PŘEVRAT, ANEB TA ZÁLEŽITOST S KRÁLEM

This King Business, Jan 1928

 

 

Vlakem z Bělehradu jsem dojel do Stěpanie, hlavního města Muravska, brzy odpoledne. Hnusné odpoledne. Když jsem vyšel z hranaté žulové nádražní barabizny a nastupoval do taxíku, pleskal mi studený vítr do obličeje studený déšť.

Angličtina byla pro řidiče španělská vesnice, rovněž tak franština. Dobrá němčina nemusela být nejvhodnější. Ale moje němčina nebyla dobrá. Byla to slátanina vrčení a guturálních efektů. Šofér ve Stěpanii byl první člověk, který dělal, že tomu rozumí. Podezíral jsem ho, že prostě jen hádá, a byl jsem připraven na to, že mě doveze někam daleko na předměstí. Asi byl dobrý hadač. Dovezl mě do hotelu Republika.

Hotel byl nový, taková ta šestiposchoďová stodola hrdá na své výtahy, americké instalační zařízení, koupelny u každého apartmá, prostě na všechny ty moderní výmysly. Umyl jsem se, převlékl a sešel dolů do kavárny, abych si dal něco k obědu. Poté, co mě skvostně uniformovaný vrchní portýr vybavil podrobnou instruktáží v jazyce anglicko-francouzsko-posunkovém, ohrnul jsem si límec pršipláště a přešel zablácené náměstí na cestě k Royovi Scanlanovi, což byl chargé ďaffaires Spojených států v tomto nejmladším a nejmenším balkánském státě.

Scanlan byl zavalitý třicátník, hladké vlasy mu začínaly Šedivět, nervózní tvář měl ochablou, tlusťoučké bílé ruce sebou chvílemi škubaly. Byl velmi dobře oblečen. Podal mi ruku, dovedl mě k židli, na můj doporučující dopis se skoro ani nepodíval a když říkal: „Tak vy jste soukromý detektiv ze San Franciska?“ zíral mi na kravatu.

„Ano.“

„O koho jde?“

„Lionel Grantham.“

„Ne!“

„Ano.“

„Ale to je –“ Vtom si diplomat uvědomil, že se mi dívá do očí, rychle přeřadil pohled k mým vlasům a zapomněl, co chtěl říct.

„Ale to je co?“ napověděl jsem mu.

„Nu,“ pozvedl hlavu a obočí jaksi do neurčitá, „To není takový typ.“

„Jak je tu dlouho?“ zeptal jsem se.

„Dva měsíce, možná tři nebo tři a půl.“

„Znáte ho dobře?“

„O nikoli! Od vidění. Samozřejmě, mluvil jsem s ním. Jsme tu jediní dva Američané, takže se známe docela dobře.“

„Víte, co tu dělá?“

„Ne, to nevím. Myslím, že se tu prostě zastavil na svých cestách, pokud ovšem tu není za nějakým zvláštním účelem. Bezpochyby v tom je dívka – dcera generála Radňaka – ale myslím, že ne.“

„Jak tráví čas?“

„Já opravdu nemám ponětí. Bydlí v hotelu Republika, je oblíbený mezi lidmi ze zastupitelských úřadů, jezdí trochu na koni, žije jako obvykle žijí mladí muži z dobré rodiny.“

„Schází se s někým podezřelým?“

„Nic, o čem bych věděl, kromě, snad – viděl jsem ho s Mahmudem a Einarsonem. To jsou rozhodně ničemové, ale nemusí být.“

„Co je to za lidi?“

„Nubar Mahmud je sekretář doktora Semiče, prezidenta. Plukovník Einarson je Islanďan, v současné době prakticky vrchní velitel armády. Ani o jednom nic nevím.“

„Až na to, že to jsou ničemové?“

Diplomatický zástupce bolestně zvrásnil vypouklé čelo a uštědřil mi odmítavý pohled. „Na tom nezáleží,“ vyslovil se. „A mohu se zeptat, z čeho je Grantham podezřelý?“

„Z ničeho.“

„A co tedy?“

„Před sedmi měsíci na své jednadvacáté narozeniny se zmocnil peněz, které mu odkázal otec – pěkný balík, do té doby si nemohl moc výskat. Jeho matka měla a dosud má zcela určité středostavovské názory na tříbení mladého charakteru. Jeho otec byl skutečný aristokrat ve starém stylu – tvrdý, uhlazeného vyjadřování. Co chtěl mít, to si prostě vzal, měl zálibu ve starém víně a mladých ženách, obojí ve značné míře, v kartách a hazardních hrách, v dostizích a v zápasech, ať už byl účastníkem nebo pozorovatelem. Za jeho života měl hoch chlapskou výchovu. Paní Granthamová považovala manželův vkus za nízký, ale on byl takový, že muselo být po jeho. A navíc byli Granthamovi tradičně v Americe nejlepší. Od nijako od ženy se očekávalo, že tím bude oslněna. Před jedenácti lety, když bylo Lionelovi deset, otec zemřel. Paní Granthamová vyměnila rodinnou ruletu za domino a začala synka převychovávat ke svému obrazu.

V životě jsem ho neviděl, ale říkali, že se jí to nepovedlo. V každém případě ho jedenáct let držela zkrátka, nepustila ho ani na kolej. Tak to šlo až do jeho plnoletosti, kdy mohl dostat svůj podíl z otcova majetku. Tehdy políbil matku a jakoby nic jí oznámil, že se trochu proběhne po světě, sám. Matinka se ho snažila přemluvit, jak to matinky obvykle dělají, ale není to nic platné. Ohlásila se v něm Granthamová krev. Lionel slíbil, že jí tu a tam pošle pohled, a zmizel.

Zřejmě se na svých cestách choval celkem slušně. Zřejmě mu stačilo, že je volný. Ale před pár týdny dostala od něho společnost spravující jeho majetek příkaz, aby prodala jeho cenné papíry a peníze mu poslala do banky v Bělehradu. Byl to značný obnos – přes tři miliony dolarů – a tak společnost informovala paní Granthamovou. Ta div nevyletěla z kůže. Do té doby od něj dostávala dopisy, z Paříže, ani slovo o Bělehradu.

Matinka se hned chtěla řítit do Evropy. Její bratr, senátor Walbourn, jí to vymluvil. Poslal několik telegramů a zjistil, že Lionel není ani v Paříži ani v Bělehradě, ledaže by se tam schovával. Paní Granthamová hned balí kufry a objednává jízdenky. Senátor jí v tom znovu zabraňuje a vysvětluje, že je lepší klidně celou věc prozkoumat. A tak přišel s tou věcí do naší agentury. Já jel do Paříže, zjistil jsem, že se mu tam kamarád stará o poštu a že on sám je tady ve Stěpanii. Cestou sem jsem se zastavil v Bělehradě a zjistil, že většina peněz už mu byla zaslána sem. A tak jsem tady.“

Scanlan se spokojeně usmíval.

„V tom nemohu nic dělat,“ oznámil mi. „Grantham je plnoletý a jsou to jeho peníze.“

„Jistě,“ souhlasil jsem. „Já jsem na tom jako vy. Jediné, co mohu udělat, je rozhlédnout se, zjistit, co má hoch za lubem, a pokusit se jeho prachy zachránit v případě, že ho někdo šidí. Nemáte žádnou představu, na co mohl peníze potřebovat? Tři miliony dolarů – do čeho je mohl vložit?“

„Nevím.“ Chargé ďaffaires sebou neklidně vrtěl. „Tady není žádný podnik, který by měl nějakou hodnotu. Je to čistě zemědělská země, půda rozdělená mezi drobné majitele, deset, patnáct, dvacet akrů. Je tu ovšem to, že se stýká s Einarsonem a Mahmudem. Ti by mu určitě od peněz ulehčili, kdyby měli příležitost. A já jsem si jisty, že ho okrádají. Ale zase si říkám, že snad ne. Třeba je ani nezná. Třeba je v tom ženská.“

„Dobrá, za kým mám tedy jít? Problém je, že tuhle zemi neznám, neznám ani jazyk. Za kým mohu jít, říct mu, o co jde, a požádat o pomoc?“

„To nevím,“ pronesl zachmuřeně. Pak se mu tvář rozzářila. „Jděte za Vasilijem Djudakovičem. Je to šéf policie. To je muž pro vás! Ten vám může pomoci a můžete mu důvěřovat. Má místo mozku trávicí trakt. Nepochopí nic z toho, co mu budete povídat. Ano, Djudakovič je váš člověk!“

„Díky,“ řekl jsem a vyklopýtal jsem do blátivé ulice.

 

Úřad šéfa policie jsem našel ve vládní budově, nevábné betonové krabici hned vedle prezidentské rezidence na horním konci náměstí. Jakýsi hubený úředník s bílým knírem mi lámanou franštinou, ještě horší, než je moje němčina, vysvětlil, že Jeho Excelence není přítomna. Vypadal trochu jako souchotinářský Santa Claus. Já se tvářil vážně, snížil jsem hlas až do šepotu a zopakoval jsem mu, že mě posílá chargé ďaffaires Spojených států. Jen tak mě napadlo to tak říct, ale na svatého Mikuláše to zřejmě zapůsobilo. S pochopením pokýval hlavou a vyšmajdal z místnosti. Za okamžik byl zase zpátky, ve dveřích se mi uklonil a požádal mě, abych ho následoval.

Držel jsem se ho v nepříliš osvětlené chodbě až k širokým dveřím označeným číslem 15. Otevřel je, znovu se mi uklonil, když jsem jimi procházel, a zasípal „Asseyez-vous, s il vous plait,“ zavřel dveře a nechal mě samotného. Rozhlédl jsem se po velké pracovně, čtvercové místnosti, v níž všechno bylo veliké. Čtyři okna byla dvojnásobná. Židle vypadaly jako lavice, až na jednu u psacího stolu, což mohla být docela dobře plošina nákladního auta. Na její desce mohlo spát několik lidí. U stolu by dvacet lidí mohlo obědvat.

Pak se otevřely dveře proti těm, jimiž jsem vstoupil, a do místnosti vešla dívka, zavřela za sebou, čímž do druhé místnosti zavřela podivné hrčení, vycházející z nějakého těžkého stroje.

„Jsem Romana Franklová,“ pronesla anglicky, „sekretářka Jeho Excelence. Řekl byste mi, co si přejete?“

Mohlo jí být něco mezi dvaceti a třiceti, měřila něco přes metr padesát, štíhlá, ale ne vychrtlá, měla vlnité, téměř černé vlasy, oči s dlouhými řasami s šedými panenkami s černým orámováním, drobný obličej s jemnými rysy a hlas, který byl tichý, nehlučný a přece srozumitelný. Oblečená byla do červených vlněných šatů v podstatě beztvarých, až na obrysy, které jim dodávalo její tělo. Když se jakkoli pohnula, když vykročila či zvedla ruku, bylo to, jako by k tomu nepotřebovala žádnou energii, jako by s ní pohyboval někdo jiný.

„Rád bych s ním mluvil,“ řekl jsem, zatímco jsem si zároveň dával dohromady popis jejího zevnějšku.

„Jistě, později,“ slíbila, „ale teď to nejde.“ Otočila se s tím svým zvláštním lehkým půvabem, přistoupila zase ke dveřím, otevřela je tak, aby ke mně zase vnikal onen hrčivý zvuk, a řekla: „Slyšíte? Dává si dvacet.“

Zavřela zase chrápání Jeho Excelence do vedlejší místnosti a přeplula místnost k ohromné kožené židli u psacího stolu, na kterou se vyšplhala.

„Posaďte se,“ řekla a ukázala droboučkým ukazováčkem na židli vedle stolu. „Když mi povíte, o co se vám jedná, ušetří nám to čas, protože nemluvíte-li naším jazykem, budu muset tak jako tak Jeho Excelenci tlumočit.“

Pověděl jsem jí o Lionelu Granthamovi a o tom, co mě na něm zajímá. Použil jsem v podstatě stejná slova, jako když jsem mluvil se Scanlanem, a uzavřel jsem: „Víte, nemůžu nic dělat, jen se musím pokusit zjistit, co ten chlapec plánuje a pomoct mu, bude-li potřebovat. Nemohu jít přímo k němu, obávám se, že je příliš granthamovský na to, aby přijal s porozuměním, co by se mu jevilo jako vnucování se chůvy. Pan Scanlan mi doporučil, abych požádal o pomoc policejního ředitele.“

„To jste měl štěstí.“ Vypadala, jako by chtěla udělat vtip na představitele mé země, ale jako by si nebyla jistá, jak bych to přijal. „Není vždycky snadné rozumět vašemu chargé ďaffaires“

„Když už jednou pochopíte jeho styl, není to tak těžké. Musíte si jen odmyslet všechna jeho ne, nic, nikoli, nevím.“

„Ach, ano! Přesně tak!“ vykřikla a se smíchem se ke mně naklonila. „Vždycky jsem si říkala, že k tomu musí být nějaký klíč, ale nikdo ho ještě nenašel. Vy jste vyřešil celostátní problém.“

„Za odměnu bych si tedy zasloužil, abyste mi řekla všechno, co víte o Granthamovi.“

„To si opravdu zasloužíte, ale musím nejdřív promluvit s Jeho Excelencí.“

„Můžete mi aspoň zcela neoficiálně říct, co si o Granthamovi myslíte? Znáte ho?“

„Ano. Je okouzlující. Příjemný chlapec, roztomile naivní, nezkušený. Ale okouzlující.“

„S kým se tu přátelí?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, ne, už nic, dokud se Jeho Excelence neprobudí. Vy jste ze San Franciska? Vzpomínám si na ty legrační tramvaje a na mlhu. A na salát hned po polévce a na kávu u Dana.“

„Byla jste tam?“

„Dvakrát. Byla jsem rok a půl ve Spojených státech, vystupovala jsem ve varieté. Pomáhala jsem králíčkům z klobouku.“

Ještě další půlhodinu jsme si takto povídali, když tu se dveře otevřely a policejní ředitel vešel.

Nadměrná velikost nábytku se okamžitě zcvrkla na normál, z dívky se stala trpasličí víla a já si připadal jak nezletilý kluk.

Vasilij Djudakovič měřil určitě dva metry a co teprve jeho objem! Možná že vážil jen něco málo přes dva metráky, ale při pohledu na něj jste museli uvažovat v tunách. Světlovlasá hora masa se světlým vousem v černém kajzrroku. Měl kravatu, takže měl asi taky límec, ale ten byl zřejmě kolem dokola schovaný v červených lalocích krku. Bílá vesta měla velikost a tvar krinolíny, ale přesto na něm byla napjatá tak, že jí div neuletěly knoflíky. Oči byly téměř neviditelné v polštářích tuku a ukrývaly se v bezbarvé temnotě jako voda v hluboké studni. Ústa tvořila ve žlutých vousech masitý červený ovál. Vstoupil pomalu, nemotorně a mně přišlo divné, že pod ním nevrže podlaha.

Romana Franklová mě pozorně sledovala, sklouzla z mohutného koženého křesla a představila mě. Obdařil mě masitým, ospalým úsměvem a podáním ruky, která na první pohled připomínala nahé miminko. Nakonec se pomalu spustil do křesla, které dívka uvolnila. Jakmile se tam zasadil, sklonil hlavu na polštář několika podbradků. Vypadalo to, že bude i nadále spát.

Přitáhl jsem dívce jinou židli. Šlehla po mě okem, jako by chtěla cosi v mé tváři zachytit, a začala k němu mluvit, předpokládám, že to bylo v jejich rodném jazyce. Mluvila rychle asi dvacet minut a on nedal ničím najevo, že poslouchá, ba dokonce že snad by byl vzhůru.

