OHOŘELÁ FOTOGRAFIE

The Scorched Face, May 1925

 
 
„Čekali jsme, že přijedou domů včera,“ ukončil Alfred Banbrock svůj příběh. „Když dneska ráno ještě nebyly doma, volala moje žena paní Waldenové. Paní Waldenová řekla, že u ní nebyly a že je ani nečekala.“
„Jak to tedy vidím,“ poznamenal jsem, „vypadá to, že si vyjely na vlastní pěst a na vlastní pěst zůstávají mimo domov?“
Banbrock ustaraně přikývl. Unavené svalstvo na masitém obličeji pokleslo.
„Mohlo by to tak vypadat,“ souhlasil se mnou. „Proto jsem přišel žádat o pomoc do vaší agentury místo na policii.“
„Už se někdy stalo, že zmizely?“
„Ne. Jestli čtete noviny a časopisy, pak jistě víte, že mladá generace nežije tradičním způsobem. Moje dcery odcházely a přicházely, jak se jim zlíbilo. A přestože nemohu říct, že bych vždycky věděl, co hodlaly podnikat, vždycky jsme v podstatě věděli, kde jsou.“
„Neznáte důvod, proč by chtěly odejít z domova?“
Zavrtěl hlavou.
„Třeba jste se v poslední době nějak nepohodli,“ zkoušel jsem dál.
„Ne –“ ale opravil se: „Vlastně ano, ačkoli jsem tomu nepřikládal žádnou důležitost a ani bych si na to nebyl vzpomněl, kdybyste byl trochu neoživil moji paměť. Ve čtvrtek večer to bylo – večer předtím, než odešly.“
„A čeho se to týkalo?“
„Peněz, pochopitelně. V ničem jiném jsme nikdy problémy neměli. Dávám každé adekvátní kapesné – možná je příliš velkorysé. A ani jsem je nenutil, aby s tím vystačily. Málokdy se stalo, že by byly na některý měsíc nepotřebovaly víc. Ve čtvrtek večer žádaly obnos, který byl mnohem vyšší než obvykle a než by dvě děvčata vůbec mohla potřebovat. Nechtěl jsem jim to dát, ale nakonec jsem jim dal o něco nižší obnos. Nedá se říct, že jsme se hádali – rozhodně to tak nebylo v pravém slova smyslu – ale nebylo to jaksi v přátelském tónu.“
„A po tomto nedorozumění řekly, že jedou k paní Waldenové do Monterey na víkend?“
„Asi. Nejsem si tady tím jisty. Uslyšel jsem o tom až druhý den ráno, ale možná to řekly předtím mé ženě.“
„O jiném možném důvodu, proč by utíkaly z domova, nevíte?“
„Nevím o ničem. A ani se mi nechce věřit, že by náš rozhovor o penězích měl s tím něco společného. Vždyť nebyl zase tak neobvyklý.“
„Co o tom soudí jejich matka?“
„Jejich matka zemřela,“ opravil mě Banbrock. „Moje žena je jejich nevlastní matka. Je jen o dva roky starší než Myra, moje starší dcera. Nechápe to zrovna tak jako já.“
„Vaše dcery a jejich nevlastní matka se snášejí dobře?“
„Ano, ano! Báječně. Kdykoli se rodina v něčem rozdělila, obvykle byly všechny tři proti mně.“
„Takže dcery odešly v pátek odpoledne?“
„Odjely v poledne, možná o chvíli později.“
„Auto, jak předpokládám, se nenašlo?“
„Přirozeně.“
„Co je to za značku?“
„Locomobil, se zvláštní kabrioletovou karoserií. Černý.“
„Můžete mi dát číslo vozu i motoru?“
„Doufám.“
Otočil se na židli k velkému stolu se stahovací deskou, která zabírala čtvrtinu stěny, hrabal se v papírech v jedné přihrádce a přes rameno mi čísla nadiktoval. Napsal jsem si je na zadní stranu obálky.
„Zařídím, aby číslo ohlásili policii do seznamu ukradených vozů,“ řekl jsem mu. „To se dá udělat, aniž se zmíním o vašich dcerách. Policie nám pomůže najít auto, a to nám může pomoct najít vaše dcery.“
„Ano, dobře,“ souhlasil. „Pokud možno bez nepříjemné publicity. Jak jsem vám už řekl, nechci žádné zveřejňování, pokud by to nebylo absolutně nutné. Pokud ovšem se neukáže, že mým děvčatům někdo ublížil.“
Přikývl jsem, že chápu, a vstal jsem.
„Chtěl bych si promluvit s vaší manželkou. Bude teď doma?“
„Myslím že ano. Zavolám jí, aby věděla, že přijdete.“
Našel jsem ji ve velké vápencové pevnosti na kopci v Sea Cliff, odkud byl výhled na oceán a na záliv. Byla to vysoká tmavovláska ne starší než dvaadvacet, se sklonem k plnoštíhlosti.
Nevěděla nic víc než její manžel, ale dodala drobné detaily.
Dostal jsem od ní popis obou dívek:
Myra – dvacet let, výška metr sedmdesát, váží 68 kilogramů, sportovní typ, pohotová, téměř mužského chování i chůze, krátké hnědé vlasy, normální pleť, čtverhranný obličej s velkou bradou a krátkým nosem. Nad levým uchem jizva schovaná ve vlasech. Má ráda koně a sport. Když odjížděla, byla oblečena v modrozelených vlněných šatech, na hlavě modrý klobouček, krátký černý kabátek z tuleně a černé střevíce.
Ruth – osmnáct let, výška metr šedesát, váha 47 kilo, hnědé oči, krátké hnědé vlasy, normální pleť, malá oválná tvář, tichá, bojácná, se sklonem spoléhat na svou starší statnější sestru. Naposled měla na sobě hnědý kabát lemovaný hnědou kožešinou, pod ním šedé hedvábné šaty a široký hnědý klobouk.
Dostal jsem fotografie obou dívek a navíc ještě fotku Myry před kabrioletem. Dostal jsem seznam věcí, které si vzaly s sebou – věci, jaké si děvčata berou na víkendovou návštěvu. Nejvíc jsem si cenil seznamu jejich přátel, příbuzných a dalších známých, pokud je paní Banbrocková znala.
„Zmínily se o pozvání od paní Waldenové předtím, než se pohádaly s panem Banbrockem?“ zeptal jsem se, když jsem si seznam uložil.
„Myslím, že ne,“ odpověděla zamyšleně. „Vůbec jsem ty dvě věci nespojovala. Víte, vlastně se s otcem nehádaly. Nebylo to tak ostré, aby se to dalo nazvat hádkou.“
„Viděla jste je, když odjížděly?“
„Samozřejmě! Odjížděly okolo půl jedné v pátek odpoledne. Políbily mě na rozloučenou jako obvykle a rozhodně v jejich chování nebylo nic, co by naznačovalo něco neobvyklého.“
„Takže nemáte ponětí, kam mohly jet?“
„Nemám.“
„Ani hádat nemůžete?“
„Nemůžu. Mezi jmény a adresami, které jsem vám dala, jsou i někteří jejich přátelé a příbuzní žijící v jiných městech. Možná že odjely k někomu z nich. Myslíte, že bychom měli –“
„Zařídím to,“ slíbil jsem. „Nemohla byste vybrat jednoho nebo dva z toho jako nejpravděpodobnější osoby, k nimž mohly jet?“
Nesnažila se. „Ne,“ řekla rozhodně. „To bych nemohla.“
Po tomto rozhovoru jsem se vrátil do agentury a rozhýbal obvyklou mašinérii: zařídil jsem, aby naši detektivové v pobočkách v jiných městech navštívili příslušné osoby z mého seznamu, oznámil jsem na polici do seznamu pohřešovaných aut číslo locomobilu, dal jsem udělat kopie fotografií.
Jakmile jsem to zařídil, vydal jsem se na cestu, abych si popovídal s osobami, jejichž adresy mi dala paní Banbrocková. První návštěva byla u jakési Constance Deleeové v činžovním domě na Post Street. Otevřela mi služebná. Řekla mi, že slečna Deleeová je mimo město. Nechtěla mi říct, kde je, ani kdy se vrátí.
Pak jsem šel do Van Ness Avenue a našel jakéhosi Wayna Ferrise v prodejně automobilů: ulízaný mladík, jehož uhlazené chování a oblek skrývaly cokoli jiného, například mozek, co by mohl mít. Byl strašně ochotný mi pomoct, ale nevěděl nic. Trvalo mu dlouho, než mi toto sdělil. Roztomilý chlapec.
Další neúspěch následoval: „Paní Scottová je v Honolulu.“
V realitní kanceláři na Montgomery Street jsem našel dalšího uhlazeného, módního mladíka s ulízanými vlasy, pěkným chováním a dokonalým oblekem. Jmenoval se Raymond Elwood. Mohl jsem ho považovat za nepříliš vzdáleného příbuzného Ferrise, aspoň za bratrance, kdybych byl nevěděl, že svět tanečních sálů a čajových dýchánků se hemží takovými, jako jsou oni. Nic jsem se od něho nedověděl.
Pak následovaly další neúspěchy: „Mimo město.“
„Na nákupech.“
„Nevím, kde byste ho mohl najít.“
Než jsem ten den skončil, našel jsem ještě jednu z přítelkyň děvčat Banbrockových. Jmenovala se Stewart Correllová. Bydlela na Presidio Terrace nedaleko od Banbrockových. Byla to malá žena, spíš dívka, asi stejného věku jako paní Banbrocková. Malá načechraná blondýnka s velkýma očima tak modrýma, že vždycky vypadají poctivě a nevinně, ať se za nimi děje cokoli.
„Neviděla jsem Ruth ani Myru dva týdny, možná déle,“ odpověděla na moji otázku.
„A tehdy, když jste je viděla naposled, neříkala některá z nich, že by chtěly odejít?“
„Ne.“
Oči měla doširoka otevřené a upřímné. Na horním rtu sebou škubl malý sval. „Nemáte ani potuchy, kam mohly jít?“
„Ne.“
Držela v rukou krajkový kapesníček a dělala z něj kouličku.
„Ozvaly se vám od té doby, co jste je naposled viděla?“
„Ne.“
Než to řekla, olízla si rty.
„Dala byste mi jména a adresy všech lidí, o nichž víte, že je taky znaly Ruth a Myra Banbrockovy?“
„Proč? Je snad –“
„Je možnost, že je někdo viděl ještě po vás,“ vysvětlil jsem jí. „Dokonce je možné, že je někdo viděl od pátku.“
Bez nadšení mi dala asi tucet jmen. Všechna už jsem měl na svém seznamu. Dvakrát zaváhala, jako by měla vyslovit jméno, které vyslovit nechtěla. Její oči se držely mých, byly velké a nevinné. Prsty už nedělaly kuličku z kapesníčku, ale tahaly za látku na sukni.
Nepředstíral jsem, že jí věřím. Ale nestál jsem před ní na dostatečně pevné půdě, abych ji trochu přidusil. Než jsem odešel, aspoň jsem jí dal jeden slib, který mohla chápat jako hrozbu.
