MUCHOLAPKA

Fly Paper, Apr 1929

 
 
Šlo o hledání zatoulané dcery.
Hambletonovi byli po několik generací prominentní a zámožnou newyorskou rodinou. V jejich historii nebylo nic, co by mohlo vysvětlit chování Sue, nejmladšího člena rodiny. Vyrostla do puberty s podivnou vlastností, která ji vedla k nenávisti vůči bohatství a k vášni pro drsný život. Když v roce 1926 oslavila jednadvacáté narozeniny, dávala jednoznačně přednost Desáté Avenue před Pátou, povalečům před bankéři, nýtaři Hymiemu před ctihodným Cecilem Windownem, jenž ji požádal o ruku.
Hambletonovi se snažili Sue umravnit, ale na to už bylo příliš pozdě. Podle zákona byla plnoletá. Když je konečně jednoho dne poslala do háje a odešla, nemohli toho moc dělat. Její otec, major Waldo Hambleton, se vzdal všech nadějí, že by ji mohl kdy zachránit, ale nepřál si, aby se dostala do nesnází, jimž by mohl nějak zabránit. Zašel do newyorské kanceláře Celostátní detektivní agentury a požádal, aby na ni někdo dohlížel.
Nýtař Hymie byl filadelfský vyděrač, který se po neshodě se svými partnery přestěhoval se svým samopalem značky Thompson, zabaleným do kusu modře kostkovaného voskovaného plátna, do velkého města na severu. Samopal se do New Yorku nehodil tak jako do Filadelfie. Ležel ladem už skoro rok, zatímco se Hymie soustředil na hráče kostek v Harlemu a vyřizoval si účty automatickou pistolí.
Tři nebo čtyři měsíce po tom, co se Sue odstěhovala k Hymiemu, navázal slibně vypadající kontakt s jedním z představitelů bandy, která se přistěhovala do New Yorku z Chicaga a chystala se zavést ve městě pořádek po západním vzoru. Chlapci z Chi ale nestáli o Hymieho, stáli jen o jeho Thompsona. Když jim ho jako pádný důkaz kvalifikace k dané práci ukázal, dočkal se několika děr v horní části hlavy. Chlapci odešli i s jeho samopalem.
Sue Hambletonová Hymieho pohřbila, strávila pár smutných týdnů, kdy zastavila prstýnek, aby se mohla najíst, pak si našla práci v prodejně s alkoholem u Řeka jménem Vassos.
 
Jedním z Vassosových zákazníků byl Babe McCloor – sto třináct kilo skotsko-irsko-indické živé váhy v podobě svalů a kostí. Byl to černovlasý modrooký svalnatý obr, který odpočíval po odkroucení patnácti let v Leavenworthu za zruinování většiny poštovních úřadů mezi Omahou a New Orleans. Babe si při odpočinku vydělával na pití laškováním s osamělými chodci v temných uličkách.
Babe měl rád Sue. Vassos měl rád Sue. Sue měla ráda Babea. To se Vassosovi nezamlouvalo. Žárlivost mu zakalila rozum. Jednou večer, když chtěl Babe dovnitř, zamkl dveře podniku. Babe vešel a vzal s sebou kus dveří. Vassos vytáhl pistoli, ale nemohl setřást Sue. Přestal se o to snažit ve chvíli, kdy ho Babe přetáhl kusem dveří s mosaznou klikou. Vassosův obchod opustili Babe a Sue společně.
Až do této doby se newyorské kanceláři dařilo Sue sledovat. Nebyla pod stálým dozorem. To si její otec nepřál. Jen jednou týdně se někdo zašel podívat, zda je naživu, zjistit nové informace od přátel a sousedů, aniž by se Sue mohla dozvědět, že je sledovaná. Bylo to snadné až do chvíle, kdy Sue s Babem rozmlátili Vassosův obchod s alkoholem a zmizeli z dohledu.
