MRTVÉ ČÍNSKÉ ŽENY

Dead Yellow Women, Nov 1925

 

 

Když jsem na zavolání šéfa vstoupil do jeho pracovny, seděla vzpřímeně a nehybně na židli – vysoká, asi pětadvacetiletá, širokoramenná s mohutným hrudníkem, v šedém kabátu pánského střihu. Asijský původ prozrazoval jen lesk krátkých černých vlasů, bledě žlutá nenapudrovaná pleť a linka horního víčka na vnějším rohu očí, zčásti ukrytá za tmavými obroučkami brýlí. Ale oči neměla šikmé, nos byl téměř orlí a brada mohutnější, než obvykle Mongolové mívají. Od nízkých podpatků světle hnědých střevíců až k měkkému plstěnému klobouku to byla moderní Američanka čínského původu.

Věděl jsem, kdo to je, ještě než nás šéf představil. Noviny v San Francisku byly už pár dní plné zpráv o tom, co se stalo v jejím domě. Přinášely fotografie, nákresy, rozhovory, úvodníky a více či méně odborné názory podložené různými zdroji. Vracely se až do roku 1912 a připomínaly houževnatý boj místních Číňanů – většinou z Fukienu a Kvantunu, kde působí demokratické názory a nenávist k Mandžuům – proti příchodu jejího otce do Spojených států, kam upláchl, když vzala za své mandžuská nadvláda. Noviny připomínaly vzrušení v Chinatownu, když bylo Šan Fangovi povoleno vylodění, jaké urážející plakáty se vylepovaly a jaké nepohostinné přijeti se připravovalo.

Ale Šan Fang na Kantonce vyzrál. V Chinatownu ho nikdy nespatřili. Odešel se svou dcerou a se svým zlatem, pravděpodobně nahromaděným zisky za celoživotní tyranskou vládu v provincii, do oblastí Mateo, kde postavil nad Pacifikem palác, jak to nazývaly noviny. Tam žil a zemřel tak, jak se slušelo na Tajena a milionáře.

Tolik otec. Pokud se týká jeho dcery – té mladé ženy, která si mne chladně měřila, když jsem si sedl naproti ní – bylo jí deset a říkali jí Aj Ho, když ji otec jako malou čínskou holčičku přivezl do Kalifornie. Zůstaly jí jmenované asijské rysy a peníze po otci. Její jméno bylo přeloženo do angličtiny jako Leknín, tedy Vodní lilie, a to dalo později Lillian. Jako Lillian Shan vystudovala na jedné univerzitě na východě Států, získala několik titulů, vyhrála v jednom tenisovém turnaji v roce 1919 a napsala a publikovala knihu o podstatě a významu fetišů, ať už to je či znamená cokoli.

Od otcovy smrti roku 1921 žila v domě na pobřeží sama se čtyřmi čínskými sloužícími, tam napsala svou první knihu a teď pracovala na další. Před několik týdny byla vyvedena z míry – tak to řekla – a ocitla se ve slepé uličce ve své práci. Pak zjistila, že v jedné pařížské knihovně existuje starý kabalistický rukopis, který, jak věřila, vyřeší její problém. Sbalila pár věcí a za doprovodu služebné, Číňanky jménem Wang Ma, odjela vlakem do New Yorku. V domě zůstalo ostatní služebnictvo. Rozhodnutí odcestovat do Francie a podívat se na rukopis bylo záležitostí jednoho rána a než se ten den setmělo, byla už ve vlaku.

Ve vlaku mezi Chicagem a New Yorkem ji najednou napadlo řešení problému, který ji tak dlouho trápil. V New Yorku nezůstala ani přes noc, hned se obrátila a vracela se do San Franciska. Pokoušela se volat šoférovi, že se vrací, aby pro ni přijel. Ale telefon nikdo nebral. Odjela tedy se služkou taxíkem. U domu zazvonila, ale nic se nedělo.

Když začala odemykat, dveře se náhle otevřely a za nimi stál jakýsi mladý Číňan, jí neznámý. Odmítl ji pustit dovnitř, dokud mu neřekla, kdo je. Zamumlal cosi nesrozumitelného a pustil obě ženy do haly. Tam je někdo chytil a zaroloval do nějakých závěsů.

Po dvou hodinách se jí podařilo vyprostit se ze záclon. Byla v komoře ve druhém poschodí, kam se ukládalo prádlo. Rozsvítila a dala se do rozbalování své služebné. Ale brzy toho nechala. Wang Ma byla mrtvá. Provaz kolem krku jí utáhli příliš těsně.

Lillian Shan vyšla z komory do prázdného domu a zatelefonovala šerifovi do Redwood City. Dostavili se dva šerifovi zástupci, porozhlédli se po domě a objevili další mrtvolu, další uškrcenou Číňanku, pohřbenou ve sklepě. Ta byla zřejmě mrtvá už týden, možná o něco víc. Vlhkost půdy ve sklepě způsobila, že přesnější určení času nebylo možné. Lillian Shan ji identifikovala jako další ze služebnictva, kuchařku Wan Lan.

Zbývající služebnictvo, Hu Lun a Jin Hung, zmizelo. Ze zařízení v hodnotě několika set tisíc dolarů, kterým starý Šan Fang dům vybavil, nezmizel ani nepatrný kousek. Žádné stopy zápasu, všechno bylo v pořádku. Nejbližší dům byl asi dva kilometry daleko. Sousedi nic neviděli, ničeho si nevšimli.

Tak zněla zpráva, kterou přinesly noviny, a tak ji taky vzpřímeně sedící dívka vyprávěla mému šéfovi a mně s věcnou střízlivostí a přesnými slovy, jako by je měla napsaná.

„Nejsem vůbec spokojená, jak laxně policie v San Mateu postupuje při hledání vraha či vrahů,“ uzavřela. „Chci najmout lidi z vaší agentury.“

Šéf poklepal na stůl špičkou své nepostradatelné dlouhé žluté tužky a kývl na mne.

„Máte na vraždy nějaký svůj vlastní pohled, slečno Shan?“ zeptal jsem se.

„Nemám.“

„Co víte o služebnictvu – o těch chybějících i o těch mrtvých?“

„Vím o nich opravdu málo, skoro nic,“ řekla a neprojevila příliš mnoho zájmu. „Wang Ma přišla do domu jako poslední a byla u mne skoro sedm let. Najímal je všechny můj otec a předpokládám, že o nich něco věděl.“

„Nevíte ani, odkud přišli? Jestli mají příbuzné? Přátele? Co dělali, když nebyli ve službě?“

„Nevím. Nepletla jsem se do jejich života.“

„Jak vypadají ti, kteří zmizeli?“

„Hu Sun je starý, hubený a ohnutý a má úplně bílé vlasy. Pracoval v domě. Jin Hung, můj šofér a zahradník, je mladší, asi třicet let. Malý i na Kantonce, ale rozložitý. Kdysi měl zlomený nos a nesrostl mu dobře – je hodně plochý a výrazně křivý.“

„Myslíte si, že tito dva nebo jeden z nich, zabili ty ženy?“

„To si nemyslím.“

„Jak vypadal ten neznámý Číňan, který vás pouštěl do domu?“

„Velmi štíhlý a nebylo mu víc než dvacet nebo jednadvacet. V předních zubech měl velké zlaté plomby. Myslím, že měl velmi tmavou pleť.“

„Můžete mi ještě upřesnit, proč jste nespokojená s tím, co dělá policie, slečno?“

„Předně se mi nezdají kompetentní. Aspoň ti, které jsem viděla, mě rozhodně neoslnili bystrostí.“

„A za druhé?“

„Opravdu je nutné, abych tu objasňovala celý mentální proces, který mě k takovému názoru přivedl?“

„Je to nutné.“

Podívala se na starého pána, který se na ni usmíval svým zdvořilým neutrálním úsměvem – to byla jeho maska a z té jste nevyčetli vůbec nic.

Dívka chvíli mlčky supěla. Pak řekla: „Myslím, že nehledají na patřičných místech. Tráví většinu času v okolí domu. Je absurdní si myslet, že se vrazi budou vracet.“

V duchu jsem si její slova přebral.

„Slečno, nemyslíte, že policie podezírá vás?“ zeptal jsem se.

Její tmavé oči za brýlemi se zableskly a pokud to bylo možné, narovnala se ještě víc.

„To je absurdní!“

„Ale o to nejde!“ snažil jsem se, aby pochopila. „Podezírají?“

„Já nejsem schopna uhádnout, co si policie myslí,“ odpověděla. „Vy mě taky podezíráte?“

„Nevím o tom všem nic víc než to, co jsem četl v novinách a co jste mi právě řekla vy. Abych mohl vůbec někoho podezírat, potřebuji mít víc informací. Ale pochopil bych, že mají šerifovi lidé trochu pochybností. Vy jste odjela ve spěchu. Na to, proč jste odjela a proč jste se tak rychle vrátila, mají jen vaše slovo. A to je všechno. Ta žena, kterou našli ve sklepě, mohla být zabita, než jste odjela, i po tom, co jste odjela. Wang Ma, která mohla něco říct, je mrtvá. Ostatní dva sloužící jsou nezvěstní. Nikdo nic neukradl. Spousta věcí, které šerifovi mohou ukazovat na vás.“

„Vy mě podezíráte?“ zeptala se ještě jednou.

„Ne,“ odpověděl jsem podle pravdy. „Ale to nic nedokazuje.“

Pak se obrátila zvednutím hlavy na šéfa, jako by mluvila přese mne.

„Jste ochoten tu věc převzít?“

„Velice rádi uděláme, co bude v našich silách,“ odpověděl jí. A pak, když domluvili podrobnosti a ona vyplnila šek, oznámil mi: „Vezmeš si to na starost. Vyber si z chlapců, koho budeš potřebovat.“

„Nejdřív chci vidět ten dům a pořádně si to tam prohlédnout,“ přikývl jsem.

Lillian Shan si schovala šekovou knížku.

„Dobře. Vracím se teď domů, můžete jet se mnou.“

Byla to poklidná jízda. Ani ona ani já jsme se nenamáhali žádnou konverzací. Nějak příliš jsme si s mojí klientkou nepadli do oka. Řídila dobře.

 

Dům byl velký, z hnědého kamene, situovaný uprostřed drnovitých luk. Na třech stranách byl do výše obklopen živým plotem, čtvrtou stranu domu ohraničoval oceán – tam, kde se zařezával do pevniny mezi dvěma skalami.

Uvnitř byl dům plný závěsů, předložek, obrazů atd. – směs amerických, evropských a asijských věcí. Nebyl jsem tam dlouho. Mrkl jsem se do komory s prádlem, na dosud odkrytý hrob ve sklepě a na bledou objemnou Dánku, která se zatím starala o dům, než Lillian Shan sežene služebnictvo. Pak jsem šel ven. Pár minut jsem chodil po trávnících, nakoukl do garáže, kde stála další dvě auta kromě toho, kterým jsme přijeli, a pak jsem se vypravil za sousedy, abych s nimi strávil zbytek odpůldne. Nikdo z nich nic nevěděl. Za šerifovými lidmi jsem nešel, protože jsme byli na protilehlých stranách hřiště.

Když se stmívalo, byl jsem zpátky ve městě a v činžovním domě, kde jsem kdysi bydlel, první rok svého pobytu v San Francisku. Našel jsem mládence, kterého jsem hledal, v jeho kumbálku. Zrovna si oblékal červenou hedvábnou košili, vskutku něco apartního! Byl to Cipriano, usměvavý Filipínec, který měl přes den službu u vchodu do domu. Večer ho člověk většinou našel – jako konečně všechny Filipínce v San Francisku – v Kearny Street hned vedle Chinatovnu, ovšem kromě večerů, které trávil v čínských hernách, kde nechával své peníze žlutým bratrům.

Jednou jsem mu napůl v žertu slíbil, že mu dám možnost zahrát si na detektivního čmuchala, když se něco naskytne. Tak mě napadlo, že bych ho teď mohl využít.

„Pojďte dál, pane,“ pozval mne.

Přitáhl mi z rohu židli a s úsměvem se uklonil. Ať už se Španělé provinili na lidech, kterým vládli, jakkoli, v každém případě je naučili zdvořilosti.

„Tak co je nového v Chinatownu?“ zeptal jsem se, zatímco on pokračoval v oblékání.

Uštědřil mi úsměv, který odhalil jeho bílé zuby: „Včera jsem vyhrál jedenáct dolarů.“

„A teď jim to poneseš zpátky, co?“

„Ne všechno, pane. Pět dal za tuhle tady košili.“

„Tak to už je něco!“ pochválil jsem ho za moudrý nápad investovat část pochybných zisků. „A co je tam jinak nového?“

„Nic neobvyklého, pane. Chcete něco zjistit?“

„Chci. Neslyšels někoho mluvit o vraždách z minulého týdne? Ty dvě zabité čínské ženy?“

„Ne, pane. Čínský kluk nemluví moc o takových věcech. Ne jako my Američani. Četl o tom v novinách, ale nic neslyšel.“

„Je teď v Chinatownu hodně cizinců?“

„Tam jsou pořád cizinci, pane. Ale možná pár nových čínských kluků tam je. Ale možná taky ne. Nevím.“

„A chtěl bys pro mne udělat maličkost?“

„Ano, pane! Ano, pane! Ano, pane!“ Ve skutečnosti to opakoval víckrát, ale toto vám dá správnou představu. Když to říkal, klečel na kolenou a zpod postele vytahoval kufr. A z kufru vzal pár boxerů a lesklý revolver.

„Počkej,“ vykřikl jsem. „Chci jen, abys něco zjistil. Nechci, aby ses s někým za mě pral.“

„Já se nebudu prát,“ ujistil mě a cpal si zbraně do kapes kalhot. „Jen si je vezmu – můžu je potřebovat.“

„Tak se podívej. Dva sluhové z toho domu zmizeli.“ Popsal jsem mu Jin Hunga a Hu Luna. „Potřebuju je najít. A chci zjistit, co lidi v Chinatownu o těch vraždách vědí. Potřebuju vědět, kdo jsou přátelé a příbuzní těch mrtvých žen, odkud jsou a totéž o zmizelých mužích. A taky chci vědět o těch neznámých Číňanech, kde se pohybují, kde přespávají, co chtějí dělat.

Nemusíš se snažit to všechno zjistit za jednu noc. Bude prima, když do týdne zjistíš aspoň něco. Tady máš dvacet dolarů. Máš pět za jednu noc. To ostatní ti může pomoct něco zjistit. Buď opatrný a nenasazuj zbytečně krk tam, kde by to mohlo být nebezpečné. Chovej se klidně a rozhlížej se, jestli bys pro mě něco neobjevil. Zítra se zastavím.“

Od Cipriana jsem šel do úřadu. Všichni byli pryč, až na Fiskeho, noční službu, který tvrdil, že se v noci na pár minut zastaví šéf.

Kouřil jsem, tvářil jsem se, jako že poslouchám Fiskeho líčení všech vtipností z programu v Orfeu předchozího večera, a dumal jsem o své práci. V Chinatownu mě příliš dobře znali, takže sám bych tam v tichosti nezjistil nic. Nebyl jsem si jist, jestli tam Cipriano bude něco platný. Potřeboval jsem někoho, kdo by tam byl dobře zapsaný.