Když skončila, řekl: „Da.“ Řekl to zasněně, ale ta slabika zněla mocně a nemohla vycházet z ničeho méně prostorného než z jeho gigantického břicha. Dívka se ke mně s úsměvem otočila.

„Jeho Excelence vám rád poskytne jakoukoli možnou pomoc. Oficiálně, samozřejmě, nemá zájem na tom, aby se jakkoli angažoval ve věcech hosta z jiné země, ale uvědomuje si, jak je důležité, aby se za svého pobytu zde pan Grantham nestal obětí nějaké špinavosti. Buďte tak laskav a přijďte zítra odpoledne asi tak ve tři hodiny.“

Slíbil jsem, že přijdu, poděkoval jsem jí, potřásl gargantuovskou rukou a vyšel ven do deště.

 

Vrátil jsem se do hotelu, kde nebylo těžké zjistit, že Lionel Grantham bydlí v apartmá v šestém poschodí a že je zrovna doma. Nosil jsem v kapse jeho fotografii a v hlavě jeho popis. Zbytek odpoledne a začátek večera jsem strávil čekáním, až se mi zjeví jako skutečnost. Pár minut po sedmé jsem se dočkal.

Z výtahu vystoupil vysoký, vzpřímený chlapec s postavou, které ubývalo od širokých ramen k úzkým bokům a která se nesla na dlouhých pevných nohách, prostě figura, považovaná krejčími za ideální. Růžová tvář s pravidelnými rysy byla opravdu pěkná a nesla výraz vznešené nadřazenosti tak výrazné, že nemohla být ničím jiným než kamufláží mladické nejistoty.

Za chůze si zapálil cigaretu a vyšel na ulici. Nepršelo už, ale mraky naznačovaly, že to nebude nadlouho. Šel pěšky. Já za ním.

Vstoupili jsme do velkoryse pozlacené restaurace asi dva bloky od hotelu. Na malém balkónku, nebezpečně přilepeném vysoko na zdi, hrála cikánská kapela. Zdálo se, že všichni obsluhující a téměř všichni večeřející mladíka znají. Uklonil se, usmál se na všechny strany a šel ke stolu téměř na konci místnosti, kde na něho čekali dva muži.

Jeden byl vysoký, statný, s množstvím tmavých vlasů a náramným tmavým knírem. Jeho zdravě vybarvená tvář s krátkým nosem nesla vyraz člověka, který tu a tam nepohrdne nějakou tou rvačkou. Měl na sobě zelenozlatou vojenskou uniformu a naleštěné holinky z černé kůže. Jeho společník byl ve večerním obleku. Byl to obtloustlý snědý muž střední výšky s ulízanými černými vlasy a příjemnou oválnou tváří.

Mladý Grantham si k nim přisedl a já si našel místo u stolu kousek od nich. Objednal jsem si večeři a rozhlédl se po ostatních hostech. Svítilo tam pár uniforem, pár fraků a večerních rób, ale většina hostů měla obyčejné odpolední oblečení. Několik obličejů vypadalo britsky, asi dva mohly patřit Řekům, jiné Turkům. Jídlo bylo chutné a já měl hlad. Když jsem si zapálil nad malým šálkem hutné kávy, Grantham a jeho přítel důstojník se zvedli a odcházeli.

Byl bych nedostal včas účet, abych zaplatil, aniž bych na sebe upozornil, proto jsem je nechal odejít. Seděl jsem dál, až pak ten obtloustlý černovlasý požádal o účet. Podařilo se mi stát na ulici o minutu dříve, než vyšel. Díval jsem se na spoře osvětlené náměstí s výrazem turisty, který se ještě nerozhodl, kam půjde.

Přešel kolem mne a ubíral se po blátivé ulici obezřetným krokem jako kočka, která pečlivě vybírá, kam šlápne.

Z tmavého vchodu do nějakého domu náhle vykročil voják – kostnatý muž v kabátě z ovčí kůže a vojenské čepici, s prošedivělým knírem nad šedivými jízlivými rty a naříkavými slovy ho zastavil.

Snědý muž zvedl ruce i ramena s gestem překvapeným i rozzlobeným.

Voják znovu něco zafňukal, ale úsměšek na jeho rtech se zvýraznil. Obtloustlý muž hovořil tiše, ale ostře, rozhněvaně. Posléze však vytáhl z kapsy nějaké hnědé papírové bankovky a podal je vojákovi. Voják je strčil do kapsy, zasalutoval a přešel ulici.

Když snědý muž přestal hledět za vojákem, došel jsem na roh, za nímž zmizel ovčí kožich a vojenská čepice. Voják už byl o jeden a půl bloku domů dál, šel rychle se skloněnou hlavou. Spěchal. Měl jsem co dělat, abych mu stačil. Městská zástavba řídla a čím byla spořejší, tím méně se mi naše výprava líbila. Sledovat lidi je nejlepší ve dne a v rušném místě, kde to dobře znáte. Toto byl příklad nejméně příjemného špehování.

Vyvedl mě z města po betonové silnici, při které bylo tu a tam pár domů. Držel jsem se co nejdál od něho, takže jsem ho před sebou viděl pouze jako málo znatelný rozmazaný stín. Voják se mi ztratil za ostrou zákrutou silnice. Pospíchal jsem k ní s úmyslem, že za zatáčkou se zase budu držet zpátky. Ve spěchu jsem to všechno div nepokazil.

Voják se totiž náhle objevil v zatáčce a šel směrem ke mně.

Kousek za mnou byla při silnici menší hromada prken. To byla jediná možnost dostupného úkrytu. Rychle jsem se k ní rozběhl.

Nestejnoměrně naskládaná prkna tvořila na konci hromady nízkou skrýš, dost velkou na to, abych se do ní schoval. Na kolenou v blátě jsem se do té jeskyňky přikrčil.

Skulinou mezi prkny jsem už vojáka viděl. V jedné ruce se zableskl jasný kov. Asi nůž, pomyslel jsem si. Ale když se před mým úkrytem zastavil, poznal jsem, že je to zastaralý typ poniklovaného revolveru.

Stál bez hnutí, díval se na hromadu prken, pak se rozhlédl na obě strany silnice. Něco zabručel a vykročil směrem ke mně. Když jsem se sunul těsněji pod prkna, třísky dřeva mě píchaly do tváří. Zbraň i kožený pendrek jsem nechal v cestovní tašce v hotelu. Hlavně že tam byly tak dobře uschované! Zbraň ve vojákově ruce se stále leskla.

Začalo pršet, kapky deště dopadaly na prkna i na zem kolem. Voják si za chůze ohrnul límec kabátu. To se mi moc líbilo, protože muž slídící za jiným mužem by to nikdy neudělal. Nevěděl tedy, že se v hromadě dřeva ukrývám. Stále hledal úkryt. Byla to spravedlivá hra. Jestli mě najde, říkal jsem si, má zbraň, ale já ho uvidím dřív.

Zavadil kožichem o dřevo, když šel kolem mého úkrytu, sklonil se a šel dál za hromadu, tak těsně u mne, že tytéž kapky dopadaly na nás oba. Pak už jsem ho neviděl, ale slyšel jsem ho dýchat, škrabat se, dokonce si něco pobrukoval.

Přešly věky.

Bláto, v němž jsem klečel, se mi vsakovalo do nohavic, kolena a lýtka už jsem měl mokrá. Jak jsem dýchal, škrabalo mě nehoblované dřevo do obličeje. V ústech jsem měl tak vyschlo, jak jsem měl na nohách mokro, protože jsem jimi dýchal, aby to nebylo slyšet.

Pak vyjel ze zatáčky směrem do města automobil. Uslyšel jsem, jak voják něco tiše zabručel a odjistil revolver. Auto už bylo před námi, jelo dál. Voják vydechl a začal se zase škrabat a něco si pobrukovat.

Uběhly další věky.

Deštěm k nám pronikly mužské hlasy, sotva slyšitelné, ale pak silnější a silnější. Po silnici, po níž jsme přišli, kráčeli čtyři vojáci v ovčích kožichách a vojenských čepicích. Když zmizeli za zatáčkou, utichly i jejich hlasy.

Kdesi daleko zatroubilo auto. Nehezky, dvakrát. Můj voják zabručel cosi, co znělo jako: „Už je tady.“ Bláto mu pod botami začvachtalo a prkna na hromadě pod jeho vahou zavrzala. Ale neviděl jsem, co dělá.

Pak se v zatáčce roztancovalo bílé světlo a objevilo se další auto. Silný vůz mířil do města rychlostí, která nebrala ohled na kluzkost silnice. Vpředu seděli dva lidé, ale pro tmu, déšť a rychlost nebylo možné rozeznat, jak vypadají.

Nad hlavou se mi rozeřval těžký revolver. Voják pracoval. Rychle jedoucí auto se smýklo na vlhkém betonu, brzdy zaskřípaly.

Když jsem po šestém výstřelu usoudil, že zbraň je asi prázdná, vylezl jsem rychle ze své jeskyně. Voják se opíral o prkna, zbraní stále mířil na klouzající auto a mžoural do kapek deště.

Otočil se, rychle namířil zbraň na mne a vykřikl něco, čemu jsem pochopitelně nerozuměl. Předpokládal jsem, že je zbraň prázdná. Zvedl jsem obě ruce vysoko nad hlavu, zatvářil jsem se udiveně a kopl jsem ho do břicha.

Složil se na mne, obtočil se mi kolem nohy. Šli jsme k zemi oba. Já byl dole, jeho hlava ležela na mém stehně. Čepice mu spadla. Chytil jsem ho oběma rukama za vlasy, vysunul jsem se zpod něho a vstal jsem. Kousl mě do nohy. Nadal jsem mu různých nevábných jmen a strčil jsem mu palce do uší. Ani jsem nemusel moc tlačit, aby pochopil, že nemá kousat. Když ke mně zvedl obličej a zařval, vrazil jsem mu jednu pěstí pravé ruky. Nato jsem si ho druhou rukou v jeho vlasech musel přitáhnout. Byla to dobrá trefa.

Setřásl jsem si ho z nohy, narovnal jsem se, chytil jsem ho za límec a táhl ho na silnici. Zaplavilo nás bílé světlo. Musel jsem hodně mžourat, abych viděl, že automobil stojí na okraji silnice a předními reflektory si svítí na mne i na mého vzpírajícího se společníka. Ve světle se objevil muž v zeleném a zlatém – byl to onen kvetoucí důstojník, který večeřel s Granthamem v restauraci. V jedné ruce držel pistoli.

Došel až k nám, odsekávaje kroky ve svých vysokých holinkách, nevšímal si vojáka na zemi a prohlížel si mě přísnými tmavými očky. „Brit?“ zeptal se mě.

„Američan.“

Zakousl se do okraje kníru a řekl bezdůvodně: „Tak to je lepší.“

Mluvil anglicky s hrdelním, německým akcentem. Z auta k nám vystoupil Lionel Grantham. Jeho tvář ztratila něco ze své růžovosti.

„Co se děje?“ zeptal se důstojníka, ale díval se na mne.

„Nevím,“ odpověděl jsem mu. „Šel jsem se po večeři projít a trochu jsem si popletl směr. Teprve tady jsem zjistil, že jdu špatně. Když jsem se chtěl vrátit, viděl jsem tady toho člověka, jak se jde schovat za prkna. Měl v ruce zbraň. Považoval jsem ho za lupiče, tak jsem si sám zahrál na vojáky. Když jsem došel k hromadě, vyskočil z úkrytu a začal to do vás pálit. Chytil jsem ho zrovna včas, abych mu překazil cíl. Váš přítel?“

„Vy jste Američan,“ zaradoval se chlapec. „Já jsem Lionel Grantham. Tohle je plukovník Einarson. Jsme vám velice zavázáni.“ Zkrabatil čelo a podíval se na Einarsona. „Co si o tom myslíte?“

Důstojník pokrčil rameny a zavrčel: „Jeden z mých svěřenců, uvidíme.“ A kopl muže na zemi do žeber.

Voják kopnutím ožil. Posadil se, překulil se na rukou a na kolenou a spustil přerývanou, rozvláčnou prosbu. Přitom tahal špinavýma rukama plukovníka za plášť.

„Ach,“ klepl ho Einarson přes ruce pažbou pistole, podíval se znechuceně na skvrny od bláta na kabátě a zavrčel nějaký rozkaz.

Voják vyskočil na nohy, postavil se do pozoru, dostal další rozkaz, udělal čelem vzad a pochodoval k autu. Plukovník Einarson neohebnýma nohama za ním s pistolí na jeho zádech. Grantham mi položil ruku na paži.

„Pojeďte s námi,“ vybídl mne. „Poděkujeme vám pořádně a lépe se seznámíme, až to vyřídíme s tímhle chlapíkem.“

Plukovník Einarson vlezl za volant, vojáka si posadil vedle sebe. Grantham na mne ještě počkal, než najdu vojákův revolver. Pak jsme spolu nastoupili a sedli si na zadní sedadla. Důstojník mě chvíli pochybovačně sledoval koutkem oka, ale neříkal nic. Obrátil auto a vracel se tam, odkud přijeli. Miloval rychlost a neměli jsme to daleko. Sotva jsme se pořádně usadili, už projížděl branou ve vysoké zdi. Po každé straně brány ho voják na stráži zdravil zbraní. Objeli jsme půlkruh po příjezdové cestě a prudce zastavili před čtverhrannou bílou budovou.

Einarson strkal vojáka před sebou. Grantham i já jsme vystoupili. Po levé straně se rýsovala řada světle šedých, dlouhých nízkých stavení, omývaných deštěm. Byli jsme v kasárnách. Vousatý vojenský sluha v zelené uniformě nám otevřel dveře čtverhranné budovy. Vešli jsme. Einarson strkal vojáka přes malou recepční halu a pak otevřenými dveřmi do své ložnice. Grantham a já jsme je následovali. Sluha se ve dveřích zastavil. S Einarsonem si vyměnili pár slov, načež sluha odešel a zavřel za sebou.

Místnost vypadala jako cela, až na to, že malé okno nebylo zamřížované. Byla úzká s holými, bíle natřenými stěnami a stejným stropem. Holá dřevěná podlaha, vydrhnutá louhem, byla téměř tak bílá jako stěny. Jediným nábytkem byla černá železná postel, tři skládací židle ze dřeva a plátna, nenadřeny dřevěný prádelník, na němž ležel hřeben, kartáč a několik papírů. Jinak nic.

„Posaďte se, pánové,“ zašveholil Einarson a ukázal na polní židle. „Vyřídíme tu věc.“

Sedli jsme si. Důstojník si položil pistoli na prádelník, vedle pistole si opřel loket, druhou rukou, velkou a červenou, si chytil konec kníru a oslovil vojáka. Byl to laskavý, otcovský hlas. Voják, který stál nehnutě a vzpřímeně uprostřed místnosti, odpověděl plačtivě, oči zafixované tupým, jakoby nevnímavým pohledem na oči svého velitele.

Mluvili spolu pět minut, možná déle. V plukovníkově hlase i v jeho chování rostla netrpělivost. Voják zachovával svou bezvýraznou podřízenost. Einarson zaskřípal zuby a plný hněvu se podíval na mladíka a na mne.

„To prase!“ vykřikl a začal na vojáka řvát.

Na vojákově šedivém obličeji vyvstal pot a vojenská tuhost mizela. Einarson na něho přestal řvát a zaječel dvě slova směrem ke dveřím. Ty se otevřely a dovnitř vstoupil vousatý sluha s krátkým, tlustým koženým bičem. Na pokyn Einarsonův položil bič na prádelník vedle pistole a odešel.