„Moc vám děkuju,“ řekl jsem. „Já vím, že je těžké si věci vybavit přesně. Kdybych přišel na něco, co by mohlo vaší paměti pomoct, přijdu ještě jednou a povím vám to.“
„Jak? Aha, přijďte!“ odpověděla.
Když jsem odcházel od domu, otočil jsem se zpátky ještě ve chvíli, kdy mě bylo vidět. Za jedním oknem nahoře se rychle spustila záclona. Od pouličních světel nebylo natolik vidět, abych si mohl být jisty, že za oknem byla plavovlasá hlava.
Zjistil jsem, že je půl desáté. Dost pozdě na to, abych pokračoval v návštěvách u přátel dcer Banbrockových. Šel jsem domů, napsal zprávu za ten den a zalehl jsem. Přitom jsem myslel víc na paní Correllovou než na obě dívky. Vypadalo to, že bych ji měl prověřit podrobněji.
Když jsem druhého dne přišel ráno do kanceláře, měl jsem tam nějaké telegrafické zprávy. Neměly však žádnou cenu. Průzkum jmen a adres v jiných městech nepřinesl nic. Vyšetřování v Monterey potvrdilo, s poměrně definitivní platností, jak to u detektivního řemesla bývá, že tam dívky v poslední době nebyly a že tam locomobil nikdo neviděl.
Raná vydání odpoledních listů už se prodávala na ulicích, když jsem se šel nasnídat, abych se posilnil na pokračování ve svých vlastních průzkumech tam, kde jsem večer předtím skončil.
Koupil jsem si noviny a schoval jsem se za ně při pojídání grapefruitu. A měl jsem po snídani!
 
SEBEVRAŽDA BANKÉŘOVY ŽENY
 
Paní Stewart Correllová, manželka viceprezidenta společnosti Golden Gate Trust, byla dnes časné ráno nalezena mrtvá v ložnici ve svém domě na Presidio Terrace. Lahvička ležící na podlaze u postele zřejmé obsahovala jed.
Manžel zemřelé nezná důvod její sebevraždy. Uvedl, že nevypadala depresivně ani…
 
U rezidence Correllových jsem musel být hodně výmluvný, než mě pustili ke Correllovi. Byl to vysoký štíhlý muž ani ne pětatřicetiletý, s propadlou nervózní tváří a nepokojnýma modrýma očima.
„Promiňte, že vás ruším v takovou chvíli,“ omluvil jsem se, když jsem se k němu konečně probojoval. „Budu se snažit vás zdržet co nejméně. Jsem detektiv z Celostátní detektivní agentury. Snažím se najít Ruth a Myru Banbrockovy, které před několika dny zmizely. Myslím, že je znáte.“
„Ano, znám je,“ řekl bez nejmenšího zájmu o věc.
„Věděl jste, že jsou pohřešované?“
„Ne.“ Pohnul očima od židle k předložce. „Jak bych mohl?“
„Viděl jste v poslední době některou z nich?“ ignoroval jsem jeho otázku.
„Minulý týden ve středu, myslím. Zrovna odcházely, když jsem přišel z banky, stály ve dveřích a hovořily s mou ženou.“
„Neřekla vám vaše paní něco o jejich zmizení?“
„Ne. Já vám vážně o slečnách Banbrockových nemůžu nic říct. A jestli dovolíte –“
„Jen okamžik ještě,“ požádal jsem ho. „Neobtěžoval bych vás, kdyby to nebylo nutné. Byl jsem tu včera večer a ptal se paní Correllové. Vypadala nervózně. Měl jsem dojem, že některé její odpovědi na mé otázky byly poněkud – vyhýbavé. Chtěl bych –“
Ale on už vyskočil ze židle a jeho rudý obličej už byl blízko mého.
„Vy jeden –“ křičel. „Tak vám můžu děkovat –“
„Počkejte, pane Correlle,“ snažil jsem se ho uklidnit, „nemá smysl se –“
Ale on už se rozjel.
„Vy jste dohnal mou ženu k smrti,“ obvinil mě. „Zabil jste ji tím svým svinským slíděním, tím svým drzým vyhrožováním, tím, tím –“
Bylo to trapné. Ale bylo mi líto toho mladého muže, jehož žena se zabila. Kromě toho jsem měl moc práce. A tak jsem trochu přitáhl šrouby.
„Nebudeme se hádat, pane Correlle,“ přerušil jsem příval jeho slov. „Jde o to, že jsem sem přišel, abych zjistil, jestli by mi vaše žena nemohla říct něco o Banbrockových. Řekla mi méně, než věděla. Později spáchala sebevraždu. Chci vědět proč. Uklidněte se a pochopte mě, a já zase udělám všechno, aby media nespojovala její smrt s jejich zmizením.“
Vybuchl: „Aby nespojovali smrt mé ženy s jejich zmizením? Ale to je absurdní!“
„Možná. Ale určitá spojitost tu je,“ zpracovával jsem ho. Bylo mi ho líto, ale práci za mne nikdo neudělá. „Je. A jestli se budete snažit mi pomoct, třeba se o tom nikdo ani nemusí dovědět. Já to všechno zjistím a vy mi pomůžete – jinak to zveřejním.“
Chvíli jsem myslel, že mi jednu vrazí. Ani bych se mu byl nedivil. Celý ztuhl, ale pak zase celý sklesl a posadil se zpátky na židli. Uhnul očima. „Nemám, co bych vám řekl,“ bručel. „Když ji šla služebná ráno vzbudit, byla mrtvá. Žádná zpráva, žádný důvod, nic.“
„Viděl jste ji včera večer?“
„Ne. Nevečeřel jsem doma. Přišel jsem pozdě a šel jsem rovnou do svého pokoje, abych ji nevzbudil. Neviděl jsem ji od chvíle, kdy jsem včera ráno odcházel.“
„Nepřipadala vám rozrušená nebo ustaraná?“
„Ne.“
„Proč myslíte, že to udělala?“
„Bože můj, člověče, jak bych to měl vědět? Přemýšlel jsem a přemýšlel, ale prostě nevím!“
„Zdraví?“
„Vypadala dobře. Nikdy nestonala, nikdy si na nic nestěžovala.“
„Měli jste nedávno nějaké nedorozumění?“
„Nikdy jsme se nehádali, nikdy za ten rok a půl, co jsme spolu.“
„Finanční potíže?“
Zavrtěl pouze hlavou a nezvedl oči od podlahy.
„Nějaké jiné starosti?“
Zase zavrtěl hlavou.
„Nevšimla si služka něčeho neobvyklého včera večer v jejím chování?“
„Nikoli.“
„Podíval jste se do jejích věcí – papírů, dopisů?“
„Ano a nic jsem nenašel.“ Zvedl hlavu a podíval se na mne. „Jediná věc,“ mluvil velice pomalu, „jediná věc – v krbu v jejím pokoji byl kopeček popela, jako by byla pálila nějaké papíry, dopisy –“
Pak už mi Correll víc neřekl, nic už jsem z něho nedostal.
Dívka v přijímací kanceláři Alfred Banbrock a Shoreman mi řekla, že má poradu. Poslal jsem mu po ní vizitku. Opustil poradu a vzal mě do své pracovny. Unavený obličej měl plný otázek.
Nenechal jsem ho na odpovědi čekat. Byl to dospělý muž. Nechodil jsem dlouho kolem horké kaše.
„Trochu se nám to zkomplikovalo,“ řekl jsem mu, když jsme seděli za zavřenými dveřmi. „Myslím, že budeme muset jít na policii a za novináři, aby nám pomohli. Jakási paní Correllová, přítelkyně vašich dcer, mi lhala, když jsem se jí včera vyptával. V noci pak spáchala sebevraždu.“
„Irma Correllová? Sebevraždu?“
„Znal jste ji?“
„Ano! Velice dobře! Byla – byla velmi dobrou přítelkyní mé ženy a mých dcer. Ona se zabila?“
„Ano. Otrávila se. V noci na dnešek. Jak to souvisí se zmizením vašich dcer?“
„Jak?“ opakoval. „Nevím. Musí to souviset?“
„Myslím že ano. Řekla mi, že vaše dcery neviděla pár týdnů. Její manžel mi před chvilkou řekl, že s jeho ženou mluvily, když se vrátil domů minulou středu odpoledne. Když jsem s ní mluvil, byla nervózní. Zabila se brzo potom. Sotva lze pochybovat o tom, že ty dvě věci souvisejí.“
„A to znamená –?“
„To znamená,“ dokončil jsem jeho větu, „že vaše dcery mohou být v naprostém bezpečí, ale nemůžeme si dovolit do toho šťourat bez rozmyslu.“
„Myslíte, že jim něco hrozí?“
„Nemyslím nic,“ vyhnul jsem se jasnější odpovědi, „vím jen to, že smrt jejich přítelkyně brzy po jejich zmizení nedovoluje, abychom si s něčím zahrávali.“
Banbrock zavolal svému advokátovi, bělovlasému starci jménem Norwall, o němž se říkalo, že ví o obchodních společnostech víc než všichni Morganové, jenž však neměl nejmenší představu o tom, jak pracuje policie, a řekl mu, aby na nás počkal v Justičním paláci.
Strávili jsme tam hodinu a půl, požádali jsme policii, aby se do toho pustila a sdělila novinářům to, co jsme chtěli, aby věděli. To jest spoustu informací o děvčatech, fotografie atd., ale nic, co by ukazovalo na souvislost mezi nimi a paní Correllovou. Policii jsme to ovšem předestřeli.
Jakmile Banbrock s právníkem společně odešli, šel jsem na policii, abych tu věc trochu přežvýkal s policejním detektivem jménem Pat Reddy, který ji dostal na starost.
Pat byl nejmladší člen detektivního oddělení. Velký blonďatý Irčan, který se svým typickým ležérním způsobem do věci zakousával.
Před pár lety byl Pat u policie nováček, šlapající v policejní uniformě svůj rajón na jednom kopci. Jednou v noci zrovna psal pokutový lístek najeden vůz zaparkovaný u požárního hydrantu, když tu přišla majitelka a pustila se do něho. Byla to Althea Wallachová, jediná rozmazlená dcera majitele společnosti Wallach Coffee – štíhlá, hubatá krasavice se žhavýma očima. Asi mu toho vysvětlila hodně. Vzal ji na stanici a šoupl ji za mříže.
Starý Wallach se přihnal hned druhý den ráno, aspoň se to tak říká, s hlavou jak parní lokomotiva před rozjezdem a s konvojem právníků z celého San Franciska. Ale Pat byl neoblomný a děvče dostalo pokutu. Starý Wallach se potom na chodbě do něj pustil, ale Pat tomu velkoobchodníkovi s kávou uštědřil jeden svůj ospalý úsměv a líně prohodil: „Radši dejte ty pracky pryč, nebo přestanu pít vaši kávu.“
Ten vtip se dostal do většiny novin v zemi a dokonce do jedné show na Broadwayi.