Jak jsem tak uvažoval, přišel mi na mysl Dummy Uhl. Uhl se dříve živil tím, že předstíral hluchoněmého, ale přišel o živnost. Ještě před pěti lety se cítil na vrcholu světa. Každý den, kdy jeho smutná tvář, balíček špendlíků a cedulka Jsem hluchý a němý mu na jeho obvyklé trase mezi úředními budovami nevydělaly dvacet dolarů, takový den byl nanicovatý. Jeho největším doporučením byla schopnost stát s kamennou tváří, když mu nedůvěřivci zaječeli do ucha nebo za ním začali znenadání dělat rámus. Když byl Dummy ve formě, mohli jste mu u ucha střílet z pistole a on ani nemrkl. Ale příliš mnoho heroinu mu zničilo nervy natolik, že vyskočil jako pominutý při sebemenším zašustění. Odložil špendlíky i ceduličku – zničený člověk.

Od té doby dělal poslíčka každému, kdo ho ocenil na výši jeho nutné denní dávky. Spával kdesi v Chinatownu a nepotrpěl si příliš na nějaké zásady. Před šesti měsíci jsem ho využil na sehnání informací ohledně nějakých rozmlácených oken. Rozhodl jsem se, že to s ním zase zkusím.

Zavolal jsem Loopovi Pigattimu do jeho lokálu na Pacific Street, kde Chinatown končí a začíná latinská čtvrť. Loop je ostřílený občan, který náležitým způsobem vede svůj podnik a do ničeho se neplete. Takže jeho zapadák vzkvétá. Loop váží každému stejně. Kasař, práskač, detektiv či plantážní dělník, všem se u Loopa dostane stejného zacházení. A můžete si být jisti, že ať Loopovi svěříte cokoli, nikdy to nedá dál, pokud to ovšem není něco, co by způsobilo újmu jeho zapadáku. A cokoli řekne on vám, to platí, na to můžete vzít jed.

Zvedl telefon sám. „Můžete mi sehnat Dummyho Uhla?“ zeptal jsem se ho, hned jak jsem řekl své jméno.

„Snad jo.“

„Díky. Potřeboval bych s ním mluvit dnes večer.“

„Ale nechystáte na něj něco nekalýho?“

„Ne, Loope, nic takového. Potřebuji jen, aby mi něco sehnal.“

„Jo. Kam ho mám poslat?“

„Pošlete ho ke mně domů. Budu na něj čekat.“

„Jestli se objeví,“ slíbil Loop a zavěsil.

Nechal jsem šéfovi vzkaz u Fiskeho, aby mi zavolal, až se objeví, a šel jsem k sobě čekat na Uhla.

Přišel něco po desáté – malý, zavalitý, těstovitého obličeje, asi čtyřicet let, vlasy barvy myší srsti, tu a tam žlutě bílý pramen.

„Prej pro mě něco máte, povídal Loop.“

„Ano,“ řekl jsem, ukázal jsem mu na židli a zavřel jsem dveře. „Kupuji zprávy.“

Žmoulal klobouk, chtěl plivnout na podlahu, rozmyslel si to, olízl si rty a podíval se na mne.

„Jaký zprávy. Dyť já nic nevím.“

Bylo to divné: Dummyho žlutavé oči měly mít panenky jako špendlíkové hlavičky, jak se sluší na narkomana závislého na heroinu. Ale neměly. Byly normální. To neznamená, že toho nechal. Ale nakapal si do očí beladonu, aby se panenky rozšířily na správnou velikost. Divné na tom bylo to, proč to udělal. Obvykle si na svém vzhledu tolik nezakládal.

„Slyšel jste o těch zabitých Číňankách na pobřeží, minulý týden?“ zeptal jsem se ho.

„Ne.“

„Takže,“ pokračoval jsem, aniž jsem vzal na vědomí jeho zápornou odpověď, „sháním dva žluté muže, co vzali roha – Hu Lun a Jin Hung. Nevíte o nich něco?“

„Ne.“

„Když mi jednoho z nich najdete, máte v kapse pár stovek. Další dvě stovky, když zjistíte něco o tom, kdo zabil ty ženské. A další, když objevíte štíhlého čínského mladíka se zlatými zuby, který otevřel dveře té dívce Shan a její služce.“

„Já vo těch věcech vůbec nic nevím,“ rozhovořil se.

Ale řekl to automaticky, protože v duchu sčítal stovky, kterými jsem mu zamával před duševním zrakem. Měl jsem dojem, že jeho zfetovaný mozek vytáhl výsledek až někam do tisíců. Vyskočil.

„Tak já teda uvidim. Moh byste mi dát stovku jako zálohu?“

S tím jsem nemohl souhlasit. „Dostanete při dodání.“

K tomuto bodu se mezi námi rozvinula diskuse, ale nakonec s bručením a vrčením odešel shánět zprávy.

Vrátil jsem se do úřadu. Šéf se ještě neukázal. Dorazil teprve před půlnocí.

„Používám zase Dummyho Uhla,“ informoval jsem ho, „a nasadil jsem tam i jednoho filipínského kluka. Mám ještě další nápad, ale neznám nikoho, kdo by ho provedl. Myslel jsem si, že bychom mohli nezvěstnému šoférovi a nezvěstnému domovnímu správci nabídnout práci v nějakém odlehlém místě, třeba severně odtud – snad by na to skočili. Neznáte někoho, kdo by to pro nás udělal?“

„Jak si to přesně představujete?“

„Musí to být někdo, kdo má dům na venkově, čím dál odtud, tím líp, a čím víc o samotě, tím líp. Zavolali by jedné z těch čínských agentur, co zprostředkovávají práci, a řekli by, že potřebují tři sloužící – kuchaře, správce domu a šoféra. Aby to tak nevypadalo, zajistíme toho kuchaře. Ale na tom druhém konci to musí klapnout. A jestli tak naše ptáčky chytíme, musíme jim ponechat čas. Takže ten, kdo by to pro nás podstoupil, musí mít služebnictvo a musí rozhlásit ve svém sousedství, že odcházejí, a to služebnictvo do toho musí být zasvěceno. A my musíme pár dní počkat, aby naši přátelé tady měli čas si to rozmyslet. Myslím, že bychom měli použít zprostředkovatelnu Fonga Jika na Washington Street.

Ten dotyčný by pak zítra ráno Fongu Jikovi zavolal a ohlásil by se mu na čtvrtek ráno, kdy by se podíval na zájemce. Dneska je pondělí, to bychom měli dost času. Náš pomocník by přišel do zprostředkovatelny ve čtvrtek v deset ráno. Slečna Shan a já přijedeme taxíkem o deset minut později, až bude náš přítel hovořit se žadateli. Já vylezu z taxíku, vejdu a popadnu každého, kdo bude vypadat jako jeden z našich nezvěstných. Slečna Shan pak vejde minutu či dvě po mně a zkontroluje to, abychom nezajistili omylem někoho jiného.“

Šéf kýval souhlasně hlavou.

„Dobře,“ vyjádřil se. „To bych asi mohl zařídit. Ráno vám dám vědět.“

Šel jsem domů spát. To byl konec prvního dne.

 

V úterý v devět ráno jsem mluvil s Ciprianem v hale činžáku, kde pracoval. Oči měl jako černé kaňky na bílém talíři. A že prý asi něco má.

„Ano, pane, ve městě jsou cizí Číňani, aspoň pár jich je. Spí v jednom domě na Waverly Place, na západní straně, čtvrtý dům od domu Jaira Kuana, kde někdy hraju kostky. A jsou další, mluvím s jedním bílým mužem, co ví, že to jsou nájemní zabijáci z Portlandu, Eureky a ze Sacramenta. Jsou to muži Hip Sing, začíná válka tongu, brzy možná.“

„A tobě připadají jako zabijáci?“

Cipriano se poškrabal na hlavě: „Ne, pane, možná nejsou. Ale některý chlápek dovede střílet a nevypadá na to. Ten člověk říká jsou to muži Hip Sing.“

„Kdo je ten bílý člověk?“

„Neznám jméno, ale žije tam. Malý, narkoman.“

„Šedivé vlasy, žlutavé oči?“

„Ano, pane.“

To by měl být podle všeho Dummy Uhl. Jeden z mých mužů tahá rozumy z druhého mého muže. Ale stejně se mi ta povídačka o tongu moc nezdála. Někdy se věci popletou a li lidé pak pykají za zločin spáchaný někým jiným. Většina hromadného zabíjení v Chinatownu je výsledkem rodinných či klanových nesvárů, takových, jaké iniciovali „Čtyři bratři“.

„Víš něco o tom domě, kde myslíš, že žijí ti cizinci?“

„Ne, pane. Ale možná byste tamtudy prošel do domu Čchan-li-Čchinga na protější straně ulice – Spofford Alley.“

„Tak? A kdo je to ten Čchan-li-Čching?“

„To nevím, pane. Ale bydlí tam. Nikdo ho nevidí, ale všichni Číňani o něm říkají velký člověk.“

„A jeho dům je ve Spofford Alley?“

„Ano, pane. Červené dveře a červené schody. Snadno to najdete. Ale radši si nehrajte s Čchan-li-Čchingem!“

Nebylo mi jasné, jestli je to rada, nebo je to Ciprianova všeobecná poznámka.

„Velký pistolník, co?“ zkoušel jsem z něj dostat víc.

Ale můj Filipínec vskutku o Čchan-li-Čchingovi nic nevěděl. Svůj názor na velkého čínského bose opíral jen o to, jak se o něm ostatní Číňani zmiňovali.

„Zjistils něco o těch dvou nezvěstných?“ zeptal jsem se, jakmile jsem si udělal závěr k bodu jedna.

„Ne, pane, ale zjistím, uvidíte, že zjistím!“

Pochválil jsem ho za to, co zatím udělal, poradil jsem mu, aby se večer pokusil pátrat dál, a vrátil jsem se k sobě. Čekal jsem na Dummyho Uhla, který slíbil, že přijde v půl jedenácté. Nebylo ještě deset, když jsem dorazil, a proto jsem ještě zavolal do úřadu. Šéf mi sdělil, že Dick Foley, náš vynikající odborník na sledování osob, nemá momentálně nic na práci, a tak jsem si ho půjčil. Potom jsem si připravil zbraň, sedl jsem si a čekal.

Zazvonil v jedenáct. Strašně se kabonil.

„Jo, tak nevím, co si z toho vzít, kámo,“ spustil důležitě nad cigaretou, kterou si balil. „Něco se tam vodehrává, tak to je fakt. Není tam klid vod tý doby, co Japončíci začali skupovávat čínský krámy, a hádám, že to s tím může souviset. Ale žádný cizí činkové tam nejsou, ani jeden, ať visím! Podle čuchu bych řek, že vaši chlapi vodešli do Los Angeles, ale dneska se to dovím přesně. Vod činka, co mi shání fet. Bejt váma, tak se mrknu na lodě v San Pedro. Tam ty chlapi možná čenžujou papíry s čínskejma námořníkama, co tu chtěj zůstat.“

„A žádné cizince jste v městě neviděl?“

„Ani jednoho.“

„Dummy,“ oslovil jsem ho hořce. „Jste lhář a pitomec a já už to pochopil: vy jste v tom zabíjení namočený se svými kamarády a já vás zavřu do basy a vaše kámoše s vámi!“

Zvedl jsem zbraň, aby ji viděl, hezky blízko k jeho vyjevené šedivé tváři. „Nehněte se z místa, budu telefonovat.“

Volnou rukou jsem sahal po telefonu a očima jsem si Dummyho hlídal.

Ale chyba lávky! Zbraň byla moc blízko u něho. Vyrazil mi ji z ruky. Skočil jsem po něm.

Obrátil zbraň v prstech. Já po ní šel, ale jak jsem ji chytil, vyšla rána, hlaveň byla moc blízko místa, kde jsem nejtlustší. Pálilo to. Složil jsem se na podlahu se zbraní pevně v obou rukách. Dummy odcházel a dveře nechal za sebou otevřené.

S jednou rukou přitisknutou na břiše jsem došel k oknu a zamával na Dicka Foleyho stojícího na rohu. Pak jsem si v koupelně prohlížel ránu. I od slepé nábojnice to bolí, když to člověk dostane zblízka!

Tričko, košile i tepláková bunda byly zničené a na těle jsem byl zatraceně spálený. Namazal jsem to a zalepil náplastí s hojivým polštářkem, převlékl jsem se, nabil jsem zbraň a šel jsem do úřadu čekat na Dicka. Přeci jen to vypadalo, že jsem zabodoval já. Heroin neheroin, Dummy Uhl by mě byl nenapadl, kdyby moje dohady – podpořené tím, jak si dal práci, aby měl normální oči, a jak lhal, když tvrdil, že v Chinatownu nejsou žádní cizinci – netrefily do živého.

Dick se dostavil za chvíli.

„Docela dobrý!“ prohlásil hned při vstupu. Tenhle malý Kanaďan mluvil jako když lakomec posílá telegram. „Běžel k telefonu. Hotel Irvington. Budka – dostal jsem jen číslo. Mělo by stačit. Pak Chinatown. Do sklepa na západní straně Waverly Place. Nemohl jsem zůstat dlouho a prohledat. Riskantní, někdo mohl přijít. Dobrý?“

„Jo, prima. Podívejme se teď na to, co tu máme o Whistlerovi.“

Úředník nám našel jeho papíry v tlusté obálce, plné záznamů, výstřižků a dopisů. Životopis toho pána, jak jsme ho dali dohromady, byl následující:

Neil Conyers, alias Whistler, narozený ve Filadelfii na Whiskey Hill roku 1883. V devadesátém čtvrtém, když mu bylo jedenáct, zadržen policií ve Washingtonu, kam šel, aby se dal ke Coaxeyho armádě. Poslali ho domů. V devadesátém osmém uvězněn ve svém rodném městě za to, že pobodal jiného kluka v hádce při táboráku v předvečer voleb. Propuštěn do opatrovnictví rodičů. V roce 1901 ho filadelfská policie chytla znovu, tentokrát byl obviněn z toho, že vede první organizovaný gang zlodějů automobilů. Propuštěn bez soudu pro nedostatek důkazů. Ale státní návladní přišel v následném skandálu o úřad. Roku 1908 se Conyers objevuje na pobřeží Pacifiku v Seattlu, Portlandu, San Francisku a v Los Angeles ve společností bývalého trestance známého jako Duster Hughes. Hughese zastřelil následujícího roku muž, kterého podvedl při předstíraném obchodu s letadly. Conyerse zavřeli z téhož důvodu. Ale dva členové poroty nesouhlasili a Conyers byl propuštěn. V roce 1910 byl chycen při známém zátahu na lupiče, kteří se pokoušeli zbohatnout vykrádáním poštovních úřadů. Ale zase proti němu nebylo dost důkazů. Teprve v roce 1915 nad ním poprvé zákon vyhrál. Šel do San Quentinu za karetní podvod, kterého se dopustil na několika návštěvnících mezinárodní výstavy Panama-Pacifik. Odseděl si tři roky. A už v roce 1919 s Japoncem Hasegawou okradl japonskou kolonii v Seattlu o dvacet tisíc dolarů. Conyers tehdy vystupoval jako Američan, který měl během poslední války určitý úkol v japonské armádě. Měl padělanou medaili Řádu Vycházejícího slunce, kterou mu měl připnout sám císař. Když plán neuspěl, Hasegawova rodina nahradila ztrátu dvaceti tisíc dolarů a Conyers ze všeho vyšel se slušným ziskem a bez újmy na cti. Celá věc se ututlala. Conyers se vrátil do San Franciska, koupil hotel Irvington a už tu žil pět let, aniž by kdokoli mohl něco dodat k jeho zločinecké minulosti. Něco chystal, ale nikomu se nepodařilo zjistit, co by to mohlo být. K tomu, aby se někdy dostal detektiv jako host do jeho hotelu, nebyla šance. Ten podnik měl zřejmě stále obsazeno a byl tak nedostupný jako Klub Pacifické unie.

