CORKSCREW

Corkscrew, Sep 1925

 

 

Vařili jsme, sotva jsme dojeli asi osm kilometrů za Filmer, ale poštovní autobus mě unášel dál na jih do mihotavého horkého vzduchu a hořkého bílého prachu arizonské pouště.

Byl jsem jediný cestující. Řidič měl stejně malou chuť do povídání jako já. Celé dopoledne jsme projížděli pecí zdobenou kaktusy a posetou šalvěji beze slova, až na ty momenty, kdy řidič nadával, že musí zase zastavit a doplnit vodu do žíznivého chladiče. Autobus se pak dál plazil jemným sypkým pískem, objížděl prudce se zvedající stěny červených tabulových hor, ponořoval se do vyschlých koryt potoků, kde trnité houštiny připomínaly v planoucím slunci bílé krajkoví a lemovaly ostré okraje strží.

A slunce se na bronzově zbarvené obloze šplhalo stále výš. Čím výš stálo, tím bylo větší a tím více do nás pralo. Zajímalo mě, kolik ještě bude muset přidat, aby způsobilo explozi nábojnic v mé zbrani. Ne že by na tom nějak příliš záleželo – bude-li vedro stále větší, stejně všichni vybuchneme: vůz, poušť, řidič a já – všichni vyrazíme z této existence v jediném záblesku. Už mi na tom vůbec nezáleželo!

V takové náladě jsem byl, když jsme se sunuli nahoru po dlouhém svahu, přejeli ostrý hřeben a sklouzli do Corkscrew.

Corkscrew by nedělalo dobrý dojem nikdy. Ale zvlášť to platilo onoho doběla rozžhaveného nedělního odpoledne. Jedna písčitá ulice vedla podél křivolakého okraje kaňonu Tirabuzon, který po přeložení do angličtiny dal jméno městu. Říkali tomu město, ale i slovo vesnice by bylo lichotivé: patnáct či osmnáct nepěkných stavení se hroutilo podle nerovné silnice, o ně se opíraly rozpadající se chatrče, přidřeplé k nim, ale zároveň jakoby se jich štítící.

Na ulici se pekly čtyři zaprášené vozy. Mezi dvěma domy jsem si všiml ohrady, v níž se několik koní sklíčeně drželo ve stínu jakéhosi přístřešku. Lidi nebylo vidět. I řidič autobusu odnesl splasklý a zjevně prázdný poštovní pytel a zmizel v domě s nápisem Obchodní dům Adderly.

Sebral jsem si své dvě došeda zaprášené cestovní brašny, vylezl jsem z autobusu a přešel ulici k místu, kde na vybledlé firemní tabuli nad vchodem dvouposchoďového domu z nepálených cihel a s plechovou střechou hlásala vybledlá slova, že to je Hotel Canyon.

Přešel jsem širokou nenatřenou a liduprázdnou verandu a nohou jsem si otevřel dveře vedoucí do jídelny, kde právě jedlo asi tucet mužů a jedna žena u stolků pokrytých voskovaným plátnem. V rohu místnosti shlížela na všechno pokladna s pultem a na zdi za ní visely na dřevěné desce klíče. Mezi deskou a pultem seděl podsaditý muž s řídkým porostem vlasů téže barvy, jako byla jeho nažloutlá pleť, a dělal, že mě nevidí.

„Pokoj a hodně vody,“ řekl jsem a postavil jsem obě brašny na zem.

„Pokoj můžete dostat,“ zavrčel muž se žlutou pletí, „ale voda vám moc nepomůže. Sotva se napijete a umejete, budete zase celej špinavej a žíznivej. Kde mám, ksakru, tu knihu?“

Protože ji nemohl najít, přistrčil ke mně přes pult použitou obálku. „Zapište se tady na to. Budete tu dýl?“

„Pravděpodobně.“

Někde za mnou kdosi převrhl židli.

Otočil jsem se. Vyčouhlý chlapík s nesmírně velkýma červenýma ušima se narovnával a pomáhal si přitom rukama opřenýma o stůl. „Dámy a páni,“ prohlásil s předstíranou vážností, „nejvyšší čas, abyste se vobrátili vod všeho zlýho a dali se do poctivý práce. Neboť přišel zákon do vaší díry!“

Opilec se mi uklonil, převrhl si talíř s hemenexem a opět se posadil. Ostatní spustili ovace tlučením do stolu střenkami nožů a vidličkami.

Prohlížel jsem si je a oni si prohlíželi mne. Míchaná banda: větrem ošlehaní kovbojové, dělníci ne zrovna vyrovnaně svalnatí, muži s těstovitou pletí nočních hlídačů. Jediná žena v jídelně rozhodně nebyla z Arizony. Hubená, něco přes dvacet, jiskřivé černé oči, krátké tmavé vlasy. Byla hezká tak, jak jsou hezké dívky z měst. Člověk takové vidí v rušnějších velkých městech tam, kde se rušně žije, jakmile skončí představení v divadlech a kinech.

Muž sedící s ní u stolu očividně trávil dny na pastvinách: štíhlý chlapec něco málo přes dvacet, nepříliš vysoký, se světle modrýma očima, které se výrazně odrážely od jeho dohněda opálené tváře. Rysy ve své pravidelnosti až příliš dokonalé.

„Tak vy jste ten novej zastupující šerif?“ zeptal se muž za pultem mého týlu.

Bylo mi jasné, že někdo vyžvanil můj tajně zorganizovaný příchod!

„Ano.“ Potlačil jsem vztek kyselým úsměvem patřícím jemu i jeho hostům. „Ale rád bych teď vyměnil hvězdu za ten pokoj a vodu, o které už byla řeč.“

Odvedl mě přes jídelnu a po schodech nahoru na konec chodby ve druhém patře do pokoje s prkennými stěnami. „Tady je to,“ ohlásil a odešel.

Pokusil jsem se smýt trochu bílý prach, který se na mně nahromadil, pokud to vůbec šlo vodou z porcelánového džbánu připravenou na umyvadle. Pak jsem z tašky vydoloval šedou košili a plátěný oblek a pouzdro se zbraní zavěsil pod levé rameno, kde jsem ho rozhodně nemohl utajit.

Do každé kapsy saka jsem uložil jednu novou automatickou pistoli ráže .32, takové to byly téměř hračky s hodně krátkou hlavní. Protože byly malé, nosil jsem je tak, abych je měl hned po ruce, aniž bych vykřikoval do světa, že zbraň pod paží není moje jediné vybavení.

 

Když jsem zase sešel dolů, byla jídelna prázdná. Ten žlučovitý pesimista, který podnik provozoval, vystrčil hlavu z jedněch dveří.

„Bylo by něco k jídlu?“ zeptal jsem se.

„Sotva,“ řekl nepříliš úslužně a pohodil hlavou směrem k nápisu: Snídaně 6 – 8, obědy 12 – 2, večeře 5 – 7.

„Něco dostanete u Ropušáka – pokud nejste moc vybíravej,“ dodal nevlídně.

Vyšel jsem přes verandu příliš vyhřátou, takže na ní nikdo neseděl, do ulice, která byla prázdná z téhož důvodu. Ropušákův bufet jsem našel přikrčený k velkému poschoďovému cihlovému domu, nesoucímu nápis Palác na pomezí přes celou přední stěnu.

Ropušákův bufet byla taková malá kantýna v malé kůlně: tři dřevěné stěny opřené o cihlovou zeď Paláce na pomezí. Byl do ní nacpaný zvýšený jídelní pultík, osm sedaček, sporák, několik málo kuchyňských předmětů, polovina všech much na světě, železná skládací postel za zpola zataženým závěsem z pytloviny a majitel. Uvnitř to možná kdysi bylo bíle natřené. Teď to bylo zakouřeně mastné, až na cedulky s nápisy vyrobenými podomácku: Jídla po celý den. Jen za hotové. U každého jídla pak byla uvedena cena. Tyto žlutošedé cedulky byly zdobené černými mušinci.

Majitel byl malý, starý, kost a kůže, s tmavou vrásčitou kůží, veselý.

„Vy jste ten novej šerif?“ zeptal se s úsměvem, který odhalil jeho bezzubé dásně.

„Jenom zastupující,“ přiznal jsem. „A mám hlad. Dám si cokoli kromě hřebíků, jen když to nebudete muset dlouho připravovat.“

„Samosebou!“ Otočil se ke sporáku a začal mlátit pánvemi. „Potřebujeme šerifa,“ svěřil se mi přes rameno.

„Někdo vás otravuje?“

„Mě ne, to vám povídám!“ a zabubnoval hubenou rukou na plechovku od cukru schovanou pod pultem. „Já je vždycky usadím!“

Z plechovky vykukovala hlaveň brokovnice. Vytáhl jsem ji: byla to dvouhlavňová záležitost s ubroušenými hlavněmi. Pěkně odporná věc.

Zasunul jsem ji zase zpátky a stařec přede mne nasázel plné talíře.

 

S plným žaludkem a s cigaretou v ruce jsem opět vyšel na žhavou ulici. Z Paláce na pomezí doléhalo k mým uším cvakání kulečníkových koulí. Šel jsem za zvukem.

Ve velké místnosti se nakláněli čtyři muži nad dvěma kulečníky a asi šest dalších je sledovalo ze židlí u zdi. Na jedné straně místnosti stál dubový bar. A otevřenými dveřmi pronikal do přední místnosti zvuk míchaných karet.

Proti mně přicházel mohutný muž, jehož mocné břicho kryla bílá vesta přes košili, na jejíž náprsence se leskl briliant. Jeho obličej s trojnásobnou bradou se ještě více rozšiřoval v profesionálním žoviálním úsměvu.

„Já jsem Bardell,“ pozdravil mě a natáhl ke mně tlustou ruku s naleštěnými nehty a s dalšími brilianty. „Tady to je můj podnik. Jsem rád, že vás poznávám, šerife! Bože, jak my vás tu potřebujeme! A věřím, že tu s námi nějaký čas strávíte. Tady ti honáci“ – zasmál se a kývl k mužům u kulečníku – „někdy vyvádějí jak pominutí.“

Nechal jsem ho, aby mi chvíli pumpoval s rukou.

„Pojďte, představím vás chlapcům,“ pokračoval a s jednou paží na mém rameni se otočil. „Tady to jsou honáci ze Sdružení dobytčích stanic v tomhle koutě Arizony,“ mávl svými prsteny na hráče kulečníku. „Až tady na hombre Milka Rivera, to je strážník a trochu se na obyčejné pracující dívá spatra.“

Hombre Milk River byl ten štíhlý mladík, který seděl v jídelně hotelu Canyon vedle oné dívky. Jeho společníci byli taky mladí, ale ne tak mladí jako on, opálených, ošlehaných tváří, nohy stlačené v holinkách se zvýšenými podpatky. Buck Small byl nazrzlý a měl vykulené oči, Smith nazrzlý a malý. Dunne dlouhonohý Irčan.

Muži sledující hru byli většinou dělníci z kolonie Orilla nebo z některého menšího ranče v sousedství. Ale dva tvořili výjimku: Chick Orr, malý, silný, s masivními pažemi, beztvarým nosem, roztrhanýma ušima, se zlatými předními zuby a uzlovitýma rukama boxera. A Gyp Rainey s ustupující bradou, takové úskočné krysí stvoření, jehož celý zjev prozrazoval kokainistu.

Za doprovodu Bardella jsem se šel dozadu seznámit s hráči pokeru. Byli tam jen čtyři. Ostatní karetní stolky, vybavení na bingo a stůl s pohárky na kostky byly opuštěné.

Jeden z hráčů byl ten velkouchý opilec, který prve v hotelu pronesl uvítací řeč. Jmenoval se Slim Vogel. Pracoval na dobytčí stanici právě tak jako Red Wheelan vedle něho. Oba byli pěkně zkárovaní. Třetí hráč byl tichý muž středního věku jménem Keefe a číslo čtyři Mark Nisbet, bledý a hubený. Karbaník každým coulem, od hnědých očí s těžkými víčky až k jistým, štíhlým bílým prstům.

Vypadalo to, že Nisbet a Vogel se moc nesnesou. Nisbet rozdával a bank už byl otevřený. Vogel, který měl proti ostatním dvakrát tolik žetonů, odhodil dvě karty.

„Teď si vemu dvě prima svrchu, a už jsem řek!“ Ale neřekl to pěkně. Nisbet rozdal a nehnul ani brvou. Red Wheelan si vzal tři karty, Keefe hlásil pas. Nisbet si vzal jednu kartu. Wheelan vsadil. Nisbet držel sázku. Vogel přihodil. Wheelan držel. Nisbet přihodil. Vogel opět zvýšil sázku. Wheelan pasoval. Nisbet přihodil ještě jednou. A Vogel vybral bank.

„Koukám, že sis rozdal dobře,“ zašklebil se Vogel v dalším kole přes stůl na Nisbeta a přihodil. Nisbet hlásil. Měl esa a krále. Honák měl tři desítky.

Vogel se hlučně zachechtal a hrabal se v žetonech. „Když máš celou dobu šerifa za zadkem, tak z toho taky můžu něco mít!“

Nisbet předstíral, že si skládá žetony. Byl mi sympatický. Hrál hrozně, ale jak může člověk hrát s ožralkou?

„Jak se vám líbí naše městečko?“ zeptal se mě Red Wheelan.

„Ještě jsem toho tady moc neviděl,“ vymluvil jsem se. „Hotel, bufet – to je všechno.“

Wheelan se rozesmál: „Tak jste poznal Ropušáka? To je přítel tady Slima!“

Všichni se rozesmáli kromě Nisbeta. I Slim Vogel se zasmál.

„Slim se jednou pokusil vokrást Ropušáka vo pár desetníků za kafe a koblihy. Říká, že prostě zapomněl zaplatit, ale asi se prostě vypařil bez placení. A na druhej den si to Ropušák kráčí prašnou cestou k ranči s puškou pod paží. Vláčel ten kanón dvacet kiláků pouští, pěšky, aby si vybral ty dva deseticenty. A vybral si je! Slim mu je musel dát hned na místě mezi výběhem a srubem, pod hrozbou tý děsný bouchačky!“

Slim Vogel se zaculil lítostivě a podrbal se na velkém uchu.

