VYPLENĚNÍ COUFFIGNALU

The Gutting of Couffignal, Dec 1925

 

 

Couffignal má tvar klínu. Není to velký ostrov a neleží příliš daleko od pevniny, s níž je spojen dřevěným mostem. Západní břeh je tvořen strmým útesem, který ční nad zálivem San Pablo. Od útesu směrem k východu se povrch ostrova svažuje až k hladké kamenité pláži, která se povlovně noří do vody. Kolem jsou mola, také je tam klub přístaviště zábavních lodí.

Hlavní třída Couffignalu vede rovnoběžně s pláží a je na ní nezbytná banka, hotel, kino a obchody. Od většiny hlavních tříd stejné velikosti se liší dokonalejší úpravou a vzhledem. Jsou na ní stromy a keře, tu a tam zelené travnaté pruhy a žádné křiklavé nápisy. Budovy jsou postaveny v podobném stylu, jako by je všechny navrhoval jeden architekt. V obchodech najdete zboží, které se kvalitou může rovnat nejlepším obchodům ve velkých městech.

Kolmé ulice – vedoucí mezi úhlednými domky na úpatí svahu – se vinou vzhůru směrem k vrcholu útesu. Čím výš po ulicích jedete, tím jsou domky od sebe vzdálenější a větší. Obyvatelé těchto domů jsou majitelé a vládci ostrova. Většina z nich jsou dobře živení páni, kteří v mladších letech nashromáždili patřičné bohatství a nyní z tučných úroků zakoupili pozemek na ostrově, kde se chystají strávit zbytek života klidným rozjímáním a zdokonalováním golfu mezi sobě podobnými. Na ostrov pustí právě tolik obchodníků, dělníků a služebných, kolik je potřeba k tomu, aby se jim žilo pohodlně.

Takový je Couffignal.

Bylo něco málo po půlnoci. Seděl jsem v jedné z místností ve druhém poschodí největšího domu na Couffignalu, obklopen svatebními dary, jejichž hodnota se celkově blížila padesáti nebo dokonce stu tisícům dolarů.

Ze vší práce, která může potkat soukromého detektiva (s výjimkou rozvodů, jimiž se Celostátní detektivní agentura nezabývá) mám svatby ze všeho nejméně v oblibě. Obvykle se mi daří se jim vyhnout, ale tentokrát se mi to nepovedlo. Dick Foley, který byl pro tu práci původně vybrán, si den předem vysloužil monokl od jednoho nerudného zlodějíčka. Tím se Dick svého úkolu zbavil a já ho dostal. Přijel jsem do Couffignalu – je to dvouhodinová cesta trajektem ze San Franciska – ten samý den ráno a měl jsem se vrátit následující den dopoledne.

Nebylo to o nic lepší ani horší než obvyklé svatební práce. Obřad se konal v malém kamenném kostelíku pod kopcem. Pak se v domě začali scházet svatební hosté. Ti dům udrželi zaplněný ještě nějakou dobu poté, co nevěsta a ženich zmizeli na vlak směrem na východ.

Svět byl na hostině dobře zastoupen. Byl tu admirál, anglický hrabě, bývalý prezident jedné jihoamerické země, dánský baron, vysoká ruská princezna, obklopená méně urozenými společníky, včetně obtloustlého holohlavého vousatého žoviálního ruského generála, který se mnou plnou hodinu diskutoval o boxu, který ho sice zajímal, ale moc o něm nevěděl, velvyslanec jedné středoevropské země, představitel nejvyššího soudu a spousta lidí, jejichž významnost nebyla ověnčena tituly.

Detektiv, který hlídá svatební dary, se teoreticky nemá odlišovat od ostatních svatebčanů. Prakticky se to nikdy nepodaří. Musí trávit většinu času poblíž darů a je proto značně na očích. Navíc jsem mezi hosty poznal osm nebo deset lidí, kteří byli v minulosti klienty naší agentury, a všichni mě znali. Ale to, že vás lidé znají, ještě nemusí být na škodu věci, jak byste si možná mysleli, a tak vše probíhalo hladce.

Pár ženichových přátel, rozehřátých vínem a potřebou udržet si reputaci vtipálků, se pokusilo propašovat několik darů z místnosti, kde byly uloženy, a ukrýt je do piána. Tento obvyklý žertík jsem očekával a navíc nezašel tak daleko, aby mohl někoho urazit.

Chvíli po setmění začal vítr s příchutí deště hromadit nad zálivem bouřkové mraky. Hosté, kteří bydleli daleko, zejména ti, kteří museli jet přes vodu, spěchali domů. Ti, kteří bydleli na ostrově, vydrželi, dokud nespadly první kapky. Pak se i oni vydali k domovům.

Dům Hendrixsonových ztichl. Hudebníci a najatí služebníci odešli. Domácí služebnictvo bylo unavené a pomalu se rozcházelo do ložnic. Našel jsem nějaké sendviče, pár knih a pohodlné křeslo a vše jsem odnesl do pokoje, kde byly všechny dary uloženy pod šedobílou plachtou.

Keith Hendrixson, nevěstin děd, strčil hlavu do dveří. „Máte vše, co potřebujete, abyste se cítil pohodlně?“ zeptal se mě.

„Ano, díky.“

Popřál mi dobrou noc a šel si lehnout. Byl to vysoký stařík, štíhlý jako chlapec.

Když jsem šel do přízemí zkontrolovat dveře a okna, venku burácel vítr a déšť bušil do skla. V přízemí i ve sklepě bylo vše bezpečně zavřené. Vrátil jsem se nahoru.

Přitáhl jsem si křeslo ke stojací lampě a sendviče, knihy, popelník, pistoli i baterku jsem položil na malý stolek vedle. Pak jsem zhasl ostatní světla, zapálil si cigaretu, posadil se, zabořil páteř do měkkého čalounění, sáhl po jedné z knih a chystal jsem se si zpříjemnit noc.

Kniha se jmenovala Pán moře a byla o silném, odolném a divokém chlápkovi jménem Hogarth, jehož skromným přáním bylo ovládnout svět. Příběh měl hlavní děj, vedlejší děj, byly v něm únosy, vraždy, útěky z vězení, padělky a loupeže, diamanty velikostí klobouku a plovoucí pevnosti větší než celý Couffignal. Zní to hrozně, ale kniha byla dost přesvědčivá.

Hogarth byl ještě plný elánu, když zhaslo světlo.

 

Ve tmě jsem se zbavil hořícího zbytku cigarety tím, že jsem ji zamáčkl do jednoho ze sendvičů. Odložil jsem knihu, vzal si pistoli a baterku a vstal ze židle.

Snažil jsem se zaslechnout nějaký zvuk, ale nemělo to smysl. Bouřka vydávala stovky různých zvuků. Potřeboval jsem zjistit, proč zhasla světla. V domě už dlouho jiné světlo nesvítilo, takže ani tma v chodbě nic neznamenala.

Čekal jsem. Mým úkolem bylo hlídat dary. Těch se dosud nikdo ani nedotkl. Neměl jsem důvod se rozčilovat.

Minuty míjely, uplynulo jich aspoň deset.

Podlaha se mi zhoupla pod nohama. Okna se zachvěla silou, která předčila burácení hromu. Dutá rána mohutné exploze přehlušila zvuky větru a deště. Výbuch nebyl blízko, ale ne zas tak daleko, abych si mohl myslet, že není na ostrově.

Přešel jsem k oknu, snažil se mokrým sklem něco zahlédnout, ale nic jsem neviděl. Správně bych měl vidět světla dole pod kopcem. To, že jsem je neviděl, odpovídalo na jednu z mých otázek: světla zhasla nejen v domě Hendrixsonových, ale na celém Couffignalu.

To bylo lepší. Bouřka mohla vyhodit elektřinu a mohla být zodpovědná i za ten výbuch – možná.

Když jsem se díval temným oknem ven, měl jsem dojem, že dole pod kopcem nastalo velké pozdvižení, vycítil jsem pohyb ve tmě. Ale vše bylo příliš daleko na to, abych cokoliv viděl nebo slyšel a mohl posoudit, co se vlastně hýbe. Asi bych toho moc neviděl ani kdyby svítila světla. Můj dojem byl sice velmi intenzivní, ale nebyl mi nic platný. Nevedl k žádnému závěru. Říkal jsem si, že začínám bláznit a otočil jsem se od okna.

Další exploze mě k němu rychle přivolala. Tentokrát byl výbuch mnohem blíž než dřív, ale možná, že byl silnější. Znovu jsem zíral z okna, ale nic neviděl. Znovu jsem měl dojem, že dole zavládl živý pohyb.

V chodbě pleskly o podlahu bosé nohy. Zoufalý hlas volal mé jméno.

Odvrátil jsem znovu od okna, vsunul pistoli do kapsy a rozsvítil baterku. Do pokoje vešel Keith Hendrixson v pyžamu a županu a vypadal hubenější a starší, než jsem si myslel že někdo vůbec může být.

„Je to…“

„Myslím, že to není zemětřesení,“ odpověděl jsem, protože vím, že to je první pohroma, která všechny kaliforňany napadne. „Před chvílí zhasla světla. Od té doby se zdola ozvaly dva výbuchy…“

Nedomluvil jsem. Ozvaly se tři výstřely rychle za sebou. Výstřely z pušky, přinejmenším z kulovnice. Pak se ozvala ostrá, ale v bouřce tichá odpověď ze vzdálené pistole.

