STO ŠEST TISÍC KRVAVÝCH PENĚZ

$106 000 Blood Money, May 1927

 

 

„Jsem Tom-Tom Carey,“ převaloval pomalu slova v ústech, jako by neměl naspěch.

Ukázal jsem na židli vedle psacího stolu a obhlížel jsem ho, když si šel sednout. Vysoký, širokoramenný, s rozložitým hrudníkem, placatým břichem. Mohl vážit něco mezi osmdesáti a devadesáti kilo. Snědá tvář tvrdá jako pěst, ale nebylo v ní nic nevlídného. Byla to tvář muže něco přes čtyřicet, muže, který vede drsný život, ale svědčí mu to. Modrý oblek byl dobře střižený a muž se v něm zřejmě cítil pohodlně.

Když se posadil, obalil si hrstku tabáku hnědým papírem a pokračoval s představováním: „Jsem bratr Paddyho Mexikána.“

Připadalo mi, že možná mluví pravdu. Paddy měl barvu i způsoby jako tento chlapík.

„Pak by vaše skutečné jméno bylo Carrere,“ poznamenal jsem.

„Ano.“ Zapálil si cigaretu. „Alfredo Estanislao Cristobal Carrere, jestli to chcete úplně přesně.“

Zeptal jsem se, jak se píše Estanislao, napsal jsem jméno na kus papíru, připsal jsem alias Tom-Tom Carey a zavolal jsem Tommyho Howda a řekl mu, aby zašel do kartotéky zjistit, jestli tam k tomu něco máme.

„Mezitím, co budou vaši lidé otvírat hroby, povím vám, proč jsem přišel,“ protahoval muž snědé tváře do oblaků kouře z cigarety, když Tommy s papírkem odešel.

„Smůla, že Paddyho takhle oddělali,“ poznamenal jsem.

„Byl šíleně důvěřivý, a tak nemohl žít dlouho,“ vysvětloval jeho bratr. „Povím vám, jaký to byl hombre. Naposled jsme se viděli před čtyřmi roky tady v San Francisku. Vrátil jsem se zrovna z expedice do – na tom nezáleží kam. Podstatné je, že jsem byl švorc. Místo perel jsem si z toho výletu přivezl jizvu po střele na boku. Paddyho tížilo asi patnáct tisíc, které někde zabavil. To odpoledne, kdy jsme se viděli, měl nějakou schůzku a nechtěl s sebou nosit tolik peněz. Tak mi je dal, abych mu je do večera u sebe schoval.“

Tom-Tom Carey vyfoukl kouř a usmál se s nepřítomným pohledem při té vzpomínce.

„Takový hombre to byl!“ pokračoval. „Důvěřoval i vlastnímu bratrovi. Já hned to odpoledne odjel do Sacramenta a chytil jsem vlak na východ. V Pittsburghu mi jedna dívenka pomohla těch patnáct tisíc utratit. Jmenovala se Laurel. Měla ráda režnou s mlékem na zapíjení tvrdého alkoholu. Já to pil s ní, až jsem měl uvnitř tvaroh, a od té doby jsem už na něj nikdy neměl chuť. Tak jsem slyšel, že je vypsaná odměna sto tisíc dolarů na Papadopoulose, je to tak?“

„Plus šest. Pojišťovny vypsaly sto tisíc, asociace bankéřů pět a město jeden tisíc.“

Tom-Tom Carey típl zbytek cigarety do popelníku a začal si připravovat další.

„Předpokládejme, že bych vám ho předal. Kolika kanály budou ty peníze procházet?“

„Tudy vůbec ne,“ ujistil jsem ho. „Celostátní detektivní agentura se peněz na odměny ani nedotkne, ani její najatí pracovníci. Jestliže má kdokoli od policie účast na zajištění hledané osoby, žádá podíl.“

„Ale když účast nemá, pak je všechno moje?“

„Když ho přivedete bez pomoci, či bez jakékoli pomoci kromě naší.“

„To udělám.“ Řekl to jako chleba. „Tolik, co se týká zajištění. Teď co se týká usvědčení. Když ho dostanete, jste si jistý, že ho přibijete na kříž?“

„Měl bych být, ale on bude postaven před soud a před porotu a to znamená, že se může stát cokoli.“

Svalnatá hnědá ruka držící hnědou cigaretu udělala bezstarostné gesto.

„Pak by možná bylo lepší z něj vytáhnout doznání, než ho přitáhnu,“ řekl ledabyle.

„Bylo by to tak jistější,“ souhlasil jsem. „Měl byste si to pouzdro na pistoli popustit trochu níž. Takhle je pažba moc vysoko a dělá vám to bouli, když si sednete.“

„Hm. Myslíte tu na levém rameni. Sebral jsem to jednomu chlápkovi, když jsem ztratil svou. Má to moc krátký řemen. Odpoledne si seženu jiný.“

Tommy se vrátil s deskami, na jejichž štítku stálo: Carey, Tom-Tom, 1361-C. Byly v nich výstřižky z novin, nejstarší deset let, nejmladší osm měsíců. Pročetl jsem si je a každý jsem po přečtení podal tomu snědému chlápkovi. Tom-Tom Carey v nich byl popsán jako dobrodruh, provozující nezákonný obchod se zbraněmi, podvodník, pašerák a pirát. Ale byly to všechno jen domněnky, dohady, podezření. Několikrát byl zadržen, ale vždycky propuštěn pro nedostatek důkazů.

„Křivdí mi,“ postěžoval si nevzrušeně, když jsme dočetli. „Například krádež toho čínského člunu se zbraněmi, to nebyla moje vina. Byl jsem přinucen to udělat – já byl ten, kdo byl podveden. Jakmile to všechno dostali na palubu, nechtěli zaplatit. Nemohl jsem zboží vyložit. A tak jsem nemohl dělat nic jiného, než vzít člun se vším všudy. Ty pojišťovny mají asi na Papadopoulose velký zálusk, když na něj vypisují sto tisíc.“

„Jestli ho za ty peníze dostanou, je to výhodná koupě,“ řekl jsem. „Možná že není pravda všechno, co o něm noviny píší, ale není to malá ryba. Dal dohromady celou armádu ozbrojených mužů, zabral s nimi celý blok ve finančním centru, udělal dvě největší banky ve městě, odrazil veškerou policejní sílu, zmizel, zbavil se své armády, použil několika svých grázlů, aby zlikvidovali zbytek – tak to dostal taky váš bratr Paddy – a s pomocí Pogyho Reeva, Velké Flory Braceové a Reda O’Learyho zašlápl i zbytek použitých grázlů. Musíte si uvědomit, že ti grázlové nebyli žádní školáci. Byli to mazaní podvodníci jako Modrej Vance, Roztřesenej kluk, Darby McLaughlan – čísla ovládající své řemeslo.“

„Hm.“ poznamenal Carey. Moje slova na něho očividně nezapůsobila. „A stejně o to všechno přišel, tak co? Všechny prachy jste dostali zpátky a jedině jemu se podařilo zmizet.“

„Měl smůlu“, vysvětloval jsem, „že Red O’Leary to všechno zkomplikoval kvůli tomu děvčeti a své marnivosti. To nemůžete připsat Papadopoulosovi. Nemyslete si, že je jeho mazanost omezená. Je nebezpečný a já se vůbec nedivím pojišťovnám. Budou spát klidněji, až si budou jisté, že už to nemůže zkoušet s dalšími legráckami ohrožujícími jejich pojištěnce.“

„Vy toho o tom Papadopoulosovi moc nevíte, co?“

„Ne,“ řekl jsem podle pravdy. „A nikdo toho o něm moc neví. Ta vypsaná odměna udělala krysy z poloviny darebáků v téhle zemi. Jdou po něm jako my, a to nejen pro tu odměnu, ale právě hlavně pro tu jeho zradu ve velkém. A taky toho o něm moc nevědí – že měl prsty v řadě akcí, že byl mozkem Vancových podfuků s cennými papíry, že jeho nepřátelé mají zvláštní zálibu v časné smrti. Ale nikdo neví, odkud přišel ani kde žije, když je doma. Nemyslete si, že z něj dělám nějakého Napoleona nebo inspirátora, o němž píší přílohy nedělních listů, ale rozhodně se vyzná v tlačenici. Jak říkáte, moc toho o něm nevím – ale takových lidí, o kterých nic moc nevím, je spousta.“

Tom-Tom Carey přikývl, aby mi dal najevo, že rozuměl zvlášť poslední části mého sdělení, a začal si balit třetí cigaretu.

„Byl jsem v Nogales, když jsem dostal zprávu od Angel Grace Cardiganové, že Paddyho oddělali,“ řekl potom. „To už je skoro měsíc. Asi si myslela, že se tu hned objevím, ale to není v mém stylu. Nechal jsem to být. Ale minulý týden jsem četl v novinách o té odměně na toho hombre, kterého označila jako Paddyho vraha. To už bylo jiné, rozdíl byl v těch sto tisících dolarů. Tak jsem se nalodil, dojel sem, promluvil s ní a pak jsem šel sem k vám, abych se ujistil, jestli nic nestojí mezi mnou a tím krvavým penízem, až toho Papadúdu lapnu.“

„Angel Grace vás za mnou poslala?“ zeptal jsem se.

„Hm, ale nevědomky. Zatáhla vás do svého vyprávění, že prý jste byl Paddyho přítel, na fízla prima chlápek a taky nabroušený na toho Papadúdu. Tak jsem si řekl, že budete ten správný člověk, za kterým bych se měl vypravit.“

„Kdy jste dojel z Nogales?“

„V úterý, minulý týden.“

„To byl,“ trochu jsem prolistoval paměť, „to byl zrovna den po tom, co za hranicemi zabili Newhalla.“

Opálený muž přikývl. V obličeji se mu naprosto nic nezměnilo.

„Jak to bylo daleko od Nogales?“ zeptal jsem se.

„Byl zastřelen blízko Oquitory, to je asi sto kilometrů jihozápadně od Nogales. Zajímáváš to?“

„Ne – až na to, že si říkám, že jste odešel z místa, kde byl zabit, den po jeho vraždě a přišel jste sem, kde žil. Znal jste ho?“

„Upozornili mě na něj v Nogales jako na milionáře ze San Franciska, který tam byl s lidmi, kteří se přišli podívat na nějaké doly v Mexiku. Myslel jsem si, že bych mu někdy mohl něco prodat, ale mexičtí vlastenci mě předešli.“

„A tak jste šel na sever?“

„Hm. Ten zmatek mi jaksi pokazil obchody. Měl jsem pěkný malý podnik – řekněme tomu zásobování – při hranicích. Vražda Newhalla přivedla na světlo právě tuto část země. Tak jsem si řekl, že pojedu sem a vyberu si těch sto tisíc, než se to tam uklidní. Čestně, kamaráde, já nezabil milionáře ani nepamatuju, jestli myslíte na to.“

„To je v pořádku. Takže pokud tomu rozumím, vy chcete uzemnit Papadopoulose. Angel Grace pro vás poslala a doufá, že ho zničíte za to, že zabil Paddyho, ale vám jde hlavně o ty peníze, tak plánujete, že budete hrát se mnou i s Angel. Je to tak?“

„Správně.“

„A víte, co se stane, jestli se Angel Grace doví, že táhnete se mnou?“

„Hm. Bude šílet – protože je vysazená na to, aby si člověk nic nezačínal s policií a podobně, co?“

„Někdo jí kdysi něco nabulíkoval o cti mezi zloději a ona se z toho nikdy nedostala. Její bratr teď sedí ve vězení na severu – prodaný, prodal ho Johnny Instalatér. Paddyho jí oddělali jeho kámoši. Ale myslíte si, že ji to poučilo? Kdepak! Radši by nechala Papadopoulose běhat na svobodě, než by se spojila s námi.“

„To je v pořádku,“ ubezpečil mě. „Ona si myslí, že jsem loajální bratr – Paddy jí asi toho o mně moc neřekl – ale já to s ní zvládnu. Sledujete ji?“

Řekl jsem mu, že ano. „Od té doby, co ji pustili. Chytli ji tentýž den jako Floru, Pogyho a Reda, ale nic proti ní nebylo kromě toho, že byla Paddyho milenka. Takže ji hlídáme. Kolik jste toho z ní dostal?“

„Popis toho Papadúdy a Nancy Reganové, to je všechno. Neví o nich víc než já. Co ta holka Reganová?“

„Co já vím! Ta nás může maximálně dovést k Papadopoulosovi. Bylo to Redovo děvče. Právě to, že šel tehdy na schůzku s ní, dalo celé věci jiný směr. Když se Papadopoulos vykroutil, vzal ji s sebou. Nevím proč. S tou loupeží nemá nic společného.“

Tom-Tom Carey si dobalil čtvrtou cigaretu, zapálil si a vstal.