Ale Pat nezůstal u té kousavé poznámky. O tři dny později jeli s Altheou Wallachovou do Alamedy a dali se tam oddat. Zúčastnil jsem se toho. Byl jsem tehdy totiž náhodou na stejném přívozním člunu jako oni a oni mě zatáhli s sebou, abych dosvědčil jejich čin.
Starý Wallach pochopitelně hned dceru vydědil, ale to nikoho netrápilo. Pat dál obcházel svůj rajón, ale protože svým sňatkem na sebe pozitivně upozornil, všimli si nadřízení jeho kvalit. A pozvedli ho do detektivního oddělení.
Starý Wallach před smrtí zjihl a odkázal Althee své miliony.
Pat si vzal volno na pohřeb, večer se vrátil do práce a podařilo se mu chytit vagón zabijáků. Pracoval dál. Nevím, co jeho žena dělala se všemi těmi penězi, ale Pat ani nepřešel na lepší doutníky – což měl udělat. Bydlel se svou ženou v sídle Wallachových, to je pravda, tu a tam za ranních dešťů se nechal odvézt do práce, ale jinak se nezměnil.
Tak to byl ten statný světlovlasý Irčan, sedící proti mně za stolem v zasedací místnosti a vykuřující prostor kolem mne něčím, co mělo tvar doutníku.
Momentálně odstranil tu věc z úst a začal mluvit do kouřových oblaků. „Tu ženskou Correllovou, co si myslíš, že má něco společného s Banbrockovými, před pár měsíci přepadli a ukradli jí osm set dolarů. Víš o tom?“
Nevěděl jsem to. „Vzali ještě něco kromě peněz?“
„Ne.“
„Ty tomu věříš?“
Zaculil se. „To je právě to,“ řekl. „Nechytli jsme toho ptáčka, co to udělal. U ženských, co ztrácejí věci tímhle způsobem, zvlášť peníze, nikdy nevíš, jestli do něčeho spadly samy, nebo jestli jim od nich někdo pomohl.“
Rozdmýchal ještě trochu jedovatých par z té věci, co tvarem připomínala doutník, a dodal: „K tomu přepadení mohlo docela dobře dojít. Co hodláš udělat teď?“
„Pojďme teď k nám do agentury zjistit, jestli není něco nového. Pak bych si ještě jednou rád promluvil s paní Banbrockovou. Třeba by nám mohla říct něco o té Correllové.“
V kanceláři jsem našel zprávy z ostatních mimoměstských poboček. Na daných adresách nevěděli příslušní lidé nic o pobytu sester Banbrockových. Pak jsem šli, Reddy a já, na Sea Cliff k Banbrockovým.
Banbrock mezitím už zatelefonoval ženě zprávu o smrti paní Correllové a ona si přečetla noviny. Řekla nám, že nezná žádný důvod k té sebevraždě. A že ani jí není jasné, jaký by mohl být vztah mezi tou sebevraždou a zmizením jejích nevlastních dcer.
„Paní Correllová mi připadala tak spokojená a šťastná jako obvykle, když jsem ji naposled viděla, to bylo asi před třemi týdny,“ pověděla nám. „Ovšem ona měla vždycky sklon k nespokojenosti s věcmi, ale rozhodně ne do takové míry, aby tohle udělala.“
„Nevíte o nějakém problému mezi ní a jejím manželem?“
„Ne. Pokud vím, byli šťastni, ačkoli –“
Zarazila se. V tmavých očích se jí objevilo zaváhání, rozpaky.
„Ačkoli?“ pomohl jsem jí.
„Když vám to teď neřeknu, budete si myslet, že chci něco zatajit,“ řekla a začervenala se, trochu se zasmála, ale byl to takový nervózní smích. „Nepřikládejte tomu žádný zvláštní význam, ale já na Irmu vždycky trochu žárlila. Ona a můj manžel byli – prostě každý si myslel, že se vezmou. To bylo nějaký čas předtím, než si vzal mě. Nikdy jsem to na sobě nedala znát a asi to byl jen hloupý nápad, ale měla jsem vždycky podezření, že si Irma vzala Stewarta spíš z trucu než z jiného důvodu, a že má pořád ráda Alfreda – tedy pana Banbrocka.“
„Stalo se něco konkrétního, proč vás tohle napadlo?“
„Ne, nic, opravdu! Nikdy jsem tomu úplně nevěřila. Byl to jen takový nejasný pocit. Možná mě to napadlo ze zlomyslnosti, ano, pravděpodobně, víc než z jiného důvodu.“
Schylovalo se k večeru, když jsme s Patem odcházeli od Banbrocků. Než jsme si dali padla, zavolal jsem ještě starého – tedy vedoucího agentury v San Francisku a tudíž svého šéfa – a požádal jsem ho, aby dal provětrat minulost Irmy Correllové.
Podíval jsem se na ranní noviny – díky jejich obyčeji vycházet skoro tak brzo, jak slunce zapadá – než jsem se odebral do postele. Naše věc dostala velkoryse dost místa. Byla tam všechna fakta kromě záležitosti Correllové, včetně fotografií a obvyklého výběru dohadů a podobného svinstva.
Příští ráno jsem vyrazil za těmi přáteli postrádaných dívek, s nimiž jsem ještě nemluvil. Některé jsem našel, ale nedostal z nich nic podstatného. Před polednem jsem zavolal do kanceláře, jestli se neobjevilo něco nového. Objevilo se.
„Zrovna volali od šerifa v Martinezu,“ informoval mě šéf. „Jeden italský vinař poblíž Knob Valley našel před dvěma dny ohořelou fotografii a poznal na ní Ruth Banbrockovou, když viděl dnešní noviny. Dojedeš tam? Zástupce šerifa a ten Ital tam na tebe čekají v šerifově kanceláři.“
„Už tam letím,“ ubezpečil jsem ho.
V přístavní budově jsem využil čtyř minut do odjezdu člunu a volal Reddymu, ale nesehnal jsem ho.
Knob Valley je městečko s méně než tisíci obyvatel, bezútěšné a špinavé, v oblasti Contra Costa. Lokálka Sacramento – San Francisko mě tam vysadila ještě brzy odpoledne.
Šerifa jsem trochu znal, jmenoval se Tom Orth. Seděli s ním ještě dva muži a Orth nás představil. Abner Paget byl jeho zástupce, asi čtyřicetiletý, neohrabaný, s hubeným obličejem ukončeným ustupující bradou a se světlýma inteligentníma očima. Gio Cereghino, italský vinař, byl malý opálený muž s mocnými žlutými zuby, které jeho věčný úsměv odkrýval pod černým knírem, a s měkkýma hnědýma očima.
Paget mi ukázal fotografii, ohořelý kus papíru velikosti půldolarové bankovky, zřejmě všechno, co zbylo z původního obrázku. Byla to tvář Ruth Banbrockové. Celkem se o tom nedalo pochybovat. Měla zvláštní vzrušený – skoro opilý – výraz a oči byly větší než na ostatních jejích fotografiích, které jsem viděl. Ale byla to ona.
„Říká, že to našel předevčírem,“ vysvětloval věcně Paget s pokynem hlavy směrem k Italovi. „Vítr mu to připlácí na nohu, když šel po cestě blízko svého pozemku. Zvedl to a strčil do kapsy, říká, prostě bez žádného zvláštního důvodu, jak předpokládám.“ Zmlkl a díval se zamyšleně na Itala. Ten živě pokyvoval hlavou na souhlas.
„Tak, a dneska ráno,“ pokračoval zástupce šerifa, „byl ve městě a v novinách z Friska viděl obrázky. Pak přišel sem a Tomovi to sdělil. S Tomem jsme se pak rozhodli, že zavoláme do vašeho úřadu, protože v novinách stojí, že na tom děláte.“
Podíval jsem se na Itala. Paget mi četl myšlenky a hned vysvětloval: „Cereghino žije v kopcích. Má tam révový ranč. Už tu je pět nebo šest let a pokud vím, nikoho nezabil.“
„Pamatujete si, kde jste tu fotku našel?“ zeptal jsem se Itala. Úsměv pod knírem se ještě rozšířil a hlava se rozkývala. „Samozřejmě si to pamatuju.“
„Pojďme se tam podívat,“ navrhl jsem Pagetovi.
„Dobře. Půjdeš s námi, Tome?“
Šerif řekl, že nemůže, že musí cosi zařídit ve městě. A tak Cereghino, Paget a já jsme nasedli do zaprášené fordky a šerifův zástupce řídil.
Jeli jsme skoro hodinu po okresní silnici, která se zahýbala nahoru do svahu hory Diablo. Pak Ital připomněl, že máme z okresky zahnout na prašnou cestu a po té jsme jeli asi míli.
„Tady je to,“ řekl Cereghino.
Paget zastavil a všichni jsme vystoupili. Byli jsme na místě, kde stromy a keře, které dosud těsně lemovaly cestu, ustupovaly dál asi šest metrů po obou stranách a uzavíraly tak zaprášenou lesní mýtinu.
„Bylo to někde tady,“ řekl Ital. „Myslím, že u tohoto pařezu. Bylo to mezi tím ohybem vpředu na cestě a tím za námi, to vím jistě.“
Paget byl venkovan. Já nikoli. Čekal jsem, až se hne.
Rozhlédl se velice pomalu po mýtince. Stál pořád mezi Italem a mnou. Pak se mu bledé oči rozzářily. Obešel fordku a šel ke vzdálenějšímu okraji mýtiny. Cereghino a já za ním.
Na okraji mýtiny, kde končil podrost, se hubený muž zastavil a zíral na zem. Byly tam otisky pneumatik. Muselo se tam otáčet nějaké auto.
Paget pak šel dál do lesa. Ital v patách za ním, já za Italem. Paget šel zřejmě po nějaké stopě. Já ji neviděl, buď proto, že mi ji zakrývali ti dva přede mnou, nebo proto, že nejsem indián. Zašli jsme dost hluboko do lesa.
Paget se zastavil. Ital se taky zastavil.
Paget řekl: „Hm, hm,“ jako by našel to, co očekával, že najde.
Ital řekl něco, v čem bylo slovo Bůh. Já přelezl keřík, abych se dostal až k nim, a viděl jsem, co viděli oni:
U kmene stromu, na boku s koleny skrčenými těsně u těla, ležela mrtvá dívka. Nebyl na ni hezký pohled. Už na ní zapracovali ptáci.
Tabákově hnědý kabát se jí napůl svezl s ramen. Věděl jsem, že to je Ruth Banbrocková, ještě než jsem si pootočil její hlavu, abych si aspoň zčásti přiblížil tu část obličeje, kterou půda ušetřila před ptáky.
Cereghino se na mne díval, když jsem dívku prohlížel. Tvář měl zarmoucenou takovým klidným způsobem. Paget si těla moc nevšímal. Lezl do podrostu kolem dokola a zkoumal zem. Vrátil se, když jsem skončil s prohlídkou těla.
