ŽENOU DOBRODRUHA

Ruffian's Wife, Oct 1925

 
 
Jak bylo jejím zvykem, Margaret Tharpová se z dřímot probrala s široce otevřenýma očima, bez přechodného pocitu ospalé malátnosti. V jejím probuzení nebylo nic neobvyklého, jen to, že neslyšela tklivé houkání sanfranciské lodi vyplouvající přesně v osm. Ručičky hodin na druhé straně ložnice ukazovaly pár minut po sedmé. Margaret se schoulila pod pokrývku, přitiskla záda ke stěně a zavřela víčka.
Spánek nepřicházel. Jasně vnímala sousedovy slepice, motor auta sjíždějícího k převozu, uvolněný pramínek vlasů lechtající ji po tváři, brízu a v ní cizí vůni magnólie. Rázně vstala, vklouzla do trepek a koupacího pláště a šla dolů, aby si připravila snídani.
Kuchyň se chystal opustit otylý muž v černém.
Margaret vykřikla – přitáhla si plášť vysoko ke krku.
Na ruce, kterou muž smekal buřinku, se blýskl rubín a křišťál. Druhou držel na klice dveří. Obrátil se k ní. Obracel se zvolna s hladkou precizností globu, jenž se otáčí na pevné ose – nehnul krkem či hlavou, jako by na ní balancoval neviditelné břemeno.
„Jste – paní – Tharpová.“
Jeho slova oddělovalo astmatické sípáni, obalilo je jako klenoty spočívající v chomáčcích vaty. Bylo mu asi čtyřicet, měl neprůhledné lesklé oči, jejichž čerň se opakovala v různé variantě vlasů a kníru, černém vyžehleném obleku a ve vycíděných botách. Tmavá pleť obličeje nad bílým tvrdým límečkem byla podivně zrnitá, jako by byla upečená. Z tohoto pozadí zářila vázanka – půl stopy rudého plamene.
„Váš – muž – není – doma.“
Nebyla to otázka, stejně jako když ji oslovil, přesto se vyčkávavě odmlčel. Margaret, stojící stále ještě v chodbě mezi schodištěm a kuchyní, byla příliš vyděšená, aby hlesla „Ne“.
„Očekáváte – ho.“
V postoji muže se nejevila žádná hrozba, ačkoliv byl v její kuchyni a vypadal rozrušen, že ho tam přistihla.
Přestala se bát a takřka lehce odvětila: „Ne hned. Ano, očekávám ho, ale nevím, kdy přijde.“
Černý tvrďák a černá ramena se pohnuly v jakémsi úklonu bez toho, že by vyrušily hlavu.
„Až – přijde – řekněte – mu – laskavě – že čekám. Budu – v hotelu.“ Udýchané odmlky věty nemožně prodlužovaly, činily z nich řídké skupiny slov, jejichž smysl jí unikal. „Řekněte – mu – že – Leonidas – Doucas – čeká. Jsme – přátelé – dobří přátelé. Prosím – nezapomeňte – moje – jméno – Leonidas – Doucas.“
„Jistěže mu to vyřídím, ale já opravdu nevím, kdy se vrátí.“
Muž, který se nazval Leonidasem Doucasem, opatrně pokývl čímsi neviděným, co neslo jeho hlavu. Z černi kontrastně zasvitl bělostný chrup. Úsměv zmizel tak strnule, jak se zjevil, s tímtéž nedostatkem ohebnosti.
„Přijde – už – brzy.“
Pomalu se od ní odvrátil, vyšel ven a zavřel za sebou dveře.
Margaret k nim tiše přeběhla, aby je zamkla. Uvnitř zámku rachotilo cosi uvolněného, západka však nefungovala. Ovanula ji vůně magnólie. Nechala polámaný zámek být a klesla do nejbližší židle. Zpotila se, ač nohy ji zábly. Nikoli bríza – byl to Doucas, kdo k její posteli donesl závan magnólie. Vzbudila ji jeho přítomnost v ložnici. Byl nahoře, jeho lesklé oči hledaly Guye. Co kdyby Guy byl doma, spal vedle ní? Vybavil se jí Doucas sklánějící se ztuhle nad postelí, v ošperkované pěsti blýskavou dýku. Otřásla se.