„Ten hajzl si za mnou přišel vozbrojenej, jako bych byl ňákej zavšivenej zloděj! Kdyby to byl pořádnej chlap, byl bych si to s ním rozdal a poslal ho k čertu. Ale co můžete dělat s takovým starým krkounem, co nemá ani zuby, aby vás pokousal?“

Vogelovy kalné oči se pak svezly zase na stůl a smích na jeho pootevřených rtech se změnil v úšklebek. „Hrajem!“ zavrčel a upřel pohled na Nisbeta. „Teď to rozdá poctivej chlap!“

Odešli jsme pak s Bardellem zpátky do přední místnosti, kde kovbojové ještě stále šťouchali koule. Sedl jsem si na židli a sledoval, jak na sebe pokřikují. Nebyl to plynulý rozhovor. Bylo jasné, že to vázne kvůli mně.

Musel jsem se do toho nějak vmísit. „Nevíte někdo náhodou,“ zeptal jsem se vzduchu kolem sebe, „kde bych sehnal nějakého koně? Aby nebyl moc svéhlavý, prostě pro mizernýho jezdce.“

„Můžete se pozeptat u Echlina,“ odpověděl mi Milk River a podíval se na mě těma svýma bezelstnýma modrýma očima. „Ačkoli ten asi nebude mít nic vhodnýho na delší jízdy. Něco vám povím. Peery na ranči má jednoho takovýho plavýho, ten by byl pro vás. Nebude se ho chtít zbavit, ale když si s sebou vezmete peníze a zamáváte mu s nima před vočima, třeba se s ním domluvíte.“

„A nechystáte na mě nějaký podraz, doufám?“ zeptal jsem se.

Bleděmodré oči ještě více zbledly. „Nechystám na vás vůbec nic, šéfe,“ řekl. „Ptal jste se, tak vám odpovídám. A povím vám, že každej, kdo se udrží na houpací židli, udrží se i na tom koni.“

„Tak dobře. Zítra tam zajdu.“

Milk River odložil tágo a přimračil se. „Teď si ale uvědomuju, že Peery jede zejtra do dolního tábora. Co říkáte, že bysme se tam mrkli hned teď, jestli nemáte nic jinýho na práci.“

„Dobře, pojďme,“ souhlasil jsem a vstal.

„Půjdete domů, kluci?“ zeptal se Milk River svých spoluhráčů.

„Jo,“ řekl Smith. „Musíme ráno vyrazit brzy, tak bysme mohli jít s vámi. Podívám se, jestli už Slim a Red taky končí.“

Nekončili. Otevřenými dveřmi k nám doléhal Vogelův hádavý hlas. „Já se eště v tomhle táboře zdržím. Mám tu eště ve vohradě tohohle hada a nebude to trvat dlouho, než vytáhne to, co má schovaný, aby si zachránil kůži. A na to já právě čekám. Jak s tím začne, skočím mu po krku!“

Smith se vrátil.

„Slim a Red budou eště chvíli hrát. Někdo prej je pak vodveze.“

Pak jsme vyšli z hotelu: Milk River, Smith, Dunne, Small a já.

 

Pár kroků od vchodu se ke mně vrhl ohnutý muž s bílým knírem, v naškrobené košili bez límečku.

„Jmenuji se Adderly,“ představil se, podával mi ruku a druhou ukazoval na nápis Obchodní dům Adderly. „Máte chviličku? Rád bych vás seznámil s několika místními.“

Honáci zatím šli pomalu k jednomu z vozů na ulici.

„Můžete na mě chvíli počkat?“ zavolal jsem za nimi.

Milk River se otočil. „Můžem. Stejně musíme natankovat a dolít vodu. Nepospíchejte.“

Adderly mě vedl ke svému obchodu a stále mluvil. „V mém domě je teď lepší část města – vlastně skoro celé lepší město. Lidé, kteří budou stát při vás, až ve jménu božím v Corkscrew zasáhnete. Už jsme unavení a máme dost těch věčných výtržností.“

Prošli jsme obchodem a přes dvůr do domu. Bylo tam něco přes tucet lidí.

Pan farář Dierks, vytáhlý kostnatý muž s přísnými rty a s dlouhou hubenou tváří, učinil proslov. Oslovoval mě bratře. Pověděl mi, jaké je Corkscrew zkažené místo. A ubezpečil mne, že on a jeho přátelé jsou připraveni dát vystavit zatykač na několik mužů, kteří během posledních dvou let spáchali na šedesát zločinů.

Měl jejich seznam: jména, data, hodiny – a všechno mi to přečetl. Každý, s kým jsem se ten den sešel – kromě Adderlyho hostů – byl na tom seznamu aspoň jednou. A kromě toho další jména, která jsem neznal. Zločiny sestávaly z vražd, opilství a užívání neslušného jazyka.

„Když mi ten seznam dáte, prostuduji si ho,“ slíbil jsem.

Předal mi ho, ale mým slibem se nespokojil. „Zdržet pouhou hodinu potrestání toho zla je totéž jako mít na něm spoluúčast, bratře. Byl jste v domě hříchu, který provozuje Bardell. Slyšel jste, jak se sváteční den znesvěcuje zvukem kulečníku. Cítil jste odporný pach zakázaného alkoholu z dechu těch lidí! Udeřte, bratře! Ať nikdo nemůže říci, že jste sloužil zlu od svého prvního dne v Corkscrew. Jděte do toho pekla mezi ně a konejte svou povinnost jako nositel zákona a jako křesťan!“

Tolik pan farář. Škoda, nemohl jsem se zasmát!

Podíval jsem se na ostatní. Seděli na krajíčku židlí, muži i ženy, na tváři stejný výraz jako diváci v aréně, než zazní gong.

Paní Echlinová, manželka majitele stájí, žena s hranatou tváří a hranatým tělem, zachytila můj pohled svýma očima, tvrdýma jako oblázky. „A ta bezostyšná běhna, která si říká seňora Gaia, a ty tři děvky předstírající, že jsou její dcery! Nejste moc dobrý zastupující šerif, jestli ji necháte ještě jednu noc v tom domě, aby nadále otravovala muže z celé oblasti!“

Všichni živě přikyvovali.

Slečna Janeyová, učitelka s falešným chrupem a kyselou tváří, si přisadila: „A ještě horší než tamty – tamty – ženské je ta Clio Landesová! Protože tamty – tamty povětrné ženské –“ sklonila hlavu, podařilo se jí začervenat se, koutkem oka pak mrkla na velebného pána – „ty povětrné ženské aspoň neskrývají, co jsou. Zatímco ona – kdoví, co ona tu vlastně provádí!“

„Já o ní nic nevím,“ začal Adderly, ale jeho žena ho umlčela.

„Zato já ano!“ vykřikla. Byla to veliká ženská s knírkem. Její korzet tvořil jelita a špičaté výstupky na lesklých černých šatech. „Slečna Janeyová má stoprocentní pravdu.“

„Je ta Clio Landesová na vašem seznamu?“ zeptal jsem se, neboť jsem si na něm jejího jména nevšiml.

„Nikoli, bratře, není,“ zalitoval pan farář. „Ale jen proto, že je rafinovanější než ostatní. V Corkscrew by vskutku bylo lépe bez ní – bez ženy viditelně nízkých morálních zásad, která nemá žádné známé finanční prostředky a stýká se s těmi nejhoršími živly.“

„Jsem rád, vážení, že jsem vás poznal,“ řekl jsem, složil seznam a uložil ho do kapsy. „A jsem rád, že vím o vaší podpoře.“

Ustupoval jsem ke dveřím v naději, že se mi podaří uniknout bez dalších řečí. Ale nebyla šance. Farář Dierks šel za mnou. „Udeříte hned, bratře, viďte? Vyhlásíte okamžitě svatou válku nevěstinci a karbanu?“

„Jsem rád, že mám vaši podporu,“ řekl jsem. „Ale žádný zátah nebude – aspoň ne hned. Ten seznam, který jste mi dal, ten si prostuduju a udělám, co uznám za vhodné. Ale rozhodně se nebudu zabývat řadou drobných přestupků, které se staly před rokem. Začnu od nuly. Zajímá mě to, co se stane od nynějška. Nashledanou.“ A odešel jsem.

Auto kovbojů stálo před obchodním domem.

Usadil jsem se mezi Milkem Riverem a Buckem Smallem. „Měl jsem tu čest seznámit se s lepší částí města,“ vysvětlil jsem.

Hnědá tvář Milka Rivera dostala vrásky kolem očí. „Tak teď víte, co jsme za sebranku,“ podotkl.

Dunne řídil. Vyjeli jsme z Corkscrew na jeho jižním konci a dali jsme se na západ mělkým vyschlým korytem písčitého a skalnatého řečiště. Písek byl hluboký a skal bylo dost. Jelo se pomalu. Po hodině a půl nárazů, vedra a prachu jsme z koryta vyjeli a přejeli do jiného, širšího a zelenějšího údolí.

V jeho zatáčce stála stavení Sdružených dobytčích farem. Vystoupili jsme z vozu pod nízkým přístřeškem, pod nímž už jedno auto stálo. Podél bíle natřeného stavení k nám přicházel svalnatý muž široké kostry. Měl snědou hranatou tvář. Krátce zastřižený knírek i hluboko posazené malé oči byly tmavé. Dověděl jsem se, že to je Peery, správce rančů, zástupce majitele, který žil někde na východě.

„Chce hodnýho, mírnýho koně,“ hlásil mu Milk River. „A tak jsme si mysleli, že byste mu moh prodat toho vašeho Rolla. To je ten nejmírnější kůň, o jakým jsem kdy slyšel.“

Peery si postrčil sombrero do týla a rozkýval se na podpatcích. „A kolik jste myslel, že byste mi za toho koně zaplatil?“

„Jestli se mi bude hodit,“ odpověděl jsem, „jsem ochoten zaplatit tolik, za kolik stojí.“

„To není tak špatný,“ poznamenal. „Tak byste někdo, chlapci, mohli na něj hodit laso a předvést ho tady pánovi.“

Smith a Dunne vyrazili a dělali, že to pro ně není zajímavé.

A pak přijeli na koních s plavákem mezi sebou, osedlaným a s uzdou. Povšiml jsem si, že ho lasem drží oba. Byl to uvolněný menší kůň barvy nezralého citronu, se smutnou, svěšenou hlavou a římským nosem.

„Tak tady je,“ oznámil mi Peery. „Vyzkoušejte si ho a pak se domluvíme.“

Zahodil jsem cigaretu a přešel k plavákovi. Změřil si mě smutným okem, zastřihal jedním uchem a dále hleděl žalostně do země. Dunne a Smith s něho stáhli lasa a já nasedl.

Rollo stál pode mnou klidně, dokud oba druzí koně neodjeli. Pak mi ukázal, co dovede.

Vyskočil přímo do vzduchu a visel tam tak dlouho, dokud se tam před přistáním neotočil. Postavil se na přední nohy, potom na zadní a pak znovu na všech čtyřech vyskočil.

Nelíbilo se mi to, ale nebyl jsem překvapen. Věděl jsem hned, že mě vedou na jatka. Byl to už můj třetí případ. Mohl jsem se na to už dávno vykašlat. Městský chlap v oblasti pastvin musí počítat s tím, že se dříve či později zostudí. Jsem městský člověk, ale přesto umím jezdit na koni, pokud ovšem ten dotyčný kůň spolupracuje. Když však pode mnou nechce zůstat, vyhrává on.

A Rollo se chystal vyhrát. A já nebyl blázen, abych se s ním pral. Takže když se opět začal předvádět, snažil jsem se padat šikovně, abych se nezničil.

Smith ho chytil a držel ho, dokud jsem nedal kolena od čela a nevstal jsem.

Peery se houpal na podpatcích a mračil se na mě. Milk River se díval na Rolla pohledem, který měl vyjadřovat dokonalý údiv.

„Co jste mu to udělal, že takhle vyvádí?“ zeptal se mě Peery.

„Možná si jenom dělal legraci,“ mínil jsem nahlas. „Zkusím to ještě jednou.“

A Rollo ještě jednou stál klidně a smutně, dokud jsem na něm neseděl. Pak pode mnou dostal prudký záchvat a já skončil po hlavě a rameni v houští.

Vstávaje třel jsem si levé rameno, kterým jsem narazil na balvan. Smith držel plaváka. Tváře všech pěti mužů byly vážné, až příliš vážné.

„Možná se mu nelíbíte,“ vyjádřil Buck Small svůj názor.

„Možná,“ připustil jsem a znovu jsem se vyškrabal do sedla.

Ďábel barvy citronu se pomalu rozehříval a začal si zakládat na svém díle. Nechal mě na sobě sedět déle, aby mnou o to tvrději mohl praštit o zem.

Když jsem narazil na udusanou půdu u nohou Peeryho a Milka Rivera, zvedl se mi žaludek. Musel jsem chvíli počkat, než jsem se postavil na nohy, a pak to nějaký okamžik trvalo, než se se mnou přestal svět točit.

„Pár minut mi ho přidržte,“ začal jsem.

Ale Peeryho velká postava už stála přede mnou. „To stačí,“ řekl. „Nenechám vás zabít.“

„Z cesty,“ velel jsem chraptivě. „Mně se to líbí. Chci ještě!“

„Na mého koně už nevlezete,“ křičel na mne. „Není zvyklej na takový řádění. Moh byste mu ublížit, kdybyste z něj spad nevopatrně!“

Pokusil jsem se ho obejít. Zarazil mě svou silnou paží. Ale já ho obdařil ranou pěstí do tmavého obličeje.

Zacouval a měl co dělat, aby se udržel na nohou.

A já se vyhoupl na Rolla.

Tentokrát už jsem měl důvěru toho plavého rošťáka. Byli jsme jako staří přátelé. A proto mi předvedl svá největší tajemství. Dělal kousky, jaké by žádný kůň nedokázal.

Přistál jsem ve stejném houští jako před chvílí a zůstal jsem na místě.

Nevěděl jsem, jestli bych mohl vstát, kdybych byl chtěl. Ale já nechtěl. Zavřel jsem oči a odpočíval. Jestliže jsem nedokázal, co jsem dokázat chtěl, chtěl jsem si užít porážky.

Small, Dunne a Milk River mě odnesli dovnitř a položili mě na pryčnu. „Myslím, že ten kůň pro mne nebude,“ svěřil jsem jim svůj názor. „Podívám se asi po jiném.“

„Nesmíte se nechat odradit,“ radil Small. Ale Milk River měl jiný názor: „Radši klidně ležte, kamaráde, abyste se nerozpad.“

A tak jsem ho poslechl.

 

Když jsem se probudil, bylo ráno a Milk River do mne rýpl.