Takový byl tedy majitel hotelu, jemuž Dummy Uhl volal předtím, než zalezl do své díry v Chinatownu.

Conyerse jsem nikdy neviděl, Dick taky ne. V obálce bylo naštěstí pár fotografií. Měli jsme profil a en face pořízené policií tehdy, když ho chytli a obvinili, než šel do San Quentinu. A bylo tam skupinové foto: vyštafírovaný ve fraku s tou falešnou japonskou medailí na prsou a mezi půl tuctem Japonců ze Seattlu, které okradl. Byla to reportérská fotografie, pořízená v momentě, kdy je vedl na jatka.

Podle obrázků to byl statný chlap, vykrmený, velice sebevědomý, s masivní čtverhrannou bradou a vychytralýma očima.

Zeptal jsem se Dicka, jestli by ho poznal. „Určitě,“ odpověděl.

„Zkus si sehnat pokoj nebo byt někde v sousedství, abys odtamtud mohl hotel pozorovat. A třeba bude příležitost se na něj někdy pověsit.“

Strčil jsem fotky do kapsy, kdyby se někdy hodily, ostatní papíry jsem zase uložil do obálky a šel jsem za šéfem.

„Tak jsem zařídil to vystoupení ve zprostředkovatelně práce,“ ohlásil mi. „Muž jménem Frank Paul, majitel ranče za Martinezem, bude u Fong Jika v deset ve čtvrtek dopoledne a zahraje svou roli.“

„To je bezvadné! Já jdu teď navštívit Chinatown. Jestli o mně pár dní neuslyšíte, požádejte metaře, aby dávali bacha na to, co odklízejí.“

 

Chinatown v San Francisku vybíhá z nákupní části California Street a vede až k latinské čtvrti. Tvoří pruh široký dva bloky a dlouhý šest bloků. Před požárem tam žilo skoro dvacet pět tisíc Číňanů. Nemyslím, že by jich teď bylo méně.

Hlavní tepna toho pruhu je Grant Avenue. Téměř po celé její délce jsou pestré obchůdky a okázalé čínské restaurace, prosperující z turistů. Vychází z nich kvílení amerických jazzových skupin, které pohlcuje příležitostné ječení čínské flétny. Jdete-li dál, zjistíte, že ubývá pozlátka, ale ucítíte ten správný pach čínského koření, octa a sušených hub. A když z rušných ulic a atrakcí zabloudíte do postranních uliček a temných zákoutí, uvidíte – za předpokladu, že se vám nic nestane – zajímavé věci, které se vám vždycky nemusí líbit.

Já však nebloudil. Zahnul jsem z Grant Avenue na Clay Street. Šel jsem přímo k Spofford Alley a hledal dům s červenými schody a červenými dveřmi, který mi Cipriano označil jako dům Čchan-li-Čchinga. Jen na pár vteřin jsem zpomalil, abych si prohlédl Waverly Place. Filipínec tvrdil, že tam žijí ti cizí Číňané, a myslí si, že z jejich domu může vést chodba k Čchan-li-Čchingovi. A Dick Foley viděl, jak tam mizí Dummy Uhl.

Ale najisto jsem ten správný dům nemohl určit. Cipriano řekl, že to jsou čtyři vchody od herny Jaira Kuana, ale já netušil, kde herna je. Ten den bylo Waverly Place oázou klidu a míru. Nějaký tlustý Číňan rovnal ošatky se zeleninou před potravinářským krámkem. Asi půl tuctu malých Číňánků hrálo kuličky uprostřed silnice. Na druhé straně vycházel ze suterénu po šesti schodech světlovlasý mladík ve tvídovém obleku a za ním zavírala dveře čínská dívka s nalíčenou tváří. Kousek dál před redakcí nějakých čínských novin vykládal kdosi z nákladního auta obrovské role papíru. A ošuntělý průvodce cizinců odváděl čtyři turisty z chrámu Královny nebes.

Pokračoval jsem k Spofford Alley a tam jsem našel, co jsem hledal. Oprýskané stavení, jehož schody ke dveřím a dveře samy měly barvu zaschlé krve a na oknech byla napevno přibitá tlustá prkna. Od sousedních domů se však odlišoval hlavně tím, že v přízemí nebyl ani obchod ani jakákoli jiná živnost. Čistě obytné domy jsou v Chinatownu vzácné. Většinou je přízemí upraveno pro podnikání a majitelé bydlí v suterénu nebo ve vyšších poschodích.

Vyšel jsem po třech schůdkách a klouby prstů jsem zaklepal na červené dveře.

Nic.

Zaklepal jsem znovu, naléhavěji. Stále nic. Zkusil jsem to potřetí. Moje úsilí odměnily zevnitř zvuky škrábání a cvakání. Tak to trvalo asi dvě minuty a pak se dveře otevřely – na pouhých deset centimetrů.

Z mezery nad těžkým řetězem se na mne dívalo jedno šikmé oko a kus vrásčité hnědé tváře.

„Plosím?“

„Chci mluvit s Čchan-li-Čchingem.“

„Ne tu. Možná pšes ulici.“

„Žvást! Zabarikádujte si ty dveře a utíkejte říct Čchan-li-Čchingovi, že s ním chci mluvit.“

„Nemuzu delat. Čchan neznám.“

„Řekněte mu, že jsem tady,“ řekl jsem a obrátil jsem se zády ke dveřím. Sedl jsem si na horní schod a dodal jsem, aniž jsem se otočil: „Počkám tady.“

Když jsem si zapaloval cigaretu, bylo za mnou chvíli ticho. Pak se dveře tiše zavřely a zevnitř se opět ozvalo škrábání a cvakání.

Vykouřil jsem jednu, dvě a čas ubíhal, ale já se tvářil, jako bych do sebe vstřebal veškerou trpělivost světa. Doufal jsem, že ze mne Číňan neudělá idiota a nenechá mě tam sedět na věčnost.

Sem tam kolem mne chodili Číňani, šourali se ve střevících americké výroby, které jim nikdy nemohou padnout. Někteří se na mne zvědavě podívali, ale jiní si mne vůbec nevšimli. Přešla promarněná hodina a pár minut a za dveřmi se znovu rozezvučelo známé škrábání a cvakání.

Zařinčel řetěz, dveře se otevřely.

„Jdete plyč! Nechytil Čchana.“

Neříkal jsem nic. Jestli mě nepustí dovnitř, bude mě tam muset nechat bez povšimnutí sedět.

Nastala pauza.

„Co chcete?“ zeptal se.

„Chci mluvit s Čchan-li-Čchingem,“ řekl jsem, aniž jsem se k němu otočil.

Další pauza, ukončená rachocením řetězu na rámu dveří.

„Tak doblá.“

Odhodil jsem cigaretu na silnici, vstal jsem a vstoupil do domu. V šeru uvnitř jsem rozeznal pár kusů laciného nábytku. Musel jsem čekat, dokud Číňan nevrátil na dveře čtyři na paži tlusté trámy a nepověsil na ně visací zámky. Pak na mne kývl a šoural se po podlaze přede mnou, malý sehnutý mužíček s holou žlutou hlavou a s krčkem jako kus lana.

Vedl mě do další místnosti, ještě tmavší, pak do chodby a dolů po rozviklaných schodech. Silně to tam páchlo zatuchlými oděvy a vlhkou zemí. Prošli jsme ve tmě po udusané zemi, zahnuli jsme doleva a já ucítil pod nohama beton. Ještě dvakrát jsme ve tmě zahnuli a pak jsme vstoupili po neohoblovaných dřevěných schodech do chodby mírně osvětlené zastíněnými žárovkami.

Můj průvodce odemkl nějaké dveře, za nimiž jsme prošli místností, kde hořely kužele kadidla a kde před dřevěnými, čínskými znaky popsanými panely na zdech stály červené stolečky se šálky na čaj, osvětlené olejovou lampičkou. Protějšími dveřmi jsme vešli do černočerné tmy, kde jsem se musel přidržet svého průvodce za cíp volného modrého pláště, určitě šitého na míru.

Dosud se na mne od začátku naší výpravy neotočil a ani jeden jsme nepromluvili. To pobíhání do schodů a se schodů, zahýbání doprava a doleva vypadalo docela neškodně. Možná měl legraci z toho, jak mě vodí za nos, ale prosím, říkal jsem si, ať si poslouží. Co se týče směru už jsem byl značně popletený. Neměl jsem nejmenší zdání, kde mohu být. Ale ani mi to moc nevadilo. Jestli mě chtějí oddělat, vědomí zeměpisné polohy mi konec života nezpříjemní. A jestli mi bylo souzeno vyjít ven bez poškození, pak nezáleželo na tom, kde uzřím světlo světa.

Pak jsme ještě chvíli dál kroužili, stoupali po schodech, sestupovali se schodů a dělali podobné legrácky. Byl jsem uvnitř už asi půl hodiny a neviděl jsem nikoho kromě svého průvodce.

Ale mělo se to změnit.

Šli jsme dlouhou úzkou chodbou, na jejíž jedné straně byly těsně vedle sebe hnědě natřené dveře. Všechny byly zavřené a v šeru vypadaly tajuplně. U jedněch jsem náhle zachytil záblesk matného kovu, tmavé kolečko uprostřed dveří. Šel jsem k zemi.

Jak jsem padl na zem jako podťatý, neviděl jsem záblesk, ale slyšel jsem výstřel a ucítil prach.

Můj průvodce se otočil tak rychle, že se vyzul z pantofle. V každé ruce držel pistoli velikosti uhláku. Jak jsem se snažil vytáhnout vlastní zbraň, podivoval jsem se nad tím, kde ten drobounký človíček může na sobě skrývat takový arzenál.

Velké zbraně v mužíčkových rukou pálily na mne. Vyprazdňoval je dle čínského zvyku – prásk, prásk, prásk!

Myslel jsem si, že má špatnou trefu, dokud jsem neměl prst pevně na kohoutku. Včas jsem se probral a nevystřelil.

Mužíček nestřílel na mne. Metal kov do dveří za mnou, do dveří, od nichž na mne někdo vystřelil.

Odvalil jsem se od nich přes chodbu.

Vychrtlý mužík k nim přistoupil blíž a dokončil bombardování. Střely udělaly ze dveří třísky. Pak už neměl žádné náboje.

Dotyčné dveře se rozletěly pod vahou zbytků muže, který se snažil držet prostředního panelu dveří.

Dummy Uhl, bez prostřední části těla, sklouzl na zem a byla z něj spíš kaluž než hromádka.

Chodba se zaplnila žlutými muži, černé pistole vystrčené jako plody ostružin na trnitém poli.

Vstal jsem. Můj průvodce odložil zbraně k bokům a zazpíval guturální sólo. Číňani se začali ztrácet různými dveřmi, až na čtyři, kteří se dali do sbírání toho, co po dvaceti cílených kulkách zbylo z Dummyho Uhla.

Šlachovitý stařeček schoval prázdné zbraně a šel chodbou ke mně s jednou rukou napřaženou k mé zbrani.

„Dejte,“ řekl uctivě.

Dal jsem. Byl bych mu dal i kalhoty.

Zastrčil si moji pistoli za košili, letmo omrkl, co čtyři Číňani odnášejí a podíval se na mne.

„Nelad ten chlápek, co?“ zeptal se mne.

„Moc ne,“ připustil jsem.

„Dobze. Odvedu vás.“

Náš průvod ve dvou se dal opět na cestu. Kolo kolo mlýnský ještě chvíli pokračovalo. Další schody vedly nahoru, další odbočení doprava a doleva následovalo a pak se můj průvodce zastavil před jedněmi dveřmi a zaškrábal na ně nehtem.

Další Číňan dveře otevřel. Ale nebyl to žádný z těch kantonských houžvičků. Byl to obrovský masožravý zápasník s býčí šíjí, rozložitými plecemi, s pažemi gorily, s hroší kůží. Bůh, který ho stvořil, měl k dispozici spoustu materiálu a dal si na čas, aby ho zocelil.

Hromotluk přidržel závěs za dveřmi a ustoupil. Vstoupil jsem a za dveřmi jsem spatřil dvojče toho obra.

Ocitl jsem se ve velké prostorné místnosti, v níž další dveře a okna – pokud tam nějaká byla – halily sametové závěsy zelené, modré a stříbrné barvy. Na velkém černém křesle, velice umně vyřezávaném, za nepokrytým černým stolem seděl starý Číňan. Měl kulatou tlusťoučkou tvář s chytrýma očima a s praporečkem bílého knírku na bradě. Na hlavě těsnou tmavou čepičku. Těsně ke krku purpurové roucho, z něhož u země vykukovala černá podšívka tam, kde se odhrnulo nad modrými saténovými kalhotami.

Ze svého trůnu nevstal, ale usmál se nad svým knírkem a uklonil se hlavou skoro až k čajové soupravě na stole.

„Pouze neschopnost věřit, že by někdo jako vaše excelence mohl mařit svůj drahocenný čas sestoupením k tak nízké tělesné schránce, zdržovala nejmenšího z vašich otroků od padnutí k vašim vznešeným nohám, jakmile uslyšel, že Otec všech detektivů stojí před jeho nehodnými dveřmi.“

Bylo to řečeno plynnou angličtinou, mnohem správnější, než je moje. Nepohnul jsem ani brvou, čekal jsem.

„Jestli Postrach provozovatelů zla poctí jednu z mých ubohých židlí a posadí na ni své božské tělo, mohu jej ujistit, že ta židle bude potom spálena, aby ji nikdo menší nemohl použít. Nebo mi Kníže zlodějobijců dovolí, abych poslal sluhu do jeho paláce pro židli, jež je ho hodna?“

Šel jsem pomalu k židli a v duchu jsem si skládal slova. Ten starý šibal si ze mne utahoval s burleskní přehnaností dobře známé čínské zdvořilosti. Já jsem celkem snášenlivý člověk a do určité míry jsem ochoten přistoupit na jakoukoli hru.

„To jen proto, že mi vypovídají nohy službu rozechvělou úctou a bázní před velkým Čchan-li-Čchingem, troufám si usednout,“ vysvětlil jsem a spustil jsem se na židli. Když jsem otočil hlavu, všiml jsem si, že obři ode dveří odešli.

Měl jsem ovšem pocit, že neodešli dál než za sametové závěsy před dveřmi.

„Přestože je mi známo, že Král těch, kdo nalézají,“ spustil už zase stařec, „ví vše, přeci jen jsem udiven, že slyšel mé skromné jméno.“

„Slyšel? Kdo by neslyšel?“ přihrával jsem. „Není snad slovo šance odvozeno od Čchan? Šance znamená příležitost a tu dostává člověk, který slyšel o velké moudrosti Čchan-li-Čchinga.“ Byl bych rád toho vaudevillu nechal, namáhal mě a unavoval. „Díky, že jste dovolil svému člověku zachránit mi život.“

Rozhodil paže nad stolem.

„Jen proto, že jsem se obával, aby Vládce bystrookých orlů neshledal pach tak nízké krve odporným pro své citlivé nozdry, byl ten ničema, který vaši excelenci vyrušil, rychle smeten. Jestli jsem se zmýlil a vy byste byl raději, kdyby byl rozkrájen na kousky centimetr po centimetru, mohu nabídnout, že místo něho umučím takovým způsobem jednoho ze svých synů.“

„Jen nechte chlapce žít,“ řekl jsem bezstarostně a přistoupil jsem k věci. „Nebyl bych vás obtěžoval, ale jsem tak neschopný, že jen s pomocí vaší velké moudrosti mohu řešit některé záhady.“

„Může snad slepý někomu pomoci?“ zeptal se ten starý podvodník a naklonil koketně hlavu na stranu. „Může snad hvězda, jakkoli ochotná, pomoci měsíci? Jestli uznává velký Prarodič slídilů za vhodné lichotit Čchan-li-Čchingovi, aby si myslel, že může přispět k vědomosti velkého, čím je Čchan, aby si dovolil odporovat a tak se zesměšnil?“

Vyložil jsem si jeho krasomluvu jako souhlas s tím, že mě vyslechne.