„Co je to?“ dožadoval se vysvětlení Hendrixson.

„Střelba.“

V chodbě se ozvaly další kroky, některé pleskavé bosých nohou, jiné klapavější obutých. Vzrušené hlasy šeptaly otázky a vyjadřovaly zděšení. Vešel majordomus, vážný mohutný muž, nepořádně oblečený s pětiramenným svícnem s hořícími svíčkami v ruce.

„Výborně, Brophy,“ pochválil ho Hendrixson, když majordomus postavil svícen na stůl vedle mých sendvičů. „Pokusíte se zjistit, co se to vlastně děje?“

„Už jsem se o to pokusil, pane. Ale zdá se, že telefon nefunguje. Mám poslat Olivera dolů do vesnice?“

„Ne. Myslím, že to není nutné. Myslíte, že je to něco vážného?“ obrátil se na mne s otázkou.

Odpověděl jsem, že si to nemyslím, ale věnoval jsem víc pozornosti tomu, co se děje venku, než jemu. Slyšel jsem slabý výkřik, který mohla vydat žena kdesi daleko a další sérii výstřelů z drobných střelných zbraní. Hluk bouřky výstřely tlumil, ale když se znovu ozvaly výstřely z pušky, byly hlasité až dost.

Otevřít okno by znamenalo vpustit dovnitř litry vody a stejně bychom neslyšeli o nic líp. Stál jsem s uchem natočeným k oknu a snažil se odhadnout, co se vlastně venku děje.

Další zvuk odvedl mou pozornost od okna – zvonek u hlavních dveří. Zvonil hlasitě a neodbytně.

Hendrixson se na mě podíval. Přikývl jsem. „Jdi se podívat, kdo to je, Brophy,“ řekl.

Majordomus se důstojně vzdálil a ještě důstojněji se po chvíli vrátil. „Princezna Žukovska,“ ohlásil.

Vysoká ruská dívka, kterou jsem viděl odpoledne na recepci, vběhla do pokoje. Oči měla vytřeštěné a zornice rozšířené vzrušením. Tvář měla bledou a zmáčenou. Voda jí stékala čůrky po modrém nepromokavém plášti, jehož kapuce jí zakrývala tmavé vlasy.

„Pane Hendrixsone!“ Oběma rukama ho chytila za ruku. Její hlas bez náznaku cizího přízvuku byl hlas člověka vzrušeného příjemným překvapením. „Vykrádají banku a zabili toho – jak mu říkáte? – policejního šerifa!“

„Co to říkáte?“ vykřikl stařík a nešikovně uskočil, když mu voda z jejího pláště stekla na bosou nohu. „Zabili Weegana? Vykrádají banku?“

„Ano! Není to příšerné?“ řekla, jako by říkala „báječné“. „Probudila nás ta první exploze, generál poslal Ignatije, aby zjistil, co se stalo, a ten došel do vesnice právě ve chvíli, kdy vybouchla banka. Poslouchejte!“

Poslouchali jsme a slyšeli divoký štěkot střelby z různých zbraní.

„To přišel generál!“ řekla. „Myslím, že z toho má radost. Když se Ignatij vrátil se svou informací, generál vyzbrojil všechny muže v domě, Alexandrem Sergejevičem počínaje a konče kuchařem Ivanem. Pak se postavil do čela a vyrazil ven. Tak šťastný nebyl od doby, kdy vedl svou divizi do Východního Pruska v roce 1914.“

„Co vévodkyně?“ zeptal se Hendrixson.

„Tu nechal samozřejmě se mnou doma, ale já jsem se nenápadně vytratila ven a zmizela jsem ve chvíli, kdy se poprvé v životě pokoušela nalít sama vodu do samovaru. Tohle není noc stvořená k tomu, aby byl člověk doma!“

„Hmm,“ řekl Hendrixson a bylo znát, že její slova nevnímal. „Tak tedy banku!“

Podíval se na mě. Mlčel jsem. Dolehl k nám hluk další střelby.

„Myslíte, že byste tam dole mohl něco udělat?“ zeptal se.

„Možná, ale…“ kývl jsem směrem k darům pod plachtou.

„Ty dary!“ řekl stařík. „Banka mě zajímá přinejmenším stejně jako ty dary. Navíc, budeme tady.“

„Dobře,“ souhlasil jsem, protože mě zvědavost táhla dolů do vsi. „Půjdu dolů. Nechte tu hlídat majordoma a řidič se může posadit ke hlavním dveřím. Pokud máte nějaké pistole, dejte jim je. Je tu nějaký plášť do deště, který bych si mohl půjčit? Mám s sebou jen lehký plášť.“

Brophy našel žlutý gumák, který mi seděl. Oblékl jsem si ho, schoval pod něj pistoli i baterku a hledal svůj klobouk. Brophy zatím nabíjel pistoli pro sebe a pušku pro snědého řidiče Olivera.

Hendrixson i princezna mě následovali dolů po schodech. U dveří jsem zjistil, že mě princezna nevyprovází, ale chystá se jít se mnou.

„No tak, Soňo!“ protestoval stařík.

„Nebudu dělat žádné hlouposti, ačkoliv je to moc lákavé,“ ujistila ho. „Vrátím se k Irině Androvně, třeba se jí už podařilo připravit samovar.“

„To je rozumné děvče,“ pochválil ji Hendrixson a pustil nás do vichru a deště.

Počasí nebylo vhodné na konverzaci. Mlčky jsme zamířili dolů z kopce cestou mezi keři a bouře nás popoháněla. U první mezery mezi keři jsem se zastavil a kývl směrem k temnému bodu, který tvořil její dům. „To je váš…“

Její smích mě zarazil. Chytila mě za paži a strkala mě dolů po cestě. „To jsem říkala jen proto, aby si pan Hendrixson nedělal starosti,“ vysvětlovala. „Snad si nemyslíte, že bych si nechala ujít takovou událost!“

Byla vysoká, já jsem malý a podsaditý. Musel jsem zvednout hlavu, abych jí viděl do tváře – abych z ní viděl to, co v této temné deštivé noci bylo vůbec možné. „Když budete pobíhat venku v tomhle dešti, budete promočená na kůži,“ namítl jsem.

„No a co? Jsem na to připravená.“ Zvedla nohu, aby mi ukázala masivní nepromokavou botu a vlněné punčochy.

„Netuším, na co tam dole můžeme narazit a já musím pracovat,“ trval jsem na svém. „Nemohu se starat o vás.“

„Já se o sebe postarám.“ Odtáhla cíp pláště, aby mi ukázala malou automatickou pistoli, kterou držela v ruce.

„Budete mi překážet.“

„Nebudu,“ odpověděla rozhodně. „Možná že přijdete na to, že vám mohu pomoci. Jsem silná jako vy, možná rychlejší, a střílet umím.“

Jednotlivé výstřely doplňovaly náš hovor, následující rychlá střelba přehlušila všechny další důvody, jimiž jsem se snažil zbavit její společnosti.

Koneckonců, napadlo mě, když mě bude příliš obtěžovat, mohu se jí ve tmě kdykoliv ztratit.

„Dělejte si co chcete,“ zavrčel jsem, „ale nečekejte ode mě žádnou pomoc.“

„Jste tak milý,“ ocenila, když jsme se opět vydali na cestu. Spěchali jsme a zezadu nás poháněl vítr.

Tu a tam jsme na cestě před sebou zahlédli temné postavy, ale byly příliš daleko, abychom je mohli poznat. Pak proti nám vyběhl nějaký muž, který utíkal vzhůru do kopce – kabátek pyžama mu visel přes kalhoty a vyčuhoval zpod kabátu. Tím se identifikoval jako místní obyvatel.

„Vybrali banku a teď jsou u Medcrafta!“ křikl na nás, když nás míjel.

„Medcraft je zlatník,“ informovala mě dívka.

Silnice se už svažovala mírněji. Potemnělé domy, za jejichž okny bylo tu a tam možné vytušit zvědavé tváře, byly blíže u sebe. Tu a tam byl dole vidět záblesk výstřelu – oranžové světlo v dešti.

Naše cesta nás zavedla k dolnímu konci hlavní třídy právě ve chvíli, kdy se ozvalo staccato výstřelů.

Strčil jsem dívku do prvního vchodu a skočil tam za ní.

Kulky bušily do zdí způsobem, jakým kroupy trhají listy na stromech.

Byl to tentýž zvuk, který jsem původně považoval za kulovnici. Kulomet.

Dívka se sesunula do rohu a do něčeho se zamotala. To něco byl asi sedmnáctiletý hoch bez nohy s berlí.

„To je chlapec, který roznáší noviny,“ vysvětlovala princezna Žukovska. „Ublížil jste mu, když jste mě sem tak neohrabaně strčil.“

Chlapec zavrtěl hlavou, usmíval se a vstal. „Ne, madam, nic se mi nestalo. Jen jsem se vás lekl, když jste se na mě tak vrhla.“

Zarazila se a vysvětlovala mu, že se na něj nevrhla, že jsem ji tam strčil a že se za to omlouvá a já jistě taky.

„Co se děje?“ zeptal jsem se chlapce, když jsem se dostal ke slovu.

