VELKÁ BANKOVNÍ LOUPEŽ

The Big Knockover, Feb 1927

 

 

Paddyho Mexikána jsem našel ve špeluňce Jeana Larrouye.

Paddy, takový roztomilý podvodník, vypadal jako španělský král. Ukázal mi s úsměvem velké bílé zuby, nohou mi odsunul židli, abych si mohl sednout, a řekl dívce, která s ním sdílela stůl: „Nellie, tohle je nejlaskavější fízl v San Francisku. Tenhle malý přitloustlý čipera udělá cokoli pro kohokoli, jen když ho nakonec může svěřit na doživotí bezpečným stěnám.“ Pak se zase otočil ke mně a doutníkem ukázal na dívku: „Tohle je Nellie Wadeová, na ní nenajdete vůbec nic. Ta pracovat nemusí, její táta je totiž pašerák.“ Byla to štíhlá dívka v modrém: světlá pleť, protáhlé zelené oči, krátké kaštanové vlasy. Zakaboněná tvář se jí rozzářila do krásy.

Podala mi přes stůl ruku a oba jsme se Paddymu zasmáli.

„Pět let?“ zeptala se.

„Šest,“ opravil jsem ji.

„Sakra,“ poznamenal Paddy s úsměvem a zamával na číšníka. „Jsem zvědav, kdy se mi povede na toho slídila vyzrát.“

Doposud vždycky vyzrál na všechny – ještě nikdy nespal v base.

Podíval jsem se na dívku. Tato Angel Grace Cardiganová byla před šesti lety schopna připravit řadu filadelfských mladíků o majlant. S Davidem Moreym jsme ji chytli, ale nakonec proti ní nechtěl nikdo z jejích obětí svědčit, tak jsme ji zase pustili. Tehdy to byla devatenáctiletá žába, ale už pěkně protřelá.

Uprostřed parketu začala jedna z Larrouyových krasavic zpívat „Tell Me What You Want and I'll Tell You What You Get“. Paddy Mexikán přihnul do sklenic se zázvorovým pivem láhev ginu. Popíjeli jsme a já dal Paddymu kus papíru, na němž byla tužkou napsaná vedle jeho jména i jeho adresa.

„Itchy Maker mě požádal, abych ti tohle předal,“ vysvětloval jsem. „Včera jsem ho viděl ve Folsomu. Že prý to je od tvé matky, povídal. A máš ji vyhledat a zjistit, jestli něco nepotřebuje. Myslí tím asi – předpokládám – že mu máš dát podíl z vaší poslední společné akce.“

„Křivdíte mi,“ řekl Paddy, schoval papír do kapsy a přikřtil zase zázvorové pivo.

Dopil jsem druhou sklenici zázvorového piva s ginem a chystal jsem se vstát a dát se na cestu domů. Ale v tom okamžiku vstoupili čtyři další Larrouyovi hosté. Jednoho jsem poznal, a tak jsem ještě chvíli zůstal sedět. Byl to vysoký štíhlý mužský, ohozený tak, jak má být ohozený dobře vypadající muž. Pronikavé oči, výrazný obličej, pod malým knírkem rty tenoučké jako ostří nože – prostě Modrej Vance! Byl bych rád věděl, co dělá u Larrouye, skoro pět tisíc kilometrů od svých newyorských lovišť.

Když jsem tak o tom uvažoval, byl jsem otočený od něho a předstíral jsem zájem o zpěvačku, která zrovna oblažovala zákazníky písní „I Want to Be a Bum“. Za ní v rohu jsem zaregistroval další známou tvář, rovněž z jiného města, Šťastnýho Jima Hackera, kulaťoučkého růžolícího pistolníka z Detroitu, dvakrát odsouzeného k smrti, dvakrát omilostněného.

Když jsem se zase otočil dopředu, seděl Modrej Vance se svými třemi kumpány o dva stolky dál. Byl zády k nám. Trochu jsem ohledával jeho přátele.

Proti Vanceovi seděl širokoramenný mladý obr s rudými vlasy, modrýma očima a ruměnou tváří. Ta tvář vypadala pěkně, ale takovým tvrdým, divokým způsobem. Po levici měl děvče s vyhýbavýma očima a s měkkým širákem. Říkala něco Vanceovi. Rudovlasý obr byl cele zaujat čtvrtou osobou u stolu, sedící po jeho pravici. Zasloužila si jeho zájem.

Nebyla ani vysoká ani malá, ani tenká ani macatá. Měla na sobě jakousi černou ruskou rubášku se zeleným lemováním a ověšenou stříbrnými sarapatičkami. Za sebou na opěradle židle měla přehozený kožich. Mohlo jí být dvacet. Modré oči, malá ústa, bílé zuby. Pod černozelenou, stříbrem zdobenou čapkou vykukovaly hnědé vlasy. A ten nos! Aniž by se člověk vzrušoval nad detaily – byla krásná. Poznamenal jsem to nahlas. Paddy Mexikán souhlasil se slovy „Je to kus!“ a Angel Grace mi navrhla, abych to šel říct Redovi O'Learymu.

„Red O'Leary je ten veliký?“ zeptal jsem se a trochu jsem se svezl na židli dolů, abych si mohl pod stolem natáhnout nohy mezi Paddyho a Angel Grace. „Co je to za krasavici?“

„Nancy Reganová a ta druhá je Sylvia Yountová.“

„A ten gauner, co sedí zády k nám?“ zkusil jsem.

Paddy pod stolem hledal nohou dívčinu nohu a kopl mě.

„Prosím tě, Paddy, nekopej mě!“ prosil jsem. „Já už budu hodný. A vůbec, jdu domů, tady bych ještě přišel k úrazu.“

Vyměnili jsme si na shledanou a já odcházel. Držel jsem se tak, abych byl k Vanceovi stále zády.

U dveří jsem musel uhnout trochu stranou, aby mohli vstoupit dva muži. Oba mě znali, ale nevšimli si mě. Naleštěný Holmes (nikoli ten starý, který inscenoval kdysi loupež v Zednářském klubu, když ještě jezdily bryčky) a Denny Burke, baltimorský král z Fog Island. Způsobilá dvojice – ani jeden by na vraždění ani nepomyslel, pokud by si nebyl jistý ziskem a politickou ochranou.

Venku jsem zamířil ke Kearny Street, šel jsem pomalu, nešlo mi z hlavy, jak se u Larrouye ten večer hemží neřádi a jak jsou mezi nimi i prominentní osoby. Usilovné soustředění mozku mi přerušil stín, který vystoupil z výklenku před jedním vchodem.

„Pssst,“ řekl ten stín.

Zastavil jsem se a prohlížel jsem si ho. Po pár vteřinách jsem zjistil, že to je Beno, kamelot a narkoman, který mi v minulosti dal tu a tam nějaký tip, někdy dobrý, někdy vymyšlený.

„Jsem strašně ospalý,“ zabručel jsem, když jsem se zastavil u jeho kupy novin. „A tu povídačku o koktavém mormonovi jsem už slyšel. Tak jestli máš něco na srdci, vysyp to, ať můžu pokračovat v cestě.“

„Vo žádnejch mormonech nic nevím,“ protestoval. „Ale vím něco jinýho.“

„A to?“

„Vy si řeknete a to? – ale já potřebuju vědět, esi z toho taky něco kápne pro mě!“

„Vlez si dovnitř a dej si šlofíka,“ poradil jsem mu a otočil jsem se na ulici. „Až se vyspíš, přijdeš na jiné myšlenky.“

„Hej! Poslouchejte! Já pro vás vopravdu něco mám. Pámbu ví, že jo!“

„No a?“

„Poslouchejte!“ Přistoupil blíž ke mně a šeptal: „Chystá se vejpad do Seamanovy národní banky. Nevím, co to bude za podnik, ale je to tak… pámbu ví, že je to tak! Není to tlach. Nemůžu vám dát žádný jména. Dal bych vám, vědět je. Pámbu ví, že dal. Dejte mi deset dolarů, to vám přece stojí za to, ne? Je to zaručený – čestně!“

„Jo, povídali!“

„Né! Čestně, pámbu ví!“

„A co to má být za vejpad?“

„To kdybych věděl! Jediný, co vím, je, že maj udělat Seamanku. Čestně –“

„Odkud to máš?“

Beno zavrtěl hlavou. Dal jsem mu do ruky stříbrný dolar.

„Dej si jednu dávku a všechno to ještě promysli,“ poradil jsem mu. „A bude-li to potom zábavné, dám ti těch zbylých devět.“

Šel jsem dál ke konci ulice a dumal jsem nad tím, co Beno říkal. Samo o sobě to vypadalo jako obvyklý canc vymyšlený na to, aby z důvěřivého tajného dostal dolar. Ale vrtalo mi to hlavou dál. Larrouyův podnik – prostě jeden z mnoha ve městě – se prohýbá pod vahou tolika ničemů, ohrožujících život a majetek. Asi by to chtělo se na to podívat blíž, už jen proto, že pojišťovna Seamanovy národní banky je klientem Celostátní detektivní agentury.

Za rohem, pár kroků od Kearny Street, jsem se zastavil.

Z ulice, odkud jsem zrovna vyšel, se ozvaly dva výstřely a podle zvuku z pořádné pistole. Dal jsem se stejnou cestou zpátky. Když jsem zahnul za roh, viděl jsem, jak se v ulici shromažďují lidé. V protisměru prošel kolem mne mladý Armén – kluk jak ze škatulky, něco mezi devatenácti a dvaceti – bezstarostně, ruce v kapsách a tiše si hvízdal „Brokenhearted Sue“.

Došel jsem ke skupině. Beno byl mrtvý, ze dvou ran na prsou vytékala krev a zbarvovala zmačkané noviny pod jeho tělem.

Šel jsem dál a nahlédl k Larrouyovi. Po Redovi, Vanceovi, Nancy Reganové, Sylvii Yountové, Paddy Mexikánovi, Angel Grace, Denny Burkovi, Naleštěném Holmesovi, Šťastném Jimu Hackerovi – nebylo ani památky.

Vracel jsem se k Benovu stanovišti a zády opřený o zeď čekal, až přijede policie, položí pár otázek, nic nezjistí, nenajde žádné svědky a odjede s tím, co zbylo po kamelotovi.

 

Šel jsem domů a do postele.

 

Ráno jsem strávil hodinu v kartotéce agentury, hledal a hledal. Neměli jsme tam nic na Reda O'Learyho, Denny Burka, Nancy Reganovou, Sylvii Yountovou. Bylo tam jen pár dohadů o Paddym Mexikánovi. Nic závažného proti Angel Grace, Modrým Vanceovi, Naleštěným Holmesovi ani proti Šťastnýmu Jimu Hackerovi, ale byly tam jejich fotografie. V deset hodin – v dobu, kdy otvírají banky – jsem vyrazil k Seamanově národní a nesl jsem si ty fotografie a Benův tip.

Celostátní detektivní agentura v San Francisku má úřad v jedné budově na Market Street. Seamanova národní banka je v přízemí vysoké šedé budovy na Montgomery Street ve finančním centru. Obvykle jezdím tramvají, jít pěšky kolem sedmi bloků mi připadá jako plýtvání energii. Ale v Market Street byla jakási dopravní zácpa, tak jsem se vydal po vlastních. Odbočil jsem na Grand Avenue.

Přešel jsem několik bloků a viděl jsem, že s tou částí města, do které mířím, není něco v pořádku. Jednak hluk – křik, řinčení, exploze. V Sutter Street jsem potkal muže, který si držel obličej oběma rukama a naříkal, jak se pokoušel hodit si na místo dislokovanou čelist. Taky měl odřenou tvář.

Šel jsem dál po Sutter Street. Doprava tam vázla a vázla i v Montgomery Street. Vzrušení prostovlasí muži pobíhali sem a tam. Exploze bylo slyšet stále zřetelněji. Kolem mne projelo auto plné policistů tak rychle, jak to jen bylo v tom zmatku možné. Přijela sanitka, houkala její siréna. Kde byla zácpa největší, jela po chodníku.

Přešel jsem poklusem Kearny Street. Na druhé straně běželi dva policisté. Jeden měl v ruce zbraň. Exploze kdesi vpředu už zněly jako sborový zpěv bubnů.

Vešel jsem do Montgomery Street, kde stálo pár čumilů. Uprostřed ulice se nahromadily nákladní vozy, osobní automobily, taxíky – a nemohly dál. A o kus dál u dalšího bloku – mezi Bush Street a Pine Street – se rozpoutalo dokonalé peklo.

A nejvíc čertů laškovalo uprostřed protilehlých bloků, kde na sebe přes ulici hleděla okna Seamanovy národní banky a Trustu Golden Gate.

 

V následujících šesti hodinách jsem měl práce jako blecha na korpulentní dámě.

 

Později odpoledne jsem si trochu vydechl a šel jsem do úřadu, abych se poradil se šéfem. Opíral se ve svém křesle, díval se z okna a nepostradatelnou dlouhou žlutou tužkou ťukal do stolu.

Můj šéf byl vysoký, obtloustlý sedmdesátník s bílým knírem, s dětsky růžovou tváří laskavého dědečka, s modrýma očima za brýlemi bez obrouček. Měl v sobě méně hřejivého tepla než katův provaz. Po padesáti letech ve službách Celostátní detektivní agentury už v sobě neměl nic kromě mozku a zdvořilosti, projevující se tichým hlasem, jemným úsměvem za všech okolností, ať šlo všechno dobře či špatně. A v obou případech to znamenalo totéž – málo. My, jeho podřízení, jsme byli hrdí na jeho chladnokrevnost. Vymýšleli jsme si situace, jako třeba že může v červenci plivat rampouchy. Mezi sebou jsme mu říkali Pontius Pilatus, protože se zdvořile usmíval i když nás posílal na ukřižování nebo do sebevražedných situací.

Když jsem vešel, otočil se od okna, ukázal mi na židli a tužkou si uhladil knír. Noviny na stole vykřikovaly pestrobarevně zprávu o vyloupení Seamanovy národní banky a Trustu Golden Gate.

„Jak to vypadá?“ zeptal se, jako by se ptal na počasí.

„Je to nádhera!“ odpověděl jsem. „Na stopadesát gaunerů v akci a ani o jednoho míň! Já jich viděl sto – aspoň si to myslím – a byla tam fůra těch, které jsem neviděl, připravených přiskočit a kousnout, bude-li třeba nových zubů. A taky kousali! Razili si cestu sem a tam mezi policajty a za sebou nechávali jen trosky. Přesně v deset zaútočili na obě banky, obsadili celý blok, vyhnali ty, co byli rozumní, pobili ostatní. Vlastní loupež byla hračka pro tak početnou hordu. Dvacet třicet v každé bance a ostatní dělali pořádek na ulici. A pak už jen zabalit úlovek a domů s ním!“

Teď je tam schůze rozhořčených podnikatelů a vykulených akcionářů, všichni se staví na zadní a volají k zodpovědnosti šéfa policie. Ta opravdu nedělala žádné zázraky, to je fakt, ale žádné policejní oddělení není vybavené na zneškodnění něčeho takového, i když si myslí, že je. Celá záležitost netrvala ani dvacet minut. Dejme tomu, že na tom dělalo těch sto padesát grázlů, dobře připravených, všechno do detailu naplánované. Jak byste mohl dát dohromady dost policajtů na jednom místě, odhadnout útok, naplánovat odvetu a všechno zlikvidovat v tak krátké době? Ono je jednoduché říct, že policie to měla předvídat, měla být připravená na náhlou operaci – ale titíž páni, co tam teď křičí, že to je hrůza, titíž páni by ječeli, že jsou okrádáni, kdyby se jim o pár centů zvýšily daně na zaplacení většího množství policistů a jejich vybavení.

Ale policie selhala, to se nedá oddiskutovat, a bude spousta hlav, které padnou. Obrněné vozy stojí za bačkoru, práce s granáty byla vyrovnaná, protože banditi s nimi taky dovedou hrát. Ovšem naprosté fiasko byly policejní kulomety! Bankéři a makléři tvrdí, že byly zajištěné. Jestli byly záměrně nějak poškozené, nebo se prostě neudržovaly v pořádku, to se teď může jen hádat. Ale fakt je, že střílel jen jeden, a to ještě nepříliš účelně.