„Rád bych totiž věděl, kdo zabil služky Lillian Shan, totiž Wang Ma a Wan Lan?“

Pohrával si tenkým proužkem bílého vousu, natáčel si ho na bledý drobný prst.

„Rozptyluje se lovec jelena pohledem na zajíce?“ chtěl vědět. „A když mocný lovec předstírá, že ho zajímá smrt služek, může si Čchan myslet něco jiného kromě toho, že velký tazatel skrývá skutečný důvod své návštěvy? Ale je možné, když mrtvé byly služky a nikoli nositelky pásu, že Pán osidel myslí, že by ubohý Čchan-li-Čching, bezvýznamný mezi stovkami jmen, mohl o nich něco vědět. Neznají snad krysy cestu krys?“

Tady na pár minut zastavil a já seděl a studoval kulatou, mazanou žlutou masku jeho tváře v naději, že z ní vyčtu něco srozumitelného. Ale zatím jsem nevyčetl nic.

Stařec však dokončil svou řeč: „Moje nevědomost je ještě větší, než jsem drze předpokládal. Vaše jednoduchá otázka je mimo schopnosti mé popletené mysli. Nevím, kdo zabil Wang Ma a Wan Lan.“

Zazubil jsem se na něho a dal mu další otázku: „Kde najdu Hu Luna a Jin Hunga?“

Zamumlal: „Opět musím připomenout svou nevědomost. Utěšuji se pouze myšlenkou, že Pán nad tajemstvími má odpověď na své otázky a dělá mu radost, když může svůj účel před Čchanem skrývat.“

Dál jsem se nedostal.

Zazněly ještě nějaké další směšné komplimenty, následovalo více uklánění a poklonkování, další ujišťování o věčné úctě a lásce a pak už jsem zase šel za svým průvodcem s lanovitým krčkem temnými točícími se chodbami, šerými pokoji a vzhůru a dolů po rozviklaných schodech.

U východu, poté, co sejmul všechny trámy, vytáhl mužíček ze záňadří moji zbraň a podal mi ji. Potlačil jsem chuť si ji prohlédnout, abych věděl, jestli s ní něco udělali. Rychle jsem ji dal do kapsy a vyšel ze dveří.

„Díky za to střílení nahoře,“ poděkoval jsem.

Číňan něco zabručel, uklonil se mi a zavřel dveře.

Dal jsem se po Stockton Street a zpátky směrem k úřadu. Šel jsem pomalu a namáhal jsem mozek.

Předně jsem musel myslet na smrt Dummyho Uhla. Bylo to připravené, potrestat ho za to, že to ráno zbřídil, a zároveň mne varovat? Anebo mě to mělo přimět k vděčností vůči Číňanovi? A pokud ano, proč? Nebo to byl jen jeden z těch komplikovaných kousků, které Číňani milují? Pak jsem to téma odložil a zaměřil jsem se na toho malého tlustého člověka v purpurovém oděvu.

Líbil se mi. Měl smysl pro humor, myslelo mu to, byl odvážný atd. Dostat ho za mříže by byl trik století. Tak jsem si vždycky představoval člověka, jemuž bych chtěl čelit.

Ale byl bych blázen, kdybych si byl myslel, že mám proti němu nějaké důkazy. Dummy Uhl mě přivedl na spojení mezi Whistlerovým hotelem Irvington a Čchan-li-Čchingem. Dummy Uhl na mne vyrazil, když jsem ho obvinil z účasti na zabíjení v domě Shan. To jsem měl jisté a to bylo všechno, až na to, že Čchan neřekl nic, co by znamenalo, že ho problémy Shan nezajímají.

Z tohoto aspektu to vypadalo, že smrt Dummyho Uhla nebyla předem naplánovaná. Spíš to vypadalo, že Uhl mě viděl přicházet a pokusil se mě zlikvidovat. Místo toho ale zlikvidoval můj průvodce jeho za to, že narušil audienci, kterou mi Čchan udělil. Dummyho život zřejmě neměl v čínských očích velkou cenu, jako konečně v ničích.

Nakonec jsem s výsledkem dne nebyl tak docela nespokojený. Neudělal jsem sice nic skvělého, ale podíval jsem se tam, kam jsem chtěl a měl se podívat. A jestli jsem narazil na kamennou zeď, aspoň jsem věděl, kde ta zeď je, a poznal muže, jemuž patří.

V úřadu mě čekal vzkaz od Dicka Foleyho. Najal si byt s výhledem na Irvington a pár hodin Whistlera sledoval.

Whistler strávil půl hodiny u Tlustého Thomsona na Market Street. Hovořil s majitelem a s několika jistými hazardními hráči, kteří se tam scházejí. Pak odjel taxíkem k jednomu z činžovních domů Glenway na O'Farrell Street a dole zazvonil. Nikdo se zřejmě neozval, tak si otevřel klíčem. Vyšel o hodinu později a vrátil se do hotelu. Dick nemohl zjistit, na který zvonek zvonil ani v kterém bytě onu hodinu strávil.

Zatelefonoval jsem Lillian Shan. „Budete dnes večer doma?“ zeptal jsem se jí. „Mám něco, co bych s vámi rád probral a po telefonu to nejde.“

„Budu doma do půl osmé.“

„Dobrá, přijedu.“

Bylo čtvrt na osm, když mě najatý vůz vysadil před jejím domem. Otevřela mi sama. Ona Dánka, kterou tam zaměstnávala, než najme nové služebnictvo, zůstávala jen přes den, na noc se vracela do svého domu asi dva kilometry od pobřeží.

Lillian na sobě měla poměrně střízlivé večerní šaty, ale přeci jen naznačovaly, že kdyby odložila brýle a něco se sebou udělala, nevypadala by nakonec tak nežensky. Odvedla mě nahoru do knihovny, kde při našem příchodu povstal upravený mladík asi dvacetiletý, ve smokingu. Pěkně rostlý chlapec světlých vlasů a světlé pleti.

Jmenoval se, jak jsem zjistil při představování, Garthorne. Všechno nasvědčovalo tomu, že dívka chce, abychom mluvili v jeho přítomnosti. To já ovšem nechtěl. Když jsem dostatečně naznačil, že s ní chci mluvit o samotě, omluvila se – oslovovala ho Jacku – a odvedla mne do jiné místnosti.

Byl jsem poněkud netrpělivý.

„Kdo je to?“ zeptal jsem se.

Zvedla obočí a řekla: „Pan John Garthorne.“

„Ano, ale znáte ho dobře?“

„Mohu vědět, proč vás to zajímá?“

„Můžete. Ten pan Garthorne, jak se mi zdá, není tak docela v pořádku.“

„Není v pořádku?“

Dostal jsem jiný nápad: „Kde bydlí?“

Řekla mi adresu: O'Farrell Street a číslo domu.

„Jsou to ty domy Glenway?“

„Myslím že ano.“ Dívala se na mne bez jakéhokoli zvláštního výrazu. „Mohl byste mi to vysvětlit?“

„Ještě jednu otázku a pak vám to vysvětlím. Znáte pana Čchan-li-Čchinga?“

„Ne.“

„Dobrá. Tak teď ke Garthornovi. Zatím jsem měl možnost nahlédnout do vaší věci ze dvou úhlů. Jeden z nich má něco společného se zmíněným Čchan-li-Čchingem a druhý s bývalým trestancem jménem Conyers. Ten váš John Garthorne byl dnes v Chinatownu. Viděl jsem ho vycházet ze suterénu domu, který je možná spojený s domem Čchan-li-Čchinga. Ten bývalý trestanec Conyers byl dneska v domě, kde Garthorne bydlí. Bylo to brzy odpoledne.“

Otevřela ústa a zase je zavřela.

„To je absurdní,“ ušklíbla se po chvíli. „Znám pana Garthorna nějaký čas a –“

„Jak dlouho přesně?“

„Dlouho, několik měsíců.“

„Kde jste se s ním seznámila?“

„Prostřednictvím jedné dívky, se kterou jsem se znala na koleji.“

„Čím se ten pán živí?“

Stála bez pohybu a mlčela.

„Poslyšte, slečno,“ řekl jsem. „Je možné, že ten Garthorne je v pořádku, ale musím si ho trochu ošacovat. Jestli je čistý, nic se mu nestane. Musím vědět, co vy o něm víte.“

Kousek po kousku jsem to z ní dostal. Byl to – lépe řečeno ona myslela, že je – nejmladší syn zámožné rodiny z Richmondu z Virginie, momentálně v nepřízni rodiny kvůli nějaké hlouposti. Před čtyřmi měsíci přišel do San Franciska a čekal, až otcův hněv opadne. Mezitím mu matka posílala peníze, aby v exilu její synáček nemusel pracovat. Přinesl si doporučující dopis od jedné z Lillianiných spolužaček. Bylo vidět, že k němu Lillian chová značné sympatie.

„A vy s ním dnes večer někam jdete?“ zeptal jsem se, když mi to všechno pověděla.

„Ano.“

„V jeho voze, nebo ve vašem?“

Zamračila se, ale odpověděla: „V jeho. Jedeme na večeři do restaurace Half Moon.“

„Pak tedy potřebuji klíč od domu, protože se sem musím vrátit, až odjedete.“

„Co musíte?“ podivila se.

„Vrátit se sem, až odjedete. A prosím vás, nic mu neříkejte o mých více méně nečestných podezřeních. Ale podle mého názoru vás odvádí na večer z domu. Tak jestli se mu při cestě zpátky něco stane s motorem, dělejte, že na tom nevidíte nic neobvyklého.“

Dělalo jí to starosti, ale za žádnou cenu by byla nepřipustila, že mohu mít pravdu. Klíč mi však dala a já jí pak ještě řekl o agentuře na zprostředkování práce, kde jsem potřeboval její asistenci. Slíbila, že bude v mé kanceláři ve čtvrtek v půl desáté.

Před odchodem z domu už jsem Garthorna neviděl.

 

V najatém autě jsem požádal řidiče, aby mě odvezl do nejbližší vesnice. Koupil jsem si tam balíček tabáku na žvýkání, baterku a krabičku nábojnic. Měl jsem speciální osmatřicítku, ale musel jsem vzít kratší, slabší nábojnice, protože obchodník neměl speciální na skladě.

S nákupem v kapse jsem se vracel k domu Lillian Shan. Před předposlední zatáčkou jsem požádal řidiče, aby zastavil, zaplatil jsem mu a poslal ho pryč. Zbytek cesty jsem došel pěšky.

Dům byl temný.

Odemkl jsem co nejtišeji a opatrně jen s baterkou jsem prohledal všechno od sklepa na půdu. Byl jsem sám. V kuchyni jsem si vzal z ledničky něco k zakousnutí a zapil jsem to mlékem. Mohl jsem si udělat kávu, ale ta moc voní.

Po večeři jsem se pohodlně usadil na židli v chodbě mezi kuchyní a ostatním domem. Na jedné straně vedly schody do sklepa. Na druhé straně bylo schodiště vedoucí nahoru. Kromě vchodu byly všechny dveře v domě otevřené a moje chodba byla středem dění aspoň pokud se týká zvuků, které jsem tam slyšel.

Uplynula hodina v naprostém klidu, ozývala se jen auta ze silnice asi o sto metrů dál a šumění oceánu, omývajícího pevninu v malém zálivu. Žvýkal jsem si pěkně tabák – náhradu za cigarety – a jal jsem se počítat hodiny, které jsem v životě strávil takto, vsedě či vstoje, a čekal, až se něco stane.

Zazvonil telefon.

Nechal jsem ho zvonit. Mohla to být Lillian potřebující pomoc, ale nemohl jsem nic riskovat. Pravděpodobnější bylo, že si někdo ověřuje, zda je dům prázdný.

Uplynula další půlhodina, od oceánu zavanul jemný vánek a stromy se rozšuměly.

Ozval se zvuk a nebyl to ani vítr ani míjející auto. Něco cvaklo. Bylo to u okna, ale nepoznal jsem u kterého. Přestal jsem žvýkat a vzal jsem si zbraň a baterku.

Znovu, tentokrát skřípavý zvuk.

Někdo se dostával dovnitř oknem, a to pěkně drsně. Zarachotila zástrčka a pak něco narazilo na sklo. Mohl to být manévr na odlákání pozornosti. Kdokoli tam byl, mohl rozbít sklo s menším rámusem.

Vstal jsem, ale zůstal jsem v chodbě. Ten hluk s oknem byl podvod a měl přilákat toho, kdo by v domě mohl být. Nechal jsem to plavat a pokusil jsem se zkontrolovat kuchyň.

Ale byla tam příliš velká tma na to, aby člověk něco viděl.

Pak na mne z kuchyně zavanul vlhký vzduch. To bylo na pováženou. Měl jsem společnost a dotyčný byl šikovnější než já. Otevřel dveře či okna mně přímo pod nosem. To se mi nelíbilo.

Po patách gumových podrážek jsem couval od židle, až jsem se ramenem dotkl rámu dveří do sklepa. Nevěděl jsem, jestli se mi společnost bude líbit. Mám rád vyrovnané síly, ale tohle vypadalo jinak.

A tak když z kuchyně přitancoval do chodby k mé židli tenký paprsek světla, byl jsem už na třetím schodu dolů se zády přilepenými ke zdi.

Světlo na pár vteřin na židli zastavilo a pak začalo pátrat po chodbě a za ní do další místnosti. Neviděl jsem nic než světélko.

Potom vnikly dovnitř nové zvuky – vrčení motorů aut blízko domu, měkké našlapování u zadního vchodu na kuchyňském linoleu, našlapování více nohou. A taky s nimi přišel pach – nezaměnitelný pach nemytých Číňanů.

Pak jsem na tyto věci trochu pozapomněl. Mnohem blíž bylo něco urgentnějšího.

Majitel baterky byl u schodů do sklepa. Ale já měl oči oslněné pozorováním světla jeho baterky a jeho jsem nerozeznal.

Když poslal dolů po schodech první tenký paprsek, minul mě o palec. To mi dalo čas, abych si všechno zmapoval. Jestliže je střední výšky a drží baterku levou rukou, v pravé má zbraň a snaží se vystavovat co nejméně, pak by měl mít palici někde asi půl metru nad začátkem světelného proužku, ve stejné vzdálenosti za ním a patnáct centimetrů od mé levice.

Světlo se svezlo ke straně a narazilo mi na nohu. Já vyrazil rukou se zbraní a namířil na bod X, který jsem si ve tmě vyznačil.

Jeho střela mi horce proletěla podle tváře. On se snažil mě vzít jednou rukou s sebou. Odtáhl jsem se a nechal ho padat do sklepa samotného. Na vteřinku na mne zasvítily zlaté zuby.

Dům byl teď plný áchání a plácání nohou.

Musel jsem se někam pohnout, aby do mne někdo nestrčil. Dole ve sklepě by mohla být nějaká past. Vrátil jsem se do chodby.

Chodba však byla naplněná a oživlá páchnoucími těly. Ruce a zuby ze mne začaly strhávat oděv. Věděl jsem zatraceně dobře, do čeho jsem se dostal!

Stal jsem se jedním z peroucích se, tahajících, chrochtajících a sténajících neviditelných. Jejich proud mě strhl ke kuchyni. Mlátil jsem kolem sebe, kopal, nabíral je hlavou, ale valil jsem se s nimi.