„Tak jsme domluveni?“ zeptal se a sahal po klobouku.

„Když nám předáte Papadopoulose, dohlédnu, abyste dostal do posledního nikláku všechno, na co máte nárok,“ odpověděl jsem. „A vyklidím vám pole – nebudu vám komplikovat situaci nějakým přílišným sledováním vašich kroků.“

Řekl, že to je ode mne solidní, sdělil mi, že bydlí v jednom hotelu na Ellis Street a odkráčel.

 

Zavolal jsem pak kancelář nebožtíka Taylora Newhalla, kde mi sdělili, že chci-li jakoukoli informaci o jeho záležitostech, měl bych volat do jeho venkovského sídla, pár kilometrů na jih od San Franciska. Zkusil jsem to. Důležitý hlas patřící komorníkovi mi sdělil, že osoba, s kterou bych v záležitosti pana Newhalla hovořit, je jeho právní zástupce Franklin Ellert. Šel jsem tedy do Ellertovy kanceláře.

Ellert byl nervózní, rozčílený stařec, šlapal si na jazyk a důsledkem zvýšeného krevního tlaku měl trochu vypoulené oči.

„Myslíte, že je možné předpokládat,“ zeptal jsem se ho rovnou, „že Newhallova vražda byla něčím víc než jen záležitostí mexických banditů? Je možné, že byl zabit za určitým účelem, že se nevzepřel proti útočníkům?“

Právníci nemají rádi, když jim kladete otázky. Tenhleten prskal, šklebil se a poulil oči ještě víc a pochopitelně mi neodpověděl.

„Tože? Tože?“ vyhrkl nepřívětivě. „Vytvětlete mi, jak to mytlíte, pane!“

Kulil oči na mne, pak na stůl, vzrušeně posunoval papíry, jako by hledal policejní píšťalku. Řekl jsem mu, o co mi jde, totiž o Tom-Tomovi.

Ellert ještě trochu zaprskal a žádal vysvětlení: „To tím ktěrtu mytlíte?“ a z papírů na desce stolu udělal úplný chlívek.

„Nemyslím tím nic,“ zavrčel jsem na jeho prskání. „Opakuju vám jen to, co se říkalo.“

„Ano, ano, já vím!“ Přestal na mne poulit oči a trochu zmírnil hlas. „Ale není přete vůbet žádný důvod ty něto takového mytlet. Nit, pane, vůbet nit!“

„Máte možná pravdu,“ poznamenal jsem už cestou ke dveřím. „Ale stejně do toho trochu zašťourám.“

„Potkejte, potkejte,“ vyškrabal se z křesla a běžel kolem stolu za mnou. „Mytlím, že té mýlíte, ale budete-li to vytětřovat, rád bych věděl, to jste objevil. Třeba mi úttujte vatě obvyklé poplatky za vtěchno, to uděláte, a informujte mě pravidelně o průběhu. Touhlatýte?“

Řekl jsem že ano, vrátil jsem se ke stolu a začal jsem se ho vyptávat. V Newhallových záležitostech nebylo, jak řekl jeho právní zástupce, nic, co by nás mohlo vzrušovat. Zemřelý byl multimilionář a většinu peněz měl v dolech. Skoro polovinu svých peněz zdědil. V jeho minulosti neexistovala žádná podezřelá praxe, žádné spory o vlastnictví, žádné podvody, žádní nepřátelé. Byl to vdovec, měl jen jednu dceru. Dokud žil, měla všechno, na co si vzpomněla, a měli se velmi rádi. Do Mexika odešel se skupinou důlních majitelů z New Yorku, kteří předpokládali, že mu tam nějaké doly prodají. Napadli je banditi, zahnali je a Newhall a nějaký geolog jménem Parker byli během potyčky zabiti.

Když jsem se vrátil do kanceláře, poslal jsem telegram do naší pobočky v Los Angeles. Žádal jsem, aby poslali detektiva do Nogales, a ten aby zjistil něco o Newhallově vraždě a záležitostech Careyho. Úředník, který měl telegram odeslat, mi zároveň oznámil, že se mnou chce mluvit šéf. Šel jsem hned k němu a byl jsem představen malému baculatému muži jménem Hook.

„Pan Hook,“ vysvětlil mi šéf, „je majitelem restaurace v Sausalitu. Minulé pondělí přijal servírku Nelly Rileyovou. Řekla mu, že je z Los Angeles. Její popis, říká pan Hook, je velmi podobný tomu, jak vy a Counihan popisujete Nancy Reganovou. Je to tak?“ otočil se na tlouštíka.

„Naprosto. Je to tak, jak jsem to četl v novinách. Asi metr šedesát pět vysoká, střední postavy, modré oči a hnědé vlasy, věk asi dvacet jedna nebo dvacet dva, je pěkná, ale nejnápadnější je, že je namyšlená až hrůza, nic pro ni není dost dobré. Prosím vás, já se snažil být trochu společenský a už na mě křičela, abych dal pryč ty svoje špinavý tlapy. A pak jsem zjistil, že o Los Angeles toho ví míň než málo, přestože tvrdila, že tam žila dva či tři roky. Určitě to je ona, za to vám ručím,“ a mluvil dál a dál hlavně o tom, jakou odměnu by měl dostat.

„Jedete teď zpátky?“ zeptal jsem se ho.

„Co nejdřív. Jenom musím sehnat nějaké nádobí. Pak se hned vracím.“

„Ta dívka bude ve službě?“

„Ano.“

„Tak s vámi pošleme jednoho našeho pracovníka, který Nancy Reganovou zná.“

Zavolal jsem Jacka Counihana z kanceláře detektivů a představil jsem ho Hookovi. Domluvili si, že se setkají za půl hodiny v přístavišti a Hook se odkolébal.

„Ta Nelly Rileyová asi nebude Nancy Reganová,“ řekl jsem Jackovi. „Ale nemůžem si dovolit prošvihnout příležitost, i kdyby měla být pravděpodobnost jen jedna ke stu.“

Pak jsem ještě Jackovi a šéfovi řekl, že u mne byl Tom-Tom Carey a já že byl u Ellerta. Šéf poslouchal se svou obvyklou zdvořilou pozorností. Mladý Counihan – byl u nás teprve čtyři měsíce – poslouchal s vykulenýma očima.

„Teď radši utíkej za Hookem,“ radil jsem mu, když jsem skončil a oba jsme od šéfa odešli. „A jestli je to Nancy Reganová, čapni ji a nepouštěj.“ Protože nás už šéf nemohl slyšet, dodal jsem ještě: „A rozhodně si dej pozor, abys z mladické galantnosti tentokrát zase nedostal do zubů. Dělej, že už jsi dospělý.“

Jack zčervenal, řekl „Jdi do háje!“ urovnal si kravatu a vydal se za Hookem.

Já šel psát zprávy. Když jsem skončil, dal jsem nohy na stůl, vyprazdňoval jsem pomalu krabičku Fatim a až do pěti hodin přemýšlel o Tom-Tomovi. Pak jsem šel na svou oblíbenou rybí polévku a steak a hned domů, převléknout se. Chtěl jsem jít hrát poker.

Do mého oblékání zazvonil telefon. Volal Jack.

„Jsem v Sausalitu. To děvče není Nancy. Ale objevil jsem něco jiného. Nevím dost dobře, co s tím mám dělat. Můžeš sem přijet?“

„Je to natolik důležité, že kvůli tomu mám zrušit poker?“

„Ano, já myslím, že to stojí za to.“ Mluvil vzrušeně. „Byl bych rád, kdybys přišel. Opravdu si myslím, že to je dneska tvoje karta.“

„Kde jsi?“

„U přístavu. Ne u Golden Gate, u toho druhého.“

„Dobrá. Chytím první člun.“

 

O hodinu později už jsem šel od přístavu v Sausalitu. Jack Counihan dělal cestu davem a začal povídat: „Když jsem šel sem, že se vrátím –“

„Počkej, až budem venku z té tlačenice,“ radil jsem mu. „Asi je to něco senzačního, koukám, že máš na jedné straně ohnuty límeček!“

Automaticky si opravil defekt na jinak zcela bezchybném oblečení. Už byl zaměřený jen na to, co měl na mysli, a tak se ani neusmál.

„Tady tudy nahoru,“ řekl a vedl mě za roh. „Hookova restaurace je na rohu. Můžeš se na to děvče podívat, jestli chceš. Je stejně velká jako Nancy a má taky takovou pleť, ale to je všechno. Je to taková malá uličnice, kterou pravděpodobně z posledního místa vyhodili za to, že jí spadla žvejkačka do polévky.“

„Dobře. Tak ji necháme být. A co máš na srdci?“

„Když jsem se na ni podíval, vracel jsem se zpátky k přístavu. Byl jsem ještě dost daleko, když zrovna přistál člun. Ulicí nahoru šli dva muži, museli přijet tím člunem. Byli to Řekové, dost mladí, dost hrubí. Normálně bych jim nevěnoval moc pozornosti. Ale protože Papadopoulos je Řek a Řekové nás tudíž zajímají, pozoroval jsem je. V chůzi se o něco hádali, nemluvili moc hlasitě, ale mračili se na sebe. Když mě míjeli, chlapík blíž u okraje chodníku řekl tomu druhému: Řeknu mu, že už to je devětadvacet dní.

Počítal jsem a zjistil, že to je devětadvacet dní, co jsme začali hledat Papadopoulose. Je to Řek a ti chlápkové byli Řekové. Když jsem se dopočítal, otočil jsem se a šel jsem za nimi. Prošli celým městem až nahoru do kopce na jeho okraj. Došli k malé chatě – jen asi tři místnosti – posazené na konci mýtiny v lese, úplně o samotě. Byla na ní vyvěšená tabule Na prodej, v oknech žádné záclony, žádná známka toho, že by tam někdo bydlel, ale na zemi za zadním východem bylo vlhko, jako by tam někdo vylil vědro nebo hrnec vody.

Zůstal jsem schovaný v křoví, dokud se trochu nesetmělo. Pak jsem šel blíž. Zevnitř jsem slyšel hlasy, ale okny jsem nic neviděl. Jsou totiž zatlučená prkny. Za chvíli vyšli ti dva muži, které jsem sledoval, a něco říkali někomu uvnitř, jazykem, kterému jsem nerozuměl. Dveře zůstaly otevřené, dokud ti dva nebyli z dohledu na cestičce dolů – nemohl jsem jít za nimi, aby mě neviděl ten, kdo byl u dveří.

Dveře se pak zavřely a bylo slyšet, jak lidi uvnitř chodí po chatě – možná to byla jen jedna osoba – bylo cítit, že se tam něco vaří, a z komína se trochu kouřilo. Čekal jsem a čekal, ale už se nic nestalo, tak jsem si řekl, že ti raději zavolám.“

„Zní to zajímavě,“ souhlasil jsem.

Procházeli jsme pod pouliční lampou. Jack mi položil ruku na paži, zastavil mě a lovil něco v kapse.

„Podívej!“ a něco mi ukazoval. Ohořelý kousek modré látky. Mohl to být zbytek dámského klobouku, jehož tři čtvrtiny shořely. Prohlížel jsem si to pod lampou a pak jsem si ještě posvítil baterkou, abych viděl pořádně.

„Zvedl jsem to za tou chatou, když jsem to tam kolem očmuchával,“ mluvil dál, „a –“

„A Nancy Reganová měla tehdy v noci, když zmizela s Papadopoulosem, takový klobouk,“ dokončil jsem za něj. „Jdem k té chatě!“

Vyšli jsme z osvětleného města, vylezli do kopce, sklouzli do údolíčka, zabočili na klikatící se písečnou cestičku, z ní jsme sešli přes drny mezi stromy na prašnou silnici, po ní šli necelý kilometr a pak mě Jack vedl úzkou stezičkou mezi změtí křovin a nízkých stromů. Doufal jsem, že ví, kam jdeme.

„Už tam skoro jsme,“ zašeptal mi.

Tu z křoví vyskočil nějaký muž a chytil mě za krk. Měl jsem ruce v kapsách svrchníku – v jedné baterku, v druhé zbraň.

Namířil jsem zbraní tak, jak byla v kapse, na muže a stiskl. Výstřel mi zničil kabát za sedmdesát pět dolarů. Ale taky uvolnil sevření na mém krku.