Potom se zasmála. Trochu hloupé! Jak by navoněný astmatický tlouštík dokázal ublížit Guyovi – jejímu šlachovitému Guyovi s pevnými nervy, pro něhož nebezpečí nebylo ničím víc, než počty pro účetního? Jestli Guy spal nebo ne, kdyby Doucas přišel se špatnými úmysly, tím hůř pro něj – vypasený mopsi proti nezkrotné divokosti rudého vlka – jejího manžela!
Vyskočila ze židle a zapnula kávovar a topinkáč. Leonidase jí z mysli vytlačila jeho úžasná zpráva. Guy přijíždí domů! Tlouštík v černém to říkal s naprostou jistotou. Guy se vrací domů a dům naplní jeho bouřlivý smích, kletby, vyprávěnky o dalekých místech bez zákona a s podivnými názvy; vůně tabáku a likéru; a výstroj světoběžníka, která se nikdy nevešla do skříní, ale zaplavila dům od sklepa po střechu. Pod nohama se budou kutálet náboje, holínky a řemení se budou povalovat na nečekaných místech, všude budou páchnout ožvýkané zbytky doutníků a popel a prázdné láhve na verandě budou popuzovat sousedy.
Muž se vrací domů a dům potřeboval uklidit – umýt okna, obrazy a dřevěné ostění; podlahy a nábytek vyleštit, pověsit záclony, vyčistit koberce. Jen kdyby přišel až za dva dny nebo i za tři.
Kam vlastně odložila ty nepohodlné gumové rukavice? Musí je najít. Tolik umývání – pro Guye nesmí mít drsné ruce. Prohlédla si je. Bude si muset koupit nový krém. Až skončí práci a zbude volné odpoledne, zajde do města. Ale napřed dům musí zářit čistotou, tak aby Guy sáhl na naškrobenou záclonu a se smíchem řekl: „Hromsky vyparáděný hnízdečko pro takovýho bejka!“
A možná jí bude vykládat, jak v postelích spali po třech, protože divize neměla dost pokrývek.
Vymodlené dva dny přešly bez Guye, potom další a několik dalších. Už se nebudila houkáním lodě, vstávala v sedm, v šest, za rozbřesku o půl páté, znovu leštila vyleštěné, přepírala a šťastně, bezstarostně otírala, na čem žádný prach neměl čas usednout.
Kdykoliv na cestě za nákupy míjela hotel, uviděla Doucase. Obyčejně seděl v zasklené hale v největší židli obrácené k ulici, kulatý, černý, nehybný.
Jednou vyšel z hotelu, právě když šla kolem. Nevyhýbal se pohledu na ni, prostě kráčel a pozvedl buřinku. Margaret se mile usmála, mile pokývla a pokračovala ulicí, malou hlavu hrdě vztyčenou. Pár krokuji provázel oblak magnóliové vůně a prohloubil v ní pocit pobavené shovívavosti.
V laskavé náladě procházela městem, vstupovala do obchodů, do drugstoru na schůzku s přítelkyněmi, a zatímco si povídaly o domácích starostech, napadlo ji, že její Guy se přesunuje z kontinentu na kontinent tak snadno jako Tom Milner od pultu s medikamenty k pultu se sodami a zmrzlinami.
Tyto přítelkyně, sousedé, lidé, ji litovali, mluvili mezi sebou o „ubohé Margaret“, ubohé malé paní Tharpové, jejíž manžel je notorický tulák, pořád někde v cizině, kde provádí bůhví jaké nepředstavitelné lotroviny. Někteří ji doopravdy litovali, jiní lítost předstírali, tihle majitelé poslušných domácích mazlíčků, protože její muž byl svobodnou šelmou, která se nedala zavřít do klece, protože nenosil tupou uniformu úctyhodné vážnosti, protože nechodil po vyšlapaných cestičkách. Chudinka, ta malá Tharpová! Zvedla svůj šálek k ústům, aby potlačila uchichtnutí, jež hrozilo narušit Helenin rozohněný vyklad o bridži.