Voják zakňoural. Einarson mu něco úsečně řekl. Voják se zachvěl a začal si roztřesenými prsty rozpínat kabát, stále však přitom plačtivě a koktavě prosil. Svlékl kabát, zelenou halenu, šedý nátělník a nechal je spadnout na podlahu. Tak tam stál, chlupaté, nepříliš čisté tělo od pasu nahoru nahé. Sepjal prsty a brečel.

Einarson něco zavrčel. Voják ztuhl do pozoru, paže podél těla, čelem k nám, levým bokem k Einarsonovi.

Plukovník Einarson rozepjal pásek, rozepnul rubášku, svlékl ji, pečlivě složil a položil na postel. Zůstal jen v bílé bavlněné košili. Vyhrnul si rukávy až nad lokty a vzal bič. „To prase!“ zopakoval.

Lionel Grantham se poněkud nesvůj zavrtěl. Obličej měl bílý, oči mu ztmavly.

Einarson se zase opřel levým loktem o prádelník, levou rukou se zase tahal za konec kníru, líně zkřížil nohy a začal vojáka bičovat. Pravá paže zvedla bič, klesla a bič dopadl. Mělo to v sobě zvlášť výraznou krutost, protože nepospíchal, nenamáhal se. Hodlal bičovat muže tak dlouho, dokud z něj nedostane to, co chce, a šetřil síly, aby to vydržel tak dlouho, jak bude zapotřebí.

Při první ráně zmizel z vojákových očí strach. Zakalily se vzdorem a rty se přestaly škubat. Stál pod ranami jako dřevo a zíral někam přes Granthamovu hlavu. I důstojníkův obličej ztratil jakýkoli výraz. Zmizel z nich hněv. Nedával najevo žádné potěšení z toho, co dělal, ani úlevu v tom, co cítil. Působil jako topič nabírající na lopatu uhlí, jako tesař řezající prkno, jako úředník ťukající na stroji dopis. Prostě tady byla práce, kterou bylo třeba udělat jako dobrý řemeslník, bez spěchu, bez vzrušení, bez přebytečného úsilí, bez nadšení, ale i bez odporu. Bylo to odporné, ale zvýšilo to můj respekt k plukovníku Einarsonovi.

Lionel Grantham seděl na kraji skládací židle a upřeně vojáka sledoval horečnatýma očima. Nabídl jsem mu cigaretu, komplikovaně jsem zapaloval jeho i svou, jen abych mu přerušil sledování nerovného zápasu. Počítal totiž rány, a to nebylo dobré.

Bič se prohnul nahoru, zasvištěl dolů, dopadl s plesknutím na holá záda – nahoru, dolů, nahoru, dolů. Einarsonova tvář začala vlhnout úměrně s vydávanou energií. Vojákova šedivá tvář byla jako kus kytu. Byl otočený ke Granthamovi a ke mně. A my neviděli stopy po biči na jeho zádech.

Grantham si něco pro sebe zašeptal a pak vydechl: „Já už to dál nesnesu!“

Einarson od své práce ani nevzhlédl.

„Vydrž,“ zamumlal jsem, „když už jsme to vydrželi tak dlouho.“

Chlapec vstal na nejistých nohách a šel k oknu, otevřel je a díval se ven do deštivé noci. Einarson si ho nevšímal. Přidal teď do bičování víc síly, rozkročil se, trochu se nakláněl dopředu s levou rukou podepírající bok, pravá zvedala a spouštěla bič nahoru, dolů, stále rychleji.

Voják se zakymácel a jeho chlupatou hrudí otřásl vzlyk. Bič šlehal, řezal dál. Podíval jsem se na hodinky. Einarson už takto pracoval čtyřicet minut a vypadal stále dobře.

Voják zasténal a otočil se k důstojníkovi. Ten rytmus úderů nezměnil. Poslední prosekl mužovo rameno. Zachytil jsem očima vojákova záda – jen živé maso. Einarson ostře promluvil. Voják se prudce postavil do pozoru levým bokem k Einarsonovi. Ale bič pokračoval – nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, dolů.

Voják se vrhl na ruce a na kolena k Einarsonovým nohám a spustil příliv slov, přerušovaný vzlyky. Einarson se na něj díval, pozorně poslouchal, levou rukou přidržoval kožený konec biče, v pravé ruce stále svíral jeho pevný konec. Když voják skončil, Einarson mu kladl otázky, voják odpovídal. Pak Einarson pokýval hlavou a voják vstal. Einarson mu položil přátelsky ruku na rameno, otočil si ho zády k sobě, podíval se na jeho rozsekaná záda a pronesl něco laskavým tónem. Pak zavolal sluhu a dal mu nějaké instrukce. Voják se s úpěním shýbl pro své oblečení a vyšel za sluhou z místnosti.

Einarson odhodil bič na prádelník a vzal si z postele rubášku. Z jedné kapsy vyklouzla na podlahu náprsní taška. Když ji zvedal, vyklouzl z tašky umazaný výstřižek z novin a přeplul vzduchem až k mým nohám. Zvedl jsem ho a vrátil plukovníkovi. Byla to fotografie muže, perského šacha podle textu pod obrázkem.

„To prase!“ řekl plukovník při oblékání a myslel vojáka, nikoli šacha. „Má syna, taky ještě do minulého týdne v mém vojsku. Ten syn pije příliš mnoho vína. Já ho napomínám. On je drzý. Co to je za armádu bez kázně? Prasata! Já to prase uhodím a on vytáhne nůž. Ach! Co je to za armádu, když voják napadá své důstojníky nožem? Poté, co jsem já – osobně, račte rozumět – skončil s tím dobytkem, předal jsem ho vojenskému soudu k odsouzení na dvacet let vězení. Tomu staršímu praseti, jeho otci, se to nelíbí. A tak mě dnes večer střílí. Ach! Co to je za armádu?“

Lionel Grantham odstoupil od okna se strhanou tváří. A v mladých očích měl stud za strhanou tvář.

Plukovník Einarson se mi pak prkenně uklonil a pronesl děkovnou řeč za to, že jsem vojákovi zabránil – což jsem neudělal – aby ho zastřelil. Pak se rozhovor stočil na moji přítomnost v Muravsku. Řekl jsem jim, že jsem byl za války kapitánem ve vojenském zpravodajském oddíle. To bylo pravda a byla to jediná pravda, kterou jsem jim poskytl. Po válce – tak pokračovala moje pohádka – jsem se rozhodl zůstat v Evropě, kde jsem přešel do civilu, trochu jsem se potuloval, věnoval se různým zaměstnáním na různých místech. Snažil jsem se neuvádět přesná fakta, abych v nich vzbudil dojem, že ona různá zaměstnání nebyla vždycky nevinná. Přesnější detaily – i když stále vysoce imaginární – jsem zaměřil na své nedávné zaměstnání v jednom francouzském syndikátu a připustil jsem, že jsem do tohoto koutu světa přišel proto, abych se na nějaký čas neukazoval v západní Evropě.

„Nic, za co bych mohl být odsouzen,“ hovořil jsem dál. „Ale mohlo by to tam být pro mne nepohodlné. A tak jsem se zdržoval v Mitteleuropa, zjistil jsem, že bych mohl najít konexe v Bělehradě, ale po příjezdu tam jsem poznal, že to byl falešný poplach. A tak jsem se ocitl tady. Možná se tu něco naskytne. Zítra mám schůzku s ředitelem policie. Asi mu budu moci nabídnout, v čem by mě mohl využít.“

„Ten primitiv Djudakovič!“ vyjádřil se pohrdavě Einarson. „Shledáváte ho sympatickým?“

„Bez práce nejsou koláče,“ usmál jsem se.

„Einarsone,“ začal Grantham, pak zaváhal a řekl: „Nebylo by možné, co myslíte –“ a nedokončil.

Plukovník se na něj zamračil, všiml si, že to vidím, odkašlal si a pak mi řekl drsně upřímným tónem: „Asi by bylo lépe, kdybyste se příliš neukvapil a nezavazoval se tomu tlustému státnímu úředníkovi. Třeba – může se objevit možnost, že víme o jiném poli, kde by se váš talent mohl uplatnit k vaší větší spokojenosti – i zisku.“

Nechal jsem jeho slova bez odpovědi, neřekl jsem ani ano, ani ne.

Do města jsme se vrátili v plukovníkovu autu. On a Grantham seděli vzadu, já vpředu vedle vojína, který řídil. Grantham a já jsme vystoupili u hotelu. Einarson nám dal dobrou noc a jel rychle dál, jako by pospíchal.

„Ještě je brzo,“ poznamenal Grantham, když jsme vešli do haly, „pojďte ještě na chvíli ke mně.“

Zastavil jsem se ve svém pokoji, abych si smyl bláto, které se na mne nalepilo u hromady prken, a abych se převlékl. Pak jsem šel nahoru k němu. Měl tři pokoje v nejvyšším poschodí, s výhledem na náměstí.

Postavil na stůl láhev whisky, sodovku, citron, doutníky a cigarety a popíjeli jsme, kouřili a povídali. Patnáct, možná dvacet minut uběhlo za povrchního komentování noční události, jak se nám líbí ve Stěpanii atd. Každý z nás měl tomu druhému co říct. Každý z nás rozmýšlel, co tomu druhému může říct. Rozhodl jsem se, že dám rozhovoru jiný směr jako první:

„Plukovník Einarson nás vodil za nos,“ řekl jsem.

„Ze nás vodil za nos?“ mladík se narovnal a zamrkal.

„Jeho voják střílel za peníze, nikoli aby se pomstil.“

„Myslíte?“ Nechal ústa otevřená.

„Chci říct, že ten malý tmavovlasý muž, s kterým jste večeřeli, dal vojákovi peníze.“

„Mahmud! Ale to je – jste si tím jist?“

„Viděl jsem to.“

Prudce odvrátil oči ode mne a podíval se na své nohy, jako by nechtěl, abych viděl, že mi nevěří.

„Ten voják mohl Einarsonovi lhát,“ řekl posléze, stále ve strachu, abych nevěděl, že mě má za lháře. „Já trochu zdejšímu jazyku rozumím, pokud mluví vzdělaní lidé, ale nerozumím dialektu, jakým mluvil ten voják, takže nevím, co říkal, ale mohl docela dobře lhát, víte.“

„Kdepak,“ trval jsem na svém. „Vsadím poslední cent, že mluvil pravdu.“

Zíral dále na své natažené nohy a usilovně se snažil zachovat chladnou a klidnou tvář. Ale část toho, co si myslel, mu přeci jen uklouzla. „Samozřejmě, dlužím vám strašně moc za to, že jste nás zachránil –“

„Nic mi nedlužíte. Máte co děkovat vojákově špatné trefě. Skočil jsem na něj, až když vypálil všechny náboje.“

„Ale –“ Jeho mladé oči se na mne dívaly bezelstně, a kdybych se byl vytasil se samopalem, asi by nebyl překvapen. Teď už mě mohl podezírat úplně ze všeho. V duchu jsem si lál za svou upovídanost. Teď už nezbývalo nic jiného, než vyložit karty.

„Poslyšte, Granthame. Většina toho, co jsem vám a Einarsonovi o sobě řekl, je vymyšlená. Poslal mě sem váš strýc, senátor Walbourn. Vy jste měl být v Paříži, ale většina vašich peněz byla převedena do Bělehradu. Senátor dostal podezření na nějaký podvod nebo vydírání, netušil, jestli se s něčím nebezpečným nezahráváte, anebo jestli vás někdo nenapálil. Jel jsem tedy do Bělehradu, zjistil jsem, že jste tady a přišel jsem sem a byl jsem svědkem toho, co se dnes stalo. Čili našel jsem stopu vašich peněz i vás a mluvil jsem s vámi. Na nic víc jsem nebyl najatý. Udělal jsem svou práci – pokud ovšem byste ode mne něco nepotřeboval.“

„Nic, děkuju,“ řekl nadmíru klidně. „Ale i tak vám děkuju.“ Vstal a zívl. „Třeba se ještě uvidíme, než odjedete.“

„Možná.“ Bylo pro mne snadné taky nasadit zcela nezávazný tón, nemusel jsem tlumit žádný vztek. „Dobrou noc.“

Šel jsem do svého pokoje, lehl jsem si a spal. Spal jsem dlouho a objednal jsem si snídani do pokoje. Ještě jsem nedojedl, když někdo zaklepal. Vstoupil podsaditý muž v pomačkané šedivé uniformě, s krátkým tlustým mečem. Zasalutoval, podal mi bílou čtverhrannou obálku, hladově mrkl po amerických cigaretách na stole, usmál se a vzal si jednu, když jsem mu nabídl. Pak zase zasalutoval a odešel.

Na obálce bylo moje jméno napsané drobným, velmi prostým, zakulaceným, ale ne dětským písmem. Uvnitř byla karta a na ní stejným písmem:

 

Policejní ředitel lituje, že vás pro naléhavé záležitosti svého úřadu nemůže dnes odpoledne přijmout.

 

Podepsaná byla Romana Franklová, která dodala postkriptum:

 

Pokud by vám vyhovovalo přijít za mnou dnes večer po deváté, možná bych vám mohla ušetňt čas. R. F.

 

Následovala adresa.

Dal jsem lístek do kapsy a zavolal „Vstupte,“ protože se ozvalo další zaklepání.

Tentokrát vstoupil Lionel Grantham. Bledý a zamyšlený.

„Dobré jitro,“ zvolal jsem tak, aby to znělo vesele i nezávazně, a jako bych už vůbec nic nevěděl o včerejších událostech. „Už jste snídal? Posaďte se a –“

„Děkuju, už jsem jedl.“ Jeho pěkná tvář znachověla. „Včera večer – byl jsem –“

„Nemluvte o tom! Nikdo nemá rád, když druzí strkají nos do jeho záležitostí.“

„Jste hodný, že to říkáte,“ řekl a mačkal v rukou klobouk. Odkašlal si. „Včera jste říkal, že byste – že byste mi pomohl, kdybych potřeboval.“

„Ano. Pomůžu vám. Sedněte si.“

Posadil se, zakašlal, olízl si rty. „Nemluvil jste s nikým o té včerejší záležitosti s vojákem?“

„Ne,“ ubezpečil jsem ho.

„A nebudete to nikomu povídat?“

„Proč?“

Podíval se na zbytky mé snídaně a chvíli neodpovídal. Jen si nervózně poposedl a pak, aniž zvedl hlavu, se zeptal: „Víte, že Mahmuda v noci zabili?“

„Toho muže, co s vámi a s Einarsonem večeřel?“

„Ano. Chvíli po půlnoci ho někdo zastřelil před jeho domem.“

„Einarson?“

Vyskočil.

„Ne! Co vás to napadlo?“

„Einarson věděl, že Mahmud vojákovi zaplatil, aby ho zlikvidoval, a tak ho oddělal nebo ho dal oddělat. Řekl jste mu, co jsem vám včera pověděl?“

„Ne.“ Začervenal se. „Víte, je to trapné, když za vámi pošle rodina chůvu.“

A tak jsem hádal. „Řekl vám, abyste mi nabídl tu práci, o které včera mluvil, a abyste mě upozornil, že o tom vojákovi nemám mluvit. Je to tak?“

„A – ano.“

„Tak do toho! Spusťte a nabízejte.“

„Ale on neví, že jste –“

„A co tedy budete dělat? Jestli mi nic nenabídnete, budete mu muset říct důvod.“

„Ach Bože, to je zmatek!“ povzdychl si smutně, opřel se lokty o kolena a sevřel obličej dlaněmi. Díval se na mne utrápenýma očima kloučka, kterému se život zdá příliš komplikovaný.