To bylo moje štěstí. Ale už jsem měl na zádech dalšího muže.

Pokusil jsem se vykroutit z jeho rukou. Nešlo to a já ucítil podél páteře ostří nože.

To už takové štěstí nebylo – ale bylo to lepší, než kdybych v sobě ucítil jeho hrot.

Vyrazil jsem hlavou na jeho obličej, ale netrefil jsem se. Dál jsem se pokoušel vykroutit, vyvléknout. Vytáhl jsem ruce z kapes a zaťal jsem mu nehty do obličeje.

Ostří nože se ocitlo u mé tváře. Chytil jsem ruku, která nůž držela a padal jsem dozadu na něj.

Řekl „Au!“

Já se převalil, rukama a koleny jsem se opřel o zem a přestože mě zasáhl pěstí, povedlo se mi postavit se.

Jeho prsty se mi sevřely na kotníku.

Nezachoval jsem se jako džentlmen: odkopl jsem mu prsty od své nohy – zjistil jsem, kde je jeho zbytek těla – kopl jsem ho dvakrát a pořádně.

Vtom zašeptal Jack moje jméno. Neviděl jsem ho v té tmě, ani jsem neviděl muže, na kterého jsem vystřelil.

„Já jsem v pořádku,“ řekl jsem mu. „Jak jsi na tom ty?“

„Prima! Je to všechno?“

„Nevím, ale risknu to a podívám se, co tu mám.“

Namířil jsem baterkou na muže, který ležel pod mou nohou, a rozsvítil jsem ji. Hubený blonďák, obličej od krve, růžově orámované oči v prudkém světle mžikaly i při veškeré snaze dělat mrtvého.

„Nech toho,“ křikl jsem na něho.

Z lesa se ozval výstřel z velké zbraně a ještě jeden, slabší. Kulky prorážely listí.

Zhasl jsem baterku, sklonil se k muži na zemi a zbraní jsem ho praštil do hlavy.

„K zemi,“ šeptal jsem Jackovi.

Menší zbraň se opět ozvala, dvakrát, někde nalevo vpředu.

Zašeptal jsem Jackovi přímo do ucha: „Jdeme k té chatě, ať se to někomu líbí, nebo ne. Drž se při zemi a nestřílej, pokud neuvidíš, na co střílíš. Jdeme!“

Ohnul jsem se co nejvíc jsem mohl a šel jsem cestičkou dál za Jackem. V té pozici se mi rozvíral řez na zádech, palčivá bolest od lopatek až skoro k pasu. Cítil jsem, jak mi po hýždích stéká krev – aspoň mi to tak připadalo.

Chůze ve tmě a v té pozici byla nanic. Pod nohama nám praskalo suché chrastí a rameny jsme lámali větve, které byly v cestě. Naši přátelé v lese předváděli střelbu. Naštěstí nejsou praskající větve a šustící listí zrovna ten nejlepší terč. Tu a tam někde blízko zasvištěla kulka, ale žádná se o nás nezastavila. My jsme nestříleli. Na konci porostu, kde nás místo černočerné noci obklopila temná šeď, jsme zastavili.

„Tak jsme tu,“ ozval se Jack, jehož stín jsem viděl kousek před sebou.

„Teď rychle,“ zavelel jsem a vyrazil k temné siluetě chaty. Jack mi snadno stačil na dlouhých štíhlých nohou, když jsme se brali poklusem přes vymýcený prostor.

Stín tvaru muže se odlepil od siluety a jeho zbraň na nás začala blikat. Výstřely šly tak rychle za sebou, že se slily do jednoho dlouhého koktavého výbuchu.

Padl jsem k zemi a strhl Jacka s sebou. Ležel jsem jako placka až na obličej, který se zarazil o ostrou, zubatou hranu prázdné plechovky.

Od druhé strany stavení vyštěkla jiná zbraň. A od kmene stromu napravo třetí. Začali jsme je kropit taky.

Jedna kulka odrazila zem a oblázky rovnou mně na ústa. Vyplivl jsem bláto a upozornil jsem Jacka, aby nestřílel tak do výšky. „Drž zbraň při zemi a vždycky stiskni spoušť jen zlehka.“

Na pravém obrysu domku se objevil jakýsi hrb. Poslal jsem mu pozdrav ze své zbraně. A mužský hlas začal hořekovat: „Auvej, auvej!“ a pak tišeji, ale velice hořce: „Zhebni, za tohleto!“

Pár hřejivých vteřin dopadaly kulky kolem nás. A pak najednou všechno skončilo a kolem nás se rozhostilo noční ticho.

Po pěti ničím nerušených minutách jsem se zvedl na ruce a na kolena a postupoval jsem vpřed. Jack za mnou. Ale zem na tom místě k tomu rozhodně nebyla vhodná. Po třech metrech jsme toho nechali. Postavili jsme se a zbytek cesty k chatě jsme došli po dvou.

„Počkej,“ zašeptal jsem, nechal jsem Jacka stát na rohu stavení, obešel jsem celé, nikoho jsem nenašel, nic jsem neslyšel, jen vlastní kroky.

Zkusili jsme přední dveře. Byly zamčené, ale nebyly pevné. Vrazil jsem do nich ramenem a vstoupil jsem s baterkou a se zbraní v nikách dovnitř.

Ta chatrč byla úplně prázdná!

Nikdo, žádné zařízení, v žádné ze dvou prázdných místností ani stopa po ničem, jen holé dřevěné stěny, holá podlaha, holý strop, z kterého visela roura od kamen.

Stáli jsme uprostřed, obhlíželi prázdný prostor, nikde nic, od předních dveří k zadním vůbec nic. Ještě jsme s tím neskončili, když se v otevřených dveřích objevilo světlo a kdosi zvolal chraplavým hlasem: „Hej! Všichni ven, jeden po druhém – a nestřílet!“

„Kdo to říká?“ zeptal jsem se, zhasl baterku a postavil jsem se k postranní stěně.

„Plnej vagón šerifů!“ odpověděl mi hlas.

 

„Nemohli byste jednoho postrčit dovnitř, abysme se na něj podívali?“ prosil jsem. „Už se na mě dneska střílelo, škrtili mě a řezali, že nemám důvěru jen v něčí slovo!“

Ve dveřích se objevil vytáhlý kolenatý muž hubené ošlehané tváře. Ukázal mi svoji placku, já vylovil svoje doklady a už se cpali dovnitř další zastupující šerifové. Dohromady byli tři.

„Jeli jsme kolem po silnici za nějakým případem a najednou jsme slyšeli střelbu,“ vysvětloval ten vytáhlý. „Co se tu děje?“

Řekl jsem mu to.

„Ale tahle chatrč je už dlouho prázdná,“ řekl, když jsem skončil. „Mohl by se tu kdokoli docela snadno usadit. Vy si myslíte, že by to mohl být Papadopoulos? Už jsme se tu po něm taky rozhlíželi a po jeho přátelích, když je vypsaná taková odměna.“

Společně jsme prohledali okolí, ale nikoho jsme nenašli. Muž, kterého jsem povalil na zem, i ten, na něhož jsem vystřelil z kapsy, oba byli pryč.

Jeli jsme pak s policisty zpátky do Sausalita. Vyhledal jsem tam lékaře, aby mi ošetřil záda. Říkal, že řez je sice dlouhý, ale mělký. Pak jsme se vrátili do San Franciska a rozdělili jsme se do svých domovů.

Tak skončil den.

A teď co se stalo příští ráno. Já to neviděl. Ale slyšel jsem o tom chvíli před polednem a odpoledne jsem o tom četl v novinách. Nejdřív jsem netušil, že o to budu mít nějaký eminentní zájem, ale později jsem to pochopil. Proto o tom píšu.

V deset hodin ráno se do rušné Market Street vpotácel muž, který byl nahý od rozmlácené hlavy až k chodidlům zkrvavených nohou. Z holé hrudi, z boků a zad mu visely pruhy kůže i s masem a kapala z nich krev. Levou paži měl na dvakrát zlomenou. Levou stranu holé hlavy rozdrcenou. Zemřel v nemocnici o hodinu později, aniž cokoli komukoli řekl. V očích měl stále stejný prázdný, nepřítomný pohled.

Policie šla po krvavé stopě. Končila velkou krvavou skvrnou v ulici u malého hotelu, do které se šlo z Markét Street. V hotelu našli pokoj, z něhož ten muž vyskočil, spadl nebo byl shozen. Postel byla nasáklá krví. Byly na ní roztrhané a smotané kusy prostěradla a povlaku, svázané a použité jako lana. Ležel tam i ručník, kterého bylo použito jako roubíku.

V novinách psali, že tomu nahému muži ucpali ústa, svázali ho a pak ho zpracovali nožem. Lékaři sdělili, že pruhy kůže s masem byly odřezané, nikoli odtržené nebo odškubnuté. Když ten, kdo použil nože, zmizel, naháč se vymanil z pout a zřejmě šílený bolestí buď skočil nebo spadl z okna. Pádem si rozrazil lebku a zlomil paži, ale dokázal ještě ujít vzdálenost kolem jednoho a půl bloku.

Vedení hotelu sdělilo, že muž tam byl ubytovaný dva dny. Zapsal se jako H. F. Barrows. Měl černý příruční kufřík, v němž kromě oblečení, holicích potřeb apod., našla policie krabici nábojnic, kapesník s dírami pro oči, čtyři paklíče, malé páčidlo a spoustu morfia, injekční stříkačku a další vybavení příruční lékárničky. Na jiném místě v pokoji našli další části oděvu, revolver a dvě lahve alkoholu. Nikde nebyl ani cent.

Předpokládalo se, že Barrows byl zloděj, že ho možná komplicové svázali, zmučili a okradli mezi osmou a devátou ráno. Nikdo o něm nic nevěděl. Nikdo neviděl nikoho, kdo by za ním přišel. Pokoj nalevo od jeho pokoje byl prázdný. A host v místnosti na druhé straně odešel do práce v továrně na nábytek před sedmou hodinou.

Když se to stalo, byl jsem ve své kanceláři, seděl jsem na židli tak, abych se neopíral o záda, četl jsem zprávy o tom, jak různí detektivové v různých pobočkách naší agentury měli smůlu, neboť se jim nepodařilo vypátrat cokoli, co by souviselo s minulým, přítomným či budoucím pobytem Papadopoulose a Nancy Reganové. Nic nového, četl jsem podobné zprávy už tři týdny.

Pak jsme šli se šéfem na oběd a já mu během jídla vylíčil události předchozího večera v Sausalitu. Jeho obličej laskavého dědečka byl pozorný jako vždy, úsměv zdvořile zaujatý, ale když jsem byl asi v polovině vyprávění, odvrátil ode mne mírné oči a soustředil se na svůj salát, na který se díval, dokud jsem neskončil. Pak, oči stále sklopené, pronesl, jak je mu líto, že mě pořezali. Poděkoval jsem a jedli jsme chvíli dál beze slova.

Konečně se na mě zase podíval. Obvyklá mírnost a zdvořilost, kterou většinou překrýval svou chladnokrevnost, byly stále v jeho tváři, v jeho očích i hlase, když promluvil: „První náznak toho, že Papadopoulos je stále naživu, se objevil bezprostředně po tom, co se dostavil Tom-Tom Carey.“

Teď byla řada na mně, abych sklopil zrak.

Díval jsem se na housku, kterou jsem ulamoval, a řekl jsem: „Ano.“

Odpoledne telefonovala nějaká žena z Misie, která prý byla svědkem velice tajemných událostí a byla přesvědčená, že mají co dělat s tím známým bankovním vloupáním. Šel jsem tedy za ní, strávil jsem s ní většinu odpoledne a zjistil jsem, že polovinu těch událostí si vymyslela a druhá polovina byla jen podlou snahou žárlivé manželky uškodit manželovi.

Když jsem se vrátil do agentury, bylo skoro šest hodin. Za pár minut volal Dick Foley. Zuby mu cvakaly, takže mu bylo špatně rozumět: „Mžeš do ludo mocní cepří stavu?“

„Cože?“ zeptal jsem se a on to opakoval ještě jednou a bylo to ještě méně srozumitelné. Ale už jsem trochu začínal chápat, že se mě ptá, můžu-li přijít dolů do nemocnice v přístavu. Slíbil jsem, že tam budu za deset minut a s pomocí taxislužby se mi to podařilo.

 

Dick na mě čekal u vchodu do nemocnice. Z šatů a vlasů mu kapala voda, ale mezitím si přihnul whisky, takže mu přestaly cvakat zuby.