„Zastřelená,“ řekl jsem mu, „jednou, do pravého spánku. Vypadá to, že se předtím prala. Na paži pod tělem jsou stopy. Nemá žádné šperky, žádné peníze.“
„To by souhlasilo,“ potvrdil Paget. „Z auta vystoupily dvě ženy a došly sem. Mohly to být i tři ženy, pokud dvě tu třetí nesly. Nemůžu říct, kolik se jich vrátilo. Jedna byla větší než tato. Tady došlo k potyčce. Našel jste zbraň?“
„Ne.“
„Já taky ne. Odjela tedy s autem. Tamhle byl oheň, pálily tam papír a hadry,“ díval se se skloněnou hlavou doleva. „Ale nezůstalo toho tolik, aby nám to nějak pomohlo. Tu fotku, co našel Cereghino, zřejmě odvál z ohniště vítr. Řekl bych, že se to stalo pozdě v pátek, nebo možná v sobotu ráno… později ne.“
Věřil jsem mu, vypadal na to, že své věci rozumí.
„Pojďte sem ještě, něco vám ukážu,“ řekl a vedl mě k hromádce popela.
Nechtěl mi nic ukázat, chtěl se mnou mluvit tak, aby to Ital neslyšel.
„Já myslím, že ten Ital je v pořádku,“ řekl mi. „Ale asi si ho ještě vezmu s sebou a přesvědčím se. Je to tu dost daleko od jeho domu a poněkud koktal, když mi líčil, proč tudy šel. To pochopitelně nic neznamená. Všichni tihle Italové prodávají pokoutně víno, a proto tudy asi šel. V každém případě ho na den dva zadržím.“
„Dobrá. To je vaše oblast a vy znáte svoje lidi. Mohl byste to tu obejít, promluvit s lidmi, jestli byste se něco nedověděl? Jestli něco neviděli nebo jestli nezahlédli kabriolet nebo cokoli jiného. Vy tu můžete zjistit víc než já.“
Slíbil, že to udělá.
„Děkuju. A já se vrátím do San Franciska. Vy tu asi budete chtít u těla zůstat!“
„Jo. Vemte si fordku zpátky do Knob Valley a řekněte všechno Tomovi. Přijede, nebo někoho pošle. Já si tu nechám toho Itala.“
Když jsem čekal na vlak na západ z Knob Valley, dovolal jsem se do úřadu. Starý byl pryč. Sdělil jsem, co se stalo jednomu úředníkovi a požádal jsem ho, aby co nejdřív šéfa informoval.
Když jsem se vrátil do San Franciska, už všichni seděli v agentuře. Alfred Banbrock s tváří růžově šedivou, což vypadalo mrtvolněji než normální šedá. Jeho růžový a bílý právní zástupce. Pat Reddy téměř ve vodorovné poloze na dvou židlích. Šéf s tím svým mírným pohledem za zlatými obroučkami brýlí a s jemným úsměvem, snažícím se zakrýt skutečnost, že padesát let detektivní činnosti už v něm utlumilo veškeré city v souvislosti s těmito věcmi.
Když jsem vstoupil, nikdo nepromluvil. Sdělil jsem jim své co možná nejstručněji.
„A co ta druhá žena, ta co zabila Ruth – to byla –?“
Banbrock nedokončil otázku a nikdo mu na ni nedal odpověď.
„Nevíme, co se stalo,“ pokračoval jsem po chvíli. „Vaše dcera tam mohla přijít s někým, koho neznáme. Vaše dcera mohla být mrtvá, než tam byla převezena. Mohla –“
„Ale Myra!“ Banbrock si jedním prstem odtahoval límec. „Kde je Myra?“
Na to jsem už vůbec nemohl odpovědět a druzí taky ne.
„Pojedete teď do Knob Valley?“ zeptal jsem se ho.
„Ano, okamžitě. Pojedete se mnou?“
Bohužel jsem nemohl. „Ne. Jsou věci, které je nutné zařídit tady. Dám vám pár slov pro šerifa. A chci, abyste si pečlivě prohlédl tu fotografii své dcery, tu, co našel ten Ital. Prohlédněte si ji a zjistěte, jestli si ji pamatujete.“
Banbrock a jeho právní zástupce odešli.
Reddy si zapálil ten svůj otřesný doutník.
„Našli jsme to auto,“ ozval se šéf.
„Kde?“
„V Sacramentu. Zůstalo tam v garáži buď od pátečního večera nebo sobotního rána. Foley tam jel, aby to zjistil přesně. A Reddy objevil novou okolnost.“
Pat za oblaky kouře kývl.
„Ráno sem přišel majitel jedné zastavárny,“ vysvětloval, „a oznámil nám, že Myra Banbrocková ještě s jednou přišly minulý týden k němu a daly do frcu spoustu věcí. Uvedly jiná jména, ale přísahal by na to, že jedna byla Myra. Poznal ji ihned na obrázku v novinách. Ale její společnice nebyla Ruth. Byla to malá blondýnka.“
„Paní Correllová?“
„Hm. Ten Shylock na to sice nemůže dát krk, ale myslím, že to tak je. Něco z těch šperků patřilo Myře, něco Ruth a o zbytku nevíme, komu patří. Chci říct, že mužem těžko dokázat, že to patřilo paní Correllové, ale dokážeme to.“
„Kdy se to stalo?“
„V tom frcu byly v pondělí předtím, než zmizely.“
„Mluvils s Correllem?“
„Ano. Pustil jsem stavidla své výmluvnosti, ale jeho odpovědi nestály za moc. Povídal, že neví, jestli zmizely nějaké její šperky a je mu to jedno. Byly to její šperky, říkal, a mohla si s nimi dělat, co chtěla. Nebyl moc příjemný. Líp jsem pořídil s jednou ze služek. Říká, že některé hezké věci paní Correllové minulý týden zmizely. Paní Correllová řekla, že to půjčila přítelkyni. Zítra vezmu ty věci ze zastavárny a ukazují je, jestli je pozná. Víc nevěděla, kromě toho, že paní Correllová se chovala trochu divně v pátek, ten den, co Banbrockovy dcery odjely.“
„Jak to myslela: trochu divně?“ zeptal jsem se.
„Odešla před polednem a vrátila se až někdy kolem třetí hodiny ráno. S Correllem se kvůli tomu pohádali, ale neřekla mu, kde byla.“
To se mi líbilo. To mohlo něco znamenat.
„A,“ přidal Pat, „Correll si taky zrovna vzpomněl, že jeho žena měla v Pittsburghu strýce, který se v roce 1902 zbláznil, a že měla ukrutný strach z toho, že se taky zblázní a že často říkala, že se zabije, jestli pozná, že začíná bláznit. To je od něj hezké, že si na to konečně vzpomněl, že? Aby tak vysvětlil její smrt.“
„To je od něj moc hezké, ale nám to nepomůže. Ani to nedokazuje, že Correll něco ví. Hádám –“
„Jdi do háje se svým hádáním,“ přerušil mě Pat, vstal a urovnal si čepici. „Strč si svoje dohady za klobouk. Já jdu teď domů, najím se, přečtu si kus bible a půjdu spát.“
Asi to udělal. V každém případě odešel.
Klidně jsme mohli všichni udělat totéž a zůstat v posteli tři dny, protože jsme běhali po všech čertech zbytečně. Žádné místo, na které jsme dorazili, nikdo, koho jsme se ptali, prostě nic nám neřeklo nic nového. Octli jsme se ve slepé uličce.
Zjistili jsme, že locomobil nechala v Sacramentu Myra Banbrocková a nikdo jiný, ale nedověděli jsme se, kam šla potom. Zjistili jsme, že něco ze šperků v zastavárně bylo paní Correllové. Locomobil přivezli zpátky ze Sacramenta. Paní Correllová byla pohřbena. Ruth Banbrocková byla pohřbena. Noviny objevily další záhady. Reddy a já jsme kopali a kopali, ale vykopávali jsme pořád jen zem.
Příští pondělí jsem byl na konci cesty. Vypadalo to, že už se nedá nic jiného dělat, než si sednout a čekat, jestli plakáty, jimiž jsme polepili Severní Ameriku, přinesou nějaký výsledek. Reddyho už odvolali na jinou stopu. Já se případu stále držel, protože to Banbrock chtěl, kdyby se náhodou objevila jiskřička naděje, které bych se mohl chytit. Ale v pondělí jsem klesal na duchu a nevěděl, jak z místa.
Než jsem zašel za Banbrockem, abych mu oznámil, že nevím, jak dál, zastavil jsem se za Patem, abych s ním nad celou věcí zaplakal. Pat se hrbil za psacím stolem a psal nějakou zprávu.
„Ahoj,“ pozdravil mě, odstrčil papíry a pokropil je přitom popelem z doutníku. „Jak pokračuje Banbrockovic záležitost?“
„Nepokračuje,“ přiznal jsem se. „Je to neskutečné, se vší tou spoustou ukazatelů, a my jsme v koncích! Je to tu před námi a my nemůžeme nic najít! Ta sháňka po penězích před odchodem děvčat Banbrockových a před problémem paní Correllové, její sebevražda hned po tom, co jsem s ní o děvčatech mluvil, ona pálí papíry, než zemře, pálení papírů před smrtí či po smrti Ruth!“
„Možná je problém v tom, že nejsi dobry špeh!“
„Možná.“
Po té urážce jsme chvíli tiše kouřili.
Pat potom řekl: „Chápej, přece nemusí být žádná spojitost mezi smrtí té Ruth a zmizením a smrtí Correllové.“
„Možná že není. Ale musí být nějaká spojitost mezi smrtí Ruth Banbrockové a zmizením obou Banbrockových. Je spojitost – v tom frcu – co dělaly Banbrockovy a co dělala Correllová. Jestliže jsou tu tyto souvislosti, pak –“ odmlčel jsem se, protože jsem dostal nápad.
„Co se děje? Spolknuls žvejkačku?“ zeptal se Pat.
„Poslyš!“ začal jsem skoro nadšeně. „Víme, co se stalo třem ženám, které byly kámošky. Kdybychom objevili v podobném smyslu další – víš co? Potřebuju jména a adresy všech ženských a děvčat v San Francisku, které za poslední rok spáchaly sebevraždu, byly zavražděny nebo zmizely!“
„Myslíš si, že obchodujem ve velkém?“
„Myslím si, že čím víc obdobných případů dáme dohromady, tím víc budeme mít možností pokračovat v naznačených směrech. A některý přece musí někam vést! Pate, pusťme se do takového seznamu!“
Strávili jsme na něm celé odpoledne a skoro celou noc. Jeho velikost by nám ‚mohla závidět obchodní komora. Vypadal jako podstatná příloha k telefonnímu seznamu. To se stalo ve městě za poslední rok! Největší byla část zahrnující zatoulané manželky a dcery. Následovaly sebevraždy. A dokonce ani nejmenší oddíl – vraždy – nebyl nikterak zanedbatelný.
U většiny jmen jsme si zkontrolovali, co už o jejich případech a motivech policie zjistila, a vyřadili jsme ty, které naprosto jasně neměly s věcí našeho zájmu nic společného. Zbytek jsem rozdělili do dvou kategorií: kategorii nepříliš pravděpodobné spojitosti a kategorii možné spojitosti. Druhá kategorie obsahovala víc položek, než jsem čekal či v kolik jsem doufal.