Když newyorská kancelář obrátila město naruby, rozeslala informaci ostatním kancelářím Celostátní detektivní agentury po celé zemi. Zpráva obsahovala veškerá dosud známá fakta a fotografii Sue i jejího nového přítele. To bylo koncem roku 1927.
Kopii fotografií dostal každý z nás a po celý následující měsíc jsme každou volnou chvíli strávili prohledáváním San Franciska a Oaklandu ve snaze najít ten ztracený pár. Nenašli jsme je. Kolegové v ostatních městech dělali totéž se stejným výsledkem.
Pak, asi o rok později, jsme dostali z kanceláře v New Yorku telegram. Po dešifrování v něm stálo:
 
major hambleton dostal dnes telegram od dcery ze san franciska cituji posli mi prosim tisic dolaru na adresu byt dve ste sest eddis street cislo sest set jedna stop vratim se domu když mi to dovolis stop dej mi vedet jestli se mohu vratit ale moc prosim penize posli v kazdem pripade konec citatu hambleton zmocnuje kancelar k vyplaceni penez dceri s okamzitou platnosti stop zajistete kompetentni osobu ktera ji penize preda a zajisti jeji navrat domu stop pokud mozne zajistete ji doprovod domu stop hambleton posila telegram dceri stop ohlaste bez prodleni vysledek telegramem stop
 
Šéf mi dal telegram a šek se slovy: „Situaci znáš. Určitě si s tím poradíš.“
Předstíral jsem, že s ním souhlasím, zašel jsem do banky, vyměnil šek za svazek bankovek různé hodnoty, chytil taxík a jel do Eddis Street číslo šest set jedna. Byl to velký činžák na rohu Larkin Street.
Schránka na dopisy bytu číslo dvě stě šest měla na štítku jméno J. M. Wales.
 
Zazvonil jsem. Když se ozval bzučák, strčil jsem do dveří a vešel do domu, prošel kolem výtahu ke schodišti a vyšel po schodech. Byt číslo dvě stě šest byl hned vedle schodiště.
Dveře mi otevřel vysoký štíhlý muž kolem třicítky ve slušném tmavém obleku. Úzké tmavé oči působily v bledém obličeji nápadně. Tmavé vlasy hladce sčesané k hlavě měl místy prošedivělé.
„Slečna Hambletonová?“ řekl jsem.
„O co jde?“ Mluvil klidně, ale ne tak, aby jeho hlas zněl přirozeně.
„Rád bych ji viděl.“
Víčka se mu ještě víc přivřela a obočí se přitáhla ke kořeni nosu. Zeptal se: „Má to…“ pak se zarazil a soustředěně si mě prohlížel.
Mlčel jsem. Po chvíli dokončil otázku: „…něco společného s telegramem?“
„Ano.“
Jeho protáhlý obličej se náhle rozzářil. „Poslal vás její otec?“
„Ano.“
Ustoupil a otevřel dveře dokořán se slovy: „Pojďte dál. Telegram od majora Hambletona přišel právě před několika minutami. Psal v něm, že se někdo zastaví.“
Prošli jsme malou chodbou do slunného obýváku s laciným nábytkem. Byl však čistý a působil útulně.
„Posaďte se,“ vyzval mě muž a ukázal na hnědou houpací židli.
Posadil jsem se. On si sedl na pohovku s plátěným přehozem proti mně. Rozhlédl jsem se po pokoji. Nic nenaznačovalo, že by v bytě žila žena.
Promnul si kořen velkého nosu dlouhým ukazovákem a opatrně se zeptal: „Přinesl jste ty peníze?“
Odpověděl jsem, že bych raději mluvil v její přítomnosti.
Podíval se na prst, kterým si mnul kořen nosu, pak na mě a tiše řekl: „Ale já jsem její přítel.“
„Skutečně?“ poznamenal jsem.
„Ano,“ ujistil mě. Trochu se zamračil a stáhl koutky tenkých rtů. „Jen jsem se zeptal, zda jste přinesl ty peníze.“
Mlčel jsem.
