ASISTENT VRAŽDY

The Assistant Murderer, Feb 1926

 
 
Zlatá, černě lemovaná písmena na dveřích hlásala ALEXANDER RUSH, SOUKROMÝ DETEKTIV. Za nimi seděl ošklivý muž s nohama na žluté desce psacího stolu.
Jeho kancelář nebyla luxus v žádném směru. Nábytku bylo pár kusů a to co bylo, vypadalo ošuměle jak ze second-handu. Roztřepený čtverec koberce neurčité barvy kryl část podlahy. Na jedné zahnědlé stěně visel certifikát, který Alexandra Rushe licencoval k provozování praxe soukromého detektiva ve městě Baltimore, a to v souladu s červeně očíslovanými regulemi. Na další stěně visela mapa města. Pod mapou byla umístěna otlučená knihovna a jak byla malá, zívala poloprázdnými poličkami. Obsahovala ohmataný jízdní řád, kapesní seznam hotelů a služeb plus telefonní seznamy pro Baltimore, Washington a Filadelfii. Viklavý dubový stojan na kabáty zdobil černý tvrďák s černým pláštěm. Vedle viselo bílé umyvadlo. Mezi čtyřmi židlemi nebylo mimo věku žádné příbuzenství. Na zjizveném stole ležel krom majitelových nohou telefon, kalamář se zaschlými skvrnami, kolísavý stoh dokumentů týkající se zločinců, kteří uprchli z toho či onoho vězení a zešedlý veliký popelník přetékající popelem a nedopalky černých doutníků.
Ohavná kancelář. Majitel byl ohavnější.
Hlava měla tvar přičaplé hrušky značně těžké a široké v čelistech, jež se směrem k nízkému zkosenému čelu úžila, a korunoval ji nakrátko ostříhaný prošedivělý ježek. Pleť měla hutný narudlý nádech, tuhá pokožka napnutá přes ducaté tukové polštářky.
To byl pouze základ jeho ošklivosti, rysy poznamenal ubíhající čas.
Kdybyste se na jeho nos dívali z určitého úhlu, řekli byste, že je křivý. Z jiného křivý nevypadal – neměl vlastně definitivní tvar. Ať už jste si o jeho tvaru učinili jakýkoli názor, nemohli byste popřít zabarvení. Popraskané žilky na už i tak dost pórovitém povrchu kreslily brilantní rudé hvězdičky a matoucí meandry, které vnukaly myšlenku, že musejí mít jakýsi tajný význam. Rty měl odulé a mezi nimi se blýskaly dvě souvislé řady zlatých zubů, spodní řada překrývající horní ve zjevném předkusu vlivem vystouplé brady.
Oči – malé, světle šedé, hluboko v důlcích – byly podlité krví, jako by měl silnou rýmu. Uši dosvědčovaly, čím se kdysi zabýval – byly to rozbité květákovité uši boxera.
Muž kolem čtyřicítky, ošklivý, sedící v zakloněné židli s nohama na desce stolu.
Dveře se zlatými písmeny se otevřely a vpustily do kanceláře dalšího muže. Byl nejen asi o deset roků mladší než muž za stolem – byl, obrazně řečeno, vším, čím ten první nebyl. Poměrně vysoký, štíhlý, se světlou pletí a hnědýma očima, v kasinu či obrazárně byste si ho sotva všimli. Jeho šedý oblek byl elegantní a jako jeho klobouk dokonce módní v nenápadném stylu, jaký někteří lidé preferují. Obličej měl celkem všední, což bylo dost překvapivé, když se uvážilo, že by byl přitažlivý, nebýt úzkých stažených rtů – známky velmi opatrného člověka.
Po dvou krocích zaváhal, hnědé panenky přejely ošuntělou místnost a ustálily se na nevzhledném detektivovi. Zdálo se, že tolik ošklivosti muže v šedém odradilo. Na rtech se objevil omluvný úsměv, jako by se chystal šeptnout: „Promiňte, zmýlil jsem si dveře.“
Když však nakonec promluvil, dopadlo to jinak.
Nejistě postoupil ještě o krok s otázkou:
„Jste pan Rush?“
„Baže. Kdo jiný?“ Hlas detektiva sípal s dusivou drsností, jako by už nestačil jeho studený pohled. Sundal nohy na koberec a tlustou rukou mávl k židli. „Posaďte se, pane.“
Muž v šedém usedl zkusmo na krajíček židle.
„Čím vám mohu posloužit?“ zachroptěl Alec Rush vlídně.
„Chci – přál bych si –“ To bylo všechno, víc neřekl.
„Snad byste mi měl sdělit, co se stalo,“ navrhl detektiv. „Abych věděl, co ode mne očekáváte.“ Usmíval se. V úsměvu Aleca Rushe se jevila takřka neodolatelná laskavost. Pravda, jeho úsměv připomínal hrůznou grimasu z noční můry, ale v tom tkvěl jeho šarm. Usměje-li se dobrácká tvář, nezmění tím mnoho: potvrdí jen to, co už prozradila vizáž. Když však Alec Rush jeho strašnou masku zdeformoval tak, že z divošsky rudých očí koukala žoviální přívětivost, potom navzdory hrozivému šiku kovu v ústech vyhlížel srdečně a důvěryhodně.
„Ano, asi by to bylo lepší.“ Návštěvník v šedém se v židli pošoupl dozadu, usadil se pohodlněji. „Včera jsem na Fayette Street potkal – ech – jednu známou. Já ji ne –, neviděli jsme se několik měsíců. To ale není podstatné. Když jsme se rozešli – pár minut jsme si povídali – všiml jsem si muže. Tedy… on vyšel ze dveří a vydal se stejným směrem jako ona. Připadalo mi, že ji sleduje. Zahnula na Liberty a on také. Spousta lidí kráčela tímtéž směrem a nápad, že ji sleduje, se zdál tak fantastický, že jsem ho zavrhl a šel si po svém.
Toho dojmu jsem se však nedokázal zbavit. Zdálo se mi, že za ní šel úmyslně a ať jsem si říkal, jak chtěl, že ten dojem je absurdní, budil ve mně obavy. Minulý večer jsem neměl co dělat a rozjel jsem se k bydlišti oné mladé dámy. A toho muže jsem tam znovu viděl. Stál na rohu dva bloky od jejího domu. Byl to tentýž člověk, tím jsem si jist. Chtěl jsem ho pozorovat, jenže zatímco jsem hledal místo na parkování, zmizel a už se neobjevil. Toť vše. Podíval byste se na to a zjistil, jestli ji skutečně sleduje – a proč?“
„Samozřejmě,“ zachroptěl detektiv. „Vy jste té dámě nebo její rodině nic neřekl?“
Návštěvník v šedém se v židli zavrtěl, stočil pohled dolů na odraný koberec.
„Ne, neřekl. Nechtěl jsem ji rušit a snad zbytečně vyděsit. Může se jednat o bezvýznamnou náhodu, a – a – nu – nechci – Zhola nemožné! Víte, myslel jsem, že byste mohl vyšetřit, co se děje, jestli se děje něco nekalého, aniž bych v této záležitosti figuroval.“
„Možná. Tím neříkám, že to vezmu. Napřed bych musel mít víc informací.“
„Víc? Míníte tím víc –“
„Víc o vás i oni.“
„Pane! Mezi námi nic není!“ protestoval návštěvník v šedém. „Je to přesně tak, jak jsem vám již vysvětlil. Mohu jen dodat, že ona dáma je vdaná a od svatby jsem ji včera viděl poprvé!“
„Takže váš zájem je –?“
„Pouze přátelský – z minulosti.“
„Ja. A teď, kdo je tato mladá žena?“
Muž v šedém se opět zavrtěl.
„Hleďte, Rushi,“ děl s uzarděním. „Jsem ochoten vám to říct, ovšemže vám to povím, ale pod podmínkou, že se této věci hodláte ujmout. Chci říct, že do toho nechci zatahovat její jméno, pakliže mne odmítnete. Tak jak?“
Alec Rush se tlustým krátkým ukazovákem podrbal ve strništi na hlavě.
„Já nevím. Nemohu vzít práci, ze které se může vyklubat ledacos. Musím vědět, co jste zač, co zamýšlíte.“
Jasnou hněď očí mladého muže zkalil zmatek.
„Nemyslel jsem, že budete –“ Nedopověděl. Díval se stranou.
„Chápu, že jste nemyslel,“ detektiv se sípavě uchechtl. Tohle už dávno přebolelo. Pozdvihl dlaň, neboť jeho perspektivní klient se chystal vstát ze židle. „Hádám, že jste se s vaším případem obrátil na některou z velkých agentur. Nechtěli s tím nic mít, pokud jim neobjasníte pár podezřelých bodů. Někde jste narazil na moje jméno, vzpomněl si, že mě před několika lety vykopli od policie. ‚Tohle je můj člověk‘ řekl jste si, ‚tenhle trouba nebude tak vyběravý!‘“
Mladík vrtěl zamítavě hlavou, že tomu tak není, ačkoli rozpačitě zrudl.
Alec Rush se znovu drsně zasmál. „Nevadí, nejsem urážlivý. Můžu mluvit o politikaření, kdy ze mě udělali vola a kdoví co všechno, jenže v zápisu stojí, že policejní komise mi dala vyhazov kvůli seznamu zločinů, který by sahal odtud až k mysu Hatteras. Dobrá, pane! Vezmu váš případ, ač zní nepravděpodobně, ale možná… Bude vás to stát patnáct dolarů denně plus výdaje.“
„Chápu, že se vám zdá podivný, ale určitě jsem si ho nevymyslel,“ ujistil ho nyní zákazník. „Budete ovšem žádat zálohu.“
„Ano, řekněme padesátku.“
Muž v šedém vyňal náprsní tašku, odpočítal pět nových desetidolarových bankovek a položil je na stůl. Alec Rush sáhl po účtence a začal si na okraji kreslit kolečka.
„Vaše jméno?“
„Ne, prosím! Víte, nechci se v tom objevit. Moje jméno přece nehraje roli, ne?“
Rush odložil pero. Mračil se.