Bylo v ní šest sebevražd, tři vraždy a jednadvacet zmizení.
Reddy měl spoustu jiné práce. Dal jsem tedy seznam do kapsy a vyrazil na návštěvy.
Čtyři dny jsem odškrtával položky na seznamu. Hledal jsem, nalézal a ptal se. Pátral jsem mezi přáteli a příbuznými žen a dívek na seznamu. Otázkami jsem vždycky mířil na jeden terč: znala se s Myrou či Ruth Banbrockovými? S paní Correllovou? Sháněla před smrtí či zmizením peníze? Zničila něco před smrtí či zmizením? Znala některou z dalších žen na mém seznamu?
Třikrát jsem dostal kladnou odpověď.
Sylvia Varneyová, dvacetiletá, která se zabila 5. listopadu, vyzvedla z bankovního účtu šest set dolarů, a to v týdnu předtím, než zemřela. Nikdo z rodiny nevěděl, co s penězi udělala. Její přítelkyně Ada Youngmanová, pětadvacetiletá či šestadvacetiletá vdaná žena, zmizela 2. prosince a dosud byla nezvěstná. Varneyová byla u paní Youngmanové hodinu předtím, než se zabila. Tedy Varneyová.
Mladá vdova Dorothy Sawdonová se zastřelila v noci 13. ledna. Po penězích, které jí manžel odkázal, nebylo ani stopy, nenašly se ani peníze klubu, kterému dělala pokladní. Tlustá obálka, která jí byla doručena ono odpoledne – služebná si pamatovala, že jí ji předávala – nebyla nikdy nalezena.
Souvislost mezi těmito třemi ženami a případem Banbrockovy-Correllová byla jen značně nahozená. Žádná z nich vlastně neudělala nic jiného, než co dělá devět z deseti žen, když hodlají spáchat sebevraždu nebo utéct. Ale problémy všech těchto tří žen vyvrcholily v několika málo uplynulých měsících a všechny tři patřily do společenské vrstvy lidí, jejichž majetková a finanční situace byla tatáž jako u Banbrockových a Correllové.
Dokončil jsem návštěvy bez dalších pozitivních nálezů a vrátil jsem se k těmto třem případům.
Měl jsem jména a adresy šedesáti dvou přátel děvčat Banbrockových. Pustil jsem se do sestavování obdobného seznamu pro zmíněné tři ženy, které jsem se pokoušel vtáhnout do hry. Naštěstí byli u nás v agentuře dva či tři detektivové, kteří zrovna neměli co dělat.
A něco jsme sehnali.
Paní Sawdonová znala Raymonda Elwooda. Sylvia Verneyová znala Raymonda Elwooda. Nebylo nic, co by dokazovalo, že ho znala paní Youngmanová, ale bylo zřejmé, že ho znala, neboť byla nejlepší přítelkyně Sylvie Varneyové.
Raymonda Elwooda jsem vyslechl v souvislosti s děvčaty Banbrockovými, ale nevěnoval jsem mu žádnou zvláštní pozornost. Považoval jsem ho za jednoho z těch ulízaných, naleštěných mladíků, kterých běhalo po světě dost a jichž pár bylo i na mém seznamu.
Vrátil jsem se k němu pln očekávání. Výsledek byl slibný.
Jak už jsem řekl výše, Raymond Elwood měl realitní kancelář na Montgomery Street. Nenašli jsme jediného klienta, jemuž by byl kdy poskytl služby, a neobjevili jsme ani stopy po nějakém. Měl byt v okrese Sunset a bydlel tam sám. Místním lidem nebyl znám déle než deset měsíců, ale nepodařilo se nám zjistit, kdy se nastěhoval. V San Francisku zřejmě neměl žádné příbuzné. Byl členem několika nóbl klubů. Tam se jaksi předpokládalo, že „má jakési majetné konexe na východě“. Penězi nešetřil.
Já Elwooda sledovat nemohl, protože mě znal z předchozího rozhovoru. Udělal to za mne Dick Foley. Tři dny, co ho měl Dick na očích, byl Elwood jen zřídkakdy ve své kanceláři. Zřídkakdy se pohyboval ve finanční části města. Chodil do svých klubů, tančil, chodil na čaje atd. a každý z těchto tří dnů navštívil dům na Telegraph Hill.
První odpoledne, kdy ho Dick sledoval, šel Elwood do domu na Telegraph Hill s vysokou plavovláskou z Burlingame. Druhý den s macatou mladou ženou, která vyšla z domu na Broadwayi. Třetí den večer s velice mladou dívenkou, která zřejmě bydlela ve stejném domě jako on.
Elwood a jeho společnice obvykle‘ pobyli v domě na Telegraph Hill tři až čtyři hodiny. Za Dickova pozorování vcházeli do domu a odcházeli z něj i další lidé, očividně zámožní.
Vyšplhal jsem se na Telegraph Hill, abych si dům pořádně okoukl. Byl to velký dům. Mohutný dřevěný dům natřený žloutkově žlutou barvou. Byl jakoby závratně zavěšený na ostrém horském hřebeni kopce na místě, odkud byla odlámána skála. Vypadalo to, jako že si chce sjet na střechy domů hluboko pod ním.
Nablízku nebyly žádné jiné domy. A přístup k němu byl chráněný keři a stromy.
Pohrál jsem si chvíli s okolím, navštívil jsem domy v dostřelu ze žlutého. Nikdo o něm ani o jeho obyvatelích nic nevěděl. Obyvatelé na Telegraph Hill nejsou zvědaví snad proto, že většina z nich má sama co skrývat.
Šplhal jsem nahoru a dolů po kopci pro nic za nic, až se mi podařilo zjistit, kdo je majitelem žlutého domu. Byla to realita, jejíž záležitosti spravovalo sdružení West Coast Trust.
Přenesl jsem svůj výzkum do tohoto sdružení a skončil jsem tam s určitým zadostiučiněním: žlutý dům byl pronajat před osmi měsíci prostřednictvím Raymonda Elwooda pro jeho klienta T. F. Maxwella.
Maxwella jsme nemohli najít. Ani jsme nemohli najít nikoho, kdo by Maxwella znal. Nenašli jsme nic, co by svědčilo o tom, že Maxwell je ještě něco jiného než jméno.
Jeden z našich detektivů šel nahoru a půl hodiny zvonil na zvonek žlutého domu. Nikdo neotevřel. Pak už jsme to nezkoušeli, abychom předčasně nevzbudili podezření.
Udělal jsem si další výlet na kopec, tentokrát jsem sháněl dům. Nenašel jsem nic volného, co by bylo natolik blízko žlutého domu, nakolik by se mi to bylo líbilo, ale podařilo se mi najmout třípokojový byt, z něhož bylo možné sledovat přístupovou cestu do žlutého domu.
Dick a já jsme se tam utábořili i s Patem, který ovšem měl někdy povinnosti jinde, a pozorovali jsme, jak přijíždějí auta na cestu chráněnou stromy ke žlutému domu. Auta přijížděla odpoledne a večer. Většinou přivážela ženy. Nezaregistrovali jsme nikoho, kdo by mohl být trvalým obyvatelem domu. Elwood přijížděl denně, jednou sám, jinak s ženami, jimž jsme z našeho okna neviděli do tváře.
Na některé návštěvnice jsme se pověsili. Byly to bez výjimky ženy z velmi dobrých majetkových poměrů, některé dokonce společensky významné. S žádnou z nich jsme se nedali do řeči. I pečlivě promyšlená záminka může docela snadno kořist varovat, když nevíte, po čem přesně jdete.
Tak to trvalo tři dny – až nastal obrat.
Bylo to brzy večer, teprve se stmívalo. Pat Reddy volal, že makal nepřetržitě dva dny a dvě noci a že bude teď spát dvanáct hodin. Seděli jsme s Dickem u okna, sledovali automobily přijíždějící ke žlutému domu, zapisovali jsme si jejich poznávací značky v momentě, kdy projížděly modrobíle osvětleným místem zrovna pod našimi okny.
Na kopec pak šla pěšky nějaká žena. Vysoká, statná. Tmavý závojíček klobouku nebyl natolik hustý, aby mohl být považován za masku ukrývající její tahy, ale přece je halil. Šla do kopce kolem našeho místa, ale na druhé straně silnice.
Ve večerním vánku od Pacifiku se hýbal a skřípal reklamní štít obchodu s potravinami kdesi pod námi. Opřel se i do chodkyně, když vyšla z cesty chráněné před větrem naším domem. Kabát a sukně se jí pletly mezi nohy. Obrátila se zády proti větru, rukou si přidržovala klobouk, když vtom závojíček na zlomek vteřiny odhalil tvář.
Byla to tvář, kterou jsme znali z fotografie, tvář Myry Banbrockové. Dick ji poznal zároveň se mnou. „To je naše kočka!“ vykřikl a postavil se.
„Počkej,“ zarazil jsem ho. „Jde určitě nahoru do toho podniku na kopci. Nech ji jít. Půjdem tam za ní, až bude uvnitř. Tak budeme mít důvod k prohledání domu.“
Šel jsem do vedlejší místnosti zavolat Patovi.
„Nevešla dovnitř!“ křičel Dick od okna. „Obešla ten barák!“
„Utíkej za ní,“ žádal jsem ho. „To je přece nesmysl! Co to znamená?“ Děsně mě to naštvalo. „Musí přece dovnitř! Utíkej za ní. Najdu tě, až se dovolám Patovi.“
Dick zmizel.
Telefon zvedla Patová žena. Vysvětlil jsem jí rychle, kdo jsem.
„Vytáhněte prosím vás honem Pata z postele a pošlete ho sem. On ví, kam. Řekněte mu, že to spěchá.“
„Ano,“ slíbila, „za deset minut je tam, ať je to, kde chce.“
Vyrazil jsem z domu, utíkal nahoru po silnici, abych chytil Dicka a Myru. Nebylo je vidět. Prošel jsem keři maskujícími žlutý dům, šel jsem dál doleva po kamenité cestičce kolem domu. Nebyla po nich ani stopa.
Vracel jsem se a viděl, že Dick jde do našeho domu. Když jsem ho doběhl, řekl: „Je uvnitř. Vyšla nahoru po silnici, prošla nějakými křovinami, vrátila se k okraji útesu a nohama napřed vklouzla dovnitř sklepním okénkem.“
To byla nádhera! Čím šíleněji jednají lidi, které sledujeme, tím víc se obvykle přibližujete k rozuzlení záležitosti.
Reddy dorazil přibližně v tu dobu, kterou slíbila jeho manželka. Když vstupoval, ještě si zapínal knoflíky.
„Cos prosím tě řekl Althee?“ vrčel na mne. „Hodila mi přes pyžamo kabát, ostatní věci hodila do auta a já se musel oblíkat cestou sem.“
„Zapláču si s tebou až za chvíli,“ zaplašil jsem jeho chmury. „Myra Banbrocková právě vlezla okénkem do sklepa toho baráku! Elwood tam je už asi hodinu. Jdeme tam!“
Pat byl opatrný.