„Všechno možné,“ odpověděl, jako by na tom měl sám nějakou zásluhu. „Musí jich být stovka, vyhodili polovinu banky do vzduchu a teď jsou někteří z nich u Medcrafta, myslím, že i tam to vyhodí do vzduchu. Taky zabili Toma Weegana. Na autě uprostřed ulice mají kulomet. To je to, co teď slyšíte.“

„Kde jsou všichni – všichni místní?“

„Většina je za radnicí. Nemůžou nic dělat, protože kulomet jim nedovolí se přiblížit natolik, aby viděli, na co střílejí. Chytrák Bill Vincent mi řekl, abych nepřekážel, když mám jen jednu nohu, jako bych nemohl střílet stejně dobře jako ostatní, jen kdybych měl čím!“

„To od něj nebylo hezké,“ souhlasil jsem s ním. „Můžeš ale udělat něco pro mě. Zůstaneš tady a budeš hlídat tenhle konec ulice, abych věděl, kdyby tudy chtěli zmizet.“

„Nechcete tím říct, že tu mám zůstat a nepřekážet, že ne?“

„To ne,“ lhal jsem. „Potřebuju někoho, kdo by tu hlídal. Chtěl jsem tu nechat princeznu, ale ty to zvládneš líp.“

„To jistě,“ podpořila mě, když pochopila, kam směřuji. „Ten pán je detektiv. Když uděláš, oč tě žádá, pomůžeš celé věci mnohem víc, než kdybys byl s ostatními.“

Kulomet stále štěkal, ale střelba nešla naším směrem.

„Jdu na druhou stranu,“ řekl jsem dívce. „Pokud…“

„Vy se nepřidáte k ostatním?“

„Ne. Pokud se mi podaří se dostat těm banditům do zad, zatímco se budou zabývat ostatními, mohlo by se mi podařit je nějak přelstít.“

„Dávej dobrý pozor!“ nařídil jsem chlapci a s princeznou jsme vyrazili na druhou stranu ulice.

Podařilo se nám ji přeběhnout, aniž bychom přitáhli nějaké olovo. Pár metrů jsme se plížili podél budovy, pak jsme odbočili do postranní uličky. Z opačného potemnělého konce uličky k nám zavanul pach zálivu.

Postupovali jsme uličkou a já spřádal plán, jak se zbavit své společnice. Rozhodl jsem se ji poslat na bezpečnou a zbytečnou misi. Bohužel jsem neměl příležitost svůj plán uskutečnit.

Před námi se vynořila postava mohutného muže.

Postavil jsem se před dívku a šel jsem mu vstříc. Pistolí jsem pod pláštěm mířil na střed jeho těla.

Zastavil se. Byl ještě větší, než se na první pohled zdálo. Mohutný, rameny hranatý muž. Ruce měl prázdné. Na zlomek vteřiny jsem na něj posvítil baterkou. Měl plochý obličej, hrubé rysy, široké lícní kosti.

„Ignatij,“ vykřikla dívka přes mé rameno.

Začal dívce něco říkat. Předpokládal jsem, že to bylo rusky. Usmála se a odpověděla mu. Umíněně zavrtěl hlavou, na něčem trval. Ona dupla nohou a přísně mu cosi opakovala. On opět zavrtěl hlavou a oslovil mě. „Generál Plešskjev, on říkal mně přivést princezna Soňa do domu.“

Jeho angličtina byla téměř stejně nesrozumitelná jako jeho ruština. Jeho tón mě udivil. Měl jsem dojem, že mi vysvětluje něco tak důležitého, z čeho si nepřeje být obviněn, ale co musí v každém případě udělat.

Zatímco k němu dívka opět hovořila, napadla mě odpověď. Generál nejspíš poslal velkého Ignatije, aby přivedl dívku domů, a ten byl rozhodnutý jeho příkaz splnit, i kdyby ji měl násilím odnést. Snažil se vyhnout problémům tím, že mi situaci vysvětlil.

„Vezměte si ji,“ řekl jsem mu a ustoupil.

Dívka na mě cosi zavrčela a zasmála se. „Tak dobře, Ignatiji,“ řekla anglicky, „půjdu domů.“ Otočila se na podpatku a vyrazila ulicí vzhůru. Mohutný muž ji následoval.

Byl jsem rád, že jsem sám, a neztrácel jsem čas. Pokračoval jsem opačným směrem, až jsem měl pod nohama oblázky na pláži. Hrubě mi pod patami zaskřípaly. Vrátil jsem se o pár kroků, abych nedělal takový hluk, a pokračoval jsem podél pobřeží co nejrychleji k místu, kde se něco dělo. Znovu zaštěkal kulomet. Odpověděly mu výstřely drobnějších zbraní. Pak se ozvaly tři rány rychle za sebou – bomby, ruční granáty, pokud mě mé uši a paměť neklamaly.

Zamračené nebe se nad střechami vlevo přede mnou růžově rozzářilo. Náraz výbuchu mě zabolel v uších. Kolem mě létaly úlomky, které jsem neviděl. Pomyslel jsem si, že to se nejspíš rozletěl na kusy zlatnický sejf.

Plížil jsem se dál podle pobřeží. Kulomet ztichl. Občas se ozval výstřel z lehčí zbraně. Pak vybuchl další granát. Ozval se výkřik plný hrůzy.

Risknul jsem skřípění oblázků a sešel až k vodě. Na vodě jsem nezahlédl nic, co by připomínalo loď. Odpoledne u pláže kotvilo několik lodí. Měl jsem nohy až ve vodě zálivu a stále jsem žádnou loď neviděl. Bouře je mohla zahnat na moře, ale to mi nepřipadalo moc pravděpodobné. Západní pobřeží ostrova záliv chránilo před prudkým větrem. Vítr tu byl silný, ale ne divoký.

Pokračoval jsem podél břehu chvíli s nohama ve vodě, chvíli na kamenité pláži. Pak jsem uviděl loď. Oblý temný obrys kousek přede mnou. Nebylo na ní žádné světlo. Nic se na ní nehýbalo. Byla to jediná loď v zálivu. Tím byla důležitá.

Blížil jsem se k ní pomalu krok za krokem.

Mezi mnou a temnou zdí budovy se pohnul stín. Ztuhnul jsem. Stín velikosti člověka se pohnul znovu, a to tím směrem, odkud jsem přicházel.

Čekal jsem a nevěděl, zda jsem téměř neviditelný nebo zda zřetelně vystupuji proti pozadí. Nemohl jsem riskovat prozrazení tím, že bych se pokusil své postavení zlepšit.

Asi sedm metrů přede mnou stín náhle zastavil.

Viděl mě. Mířil jsem na něj.

„Tak pojď,“ zavolal jsem tiše. „Pokračuj. Jsem moc zvědavý, kdo jsi.“

Stín zaváhal, ustoupil od zdi budovy, a pomalu se blížil. Nechtěl jsem riskovat rozsvítit baterku. Ve tmě jsem rozeznal hezký obličej, chlapecky bezstarostný, s jednou tváří zašpiněnou.

„Jak se máte?“ řekl majitel obličeje zpěvným barytonem. „Vy jste byl odpoledne na té recepci, že?“

„Ano.“

„Neviděl jste princeznu Žukovskou? Znáte ji?“

„Před deseti minutami šla s Ignatijem domů.“

„Výborně!“ Otřel si špinavou tvář ušmudlaným kapesníkem a obrátil se směrem k lodi. „To je Hendrixsonova loď,“ zašeptal. „Zmocnili se jí a ostatní lodě odvázali.“

„To by znamenalo, že z ostrova odjedou po vodě.“

„Ano,“ přisvědčil, „pokud… Nezkusíme to?“

„Máte na mysli se jí zmocnit?“

„Proč ne?“ zeptal se. „Na palubě jich nemůže být moc. Bůhví, že jich je hodně na pevnině. Vy jste ozbrojen. Já mám pistoli.“

„Nejdřív si to obhlédneme,“ rozhodl jsem, „abychom věděli, koho se chystáme přepadnout.“

„To je rozumné,“ souhlasil a vydal se pomalu zpět do stínu budovy.

Plížili jsme se podle zdi směrem k lodi.

Loď se rýsovala stále jasněji proti noční obloze. Bylo to asi patnáct metrů dlouhé plavidlo otočené zádí ke břehu, které se zdvíhalo a klesalo na vlnách vedle malého mola. Přes záď cosi vyčuhovalo. Něco, co jsem nebyl schopen přesně identifikovat. Na dřevěné palubě se občas ozvaly kroky v botách s koženými podrážkami. Pak se nad tou podivnou věcí na zádi vynořila tmavá hlava a ramena.

Ruský chlapec měl lepší zrak než já.

„Je maskovaný,“ zašeptal mi do ucha. „Má na hlavě něco jako punčochu.“

Maskovaný muž stál na svém místě nehybně. I my jsme stáli zcela nehybně.

„Zasáhnete ho odtud?“ zeptal se chlapec.

„Snad, ale noc a déšť mi přesný zásah moc neusnadní. Nejlepší bude pokusit se dostat co nejblíž a začít střílel ve chvíli, kdy nás zpozoruje.“

„To je rozumné,“ souhlasil.

Hned po prvním kroku jsme byli moudřejší. Muž na lodi cosi zavrčel. Chlapec vedle mě se vrhl vpřed. Poznal jsem tu věc na zádi právě včas, abych stihl nastavit nohu a podrazit tomu ruskému chlapci nohy. Svalil se na zem a rozplácl se na oblázkové pláži jak široký tak dlouhý. Vrhl jsem se na zem vedle něj.

Kulomet na zádi lodi vyslal kov přes naše hlavy.

 

„Nesmíme to uspěchat!“ řekl jsem. „Odkul se pryč!“

Šel jsem příkladem a kutálel jsem se zpátky do stínu budovy, který jsme před chvílí opustili.