„Ale! Ale!“ zabručel dobromyslně. „Jak mám s mužem, jako vy, uzavřít byznys?“
Klient litoval, dokonce se omluvil, leč zarputile trval na svém: jméno neudal. Alec Rush vrčel a stěžoval si, ačkoli bankovky shrábl a dal do kapsy.
„Možná je vám to ke cti,“ připustil detektiv odevzdaně, „ke kreditu už méně. Stejně, kdybyste zamýšlel něco ne právě košer, asi byste měl i dost rozumu a udal falešné jméno. Teď k té dámě. Jmenuje se?“
„Paní Hubert Landowová. Tedy Sára.“
„No vida! Konečně máme jméno. A kde bydlí?“
„Na Charles-Street,“ odvětil ochotně a dodal číslo domu.
„Její popis?“
„Je jí dvaadvacet, maximálně třiadvacet, dost vysoká, štíhlá jako sportovkyně, kaštanové vlasy, modré oči a velice bílá pleť.“
„A její manžel? Znáte ho?“
„Viděl jsem ho. Je starý jako já – kolem třiceti, vysoký, mohutný, se širokými rameny – takový ten čistě řezaný blond typ.“
„A váš tajemný špicl – jak vypadá?“
„Mladě, nejvýš jednadvacet roků. Nevelký, spíš střední velikosti či něco pod. Je velmi tmavý, s vysedlými lícními kostmi a velkým nosem. Má rovná vysazená ramena, ale ne široká. Chodí drobnými krůčky.“
„Oděv?“
„Když jsem ho včera odpoledne viděl na Fayette, měl na sobě hnědý oblek a bezovou čepici. Snad v tom byl i v noci, ale pozitivně to nevím.“
„Předpokládám, že nemaje vaši adresu, budete si pro výsledky šetření chodit sem.“
„Ano.“ Neznámý v šedém vstal a napřáhl ruku. „Pane Rushi, jsem vám za vaši diskrétnost velice vděčný.“
Detektiv řekl okay, potřásli si pravicemi a klient odešel.
Ošklivý muž poskytl návštěvníkovi čas, aby došel do chodby k výtahům, pak čile vyskočil, z věšáku sundal tvrďák, zamknul kancelář a utíkal k zadnímu schodišti. Běžel s klamnou těžkopádností medvěda. I v postavě měl cosi medvědího. Modrý oblek na otylém těle volně visel z pokleslých ramen, ve skutečnosti značně širokých a statných. Do přízemí se dostal včas – šedivá záda právě vycházela na ulici, a Alec Rush klusal v jejich brázdě. Zmizela ve dveřích investiční společnosti v přízemí nedaleké administrativní budovy. Zbývalo už jen podstrčit vrátnému půl dolaru: Muž v šedém byl Ralf Millar, asistent pokladníka.
Šeřilo se, když Alec Rush v černém sedanu vjížděl do Charles – St. Avenue a hledal udané domovní číslo. V soumraku se vila jevila značně velká, od chodníku i od sousedů oddělená slušnými plochami oploceného trávníku.
Jel dál, na první křižovatce zabočil doleva, na příští znovu, půlhodinu vedl vůz podél mnoha ulic a zatáček, než zastavil v dohledu Landowovy residence. To se již obeznámil s celým okolím.
Mladého tmavého Millarova muže s rovnými rameny nezahlédl.
Rozhořelo se pouliční osvětlení a noční ruch začínal směřovat na jih do středu města. Detektiv se za volantem pohodlně rozložil, krví podlitýma očima trpělivě hlídal to, co z vily viděl a plnil přitom sedan čpavým dýmem černého doutníku.
Minulo třičtvrtě hodiny a dům ožil. Zezadu přijela limuzína, u hlavního vchodu zastavila. Z domu vyšel muž se ženou, z té vzdálenosti víc nerozeznal. Nastoupili a vůz se zapojil do proudu k city. Ve třetím vozidle za limuzínou jel Alec Rush. Krom nepřehledného chumlu na neřízené křižovatce, kde se už obával, že je ztratí, probíhalo vše hladce.
Před divadlem na Howard Street cestující z limuzíny vystoupili. Pomladší muž s mladou ženou, oba ve večerním, odpovídali popisu nového klienta.
Manželský pár se odebral do potemnělého hlediště a Rush odchvátal k pokladně pro vstupenku. Ve světlech první přestávky je objevil v zadní řadě parteru. Zvedl se a v uličce si vyhledal místo, odkud je mohl pár minut pozorovat, než začnou lustry pohasínat.
Během hlavní přestávky je dost dlouho hledal v záplavách diváků ve foyer, až zahlédl Landowovu blonďatou hlavu. Připadala mu k jeho vysoké postavě dost malá a pečlivě ulízané vlasy hrozily, že každým momentem z účesu uniknou a stočí se do vln a kudrlinek. Zdravě zardělý obličej byl svalnatým způsobem hezký, ač nevyzařoval příliš ducha. Jeho žena byla obdařena krásou, která nepotřebovala žádné katalogizování. Nicméně vlasy měla opravdu kaštanové, oči modré a bílou pleť. Zdála se starší než Millarových třiadvacet let.
Hubert Landow manželce cosi nadšeně vyprávěl a jeho zářící oči byly očima milence. Ženě do očí neviděl, jen že mu tu a tam odpověděla. Z jejího profilu usoudil, že se nenudí.
V půli posledního dějství se pracně, s mnoha tichými omluvami protlačil do uličky a vyšel ven, aby si pro vůz našel vhodnou pozici, odkud by pokryl jejich odjezd. Když však z divadla vyšli, nevyzvedla je limuzína – šli kousek pěšky po Howard a zapadli do poněkud okázalé druhořadé restaurace.
Alec Rush přeparkoval auto a potom si vybral příhodný stůl, odkud mohl subjekty pozorovat a sám nebýt viděn. Na nízkém pódiu se tužila kapela, která skromný počet hudebníků nahrazovala rámusením. Hubert se ženě stále dvořil vzrušeným dychtivým hovorem. Ona byla zdvořile netečná. Oba se v jídle jen ponimrali. Jednou si šli zatančit, ač tváře ženy se nedotkl žádný zájem, žádné potěšení. Chovala se stejně, jako když naslouchala manželovým slovům. Nádherná a prázdná slupka sošné dokonalosti.
Minutová ručička jeho kapesních hodinek šplhala pomalu k půlnoci, když se Landowovi zvedli. O limuzínu se o dvoje dveře dál opíral mladý černošský šofér. Dopravil je domů, a on sám obrátil sedan a jezdil sem a tam širokým okolím. Millarova špeha nikde neviděl, tak se jel domů vyspat.
V osm ráno černý sedan ošklivého muže stál svůj post na Charles – St.Ave. Jak ráno stárnulo a stíny se krátily, provoz na avenidě se mu v lecčem podobal. Osmá hodina patřila mladým, štíhlým a bryskním. Půl devátá méně, devátá ještě míň a desátá – to byly zadní voje: nemladé, málokdy štíhlé a častěji pomalé než bryskní.
Do těchto zadních vojů, ač fyzicky patřil do periody okolo půl deváté, vjel modrý sporťák s Hubertem Landowem – na rozměrných ramenech modré sako, na blond hlavě šedou čepici; ve voze seděl sám. Alec Rush se bedlivě rozhlédl, aby se ujistil, že ve stínech nečíhá Millarův nosatý slídič a obrátil sedan do směru modrého roadsteru. Vřítili se do city, do finančního centra, kde Hubert svůj sporťák opustil před makléřovou kanceláří na Redwood St. Než se zas objevil, ráno se proplížilo k poledni. Nastartoval a vyrazil k další ztřeštěné jízdě směrem na sever.
Když špeh a špehovaný opět zastavili, byli na Mount Royal Avenue. Landow vystoupil z vozu a rychle kráčel k činžovnímu domu. O blok pozadu si Alec Rush zapálil černý doutník a oddal se čekání. Uplynulo třicet minut, otočil hlavu a málem doutník překousl. Ne málem, překousl si ho.
Ani ne šest metrů za ním se v otevřených vratech autodílny klackoval tmavý mládenec s vysedlými lícními kostmi, rovnými rameny, s nosem jako Cyrano, v hnědém obleku, oči přimhouřené proti dýmu cigarety přilepené mezi rty.
Alec Rush vyňal doutník z úst, zalovil v kapse po nožíku a ukousnutý koneček zarovnal. Pak doutník rozdýmal a když hořel, vrátil nožík do kapsy a Mount Royal ho přestala zajímat, stejně jako tmavého výrostka. Jeden klimbal ve vratech, druhý v automobilu a odpoledne se přesouvalo přes jednu hodinu. V jednu a třicet minut Landow odjel.
Poté tmavý výrostek vjezd do dílny opustil a krátkými krůčky se beze spěchu blížil k sedanu. Když míjel parkující vůz, mohl vidět, kdyby měl zájem, pouze zadní stranu detektivova tvrďáku. Přešel kolem, zahnul ke vchodu činžáku, z něhož Landow před chvilečkou vyšel, vystoupal pár schodů a zmizel uvnitř.
Krátce poté se Alec Rush protáhl, vyhodil doutník z okna a zívaje probudil motor. Odbočil z Mount Royal a o čtyři bloky dál na parkovišti šedého kamenného kostela z auta vystoupil a zamknul jej.
Musel čekat další půlhodinu, než se tmavý výrostek znovu objevil. Alec Rush si u okénka trafiky kupoval doutník, když ho míjel. Na North Ave nastoupil mladík do tramvaje a našel si místo k sezení. Detektiv naskočil do téže tramvaje o zastávku dál a zůstal na plošině. Varován pohyby sledovaného byl prvním cestujícím, co vystoupil. Tuto hru si zopakovali ještě dvakrát, než mladík definitivně vystoupil na Franklin, překřížil vozovku a zašel do dveří laciného penzionu.