Byl zralý na upřímný rozhovor. Usmál jsem se na něj, dopil jsem kávu a čekal jsem.

„Je vám jistě jasné, že se nenechám chytit za ucho a odvést domů,“ začal náhlým výbuchem poněkud dětinského vzdoru.

„Je vám jistě jasné, že se o to ani nepokusím,“ uklidnil jsem ho.

Nastala zase chvilka ticha. Já kouřil, on si dál držel hlavu a tvářil se utrápeně. Po chvilce se začal na židli trochu ošívat, pak se narovnal a ztuhl a tvář mu polil od vlasů až k límečku perfektní nach.

„Chci vás požádat o pomoc,“ řekl a dělal, že o zrudlé tváři nic neví. „Povím vám celou tu šílenou věc. Jestli se mi budete smát, budu – Nebudete se mi smát, viďte?“

„Jestli je to něco legračního, tak se asi smát budu, ale to neznamená, že vám nepomůžu.“

„Vlastně ano, smějte se! Vždyť je to hloupé. Budete se muset smát.“ Zhluboka se nadechl. „Myslel jste někdy – myslel jste někdy na to, že byste se rád stal –“ zarazil se, podíval se na mne zoufale plaše, pak se vzpamatoval a poslední slovo skoro vykřikl – „králem?“

„Možná ano. Měl jsem spousty nápadů o tom, čím bych rád byl, a tohle v tom taky mohlo být.“

„Setkal jsem se s Mahmudem na jedné ambasádě v Konstantinopoli,“ vrhl se teď střemhlav do svého příběhu, tvořil slova rychle, jako by se jich chtěl honem zbavit. „Byl tajemníkem prezidenta Semiče. Měli jsme přátelský vztah, ačkoli nějak zvlášť rád jsem ho neměl. Přemluvil mě, abych s ním jel sem, a představil mě plukovníkovi Einarsonovi. Potom – není totiž pochyby, že zemi vládne nemožná vláda. Byl bych do toho nešel, kdyby to tak nebylo.

Začala se připravovat revoluce. Muž, který měl stát v jejím čele, právě zemřel. Další handicap je nedostatek peněz. Věřte mi – nebyla to jen má marnivost, co mě do toho vehnalo. Věřil jsem – a stále věřím – že by to bylo – bude – pro dobro země. Udělali mi nabídku, že bych se mohl stát králem, kdybych revoluci financoval.

Počkejte! Bůh ví, že to je hloupé, ale nemyslete si, že je to hloupější, než to je. Získat peníze, které mám, by v této malé, zbídačelé zemi trvalo dlouho. Kdyby ale měli amerického vládce, bylo by snadnější – mělo by být snadnější – vypůjčit si v Americe nebo v Anglii. Dále je tu i politický aspekt. Muravsko je obklopeno čtyřmi státy, každý z nich je natolik silný, že by mohl Muravsko anexovat, kdyby chtěl. Muravsko dosud udrželo nezávislost jen proto, že mezi sousedními státy panuje závist, a protože má přístav.

Kdyby Muravsko mělo amerického panovníka a kdyby se zařídily půjčky v Americe a Anglii a obě tyto země by sem investovaly svůj kapitál, situace by se změnila. Muravsko by mělo silnější pozici a mohlo by si vytvářet přátelské vztahy se silnějšími mocnostmi. Pak by byly sousední země opatrnější.

Albánie uvažovala po l. světové válce taky takto a nabídla korunu jednomu z bohatých amerických Bonapartů. Ale on to odmítl. Byl to starší muž a měl již své dobré postavení. Já jsem chtěl využít nabídky, když mi ji udělali. V našem rodě – v linii Granthamových –“ na tomto místě se zase do jeho chování vrátily rozpaky, kterých se během řeči zbavil – „bývali králové. Genealogie našeho rodu vede až k Jakubovi IV. skotskému. Já chtěl – bylo příjemné myslet na to, že bych mohl naší rodině zase přinést korunu.

Neplánovali jsme násilnou revoluci. Einarson ovládá armádu. Prostě bychom jen využili armády, aby donutila zástupce – ty, kteří s námi dosud nejdou – aby změnili formu vlády a zvolili mě králem. Můj původ by tu věc usnadnil spíš než kandidát, který by v sobě královskou krev neměl. Dalo by mi to určité postavení, přestože – přestože jsem tak mladý – a lidi tady opravdu chtějí krále, zvlášť rolníci. Domnívají se, že nemají právo na titul národa, když nemají krále. Postavení prezidenta pro ně nic neznamená – je to přece jen obyčejný člověk jako oni. Tak vidíte, já – bylo to – jen se teď smějte! Slyšel jste dost, abyste pochopil, jak je to hloupé!“ Mluvil vypjatým, vysokým hlasem, který až řezal do uší. „Smějte se! Proč se nesmějete?“

„Proč bych se měl smát?“ zeptal jsem se ho. „Je to šílené, Bůh ví, že ano, ale není to hloupé. Usuzoval jste trochu zaslepeně, ale máte odvahu, a to je v pořádku. Ale mluvil jste, jako by celý ten nápad už byl pohřbený. Krachlo to?“

„Ne, nekrachlo,“ řekl pomalu. Mračil se. „Ale já mám dojem, že ano. Mahmudova smrt by neměla změnit situaci, ale já mám pocit, že je po všem.“

„Pohřbil jste v tom hodně svých peněz?“

„Na tom mi nezáleží. Ale – víte – předpokládejme, že se toho chopí americké noviny, což je pravděpodobné. Víte přece, jak umějí všechno zesměšnit. A pak se to dovědí ostatní, moje matka a strýc a správní rada. Nehodlám tvrdit, že bych se nestyděl. A pak –“ tvář mu znachověla a rozzářil se. „Valeska Radňaková – její otec by byl vedl revoluci. Taky ji vedl, ale pak byl zavražděn. Ona je – já pro ni nikdy nebudu dost dobrý.“ Vyslovil to s takovou zvláštní idiotskou úctou. „Ale já doufám, že třeba kdybych mohl pokračovat v práci jejího otce a kdybych měl i něco jiného, co bych jí mohl nabídnout – kdybych měl za sebou nějaký čin, umístil se – pak by ona možná – chápete?“

Řekl jsem „hm“.

„Co budu dělat?“ ptal se ve vší vážnosti. „Nemůžu přece od toho utéct. Kvůli ní a kvůli své vlastní důstojnosti to tu musím přečkat. Nabídl jste mi pomoc. Pomozte mi. Řekněte mi, co bych měl dělat.“

„Uděláte, co vám řeknu, když vám slíbím, že vás tím vším provedu s čistým štítem?“ zeptal jsem se ho jako by nic, jako by navigování milionářských potomků skotských králů po balkánských pučích bylo pro mne součástí každodenní práce.

„Ano,“ přisvědčil nadšeně.

„Jaký je další bod na programu revoluce?“

„Dnes v noci je schůze. Mám vás tam přivést.“

„V kolik?“

„O půlnoci.“

„Sejdeme se tady v jedenáct třicet. Do jaké míry mám dělat informovaného?“

„Měl jsem vám říct o spiknutí a naznačit vám jakýkoli motiv, jen abyste přišel. Nikdo neříkal nic o tom, jak mnoho či jak málo vám toho mám povědět.“

Tentýž večer v půl desáté mě taxi dovezlo před dům sekretářky policejního ředitele. Byl to malý jednopatrový dům ve špatně dlážděné ulici na východním okraji města. Otevřela mi žena středního věku ve velmi čistém, silně naškrobeném, špatně padnoucím oděvu. Než jsem mohl promluvit, vyplula mi do zorného úhlu Romana Franklová v růžovém saténovém oblečení s holými pažemi, usmívala se a podávala mi ručku.

„Nevěděla jsem, že přijdete,“ řekla.

„Proč?“ tvářil jsem se velice překvapeně, jako by snad někdo mohl ignorovat její pozvání. Služebná zavřela dveře a vzala mi kabát a klobouk.

Stáli jsme v místnosti se starorůžovou tapetou, zařízenou včetně koberce s orientální pestrostí. Jen jedna věc se disharmonicky odrážela od ostatních: ohromné kožené křeslo.

„Půjdeme nahoru,“ řekla dívka a oslovila služebnou slovy, která pro mne neznamenala vůbec nic, až na jméno Maria. „Nebo byste raději,“ otočila se ke mně s anglickou otázkou, „pivo než víno?“

Řekl jsem, že nikoli, a pak jsme šli nahoru. Ona přede mnou a zase tak lehce, jako by ji něco neslo. Vzala mě do černo-bílo-šedé místnosti, vkusně zařízené jen několika kusy nábytku. Jinak dokonalou atmosféru dámského pokoje opět hyzdila přítomnost dalšího ohromného polstrovaného křesla.

Sedla si na šedivý divan a odsunula hromadu francouzských a rakouských časopisů, abych si mohl sednout vedle ní. Otevřenými dveřmi jsem viděl malovanou nohu španělské postele, kousek purpurového přehozu a půlku okna s purpurovou záclonou.

„Jeho Excelenci to moc mrzí,“ spustila, ale nedořekla.

Díval jsem se – díval, ne zíral jsem – na to veliké kožené křeslo. Bylo mi jasné, že se zarazila, protože jsem se na ně díval. Díval jsem se dál.

„Vasilij,“ pokračovala pak zřetelněji, než bylo nutné, „moc litoval, že musel odložit vaši dnešní odpolední návštěvu. Vražda prezidentova tajemníka – slyšel jste o tom? – nás donutila kompletně změnit program.“

„Ano, vím, ten muž jménem Mahmud,“ přisvědčil jsem a pomalu odvedl pohled od koženého křesla k ní. „Zjistilo se, kdo ho zabil?“

Její černě orámované oči s velice černými panenkami mne z dálky studovaly. Zavrtěla přitom hlavou, až se jí rozhoupaly téměř černé kučery.

„Asi Einarson,“ řekl jsem.

„Nezahálel jste.“ Když se usmívala, zvedala se jí dolní víčka, což dodávalo jejím očím blikavého efektu.

Služebná Maria vstoupila s vínem a ovocem, položila všechno na stoleček vedle divanu a odešla. Dívka nalila víno a nabídl mi cigaretu ze stříbrné krabičky. Vzal jsem si svou. Kouřila dlouhé egyptky, veliké jako doutník. To ještě víc zdůrazňovalo drobnost jejího obličeje a její ruky, což asi byl důvod, proč je kouřila.

„Co to je za revoluci, do které jste zapletli mého chlapečka?“ zeptal jsem se.

„Byla velice pěkná, dokud neodumřela.“

„Jak to, že odumřela?“

„To je – víte něco o naší historii?“

„Nevím.“

„Muravsko vzniklo důsledkem strachu a závisti čtyř zemí. Těch šestnáct či sedmnáct tisíc čtverečních kilometrů naší země nemá hodnotnou půdu. Není tu téměř nic, po čem by kterákoli z těch čtyř zemí nějak zvlášť toužila, ale ostatní nedovolí ani jedné z nich, aby ji dostala. Jediný způsob, jak spor urovnat, bylo udělat z nás samostatnou zemi. To se stalo v roce 1923.

Prvním prezidentem byl zvolen dr. Semič, a to na deset let. Není to ani státník ani politik, a nikdy nebude. Ale protože to byl jediný Muravec, který byl kdy za hranicemi svého rodného města, myslelo se, že jeho zvolení dá zemi nějakou prestiž. Navíc to byla jediná vhodná pocta jedinému velkému muži této země. Měl však být prezidentem jen podle jména. Skutečnou vládu měl vykonávat generál, Danilo Radňak, zvolený viceprezidentem, což je u nás víc než ministerský předseda. Generál Radňak byl schopný muž. Armáda ho zbožňovala, rolníci mu důvěřovali a naše buržoazie věděla, že je poctivý, konzervativní, inteligentní a že se vyzná v obchodě právě tak jako v armádě.

Dr. Semič je mírný, starší učenec, který nemá o světských záležitostech ani zdání. Pochopil byste ho podle jedné věci: je největší ze současných bakteriologů, ale když ho poznáte blíž, řekne vám, že stejně nevěří v hodnoty bakteriologie. Bude vám říkat, že lidstvo se musí naučit s bakteriemi žít jako s přáteli. Lidské tělo se musí přizpůsobit nemocem tak, aby byl malý rozdíl v tom, jestli má člověk tuberkulózu, nebo ji nemá. V tom je záchrana. Válčit s bakteriemi je zbytečné. Zbytečné, ale zajímavé. Proto to děláme dál. Naše mravenčí práce v laboratořích je naprosto zbytečná – ale baví nás, říká.

Když tedy tohoto roztomilého starého snílka udělali jeho spoluobčané prezidentem, chopil se toho tím nejhorším možným způsobem. Rozhodl se, že zamkne laboratoř a srdcem i duší se upne na vládnutí. To ale nikdo nečekal ani nechtěl. Měl vládnout Radňak. Nějaký čas se mu dařilo udržet situaci v rukou a všechno bylo v pořádku.

Ale Mahmud měl svoje vlastní plány. Byl tajemníkem doktora Semiče, a ten mu důvěřoval. Začal prezidenta upozorňovat na to, jak si Radňak osvojuje různá prezidentská práva. Radňak udělal velkou chybu. Aby Mahmuda zneškodnil, šel k Semičovi a řekl mu upřímně a bez obalu, že nikdo neočekává, že on jako prezident se bude zabývat výkonnou mocí v zemi, a že mu jeho krajané dali jen důstojnost prezidenta, nikoli povinnosti.

Tím nahrál Radňak Mahmudovi a tajemník se stal skutečným vládcem. Semič byl teď naprosto přesvědčen, že se ho Radňak pokouší zbavit autority a Radňak měl od té chvíle svázané ruce. Semič trval na tom, že všechny záležitosti bude až do detailu vyřizovat sám, což ovšem ve skutečnosti znamenalo, že to dělal Mahmud, protože prezident neví o státnictví o nic víc, než věděl, když přejímal svůj úřad. Ať si stěžoval kdokoli, nic nepomáhalo. Semič považoval každého nespokojeného občana za Radňakova spoluspiklence. Čím víc byl Mahmud v parlamentě kritizován, tím víc mu Semič věřil. Loni už byla situace nesnesitelná a revoluce se začala připravovat.

V čele byl Radňak, pochopitelně, a s ním nejméně devadesát procent vlivných mužů Muravska. Je nesnadné posoudit přístup celého národa. Jsou to většinou rolníci, malí vlastníci půdy, a ti chtějí mít pokoj. Ale bezpochyby by měli raději krále než prezidenta, a tudíž se měla změnit forma vlády k jejich spokojenosti. Armáda, zbožňující Radňaka, v tom byla rovněž. Revoluce pomalu nazrávala. Generál Radňak byl opatrný, pečlivý, a protože nejsme bohatá země, nebylo k dispozici mnoho peněz.

Dva měsíce před plánovaným povstáním byl Radňak zabit. Revoluce se rozkolísala, rozdělila do půl tuctu frakcí. Nebyl nikdo, kdo by byl natolik silný, aby udržel všechny pohromadě. Některé ze skupin se stále scházejí a kují pikle, ale nemají všeobecný vliv, nemají skutečný cíl. A v tomto stavu prodali revoluci Lionelu Granthamovi. Za den za dva budeme mít víc informací. Zatím jsme zjistili jen to, že Mahmud, který strávil měsíc dovolené v Konstantinopoli, přivedl Granthama a spojil se s Einarsonem, aby chlapce podvedli.