„Ve skutečnosti na tom nezáleží, pokud všichni znají a dodržují pravidla,“ pronesla do pauzy, která od ní vyžadovala odpověď, a pokračovala ve svých tajných myšlenkách. Se samolibou sebejistotou, že jí se to nemůže stát, uvažovala, jaké by to bylo, mít za manžela krotkého vychovaného chlapíka, který den co den pravidelně přistupuje ke stolu i loži, jehož divokým úletem je občasný hazard u karet, dovolená u moře, či ze všeho nejdivočejší pokoutní pletka s nějakou manikérkou nebo písařkou.
Guy přišel večer šestého dne Margaretina čekání.
Vařila si večeři, když před domem uslyšela skřípání brzd. Skočila ke dveřím a vykoukla přes záclonku skleněné výplně. Guy stál zády k ní na chodníku a z auta, jímž přijel z přístavu, vytahoval cestovní tašky. Vychladlými prsty si uhladila vlasy, uhladila zástěru a otevřela.
Guy se k ní obrátil, v každé ruce jednu naditou kabelu a jednu v podpaždí. Jeho neoholený obličej s dvoudenním strništěm přetnul široký úsměv a zamával jí kabelou, jako by mával kapesníčkem.
Na rozcuchané ryšavé hlavě mu seděla nakřivo stará čepice, z antikvami roztřepené manchestrové bundy se klenula svalnatá hruď, nohy napínaly vytahané khaki kalhoty a z kdysi bílých plátěných bot vyčuhovaly palce v hnědých ponožkách. Zrzavý Viking v žebráckých hadrech. V taškách měl i jiné oblečení. Ty hadry byly rituálem návratu ke krbu, gestem „dělník se z práce vrací rovnou domů“.
Vykročil na chodníček a jeho zavazadla bezohledně ohýbala muškáty a kapradí.
Margaret se sevřelo hrdlo. Mlha rozmazala vše kromě opáleného zardělého obličeje. Hruď jí prochvělo hluché zakvílení. Chtěla k němu běžet jako k milenci. Chtěla před ním utéct jako před násilníkem. Stála tiše na prahu, usmívajíc se vyschlými horkými rty.
Jeho boty hřmotily na schodcích, na verandě. Odhodil břemena. Vztáhl po ní mohutné paže.
Do chřípí ji uhodil pach potu, alkoholu, tabáku, moře. Po tváři ji škráblo strniště. Nedotýkala se země, nemohla dýchat, byla do něj zavinutá, drcená, odíraná tvrdými rty. Přimkla se k němu, víčka sevřená proti bolesti, neboť ve vířícím kosmu byl jedinou pevnou oporou. Do ušijí duněly lichotky, profánní láskyplná slůvka. Hluboko v hrdle se zasmála.
Guy byl doma.
 
Večer pokročil, než si vzpomněla na Leonidase Doucase. Seděla manželovi na kolenou, skloněná nad cetkami, kořistí z Cejlonu, navršenými před ní na stole. Veliké zlaté náušnice ve tvaru lastur jí zpola zakryly uši, nad naškrobeným límcem domácích šatů vyhlížely nemístně, nesourodě. Guy – vykoupaný, oholený – sáhl volnou rukou pod košili. Pás na peníze se zhoupl, bouchl o stůl a ležel tam tlustý a apatický jak přežraný had. Guyovy pihovaté prsty pracovaly na uzávěrech. Vyklouzly bankovky, mince se rozkutálely a zmizely pod kupou zelených papírků.
„Och, Guyi!“ vydechla. „Tolik?“
Uchechtl se, natřásaje ji na kolenou jako dítě při hře na koníčka. Vyhodil bankovky do vzduchu.
„Tolik. A na každé z nich je něčí pinta krve. Tobě možná připadají chladný a zelený, ale do poslední jsou horký a rudý jak ulice Colomba.“
Před smíchem v jeho žilkovaných safírových očí se nechtěla otřást. Zasmála se a ostýchavě natáhla prst k nejbližšímu zelenému papírku.