Úniková cesta byla na severní straně na Montgomery Street. Tam se to všechno rozpouštělo, vždycky jen několik aut najednou, do postranních ulic. Mezi Washingtonovou a Jacksonovu vlítli policisti do pasti a když se konečně prostříleli, auta pachatelů už byla pryč, roztroušená po celém městě. Od té doby jich řadu chytli, ale nikdo z nich nic nemá – jen prázdné kapsy.

Nemají ještě všechno zmapované, ale momentálně to vypadá asi takto: Odcizená suma jde až kamsi do milionů, je to jasně nejbohatší úlovek, jaký kdy kdo dostal pomocí civilních zbraní. Šestnáct policajtů zabito, třikrát tolik zraněno. Dvanáct nevinných čumilů, bankovních úředníků a podobně, bylo zabito a zhruba stejné množství potlučeno. Pak má policie dva bandity a pět postřelených, kteří mohou být taky buď od těch ničemů, nebo prostě diváci, kteří se dostali moc blízko. Banditi ztratili – pokud zatím víme – sedm mrtvých a jednatřicet zajatců, kteří většinou někde krvácejí.

Jeden z mrtvých je Tlustej kluk Clarke. Pamatujete se? Před třemi či čtyřmi lety se prostřílel ze soudní síně v Des Moines. V jeho kapse jsme našli kus papíru a na něm mapu Montgomery Street v úseku mezi Pine Street a Bush Street, tedy bloku, kde loupili. Na druhé straně papíru byly strojem psané instrukce, přesně co má dělat a kdy. X na mapě mu ukazovalo, kde má parkovat s autem, v němž přivezl dalších sedm mužů, a kolečko znamenalo jejich stanoviště, odkud měli všechno sledovat, hlídat okna a střechy domů, zvláště na protější straně ulice. Číslice 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8 znamenaly vchody, schody, zasklené výklenky apod., důležité jako úkryt v případě střelby. Clarke si neměl všímat konce bloku u Bush Street, ale kdyby policie obsadila Pine Street, měl přemístit své muže tak, aby byli rozestaveni na bodech označených písmeny a, b, c, d, e, f, g a h. (Jeho tělo leželo na místě označeném v mapce písmenem a.) Každých pět minut během akce měl poslat jednoho muže k automobilu stojícímu v ulici na bodě označeném na mapě hvězdičkou, a zjistit, jestli nejsou nějaké nové instrukce. Taky měl svým mužům říct, že musejí jít do toho automobilu hlásit jeho případnou smrt, aby jim byl dodán nový velitel. Při signálu o vyklizení místa měl poslat jednoho muže k autu, v němž přijeli. Pokud by bylo ještě pojízdné, má s ním tento muž odjet, ale nemá předjíždět auto před sebou. Pokud by bylo rozbité, měl to muž hlásit autu na hvězdičce, kde by dostal informace, jak získat jiné auto. Asi počítali s tím, že najdou dostatek zaparkovaných vozů, kterých na konci akce použijí. Když měl Clarke se svými muži čekat na auto, měli všichni posílat olovo na všechny možné cíle ve svém okruhu, a nikdo z nich neměl nastoupit do určeného vozu, dokud nepřijelo až k nim. A pak měli vyjet z Montgomery Street na Columbus Street. Dál už instrukce nebyly.

„Chápete to?“ zeptal jsem se šéfa. „Sto padesát zabijáků rozdělených do skupin s vůdcem skupiny, s mapkami a přehledy s instrukcemi, co má každý jedinec dělat, se zakresleným požárním hydrantem, za kterým má klečet, se zakreslenou cihlou, na které má stát, kam má plivnout – naprosto všechno kromě jmen policajtů, které má zastřelit! To nevadí, že mi Beno nemohl říct detaily – já bych to byl stejně všechno odepsal jako šílenej sen feťáka!“

„Velice zajímavé,“ poznamenal šéf a laskavě se usmál.

„To byl jediný rozvrh, ten u Tlustýho kluka, který jsme našli,“ pokračoval jsem s historkou. „Viděl jsem pár přátel mezi zabitými a chycenými, a teď policie ještě další identifikuje. Někteří jsou místní vykukové, ale většinou je to dovoz. Detroit, Chicago, New York, St. Louis, Denver, Portland, Los Angeles, Baltimore – vypadá to, že odevšad poslali delegáty. Jakmile policie skončí s identifikací, udělám seznam.

Z těch, co nechytli, je zřejmě Modrej Vance nejvyšší karta. Byl ve voze, odkud se akce řídila. Nevím, kdo byl ve voze s ním. Roztřesenej kluk byl přímo na posvícení a asi i Abeceda McCoy, ale dobře jsem na něj neviděl. Seržant Bender mi říkal, že během rvačky viděl Tootse Saldu a Darbyho McLaughlina a Morgan zahlédl Dis-and-Dat Kida. To samo je nádherný přehled celého spolku pracujícího na zakázku – pistolníci, podvodníci, únosci.

V Justičním paláci to je jak na jatkách. Policisté určitě žádné své hosty nezabili – aspoň o ničem takovém nevím – ale určitě, jako že je Bůh nade mnou, z nich dělají věřící. Teď už tam jistě jsou novináři a brečí do svých řádků nad tím, jak se se zajištěnými brutálně zachází. Někteří po malé domluvě už možná promluvili. Průšvih ovšem je, že toho vědí málo. Budou asi znát některá jména – Dennyho Burka, Tobyho Lugse, Starýho Péťu, Tlustýho kluka Clarka a Paddyho Mexikánce – to trochu pomůže, ale celá policejní síla s veškerými možnostmi z nich víc nedostane.

Celá věc byla organizovaná asi takhle: Denny Burke, například, je známý v Baltimore jako překupník kradeného zboží. Tenhle Denny promluví s osmi – deseti vhodnými chlapci, ale po jednom. Jak pak by se ti líbilo sebrat pár drobnejch tamhle někde na pobřeží? Tak se jich zeptá a kandidát se taky zeptá: A co jako mám dělat? – Uděláš, co se ti řekne, poví mu Denny. A dál bude lanařit: Přece mě znáš! Říkám ti, že to bude nejrychlejší vejdělek, jakejs kdy zažil, jedinečná přihrávka a dokonale vzduchotěsná. Všichni zúčastněný přijdou domů zavšivený prachama, a všichni půjdou domů, pokud to nezvorají. Víc ti neřeknu. Jestli se ti to nezdá, zapomeň na to. – Tolik Denny.

A tihle ptáčci znají Dennyho a když Denny řekne, že to je dobrá fuška, stačí jim to. Jdou do toho. Vlastně jim nic neřekl. Jen si ověřil, jestli mají zbraně, dal jim každému jízdenku do San Franciska a dvacet dolarů, a řekl jim, kde se tu s ním sejdou. Včera večer je dal dohromady a oznámil jim, že budou ráno pracovat. Do té doby už se podívali po městě natolik, že věděli, že to tu překypuje velkými osobnostmi včetně takového mogula jako Toots Salda, Modrej Vance a Roztřesenej kluk. A tak dneska ráno vyrazili na věc vedeni svým Králem.

Ostatní, co promluvili, mají obdobnou historku. Policie ještě našla v přecpaných celách trochu místa a nastrčila tam provokatéry. A ti to mají snadné, protože ta sebranka se mezi sebou dobře nezná. Ale jediné, co se dověděli navíc, je to, že se vězňové těší na večerní dodávku do domu. Vypadá to, že si myslí, že se do vězení probije četa záchranářů a osvobodí je. Asi je to všechno nesmysl, ale policie bude tentokrát ve střehu.

Tak vypadá situace teď. Policie pročesává ulice, chytne každého, kdo se dva dny neholil nebo nemůže ukázat potvrzení o účasti na mši od pana faráře. Zvlášť se zaměřují na vlaky vyjíždějící z města, na čluny a auta. Poslal jsem Jacka Counihana a Dicka Foleyho jako spojky na Severní pláž, jestli by tam něco neobjevili.“

„Myslíte si, že Modrej Vance je opravdu řídící mozek téhle operace?“ zeptal se mě šéf.

„Doufám, vždyť ho známe.“

Šéf si otočil křeslo, aby se svýma laskavýma očima zase zahleděl z okna, a zamyšleně přitom ťukal tužkou do desky psacího stolu.

„Obávám se, že to tak není,“ řekl jemně omluvným tónem. „Vance je chytrý, vynalézavý a odhodlaný zločinec, ale má slabost, která je u jeho typu obvyklá. Svými schopnostmi se přiklání k okamžité akci, nikoli k plánování předem. Provedl několik velkých operací, ale já se nezbavím myšlenky, že za nimi je jiný mozek.“

Nemohl jsem se s ním hádat. Když šéf řekl, že je něco tak a tak, tak to tak pravděpodobně bylo, protože on byl jeden z těch opatrných lidí, kteří se dívají z okna na průtrž mračen a říkají, „Zdá se, že prší“, při malé pravděpodobnosti, že by někdo lil vodu dolů se střechy.

„A kdo tedy je ten arcidarebák?“ zeptal jsem se.

„To se asi dovíte dřív než já,“ utěšil mě a neškodně se usmál.

 

Vrátil jsem se do Justičního paláce a pomáhal jsem trochu dusit ve vlastní šťávě další zadržené, až asi do osmi hodin, kdy mi žaludek připomněl, že jsem od snídaně nejedl. Postaral jsem se o něj a pak jsem se vydal směrem k Larrouyovi, hezky pomalu, abych se nezchvátil v době trávení. U Larrouye jsem poseděl tři čtvrtě hodiny, ale neviděl jsem nikoho zvláště zajímavého. Pár známých chlapíků tam sice bylo, ale nehodlali se se mnou družit – jak by taky mohli, vždyť v kriminálních kruzích se nepovažuje za košer ometat se kolem špeha ihned po ukončené akci.

Když jsem neuspěl tam, vydal jsem se o ulici dál do jiné špeluňky, k Wopu Healymu. Tam jsem byl přijat stejně – posadili mě ke stolu, kde jsem zůstal sám. Healyho kapela dávala „Don't You Cheat“, to jediné, co měli pro zákazníky chtivé tance. Jeden z tanečníků byl Jack Counihan s plnou náručí dívky s příjemným kulatým, ale přihlouplým obličejem.

Jack byl vysoký štíhlý hoch asi třiadvacetiletý, možná o rok starší, který se ocitl v Celostátní agentuře před pár měsíci. Bylo to vůbec jeho první zaměstnání a ani to by neměl, kdyby byl jeho otec nenaléhal na synáčka, aby se zbavil dojmu, že protlačit se bakalářským studiem na vysoké škole je dostatečná průprava pro život, zvlášť chce-li mít prsty v rodinné pokladně. Tak přišel Jack k nám do agentury. Myslel si, že být detektivem je legrace. Až na to, že obvykle spíše lapil nepravého muže než si uvázal nevhodnou kravatu, byl to docela nadějný chytač zlodějů. Příjemný mladík, svalnatý i přes svou štíhlost, hladkých vlasů, se vzezřením i chováním džentlmena, nervní, pohotový hlavou i rukama, plný mladické bujarosti, založené na přesvědčení, že nemá cenu se něčím trápit. Byl ukvapený, samozřejmě, člověk ho musel držet na uzdě, ale já raději pracoval s ním než se spoustou starších. A zase uplynulo půl hodiny a nic zajímavého se neobjevilo. Pak vstoupil z ulice kluk – nevelký, v pestrém oblečení s úzkými nohavicemi, v naleštěných střevících a s drzou nažloutlou tváří typickou pro jeho původ. To byl ten kluk, který si tak samozřejmě vykračoval okamžik poté, co sejmuli Bena.

Opřel jsem se tak, aby mezi námi byl široký klobouk jedné ženy, sledoval jsem mladičkého Arména. Protáhl se mezi stoly až k jednomu vzadu v rohu, kde seděli tři muži. Něco jim řekl mohlo to být tak tucet slov – a přešel k dalšímu stolu, u něhož seděl sám černovlasý muž s tupým nosem. Kluk padl na židli čelem k tuponosému, pověděl několik slov – zašklebil se, když mu tuponosý dal několik otázek – a objednal si nápoj. Když dopil, přešel místnost k hubenému chlápkovi se supí tváří a pak odešel.

Šel jsem za ním kolem stolu, u kterého seděl Jack s onou dívkou a zachytil jsem jeho pohled. Před hospodou jsem viděl, že Armén má už půl bloku náskok. Jack Counihan mě došel a předešel. S cigaretou v puse jsem na něj zavolal: „Máš sirky, brácho?“

Když jsem si zapaloval zápalkou z krabičky, kterou mi podal, řekl jsem mu mezi prsty: „To kuře ve strakatejch hadrech, sleduj ho. Já se potáhnu za tebou. Neznám ho, ale jestli včera oddělal Bena za to, že se mnou mluvil, zná on mě. Tak za ním!“

Jack strčil zápalky do kapsy a vydal se za Arménem. Nechal jsem ho kus ujít, a pak jsem šel taky. A pak se stala zajímavá věc.

Na ulici bylo dost lidí, většinou mužů, někteří šli, někteří postávali na rozích a před výčepy limonád. Jakmile došel mladý Armén na roh ulice, kde bylo světlo, přistoupili k němu dva muži a něco mu říkali. Přitom se trochu rozestoupili, aby ho měli mezi sebou. Chlapec by byl zřejmě šel dál a nevšímal si jich, ale jeden z nich ho zarazil tím, že před něj natáhl paži. Druhý muž vytáhl pravou ruku z kapsy a zahrozil s ní chlapci před obličejem, takže boxer na jeho prstech se ve světle zaleskl. Chlapec se rychle skrčil pod hrozící rukou i pod nataženou paží a šel dál; na muže, kteří šli těsně za ním, se ani neohlédl.

Ještě než ho chytli, jiný muž došel těsně k němu. Byl to širokoramenný chlap, dlouhými pažemi připomínající opici. Nikdy předtím jsem ho neviděl. Každou rukou chytil jednoho muže. Držel je vzadu za krk, rychle je strhl dozadu od Arména, zatřásl jimi, až jim spadly klobouky, srazil jim lebky k sobě, až to zapraštělo jako když se láme násada na koštěti, a táhl jejich bezvládná těla z dohledu. Během tohoto zásahu se chlapec ubíral dál, aniž se po nich otočil.

Když vyšel ten silák zase z ulice, do níž odnesl oba muže, viděl jsem ho trochu lépe: tmavá pleť, hluboké vrásky, široký a plochý obličej, nápadně mohutné čelisti, vyvstávající pod ušima jako abscesy. Odplivl si, povytáhl si kalhoty a pyšně si to vykračoval za chlapcem.

Ten vešel k Larrouyovi a silák s nápadnými čelistmi za ním. Pak chlapec zase vyšel a za ním asi šest metrů se vykolébal ten rozbíječ lebek s mocnými čelistmi. Jack za nimi šel dovnitř i ven, já zůstal venku.

„Pořád roznáší vzkazy?“ zeptal jsem se.

„Ano, mluvil tam s pěti muži. A má ochranku, co?“

„To má,“ souhlasil jsem. „A ty si dej bacha, ať se mezi ně nedostaneš. Když půjde každý jinam, já půjdu za tím velkým, ty si nech kuře.“

Rozdělili jsme se za svou kořistí. Dovedli nás postupně do všech známých pajzlů v San Francisku, do kabaretů, bufetů, heren, hotýlků, zastaváren, ke kulečníkům, prostě všude. A všude našel arménský kluk muže, jimž řekl svých tucet slov a navíc mezi tím mluvil ještě s těmi, které potkal na rozích ulic.

Měl jsem tisíc chutí se vydat za některým z těch oslovených, ale nechtěl jsem nechat Jacka samotného s arménským klukem a jeho ochráncem – zřejmě byli dost významní. Ani jsem nemohl nasadit Jacka na jednoho z oslovených mužů, protože pro mne zase nebylo bezpečné pohybovat se příliš blízko Arména. A tak jsme pokračovali, jak jsme začali, sledujíce naši dvojici od místa k místu, až se noc nachýlila k ránu.