„Káča pitomá skočila do zálivu!“ vyštěkl na mě, jako by to byla moje vina.

„Angel Grace?“

„A koho jinýho jsem měl sledovat? Na přívozu do Oaklandu. Sama u zábradlí. Myslel jsem, že chce něco hodit do vody. Hlídám ji. Sup! Už je ve vodě.“ Dick kýchl. „Já blbec za ní. Držel jsem ji. Vylovili nás. Je tam,“ hodil hlavou dovnitř do nemocnice.

„Co bylo, než šla na člun?“

„Nic. Uvnitř celej den. Rovnou k člunu.“

„A co včera?“

„Byt celej den. V noci s chlapem. U silnice. Doma ve čtyři. Smůla. Nemoh jsem jít za ním.“

„Jak vypadal?“

Podle Dickova popisu to byl Tom-Tom Carey.

„Dobře,“ řekl jsem. „Ty teď klusej domů a vlez do vany s horkou vodou. A převleč se do suchého.“ A já šel k té, co skoro spáchala sebevraždu.

Ležela na zádech na posteli a zírala do stropu. Tvář měla bledou, ale to měla vždycky, a zelené oči nebyly víc zachmuřené než obvykle. Jako by se nic neobvyklého nestalo, jen krátké vlasy byly tmavší, protože byly mokré.

„Vy si vymýšlíte věci!“ řekl jsem, když jsem došel k posteli.

Škubla sebou a vylekaně se ke mně otočila. Pak mě poznala, usmála se a úsměv na chvíli zaplašil z její tváře tu její věčnou trudnomyslnost. „Udržujete se v kondici – a špehujete lidi?“ zeptala se. „Kdo vám řekl, že jsem tady?“

„To ví přece každý. Vaše fotky jsou na všech titulních stránkách všech novin, včetně vašeho životopisu a toho, co jste řekla kdysi Princovi z Walesu.“

Přestala se usmívat a bez pohnutí se na mě dívala. „Už to mám!“ vykřikla za pár vteřin. „Ten malej blbec, co za mnou skočil, to byl jeden z vašich čmuchalů, že mám pravdu?“

„Já nevěděl, že za váma musel někdo skočit,“ odpověděl jsem. „Já myslel, že jste vylezla hned, jak jste si zaplavala. Vy jste nechtěla na pevninu?“

Ani se neusmála. A jako by se dívala na něco strašného.

„Bože! Proč mi nedají všichni pokoj?“ Naříkala a chvěla se. „Život je hnusná záležitost!“

Sedl jsem si na židličku vedle bílé postele a pohladil jsem přikrývku tam, kde měla rameno. „Co se stalo?“ úplně mě překvapil ten otcovský tón, který můj hlas dostal. „Proč jste chtěla umřít, Angel?“

Slova, která chtěla být vyslovena, jí zasvitla v očích, zatahala ji za svaly na obličeji, dokonce už tvarovala rty – ale to bylo všechno. A slova, která potom vyslovila, byla apatická, ale měla jakousi konečnou váhavou platnost: „Ne, vy představujete zákon, já jsem zlodějka. Zůstanu na svojí straně plotu. Nikdo nemůže říct –“

„Ano, ano!“ přerušil jsem ji. „Ale proboha nenuťte mě, abych poslouchal ty vaše etické argumenty! Můžu pro vás něco udělat?“

„Ne, děkuji.“

„Nic mi nechcete říct?“

Zavrtěla hlavou.

„Jste teď v pořádku?“

„Jsem. Ze mě sledoval? Jinak byste přece o mně tak brzo nevěděl.“

„Jsem detektiv, vím všechno. Buďte hodná.“

Z nemocnice jsem šel do Justičního paláce a tam na policii do detektivního oddělení. U kapitánova stolu seděl poručík Duff. Řekl jsem mu, že Angel Grace skočila do vody.

Když jsem skončil, chtěl vědět, jestli mám zdání, proč to udělala.

„Je teď moc vyšinutá na to, aby člověk mohl na něco usuzovat. Chci, abyste ji zabásli.“

„Myslel jsem, že ji chcete nechat běhat, abyste ji mohl při něčem chytit.“

„To už dál nemá smysl. Byl bych rád, kdyby mohla zůstat měsíc za mřížema. Velká Flora je tam a čeká na soud. Angel ví, že Flora patří k těm, co sejmuli Paddyho. Možná že Flora Angel nezná. Podívejme se, co vzejde z toho, když ty dvě děvečky dáme na měsíc dohromady.“

„To by šlo,“ souhlasil Duff. „Ta Angel nemá žádné známé prostředky obživy a rozhodně nemá co skákat do zálivů, které jí nepatří. Zařídím to.“

Z policie jsem šel do hotelu na Ellis Street, kde měl bydlet Tom-Tom Carey. Nebyl doma. Nechal jsem mu vzkaz, že budu zpátky za hodinu. Tu hodinu jsem využil k tomu, že jsem se najedl. Když jsem se vrátil do hotelu, ten vysoký snědý muž seděl v hale. Vzal mě do svého pokoje a postavil na stůl gin, pomerančovou šťávu a doutníky.

„Viděl jste Angel Grace?“ zeptal jsem se.

„Ano. Včera večer. Vyrazili jsme si.“

„Viděl jste ji dneska?“

„Ne.“

„Odpoledne skočila v zálivu do vody.“

„Nepovídejte!“ Vypadal mírně překvapený.

„Ale vylovili ji. Je v pořádku.“

Přes oči mu přeletěl stín, který mohl znamenat mírné zklamání.

„Je to zvláštní děvče,“ poznamenal. „Neřekl bych, že by byl Paddy neměl dobrý vkus, když si ji vybral. Ale je divná.“

„Jak pokračuje váš hon na Papadopoulose?“

„Pokračuje. Ale vy jste nedodržel slovo. Skoro jste slíbil, že mě nedáte sledovat.“

„Já nejsem velký pán,“ omlouval jsem se. „Někdy chci něco, co se velkému šéfovi nehodí. Ale to by vás nemělo vzrušovat. Přece ho můžete se třepat, ne?“

„Hm. O to jsem se snažil. Ale je to strašná hovadina, když má člověk pořád naskakovat do taxíků a vyskakovat z nich a utíkat zadními dveřmi.“

Ještě chvíli jsme povídali a popíjeli a já pak odešel z jeho pokoje i hotelu a šel zatelefonovat z budky Dicku Foleymu. Dal jsem mu popis a adresu Careyho. „Nechci, abys sledoval Careyho, Dicku. Chci, abys zjistil, kdo se snaží ho sledovat, a na toho se zaměř. Stačí, když začneš ráno, teď se pěkně suš.“

A tak skončil zase jeden den.

 

Probudil jsem se do odporného deštivého dne. Možná to bylo tím počasím, možná že jsem to předchozího dne přehnal, ale rozhodně mě rána na zádech bolela jako obrovský nežit. Zavolal jsem doktora Canoru, který bydlel o poschodí níž. Podíval se mi na to, než odešel do své ordinace někde ve městě. Převázal mi to a poradil mi, abych pár dnů nebral život tak vážně. Cítil jsem se líp po tom, co si s mým poraněním trochu pohrál, ale stejně jsem zavolal na agenturu a sdělil šéfovi, že nestane-li se něco mimořádného, zůstanu raději celý den doma.

Strávil jsem den před plynovým krbem, četl a kouřil cigarety, které nechtěly správně hořet asi pro to počasí. Večer jsem zorganizoval telefonicky poker, v němž jsem si moc nezahrál. Nakonec jsem dohromady získal celkem patnáct dolarů, což bylo o pět dolarů méně, než mě stál alkohol, který moji hosté vypili.

Nazítří byla záda lepší a lepší byl i den. Odešel jsem do agentury. Na stole jsem našel vzkaz, že volal Duff se sdělením, že dal Angel zavřít na třicet dnů do městské věznice. Na stole byla známá hromada zpráv z různých poboček o tom, že jejich pracovníci nezjistili nic ani o Papadopoulosovi ani o Nancy Reganové. Zrovna jsem ty zprávy probíral, když vešel Dick Foley.

„Mám ho,“ hlásil. „Třicet, možná dvaatřicet. Metr šedesát pět. Šedesát kilo. Světlý vlasy i kůže. Modrý voči. Hubenej ksicht, někde sedřená kůže. Krysa. Ubytovna na Sedmý.“

„Co dělal?“

„Zavěsil se na Careyho. Ale ten ho po prvním bloku setřás. Chlap ho hledal až do dvou ráno. Nenašel. Šel domů. Mám ho vzít znova?“

„Zajdi spíš do té noclehárny a zjisti, co je to za člověka.“

Odběhl na půl hodiny. Když se vrátil, hlásil: „Sam Arlie. Je tam šest měsíců. Říkají, že je holič, pokud pracuje, jestli vůbec pracuje.“

„Napadají mě dvě věci o tomhle Arliem,“ svěřil jsem se Dickovi. „Jednak že to je ten padouch, co mě onehdy v noci v Sausalitu rozřízl záda, a zadruhé, že se mu určitě něco stane.“

Dick neřekl nic, protože plýtvání slovy bylo proti jeho pravidlům.

Zavolal jsem Tom-Toma do hotelu a pozval jsem ho do agentury. „Přijďte, mám pro vás nějaké novinky.“

„Jen co se obléknu a nasnídám,“ slíbil.

„Až bude odtud Carey odcházet, pověsíš se tentokrát na něj,“ řekl jsem Dickovi, hned jak jsem zavěsil. „Jestli se za ním Arlie objeví, bude to možná zajímavé. Snaž se být přitom.“

Pak jsem zavolal na detektivní oddělení policie a smluvil jsem si se seržantem Huntem návštěvu v bytě Angel Grace Cardiganové. Potom jsem zase dělal papíry, dokud mi Tommy neohlásil příchod snědého muže z Nogales.

„Ten najaty chlápek, co je vám v patách, je holič jménem Arlie,“ informoval jsem ho ihned, jak se posadil a pustil se do balení cigarety. Taky jsem mu řekl, kde Arlie bydlí.

„Ano. Úzká tvář, světlé vlasy?“

Zopakoval jsem popis, jak jsem ho měl od Dicka.

„To je ten hombre,“ přisvědčil Tom-Tom Carey. „Víte o něm něco víc?“

„Ne.“

„Zavřeli jste Angel Grace.“

Neznělo to ani jako obvinění ani jako otázka, tak jsem mu neodpověděl.

„To je dobře,“ pokračoval. „Stejně bych ji musel poslat pryč. Kazila by všechno tou svou naivností, až budu mít smyčku připravenou.“

„Bude to brzy?“

„To všechno záleží na tom, jak se to provede.“ Vstal, zívl a narovnal se. „Ale rozhodně nenaprší a neuschne, než ho chytím. Neměl jsem vás obviňovat, že mě dáváte sledovat.“

„Já kvůli tomu neplakal.“

Tom-Tom Carey pak pronesl: „Nashle,“ a pomalým krokem odcházel.

Dojel jsem zase do Justičního paláce, lapil Hunta a šli jsme do Bush Street do bytu, kde žila Angel Grace. Domácí, nadměrně navoněná tlustá ženská s tvrdými ústy a měkkýma očima, už věděla, že je její nájemnice ve vězení. Ochotně nás zavedla do dívčina bytu.

Angel Grace nebyla moc pořádná. Věci byly celkem čisté, ale rozházené. Dřez v kuchyni byl plný neumytého nádobí. Skládací postel byla ustlaná hůř než ledabyle. Šaty a různé součástky dámského vybavení visely, kde se dalo, od koupelny do kuchyně.

Zbavili jsme se domácí a důkladně jsme to tam přehrabali.

Odcházeli jsme zevrubně poučeni o dívčině garderobě i o jejích osobních zvycích. Ale neobjevili jsme nic, co by směřovalo k Papadopoulosovi.

Odpoledne ani večer nepřišlo nic o setkání Carey – Arlie, ačkoli jsem každou minutu čekal, že se Dick ozve.

Ve tři hodiny ráno zazvonil telefon na nočním stolku. Zvedl jsem hlavu z polštářů. Po drátě ke mně doléhal Dickův hlas.

„Exit Arlie.“

„Dokonáno?“

„Jo.“

„Jak?“

„Olovo.“

„Náš chlapec?“

„Jo.“

„Vydrží to do rána?“

„Jo.“

„Nashle v úřadu,“ a zase jsem usnul.

 

Když jsem v devět hodin dorazil do agentury, jeden úředník zrovna dešifroval dopis, který přišel v noci od losangelského detektiva vyslaného do Nogales. Byl to dlouhý, obsažný telegram.