Muž s kulometem pokropil pláž, ale mířil naslepo. Záblesky zbraně mu bezpochyby znemožnily výhled do tmy.

Za rohem domu jsme se posadili.

„Zachránil jste mi život, když jste mi podrazil nohy,“ prohlásil chlapec klidně.

„Ano. Zajímalo by mě, jestli je to ten kulomet, co byl na ulici, nebo…“

Odpovědi se mi dostalo okamžitě. Kulomet na ulici se zlověstně vmísil do bubnování samopalu na lodi.

„Jsou dva!“ postěžoval jsem si nahlas. „Víš o nich něco?“

„Myslím, že jich není víc než deset nebo dvanáct,“ odpověděl. „Ale potmě je dost těžké je spočítat. Ty, co jsem viděl, byli maskovaní – stejně jako ten muž na lodi. Zdá se, že nejdřív odpojili telefon a vypnuli elektřinu, pak zničili most. Napadli jsme je, když vykrádali banku, ale ve voze před bankou měli kulomet a tomu jsme nemohli konkurovat.“

„Kde jsou teď všichni lidé z ostrova?“

„Rozutekli se a většina z nich se nejspíš schovala, pokud je generál Plešskjev nedal znovu dohromady.“

Zamračil jsem se a usilovně přemýšlel. Proti kulometům a ručním granátům se nemůžete postavit v čele mírumilovných vesničanů a kapitalistů na odpočinku. Byť byli sebelépe vyzbrojeni a měli sebeschopnějšího velitele, nic s nimi nezmůžete. Když o tom tak přemýšlím, kdo by něco zmohl proti takové výzbroji?

„Co kdybys tu počkal a hlídal loď?“ navrhl jsem. „Já se půjdu podívat co se děje ve vsi a pokud se mi podaří sehnat pár schopných chlapů, pokusím se zmocnit lodi z druhé strany. Ale nemůžeme spoléhat na to, že se to podaří. Určitě chtějí odjet lodí. Na to se můžeme spolehnout. Když si lehneš, můžeš pozorovat loď zpoza rohu domu, aniž bys byl na ráně. Být tebou, nedělal bych nic, čím bych na sebe upozornil. Ve chvíli, kdy se budou chtít nalodit, můžeš střílet, jak se ti zlíbí.“

„Výborně!“ odpověděl. „Myslím, že většinu lidí z ostrova najdete za kostelem. Dostanete se tam, když půjdete přímo do kopce a u železného plotu zahnete doprava.“

„Fajn.“

Vyrazil jsem směrem, který naznačil.

U hlavní třídy jsem zastavil a rozhlédl se, než jsem se odhodlal přejít. Všude bylo ticho. Jediný člověk, kterého jsem viděl, ležel roztažený na chodníku kousek ode mne.

Dolezl jsem k němu po čtyřech. Byl mrtvý. Nezdržoval jsem se podrobným prohlížením mrtvoly, vyskočil jsem a přeběhl na druhou stranu ulice.

Nic mi v tom nezabránilo. Vmáčkl jsem se do vchodu, přilepil se ke zdi a vykoukl ven. Vítr ustal. Bouře už změnila podobu z valících se proudů vody v monotónní šumění drobných vytrvalých kapek. Hlavní třída Couffignalu byla podle mého odhadu opuštěná.

Uvažoval jsem, zda už probíhá ústup k lodi.

Na chodníku cestou k bance jsem dostal odpověď na svou otázku.

Vysoko na svahu, podle zvuku téměř až u okraje útesu, se ozval kulomet a chrlil proud střel.

 

Do rachotu kulometu se mísily výstřely menších zbraní a jeden nebo dva granáty.

Na první křižovatce jsem odbočil z hlavní třídy a rozběhl se do kopce. Proti mně běželo několik mužů. Dva proběhli kolem a mé otázce „Co se to děje?“ nevěnovali pozornost.

Třetí muž zastavil, protože jsem ho chytil – byl to tlustý muž, namáhavě dýchal a tvář měl bílou jako rybí břicho.

„Auto s kulometem převezli a postavili nám ho do zad,“ dostal ze sebe sípavě, když jsem mu vyštěkl svou otázku přímo do ucha.

„Co tu děláte beze zbraně?“ zeptal jsem se ho.

„Já… ztratil jsem ji.“

„Kde je generál Plešskjev?“

„Někde tam vzadu. Snaží se zmocnit toho auta, ale to se mu nemůže podařit. Je to sebevražda! Proč nepřijde nějaká pomoc?“

Zatímco jsme mluvili, minulo nás několik mužů. Běželi dolů. Propustil jsem muže s bledou tváří a zastavil čtyři muže, kteří běželi pomaleji než ostatní.

„Co se tam děje?“ zeptal jsem se jich.

„Procházejí tam na kopci jeden dům za druhým,“ řekl muž s ostrými rysy, malým knírkem a puškou v ruce.

„Podařilo se už někomu podat zprávu mimo ostrov?“ zajímal jsem se.

„To nejde,“ vysvětloval mi jiný. „Hned na začátku vyhodili do povětří most.“

„Copak neumí nikdo plavat?“

„V tomhle větru rozhodně ne. Mladý Catlan to zkusil a měl štěstí, že se dostal zpátky jen s několika přeraženými žebry.“

„Vítr už se uklidnil,“ upozornil jsem.

Muž s ostrými rysy podal pušku jinému muži a sundal si kabát. „Zkusím to,“ slíbil.

„Dobře. Vzburcujte celou zemi a hlavně informujte sanfranciskou policii a její policejní loď a taky námořní vojsko na ostrově Mare. Pomohou nám, když jim řeknete, že ti banditi mají kulomety. Řekněte jim, že na bandity čeká ozbrojená loď, na které se chystají odplout. Je to Hendrixsonova loď.“

 

Odhodlaný plavec nás opustil.

„Loď?“ zeptali se dva ze zbylých mužů jednohlasně.

„Ano. Mají na ní kulomet. Pokud se o něco chceme pokusit, musíme to udělat hned, dokud jsme mezi nimi a lodí, na které chtějí zmizet. Sežeňte všechny muže a všechny zbraně, které se vám podaří dát dohromady. Pokuste se útočit na loď ze střech, pokud se lam dostanete. Až sem přijede to jejich auto, střílejte na něj. Ze střechy nebo z okna domu na tom budete líp, než když budete útočit z ulice.“

Všichni tři muži pokračovali v cestě dolů. Já se vydal do kopce po zvuku střelby přede mnou. Kulomet se ozýval přerušovaně – asi vteřinu štěkal své ra-ta-ta a pak se na pár vteřin odmlčel. Jeho střelbě odpovídalo tišší nepravidelně střílení.

Potkal jsem další muže a dozvěděl se od nich, že generál s méně než dvanácti muži se stále snaží přemoct auto s kulometem. Zopakoval jsem tutéž radu, kterou jsem dal předchozí skupince mužů a moji informátoři se k nim spěchali připojit. Pokračoval jsem vzhůru.

Asi po sto metrech se proti mě z noci vyřítilo to, co zbylo z generálových mužů. Proběhli kolem mě a prchali dolů z kopce. Kolem hlav jim létaly kulky.

Silnice nebyla vhodné místo pro smrtelníka. Zakopl jsem o dvě těla a poškrábal se na četných místech, když jsem se prodíral křovím. Pokračoval jsem po měkké mokré půdě.

Kulomet na kopci utichl, ale ten na lodi stále ještě střílel.

Pak se opět ozval ten nahoře. Mířil příliš vysoko na to, aby chtěl zasáhnout nějaký blízký cíl. Pravděpodobně jen podporoval svého druha tam dole a jen tak kropil hlavní třídu.

Než jsem se dostal blíž, opět zmlkl. Slyšel jsem řev motoru. Proti mně vyjelo auto.

Skočil jsem do křoví, ležel v něm a snažil se něco vidět mezi větvičkami. V pistoli, z níž se dnešní střelecké noci ještě nestřílelo, jsem měl šest nábojů.

Když jsem na světlejším povrchu silnice zahlédl kola vozu, vyprázdnil jsem celý zásobník. Mířil jsem nízko.

Auto pokračovalo v cestě.

Vyskočil jsem ze svého úkrytu.

 

Silnice byla prázdná, auto náhle zmizelo.

Pak jsem uslyšel skřípění. Náraz. Zvuk mačkajícího se plechu. Cinkot rozbitého skla.

Rozběhl jsem se po zvuku.

 

Z černé hromady sutin, v níž škytal motor, vyskočila temná postava a rozběhla se po rozmáčeném trávníku. Vrhl jsem se za ní a doufal, že ostatní ve vraku se nejsou schopni zvednout.

Byl jsem sotva pět metrů za prchajícím mužem, když se pokusil vyhnout keři. Nejsem dobrý sprintér, ale on také ne. Mokrá tráva klouzala.

Zapotácel se ve chvíli, kdy jsem obíhal keř. Když našel rovnováhu, byl jsem asi tři metry od něj.

Namířil jsem na něj a vystřelil. Zapomněl jsem, že mám prázdný zásobník. Šest dalších nábojů jsem měl v kapse vesty, ale nebyl čas nabíjet.

Napadlo mě hodit po něm prázdnou pistoli. Ale to bylo příliš riskantní.

Před námi se vynořilo stavení. Prchající zahnul doprava za roh.

Vlevo spustila kulovnice.