Mahmud nebyl úplně mužem revoluce, vždyť byla namířena i proti němu. Ale Einarson byl se svým nadřízeným Radňakem. Od Radňakovy smrti se Einarsonovi podařilo na sebe převést loajalitu vojáků, kteří bývali věrni mrtvému generálovi. Toho Islanďana nemají tak rádi, jako měli Radňaka, ale Einarson je atraktivní, teatrální a má vlastnosti, které mají prostí lidé na svých vůdcích rádi. Tak získal Einarson armádu a převzal do svých rukou tolik mašinérie mrtvého revolucionáře, že mohl Granthama oslnit. Za ty peníze dělal, co mohl. A tak spolu s Mahmudem se vašemu chlapci předváděli. Využili i Valesky Radňakové, generálovy dcery. Ona je taky myslím moc důvěřivá. Slyšela jsem o tom, jak ten chlapec a ona plánují, že budou králem a královnou. Kolik do té frašky investoval?“

„Možná tři miliony amerických dolarů.“

Romana Franklová tiše hvízdla a nalila další víno.

„Jak se na to díval policejní ředitel, když byla revoluce živá?“ zeptal jsem se.

„Vasilij,“ mezi slovy usrkávala vína, „je zvláštní člověk. Originál. Nezajímá ho nic, kromě jeho vlastního pohodlí. Pohodlí pro něho znamená ohromná množství jídla a pití a nejméně šestnáct hodin spánku denně a co možná nejmíň pohybu v osmi hodinách, kdy bdí. Kromě toho nemá o nic zájem. Aby si svoje pohodlí uchránil, udělal z policejního oddělení vzorné pracoviště. Všichni musejí dělat svou práci dokonale a nesmějí vytvářet problémy. Pokud to tak není, pak nejsou zločiny potrestány, lidi si stěžují a jejich stížnosti by mohly Jeho Excelenci rušit. Pak by musel dokonce zkrátit svůj odpolední spánek a jít na poradu či schůzi. A to nejde. Proto vyžaduje takovou organizaci, která udrží zločinnost na minimu a která dopadne pachatele tohoto minima. A má ji.“

„Chytil Radňakova vraha?“

„Byl zastřelen pro kladení odporu deset minut po vraždě.“

„Někdo z Mahmudových lidí?“

Dopila sklenku, zamračila se na mne a spodní víčka se jí zachvěla.

„Nejste tak špatný,“ pronesla pomalu. „Ale teď je řada na mně, abych se ptala. Proč jste řekl, že Einarson zabil Mahmuda?“

„Einarson věděl, že se Mahmud pokusil dát zastřelit jeho a Granthama předtím tentýž večer.“

„Vážně?“

„Viděl jsem, jak jeden voják bere od Mahmuda peníze, jak ze zálohy střílí na Einarsona a Granthama a netrefí je ani jednou ze šesti střel.“

Zaťukala si nehtem na zuby.

„To nevypadá na Mahmuda,“ namítla, „aby veřejně platil vojákům.“

„Možná že ne,“ připustil jsem. „Ale co když se jeho najatý člověk rozhodl, že chce víc, nebo mu předtím dal jen část mzdy? Je snad lepší způsob, jak dostat víc peněz, než vyskočit ze tmy a žádat si další peníze pár minut před předpokládaným činem?“

Kývla a mluvila tak, jako by myslela nahlas: „Takže už dostali od Granthama, co chtěli, a každý to chtěl pro sebe. Proto chtěli jeden druhého oddělat.“

„Mýlíte se,“ sdělil jsem jí dále, „když si myslíte, že revoluce je mrtvá.“

„Ale Mahmud by nikdy nekonspiroval tak, aby tím ztratil veškerou moc, neudělal by to ani za tři miliony dolarů.“

„Správně! Mahmud si myslel, že režíruje kabaret pro chlapce. Když zjistil, že nejde o kabaret, že to Einarson myslí vážně, pokusil se ho odstranit.“

„Možná.“ Pokrčila hladkými nahými rameny. „Ale teď pouze hádáte.“

„Myslíte? Einarson nosí u sebe obrázek perského šacha. Perský šach je ruský voják, který tam přišel po válce, vypracoval se tak, až měl armádu ve svých nikách, stal se diktátorem, pak šachem. Opravte mě, jestli se mýlím. Einarson je islandský voják, který sem přišel po válce, snažil se a dostal armádu do svých rukou. Jestliže nosí šachův obrázek a dívá se na něj tak často, že už je celý upadaný, neznamená to, že chce jít v jeho stopách? Co myslíte?“

Romana Franklová vstala a chodila po pokoji, posunula jednu židli o pár centimetrů, upravila nějakou ozdobu, zatřepala záhybem záclony, urovnala obrázek na zdi – prostě chodila z místa na místo, jako by ji něco neslo – půvabná dívenka v růžovém saténu.

Zastavila se před zrcadlem, trochu uhnula na stranu, aby mě v zrcadle viděla, načechrala si kudrlinky a řekla skoro nepřítomně: „No tak dobře, Einarson chce revoluci. Co udělá váš hoch?“

„Co mu řeknu.“

„A co mu řeknete?“

„Co se nejvíc vyplatí. Chci ho dostat domů se všemi jeho penězi.“

Odstoupila od zrcadla, přistoupila ke mně, rozcuchala mi vlasy, políbila mě na ústa a sedla si mi na kolena, držíc mou tvář ve svých teplých ručkách.

„Ukaž mi revoluci, ty můj milý!“ Měla vzrušené oči, hrdelní hlas, její ústa se smála, její tělo se chvělo. „Pohrdám Einarsonem. Použij ho a zlom ho. Ale ukaž mi revoluci!“

Zasmál jsem se, políbil jsem ji a otočil jsem ji tak, aby se mi hlavou opírala o rameno.

„Uvidíme,“ slíbil jsem napůl. „Dnes se s nimi o půlnoci uvidím. Pak budu vědět víc.“

„Přijdeš sem po schůzi?“

„Jen tak mě odtud nedostaneš!“

„Vrátil jsem se do hotelu v půl dvanácté, vycpal jsem se zbraní a pendrekem a odebral jsem se nahoru do Granthamova apartmá. Byl sám, ale řekl, že čeká na Einarsona. Byl zřejmě rád, že mě vidí.“

„Poslyšte, chodil Mahmud na některé ty schůze?“

„Ne. Jeho účast v revoluci byla skrytá i před většinou ostatních. Měl důvody, proč se na nich nemohl ukazovat.“

„Jistě. Hlavní byl ten, že každý věděl, že nechce revoluci, že nechce nic jiného než peníze.“

Grantham si okusoval dolní ret a řekl: „Bože, to je zmatek!“

Einarson dorazil ve smokinku, ale nezapřel vojáka, muže činu. Stisk ruky byl pevnější, než bylo nutné. Malé tmavé oči zářily tvrdě.

„Hotovi, pánové?“ oslovil chlapce i mne, jako by nás byly zástupy. „Báječné. Půjdeme. Dnes můžeme očekávat těžkosti. Mahmud je mrtvý. Někteří naši přátelé se budou ptát, proč revoluci teď. Ach!“ Zatahal se za dlouhý knír. „Já jim odpovím. Dobré duše, naši spolubratři, ale poddali se strachu. Pod schopným vedením neexistuje strach. Uvidíte!“ A opět se zatahal za knír. Bylo jasné, že oficír se ten večer cítil jako Napoleon. Ale neodepsal jsem ho jako šaška, nezapomněl jsem, co udělal tomu vojákovi.

Odešli jsme z hotelu, nastoupili do vozu, objeli sedm bloků a vstoupili do malého hotelu v postranní uličce. Když vrátný otvíral Einarsonovi dveře, hluboce se uklonil. Grantham a já jsme šli za plukovníkem nahoru po schodech a pak setmělou chodbou. Přišel nám naproti tlustý umaštěný muž asi padesátiletý, klaněl se a něco breptal. Einarson mi ho představil, byl to majitel hotelu. Odvedl nás do místnosti s nízkým stropem. Třicet, možná čtyřicet mužů vstalo na pozdrav a dívalo se na nás oblaky kouře.

Einarson vše uvedl krátkou, velice formální řečí, které jsem nerozuměl. Představil mě tím celému gangu. Uklonil jsem se hlavou a šel jsem si sednout vedle Granthama. Einarson seděl po jeho druhém boku. Všichni se pak posadili, podle žádného zvláštního pořádku.

Plukovník Einarson si uhladil knír a začal hovořit tu k jednomu, tu k druhému, a když to bylo nutné, překřičoval hluk ostatních. Grantham mi polohlasem řekl, kteří jsou další důležití spiklenci. Bylo tam asi tucet, možná i víc, členů jejich parlamentu, jeden bankéř, bratr ministra financí (zastupoval jej), půl tuctu důstojníků (všichni ten večer v civilu), tři profesoři z univerzity, předseda odborové organizace, jeden vydavatel nějakého deníku a jeho redaktor, tajemník studentského klubu, nějaký venkovský politik a hrstka malých obchodníků.

Bankéř, asi šedesátiletý bělovlasý muž, pak vstal a začal řečnit s pohledem upřeným na Einarsona. Mluvil rozvážně, tiše, ale mírně drzým tónem. Plukovník ho dlouho mluvit nenechal.

„Ach!“ vyštěkl a vstal. Ani jedno jeho slovo mi nic neříkalo, ale bankéřovy tváře bledly a oči lidí kolem nás zneklidněly.

„Chtějí ho odvolat,“ šeptal mi Grantham, „nechtějí už pokračovat. Vím, že nechtějí.“

Schůze začala být rušná. Spousta lidí křičela jeden přes druhého, ale Einarsonovo burácení nikdo nepřekřičel. Všichni vstávali a byli v obličeji buď hodně červení, nebo hodně bílí. Ke slovu se dostávaly i pěsti, prsty a hlavy. Bratr ministra financí – štíhlý, elegantní muž s dlouhou inteligentní tváří – sundal brýle tak divoce, že si je zlomil, ječel na Einarsona, otočil se na podpatku a kráčel ke dveřím.

Otevřel je a zastavil se.

Chodba byla plná zelených uniforem. Vojáci se opírali o zeď, seděli ve dřepu, postávali ve skupinkách. Zbraně neměli, kromě bajonetů v pouzdrech po boku. Bratr ministra financí stál velmi tiše ve dveřích a díval se na vojáky.

Jeden brunátný statný muž s hnědým knírem, oblečený v obleku z hrubé látky a v těžkých botách, pohlížel očima s červenými víčky od vojáků k Einarsonovi a pak k němu těžkými kroky přistoupil. Byl to ten politik z venkova. Einarson se nafoukl a udělal krok vpřed. Ti, kteří stáli mezi nimi, ustoupili z cesty.

Einarson řval a venkovan řval. Einarson dělal víc hluku, ale venkovan před ním neustupoval.

Plukovník Einarson řekl: „Ach!“ a plivl venkovanovi do tváře.

Venkovan se zapotácel vzad a jedna jeho obrovská ruka zajela pod hnědý kabát. Přistoupil jsem k Einarsonovi a strčil jsem ústí své zbraně mezi venkovanova žebra. Einarson se zasmál a zavolal dva vojáky. Vzali venkovana z každé strany pod paží a vyvedli ho ven. Kdosi zavřel dveře. Všichni se zase posadili. Einarson znovu pronesl řeč. Nikdo ho nepřerušil. Bělovousý bankéř taky ještě pronesl řeč. Bratr ministra financí vstal a řekl několik zdvořilých slov. Díval se přitom krátkozrakýma očima na Einarsona a v každé štíhlé ruce držel půlku brýlí. Na Einarsonovo vybídnutí vstal Grantham a mluvil. Všichni uctivě naslouchali.

Pak zase mluvil Einarson. Všichni vypadali vzrušeně. Tak to šlo dlouhou dobu. Grantham mi vysvětlil, že revoluce vypukne časně ráno ve čtvrtek – teď bylo časně ráno ve středu – a že se momentálně ještě naposled domlouvají podrobnosti. Pochyboval jsem o tom, jestli si někdo bude o podrobnostech něco pamatovat při veškerém tom chaosu, který tam panoval. Vydrželi to tak až do půl čtvrté. Poslední dvě hodiny jsem strávil podřimováním na židli, kterou jsem si opěradlem opřel o zeď v rohu.

 

Po schůzi jsme šli s Granthamem zpátky do hotelu. Sdělil mi, že se máme příští ráno shromáždit na náměstí ve čtyři hodiny. V šest se rozední a to už budou vládní budovy, prezident, většina státních úředníků a poslanců, kteří dosud nebyli na naší straně, v našich rukách. Bude se konat schůze parlamentu za dozoru Einarsonovych vojáků a všechno se provede tak rychle a uváženě, jak jen bude možné.

Já měl provázet Granthama jako jakási osobní stráž, což podle mého znamenalo, že máme pokud možno co nejméně překážet. To se mi hodilo.

Dovedl jsem Granthama do pátého patra, zašel jsem si do pokoje opláchnout ruce a obličej studenou vodou a zase jsem šel. V tu dobu nebyla naděje, že bych sehnal taxi, tak jsem se vydal pěšky k domu Romany Franklové.

Cestou mi foukal vítr do tváře. Zastavil jsem se, otočil jsem se zády proti němu, abych si zapálil cigaretu. Nějaký stín dál v ulici vklouzl do stínu. Takže mě sledují, uvědomil jsem si, a zrovna ne šikovně. Zapálil jsem si a šel jsem dál svou cestou, až jsem došel do dostatečně tmavé uličky. Zahnul jsem do ní a zastavil jsem se v jednom temném výklenku u vchodu do domu.

Zpoza rohu přifuněl chlapík. Moje první rána dopadla špatně, vzal jsem ho pendrekem moc vpředu, po tváři. Druhá dopadla pěkně za ucho. Nechal jsem ho tam spát a pokračoval jsem k domu Romany Franklové.

Služebná Maria, tentokrát ve vlněném šedivém koupacím plášti, otevřela a poslala mě nahoru do černo-bílo-šedivého pokoje, kde mezi polštáři na divanu ležela sekretářka policejního ředitele, stále v růžovém rouše. Popelník, plný cigaretových nedopalků, mi naznačil, jak trávila čas po mém odchodu.

„Tak co?“ zeptala se. Odsunul jsem ji kousek dál, abych si mohl vedle ní sednout.

„Čtvrtek ráno ve čtyři uděláme revoluci.“

„Já věděla, že to dokážeš,“ řekla a pohladila mi ruku.

„Dokázalo se to samo, ačkoli v jednu chvíli bych to byl mohl zastavit, kdybych byl praštil plukovníka za ucho a nechal ostatní, aby ho rozsápali. To mi připomíná – něčí najaty špeh se pokusil mě sem teď sledovat.“

„Jak vypadal?“

„Malý, svalnatý, čtyřicátník, asi mé velikosti i věku.“

„Ale nedařilo se mu?“

„Jednu jsem mu vrazil a nechal jsem ho spát na místě.“

Zasmála se a zatahala mě za ucho. „To byl Gopček, náš nejlepší detektiv. Ten bude zuřit!“

„Tak už za mnou žádného detektiva neposílejte. Můžete mu říct, jak je mi líto, že jsem ho musel praštit dvakrát, ale byla to jeho chyba. Neměl při první ráně uhnout hlavou dozadu.“

Opět se zasmála, pak se zamračila a nakonec se rozhodla pro výraz, který byl kompromisem mezi oběma. „Řekni mi o té schůzi,“ poručila.

Řekl jsem jí, co jsem věděl. Když jsem skončil, přitáhla si moji hlavu k sobě, aby mě políbila, a držela ji dole a šeptala: „Důvěřuješ mi, miláčku, viď?“

„Jo, asi tolik jako ty mně.“

„To nestačí,“ řekla a odstrčila mě od sebe.