Detektiv zatím zakotvil u výlohy obchodu s divadelními líčidly a poctivě tam stál do půl čtvrté, kdy se mladík opět vynořil, a pak kráčeli na Eutaw, nastoupili do tramvaje a vezli se až k nádraží Camden Station.
V čekárně se tmavý automechanik setkal s dívkou, která na něho zamračeně vyštěkla:
„Kde kčertu vězíš?“
Když šel kolem nich, zaslechl vzdorný pozdrav, ale mladík potom ztišil hlas. Nezachytil co říká, ani dívčinu odpověď. Hovořili spolu asi deset minut stojíce v opuštěném rohu, takže se k nim nemohl přiblížit, nechtěl-li být nápadný.
Dívka netrpělivě a podrážděně mlela pusou, mladík ji jakoby uklidňoval a cosi vysvětloval, oháněje se rukama se zažraným olejem. Jeho společnice se utišila. Byla malá, statná, jakoby úsporně vytesaná z kostky. Navíc neměla čtverhrannou bradu a odpovídající krátký nosík. Nyní, když se pousmála, měla veselý živý obličejík vyzařující neúnavnou vitalitu, která byla zapsaná v každém rysu od pružných hnědých vlasů po pevný postoj nohou na cementové podlaze. Co měla na sobě byly drahé a nenápadné věci, leč lajdácky neupravené, jako by je na sebe naházela ve spěchu.
Mladík posléze několikrát důrazně pokývl, ležérně se dvěma prsty dotkl štítku Čapky a vyšel do ulice. Alec Rush ho nechal jít. Když však dívka prošla okolo turniketů a podél úschovny zavazadel k venkovním dveřím, měla za zády stín. Držel se jí, i když vplula do nakupujících davů na Lexington a poté do otáčecích dveří u Hechta. Probírala se vystaveným textilem s bezstarostným potěšením člověka, kterého nic netíží. V druhém obchodním domě ji nechal prohlížet vystavené krajkové podprsenky a kalhotky a jak nejrychleji to šlo, proplétal se zákaznicemi k šedovlasé hranaté ženě v černém, která postávala poblíž schodiště, jako by na někoho čekala.
„Hleďme, Alec!“ uvítala ho, když se dotknul její paže. Očividně měla radost, že vidí jeho nevzhlednou vizáž. „Co děláš v mém teritoriu?“
„Mám pro tebe chmatáka,“ pronesl tiše. „To podsadité děvče u pultu s krajkovým prádlem. Vidíš ji?“
Strážný anděl obchodního domu se podíval a přikývl.
„Ano, díky, Alecu. Víš jistě, že něco čmajzla?“
„Minnie!“ řekl dotčeně, drsný hlas ztlumený do kovového vrčení. „Dal bych ti falešný tip? Pod svetrem má nacpané hedvábné prádlo a teď už určitě čmajzla pár kalhotek.“
„Och? No, čapnu ji jen co vyleze na chodník,“ odvětila Minnie stejně tiše.
„Sledoval jsem ji. Potřebuju vědět, kdo je. Co bys řekla, kdybychom se na ni pověsili a zjistili, co je zač? Než jí zatrhnem tipec?“
„Jestli to nevezme celý den,“ souhlasila. Nakonec dívku sledovali do dalšího obchodu. Drželi se vpovzdálí a neviděli, co a jestli vůbec krade; spokojili se s tím, že ji mají pod dozorem. Tento obchod byl zřejmě poslední, neboť kořist zamířila do oblasti, kde Pratt Street byla nejubožejší a vešla do zanedbaného tříposchoďového činžáku s nájemními zařízenými byty.
O dva bloky dál patroloval strážník.
„Pohlídej tuhle blechárnu, přivedu tamtoho poldíka,“ požádal ji Rush.
Když se s ním vrátil, Minnie čekala v závětří.
„Druhé patro,“ oznámila jim.
Otevřenými dveřmi vchodu bylo vidět do temné haly a na patu schodiště s rozedraným kobercem. Z příšeří haly se vynořila ucouraná hubená bába ve zmuchlaných bavlněných šatech a jak se k nim blížila, kvílela: „Co chcete? Mám počestný dům. Musíte chápat – já –“
„Bydlí tu silná, tmavooká holka,“ chroptěl Alec Rush. „Druhé poschodí. Ukážete nám dveře. Tak jdeme!“
Jeho drsný hlas ženu vyděsil. Vrásčitý obličej zešedl a kulila bledé oči, jako by uzřela strašidlo.
„Proč – co –“ vykoktala, a pak si vzpomněla, že s policií se nedá diskutovat a odpor se nevyplácí.
„Zavedu vás tam.“ Sebrala zmačkanou sukni do hrsti a šlapala nahoru.
Zaklepala na jedny ze dveří.
„Kdo je to?“ zeptal se ženský hlas.
„Domácí.“
Podsaditá dívka v modrém, teď už bez kloboučku, jí otevřela. Alec Rush do škvíry okamžitě vsunul botu, aby tak také zůstaly.
Domácí řekla: „Tohle je ona.“ Minnie do toho řekla: „Drahoušku, chceme si s vámi promluvit.“ A policista přidal: „Budete muset jít s námi.“
„Proboha!“ křiklo děvče. „Kdybyste sborově zaječeli ‚Bú‘, dávalo by to lepší smysl!“
„To není náš způsob,“ zasmál se Alec Rush přátelsky, vykročiv vpřed. „Pojďme si o tom v klidu pohovořit.“
Šoupal nohama – krok sem, půl kroku tam a s nimi nesl i jeho zavalitou neohrabanou postavu, poháněje své malé stádečko tam, kde je chtěl mít. Zvědavou domácí poslal pryč, ostatní dotlačil do dívčina bytu a zavřel dveře.
„Nemám ponětí, o co vám jde,“ řekla dívčina, když se octli v jejím obývacím pokoji, úzké místnosti, kde modrá zápasila s červenou, aniž se dohodly na fialové. „Jsem tolerantní a jestli si myslíte, že tohle je hezké místo, abyste si prohovořili to, o čem si chcete popovídat, tak jen račte! Ale jestli počítáte i se mnou, pak mě radši napřed zasvěťte.“
„Jde o zlodějnu, drahá,“ řekla Minnie. Poklepala dívce na ruku. „Pracuji u Goodbody’s.“
„A vy se domníváte, že jsem tam něco šlohla?“
„Ja. Přesně to.“ Alec Rush ji nenechal na pochybách.
„Nic proti tomu,“ prohlásila. „Jestli to Goodbody’s chtějí svést na mě, a ukáže se, že to není pravda, zažaluju je přinejmenším o milión. Nemám co dodat. Tak můžeme jet.“
„Žádný strach, sestro, mýváš svezeme,“ sípal ohava dobrodušně. „O tu radost vás nehodláme připravit. Vadilo by vám kdybych se tu krápět porozhlédl?“
„Máte nějaké lejstro podepsané soudcem, v němž stojí, že smíte?“
„Ne.“
„Takže se ani nemrknete!“
Alec Rush se uchechtl, vrazil ruce do kapes kalhot a vydal se na vandr jejími pokojíky. Zanedlouho vyšel z ložnice, v ruce fotografii ve stříbrném rámečku.
„Kdo je to?“ zeptal se děvčete.
„Zjistěte si to sám. Najděte –“
„O to se právě pokouším,“ usmál se.
„Prevíte!“ vyjekla. „Vy byste nenašel ani vodu v oceánu!“ Alec Rush se srdečně řehnil. Mohl si to dovolit. Fotografie představovala Huberta Landowa.
 
Když si majitel konečně vyzvedl opuštěný sedan, na šedých kamenech kostela se usazovalo šero. Silná dívka – udala jméno Polly Vannessová – byla zatčena a umístěna do cely v Jihovýchodní policejní stanici, neboť v jejím bytě se nalezly hromady ukradených věcí, a když ji Minnie s policejní dozorkyní prošacovaly, odpolední žeň měla ještě při sobě. Detektiv jí pochopitelně zamlčel, že subjekt na fotografii zná, stejně jako fakt, že ji viděl s podezřelým tmavým automechanikem v železniční čekárně. Nálezy v bytě však nepřinesly žádnou průkaznou spojitost s tím, či oním.
Než se vrátil pro vůz, stavil se na večeři, a nyní se rozjel na Charles-Street. Landowova vila zářila rozsvícenými okny. Přejel kolem, hodný kus za ní obrátil vůz do protisměru a zastavil na tmavém místě mezi dvěma pouličními světly a s dobrým výhledem na dům.
Noc ubíhala a z vily nikdo neodešel, ani do ní nevstoupil.
Na dveřní okénko zaťukaly nehty.
Stál u něj muž, víc se o něm potmě nedalo říct – snad jen, že nebyl vysoký; musel se k autu přikrást tak tiše, že unikl detektivově pozornosti.
Alec Rush stiskl kliku a dveře otevřel.
„Nemáte sirky?“ zeptal se cizí hlas.
Zaváhal, řekl „Ja“ a podal mu celou krabičku.
Zápalka škrtla a plamínek osvítil mladistvý obličej, velký nos, vyčnělé lícní kosti. Mechanik, jehož odpoledne sledoval.
A ten se také hned ozval.
„Myslel jsem, že jste to vy,“ prohlásil prostě a přiblížil plamínek k cigaretě. „Asi mě neznáte, ale viděl jsem vás, když jste ještě sloužil u policie.“
Ex-detektiv-seržant odvětil skoupým „Ja“.
„Myslel jsem si, že jste to byl vy v tom fáru na Mount Royal, ale nebyl jsem si jistej,“ pokračoval, vklouznuv do vozu vedle detektiva. Přivřel dveře, zaotálel a přibouchl je. „Jmenuju se Scuttle Zeipp. Nejsem proslulej jak Napoleon, takže se neurazím, jestli jste o mně nikdy neslyšel.“
„Ja.“
„Tak je to správný! Když jednou vykoumáte dobrou vodpověď, držte se jí.“ Potáhl z cigarety a jeho tvář se v matném zazáření proměnila v bronzovou masku. „Klidně s ní vystačíte i na můj dotaz. Zajímáte se vo tyhle Landowovy? Ja,“ dodal v sípavé imitaci Rushova hlasu.