„Kolik je to?“
„Nevím. Bral jsem je v letu,“ vychloubal se. „Na účetnictví nebyl čas. Bylo to bum – bác, ustoupit a zas do toho. Jedny noci jsme Yoda-elu obarvili na červeno. Dole bláto, nahoře tma, všude déšť, za každou kapkou jeden hnědej ďábel. Honila nás důlní přílba s baterkou a nikdy krom nehybnýho Budhy nic nenašla, až jsme ji vyřadili z byznysu.“
Nehybný Budha jí připomněl Doucase.
„Och! Minulý týden se tu za tebou stavil nějaký člověk. Čeká na tebe v hotelu. Je velmi tlustý, jmenuje se Doucas –“
„Ten Řek!“
Guy Tharp ženu sundal z kolen. Neučinil to ani chvatně, ani hrubě, leč rozhodně – což bývá údělem hraček, když se vyskytne vážná záležitost.
„Řekl ti něco víc?“
„To je všechno. Ano, taky říkal, že jste přátelé. Byl tu časně zrána – našla jsem ho v kuchyni a vím, že byl i nahoře. Guyi, kdo je to?“
„Kámoš,“ odvětil její muž zdušeně, ohryzávaje kotník prstu. Nezdálo se, že by novině přikládal nějaký význam, ani ho nezajímalo, že se do jeho domu vkradl cizí člověk. „Viděla‘s ho pak?“
„Nemluvila jsem s ním, ale vídám ho pokaždé, kdykoli jdu okolo hotelu.“
Guy vyndal kotník ze zubů, palcem se poškrábal na bradě, nahrbil svalnatá ramena, nechal je uvolněně klesnout a sáhl po Margaret. Pohodlně se v židli rozložil, přitiskl ji k sobě tvrdými pažemi, laškoval a mazlil se s ní a zas se chvástal, hlas pod její hlavou jak měkké hluboké dunění. Oči mu však nezbledly do obvyklého safíru. Jako by za žerty a smíchem usilovně přemítal.
V noci spal spánkem zdravého dítěte či zvířete, věděla však, že spánek se mu dlouho vyhýbal. Před svítáním se potichu vysoukala z postele a peníze odnesla do sousedního pokoje. Spočítala je. Bylo tam dvanáct set dolarů.
Ráno byl Guy veselý, v dobré náladě. Vyprávěl jí příhody z cest – o rvačce v ulicích Madrasu; o jiné v hráčském doupěti v Saigonu; o Finovi, jehož potkal v Královnině hotelu v Kandy, který se nechal na obrovském voru odtáhnout doprostřed Pacifiku, protože si myslel, že tam bude žít v klidu, nerušen hlukem zemského otáčení.
Guy mluvil, řehnil se a snídani spořádal s chutí člověka, který si není jist, kdy se opět nají. Po jídle si zapálil krátký černý doutník a zvedl se. „Myslím, že sběhnu do města a navštívím tvýho přítele Leonidase. Zjistím, co má na srdci.“
Když ji drtil v náručí a líbal, cítila pod kabátem tlak pouzdra s revolverem. Přešla k oknu a dívala se za ním. Bezstarostně vykračoval dolů ze svahu s pohvizdováním „Koukej zmizet, krásná Lulu“.
Nazpět v kuchyni se pustila do mytí nádobí od snídaně, pečlivě a dlouho si s mytím hrála, jako by náhle obtížnou práci zkoušela poprvé. Na zástěru jí cákala voda, dvakrát jí upadl hadřík na zem, v prstech jí zůstalo ouško křehkého šálku. Mytí nádobí se už dávno stalo zvykem, úkolem, jenž nezapudil vtíravé myšlenky. A ty se jí honily hlavou. Guyova tíseň včera večer. Jeho smích, který postrádal upřímnost.
Vymyslela si písničku, jež srovnávala domácího psíka s rudým vlkem, a opakování dodalo popěvku tempo a rytmus, který ji uklidňoval a dával jí zapomenout, co se děje v hotelu dole pod kopcem.
Skončila mytí a drhla dřez, když se Guy vrátil. Krátce se na něho usmála a opět sklonila obličej k práci, aby skryla otázky. Věděla, že jí tanou v očích.
Stál na prahu a pozoroval ji.
„Změnil jsem názor,“ řekl po chvíli. „Nechám ho, ať se rozhoupe sám. Jestli mne chce vidět, zná cestu. Je to na něm.“
Hnul se od dveří. Slyšela ho dusat do schodů.