Vstoupila Maria s podnosem plným jídla. Přitáhli jsme si stoleček před divan a jedli jsme.

„Já ti nerozumím,“ řekla Romana nad stonkem chřestu. „Když mi nedůvěřuješ, proč mi to všechno povídáš? Pokud vím, moc jsi mi nelhal. Proč mi říkáš pravdu, když mi nevěříš?“

„To je jen moje podezíravá povaha,“ vysvětlil jsem jí. „Jsem tak přemožen tvojí krásou a tvým šarmem, že ti nemohu nic odmítnout.“

„Nezván!“ zvolala a byla náhle vážná. „Vytloukala jsem z té krásy a z toho šarmu kapitál v polovině zemí světa. Tak už mi takové věci neříkej. Bolí mě to, protože – protože –“ odstrčila talíř, natahovala se pro cigaretu, ale v půlce cesty se zastavila, podívala se na mne nevlídně a řekla: „Miluju tě.“

Vzal jsem ruku, která zůstala viset ve vzduchu, políbil jsem ji do dlaně a zeptal jsem se: „Miluješ mě víc než kohokoli jiného na světě?“

Odtáhla ode mne ruku.

„Chováš se jako účetní,“ pokárala mě. „Musíš mít u všeho množství, váhu, musíš všechno měřit?“

Usmíval jsem se na ni a snažil jsem se pokračovat v jídle. Přišel jsem k ní hladový. Ale teď, přestože jsem snědl jen pár soust, mě přešla chuť. Snažil jsem se dělat dál hladového, ale už to nešlo. Nemohl jsem ani polykat. Vzdal jsem to tedy a zapálil jsem si.

Rozvířila levou rukou kouř mezi námi. „Nevěříš mi,“ vedla dále svou. „Tak proč se mi vydáváš do rukou?“

„A proč ne? Ty můžeš revoluci překazit. Ale mně to je přece jedno. Nejde o moji zemi a jestli revoluce nezvítězí, neznamená to ještě, že toho chlapce odtud nedostanu i s jeho penězi.“

„Tobě by nevadilo vězení, snad ani poprava?“

„Jsem zvyklý riskovat,“ ubezpečil jsem ji. Ale v duchu jsem si myslel něco jiného: jestli se po dvaceti letech manévrování a hazardu ve městech velkého světa nechám lapit do pasti v téhle horské vesnici, dobře mi tak.

„A ke mně necítíš vůbec nic?“

„Nebuď bláhová.“ Mávl jsem cigaretou nad nedojedeným jídlem. „Neměl jsem v ústech od osmi hodin včerejšího večera.“

Zasmála se, položila mi ruku na ústa a řekla: „Rozumím. Miluješ mě, ale ne natolik, abych ti narušila tvoje plány. To se mi nelíbí. Je to slabošské.“

„Ty tedy nevyrazíš do revoluce?“ zeptal jsem se.

„Rozhodně nebudu běhat po ulicích a házet bomby, jestli myslíš to.“

„A Djudakovič?“

„Ten spí do jedenácti. Když začnete ve čtyři, máte ještě sedm hodin, než vstane.“ Mluvila naprosto vážně. „Koukejte to do té doby stihnout. Jinak se může stát, že vás bude chtít porazit.“

„Ale? A já měl dojem, že převrat chce.“

„Vasilij chce jen klid a pohodlí.“

„Ale poslyš, zlatíčko,“ protestoval jsem. „Jestli je ten tvůj Vasilij vůbec k něčemu, tak stejně včas zjistí, co se chystá. Revoluci dělá Einarson a jeho armáda. Ti bankéři a poslanci a jim podobní, které za sebou táhne, aby tomu dal zdání zodpovědnosti, to jsou všechno jen filmoví vzbouřenci. Jen se na ně podívej! Mají schůze o půlnoci a vůbec dělají takové legrácky. Jestli se teď skutečně k něčemu zavázali, nebudou schopni zabránit tomu, aby se zprávy o tom nedostaly ven. Celý den budou chodit a třást se a v koutečku si o tom budou šeptat.“

„To už dělají celé měsíce,“ namítla. „Nikdo už tomu nevěnuje pozornost. A ručím ti za to, že Vasilij neslyší nic nového. Já mu to rozhodně neřeknu a nikoho jiného on stejně neposlouchá.“

„Dobře.“ Nevěděl jsem sice, jestli to je dobře, ale i to bylo možné. „A jestli ta věc proběhne a jestli půjde armáda s Einarsonem?“

„Ano, armáda s ním půjde,“

„Takže jakmile bude po všem, dáme se do toho my?“

Zapracovávala malým špičatým prstíkem trochu popela z cigarety do ubrusu a neříkala nic.

„Einarsona je třeba se zbavit,“ pokračoval jsem.

„Budeme ho muset zabít,“ pronesla zamyšleně. „Nejlepší, když to uděláš ty.“

Viděl jsem Einarsona a Granthama tentýž večer a strávil jsem s nimi několik hodin. Grantham byl neklidný, nervózní, nevěřil v úspěch revoluce, ačkoli se snažil budit dojem, že to všechno bere jako samozřejmost. Einarson toho hodně namluvil. Vysvětloval nám všechny podrobnosti a jak se to všechno ráno provede. Mne zajímal víc on sám než to, co povídal. Může revoluci provést, říkal jsem si, a já jsem ochotný mu ji nechat. A tak jsem si ho studoval, když mluvil, a snažil jsem se vyhmátnout jeho slabé stránky.

Nejdřív jsem vzal v úvahu jeho fyzický vzhled: vysoký, statný, na vrcholu sil, nepříliš rychlý, ale silný a houževnatý. Měl mohutné čelisti, krátký nos a kvetoucí tvář, které by pěst příliš nevadila. Nebyl tlustý, ale jedl a pil příliš mnoho na to, aby byl necitelný, a zdravý člověk příliš nesnese, když ho stále pošťuchujete. Tolik o těle toho pána.

Mentálně rozhodně nebyl těžká váha. Jeho revoluce byla jen zhruba nahozená záležitost. Zvládne ji hlavně proto, že neexistuje skoro žádná opozice. Asi má hodně silnou vůli, myslel jsem si, ale to zase nebylo tak důležité. Lidé, kteří nejsou příliš mazaní, musejí vyvíjet vůli, aby něčeho dosáhli. Nevěděl jsem, jestli má odvahu, nebo ne, ale před obecenstvem předvede ohromnou show, a toto bude před obecenstvem. V koutku duše jsem měl pocit, že bude slabý. Věřil v sebe sama – beze zbytku. A to znamená devadesátiprocentní úspěch v otázkách řízení, tady neměl žádnou slabinu. Nedůvěřoval mi. Ale zasvětil mě, protože věci se vyvíjely tak, že to bylo jednodušší, než kdyby byl přede mnou zabouchl dveře.

Stále ještě mluvil o svých plánech. Přitom nebylo o čem mluvit. Přivede své vojáky v časných hodinách do města a převezme vládu. Nic víc nebylo třeba plánovat. Ostatní byla jen příloha k hlavnímu chodu, jediná věc, o které se mohlo diskutovat. Byla to nuda.

V jedenáct hodin přestal řečnit a se slovy: „Ve čtyři hodiny tedy, pánové! V hodinu, kdy začne muravská historie!“ mi položil ruku na rameno a vybídl mě: „Ochraňujte Jeho Milost!“ Pak nás opustil.

Řekl jsem „hm“ a poslal Jeho Milost do postele. Věděl jsem, že neusne, ale protože byl příliš mladý, nepřiznal to a šel ochotně spát. Já si vzal taxi a jel jsem k Romaně.

Chovala se jako dítě před vytouženým výletem. Líbala mne a líbala služebnou Marii. Sedala si mi na kolena, sedala si vedle mne, na podlahu, vyzkoušela všechny židle, každých třicet vteřin změnila místo. Bez ustání se smála a povídala o revoluci, o mně, o sobě, prostě o všem. Zakuckala se, když polykala víno a mluvila. Zapalovala si ty své veliké cigarety a zapomínala kouřit, nebo zapomínala, že je musí uhasit, až jí spálily rty. Zpívala úryvky písní v půl tuctu jazyků.

Odešel jsem od ní ve tři. Doprovodila mě dolů ke dveřím, přitáhla si mou hlavu a políbila mě na oči a ústa.

„Jestli se cokoli stane,“ řekla, „přijď do věznice. Tu budeme držet, dokud –“

„Jestli to půjde špatně, určitě mě tam odvedou,“ slíbil jsem.

Přestala žertovat. „Já tam jdu hned teď. Obávám se, že Einarson má na seznamu můj dům.“

„Dobrý nápad! Přijdeš-li na nějakou levotu, dej mi vědět.“

Vrátil jsem se ztemnělými ulicemi do hotelu – světla se tam zhasínají o půlnoci – a nikde ani noha, dokonce ani jeden z jejich policistů v šedé uniformě. Když jsem byl u hotelu, pěkně pršelo.

V hotelu jsem se převlékl do teplejšího obleku a pevnějších bot, z cestovní tašky jsem vybalil ještě jednu zbraň – automatickou pistoli – a zavěsil si ji do podpažního pouzdra. Pak jsem si naplnil kapsy municí, až mě to táhlo k zemi, navlékl jsem si pršiplášť, nasadil klobouk a šel nahoru do apartmá Lionela Granthama.

„Za deset minut čtyři,“ ohlásil jsem. „Měli bychom sejít na náměstí. Radši si vemte do kapsy nějakou bouchačku.“

Nespal. Jeho pěkná mladá tvář však byla svěží, zrůžovělá a klidná, jako když jsem ho viděl poprvé, jen oči mu víc zářily. Vzal si kabát a šli jsme dolů.

Když jsme kráčeli ke středu temného náměstí, vítr nám hnal déšť do obličeje. Pohybovaly se kolem nás i další postavy, ale nikdo se k nám nepřihlásil. Postavili jsme se u železné sochy kohosi na koni.

Vystoupil nějaký bledý mladík, neuvěřitelně hubený, a začal rychle mluvit, gestikulovat oběma rukama a chvílemi popotáhl nosem, jako by měl rýmu. Nerozuměl jsem ani slovo.

Se zvuky deště se začaly mísit další hlasy. Ze tmy se náhle vynořila tlustá bělovousá tvář bankéře, který byl předešlého dne na schůzi. Rychle zase do tmy zmizel, jako by nechtěl být poznán. Kolem nás se pak shromáždili muži, které jsem nikdy neviděl, a zdravili Granthama s podivně vylekanou úctou. Přiběhl nějaký malý člověk ve veliké pláštěnce a začal nám něco vykládat pronikavým trhaným hlasem. Jiný hubený a ohnutý muž, po jehož brýlích stékaly kapky deště, překládal jeho slova do angličtiny. „Říká, že nás dělostřelectvo zradilo a že se ve vládních budovách hromadí zbraně, aby nás po rozbřesku smetli z náměstí.“ V jeho hlase zněla jakási zvláštní naděje, zvláště když dodal: „V tom případě ovšem nemůžeme nic dělat.“

„Můžeme zahynout,“ řekl mírně Lionel Grantham.

Vzal jsem to spíš jako nesmyslný žert. Tady přece nikdo nezemře. Všichni tu byli právě proto, že nebylo pravděpodobné, že by tu kdokoli zemřel, snad kromě několika Einarsonových vojáků. Tak jsem chápal chlapcova slova. Ale abych byl upřímný, i já – ostřílený detektiv středního věku, který už zapomněl, jaké to bylo, když věřil pohádkám – jsem náhle pocítil teplo pod navlhlým oděvem. A kdyby mi byl někdo řekl: „Ten chlapec je skutečný král,“ byl bych mu neodporoval.

Najednou kolem nás všechno zmlklo, zůstalo jen šumění deště a ráz – dva, ráz – dva, jak ulicí spořádaně pochodovali Einarsonovi muži. Lidi začali hned zase mluvit, radostně, plni očekávání, rozveseleni příchodem těch, kdo měli udělat tu nesnadnější práci. Důstojník v lesknoucím se plášti do deště se prodral davem. Byl to drobný, živý mladík s velikánským mečem. Obřadně Granthamovi zasalutoval a pronesl v anglickém jazyce – na který byl zřejmě pyšný – „Plukovník Einarson se dává poroučet, pane, a všechno pokračuje mezivolně.“

Byl bych rád věděl, co znamená to poslední slovo.

Grantham se usmál a řekl mu: „Předejte plukovníku Einarsonovi mé díky.“

Objevil se opět bankéř, tentokrát se k nám odvážně přidal. A objevovali se další z těch, kteří byli na oné schůzi. Utvořili jsme kolem sochy vnitřní skupinu s ostatním davem kolem nás. Teď v šedi časného rána je bylo lépe vidět. Neviděl jsem však venkovana, jemuž Einarson plivl do tváře.

Déšť se do nás vsakoval. Přešlapovali jsme, třásli se chladem, hovořili. Nastalo pomalu denní světlo a odhalilo víc a víc lidí kolem nás. Všichni měli vlhké a zvědavé oči. Kdesi na kraji davu vypukli muži v jásot. Přidávali se další. Zapomněli na nepříjemnost vlhka a zimy, smáli se a tancovali, objímali se a líbali. Pak k nám přistoupil vousatý muž v koženém kabátu, uklonil se Granthamovi a vysvětloval, že Einarsonův oddíl byl viděn, jak okupuje vládní budovu.

Bylo už dokonalé denní světlo. Zástup kolem nás se rozestoupil, aby uvolnil cestu pro auto, obklopené četou kavalerie. Před námi se všechno zastavilo. Z auta vystoupil plukovník Einarson s obnaženým mečem v ruce, zasalutoval a otevřel dveře vozu Granthamovi a mně. Nastoupil si zase hned po nás, čišelo z něj vítězství jako parfém ze sboristky v operetě. Jezdci se zase semkli kolem auta a odjížděli jsme do vládní budovy pozdravováni davem, který běžel se zčervenalými tvářemi a šťastný za námi. Jako na divadle.

„Město je naše,“ pravil Einarson, nakláněje se v sedadle dopředu, s hrotem meče opřeným o podlahu s jílcem v ruce. „Prezident, poslanci, skoro všichni důležití státní úředníci jsou zajati. Ani jeden výstřel, ani jedno rozbité okno!“

Byl na svoji revoluci pyšný a já se mu nedivil. Nebyl jsem si jistý, jestli přeci jen nakonec není silný a chytrý. Měl dostatek rozumu na to, aby umístil své civilní přívržence na náměstí do té doby, než jeho vojáci vykonali svou práci.

U vládní budovy jsme vystoupili a šli po schodech mezi řadami vojska, zdravícího nás zbraněmi. Na bajonetech se jim stříbřily kapky deště. I v chodbách stály řady vojáků v zelených uniformách, všichni drželi k poctě zbraň. Vešli jsme do bohatě zařízené jídelny, kde při našem příchodu vstalo asi patnáct až dvacet důstojníků. Bylo proneseno mnoho řečí. Všichni se tvářili vítězoslavně. Snídalo se a hodně se mluvilo. Ničemu z toho jsem nerozuměl.

Po snídani jsme se odebrali do sněmovny, velké oválné síně s půlkruhovými řadami lavic a stolků před zvýšeným pódiem. Na pódiu stály tři stolky a dvacet židlí čelem k půlkruhovým řadám. Naše skupina, která pospolu snídala, se usadila na pódiu. Grantham a já jsme tam byli jediní civilisti. Nebyl tam nikdo z našich spolupovstalců kromě těch, kteří patřili do Einarsonovy armády. To se mi moc nelíbilo.