Sděloval, že Tom-Tom Carey je v oblasti podél hranic dobře známý. Asi šest měsíců provozoval přepravu přes hranice – zbraně na jih, alkohol, možná i drogy a emigranti na sever. Těsně předtím, než předchozí týden odešel, sháněl informace na jakéhosi Hauka Barrowse. Tento Barrows byl popsán a popis odpovídal H. F. Barrowsovi, kterého rozřezali na mašličky, který pak vypadl z okna hotelu a zemřel.

Losangelský detektiv toho nesehnal mnoho o Barrowsovi kromě toho, že byl na hranicích jen pár dnů a asi se vrátil do San Franciska. O vraždě Newhalla nevypátral detektiv nic nového, takže to stále vypadalo, že byl zabit, když se bránil zajetí ze strany mexických patriotů.

Když jsem zprávu četl, objevil se Dick Foley. Dočetl jsem a Dick doplnil svoji historku o Tom-Tomovi.

„Za ním odsud do hotelu. Arlie na rohu. V osm Carey odchází. Garáž. Najímá auto bez řidiče. Zpátky hotel. Odhlašuje se. Dvě brašny. Vyjíždí parkem. Arlie za ním, stará fordka. Já za Arliem. Po bulváru. Dál za křižovatkou. Tma. Nikde nic. Arlie šlápne na plyn, blíží se mu. Prásk! Carey zastavuje. Střelba ze dvou zbraní. Exit Arlie. Carey zpátky do města. Hotel Marquis. Zapisuje jako George F. Danby, San Diego. Pokoj 622.“

„Prohledal Tom-Tom Arlieho, když ho zlikvidoval?“

„Ne, ani se ho nedotk.“

„Vážně? Vem si s sebou Mickey Linehana. Nepouštěj Careyho z očí. Později večer seženu někoho, aby vás vystřídal, jestli to půjde, ale je nutné ho mít na očích čtyřiadvacet hodin denně, dokud –“ ale nevěděl jsem, co by mělo přijít potom, tak jsem na tom místě skončil.

S Dickovou zprávou jsem šel k šéfovi a uzavřel jsem ji: „Podle Dicka střílel Arlie první, takže Carey počítá se sebeobranou, ale rozhodně se konečně něco děje a já bych to nerad zpomaloval. Tak bych to, co víme o tom nočním střílení, nechal pár dnů uležet. Okresnímu šerifovi se to nemusí líbit, když zjistí, co děláme, ale myslím si, že to stojí za to.“

„Jak chcete,“ souhlasil šéf a sáhl po zvonícím telefonu.

Řekl něco do aparátu a předal mi ho. Mluvil seržant Hunt: „Flora Braceová a Grace Cardiganová včera utekly, těsně před rozedněním. Vypadá to –“

Ale já neměl náladu na detaily. „Žádná stopa?“ zeptal jsem se.

„Zatím nic. Ale –“

„Až se uvidíme, řeknete mi podrobností. Dík.“ Zavěsil jsem. „Angel Grace a Velká Flora práskly do bot,“ předal jsem novinku šéfovi.

Zdvořile se usmál, jako by šlo o něco, co se jeho netýká. „Gratuloval jste si, že se konečně něco děje,“ zamumlal.

Já se pokusil udělat z kyselého obličeje usměvavý, zahučel jsem: „No dobře,“ vrátil jsem se do své pracovny a zavolal Franklinu Ellertovi. Šišlavý advokát řekl, že mě rád uvidí. Šel jsem tedy k němu.

„Tak jak tte pottoupil?“ zeptal se hned, jak jsem si sedl na židli vedle jeho psacího stolu.

„Trochu. Muž jménem Barrows byl taky v Nogales, když byl Newhall zabit a taky se hned vrátil do San Franciska. Carey šel sem zřejmě za ním. Četl jste zprávu o muži, který chodil nahý a rozřezaný po ulici?“

„Ano.“

„Tak to byl Barrows. Do hry pak vstupuje další muž, holič jménem Arlie. Sledoval Careyho. Včera v noci Arlie střílel na Careyho na opuštěné silnici. Carey ho zastřelil.“

Starý právní zástupce vykulil oči o další centimetr. „Na které tylnity?“ vydechl.

„Chcete to přesně?“

„Tamotřejmě!“

Přitáhl jsem si jeho telefon, zavolal jsem do agentury, aby mi přečetli Dickovu zprávu, a dal jsem Ellertovi informaci, kterou chtěl.

Mělo to na něj okamžitý účinek. Vyskočil z křesla. Podél hlubokých vrásek na obličeji se zaleskl pot. „Tletna Newhallová je tam tama! Ta tylnite je atyjen kilometr od jejího domu!“

Zamračil jsem se a bičoval jsem mozek, ale nic jsem nevymyslel. „Snad bych tam mohl poslat jednoho našeho muže, aby ji ohlídal.“

„To by bylo bájetné!“ Ustaraná tvář se mu vyjasnila, už měl na ní jen asi padesát či šedesát vrásek. „Chtěla tam chudák tůttat první dny po ottově tmrti. Potlete tchopného tlověka?“

„Skála je proti němu lísteček ve větru. Dejte mi pro něj adresu a vzkaz slečně. Jmenuje se Andrew MacElroy.“

Ellert psal lísteček a já zatím znovu použil jeho telefonu a volal jsem agenturu, aby chytli Andyho a řekli mu, že ho potřebuju. Cestou do agentury jsem se naobědval. Andy už na mne čekal.

Andy MacElroy byl obrovský kus chlapa – ne příliš vysoký, ale rozložitý s tvrdou hlavou, s tvrdým tělem. Nevrlý, nekompromisní, bez jakékoli představivosti – asi jako kalkulačka. Ani si nejsem jistý, jestli uměl číst. Ale věděl jsem bezpečně, že když se Andymu řekne, aby něco udělal, udělá přesně to a nic jiného. Na to, aby udělal něco jiného či něco navíc, prostě neměl, díkybohu.

Dal jsem mu Ellertův dopis slečně Newhallové, řekl jsem mu, kam má jít a co dělat a pustil jsem problémy slečny Newhallové z hlavy.

To odpoledne se třikrát ozvali Dick Foley a Mickey Linehan. Tom-Tom Carey nedělal nic zvláštního kromě toho, že si koupil v obchodě se sportovními potřebami na Markét Street dvě krabice nábojnic ráže .44.

Odpolední listy přinesly fotografie Velké Flory a Angel Grace Cardiganové s povídáním o jejich útěku. Celý příběh byl daleko od pravděpodobných faktů, jak to konečně u novinářských článků bývá. Na jiné stránce noviny oznamovaly nalezení mrtvého muže na opuštěné ulici. Byl střelen do hlavy a do prsou, dohromady čtyřikrát. Názor úředních osob byl, že byl zabit, když čelil přepadení, a že banditi utekli, aniž ho okradli.

V pět hodin se ve dveřích objevil pihovatý Tommy Howd. „Ten Carey chce zase s vámi mluvit,“ oznamoval.

„Šoupni mi ho sem.“

Opálený muž vplul, řekl: „Máte se?“ sedl si, ubalil si hnědou cigaretu a když už kouřil, zeptal se, jestli mám na večer nějaké zvláštní plány.

„Nemám. Aspoň ne nic, co bych kvůli něčemu lepšímu nemohl odložit. Pořádáte večírek?“

„Hm. Právě to jsem myslel. Takový večírek s překvapením pro Papadúdu. Chcete se zúčastnit?“

A tak jsem zase já řekl: „Hm.“

„Vyzvednu vás v jedenáct – Van Ness a Geary,“ řekl svým obvyklým nezúčastněným tónem. „Ale bude to jen úzká společnost – jen vy a já – a on.“

„Ne, ne! Ještě tam musí být jeden. Přivedu ho.“

„To se mi nelíbí,“ zavrtěl Tom-Tom Carey pomalu hlavou a roztomile se nad cigaretou zakabonil. „Vy detektivové byste neměli být ve většině. Mělo by to být jedna ku jedné.“

„Nebudete v menšině,“ vysvětlil jsem mu. „Hoch, kterého přivedu, nebude ani na mé ani na vaší straně. A vyplatí se vám hlídat si ho právě tak, jako se to vyplatí mně. A oba budeme dávat pozor, aby se nedostal ani jednomu z nás za záda.“

„A proč ho tedy chcete tahat s sebou?“

„Součást vyššího celku,“ usmál jsem se.

Znovu se zamračil, tentokrát méně roztomile. „Já se nehodlám s nikým dělit o těch sto šest tisíc.“

„To je v pořádku,“ souhlasil jsem. „Nikdo si na ně nebude dělat nárok.“

„Dobrá, věřím vám.“ Vstal. „Takže toho hombre musíme hlídat, co?“

„Chceme-li, aby všechno proběhlo hladce.“

„Když se stane, že začne vyvádět, je možné ho provrtat, nebo pouze řekneme, že to je zlobivý chlapeček?“

„Musí nést sám svoje rizika.“

„Rozumná řeč.“ Ke dveřím došel už s příjemnějším výrazem v tváři. „Tak v jedenáct u Van Ness a Gearyho.“

 

Já se vrátil do společné místnosti, kde Jack Counihan, pohodlně rozložený na židli, četl nějaký časopis.

„Doufám, žes pro mě vymyslel nějakou práci,“ uvítal mě. „Už mám mozoly na zadku z toho posedávání.“

„Trpělivost, synku, trpělivost! Té se musíš naučit, jestli se chceš stát detektivem. Prosím tě, já když byl hošík tvého věku, když jsem tady v agentuře začínal, měl jsem to štěstí –“

„Nech toho zase,“ prosil. A pak jeho dobrácky vypadající tvář zvážněla. „Nechápu, proč mě pořád držíte tady. Jsem kromě vás jediný, kdo opravdu dobře viděl Nancy Reganovou. Člověk by si myslel, že mě spíš poženete ven, abych ji hledal.“

„Říkal jsem totéž šéfovi,“ řekl jsem souhlasně. „Ale on má strach riskovat, že by se ti mohlo něco stát. Říká, že za celých padesát let slídičského řemesla neviděl tak hezkého detektiva, který je kromě toho jak ze žurnálu a lev salonů a dědic milionů. Má dojem, že bychom si tě tu měli pěstovat jako výstavní kousek a nenechat tě –“

„Jdi do háje!“ řekl Jack a dělal co mohl, aby se nečervenal.

„Ale já ho přesvědčil, aby mé dnes večer nechal sejmout z tebe bavlnku,“ pokračoval jsem. „A tak se sejdem u Van Nessa a Gearyho před jedenáctou hodinou.“

„Nějaká akce?“ projevoval nadšení.

„Možná.“

„Co budeme podnikat?“

„Vezmi s sebou tu svoji malou špuntovku.“ A pak jsem dostal okamžitý nápad a hned jsem ho vyslovil: „Radši se pořádně obleč – večerní hadry.“

„Smokink?“

„Maximálně! Prostě co chceš, ale ne cylindr. A teď co se týká tvého chování: předpokládá se, že nejsi fízl. Nevím sice, za co bys mohl být pokládaný, ale to je jedno. Přijde Tom-Tom Carey. Budeš se tvářit, jako že nejsi ani můj ani jeho přítel. Prostě nedůvěřuješ ani jednomu z nás. Budeme vůči tobě mít jako tajnosti. Když padne otázka, na kterou nebudeš umět odpovědět, budeš se prostě tvářit nepřátelsky. Ale příliš se na Careyho netlač. Jasné?“

„Jo – doufám.“ Řekl to pomalu a kabonil čelo. „Mám se tvářit, jako že jdu s vámi z téhož důvodu, ale kromě toho nejsme vůbec přátelé. Jako bych ti úplně nevěřil. Něco takového?“

„Přesně tak. Dávej pozor. Celou dobu budeš plavat v nitroglycerinu.“

„A co to bude? Buď kamarád a trochu mě pouč!“

Usmál jsem se na něj, vzhůru, protože byl o hodně vyšší než já.

„Sice bych mohl,“ připustil jsem, „ale obávám se, že by tě to odradilo. Tak ti radši neřeknu nic. Buď šťastný, dokud to jde. Dej si dobrou večeři. Spousta odsouzených si ráda dá bohatou snídani – šunku, vejce – těsně předtím, než je vyvedou k šibenici. Možná že k večeři si dáš něco jiného, ale –“

Pět minut před jedenáctou večer zastavil Tom-Tom Carey černé auto na rohu, kde jsme s Jackem čekali v mlze, husté jako navlhlý kožich.