Tvář osvítilo další vdechnutí. Než zář pohasla, z úst mu vycházela kouřem obalená slova.
„Možná byste chtěl vědět, co tady dělám, proč jsem se na ně pověsil. Nejsem stydlivej – povím vám to. Dostal jsem už půl tácu, abych tu madam voddělal – dvakrát. No, není to krásný? Co vy na to?“
„Slyším tě,“ zavrčel Alec Rush. „Každý, kdo má hubu, může kecat, co mu slina na jazyk přinese.“
„Kecat? Baže,“ připustil Zeipp vesele. „Ale když soudce řekne ‚pověšenej za krk, až zemřeš a Bůh buď milostiv k tvý duši‘, to je taky kecání? Namluvit se dá leccos, jenže to, co vám říkám, je pravda – tvrdá skutečnost.“
„Ja? Nu, a já jsem Červená Karkulka.“
„Ja, brácho, ja!“ přešel sarkasmus. „Teď si poslechněte tohle: Před pár dny ke mně přijde jistá strana s návrhem. Poslal ji za mnou jeden kámoš. Ta jistá strana chce vědět, co žádám za vodbouchnutí jedny coury. Řek jsem si vo tisícovku – mně se to zdálo akorát. Přej je to moc. Dohodli jsme to teda na pět set. Hned na ruku jsem dostal dvě sta padesát a zbytek, až ta Landowova káča kejchne. To není tak špatný za malej trik – kulku skrz bok vozu, že?“
„Fakt? Na co tedy čekáš? Až bude mít narozeniny, nebo na státní svátek?“
Scuttle Zeipp mlaskl a šťouchl detektiva prstem. Tiše se uchichtl.
„Ani to, ani ono, brácho! Přemejšlím mnohem dál než vy. Poslyšte tohle: Shrábnu zálohu a jdu sem, abych si to dobře vobhlíd a do něčeho nevlítnul. A jak se tu poflakuju, narazím na jinou stranu – taky se tu rozhlíží. Tahle druhá strana mě napřed zvalchuje, já zachytračím, a bingo! Než se vzpamatuju, přijde s návrhem. Chcete hádat, s jakým? Chce vědět, kolik požaduju za voddělání jedny coury. A je to ta samá! I vona ji chce sprovodit ze světa! Věřil byste tomu?
Nejsem blbej, ne? Tak shrábnu další dvě stovky plus padesátku se slibem, že můžu vočekávat jednou tolik, až to provedu. No ale kdo by ničil zlatou studnu?! Já teda ne! Vona je mý zajištění. Jestli se dožije dne, kdy ji voddělám, bude starší než vy. Už jsem na ní vydělal pět stovek! Neměl bych si teda počkat na další vraždychtivý zákazníky? Když ji už dva chtěj připravit vo život, proč ne víc? Odpověď na to je ‚Ja!‘ A k dovršení všeho tu vokolo ní šmejdíte vy. Takže tak je to, brácho, abyste si to moh vočichat a vychutnat.“
Temný interiér sedanu tonul několik minut v tichu, než je porušil chraptivý hlas se skeptickým dotazem: „Kdo jsou ty dvě strany, které ji chtějí odstranit?“
„Co si vo mně myslíte?“ pokáral ho Zeipp. „Stačí, že je ždímám já! Přece vám je nepředhodím!“
„Proč mi to tedy vykládáš?“
„Proč? Protože v tom jedete taky. A když si budem dělat vobštrukce, žádnej z nás na tom nic ne trhne. Jestli se nespřáhnem dohromady, akorát to jeden druhýmu zruinujem. Už jsem na ty holce trhnul dost – to je mý, ale další prachy jsou v merku pro každýho, kterej ví, co dělá. Dobrá. Navrhuju rozdělit se půl na půl vo cokoliv, co přijde. Ale my strany z toho vynechte! Nevadí mně, že je voholím, ale taková krysa zas nejsem, abych vám je voznačil.“
Do tmy zasípal další pochybný dotaz.
„Čemu vděčím za tolik důvěry?“
Najaty zabiják se vědoucně zasmál.
„Proč ne? Jste správnej chlap. Poznáte, kde je chleba namazanej máslem. Od policie vás nevykopli, protože jste si nevzal předepsaný ponožky. A mimoto, kdybyste mě chtěl podrazit, co zmůžete? Nic mně nedokážete. Řek jsem vám, že tý ženský neublížím. Ani nenosím zbraň. Ale nač ty řeči! Jste chytrá hlava, víte, co je co. Já a vy, Alecu, na tom můžem trhnout slušný prachy!“
Opět nastalo ticho, až se detektiv zamyšleně otázal: „Zaprvé je třeba zjistit důvody, proč ty dvě strany chtějí to děvče odstranit. Máš zdání, proč?“
„Ne.“
„Soudím, že obě jsou ženy.“
Scuttle Zeipp byl navážkách.
„Ano,“ připustil. „Víc vám neřeknu. Jednak nic víc nevím, a i kdybych věděl – ale vo tom jsme už mluvili.“
„Ja,“ kvákl detektiv, jako by chápal a souhlasil s perverzní představou loajality svého společníka. „Takže jsou-li to ženy, pak jim jde nejspíš o muže. Co si myslíš o Landowovi? Je to docela přitažlivý chlapík.“
Zeipp se natáhl a znovu detektiva šťouchl prstem, tentokrát do prsou.
„Vy jste to vyhmát, Alecu! To by mohlo bejt vono, no to ať jsem –“
„Ja,“ souhlasil Alec, otočiv klíčem startéru. „Vypadnem odtud a necháme toho, dokud se mu nepodívám na zoubek.“
U Franklin Street, půl bloku od penzionu, k němuž chlapce odpoledně stopoval, přibrzdil.
„Nechceš si vystoupit?“
Zeipp po něm hodil kosým, spekulativním pohledem.
„Okay,“ řekl, „ale stejně umíte zatraceně dobře hádat.“ Odmlčel se s rukou na dveřích. „Takže jsme domluvený, ne? Fifty – fifty?“
„Neřekl bych.“ Alec Rush na něj vycenil zlatý chrup. „Nejsi špatný chlapec, Scutde,“ děl dobrácky. „Jestli je v tom nějaká šťáva, dej si, mne z toho však vynech.“
Mladíkovy oči se sevřely do úzkých štěrbin, ohrnul rty.
„Zkus mě prodat, gorilo zatracená a já tě –“ Najednou se rozesmál, tmavý obličej opět veselý a bezstarostný. „Ať je teda po vašem, Alecu. Nebyla to chyba, že jsem se s várna setkal. Co jste řek, platí.“
„Ja,“ přisvědčil ohavný muž. „Šmírování prozatím odlož, dokud ti neřeknu. Snad by bylo lepší, kdyby ses u mne zítra stavil. Adresu kanceláře najdeš v telefonním seznamu. Tak servus, chlapče.“
„Servus, Alecu.“
Hned zrána se dal do vyšetřování všeho, co se týkalo Huberta Landowa, leč hned první stopa ho svedla jinam. Prvně se stavil v radnici na matričním úřadě v evidenci sňatků. Hubert Britman Landow se oženil se Sárou Falsonerovou – dozvěděl se z obrovského černého foliantu – a to před šesti měsíci.
Krhavé oči ulpěly na nevěstině rodném jménu, tiše hvízdl. „Ja, to je ono! Ja!“ vyjekl tak hlasitě, že hubeňoučká úřednice přehrabující se v zápisech hned vedle, k němu uleknuté vzhlédla a odsunula se o kus dál.
Z radnice zajel do dvou redakcí místních novin, kde z archivního skladu zakoupil náruč šest měsíců starých výtisků. Odvezl náklad do kanceláře, hodil stoh papíru na stůl a zaútočil na něj nůžkami. Když skončil, na stole zůstal menší stoh výstřižků.
Napřed je chronologicky seřadil, zapálil si černé cigáro, usadil lokty na stůl, neforemnou hlavu sevřel do dlaní a začal číst.
Příběh, když se vypustilo nepodstatné i s dřívějšími odchylkami, zněl v základu takto:
Jerome Falsoner, svobodný pětačtyřicátník, bydlel sám v bytě na Cathedral Street; měl víc než slušný příjem. Byl to vysoký člověk delikátního zdraví, snad následkem nezřízeného života ničícího už tak dost slabou konstituci. Znal ho – alespoň od vidění – každý baltimorský noční pták a stejně dobře ho znali v hernách, u dostihů i tajných kohoutích zápasů, které se tu a tam konaly v okruhu čtyřiceti mil mezi Baltimorem a Washingtonem, D.C.
Nějaká Fanny Kidová přišla jeho byt uklidit jako obvykle ráno kolem desáté a našla ho, jak leží na zádech v obývacím pokoji, upíraje mrtvé oči na jasný bod na stropě, jenž byl odrazem slunce na kovové rukojeti jeho perořízku, který mu čněl z hrudi.
Vyšetřující se shodli na čtyřech bodech:
 
1) Když uklizečka Jeroma Falsonera našla, byl mrtev asi čtrnáct hodin. Byl tedy zavražděn kolem 20. hodiny předešlého večera.
2) Poslední známá osoba, která ho viděla živého, byla slečna Madeline Boudinová, s níž se intimně stýkal, a její tři přátelé. Viděli ho někdy mezi 19.30 až 20. hodinou, přibližně půl hodiny před smrtí. Jeli na chatu u řeky Severn a M. Boudinová jim řekla, že než odjedou, chce se u Falsonera na moment stavit. Přátelé zůstali ve voze. Zazvonila, Jerome Falsoner jí otevřel a zašla dovnitř. Za deset minut vyšla a nasedala, když J. Falsoner, stojící ve dveřích, zamával na jednoho muže ve voze, jménem Frederick Stoner. Stoner pracuje v kanceláři státního žalobce a Falsonera trochu znal.