„Myslíte, že vstanete na snídani, nebo vám ji mám přinést do postele?“

Opatrně jsem se zkusmo pohnul, abych zjistil, jestli jsem celý v jednom kuse. „Snad se na ni doplazím,“ rozhodl jsem se.

Milk River se posadil na lavici a balil si cigaretu, zatímco já jsem si obouval boty – jedinou věc kromě klobouku, v které jsem nespal.

Milk River potom řekl: „Já jsem vždycky myslel, že kdo nedovede pořádně sedět na koni, za moc nestojí. Teď si nejsem tak jistej. Vy jezdit neumíte a nikdy to umět nebudete. Vypadá to, že nemáte ani nejmenší páru, co dělat, když se dostanete doprostřed na to zvíře. Ale, když se to tak veme, takovej hombre, co nechá polodivokýho koně, aby ho třikrát svinsky shodil, a pak se eště pustí do mužskýho, kterej mu chce zabránit v tom, aby na to zvíře lez počtvrtý, takovej hombre zase nemůže bejt úplně vadnej.“

Zapálil si cigaretu a sirku přelomil. „Já mám rezavýho koně, můžete ho mít za sto dolarů. Co se týče krav, tak vo honáckou práci nemá zájem, ale jinak je to kůň jaksepatří a není zlomyslnej.“

Hned jsem sáhl do opasku na peníze a položil mu na stehno pět dvacetidolarovek.

„Nejdřív se na něj podívejte,“ radil mi.

„Znáš ho ty, ne?“ Zívl jsem a vstal. „Kde se podává ta snídaně?“ zeptal jsem se.

Když jsme vešli do kůlny k tomu určené, jedlo tam šest mužů. Tři z nich jsem ještě neznal. Peery, Wheelan a Vogel tam nebyli. Milk River mě představil jako zastupujícího šerifa, milujícího odvážné seskoky, a mezi sousty pokrmů, které na stůl přinesl jednooký čínský kuchař, se bavili všichni téměř výlučně tím, že dělali vtipy na mé jezdecké schopnosti.

To se mi hodilo. Všechno mě bolelo, špatně jsem se hýbal, ale utržené rány nebyly zbytečné. Koupil jsem si za ně určité místo v tomto zapadákově a možná i jednoho či dva kamarády.

Potom jsme se zvedli a za kouřem svých cigaret vyšli ven. Za okamžik jsme už z dálky viděli oblak prachu v údolí a slyšeli koně.

Za pár minut seskočil s koně Red Wheelan a vyklopýtal ze zvířeného prachu. „Slim je mrtvej!“ vyhrkl na nás.

Několik mužů ho zasypalo otázkami. Stál, kymácel se a pokoušel se odpovídat. Byl opilý, jak zákon káže!

„Zastřelil ho Nisbet. Slyšel jsem to hned, jak jsem se probudil. Zastřelil ho brzy ráno před Bardellovým podnikem. Já včera vodešel kolem půlnoci, šel jsem ke Gaiím. Ráno jsem se to dověděl. Letěl jsem za Nisbetem, ale –“ podíval se malomyslně na opasek bez pouzdra, „Bardell mi vzal pistoli.“

Zakymácel se. Chytil jsem ho, aby neupadl.

„Koně!“ zavolal mi Peery přes rameno. „Jedem do města!“

Pustil jsem Wheelana a obrátil jsem se na ně: „Jedem do města,“ zopakoval jsem. „Ale až tam dojedem, žádné hlouposti. Je to moje práce.“

Peery se na mne podíval. „Slim je náš!“ řekl.

„A ten, kdo ho zabil, patří mně!“ připomněl jsem.

Bylo to tak, ale zdálo se, že jsem je nepřesvědčil.

 

O hodinu později jsme seskakovali s koně před Palácem na pomezí. Na dvou stolech, které někdo srazil k sobě, leželo dlouhé hubené tělo zabalené do přikrývky. Byla tam polovina městečka. Za barem se soustředěně dívala tvář Chicka Orra. Gyp Rainey seděl v koutě a třesoucími se prsty si balil cigaretu. Drobky tabáku padaly na zem. Vedle něho seděl Mark Nisbet a ničeho si nevšímal.

„Bože, to jsem rád, že vás vidím,“ uvítal mě Bardell. Jeho tlustá tvář byla méně červená než předchozího dne. „Tohleto zabíjení před mým vchodem musí přestat a vy tomu musíte udělat konec.“

Nadzvedl jsem pokrývku a podíval se na mrtvého. Na čele měl malou dírku, nad pravým okem.

„Viděl ho doktor?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděl Bardell. „Doktor Haley ho viděl. Už nemohl nic dělat. Musel být mrtvý, než padl na zem.“

„Můžete poslat někoho pro Haleyho?“

„Pokusím se.“ Bardell zavolal na Gypa Raineyho. „Utíkejte přes ulici a řekněte doktorovi, že s ním chce mluvit zastupující šerif.“

Gyp se váhavě protáhl skupinou kovbojů u dveří a zmizel.

„Co vy o tom víte, Bardelle?“ začal jsem.

„Nic,“ řekl důrazně a pak mi vyprávěl, co věděl. „Byli jsme s Nisbetem v zadní místnosti a počítali jsme denní tržbu. Chick uklízel bar. Nikdo jiný tu nebyl. Bylo asi půl druhé ráno. Slyšeli jsme výstřel přímo před vchodem a všichni tam běželi. Chick tam byl nejdřív. Slim ležel na silnici – mrtvý.“

„A co se stalo potom?“

„Nic. Odnesli jsme ho sem. Adderly a doktor Haley – bydlí naproti – a Ropušák od vedle taky slyšeli výstřel a přišli tam. To je všechno.“

Obrátil jsem se na Gypa.

„Bardell už vám to všechno řek.“

„Takže nevíte, kdo ho zastřelil?“

„Ne-e.“

Pak jsem viděl Adderlyho bílý knír a zeptal jsem se ho na totéž. Neřekl mi nic nového. Slyšel výstřel, vyskočil z postele, vzal si kalhoty a střevíce a přišel na místo, když Chick už klečel u mrtvého. Neviděl nic jiného než Bardell.

Dr. Haley tam dosud nebyl a já ještě nechtěl mluvit s Nisbetem. Nebyl tam nikdo, kdo by byl něco věděl.

„Vrátím se hned,“ omluvil jsem se a protáhl jsem se mezi kovboji ven na ulici.

Ropušák se zrovna věnoval tak potřebnému úklidu svého bufetu.

„Dobrá práce,“ pochválil jsem ho. „Už to bylo potřeba!“

Slezl s pultu, na němž stál, aby dosáhl na strop. Stěny a podlaha už byly poměrně čisté.

„Nemyslím, že to tu bylo tak špinavý,“ usmál se bezzubými ústy. „Ale když se příde najíst šerif a tváří se všelijak, co můžu dělat, než to tu trochu votřít.“

„Víte něco o tom zabití?“

„Jistě že vím. Ležím v posteli a slyším výstřel. Vyskočím, popadnu flintu a utíkám ke dveřím. Tam vidím, jak ten Slim Vogel leží na silnici a ten Chick Orr na kolenou vedle něj. Vystrčím hlavu a vidím pana Bardella a toho Nisbeta, jak stojí ve dveřích.

Pan Bardell povídá: Co je s ním? A Chick Orr na to: Je docela mrtvej.

Ten Nisbet neříká nic, ale votočí se a jde zase dovnitř. A pak přijde doktor a pan Adderly a já taky jdu ven. A když se doktor na něj podívá a řekne, že je mrtvej, donesem ho dovnitř do podniku pana Bardella.“

To bylo všechno, co Ropušák věděl. Šel jsem zase dovnitř. Dr. Haley, poněkud nervózní človíček, byl už na místě.

Pověděl mi, že ho probudil výstřel, ale nevěděl nic víc, než co už mi řekli ostatní. Střela byla ráže .38. Smrt nastala okamžitě. Tolik doktor.

Sedl jsem si na roh kulečníku, abych viděl na Nisbeta. Na podlaze za mnou bylo slyšet šoupání nohou. Cítil jsem napětí. „Co vy mi můžete říct, Nisbete?“ otázal jsem se ho.

„Nic, co by vám mohlo pomoct,“ řekl pomalu a vybíral pečlivě slova. „Byl jste tu přece odpoledne a viděl jste Slima, Wheelana, Keefa a mě hrát. A tak to šlo pořád dál. Vyhrával spoustu peněz – aspoň to tak vypadalo, že si myslí, že to je spousta – dokud jsme hráli poker. Ale Keefe odejel před půlnocí a Wheelan brzy po něm. Nikdo další nepřišel, takže nás na poker už bylo málo. A tak jsme si dali – jednu vysokou hru. Obral jsem Vogela o poslední niklák. Byla asi jedna hodina, když odešel, řekněme hodinu předtím, než byl zastřelen.“

„Vy jste spolu vycházeli dobře?“

Jeho oči se na okamžik otočily na mne, pak se zase dívaly na podlahu. „Přece víte, jak to bylo. Slyšel jste, jak se do mě navážel. A tak to šlo dál, možná, že ke konci byl ještě hrubější.“

„A vy jste ho nechal?“

„Nechal. Já žiji z karet, ne ze rvaček.“

„Takže u karetního stolku nebyl žádný malér?“

„To jsem neřekl. Byl. Když jsem ho úplně o všechno obral, běžel si pro zbraň.“

„A vy?“

„Já šel za ním, zbraň jsem mu vzal, vyndal jsem z ní náboje a zase jsme mu ji vrátil. A řekl jsem mu, aby zmizel.“

„A pak už jste ho neviděl do té doby, co ležel zastřelený na silnici?“

„Přesně tak.“

Šel jsem k němu a natáhl jsem ruku. „Ukažte mi svou zbraň.“

Vytáhl ji velmi rychle a pažbou napřed mi ji dal do ruky. Byla to osmatřicítka. Smith and Wesson, nabitá ve všech šestí komorách.

„Neztraťte ji,“ poradil jsem mu, když jsem mu ji podával zpátky. „Budu ji možná ještě chtít vidět.“

A vtom za mnou zařval Peery. Když jsem se k němu otáčel, dal jsem ruce do kapes a držel jsem si své dvě hračky.

Peery měl pravou ruku u krku v nápadné blízkosti zbraně, kterou, jak jsem věděl, měl pod vestou. A za ním pěkně rozestoupeni jeho chlapi, připraveni k akci jako on.

„Možná, že si zastupující šerif takhle představuje, co by se mělo dělat,“ hulákal Peery, „ale já mám vo tý věci jinou představu! Ten skunk Slima zabil. Slim měl u sebe fůru peněz. Ten skunk ho zastřelil, ani mu nedal šanci, aby si došel pro vlastní bouchačku, a všechny ty prachy mu vzal. Jestli si myslíte, že to budeme trpět –“

„Možná má někdo z vás důkaz, který já nemám,“ skočil jsem mu do řeči. „Ale to, co mám, není dost na to, abych Nisbeta usvědčil.“

„Kčertu s důkazama! Fakta jsou fakta a vy to dobře víte –“

„První fakt, který si, prosím vás, uvědomte,“ přerušil jsem ho znovu, „je, že tady to divadlo režíruji já, a režíruji ho tak, jak jsem zvyklý. Máte něco proti tomu?“

„To máme! Fůru věcí!“ a už svíral v ruce odřenou pětačtyřicítku. A jako na povel se zaleskly zbraně ve všech rukou jeho lidí.

Postavil jsem se mezi Peeryho zbraň a Nisbeta a v duchu jsem se už předem styděl za to, jaký směšný špunt se ozve, až vystřelím z těch svých hračiček za ohlušující palby jejich pistolí.

„Já bych rád,“ od skupiny rozlícených mužů odstoupil Milk River, opřel se lokty o bar, díval se na ně, v každé ruce držel bouchačku a pomalu, klidně, jako když kočka přede, převaloval slabiky v ústech: „Rád bych oznámil komukoli z vás, kdo by snad toužil převzít vyšetřování z rukou tady našeho šerifa, aby počkal, až na něj dojde řada. Jeden po druhém, pánové – to je moje představa vo věci. Nelíbí se mi, jak se na něj všichni cpete.“

Peery zrudl vzteky.

„A co mně se nelíbí,“ křičel na chlapce, „je, když takovej cucák jako ty shazuje svoje kámoše!“

Milk River se začervenal, ale tón hlasu nezměnil.

„Vážený, co se tobě líbí a co se ti nelíbí, to je pro mě jako kráva a stračena, nerozeznám je vod sebe. A ty laskavě nezapomeň, že nejsem žádnej tvůj poskok. Mám smlouvu na krocení koní, deset dolarů za kus. Kromě toho mi můžete bejt všichni ukradený.“

A bylo po vzrušení. Násilí, které hrozilo vzplanout, udusila jeho slova.

„Tvoje smlouva právě před minutou a půl vypršela,“ paríroval Peery. „Můžeš se v kanclu ukázat už jen jednou – až si tam půjdeš pro svý věci. Máš vejhazov.“

A pak vystrčil hranaté čelisti na mne: „A vy si nemyslete, že máte v ruce všechny trumfy!“

Pak se otočil na podpatku a doprovázen svými muži se ubíral ke svému koni.

 

Za hodinu nato jsme seděli s Milkem Riverem v hotelu Canyon v mém pokoji a povídali jsme si. Já poslal na okres pro koronera, aby přišel, že tu má práci, a předtím jsem našel místo, kam jsme zatím uložili Slimovo tělo.

„Můžeš mi říct, kdo tu vykládal, že já jsem zastupující šerif a kdy přijdu?“ zeptal jsem se Milka. „Mělo to být tajné.“

„Ne!? To nikdo netušil! Pan Turney dva dny nic jinýho nedělal, jen vobcházel lidi a vykládal jim, jaký to tu bude, až přijde novej šerif!“

„Kdo je to ten Turney?“

„Ten spravuje Kolonii Orilla.“

Takže místní správce mého klienta to všechno prozradil!

„Máš teď pár dnů něco zvlášť důležitého na práci?“ ptal jsem se dál.

„Nic tak moc!“

„Mám mzdové fondy pro někoho, kdo to tu zná a může mi tu dělat garde.“

„Ale musel bych nejdřív vědět, na co si vlastně budem hrát, než se vám upíšu,“ mluvil pomalu. „Vy nejste regulerní zastupující šerif a nejste zdejší. Mně do toho nic není, ale nechci mít klapky na vočích.“

To byla docela rozumná řeč.