„Nasedněte,“ pobídl nás, když jsem došli k okraji chodníku. Otevřel jsem přední dveře a pokynul Jackovi. Ale ten vytáhl oponu na svůj první vystup, ledově se na mne podíval a otevřel si zadní dveře.

„Sednu si dozadu,“ řekl ponuře.

„To není špatný nápad,“ usmál jsem se a vlezl jsem si vedle něho.

Carey se otočil dozadu a s Jackem na sebe chvíli zírali. Když se Carey dost vynadíval, zvedl oči od mladíkova límečku a motýlka – celé jeho společenské oblečení nebylo schované pod pláštěm – podíval se na mne a pronesl s úsměvem: „Váš přítel je číšník?“

Zasmál jsem se, protože uraženost, která přelétla přes Jackovu tvář a otevřela mu ústa, byla přirozená, nikoli součást úlohy.

Mírně jsem ho kopl. Zavřel ústa, neřekl nic, ale podíval se na Careyho i na mne, jako bychom byli ukázka nějakých nižších živočichů.

Pak jsem se usmál na Careyho a zeptal jsem se, jestli ještě na někoho čekáme.

Řekl že ne, přestal se dívat na Jacka a rozjel se. Projeli jsme parkem a pak po bulváru. Auta, která jela naším směrem i v protisměru, se vynořovala jako nejasná světla a ztrácela v mlhou nasáté tmě. Vyjeli jsme z města a z mlhy do jasného měsíčního světla. Nepodíval jsem se dozadu, ale věděl jsem, že jedno z aut za námi veze Dicka Foleyho a Mickey Linehana.

Pak Tom-Tom Carey prudce zahnul z bulváru na silnici sice dobře udržovanou, ale skoro prázdnou.

„Nebyl tady někde včera v noci zabit jeden člověk?“

Carey přikývl, aniž se otočil, a když jsme ujeli asi půl kilometru, řekl: „Přesně tady.“

Jeli jsme pak pomaleji a Carey vypnul světla. Silnice byla zpoloviny ozářena měsíčním světlem, zpoloviny v šedém stínu. Tak jsme se sunuli asi půldruhého kilometru. Zastavili jsme ve stínu vysokých keřů, které vrhaly na silnici velkou tmavou skvrnu.

„Vystoupí všichni, kdo mají vystoupit!“ zavelel Carey a vyšel z vozu.

Jack a já jsme udělali totéž. Carey si svlékl plášť a hodil ho dovnitř.

„To místo je hned za zatáčkou, kousek od silnice,“ pověděl nám. „Zatracený měsíc! Počítal jsem s mlhou.“

Neřekl jsem na to nic. Ani Jack nic neřekl. Měl bledý a vzrušený obličej.

„Půjdem zkratkou,“ sdělil nám Carey a už šel napřed přes silnici k vysokému drátěnému plotu.

Přelezl plot první, pak Jack, pak – ale zvuk kroků podél okraje silnice mě zastavil. Naznačil jsem oběma mužům za plotem, aby byli zticha, a přikrčil jsem se za křovím. Kroky byly pružné, rychlé, ženské.

Do měsíčního světla vstoupila dívka. Něco přes dvacet, ani vysoká ani malá, ani hubená ani tlustá. Krátká sukně, prostovlasá, ve svetru. V bílé tváři i v tom, jak pospíchala, hrůza, ale ještě něco navíc: víc krásy než čmuchal středního věku obvykle vídá.

Když spatřila ve stínu automobil, prudce zastavila a vydechla tak, že to byl skoro výkřik.

Přistoupil jsem k ní se slovy: „Ahoj, Nancy Reganová.“

Teď vydala skutečný výkřik: „Ne, ne!“ Ale potom, pokud mě měsíční světlo nemýlilo, mě poznala a strach z její tváře ustupoval. Vztáhla ke mně obě ruce a v tom gestu bylo cítit úlevu. „Co je?“ ozvalo se cosi jako medvědí zabručení z ohromného balvanu, který za ní ze tmy vystoupil. „Co to má znamenat?“

„Ahoj, Andy,“ pozdravil jsem balvan.

„Ahoj,“ opakoval MacElroy a zastavil se.

Andy vždycky udělal to, co se mu řeklo. Řeklo se mu, že se má starat o slečnu Newhallovou. Obhlédl jsem dívku a pak jsem se obrátil k němu.

„To je slečna Newhallová?“ zeptal jsem se.

„Jo,“ bručel. „Šel jsem sem, jaks mi nařídil, ale ona mi řekla, že mě nechce – nepustila mě do domu. Ale tys neříkal nic o tom, že bych se měl vrátit. Tak tábořím venku, obcházím to tady, sleduju věci. A když jsem před chvílí viděl, jak šplhá z okna dolů, šel jsem za ní, abych ji ochránil, jak jsem měl nařízeno.“

Tom-Tom Carey a Jack Counihan se mezitím vrátili na silnici a postavili se k nám. Snědý muž měl v ruce pistoli. Dívčiny oči se nespouštěly z mých. Jako by vůbec neviděla ostatní.

„Co to má všechno znamenat?“ zeptal jsem se jí.

„Já nevím,“ špitala a stále se mě držela rukama s obličejem těsně u mého. „Ano, jsem Ann Newhallová. Já nic netušila. Myslela jsem, že to je všechno legrace. Když jsem pak zjistila, že to není legrace, už jsem se z toho nemohla vyvléci.“

Tom-Tom Carey něco zabručel a netrpělivě přešlápl. Jack Counihan stál se skloněnou hlavou. Andy MacElroy byl jako přibitý k silnici a čekal na rozkazy. Dívka ode mne ani na okamžik neodvrátila oči.

„Jak jste se s nimi zapletla? Mluvte rychle!“ žádal jsem od ní vysvětlení.

 

Řekl jsem jí znovu, aby mluvila rychle. A tak mluvila rychle. Dvacet minut tam stála a šveholila v jednom slovním proudu, až na momenty, kdy jsem ji přerušil a žádaly aby se držela věci, kterou jsem chtěl slyšet. Místy to bylo zmatené, možná i nesouvislé, a chvílemi neuvěřitelné, ale po celou dobu jsem měl pocit, že se snaží říkat pravdu – aspoň většinou.

A ani na zlomek vteřiny ode mne neodvrátila tvář. Jako by se bála podívat jinam.

Toto milionářské dítě se před dvěma měsíci pozdě v noci vracelo ve skupině čtyř mladých lidí z nějaké společenské záležitosti dole na pobřeží. Někdo navrhl, aby se cestou ještě zastavili v jednom podniku při silnici – ve zvlášť pochybném podniku. Ale právě ta pochybnost je lákala – bylo to všechno pro ně naprosto nové. Tu noc to ale všechno viděli zblízka, nebo tam vypukla rvačka, nikdo neví proč, nebyli v tom doupěti ještě ani deset minut. A oni byli do rvačky zataženi.

Dívčin společník se projevil jako nepředstavitelná baba. Nechal Reda O’Learyho, aby si ho přehnul přes koleno a nařezal mu, a vůbec nic s ním potom neudělal. Druhý mladík z její skupiny nebyl o moc srdnatější. Dívka, dotčená tou neschopností, nakráčela k rudovlasému obrovi, který zmlátil jejího průvodce, a řekla mu nahlas, aby to každý slyšel: „Prosím vás, doprovodil byste mě domů?“

Red O’Leary to udělal rád. Opustila ho asi blok či dva od svého domu ve městě. Představila se mu jako Nancy Reganová. Možná že jí nevěřil, ale nikdy se jí na nic neptal, nikdy se nevtíral do jejího soukromí. Přestože tu byl velký rozdíl ve světě, v němž žili, vzniklo mezi nimi skutečné kamarádství. Líbil se jí. Byl to takový příkladný grázl, že v něm viděla jakousi romantickou postavu. On se do ní zamiloval, přestože věděl, že je společensky míle nad ním. Ale aspoň neměla problémy s jeho chováním k ní.

Scházeli se často. Bral ji s sebou do všech pajzlů v oblasti při zálivu, představil ji kasařům, zabijákům, podvodníkům, a vyprávěl jí divoké historky o zločineckých dobrodružstvích. Věděla, že je zločinec, věděla, že měl co dělat s vyloupením Seamanovy národní a Trustu Golden Gate. Ale dívala se na to spíš jako na divadelní představení, neviděla to v pravém světle.

Probrala se až tu noc u Larrouye, kdy na ně zaútočili všichni ti ničemové, které Red jako Papadopoulosův člověk pomáhal podvést a likvidovat. Ale bylo příliš pozdě na to, aby se ze všeho vymanila. Společně s Redem se ocitla v Papadopoulosově doupěti poté, co jsem Reda postřelil. Tam konečně definitivně pochopila, jaké ve skutečnosti jsou ty postavy, které si romanticky idealizovala a s nimiž se zapletla.

Když Papadopoulos unikl a vzal ji s sebou, měla už ve všem naprosto jasno, byla vyléčena, skončila s nebezpečným koketováním se zločinci. Aspoň si to tak myslela. Papadopoulose považovala za toho drobného vyděšeného muže, jakým se jevil, za Flořina otroka, neškodného starého nekňubu na konci života, a proto bez jakéhokoli zla. Naříkal a byl vyděšený. Prosil ji, aby ho neopouštěla, obracel se na ni se slzami, které mu stékaly po vrásčitých tvářích, a prosil, aby ho schovala před Florou. Vzala ho do svého venkovského domu a nechala ho potulovat se po zahradě, v bezpečí. Neměla ani potuchy, že dávno moc dobře věděl, kdo ona je a že všechno nasměroval tak, aby mu nabídla toto řešení.

I když potom noviny psaly, že byl vrchním velitelem armády zločinců, když na něho byla vypsána odměna sto šest tisíc dolarů, věřila v jeho nevinu. Přesvědčil ji, že Flora a Red jednoduše všechnu vinu svalil na něj, aby pro sebe dostali nižší trest. Byl to prostě takový vyděšený stařeček – kdo by takovému nevěřil?

Pak přišla z Mexika zpráva o otcově smrti a smutek vypudil z její mysli všechno ostatní až dodnes, kdy Velká Flora a ještě jedna žena – pravděpodobně Angel Grace Cardiganová – přišly do jejího domu. K smrti se Velké Flory bála, už když ji viděla poprvé. Teď se bála ještě víc. A taky ihned poznala, že Papadopoulos není Flořin otrok, ale její velitel. Teď už toho starého krkavce konečně viděla takového, jaký byl. Ale to ještě nebyl konec jejího probuzení.

Angel Grace se náhle pokusila Papadopoulose zabít. Flora ji však přemohla. Grace jim pak vzdorovitě řekla, že je Paddyho děvče a ječela na Ann Newhallovou: „A ty, káčo pitomá, copak to nevíš, že ti zabili tátu? Ty to nevíš?“

Flora svými velkými prsty uchopila Angel Grace za krk a varovala ji. Pak ji svázala a otočila se na Newhallovu dceru.

„Jedeš v tom s námi,“ řekla rázně. „Jsi v tom s námi až po uši. Tak je to, děvečko. Starý i já natáhnem brka, jestli nás chytnou. A ty budeš tancovat s náma. O to se postarám. A teď dělej, co ti řeknu, a všichni se z toho dostanem. Ale začni dělat něco na vlastní pěst a já z tebe vytluču duši.“

Dívka se moc dobře nepamatovala, co bylo pak. Ví, že šla ke dveřím a odmítla Andyho služby. Udělala to naprosto automaticky, ani jí Flora, stojící za ní, nemusela napovídat. V takovém rozpoložení vylezla z okna ložnice, spustila se dolů po révovím porostlé verandě a utíkala pryč z domu, po silnici, ani nevěděla kam, prostě pryč.

Tolik jsem se od ní dozvěděl. Neřekla mi to tak všechno a ne těmito slovy. Ale pak jsem si dal ten příběh dohromady z jejích slov, z jejího výrazu, z toho, co už jsem věděl a co jsem mohl uhodnout.

Ani jednou během svého vyprávění mě nespustila z očí. Ani jednou nedala najevo, že ví o ostatních mužích vedle nás na silnici. Zírala mi upřeně do očí se zoufalou upnutostí, jako by se bála podívat jinam, a stále se mě držela rukama, jako by se obávala, že se propadne, když se pustí.

„A co vaše služebnictvo?“ zeptal jsem se.