Pronásledovaný muž zmizel za rohem domu.

„Drahý Bože!“ ozval se zvučný hlas generála Plešskjeva. „Nevěřil bych, že na takovou vzdálenost netrefím puškou člověka!“

„Vezměte to druhou stranou!“ křikl jsem na něj a vrhl se za pronásledovaným.

Slyšel jsem dusot jeho nohou. Neviděl jsem ho. Generál se ozval z druhé strany domu.

„Máte ho?“

„Ne.“

Před námi byl kamenitý násep, po jeho vrchu vedla cesta. Vpravo i vlevo bylo vysoké křoví.

„Ale příteli,“ protestoval generál. „Jak by mohl…?“

Nahoře na cestě zasvítil bledý trojúhelník – mohl to být kus košile nad výstřihem vesty.

„Zůstaňte tu a mluvte dál!“ pošeptal jsem generálovi a plížil se blíž.

„Asi musel jít na druhou stranu,“ pokračoval generál, jako bych stál vedle něj. „Kdyby šel tudy, musel bych ho vidět, kdyby se byl zvedl nad křoví nebo vyšel na cestu na náspu, jeden z nás by ho jistě zahlédl proti…“

Mluvil a mluvil a já se mezitím dostal do stínu náspu, po němž vedla cesta. Hledal jsem stupy v kamenné stěně.

Muž na cestě se krčil zády do křoví a sledoval generála. Zahlédl mě ve chvíli, kdy jsem stál nohama na cestě.

Vyrazil vpřed a jedna ruka mu vylétla vzhůru. Já jsem také vyrazil a napřáhl obě ruce.

Došlápl jsem na kámen a noha se mi zkroutila v kotníku. Zavrávoral jsem. To mi zachránilo hlavu před kulkou, kterou na mě vystřelil.

Napřaženou levou rukou jsem při pádu zachytil jeho nohy. Upadl na mě. Kopl jsem ho, chytil ho za ruku s pistolí a právě se chystal do ní zakousnout, když se na cestě objevil generál a hlavní pušky muže odstrčil.

Když jsem se mohl postavit, zjistil jsem, že se mi to nedaří. Kotník odmítal nést svou polovinu mých devadesáti kilogramů. Přenesl jsem většinu váhy na druhou nohu a posvítil si baterkou na zajatce.

„Nazdar Flippo!“ zvolal jsem.

„Nazdar,“ odpověděl bez známky radosti v hlase nad tím, že byl odhalen.

Byl to buclatý asi třiadvacetiletý italský mladík. Podílel jsem se na tom, když ho před čtyřmi lety poslali do San Quentinu za účast na krádeži výplat. Před pár měsíci ho propustili na podmínku.

„To se kurátorovi nebude líbit,“ poznamenal jsem.

„Tentokrát jste se spletl,“ kňoural. „Nic jsem neproved. Byl jsem tu za kamarády. Když tohle vypuklo, musel jsem se schovat, protože mám záznam. Kdyby mě někdo chytil, přišil by mi to. Teď jste mě chytil vy a už si myslíte, že v tom jedu!“

„Ty mi snad čteš myšlenky,“ poznamenal jsem. Zeptal jsem se generála: „Myslíte, že bychom toho ptáčka mohli zatím někam uklidit? Někam pod zámek?“

„V mém domě je komora bez oken s pevnými dveřmi.“

„To je ono! Jdeme, Flippo!“

Generál Plešskjev chytil mladíka za límec a já kulhal za nimi.

Cestou jsem si prohlížel Flippovu pistoli. Byla nabitá, chyběl v ní jen jeden náboj – ten, který vystřelil po mně. Pak jsem znovu nabil svou zbraň.

Našeho zajatce jsme chytili na Rusově pozemku, nemuseli jsme jít daleko.

Generál zaklepal na dveře a zavolal něco rusky. Zaskřípala závora a cvakl zámek, pak ruský sluha s mohutným knírem otevřel dveře. Za ním stály princezna a mohutná starší žena.

Vešli jsme. Generál vyprávěl, jak jsme chytili zajatce a vedl ho nahoru do komory. Prohledal jsem ho a vzal mu kapesní nůž a zápalky – nic jiného, co by mu mohlo pomoct k útěku neměl – zamkl dveře a zajistil je závorou. Pak jsme se vrátili dolů.

„Vy jste zraněn!“ vykřikla princezna, když si všimla, jak kulhám.

„Jen jsem si zvrknul kotník,“ vysvětloval jsem. „Ale je to nepříjemné. Nemáte tu leukoplast?“

„Ano,“ řekla a pak oslovila rusky sluhu s knírem. Ten odešel a za chvíli se vrátil s balíkem vaty, leukoplastí a umyvadlem s horkou vodou.

„Měl byste se posadit,“ řekla princezna a převzala vše od sluhy.

Zavrtěl jsem hlavou a sáhl po leukoplasti.

„Chci radši studenou vodu, protože musím ještě ven. Zaveďte mě do koupelny, já už se o sebe postarám.“

Chvíli jsme se o tom dohadovali, až jsem se konečně dostal do koupelny. Pustil jsem si studenou vodu na kotník a stáhl ho leukoplastí tak pevně, jak jen to šlo, abych úplně nepřerušil krevní oběh. Dalo mi práci znovu obout promáčenou botu, ale když jsem skončil, mohl jsem zase stát na obou nohách, i když jedna trochu bolela.

Přidal jsem se k ostatním a uvědomil si, že zvenku se už neozývá žádná střelba a déšť bubnuje do oken mnohem mírněji. Pod staženou roletou se objevil proužek denního světla.

Právě jsem si zapínal plášť do deště, když na přední dveře někdo zabušil. Ozvala se ruská slova a dovnitř vešel ten mladík, kterého jsem potkal na pláži.

„Alexandře, ty jsi…“ vykřikla mohutná starší žena, když si všimla krve na jeho tváři. Pak omdlela.

 

Mladík si jí vůbec nevšímal, jako by u ní byl na takové chování zvyklý.

„Odpluli lodí,“ oznámil mi, zatímco dívka a dva sloužící zvedli ženu a položili ji na otoman.

„Kolik jich bylo?“ zeptal jsem se.

„Napočítal jsem jich deset, myslím, že mi mohl uniknout nanejvýš jeden nebo dva.“

„Ti muži, které jsem tam poslal, je nemohli zastavit?“

Pokrčil rameny. „Co byste dělal vy na jejich místě? Postavit se proti kulometu vyžaduje dost odvahy. Vaši muži byli zahnáni z budovy hned, jak se tam objevili.“

Žena, která omdlela, se probrala a chrlila na chlapce proud starostlivých ruských otázek. Princezna se oblékala do svého modrého pláště s kapuci. Žena se přestala vyptávat chlapce a zeptala se na cosi princezny.

„Je po všem,“ řekla princezna. „Jdu si prohlédnout trosky.“

Ten nápad se všem zalíbil. Po pěti minutách jsme mířili všichni včetně sloužících dolů s kopce. Za námi, kolem nás i před námi byli jiní lidé, kteří také mířili dolů. Všichni spěchali v drobném dešti a jejich tváře vypadaly v ranním světle unaveně a vzrušeně.

V polovině svahu vyběhla z boční cesty žena a začala mi něco horlivě vysvětlovat. Uvědomil jsem si, že je to jedna z Hendrixsonových služebných. Zachytil jsem nejdůležitější slova.

„Dary jsou pryč… pan Brophy byl zavražděn… Oliver…“

„Já se k vám připojím později,“ řekl jsem ostatním a vydal se za služkou.

Běžela zpět k domu Hendrixsonových. Nemohl jsem utíkat, nemohl jsem ani jít rychle. Když jsem přišel k domu, stála venku spolu s panem Hendrixsonem a dalšími sloužícími.

„Zabili Olivera a Brophyho,“ řekl starý pán.

„Jak?“

„Byli jsme vzadu v domě, z oken v prvním patře jsme sledovali záblesky výstřelů ve vsi. Oliver byl tady dole, přímo za hlavními dveřmi, a Brophy byl v místnosti s dary. Slyšeli jsme výstřel a pak se ve dveřích objevil muž a mířil na nás dvěma pistolemi. Držel nás v šachu asi deset minut. Pak zabouchl dveře, zamknul nás a odešel. Vyrazili jsme dveře a našli Brophyho a Olivera mrtvé.“

„Pojďme se na ně podívat.“

Řidič byl hned za dveřmi do domu. Ležel na zádech a hnědý krk měl zepředu proříznutý téměř až k obratlům. Pušku měl pod sebou. Vytáhl jsem ji a prohlédl si ji. Nestřílelo se z ní.

Majordomus Brophy ležel nahoře zkroucen u nohy stolu, na kterém byly rozloženy dary. Jeho puška byla pryč. Obrátil jsem ho, narovnal a našel otvor po kulce v hrudi. Na kabátě kolem otvoru po střele byl široký očouzený lem.

Většina darů zůstala na stole. Zmizely jen ty nejcennější. Ostatní byly rozházené, rozbalené a pomíchané.

„Jak vypadal ten člověk, kterého jste viděl?“ zeptal jsem se.

„Neviděl jsem ho moc dobře,“ vysvětloval Hendrixson. „V pokoji byla tma. Byla to prostě jen temná postava, která se rýsovala proti svíčce hořící v hale. Velký muž v gumovém plášti do deště, s černou maskou, která mu kryla celou hlavu a měla vystřižené jen dva otvory pro oči.“

„Neměl klobouk?“

„Ne, jen tu masku.“

Když jsme scházeli dolů, vylíčil jsem stručně Hendrixsonovi vše, co jsem viděl, slyšel a dělal od chvíle, kdy jsem odešel z jeho domu. Nevydalo to na dlouhé vyprávění.