„Jedná se o to,“ pokračoval celkem logicky, „pokud jste přinesl peníze, předpokládá, že je nedáte nikomu jinému, jen jí. Pokud jste je nepřinesl, nechce vás vidět. Myslím, že svůj názor nezmění. Proto jsem se vás ptal, jestli jste ty peníze přinesl.“
„Přinesl jsem je.“
Tázavě se na mě podíval. Ukázal jsem mu peníze, které jsem vyzvedl v bance. Hbitě vyskočil z pohovky.
„Za pár minut ji přivedu,“ ujistil mě přes rameno, když dlouhými kroky mířil ke dveřím. U dveří se zastavil a zeptal se: „Znáte ji? Nebo má přinést nějakou identifikaci?“
„Bylo by to lepší,“ odpověděl jsem.
Vyšel ven a dveře na chodbu nechal otevřené.
 
Za pět minut byl zpátky se štíhlou třiadvacetiletou blondýnkou oblečenou do světle zeleného hedvábí. Uvolněný tvar jejích drobných úst a váčky pod modrýma očima nebyly zatím tak výrazné, aby kazily její krásu.
Vstal jsem.
„To je slečna Hambletonová,“ řekl.
Krátce se na mě podívala, pak sklopila oči a neklidně si pohrávala s uchem kabelky.
„Máte nějakou identifikaci?“ zeptal jsem se.
„Jistě,“ odpověděl muž. „Sue, ukaž mu ji.“
Otevřela kabelku, vyndala nějaké věci a papíry a podávala mi je.
„Posaďte se, posaďte se,“ vyzval mě muž, když jsem si vše vzal.
Posadili se na pohovku. Já jsem si znovu sedl do houpacího křesla a prohlížel si vše, co mi podala. Byly to dva dopisy adresované Sue Hambletonové, telegram od jejího otce, jímž ji zval domů, několik účtů, řidičský průkaz a průkaz k bankovnímu účtu, na jehož kontě bylo méně než deset dolarů.
Když jsem skončil s prohlížením všech papírů, dívčina stydlivost vyprchala. Dívala se mi do očí stejně přímo jako muž po jejím boku. Sáhl jsem do kapsy, vytáhl jsem kopii fotografie, kterou jsme na začátku pátrání dostali z New Yorku, a podíval se na obrázek a pak na dívku.
„Ústa se vám mohla trochu zmenšit,“ řekl jsem, „ale jak je možné, že vám tolik vyrostl nos?“
„Pokud se vám nelíbí můj nos,“ řekla, „jděte do háje.“ Zrudla.
„O to nejde. Je to krásný nosánek, ale nepatří Sue.“ Podával jsem jí fotografii. „Posuďte sama.“
Podívala se na fotografii a pak se obrátila na muže.
„Hrál sis na chytrýho, co,“ řekla.
Sledoval mě tmavýma očima, které se mezi přivřenými víčky zlověstně leskly. Za mnou tikaly hodiny. Jeho oči přeskakovaly z jednoho z mých očí na druhé. Dívka vzdychla.
Muž řekl tiše: „Tak co?“
„Jste v průšvihu,“ odpověděl jsem.
„Co z toho můžete vyvodit?“ zeptal se klidně.
„Spiknutí za účelem zpronevěření peněz.“
Dívka vyskočila a vztekle ho uhodila pěstí do ramene. Křičela: „Hrál sis na chytrýho, co? Dostals mě do pěknýho průšvihu. Tvrdils že to půjde jak po másle – to teda jo! Nestačím žasnout! Podívej se na sebe! Teď nemáš ani dost odvahy mu říct, ať se jde bodnout!“ Otočila se ke mě a sklonila ke mně tvář – seděl jsem dál v houpacím křesle – a zavrčela: „Tak na co ještě čekáte? Mám vás políbit na rozloučenou? My vám nic nedlužíme, nebo snad jo? Z vašich peněz jsme nic nedostali, ne? Tak zmizte! Vypadněte! Ven!“
„Uklidněte se, děvenko,“ zavrčel jsem. „Mohla byste něco rozbít.“
Muž ji okřikl: „Proboha, Peggy, nech těch výlevů, a pusť mě ke slovu.“ Obrátil se na mne: „Co od nás chcete?“
„Jak jste se k tomu nachomejtli?“ zeptal jsem se.