„Už tam žádné není.“

„Papadopoulos vás donutil je propustit?“

„Ano, před pár dny.“

„Takže Papadopoulos, Flora a Angel Grace jsou v domě sami?“

„Ano.“

„Vědí, že jste utekla?“

„Nevím. Myslím, že ne. Byla jsem nějakou chvíli ve svém pokoji. Myslím, že mě nepodezírají, myslí si, že bych se neodvážila neudělat to, co mi nařídili.“

Štvalo mě, když jsem zjistil, že i já zírám upřeně do jejích očí, a když jsem je chtěl odtrhnout, nebylo to snadné. Nakonec se mi to podařilo a vyvlékl jsem i ruce z jejích.

„Zbytek mi můžete sdělit později,“ zabručel jsem a obrátil jsem se na Andyho MacElroye s příkazy. „Ty tu teď zůstaneš se slečnou Newhallovou, dokud my se nevrátíme z domu. Udělejte si pohodlí v autě.“

Dívka mi položila ruku na paži. „Jsem –? Budete mě –?“

„Předáme vás policii, samozřejmě,“ ubezpečil jsem ji.

„Ne! Ne!“

„Nebuďte naivní,“ prosil jsem ji. „Nemůžete běhat po světě s hloučkem hrdlořezů, zamotat se mezi ně a pak, když se to prolátne, říct promiňte, prosím a jít si po svém. Když to u soudu pěkně všechno povíte – včetně toho, co jste mi ještě neřekla – je naděje, že vás pustí. Ale nemůžete uniknout vězení. Pojďme,“ vyzval jsem pak Jacka a Tom-Toma Careyho. „Musíme si pospíšit, abychom chytli naše přátele doma.“

„Byl bych ten čas raději strávil jinak,“ postěžoval si Tom-Tom.

Vrátil jsem se ještě přes silnici k vozu a rychle a tiše jsem řekl Andymu: „Dick Foley a Mickey Linehan by tu někde v okolí měli být. Jakmile budeme z dohledu, najdi je. Slečnu Newhallovou předej Dickovi. Řekni mu, aby ji vzal s sebou, našel telefon a volal šerifovi. Řekni Dickovi, že ji má předat pouze šerifovi pro městskou policii. Řekni mu, že ji nesmí předat nikomu jinému, ani mně, rozumíš?“

„Rozumím.“

„Dobrá. Až mu to řekneš a dívku mu předáš, přiveď co nejrychleji Mickeyho Linehana do domu Newhallových. Asi tam budeme co nejdřív potřebovat pomoc.“

„Rozumím,“ řekl Andy.

 

Když jsem se vrátil, Tom-Tom se podezíravě ptal: „Co máte za lubem?“

„To je záležitost detektivů.“

„Měl jsem sem jít sám a všechno to provést sám,“ huboval. „Od momentu, co jsme vyrazili, jenom ztrácíte čas.“

„Teď to ovšem ale nejsem já, kdo ho ztrácí!“

Odfrkl si a vydal se přes louku. My s Jackem za ním. Na konci louky jsme museli přelézt další plot. Pak jsme překonali malý zalesněný val a už před námi stál dům – velký bílý dům, zářící v měsíčním svitu, se žlutými obdélníky tam, kde byly v rozsvícených oknech žaluzie. Světlo svítilo jen dole. Horní poschodí bylo temné. Všude bylo ticho.

„Zatracenej měsíc!“ ulevil si Tom-Tom, vyhrabal si další automatickou pistoli odkudsi z oděvu, takže měl teď v každé ruce jednu zbraň.

Jack se taky jal vytahovat svou, ale když viděl, že já sám nechávám zbraně odpočívat, zasunul ji zpátky do kapsy.

Careyho tvář byla jako tmavá kamenná maska – štěrbiny pro oči, štěrbina pro ústa – ponurá maska lovce lidí, zabijáka. Dýchal tiše, rozložitá hruď se mu jen jemně pohybovala. Zato Jack Counihan vedle něho vypadal jak vyjevený školák. Bledý, oči dostaly podivný tvar, dýchal jak hustilka. Ale přes veškerou nervozitu se usmíval zcela přirozeně.

„Přejdeme trávník k domu tady na té straně/* šeptal jsem. Jeden z nás pak půjde předem, jeden zadem a poslední bude čekat, až uvidí, kde je ho zapotřebí. Ano?“

„Ano,“ souhlasil Tom-Tom.

„Počkejte!“ zastavil nás Jack. „Ta holka říkala, že slezla po révě z horního okna. Co kdybych tam tudy vylezl? Jsem nejlehčí z vás. Jestli ji nehledali, bude okno otevřené. Dejte mi deset minut, abych našel okno, prolezl a zaujal tam potřebnou pozici. Až vy pak na ně udeříte, budu tam připravený. Co vy na to?“ očekával, že zatleskáme.

„A co když tě tam chytí hned, jakmile budeš uvnitř?“ namítl jsem.

„A i kdyby! Udělám rámus, abyste mě slyšeli. A vy můžete přiběhnout a zaútočit, zatímco se budou bavit se mnou. To by přece taky šlo.“

„Dobrý nebe!“ vyštěkl Tom-Tom. „Jaký to bude mít smysl? Ten první nápad je lepší. Jeden předem, druhý zadem, vykopnout dveře, vrazit dovnitř a střílet.“

„Ale to druhé je lepší, pokud to vyjde,“ řekl jsem svůj názor. „Když chceš skákat do ohně, Jacku, nebudu ti bránit. Když chceš dělat hrdinu, nebudu ti to vymlouvat.“

„Ne, tak rozhodně ne!“ cenil na nás zuby Carey.

„Ano,“ odporoval jsem mu. „Zkusíme to tak, jak říká. Necháme ti náskok dvacet minut, Jacku. I tak budeš mít co dělat.“

Podíval se na hodinky, já na moje, a on už běžel k domu. Ale nadávající Carey se mu postavil do cesty. Zaklel jsem a rozdělil jsem je. Jack pak obešel moje záda a pospíchal přes příliš světlé místo mezi námi a domem.

„Držte se při zemi!“ radil jsem Careymu. „V téhle hřeje tolik věcí, o kterých nemáte ani tušení!“

„Ano, je jich hodně!“ vztekal se, ale nechal Jacka odběhnout.

Na naší straně domu nebylo nahoře žádné okno otevřené. Jack se sunul k zadní straně domu a zmizel nám z očí.

Za námi se ozvaly tiché kroky. Otočili jsme se. Carey hned mířil. Natáhl jsem ruku a stlačil jsem mu ruce dolů.

„Neblázněte s tím střílením,“ uklidňoval jsem ho. „Tohle je další věc, o které nic nevíte.“

Kroky utichly.

„V pořádku,“ řekl jsem tiše.

Mickey Linehan a Andy MacElroy vyšli ze stínu stromů. Tom-Tom Carey vrazil obličej k mému tak blízko, že by mě byl poškrabal, kdyby byl neoholený.

„Vy proradnej –“

„Chovejte se, jak se patří na chlapa vašeho věku!“ napomenul jsem ho. „Ani jeden z těch mužů neprahne po vašich krvavých penězích.“

„Mně se ale nelíbí ta týmová práce!“ vztekal se dál. „My –“

„Budeme potřebovat veškerou možnou pomoc,“ přerušil jsem ho a podíval jsem se na hodinky. Pak jsem řekl oběma svým chlapcům: „Teď půjdeme až k domu. Ve čtyřech bychom to měli zvládnout hravě. Vy znáte Papadopoulose, Velkou Floru a Angel Grace podle popisu. Jsou uvnitř. Jack Counihan se teď snaží dostat dovnitř. Vy dva se mrkněte dozadu k zadnímu vchodu, Carey a já si vezmem na starost přední vchod. Zvládnem to. Dávejte pozor, aby na nás někdo nevyrazil. Jdeme na to!“

Tom-Tom a já jsme se hnali k přední části verandy, široké, na jedné straně porostlé révou a teď žlutě osvětlené světlem přicházejícím ze čtyř francouzských oken zatažených záclonami.

Sotva jsme se nohou dotkli verandy, jedno z těch oken se pohnulo a otevřelo.

První, co jsem uviděl, byla záda Jacka Counihana. Rukou a nohou otvíral okno, ale hlavu neotočil.

Za ním, čelem k němu v jasně osvětlené místnosti stáli muž a žena. Muž byl malý, hubený, vrásčitý, žalostně vyděšený – Papadopoulos. Všiml jsem si, že si oholil naježený bílý knír. Žena byla vysoká, plné postavy, růžové pleti, světlých vlasů, atletka asi čtyřicetiletá, šedé oči hluboko posazené v hezké, kruté tváři – Velká Flora Braceová. Stáli úplně tiše vedle sebe a hlídali si hlaveň Jackovy zbraně.

Zatímco jsem se před oknem díval na tuto scénu, pokročil Tom-Tom kolem mne, prošel vysokým oknem s oběma zbraněmi namířenými a postavil se vedle Jacka.

Papadopoulosovy vyplašené oči se zachytily tváře snědého muže. Flořiny šedé oči se na ni nejdřív také podívaly, pak se svezly na mne.

„Zadržte, všichni!“ nařídil jsem a odstoupil od okna k okraji verandy, kde bylo révoví řídké.

Vyklonil jsem se révovím tak, aby bylo můj obličej dobře v měsíčním světle vidět, a podíval jsem se podél boku budovy. Stín ve stínu garáže byl člověk. Pokynul jsem paží. Stín se pohnul směrem ke mně, byl to Mickey Linehan. Vzadu vykoukla hlava Andyho MacElroye. I jemu jsem pokynul a on následoval Mickeyho.

Vrátil jsem se k otevřenému oknu.

Papadopoulos a Flora – králík a lvice – stále zírali na zbraně v rukou Careyho a Jacka. Když jsem se objevil, zírali zase na mne. Ženiny plné rty se zvlnily úsměvem.

Mickey a Andy se vynořili ze tmy a postavili se vedle mne. Ženin úsměv pohasl.

„Carey,“ řekl jsem, „vy a Jack zůstaňte, kde jste. Mickey, Andy, jděte dovnitř a vezměte naše dary od Boha.“

A když ti dva oknem vstoupili, stalo se to.

Papadopoulos zaječel.

Velká Flora se vrhla k němu a strčila ho k zadním dveřím. „Utíkej! Utíkej!“ křičela.

Stařec klopýtal a potácel se, jak se hrnul pokojem.

Flora měla dvě zbraně – najednou se jí objevily v nikách. Jako by její velké tělo zaplňovalo pokoj, jako by se silou vůle stala obryní. Namířila přímo na pistole, které drželi Jack a Carey, a postavila se mezi zadní dveře i prchajícího muže a jejich zbraně.

Nalevo se něco mihlo: Andy MacElroy.

Položil jsem ruku na Jackovu paži, v níž držel zbraň.

Flořiny zbraně zahřměly najednou. Ale ona padala, protože Andy ji stáhl k zemi: padl jí na nohy, jako by na ně kdosi hodil balvan.

Jakmile Flora padala, Tom-Tom Garey už na nic nečekal. První kulku poslal tak blízko, že jí zavadila o žluté kudrnaté vlasy. Ale šla mimo a chytla Papadopoulose, zrovna když procházel dveřmi. Zasáhla ho dolů do zad a složila ho na zem.

Carey střílel zas a zas a zas do nataženého těla.

„To nemá cenu,“ bručel jsem. „Nemůže už být víc mrtvý!“

Zasmál se jen tak pro sebe a sklonil zbraně.

„Čtyři do sta šesti!“ Veškerá jeho špatná nálada a zakaboněnost byly pryč. „To je dvacet šest tisíc a pět set dolarů za každou střelu!“

Andy a Mickey se prali s Florou, aby se vzdala, a snažili se ji zvednout s podlahy.

Podíval jsem se zase na opálenou tvář Careyho se slovy: „To ještě není konec!“

„Ne?“ zatvářil se překvapeně. „A co ještě přijde?“

„Mějte oči otevřené a dejte se vést svým svědomím,“ odpověděl jsem a otočil jsem se k mladému Counihanovi. „Pojď sem, Jacku!“

Vedl jsem ho oknem ven a přes verandu a tam jsem se opřel o zábradlí. Postavil se přede mne, zbraň stále v ruce, obličej bledý a unavený od nervového napětí. Přes jeho rameno jsem viděl pokoj, z něhož jsme odešli. Andy a Mickey seděli na pohovce a mezi nimi Flora. Carey stál poněkud stranou a zvědavě se díval na Jacka a na mne. Stáli jsme uprostřed pruhu světla, které nás otevřeným oknem osvětlovalo. Viděl jsem dovnitř – Jack stál zády do pokoje – ale na nás oba bylo vidět zevnitř. Ale slyšet nás nikdo nemohl, ledaže bychom mluvili hodně hlasitě.