Potom začal strašně vysoký hlas ječet čínské rozkazy.

Jak jsem byl proudem nesen do kuchyně a jak jsem zápasil co nejlépe jsem uměl s nepřítelem, jehož jsem neviděl, a bál se použít zbraň, kterou jsem stále třímal, narazil jsem ramenem do rámu dveří. Byl jsem jen součástí toho šíleného motání. Kdyby se moje zbraň zablýskla, byl bych se možná stal jeho středem. Ti šílenci už dokonale zpanikařili. Nemohl jsem jim ukázat cokoli hmatatelného, co by zničili.

A tak jsem plul s nimi, šlapal na všechno, co se mi dostalo do cesty, a přijímal ústrky. Pak se mi mezi nohy dostal kbelík.

Svezl jsem se dolů, porazil několik svých sousedů, převalil jsem se přes jedno tělo, pocítil jsem na obličeji něčí nohu, vymanil jsem se zpod ní a zastavil jsem se v koutě, ještě stále s tím pozinkovaným kbelíkem.

Ale Bůh zaplať za kbelík!

Chtěl jsem, aby všichni ti lidé zmizeli. Nezáleželo mi na tom, kdo nebo co jsou zač. Hlavně aby odešli a dali pokoj, pak bych jim i odpustil jejich hříchy.

Ponořil jsem zbraň do prázdného kbelíku a stiskl spoušť. Ten nejhorší randál jsem dostal pochopitelně já sám, ale zbylo ho ještě dost na ostatní. Prostě, jak když právě vybuchla bomba!

A znovu jsem to pálil do kbelíku. Ale přitom jsem dostal ještě jiný nápad: dva prsty levé ruky jsem strčil do úst a do třesku střel jsem zapískal co nejpronikavěji jsem uměl.

To bylo teprve něco!

Když jsem svou zbraň připravil o všechny střely a plíce o všechen vzduch, byl jsem sám. Teď vím, proč lidé utíkají a žijí sami v jeskyních. Už se jim vůbec nedivím.

V samotě a ve tmě jsem znovu nabil. A na rukou a na kolenou jsem našel cestu do otevřené kuchyně. Vykoukl jsem ven do černé tmy, ale nic jsem nezjistil. Příboj v zálivu zesílil. A z druhé strany ke mně doléhaly motory aut. Doufal jsem, že moji přátelé zmizeli.

Zavřel jsem dveře zadního vchodu, zamkl je a rozsvítil jsem kuchyňské světlo.

Místnost nebyla zase tolik zdemolovaná, jak jsem čekal. Několik pánví a misek leželo na zemi, jedna židle byla rozbitá a strašně to tam páchlo po nemytých tělech. Ale to bylo tak všechno, až na modrý bavlněný rukáv na podlaze, slaměný sandál poblíž dveří do chodby a vedle sandálu hrst krátkých černých vlasů, trochu zbarvených od krve.

Muže, kterého jsem nechal spadnout do sklepa, jsem dole nenašel. Otevřené dveře mi prozradily, kudy mě opustil. Našel jsem jeho baterku i svoji, a trochu jeho krve.

Nahoře jsem prohlédl přední trakt domu. Dveře hlavního vchodu byly otevřené. Rohože byly pomuchlané. Na zemi ležela rozbitá modrá váza. Jeden stůl byl na nesprávném místě a pár židlí bylo převrženo. Našel jsem taky starý umaštěný plstěný klobouk hnědé barvy. Uvnitř neměl stuhu proti potu a navrch chyběla ripsová stužka. Taky jsem našel usmolený obrázek prezidenta Coolidge, zřejmě vystřižený z čínských novin, a šest cigaretových papírků vyrobených z pšeničné slámy.

Úplně nahoře jsem neobjevil nic, co by nasvědčovalo přítomnosti mých hostů.

V půl třetí ráno jsem uslyšel auto přijíždějící před vchod do domu. Vykoukl jsem z druhého patra z okna ložnice Lillian Shan. Dávala Jackovi Garthornovi dobrou noc.

Vrátil jsem se do knihovny a čekal, až přijde nahoru.

„Nestalo se nic?“ byla její první slova. Zněla víc jako modlitba než cokoli jiného.

„Stalo. A předpokládám, že jste cestou sem měli nehodu.“

Chvíli jsem myslel, že bude lhát, ale po chvilce váhání přikývla a padla do křesla. Tentokrát neseděla tak vzpřímeně jako obvykle.

„Já tu měl velkou společnost,“ informoval jsem ji. „Ale moc vám o nich nepovím. Fakt je, že jsem si vzal příliš velký krajíc a nestačil jsem na něj. Takže jsem se musel spokojit s tím, že jsem je všechny vyhnal.“

„Vy jste nezavolal šerifovi?“ V tónu její otázky bylo však něco zvláštního.

„Ne, ještě jsem nechtěl, aby Garthorna zavřeli.“

Veškerá skleslost ji přešla. Vstala. Stála přede mnou vzpřímená, chladná. „Už se s vámi o tom nebudu bavit,“ poznamenala.

To mi celkem nevadilo, jenom jsem se zeptal: „Doufám, že jste mu nic neřekla!“

„Neřekla?“ vypadala udiveně. „Myslíte si, že bych ho byla urážela opakováním vašich dohadů – vašich nemístných dohadů?“

„To je dobře,“ tleskal jsem v duchu její mlčenlivosti, ale ne jejímu názoru na mé teorie. „Tak teď tu zůstanu do rána. Není sice nebezpečí, že by se něco stalo, ale pro jistotu.“

Moc ji to nenadchlo, to jsem viděl, ale nakonec odešla prostě spát.

Samozřejmě se až do východu slunce nic nestalo. Opustil jsem dům při prvním denním světle a ještě jednou jsem prohlédl okolí. Všude byly stopy nohou, od vody až po příjezdovou cestu. A podél příjezdové cesty byly místy vyryté drny, jak se automobily ve spěchu otáčely.

Půjčil jsem si z garáže jeden vůz a ještě ráno jsem dorazil do San Franciska.

V úřadě jsem požádal šéfa, aby nasadil někoho na hlídání Garthorna. Dal jsem příslušnému oddělení klobouk, sandál, baterku a ostatní své suvenýry, aby je dali pod mikroskop a zjistili otisky prstů, nohou, zubů a čehokoli dalšího. A požádal jsem naši richmondskou pobočku, aby našla Garthornovy. A pak jsem šel za svým filipínským asistentem.

Byl zasmušilý.

„Copak? Přepadl tě někdo?“

„Ale ne, pane!“ odmítl můj nápad. „Ale možná nejsem zase tak dobrý na detektivní práci. Zkouším sledovat jednoho chlápka, ale zahne za roh a je pryč.“

„A co to bylo za chlápka? Co dělal?“

„Já nevím, pane. Čtyři auta, z nich vycházejí muži a jdou do sklepa toho domu, jak jsem vám říkal, že bydlí ti cizí Číňani. Když jsou všichni uvnitř, jeden muž vyjde ven. Má klobouk přes obvaz na čele a jde hodně rychle. Jdu za ním, on zahne za ten roh – a kde je?“

„Kolik bylo hodin, když se to stalo?“

„Půlnoc, možná.“

„Mohlo být víc, nebo méně?“

„Ano, pane.“

To byli bezpochyby moji hosté. A muž, kterého chtěl Cipriano sledovat, mohl být ten, kterého jsem přizabil. Cipriana nenapadlo si zapsat čísla aut. Ani si nevšiml, jestli je řídili bílí muži, nebo Číňani. Nevěděl ani, co to bylo za vozy.

„Udělals to dobře,“ uklidnil jsem ho. „Zkus to dnes večer znova. Buď klidný a něco určitě zjistíš.“

Od Filipínce jsem šel do budky a zavolal policejní inspektorát. Smrt Dummyho Uhla nebyla hlášena.

O dvacet minut později jsem si zase ničil klouby prstů o dveře Čchan-li-Čchingova domu.

 

Tentokrát mi neotevřel stařeček s krkem jak špagát. Místo něho stál za dveřmi mladý Číňan se stopami po neštovicích na obličeji a se širokým úsměvem.

„Chcete vidět Čchan-li-Čching,“ řekl, než jsem se zmohl na slovo, a ustoupil, abych mohl vejít.

Vstoupil jsem a čekal, až zabarikáduje a zamkne dveře.

K Čchanovi jsme došli kratší cestou než minule, ale i tak byla značně klikatá. Chvíli jsem se bavil tím, že jsem se pokoušel cestu v hlavě zmapovat, ale bylo to příliš složité, tak jsem to vzdal.

Místnost ověšená sametem byla tentokrát prázdná. Můj průvodce mne do ní uvedl, uklonil se, zaculil se a nechal mě tam. Sedl jsem si na židli u stolu a čekal.

Čchan-li-Čching nedoprovodil svůj příchod žádným teatrálním výstupem, jak jsem čekal, ani se v místnosti tiše nezhmotnil. Nic takového. Uslyšel jsem tiché šoupavé zvuky jeho pantoflí a pak se rozhrnuly závěsy. Vešel. Byl sám, bílý knírek se pohnul v úsměvu, který mi připomněl laskavého dědečka.

„Rozháněč divých hord opět poctil návštěvou mé chudé obydlí,“ pozdravil mě a pokračoval rozvláčně tím svým květnatým blábolem, který jsem musel vyslechnout už při první návštěvě.

Rozháněč divých hord nebyl špatný nápad, pokud se to vztahovalo k událostem uplynulé noci.

„Nevěda, o koho se jedná, až když bylo pozdě, zranil jsem v noci jednoho z vašich sluhů,“ mluvil jsem zase já, jakmile na chvíli květy jeho výmluvnosti opadaly. „Vím, že za takový čin není omluva, ale doufám, že mi dovolíte, abych si za to podřezal vlastní krk a vykrvácel v jedné z vašich nádob na odpadky, a tak se omluvil.“

Cosi jako vzdech, ale mohlo to být i potlačené usmání, zvlnilo starcovy rty a purpurová čepička na jeho hlavě se mírně pohnula.

„Zaplašitel záškodníků ví všechno,“ mumlal nemastně neslaně, „a ví dokonce jakými zvuky odehnat démony. Říká-li, že muž, kterého zranil, byl sluha Čchan-li-Čchinga, jak by to mohl Čchan popřít?“

Zkusil jsem to z jiné strany.

„Já toho nevím mnoho, nevím ani, proč policie dosud neslyšela o smrti muže, který tu byl včera zabit.“

Čchan si jednou rukou dělal kudrlinky z vousu.

„O té smrti jsem neslyšel,“ řekl.

Tušil jsem, co bude povídat, ale chtěl jsem to slyšet.

„Můžete se zeptat muže, který mě k vám včera dovedl,“ navrhl jsem.

Čchan-li-Čching vzal se stolu malou hůlku a udeřil na gong zdobený střapci, který mu visel vedle ramena. Naproti v místnosti se rozhrnuly závěsy a z nich vyšel poďobaný Číňan, který mě uvedl.

„Poctila včera smrt tento příbytek?“ zeptal se ho Čchan anglicky.

„Ne, Ta Jen,“ odpověděl poďobaný mladík.

„Byl to ten šlechetný muž, který mě sem včera doprovodil,“ vysvětloval jsem, „nikoli tento syn vznešeného muže.“

Čchan předvedl překvapení.

„Kdo uvítal včera Krále vyzvědačů?“ zeptal se.

„To byl já, Ta Jen.“

Usmál jsem se na mladíka, ten se usmál na mne a Čchan se usmíval shovívavě na nás oba.

„Báječný vtip,“ řekl jsem.

Ano, byl to vtip.

Mladík s poďobanou tváří se uklonil a začal se zase odebírat za závěsy. Na prknech za ním zarachotily volné obuté střevíce. Chlapec se prudce otočil. Nad ním se tyčil jeden z těch obrovských zápasníků, které jsem viděl předchozího dne. Jeho oči svítily vzrušením a z úst se mu draly nelaskavé čínské slabiky. Mladík s obličejem po neštovicích mu něco odmlouval. Čchan-li-Čching je ostrým slovem umlčel. Všechno to bylo čínsky, mimo můj dosah.

„Dovolí Velký kníže lovců lidí svému sluhovi, aby se na okamžik vzdálil a urovnal rušivé domácí záležitosti?“

„Jistě.“

Čchan se uklonil se sepjatýma rukama a promluvil anglicky k zápasníkovi: „Ty zůstaneš zde a dohlédneš, aby nikdo Velkého muže nerušil a aby všechna přání, jež vysloví, byla splněna.“

Zápasník se uklonil a ustoupil, aby mohl Čchan projít dveřmi za mladíkem s poďobanou tváří. Závěsy se za nimi svěsily.

Neobtěžoval jsem se muže u dveří oslovit, ale zapálil jsem si a čekal, až se Čchan vrátí. Vykouřil jsem půlku cigarety, když se nedaleko v domě ozval výstřel.

Obr u dveří se zakabonil.

Zazněl další výstřel a někdo utíkal po chodbě. Mezi závěsy se objevila hlava s poďobaným obličejem. Mladík chrlil nespokojená slova na zápasníka. Zápasník se na mne zaškaredil a protestoval. Mladík naléhal.

Zápasník se na mne opět nerudně podíval a zabručel: „Vy čekat,“ a zmizel za mladíkem.

Při tlumených zvucích zápasu, které jako by přicházely z poschodí nad námi, jsem dokouřil cigaretu. Následovaly ještě dva výstřely, ne hned po sobě. Kolem místnosti, v níž jsem seděl, někdo přeběhl. Od chvíle, co mě nechali samotného, uplynulo asi deset minut.

Tu jsem zjistil, že nejsem sám.

Na druhé straně místnosti proti dveřím se pohnuly závěsy. Modrý, zelený a stříbrný samet se mírně vzdul a zase se urovnal.

Totéž se opakovalo asi o tři metry dál podle zdi. Chvíli nic, pak zachvění závěsu na vzdáleném konci.

Někdo lezl mezi závěsy a zdí.

Nechal jsem dotyčného lézt a seděl dál nečinně. Jestliže vzdouvání závěsů bylo předzvěstí nějakých potíží, bude lépe, nebudu-li se hýbat, myslel jsem si.

Sledoval jsem pohyb závěsů po celé délce stěny a pak kus podél další až k místu, kde byly dveře. Pak se to na chvíli ztratilo. Usoudil jsem, že lezoucí bytost odešla dveřmi, když tu se záclony rozhrnuly a bytost vstoupila.

Měřila necelý metr čtyřicet – živá ozdoba z něčí vitríny. Obličej drobný ovál neskutečné krásy, jejíž dokonalost byla zdůrazněna leskem černých vlasů, které jí půvabně přiléhaly ke spánkům. Zlaté náušnice jí visely podél hladkých tváří, vlasy zdobil játový motýl. Levandulový pláštík s třpytivými bílými kamínky ji pokrýval od brady ke kolenům. Zpod krátkých levandulových kalhot byly vidět levandulové punčochy a na nesmírně malých nohou byly pantoflíčky stejné barvy ve tvaru koťat se žlutými kamínky místo očí a s peříčky místo vousků.

Vrcholem veškeré elegance této malé dámy byla nesmírná křehkost. Ale stála tam, nikoli soška ani obraz, nýbrž živá dívka se strachem v černých očích a s nervózními drobnými prstíky, které tahaly za hedvábí na přednici pláštíku.

Jak ke mně pospíchala tím typickým krokem čínských žen, ohlédla se dvakrát ke dveřím za závěsem.

Já už vstal a šel jsem jí vstříc.