„Myslíte, že dostanete nějaké informace z toho, kterého jste chytili?“ zeptal se, když jsem se chystal vyjít ven.

„Ne. Ale předpokládám, že je stejně dostanu.“

Hlavní třída Couffignalu byla plná lidí. Byl tam oddíl námořního vojska z ostrova Mare a muži ze sanfranciské policejní lodi. Kolem nich se tlačili více či méně oblečení místní obyvatelé. Stovka hlasů se vzájemně překřikovala, každý líčil své osobní zážitky a zásluhy a vše, co viděl. Slova jako kulomet, bomba, bandita, auto, střelba a zabití se ozývala ze všech stran různými hlasy a tóny.

Banka byla výbuchem, který roztrhl trezor, úplně zničena. Zlatnictví bylo také v troskách. Obchod na druhé straně ulice sloužil jako polní nemocnice. Dva lékaři měli plné ruce práce s ošetřováním poraněných vesničanů.

Pod čepicí uniformy jsem zahlédl známou tvář – strážníka Roche od přístavní policie – a snažil jsem se k němu protlačit davem.

„Přijel jsi teď?“ zeptal se, když jsme si potřásli rukama. „Nebo jsi byl při tom?“

„Byl jsem při tom.“

„Co o tom víš?“

„Všechno.“

„Slyšel někdo o soukromém detektivovi, který by nevěděl všechno?“ popichoval, když jsem ho vyváděl z davu.

„Našli jste v zátoce prázdnou loď?“ zeptal jsem se, když jsme se vzdálili od lidí.

„Prázdné lodi se pohupovaly v zátoce celou noc,“ odpověděl.

To mě nenapadlo.

„Kde máte svou loď?“ zajímalo mě.

„Je na moři a snaží se najít bandity. Já jsem tu zůstal s několika muži, abychom pomohli tady na ostrově.“

„Máš štěstí,“ oznámil jsem mu. „Nenápadně se podívej na opačnou stranu ulice. Vidíš toho mohutného chlapíka s černým knírem, který stojí před drogerií?“

Stál tam generál Plešskjev s dámou, která omdlela, i ten mladík, jehož zkrvavená tvář jí přivodila mdloby. S nimi byl bledý obtloustlý muž, asi tak čtyřicátník, který byl s nimi na recepci. O kousek dál přešlapoval velký Ignatij, dva sluhové, které jsem viděl v domě, a ještě jeden muž, který k nim bezpochyby také patřil. Povídali si a sledovali vzrušenou gestikulaci brunátného majitele pozemku, který vyprávěl poručíkovi od námořnictva, že to byl jeho vlastní automobil, který banditi ukradli a naložili na něj kulomet, a taky vyjadřoval svůj názor na to, co by se s tím mělo udělat.

„Ano,“ přisvědčil Roche. „Vidím toho tvého chlápka s knírem.“

„Fajn. To je ten, koho hledáš. Ta žena a dva muži, co stojí vedle něj, tě taky budou zajímat. A ti čtyři Rusové, co stojí kousek vlevo od nich, k nim taky patří. Ještě někdo chybí, ale o toho se postarám já. Informuj o tom poručíka a můžete ty broučky obklíčit, aniž by se pokusili bránit. Oni si totiž myslí, že jsou docela v bezpečí.“

„Víš to jistě?“ zeptal se.

„No dovol!“ zavrčel jsem, jako bych se ještě nikdy v životě nespletl.

Až dosud jsem stál na zdravé noze. Když jsem přenesl váhu na druhou nohu, abych se mohl otočit, projela mi bolest až do boku. Stiskl jsem zuby a s bolestí se prodíral davem na druhou stranu ulice.

Princeznu jsem nikde neviděl. Považoval jsem ji společně s generálem za hlavu celé akce. Pokud byla dosud doma a nepojala žádné podezření, napadlo mě, že bych se k ní mohl dostat, aniž bych způsobil povyk.

Chůze mi působila utrpení. Bylo mi vedro. Řinul se ze mne pot.

„Pane, žádnej z nich tamtudy nešel.“

Jednonohý chlapec stál vedle mne. Uvítal jsem ho, jako by mi ho seslalo samo nebe.

„Pojď se mnou,“ vybídl jsem ho a vzal ho za paži. „Vedl sis dobře. Ještě bych od tebe něco potřeboval.“

Asi půl bloku od hlavní třídy jsme odbočili k verandě malého žlutého domku. Hlavní dveře zely dokořán. Obyvatelé je bezpochyby zapomněli zavřít, když se rozběhli dolů do vsi uvítat policii a námořníky. V hale hned za dveřmi pod věšákem stála proutěná židle. Dopustil jsem se neoprávněného vniknutí do objektu a židli jsem vytáhl ven před dveře.

„Posaď se, synku,“ vyzval jsem chlapce.

Sedl si a zpytavě se na mě díval. Vzal jsem jeho berli a vytrhl mu ji z ruky.

„Tady máš pět babek za půjčení,“ řekl jsem. „Když ji ztratím, koupím ti novou ze zlata a slonoviny.“

Opřel jsem se o berli a s oporou stoupal do kopce.

Neměl jsem s berlí zkušenosti. Nelámal jsem rekordy, ale bylo to mnohem lepší než belhat se s bolavým kotníkem bez opory.

Kopec byl delší a prudčí než mnohé hory, které znám, ale konečně jsem měl pod nohama štěrkovou cestičku vedoucí k domu, kde bydleli Rusové.

Byl jsem asi deset kroků od dveří, když princezna Žukovska otevřela dveře.

„No ne!“ vykřikla. Když se vzpamatovala z překvapení, dodala: „Váš kotník se zhoršil!“ Seběhla po schodech, aby mi pomohla nahoru. Všiml jsem si, že v pravé kapse šedé flanelové vesty má něco těžkého.

Jednou rukou mi podpírala loket, druhou záda a pomalu mě vedla do schodů a přes verandu. Tím mě ujistila, že ji ani nenapadlo, že bych mohl jejich hru odhalit. Kdyby to tušila, nebyla by se přiblížila na dosah mé ruky. Přemýšlel jsem, proč se vrátila do domu, když měla původně namířeno s ostatními dolů do vsi.

Zatímco jsem si tím lámal hlavu, vešli jsme do domu, kde mě usadila do velké měkké kožené židle.

„Po takové namáhavé noci musíte umírat hlady,“ řekla. „Podívám se, jestli…“

„Ne, posaďte se.“ Kývl jsem na židli, která stála naproti mé. „Rád bych si s vámi promluvil.“

Posadila se a položila si drobné bílé ruce do klína. V její tváři ani ve způsobu držení těla nebyl ani náznak nervozity, ba ani zvědavostí. Přehnala to.

„Kam jste ukryli lup?“ zeptal jsem se.

Bledost jejího obličeje nic nenaznačovala. Byla bledá jako mramor od první chvíle, kdy jsem ji spatřil. I oči měla stejně temné, jako jindy. Její výraz se nezměnil. Hlas měla klidný a chladný.

„Je mi líto,“ řekla. „Nechápu vaši otázku.“

„Jedná se o to,“ jal jsem se vysvětlovat, „že vás obviňuji z účasti na vyplenění Couffignalu a na těch vraždách, ke kterým přitom došlo. A ptám se vás, kde je ukrytý lup.“

Pomalu vstala, zvedla hlavu a podívala se na mě z nezměrné výšky.

„Co si to dovolujete? Jak se opovažujete takhle se mnou mluvit, se mnou, s princeznou Žukovskou?“

„Je mi úplně jedno, kdo jste. Pro mě za mě můžete být třeba jedním z bratrů Smithových!“ Naklonil jsem se dopředu a opřel se kotníkem o nohu židle. Výsledkem byla prudká bolest, která mi v mé situaci nijak nepomohla. „V současné situaci vás považuji za zloděje a vraha.“

Její silné štíhlé tělo se změnilo v tělo šelmy, připravené ke skoku. Výraz jejího bledého obličeje se změnil ve výraz rozzuřené šelmy. Jedna ruka – v tuto chvíli spíš dráp – sjela k zatížené kapse vesty.

Pak, než jsem mohl mrknout okem – můj život závisel na tom, zda náhodou nemrknu – šelma zmizela. Místo ní – teď už vím, odkud mají vypravěči pohádek různé proměny – přede mnou seděla princezna, klidná, rovná a vysoká.

Seděla, přehodila si nohu přes nohu, opřela si loket o opěradlo židle, na hřbet ruky položila bradu a zpytavě se mi dívala do tváře.

„Proboha, jakou náhodou,“ předla, „jste mohl dospět k tak podivnému a bláznivému závěru?“

„Není to náhoda, dokonce to není ani podivný ani bláznivý nápad,“ odpověděl jsem. „Možná, že vám ušetřím čas a námahu, když vám vylíčím, co všechno proti vám svědčí. Pak budete vědět na čem jste a nebudete plýtvat energií na to, abyste se mi snažila dokázat svou nevinu.“

„Budu vám nesmírně vděčná,“ usmála se. „Opravdu!“

Opřel jsem berli o opěradlo židle a přidržoval ji kolenem, abych měl volné ruce na vypočítávání jednotlivých bodů na prstech.