3) Falsonerovou dědičkou a jedinou blízkou příbuznou byla jeho neteř Sara Falsonerová, která se nějakou vrtošivou shodou náhod vdávala za Huberta Landowa právě v době, kdy uklizečka nalezla pánovo mrtvé tělo. Neteř se se strýcem stýkala zřídkakdy. Neteř – na níž nakrátko tkvělo podezření – byla ten večer, kdy k vraždě došlo, prokazatelně doma ve svém bytě na Carey St., a to od 18 hod. do 8.30 příštího rána. Její manžel – tehdy snoubenec – s ní tam byl od 18 do 23 hod. Dívka byla před svatbou zaměstnaná u téže společnosti jako Ralf Millar.
4) Jerom Falsoner, povahou cholerik, se dva dny před vraždou pohádal v herně s Islanďanem, jménem Einar Jokumsson. Jokumsson mu vyhrožoval – malý, statný muž, černé vlasy, černé oči. Jokumsson v den, kdy bylo tělo objeveno, zmizel z hotelu, zanechav tam zavazadla. Od té doby ho nikdo nespatřil.
 
Alec Rush dočetl poslední výstřižek, zaklonil se s rukama propletenýma v zátylku a zamyšleně civěl do stropu. Po chvíli vstal, zalistoval v telefonním seznamu a vytočil číslo Millarovy investiční společnosti, ale jakmile se ozvala, rozmyslel si to a sluchátko zaklapl do vidlice.
„Nevadí,“ řekl přístroji a zavolal Goodbody’s. Když Minnie přišla k telefonu, sdělila mu, že Polly Vannesová byla identifikována coby Polly Bangsová, zatčená v Milwaukee pro krádež v obchodě a odsouzená na dva roky, leč nedávno propuštěná pro dobré chování.
Odložil sluchátko a zalistoval ve výstřižcích, hledaje adresu Madeline Boudinové – ženy, která se s Falsonerem stýkala a navštívila ho krátce před smrtí. Byt byl na Madison, tak se tam vydal.
Ne, slečna Boudinová zde není. Ano, bydlela tu, ale odstěhovala se, je to čtyři měsíce. Možná, že paní Blenderová ve třetím patře bude vědět, kde teď bydlí. Paní nevěděla – slečna Boudinová se sice přestěhovala na Garrison, ale už prý tam nebydlí.
V činžáku na Garrison: Slečna Boudinová se před měsícem a půl odstěhovala někam na Mount Royal Avenue, ale číslo nevím.
Sedan svého otylého pána spolehlivě dopravil na Mount Royal k činžáku, který předchozího dne navštívil Hubert Landow, a po něm Scuttle Zeipp. V manažerově kanceláři se sháněl po paní Boydenové, která tu má bydlet. Manažer takovou dámu neznal. V 604 bydlí slečna Boudinová, jejíž jméno se píseň B-o-u-d-i-n-ová, odhláskoval pečlivě.
Alec Rush nasedl do vozu. Na chvilku zavřel nevyspalé pálící oči, a pak spokojeně pokývl hlavou, prstem ve vzduchu načrtl kolečko, načež se vrátil do kanceláře.
Znovu zavolal investiční společnost a nechal se spojit s Ralfem Millarem, asistentem pokladníka.
„Zde Rush. Mohl byste teď hned zaskočit do mé kanceláře?“
„Cože? Och, zajisté. Ale jak – jak –? Ano, budu tam za minutku.“
Millar vešel do detektivovy kanceláře, nedávaje najevo nic z překvapení projeveného na telefonu. Ani se nezeptal, jak zjistil jeho identitu. Dnes byl v hnědém obleku – rovněž úpravně nenápadný jako v šedém.
„Pojďte dál a posaďte se,“ uvítal ho ošklivec. „Pane, musíte mi dát víc podkladů.“
„Myslel jste, že to jsme už včera –“
Mračil se na klienta s poněkud strach nahánějící umíněností.
„Vím, co jste říkal,“ přerušil ho. „To bylo tehdy, ale toto je nyní. Váš případ se pořádně zapletl a musím si dát setsakra pozor, abych v těch kličkách neuvázl. Vašeho tajemného špeha jsem našel a mluvil s ním. Skutečně paní Landowovou sledoval. Bal najat, aby ji zabil.“
Millar vyletěl ze židle, natáhl se přes stůl, nevěřícně na detektiva třeštil bulvy.
„Bože, Rushi! Co to povídáte?! Aby ji zabil?“
„No, no! Jen klid. Nehodlá ji zabít, ani nemá zbraň, tvrdí pouze, že byl najat, aby to učinil.“
„Zatknul jste ho? Našel jste člověka, co ho najal?“
Detektiv zúžil napuchlá víčka, zkoumaje klientův zbědovaný rozčilený výraz.
„Popravdě,“ kvákl chladně, když zkoumání skončil, „jsem neudělal nic. Momentálně není v nebezpečí. Možná mě ten chlapec tahal za nos, možná že ne, ale rozhodně by se mi s tím nesvěřil, kdyby jí mínil ublížit. Pane Millare, rozvažujte – chtěl byste, aby ho vyslýchala policie?“
„Ano! Vlastně…“ Millar se narovnal a zvadle sklesl na židli. Zakryl si obličej, ruce se mu viditelně třásly. „Můj Bože, Rushi, já nevím!“ vydechl.
„Právě,“ pokývl Rush. „Ten mišmaš vypadá v kostce takto: Pí. Landowová byla neteří Jeroma Falsonera, jeho dědičkou. Pracovala ve vašem podniku. Landowa si brala to ráno, kdy byl její strýc nalezen mrtev. Včera byl Landow v domě, kde nyní bydlí Falsonerova bývalá milenka, Madeline Boudinová – byla poslední, kdo ho viděl živého. Její alibi je stejně vzduchotěsné jako Landowovo. Najatý zabiják navštívil tentýž dům, jako Landow, tentýž v němž bydlí M. Boudinová. Viděl jsem ho vcházet. A nato jsem ho viděl s jinou ženou – krámskou zlodějkou a později jsem v její ložnici našel Landowovu fotografii. Váš mazaný slídič se pochlubil, že si ho k vraždě najaly hned dvě ženy, a že jedna o druhé neví. Nechtěl prozradit jejich jména – ani nemusel.“
Sípavý hlas zmlkl. Detektiv čekal na Millarovu odpověď, ten však nebyl schopen slova. Z očí mu zíralo holé zoufalství. Rush měkce plácl do stolu.
„Tak tady to máte, pane Millare. Pěkná zamotanina. Když mi řeknete, co jste mi zatajil, urovnáme to. Žádný strach. Budete-li mlčet – končím!“
Millar se probral z šoku.
„To byste neučinil! Nemůžete mě – nás… teď dezertovat. To není fér – vy –“
Alec Rush neústupně vrtěl neforemnou hruškovitou hlavou.
„Tady jde o vraždu, a bůhví o co ještě. A já nenávidím hru na slepou bábu. Jak mám poznat vaše úmysly? Nejsem jasnovidec. Řekněte mi tudíž všechno, co víte, nebo si jděte hledat jiného hlupáka. Přes to vlak nejede!“
Millar nevěděl co s rukama. Lámal si prsty, kousal se do rtů; úpěnlivé oči se snažily detektiva obměkčit.
„To nemůžete! Hrozí jí nebezpečí, i když jí ten chlapec nechce ublížit… protože když to neudělá on, ženy si najdou jiného vraha. Rushi, potřebuje vás,“ prosil ho na pokraji pláče. „Musíte ji chránit.“
„Ja? Pak vy musíte mluvit.“
„Musím…? Dobře, řeknu vám cokoliv, na co se zeptáte, ale o moc víc, než co jste vypátral, nevím. Opravdu.“
„Pracovala v investiční?“
„Ano, v mém oddělení.“
„Odešla odtud kvůli svatbě?“
„Ano – vlastně ne. Propustili ji. Nebylo to její vinou –“
„Kdy to bylo?“
„Den před tím, než ona – než se vdala.“
„Povězte mi o tom.“
„Byla… napřed bych vám měl vysvětlit její situaci. Sára je sirotek. Její otec – Ben Falsoner, žil v mládí pěkně divoce. Asi nejen v mládí. Myslím, že Falsonerové to mají v krvi. S otcem – Howardem – nevycházel a ten ho vyškrtl z poslední vůle. Tedy ne docela, ale… Otec doufal, že se Ben časem umoudří a v tom případě ho chtěl finančně zabezpečit. Naneštěstí to nechal na vůli Benova staršího sourozence Jeroma.
Starý pán zanechal vůli, v níž veškerý majetek přešel na Jeroma s jedinou výjimkou – že bude Benovi vyplácet tolik, kolik uzná za vhodné. Měl tedy naprosto volnou ruku. Mohl se s bratrem o příjem podělit stejným dílem, dát mu almužnu – nebo také nic, podle toho, jak se Ben choval. Po Jeromově skonu se mělo dědictví rozdělit stejnoměrně mezi vnoučata starého pána.
V teorii to vypadalo jako celkem rozumné rozhodnutí, ale v praxi a v Jeromových rukou? Znal jste ho? Nu, on byl poslední člověk, jehož byste něčím takovým pověřil. Bratrovi prostě nedal ani šesták. Ben před třemi roky zemřel, a vnučka Sára zaujala jeho pozici potažmo k dědictví po dědovi. Její matka je též pochovaná, ale ani jí na živobytí nikdy ničím nepřispěl. Nevyplatil jí ani cent.
Taková byla situace, když u nás před dvěma roky nastupovala. Víte, nese v sobě určité znaky jejích předků – jejich lehkomyslnost a extravaganci. Představte si dědičku nějakých dvou miliónů – Jerom se nikdy neoženil a ona byla jediné vnouče – z nichž jí neplynul žádný příjem! Měla pouze svůj plat a ten nebyl nijak skvělý.