Grantham seděl v první řadě židlí mezi Einarsonem a mnou. Shlíželi jsme dolů na poslance. Na lavicích jich porůznu sedělo asi sto, ale jasně rozděleni do dvou skupin. Jednu polovinu na pravé straně síně tvořili revolucionáři. Vstali a provolávali nám slávu. Druhou půlku nalevo tvořili zajatci. Na většině z nich bylo zřejmé, že se oblékali ve spěchu.

Kolem dokola celé síně stáli Einarsonovi vojáci v sevřené řadě při zdi kromě pódia a výklenků dveří.

Veden dvěma vojáky přišel starý muž. Byl to starý pán s mírným pohledem, holohlavý, ohnuty, s vrásčitou, čistě oholenou tváří vědce.

„Doktor Semič,“ pošeptal mi Grantham.

Stráže ho dovedly k prostřednímu ze tří stolků na pódiu. Nevšímal si nás, kteří jsme byli na pódiu, a nesedl si.

Jeden poslanec se zrzavými vlasy – z revoluční strany – povstal a mluvil. Když skončil, jeho příznivci mu nadšeně aplaudovali. Pak promluvil prezident. Řekl tři slova suchým, velmi klidným hlasem a odcházel se strážemi z pódia stejnou cestou, kterou přišel.

„Odmítl rezignovat,“ informoval mě Grantham.

Zrzavý poslanec vystoupil na pódium a sedl si k prostřednímu stolu. Spustila legislativní mašinérie. Muži revolucionáři mluvili krátce, zřejmě k věci. Ze zajatých poslanců nevstal ani jeden. Hlasovalo se. Pár z pomýlených nehlasovalo. Většina však hlasovala se správnou stranou.

„Zrušili ústavu,“ pošeptal mi Grantham.

Poslanci opět provolávali slávu – ti, kdo tam byli dobrovolně. Einarson se naklonil ke Granthamovi a ke mně a mumlal: „Dál už dneska nedojdeme. Ale máme všechno ve svých rukách.“

„Máte čas na pár slov?“ zeptal jsem se ho.

„Ano.“

Omluvil jsem se Granthamovi, vstal jsem a šel dozadu na okraj pódia. Einarson se díval s podezíravým podmračením.

„Proč nedáte Granthamovi korunu hned teď?“ zeptal jsem se, když jsme oba už stali stranou. Moje pravé rameno se dotýkalo jeho levého, napůl jsme se dívali na sebe, napůl do kouta za pódium, byli jsme zády k důstojníkům na pódiu, nejbližší z nich byl asi tři metry od nás. „Prosaďte to. Vy to můžete udělat. Budou protestovat, pochopitelně. A zítra ho přimějete k abdikaci jako ústupek jejich protestu. Bude to pro vás výhodné. Budete mít o padesát procent větší podporu. Budete pak v pozici, která naznačí, že revoluce byla jeho záležitost a že vy jste ten vlastenec, který vetřelci zabránil zmocnit se trůnu. Vy se mezitím stanete diktátorem, nebo čímkoli jiným, čím chcete být. Chápete, co mám na mysli? Ať teď nese on hlavní břemeno. Vy se chopíte svého potom.“

Ten nápad se mu líbil, ale nelíbilo se mu, že jsem s ním přišel já. Jeho malé tmavé oči se vrývaly do mých. „Proč to navrhujete?“ zeptal se.

„Co na tom záleží? Já vám slibuju, že během čtyřiadvaceti hodin bude abdikovat.“

Usmál se pod vousy a zvedl hlavu. Znal jsem kdysi majora americké expediční armády, který vždycky tímto způsobem zvedal hlavu, kdykoli hodlal vydat nepříjemný rozkaz. Řekl jsem rychle: „Můj plášť – vidíte, jak ho mám složený přes levou paži?“

Neřekl nic, ale přimhouřil oči.

„Nevidíte moji levou ruku,“ pokračoval jsem.

Zúžil oči na malé štěrbinky, ale neřekl nic.

„Je v ní automatická pistole,“ řekl jsem a odjistil.

„No a?“ zeptal se pohrdavě.

„Nic, jen – uděláte-li něco špatně, rozpářu vám břicho.“

„Ach!“ Očividně mě nebral vážně. „A potom?“

„Nevím. Ale vy si to dobře rozmyslete, Einarsone. Já jsem schválně zaujal pozici, z které mohu jednat, pokud neuděláte, co vám navrhuji. Než cokoli uděláte, můžu vás zabít. A udělám to, pokud nebudete okamžitě Granthama korunovat. Rozumíte? Musím to tak udělat. Možná že mě vaši hoši potom dostanou, ale to už budete mrtvy. Kdybych teď couvl, dáte mě zastřelit. Takže necouvnu. Když necouvne ani jeden z nás, budeme jednat oba. A já jsem už zašel příliš daleko, takže se nemůžu leknout. Vy musíte udělat, co vám říkám. Rychle to promyslete.“

Promýšlel to. Z tváře se mu odplavila krev a na bradě mu začal cukat nerv. Přiblížil jsem se k němu a nadzvedl jsem pršiplášť tak, aby viděl hlaveň mé zbraně, kterou jsem skutečně držel v levé ruce. Bylo to dobré, neměl odvahu riskovat možnost, že by zemřel v hodině svého vítězství.

Nakráčel přes pódium ke stolu, u kterého seděl zrzek, odehnal ho zavrčením a pokynem ruky, naklonil se přes stůl a zahromoval do síně. Stál jsem kousek od něho, z boku a mírně vzadu, aby se mezi nás nikdo nedostal.

Jakmile plukovníkův hlas umlkl, neozval se drahnou chvíli ani jeden z poslanců. Pak vyskočil jeden kontrarevolucionář a hořce zanaříkal. Einarson na něj ukázal dlouhým hnědým prstem. Dva vojáci se odlepili od zdi, bez obalu chytli poslance vzadu za krk a za paže a táhli ho ven. Vstal další poslanec, promluvil a byl odveden. Dohromady se tak stalo pětkrát. Pak už bylo všechno míruplné. Einarson položil celému shromáždění otázku a dostal jednomyslnou odpověď.

Obrátil se ke mně, oči mu běhaly z mé tváře k mému pršiplášti a zpět a řekl: „Tak hotovo.“

„A teď bude korunovace,“ nařídil jsem.

Většinu obřadu jsem neviděl, protože jsem usilovně hlídal plukovníka, ale nakonec jsem viděl, jak Lionela Granthama oficiálně ustanovili jako Lionela I., krále muravského. Einarson a já jsme mu blahopřáli, dalo by se říct, že společně. Pak jsem si opět vzal plukovníka stranou.

„Půjdeme se projít,“ řekl jsem mu. „Žádné hlouposti. Vyveďte mě postranním východem.“

A tak jsem ho zneškodnil, ani jsem k tomu nepotřeboval zbraň. Byl by nás klidně a tiše vyřídil, Granthama a mne, zabil by nás za zády veřejnosti, měl-li se vyhnout výsměchu. Muž, jenž se vyšvihl na nejvyšší místo a pak se nechal uprostřed své armády oloupit o trůn.

Z vládní budovy jsme šli oklikou k hotelu Republika, aniž jsme potkali známé tváře. Všechno obyvatelstvo bylo stále ještě na náměstí. Hotel byl opuštěný. Přiměl jsem ho, aby obsloužil výtah do mého poschodí a strkal jsem ho před sebou do svého pokoje.

Zkusil jsem dveře. Nebyly zamčené. Otevřel jsem a požádal ho, aby vstoupil. Otevřel dveře dokořán a zastavil se.

Romana Franklová seděla se zkříženýma nohama uprostřed na mé posteli a přišívala mi knoflík k pyžamu.

Postrčil jsem Einarsona dovnitř a zavřel jsem. Romana obhlédla jeho i pistoli, kterou jsem už neskrýval. A s bezelstným výrazem zklamání pronesla: „Ó, tys ho ještě nezabil!“

Plukovník Einarson ztuhl. Teď tu byl svědek, ona veřejnost vidící jeho ponížení. Bude určitě chtít něco provést, pomyslel jsem si. Budu ho muset zpracovat velice opatrně, anebo – možná ten druhý způsob bude lepší. Kopl jsem ho do kotníku a zavrčel jsem: „Jděte tamhle do kouta a sedněte si!“

Otočil se prudce na podpatku a chtěl se na mne vrhnout. Vrazil jsem mu do obličeje hlaveň pistole, takže měl ret stisknutý mezi ní a svými zuby. Když hlavou ucukl, praštil jsem ho druhou pěstí do břicha. Doširoka otevřenými ústy zalapal po dechu. Postrčil jsem ho k židli v rohu pokoje.

Romana se smála a pohrozila mi prstem: „Ty jeden neurvalče!“

„Co mám dělat jiného?“ protestoval jsem hlavně pro plukovníkovy uši. „Chce vypadat jako hrdina. Já ho donutil korunovat mladého krále. Ale on, tenhle filuta, má stále ještě armádu, to jest vládu. Nemůžu ho nechat jen tak, to by to do Lionela I. i do mne okamžitě našili. Je mi líto víc než jemu, že s ním musím takhle zacházet, ale nemůžu si pomoct. Musím ho držet zkrátka, aby byl rozumný.“

„Působíš mu křivdu,“ odpověděla. „Nemáš právo s ním špatně zacházet. Jediné slušné by od tebe bylo, kdybys mu rytířským způsobem podřezal hrdlo.“

„Ach!“ Einarsonovi začaly plíce zase fungovat.

„Mlčte!“ zařval jsem na něj. „Nebo vás vyřídím jinak.“

Vyvalil na mne oči. Zeptal jsem se Romany: „Co s ním uděláme? Já bych mu podřezal hrdlo, ale bylo by to nebezpečné, jeho armáda by ho chtěla pomstít. A já nejsem z těch, kdo by toužil, aby se na něm mstila něčí armáda.“

„Předáme ho Vasilijovi,“ řekla, přehodila nohy přes okraj postele a postavila se. „Ten už si s ním poradí.“

„Kde je?“

„Nahoře v Granthamově pokoji. Dospává.“

A pak pronesla lehce, nezávazné, jako by to nepovažovala za nic tak vážného: „Tak jste chlapečka korunovali?“

„Já to udělal. Chceš korunu pro Vasilije? Dobře. Chceme pět milionů amerických dolarů za abdikaci. Grantham přispěl třemi miliony na celou tu věc a zaslouží si nějaký zisk. Byl zvolen regulérně zástupci lidu. Tady samozřejmě nemá skutečnou podporu, ale může ji dostat od sousedů. To nesmíte přehlédnout. Existuje pár zemí nepříliš daleko, které sem rády pošlou armádu na podporu legitimního krále výměnou za cokoli, co se jim zlíbí. Ale Lionel I. není nerozumný. Myslí si, že by pro vás bylo lepší, kdybyste měli za vládce rodilého Muravce. Žádá pouze tu nejnutnější provizi od vlády. Pět milionů není moc. A zítra bude abdikovat. Pověz to Vasilijovi.“

Opatrně mě obešla, aby nemusela projít mezi mou zbraní a jejím terčem, postavila se na špičky, aby mě políbila na ucho, a pravila: „Ty a tvůj král jste pěkní banditi. Za pět minut jsem zpátky.“

Odešla.

„Deset milionů,“ licitoval Einarson.

„Já vám teď nemohu důvěřovat, plukovníku. Vy jste ochoten nám peníze předat před popravčí četou.“

„A tomu praseti Djudakovičovi důvěřujete?“

„Ten nemá důvod nás nenávidět.“

„Bude, až se doví o vás a o své Romaně.“

Zasmál jsem se.

„A kromě toho, jak on může být králem? Ach! Zač bude stát jeho slib, že zaplatí, když zaplatit nemůže? Předpokládejme, že i já zemřu. Co bude dělat s mojí armádou? Ach! Vždyť jste to prase viděl. Jaký pak to může být král?“

„Nevím,“ přiznal jsem podle pravdy. „Bylo mi řečeno, že je dobrý velitel policejních jednotek, protože jejich špatné fungování by narušilo jeho pohodlí. Třeba bude dobrým králem z téhož důvodu. Já ho viděl jen jednou. Je to obrovská nafouklá hora masa, ale není na něm nic směšného. Váží tunu a pohybuje se lehce, aniž rozhoupe podlahu. Na něm bych nezkoušel to, co se mi podařilo s vámi.“

Ta urážka ho postavila na nohy. Stál proti mně vysoký, vzpřímený. Oči mu planuly a ústa ztvrdla do tenké čáry. Způsobí mi nepříjemnosti, než se ho zbavím, uvědomil jsem si.

V tom okamžiku se otevřely dveře a vstoupil Vasilij Djudakovič s dívkou v patách. Usmál jsem se na toho tlusťocha. Pokýval, ale neusmál se. Zamířil malé tmavé oči ode mne na Einarsona.

Dívka oznámila: „Vláda dá Lionelovi I. směnku na čtyři miliony dolarů, amerických, a to buď do vídeňské nebo athénské banky, výměnou za jeho abdikaci.“ Zcela neoficiálním tónem pak dodala: „Ani halíř navíc už jsem z něj nedostala.“

„Ty a tvůj Vasilij byste chtěli všechno zadarmo,“ stěžoval jsem si. „Ale dobrá, bereme to. Dál nám dáte vypravit zvláštní vlak do Soluně tak, abychom byli za hranicemi, než nabude abdikace právní platnosti.“

„To zařídíme,“ slíbila.

„Dobře. A aby bylo všechno definitivní, musí tvůj Vasilij odejmout Einarsonovi armádu. Je schopen to udělat?“

„Ach!“ zvolal Einarson, zvedl hlavu a nadmul hruď. „Přesně to musí udělat!“

Tlusťoch něco ospale zamručel do žlutého vousu. Romana ke mně přistoupila a položila mi ruku na paži.

„Vasilij chce mluvit s Einarsonem o samotě. Nech je tady.“

Souhlasil jsem a nabídl jsem Djudakovičovi svou postel. Nevěnoval pozornost ani mé zbrani ani mně. Díval se s jakousi chladnou trpělivostí na důstojníka. Vyšli jsem s Romanou ven a zavřeli za sebou. U schodů jsem ji vzal za ramena.

„Můžu tomu tvému Vasilijovi věřit?“ zeptal jsem se.

„Božíčku, ten by zvládl půl tuctu takových Einarsonů.“

„To nemyslím. Nebude se snažit mě podvést?“

„Proč se o to teď začínáš starat?“

„Nezdá se mi, že by zrovna přetékal srdečností.“

Rozesmála se a zvrátila trochu hlavu, aby mě mohla kousnout do ruky.

„On má své ideály,“ vysvětlovala. „Opovrhuje tebou i tvým králem jako dvojicí dobrodruhů, kteří vydělávají na potížích naší země. Proto se chová tak povýšeně. Ale slovo dodrží.“

Možná, pomyslel jsem si, ale on mi žádné slovo nedal. Slovo dala ona.

„Jdu teď k Jeho Veličenstvu,“ oznámil jsem. „Jen na chvíli – pak za vámi přijdu do jeho apartmá. Co to bylo za divadlo s tím přišíváním knoflíků? Žádné jsem přece neměl utržené.“

„Měl,“ vyvrátila mi mé tvrzení a hrábla mi do kapsy pro cigaretu. „Jeden jsem honem utrhla, když mi náš muž ohlásil, že sem s Einarsonem míříš. Myslela jsem si, že to bude vypadat domácky.“

 

Svého krále jsem našel v rudo-zlatém přijímacím pokoji sídla vlády, obklopeného společensky a politicky významnými osobami Muravska. Převládaly tam stále ještě uniformy, ale tu a tam jsem mezi nimi zahlédl i skvrnky civilistů s manželkami a dcerami. Pár minut mě nevnímal, tak byl vytížen hovorem. Stál jsem tedy opodál a prohlížel jsem si přítomné. Zvláště mě zaujala vysoká dívka v černém, která stála u okna stranou od ostatních.