Pár minut po půlnoci, když vyšli z malého hotelu na Kearny Street a poprvé od té doby, co jsme je sledovali, šli společně jeden vedle druhého. Šli ke Green Street, kde se obrátili na východ podél Telegrafního vrchu. Kus od vrchu vyšli po schodech do zchátralého domu, nabízejícího zařízené pokoje, a zmizeli uvnitř. Došel jsem k Jackovi na roh, kde se zastavil.

„Tak už doručil všechny pozdravy,“ usoudil jsem, „jinak by si k sobě nepřivolal gorilu. Jestli se během další půlhodiny nic nestane, prozatím končím. Ty to tu budeš muset do rána nějak vydržet.“

Po dvaceti minutách vyšel rozbíječ lebek a šel ulicí dolů.

„Beru si ho,“ řekl jsem. „Ty zůstaň u maličkého.“

Ušel asi deset dvanáct kroků od domu a zastavil se. Otočil se k domu a zvedl hlavu. Díval se na horní poschodí. Pak jsme s Jackem uslyšeli, co ho zastavilo. Z horního poschodí domu vycházelo úpění. Nebylo hlasité, i když dotyčný přidal, sotva doléhalo k uším. Ale byla v něm, v tom jednom jediném naříkavém tónu, všechna hrůza ze smrti. Jackovi začaly cvakat zuby. Já mám hroší kůži na tom, co zbylo z mé duše, ale i mne zamrazilo. To úpění bylo tak slabé na to, co sdělovalo!

Rozbíječ lebek se pohnul. Pěti klouzavými kroky byl zpátky u domu. Ani jednoho schodu se nedotkl. Z chodníku byl ve vestibulu jediným skokem, tak rychlým, tak tichým, že by mu každá opice mohla závidět. Minuta, dvě, tři – a nářek ustal. Po dalších třech minutách rozbíječ lebek už zase vycházel z domu. Na chodníku před domem se zastavil, odplivl si a povytáhl si kalhoty. Pak se dal šviháckým krokem ulicí.

„Je tvůj, Jacku,“ řekl jsem. „Já se jdu podívat na kluka. Teď už mě nepozná.“

Dveře do penzionu byly nejen nezamčené, ale dokonce dokořán otevřené. Prošel jsem do haly, kde se v šerém světle shora rýsovalo schodiště. Vyšel jsem a otočil jsem se do ulice. Křik vycházel odněkud zpředu, buď z poschodí, kde jsem stál, nebo o něco výše. Počítal jsem více méně s tím, že se rozbíječ lebek nenamáhal dveře pokoje zamknout, tak jako se nezdržoval zavíráním vchodu do domu.

Ve druhém poschodí jsem neměl štěstí, ale klika, kterou jsem opatrně zkusil u třetích dveří ve třetím poschodí, mi hladce pootevřela dveře dovnitř. Chvíli jsem u škvíry čekal a poslouchal, ale slyšel jsem jen pravidelné chrápání odněkud zezdola. Položil jsem ruku dlaní na dveře a pootevřel jsem je víc. Nic se neozývalo. Pokoj byl temný jako vyhlídky poctivého policisty. Přejel jsem rukou po rámu dveří, sklouzl jsem s ní na tapetu, našel vypínač, rozsvítil. Dvě kulatá svítidla uprostřed stropu vrhala slabé žluté světlo na ubohou místnost a na arménského chlapce, jehož mrtvé tělo leželo přes postel.

Vešel jsem dovnitř, zavřel za sebou a pokročil k posteli. Chlapcovy oči byly doširoka otevřené, povylezlé z důlků. Na jednom spánku byla modřina. Krk byl otevřený rudým řezem skutečně od ucha k uchu. A kolem řezu, na pár místech, která neomývala krev, měl jeho hubený krček temné podlitiny. Rozbíječ lebek bacil kluka do spánku a pak ho škrtil tak dlouho, až myslel, že je po něm. Ale chlapec se probral natolik, že začal naříkat, a naříkal dál, protože se neprobral k životu úplně. Rozbíječ lebek se vrátil a dokončil dílo nožem. Tři šmouhy na prostěradle mi ukázaly, kde si nůž otřel.

Chlapcovy kapsy byly podšívkou ven. Obrátil je rozbíječ lebek. Prohledal jsem chlapcův oděv, ale bezvýsledně, zabiják všechno sebral. Ani v pokoji jsem nic nenašel. Bylo tam jen pár kousků oblečení, jinak nic, co by mi mohlo poskytnout nějakou informaci.

Když jsem skončil s prohlídkou, stál jsem uprostřed pokoje, škrabal se na bradě a uvažoval. Na chodbě zavrzala podlaha. Třemi kroky pozpátku na gumových podrážkách jsem byl v zatuchlé skříni a přivřel jsem její dveře tak, že zůstala škvíra, abych viděl ven.

Ozvalo se zaťukání. Vytáhl jsem zbraň z pouzdra. Další zaklepání a pak se ozval ženský hlas: „Kloučku, kloučku!“ Klepání ani hlas nebyly příliš hlasité. Pak cvakla klika, dveře se otevřely a orámovaly dívku s vyhýbavýma očima, kterou Angel Grace nazvala Sylvií Yountovou.

Oči jí přestaly uhýbat ze strany na stranu, jakmile se s překvapením upřely na chlapce.

„To je peklo!“ vydechla a zmizela.

Byl jsem ze skříně napůl venku, když jsem slyšel, že jde po špičkách zpátky. S jedním okem u škvíry opět ve skrýši jsem čekal. Vstoupila rychle, tiše, zavřela dveře a šla k posteli. Naklonila se nad mrtvým Arménem. Rukama ho ohmatala, prohlédla kapsy, které jsem prve zase zastrčil.

„To je v háji,“ pronesla nahlas, když skončila s prohledáním. Pak odešla.

Počkal jsem, až bude venku na chodníku. Mířila ke Kearny Street. Šel jsem za ní po Kearny Street k Broadwayi, po Broadwayi k Larrouyovi. Tam bylo rušno, zvlášť u dveří, kudy přicházeli a odcházeli hosté. Byl jsem asi dva metry za ní, když zastavila číšníka a zeptala se šeptem, ale tak rozčíleným, že se nesl až ke mně: „Je tu Red?“

Číšník zavrtěl hlavou: „Dneska tu nebyl.“

Vyšla ven a pospíchala na klapajících podpatcích k jednomu hotelu na Stockton Street.

Díval jsem se dovnitř velkým skleněným oknem. Došla k recepčnímu a něco mu říkala. Recepční zavrtěl hlavou. Pak mu řekla ještě něco a on jí podal papír a obálku. Pak za knihou hostů něco psala. Než jsem odešel na bezpečnější místo, odkud bych ji viděl odcházet, viděl jsem ještě, do které přihrádky recepční dopis ukládá.

Od hotelu jela tramvají na Powell Street a tam došla až k další ulici, kde na kraji chodníku čekal mladík s masitou tváří, oblečený do šedého svrchníku, s šedým kloboukem na hlavě. Zavěsili se do sebe a šli ke stanovišti taxíků. Nechal jsem je odjet, ale poznamenal jsem si číslo vozu. Ten mladík vypadal spíš jako zákazník než jako kamarád.

Nezbývalo moc do dvou hodin po půlnoci. Vrátil jsem se na Market Street a do úřadu. Fiske, který pracuje v noci, mi oznámil, že se Jack Counihan nehlásil. Žádná zpráva nepřišla. Požádal jsem Fiskeho, aby mi probudil některého z detektivů. Asi za deset minut se mu podařilo dostat z postele a k telefonu Mickeyho Linehana.

„Poslyš, Mickey, našel jsem ti nejkrásnější místečko, kde budeš moct stát až do rána. Tak se přebal a dobatol se tam, ano?“

Do jeho bručení a nadávání se mi podařilo mu sdělit jméno a číslo onoho hotelu na Stockton Street, popsal jsem Reda O'Learyho a řekl, do které přihrádky uložil recepční dopis.

„Red tam nemusí bydlet, ale ta možnost tu je,“ vysvětloval jsem dál. „Jestli ho tam uvidíš, snaž se ho neztratit, dokud neseženu někoho, kdo ho převezme.“ Zavěsil jsem za výbuchu jeho dalších nadávek, vyvolaných mou urážkou.

Šel jsem pak do Justičního paláce, kde bylo živo. Cely nahoře ještě nikdo neotevřel. Každých pár minut přiváděli další podezřelé. Všude se to hemžilo policisty v uniformách i v civilu. A v kanceláři detektivů to bzučelo jako v úle.

Vyměnili jsme si informace. Řekl jsem jim o arménském klukovi. Chystali jsme obhlédnout to místo ve skupině, když tu se otevřely dveře a vešel poručík Duff.

„Allez! Vstávat!“ řekl a ukazoval prstem postupně na O'Gara, Tullyho, Hunta a na mne. „Jedeme na Fillmore Street, je tam pěkná podívaná.“

Šli jsme za ním a nasedli do auta.

 

Naším cílem byl šedivý dřevěný dům ve Fillmore Street. Na ulici stála spousta lidí a všichni se dívali na ten dům. Stál tam taky policejní autobus a venku i uvnitř se míhaly uniformy.

Policejní poddůstojník se zrzavým knírem zasalutoval Duffovi a odváděl nás dovnitř. Cestou vysvětloval: „Sousedi nám volali a stěžovali si na rvačku. Když jsme sem dorazili, namouduši, nikdo už na rvaní neměl.“

V domě nebylo nic kromě čtrnácti mrtvých mužů.

Jedenáct jich zemřelo na otravu – předávkování uspávacími kapkami v nápoji, jak hlásil doktor. Zbývající tři byli postupně zastřeleni na chodbě. Podle všeho měli přípitek – ten smrtící – a ti, kdo nepili, ať už proto, že byli abstinenti, nebo že byli prozíraví, byli sejmuti, když chtěli zmizet.

Na co připíjeli, to jsme poznali, když jsme identifikovali těla. Všichni byli zloději a vypili svůj jed na oslavu velké loupeže.

Neznali jsme úplně všechny mrtvé, ale každý z nás poznal aspoň některé, a pozdější zprávy určily zbytek. Definitivní seznam mohl mít titul Kdo je kdo ve světě zločinu.

Byl mezi nimi Dis-and-Dat Kid, který pouhé dva měsíce předtím vyšel z Leavenworthu, Naleštěný Holmes, Poseroutka Snohomish, o němž se tvrdilo, že padl jako hrdina ve Francii v roce 1919. L. A. Slim z Denveru, jako obvykle bez ponožek a bez spodního prádla a s tisícovkou všitou u každé vycpávky v kabátu. Pavouk Girrucci i s celou drátěnou vestou pod košilí a s jizvou od vlasů k bradě, kam ho před lety škrábl jeho bratr Starý Péťa, který byl kdysi dávno členem Kongresu, dále Negr Vohan, který kdysi v Chicagu vyhrál v kostkách 175 tisíc dolarů a měl slovo Abrakadabra vytetované na třech místech. Dále Abeceda McCoy, jeho švagr Tom Brooks, vynálezce richmondské show, z jejíhož výtěžku si koupil tři hotely. Red Cudahy, který v roce 1924 vyloupil Union Pacific expres. Denny Burke, Bull McGonickle, ještě stále bledý po patnácti letech v Jolietu, jeho kamarád na útěku Toby Nemotora, který se ve vaudevillu ve Washingtonu chlubil, že vybral kapsy prezidentu Wilsonovi. A konečně Paddy Mexikánec.

Duff je obhlédl a hvízdl.

„Ještě pár takových legrácek a budeme bez zaměstnání,“ podotkl. „Nebude už před kým chránit poplatníky.“

„Jsem rád, že se vám to líbí,“ poznamenal jsem. „Nechtěl bych teď být pár dnů policajtem.“

„A proč?“

„Podívejte se – ukázka dvojí hry: tahle vaše vesnička je plná lakomců, kteří teď čekají, že jim ti škrtilové dodají jejich podíl z lupu. Co myslíte, že se stane, až se prolákne, že žádná šťáva z pečeně nebude? Bude se tu potloukat stovka, možná i víc, gaunerů na holičkách, kteří budou čile shánět na jízdné, aby se odtud dostali. Na jeden blok připadnou tři vloupačky a na každém rohu dojde ke krádeži, dokud se jízdné nesežene. Pámbu tě potěš, synku, to se teda zapotíš za svoje služné.“

Duff jen pokrčil rameny, překročil nehybná těla a přistoupil k telefonu. Když skončil, zavolal jsem do agentury.

„Jack Counihan tu byl před pár minutama,“ hlásil Fiske a udal mi nějakou adresu do Army Street. „Říkal, že tam má nějaký lidi.“

Objednal jsem si taxi a pak jsem řekl Duffovi: „Na chvíli odcházím. Zavolám vám sem, jestli je to něco podstatného nebo není. Počkáte?“

„Když to nebude dlouho trvat.“

Vystoupil jsem z taxíku o dva bloky blíž, než bylo místo, na které mě Fiske poslal, a šel jsem pěšky po Army Street, až jsem na jednom neosvětleném rohu našel Jacka Counihana.

„Jsem v bryndě,“ vítal mě. „Když jsem tamhle z toho bufetu telefonoval, někteří mi utekli.“

„Jo? A o co jde?“

„Víte, když ten opičák odešel z domu na Green Street, vzal to tramvají k jednomu domu na Fillmore Street –“

„Číslo?“

Dal mi číslo toho domu mrtvých, odkud jsem před chvilkou odešel.

„Dalších deset patnáct minut přicházelo do domu spousta chlapů. Většinou pěšky, jednotlivci nebo v párech. Pak přijely najednou dva vozy, dohromady devět mužů – počítal jsem je. Vešli do domu, auta nechali tam, kde zastavili. Za nějaký čas jel kolem taxík, tak jsem ho zastavil pro případ, že by můj člověk odjížděl vozem.

Po tom, co těch devět chlapů vešlo do domu, se aspoň půl hodiny nic nedělo. Potom na sebe všichni v tom domě začali upozorňovat – ozývalo se ječení a střílení. To trvalo dlouho, až to vzbudilo celé sousedství. Když to skončilo, vyběhlo z domu deset mužů – počítal jsem je – nastoupili do dvou aut a odjeli. Můj člověk byl mezi nimi.

Věrný taxikář a já jsme vyrazili za nimi. Dojeli jsme sem, kde naši muži vešli tamhle do toho domu, před nímž ještě stojí jedno jejich auto.

Když uplynula asi půlhodina, napadlo mě, že bych měl podat zprávu, a tak jsem šel za Fiskem. Když jsem se sem vrátil, jedno z aut bylo pryč, a já blbec nevím, kdo v něm odjel! To jsem to vyved, co?“

„Tos vyved pěkně. Měl sis vzít obě auta s sebou. Hlídej to, co tu zbylo, já dám zatím dohromady ozbrojenou četu.“

Šel jsem do bufetu zavolat Duffovi. Řekl jsem mu, kde jsem a „Vemte s sebou svoje lidi, možná si přijdou na svý. Přijelo pár vozů z Fillmore Street a některé tu ještě můžete stihnout, když to vezmete hopem!“

Duff dorazil se čtyřmi detektivy a tuctem uniformovaných mužů. Ztekli jsme dům zpředu i zezadu, ani jsme se nezdržovali klepáním. Prostě jsme vyrazili dveře a vešli. Uvnitř byla tma, dokud jsme nerozsvítili baterky. Nikdo se nám nepostavil na odpor. Normálně by nás těch přítomných šest mužů pěkně zřídilo, i když nás bylo víc. Ale už v nich nezbylo nic živého.

Dívali jsme se na sebe s ústy dokořán.