Mluvil rychle, horlivě. „Chlápek jménem Kenny mi řekl o Sue Hambletonové a jejím prachatém otci a taky mi dal ty její věci. Řekl jsem si, že to stojí za pokus. Předpokládal jsem, že její otec prachy pošle přímo, nebo se na to vykašle. Nenapadlo mě, že s tím někoho pošle. Když přišel ten telegram, kde píše, že za ní někoho posílá, měl jsem toho nechat.
Do háje! Ten chlap má tolik peněz a byl ochoten platit! Bylo to příliš lákavé a já se rozhodl to zkusit. Zdálo se mi, že mám dost velkou šanci a tak jsem požádal Peggy, aby mi hrála Sue. Když jste měl přijít dneska, byla naděje, že jste místní, tady z pobřeží, a byla šance, že Sue nebudete znát, že budete mít jen její popis. Pokud jsem věděl od Kennyho, Peggy jejímu popisu dost odpovídá.
Pořád nechápu, jak jste přišel k té fotografii. Já jsem posílal telegram starému Hambletonovi teprve včera. Chtěl jsem mít všechno, abych si mohl vyzvednut peníze.“
„Kenny vám dal adresu pana Hambletona?“
„Ano.“
„Dal vám taky Sueinu adresu?“
„To ne.“
„Jak se Kenny k těm věcem dostal?“
„To mi neřekl.“
„Kde je Kenny teď?“
„Já nevím. Chystal se někam na východ, měl něco většího v plánu a nechtěl se tímhle rozptylovat. Proto mi to dal.“
„To bylo od Kennyho velmi laskavé,“ poznamenal jsem. „Vy znáte Sue Hambletonovou?“
„Ne,“ odpověděl důrazně. „Nikdy jsem o ní neslyšel, dokud mi o ní Kenny neřekl.“
„Ten Kenny se mi nelíbí,“ poznamenal jsem. „Ale bez něj na vašem příběhu něco je. Mohl byste mi ho zkusit převyprávět a Kennyho vynechat?“
Pomalu zavrtěl hlavou a povzdechl: „Ale to by nebylo tak, jak se to fakticky stalo.“
„To je škoda. Spiknutí za účelem zpronevěření peněz pro mě neznamená tolik, jako najít Sue Hambletonovou. Mohl jsem se s vámi nějak dohodnout.“
Zavrtěl opět hlavou, ale na jeho očích bylo znát, že uvažuje a dolní ret se mu maličko pohnul a vysunul se přes horní.
Dívka ustoupila o krok, aby viděla na nás oba, otáčela hlavu z jednoho na druhého a z jejího výrazu bylo znát, že se jí ani jeden z nás nelíbí. Pak zabodla pohled do muže a z očí jí čišela nenávist.
Vstal jsem a prohlásil: „Jak je vám libo. Ale pokud na tom trváte, budu vás muset oba předvést.“
Usmál se sevřenými rty a vstal.
Dívka vstoupila mezi nás a obrátila se k němu.
„Vybral sis na mlčení skvělou chvíli,“ vyštěkla. „Pokud to ze sebe nevysypeš, udělám to já. Jsi blázen, pokud si myslíš, že se nechám s tebou zašít.“
„Drž hubu,“ okřikl ji.
„To bys mi jí musel zavřít,“ křičela.
Oběma rukama se o to pokusil. Natáhl jsem ruku přes její rameno a chytil ho za zápěstí jedné ruky a druhou mu odstrčil.