„Měli bysme mít povolení k prohlídce,“ zdržoval.
„Samosebou,“ souhlasil jsem, „ale to můžeš zařídit později. Proto jsem tě sem zavolal. Oblastní policie ji hledá pro podezření z vraždy. To je náš důvod, proto se potřebujeme do toho domu dostat. Jdeme si tam pro ni. Když náhodou narazíme ještě na něco jiného, tím líp.“
Pat si dopnul vestu.
„No tak dobrá,“ pronesl nasupeně. „Ať je po tvým. Ale jestli mě zničíš jen proto, že jsem bez povolení vnikl do cizího domu, budeš mi muset zajistit práci v tý tvý agentuře, co přestupuje zákon zcela bez okolků.“
„To ti zajistím,“ ubezpečil jsem ho a otočil jsem se k Dickovi: „Ty musíš zůstat venku. Hlídej cestu od domu. Nikoho neobtěžuj, ale jestli vyjde ta Banbrockovic holka, nepouštěj ji z očí.“
„To jsem si myslel!“ čepýřil se Dick. „Vždycky, když někde začíná psina, nastrčíš mě někam na roh ulice!“
Šli jsme s Patem po cestě mezi keři přímo ke vchodu do žlutého domu a zazvonili jsme.
Dveře otevřel veliký černoch s červeným fezem na hlavě, v červeném hedvábném saku přes červeně pruhovanou hedvábnou košili, v červených vojenských kalhotách a červených střevících. Zaplňoval otvor vchodu jako zarámovaný do tmy za ním.
„Je pan Maxwell doma?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou a řekl slova v jazyce, který neznám.
„Tak tedy pan Elwood?“
Znovu zavrtěl hlavou, znovu něco zabreptal.
„Tak se podíváme, kdo je doma,“ naléhal jsem.
Z jeho blábolení, které mi nic neříkalo, jsem zachytil tři slova zkomolené angličtiny, jimž jsem rozuměl jako „pán“, „ne“ a „doma“.
Dveře se začaly zavírat. Zasunul jsem do škvíry nohu. Pat mu mávl před očima svou plackou.
Přestože černoch mluvil mizernou angličtinou, znal dobře policejní odznak. Dupl jednou nohou na podlahu za sebou a po domě se rozezvučel s ohlušující silou gong.
Černoch vší silou bránil vchod.
Já se svojí silou opřel do nohy, kterou jsem blokoval dveře, sklonil jsem se trochu na stranu a vrhl jsem se na něj. Od boku jsem vyrazil pěstí někam doprostřed jeho těla.
Reddy mezitím rozrazil dveře a vešel do haly.
„Pámbu ví, ty skřete,“ vydechl černoch náhle dobrou angličtinou odkudsi z Virginie, „tys mi uhodil!“
Přešli jsme kolem něho a dali se halou zahalenou do tmy. Narazil jsem na schodiště. Nahoře začal někdo střílet a zbraň jako by byla namířena na nás. Ale kulky nás míjely.
Shora bylo slyšet hlasy – ječící ženy, křičící muži – doléhaly k nám a zase zanikaly, jako by někdo otvíral dveře a zase je za těmi hlasy zavíral.
„Nahoru!“ houkl mi Reddy do ucha.
Šli jsme nahoru. Muže, který na nás střílel, jsme nenašli.
Nahoře byly dveře, ale zamčené. Reddy se do nich opřel a otevřel je. Vstoupili jsme do modravého světla ve velké místnosti, purpurové a zlaté. Převrácené kusy nábytku a po zemi nějaké přeházené koberečky. U vzdálených dveří ležel šedivý střevíc. Uprostřed podlahy se povaloval zelený hedvábný župan. Ale nikdo tam nebyl.
Dohonil jsem Pata, který už stál za střevícem u dveří se závěsem. Nebyly zamčené. Pat je prudce otevřel.
V koutě se tam k sobě tiskli tři dívky a jeden muž, oči plné strachu. Žádná z žen nebyla Myra Banbrocková, muž nebyl Raymond Elwood ani nikdo, koho bychom znali.
Po prvním pohledu se náš zrak od nich odvrátil a zaměřil se na otevřené dveře na druhé straně. Vedly do malé místnosti. V ní byl dokonalý chaos.
Malá místnůstka, v níž se tlačila a proplétala těla. Živá těla, kroutící a převalující se. Jako do nálevky se do místností vlévali muži i ženy. A pak se valili hlučně k jedinému malému okénku, jedinému odtokovému otvoru z nálevky. Muži, ženy, chlapci i děvčata, všichni ječeli, zápasili o možnost postupu vpřed, svíjeli se, prali se. Někteří byli nazí.
„Zkusíme to prorazit a zablokovat okno!“ křikl mi Pat do ucha.
„To je peklo –“ začal jsem, ale on už byl uvnitř té spleti. Šel jsem za ním. Nechtěl jsem blokovat okno, chtěl jsem jen Pata zachránit. Pět mužů by neprošlo tou vřící hromadou maniaků. Deset mužů by je nebylo mohlo odvrátit od okénka.
Mohutný Pat byl na zemi, když jsem se k němu prodral. Jen částečně oblečená dívka, ještě dítě, mu mířila na obličej ostrými vysokými podpatky. Ruce a nohy ho trhaly na kusy.
Mlátil jsem zbraní do brad a zápěstí, uvolnil jsem ho a táhl jsem ho zpátky.
„Myra mezi nimi není,“ řval jsem mu do ucha. „Ani Elwood tu není.“
Nebyl jsem si tím tak docela jistý, ale neviděl jsem je a pochyboval jsem, že by byli v té tlačenici. Ti divoši, znovu se valící k oknu, aniž nám věnovali pozornost, nebyli obyvateli domu, ať už to byl kdokoli. Tvořili zástup, dav a v něm nemohli být jejich velitelé.
„Zkusíme ostatní místnosti,“ zařval jsem znovu. „Tyhlety nechcem.“
„To si piš, že je nechci,“ smál se Pat a třel si hřbetem ruky podrápanou tvář.
Vrátili jsme se ke schodům, ale nikoho jsme neviděli. Muž a dívky z první místnosti zmizeli.
Někde dole se přibouchly dveře. A postava odnikud mě praštila do zad a přilepila mě k zemi.
Na tváři jsem ucítil dotek hedvábí. Tvrdá ruka se snažila mě chytit za krk. Ohnul jsem zápěstí tak, aby se mi můj revolver přitiskl stranou k tváři. Pak jsem se pomodlil za svůj sluch a stiskl.
Tvář mi zažehl oheň. V hlavě mi to zařvalo a skoro mi praskla. Ale hedvábí se odtáhlo.
Pat mě narovnal. Dali jsme se po schodech dolů.
Něco mi zasvištělo kolem tváře a větrem se to dotklo vlasů. Tisíce kousků skla, porcelánu a omítky explodovalo po mé levici. Sklonil jsem hlavu a přichystal zbraň.
Černochovy paže v červeném hedvábí byly stále ještě nahoře opřeny o zábradlí. Poslal jsem mu dvě kulky. Pat mu taky dvě poslal.
Černoch se překulil přes zábradlí. Padal na nás s rozpřaženými pažemi – labutí skok mrtvého muže.
Vyhrabali jsme se zpod něho a doběhli až dolů. Když černoch dopadl, otřáslo to celým domem, ale my už jsme ho pak nesledovali. Naši pozornost totiž zaujala uhlazená hlava Raymonda Elwooda.
Osvětlena světlem shora ukázala se letmo na zlomek vteřiny u koncového sloupku schodiště. Ukázala se a zmizela. Pat Reddy byl blíž zábradlí než já, jednou rukou se vyšvihl a přeskočil do tmy dolů.
Já byl dvěma skoky dole se schodů, otočil jsem se s rukou na sloupku a vrhl jsem se do náhle hlučné tmy v hale.
Narazil jsem do zdi, kterou jsem neviděl. Odrazil jsem se od ní a roztočil jsem se jako káča do místnosti, která v šedi záclon vypadala oproti temné hale jako za jasného dne.
Pat Reddy stál s jednou rukou na opěradle židle, druhou si držel břicho. V tváři tam, kde nebyla zkrvavená, měl myší barvu. V očích skleněná agónie. Vypadal jako člověk, kterého někdo zkopal.
Neúspěšně se pokusil usmát. Kývl směrem k zadní části domu. Šel jsem tedy zpátky.
V malé chodbičce jsem našel Raymonda Elwooda. Vzlykal a v panické hrůze rval za kliku zamčených dveří. Na bílé tváři nic než strach.
Odhadl jsem vzdálenost mezi námi. Otočil se, když jsem skočil.
Já vložil veškerou sílu do švihnutí své zbraně –
A v tu chvíli mi na záda dopadla tuna masa a kostí. Narazil jsem bez dechu na zeď, omámený, zvedal se mi žaludek. Rudě hedvábné paže zakončené hnědýma rukama se kolem mne sevřely.
Napadlo mě, jestli je možné, že by tam byl celý regiment vyfintěných černochů, nebo se setkávám stále a stále jen s tím jedním?
Ale nedal mi moc času na přemýšlení. Byl mohutný. Byl silný. A rozhodně neměl na mysli nic dobrého.
Paže se zbraní mi visela skoro bezvládně podle těla, směřovala přímo k zemi. Pokusil jsem se ho střelit do nohy, ale minul jsem ho. Zkusil jsem to znovu. Uhnul nohou. Vší silou jsem se otočil a napůl jsem mu viděl do obličeje. Elwood se mi nalepil na druhý bok.
Černoch mě ohnul dozadu, skládal mi páteř, jako by to byla harmonika. Dělal jsem, co jsem mohl, abych se udržel pevně v kolenou. Viselo na mně příliš mnoho a bylo to těžké. Tělo se poddalo.
Pat Reddy se kymácel v otevřených dveřích, zářil mi nad černochovým ramenem jako anděl spásy. Na tváři se mu usadila sedává bolest, ale oči měl jasné. Pravou ruku držel vysoko a v ní zbraň. Levačkou soukal z kapsy na boku pendrek.
Jeho zabiják dopadl na černochovu oholenou lebku. Černý muž se ode mne otočil a potřásal hlavou. Pat ho praštil ještě jednou těsně předtím, než se na něj černoch vrhl. Praštil ho přímo do obličeje, ale nezbavil se ho.
Já vysunul uvolněnou pravou ruku, čistě jsem provrtal Elwoodovu hruď a nechal jsem ho sklouznout na podlahu ke svým nohám.
Černoch tiskl Pata ke zdi a moc ho obtěžoval. Jeho široká červená záda mi poskytovala vhodný terč.
Ale vypotřeboval jsem šest nábojů. V kapse jsem měl další, ale nabíjení trvá nějakou chvíli.
Vystoupil jsem z Elwoodových nehybných rukou a dal jsem se do zpracovávání černocha plochou zbraně. Tam, kde se spojují lebka a krk, měl válec tuku. Zhroutil se až po třetím úderu a Pata vzal s sebou.