„Pořád totéž!“ postěžoval si Duff a ukousl kus žvýkacího tabáku. „Dělají pořád totéž a mě už nebaví chodit pořád do místností plných zabitejch ničemů!“

Tady byl seznam o něco kratší, ale zato na něm byla slavnější jména. Byl tam Roztřesenej kluk – na něj byla už vypsaná tak vysoká odměna, že by ji nikdo nedal dohromady. Darby McLaughlin, brýle s kostěnou obroučkou nakřivo, na prstech a v kravatě diamanty za deset tisíc dolarů. Šťastnej Jim Hacker. Donkey Marr, poslední z křivonohých Marrů, všichni zabijáci – otec a pět synů. Toots Salda, největší silák ve světě zločinu, který jednou zvedl dva policisty, ke kterým byl připoután želízky, a utekl i s nimi. A ožralka Smith, který v roce 1916 zabil v Chicagu Lefty Reada – s růžencem na levém zápěstí.

Tady nedošlo k žádnému milosrdnému otrávení jedem, tady byli chlapci zkoseni dvouhlavňovou puškou s neodborně, ale efektivně vyrobeným tlumičem. Ležela na kuchyňském stole. Kuchyni a jídelnu spojovaly dveře. Přesně proti dveřím vedly jiné, dvojité a dokořán otevřené dveře do místnosti, v níž leželi mrtví zloději. Všichni u protější zdi, jako by je k ní byl někdo seřadil a hned oddělal.

Šedá tapeta na zdi byla potřísněná krví a na několika místech děravá, tam, kde kulka proletěla úplně skrz! Jack Counihan si povšiml skvrn na tapetě, které nebyly náhodné. Byly blízko dveří, vedle Roztřeseného kluka. Jeho pravá ruka byla od krve. Psal na zeď, ještě než zemřel, prsty namočenými ve vlastní a v Saldově krvi. Písmena byla přerušena tam, kde mu prsty osychaly, a byla všelijak zkroucená a podivně neurovnaná, protože je musel psát ve tmě.

Když jsme tahy dotáhli a doplnili a nerovnosti opravili, někde jsme museli i hádat, abychom mohli pokračovat, dostali jsem dvě slova: Velká Flora.

„To mi nic neříká,“ divil se Duff, „ale je to jméno a většina jmen, která máme, patří už mrtvým mužům, takže je načase, abychom rozšířili seznam.“

„Co si o tom myslíte?“ zeptal se jeden detektiv-seržant z oddělení pro vyšetřování vražd, když se díval na těla. „Jejich kámoši je přepadli, postavili je do řady ke zdi a jeden ostrostřelec je z kuchyně kácel k zemi – prásk – prásk – prásk?“

„Vypadá to tak,“ potvrdili jsme mu jeho představu.

„Z Filmore Street jich sem přišlo deset,“ dodal jsem. „Šest jich zůstalo tady. Čtyři šli dál do dalšího domu, kde jich část likviduje ty další. Je nutné jít po stopách – tedy po mrtvolách od domu k domu, až bude zbývat jen jeden muž, a ten by musel odkrouhnout sám sebe a nechat po sobě lup v původním balení. Doufám, že nebudete muset být vzhůru do rána, abyste našli pozůstatky toho posledního lumpa. Pojď, Jacku, my se teď jdem trochu prospat.“

 

Když jsem lezl do postele, bylo přesně pět hodin ráno. Spal jsem přesně tak dlouho, než jsem vydechl z plic poslední kouř cigarety, kterou jsem si dal na dobrou noc. Telefon mě vzbudil ve čtvrt na šest. Fiske do něj říkal: „Mickey Linehan zrovna volal, že ten tvůj Red O'Leary dorazil před půlhodinou domů a odpočívá.“

„Ohlaš to!“ řekl jsem a sedmnáct minut po páté už jsem zase spal.

V devět hodin mě probudil budík. Vybalil jsem se z pokrývek, nasnídal se a šel jsem do oddělení policejních detektivů, abych zjistil, co se zrzkem udělali. Nebylo toho mnoho.

Kapitán mi vysvětloval: „Budem ho muset pustit. Má alibi na dobu, kdy došlo k loupeži, i na celou noc. A my toho grázla proto nemůžem zabásnout ani pro potulku. Má zaměstnání, kterým se živí. Je dealerem nějaký firmy, která vydává encyklopedie užitečného a důležitého vědění nějakého Humperdickela. Začal roznášet jeho publikace den před přepadením banky a roznášel v době, kdy se loupilo, zvonil u bytů a domů a nabízel poctivým lidem ty zatracený knihy. A má na to všechno pochopitelně mé tři svědky.

V noci byl od jedenácti do půl pátý ráno v hotelu a hrál karty. I na to má svědky. Nenašli jsme lautr nic ani na něm, ani v jeho pokoji.“

Zavolal jsem z jeho telefonu Jacka Counihana. „Myslíš, že bys poznal aspoň jednoho z těch chlapů, cos viděl v noci ve vozech?“ zeptal jsem se ho, když ho vytáhli z postele.

„To bych nemohl. Byla tma a oni se pohybovali hodně rychle. Sotva jsem rozeznal toho mého.“

„Nemůže, co?“ řekl kapitán. „Já ho tu můžu držet čtyřiadvacet hodin, aniž ho z něčeho usvědčím. Což taky udělám, ale pokud někde něco nevykopete, budu ho muset pustit.“

„A co kdybyste ho pustil teď,“ navrhl jsem po několikaminutovém zvažování za pomoci cigarety. „On si teď celý hoví v tom svém alibi, takže není důvod, proč by se měl před námi ukrývat. Necháme ho přes den na pokoji, aby viděl, že ho nikdo nesleduje, a večer se na něj pověsíme. Zjistili jste něco o Velké Floře?“

„Ne. Ten kluk, co ho zabili v Green Street, byl Bernie Bernheimer, alias Ten kluk Motsa. Byl to zřejmě kapsář, aspoň s kapsáři chodil – ale nebyl moc –“

Přerušilo ho zvonění telefonu. Řekl: „Haló, ano, moment,“ a přes stůl mi podal sluchátko.

Ozval se ženský hlas: „Tady Grace Cardiganová. Volala jsem vám do agentury a tam mi řekli, kde jste. Mohu s vámi mluvit?“

„Kde jste?“

„Na Powel Street, v telefonní stanici.“

„Jsem tam za čtvrt hodiny,“ slíbil jsem jí.

Rychle jsem zavolal do agentury, chytil jsem tam Dicka Foleyho a požádal ho, aby na mne počkal na rohu Ellis a Market Street. Pak jsem předal kapitánovi sluchátko, rozloučil jsem se a běžel jsem na schůzku.

Dick Foley už stál na rohu. Byl to snědý, drobný Kanaďan, ve zvýšených podpatcích měřil skoro metr dvaapadesát, vážil sotva pětačtyřicet kilo, mluvil jako když Skot posílá telegram a dokázal by sledovat kapku slané vody z Golden Gate do Honkongu a ani na chvilku by ji neztratil z očí.

„Znáš Angel Grace Cardiganovou?“ zeptal jsem se ho.

Ušetřil si slova a zavrtěl hlavou.

„Teď se s ní setkám v telefonní stanici. Až se rozejdeme, zůstaň za ní. Je po čertech chytrá, bude si tě hlídat, tak to nebude žádná procházka růžovou zahradou. Dělej, co umíš.“

Dickovi poklesly koutky úst a rozpovídal se: „Čím tvrdějc vypadaj, tím to je snazší.“

Když jsem šel ke stanici, táhl se pomalu za mnou. Angel Grace stála ve dveřích. Měla zachmuřený obličej, víc než kdy jindy, takže byla méně krásná – až na zelené oči, v nichž bylo příliš mnoho žáru na to, aby byly zachmuřené. V ruce držela srolované noviny. Nemluvila, neusmála se, nepřikývla.

„Půjdem k Charleymu, tam můžeme mluvit,“ navrhl jsem a odváděl jsem ji kolem Dicka.

Dokud jsme proti sobě neseděli u stolečku v boxu, nedostal jsem z ní ani písmeno. Pak roztřesenýma rukama rozložila noviny na stůl.

„Je tohle úroveň?“ zeptala se.

Podíval jsem se na to, co mi ukazovala třesoucím se prstem. Byla to ta zpráva o nálezu ve Fillmore a Army Street, ale mazaná zpráva. Neuváděla žádná jména a bylo vidět, že to policie trochu zcenzurovala. Předstíral jsem, že čtu a uvažoval jsem, jestli by pomohlo, kdybych dívce řekl, že to je smyšlené. Ale nemohl jsem vymyslet žádnou výhodu takového tahu, tak jsem své svědomí ušetřil jedné lži.

„Prakticky přesné!“ připustil jsem.

„Vy jste tam byl?“ Shodila noviny na zem a naklonila se ke mně přes stůl.

„S policií.“

„Byl –“ hlas se jí zlomil. Bílými prsty muchlala ubrus na stole. Odkašlala si. „Kdo byl –“ ani podruhé se daleko nedostala.

„Přece víte, co se chci zeptat?“ řekla potom hlubokým hlasem, přiškrceně. „Byl tam? Byl? Proboha, řekněte mi to!“

Zvažoval jsem pravdu proti lži, lež proti pravdě. I tentokrát pravda zvítězila.

„Paddy Mexikánec byl zabit, zastřelen, v domě na Fillmore Street.“

Panenky v očích se jí nejdřív scvrkly na špendlíkové hlavičky, ale hned se zase rozšířily, až zalily skoro celé zelené duhovky. Neřekla slovo. Obličej bez výrazu. Chytla vidličku a začala si dávat k ústům salát. Natáhl jsem se přes stůl a vzal jsem jí vidličku z ruky.

„Padá vám to na šaty,“ zabručel jsem. „Nemůžete jíst, když neotevřete ústa, abyste do nich jídlo dostala.“

Natáhla třesoucí se ruce přes stůl, sáhla po mých a držela mě prsty, které sebou křečovitě škubaly, až mě to škrabalo.

„Nelžete?“ Byl to napůl vzlyk, napůl slovo. „Vy jste přece rovnej chlap. Byl jste na mě hodnej tehdy ve Filadelfii. Paddy vždycky říkal, že jste jedinej spravedlivej fízl! Nehoupete mě?“

„Nehoupu,“ ubezpečil jsem ji. „Paddy pro vás znamenal hodně?“

Přikývla, trochu se sebrala a opřela se prkenně dozadu.

„Máte možnost ho pomstít,“ navrhl jsem jí.

„Myslíte –“

„Kdybyste mluvila.“

Dívala se na mne dlouhou chvíli beze slova, jako by se pokoušela najít smysl v tom, co jsem řekl. A její odpověď jsem věděl, ještě než ji vyjádřila slovy.

„Bože, jak ráda bych to udělala! Ale jsem dcera Johna Cardigana, řečeného Krabice. Neumím někoho shodit. Jestli si to myslíte, mýlíte se. Tu zábranu já nikdy nepřekročím. I když bych to ráda udělala. Ale je ve mně moc z Cardiganů. Budu se každou minutu modlit, abyste je zničili, ale –“

„Vaše city jsou jistě vznešené, nebo aspoň slova, jimiž jste to vyjádřila,“ řekl jsem jízlivě. „Kdo si myslíte, že jste? Johanka z Arku? Byl by váš bratr Frank teď v lapáku, kdyby na něj byl tehdy jeho kumpán Johnny Instalatér policajtům neukázal? Probuďte se, drahá Angel! Jste zloděj mezi zloději a ti, co neudají, budou udáni. Kdo oddělal vašeho Paddyho? Jeho parťáci! Ale vy jim to nemůžete udělat, protože by to nebylo kamarádské. Můj ty Bože!“

Ale můj proslov ještě víc zvýraznil její zachmuřenost.

„Já to tak určitě nenechám,“ řekla, „ale práskače dělat nemůžu, nemůžu! Nemůžu vám nic říct. Kdybyste byl zabiják, mohla bych – ale co! Stejně najdu pomoc jenom na svý straně hřiště. Necháme to tak, ano? Vím, co si teď myslíte, ale řeknete mi, kdo kromě – koho ještě – našli v těch domech?“

„Ano, jistě!“ vybafl jsem. „Já vám samozřejmě mám vyklopit všechno! Nechám vás, abyste ze mě všechno vytáhla. Ale vy mi nesmíte povědět nic, to by bylo proti etice vašeho ctnostného povolání!“

Byla to ženská, a tak ignorovala moje slova a zopakovala: „Kdo ještě?“

„Nakonec, co jsem mohl od vás čekat? Ale udělám to takhle: povím vám o dvou, kteří tam nebyli: Velká Flora a Red O'Leary.“

Únava jí zmizela z tváře. Studovala můj obličej zelenýma očima, které ztmavly a zdivočely.

„Byl tam Modrej Vance?“ dožadovala se.

„Hádejte,“ odpověděl jsem.

Ještě chvíli se na mne zkoumavě dívala a pak vstala.

„Děkuju vám, že jste mi řekl aspoň tohle a že jste přišel. Doufám, že se vám bude dařit.“

Vyšla a Dick Foley se na ni pověsil. Já dojedl svůj oběd.

 

Ve čtyři hodiny odpoledne téhož dne jsme s Jackem Counihanem zastavili s vypůjčeným autem tak, abychom dobře viděli na vchod do hotelu Stockton.

„S policií to sválel ve svůj prospěch, není tedy důvod, proč by se byl měl přestěhovat,“ řekl jsem Jackovi, „a já raději ze sebe nebudu dělat blbce před lidmi z hotelu, když je neznám. Jestli se za dlouhou dobu neobjeví, pak teprve za nimi půjdem.“

Seděli jsme, kouřili, hádali, kdo bude příští mistr světa v těžké váze, sdělovali si, kde se sežene dobrý gin a co s ním dělat, prohovořili jsme nespravedlnost nového nařízení agentury, týkajícího se cestovních účtů, že cesta do Oaklandu se nepovažuje za cestu mimo město, a další podobná vzrušující témata, což nám pomohlo vydržet od čtyř hodin do devíti a deseti minut.

V devět deset vyšel zrzek O'Leary z hotelu.

„Díky, Bože,“ pronesl Jack, když vyskakoval z auta a vydal se na pěší výpravu. Já nastartoval.

Obr s planoucí hlavou nás nevedl daleko. Zapadl k Larrouyovi. Než jsem zaparkoval, O'Leary i Jack už seděli u stolků. Jackův byl na kraji při tanečním parketu. Zrzkův na druhé straně lokálu u zdi, nedaleko rohu. Když jsem vstoupil, zrovna z toho rohu odcházela tlustá blond dvojice, přesvědčil jsem tedy číšníka, který mi hledal místo, že to má být právě tam.

Zrzkova tvář byla ode mne tři čtvrtiny odvrácená. Hlídal si vchod, sledoval ho naprosto vážně a rozzářil se, když vstoupila dívka. Byla to ta dívka, kterou onehdy Angel Grace jmenovala Nancy Reganová. Už jsem říkal jednou, že byla pěkná. Ano, byla. A apartní modrý klobouček, pod nímž skrývala všechny vlasy, jí krásu neubíral.

Zrzek se vyhrabal na nohy, strčil do číšníka a do několika zákazníků a běžel jí vstříc. Jako odměnu za svou dychtivost vyslechl nejdřív pár hrubých slov, která, zdá se, nevnímal, a pak ovšem úsměv modrých očí a bílých zubů. Ano, milý úsměv. Odvedl ji ke stolu a posadil ji na židli čelem ke mně. Sám seděl proti ní.

Jeho baryton trochu připomínal vzdálené letní hřmění, z něhož moje nastražené uši nedaly dohromady ani jedno slovo.

Navykládal jí toho spoustu a ona poslouchala, jako by se jí to líbilo.

„Ale Reddy, miláčku, tos neměl,“ řekla jednou. Hlas měla – znám i jiná slova, ale zůstaňme u tohoto – pěkný. Kromě zabarvení měl i kvalitu. Ať už byla tato gaunerova slečna kdokoli, měla buď dobrý start do života, anebo se naučila chování. Tu a tam, když kapela odpočívala, zachytil jsem pár slov, ale nic mi to neřeklo kromě toho, že ti dva proti sobě nic nemají.