Opírala se dlaněmi o okraj dřezu. Bílý porcelán dřezu byl bílý led. Jeho chlad jí stoupal do paží, rozléval se jí do těla.
Po hodině, když přišla nahoru, seděl na posteli a hlavní černého revolveru protahoval kousek hadříku. Znepokojeně přecházela po pokoji, předstírala, že uklízí to a ono, doufajíc, že zodpoví otázky, jež nedokázala vyslovit. Hovořil však o jiných věcech. Čistil a olejoval revolver s pomalou důkladností a zalíbením chronického rozparovače brousícího svůj nůž a mluvil o věcech, které s Řekem neměly žádnou spojitost.
Zbytek dne trávil doma popíjením a dýmáním cigár v obývacím pokoji. Jak se opíral, revolver mu v podpaží dělal bouli. Byl veselý, zábavný, vychloubačný. A Margaret v jeho očích a každičkém jednotlivém svalu v obličeji poprvé postřehla jeho třicet pět roků.
Po večeři seděli v zešeřelé jídelně jen se světlem odcházejícího dne. A když pohaslo, nikdo se nezvedl, aby stiskl elektrický vypínač vedle závěsu na dveřích předsíně. Byl hlučný jako vždycky. Jí se do řeči nechtělo, ač se nezdálo, že by si toho všímal. V jeho společnosti nebyla nikdy výřečná.
Seděli v naprosté tmě, když cinkl zvonek.
„Jestli je to Doucas, uveď ho sem,“ řekl Guy. „A pak se radši ukliď nahoru.“
Margaret porozžíhala světla, než vyšla z jídelny. Ohlédla se po manželovi. Odkládal špačka vychladlého ožvýkaného doutníku; poťouchle se na ni ušklíbl.
„A jestli uslyšíš rámus,“ doporučil jí, „schovej hlavu pod deku a přemejšlej, jak z koberců nejlíp odstranit krev.“
Prkenně vztyčená došla ke dveřím a otevřela je.
Doucasova kulatá buřinka klesla dolů zároveň s rameny v napodobení úklonu. Obestřela ji magnóliová vůně.
„Váš – manžel – je – doma.“
„Ano.“ Zvedla bradu, aby se na něj mohla usmát, neboť ji o hlavu převyšoval, a snažila se, aby jí úsměv vyšel sladce a mile. „Pojďte dál. Očekává vás.“
Guy seděl tam, kde ho zanechala. Zapálil si čerstvý doutník. Neobtěžoval se povstat, jen vyňal doutník z úst a dým nechal unikat mezi zuby na dokreslení dobromyslně drzého sebevědomí.
„Vítám tě na naší straně světa,“ pozdravil příchozího.
Řek stál u drapérie a mlčel.
Margaret prošla předsíní a vydala se nahoru zadním schodištěm. Dolehl k ní hlas jejího muže, slova však nezachytila. Jestli Doucas odpověděl, nevěděla, neslyšela ho.
Stála ve tmě známé ložnice, oběma rukama svírala čelo postele a chvěla se tak, že se s ní třásla i postel.
Z noci se vynořovaly otázky, aby ji mučily, neurčité pochyby, proplétaly se, zauzlovaly a odvíjely ve zběsile ubíhajícím toku, než aby některou zachytila.
Všechny se týkaly hrdosti, která jí – po osmi letech manželského svazku – byla velice drahá.
Týkaly se pýchy na mužovu odvahu a tvrdost, veselí a nebojácnost, která z loupeže, ze zabíjení, ze zločinů, jichž si byla vágně vědoma, činily špatnost nezasluhující přísnějšího pokárání než chlapcova krádež jablek v sousedovic sadu.
Týkaly se existence či neexistence onoho pozlátka odvahy, bez níž by klesl na úroveň krámského zloděje na geograficky širší základně, pokoutního lupiče, jenž se místo do domů vkrádá do cizích zemí, odsouzeníhodného lumpa se sklonem k užvaněnému chvastounství. Pýcha by pak byla dětinstvím.