„Za prvé – kdokoliv tu akci plánoval, znal dobře ostrov. Ne dokonale, ale znal každý metr. O tom se nebudeme dohadovat. Za druhé – auto, na kterém byl kulomet, bylo místní, ukradené tady na ostrově. Stejně tak loď, na které měli bandité uniknout. Bandité odjinud by byli potřebovali auto nebo loď, která by je sem přivezla i s nákladem kulometů, výbušnin a granátů. Není důvod, proč by to auto nebo loď nemohli použít i tady a taky na cestu zpátky, a museli krást jiné auto a loď na ostrově. Za třetí – celé to přepadení nemělo ani náznak zlodějské profesionality. Pokud chcete slyšet můj názor, byla to vojenská akce od začátku až do konce. I ten nejhorší zloděj by se byl dostal do bankovního trezoru i do zlatnického sejfu, aniž by zničil obě budovy. Za čtvrté – bandité odjinud by nikdy nezničili most. Možná, že by ho zablokovali, ale nikdy by ho nezničili. Zachovali by ho pro případ, že by ho museli použít k úniku. Za páté – bandité, kteří by spoléhali na to, že odplují lodí, by si byli pospíšili a nenatahovali práci na celou noc. Bylo tu tolik rámusu, že by to probudilo kus Kalifornie od Sacramenta až po Los Angeles. Vy jste poslali jednoho člověka na loď, ten začal střílet a odplul, ale ne daleko. Jakmile byl v bezpečné vzdálenosti, skočil přes palubu a doplaval zpátky na ostrov. Třeba pro velkého Ignatije by to byla hračka.“

Tím jsem vyčerpal všechny prsty pravé ruky. Přešel jsem k levé a pokračoval.

„Za šesté – potkal jsem jednoho z vás, toho chlapce, dole na pláži. Šel od lodi. Navrhl mi, že se jí zmocníme. Střílelo se po nás, ale ten člověk s kulometem si s námi jen hrál. Kdyby chtěl, byl by nás smetl ze země ve vteřině, ale on nám mířil nad hlavy. Za sedmé – tentýž chlapec je jediný člověk na ostrově, který viděl bandity odplouvat. Za osmé – všichni vaši lidé, na které jsem narazil, se ke mně chovali mimořádně laskavě. Generál si se mnou na recepci dokonce celou hodinu povídal. To je amatérsky průhledný trik. Za deváté – když auto s kulometem nabouralo, honil jsem muže, který v něm jel. Zmizel mi za domem. Ten italský hošík, kterého jsem chytil, nebyl on. Nemohl by se dostat na cestu, aniž bych ho byl viděl. Ale mohl doběhnout až ke generálovi a z jeho strany zmizet v domě. Generál ho měl rád a jistě byl ochoten mu pomoct. Vím to, protože mi předvedl téměř zázračnou střelu z pušky, když ho na vzdálenost dvou metrů minul. Za desáté – do domu Hendrixsonových jste přišla jen proto, abyste mě odvedla pryč.“

Tím jsem vyčerpal všechny prsty levé ruky. Vrátil jsem se k pravé ruce.

„Za jedenácté – oba Hendrixsonovy sluhy zabil někdo, koho dobře znali a komu věřili. Oba byli zabiti zblízka, aniž by se pokusili vystřelit. Řekl bych, že jste požádala Olivera, aby vás pustil dovnitř a povídala si s ním, zatímco mu jeden z vašich mužů zezadu prořízl hrdlo. Pak jste šla nahoru a nejspíš sama zastřelila nic netušícího Brophyho. Ve vaší přítomnosti by vůbec nebyl na pozoru. Za dvanácté – ale to už by mohlo stačit. Už mi z toho vyjmenovávání vyschlo v krku.“

Zvedla bradu z ruky, z plochého černého pouzdra vytáhla tlustou bílou cigaretu, vsunula ji mezi rty a čekala, až k jejímu druhému konci přiložím zápalku. Vydatně zatáhla, až prohořela třetina délky cigarety, a vyfoukla kouř směrem ke kolenům.

„To by mohlo stačit,“ řekla potom. „Jako byste nevěděl, že není možné, abychom něco takového podnikli. Cožpak jste nás neviděl – cožpak nás všichni neviděli – v průběhu celé noci?“

„To bylo snadné!“ odporoval jsem. „S párem kulometů, nákladem granátů, s dobrou znalostí ostrova, ve tmě a v bouři, mezi vyděšenými obyvateli – byla to hračka. Pokud vím, je vás devět, z toho dvě ženy. Jakmile přepadení vypuklo, pět lidí mohlo pokračovat v práci, ostatní se tu a tam objevovali mezi ostatními a pořizovali si alibi. To jste dělala i vy. I vy jste se starala o to, abyste měla alibi. Kamkoliv jsem přišel, narazil jsem do vás. A taky do generála. Ten vousatý starý blázen, který vedl prosté vesničany do boje! Vsadím se, že jich moc nezbylo. Pokud jsou někteří z nich ještě naživu, měli by mluvit o štěstí!“

Dalším tahem dokouřila cigaretu, odhodila zbytek na koberec, rozdrtila ho botou, unaveně vzdychla, opřela si ruce v bok a zeptala se: „A co teď?“

„Teď bych rád věděl, kam jste schovali lup.“

Rychlost její odpovědi mě překvapila.

„Pod garáží, je tam sklípek, který jsme před několika měsíci tajně vykopali.“

Samozřejmě, že jsem jí nevěřil, ale později se ukázalo, že je to pravda.

Neměl jsem dál co říct. Když jsem se natáhl pro půjčenou berli a chystal se vstát, zvedla ruku a klidně řekla: „Počkejte chvilku, prosím vás. Chci vám něco navrhnout.“

Naklonil jsem se k ní, napůl již vstoje, a natáhl ruku, až byla těsně u jejího boku.

„Chci tu pistoli,“ řekl jsem.

Přikývla a seděla bez pohnutí, zatímco jsem jí vytáhl pistoli z kapsy, uložil ji do své a znovu se posadil.

„Před chvílí jste řekl, že je vám úplně jedno, kdo jsem,“ začala. „Ale já chci, abyste to věděl. Je příliš mnoho Rusů, kteří dříve něco znamenali a dnes nejsou nikým, a já vás nebudu obtěžovat opakováním příběhu, který už nikoho nezajímá. Ale nesmíte zapomenout, že ten příběh je skutečný a bezprostředně se týká nás všech, kdo v něm hrajeme nějakou roli. Utekli jsme z Ruska s veškerým majetkem, který jsme mohli odnést, což bylo naštěstí dost na to, abychom mohli žít několik let v přijatelném pohodlí.

 

V Londýně jsme si otevřeli ruskou restauraci, ale Londýn jich byl najednou plný a ta naše, místo aby byla zdrojem obživy, začala být ztrátová. Zkusili jsme vyučovat hudbu a jazyky, zkoušeli jsme všechno možné. Stručně řečeno, zkusili jsme veškeré způsoby vydělávání peněz, které zkoušeli ostatní ruští emigranti a tak jsme se vždy setkali s nadměrnou nabídkou, a náš zdroj obživy nebyl výdělečný. Co jiného ale umíme? Co jiného jsme mohli zkusit?

Slíbila jsem, že vás nebudu obtěžovat dlouhým vyprávěním. Náš kapitál se prostě pořád ztenčoval a neodvratně se blížil den, kdy budeme ošuntělí a hladoví, den, kdy nás v novinách vašim čtenářům představí jako sloužící, kteří kdysi bývali princeznami, vévody, kteří dnes pracují jako sluhové. Nikde na světě pro nás nebylo místo. Psanci se snadno stanou zločinci. Proč ne? Můžete říct, že jsme světu zůstali něco dlužní? Cožpak právě svět kolem nečinně nepřihlížel, když jsme přišli o domov, o majetek i o vlast?

Všechno jsme naplánovali ještě dřív, než jsme slyšeli o Couffignalu. Chtěli jsme najít malé místo, kde žijí bohatí v dostatečně izolované společnosti, usadit se tam a získat si jméno. Pak ho prostě vyplenit. Když jsme objevili Couffignal, připadal nám pro tento účel jako stvořený. Pronajali jsme si dům na šest měsíců – na to nám právě tak zbýval kapitál – a snažili se žít v souladu s ostatními. Mezitím jsme dokončili své plány. Čtyři měsíce jsme si tu budovali pozici, sháněli zbraně a výbušniny, mapovali okolí a čekali na vhodnou noc. Včerejší noc nám připadala ideální a byli jsme přesvědčeni, že jsme připraveni na každou eventualitu. Nepočítali jsme však s vaší přítomností a s vaší inteligencí. Ty jsou prostě součástí těch nepředvídatelných neštěstí, která nás budou nejspíš už navěky pronásledovat.“

Odmlčela se a prohlížela si mě velkýma smutnýma očima, které mě zneklidňovaly.

„Nemá smysl hovořit o mé inteligenci,“ protestoval jsem. „Vaši lidé to zkazili od začátku až do konce. Vašemu generálovi by se vysmál každý, kdo by zkusil vést armádu bez vojenského výcviku. A vy, zcela bez jakékoliv zločinecké minulosti a zkušenosti, jste se pokusili o kousek, který by mohl být považován za mistrovský kriminální čin. Uvědomte si, jak jste si všichni se mnou pohrávali. Bylo to naprosto amatérské! Jen trochu inteligentní profesionální zloděj by si mě vůbec nevšímal, nebo mě zlikvidoval. Není divu, že jste selhali. Co se ostatního týče – mám na mysli vaše problémy – v tom vám nemohu nijak pomoct.“

„Proč?“ řekla velmi tiše. „Proč nemůžete?“

„Proč bych měl?“ odpověděl jsem neomaleně.