Když vstoupila, byl lokál skoro prázdný. V deset už byl téměř narvaný a deset hodin je pro Larrouyovy hosty časně. Začal jsem ztrácet zájem o zrzkovo děvče, i když bylo pěkné, a věnoval jsem se víc svým ostatním sousedům. Nebylo tam k vidění moc žen. Když jsem to zaznamenal, našel jsem v poměru k mužům žen zatraceně málo. Muži s krysím obličejem, s destruktivním obličejem, muži se čtverhrannými čelistmi, s malou bradou, bledí muži, vychrtlí muži, muži komicky vypadající, obyčejní muži, sedící u stolu po dvou, po čtyřech. A další přicházeli. Jen žen bylo zatraceně málo.

Tito muži se spolu bavili, jako by jim ani moc nezáleželo na tom, co říkají. Nezaujatě se rozhlíželi kolem bezvýraznýma očima, které byly ještě bezvýraznější, když spočinuly na O'Learovi. A vždycky na něm spočinuly znuděným, neutrálním pohledem pár vteřin.

Upřel jsem pozornost zase na něho a na Nancy Reganovou. Seděl teď na židli vzpřímeněji než dříve, ale byla to vzpřímenost nenásilná, pružná, a i když měl ramena mírně zvednutá, nebyla v tom strnulost. Ona mu něco říkala. Zasmál se, otočil se doprostřed místnosti, takže vypadal, jako že se nesměje jen tomu, co řekla, ale taky na muže kolem sebe, čekající. Byl to smích od srdce, mladý a bezstarostný.

Dívka vypadala chvíli překvapeně, jako by ji něco v jeho smíchu zmátlo. Ale pak mu dál něco vyprávěla. Připadalo mi to tak, jako že ona neví, že sedí na dynamitu. On se tvářil jako vědoucí. Každý centimetr na něm, každé jeho gesto říkaly: „Jsem silný, velký, mladý, odolný a mám rudé vlasy. Až budete chtít, chlapci, něco podniknout, jsem připraven.“

Čas utíkal. Několik párů tančilo. Jean Larrouy chodil kolem se stínem starosti na kulaté tváři. Měl podnik plný hostů, ale byl by ho měl raději prázdný.

V jedenáct hodin jsem vstal a dal znamení Jackovi. Přešel ke mně, potřásli jsme si rukama, vyměnili jsme si pozdravné větičky a on se posadil k mému stolu.

„Co se děje?“ zeptal se do zvuků hudby. „Nic nevidím, ale zdá se mi, že je něco ve vzduchu. Nebo začínám být hysterický?“

„Co nejdřív budeš. Vlci se stahují a Red O'Leary je beránek. Samozřejmě by se našel něžnější, kdybys mohl hledat. Ale tady ti chlapi pomohli oškubat banku a když přišel den výplaty, byla jejich obálka prázdná, nebyla dokonce ani ta obálka. Rozneslo se, že Red možná ví, čím to je. Proto jsou tady. Čekají možná ještě na někoho, možná se chtějí ještě víc na věc napít.“

„A my tu sedíme, protože to je nejblíž terče pro všechny ty kulky, co mají ti chlapci kolem připravené, a čekáme na chvíli, až to vybuchne?“ zkoumal Jack. „Není lepší rovnou si sednout k Redovu stolu, abychom byli ještě blíž? A kromě toho, ta dívka u něho se mi líbí.“

„Nebuď tak netrpělivý, však si užiješ,“ slíbil jsem mu. „Podívej se, bylo by zbytečné, aby toho O'Learyho zabili. Když s ním budou vyjednávat jako džentlmeni, budeme se distancovat. Ale jestli po něm budou házet židle a jiné věci, ty a já jeho a to děvče odtud vyvedem.“

„Tos řekl hezky, člověče!“ culil se Jack, až se mu kolem úst odplavila krev. „Máš k tomu podrobné instrukce, nebo je odtud zcela jednoduše a nenápadně vyvedeme?“

„Vidíš ty dveře za mnou – napravo? Až to bude bouchat, skočím tam a ty dveře otevřu. Ty budeš připraven ve střední linii. Až křiknu, poskytneš Redovi veškerou pomoc, kterou bude potřebovat, aby se k těm dveřím dostal.“

„Ano, ano!“ Jack se rozhlédl po lokále na všechny ty shromážděné výtečníky, navlhčil si jazykem rty, podíval se na vlastní ruku, chvějící se ruku držící cigaretu. „Nebudeš si doufám myslet, že jsem baba,“ pokračoval. „Ale já nejsem takový zkušený mordýř jako ty. Mně z té perspektivy naskakuje husí kůže.“

„Houby husí kůže!“ vysvětlil jsem mu. „Jsi z toho úplně štajf! Ale nesmíš dělat hlouposti, na to nezapomeň. Jestli z toho budeš chtít udělat hru se zpěvy a tanci, nechám tě napospas těm gorilám! Uděláš to, co ti říkám, nic jiného. Když dostaneš nějaké chytré nápady, nech si je pro sebe, povíš mi o nich později.“

„Budu se chovat naprosto vzorně,“ ujistil mě.

 

Bylo chvíli před půlnocí, když nastalo to, na co vlčí smečka čekala. Poslední předstírání nezájmu už bylo to tam a tváře mužů postupně nabíraly výraz napětí. Ozývalo se šoupání židlí a nohou, jak se chlapi odsunovali od stolů. Zapracovalo svalstvo a připravilo těla na výpad. Jazyky olizovaly rty a zraky se upíraly na dveře.

Modrej Vance vstupoval do místnosti. Sám. Na všechny strany kýval svým známým, nesl s grácií a lehkostí vysokou figuru v dobře ušitém obleku. Tvář s ostře řezanými rysy se sebevědomě usmívala. Šel beze spěchu, ale přímo ke stolu, kde seděl Red. Neviděl jsem zrzounovi do tváře, ale vzadu na krku mu ztuhly svaly. Dívka se na Vance srdečně usmála a podala mu ruku. Udělala to naprosto přirozeně. Netušila nic.

Vance přenesl svůj úsměv z Nancy Reganové na zrzavého obra – úsměv poněkud připomínající kočičí číhání na myš.

„Tak jak to jde, Reddy?“ zeptal se.

„Já jsem spokojenej,“ vyjádřil se Red nevýrazně.

Kapela přestala hrát. Larrouy u východu na ulici si otíral kapesníkem zpocené čelo. U vedlejšího stolu po mé pravici těžce dýchal rozložitý zabiják s rozpláclým nosem, v obleku se širokým pruhem. Valil vodnaté oči na Vance, O'Learyho a Nancy. Jeho chování nebylo vůbec nápadné, řada ostatních se tvářila stejně.

Modrej Vance se otočil a volal na číšníka: „Přines mi židli!“

Židle byla přinesena a postavena k volnému místu u stolu směrem ke zdi. Vance se posadil, trochu se svezl níž, přiklonil hlavu téměř líně směrem k Redovi, levou paži přehodil přes opěradlo židle, v pravé držel cigaretu.

Jakmile tuto pozici zaujal, řekl: „Tak co, Rede, máš pro mě něco novýho?“

Jeho lahodný hlas se nesl k nejbližším stolům.

„Vůbec nic,“ O'Leary na to, hlasem, který nepředstíral ani přátelství ani opatrnost.

„Cože, žádnej tovar?“ Vancovy úzké rty se roztáhly do úsměvu a tmavé oči dostaly veselý, nikoli však příjemný lesk. „Nikdo ti pro mě nic nedal?“

„Ne,“ zdůraznil Red.

„Je to možné?!“ řekl Vance a jeho úsměv pomalu přecházel do stále méně příjemného šklebu. „To je nevděk! Pomůžeš mi to vybrat, Rede?“

„Ne.“

Ten zrzek mě štval, už jsem skoro myslel, že ho v tom nechám, až to propukne. Copak si nemohl připravit cestičku ven? Nemohl si vymyslet pohádku, kterou by Modrej Vance zčásti bral? Ne, ten chlapec O'Leary byl tak dětinsky pyšný na svoje schopnosti, že z toho dělal show, místo aby honem myslel hlavou. Kdyby šlo jen o jeho mrtvolu, mohlo to být v pořádku. Ale neměl právo uvrhnout do neštěstí Jacka a mne. Nemohli jsme ho přece ztratit, na to jsme si ho moc cenili. Museli jsme se připravit na to, že nás ta horda pěkně zmlátí za tu jeho paličatost. Nebylo to spravedlivé!

„Čekám spoustu peněz, Rede,“ vyjadřoval se Vance zastřeně, sarkasticky. „A já ty peníze potřebuju.“ Pak zatáhl a vypustil cigaretový kouř zcela mimochodem zrzkovi do obličeje se slovy: „Víš ty, že si prádelna účtuje dvacet šest centů jen za vyprání pyžama? Potřebuju ty peníze.“

„Spi ve spodním prádle,“ poradil mu Red.

Vance se rozesmál. Zasmála se i Nancy Reganová. Ta ale poněkud udiveně. Jako by vůbec netušila, o co jde, ale rozhodně už věděla, že o něco jde.

O'Leary se pak naklonil přes stůl a mluvil schválně tak, aby všichni slyšeli: „Modrej, nemám pro tebe vůbec nic, ani teď ani později. A to platí pro každýho, kdo by měl zájem. Jestli si ty nebo kdokoliv jinej myslíte, že vám něco dlužím, tak si to zkuste vzít. Do háje s tebou, Modrej Vanci! A jestli se ti to nelíbí – máš tu kamarády – přivolej si je!“

To je rovnou idiot, řekl jsem si. Zasloužil by jedině sanitku do blázince. A já musím táhnout s ním!

Vance se zlomyslně zaculil, očima se propaloval do zrzkovy tváře. „To by se ti líbilo, Rede?“ zeptal se.

O'Leary se nadzvedl v ramenou a pak je nechal klesnout.

„Klidně se s tebou porvu,“ řekl. „Ale nejdřív bych odtud chtěl dostat Nancy.“ Otočil se k ní. „Radši uteč, brouku, já tu teď budu mít práci.“

Chtěla něco podotknout, ale Vance k ní promluvil. Slova mu plynula lehce ze rtů. Neměl nic proti jejímu odchodu. Jádro toho, co jí říkal, spočívalo v jeho politování, že bude bez Reda opuštěná. A rozvinul její opuštěnost do detailu.

Zrzkova pravá ruka spočívala na stole. Ze stolu vyrazila rovnou na Vancova ústa. Samozřejmě ji nejdřív zaťal do pěsti. Takový úder je nešikovný. Tělo se do něj nemůže pořádně opřít. Záleží jen na pažním svalstvu, a to ještě na jeho méně významné části. Ale Vance poslal ze židle až k dalšímu stolu.

Larrouyovy židle byly v mžiku prázdné. Mejdan začal.

„Rychle vstaň,“ pobídl jsem polohlasně Jacka Counihana a ve snaze, abych vypadal jako nervózní obtloustlý chlapík, běžel jsem k zadním dveřím kolem mužů, kteří ještě nepříliš rychle mířili k Redovi. Musel jsem svou roli vyděšeného zbabělce zvládat dobře, protože mě nikdo nezastavil, takže jsem byl u dveří dřív, než smečka obstoupila zrzka. Moje dveře byly zavřené, nikoli však zamčené. Opřel jsem se o ně zády, v pravé ruce obušek, v levé pistoli. Přede mnou byly hloučky mužů, ale všichni zády ke mně.

O'Leary se vztyčil před stolem, jeho arogantní brunátná tvář překypovala vyzývavým pozváním ke hře, jeho mohutné tělo bylo vyvážené na bříškách chodidel. Mezi mnou a jím stál Jack, tváří otočen ke mně, ústa mu mírně škubala v nervózním úsměvu, oči živě sledovaly cvrkot. I Modrej Vance byl na nohou. Z tenkých rtů se mu řinula po bradě krev. Oči mu zchladly. Dívaly se na zrzka věcným pohledem dřevorubce, který si obhlíží strom před tím, než ho začne porážet. Jeho smečka ho sledovala.

„Re de!“ zařval jsem do ticha. „Rede, tudy!“

Všechny obličeje se otočily ke mně, všechny do posledního, jako by jich byly miliony.

„Honem, Rede,“ vykřikl Jack Counihan, postoupil o krok kupředu, zbraň v ruce.

Modrej Vance zamířil rukou do véčka saka. Ale Jack si ho zbraní hlídal. Vance sebou švihl na zem, dřív než zazněl Jackův výstřel. Kulka šla vedle, ale Vancovi se nepodařilo vytáhnout zbraň.

Red zatím levou paží chránil dívku. V pravé pěsti třímal velkou automatickou pistoli. Já mu ale už nemohl věnovat víc pozornosti, měl jsem práci.

Larrouyův dům byl nabitý zbraněmi – revolvery, noži, zabijáky, boxery, židlemi a lahvemi, rozmanitými předměty destruktivní povahy. Muži se zbraněmi dělali opak toho, co jsem dělal já. Jejich cílem bylo dostat mě ode dveří. Redovi by se to bylo líbilo. Ale já nebyl žádný zbrklý zelenáč. Blížila se mi čtyřicítka a navíc jsem měl sedm kilo nadváhu. Dával jsem přednost poklidnému řešení situace, jak to patřilo k mému věku a váze. Ale moc poklidného se mi nedostalo.

Nějaký šilhavý Portugalec se mi vrhl s nožem na krk a zničil mi kravatu. Než mi unikl, bacil jsem ho plochou stranou zbraně do ucha a viděl jsem, že se roztrhlo. Nějaké mládě asi dvacetileté mi šlo po nohách – to měl z fotbalu. Ucítil jsem v koleně jeho zuby, ale zapumpoval jsem nohou a cítil jsem, že se mu musely vylomit. Nějaký mulat s poďobaným obličejem na mě mířil přes rameno muže před sebou. Já praštil pendrekem toho muže do paže, ten se podíval na mulata, který zrovna stiskl spoušť – a muž měl utrženou půlku tváře.

Vystřelil jsem dvakrát – jednou, když mi jedna pistole mířila na břicho, a podruhé, když jsem objevil muže stojícího na nepříliš vzdáleném stole a mířícího na moji hlavu. Jinak jsem spoléhal na svoje paže a nohy a střelivem jsem šetřil. Noc teprve začínala a já měl jen tucet kuliček, šest ve zbrani, šest v kapse.

Bránil jsem se, jak se dalo. Rána doprava, doleva, kopni, uhoď doprava, doleva, kopni. Neváhej, nehledej si cíl. Bůh to zařídí, aby byl před tvou rukou se zbraní a před tvým pendrekem vždycky nějaký ciferník, nějaké břicho na ráně.

Přiletěla láhev a našla si moje čelo. Klobouk ránu trochu odrazil, ale celkem mi to moc dobře neudělalo. Zapotácel jsem se a rozbil jsem nějaký nos, kde jsme plánoval rozbít hlavu. V místnosti bylo nedýchatelno, málo se větralo. Někdo by to měl říct Larrouyovi. Jak se ti líbí ten políček na spánku, blonďáčku? Dostals ho kůží potaženým kovem pendreku! Ta krysa nalevo je u mě moc blízko! Přitáhnu ho ještě blíž a ohnu se k mulatovi, abych mu dal co proto, a pak se zase narovnám a dám zabrat tomu nalevo. Dobrá, ale tohle nemůžeme dělat celou noc. Kde jsou Jack a Red? Snad mě zpovzdálí nepozorují?

Někdo mě něčím praštil do ramene, muselo to být přinejmenším piáno, nemohl jsem to necítit. A přiletěla další láhev a sebrala mi klobouk a s ním kus kůže s vlasy. Red a Jack se prodrali ke dveřím, dívku táhli mezi sebou.

Jack ji postrčil ze dveří. Red a já jsme zatím trochu vyklidili prostor před sebou. Jemu se to dařilo. Ne že bych to byl chtěl všechno nechat na něm, ale poskytl jsem mu možnost ukázat se před dívkou.

„Dobrý!“ volal Jack.

Prošli jsme s Redem dveřmi a zabouchli jsme je. Ale nedržely zavřené, i kdybychom je byli zamkli. O'Leary pak jimi poslal tři střely, aby měli hoši o čem přemýšlet, a už jsme mohli klidně ustupovat.