A tak upadla do dluhů. Myslím, že občas se s platem snažila vyjít, věčně však měla před očima ty milióny. Skrblit se jí zdálo pod úroveň, ani to neuměla. Nakonec se vedení naší investiční společnosti dovědělo, nakolik je zadlužená, neboť jednoho dne se na ředitelství ukázal výběrčí. Bylo mou povinností ji varovat, protože pracovala v mém oddělení. Slíbila, že dluhy splatí a další nenadělá a věřím, že se snažila. Naše vedení je staromódní a konzervativní. Dělal jsem, co bylo v mé kompetenci, abych ji zachránil, bylo to však marné, nechtěli mít ve stavu zaměstnance, který byl po krk v dluzích, a přitom obhospodařoval senzitivní investice.“
Millar se odmlčel, chvilku zasmušile koukal do země. „Samozřejmě, že bylo na mně, abych jí oznámil, že ji společnost propustila. Já… bylo to strašně nepříjemné – den nato si vzala Landowa. To bylo –“ učinil pauzu, a jako by nevěděl, co dodat, opakoval – „ano, bylo to den předtím, než se provdala za Landowa.“ Utrápeně civěl na podlahu.
Během výkladu seděl Rush nehnutě jako strašlivé kamenné monstrum z gotické katedrály. Nyní se naklonil nad stůl a zachraptěl:
„Co o něm víte? Čím se živí?“
Ralf Millar potřásl svěšenou hlavou.
„Nevím, nic o něm nevím. Jen jsem ho viděl.“
„Mluvila o něm někdy? Když u vás ještě pracovala?“
„Možná,… nevzpomínám si.“
„Takže když jste se o svatbě doslechl, nevěděl jste, co si o ní myslet, ne?“
Muž k němu polekaně vzhlédl.
„Kam tím míříte, Rushi? Snad se nedomníváte – Ano, ovšemže mě to překvapilo. Co tím sledujete?“
„Svatební licence,“ řekl detektiv, ignoruje klientův opakovaný dotaz, „byla Landowovi vystavena čtyři dny před obřadem, čtyři dny před tím, než uklízečka objevila mrtvolu Jeroma Falsonera.“
Millar si hryzal nehet, nechápavě pohodil hlavou.
„Nevím, kam míříte,“ mumlal. „Vážně nevím.“
„Pane, a není pravda,“ detektivův drsný hlas plnil kancelář s důraznou naléhavostí, „že jste se se Sárou Falsonerovou spřátelil víc, než je pro vedoucího sekce žádoucí?“
Dotázaný zvedl hlavu a hleděl mu přímo do očí neuhýbavým pohledem měkkých hnědých zorniček.
„Faktem je,“ pronesl stísněně, „že jsem ji ten den, kdy ji propustili, požádal o ruku.“
„Já. A ona–?“
„Ona – asi mě špatně pochopila, počínal jsem si zbrkle – byl jsem rozčilený. Bůhvíjak si to vyložila… snad že si ji chci vzít ze soucitu… nebo hůř, že ji propouštím, abych ji ke sňatku se mnou přiměl, protože vím o jejích dluzích. Mohla si myslet cokoliv. Bylo to šíleně trapné. Ponižující.“
„Míníte tím, že vás nejen odmítla, ale byla – nu, uražená?“
„Přesně.“
Alec Rush se v židli zapřel, groteskně svěsil koutek odulých rtů, krhavé oči upíraje na strop.
„Zbývá jediné východisko,“ rozhodl. „Zajít za Landowem a celou záležitost mu předložit. Všechno, co víme.“
„Jste si jist, že on –?“ namítl Millar.
„Pokud není setsakra zkušeným hercem, je do své ženy zamilovaný až po uši,“ prohlásil pevně. „Musíme ho s případem konfrontovat.“
Muže nepřesvědčil.
„Je to moudré?“ namítl.
„Ja. Můžeme s tím jít pouze ke třem stranám – k němu, k ní, nebo na policii. Já hlasuji pro něho, ale je to na vás.“
Millar váhavě přikývl.
„Dobře. Jen vás prosím, mne do toho nezatahujte, ano?“ vyhrkl poplašeně. „Můžete s ním vyjednávat tak, aby se o mé účasti nedozvěděl? Chápete – je to jeho manželka, bylo by to –“
„Ovšem,“ zavázal se detektiv. „Proč ne?“
 
Hubert Landow, otáčeje detektivovu vizitku v prstech, přijal návštěvu v luxusně zařízeném pokoji v prvním poschodí vily na Charles-Street Avenue. Stál – vysoký, pohledný, v rozkvětu mužnosti – uprostřed salonku, když k němu uvedli Aleca Rushe – otylého, utahaného, prošedivělého a navíc ošklivého.
„Přál jste si se mnou mluvit? Posaďte se.“ Netvářil se mrzutě, ani srdečně, ani vyplašeně, že ho navštívil detektiv.
„Děkuji,“ kvákl Alec Rush, když se usadili. „Víte, přišel jsem vás informovat o jisté věci – je poněkud, jak bych se vyjádřil, divoká. Možná že vás překvapí, možná že ne. Každopádně je naprosto pravdivá. Nechci, abyste si myslel, že jsem si ji vykonstruoval.“
Hubert Landow se zaujatě pousmál.
„Nebudu. Tak pokračujte.“
„Před několika dny jsem dostal avízo na člověka, který by mohl být zapleten do případu, který vyšetřuji. Je to gauner. Pověsil jsem se mu na paty a zjistil, že se o vás a vaši paní nadmíru zajímá – špehoval vás a ji též. Klackoval se po Mount Royal, až včera vešel do stejného činžáku jako vy – jen o něco později.“
„Proč, k ďasu!“ vzkřikl. „Co má –“
„Počkejte,“ doporučil mu ohava. „Počkejte, až vám to dopovím, pak bych rád slyšel váš náhled. Když odtamtud vyšel, jel na Gam den Station, kde se setkal s mladou ženou. Chvilku spolu hovořili a později odpoledne byla ona dívka přistižena v obchodním domě při krádeži. Jmenuje se Polly Bangsová a ve Wisconsinu byla zatčena pro tentýž přečin. Na prádelníku měla vaši fotografii.“
„Moji fotku?“
Vyskočil z křesla. Detektiv přikývl.
„Vaši. Vy tuto Polly Bangsovou znáte? Podsadité děvče kolem pětadvaceti, či tak nějak, s hnědýma očima a tmavými vlasy; celkem je docela půvabná.“
Výraz Huberta Landowa vyjadřoval zmatek.
„Ne! Jak se kčertu dostala k mé fotce? Víte jistě, že představuje mne?“ Nervózně usedl na krajíček křesla.
„Na sto procent. Možná je to dívka, na niž jste dávno zapomněl. Leda že by fotku někde našla, líbila se jí a tak si ji ponechala.“
„Nesmysl!“ Blondýn se při té chvále rozpačitě zavrtěl a zarděl se tak, že proti němu dokonce i Rush vypadal pobledle.
„Ja, teď je venku na kauci. Ale nechte mne dokončit. Minulou noc jsem se s tím ostrým hochem setkal. Tvrdí, že byl najat, aby vaši paní zabil.“
Hubert Landow vyletěl jako střelený, červený obličej zesinal. V místnosti zavládlo ticho – kromě tlumeného vzdechu. Urostlý blondýn jej nepostřehl. Detektivův zrak se na zlomek času zaostřil na zavřené dveře v protější zdi.
Landow k němu přiskočil, zaryl mu prsty do ramene.
„To je hrůza!“ vykřikl. „Musíme –“
Dveře, k nimž Alec Rush kradmo pohlédl, se otevřely a vešla jimi vysoká žena – Sára Landowová. Kaštanové vlasy vroubily bílou pleť měďnatou svatozáří, ač oči měla vyhaslé a prázdné. Pomalu se k nim vlekla mírně sehnutá jakoby proti větru.
„Nemá smysl déle zapírat, Huberte.“ Hlas měla vyhaslý jako oči. „Jen si to přiznej. Je to Madeline Boudinová. Přišla na to, že jsem strýce zabila já.“
„Tiše, drahoušku. Mlč!“ Landow svou paní objal a pokoušel se ji uklidnit. „Nevíš, co říkáš.“
„Och, hloupost.“ Setřásla objímající paže a klesla do křesla, které jí Alec Rush uvolnil. „Ty víš, že je to Madeline. Ví, že jsem zabila jejího drahého Jeroma.“
Landow se stočil, oběma rukama detektivovi mačkal biceps.
„Neposlouchejte ji, Rushi,“ úpěl. „Není jí dobře. Neví, co říká.“
Sára se hořce, vyprahle usmála.
„Ze mi není dobře? Ne, není mi dobře od chvíle, kdy jsem ho zabila. Nebo se mám cítit, jako by se nic nestalo?“ Prázdný zrak zvedla k detektivovi. „Zatkněte mne. Zabila jsem Jeroma Falsonera.“
Alec Rush, nohy rozkročené, na ni chmurně hleděl – a mlčel.
„To nesmíte, Rushi!“ cloumal mu Landow loktem. „Člověče, to nemůžete! Směšné! Vy –“
„Proč Madeline Boudinová?“ zasípal. „Vím, že byla s Jeromem sčuchnutá, ale proč by vaši paní chtěla odstranit?“
Landow otálel, přešlapoval, a když odpověděl, učinil tak se zřejmou neochotou.
„Byla Jeromovou milenkou, má s ním dítě. Když se to Sára dověděla, trvala na tom, že se musí na majetku podílet. Proto jsem ji včera navštívil.“
„Ach tak. Zpátky k Jeromovi. Pokud se pamatuji, vy jste byl s vaší paní v době vraždy v jejím bytě, ne?“
Sára povzdychla.
„K čemu tato diskuse?“ otázala se tichým unaveným hlasem. „Zabila jsem ho já, nikdo jiný. Nikdo tam nebyl – najednou se na mne sápal. Napadl mě, a když jsem ho bodla, řekl ‚Ne! Nedělej to!‘ Padl na kolena a rozplakal se, a já jsem utekla.“
Alec Rush se z dívky ohlédl po muži. Landowův obličej se leskl potem, ruce svíral do pěstí, oddechoval jakoby ho někdo honil, dotkl se dívčina ramene.