Anglicky moc neuměla. Většině toho, co breptala, jsem nerozuměl, ačkoli jsem si myslel, že dvě podivná slovíčka mohou znamenat „pomůžete mi?“

Přikývl jsem a chytil jsem ji za lokty, když těsně u mne klopýtla.

Obdařila mě ještě dalším povídáním, které rozhodně situaci nevyjasnilo, pokud ovšem některá slova neznamenala to, co jsem myslel, totiž „otrokyně“ a „odvést“.

„Chceš, abych tě odtud odvedl?“ zeptal jsem se.

Zakývala hlavou, která byla těsně pod mojí bradou, a rudá květinka jejích úst se rozvila do úsměvu, před nímž mi všechny známé úsměvy připadaly jako pouhý úšklebek.

Mluvila dál, ale já ničemu nerozuměl. Vymanila jeden loket z mé ruky, vyhrnula si rukáv a odhalila předloktí takové krásy, že by ho umělec vyřezával ze slonoviny celý život. Měla na něm pět modřin od prstů a na konci každé ranku, jak nehty proťaly kůži.

Znělo to hezky, ačkoli jsem z toho nic nerozuměl.

„Dobře,“ řekl jsem a připravil jsem si zbraň. „Když chceš, půjdem.“

Ale snažila se oběma rukama mou zbraň stlačit dolů a vzrušeně přitom mluvila dívajíc se mi do očí. Pak si jednou rukou přejela kolem límce – byla to pantomima naznačující podřezání hrdla.

Zavrtěl jsem hlavou a strkal jsem ji ke dveřím. Zarazila se. Z jejích očí se na mne díval strach. Sáhla jednou rukou k mým kapesním hodinkám. Dal jsem jí je.

Položila na dvanáctku špičku ukazováčku a pak jím celý ciferník třikrát obkroužila. Snad jsem to pochopil. Třicet šest hodin od poledne byla půlnoc příští noci – čtvrtek.

„Rozumím,“ řekl jsem.

Podívala se rychle na dveře a odvedla mě ke stolu s čajovou soupravou. Prstem namočeným ve studeném čaji začala kreslit na desku vykládaného stolu. Dvě souběžné čáry jsem chápal jako ulici. Další dvě ji přetínaly. Třetí pár přetínal druhé dvě a šel paralelně s prvními.

„Waverly Place?“ hádal jsem.

Obličejíček jí zazářil. Přikývla.

Na místě, které jsem považoval za východní stranu Waverly Place, nakreslila čtverec, snad to měl být dům. Do čtverce nakreslila něco, co mohl být květ růže. Mračil jsem se na to nechápavě. Setřela růži a na její místo udělala nerovný kruh a do něj tečky. Asi jsem pochopil. Ta růže měla být kapusta a ten hrbolatý kroužek brambor. Čtverec představoval obchůdek s potravinami, kterého jsem si na Waverly Place všiml. Přikývl jsem.

Pak přešla prstem ulici, udělala čtverec na druhé straně a podívala se na mne s prosbou v očích, abych porozuměl.

„Dům proti potravinářskému obchodu,“ řekl jsem pomalu, a když mi poklepala na kapsu s hodinkami, dodal jsem, „zítra o půlnoci.“

Nevím, kolika z mých slov porozuměla, ale kývala vehementně hlavou, až se náušnice rozhoupaly jako kyvadla.

Pak se rychle sehnula, chytla mě za ruku a políbila ji. Kymácivými a skákavými kroky pak zmizela za sametovým závěsem.

Otřel jsem kapesníkem mapu na stole, a když se o dvacet minut později vrátil Čchan-li-Čching, seděl jsem a pokuřoval.

Brzy nato jsem odešel, jakmile jsme si vyměnili pár zmatených komplimentů. Mladík s tváří od neštovic mě odvedl ven.

V úřadě jsem nenašel nic nového. Foleymu se v noci nepodařilo stopovat Whistlera.

Šel jsem domů, abych se po osmačtyřiceti hodinách vyspal.

 

Deset minut po desáté další ráno jsem stál s Lillian Shan u vchodu do agentury Fonga Jika na Washington Street.

„Dejte mi dvě minuty,“ řekl jsem jí, když jsem vystupoval z vozu. „Pak přijďte za mnou.“

„Radši to nechte běžet,“ požádal jsem taxikáře. „Budeme mít možná naspěch.“

Uvnitř už hovořil asi se šesti Číňany vyčouhlý šedovlasý muž s doutníkem v ústech. Předpokládal jsem, že to je šéfův známý Frank Paul. Za otlučeným pultem je znuděně pozoroval tlustý Číňan s očima schovanýma za ohromnými brýlemi s ocelovými obroučkami.

Přehlédl jsem šestici. Třetí ode mne měl křivý nos a byl krátký a podsaditý.

Odstrčil jsem první dva a natáhl se pro něj. Nevím, co to na mne zkoušel – možná jiu-jitsu nebo nějakou jeho čínskou variantu. Přikrčil se a nějak záhadně pohnul ztuhle rozevřenýma rukama.

Snažil jsem se ho chytit za různé části těla a podařilo se mi to za zátylek s jednou jeho rukou ohnutou za zády.

Jiný Číňan mi vlezl na záda. Vyčouhlý šedovlasý muž něco způsobil jeho obličeji a Číňan přeletěl do kouta a zůstal tam.

Tak to tam vypadalo, když vstoupila Lillian Shan.

Zatřásl jsem křivonosým chlapíkem, aby si ho všimla.

„Jin Hung,“ vykřikla.

„Není mezi ostatními Hu Lun?“ zeptal jsem se a ukázal jsem na přihlížející skupinku.

Zavrtěla důrazně hlavou a začala drmolit čínsky na mého zajatce. Pak drmolil on a díval se jí do očí.

„Co s ním uděláte?“ zeptala se mě, ale tón jejího hlasu se mi nelíbil.

„Předám ho policii, aby ho zadrželi pro šerifa v San Mateo. Dostala jste z něj něco?“

„Ne.“

Začal jsem ho strkat ke dveřím. Obrýlený Číňan mi zablokoval cestu, jednu ruku za zády.

„To ne,“ řekl.

Hodil jsem na něho Jin Hunga. Padl na zeď za sebou.

„Honem odtud,“ vykřikl jsem na dívku.

Šedovlasý muž zastavil dva Číňany, kteří se chtěli vrhnout ke dveřím, a poslal je zpátky – tvrdě na zeď.

Odešli jsme.

Na ulici byl klid. Nastoupili jsme do taxíku a jeli přes jeden a půl bloku k policejnímu inspektorátu, kde jsem vytáhl z vozu svého zajatce. Majitel ranče Paul řekl, že dovnitř nepůjde, že ho těšilo, ale teď má nějaké věci, které musí vyřídit. Dal se pěšky po Kearny Street.

Lillian Shan už byla z taxíku skoro venku, ale rozmyslela si to.

„Pokud to není vyloženě nutné, tak tam raději nepůjdu. Počkám na vás tady.“

„Dobrá,“ souhlasil jsem a strkal jsem Číňana po chodníku a pak do schodů.

Uvnitř se vyvinula zajímavá situace.

Městská policie neměla o Jin Hunga žádný zvláštní zájem, ale byla ochotná ho zadržet pro šerifa ze San Mateo.

Jin Hung předstíral, že neumí anglicky. Já byl ale zvědavý, jaký příběh nám bude vyprávět, a proto jsem šel do místnosti detektivů sehnat Billa Thodea, pověřeného úkoly souvisejícími s Chinatownem. Thode mluví trochu čínsky.

Nějaký čas na sebe s Jin Hungem něco breptali. Pak se Bill obrátil ke mně, zasmál se, odkousl špičku doutníku, opřel se v křesle a řekl:

„Podle toho, jak to vypráví, měly ta Wan Lan a Lillian Shan nějakou rozepři. Příštího dne není Wan Lan k nalezení. Shan a Wang Ma, její služka, řeknou, že Wan Lan odešla, ale Hu Lun pověděl tady tomu chlapíkovi, že viděl Wang Ma, jak pálí nějaké šatstvo patřící Wan Lan.

Takže Hu Lun a tenhle chlapík si myslí, že se děje něco nekalého a další den už jsou o tom přesvědčeni, protože tady ten postrádá rýč mezi zahradnickým náčiním. Najde ho pak v noci ještě plný vlhké země. A kolem dokola se podle něho nikde nic nerylo, aspoň kolem domu ne. Takže on a Hu Lan dají hlavy dohromady, nelíbí se jim to a rozhodnou se raději vypařit, než budou posláni za Wan Lan, ať už je to kamkoli. To je všechno.“

„Kde je teď Hu Lun?“

„Říká, že neví.“

„Takže Lillian Shan a Wang Ma byly ještě v domě, když ti dva odešli? Ještě nevyrazily na východ?“

„Tak to říká.“

„Má nějakou představu o tom, proč byla Wan Lan zabita?“

„To jsem z něj nedostal.“

„Díky, Bille. Prosím tě, oznam šerifovi, že ho tu máš.“

„Jistě.“

Taxík s Lillian Shan byl pochopitelně pryč.

Vrátil jsem se do haly a z jedné budky jsem zavolal do úřadu. Od Dicka Foleyho tam dosud nebyla žádná zpráva, nic, co bych potřeboval a taky nic od detektiva, který měl sledovat Jacka Garthorna. Jen z Richmondu přišel telegram. Sděloval, že Garthornovi jsou bohatá a vážená místní rodina. Mladý Jack často v průšvihu, před pár měsíci zmlátil agenta skupiny Prohibiční strany, která dělala kontrolu jednoho podniku. Otec ho pak vyškrtl ze své poslední vůle a vyhnal ho z domu. Ale matka – říká se – mu posílá peníze.

To souhlasilo s tím, co mi o něm řekla Lillian Shan.

Dojel jsem tramvají do garáže, kam jsem odstavil sportovní vůz, vypůjčený z dívčiny garáže předchozí ráno. Cestou jsem zastavil u Ciprianova činžáku. Neměl pro mne nic, co by mělo nějakou váhu. Strávil celou noc v Chinatownu, ale nic zajímavého neobjevil.

Byl jsem mírně otrávený. Projel jsem parkem Golden Gate na Ocean Boulevard a uvažoval jsem o tom, jak celá věc rozhodně nepokračuje tak, jak bych potřeboval. Po bulváru jsem hnal sporťáček značnou rychlostí a když mi do obličeje zavanul slaný vzduch, trochu jsem se z trudnomyslnosti vzpamatoval.

Zazvonil jsem u vchodu do Lillianina domu. Otevřel mi muž hranaté tváře a skoro růžového kníru. Znal jsem ho, byl to Tucker, zástupce šerifa.

„Ahoj,“ pozdravil. „Co vy tu chcete?“

„Já ji taky hledám.“

„Tak si poslužte,“ usmál se. „Nebudu vám bránit.“

„Není tu, co?“

„Ne-e. Ta švédská ženská, co tu pracuje, říká, že tu byla a odešla asi půl hodiny před mým příchodem. A já tu jsem asi deset minut.“

„Máte na ni zatykač?“ zeptal jsem se.

„To bych řek! Její šofér mluvil.“

„Slyšel jsem ho. Já ho totiž lapil a přivedl na policii.“

Asi pět minut jsme si s Tuckerem u vchodu ještě povídali a já pak zase nasedl do sporťáčku.

„Můžete dát zprávu k nám do agentury, až ji sbalíte?“

„To bych řek.“

A zase jsem jel do San Franciska. Za Daly City mě míjelo taxi směrem na jih. Z okna se dívala tvář Jacka Garthorna.

Šlápl jsem na brzdu a zamával na něj. Taxi se otočilo a dojelo ke mně. Garthorne otevřel dveře, ale nevystoupil. Vystoupil jsem tedy sám a přešel k němu.

„Jestli jedete za slečnou Shan, tak je tam šerifův zástupce a čeká na ni.“

Rozevřel modré oči, pak je přimhouřil a podezíravě se na mne díval.

„Pojďme kousek ze silnice, abychom si mohli trochu popovídat,“ vyzval jsem ho.

Vystoupil a společně jsme přešli k několika lákavým balvanům na druhé straně.

„Kde je Lil – slečna Shan?“ zeptal se.

„Zeptejte se Whistlera,“ navrhl jsem.

Ten blonďáček nebyl zase tak dobrý. Trvalo mu dlouho, než vytáhl revolver. Počkal jsem.

„Co tím chcete říct?“ vymáhal na mně vysvětlení.

Nechtěl jsem tím říct nic. Jenom jsem chtěl vědět, co s ním ta poznámka udělá. Mlčel jsem.

„Whistler ji má u sebe?“

„Myslím, že ne,“ doznal jsem, ač nerad. „Ale podstatné je, že se musí skrývat, aby ji neoběsili za vraždy, které Whistler zorganizoval.“

„Neoběsili?“

„Hm. Šerifův zástupce má na ni zatykač z důvodu vraždy.“

Uložil zbraň do kapsy a začal vydávat hrdelní zvuky údivu. Pak vykřikl:

„Jedu tam! Povím všechno, co vím!“

A rozeběhl se k taxíku.

„Počkejte,“ zarazil jsem ho. „Lepší bude, když nejdřív povíte všechno mně. Jak víte, pracuji pro ni!“

Otočil se na podpatku a vrátil se ke mně.

„Ano, máte pravdu. Vy budete vědět, co se dá dělat.“

„A teď, co vlastně víte?“ zeptal jsem se, když stál proti mně.

„Vím o tom všechno!“ křičel. „O těch mrtvých a chlastu a –“

„Pomalu a tišeji, nebudete to přece říkat i taxikářovi.“

Uklidnil se a já to z něj začal pumpovat. Trvalo mi to skoro hodinu.

 

Celá historka, jak mi ji vyprávěl, začínala tím, jak odešel z domova poté, co upadl v nemilost pro tu věc s prohibicí. Přišel do San Franciska, aby počkal, až se tatíček uklidní. Matinka ho mezitím podporovala, ale neposílala toho tolik, kolik může mladý muž ve víru velkoměsta potřebovat.

Taková byla situace, když narazil na Whistlera, který mluvil o tom, že chlapík s Garthornovou vizáží může snadno vydělat peníze, když se zapojí do takové legrace s lihovinami. Stačí jen, když udělá, co se mu řekne. Garthorne byl víc než ochotný. Prohibici nesnášel, vždyť mu způsobila tolik problémů! A ta legrace s dovozem lihovin mu připadala romantická. Představoval si výstřely ve tmě, signální světla z pravoboku atd.

Vypadalo to, že Whistler má lodě, alkohol i čekající zákazníky, ale neměl vhodné místo k přistávání. Vyhlédl si malý záliv jižním směrem, ideální místo na vykládání alkoholu. Nebylo to ani příliš blízko ze San Franciska, ani příliš daleko. Místo bylo po obou stranách kryté skalnatými výběžky a od silnice chráněné velkým domem s vysokým živým plotem. Kdyby mohl ten dům používat, bylo by po starosti. Mohl by s lidmi přistávat v zálivu, donášet zboží do domu a po přebalení vynášet předním vchodem a nakládat do automobilů. A pak už s tím jen střelhbitě do žíznivého města.

Řekl Garthornovi, že dům patří čínské dívce, která se jmenuje Lillian Shan a která za žádnou cenu dům neprodá ani nepronajme. Proto se s ní měl Garthorne seznámit – Whistler už měl připravený doporučující dopis od někdejší dívčiny spolužačky, která od dob univerzitního studia trochu klesla, a pokusit se navázat s ní takový vztah, který by mu umožnil přednést jí návrh na půjčování domu. Vlastně měl zjistit, jestli je to takový druh osoby, které se může více méně přímo nabídnout přiměřený podíl na zisku z Whistlerovy hry.