Z podlahy vycházelo mumlání, vše, co ze slov činila vzdálenost a izolace stěn. To mumlání ji přitahovalo, přitahovalo ji fyzicky – bylo odpovědí na její otázky.
Setřásla trepky a velice pomaloučku sestupovala stupeň po stupni předním schodištěm. Shrnula a přitáhla si sukně, aby nešustily, a potmě se plížila k místu, kde seděli a hovořili – dva naprosto cizí lidé.
Po stranách závěsu a pod ním pronikalo žluté světlo, na podlaze předsíně tvořilo bledé pokřivené U. Slyšela Guye.
„…ne tam. Obrátili jsme ostrov naruby od Kalawewa až po Dambullu a nic z toho. Říkal jsem ti, že to byl podfuk. Kdepak by Angláni nechali ležet tolik cukru rovnou pod jejich nosy!“
„Dahl – řekl, – že – to – tam – bylo.“
Doucasův hlas byl jemný onou trpělivou jemností člověka, jehož trpělivost je takřka u konce.
Margaret se připlížila k veřejím a nakoukla kolem závěsu. V mezeře se objevili dva muži, mezi nimi stůl. Doucasovo rameno v kabátě natočené k ní. Seděl vzpřímen, ruce na otylých stehnech, profil ochablý. Guyova předloktí spočívala na stole. Nakláněl se nad ně, na čele a krku mu vystoupily žíly, menší a živější okolo zelené černi očí. Sklenka před ním byla prázdná, Doucasova stále plná až po okraj.
„K čertu, mně nezajímá, co Dahl řekl!“ Guyův hlas byl hrubý, ale jaksi se minul účinkem. „Říkám ti, že to tam nebylo.“
Doucas se usmál. Rty obnažily bílé zuby a zase je pokryly do neskladné grimasy bez stopy po veselí.
„Z Cejlonu – ses – však – vrátil – o – nic – chudší – než’s – tam – šel.“
Guy si olízl rty. Shlížel dolů na pihovaté paže na stole. Zvedl pohled k Řekovi.
„To se mejlíš. Přines jsem odtamtud patnáct tisíc – jen tak pro zajímavost… i když ti po tom nic není,“ řekl, a nato jeho výroku odňal na důvěryhodností, oslabil jej dodatkem: „Udělal jsem, co by udělal každej – s tvou hrou to nemělo nic společnýho. Bylo to pozdějc, až tvůj plán vybuchl.“
„Dovoluji – si – o tom – pochybovat.“
Tichá, vzdechy obalená slova v sobě skrývala hrozbu, nevyrovnalo se jí žádné Ty lžeš!
Guyova ramena se napjala, v žilách zatepala krev. Oči rudě plály na tmavou zrnitou masku protivníka, až se zatajený dech v jejích prsou změnil v agónii.
Oheň v očích pohasl, sklopil je a podmračeně civěl na jeho ruce, na bílé kulaté pahrbky kloubů.
„Jak je libo, brácho,“ zamumlal nezřetelně.
Margaret zakolísala, pudově se zachytila závěsu. Její tělo byla studená mokrá schrána okolo prázdnoty, kterou dodnes – než se v ní probudily pochyby – plnila pýcha nashromážděná za osm let. Tváře jí smáčely slzy, slzy nad její ceněnou hrdostí, která se rozpadala v nic.
„Maříme – čas. Dahl – řekl – půl – miliónu – rupií. Bezpochyby to – bylo – míň. Ale – polovina – té – sumy – by – tam – určitě – byla.“ Vycpávka dechu před a za každým slovem se neměnným opakováním stala čímsi naprosto nepřirozeným. Každé slovo ztrácelo souvislost s ostatními, viselo v ovzduší pokoje jak výhružný symbol. „Můj – podíl – činí – řekněme – sedmdesát – pět – tisíc – dolarů. S – tím – se – spokojím.“
Guy od bílých kotníků nevzhlédl. Vzdorně odsekl: „Kde bych je vzal?“
Řek pohnul rameny o zlomek palce. Protože seděl jako socha, jeho lehké gesto se stalo důrazným pokrčením.
„Dáš – mi – co – mi – náleží. Jestli – nechceš – aby – britský – konzul – obdržel – zprávu – o někom – kdo – byl – donedávna – Tomem – Berklym.“
Guyova židle se překotila. Vrhl se přes stůl.