„Nikdo jiný neví to co vy.“ Naklonila se ke mně a položila mi bílou ruku na koleno. „Ve sklepě pod garáží je nesmírné bohatství. Můžete dostat cokoliv, co budete chtít.“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Nejste přece blázen!“ protestovala. „Víte…“

„Myslím, že bychom si to měli ujasnit,“ přerušil jsem ji. „Pomineme veškerou poctivost, kterou náhodou mám, loajálnost vůči zaměstnavateli a tak podobně. O těch byste mohla pochybovat, tak je prostě přejdeme. Stal jsem se detektivem proto, že mě to baví. Vydělám si tím slušné peníze, ale jistě bych sehnal práci, kterou bych si vydělal víc. I sto dolarů měsíčně navíc by bylo dvanáct set dolarů ročně. Dejme tomu, že by to mohlo být pětadvacet až třicet tisíc dolarů do mých šedesátých narozenin.

Těch pětadvaceti až třiceti tisíc dolarů se vzdávám proto, že mě baví pracovat jako detektiv. Když máte ráda svou práci, snažíte se ji dělat co nejlíp. Jinak by to nemělo smysl. To jen abyste věděla, jak jsem na tom. Nic jiného neumím, nic jiného mě nebaví a ani nechci, aby mě bavilo. To nemůžete vyvážit žádným množstvím peněz. Peníze jsou fajn. Nic proti nim nemám. Ale v posledních osmnácti letech jsem se bavil tím, že jsem honil cvoky a luštil záhady, získával uspokojení z toho, že jsem ty cvoky chytil a ty záhady vyluštil. Je to jediný sport, který znám, a neumím si představit lepší budoucnost, než že v něm budu pokračovat ještě něco přes dvacet let. Chápete, že to nemůžu jen tak zahodit!“

Pomalu zavrtěla hlavou, sklonila ji, až se na mě její oči dívaly přímo zpod úzkých oblouků obočí.

„Vy mluvíte jen o penězích,“ řekla. „Já jsem říkala, že můžete dostat cokoliv, co budete chtít.“

To bylo vyloučené. Nevím, kam ženské chodí na takové nápady.

„Zase děláte chybu,“ řekl jsem tvrdě. Vstal jsem a opřel se o vypůjčenou berli. „Myslíte si, že jste žena a já muž. To je chyba. Já jsem lovec a vy jste to, co jsem pronásledoval. V tom není nic lidského. To je jako byste předpokládala, že se pes bude mazlit s liškou, kterou honil. Jen maříme čas. Myslel jsem si, že sem přijde někdo od policie nebo od námořníků a ušetří mi cestu. Vy čekáte, že přijdou vaši lidé a zneškodní mě. Měl jsem vám rovnou říct, že je tam dole právě zatýkají.“

To jí otřáslo. Vstala. O krok couvla a opřela se o židli. Z úst se jí vydral výkřik v cizím jazyce. Myslel jsem, že to byla ruština, ale záhy jsem pochopil, že to byla italština.

„Dejte ruce nahoru.“ Byl to Flippův hluboký hlas. Stál ve dveřích a mířil na mě automatickou pistolí.

Zvedl jsem ruce co nejvýš, aniž bych upustil berli, a nadával si, jak jsem byl nedbalý, nebo příliš hrdý, když jsem při rozhovoru s dívkou odložil pistoli.

Proto se tedy vrátila do domu. Když pustí Itala na svobodu, předpokládala, že nebudeme mít důvod mu věřit, že neměl v přepadení prsty, a budeme hledat ostatní mezi jeho přáteli. Kdyby zůstal uvězněn v domě, mohl by nás přesvědčit o své nevině. Dala mu pistoli, aby si mohl prostřílet cestu ven, nebo – což by jí pomohlo ještě víc – se nechat zastřelit při pokusu o útěk.

Zatímco jsem se snažil uspořádat v hlavě myšlenky, Flippo přistoupil až ke mně. Volnou rukou mi přejel po těle, vzal mi mou vlastní pistoli a i tu, co jsem vzal dívce.

„Domluvíme se, Flippo,“ navrhl jsem, když ustoupil trochu ke straně, až jsme všichni tři vytvořili trojúhelník. „Jsi venku na podmínku, ještě ti zbývá pár let. Chytil jsem tě s pistolí. To úplně stačí na to, aby tě poslali zpátky do lapáku. Vím, že v tom nejedeš. Myslím, že jsi měl v plánu něco menšího, ale nemůžu to dokázat a ani nechci. Vypadni odtud, sám, do ničeho se nepleť a já zapomenu, že jsem tě tu viděl.“

V chlapcově kulaté tváři se objevily vrásky, jak usilovně přemýšlel.

Princezna k němu přistoupila o krok.

„Slyšel jste, co jsem mu nabízela?“ zeptala se. „Nabízím to teď vám, pokud ho zabijete.“

Vrásky v chlapcově obličeji se prohloubily.

„Můžeš si vybrat, Flippo,“ pomohl jsem mu. „Já ti můžu nabídnout jen svobodu a postarat se, aby tě neposlali zpátky do San Quentinu. Princezna ti nabízí tučný podíl na lupu s rizikem, že tě za to pověsí.“

Dívka si uvědomila, jakou má proti mně výhodu, a spustila na něj rychlou italštinou, jazykem, z něhož znám jen čtyři slova. Dvě jsou zcela zprofanovaná a dvě obscénní. Použil jsem všechny čtyři.

Chlapec znejistěl. Kdyby byl o deset let starší, byl by přijal mou nabídku a ještě by mi za ni poděkoval. Ale on byl mladý a ona – když o tom tak dnes přemýšlím – byla krásná. Nebylo těžké uhodnout, jak se rozhodne.

„Ale nezabiju ho,“ řekl jí anglicky, abych z toho taky něco měl. „Zamkneme ho tam, kde jsem byl já.“

Nevěřil jsem, že by Flippo měl nějaké předsudky, co se vraždy týče, ale nejspíš si myslel, že tahle by byla zbytečná. Samozřejmě se mě mohl snažit uchlácholit, aby mě mohl zabít snáz.

Dívce se jeho návrh nelíbil. Znovu na něj spustila italsky. Její zisk byl jasný, ale nemohla přesvědčit Flippa, že má šanci s lupem utéct. Musela se spoléhat hlavně na svůj šarm. A to znamenalo, že musela udržet jeho pozornost.

Nestál ode mne daleko.

Přistoupila k němu. Zpívala, šeptala a vrkala mu italská slova do uší.

Měla ho v moci.

Zavrtěla se. Z výrazu jeho tváře bylo znát odpověď: ano! Otočil se…

Přetáhl jsem ho vypůjčenou berlí po hlavě.

Z berle odlétly třísky. Flippovi se podlomila kolena. Natáhl se jak široký tak dlouhý. Ležel nehybně, jen z hlavy mu stékal tenký čůrek krve na koberec.

Krok, pád na kolena a kousek po všech čtyřech stačilo, abych dosáhl na Flippovu pistoli.

Dívka mi uskočila z cesty a když jsem se posadil s pistolí v ruce, stála u dveří.

„Stůjte!“ nařídil jsem.

„Ne,“ řekla, ale na okamžik zastavila. „Jdu pryč.“

„Půjdete ven, až vás ven vyvedu.“

Příjemně se zasmála, hluboce a sebejistě.

„Půjdu ven dřív.“ trvala na svém. Zavrtěl jsem hlavou.

„Jak mě chcete zastavit?“ zeptala se.

„Myslím, že ani nebudu muset,“ odpověděl jsem. „Myslím, že máte dost rozumu, abyste se nepokusila utíkat, když na vás mířím pistolí.“

„Mám dost rozumu na to, abych tu nezůstala,“ opravila mě. „Jste chromý a máte rozbitou berli. Nemůžete se za mnou rozběhnout. Předstíráte, že mě zastřelíte, ale nevěřím vám. Zastřelil byste mě, kdybych vás napadla, to jistě, ale to já neudělám. Já prostě odejdu a vy víte stejně dobře jako já, že mě za to nezastřelíte. Budete si přát, abyste to dokázal, ale nedokážete to. Uvidíte.“

Dívala se na mě přes rameno, oči jí svítily, a vykročila ke dveřím.

„Nespoléhejte na to!“ varoval jsem ji.

Místo odpovědi se zasmála. Udělala další krok.

„Zastavte, vy blázne,“ křičel jsem na ni.

Přes rameno se mi smála. Pomalu kráčela ke dveřím, flanelová sukně jí obepínala při každém kroku lýtka.

Pistole v ruce byla kluzká potem.

Když stála pravou nohou na prahu, hrdelně se zasmála.

„Adieu!“ řekla tiše.

Trefil jsem ji do levého lýtka.

S plácnutím dopadla na podlahu. Ve tváři měla naprosto překvapený výraz. Na bolest bylo brzy.

Ještě nikdy jsem nevystřelil na ženu. Připadalo mi to divné.

„Měla jste vědět, že to udělám!“ Můj hlas zněl chraptivě, hrubě a cize. „Cožpak jsem neukradl berli mrzákovi?“