Všiml jsem si jí ihned, protože měla krásnou tvář i postavu, a brzy jsem si ji prohlížel důkladněji, neboť ve výraze jejích hnědých očí byl zvláštní výraz, s nímž pozorovala nového krále. Jestli byl někdy někdo na někoho hrdý, pak to byla tato dívka na Granthama. Podle způsobu, jak stála sama u okna a dívala se na něj, byl by musel být přinejmenším kombinací Apolla, Sokrata a Alexandra, aby si to zasloužil. Valeska Radňaková, napadlo mě.

Podíval jsem se na svého chlapce. Měl hrdost a ruměnec v tváři a každou druhou vteřinu se otočil na krasavici u okna. Přitom stále poslouchal tlachání obdivující jej skupiny. Věděl jsem, že není žádný Apollo, Sokrates či Alexander v jedné osobě, ale tvářil se tak. Našel koutek světa, kde se mu líbilo. Bylo mi skoro líto, že ho tam nemohu nechat. Ale přes veškerou lítost jsem byl přesvědčen, že už jsem promarnil dost času.

Prodral jsem se k němu davem. Zaregistroval mě očima nočního spáče na lavičce v parku, kterého ze sladkých snů probudily rány pendreku na podrážkách. Omluvil se ostatním a odvedl mě do místnosti s barevnými okny a bohatě vyřezávaným nábytkem.

„To je pracovna doktora Semiče,“ informoval mě. „Já budu –“

„Vy budete zítra touhle dobou v Řecku,“ zchladil jsem jeho žár.

Podíval se zamračeně na své nohy. Byl to paličatý pohled.

„Měl byste vědět, že tu nemůžete déle čekat,“ vysvětlil jsem mu. „Vy si třeba myslíte, že to všechno probíhá hladce. Ale jestli je to tak, pak jste hluchý, němý a slepý. Dostal jsem vás do této pozice s odjištěnou zbraní na Einarsonových játrech. Dále už ho tak neudržím. Djudakovič bude dobrý král, bude-li o to stát. Slibuje vám čtyři miliony dolarů a zvláštní vlak s ochrankou do Soluně. Odjedete odtud se vztyčenou hlavou. Stal jste se králem. Vymanil jste národ ze špatných rukou a předal do dobrých – ten tlusťoch je v pořádku. A ještě jste na tom vydělal milion.“

„Ne. Jděte sám. Já tu zůstanu. Tady ti lidé mi důvěřují a já –“

„Pane Bože, vy se chováte jak ten starý Semič. Ti lidé tady vám vůbec nedůvěřují, ani zbla. Já jsem ten, kdo vám důvěřoval. Já z vás udělal krále, chápete? Já z vás udělal krále, abyste se mohl hrdě vrátit domů a ne abyste zůstal tady a dělal ze sebe idiota! Svými sliby jsem zaplatil pomoc. Jedním z nich je, že zmizíte během čtyřiadvaceti hodin. Teď musíte splnit sliby, které jsem dal vaším jménem. Že vám ti lidé důvěřují, říkáte! Nenechte se vysmát! Nacpali jsme jim vás do krku násilím, chlapče. A já to provedl. Teď vás odtamtud zase musím odstranit. Jestli to bude příliš tvrdé na vaši romantickou lásku, jestli Valeska nebude spokojena s nižší cenou, než je trůn této země –“

„To stačí,“ řekl povzneseným hlasem. „Budu abdikovat. Peníze nechci. Pošlete pro mne, až bude vlak připraven.“

„Napište abdikaci,“ nařídil jsem mu.

Sel k psacímu stolu, našel arch papíru a pevnou rukou napsal, že opouští Muravsko, vzdává se trůnu a práva na něj. Podepsal se Lionel Rex a předal mi papír. Dal jsem ho do kapsy a spustil jsem uklidňujícím tónem: „Já chápu vaše pocity a lituju, že –“

Otočil se ke mně zády a odešel. Já se vrátil do hotelu.

V pátém poschodí jsem vystoupil z výtahu a došel tiše ke dveřím svého pokoje. Zevnitř nebylo nic slyšet. Vzal jsem za kliku, dveře byly odemčené a já vstoupil do prázdné místnosti. I moje věci zmizely. Šel jsem o poschodí výš do Granthamova apartmá.

Tam jsem našel Djudakoviče, Romanu, Einarsona a půlku policejních složek.

 

Plukovník Einarson seděl vzpřímeně v křesle uprostřed pokoje. Vlasy a vousy naježené. Bradu vystrčenou, na kvetoucí tváři se rýsovaly svaly, oči žhnuly. Byl v jedné ze svých bojovných nálad. To byl následek toho, že mu naslouchali.

Zamračil se na Djudakoviče, který stál rozkročený na svých obřích nohách zády k oknu. Jak to, že ten tlustý hlupák nedrží Einarsona někde v koutě, kde by byl snadno zvladatelný?

Romana obeplula policisty, kteří stáli či seděli všude dokola, a doplula ke mně k otevřeným dveřím.

„Zařídils všechno?“ zeptala se.

„Mám abdikaci v kapse.“

„Sem s ní.“

„Ještě ne. Nejdřív potřebuju vědět, jestli je tvůj Vasilij tak velký, jak vypadá. Nezdá se mi, že by byl Einarson podřízený. Tvůj tlusťoch by přece mohl vědět, že ten člověk před posluchačstvem vyroste.“

„Není možné předvídat, co Vasilij udělá,“ řekla bezstarostně, „kromě toho, že to bude odpovídat situaci.“

Já jsem si tím nebyl tolik jistý. Djudakovič na ni zahřměl a ona mu rychle odpověděla. Zahřměl ještě jednou, tentokrát na své muže. Dali se na odchod, po jednom, v párech, ve skupinkách. Jakmile odešel poslední, tlusťoch procedil mezi zuby několik slov na Einarsona. Ten vstal s vypnutou hrudí, ramena dozadu, a sebevědomě se usmíval.

„Co to bude?“ zeptal jsem se dívky.

„Pojď a uvidíš,“ řekla a pak jsem šli všichni čtyři dolů a ven z hotelu. Už nepršelo. Na náměstí se shromáždila většina obyvatelstva Stěpanie, nejhustší davy se tísnily před státními budovami. Přes jejich hlavy bylo vidět beranice Einarsonova regimentu, stále obklopujícího klíčová místa tak, jak je tam zanechal.

Když jsme kráčeli po náměstí, všichni nás poznali a provolávali slávu, zřejmě hlavně Einarsonovi. Plukovník a Djudakovič šli první vedle sebe, důstojník pochodovým krokem, tlusťoch kolébavým. Já s Romanou těsně za nimi. Mířili jsme k vládní budově.

„Co chce dělat?“ zeptal jsem se nervózně.

Pohladila mě po paži, vzrušeně se usmála a pravila: „Počkej, uvidíš.“

Stejně nebylo možné dělat cokoli jiného, jen se bát.

Došli jsme k úpatí kamenného schodiště vedoucího ke vchodu. V posledním světle končícího dne měly bajonety pozvednuté k poctě nepříjemný studený lesk. Vyšli jsme nahoru po schodech. Na širokém posledním schodě se Einarson a Djudakovič obrátili čelem k davům dole. Zařadil jsem se s Romanou za naší dvojici. Dívka drkotala zuby a zatínala mi nehty do předloktí, ale její rty a oči se lehkomyslně usmívaly.

Všichni vojáci, stojící dosud před hlavní budovou se přidali k těm, kteří stáli před námi, a odtlačili občany kus dozadu. Další jednotka připochodovala. Pak zvedl Einarson ruku, zahulákal tucet slov, zavrčel na Djudakoviče a ustoupil dozadu.

Djudakovič začal mluvit, ospale a bez námahy hřímal tak, že to určitě bylo slyšet až u hotelu. Při hřímání vytáhl z kapsy papír a držel si ho před sebou. V jeho hlase a chování nebylo nic teatrálního. Jako by mluvil o čemkoli bezvýznamném. Jen při pohledu na posluchače člověk poznal, že říká něco důležitého.

Vojáci porušili řady a pohnuli se blíž, tváře jim rudly, tu a tam některý pozdvihl zbraň. Za vojskem otáčeli civilisté obličeje jeden na druhého, někteří se pokoušeli dostat blíž ke schodišti, jiní se snažili odejít.

Djudakovič mluvil dál. Šum mezi lidmi vzrůstal. Jeden voják se prodral shlukem svých kamarádů a stoupal po schodech, další v patách za ním.

Einarson přerušil tlusťochův projev, postoupil na širokém schodě k jeho okraji, hulákal něco ke zvednutým tvářím. Hulákal hlasem člověka zvyklého, že všichni poslechnou.

Vojáci začali sestupovat se schodiště. Einarson dále řval. Přerušené řady se pomalu začaly vyrovnávat, pozvednuté zbraně poklesly. Einarson stál chvíli tiše, plný zlosti shlížel na své vojáky a pak zase spustil. Nerozuměl jsem vůbec nic, zrovna tak, jako jsem nerozuměl tlusťochovi, ale nebylo pochyby, že jeho slova zapůsobila. A hněv ze všech tváří mizel.

Podíval jsem se na Romanu. Chvěla se a už se neusmívala. Podíval jsem se na Djudakoviče. Stál tiše a lhostejně jako hora, již připomínal.

Byl bych strašně rád věděl, o co jde, abych se mohl rozhodnout, jestli by nebylo přeci jenom nejlepší Einarsona zastřelit a proklouznout jistě prázdnou budovou za námi. Tušil jsem, že papír v Djudakovičově ruce musí být nějaké svědectví proti plukovníkovi, důkaz, který by byl povzbudil vojáky, aby ho napadli, kdyby nebyli tolik zvyklí ho poslouchat.

Zatímco jsem chtěl vědět a hádal jsem, Einarson dokončil svoji řeč, ustoupil stranou, ukázal prstem na Djudakoviče a vyštěkl rozkaz.

Vojáci dole se tvářili nerozhodně, uhýbali očima, ale čtyři z nich pak na rozkaz plukovníkův rychle vyběhli po schodech nahoru. „Tak,“ řekl jsem si, „můj tlustý kandidát prohrává! No, ať si ho popraví. Mně zůstanou zadní dveře na útěk.“ Ruku jsem stále držel na zbrani v kapse. Udělal jsem pomalý krok vzad a táhl jsem dívku s sebou.

„Hni se, až ti řeknu,“ zašeptal jsem.

„Počkej! Podívej!“

Tlustý obr s ospalýma očima zvedl mohutnou tlapu a chytil Einarsona za zápěstí ukazující ruky. Stlačil ji dolů, pustil zápěstí a chytil plukovníka za rameno. Zvedl ho nad zem a zatřásl jím na vojáky. Zatřásl jím jednou rukou. Zamával na ně tím kusem papíru, ať už na něm stálo cokoli, ve druhé ruce. A ať jsem zatracen, jestli se jedna z jeho rukou namáhala víc než druhá.

Třásl jimi – mužem i papírem – a ospale hřměl. Jakmile dohřměl, hodil obsah obou hrstí dolů do užaslých řad. Hodil jimi s gestem, které mluvilo: Tady je ten člověk a tady je důkaz proti němu. Dělejte, co uznáte za vhodné!

A vojáci, kteří se krčili a rovnali do řad na Einarsonův rozkaz, když byl velký a dominující, teď udělali, co se od nich očekávalo, když jim byl předhozen.

Trhali ho na kusy – doslova na kusy. Pustili zbraně a drali se k němu. Ti, kteří stáli dál, cpali se a přelézali ty, kdo stáli u schodiště, šílená smečka lidí, proměněných ve vlky, divoce zápasící, aby zničili muže. Musel být mrtvý za necelou minutu.

Odstranil jsem dívčinu ruku ze své paže a předstoupil jsem před Djudakoviče.

„Muravsko je vaše,“ řekl jsem. „Nechci nic jiného než naši směnku a vlak. Tady je abdikace.“

Romana moje slova rychle přeložila a pak i to, co řekl Djudakovič: „Vlak je připraven. Směnku vám tam přinesu. Chcete si dojít pro Granthama?“

„Ne. Pošlete ho tam. Jak najdu vlak?“

„Dovedu tě tam,“ řekla dívka. „Projdeme budovou a ven postranními dveřmi.“

Jeden z Djudakovičových detektivů seděl za volantem auta před hotelem. Nastoupili jsme. Na náměstí to stále ještě vřelo. Když se auto řítilo tmavnoucími ulicemi, nikdo z nás nic neříkal.

Po chvíli se tiše zeptala: „Teď mnou pohrdáš?“

„Ne,“ vzal jsem ji za ruku. „Ale nenávidím davy, lynčování, je mi z toho nanic. Nezáleží na tom, jak špatný je člověk, na něhož se dav vrhne, já jsem vždycky na jeho straně. Jediná věc, za kterou se stále modlím k Bohu, je příležitost, abych mohl jednou držet samopal a mířit na lynčující skupinu. Einarsona jsem neměl rád, ale tohle jsem mu nepřál. Nu, co se stalo, stalo se. Co to bylo za papír?“

„Dopis od Mahmuda. Dal ho svému příteli, aby ho doručil Vasilijovi v případě, že by se s ním něco stalo. Zdá se, že Einarsona dobře znal, a pomstu měl připravenou. Dopis dokládá Mahmudovu účast na zavraždění generála Radňaka a Einarsonovu spoluúčast. Armáda Radňaka zbožňovala a Einarson chtěl armádu.“

„Tvůj Vasilij mohl tím svědectvím Einarsona vyhnat, nemusel ho předhodit vlkům,“ stěžoval jsem si.

„Vasilij to udělal správně. Je to sice hrozné, ale tak to musel udělat. Je po všem a je navždy pokoj s Vasilijem u moci. Kdyby takový Einarson zůstal naživu a navíc armáda, která by nevěděla, že zabil její idol, to by bylo příliš riskantní. Einarson si až do konce myslel, že je tak mocný, aby si mohl vojáky udržet bez ohledu na to, co věděli. On –“

„Tak dobrá – je po všem. A já jsem rád, že mám z krku tu záležitost s králem. Polib mě.“

Což udělala a zašeptala: „Až Vasilij umře – a při tom, jak šíleně jí, nemůže být dlouho živ – přijedu do San Franciska.“

„Ty jsi ale chladnokrevná děvka,“ podivil jsem se.

 

Lionel Grantham, exkrál muravský, přišel na vlak jen pět minut po nás. Nebyl sám. Přišla s ním Valeska Radňaková a vypadala stejně jako královna. Vůbec se netvářila zlomeně ze ztráty trůnu.

Chlapec byl příjemný a zdvořilý po celou dobu naší drkotavé cesty do Soluně, ale bylo vidět, že mu v mé společnosti není úplně pohodlně. Jeho nastávající nevnímala nikoho jiného než Lionela, pokud se člověk nepostavil přímo před ni. Tak jsem ani nečekal na jejich svatbu a nastoupil jsem v Soluni na loď, která vyplula pár hodin po příjezdu vlaku.

Směnku jsem jim samozřejmě předal. Rozhodli se, že si vyzvednou Lionelovy tři miliony a čtvrtý vrátí Muravsku. A já mířil zpátky do San Franciska, abych se hádal o nadbytečné pětidolarové a desetidolarové položky na výdajovém účtu, který předložím.