Margaret si dlaní zakryla ústa, aby v hrdle potlačila výkřik.
Řekova pravice zablýskla rubíny před Guyovým obličejem. V levé ruce se odnikud objevila pistole.
„Sedni – si – příteli.“
Guy visící přes stůl se náhle zdál menší. Na moment tam visel.
Potom zabručel, svezl se dolů, zdvihl židli a usedl. Hruď se mu vzedmula, zvolna vydechl.
„Poslyš, Doucasi,“ pravil s naléhavou vážností. „Ty se fakt mejlíš. Zbylo mně nějakejch deset tisíc. Vydělal jsem si je sám, ale jestli myslíš, že tě chci odkopnout, udělám to, co je správný. Můžeš z ty sumy dostat půlku.“
Margaret přestala plakat. Sebelítost přešla v nenávist ke dvěma mužům, kteří seděli v její jídelně a její hrdost ponížili na bláznovství. Stále se ještě chvěla, teď ale zlostí a opovržením k chvástavému rudému vlkovi, jenž se navzdory výhrůžkám pokoušel protivníka uplatit. Zmocnil se jí takový odpor, že jím zahrnula i Doucase. Toužila vejít, aby jim jej mohla ukázat. Od impulzu k činu však bylo daleko. Nebyla z jejich světa.
V jejím světě kdysi převládala hrdost…
„Pět – tisíc – je – nic. Vydal – jsem – dvacet – tisíc – rupií – abych – ti – Cejlon – připravil.“
Margaretina bezmocnost se obrátila v pocit viny. Hořká chuť opovržení ji přiměla k pokusu Guye ospravedlnit a znovu v sobě vybudovat alespoň kousíček bývalé pýchy. Co vlastně věděla o jeho světě? Kde byla měřítka, podle nichž by vypočítala, za co stojí? Co víc mohl Guy učinit, když na něj mířila pistole?
Marnost otázek kladených proti sobě samé ji popudila. Holou pravdou bylo, že v Guyovi nikdy neviděla obyčejného člověka, povýšila si ho na piedestal, na bájného tvora. Nestydět se za něj bylo chabou náhradou za zbožňující obdiv. I když samu sebe přesvědčí, že není zbabělec, zanechá to v ní prázdné místo, jež dříve překypovalo radostí nad jeho smělou nezdolnou povahou.
Za závěsem se přes stůl dohadovali dva muži.
Škvírou vedle veřejí upírala palčivý pohled na tlouštíka, na jeho pistoli, zacílenou nad stolem – na brunátného Guye, který předstíral, že zbraň nevidí.
Zvedl se v ní vztek, bezbranná nemohoucí zuřivost. Přece tu nebude jen tak přihlížet! Vypínač byl u dveří… Doucas a Guy byli do sebe zabraní…
Její ruka se hnula dřív než se v mysli zformoval motiv. Stávající situace byla nesnesitelná – tma ji snad změní. Ruka vklouzla mezi látku a veřej, ohnula se stranou jako by měla dar vidu, prst stiskl knoflík.
Hřmící čerň prošlehl tenký bronzový plamen. Guy zvířecky zavyl. Na podlahu třeskla židle. Nohy šoupaly, dupaly. Vrčení, supění, vzdechy –
Muži ukrytí nocí a to, co dělali, se pro Margaret poprvé stalo realitou, fyzickou skutečností. Už nebyli figurkami, jejichž substance spočívala v tom, co učinili z její hrdosti. Guy, její manžel, může být zmrzačen, zabit… stejně tak Doucas. Mohou zemřít – jeden z nich nebo oba – kvůli ženské ješitnosti. Žena, ona sama, je vrhla do náruče smrti, aby si nemusela přiznat, že je provdaná za méně než za obra.
Protáhla se do jídelny a vzlykajíc hledala vypínač, který se jí před momentem tak ochotně nabízel. Dlaněmi hmatala po stěně, která se otřásla, když do ní narazila těla. Vedle ní pleskl úd o úd. Chodidla šoupala s drsným oddechováním. Guy zaklel. Prsty jí jezdily sem a tam po tapetě, ze které nic nevyčnívalo, žádný hrbolek.