Ocitli jsme se v úzkém průchodu, poměrně dobře osvětleném. Na jeho druhém konci byly zavřené dveře. Ale před nimi, asi na půli cesty od nás vedly doprava schody nahoru.

„Rovně?“ zeptal se Jack, který byl stále vpředu.

Red řekl: „Ano!“ ale já ho opravil: „Ne. Vance už to tam teď bude mít zablokované, pokud to už neudělali poldové. Radši nahoru a na střechu.“

Došli jsme ke schodům. Dveře za námi někdo prudce otevřel. Světlo zhaslo. Ať už zadními dveřmi prošel kdokoli, určitě se zamíchal mezi ty, kdo nás pronásledovali, včetně ran, nadávek a příležitostných výstřelů. Jen do toho! My ustupovali s Jackem ve vedení, za ním dívka, pak já a nakonec O'Leary.

Jack dívku rytířsky upozorňoval, co má dělat. „Pozor, tady končí schody, teď trochu doleva, tak, opřete se pravou rukou o zeď a –“

„Drž zobák!“ zakřikl jsem ho. „Pořád líp, když upadne, než když nás všichni v baráku uslyší!“

Došli jsme do druhého poschodí. Bylo tam černěčerno. A dům měl tři patra.

„Nějak jsem ty schody podcenil,“ stěžoval si Jack.

Tápali jsme ve tmě a hledali schodiště, které by nás dovedlo ke střeše. Nenašli jsme je. Pozdvižení dole se zklidňovalo. Vance sděloval svým lidem, že se spolu nemají prát, a ptal se, kam jsme zmizeli. Nikdo zřejmě nic nevěděl. Ani my.

„Pojďte,“ zabručel jsem a vedl jsem je po temné chodbě do zadního traktu domu. „Někam se odtud musíme přece dostat.“

Dole byl ještě hluk, ale už žádná rvačka. Vykřikovali tam, že musí sehnat světlo. Já na konci chodby narazil do dveří a otevřel jsem do místnosti se dvěma okny, jimiž pronikalo dovnitř světlo z pouliční lampy. Po tmavé chodbě to bylo ohromné osvětlení. Moje ovečky vešly za mnou a zavřely dveře.

Red už byl u okna a vystrkoval z něj hlavu.

„Zadní ulice,“ šeptal. „Ale dolů se nedostanem, leda bysme vyskočili.“

„Je tam někdo?“

„Nikoho nevidím.“

Rozhlédl jsem se po místnosti: postel, pár židlí, prádelník, stůl.

„Stůl projde oknem,“ řekl jsem. „Vyhodíme ho co nejdál a budem doufat, že je tam rámus přivede dřív, než se podívají sem nahoru.“

Red a dívka se navzájem ubezpečovali, že jsou ještě celí. Pak od ní odstoupil a šel mi pomáhat se stolem. Vyrovnali jsme ho, rozhoupali, hodili. Letěl nádherně, narazil na zeď protějšího domu a spadl do dvorečka, kde se s třeskem a rachotem usadil na kupě plechovek či sbírce popelnic či něčeho jiného, krásně hlučného. Nemohlo to být slyšet dál než přes jeden a půl bloku.

Jakmile se začali ze zadního vchodu vynořovat muži, ustoupili jsme od okna.

Když dívka nenašla na zrzkovi žádné zranění, zaměřila se na Jacka Counihana. Měl rozseknutou tvář. Patlala mu to kapesníkem.

„Až to doděláte,“ říkal jí Jack, „utržím další na druhou stranu, až vyjdeme ven.“

„Nikdy to neočistím, když nepřestanete mluvit – třesete si tváří.“

„To je senzační nápad!“ vykřikl. „San Francisko je druhé největší město v Kalifornii, Sacramento je hlavní město. Máte ráda zeměpis? Mám vám vyprávět o Jávě? Nikdy jsem tam nebyl, ale piju kávu odtamtud. Jestli –“

„Hlupáčku,“ řekla se smíchem. „Jestli nebudete držet, nechám toho.“

„Tak ano, už jsem zticha.“

Nedělala nic jiného, než že mu otírala z tváře krev, která se spíš měla nechat zaschnout. Když dokončila tuto naprosto zbytečnou operaci, odtáhla pomalu ruku a pyšně obhlížela sotva znatelný výsledek. Jakmile se jí ruka ocitla v úrovni jeho úst, Jack škubl hlavou dopředu a políbil jí koneček jednoho prstu.

„Hlupáčku!“ řekla a ucukla rukou.

„Nechte toho,“ ozval se O'Leary, „nebo vás praštím.“

„Kroťte se,“ poradil mu Jack a dívka vykřikla: „Reddy!“ Ale pozdě.

Zrzkova pravička vyrazila. Jack to chytil do brady a svezl se bez vědomí k zemi. Zrzavý obr se zhoupl na chodidlech a vztyčil se nade mnou.

„Chcete něco říct?“ zeptal se.

Usmíval jsem se dolů na Jacka, nahoru na Reda.

„Stydím se za něj,“ řekl jsem. „Nechat se srazit břídilem, který zahajuje pravičkou.“

„Chcete to zkusit?“

„Reddy, Reddy, prosím tě,“ naříkala dívka, ale nikdo ji neposlouchal.

„Když zahájíte pravičkou!“ povzbudil jsem ho.

„Prosím,“ přivolil a udělal to. Já předvedl úhyb hlavou a položil jsem mu ukazováček na bradu.

„Mohl by to být kloub,“ upozornil jsem ho.

„Ano? Tak tohle je!“

Podařilo se mi dostat se pod jeho levičku, takže mi přejel zezadu po krku. Ale to vyčerpalo veškerou akrobatiku. Aspoň to vypadalo, jako že zkouším, co bych mu tak mohl udělat. Dívka ho chytla za paži a držela ji.

„Reddy, miláčku, to nemáš ještě dost toho rvaní? Nemůžeš se chovat rozumně, i když jsi Ir?“

Měl jsem tisíc chutí mu v tu chvíli, kdy ho ta děvenka držela, jednu pořádnou uštědřit. Ale on se na ni dolů usmál, sklonil se, políbil ji na ústa a usmál se na mne:

„Můžem to zkusit jindy,“ řekl dobrosrdečně.

„Musíme se radši odsud nějak dostat,“ připomněl jsem. „Teď tu není moc bezpečno, děláte strašný rámus.“

„Neber si to tak, malej,“ řekl mi. „Podrž se mě za šosy a já tě odsud vytáhnu.“

Frajer! Nebýt mne a Jacka, už by žádné šosy neměl.

Postavili jsme se ke dveřím, poslouchali, nic jsme neslyšeli.

„Schody do dalšího patra musí být na druhé straně,“ šeptal jsem. „Zkusil bych tam dojít.“

Opatrně jsme otevřeli dveře, jimiž proniklo do chodby dostatek světla, abychom viděli, že je prázdná. Sunuli jsme se chodbou, každý jsme držel dívku za jednu ruku. Doufal jsem, že se Jack probere a bude v pořádku. Ale zavinil si to sám a já měl svoje starosti.

Nikdy jsem netušil, že má Larrouy několikakilometrové chodby. Byl to určitě kilometr, než jsme ve tmě došli ke schodišti, po němž jsme prve vyšli nahoru. Ani jsme se nezastavili, abychom poslouchali hlasy zdola.

Na konci dalšího kilometru našel O'Leary první schod vedoucí vzhůru.

A zrovna v tu chvíli se u druhého schodiště ozval výkřik: „Pojďte všichni nahoru, jsou tam!“

Na křičícího muže padl paprsek bílého světla a kdosi ho zdola oslovil s irským akcentem: „Pojď dolů, ty kecale.“

„Policie,“ zašeptala Nancy Reganová a už jsme stoupali po pracně objevených schodech do třetího patra.

Zase tma jako tam, odkud jsme přišli. Na chvíli jsme se zastavili a pozorně naslouchali. Ale zřejmě tam nikdo nebyl.

„Na střechu,“ připomněl jsem. „Risknem to se zápalkami.“

V jednom rohu nám naše chabé světélko pomohlo najít žebřík přibitý ke zdi a vedoucí ke zvedacím dveřím ve stropě. O malou chvíli později jsme byli na Larrouyově střeše a za námi zavřené stropní dveře.

„Jde to jak po másle,“ liboval si Red, „a jestli Vanceovy krysy a poldové budou zlobit ještě pár vteřin – bingo!“

Vedl jsem je po střechách. Seskočili jsme tři metry na další dům, šplhali se k dalšímu a na jeho konci jsme objevili nouzové schody vedoucí do úzkého dvorečku s neuzavřeným východem do ulice vzadu.

„Tady to bude prima,“ řekl jsem a už jsem slézal.

Dívka sestupovala za mnou a za ní Red. Dvoreček byl prázdný, byla to jen betonová cesta mezi domy. Železné schody dole vrzaly pod mou vahou, ale hluk naštěstí nikoho nepřilákal. Dole byla tma, ale už ne černočerná.

„Až budem na ulici, rozdělíme se,“ ohlásil mi O'Leary, aniž vyjádřil jakýkoli vděk za mou pomoc – byla to pomoc, jejíž potřebu si pravděpodobně neuvědomoval. „Vy si jděte, kam chcete, my taky půjdem po svým!“

„Hm,“ souhlasil jsem a bičoval jsem mozkové závity. „Já ale nejdřív obhlédnu tu uličku.“

Opatrně jsem došel na kraj dvorku a vykoukl jsem s rizikem, že mě něco klepne do prostovlasé hlavy. Ulička byla tichá, ale na rohu na konci bloku se potloukaly dvě postavy. Vypadalo to, že se potloukají cílevědomě. Policisté to nebyli. Vyšel jsem do uličky a zamával na ně. Ve špatném osvětlení a na tu vzdálenost mě nemohli poznat a mohli si docela dobře myslet, že patřím k Vanceově sebrance, jestli byli od něj.

Jak se ke mně blížili, ustoupil jsem zpátky na dvorek a zasyčel jsem na Reda. Nepotřeboval moc pobízení: přistoupil ke mně přesně v okamžiku, kdy došli. Já chytil jednoho, Red druhého.

Potřeboval jsem narušit jeho plán a musel jsem tedy dřít jak mezek. Ti dva chlapi měli holubicí náturu. Kdyby byla tuna takových, nenašla by se v nich útočnost, ani co by se za nehet vešlo. Ten můj nevěděl, co dělat, když jsem ho začal zpracovávat. Měl sice zbraň, ale sotva ji vzal do ruky, upustil ji a při tom kočkování ji někdo odkopl, takže na ni nikdo nedosáhl. Civěl na mne, zatímco já potil krev, abych ho nainstaloval do pozice, jakou jsem pro něj vymyslel. Trochu pomohla tma, ale ani tak to nebyla žádná legrace předstírat, že se chlap pere, když jsem ho nenápadně postrkoval za O'Learyho, který s tím svým taky neměl žádné těžkosti.

Konečně se mi to podařilo. Byl jsem za Redem, který už svého muže přidržoval jednou rukou u zdi, druhou rukou byl připraven ho uzemnit. Popadl jsem svého spoluhráče za zápěstí, tlačil jsem ho dolů na kolena, vytáhl jsem zbraň a střelil Reda do zad, přesně pod pravé rameno. Zakymácel se a přitiskl svého chlapíka ke zdi. Já toho svého praštil pažbou po hlavě.

„Dostal tě, Rede?“ zeptal jsem se, když jsem ho jednou rukou přidržoval a druhou vyřadil ze hry toho u zdi.

„Jo.“

Zavolal jsem Nancy, která okamžitě přiběhla.

„Vemte ho na týhle straně,“ dával jsem instrukce. „Ty se snaž udržet na nohou, Rede, už máme skoro vyhráno.“

Kulka v něm vězela teprve krátce, takže ho ještě nezpomalovala, ačkoli pravou paži měl bez pohybu. Běželi jsme uličkou k rohu, ale než jsme doběhli, už jsme měli pronásledovatele. Zvědavci na ulici se po nás otáčeli a z dálky už se k nám hrnul nějaký policista. S Redem uprostřed jsme běželi směrem od něho na místo, kde jsem nechal stát vůz, v němž jsme s Jackem přijeli. Sotva jsem nahodil motor a sotva Nancy usadila Reda na zadní sedadlo, ulice ožila. Strážník za námi poslal kromě výkřiků i střelu. Opustili jsme nebezpečné sousedství.

Nevěděl jsem zatím, kam namířit, takže po počátečním šlápnutí na akcelerátor jsem trochu zpomalil, objel několik rohů a zastavil v tmavé ulici za Van Ness Avenue.

Když jsem se otočil dozadu, seděl Red sklesle v koutku a dívka ho stále podpírala.

„Tak kam?“ zeptal jsem se.

„Do nemocnice, k lékaři, samozřejmě!“ křičela. „Vždyť umírá!“

Tomu jsem nevěřil. A jestli umíral, byla to jeho vlastní vina. Kdyby býval byl dostatečně vděčný a bral mě jako přítele, byl bych ho nemusel střelit, abych se mohl stát jeho ošetřovatelkou. „Kam, Rede?“ zeptal jsem se ho a prstem jsem ho píchl do kolena.

Mluvil zastřeným hlasem a dal mi adresu hotelu na Stockton Street.

„Tam ne, to nemá cenu,“ namítl jsem. „Všichni ve městě vědí, že tam chodíš na kutě, a jakmile se tam vrátíš, máš to spočítaný. Tak kam?“

„Do hotelu,“ opakoval paličatě.

Vstal jsem, klekl jsem si na sedadlo, naklonil jsem se k němu a trochu jsem s ním zatřásl. Byl slabý, neměl v sobě moc odolnosti. Nebylo lidské s ním tak třepat, když konec konců skutečně mohl umírat. Ale já investoval tolik námahy do toho, aby mě dovedl ke svým kumpánům, a nemohl jsem toho na poloviční cestě nechat. Chvíli to vypadalo, že zase tak slabý není a že ho budu muset vzít ještě jednou. Ale dívka byla na mé straně a společně jsme ho konečně přesvědčili, že jediné bezpečné místo bude někde, kde bude pěkně schovaný a přitom se mu dostane náležité péče. Vlastně jsme ho ani tak moc nepřesvědčili, spíš jsme ho vyčerpali natolik, že byl úplně slabý a nemohl se dál s námi dohadovat. Dal mi adresu u Holly Parku.

Doufal jsem, že to bude ono, a namířil jsem tam.

 

Byl to malý domek v řadě malých domků. Vypáčili jsme velikána z vozu a dovedli ho ke dveřím. S naší pomocí to jakž takž zvládl. Ulice byla temná. V domě se nesvítilo. Zazvonil jsem.

Nic se nedělo. Zazvonil jsem znovu a ještě jednou.

„Kdo je tam?“ zeptal se zevnitř hrubý hlas.

„Red je raněnej,“ řekl jsem.

Chvíli bylo ticho. Pak se dveře na pár centimetrů pootevřely. Mezerou pronikalo zevnitř světlo, dost světla na to, abych poznal placatou tvář a nápadné čelisti rozbíječe lebek, který býval strážcem Kluka Motsy a pak jeho katem.

„Co se ksakru stalo?“ zeptal se.

„Reda dostali, je raněnej,“ vysvětloval jsem a strkal malátného obra dovnitř. Ale nezvládli jsme to. Rozbíječ lebek dveře víc neotevřel.

„Čekejte,“ řekl a přibouchl nám dveře před nosem. Ale slyšeli jsme, jak volá: „Floro!“ To bylo prima, Red nás přeci jen přivedl na správné místo.

Když se rozbíječ lebek vrátil, otevřel dveře dokořán a my jsme s Nancy Reganovou dovlekli břímě do chodby. Tam vedle rozbíječe lebek stála žena v černém hedvábném županu s velkým výstřihem – a to asi byla Velká Flora.