„Hned tě do toho zasvětím,“ prohlásil jsem svolně. Jsem soukromý detektiv ze San Franciska, z místní pobočky Celostátní detektivní agentury. Poslali mě sem akcionáři Kolonie Orilla. Investovali spousty peněz do zavodňování a kultivace celého pozemku a teď to hodlají prodat.

Podle nich je to teď ideální zemědělská půda – kombinace tepla a vody – tak dobrá jako je Imperial Valley v jihovýchodní Kalifornii. Ale vypadá to, že se kupci zrovna nehrnou. A akcionáři vidí důvod v tom, že místní obyvatelé na tomto konci země jsou pro mírumilovné farmáře tvrdý oříšek, a proto sem nikdo mezi vás nechce jít hospodařit.

Není to žádné tajemství, že obě hranice Spojených států jsou prošpikované regiony tak zločinnými, jako tomu bylo za starých časů. Spousta peněz se vydělá na nezákonném přílivu přistěhovalců a je nabíledni, že ta záležitost velice snadno láká pány, kteří si zrovna nevybírají způsob, jak vydělávat peníze. Vláda nemůže dělat moc, protože má na hranicích dohromady 450 inspektorů pověřených problémy imigrace. Oficiálně se předpokládá, že jen loni přibylo zadními a postranními vrátky na 135 tisíc cizinců.

Protože tenhle konec okresu Orilla nemá železniční ani telefonní síť, musí to být jedna z hlavních pašeráckých oblastí, a proto – podle pánů, kteří si mě najali – plná vybraných banditů. Před pár měsíci jsem při jedné práci narazil na pašeráckou bandu a zlikvidoval jsem ji. Lidé z kolonie Orilla si myslí, že tady mohu pro ně udělat totéž. A tak jsem sem přišel, abych tady tu část Arizony trochu uhladil.

Cestou jsem se zastavil na okresním úřadě a složil jsem přísahu, abych tady mohl zastupovat šerifa pro případ, že by bylo zapotřebí tu vystupovat oficiálně. Šerif mi řekl, že tu nemá zástupce a nemá ani peníze, aby nějakého zaplatil, takže byl rád, že mě může využít. Ale mysleli jsme, že to bude jen mezi námi.

„Já myslím, že si tady užijete,“ usmíval se na mne Milk River. „A proč bych nevzal práci, kterou mi nabízíte? Ale oficiálně vás zastupovat nebudu. Budu s vámi dělat, ale nebudu se ničím vázat, abych nemusel uvádět v platnost zákony, který nemám rád.“

„Tak ujednáno. A co bych tady o tom měl podle tebe vědět?“

„No, řek bych, že si nemusíte dělat těžkou hlavu z dobytčí farmy. Jsou tam hodně ostří hoši, ale bokem nic nedělají.“

„To je sice pravda,“ souhlasil jsem. „Ale mám to tu vyčistit od rušitelů pořádku a podle toho, co už jsem viděl, řada jich do toho šuplíku patří.“

„Myslím, že si tady užijete!“ zopakoval Milk River. „Samozřejmě máte pravdu, že narušujou pořádek. Ale jak by moh Peery pěstovat dobytek, kdyby neměl chlapy, co vobstojí před pistolníky, který nemají lidi z Kolonie Orilla rádi? A víte dobře, co jsou kovbojové zač! Postavte je do složitý situace a budou vám tvrdohlavě dokazovat, že nad ně není.“

„Já proti nim nic nemám, pokud se chovají, jak se patří. A co lidé, co se pohybují na hranicích?“

„Bardell by mohl bejt sousto pro vás. A vedle něj Velkej Nacio. Toho jste ještě neviděl, co? Velikej Mexičan s černým knírem. Má ranč dole v kaňonu na týhle straně. Všechno z druhý strany musí projít jeho rančem. Ale kdybyste to chtěl dokázat, měl byste další hlavolam.“

„Ten Mexičan a Bardell pracujou spolu?“

„Já myslím, že Nacio dělá pro Bardella. Ale taky byste si měl zapsat, že ne všichni cizinci, co si kupujou převod přes čáru, se dostanou, kam chtějí. Dneska se stává, že v poušti najdete kosti vedle díry, která byla původně hrob, dokud se do ní neprohrabali kojoti. A jaký máme vypasený supy! Když má emigrant u sebe něco cennýho nebo když se tu náhodou rozhlíží někdo pověřenej vládou nebo se prostě stane něco, co ty pašeráky lidí vyděsí, obvykle prostě zákazníka voddělají a zakopou ho tam, kde políbil zem.“

Dole zvonili k obědu jak zběsilí a přerušili naši konferenci.

 

V jídelně bylo asi osm či deset lidí. Z Peeryho chlapů tam nebyl nikdo. Sedli jsme si ke stolu v rohu. Když jsme spořádali asi polovinu jídla, vstoupila tmavovlasá dívka, kterou jsem viděl předešlý den.

Šla rovnou k našemu stolu. Vstal jsem a při představování jsem se dověděl, že se jmenuje Clio Landesová. Bylo to tedy to děvče, které nesedělo lepší části městečka. Zářivě se na mne usmála, pevně mi stiskla ruku a posadila se.

„Slyšela jsem, že už jsi zase přišel o práci, ty povaleči.“

Že nepatří do Arizony, to už jsem věděl. Mluvila jako by byla z New Yorku.

„Jestlis slyšela tohle, tak mám před tebou náskok,“ usmíval se na ni Milk Rover. „Už jsem si našel jinou práci – teď budu vobjíždět stáda jako ochránce zákona a pořádku.“

Z dálky k nám dolehl zvuk výstřelu.

Jedl jsem dál.

Clio Landesová se podivila: „Copak vás policajty to nevzruší?“

„První pravidlo je,“ vysvětlil jsem jí, „nikdy nepřerušit jídlo – pokud je to možné.“

Z ulice vstoupil muž v montérkách.

„Nisbeta zastřelili u Bardella!“ křičel.

A tak jsme se s Milkem Riverem vydali do Bardellova Paláce na pomezí s polovinou strávníků běžících před námi za polovinou města.

Nisbeta jsme našli v zadní místnosti na zemi mrtvého. V hrudi, kterou muži kolem odhalili, měl ránu. Mohla ji udělat ráže .45.

Bardell mi zaryl prsty do paže. „Vůbec mu nedali šanci, hajzlové!“ křičel. „Taková chladnokrevná vražda!“

„Kdo ho zastřelil?“

„Určitě někdo z ranče, na to můžete vzít jed!“

„Viděl to někdo?“

„Ti, co jsou tady, říkají, že ne.“

„Jak se to stalo?“

„Mark byl vpředu. Já a Chick jsme byli tady a dalších asi šest těchhle mužů. Mark se sem vracel. A zrovna když byl ve dveřích – prásk!“ Bardell pohrozil pěstí na otevřené okno.

Šel jsem k oknu a podíval jsem se ven. Mezi domem a ostrým okrajem kaňonu Tirabuzon byl asi dvoumetrový pruh kamenité půdy. A na okraji kaňonu bylo kolem hrotu skály pevně ovázané lano.

Ukázal jsem na něj.

Bardell šťavnatě zaklel. „Kdybych to byl viděl, byli bysme ho dostali! Nenapadlo nás, že by se tam někdo mohl dostat, a tak jsme se tam ani nepodívali. Vyskočili jsme na římsu a dolů a proběhli jsme to jen mezi domy.“

Vyšli jsme ven, já si lehl na břicho a díval se dolů do kaňonu. Lano mělo jeden konec přivázaný k výčnělku a viselo dolů po skalní stěně asi šest metrů a pak mizelo mezi stromy a keři na úzké skalní římse. Jakmile se kdokoli dostal na římsu, byl dostatečně krytý a mohl zmizet.

„Co si o tom myslíš?“ zeptal jsem se Milka Rivera, ležícího vedle mne.

„Bezva ústupová cesta!“

Vstal jsem. Vytáhl jsem lano a podal ho Milkovi. „Nic mi neříká. Může patřit komukoliv.“

„Ani na zemi nevidíš nic zajímavého?“

Zavrtěl hlavou.

„Dobrá, jdi dolů do kaňonu a podívej se, jestli bys tam něco nezjistil,“ požádal jsem ho. „Já pojedu na ranč. Jestli nic nenajdeš, přijeď za mnou.“

Vrátil jsem se ještě dovnitř, abych vyslechl další. Z těch sedmi, kteří byli u Bardella v okamžiku výstřelu, tři vypadali docela důvěryhodně. Jejich svědectví souhlasilo do detailu s tím, co mi řekl Bardell.

„Neříkal jste, že pojedete za Peerym?“ zeptal se Bardell.

„Ano.“

„Chicku, přiveď koně! Pojedeš se mnou tady se šerifem a sežeň co možná nejvíc dalších. Potřebuje krytí.“

„Ne, ne!“ zarazil jsem Chicka. „Pojedu sám. Pomocná četa by mi narušila plány.“

Bardell se zaškaredil, pak souhlasně přikývl. „Dobře. Dělejte, jak myslíte. Jel bych s vámi rád, ale když máte o věci jinou představu, nebudu se vám do toho míchat.“

 

Ve stáji, kde jsme měli koně, byl už Milk River a sedlal je. Vyjeli jsme z města společně.

Asi po kilometru jsme se rozdělili. On zahnul doleva po cestičce vedoucí do kaňonu. „Jestli se tam dostanete dřív, než počítáte, najdete mě, když pojedete od ranče do kaňonu korytem.“

Zahnul jsem do mělkého údolí s vyschlým korytem, vedoucího k ranči. Dlouhonohý štíhlý kůň, kterého jsem od Milka Rivera koupil, mě nesl lehce a rychle. Ale bylo příliš krátce po poledni na to, aby to byla příjemná projížďka. Ze dna koryta se zvedaly horké vlny, slunce bodalo do očí, prach se usazoval v krku.

Když se údolí rozšířilo na místě, kde začínal ranč, viděl jsem, že na mne Peery čeká.

Neřekl jsem nic, nehnul jsem rukou. A on jen seděl na koni a díval se, jak se k němu blížím. Dvě pětačtyřicítky měl v pouzdrech na stehnech.

Postavil jsem se s koněm vedle něho a zvedl jsem laso, které jsem našel za Palácem na pomezí. Přitom jsem si všiml, že jeho sedlo žádné laso nezdobí.

„Víte o tom něco?“ zeptal jsem se.

Podíval se na lano. „Vypadá to na tu věc, co s ní hombres tahají bejky.“

„Na vás si člověk nepřijde, co?“ zabručel jsem. „Tohleto už jste někdy viděl?“

Minutu, možná déle, zvažoval odpověď. „Jo,“ řekl konečně. „Fakt je, že jsem zrovna takový dneska ráno ztratil někde mezi městem a tady tím místem.“

„Víte, kde jsem ho našel?“

„Na tom přece nesejde,“ natahoval se pro lano, „důležitý je, že jste ho našel.“

„Na tom může sejít!“ řekl jsem a odtáhl lano, aby na něj nedosáhl. „Našel jsem ho totiž uvázané a visící dolů do kaňonu hned za Bardellovým domem, kde jste po něm mohl snadno sklouznout, hned jak jste vystřelil na Nisbeta.“

Sáhl oběma rukama po zbraních. Natočil jsem se tak, aby viděl obrys jedné z mých automatických pistolí, které jsme měl v kapsách.

„Radši nedělejte nic, čeho byste mohl litovat,“ poradil jsem mu.

„Mám ho trefit,“ ozval se za mnou Dunne se svou osobitou výslovností, „nebo to eště krapet počká?“

Otočil jsem se a viděl jsem ho stát za balvanem s namířenou puškou. Za dalšími skalami vystrkovali hlavy a hlavně další chlapci.

Vytáhl jsem ruku z kapsy a položil jsem ji na hrušku sedla.

Peery přese mne promluvil k ostatním: „Říká, že zastřelili Nisbeta.“

„No, to je hrozné!“ zašklebil se Buck Small. „Doufám, že ho to moc nebolelo!“

„Je mrtvý,“ doplnil jsem.

„No né! Kterejpak nestyda mu to moh udělat?“ chtěl vědět Dunne.

„Určitě to nebyl svatý Mikuláš,“ sdělil jsem mu svůj názor.

„Máte snad eště něco?“ chtěl vědět Peery.

„To vám nestačí?“

„Jo. A teď – bejt váma – tak se otočím a jedu zpátky do Corkscrew.“

„Chcete tím říct, že se mnou nepojedete?“

„To jste uhád. Jestli to chcete zkusit a zatknout mě, tak –“

Nechtěl jsem to zkusit a sdělil jsem mu to.

„Tak už vás tady nic nedrží,“ upozornil mě.

Usmál jsem se na něho i na jeho přátele, otočil jsem koně a vydal jsem se směrem, kterým jsem přišel.

Po pár kilometrech jsem se otočil zase k jihu, našel jsem dolní konec údolí, kde se rozkládal ranč a vjel jsem pak dál do kaňonu Tirabuzon. Hodlal jsem najít místo, kde bylo spuštěné lano.

Kaňon si svoje jméno zaslouží – divoký, kamenitý, místy zahlcený stromovím a křovinami, taková točící se strouha na tváři Arizony.

Nejel jsem dlouho a potkal jsem Milka Rivera, který vedl koně směrem ke mně. Vrtěl hlavou. „Všude v kaňonu je fůra stop, ale zrovna tady je to samý skalisko.“

Seskočil jsem s koně. Sedli jsme si pod strom a zapálili si.

„Jak jste tam dopad?“ chtěl vědět.

„Tak tak. Laso je Peeryho, ale nechtěl se mnou jít. Myslím si, že ho najdem, když ho budem potřebovat, a tak jsem na něj nenaléhal. Bylo by to dost nepohodlné.“

Podíval se na mne koutkem bledých očí. „Vypadá to,“ řekl pomalu, „že jste zahrál Sdružený ranče proti Bardellovi a fandil voběma stranám, aby se pomlátily navzájem a ušetřily vám námahu za vaši vlastní přesilovku.“

„Možná. Myslíš, že to je nešikovné?“

„Nevím. Snad ne – když vám to vyjde a jste si jistej, že to zmáčknete v pravej čas.“

 

Blížila se noc, když jsme se vrátili do nerovné ulice v Corkscrew. Na večeři v hotelu už bylo pozdě, zavedli jsme tedy koně před Ropušákovu chatrč.

