

„Nedotýkej se mě,“ zavrčel jsem na ni, když se pokoušela schoulit se ke mně.

Tahala mě za ruku.

Ve vedlejší místnosti se rozbilo sklo.

Ticho.

Světelné skvrny na hodinkách mě pálily do očí. Nemohl jsem si dovolit mrknout. Noha mohla minout ciferník, zatímco jsem mrkal. Nemohl jsem si dovolit mrknout, ale mrkat jsem musel. Mrknul jsem. Nemohl jsem říci, jestli něco prošlo kolem hodinek, nebo ne. Musel jsem mrknout znovu. Pokoušel jsem se udržet oči strnule otevřené. Nešlo to. Při třetím mrknutí jsem skoro vystřelil. Byl bych přísahal, že cosi prošlo mezi mnou a hodinkami.

Ať se Kid chystal k čemukoli, nevydával žádné zvuky.

Tmavá žena vedle mě začala vzlykat. Hrdelní zvuky, které mohly nasměrovat kulky. Očima jsem ji zarazil a proklel – ne nahlas, ale od srdce. Oči mě pálily. Byly plné vláhy. Odstranil jsem ji mrknutím a na cenné okamžiky ztratil hodinky z dohledu. Pažba revolveru byla kluzká potem mé ruky. Cítil jsem se naprosto nepohodlné, zvenčí i zevnitř.

Střelný prach mi spálil tvář.

Po celém těle se mi sápal ječící ženský maniak.

Má kulka nezasáhla nic nižšího než strop.

Odhodil jsem nebo možná odkopl ženu stranou a plížil se dozadu. Žena zasténala někde stranou. Neviděl jsem Kida – ani jsem ho neslyšel. Hodinky byly znovu v dohledu, trochu dál. Šustot.

Hodinky zmizely.

Vystřelil jsem na ně.

Dva světelné body těsné u podlahy ze sebe vydaly oheň a třesk.

S hlavní tak těsně u podlahy, jak jsem ji mohl udržet, jsem mezi ty dva body vypálil. Dvakrát.

Dvojité plameny na mé vyšlehly znovu.

Pravá ruka mi ochrnula. Levá vzala revolver. Vyslal jsem na cestu další dvě kulky. V revolveru mi tak zůstala jedna.

Nevím, co jsem s ní udělal. Hlava se mi naplnila podivnými myšlenkami. Žádná místnost neexistovala. Žádná tma neexistovala. Nic neexistovalo…

Otevřel jsem oči do mlhavého světla. Ležel jsem na zádech. Vedle mne klečela tmavá žena, třásla se a čenichala. Ruce pilné pracovaly – v mých šatech.

Jedna z nich se vysunula z mé vesty s váčkem na klenoty.

Oživl jsem a chytil ji za ruku. Vyjekla, jako bych byl oživlá mrtvola. Vzal jsem si váček zpátky.

„Dej mi je, Jerry,“ zakvílela a zuřivé se mi pokoušela uvolnit prsty. „Jsou to moje věci. Dej mi je!“

Posadil jsem se a rozhlédl.

Vedle mě ležela roztříštěná stolní lampa, jejíž pád – způsobený bud neopatrností mých nohou nebo jednou z Kidových kulek – mě knokautoval. Na druhé straně pokoje, tváří dolů, s rukama roztaženýma v pozici ukřižovaného, ležel Tentononc Kid. Byl mrtvý.

Z přední části bytu se ozývalo dunění těžkých úderů, téměř nerozlišitelné od pulzování v mé hlavě. Policie vyrážela nezamčené dveře.

Žena ztichla. Prudce jsem otočil hlavu. Nůž mi sjel po tváři – rozříznul mi klopu. Vzal jsem jí ho.

Nemělo to žádný smysl. Policie byla už tady. Chtěl jsem ji potěšit, a tak jsem předstíral, že jsem náhle procitl k plnému vědomí.

„Jo, to jsi ty!“ řekl jsem. „Tady máš.“

Podal jsem jí hedvábný váček s drahokamy ve chvíli, kdy první policista vešel do pokoje.

 

Inés už jsem neviděl do chvíle, kdy ji vzali zpátky na Východ, a tam jí napálili doživotí v massachusettském státním vězení. Ani jeden z policistů, kteří se tu noc vlámali do jejího bytu, mě neznal. Oddělili nás od sebe dřív, než jsme narazili na někoho, kdo mě znal, což mi poskytlo příležitost zařídit, aby jí neprozradili mou totožnost. Nejobtížnější část celé věci byla nedostat se do novin, protože jsem musel koronerově porotě vyprávět o smrti Billieho, Bradáče, Mauroise a Tentononc Kida. Ale zvládnul jsem to. Pokud vím, ta tmavá žena si stále ještě myslí, že jsem Jerry Young, ten pašerák alkoholu.

Starý s ní mluvil předtím, než opustila San Francisko. Když se dá dohromady, co z ní dostal on a co získala bostonská pobočka, vypadá celá ta historie asi takhle:

Bostonský klenotník jménem Tunnicliffe měl zaměstnance, kterému důvěřoval a který se jmenoval Binder. Binder se zapletl s tmavou ženou jménem Inés Almadová. Ta tmavá žena měla zase párek pochybných přátel – Francouze jménem Maurois a rodáka z Bostonu, který se jmenoval buď Carey nebo Cory, ale byl známější jako Tentononc Kid. Od takovéhle kombinace se dalo očekávat téměř cokoliv.

Vznikl z toho plán. Věrný Binder – mezi jehož povinnosti patřilo ráno obchod otvírat a večer ho zavírat – měl vybrat nejlepší z nezasažených kamenů, nakoupených pro prázdninový obchod, jednoho večera je odnést a předat Inés. Ta je měla proměnit v peníze.

Aby se Binderova krádež zamaskovala, měli Maurois a Tentononc Kid obchod vyloupit hned, jak se dveře příští ráno otevřou. V té chvíli měli být v obchodě jedině Binder a vrátný, který by nezpozoroval nepřítomnost nejdražších kousků ze skladu. Lupiči měli vzít všechno, nač přijdou. Navíc měli dostat každý dvěstě padesát dolarů a v případě, že by byli později chyceni, se dalo počítat s tím, že je Binder neidentifikuje.

Takhle vypadal ten plán, jak ho znal Binder. Měl také háčky, o kterých nevěděl.

Mezi Inés, Mauroisem a Kidem platila ještě jedna dohoda. Inés měla odjet do Chicaga s kameny, hned jak jí je Binder dá, a počkat tam na Mauroise a na Kida. Ona a Francouz by se byli spokojili s tím, že utečou a nechají Bindera, aby si to slíznul. Ale Tentononc Kid trval na tom, že má dojít k přepadení podle plánu a že se hlupáček Binder má zabít. Kid tvrdil, že Binder toho o nich ví příliš moc a že vyzvaní všechno, až se doví, že ho podtrhli.

Kid si nakonec prosadil svoje a Bindera zastřelil.

Následovala ta líbezná řada čtyřnásobných a šestinásobných podrazů, která všechny tři přivedla do maléru: soukromé dohody Inés s Kidem a Inés s Mauroisem – že se setká s jedním v St. Louisů a s druhým v New Orleansu – a nakonec její útěk s kořistí do San Franciska.

Billie byl víceméně jen nevinný kolemjdoucí. Dřevař, na kterého Inés někde narazila a kterého si vybrala jako jakýsi polštářek pro tvrdší místa na té kamenité cestě, kterou se ubírala.