Tak jsem si to představoval.

„Tak a teď mi všechno pověz,“ vybídl jsem Jacka.

„No, našel jsem otevřené okno,“ začal.

„Tu část znám,“ skočil jsem mu do řeči. „Vstoupil jsi a řekl jsi svým přátelům – Papadopoulosovi a Floře – jak dívka utekla a že Carey a já přicházíme. Poradil jsi jim, aby předstírali, žes je chytil. To mělo přilákat Careyho a mě dovnitř. A s tebou nepodezřelým za našimi zády byste nás dva ve třech krásně zvládli. Pak bys byl mohl sejít dolů na silnici a oznámit Andymu, že posílám pro Newhallovou. To byl dobrý plán, až na jednu maličkost: nevěděls, že mám v rukávu Dicka a Mickeyho a nevěděls, že si tě nenechám za zády. Ale to všechno není to, co chci vědět. Chci slyšet, proč jsi nás prodal, a co chceš dělat dál.“

„Zbláznil ses?“ Jeho mladá tvář byla udivená, oči vyděšené. „Nebo to je –“

„Samozřejmě, zbláznil jsem se,“ přiznával jsem. „Nebyl jsem snad dost velký blázen, když jsem tě nechal, abys mě odvezl do té pasti v Sausalitu? Ale nebyl jsem už tak velký blázen později a nebyl jsem blázen, protože jsem viděl, jak se Ann Newhallová bojí na tebe podívat. A nejsem blázen, abych si myslel, že bys byl zvládl Papadopoulose a Floru, ledaže by se byli dali. Jsem jen umírněný blázen.“

Jack se rozesmál. Byl to mladický, lehkomyslný smích, ale trochu příliš ostrý. A oči se s ústy a hlasem nesmály. Sklonily se ke zbrani v jeho ruce a pak se zase podívaly na mne.

„Mluv, Jacku,“ žádal jsem ho zastřeným hlasem a položil jsem mu ruku na rameno. „Proboha, proč jsi to udělal?“

Chlapec zavřel oči, polkl naprázdno a rameny mu zaškubalo. Když zase otevřel oči, byly tvrdé a leskly se jakýmsi nesprávným leskem.

„Nejhorší je,“ řekl chraptivě a odtáhl se ramenem ode mne, „že jsem nebyl moc schopný zločinec, co? Nepovedlo se mi tě obelstít.“

Neříkal jsem nic.

Po chvíli pokračoval: „Asi máš právo slyšet všechno.“ Mluvil záměrně monotónním hlasem, jako by se snažil vyhnout jakémukoli tónu či důrazu, které by mohly znamenat emoce. Ale byl moc mladý na to, aby se uměl tak dokonale ovládat. „S Ann Newhallovou jsem se sešel před třemi týdny, doma. Chodila do školy s mou sestrou, ale nikdy předtím jsem ji neviděl. Poznali jsme se ihned, pochopitelně. Já věděl, že se vydávala za Nancy Reganovou, ona věděla, že pracuju pro Celostátní agenturu.

Odešli jsme od nás společně a povídali jsme si. Vzala mě sem, abych viděl Papadopoulose. Ten děda se mi zalíbil a já se zalíbil jemu. Ukázal mi, jak bychom mohli společně nahromadit nepředstavitelné bohatství. Tak vidíš. Vidina těch peněz úplně zruinovala moji morálku. Řekl jsem mu o Careym hned, jak jsem o něm slyšel od tebe, a zavedl tě do té pasti, jak tomu říkáš. Myslel, že bude lepší, když nás přestaneš obtěžovat, než objevíš spojitost mezi domem Newhallových a Papadopoulosem.

Když se mi to nepovedlo, chtěl, abych to zkusil znova, ale odmítl jsem pouštět se do dalšího fiaska. Není nic pitomějšího než vražda, která se nepodaří. Ann Newhallová je naprosto nevinná, je jen naivní. Myslím, že nemá ani nejmenší podezření, že bych byl měl něco společného s jejich špinavou prací, kromě toho, že jsem je nedal zavřít. A to, můj milý Sherlocku, je asi celá moje zpověď.“

Naslouchal jsem jeho líčení s výrazem chápavé pozornosti. Ale pak jsem se na něj zamračil, mluvil jsem vyčítavě, ačkoli stále ještě určitým přátelským tónem.

„Přestaň si dělat legraci! Ty peníze, které ti Papadopoulos ukázal, ty tě nezlomily. Tys potkal tu dívku a bylo ti líto vydat ji policii. Ale tvoje ješitnost, tvoje pýcha dívat se na sebe jako na chladného světáka, ti nedovolila, aby sis to přiznal. Potřebovals vypadat cynicky. A tak jsi byl vhodné sousto pro Papadopoulose. Dal ti roli, která ti vyhovovala – kombinaci supermana, džentlmena a padoucha, inspirátora a hlavní mozek a strašného, ale neodolatelného ničemy. Prostě všechny ty romantické nesmysly. To byla tvoje cesta, kamaráde. Zašel jsi dál, mnohem dál, než bylo nutné na záchranu té dívky před vězením. Chtěls ukázat světu, ale především sobě, žes nejednal ze sentimentality, nýbrž podle svých vlastních bezohledných představ. Tak je to, jen se na sebe podívej.“

Ať už se viděl jakkoli, ať už to bylo to, co jsem naznačil, nebo něco jiného, tvář mu pomalu zrudla a vyhýbal se mému pohledu. Díval se nikam, mimo mne na vzdálenou silnici.

Podíval jsem se za něj do osvětleného pokoje. Tom-Tom Carey stál teď uprostřed místnosti a pozoroval nás. Já na něj trochu zavrtěl hlavou jako varování.

„Tak co,“ začal chlapec znovu, ale nevěděl, co říct. Přešlapoval, nedíval se na mne.

Narovnal jsem se a odložil jsem poslední stopy předstírané sympatie.

„Dej mi tu zbraň, ty kryso proradná!“ vykřikl jsem na něj.

Uskočil dozadu, jako bych ho byl udeřil. Přes obličej mu přeletěl záblesk šíleného rozhodnutí. Zvedl ruku se zbraní.

Ale to viděl Tom-Tom Carey, dvakrát vystřelil a Jack Counihan ležel mrtvý u mých nohou.

A Mickey Linehan vypálil jednou a Carey ležel na podlaze s krvácejícím spánkem.

Překročil jsem Jackovo tělo, vešel do místnosti a poklekl vedle snědého muže. Ten se pohnul, chtěl něco říct, ale zemřel, než to ze sebe vypravil. Čekal jsem chvíli a vstal jsem teprve, když jsem se trochu sebral.

Velká Flora si mě prohlížela přimhouřenýma očima. A já se díval na ni.

„Nějak mi to není jasný,“ řekla pomalu. „Ale jestli –“

„Kde je Angel Grace?“ přerušil jsem ji.

„Uvázaná v kuchyni ke stolu,“ informovala mě a hned pokračovala ve svých úvahách: „Vy jste rozdal karty –“

„Jo,“ řekl jsem kysele. „Já jsem druhý Papadopoulos.“

Zachvěla se. Její hezká krutá tvář zesmutněla a zpod víček stékaly slzy.

Ona snad toho starého ničemu milovala!

Když jsem se dostal zpátky do města, bylo něco po osmé ráno. Nasnídal jsem se a vydal se do agentury. Šéfa jsem našel nad ranní poštou.

„Tak to skončilo,“ začal jsem. „Papadopoulos věděl, že Nancy Reganová je dědička Taylora Newhalla. Když potřeboval úkryt poté, co se všechno zhroutilo s tou velkou bankovní loupeží, přiměl ji k tomu, aby ho vzala do venkovského sídla. Držel ji dvojími kleštěmi: tím, že se jí stále jevil jako zneužívaný starý chudák, a pak tím, že byla – i když nevinně a nechtěně – komplicem dění po loupeži.

Tatíček Newhall musel jet brzy služebně do Mexika. Papadopoulos v tom viděl svou další příležitost. Když bude Newhall mrtvý, dcera zdědí miliony a ten starý zloděj věděl, že ji o ně bude umět připravit. Poslal Barrowse na hranice, aby to zařídil s mexickými bandity. Barrows to zařídil, ale moc mluvil. Nějakému děvčeti v Nogales řekl, že musí zpátky do San Franciska, aby si vyzvedl spoustu peněz u jednoho starého Řeka, a pak že se vrátí a koupí jí všechno na světě. Ta dívka to svěřila Tom-Tomovi Careymu. Carey si dal dvě a dvě dohromady a dostal tucet jako odpověď. Šel za Barrowsem.

Angel Grace byla s ním, když Barrowse navštívil a chtěl zjistit, jestli ten starý Řek je opravdu Papadopoulos a kde by ho našel. Barrows byl příliš zdrogovaný na rozumnou domluvu. Byl tak znecitlivělý morfiem, že když ho Tom-Tom začal přesvědčovat nožem, musel ho v podstatě rozřezat úplně, než ten člověk cítil bolest. To krájení zničilo Angel Grace, která se marně snažila mu v tom zabránit. A když potom v odpoledních novinách četla, jak vypadala dokončená práce, pokusila se o sebevraždu, aby se zbavila obrázku, který se jí stále vnucoval.

Carey dostal informaci z Barrowse, ale Barrows netušil, kde se Papadopoulos skrývá. Papadopoulos se dověděl o Careyho příchodu – víte jak. A poslal Arlieho, aby Careyho zastavil. Carey však nedal Arliemu příležitost, až pak začal mít podezření, že Papadopoulos by mohl být u Newhallových. Jel tam tedy a nechal Arlieho, aby jel za ním. Jakmile Arlie zjistil, kam Carey jede, rozhodl se zničit ho za každou cenu. Tak to Carey chtěl. Zastřelil Arlieho, vrátil se do města, přišel za mnou a vzal mě s sebou, abych mu pomohl věci rozmotat.

Mezitím se Angel Grace v chládku skamarádila s Velkou Florou. Věděla, kdo je Flora, ale Flora nevěděla nic o ní. Papadopoulos zařídil Floře útěk. Ta vzala s sebou Grace – ve dvou se to lépe táhne – a dovedla ji k Papadopoulosovi. Angel Grace starého napadla, ale Flora jí zabránila mu ublížit.

Flora, Angel Grace a Ann Newhallová alias Nancy Reganová jsou v okresní věznici.“ Končil jsem. „Papadopoulos, Tom-Tom Carey a Jack Counihan jsou mrtví.“

Domluvil jsem a zdlouhavě jsem si zapaloval, pozoroval cigaretu i zápalku, všechno pomalu. Šéf zvedl nějaký dopis, položil ho, aniž si ho přečetl, a zvedl jiný.

„Byli zabiti během zatýkání?“ zeptal se hlasem plným obvyklé nekonečné zdvořilosti.

„Ano. Carey zabil Papadopoulose. O něco později zastřelil Jacka. Mickey nevěděl – nevěděl nic kromě toho, že Carey střílí na Jacka a na mne – stáli jsme spolu stranou – vystřelil a zabil Careyho.“ Nějak se mi o tom špatně mluvilo. „Ani Mickey ani Andy nevědí, že Jack… Nikdo kromě vás a mne neví přesně, o co… přesně, co Jack udělal. Flora a Ann to věděly, ale pokud řekneme, že celou dobu jednal podle příkazu, nikdo to nemůže popřít.“

Šéf se svým mírným úsměvem přikývl a usmál se, ale poprvé za tu dobu, co jsem ho znal, jsem poznal jeho myšlenky. Uvažoval o tom, že kdyby z toho všeho Jack vyšel živý, byli bychom se museli rozhodnout, jestli ho nechat prostě odejít, nebo přiznat agentuře minus zveřejněním faktu, že jeden detektiv byl darebák.

Zahodil jsem cigaretu a vstal jsem. Šéf taky vstal a podal mi ruku. „Děkuju vám,“ řekl.

Stiskl jsem mu ji a rozuměl jsem mu, ale nebylo nic, s čím bych se mu chtěl svěřit – ani tím, že bych mlčel.

„Prostě se to tak stalo,“ považoval jsem za nutné říct. „Hrál jsem karty tak, abychom z té věci měli nějaký užitek – ale nakonec to dopadlo jinak.“

Přikývl a přívětivě se usmál.

„Beru si pár týdnů dovolené,“ hlásil jsem ode dveří. Byl jsem unavený, vyčerpaný.