Ve vchodu do Paláce na pomezí stál Chick Orr. Otočil znetvořenou boxerskou tvář dovnitř a přes rameno něco volal. Pak se vedle něho objevil Bardell a podíval se na mne s otázkou v očích. „Tak co, jak to dopadlo?“

„Neurčitě.“

„Vy jste nikoho nezhaftnul?“ zeptal se Chick a bylo jasné, že to nemůže pochopit.

„Přesně tak. Jednoho muže jsme pozval, aby jel se mnou, ale odmítl to.“

Ten bývalý rváč si mě změřil a plivl na zem k mým nohám. „No vy jste ale kus vola!“ posmíval se. „Mám tisíc chutí se do vás pustit!“

„Jen si poslužte!“ vyzval jsem ho. „Nebude mi vadit, když si o vás trochu odřu klouby!“

Jeho prasečí očka zazářila. Udělal krok vpřed a vyrazil dlaní k mému obličeji. Uhnul jsem hlavou a otočený zády k němu jsem svlékl sako a řemen se zbraní.

„Podrž mi to, Milku Rivere, já si zatím trochu zaskotačím tady s tím krasavcem.“

Jakmile jsme s Chickem zaujali náležité postavení, začalo se sbíhat celé městečko. Byli jsme stejné výšky i věku, ale doufal jsem, že je sádelnatější než já. Boxoval dřív jako profesionál. Já jsem kdysi trochu zápasil, ale on měl bezpochyby navrch, co se týkalo mazanosti. Aby se to vyrovnalo, on měl neforemné a otlučené ruce, já nikoli, moje byly v pořádku. A on býval zvyklý na rukavice, kdežto mojí specialitou byly holé klouby.

Přikrčil se jak náleží a čekal na mne. Já udělal krok dopředu, jako bych mu na to naletěl, a na úvod jsme předstíral útočný úder pravičkou.

Ale nic moc jsem tím nezískal, on hrál jinak. Levička, kterou jsem na něj vyrazil, minula cíl. Vrazil mi jednu do lícní kosti.

Přestal jsem si tedy hrát na chytřejšího, šel jsem mu tvrdě na tělo oběma rukama a v duchu jsem zajásal, když dopadaly do měkkého. Odskočil rychleji, než jsem byl schopen jít za ním, a ubalil mi další do čelisti.

Pak na mne dopadaly další údery jeho levé ruky – do oka, do nosu. Pravičkou mi rozsekl čelo, ale už zase jsem byl na řadě já.

Levá, pravá, levá – bušil jsem mu do břicha. On mě předloktím a pěstí sekl přes obličej a já ho nechal.

Obšťastnil mě ještě několika levými háky, rozmáčkl mi nos, sypal mi to na obličej od čela k bradě. A když jsem konečně jeho levičce uhnul, dostal jsem se do jeho zvedáku. Cvaklo mi to o čelist takovou silou, že mě to hodilo pár kroků nazad.

Ale šel po mně dál, byl jsem zaplaven jeho údery. Ve večerním vzduchu se rojily jeho pěsti. Zarazil jsem se patami do země a čelil jsem tomu hurikánu několikerým rýpnutím tam, kde měl košili zastrčenou do kalhot.

Pak se do mne pustil pravičkou, ale už ne tak tvrdě. Zasmál jsem se na něj, protože jsem si uvědomil, že mu něco ruplo v ruce, když mi dal ten zvedák, a dorážel jsem na něj obouruč.

Ale on znova zaútočil levičkou. Sypal jsme mu na ni údery pravičkou, dál a dál, a druhou rukou jsem ho nabíral pěkně zdola. Jeho pravá ruka do mne bušila dál. Nechal jsem ji bušit. Už v ní totiž nebyla žádná síla.

Před koncem zápasu mi ještě levičkou jednou jednu přišil – přímým úderem do ramene. Když dopadla, udělalo se mi zle. Ale podařilo se mi udržet nohy ve svislé poloze a zbytek už jsem pak vydržel. Řezal do mne ještě chvíli, ale už neměl žádnou páru.

Za okamžik šel k zemi, spíš následkem množství ran než po nějakém speciálním úderu, a nemohl vstát.

Na obličeji neměl ode mne ani škrábnutí, zato můj musel vypadat, jako kdybych ho byl protáhl mlýnkem.

„Asi bych se měl trochu opláchnout, než budem jíst,“ řekl jsem Milkovi Riverovi, když jsem si od něj bral sako a zbraň.

„To určitě!“ souhlasil a nemohl od mých lící odtrhnout zrak.

Pak se přede mnou objevil tlustý muž v plážovém obleku, velice pozoruhodný zjev.

„Já jsem pan Turney z Kolonie Orilla,“ představil se. „Mám tomu všemu rozumět tak, že co jste tady, ještě jste nikoho nezavřel?“

Tak to je ten žvanil, který mě tu předem ohlásil! To se mi nelíbilo a nelíbil se mi ani jeho kulatý agresivní obličej.

„Ano,“ přiznal jsem.

„Dvě vraždy ve dvou dnech,“ pokračoval ten pán, „s nimiž jste neudělal zhola nic, ačkoli v obou případech jsou tu naprosto jasné důkazy. Myslíte si, že to je uspokojivé?“

Neříkal jsem nic.

„Dovolte, abych vám řekl, že to vůbec není uspokojivé,“ poskytl sám sobě odpověď na svou vlastní otázku. „A taky není uspokojující to, že jste zaměstnal tady toho muže –“ ukázal tlustým prstem na Milka Rivera, „který je tu známý jako jeden z těch, kteří vůbec nectí zákon. Chci, abyste si dobře zapamatoval, že nenastane-li ve vaší práci zlepšení – pokud nedáte zřetelně najevo, že budete dělat to, na co jste byl najat – pak bude vaše zaměstnání tady ukončeno!“

„Kdo jste říkal, že jste?“ zeptal jsem se ho, když se vymluvil.

„Pan Turney, generální ředitel Kolonie Orilla.“

„Tak? Nuže, pane generální řediteli Turneyi, majitelé Orilly mi o vás zapomněli říct, když mě najímali. Takže já vás vůbec neznám. Kdykoli mi tedy budete chtít něco říct, budete to muset nejdřív sdělit svým nadřízeným a ti mne o tom budou informovat – bude-li to ovšem něco důležitého.“

Nafoukl se. „Rozhodně je budu informovat o tom, že své povinnosti konáte velice nedbale, jakkoli musíte být vynikající v pouličních rvačkách!“

„Můžete ke své informaci za mne připojit postskriptum,“ volal jsem za ním, když odcházel. „Napište jim, že jsem momentálně jaksi zaneprázdněn a nemohu brát v úvahu žádné rady, bez ohledu na to, od koho jsou.“

Pak jsme šli s Milkem Riverem do hotelu Canyon.

Ve dveřích stál Vickers, žlučovitý a zavalitý majitel.

„Jestli si myslíte, že mám ručníky na utírání krve z každýho, kdo si nechá namlátit, tak jste na omylu,“ vrčel na mne. „A zakazuju vám trhat prostěradla na vobvazy!“

„V životě jsem neviděl nikoho tak odpornýho, jako jste vy,“ ohodnotil ho Milk River, když jsme šli nahoru po schodech. „Vy prostě s nikým nevycházíte, víte to? Nemůžete se taky někdy chovat přátelsky?“

„Já se s pitomcema nepřátelím!“

S vodou a náplastí jsem udělal co se dalo, abych si zase vrátil původní podobu, ale výsledek stejně nebyl omračující. Milk River seděl na posteli, sledoval mě a usmíval se.

 

Když jsem se dozáplatoval, sešli jsme se dolů k Ropušákovi najíst. U pultu se krmili tři muži. Při jídle jsme si vyměnili názor na právě proběhlou bitku.

Zvuk běžících koní nás přerušil. Po ulici kolem přejelo dvanáct, možná víc jezdců. Slyšeli jsme, jak prudce zastavili koně a před Bardellovým podnikem seskakovali.

Milk River se naklonil a s ústy u mého ucha mi šeptal: „Velkej Nacio a jeho chlapi přijeli z kaňonu. Držte se pevně, veliteli, nebo zpod vás vytřepou město!“

Dojedli jsme a vyšli do ulice.

Pod velkou lampou nad Bardellovým vchodem se opíral o zeď nějaký Mexičan. Statný, s černým vousem, oblečení samé veselé cvočky, dvě zbraně s bílou rukojetí proklatě nízko.

„Odvedeš koně do stáje?“ zeptal jsem se Milka Rivera. „Já se půjdu nahoru trochu natáhnout a nabrat sil.“

Podíval se na mne trochu udiveně a šel k místu, kde jsme nechali stát koně.

Já se cestou zastavil před vousáčem a cigaretou jsem ukázal na jeho bouchačky. „Předpokládá se, pane, že tyhle věcičky sundáte, když přijedete do města,“ řekl jsem mile. „Vlastně je s sebou nemáte vůbec nosit, ale já nejsem zvědavý a nedívám se lidem pod kabát.“

Vous a knír se od sebe oddělily a mezi nimi se ukázaly žluté zuby.

„Když el seňor jerife nerad ty veci, mozna rad si je vzit pryč?“

„Ne. Vy je dejte pryč!“

„Io rad je tu. Io nosit je tu.“

„Udělejte, co vám říkám,“ mluvil jsem stále příjemně. Vrátil jsem se k Ropušákovi. Zpod pultu jsem vytáhl z hnízdečka pušku s uříznutými hlavněmi.

„Na chvilku si to půjčím! Chci napravit jednoho nevěřícího.“

„Jistě, pane, poslužte si!“

Natáhl jsem oba kohoutky a vyšel ven.

Velký Mexičan už ve vchodu nestál. Našel jsem ho uvnitř, jak o incidentu vypráví svým přátelům. Byli mezi nimi Mexičani, Američani a bůhvíjaké další národnosti. Všichni měli zbraně.

Když si velký Mexičan všiml, jak na mne jeho přátelé poulí oči, otočil se. Ruce mu zároveň klesly ke zbraním, ale nevytáhl je.

„Já nevím, co je v tomhle kanónu,“ řekl jsem podle pravdy a mířil jsem na něj, „možná jsou tam kousky ostnatého drátu, možná dynamitové hobliny. Ale to zjistíme, jestli vy chlapci ihned nezačnete rovnat ty svoje kvéry tady na bar. Protože pak to do vás napálím, jak je Bůh nade mnou.“

Všichni položili zbraně na bar, pěkně jednu vedle druhé. Nedivil jsem se jim. Ta věc v mé ruce by je byla pěkně znetvořila.

„A příště, až přijedete do Corkscrew, hezky si hned zbraně odložte.“

Tlustý Bardell se mezi nimi protáhl a už zase se tvářil žoviálně.

„Mohl byste ty zbraně někam schovat do té doby, než budou tady ti pánové odcházet z města?“

„Ano! Jistě! Rád!“ vykřikoval, jakmile zvládl své překvapení.

Já vrátil pušku jejímu majiteli a šel jsem do hotelu.

Když jsem šel chodbou, otevřely se dveře od pokoje blízko mého. Vyšel Chick Orr a otočený říkal přes rameno: „Nedělej nic, co bych neudělal já.“

Ve dveřích stála Clio Landesová.

Chick se otočil ode dveří, uviděl mne a zamračil se.

„Zápasit teda neumíte ani trochu,“ řekl. „Umíte do člověka jen bušit!“

„To je pravda.“

Pohladil si břicho oteklou rukou. „Já se nikdy nenaučil zasahovat níž. To mě taky vyřídilo jako profesionála. Ale vy už si radši se mnou nezačínejte, moh bych vám ublížit.“ Pak mě palcem dloubl pod žebra a šel dál, kolem mne a dolů po schodech.

Když jsem míjel dívčiny dveře, byly už zavřené. Ve svém pokoji jsem si pak našel pero a papír a začal psát zprávu. Napsal jsem sotva tři slova, když se ozvalo zaklepání.

„Vstupte!“ zavolal jsem. Dveře jsem nechal odemčené pro Milka Rivera.

Otevřela Clio Landesová. „Máte moc práce?“ zeptala se.

„Ne. Pojďte dál a udělejte si pohodlí. Milk River tu bude za pár minut.“

„Nechystáte na něj nějakej podraz, viďte?“ zeptala se bez průtahů.

„Ne. Nic na něj přece nemám. Pokud se týče mne, je čistý. Proč se na to ptáte?“

„Jen tak. Myslela jsem si, že je pár maličkostí, za který byste ho moh sebrat. Mně nic nenamluvíte. Tady ti křupani si myslí, že jste měkkota k ničemu, ale já vím svoje.“

„Děkuji za vaše vlídná slova. Jen tu hlavně o mé moudrosti moc nevykřikujte. Reklamy už mám dost. A co vy děláte tady v tom zapadákově?“

„Tubera!“ poklepala si na hruď. „Jeden léčitel mi řek, že tu vydržím dýl. A já jak blbec jsem mu na to skočila. Život tady se moc neliší vod umírání ve velkým městě.“

„Jak dlouho jste daleko od hlučícího davu?“ zeptal jsem se.

„Tři roky – nějaký čas v Coloradu a teď v týhle díře. Připadá mi to spíš jak tři století.“

„Já byl na východě v dubnu, měl jsem tam nějakou práci. Asi tři týdny.“

„Fakticky?“ rozzářila se. Jako bych byl řekl, že jsem byl v nebi.

Hned se začala vyptávat, co tam je, jestli je tam ještě to a to, jak to vypadá atd.

A tak jsme si hezky popovídali a já dokonce zjistil, že znám několik jejích přátel. Někteří z nich byli podvodníci na vysoké noze, jeden pašerácký bos a zbytek míchanice majitelů sázkových kanceláří, bývalých trestanců a podobně.

Nebyl jsem schopen ji zařadit. Její angličtina byla něco mezi zlodějským slangem a jazykem střední školy. O sobě mi toho moc neřekla.

Bavili jsme se dobře a do toho přišel Milk River.