Odvalil jsem ho a světlovlasý policejní detektiv – momentálně méně plavý – se postavil na nohy.
Na druhém konci chodby byly otevřené dveře, za nimiž byla prázdná kuchyň. Pat a já jsme tedy šli ke dveřím, s kterými si předtím hrál Elwood. Byl to pevný kus truhlářské práce a odborně upevněný.
Spojenými silami jsme začali na dveře útočit, najíždět na ně společnou vahou zhruba 160 kilogramů. Dveře se otřásaly, ale držely. Zaútočili jsme znovu. Někde prasklo dřevo. Ještě jednou.
Dveře vypadly na druhou stranu. Prošli jsme, skutáleli jsme se dolů, řítili se jako lavina, až nás zastavila betonová podlaha.
Pat se vzpamatoval první.
„Jako akrobat jsi nemožný! Slez mi z krku!“ řekl. Vstal jsem, on taky. Vypadalo to, že se ten večer věnujeme střídavě padání a vstávání.
U ramene jsem objevil vypínač. Rozsvítil jsem.
Jestli jsem byl v podobném stavu jako Pat, pak jsme tvořili pěkný párek strašidel. Na něm bylo jen živé maso a špína, ani na něm nebylo dost oděvu, aby to zakryl.
Nelíbil se mi, tak jsem se raději porozhlédl po sklepě, v němž jsme se octli. Vzadu byl kotel, truhlíky na uhlí a hromada dříví. Vpředu chodba a místnosti jako nahoře.
První dveře byly zamčené, ale ne příliš pevně. Dostali jsme se jimi do tmavé fotolaboratoře.
Druhé dveře zamčené nebyly a otevřely se do chemické laboratoře. Křivule, zkumavky, hořáky a malé destilační zařízení. Uprostřed stála kulatá železná kamínka. Nikdo tam nepracoval.
Vrátili jsme se do chodby a nevesele jsme se odebrali ke třetím dveřím. Ten sklep, to je omyl, myslel jsem si, ztrácíme tu zbytečně čas. Měli jsme zůstat nahoře. Vzal jsem za kliku. Zamčené. Ani se nepohnuly.
Opřeli jsme se do nich společně, schválně jestli… Ani se nezatřásly.
„Počkej.“
Pat šel ke hromadě dříví a vrátil se s obrovskou sekerou. Sekl a vylítlo kus dřeva. Dírou se zatřpytilo pár hvězdiček světla. Druhá strana dveří musela být oplechovaná.
Pat postavil sekeru na zem a opřel se o její topůrko.
„Teď zas navrhni něco ty,“ pronesl.
Já neměl žádný nápad kromě: „Já se tu utábořím. Ty utíkej nahoru a zjisti, jestli se neobjevili nějací tví policajti. Tohle je Bohem zapomenutá díra, ale někdo mohl udělat povyk. A taky zjisti, jestli není do téhle místnosti nějaký jiný vstup, třeba okno, nebo jestli by nám sem nešel někdo pomoct s těmi dveřmi.“
Pat už se otočil, ale zarazil ho nějaký zvuk. Cvaknutí zámku na druhé straně oplechovaných dveří.
Pat byl jedním skokem u jedné strany jejich rámu, já udělal krok ke druhé. Dveře se pomalu otvíraly do místnosti. Hrozně pomalu. Kopl jsem do nich a vešli jsme.
Pat narazil ramenem do nějaké ženy. Podařilo se mi ji chytit, než upadla.
Pat jí vzal zbraň z ruky. A já ji podpíral, aby se udržela na nohou.
Obličej měla jako bílý prázdný čtverec.
Byla to Myra Banbrocková, ale nebylo na ní nic chlapského, jak jsem to znal z fotografie či popisu.
Pořád jsem ji podpíral jednou rukou – tím jsem jí taky blokoval paže – a rozhlédl jsem se po místnosti. Taková malá krychle se zdmi pobitými hnědě natřeným kovem. Na zemi ležel podivný mužík, mrtvý.
Malý muž v přiléhavém černém sametu a hedvábí. Černá sametová košile, sametové kalhoty, černé hedvábné punčochy a přiléhavá čepice, černé kožené střevíce. Tvář drobná a kostnatá, ale hladká jako kámen, bez vrásky, bez rýhy.
V košili měl díru, vysoko pod bradou. Díra pomalu krvácela. Podlaha kolem svědčila o tom, že před chvílí krvácela rychleji.
Za ním byl otevřený sejf. Před sejfem na zemi byly rozházené papíry, jako by jej někdo převrhl a vysypal je.
Dívka opřená o mou paži se pohnula.
„To vy jste ho zabila?“ zeptal jsem se.
„Ano,“ řekla tiše, sotva by to byl slyšel někdo o metr dál.
„Proč?“
Unaveným škubnutím hlavy si odstranila krátké hnědé vlasy z očí.
„Co na tom záleží?“ zeptala se. „Prostě jsem ho zabila.“
„Může na tom záležet,“ opravil jsem ji a odtáhl jsem paži. Šel jsem zavřít dveře. Za zavřenými dveřmi se mluví volněji. „Zaměstnává mě totiž váš otec. Tady pan Reddy je policejní detektiv. Samozřejmě ani jeden z nás se nemůže moc ohánět paragrafy, ale když nám povíte, co se stalo, možná budeme schopni vám pomoct.“
„Otec vás zaměstnává?“ otázala se.
„Ano. Když jste se sestrou zmizely, najal mě, abych vás našel. Našli jsme vaši sestru a –“
Její tvář, oči i hlas ožily.
„Já jsem Ruth nezabila!“ vykřikla. „Noviny lžou! Já ji nezabila! Nevěděla jsem, že má revolver. Nevěděla jsem to. Odešly jsme, abychom byly pryč, pryč od všeho. Zastavily jsme v lese, spálit ty – tyhle věci. Tam jsem teprve zjistila, že má revolver. Mluvily jsme o sebevraždě, ale já ji přesvědčila – myslela jsem, že jsem ji přesvědčila – že to nemá smysl. Snažila jsem se jí ten revolver vzít. Snažila jsem se jí v tom zabránit, nezabila jsem ji!“
Tak jsme se začali někam dostávat.
Tak nám začalo pomalu svítat.
„A pak?“ chtěl jsem, aby pokračovala.
„Pak jsem jela do Sacramenta, nechala tam vůz a vrátila se do San Franciska. Ruth mi totiž řekla, že napsala dopis Raymondu Elwoodovi. To mi řekla předtím, než se mi podařilo ji poprvé přesvědčit, aby se nezabíjela. Chtěla jsem dostat ten dopis od Raymonda zpátky, ale on mi řekl, že ho dal Hadorovi.
Proto jsem dnes večer přišla sem, abych ho dostala. Zrovna jsem ho tu našla, když se shora ozval hluk. Pak sem přišel Hador a viděl mě tu. Uzavřel dveře. A – já ho zastřelila revolverem, který byl v sejfu. Zastřelila jsem ho, když se otočil, než mohl něco říct. Muselo to tak být, jinak bych nemohla.“
„Chcete říct, že jste ho zastřelila, aniž vás ohrožoval, aniž vás napadl?“ zeptal se jí Pat.
„Ano. Bála jsem se ho, bála jsem se, že bude mluvit. Nenáviděla jsem ho! Nemůžu si pomoct. Muselo se to tak stát. Kdyby začal mluvit, nemohla bych ho zastřelit. Byl by mě nenechal.“
„A co to bylo za člověka, tenhle Hador?“ zeptal jsem se.
Odvrátila oči od Pata i ode mne, dívala se na zdi, na strop, na toho divného mužíčka na zemi.
„Byl to –“ odkašlala si a začala znovu, se skloněnou hlavou. „Poprvé nás sem přivedl Raymond Elwood. Připadalo nám to nejdřív jako legrace. Ale Hador byl ďábel. Vykládal člověku věci a člověk mu věřil, nemohl si pomoct. Vykládal všechno a my mu věřily. Možná že jsme byly omámené. Vždycky se pilo takové teplé modravé víno. Musela v něm být nějaká droga. Jinak bychom nedělaly to, co jsme dělaly. Nikdo by to jinak nedělal. Říkal, že je kněz – kněz Alzoy. Učil nás o osvobození ducha od těla, když –“
Hlas se jí zlomil. Zachvěla se.
„Bylo to strašné,“ pokračovala pak do ticha, které jsme jí s Patem poskytli. „Ale člověk mu věřil. To je celá ta věc. Nemůžete nic pochopit, pokud nepochopíte toto. To, co učil, nemůže tak být. Ale on říkal, že to tak je a my mu věřily, že to tak je. Anebo – já nevím – nebo jsme možná předstíraly, že tomu věříme, protože jsme byly šílené a měly jsme v krvi drogu. Vracely jsme se sem znovu a znovu, týdny, měsíce, dokud nás to neznechutilo, což muselo přijít, a to nás odtud vyhnalo pryč.
Přestaly jsme sem chodit, Ruth a já a Irma. A pak jsme teprve poznaly, co je zač. Vyžadoval peníze, víc peněz, než jsme platily, když jsme věřily, či dělaly, že věříme v jeho kult. Nemohly jsme mu dávat tolik peněz, kolik vyžadoval. Řekla jsem mu, že to prostě nejde. Posílal nám fotografie – nás samých – dělaných během – během doby, co jsme tu bývaly. Byly to obrázky – nemohly jsme si je vysvětlit. Ale byly pravdivé! Věděly jsme, že jsou pravdivé! Co jsme mohly dělat? Říkal, že pošle kopie otci, všem naším přátelům, každému, koho známe, pokud nebudeme platit.
Co jsme mohly dělat? Musely jsme platit. Nějak jsme vždycky peníze sehnaly. Dávaly jsme mu peníze, víc a víc. Ale pak už jsme nic neměly a nemohly jsme víc dostat. Nevěděly jsme, co máme dělat. Jediná možnost – Ruth a Irma se chtěly zabít. Já na to taky pomýšlela. Ale přesvědčila jsem Ruth, aby to nedělala. Řekla jsem, že utečeme. Že ji odvezu pryč a ochráním. A pak – pak tohle!“
Přestala mluvit a stále se dívala k zemi.
Nebylo těžké se dovtípit, jak to všechno bylo. Tento mrtvý Hador se prohlásil za kněze bůhví čeho a inscenoval orgie pod rouškou náboženských obřadů. Elwood, jeho spolupracovník, mu přiváděl ženy ze zámožných rodin. Místnost osvětlená, aby se v ní mohlo fotografovat, skrytý fotoaparát. Příspěvky od věřících, dokud byli věrni kultu. A pak vydírání s pomocí fotografií.
Obrátil jsem se od Hadora k Patovi. Shlížel chmurně na mrtvého muže. Zvenku nedoléhal do místnosti žádný zvuk.
„Máte ten dopis, který psala vaše sestra Elwoodovi?“ zeptal jsem se Myry.
Přitiskla ruku k prsům, kde měla dopis ukrytý.