Dívka uhnula a přeběhla za mě. Křičela: „Joe ji zná. Ty věci má od ní. Je u Sv. Martina na O'Farrel Street, je tam s ní Babe McCloor.“
Poslouchal jsem a trochu jsem uhnul, abych se vyhnul Joeovu pravému háku, zkroutil mu levou ruku za záda, otočil se k němu bokem, aby mě kolenem nekopl přímo do břicha a nadzvedl mu bradu dlaní levé ruky. Chystal jsem se mu předvést japonský záklon, když se přestal prát a zavrčel: „Já vám to povím.“
„Jen do toho,“ pobídl jsem ho, pustil ho a ustoupil.
Promnul si zápěstí, které jsem mu zkroutil a vrhl nenávistný pohled na dívku. Pojmenoval ji čtyřmi nevybíravými výrazy, nejmírnější z nichž bylo tupé hovado a skončil slovy: „Kecal, že nás může předvést. Přece si nemyslíš, že by starý Hambleton stál o to, aby se o něm psalo v novinách.“ To nebyl špatný odhad.
Posadil se zpět na pohovku a stále si mnul zápěstí. Dívka zůstala na opačném konci pokoje a vysmívala se mu na dálku.
Vyzval jsem je: „Fajn, vybalte to někdo.“
„Vždyť to všechno víte,“ řekl. „Vymyslel jsem si to minulý týden, když jsem navštívil Babea. Znal jsem celý příběh a bylo mi líto nevyužít takovou lákavou příležitost.“
„Co dělá Babe teď?“ zeptal jsem se.
„Nevím.“
„Pořád to samý?“
„Já nevím.“
„Přestaňte kecat.“
„Nekecám,“ trval na svém. „Kdybyste znal Babea, věděl byste, že z něj nedostanete ani slovo o tom, co dělá.“
„Jak dlouho tu se Sue bydlí?“
„Pokud vím tak asi šest měsíců.“
„S kým pracuje?“
„Nevím. Když chce s někým pracovat, sebere ho na ulici a zase ho tam nechá.“
„Jak je na tom?“
„Nevím. Ale doma má pořád dost jídla i pití.“
Půlhodina podobné konverzace mě ujistila, že z nich moc informací nedostanu.
Zašel jsem k telefonu v chodbě a zavolal agenturu. Chlapec v ústředně mi řekl, že MacMan je v kanceláři. Požádal jsem ho, aby ho za mnou poslal a vrátil se do obývacího pokoje. Když jsem vešel, Joe a Peggy odtáhli hlavy od sebe.
MacMan přijel asi za deset minut. Pustil jsem ho dovnitř a oznámil mu: „Tady ten chlápek tvrdí, že je Joe Wales, to děvče je prý Peggy Carrollová z bytu číslo 421. Dostal jsem je za spiknutí za účelem zpronevěření peněz, ale uzavřel jsem s nimi dohodu. Jdu si to jen zkontrolovat. Zůstaň tu s nimi, tady v tom pokoji. Nikdo z nich se odtud ani nehne a nikdo nebude nikam telefonovat. Před oknem je požární žebřík. Okno je zamčené. Být tebou, nechal bych to tak. Pokud se ukáže, že naše dohoda je rozumná, necháme je jít, ale pokud by ti chtěli něco provést, nevidím důvod, proč bys je nemohl umravnit, jak jen budeš chtít.“
MacMan přikývl velkou kulatou hlavou, přitáhl si židli a usadil se mezi ně a dveře. Zvedl jsem svůj klobouk.