„Moji přátelé jsou ještě ve městě?“ zeptal jsem se. „Jo. Vod Bardella je slyšet, jak na sebe pokřikujou. Slyšel jsem, že jste se dopustil dalšího prohřešku.“

„Co je to tentokrát?“

„Vaši přátelé z lepší části města nepovažujou za žádnej zázrak ten váš trik s tím, jak jste dal zbraně Nacia a jeho hombres na hlídání Bardellovi. Všeobecně se říká, že jste jim bouchačky vzal z pravý ruky a dal jste jim je do levý.“

„Já je vzal jen proto, abych ukázal, že to dovedu,“ vysvětloval jsem. „Já ty zbraně nechtěl. Stejně by si hned opatřili další. Asi sejdu dolů a ukážu se tam. Vrátím se brzy.“

V Paláci na pomezí to šumělo a bylo tam čilo. Naciovi přátelé si mne nevšímali.

Bardell přešel celou místnost, aby mi řekl: „Jsem rád, že jste ty chlapce trochu zkrotil. Ušetřil jste mi spoustu nepříjemností.“

Přikývl jsem a šel jsem zase ven, ke stájím, kde seděl v kanceláři noční hlídač a krčil se u železných kamínek.

„Měl byste někoho, kdo by dnes večer dojel do Filmeru se zprávou?“

„Snad bych někoho našel,“ řekl bez nadšení.

„Dejte mu dobrého koně a pošlete ho za mnou do hotelu co nejdřív,“ požádal jsem ho.

Seděl jsem na kraji verandy hotelu Canyon, dokud se na malém grošákovi neobjevil dlouhonohý asi osmnáctiletý mládenec, který se ptal po šerifovi. Vystoupil jsem ze stínu a šel jsem s ním ven na ulici, aby nás nikdo neslyšel.

„Dědek říkal, že chcete něco poslat do Filmeru.“

„Můžeš vyjet směrem na Filmer a pak to někde otočit a vzít to ke Sdruženým rančům?“

„Jo, pane, to bych moh.“

„Tak to tak udělej. Až dojedeš k rančům, řekni Peerymu, že je ve městě Nacio a jeho chlapci a že k němu možná před rozbřeskem zajedou.“

„Dobře, pane.“

„Tohle je tvoje. Za koně zaplatím později.“ Dal jsem mu do ruky bankovku. „Teď jeď a s nikým o tom nemluv.“

Milk River seděl ještě s dívkou v mém pokoji, před nimi na stole láhev. Než odešli, ještě jsme chvíli povídali a pokuřovali. Milk River mi ohlásil, že má pokoj hned vedle mého.

Do chladného rána mě po páté hodině vytáhl zvuk jeho klepání na dveře.

„Prosím tě, tady nejsme u dobytka,“ bručel jsem, když jsem ho pouštěl dovnitř. „Tady jsme ve městě. Máš spát, dokud nevyjde slunce.“

„Bdělý oko zákona nemá vůbec spát,“ usmíval se, ale zuby mu cvakaly zimou, neměl toho na sobě víc než já. „Přišel chlap vod Fishera – ten má ranč taky tam někde – a vzkazuje, že na Sdruženejch rančích se to mele, je tam rvačka a střílí se. Ten chlap si splet dveře a zaklepal u mě. Pojedem tam?“

„Pojedem. Sežeň nějaké pušky, vodu a koně. Já seběhnu dolů k Ropušákovi, objednám snídani a balíček na oběd.“

O čtyřicet minut později jsme opouštěli Corkscrew.

Vzduch se pomalu oteploval, slunce malovalo na poušti dlouhé fialové obrazce a zvedalo rosu do měkkého oparu. Z trnitých houštin se k nám zvedal aromatický vánek a dokonce i písek, za dne přitažlivý jako zaprášená rozpálená plotna, vydával příjemnou svěží vůni.

Když jsme se blížili ke stavením ranče, kroužili nad nimi tři modré skvrny supů a na vzdáleném hřebeni se proti obloze rýsoval kůň.

„Mustang,“ komentoval Milk River, „kterej by měl mít jezdce, ale nemá.“

O kus dál jsme zahlédli mexické sombrero, prošpikované několika kulkami. A sluneční paprsky se zaleskly na hrsti prázdných nábojnic.

Z jednoho stavení zbyla jen ohořelá hromada dřeva. A poblíž ležel na zádech mrtvý jeden z mužů, které jsem u Bardella odzbrojil.

Zpoza rohu jiného stavení vykoukla obvázaná hlava, pak vystoupil celý její majitel. Pravou paži měl zavěšenou na šátku, v levé držel revolver. Za ním cupital jednooký čínský kuchař s řeznickým sekáčkem v ruce.

Milk River poznal muže s obvazem.

„Haló, Rede! Vy jste se tu poškorpili?“

„Jo, trochu. Využili jsme, jak jsme mohli, to vaše varování, a když Nacio s tou svou bandou před rozedněním dorazil, hnali jsme je vodsuď jak Indiány. Já ale narazil na pár rváčů, a tak jsem zůstal doma. Vostatní je ženou k jihu. Když napnete uši, uslyšíte chvílema výstřel.“

„Pojedem za nima, nebo na ně narazíme zpředu?“ zeptal se mě Milk River.

„A můžeme je potkat?“

„Mohli bysme. Jestli to Velkej Nacio žene, bude na svým ranči asi po setmění. Když bysme to hned řízli do kaňonu a jeli tamtudy, mohli bysme tam bejt dřív. Von zas tak moc rychle postupovat nemůže, když musí setřepat Peeryho a naše kluky.“

„Zkusíme to,“ rozhodl jsem.

S Milkem Riverem v čele naší dvoučlenné výpravy jsme objeli stavení ranče, drželi se koryta a vjeli do kaňonu přesně v místě, kde jsem do něj vstoupil sám den předtím. Po chvíli se jelo lépe a cesta nám docela rychle ubíhala.

V poledne jsme zastavili, aby si koně odpočinuli, snědli jsme sendviče a zakouřili jsme si. Pak jsme pokračovali v cestě.

Slunce posléze překročilo nadhlavník a pomalu padalo dolů po naší pravici. Stíny v kaňonu se zvětšovaly. Když byla východní stěna ve stínu, Milk River zastavil a řekl: „Je to tady za tou další zatáčkou.“

Seskočili jsme, oba jsme se napili, odfoukli jsme písek z pušek a došli jsme pěšky ke křoviskům v zatáčce nerovného kaňonu.

Za ohybem se kaňon svažoval do jakési kulaté mělké prohlubně tvaru talíře, jehož okraje pozvolna vybíhaly do pouště kolem. Uprostřed prohlubně stála čtyři stavení z vepřovic. Přestože byla vystavena pouštnímu slunci, vypadala vlhká a tmavá. Z jednoho vycházel tenký pramínek kouře. Nikde nebylo vidět ani lidi ani zvířata.

„Půjdu to tam dolů vobhlídnout,“ rozhodl se Milk River a podal mi klobouk a pušku.

„Fajn,“ souhlasil jsem. „Budu tě krýt, ale kdyby se cokoli semlelo, radši se drž stranou. Já nejsem mistr světa ve střelbě z pušky.“

V první části sestupu měl báječné krytí a postupoval rychle. Ale pak porost řídl. Milk River zpomalil. Potom se po břiše plížil od trsu travin k balvanu, od pahorku ke křovisku.

Deset metrů od nejbližšího stavení už neměl za čím se krýt. Vyrazil a rychle doběhl ke stavení.

Nic se nestalo. Několik dlouhých minut se krčil při zdi a pak se pomalu sunul dozadu.

Za rohem se objevil nějaký Mexičan.

Nerozeznal jsem rysy obličeje, ale zaregistroval jsem, jak ztuhl. Ruka se mu pohnula k pasu.

Ale Milk River vystřelil a Mexičan klesl k zemi. Lesklá ocel jeho nože zableskla vysoko nad hlavou Milka Rivera a zazvonila, když dopadla na kámen.

Milk River mi pak zmizel za stavením. Když jsem ho zase uviděl, mířil do černé díry otevřených dveří druhého stavení.

Zevnitř mu vycházely vstříc výstřely.

Dělal jsem s oběma puškami, co bylo v mých silách – palbou jsem uzavíral prostor mezi ním a otevřenými dveřmi, posílal jsem do nich olovo, co nejrychleji to bylo možné. Vyprázdnil jsem druhou pušku, ale on už byl stejně tak blízko dveřního otvoru, že bych byl další výstřel neriskoval.

Odhodil jsem pušku a utíkal jsem pro koně, abych jel na pomoc svému šílenému asistentovi.

Nepotřeboval ji. Když jsem dojel, bylo po všem.

Namířenými zbraněmi vyháněl dalšího Mexikána a Gypa Raineyho ze stavení. „Tak to je celá úroda,“ vítal mě. „Aspoň jsem nikoho dalšího nenašel.“

„Co vy tu děláte?“ zeptal jsem se Raineyho.

Ale feťák Rainey sklopil zachmuřeně zrak a neodpověděl.

„Svážeme je a podíváme se ještě kolem,“ rozhodl jsem.

Většinu toho prvního dělal Milk River, protože měl s lany víc zkušeností. Svázal je na zemi zády k sobě a my jsme pak vyrazili na průzkum.

Kromě spousty zbraní všech velikostí a víc než pořádné zásoby potřebných nábojů jsme nenašli nic zajímavého, dokud jsme neobjevili těžké dveře zajištěné trámem a opatřené visacím zámkem. Byly zasazené zpola do základů hlavního stavení a zpola do pahorku, na němž stavení stálo.

Našel jsem ulomený kus rezavého krumpáče, kterým jsem urazil zámek. Pak jsme odstranili trám a dveře otevřeli.

Z nevětraného a neosvětleného sklepa se k nám vyhrnuli nedočkaví muži. Bylo jich sedm a mluvili změtí jazyků jeden přes druhého. Zastavili jsme je zbraněmi. Ale oni stále mleli a rozčileně zvyšovali hlasy.

„Ticho,“ zařval jsem na ně.

Pochopili, co říkám, ačkoli to slovo neznali. Přestali drmolit a my jsme si je prohlédli zblízka. Všichni byli zřejmě cizinci, pěkná sebranka hrdlořezů.

Zkusili jsme to na ně nejdřív s angličtinou, pak s útržky španělštiny, které jsme dali dohromady. Ale oba pokusy vyvolaly jen spoustu dalšího drmolení, nic z toho nebylo ani anglicky ani španělsky.

Zeptal jsem se Milka Rivera, jestli nemá v zásobě ještě nějaký další jazyk.

„Zbejvá jen činuk,“ poznamenal. Ale to by bylo stejně nepomohlo. Snažil jsem se vybavit si pár slov, o nichž jsme si ve Spojenecké expediční armádě mysleli, že to je franština.

„Que désirez-vous?“ vyvolalo široký úsměv na tlusté tváři jednoho modrookého chlapíka.

Zachytil jsem „Nous allons aux Etats-Unis“, než mě rychlost, s jakou na mne chrlil sova, zmátla tak, že už jsem ničemu jinému nerozuměl.

Bylo to zvláštní: Velký Nacio těm lidem neřekl, že už jsou ve Spojených státech. Asi je zvládal lépe, když mysleli, že jsou dosud v Mexiku.

„Montrez-moi votre passeport.“

Po této větě začal modroočko usilovně protestovat. Bylo jim řečeno, že pasy nepotřebují. Zaplatili za to, že budou převedeni přes hranice bez pasů, které jim doma odmítli vydat.

„Quand etes-vous venu ici?“

Hier znamená včera, a to jsem pochopil. Další sdělení jeho odpovědi jsem pustil k vodě. Velký Nacio převedl tedy tyto muže přes hranice, strčil je do sklepa a šel pak rovnou do Corkscrew.

Zavřeli jsme znovu emigranty do sklepa a strčili k nim Raineyho a Mexičana. Rainey vyl jako vlk, když jsem mu odebral injekční stříkačku a kokain.

„Omrkni to trošku kolem,“ požádal jsem Milka Rivera. „Já zatím něco udělám s tím mužem, cos ho zastřelil.“

Když se vrátil, měl jsem Mexičana upraveného podle svých představ: trochu pokleslého na židli nedaleko dveří v hlavním stavení, zády ke zdi, sombrero stažené do obličeje.

„Vodněkud z dálky duní kopyta,“ hlásil Milk River. „Nedivil bych se, kdyby naši hoši k večeru dorazili.“

Dorazili hodinu po setmění.

To už jsme se trochu posilnili a odpočinuli si, takže jsme na ně byli připraveni. V domě jsme měli světlo, Milk River brnkal na mandolínu. Zvenku bylo otevřenými dveřmi trochu vidět na mrtvého Mexičana – na sochu spícího člověka. Za ním za rohem jsem těsně u zdi ležel já.

Slyšeli jsme naše chlapce dlouho předtím, než jsme je spatřili. Dva koně – ale rámus dělali za deset – dorazili jako splašení.

Velký Nacio byl vpředu. Byl ze sedla dole a jednu nohu měl ve dveřích ještě dřív, než se jeho kůň – který se vzepjal po prudkém zastavení – dotkl opět předníma nohama země. Druhý jezdec dojel těsně za ním.

Vousáč uviděl mrtvolu. Skočil k ní mávaje bičíkem a řval: „Arriba, piojo!“

Mandolína umlkla.

Vstal jsem.

Knír Velkého Nacia poklesl překvapením. Jeho bičík, spletený z tenkých řemínků, se zachytil o knoflík mrtvého muže a nechtěl se pustit. Na druhém konci ho držela Naciova pěst. Jeho druhá ruka se svezla ke stehnu.

Ale já měl zbraň v ruce připravenou už hodinu. A byl jsem blízko. A měl jsem čas dobře namířit. V okamžiku, kdy položil ruku na pažbu pistole, už jsem mu ze své poslal olovo do ruky a do stehna.

Když padl, viděl jsem, jak se ten druhý svezl k zemi pod ranou pažby Milk Riverovy zbraně.

„Vypadá to, že jsme dobře sehraná parta,“ poznamenal můj opálený pomocník, když odebíral nepřátelům zbraně.

Kletby, řinoucí se z vousáče, znemožnily další konverzaci.

„Strčím tady toho do chladničky,“ řekl jsem. „Dávej pozor na Nacia, trochu si s ním popovídáme, až se vrátím.“

Dotáhl jsem bezvědomého chlapíka na půl cesty ke sklepení, když přišel k sobě. Zbytek cesty jsem si ho hlídal zbraní, strčil jsem ho dovnitř, odehnal jsem ostatní uvězněné ode dveří a ty jsem zase zavřel a zajistil.

Když jsem se vrátil, vousáč přestal skučet.