Garthorne se zhostil svého úkolu, lépe řečeno aspoň jedné jeho části. Navázal s ní důvěrné přátelství, ale ona náhle odjela na východ a jemu poslala zprávu, že bude pryč několik měsíců. To bylo pro pašeráky vítané. Garthorne šel do domu hned den nato a dověděl se, že Wang Ma odjela se svou paní a že ostatní tři sloužící mají v jejich nepřítomnosti hlídat dům.

To bylo všechno, co znal Garthorne z první ruky. Vyloďování alkoholu se nezúčastnil, ačkoli by to byl dělal rád. Ale Whistler mu nařídil, aby se raději držel stranou, tak že bude moci snadněji pokračovat ve své původní roli, až se dívka vrátí.

Whistler tedy oznámil Garthornovi, že zaplatil třem čínským sloužícím v domě, ale že tu ženu Wan Lan oba muži zabili při nedorozumění o dělení peněz. Zboží se jednou v nepřítomnosti Lillian Shan proneslo, ale její nečekaný návrat všechno pokazil. V domě byl ještě nějaký alkohol: museli ji a její služku spoutat a zavřít do komory, dokud nebylo zboží pryč. K uškrcení Wang Ma došlo nešťastnou náhodou – příliš utáhli provaz.

Nejhorší komplikace ovšem nastala, když byl plánován další náklad na úterní noc a na loď nebylo možno dát zprávu, že je dům zavřený. Whistler tedy vyslal svého plavovlasého hrdinu s rozkazem, aby dívku dostal nějak z domu a zdržel ji venku aspoň do dvou hodin středečního rána.

Garthorne ji pozval na večeři do restaurace Half Moon. Přijala. Předstíral potíže s vozem a tak ji zdržel až do půl třetí. Whistler mu později sdělil, že ten večer všechno proběhlo hladce.

Potom jsem musel dlouho hádat, co má Garthorne na mysli – koktal a přeříkával se a všechno to bylo nějak zmatečné. Asi měl na mysli toto: dívka ho nijak nepřitahovala, byla příliš vážná a bez ženského půvabu. Takže ani nepředstíral, nedělal to, co by bylo lze nazvat flirtováním. Pak si ale najednou uvědomil, že ona není tak lhostejná jako on. Byl to pro něho šok. Nesnesl to. Poprvé si uvědomil, kam to může dojít. On sám od samého začátku všechno chápal jako přátelství dvou duchaplných osob. Láska by to všechno stavěla do jiného světla, i když by to byla jen jednostranná záležitost.

„A tak jsem dnes dopoledne řekl Whistlerovi, že s tím končím,“ uzavřel svou nesouvislou zpověď.

„A co on na to?“

„Nic moc. Totiž, musel jsem ho praštit.“

„Tak? A co chcete dělat dál?“

„Chtěl jsem vidět slečnu Shan, říct jí pravdu a pak – pak jsem myslel, že bych měl raději zmizet.“

„To byste měl. Whistler nemusí být nadšený z toho, že jste ho uhodil.“

„Ale já se teď nemohu schovávat. Musím se ke všemu přiznat a říct pravdu.“

„Na to zapomeňte,“ radil jsem mu. „To by k ničemu nevedlo. Nevíte toho dost, abyste jí mohl pomoct.“

To sice nebylo tak docela pravda, protože on nevěděl, že šofér a Hu Lun byli ještě v domě den po jejím odjezdu na východ. Ale ještě jsem nechtěl, aby věděl víc.

„Na vašem místě bych si našel nějaký poklidný úkryt a zůstal tam tak dlouho, dokud vám nevzkážu. Znáte takové místo?“

„Ano, mám – mám přítelkyni, která mě ukryje. Není to daleko, blízko latinské čtvrti,“ říkal pomalu.

„Blízko latinské čtvrti?“ To mohlo být v Chinatownu. Vystřelil jsem tedy a trefil.

„Myslíte Waverly Place?“

Doslova nadskočil. „Jak to víte?“

„Jsem detektiv. Vím všechno. Slyšel jste někdy o Čchan-li-Čchingovi?“

„Ne.“

Dělal jsem, co jsem mohl, abych se mu do vyjevené tváře nerozesmál. Tohoto šprýmaře jsem poprvé spatřil, jak odchází z domu na Waverly Place od ženy, jejíž čínská tvář se objevila v šeru za ním. Ten dům je přes ulici proti potravinářskému obchůdku. Čínská dívenka, s kterou jsem mluvil u Čchana, mi povídala cosi o otroctví a pozvala mě do téhož domu. Jack se širokým srdcem se zapojil do stejné hry, ale nevěděl, že jeho přítelkyně má něco společného s Čchan-li-Čchingem, nevěděl ani, že Čchan existuje, nevěděl, že Čchan a Whistler si hrají na stejném písečku. Teď je Jack v průšvihu a půjde se schovat k oné dívce!

Ačkoli nakonec mi tato okolnost hry nebyla tak nepříjemná. Jack se hrne do pasti, ale do toho mně nic není, či lépe řečeno, mně by to mohlo pomoct.

„Jak se jmenuje ta vaše přítelkyně?“ zeptal jsem se.

Váhal.

„Jak se jmenuje ta drobná žena, jejíž dveře jsou naproti hokynářství?“ vyslovil jsem se přesněji.

„Hsiu Hsiu.“

„Dobře,“ nahrál jsem jeho pošetilosti. „Jděte tedy tam. Je to báječné místo na úkryt. A když budu chtít za vámi poslat jednoho čínského kluka se zprávou, jak vás tam najde?“

„Když vstoupí, uvidí nalevo schody. Bude muset překročit druhý a třetí schod, protože v nich je nějaký alarm. Poplašné zařízení je i v zábradlí. Ve druhém patře se zahne zase doleva. Chodba je tmavá. Druhé dveře napravo – na pravé straně té chodby – vedou do jedné místnosti. Na jejím konci je skříň a v ní za starým šatstvem dveře. Ty vedou do pokoje, kde jsou obvykle lidé, takže bude muset čekat, až bude prázdná, a projít jí. U této místnosti je malý balkon, na který se člověk dostane kteroukoli stranou okna. Balkon má kolem pevnou zídku, takže jde-li člověk přikrčený, není ho z ulice vidět. Na konci balkonu jsou dvě volná podlahová prkna. Pod nimi je otvor a tím se dostane do malé místnůstky mezi zdmi. Tam jsou padací dveře a těmi se vejde dolů do stejné místnůstky, kde pravděpodobně budu. Z této místnosti taky vedou schody dolů, ale tam jsem nikdy nebyl.“

Pěkný zmatek! Znělo to jako dětská hra. Ale ani s těmito blýskavými ozdůbkami na návnadě náš mladíček nezaváhal. Polykal to i s navijákem.

„Tak dobře, jsme domluveni!“ řekl jsem. „Jděte tam co nejdřív a zůstaňte, dokud ode mne nedostanete zprávu. Chlapce poznáte podle toho, že na jedno oko šilhá, a možná bude lepší, když si domluvíme heslo. Náhoda, to bude to slovo. A dveře z ulice jsou zamčené?“

„Ne. Nikdy nebyly zamčené. V tom domě žije asi čtyřicet, možná padesát Číňanů – možná je jich sto – tak si myslím, že asi dveře vůbec nezamykají.“

„Dobře. Tak už jděte.“

 

9:55 volal Dick Foley, že Whistler vešel do červeně natřených dveří ve Spofford Alley. 10:15 tu noc jsem otevřel dveře do domu naproti hokynářství na Waverly Place, hodinu a tři čtvrtě před schůzkou s Hsiu Hsiu.

Tiše jsem za sebou zavřel a ocitl se ve tmě, kde jsem se soustředil na dětinské instrukce Johna Garthorna. Byly to hloupé instrukce, ale to vědomí mi nepomohlo, protože jsem jinou cestu neznal.

Trochu mě potrápily schody, ale dostal jsem se přes druhý i třetí, aniž jsem se dotkl zábradlí. Šel jsem tedy nahoru. Na chodbě jsem našel druhé dveře i skříň v místnosti za nimi a dveře ve skříni. Prasklinami ve dřevě prosvítalo světlo. Pozorně jsem naslouchal, ale nic jsem neslyšel.

Strčil jsem do dveří – místnost byla prázdná. Páchla tam olejová lampička. Nejbližší okno nedělalo žádný hluk, když jsem je nadzvedl. To nebylo správně. Mělo vrzat, aby upozornilo Garthorna na nebezpečí.

Na balkoně jsem se přikrčil přesně podle instrukcí a našel uvolněná prkna, pod nimiž byla černá díra. Nohama napřed jsem sklouzl dolů v úhlu, který ulehčoval sestup. Byl jsem v jakési mezeře diagonálně vyříznuté ve zdi. Špatně se tam dýchalo. Nemám rád takové těsné díry. Pokračoval jsem rychle dolů a ocitl se v malé místnosti, dlouhé a úzké, jakoby vyhloubené v tlusté zdi.

Nebylo tam světlo. Při baterce jsem zaregistroval rozměry asi šest metrů délky na metr a půl šířky. Uvnitř stůl, gauč, dvě židle. Podíval jsem se pod rohož na podlaze. Objevil jsem další zvedací dveře – nešikovná věc, na první pohled bylo jasné, že nejsou součástí podlahy.

Lehl jsem si na břicho a přiložil k nim ucho. Nic. Trochu jsem je nadzvedl. Tma a slabé špitání. Zvedl jsem dveře úplně, položil jsem je na podlahu a strčil jsem hlavu a ramena do otvoru. Objevil jsem, že zařízení bylo dvojité. Další dveře byly pode mnou, zapuštěné bezpochyby do stropu místnosti pod nimi.

Opatrně jsem se na ně jednou nohou spustil. Pohnuly se. Mohl jsem se zase vytáhnout nahoru, ale když už jsem byl dole, pokračoval jsem v sestupu.

Došlápl jsem oběma nohama a svezl jsem se dolů. Dopadl jsem do světla a sklápěcí dveře nade mnou zase zapadly na místo. Popadl jsem Hsiu Hsiu a položil jí ruku na drobná ústa, aby byla zticha.

„Nazdar,“ řekl jsem vyjevenému Garthornovi. „Můj chlapec má dnes volno, tak jsem přišel sám.“

„Nazdar,“ vydechl.

Místnost byla stejná jako ta, z které jsem spadl, totiž zase jakási skříň mezi zdmi, tato ale měla na konci nenatřené dveře.

Předal jsem Hsiu Hsiu Garthornovi.

„Ať je zticha,“ nařídil jsem, „já zatím –“

Přerušilo mě cvaknutí kliky. Skočil jsem ke zdi k té straně dveří, kde byly zavěšeny do rámu. Otevřely se a ten, kdo vcházel, byl za nimi schován.

Pak se otevřely dokořán, ale ne tolik jako Garthornovy oči a ne víc než jeho ústa. Vystoupil jsem z úkrytu, dveře se otevřely až ke zdi. Byl jsem připraven i se zbraní.

Stála tam dokonalá královna!

Vysoká žena vzpřímeného, hrdého držení. Pokrývka vlasů ve formě motýla byla ozdobena celým vypleněným klenotnictvím a dělala ji ještě vyšší. Šaty byly zdobené ametysty filigránské práce, nahoře zlaté a dole připomínaly duhu. Ale co mluvím o oblečení – to bylo nic proti té ženě!

Byla – možná si uděláte přesnou představu, když to řeknu takto: Hsiu Hsiu byla ukázkou ženské krásy, představitelné ženské krásy. Byla dokonalá. Ale pak vstoupí tato královská bytost a krása Hsiu Hsiu uvadá. Hsiu Hsiu je jen svíčka vedle slunce. Hsiu byla stále krásná, možná krásnější než ta žena ve dveřích, ale člověka už nepřitahovala. Hsiu Hsiu byla pěkná dívka. Žena ve dveřích byla – nemám slova.

„Můj ty Bože,“ ozval se chraplavý šepot Garthornův. „To já netušil!“

„Co tady děláte?“ obořil jsem se na ni.

Neslyšela mě. Dívala se na Hsiu Hsiu, jako se dívá tygřice na potulnou kočku. Hsiu Hsiu se na ni dívala, jako se toulavá kočka dívá na tygřici. Na Garthornově tváři vyvstal pot a jeho ústa vypadala jako ústa nemocného člověka.

„Co tady děláte?“ zopakoval jsem otázku a přistoupil jsem blíž k Lillian Shan.

„Jsem tady, protože sem patřím,“ mluvila pomalu a stále se dívala na malou otrokyni. „Vrátila jsem se ke svým.“

To byl nehorázný žvást. Otočil jsem se k zírajícímu Garthornovi.

„Odveďte Hsiu Hsiu do té horní místnosti a donuťte ji, ať je zticha, i kdybyste ji měl přiškrtit. Potřebuji mluvit se slečnou Shan.“

Stále ještě byl jako pomatený, ale přistrčil stůl pod vyklápěcí dveře, vylezl na něj, protáhl se stropním otvorem a natáhl ruce dolů. Hsiu Hsiu kolem sebe kopala a škrabala, ale podařilo se mi ji zvednout a podat mu ji. Pak jsem zavřel dveře, jimiž vstoupila Lillian Shan, a přistoupil jsem k ní.

„Jak jste se sem dostala?“ zeptal jsem se naléhavě.

„Šla jsem od vás domů. Věděla jsem, co bude Jin Hung říkat, protože i mně to řekl v té zprostředkovatelně práce. A když jsem přišla domů – když jsem přišla domů, rozhodla jsem se, že půjdu sem, kam patřím.“

„Nesmysl!“ řekl jsem a opravil jsem ji: „Když jste přišla domů, našla jste tam zprávu od Čchan-li-Čchinga s žádostí – s rozkazem, abyste přišla sem.“

Dívala se na mne a neříkala nic.

„Co chtěl Čchan?“

„Myslel, že by mi mohl pomoct,“ odpověděla. „A tak jsem tu zůstala.“

To byl další nesmysl.

„Čchan vám řekl, že je Garthorne v nebezpečí, protože se rozešel s Whistlerem.“

„S Whistlerem?“

„Vy jste s Čchanem uzavřela výhodný obchod,“ obvinil jsem ji a nevěnoval její otázce pozornost. Bylo možné, že ho pod tím jménem nezná.

Zavrtěla hlavou a rozezvučela tím ozdoby na hlavě.

„K žádnému výhodnému obchodu nedošlo,“ řekla a klidně vydržela můj pohled.

Nevěřil jsem jí a řekl jsem jí to.

„Vy jste poskytla Čchanovi svůj dům – lépe řečeno svolila jste k tomu, aby ho používal, výměnou za jeho slib, že“ – chtěl jsem původně říct 'tady ten ňouma', ale pak jsem zvolil umírněnější slovo – „že Garthorne bude ochráněn před Whistlerem a vy před zákonem.“

Narovnala se.

„Tak se to stalo,“ řekla klidně.

Přistihl jsem se, že před ní měknu. Ta žena, která vypadala jako královna, sebou nedala tak snadno manipulovat, jak bych byl chtěl. Musel jsem se přimět k vědomí, že ji znám taky jako neafektovanou, obyčejnou intelektuálku v oděvu téměř mužském.

„Zasloužila byste výprask!“ vykřikl jsem na ni. „Neměla jste dost starosti, i když jste se nepaktovala tady s tou smečkou gangsterů? Viděla jste Whistlera?“

„Nahoře byl nějaký muž, ale neznám jeho jméno.“

Prohledal jsem kapsy, až jsem našel jeho obrázek z doby, kdy ho poslali do San Quentinu.