„Sáro, počkáš tady, dokud se nevrátím? Musím na chvilku odejít, jen na hodinku. Počkáš a nebudeš nic dělat, ani zařizovat, pokud tady nebudu?“
„Ano,“ řekla naprosto bez zájmu či zvědavostí. „Ale nemá to cenu, Huberte. Měla jsem ti říct hned zpočátku, že to nemá smysl.“
„Počkej na mne, Sáro,“ zaprosil. Poté se naklonil k detektivovu zdeformovanému uchu. „Proboha, zůstaňte u ní!“ šeptl a kvapně odešel.
Domovní dveře třeskly, naskočil motor.
„Kde je telefon?“ zeptal se Alec Rush.
„V sousedním pokoji,“ odvětila bez vzhlédnutí od zmuchlaného kapesníku.
Odchvátal do vedlejší místnosti. Hodiny na stěně ukazovaly 15.35. Přitáhl si telefon, zavolal investiční a požádal o spojení s Ralfem Millarem.
„Zde Rush. Jsem u Landowových. Přijeďte sem – okamžitě!“
„Nemohu. Pochopte, že –“
„Kčertu nemůžete! Pospěšte si! Rychle!“
Mladá žena s vyhaslýma očima pořád bezmyšlenkovitě rovnala lem kapesníku. Oba mlčeli. Detektiv se postavil k oknu, vyhlížel ven, dvakrát vytáhl kapesní hodinky a v duchu zaklel.
Zezdola zaklinkal zvonek. Vyrazil ze dveří a valil se dolů ze schodů jako lavina. Ve vestibulu stál Ralf Millar, ve tváři mu zápasil strach s rozpaky a koktavě se omlouval služebné, která mu otevřela. Rush ji bryskně odsunul, vtáhl Millara dovnitř a pobídl ho nahoru.
„Říká, že zabila Jeroma,“ mumlal klientovi u ucha.
Millar strašlivě zbledl, překvapeně však nevyhlížel.
„Vy jste o tom věděl?“ zavrčel Alec Rush.
Muž dvakrát rozlepil rty a nic z nich nevyšlo. Byli na podestě, než chytl dech.
„Viděl jsem ji té kritické noci… šla k jeho bytu.“
Detektiv zběsile odfrkl a postrčil ho správným směrem. „Landow šel ven,“ vrčel překotně. „Jdu pryč. Zůstaňte u ní. Je načisto na dně, nemůže zůstat sama. Mohla by něco vyvést. Kdyby se Landow vrátil dřív než já, ať na mne počká.“
Než se muž vzpamatoval a opřel, překročili práh. Žena otočila hlavu. Její tělo se zvedalo z křesla jakoby neviditelnou mocí, až stála v plné výšce. Millar strnul. Hleděli si do očí jako v transu, vábeni k sobě jakousi mocí, ač jiná jim v tom bránila.
Detektiv pádil dolů a do ulice.
Na Mount Royal, před domem, kde bydlela Madeline Boudinová, parkoval prázdný modrý sporťák. U sousední budovy zajel k chodníku. Ještě nestačil vůz srovnat, když z činžáku vyběhl Landow, skočil za volant a odjížděl. Zacouval tedy a pověsil se za něho. Dojeli k hotelu ‚Charles‘.
Landow zamířil rovnou k pisárně. Půl hodiny seděl shrbený nad stolem a popisoval chvatně jeden list papíru za druhým, zatímco detektiv, skrývající se za novinami, hlídal východ. Landow z pisárny vyšel s naditou obálkou čouhající z postranní kapsy, vzal vůz a zamířil k doručovací kanceláři na St. Paul.
Zdržel se tam sotva pět minut. Vůz pak nechal stát u chodníku a pěšky se vydal ke Calvert, kde naskočil do tramvaje. Černý sedan se zvolna šinul za ní. U Union Station – hlavním městském nádraží – Landow vystoupil a zmizel uvnitř. U okénka si právě objednal jízdenku do Filadelfie, když mu Alec Rush poklepal na záda.
Pomalu se obrátil, peníze na lístek v ruce, opálený obličej bez známky údivu.
„Ano,“ řekl klidně. „Copak?“
Rush kývl hlavou k okénku, k přichystaným bankovkám.
„Nikam nepojedete!“ zavrčel.
„Pane, zde je vaše jízdenka!“ Prodavač vykukoval mřížkou, nechápaje zdržení. Mohutná madam v růžovém a fialovém kostýmku dupla Landowovi na nohu a nestydatě ho vystrčila z fronty. Poodešel stranou.
„Neměl jste nechat Sáru bez dohledu, Rushi,“ vyčetl mu. „Není ve stavu –“
„Není sama. Sehnal jsem náhradníka.“
„Snadné–?!“
„Myslíte-li policii, tak tu ne.“
Landow zvolna vykročil. Náhle se zastavil a ostře po Rushovi zhlídl.
„Snad u ní není ten Millar?!“
„Je.“
„To on si vás najal?“
„Ja.“
Landow znovu zamyšleně vykročil. Až na opačném konci obrovité haly se konečně otázal:
„O co mu jde?“
Alec Rush pokrčil silnými svislými rameny a neodpověděl.
„A o co jde vám?“ zeptal se blondýn nasupeně, obrátiv se k detektivovi.
„Nechci, abyste odjel.“
Landow se zamračil.
„A co když na tom budu trvat? Jak mi v tom chcete zabránit?“
„Zadržím vás pro spoluúčast na Jeromově vraždě.“
Dlouhé odmlčení nakonec porušil Landow.
„Pohleďte, Rushi. Pracujete pro Millara, a ten je teď v mém domě. Napsal jsem Sáře dopis – poslíček ho už jistě doručil. Dejte jim čas, aby si ho stačili přečíst, a pak se Millara zeptejte, jestli si přeje, abyste mě zadržel či nikoliv.“
Alec Rush zavrtěl hlavou.
„Rozhodně ne!“ odsekl drsně. „Millar je vyděšený. Nemíním spoléhat na bláboly po telefonu. Pojedem zpátky, ať si jeho názor vyslechnete na místě.“
Teď se zas vzepřel Landow.
„Ne! To tedy ne!“ Chladně studoval ohavný obličej před sebou. Nadhodil: „Rushi, dal byste se uplatit?“
„Ne, Landowe. Nedejte se mýlit mým ksichtem, ani pošramocenou pověstí.“
„Myslel jsem si, že ne.“ Rozhlédl se po hale a dlouze vydechl. „Promluvme si zde, někde v klidu.“
„Fáro stojí venku. Nikdo nás nebude rušit.“
Nasedli do vozu. Hubert Landow si zapálil cigaretu, detektiv jedno ze svých černých cigár.
„Polly Bangsová –“ řekl blondýn bez úvodu, „je moje manželka. Jmenuji se Henry Bangs. Ujišťuji vás, že u policie nemám žádný záznam. Když Polly před pár lety zatkli v Milwaukee, odjel jsem na východ. Začal jsem chodit s Madeline Boudinovou. Byli jsme dobrý tým. Zapalovalo jí to. Když mám někoho, kdo za mne myslí, dokážu leccos. Koukněte!“
Ušklíbl se, ukázal si cigaretou na obličej a jak se detektiv díval, zarděl se jak školačka. Široce se zasmál a ruměnec začal ustupovat.
„Tohle je můj nejlepší trik. Když máte ten dar, je to snadné – prostě si naplníte líce, uzavřete larynx, a snažíte se vydechnout. Je to zlatý důl! Divil byste se, jak na to každý naletí. S Madeline jsme se topili v penězích. Měla ostrý mozek, pevné nervy a přitažlivý vzhled. Já mám jenom ten vzhled a dobré nervy. Pár triků nám skvěle vyšlo – nějaký ten podraz a vydírání – až narazila na Jeroma Falsonera. Zprvu jsme ho chtěli pouze zmáčknout. Madeline brzy objevila, že Sára je jeho dědičkou, tone v dluzích a se strýcem je na kordy, a vykoumali jsme parádní plán. Madeline se postarala, abych byl Sáře představen. A já začal hrát obdivovatele – plachého a zbožňovaného nápadníka.
Jak jsem říkal, Madeline to zapalovalo, tentokrát se do toho opravdu opřela. Já se motal okolo Sáry, posílal jí knihy, květiny a bonboniéry, doprovázel ji do divadla a vodil na večeře. Knihy a divadlo byly součástí Madelinina plánu. Dvě z knih obsahovaly informaci, že při soudním procesu nemůže být jeden z manželů donucen svědčit proti druhému. Jedna hra probírala totéž téma. Nu, zaseli jsme semínka – mým červenáním, a hlavně stydlivým chováním. Přesvědčilo Sáru, tedy lépe – nechal jsem ji, aby ona sama objevila, že jsem ten nejneobratnější lhář na světě.
Nato jsme akt ještě vybrousili. Madeline si pěstovala Jeroma a Sára upadala hluboko do dluhů. My jsme jí v tom vydatně pomáhali. Sehnali jsme šikovného zloděje – momentálně sedí za jinou krádež – a ten jí z bytu odnesl nejen všechny peníze, ale i většinu cenností, které by mohla dát do zastavárny. Potom jsme zamíchali s jejími věřiteli. Rozeslali jsme jim hloupoučké anonymní dopisy s varováním, aby s dědictvím příliš nepočítali. Naivní metoda, leč účinná. Vyplašení věřitelé uvědomili investiční společnost a žádali obstavení jejího platu.