V pantoflích na vysokých podpatcích měla dobrý metr sedmdesát. Pantofle byly malé a všiml jsem si, že i ruce bez prstenů jsou malé. Zbytek nebyl malý. Měla široká ramena, rozložitý hrudník, silné paže a růžový krk, který byl přes veškerou hebkost svalnatý jako krk zápasníka. Byla přibližně mého věku – skoro čtyřicet – vlasy hodně kudrnaté, žluté a nakrátko ostřihané. Růžová pleť a hezká, ale krutá tvář. Hluboko posazené oči byly šedé, tlusté rty pěkně tvarované, nos přesně tak široký a přesně tak zahnutý, aby jí dodával výraz síly, a v tom mu pomáhala i její brada. Od čela ke krku byla její růžová pokožka podložena hladkými, výraznými svaly.

Tato Velká Flora rozhodně nebyla žádná hračka v rukou silnějších osobností. Měla výraz i jisté držení těla ženy, která mohla docela dobře zvládnout celou loupež včetně následující likvidace zúčastněných. Pokud její tvář a tělo nelhaly, měla všechnu sílu těla, mysli a vůle k tomu potřebnou a ještě něco navíc. Byla rozhodně z pevnějšího materiálu než zabiják po jejím boku, připomínající opici, nebo rudovlasý obr v mém náručí.

„Nuže?“ pravila, když se za námi zavřely dveře. Měla hluboký, ale ženský hlas. Byl to hlas, který se k ní hodil.

„Vance ho napadl u Larrouye. Dostal ji do zad,“ řekl jsem.

„A kdo jste vy?“

„Uložte ho do postele,“ vyhnul jsem se odpovědi. „Na povídání máme celou noc.“

Otočila se a luskla prsty. Z jedněch dveří vzadu vyrazil ošuntělý drobný stařec s vyplašenýma hnědýma očima. „Utíkej kvaltem nahoru,“ nařídila mu, „odestel postel, připrav horkou vodu a ručníky.“

Stařeček se šátral po schodech nahoru jako revmatický králík. Rozbíječ lebek převzal Reda z dívčiných rukou a nesli jsme ho spolu nahoru do pokoje, kde se mužíček motal s umyvadly a obvazy. Flora a Nancy šly za námi. Položili jsme raněného na postel na břicho a svlékli jsme ho. Rána po kulce stále krvácela. Byl v bezvědomí.

Nancy Reganová se složila.

„On umírá! Sežeňte doktora! Reddy, miláčku!“

„Drž klapačku,“ řekla Velká Flora. „A ten idiot by měl zhebnout! Co ho to napadlo, jít dneska k Larrouyovi!“ Pak chytla mužíčka za rameno a postrčila ho ke dveřím. „Desinfekci a víc vody,“ volala za ním. „Dej mi nůž, Pogy,“ obrátila se na rozbíječe lebek.

Ten vzal z kapsy vystřelovací nůž s dlouhou čepelí, nabroušenou tak důkladně, až byla uzounká a tenká. To je ten nůž, řekl jsem si v duchu, kterým podřezal krček Kluka Motsy.

Tím nožem vyřízla Velká Flora kulku z Redových zad.

Pogy s opičí postavou držel při operaci Nancy Reganovou v rohu místnosti. Malý vyděšený stařec klečel u postele, podával ženě, o co si řekla, a utíral krev vytékající z těla.

Stál jsem vedle Flory, kouřil cigarety z krabičky, kterou mi svěřila. Když zvedla hlavu, přemístil jsem cigaretu ze svých úst do jejích. Zatáhla tak, že byla půlka cigarety pryč, a kývla. Já jí pak zase cigaretu vzal. Vydechla kouř a zase se sklonila nad prací. Já zapálil další cigaretu o to, co zbylo z předchozí, a měl jsem ji pro ni připravenou.

Měla holé ruce zkrvavené až po lokty. Tvář zalitou potem. Byla to strašná práce a trvala dlouho. Ale když se narovnala na poslední cigaretu, byla kulka venku, krvácení zastavené a Red obvázán.

„Zaplať Bůh, že to je hotovo,“ oddychl jsem si a zapálil jsem si svoji cigaretu. „Ty vaše cigarety jsou děsný!“

Vyděšený mužík uklízel. Nancy Reganová omdlela do křesla na druhém konci pokoje a nikdo si jí nevšímal.

„Dávej bacha tady na toho pána, Pogy,“ požádala Flora rozbíječe lebek. „Já se zatím umeju.“

Přešel jsem k dívce, třel jsem jí ruce, trochu jsem jí vodou postříkal obličej, až přišla k sobě.

„Kulka je venku. Red spí. Za týden se bude zase prát,“ řekl jsem jí.

Vyskočila a běžela k posteli.

Flora se vrátila. Byla umytá a převlečená z černého zakrváceného županu do čehosi zeleného, co připomínalo kimono. Tu a tam se to rozvíralo a odhalovalo cosi pod tím barvy orchidejí.

„Tak mluvte,“ nařídila a postavila se proti mně. „Kdo, co a proč?“

„Jsem Percy Maguire,“ řekl jsem, jako by jméno, které jsem si před okamžikem vymyslel, všechno vysvětlovalo.

„To je jen kdo,“ poznamenala, jako by moje vymyšlená přezdívka nevysvětlovala vůbec nic. „Teď co a proč?“

Pogy, připomínající opici, stál po straně a prohlížel si mě shora dolů a zdola nahoru. Jsem malý a podsaditý, můj obličej sice děti neděsí, ale je více méně věrný svědek života nepřetíženého zjemnělostí ani vznešeností. Navíc mě celovečerní zábava ozdobila modřinami a škrábanci a zanechala stopy i na tom, co zbylo z mého oděvu.

„Percy,“ opakoval a v úsměvu cenil žluté řídké zuby. „Bóže, brácho, tvojí rodičové museli bejt barvoslepí!“

„Co a proč je tohle,“ vedl jsem svou k ženě a nevšímal jsem si vtipkování opičáka. „Jsem Percy Maguire a chci svejch sto padesát tisíc dolarů.“

Obočí zastínilo v podmračení její oči.

„Máš přece sto padesát tisíc dolarů, ne?“

Pokýval jsem k její hezké brutální tváři.

„Jo, tady u vás a přišel jsem si pro ně.“

„Jo ty je nemáš a chceš je!“

„Poslouchej, drahá sestro, já chci svý prachy,“ musel jsem na ni jít tvrdě, jestli jsem to měl zvládnout. „Z toho tvýho máš přece a ty je nemáš? mám akorát zlost. Byli jsme pohromadě v tý velký vloupačce, viď? A potom, když zjistíme, že místo vyplacení máme dostat pár kopanců, povídám klukovi, neboj, chlapče, my to svý dostanem. Jen pojď se mnou. Jen se drž Percyho. Pak ke mně přijde Modrej a že se dáme dohromady. Jasně, povídám a voba s klukem se k němu přidáme. Ale pak přijdem do tý hospody a tam je Red. A já povídám klukovi, tyhle rošťáci vodkráglujou kluka a my utřem hubu. Vodvedem ho pryč a von nás nasměruje tam, kde sedí Velká Flora na jackpotu. Za stopadesát kusů musíme bejt hodný. Až je dostanem, můžou Reda voddělat, když na to přijde. Ale nejdřív povinnosti, potom zábava, a sto padesát tisíc je práce. A tak jsme to udělali. Pomohli jsme tomu velkýmu klukovi ven, když sám nemoh. Kluk, co byl se mnou, se cestou začal muchlovat s ňákou ženskou a vodpad. Dobrá, povídám si, jestli je mu milejší než sto padesát tisíc, tak sbohem. Ale já šel dál s Redem a vytáh jsem ho z nejhoršího. Vlastně bych měl nárok si vybrat i klukovo podíl, to by dělalo tři sta tisíc, ale dejte mi mejch sto padesát, kvůli kterejm jsem to dělal, a budem si kvit.“

Doufal jsem, že ten pokus zabere. Pochopitelně jsem vůbec nepočítal s tím, že by mi nějaké peníze dala. Ale když pěšáci neznají velitele, jak by mohli velitelé znát všechny pěšáky?

Flora se obrátila na Pogyho: „Jdi a vodstraň tu hnusnou káru před barákem.“

Když odešel, cítil jsem se lépe. Kdyby mi byla chtěla hned něco udělat, neposílala by ho, aby někam převezl auto.

„Máte tu něco k jídlu?“ zeptal jsem se, chovaje se jako doma. Flora šla ke schodům a zakřičela: „Udělej nám něco k jídlu!“

Red byl stále ještě v bezvědomí. Nancy Reganová seděla vedle něj a držela mu jednu ruku. V obličeji byla úplně bílá, úplně bez krve. Velká Flora se vrátila do pokoje, mrkla na invalidu, položila mu ruku na čelo, změřila pulz.

„Pojďme dolů,“ řekla potom.

„Já – já bych raději zůstala tady, jestli smím,“ vypravila ze sebe Nancy. V hlase i v očích měla strach z Flory.

Statná žena neřekla nic a šla dolů. Já do kuchyně za ní. Tam už stařeček u plotny pracoval na šunce s vejci. Okno i zadní východ, jak jsem si všiml, byly zajištěné těžkými prkny a ty ještě vzpíraly klády přitlučené k podlaze. Hodiny nad dřezem ukazovaly dvě hodiny padesát minut.

Flora postavila na stůl láhev s nějakým alkoholem a nalila sobě i mně. Seděli jsme a čekali na jídlo a ona mezitím nadávala na Reda a Nancy za to, že se takhle nechal zřídit a musel jít na rande s ní zrovna v době, kdy ho ona, Flora, nejvíc potřebuje. Proklela je jednoho po druhém, pak dohromady jako pár a udělala z toho rasový problém, protože Red byl Irčan. Nakonec proklela všechny Irčany, ale to už nám mužíček předložil potravu.

Dojedli jsme a přilévali whisky do druhé kávy, když se Pogy vrátil s novinkami.

„Pár ňákejch votrapů postává na rohu. Nelíběj se mi.“

„Poldové nebo –?“ zeptala se Flora.

„Nebo,“ odpověděl Pogy.

Flora zase spustila kletby na hlavu Reda a Nancy. Ale když je všechny vyčerpala, obrátila se na mne: „A vůbec, proč jste je sem přived? Teď vám jdou po stopě. Proč jste nenechal toho blbce ležet tam, kde to dostal?“

„Já ho sem přece přived kvůli svejm sto padesáti tisícům. Navalte je a já zmizím. Nic jinýho mi nedlužíte. Já vám taky nic nedlužím. Dejte mi moje prachy místo držkový a zvednu plachty.“

„To tak!“ poznamenal Pogy.

Žena se na mě dívala zpod podmračených brv a pila kávu.

 

O patnáct minut později přiběhl do kuchyně ten ošuntělý stařeček se zprávou, že slyší někoho chodit po střeše. Vybledlé hnědé oči byly zakalené strachem jako oči vola a zvadlé rty se mu třásly pod neurovnaným, zažloutlým bílým knírem.

Flora ho hrubě jmenovala tím a oním druhem starého toho a onoho a hnala ho zpátky nahoru. Vstala od stolu a přitáhla si zelené kimono těsněji k mohutnému tělu.

„Vy zůstanete tady,“ řekla mi, „s námi. Jinak to nejde. Máte bouchačku?“

Přikývl jsem, že mám zbraň, ale to ostatní jsem odmítl.

„Ne, ne, nezůstanu. Ledaže bych dostal svejch sto padesát tisíc dolárků v hotovostí. Jedině tím byste si Percyho koupili.“

Chtěl jsem vědět, jestli je lup skutečně u nich.

Ze schodiště se ozval plačtivý hlas Nancy Reganové: „Ne, ne, miláčku. Prosím, prosím, lehni si. Vždyť se zabiješ, Reddy, prosím tě!“

Red O'Leary nakráčel do kuchyně. Byl nahý až na šedivé kalhoty a obvaz. Oči mu plály horečkou a radostí. Oschlé rty se usmívaly. V levé ruce držel revolver. Pravá paže mu visela bezvládně podle těla. Za ním cupitala Nancy. Jakmile uviděla Velkou Floru, zmlkla a scvrkla se za Reda.

„Zazvoňte k útoku a jdem na to,“ chechtal se polonahý zrzek. „Vance je v naší ulici!“

Flora k němu přistoupila, položila mu prst na zápěstí, pár vteřin vydržela a pokývala hlavou.

„Ty šílenej blázne, jdi někam s tou bouchačkou,“ řekla, ale bylo v tom víc jakési mateřské pýchy než čehokoli jiného. „Ty máš tak teď na to, abys na něj vyrazil. Ale dobře, jen jdi, ať to schytáš!“

Red se smál, byl to vítězný smích nafoukance. Pak se jeho zrak svezl na mne. Z očí mu zmizel smích, zúžily se výrazem údivu.

„Co ty tady?“ řekl. „Zdálo se mi vo tobě, ale nemůžu si teď vzpomenout, co to bylo. Bylo to – moment. Vzpomenu si. Bylo to – Bože! Mně se zdálo, žes mě zastřelil!“

Flora se na mne usmála – to bylo poprvé, co jsem viděl, jak se směje, a řekla kvapně: „Pogy, na něj!“

Vytočil jsem se stranou ze židle.

Pogyho pěst mi dopadla na spánek. Klopýtal jsem po místnosti ve snaze udržet se na nohou a vzpomněl jsem si na modřinu na spánku Kluka Motsy.

A Pogy byl už zase u mne, sotva se mi stěna zastavila.

Vyrazil jsem švihem pěstí k jeho plochému nosu. Vytryskla krev, ale jeho chlupaté tlapy mě stále svíraly. Přitiskl jsem bradu k hrudi a vrazil mu hlavu do obličeje. Ale v tom jsem ucítil zblízka Flořin parfém a hedvábí jejího županu o mne zavadilo. Oběma rukama, plnýma mých vlasů, táhla mi hlavu dozadu a vystavovala můj krk Pogymu. Ujal se ho svými tlapami. Vzdal jsem to. Škrtil mě, jen co bylo nutné, ale stačilo to.

Flora mě prohledala a vzala mi zbraň i pendrek.

„.38 speciál,“ vyjádřila se o kalibru. „A já z tebe vylovila .38 speciál kulku, Rede.“ Její slova se ke mně dostávala jen matně přes hučení v uších.

Stařeček něco povídal. Nerozuměl jsem z toho ničemu. Pogy mě pustil. A já si sáhl na krk vlastníma rukama. Bylo to divné, když mě tam najednou nic netlačilo. Pomalu mi mizela i černota z očí a nechávala za sebou spoustu purpurových mráčků, plovoucích stále dokola. Pak jsem se mohl na podlaze posadit. Z toho jsem pochopil, že jsem na ní předtím ležel.

Purpurové obláčky se zmenšovaly a už jsem viděl natolik, abych poznal, že jsme v kuchyni jen tři. Vzadu v koutě se choulila na židli Nancy Reganová. Na jiné židli, vedle dveří, seděl vyděšený stařeček s černou pistolí v ruce. Měl šíleně ustrašené oči. Ruka i zbraň namířená na mne se třásly. Chtěl jsem ho požádat, aby se buď přestal třást, nebo aby aspoň na mě přestal mířit, ale nedostal jsem ze sebe ani slovo.

Nahoře hřměly zbraně, jejich výstřely byly zcela ohlušující v tak malém domě.

Mužíček zamrkal.

„Pomozte mi odtud,“ šeptal s nečekanou naléhavostí, „a dám vám všechno. Dám! Všechno – když mi pomůžete z tohohle domu!“

Tento chabý paprsek světla, který se náhle objevil tam, kde byla jen temnota, vrátil mým hlasivkám zase jejich schopnost. „Mluvte k věci,“ podařilo se mi říct.

„Vydám vám ty nahoře, hlavně tu ďáblici. Vydám vám ty peníze, dám vám všechno, když mě dostanete ven. Jsem starý. Jsem nemocný. Nemůžu žít ve vězení. Co já mám společného s loupežemi? Nic. Je to snad moje vina, že ta ďáblice –? Viděl jste, jak to tu chodí. Já jsem tu otrok, já, člověk na konci života. Zneužívání, kletby, rány, a to ještě není všecko. A já teď budu muset do vězení, protože ona je ďáblice. Já jsem stařec, který už nemůže žít ve vězení. Vy mě vyvedete ven. Udělejte mi tu laskavost. Vydám vám tu ďáblici a ty ostatní ďábly i peníze, které ukradli. To udělám!“ Tak mluvil v panice ten mužíček, mlel sebou na židli, svíjel se.