Joe Wales na mě zavolal: „Hej, doufám, že mě neprásknete. Babe se to nesmí dozvědět. To je součástí dohody.“
„Pokud to nebude nutné, neprásknu vás.“
„To bych se radši nechal zavřít,“ řekl. „Ve vězení bych byl bezpečnější.“
„Budu se snažit,“ ujistil jsem ho. „Ale budete si muset vylízat to, co jste si nadrobil.“
 
Cestou ke sv. Martinovi – bylo to jen šest bloků od Walesova bytu – jsem se rozhodl vystoupit proti McCloorovi a jeho děvčeti jako detektiv od Celostátní společností, který podezírá Babea z účasti na vyloupení bankovní pobočky v Almedě, k němuž došlo před týdnem. On tam samozřejmě nebyl – pokud lidé z banky popsali lupiče alespoň trochu správně – takže nehrozilo, že by ho moje podezření příliš vyděsilo. V zájmu vyvrácení podezření by mi mohl říct nějaké důležité informace. Hlavně jsem se chtěl podívat na to děvče, abych mohl ohlásit jejímu otci, že jsem ji viděl. Neměl jsem důvod předpokládat, že ona nebo Babe tuší, že ji otec nechává sledovat. Babe měl záznam. Bylo docela běžné, že se tu a tam objeví nějaký policajt a snaží se mu něco přišít.
Sv. Martin byl malý třípodlažní blok z červených cihel, vtěsnaný mezi dva větší hotely. Na seznamu nájemníků bylo jméno R. K McCloor, byt 313 – přesně jak to říkal Wales a Peggy.
Stiskl jsem zvonek. Nic se nestalo. Nic se nestalo, ani když jsem ho stiskl ještě třikrát. Zazvonil jsem na zvonek nadepsaný „správce“.
Dveře se s cvaknutím otevřely. Vešel jsem. Za dveřmi stála tlustá žena v bavlněných šatech s růžovým proužkem, které nutně potřebovaly vyžehlit.
„Bydlí tu někdo jménem McCloor?“ zeptal jsem se.
„Tři sta třináct,“ odpověděla.
„Bydlí tu dlouho?“
Našpulila rty, upřeně se na mě zadívala, zaváhala, ale pak odpověděla: „Od června.“
„Co o nich víte?“
Zarazila se, zvedla bojovně bradu a povytáhla obočí.
Podal jsem jí vizitku. Bylo to bezpečné, odpovídalo to zámince, pod kterou jsem hodlal navštívit nájemníky nahoře.
Když zvedla hlavu od vizitky, chvěla se zvědavostí.
„Pojďte dál,“ zašeptala a zacouvala do dveří.
Následoval jsem ji do bytu. Posadili jsme se na pohovku a ona opět zašeptala: „O co jde?“
„Možná o nic,“ odpověděl jsem také šeptem, abych nenarušil atmosféru tajemnosti. „Odseděl si trest za vyloupení sejfu. Chtěl jsem ho jen zkontrolovat, jestli nemá náhodou něco společného s jednou nedávnou akcí. Nevím jistě, že na tom dělal. Je možné, že se do ničeho nenamočil.“ Vytáhl jsem z kapsy jeho archivní fotku z Leavenworthu. „Je to on?“
Natáhla po ní dychtivě ruku, přikývla a řekla: „Jo, to je on.“ Pak ji obrátila a přečetla si popis na zadní straně a znovu přikývla. „Jo, to je on.“
„Je tu s ním jeho žena?“ zeptal jsem se.
Znovu horlivě přikývla.
„Já ji neznám,“ řekl jsem. „Co je to za děvče?“
Její popis dostatečně odpovídal popisu Sue Hambletonové. Nemohl jsem jí ukázat fotografii Sue – kdyby na to Babe přišel, prozradilo by mě to.
Zeptal jsem se té ženy, co o MacCloorových ví. Moc toho nevěděla: nájemné platili včas, nechodili pryč pravidelně, občas měli doma hlučné večírky a hodně se hádali.
„Myslíte, že jsou teď doma?“ zeptal jsem se. „Nikdo se mi neozval, když jsem zvonil.“
„Já nevím,“ zašeptala. „Neviděla jsem ani jednoho z nich od předvčerejška, kdy se hrozně pohádali.“
„Jak moc?“
„Ne víc než obvykle.“
„Můžete mi zjistit, jestli jsou doma?“ požádal jsem.