Jeromovi byl vynos z majetku vyplácen čtvrtletně. Madeline i Sára znaly datum, a tak den před výplatou Madeline věřitele znovu poškádlila. Nevím, co jim napovídala, ale stačilo to, aby se na Sářiny zaměstnavatele sesypali jak kobylky. A výsledek? Sáru propustili s náhradou za dvoutýdenní mzdu. Čekal jsem na ni už od rána a když vyšla, jako by náhodně jsem se jí připletl do cesty. Vzal jsem ji na vyjížďku za město. Do jejího bytu jsme se vrátili kolem šesté. Tam na ni čekal dav frenetických věřitelů, tak jsem je vyhnal a zahanbeně jí nabídl všestrannou pomoc. Což ovšem odmítla. Viděl jsem, jak se jí v hlavě rodí plán. Věděla, že Jerome ten den obdržel čtvrtletní šek a rozhodla se ho navštívit a požadovat alespoň splacení jejích závazků. Nesvěřila se mi, kam jde – nebylo třeba. Byl jsem si jist, že se na něho obrátí.
Rozloučil jsem se, na ulici počkal, až vyjde, a pak Madeline zavolal, že je na cestě do strýcova bytu.“
Cigareta mu spálila prsty. Vyhodil ji z okna a zapálil si novou.
„Je to dlouhý výklad, Rushi,“ omlouval se. „Už se však dostávám ke konci.“
„Jen povídejte, synu,“ ponoukl ho Alec Rush.
„Když jsem jí telefonoval, byla u ní návštěva – chystali se vyjet si na venkov a Madeline se uvolila jet s sebou, protože jí poskytovali lepší alibi, než to, co si připravila. Řekla jim, že než odjede, musí s Jeromem mluvit. Zavezli ji tedy k jeho domu, ale dovnitř nešli, nepozvala je.
V kabelce měla malý vzorek nadopovaného koňaku. Nalila ho Jeromovi do sklenky, s tím, že je z nové tajné palírny, a že by se od nich dalo koupit pár beden za výhodnou cenu. Koňak byl prvotřídní a Jerome jí hned dal objednávku na větší množství. Madeline ho nepřetržitým žvaněním dovedla až k východu, aby všichni viděli, že je živ a zdráv.
Nevím, co do koňaku dala, jestli mi to řekla, tak jsem to zapomněl. Nebyl to jed, ale mocná vzrušující droga. Sára musela k bytu dojít nějakých patnáct minut po Madeline. Říká, že její strýc byl brunátný, cítila z něj alkohol. Byl to však křehký člověk, zatímco ona je vysoká a silná – nezalekla by se ani čerta. Šla tedy dál a požádala ho, aby uhradil její dluhy, když už se neuráčil poskytovat jí z výnosu majetku nějakou apanáž.
Oba byli Falsonerovi. Pohádali se a na Jeroma začla působit droga. Vrhl se na nijako maniak. Sára není jedna z těch ubrečených – ze stolu shrábla perořízek, bodla ho a utekla.
Když vyběhla, stál jsem na schůdcích jeho domu. Zastavil jsem ji a ona ze sebe vychrlila, co se stalo – že strýce zabila. Řekl jsem jí, aby počkala, že se podívám, jestli je opravdu mrtvý. Odvedl jsem ji pak domů a svou přítomnost u Jeromových dveří jsem vysvětlil svým chlapeckým neobratným způsobem tak, že jsem se obával, aby neprovedla něco nepředvídaného. A že jsem se domníval, že bych na ni měl radši dohlédnout.
Chtěla zavolat policii. Upozornil jsem ji, že policie jejímu tvrzení, že ji strýc napadl, určitě neuvěří. Navíc jí přitíží fakt, že je jeho dědičkou a k tomu ji pronásledují věřitelé. Byla v šoku, nebylo těžké jí přesvědčit. Další krok byl snadný. Policie ji bude vyslýchat, i kdyby ji nepodezírala. Byl jsem jediný člověk, jehož výpověď ji mohla usvědčit. Byl jsem loajální, ale zároveň jsem byl ten nejhorší lhář pod sluncem. Cožpak jsem při sebemenší lži nezrudl jak bolševická vlajka? Cestu z této potíže vyřešilo téma oněch darovaných knížek: kdybych byl jejím manželem, nemusel bych proti ní svědčit. Byli jsme sezdáni příštího dne, neboť licenci jsem už několik dní nosil v kapse.
Nu, najednou jsem byl její manžel, a až se záležitosti strýcovy pozůstalosti urovnají, bude milionářkou. Zdálo se, že nemůže uniknout zatčení a usvědčení. I kdyby ji nikdo neviděl vejít nebo opouštět Jeromův byt, stejně všechno ukazovalo na ni, na její vinu. Zvlášť když se nechala přemluvit k sňatku – čímž si zničila šanci na prohlášení, že jednala v sebeobraně. Kdyby ji popravili, ty dva milióny by připadly mně. Kdyby ji zavřeli, měl bych k nim aspoň přístup, mohl bych s nimi disponovat.“
Landow rozdrtil zbytek cigarety v popelníku na přístrojové desce a zahleděl se kamsi do dálky.
„Rushi, věříte v Boha, Prozřetelnost, nebo v Osud? Nu, někdo věří. Věří i na Pomstu. Sáru nezatkli, ani ji vlastně nepodezírali. Zjistilo se, že Jeromovi vyhrožoval jakýsi Fin či Švéd. Nejspíš se o vraždě doslechl, někam se zašil a podezření tudíž ulpělo na něm. Sáru ovšem také vyslýchali. Zřejmě ji, ale ani nás dva nikdo z dotazovaných na ulici neviděl – nebo si nás prostě nevšiml.
Tak vidíte. Oženil jsem se do bohatství a vpravdě jsem neměl nic, čím bych vyplatil Madelinin podíl. Navrhovala počkat do doby, až se dědictví vyřídí, že bychom pak mohli Sáru udat. Jenže potom se vyskytl další zádrhel – mým přičiněním. Já – já – nu, víte, nechtěl jsem žádnou změnu. Ne kvůli výčitkám svědomí. Chápete? Prostě – ech – chtěl jsem Sáru, bez ní… Vůbec mě nemrzelo, co jsem udělal, protože jinak bych ji nikdy neměl.
Nevím, Rushi, jestli vám to dokážu vysvětlit, ale ani teď žádné z těch intrik nelituju. Kdyby to šlo jiným… získat jsem ji mohl jedině tak – nebo vůbec ne. Měl jsem aspoň těch šest měsíců. Jsem ničema, vetřel jsem se jí do života podvodem, ale stejně jsem pořád hloupě doufal, že jednoho dne se – se na mne podívá tak, jak jsem na ni hleděl já… přestože jsem věděl, že je to marné. Byl v tom muž, váš Millar. Teď je volná. Naše manželství je neplatné, protože je zde Polly, a já doufám, že Sára – doufám… Madeline chtěla svůj podíl a tak jsem Sáře namluvil, že měla s Jeromem dítě. Ochotně souhlasila s nějakým vyrovnáním. Madeline to neuspokojilo, chci říct, jí se nejednalo o city ke mně, jí šlo o mamon. Chtěla z této šance vytlouct každičký cent, a částka, již byla Sára ochotna vyplatit, jí byla málo.
S Polly je to podobné, snad o to horší, že na mne asi nemohla zapomenout. Nevím, jak mě tu vystopovala, když ji propustili z wisconsinské věznice. Chápu, jak si to představuje: oženil jsem se s bohatou ženou, a kdyby zemřela – zastřelená při pokusu o loupežné přepadení – dostal bych její majetek a Polly by měla oboje, mne i žok peněz. Já jsem ji neviděl, netušil jsem, že je v Baltimoru, dokud jste mi to neřekl, ale takhle nějak uvažovala.
Pomyšlení na vraždu mohlo snadno napadnout i Madeline. Řekl jsem jí, že hra se Sárou skončila. Věděla, že jestli v ní bude pokračovat, prozradím celý ten podraz. Kdyby však Sára zemřela, byl bych boháč a Madeline by dostala své.
Jak tady sedím, Rushi, přísahám, že jsem o úmyslech těch dvou fúrií nevěděl, dokud jste mi to neřekl. Myslete si o mně co chcete, ale tohle je svatosvatá pravda. Nuže, to je asi tak všechno. Sledoval jste mě, když jsem jel k hotelu?“
„Ja.“
„Tušil jsem to. V dopise jsem Sáře dopodrobna vysvětlil totéž, co vám. Chtěl jsem ji očistit a zmizet. Bude volná, zato já budu čelit… Víte, Rushi, nechci se s ní setkat, chápete?“
„Není divu, když jste z ní učinil vražedkyni,“ pokývl detektiv.
„Počkejte,“ protestoval Landow. „Ona není. Do dopisu jsem to napsal, ale vám jsem to opomněl říct. Jerom Falsoner nebyl mrtvý, když jsem kolem ní vyběhl nahoru do jeho bytu. Ani neumíral. Ostří v něm vězelo příliš vysoko. Zabil jsem ho, vbodnuv nůž do téže rány, ale směrem dolů. Proto jsem šel dovnitř – abych zajistil, že bude po něm!“
Alec Rush zúžil krhavé oči a nadlouho se zahleděl do tváře muže, který se právě přiznal k těžkému zločinu.
„To je lež,“ zasípal nakonec. „Decentní lež. Víte jistě, že na ní chcete trvat? Děvče byste ospravedlnil – vás snad ani nepověsí.“
„Je v tom nějaký rozdíl?“ otázal se jeho společník. „Stejně jsem vyřízený. Aspoň ji zbavím výčitek svědomí, bude moci žít v míru sama se sebou. A zároveň ji zbavím jakéhokoli dalšího obviňování ze strany zákona i klepařské společnosti. Uvázl jsem a tím je to dané.“
Na moment ztichl, pokuřoval a civěl do prázdna.
„Rushi, řekl jsem vám, že Madeline měla bystrý mozek. Měl jsem z ní strach. Jistě by zas něco vyšpekulovala jak nás – Sáru zničit. Nestálo by ji to žádné velké úsilí. Nemohl jsem to riskovat.“
Zasmál se detektivovi do ošklivého obličeje a poněkud teatrálním gestem si vyhrnul rukáv saka. Manžetu košile hyzdila vlhká rudá skvrna.
„Před hodinou jsem ji zabil,“ pronesl Henry Bangs, alias Hubert Landow.