„Jede za vámi někdo?“ zeptal jsem se, jakmile jsem u něho poklekl a odřezával kapesním nožem kalhoty na jeho stehně.

Jako odpověď se mi dostalo spousty informací o mé osobě, o mých zvycích a o mých předcích. Shodou okolností nic z toho nebylo pravda, ale rozhodně to bylo květnaté.

„Možná že by bylo lepší mu ucpat hubu,“ navrhoval Milk River.

„Kdepak! Jen ho nech, ať se vypovídá.“ A pak jsem vousáče zase oslovil. „Být vámi, tak radši odpovím. Jestli vás sledují jezdci ze Sdružených rančů a překvapí nás tady, je nad slunce jasnější, že vás zlynčují.“

Na to zřejmě dřív nepomyslel.

„Si, si. Peery a jeho hombres. Jsou seguir-mucha rapidez!“

„Přežil ještě někdo kromě vás a toho, co s vámi přijel?“

„Ne! Ningún!“

„Co kdybys rozdělal pořádný táborák tady venku, než já zatím tomuhle grázlovi zastavím krvácení,“ navrhl jsem Milku Riverovi. Ten se ale tvářil zklamaně: „Copak si na ty kluky honácký nepočíháme?“

„Pokud to není nutné, tak ne.“

Když jsem Mexičanovi jakž takž zastavil krvácení, měl už Milk River rozdělaný vysoko plápolající oheň, který osvětloval všechna stavení v kulatém dolíku. Původně jsem měl v úmyslu umístit Nacia a Milka Rivera dovnitř pro případ, že by se Peery nechoval rozumně. Ale nebyl čas. Zrovna jsem začal Milkovi vysvětlovat svůj plán, když se ozval Peeryho bas z místa za hranicí světla.

„Všichni ruce vzhůru!“

„Klid,“ chlácholil jsem Milka Rivera a vstal jsem. Ale ruce jsem nezvedl.

„Ta legrace už skončila,“ volal jsem. „Slezte s koně.“

Po deseti minutách vjel Peery na světlo. Hranatou tvář měl špinavou a zamračenou. Jeho kůň měl po celém těle blátivou pěnu. Zbraně měl Peery samozřejmě v rukou.

Za ním jel Dunne, taky tak špinavý a podmračený, zbraň v ruce.

Za Dunnem se už nikdo neobjevil. Byli tedy zřejmě rozptýleni ve tmě kolem nás.

Peery se naklonil přes hlavu koně a shora si prohlížel Nacia, ležícího na zemi tiše a zdánlivě bez dechu.

„Mrtvej?“ zeptal se.

„Ne – má jen provrtanou ruku a nohu. A uvnitř mám pod zámkem několik jeho přátel.“

Kolem Peeryho očí se ve světle plamenů zvýraznily rudé kruhy šílence.

„Ty vostatní si klidně nechte. Tenhle hombre nám stačí,“ řekl chraptivým hlasem. Jeho úmysly mi byly jasné. „Nikoli. Nechám si je všechny.“

„Ale já vám nevěřím, ani co by se za nehet vešlo,“ díval se na mě Peery shora. „Já se musím přesvědčit, že tady cesta Velkýho Nacia končí. Postarám se o něj sám.“

„V žádném případě!“

„Jak si představujete, že mi v tom zabráníte?“ zasmál se nehezky. „Nemyslíte si přece, že jsme tu jen já s tím Irčanem! Jestli nevěříte, že jste vobklíčeni, tak si něco zkuste!“

Já mu věřil, ale – „Na tom nezáleží. Kdybych byl jen osamělý jezdec nebo pouštní krysa či chudák bez přátel, mohl byste mě snadno zašlápnout. Ale to nejsem a vy to víte. A s tím já počítám. Abyste mi Nacia vzal, to byste mě musel zabít. To je přece jasné. A já si myslím, že ho zase tolik nechcete.“

Chvíli na mě zíral beze slova. Pak pobídl koně a ten se pohnul k Mexičanovi. Nacio si sedl a prosil mě, abych ho zachránil.

Zvedal jsme pomalu pravou ruku ke zbrani v podpaží. „Nechte toho,“ poručil mi Peery a oběma zbraněmi mi mířil na hlavu.

Usmál jsem se, vytáhl pomalu pistoli a namířil jsem přesně mezi jeho dvě.

A v té pozici jsme vydrželi hodně dlouho, až jsme se oba zapotili. Neuklidnilo nás to.

V Peeryho očích s červenými víčky kmitlo divné světlo. Netušil jsem, co přijde, až když bylo pozdě. Zbraň v jeho levé ruce se svezla stranou a vystřelila.

V hlavě Velkého Nacia se objevila díra. Padl na bok.

A usmívající se Milk River zastřelil Peeryho.

A když vyšla rána z pistole v Peeryho pravé ruce, byl jsem na mušce. Rychle jsem se škrabal pod zadní nohy jeho koně. Dunnovy revolvery se rozštěkaly.

„Honem dovnitř,“ vykřikl jsem na Milka Rivera a dvěma ranami jsem provrtal Dunnova koně.

Z pušek to svištělo všemi směry, nad námi, kolem nás, pod námi, vedle nás.

V osvětleném vchodu ležel na zemi Milk River a sršel oheň a olovo z obou rukou. Dunnův kůň ležel na zemi. Dunne vstával – pokryl si oběma rukama obličej a šel k zemi vedle svého koně.

Milk River mě kryl tak dlouho, než jsem se vrhl přes něj do domu.

Rozbil jsem cylindr lampy, sfoukl plamen a Milk zabouchl dveře. Zvenku se sázely kulky na dveře a na zdi.

„Udělal jsem dobře, že jsem toho prevíta zabil?“ zeptal se.

„Jo, dobrá práce!“ lhal jsem. Nemělo cenu fňukat nad tím, co se stalo, ale já nechtěl Peeryho mrtvého. I Dunnova smrt byla zbytečná. Zbraně mají hovořit, až když selžou slova, a já rozhodně ještě všechna slova nevyčerpal, když se ten hnědolící chlapec do toho dal.

Střely přestaly provrtávat dveře.

„Chlapi dali hlavy dohromady,“ soudil Milk River. „Už asi nemají moc střeliva, když to sázej do Nacia vod časnýho rána.“

Našel jsem v kapse bílý kapesník a začal jsem ho cpát do ústí pušky.

„Proč to děláte?“ zeptal se Milk River.

„Budu vyjednávat.“ Pohnul jsem se ke dveřím. „A ty zatím zadrž, než budu hotov.“

„To jsem v životě neviděl, v takový situaci vyjednávat,“ postěžoval si.

Otevřel jsem opatrně jen na škvíru. Nic. Prostrčil jsem škvírou pušku a mával jsem s ní ve světle dosud plápolajícího ohně. Zase nic. Otevřel jsem dveře a vyšel ven.

„Pošlete někoho vyjednávat!“ zakřičel jsem do tmy. Nějaký hlas, který jsem nepoznal, zaklel a začal hrozit: „My ti dáme –“

Ale větu nedokončil.

Na jedné straně se zaleskl kov a do osvětleného kruhu vstoupil Buck Small, vypoulené oči tmavě orámované a na jedné tváři krvavou šmouhu.

„Co si vy lidi teď představujete, že budete dělat?“ zeptal jsem se.

Mračil se. „Představujem si, že si vemem Milka Rivera. Proti vám nic nemáme. Vy děláte to, za co vás platěj. Ale Milk River neměl střílet na Peeryho!“

„Už byste to měli pochopit, Bucku. Tady ten váš drsnej život končí. Zatím na vás nic nemám. Nacio vás přepadl a vy jste se bránili a zmasakrovali jeho lidi po celé poušti. Ale nemáte právo si dělat nároky na moje vězně. Peery by to byl nepochopil. A kdybychom ho nezastřelili my, stejně by později visel!

Co se týče Milka Rivera: nic vám nedluží. Střelil Peeryho, když vy jste stříleli na nás – takže si nemáme co vyčítat. Byli jsme proti vám v nevýhodě a Milk River využil příležitosti, kterou bychom já nebo vy na jeho místě nevyužili.

Mám tamhle v té díře deset zajatců a mám spoustu zbraní a mám střelivo. Jestli na mně budete chtít něco vymáhat, já jim ty zbraně rozdám, aby nám pomohli. Radši o ty zpropadence přijdu tak, než bych vám je vydal.

Jediné, co vy chlapi můžete získat, když si nedáte říct, je fůra opletaček – ať vyhrajete, nebo prohrajete. Tady ten cíp okresu Orilla už byl moc dlouho ponechaný sám sobě, víc než většina jihozápadu. Ale to už končí. Vstupuje sem kapitál zvenku a přijdou sem noví lidé. Nemůžete se stavět na zadní. To už lidé kdysi dělali a nevyplatilo se jim to. Projednáte to s ostatními?“

„Jo,“ přikývl a odklusal do tmy.

Šel jsem dovnitř.

„Doufám, že budou rozumní,“ řekl jsem Milkovi Riverovi. „Ačkoli člověk nikdy neví. Tak asi bude lepší, když se pokusíš zjistit, jestli se dostanem do sklepa k těm lidem tady zevnitř. Já to myslel vážně, když jsem hrozil, že dám zajatcům zbraně.“

Za dvacet minut byl Buck Small zpátky.

„Bude tedy po vašem,“ hlásil. „Ale Peeryho a Dunna si vemem.“

 

Další, středeční noc mě nic nelákalo víc než postel v hotelu Canyon. To, jak jsem se předváděl se žlutým mustangem, rvačka s Chickem Orrem, i pro mne nezvyklá jízda na koni – to všechno mi nadělalo na těle víc bolavých míst, než má Orilla písku.

Našich deset vězňů odpočívalo v Adderlyho nepoužívaném skladišti mimo hlavní dům. Pod velením Milka Rivera je hlídali dobrovolníci z důstojnější části města. Doufal jsem, že tam budou v bezpečí, než si pro ně přijedou z imigračního oddělení, kam jsem poslal vzkaz. Většina Naciových lidí padla rukou lidí ze Sdružených rančů. A Bardell snad nedá dohromady tolik mužů, aby se mohl pokusit moje vězení otevřít.

A taky jsem si myslel, že se chlapi ze Sdružených rančů už budou chovat rozumně. Dvě věci ještě nebyly vyřešené, ale konec mého poslání v Corkscrew nebyl tak daleko. Takže jsem o sobě neměl zrovna nejhorší mínění, když jsem se s úpěním svlékal a uléhal k spánku, který jsem si tolik zasloužil.

Ale chyba lávky! Myslíte, že jsem se vyspal? Nikoli!

Uvelebil jsem se zrovna v nejpohodlnější pozici, když mi někdo začal klepat na dveře.

Byl to starostlivý pan doktůrek Haley.

„Před pár minutami mě zavolali do vašeho prozatímního vězení, abych se podíval na Raineyho,“ sděloval mi. „Pokusil se o útěk a zlomil si ruku, když se pral s jedním ze strážců. To není tak vážné, ale vážnější je jeho celkový stav. Měl by dostat nějaký kokain. Myslím, že není bezpečné ho tak dlouho nechávat bez drogy.“

„Je na tom opravdu tak zle?“

„Je.“

„Sejdu dolů a promluvím s ním,“ povzdechl jsem si, když jsem se neochotně začal oblékat. „Dal jsem mu pár dávek cestou sem z ranče, aby mohl jít. Ale teď z něj potřebuju dostat nějaké informace. Nedostane nic, dokud nepromluví.“

Raineyho řev bylo slyšet už z dálky, než jsme došli ke skladišti.

Milk River říkal něco jednomu z hlídajících. Mně pak oznámil: „Budete s ním mít trable, veliteli, když mu trochu nedále. Uvázal jsem ho, aby si nesundal dlahy. Je úplně šílenej.“

Vešli jsme s doktorem dovnitř, jeden muž nám přidržel lucernu tak, abychom viděli.

V rohu místnosti seděl Gyp Rainey na židli, k níž ho Milk River přivázal. V koutcích úst měl pěnu a svíjel se v křečích.

„Pro Ježíše Krista, dejte mi mou dávku!“ naříkal.

„Pomozte mi, pane doktore, vynesem ho ven.“

Zvedli jsme ho i se židlí a vynesli jsme ho.

„A teď přestaň brečet a poslouchej mě,“ nařídil jsem mu. „Ty jsi zastřelil Nisbeta. A já chci, abys mi řekl podle pravdy, jak to bylo. Když řekneš, jak to bylo, dostaneš svoje.“

„Já ho nezabil!“ ječel.

„To je lež, Raineyi. Tys ukradl Peerymu lano, když jsme v pondělí ráno byli všichni u Bardella a mluvili o Slimově smrti. Přivázal jsi lano na skálu tak, aby to vypadalo, že vrah se dostal po laně dolů do kaňonu a utekl. Pak jsi stál u okna tak dlouho, dokud Nisbet nešel do zadní místnosti. A pak jsi ho zastřelil. Po tom laně se nikdo dolů nespustil, to by byl Milk River našel nějaké stopy. Tak kápneš božskou?“

Nechtělo se mu. Ječel a nadával a prosil a zapíral, že by cokoli o vraždě věděl.

„Tak tě dáme zpátky!“ řekl jsem.

Doktor mi položil ruku na rameno. „Já nechci, abyste si myslel, že vám chci narušovat práci, ale opravdu vás musím varovat: co děláte, je nebezpečné. Je mou povinností vás upozornit, že odmítáním drogy ohrožujete jeho život.“

„Já to vím, pane doktore, ale musím to risknout. Není na tom ještě úplně nejhůř, jinak by nelhal. Až bude úplně na dně, bude mu všechno jedno a promluví.“

Když jsme ho odnesli zpátky, vrátil jsem se do svého pokoje. Ale ne do postele.

Čekala na mne Clio Landesová. Seděla tam – nechal jsem odemčené dveře – u lahve whisky. Měla už něco upito a byla v takovém tom melancholickém opojení.

Chudák holka: nemocná, osamělá, daleko od domova, daleko od svého světa. Upíjela whisky, vzpomínala na mrtvé rodiče, vyprávěla útržky vzpomínek na dětství, sdělovala mi nešťastné příhody ze své minulosti a plakala.

Byly skoro čtyři hodiny ve čtvrtek ráno, když whisky konečně vyslyšela moje modlitby a Clio mi usnula na rameni.

Odnesl jsem ji do jejího pokoje. Zrovna když jsem došel k jejím dveřím, vyšel nahoru po schodech Bardell.