„Jak vás můžu dostat ven?“ zeptal jsem se, vstal jsem ze země a hlídal jsem si jeho zbraň. Aspoň kdybych se při řeči k němu dostal!

„Jak byste nemohl? Vy jste přítel policie, to jsem poznal. Policie tu teď je, čekají na denní světlo a pak přijdou sem do domu. Já je viděl vlastníma očima, jak zajali Modrýho Vance. Vy mě můžete vyvést kolem policie, kolem svých přátel. Udělejte to, o co vás žádám a já vám vydám ty ďábly a jejich peníze.“

„To nezní špatně,“ řekl jsem a postoupil jsem opatrně o krok blíž k němu. „Ale můžu si já odtud odejít, kdy se mi zlíbí?“

„Ne! Ne!“ vykřikl a nevšímal si toho, že jsem se k němu o další krok přiblížil. „Nejdřív vám ty tři ďábly vydám. Vydám vám je živé, ale ne násilím. A jejich peníze. To udělám a vy mě pak odvedete – a tuhle dívenku taky.“ Pokýval náhle směrem k Nancy, v jejíž bílé tváři, ještě stále přes veškerou hrůzu pěkné, vynikaly jen oči. „Ona taky s jejich zločiny nemá nic společného. Ona musí jít se mnou.“

Byl bych rád věděl, co ten starý člověk může udělat. Myslel jsem jak divý a postoupil jsem k němu o další krok.

„Abyste se nemýlil,“ šeptal se vší vážností. „Až ta čertice přijde zpátky sem, zemřete, ona vás určitě zabije.“

Ještě tři kroky a budu u něho, abych zajistil jeho i jeho zbraň.

Na chodbě kroky. Pozdě!

„Ano?“ žádal zoufale.

Přikývl jsem o zlomek vteřiny dřív, než vešla Velká Flora.

 

Byla teď oblečená na akci v modrákách – patřily asi Pogymu – na nohou mokasíny s korálky a hedvábný pás. Kudrnaté vlasy jí držela z čela stužka. V jedné ruce držela zbraň, další zbraně měla v kapsách na bocích.

Zbraň, kterou držela v ruce, vyrazila vzhůru.

„Jste vyřízenej,“ řekla naprosto věcně.

Ale můj nově získaný spojenec zanaříkal: „Počkej, počkej, Floro! Tady přece ne, prosím tě! Počkej, odvedu ho radši do sklepa.“

Zamračila se na něj a pokrčila rameny v hedvábné blůze.

„Tak ale honem,“ svolila. „Za půl hodiny bude světlo.“

Mně už bylo spíš do breku než do smíchu. Copak jsem mohl věřit, že by ta lítice dovolila, aby ten starý králík jakkoli změnil její plány? Asi jsem začal na pomoc toho starého trochu spoléhat, jinak bych byl necítil takové zklamání, když mi ta jejich komedie ukázala, že je to všechno nastrojené. Ale jakákoli situace, do jaké mě dostanou, nemůže být horší než ta, v které už jsem, říkal jsem si.

A tak jsem kráčel před starcem do chodby, otevřel jsem dveře, na které ukázal, rozsvítil jsem světlo ve sklepě a sestupoval jsem odevzdaně po hrubých schodech.

On za mnou šeptal: „Nejdřív vám ukážu ty peníze, pak vám vydám ty ďábly. A nezapomenete, co jste mi slíbil? Že já a ta dívka s vámi projdeme mezi policií?“

„Ano, jistě,“ ujistil jsem toho starého vtipálka.

Šel teď vedle mne a strčil mi do ruky zbraň. „Schovejte to,“ sykl a když jsem ji schoval, dal mi zpod kabátu další.

A pak mi fakticky ukázal lup! Byl stále ještě v krabicích a pytlech, v kterých to přivezli z bank. Nedal jinak, musel některé otevřít a peníze mi ukázat – zelené balíčky pěkně ovinuté žlutou bankovní páskou. Krabice a pytle byly naskládané v malé cihlové komoře za dveřmi s visacím zámkem, od něhož měl klíč.

Když jsme si peníze prohlédli, zavřel dveře, ale zámek nezamkl. Pak mě chvatně odvedl kousek zpátky cestou, kterou jsme přišli.

„Tak to jsou ty peníze, jak vidíte,“ řekl. „Teď k těm nahoře. Vy si stoupnete semhle za ty bedny.“

Sklep byl přepážkou rozdělen na dvě poloviny. Přepážka měla otvor pro dveře, ale dveře žádné. Místo, které mi stařec ukázal jako místo úkrytu, bylo těsně u otvoru, mezi přepážkou a čtyřmi bednami. Když se tam schovám, budu napravo a trochu za každým, kdo projde sklepem směrem ke komoře s penězi. Tedy budu v té pozici, když budou procházet otvorem v přepážce.

Stařec šmátral pod jednou bednou a posléze vytáhl skoro půl metru dlouhou olověnou rouru nacpanou do přibližně stejně dlouhé zahradní hadice. Podal mi ji a vysvětloval dál.

„Budou sem přicházet po jednom. Až budou chtít projít těmito dveřmi, budete vědět, co máte s tímhle udělat. Pak je budete mít a já budu mít to, co jste mi slíbil. Je to tak?“

„Ó ano!“ řekl jsem celý narůžovo.

Stařec šel nahoru. Já se přikrčil za bedny a zkoumal zbraně, které mi dal. A jako že se nejmenuju Percy Maguire, s těmi bouchačkami bylo naprosto všechno v pořádku. Byly nabité a vypadaly funkčně. Z toho posledního faktu se mi skoro zatočila hlava. Nevěděl jsem, jestli jsem ve sklepě, nebo se vznáším v balónu.

Když přišel do sklepa Red O'Leary, stále nahý až na kalhoty a obvaz, musel jsem zatřepat hlavou, abych se ze svého opojení včas probral a mohl ho bacit po hlavě, jakmile jednou bosou nohou vstoupil do otvoru. Plácl sebou na břicho.

Stařec celý usměvavý doťapkal dolů.

„Honem, honem,“ povzbuzoval mě a pomáhal mi odtáhnout zrzka do komory s penězi. Tam vytáhl dva kusy špagátu a svázal mu nohy a ruce.

„Honem!“ zavelel pak a celý udýchaný spěchal nahoru. Já se zase odebral do svého úkrytu a připravil si rouru. Přitom jsem měl pořád pocit, že mě Flora zastřelila a já se teď raduju z odměny za své ctnosti v nebi, kde se můžu navždy těšit z toho, že můžu odrovnávat lidi, co na mně byli dole na zemi oškliví.

Jako druhý přišel dolů rozbíječ lebek. Bacil jsem ho do lebky. Přicupital mužíček, odtáhli jsme Pogyho do komory a svázali ho.

„Honem!“ nadechl se starý klaun a ve svém vzrušení se roztančil. „Teď ta ďáblice. A udeřte pořádně!“ Vyškrabal se po schodech nahoru a já slyšel, jak mu nad mou hlavou plácají nohy o zem.

Setřásl jsem ze sebe část opojení a udělal jsem si v hlavě trochu místa na rozumné uvažování. To bláznivé divadlo, které tu hrajeme, nemůže být reálné. Takové věci se přece nedějí. Nikdy přece věci nefungují tímto způsobem. Člověk přece nestojí v koutě a neporáží lidi pěkně jednoho po druhém jako stroj, zatímco nahoře stojí vyšinutý malý dědek a posílá ti je dolů. Bylo to naprosto nemožné. A měl jsem toho dost!

Odešel jsem z úkrytu, odložil rouru a našel jsem si jiné místo, kde jsem se přikrčil pod nějakými policemi u schodů. Tam jsem číhal, v každé ruce připravenou zbraň. Ta hra, kterou jsem s dědkem hrál, byla – musela být – trochu přitažená za vlasy. Už jsem mu nehodlal dělat poskoka.

Ze schodů sestupovala Flora, v každé ruce pistoli. Šedivýma očima slídila kolem sebe. Hlavu měla skloněnou jako zvíře chystající se skočit. Nosní dírky se jí chvěly. Nesestupovala ani příliš rychle ani příliš pomalu, měla vyváženou figuru jako tanečnice. I kdybych žil milion let, nikdy mi z paměti nevymizí obrázek té hezké kruté ženy, jak sestupuje do sklepa po neohoblovaných schodech. Byla jako krásné zvíře, vycvičené k zápasu.

Když jsem se narovnal, uviděla mě.

„Odhoďte ty zbraně!“ zavelel jsem, ale věděl jsem, že to neudělá.

Mužíček za ní vytasil z rukávu pružný hnědý pendrek a praštil ji za ucho zrovna v momentě, kdy na mne namířila. Přiskočil jsem a zachytil jsem ji, než dopadla na beton.

„Tak vidíte,“ pronesl stařec nadšeně. „Máte peníze a máte taky je, všechny. A teď mne a tu dívku vyvedete ven.“

„Nejdřív dáme tuhle k ostatním, ne?“ řekl jsem.

Když jsme to udělali, řekl jsem mu, aby zamkl komoru. Udělal to a já si od něho vzal jednou rukou klíček od zámku, druhou jsem si ho přidržel za krk. Svíjel se jako had, když jsem ho druhou rukou prohledával, odstranil jeho pendrek i zbraň. Kolem pasu měl upevněnou tašku s penězi.

„Sundejte to,“ nařídil jsem. „Nic s sebou neponesete.“

Začal prsty rozepínat přezku, vytáhl pásek a všechno nechal spadnout na zem. Taška byla pěkně naditá.

Držel jsem ho stále za krk a tak jsem ho odvedl nahoru. V kuchyni stále ještě seděla dívka jako přimrzlá ke kuchyňské židli. Po pořádné dávce whisky a spoustě slov roztála natolik, že pochopila, že odchází se starcem a že nemá na nikoho mluvit, zvlášť ne na policisty.

„Kde je Reddy?“ zeptala se, když se jí do tváře – stále pěkné přes veškeré útrapy – vrátila barva a do hlavy schopnost myšlení.

Ubezpečil jsem ji, že je v pořádku a slíbil jsem jí, že bude v nemocnici, než přejde ráno v den. Dále se neptala. Poslal jsem ji nahoru pro klobouk a kabát, šel jsem se starým pro jeho klobouk a pak jsem je oba postavil do předního pokoje v přízemí.

„Tady zůstaňte, dokud pro vás nepřijdu,“ nařídil jsem jim, vyšel z pokoje, zamkl dveře a klíč uložil do kapsy.

 

Přední dveře a přední okno v přízemí byly zatlučené prkny jako všude jinde. Nechtěl jsem riskovat a vyjít ven, ačkoli by to nebylo tak nesnadné. Místo toho jsem vyšel nahoru, vyrobil vlajku příměří z povlaku na polštář a z prkénka z postele, vyvěsil jsem ji z okna a čekal, až hluboký hlas zavolal: „Dobrá, předneste, co je.“ Pak teprve jsem se ukázal a sdělil policii, že je pustím dovnitř.

Trvalo to pět minut, než jsem sekerou uvolnil přední dveře. Velitel policie, kapitán detektivního oddělení a polovina jednotky čekali na schodech a na chodníku, když jsem dveře otevřel. Vzal jsem je do sklepa a ukázal jim Velkou Floru, Pogyho a Reda, i peníze. Flora a Pogy byli při vědomí, ale nemluvili.

Zatímco se významní lidé strkali kolem lupu, šel jsem nahoru. Dům už byl plný fízlů. Vyměňoval jsem si s nimi pozdravy a prošel jsem až do pokoje, jak jsem zamkl Nancy a starého šaška. Poručík Duff už zamčené dveře zkoušel, O'Gar a Hunt stáli za ním.

Usmál jsem se na Duffa a podal mu klíč.

Odemkl, otevřel, podíval se na starce a na děvče – ale hlavně na děvče – a pak na mne. Stáli uprostřed pokoje. Starcovy vyhaslé oči byly utrápené, dívčiny modré strachy ztmavly. I ve strachu byla pěkná.

„Jestli je vaše, nedivím se, že jste si ji zamkl,“ pošeptal mi Hunt do ucha.

„Můžete teď běžet,“ řekl jsem těm dvěma uvnitř. „Pořádně se vyspěte a hlaste se pak zase do služby.“

Přikývli a vyšli z domu.

„Takhle se to u vás v agentuře vyrovnává?“ poptal se Duff a vysvětloval: „Totiž že zaměstnankyně vynahradí zjevem to, co chybí ošklivým zaměstnancům!“

Vstoupil Dick Foley.

„Jak to s tebou vypadá?“ zeptal jsem se.

„Konec. Angel mě dovedla k Vanceovi. On sem. A já sem přivedl poldy. Mají je oba.“

Na ulici padly dva výstřely.

Šli jsme se podívat ke dveřím. V policejním voze dole v ulici bylo pozdvižení. Šli jsme blíž. Modrej Vance v poutech se svíjel zčásti na sedadle, zčásti na podlaze.

„Drželi jsme ho tu ve voze, Houston a já,“ vysvětloval Duffovi policista v civilu. „Škubnul sebou a oběma rukama popad Houstonovu pistoli. Musel jsem ho zneškodnit, střelil jsem dvakrát. Kapitán bude zuřit. Chtěl hlavně toho tady živýho, aby ho konfrontoval s ostatními. Ale já bych ho byl nestřelil, kdyby to nebyl on nebo Houston!“

Když zvedali Vance na sedadlo, vysvětlil Duff dotyčnému civilovi, že je zatracenej a nešikovnej zrzoun z Irska. Vanceovy bolestné oči se zastavili na mně.

„Znám – vás?“ řekl mdle. „Celostátní – New York?“

„Ano.“

„Všim jsem si – Larrouy – s Redem?“

„Jo,“ řekl jsem mu. „Mám Reda, Floru i Pogyho a peníze.“

„Ale – ne – Papa – do – pulose?“

„Papa do čeho?“ zeptal jsem se netrpělivě a na zádech mi naskočila husí kůže.

Trochu se na sedadle narovnal.

„Papadopoulose,“ opakoval a sbíral veškerou zbývající sílu. „Zkusil jsem zastřelit – šel pryč – s dívkou – ten polda – moc rychlej… Chtěl jsem –“ Slova mu došla. Zachvěl se. V očích už měl smrt. Nějaký doktor v bílém plášti se snažil přes mne dostat do auta. Odstrčil jsem ho, naklonil jsem se dovnitř a vzal jsem Vance kolem ramen. Měl jsem ztuhlou šíji a prázdný žaludek.

„Poslyšte, Vanci,“ řičel jsem mu do tváře. „Papadopoulos? Stařeček? Hlava celýho podniku?“

„Ano,“ vydechl Vance a poslední živá krev z něj vytekla s tím slovem.

Pustil jsem ho a kráčel pryč.

Samozřejmě! Jak to, že jsem si toho nevšiml? Ten rošťák – přece kdyby nebyl hlava toho podniku, jak by mi byl mohl tak pěkně postupně všechny předhodit! Byli dokonale zahnaní ke zdi. Pro ně to znamenalo buď zahynout v potyčce, nebo se vzdát a dostat provaz. Jiná cesta ven z toho pro ně nebyla. Policie měla Vance a ten mi řekl, že hlavou všeho byl ten starý krkoun. Neměl ani šanci se u soudu vymlouvat na svůj věk, na svou slabost a dělat masku chudáka, kterého druzí honí.

A co já mohl dělat jiného, než přijmout jeho nabídku? Jinak bylo po mně. Byl jsem jen vosk v jeho rukou. I jeho komplicové byli vosk v jeho rukou. Nastrčil na ně celou tu likvidaci a oni mu pomáhali. A já ho poslal bezpečně pryč!

Teď jsem mohl zpřevracet celé město a hledat ho. Slíbil jsem přece jenom, že ho dostanu z domu, ale…

To je život!