Šoupání nohou ustalo. Guyovo klení ztichlo uprostřed slabiky. V místnosti se ozvalo jakési předení, klokotání, pohlcující každý jiný zvuk, dodávající temnotě drtivou tíhu, nutící poplašené prsty ženy k větší rychlosti.
Pravá ruka se dotkla zárubně. Držela ji tam, tiskla ji tam, až se jí dřevěná hrana zařízla do dlaně, svírala ji při zdivočelém ohledávání stěny. Vypínač musel být někde ve výši jejího ramene, pomyslila si zoufale.
„Přímo ve výšce ramene,“ sípala rozčilením, se snahou, aby se slyšela přes předivé bublání. S ramenem na veřejích sunula obě dlaně po zdi.
Klokotavý zvuk umlkl, zanechávaje za sebou skličující ticho, tišinu úděsné prázdnoty.
Pod dlaní ucítila chladný kov. Prst našel knoflík, příliš dychtivě po něm hmátl a sklouzl. Přitiskla na něj celou ruku. Lustr se rozsvítil. Opřela se zády o stěnu.
Guy seděl obkročmo na Doucasovi, držel mu hlavu nad podlahou a jeho silné ruce zakrývaly Řekův bílý límeček. Doucasův jazyk byl namodralým přívěskem fialových úst. Oči mu vystupovaly z důlků. Konec červené hedvábné vázanky mu visel přes botu.
Oslněný Guy mrkal směrem k ženě.
„Chytrá holka,“ pochválil ji. „Tenhle Řek nebyl žádný dítě, po kterým se dalo skočit za světla.“
Levou stranu obličeje měl zalitou krví. Hledala únik z toho, co se stalo, ve starosti o to, co je.
„Jsi zraněný.“
Uvolnil ruku z Řekova hrdla a přejel si po tváři. Zbarvila se do ruda. Doucasova hlava uhodila do podlahy. Tupě to zadunělo.
„Není to hluboká rána,“ řekl. „Aspoň potvrdí, že šlo o sebeobranu.“ Vstal.
Výrok ji přiměl pohlédnout na muže na zemi. Rychle se odvrátila.
„Je –?“
„Načisto mrtvej,“ ujistil ji. Hlas měl lehký, mírně podbarvený zadostiučiněním.
Tiskla se ke stěně, zírajíc na něj v hrůze, do hloubi duše otřesená svým podílem na vraždě, šokovaná Guyovou běžci tnou brutalitou. Guy to tak nevnímal. Zamyšleně se díval na mrtvého ‚kámoše‘.
„Neříkal jsem mu, že jestli mě naštve, dám mu za vyučenou? To samý jsem mu řek na Maltě někdy před pěti rokama.“
Mírně do Doucase šťouchl botou. Margaret se schoulila, měla pocit, že se pozvrací.
Guy ho zadumaně pošťuchoval, oči nepřítomné, zahleděné do minulosti – na událost, k níž došlo před pěti lety v místě, které pro ni bylo jen jménem na mapě, nějak spojeným s maltézskými rytíři. Po tváři mu stékal pramínek krve, na bradě na moment visel v bobtnajících kapkách, než se utrhly a spadly dolů na kabát mrtvého.
Postrkující chodidlo přerušilo svoji strašlivou hru. Guyovy oči se zaleskly, zezelenaly, kostnatý obličej se dychtivě rozzářil.
„Kriste! Tendle chlap dostal dole v La Paz koncesi na perly. Jestli tam budu dřív než zpráva o jeho smrti, můžu – Co je? Co se děje?“
Zíral na ni, vzrušení mu z tváří vymazal nechápavý zmatek.
Margaretiny oči bloudily po jídelně – po překoceném stole, po zdech, po podlaze. Nedokázala k němu vzhlédnout, spatřit, co bylo v jeho zraku. Kdyby náhle porozuměl – nevydržela tam však stát, dívat se na něj a čekat, až se mu ta věc v jejích očích propálí do vědomí.
Snažila se tu věc odstranit z tónu hlasu.
„Pojď, než zavoláme policii, ošetřím ti tu ránu.“