„To je on,“ řekla, když jsem jí ho ukázal.

„To jste si vybrala fajnového partnera, jen co je pravda,“ zlobil jsem se. „Zač myslíte, že stojí jeho slovo?“

„Nebrala jsem jeho slovo. Své slovo mi dal Čchan-li-Čching.“

„To je totéž v modrém. Jsou to kumpáni. Tak jaký to je obchod?“

Zase mi zkřížila plány, vzpřímená, pevného držení hlavy a vyrovnaná. Naštvala mě, protože se zase ode mne tou svou vznešeností mandžuské princezny vzdalovala.

„Nebuďte trdlo celý svůj život!“ žádal jsem ji. „Vy si myslíte, že jste uzavřela dobrý obchod! Omyl! Oni vás zatáhli do svých podvodů. K čemu myslíte, že používají váš dům?“

Snažila se dívat se na mne spatra. Zkusil jsem to z jiného konce.

„Podívejte, když je vám fuk, s kým se domlouváte, uzavřete smlouvu se mnou. Jsem pořád ještě dál od lapáku než Whistler, a tak jestli je pro vás jeho slovo dobré, pak moje slovo je o mnoho cennější. Vy mi řeknete, co to je za úmluvu, a jestli je to jen zpoloviny solidní, slibuji, že odtud vylezu a zapomenu na to. Když mi to neřeknete, půjdu a z prvního okna, které tu najdu, vyprázdním tuhletu zbraň. A budete překvapená, kolik policajtů přivolá jeden jediný výstřel z tohoto místa a jak rychle je to přivolá!“

„Když vám to řeknu, slíbíte, že nebudete nic dělat?“

„Přeslechla jste část mé nabídky: nebudu nic dělat, jestliže to je aspoň zpoloviny solidní věc.“

Kousla se do rtu a sepjala ruce.

„Čchan-li-Čching je jedním z vůdců protijaponského hnutí v Číně. Od smrti Sun Sun Wena – či Sun Jat-Sena, jak ho nazývají na jihu Číny a tady – zesílili Japonci tlak na čínskou vládu, takže situace je kritičtější než kdy dřív. Čchan-li-Čching a jeho přátelé pokračují v práci Sun Jat-Sena.

Protože jejich vlastní vláda je proti nim, jejich bezprostředně nutný úkol je ozbrojit dostatečné množství vlastenců, aby odrazili japonskou agresi, až přijde čas. K tomu se používá mého domu. Pušky a munice se tam nakládají na čluny a tyje odvážejí na lodě kotvící dál od pobřeží. Muž, kterého nazýváte Whistler, je majitelem lodí plujících se zbraněmi do Číny.“

„A smrt vašich služebných?“ zeptal jsem se.

„Wan Lan vyzvídala pro čínskou vládu – to jest pro Japonce. Smrt Wang Ma byla nešťastná náhoda, myslím, ačkoli i ona byla podezřelá. Pro vlastence je smrt zrádců nutná záležitost, chápete to? Vaši lidé myslí taky tak, když je vaše země ohrožena.“

„Garthorne mi vyprávěl cosi o pašování lihovin,“ řekl jsem. „Co vy na to?“

„On tomu věřil,“ řekla a něžně se usmála směrem ke sklápěcím dveřím, jimiž odešel. „Řekli mu to, protože ho neznali natolik, aby mu mohli důvěřovat. Proto ho taky nenechali pomáhat při vykládání.“

Položila mi ruku na paži.

„Odejdete odtud a budete mlčet?“ dožadovala se. „Tyto věci jsou proti zákonům vaší země, ale copak byste nepřekročil zákon jiné země, abyste mohl zachránit svoji? Nemá čtyři sta milionů lidí právo bojovat proti cizí rase, která by je chtěla vykořisťovat? Od doby Tau-Kuanga je moje země hračkou v rukách dobyvačných národů. Je snad jakákoli cena příliš vysoká pro vlasteneckého Číňana, kdyby mohl ukončit období poroby? Přece se nebudete stavět do cesty mého národa ke svobodě?“

„Já doufám, že váš národ vyhraje,“ řekl jsem. „Ale vás podvedli. Jediné zbraně, které prošly vaším domem, prošly v kapsách! Trvalo by rok, než by domem prošel lodní náklad zbraní. Možná že Čchan posílá zbraně do Číny. Je to možné. Ale neprocházejí vaším domem.

Tu noc, co jsem tam strávil, prošli domem kuliové, ale připluli sem, nikoli odtud. Přišli z pláže a odjeli v automobilech. Možná že Whistler Čchangovi vyváží zbraně a přiváží zpátky lidi. Za každého, koho přiveze, může dostat tisíc dolarů a víc. Tak to asi je. Převeze pro Čchanga nějaké zbraně a sem přiveze svůj vlastní náklad – lidi a určitě nějaké opium – a z toho zpátečního nákladu má velký zisk. Za odvoz zbraní by nedostal tolik, aby ho to zajímalo.

Zbraně se nakládají normálně v přístavu, balené jako něco jiného, pochopitelně. Ale vašeho domu se využívá pro návrat lodí. Čchan může, ale nemusí mít účast na té hře s lidmi a opiem, ale je jasné, že nechá Whistlera dělat, co se mu zlíbí, jen když ten odveze jeho zbraně. Tak vidíte, jak vás napálili.“

„Ale –“

„Ale, žádné ale! Vy pomáháte Čchanovi v tom dovozu kuliů. A řekl bych, že vaše služebné nebyly zabity proto, že byly vyzvědačky, ale proto, že vás nechtěly zradit.“

Byla bledá a už nestála tak pevně na nohou. Ale já jí nedopřál čas na vydechnutí. „Myslíte, že Čchan Whistlerovi důvěřuje? Jednali spolu přátelsky?“

Bylo mi jasné, že mu nemůže důvěřovat, ale chtěl jsem něco konkrétního.

„Ne-e,“ řekla velice pomalu. „Byla řeč o nějakých ztracených člunech.“

To se mi líbilo.

„Ještě jsou spolu?“

„Ano.“

„Jak se k nim dostanu?“

„Tady dolů po schodech, rovně přes suterén a na druhé straně nahoru po schodech. Byli v místnosti napravo od odpočívadla ve druhém poschodí.“

Konečně mi někdo dal jasnější instrukce!

Vyskočil jsem na stůl a zaklepal na strop.

„Slezte dolů, Garthorne, a vemte s sebou svoji ochránkyni.“

„A ne abyste odtud některý z vás zmizeli, než se vrátím,“ řekl jsem tomu ňoumovi a Lillian, když jsme byli všichni pohromadě. „Hsiu Hsiu si beru s sebou. Pojď, sestřičko, chci, abys cestou pozdravila každého ničemu, kterého potkáme. Jdeme navštívit Čchan-li-Čchinga, víš?“ Udělal jsem na ni zamračený obličej. „Jak zaječíš, tak –“ a zmáčkl jsem jí prsty zlehka krk.

Zahihňala se, čímž trochu pokazila efekt.

„Vzhůru k Čchanovi,“ zavelel jsem a za jedno rameno jsem ji dostrkal ke dveřím.

Sešli jsme do temného sklepa, přes něj až ke druhému schodišti a po schodech vzhůru. Ale postupovali jsme pomalu. Dívčin oděv ji omezoval v pohybu a nohy nebyly navyklé na rychlou chůzi.

V prvním poschodí hořelo malé světélko. Zahnuli jsme ke schodům do druhého poschodí. Právě když jsme se otočili o pětačtyřicet stupňů, ozvaly se za námi kroky.

Zvedl jsem dívku ze světla přes dva schody a přikrčil jsem se vedle ní. Stále jsem ji držel. Čtyři Číňani v pomačkaných oblecích přešli chodbu v prvním poschodí, míjeli naše schody, aniž si nás všimli, a šli dál.

Hsiu Hsiu však otevřela svou něžnou pusinku a vydala z ní takové zavřískání, že ho mohlo být slyšet až v Oaklandu.

Zaklel jsem, pustil jsem ji a vyrazil po schodech nahoru. Ti čtyři za mnou. Na odpočívadle nade mnou se objevil jeden z Čchanových zápasníků – dlouhý kus tenké oceli v tlapě. Obrátil jsem se.

Hsiu Hsiu seděla dole na nejspodnějším schodě, hlavinku schoulenou k rameni a experimentovala s různými druhy jekotů a vřískotů s výrazem dokonalého pobavení na své porcelánové tvářince. Jeden ze žlutých chlapců na schodech už odjišťoval pistoli.

Nohy mě nesly nahoru k lidožroutovi nad schodištěm. Když se nade mnou přikrčil, dal jsem mu ji. Kulka mu proletěla hrdlem. Jak padal vedle mne se schodů, pohladil jsem mu ještě tvář svou zbraní.

Ale jakási ruka mě chytla za kotník. Držel jsem se pevně zábradlí a odtahoval jsem druhou nohu. Něco ji zarazilo. Ale mne nic nezastavilo.

Když jsem se dostal nahoru, zatoulaná střela odloupla kus stropu. Skočil jsem ke dveřím napravo. Otevřel jsem je a vřítil jsem se dovnitř.

Druhý z velkých lidožroutů mě chytil, chytil mých řítících se pětaosmdesát kilo, jako když kluk chytí gumový míč.

A na konci místnosti si Čchan-li-Čching prohrábl tlustými prstíky tenký knírek a usmál se na mne. Vedle něho vyskočil ze židle muž, jehož jsem znal pod jménem Whistler, a v masitém obličeji mu cukal nerv.

„Buď vítán, Kníže lovců,“ oslovil mě Čchan a čínsky něco dodal pro zápasníka, který mne stále držel. Ten mě postavil na nohy, otočil se a zavřel dveře před mými pronásledovateli.

Whistler se zase posadil, červenými žilkami protkané oči se po mně nenápadně otáčely, jako by nafouklá tvář byla prosta jakékoli radosti.

Než jsem se rozběhl přes celou místnost k Čchanovi, schoval jsem zbraň. A jak jsem k němu šel, něčeho jsem si všiml.

Za židlí, na níž seděl Whistler, se úplně maličko pohnul sametový závěs, jen tak maličko, aby si toho nevšiml nikdo, kdo ten pohyb neviděl už dříve. Takže Čchan vůbec svému společníkovi nedůvěřuje, blesklo mi hlavou.

„Mám tu něco a chci, abyste to věděl,“ řekl jsem starci, když už jsem stál před ním, lépe řečeno před stolem, který stál mezi námi.

„Šťastné oko, které má tu výsadu podívat se na cokoli, co přinese Otec mstitelů.“

„Slyšel jsem,“ pokračoval jsem a dal jsem ruku do kapsy, „že ne všechno, co se naloží pro Čínu, dopluje na místo určení.“

Whistler zase vyskočil ze židle s úšklebkem na rtech, obličej špinavě růžový. Když se Čchan-li-Čching na něj podíval, Whistler se zase posadil.

Vytáhl jsem fotografii Whistlera se skupinou Japonců a s medailí Řádu Vycházejícího slunce na hrudi. S nadějí, že Čchan o podvodu neslyšel a nebude vědět, že medaile je padělek, položil jsem obrázek na stůl před něho.

Whistler natahoval krk, ale na obrázek neviděl.

Čchan-li-Čching se na něj nad sepjatýma rukama dlouho díval, jeho staré oči vyzařovaly inteligenci, laskavost, v obličeji měl jemný úsměv. Ale nehnul ani brvou. Oči zůstaly nezměněné.

Pak nehty pravé ruky pomalu vyryly krvavou čáru na hřbetě levé.

„Je pravda,“ řekl pak tiše, „že člověk získává moudrost ve společnosti moudrých.“

Pak rozepjal ruce, zvedl fotografii a držel ji tělnatému muži před očima. Whistler ji popadl. Z tváře mu zmizela krev, vyvalil oči.

„Ale, to je –“ začal, ale ihned umlkl, fotografii pustil do klína a svezl se do pozice naprosté porážky.

Trochu mě to zmátlo. Čekal jsem, že se bude s Čchanem dohadovat, přesvědčovat ho, že ta medaile je padělek.

„Za toto můžete dostat, co si budete přát,“ promluvil ke mně Čchan-li-Čching.

„Chci, aby odtud mohli volně odejít Lillian Shan a Garthorne, chci tady toho vašeho tlustého přítele a každého, kdo měl co společného se zabíjením v domě Shan.“

Čchanovy ruce se na okamžik zavřely – to bylo poprvé, co jsem v jeho kulatém obličeji postřehl únavu.

„Máte je mít,“ řekl.

„Pak ovšem už neplatí dohoda, kterou jste udělal se slečnou Shan,“ upozornil jsem jej. „Budu potřebovat nějaké důkazy, aby tenhle hošík mohl viset,“ ukázal jsem na Whistlera.

Čchan se zasněně usmál.

„Lituju, ale to už není možné.“

„Proč –?“ začal jsem, ale ihned jsem přestal. Za Whistlerem už se sametový závěs ani mírně nenadouval. Jedna noha jeho židle se leskla. A pod Whistlerem se rozlévala krvavá kaluž. Nepotřeboval jsem vidět jeho záda, abych pochopil, že už není třeba ho věšet.

„Tím se ovšem mění situace,“ uznal jsem a přisunul jsem si židli ke stolu. „Tak teď budeme jednat.“

Sedl jsem si a radili jsme se.

 

Za dva dny bylo všechno vyřešeno ke spokojenosti policie, tisku i veřejnosti. Whistlera našli v temné uličce, mrtvého mnoho hodin. Říkalo se, že zemřel na následek bodné rány do zad, kterou utržil ve válce pašeráků. Našel se Hu Lun. Našel se Číňan se zlatými zuby, který otevřel dveře Lillian při návratu z východu. Našlo se pět dalších. Těchto sedm včetně šoféra Jin Hunga dostalo doživotí. Byli to Whistlerovi lidé a Čchan je obětoval bez mrknutí oka. Neměli důkaz o Čchanově spoluúčasti, ani já ho neměl, takže nebylo nic, na základě čeho by se mohli odvolávat, přestože věděli, že většinu důkazů proti nim mi dal Čchan.

O Garthornově účasti na věci věděli kromě mne jen Lillian a Čchan, takže byl ze všeho venku a měl dovoleno trávit většinu svého času v dívčině domě.

Proti Čchanovi jsem neměl žádný důkaz a žádný jsem nesehnal. Bez ohledu na jeho vlastenectví bych byl dal cokoli za to, abych ho mohl odstranit. To by bylo opravdové terno. Ale on se nikdy ani v nejmenším nepodřekl. Musel jsem se tedy spokojit s tím, že jsme se dohodli: předal mi všechno kromě sebe a svých přátel.

Nevím, co se stalo s Hsiu Hsiu, s tou uječenou malou otrokyní. Zasloužila si, aby z toho vyšla se zdravou kůží. Mohl jsem samozřejmě jít k Čchanovi a zeptat se na ni, ale neudělal jsem to. Čchan zjistil, že medaile na obrázku byla nepravá. Poslal mi lísteček se slovy:

 

Pozdravy a lásku Odhalovači tajemství:

Ten, jehož zaslepily patriotické úsilí a vrozená tupost natolik, že mnoho cenného pokazil, doufá, že běh světského shonu už nikdy nebude konfrontovat jeho mdlý důvtip s neodolatelnou vůlí a s omračujícím intelektem Vládce rozuzlitelů.

 

Vysvětlete si to, jak je vám libo. Ale já znám muže, který to psal, a neváhám přiznat, že jsem přestal jíst v čínských restauracích a pokud to půjde, už mě nikdo v čínské čtvrti neuvidí.