„To taky patří k povinnostem šerifa,“ okomentoval žoviálně situaci a šel dál.

 

Slunce bylo vysoko a v pokoji vedro, když mě probudilo známé zaklepání na dveře. Tentokrát to byl jeden z dobrovolných strážců, onen dlouhonohý kluk, který nesl v pondělí večer Peerymu moje varování.

„Gyp vás chce!“ Měl unavený obličej. „Chce vás tak strašně – to jsem v životě nezažil.“

Z Raineyho byla ruina.

„Zabil jsem ho! Zabil jsem ho!“ křičel, když mě uviděl. „Bardell věděl, že se chlapi z ranče pomstí za Slimovu smrt. A tak mi řek, abych Nisbeta zastřelil a abych to udělal tak, aby to vypadalo, že to byl Peery. Už to na mě jednou takhle zkoušel, ale tehdy jsme ho poslal do háje. A teď mi to dejte, už to nevydržím. Řek jsem vám boží pravdu. Ukrad jsem to lano, uvázal ho a zastřelil jsem Nisbeta Bardellovou zbraní, když ho Bardell poslal do herny. Ta pistole je pod popelnicí na dvoře u Adderlyho. Dejte mi to teď!“

„Kde je Milk River?“ zeptal jsem se nohatého chlapce.

„Asi spí. Vodešel, když se rozednilo.“

„Tak dobře, Gype! Vydrž, než přijde doktor. Pošlu ho sem.“

Doktora Haleyho jsem našel doma. O minutu později už dával Gypovi injekci. Palác na pomezí byl ještě zamčený. Šel jsem dál do hotelu. Když jsem vyšel na verandu, vycházel zrovna Milk River.

„Ahoj, kamaráde,“ pozdravil jsem ho. „Nemáš zdání, v kterém pokoji odpočívá náš drahý přítel Bardell?“

Podíval se na mne, jako by mě viděl prvně v životě.

„Budete si ho muset najít sám. Já už vám poskoka dělat nebudu. Najděte si novou chůvu, pane, nebo jděte do háje!“

Trochu z něj táhla whisky, ale ne tolik, aby to vysvětlovalo jeho chování.

„Co je s tebou?“ zeptal jsem se.

„Co je, je to, že si myslím, že jste pěknej hajzl –“

Nenechal jsem ho domluvit. Vstoupil jsem dovnitř, zrovna když mu ruka sjela k boku.

Než mohl vytáhnout zbraň, stiskl jsem ho mezi zeď a svůj bok a rukama jsem mu přidržel paže. „Dělej si se svou bouchačkou co chceš, ale na mě žádný kousky nezkoušej, nebo si tě přehnu přes koleno.“

Clio Landesová mi pevně stiskla paži.

„Nechte toho,“ křičela na mne. „A ty toho taky nech! Co děláš za blbosti?“ A zase se obrátila ke mně: „Něco ho trápí celý ráno. Neví, co říká!“

Ale mě to taky trápilo. „Myslím vážně, co říkám,“ trval jsem na svém.

Ale pustil jsem ho a šel jsem dál. Zakyslého Vickerse jsem se zeptal, který pokoj je Bardellův. „214. Proč?“

Šel jsem nahoru. Se zbraní v ruce jsem zaklepal na Bardellovy dveře.

„Kdo je to?“ ozvalo se zevnitř.

Řekl jsem mu to.

„Co chcete?“

Řekl jsem mu, že s ním chci mluvit.

Nechal mě pár minut čekat, pak polooblečený otevřel. Byl oblečen jen od pasu dolů, nahoře měl sako jen přes tričko a ruku v kapse.

Vyvalil oči, když viděl, že držím v ruce zbraň.

„Jste zatčen za vraždu Nisbeta!“ oznámil jsem mu. „Vyndejte tu ruku z kapsy!“

Snažil se vypadat, jako že si myslí, že si dělám legraci.

„Za vraždu Nisbeta?“

„Ano. Rainey promluvil. Vyndejte tu ruku z kapsy.“

Zahleděl se někam za mne a v očích mu zajiskřil chytrácký úsměv.

Vystřelil jsem jen o nepatrný zlomek vteřiny dřív než on, protože tím dávno známým trikem, který na mne zkusil, jsem ztratil čas.

Jeho kulka mi odřela krk. Moje kulka ho vzala tam, kde mu tričko pevně opínalo masitou hruď.

Padal a snažil se najít revolver na další výstřel. Mohl jsem ho už nechat, ale musel stejně zemřít, protože mu první kulka zasáhla plíce. Střelil jsem ještě jednou.

Chodba se naplňovala lidmi.

„Jděte pro doktora!“ volal jsem na ně. Ale Bardell už ho nepotřeboval. Byl mrtvý, než jsem to vyslovil.

Davem se prodral Chick Orr.

Vstal jsem a zastrčil jsem zbraň do pouzdra.

„Nemám zatím nic na vás, Chicku,“ řekl jsem pomalu. „Vy víte líp než já, jestli něco je, nebo není. Na vašem místě bych se odplavil z Corkscrew, ani bych se příliš nezdržoval balením.“

Bývalý boxer Chick Orr na mne zašilhal, přejel si prsty po bradě a mlaskl.

„Když se bude po mně někdo ptát, řekněte, že jsem na turné,“ řekl a prodral se davem.

Když přišel doktor, vzal jsem ho do svého pokoje, aby mi ošetřil krk. Nebyla to velká rána, ale hodně krvácela.

Když skončil, vytáhl jsem z tašky čisté oblečení a svlékl jsem, co jsem měl na sobě. Ale zjistil jsem, že se nemůžu umýt, protože doktor spotřeboval všechnu vodu. Tak jsem se zase částečně oblékl a šel si dolů do kuchyně pro další.

Když jsem se vracel, byla chodba už zase prázdná. Jen Clio Landesová kolem mne prošla, jako by mě neviděla.

Umyl jsem se, oblékl a připnul si zbraň. Už byla k vyřešení jen jedna věc a končím. Ty malé dvaatřicítky už jsem uklidil. Už jen tu jednu věc a konec. Byl jsem šťastný, že už brzy z toho místa vypadnu. Nelíbilo se mi, nikdy se mi nelíbilo, a zvlášť se mi nelíbilo po tom, co se změnilo chování Milka Rivera.

Myslel jsem na něj, ještě když jsem vycházel z hotelu. Stál naproti na druhé straně ulice.

Nechal jsem ho stát a šel jsem ulicí dolů.

Udělal jsem jeden krok a na zemi u nohy se odrazila kulka.

Zastavil jsem.

„Pojď, hlavoune,“ křičel. „Ty, nebo já!“

Otočil jsem se pomalu čelem k domu a přemýšlel, co dělat. Nic jsem nevymyslel. Ze štěrbin jeho očí šlehalo šílenství, obličej měl jako neskutečnou masku. V tom stavu nebyl schopný rozumného uvažování.

„Ty, nebo já,“ opakoval a zaryl další kulku do země přede mnou. „Tak se připrav!“

Přestal jsem uvažovat o rozumném řešení a sáhl jsme po zbrani.

Počkal na mě.

Pak jeho vztyčená ruka se zbraní klesla přímo proti mně a moje paže se natáhla směrem k němu. Stiskli jsme najednou.

Na mne vyšlehl plamínek. Plácl jsem sebou o zem, pravý bok celý znecitlivělý.

Zíral na mne celý vyjevený. Ale já přestal zírat na něj a prohlížel jsem svoji zbraň, která jen naprázdno cvakla, když jsem zmáčkl spoušť.

Když jsem zase zvedl hlavu, přicházel pomalu ke mně, ruku se zbraní volně podle těla.

„Pojistil ses, co?“ zvedl jsem k němu zbraň, aby viděl zlomený úderník. „Dobře mi tak, neměl jsem nechávat pistoli ležet na posteli, když jsem si šel pro vodu!“

V tu chvíli vyběhla z hotelu Clio Landesová.

„Neudělals –“

Milk River jí strčil moji zbraň před obličej. „Tos udělala ty?“

„Bála jsem se, aby –“ začala.

„Ty jedna –“ a hřbetem rozevřené ruky ji praštil přes ústa.

Klesl pak vedle mne, a zase měl tu svou chlapeckou tvář. „Šéfe, já nechtěl –“

„To je v pořádku,“ řekl jsem a taky jsem to tak myslel.

To další, co říkal, jsem neslyšel. Znecitlivělost na mém těle povolila a místo ní se dostavilo něco velice nepříjemného. Všechno uvnitř jako by se mi pohybovalo.

 

Když jsem přišel k sobě, ležel jsem v posteli. Doktor Haley se mi nechutně vrtal v boku. Za ním stál Milk River a v nepevných rukou držel umyvadlo.

„Milku,“ zašeptal jsem, neboť tak jedině jsem se mohl slovně vyjádřit. „Jdi k Ropušákovi. Zabil Vogela. Opatrně, je ozbrojený. Bude tvrdit něco o sebeobraně. Možná to přizná. Zavři ho k ostatním.“

A zase se mi krásně spalo.

Když jsem pak otevřel oči, byla noc, svítilo jen tlumené světlo lampičky. Vedle postele seděla Clio a dívala se celá ustaraná k zemi.

„Dobrý večer,“ dostal jsem ze sebe.

Pak mě mrzelo, že jsem se vůbec ozval.

Brečela nade mnou a já ji musel pořád ujišťovat, že jsem jí odpustil to, co udělala s mojí pistolí. Už ani nevím, kolikrát jsem jí to musel opakovat. Strašně mě to zmohlo.

Aby umlkla, musel jsem zavřít oči a dělat, že jsem zase usnul.

Asi jsem opravdu zase trochu spal, protože když jsem pak otevřel oči, byl den a na židli seděl Milk River.

Vstal, ale nedíval se na mě, hlavu měl svěšenou.

„Já zase půjdu, šéfe, když už jste teď z toho nejhoršího venku. Chci jenom, abyste věděl, že kdybych já byl věděl, co ta – udělala s vaší pistolí, byl bych se na vás nikdy nevrhnul.“

„A co ti vlastně přelítlo přes nos?“ zabručel jsem.

„Asi jsem zcvoknul,“ mumlal. „Dal jsem si pár panáků a pak do mě začal hučet Bardell cosi vo vás a vo ní a že ze mě děláte vola. A já – já se prostě choval jak dokonalej blbec.“

„A ještě tě to drží?“

„Ne, ksakru!“

„Tak už přestaň blbnout, sedni si a mluv rozumně. Ještě máte o sebe zájem?“

Samozřejmě měli, a jaký!

„Jseš velkej trouba!“ vysvětlil jsem mu. „Jí se tu stýská po New Yorku, tady jí to pořád připadá cizí. Já mluvím jako ona a znám pár lidí, které i ona zná. To je všechno, co bylo –“

„Ale to teď není nejdůležitější! Ženská, která vysype –“

„Nežvaň! Jasně, byl to od ní šupáckej trik! Ale na druhou stranu zase, když to tak vezmeš, ženská, která způsobí takovou věc kvůli tobě, taková ženská je k nezaplacení. Tak teď utíkej a najdi tu svou Clio a přijď sem s ní zpátky!“

Tvářil se, že váhá. Ale pak jsem po jeho zaklepání slyšel její hlas. A nechali mě tam hodinu ležet v bolestech na posteli, než si na mě vzpomněli. Pak přišli a tiskli se k sobě do takové míry, že si vzájemně zakopávali o nohy.

„A teď vážně,“ bručel jsem. „Co je dneska za den?“

„Pondělí.“

„Dostals Ropušáka?“

„Udělal jsem to, jak jste řek,“ přikývl Milk River a sedl si na židli vedle ní. „Teď je už na okrese s ostatními. O sebeobraně nic neříkal, řek mi rovnou, jak to bylo. Jak jste na to přišel, veliteli?“

„Na co jako?“

„Že Ropušák zastřelil chudáka Slima. Říkal, že tu noc k němu Slim přišel, probudil ho, nacpal se za dolar a deset centů a pak mu řek, aby se neopovažoval vod něj něco inkasovat. Začali se hádat, Slim sáh po revolveru a Ropušák se lek a sejmul ho. Slim pak vyklopýtal na ulici a tam umřel. Ale jak vy jste to poznal?“

„Profesionální tajemství bych neměl prozrazovat, ale budiž, udělám výjimku. Ropušák čistil barák, když jsem k němu přišel a ptal jsem se ho, jestli o tom zastřelení něco neví. A než se pustil do bílení stropu, vydrhnul podlahu. To mohlo znamenat, že tu podlahu vydrhnout musel, a pak to vzal důkladně, strop i stěny, aby to zakamufloval. Napadlo mě, že na podlaze asi byla Slimova krev.

Pak už to bylo snadné. Slim odešel z Paláce na pomezí a soptil, protože nejdřív vyhrával, pak ho Nisbet ponížil tím, že mu vzal zbraň, a hlavně měl v žilách tu břečku, co celý den pil. Navíc mu Red Wheelan odpoledne připomněl, jak si Ropušák za ním přišel na ranč pro peníze. Bylo nabíledni, že přenesl svůj vztek na Ropušáka. To, že Slim nebyl zastřelen tou Ropušákovou puškou, to nic neznamenalo. Od začátku jsem si o ní nic moc nemyslel. Ropušák ji tam měl jen jako výstrahu, jinak by ji byl tak při každé příležitosti nepředváděl. A navíc, měl ji pod pultem, odkud se špatně brala. Jak říkám, měl ji tam jen pro výstrahu, zatímco jinou zbraň měl někde tajně ukrytou.

A ještě něčeho dalšího jste si nikdo nevšimli. Nisbet mluvil pravdu. Kdyby byl vinen, byl by mluvil jinak. Bardell a Chick už tak dobří nebyli, ale asi si mysleli, že Nisbet opravdu Slima zabil a snažili se ho krýt.“

Milk River se na mě usmíval a přitáhl si dívku blíž k sobě.

„Já vím, že nejste tak úplně natvrdlej,“ vyjádřil se za okamžik. „Clio mě varovala, když se s vámi seznámila. Že prej si s vámi nemám nic začínat.“

Ale pak měl v očích pohled, který mířil z mého pokoje dál.

„Když si člověk uvědomí, kolik lidí muselo trpět a umřít a jít do lapáku – a to všechno pro jeden dolar a deset centů! Eště že toho Slim nespořádal za pětidolarovku! To už by nezbyla v Arizoně ani noha!“