„Ano.“
„Říká v něm přímo, že se chce zabít?“
„Ano.“
„To by mělo stačit policii v Contra Costa,“ řekl jsem Patovi. Pokýval zmlácenou hlavou.
„To by mělo,“ souhlasil. „I bez toho dopisu by těžko dokázali vraždu. Ale s tím dopisem – ani to nepůjde k soudu. Za to ručím. A nebude mít problém ani s tímhle střílením. Vyjde od soudu čistá a bude.“
Myra Banbrocková od něj ucouvla, jako by ji uhodil do tváře. Mne najal její otec a já viděl věci z její strany.
Zapálil jsem si a studoval jsem Patovu tvář, pokud byla vidět pod krví a špínou. Pat je správný chlap, usoudil jsem.
„Poslyš, Pate,“ oslovil jsem ho lichotivě, ačkoli podle hlasu by byl nikdo neřekl, že se mu snažím nějak vlichotit. „Slečna Banbrocková může jít před soud a odejít volná a díky za to, jak říkáš. Ale aby to tak mohla udělat, musí nutně použít všeho, co ví. Musí uvést všechny důkazy, které tu jsou. Musí použít všech těch fotografií, které Hagar udělal – nebo aspoň těch, které najdeme.
Některé z těch fotek dohnaly ženy k sebevraždě, Pate, my víme o dvou. Jestli půjde slečna Banbrocková před soud, budeme muset zveřejnit fotografie bůhví kolika jiných žen. Budeme muset mluvit o věcech, které přivedou slečnu Banbrockovou – a nevíme, kolik dalších žen a dívek – do situace, před níž se přinejmenším dvě ženy zachránily jen tím, že se zabily.“
Pat se na mě mračil a třel si špinavou bradu ještě špinavějším palcem.
Zhluboka jsem se nadechl a pokoušel jsem ho dál. „Pate, my jsme sem přece spolu přišli, abychom vyslechli Raymonda Elwooda, protože jsme ho sem sledovali. A sledovali jsme ho, protože jsme ho podezírali, že patří ke skupině, která udělala minulý měsíc banku v St. Louis. Nebo jsme ho podezírali, že má ty prachy z přepadených poštovních vozů u Denveru, jak se to stalo předminulý týden. Prostě jsme šli za ním, protože jsme věděli, že má spoustu peněz neznámo odkud a realitní kancelář, která nedělá svou náležitou práci.
Prostě jsme se ho sem přišli na jednu z těch věcí zeptat. Když se zjistilo, že jsme detektivové, skočilo na nás pár černochů. Z toho potom povstalo všechno ostatní. Na tu záležitost s tím náboženským kultem jsme tu tedy narazili zcela náhodou a ani nás moc nezajímala. Pokud víme, všichni tady se na nás vrhli jen z přátelství k muži, kterého jsme přišli vyslýchat. Hador byl jeden z nich a začal se s tebou rvát, při té rvačce jsi ho střelil jeho vlastní zbraní, což je samozřejmě ta, kterou slečna Banbrocková našla v sejfu.“
Reddymu se můj návrh zřejmě vůbec nelíbil. Oči, jimiž si mě měřil, se rozhodně dívaly nevlídně.
„Jseš praštěnej,“ obvinil mě, „To přece nemá smysl. Tím se z toho slečna Banbrocková přece nedostane. Vždyť je tady, že, a zbytek se rozvine jako nit ze špulky.“
„Ale slečna Banbrocková tu přece nebyla,“ vysvětloval jsem mu. „Možná, že nahoře už je fůra policajtů. Ale možná že není. Ty v každém případě odvedeš slečnu odtud, předáš ji Dickovi a ten ji odvede domů. Ona s tímhletím večírkem nemá nic společného. Zítra pojede s tatínkovým právním zástupcem a se mnou do Martinezu a tam se to vyřídí s prokurátorem okresu Contra Costa. Ukážeme mu, jak se Ruth zastřelila. Jestli někdo náhodou bude spojovat Elwooda, který, jak doufám, leží nahoře mrtvý, s Elwoodem, který znal obě dívky a paní Correllovou, co na tom? Když s tím nepůjdeme k soudu – protože přesvědčíme lidi z Contra Costy, že ji nemůžou usvědčit z vraždy její sestry – tím se uchráníme před novináři a tím se uchráníme před problémy.“
Pat se držel, seč mohl, palec stále na bradě.
„Uvědom si,“ zpracovával jsem ho, „neděláme to jen kvůli slečně Banbrockové. Pár jich chudinek zemřelo a je tu ještě kupa živých, které se samozřejmě zapletly s Hadorem dobrovolně, ale přesto jsou to pořád lidské bytosti.“
Pat zavrtěl paličatě hlavou.
„Je mi to líto,“ obrátil jsem se k dívce a předváděl pocit beznaděje. „Udělal jsem, co bylo v mých silách, ale žádám na Reddym příliš mnoho. Ani nevím, jestli mu to mám mít za zlé, takovou troufalost –“
Pat je Irčan. „Nebuď tak zbrklý a neškubej se hned,“ vybafl na mne a přerušil moji licoměrnost. „Proč to mám být zrovna já, kdo zabil tohohle chlapa? Proč ne ty?“
Už se chytil!
„Protože ty jsi polda a já ne. Bude menší nebezpečí, že nám to nevyjde, když bude zastřelený bezelstným, hvězdou ozdobeným a plochonohým strážcem zákona. Já zabil většinu těch ptáčků nahoře. Ty bys měl taky nějak dokázat, žes tu byl.“
To byla jen část pravdy. Můj plán byl: přičte-li si Pat za tu věc zásluhu, nebude se z toho moct později tak snadno vyvléknout, ať se děje, co se děje. Pat je správný chlap a já mu ve všem důvěřuju, ale člověku můžete zrovna tak dobře důvěřovat, když si ho pojistíte.
Pat bručel a vrtěl hlavou, ale řekl: „Já se úplně zničím, o tom není pochyb. Ale tohle tedy udělám.“
„Prima kluk!“ pochválil jsem ho a zvedl jsem dívčin klobouk z podlahy v rohu, kde ležel. „Teď ji běž předat Dickovi, já tu na tebe počkám.“ Dal jsem dívce klobouk a příslušné příkazy. „Vy běžte pěkně domů s mužem, kterému vás Reddy předá. Zůstaňte doma, než za vámi přijdu, což bude tak brzo, jak to stihnu. Nikomu nic neříkejte, můžete jen říct, že jsem vám nařídil, abyste mlčela. Zahrnuje to i vašeho otce. Sdělte mu, že jsem vám řekl, abyste mu neříkala, ani kde jsme se viděli. Rozumíte?“
„Ano a já vám –“
Vděčnost je prima věc, ale musí se na ni myslet, až když je po všem. Když věc spěchá, vděčnost jen zdržuje.
„Utíkejte s Patem!“
Odešli.
Jakmile jsem osaměl s mrtvolou, překročil jsem ji a poklekl jsem před sejfem, odstrkoval z cesty dopisy a papíry a hledal fotografie. Zatím nic. Ale jedno oddělení sejfu bylo zamčené.
Prohledal jsem mrtvého. Žádný klíč. Ta zamčená část sejfu nebyla příliš pevná, ale já taky nejsem na západu své vlasti nejlepší kasař. Trvalo mi chvíli, než jsem se dostal dovnitř.
Bylo tam to, co jsem hledal. Spousta negativů a kopec pozitivů, asi půl stovky. Začal jsem je probírat, hledal jsem dcery Banbrockovy. Chtěl jsem je mít v kapse, než se Pat vrátí. Neměl jsem tušení, jak daleko by mě ještě nechal jít.
Štěstí mi nepřálo a spoustu času jsem ztratil, než jsem tuto nejdůležitější část sejfu prohlédl. Pat byl zpátky, než jsem si prohlédl šestý obrázek. Těch šest fotek bylo – pěkně hnusných.
„Tak hotovo,“ hlásil Pat, když vešel. „Je s Dickem. Elwood je mrtvý a taky ten jediný černoch, kterého jsem nahoře viděl. Ostatní zřejmě všichni zdrhli. Poldové se zatím neukázali, tak jsem jich zavolal hned víc.“
Já vstal. V jedné ruce jsem držel svazek negativů, v druhé fotografie.
„Co je to?“ zeptal se.
Tak jsem ho musel začít zpracovávat znova. „Fotky. Právě jsi mi udělal velkou laskavost, Pate, a já nejsem takový neřád, abych tě žádal o další. Ale musím ti něco předestřít, Pate. Zazpívám ti melodii a ty mi řekni, co to je za písničku.
Tady“, zamával jsem mu před očima rukou s fotografiemi, „tady jsou Hadorovy stravenky. Fotky, na které si vybíral nebo plánoval, že bude vybírat. Jsou to fotografie lidí, Pate, většinou žen a dívek, a některé jsou pěkně odpuzující.
Jestli zítřejší noviny přinesou zprávu, že se tu po ohňostroji našly fotografie, bude pozítří v novinách dlouhý seznam sebevražd a ještě delší seznam pohřešovaných. Jestliže se zítřejší noviny o fotografiích vůbec nezmíní, budou seznamy trochu kratší, ale ne o moc. Někteří lidé, jejichž fotografie jsou tady, o nich vědí. Budou čekat, že si pro ně přijde policie. To už přece víme – dvě ženy už se proto zabily. Tady to, co držím v ruce, je dynamit, který může zničit spoustu lidí, Pate, a spoustu rodin, ať už napíšou noviny kteroukoli z těch dvou zpráv.
Ale dejme tomu, Pate, že by v novinách byla zpráva informující o tom, že předtím, než jsi zneškodnil Hadora, podařilo se mu spálit spoustu obrázků a papírů, takže z nich nic nezůstalo. Nezdá se ti, že pak by nebyly žádné sebevraždy? A že některá zmizení z nedávné doby by se vyřešila? Tak to je, Pate. Tak řekni!“
Když si na to teď vzpomínám, zdá se mi, že jsem nikdy předtím ani potom nebyl tak výmluvný.
Ale Pat mi netleskal. Naopak, proklínal mě. Nadával mi tak silně, že by byl pes ode mne kost nevzal, a já pochopil, že mám další bod. Nadal mi tolik jmen, kolik jsem jich nikdy předtím neslyšel od člověka z masa a kostí, který za ně zaslouží přes ústa.
Když to doříkal, donesli jsme papíry a fotky a malý adresář, který jsem taky v sejfu našli, do vedlejší místnosti, a tam jsme jimi nakrmili ten malý kulatý bubínek. Poslední papír lehl popelem, než jsme nad hlavou slyšeli, že přijela policie.
„Ale teď už je absolutní konec!“ prohlásil Pat, když jsme se po práci narovnali. „Neopovažuj se mě ještě jednou o něco takového žádat, kdybys měl žít tisíc let.“
„Ne, to je absolutně všechno,“ ubezpečil jsem ho.
Mám Pata rád. Je to správný chlap. Na té šesté fotografii byla jeho žena, ta lehkomyslná, temperamentní dcera dovozce kávy.