Zpytavě se na mě podívala.
„Nechci vám dělat žádné problémy,“ ujistil jsem ji. „Ale jestli zmizeli, potřeboval bych to vědět, a myslím, že by to zajímalo i vás.“
„Dobře, zjistím to.“ Vstala, poklepala na kapsu, v níž zachrastily klíče, a řekla: „Počkejte tady.“
„Půjdu s vámi do druhého patra,“ prohlásil jsem rozhodně, „a počkám někde, kde mě nebude vidět.“
„Tak dobře,“ řekla váhavě.
Zastavil jsem se ve druhém patře u výtahu. Zašla za roh do tmavé chodby a za okamžik se ozval tlumený zvuk zvonku. Zazvonila celkem třikrát. Pak jsem slyšel zachrastit klíče a pak jeden z nich zaškrábal v zámku. Zámek cvakl. Slyšel jsem zaskřípat kliku, když otevírala.
Dlouhé ticho přerušil výkřik, který naplnil chodbu ode zdi ke zdi.
Vyskočil jsem zpoza rohu, zahlédl před sebou otevřené dveře, vrhl se dovnitř a zabouchl je za sebou.
Bylo ticho.
Ocitl jsem se v malé předsíni, z níž vedly troje dveře kromě těch, jimiž jsem vešel. Jedny byly zavřené. Druhé byly pootevřené a vedly do koupelny. Vešel jsem do těch posledních.
Tlustá správcová stála hned za nimi zády ke mně. Odstrčil jsem ji a zahlédl, na co se dívá.
Na posteli ležela Sue Hambletonová ve světle žlutém pyžamu s černou krajkou. Ruce měla rozhozené nad hlavou. Jednu nohu měla skrčenou pod tělem, druhou nataženou z postele dolů a opřenou bosou špičkou o podlahu. Ta bosá noha byla bělejší, než by jakákoliv živá noha mohla kdy být. Obličej měla stejně bílý jako nohu, až na zhmožděnou oteklou oblast mezi pravým obočím a pravou lícní kostí. Na krku měla temné modřiny.
„Zavolejte policii,“ pobídl jsem ženu a začal prohledávat kouty, skříně a zásuvky.
Když jsem se vrátil do kanceláře agentury, bylo už pozdě odpoledne. Zeptal jsem se policisty z archivu, zda máme něco na Joe Walese a Peggy Carrollovou, a pak jsem šel za šéfem.
Odložil jakési zprávy, které právě pročítal, kývnutím brady mi naznačil, abych se posadil a zeptal se: „Viděls ji?“
„Jo, je mrtvá.“
„Vážně?“ poznamenal šéf, jako kdybych řekl, že venku prší. Pak se vnímavě usmíval, zatímco jsem mu vyprávěl podrobnosti – od okamžiku, kdy jsem zazvonil na Walese až po moment, kdy jsem odstrčil tlustou správcovou v bytě mrtvé dívky.
„Byla trochu potlučená a na obličeji a na krku měla modřiny,“ líčil jsem. „Ale to ji nezabilo.“
„Myslíš, že to byla vražda?“ zeptal se s klidným úsměvem.
„Já nevím. Doktor Jordan tvrdí, že to mohla být otrava arzenikem. Teď v ní po něm pátrá. V tom bytě jsme našli legrační věc: archy tmavě šedého papíru, zastrčené do knihy Hrabě Monte Christo, zabalené v měsíc starém novinovém papíru a zastrčené do tmavého kouta mezi kamna a zeď v kuchyni.“
„Aha, arzeniková mucholapka,“ zabručel si šéf. „To je osvědčený trik Maybricka a Seddonse. Vymáčením jednoho archu dostaneš dávku čtyř až šesti zrnek arzeniku – stačí to na zabití dvou lidí.“
Přikývl jsem. „Pracoval jsem na jednom takovém případě v Louisville v roce 1916. Barevný vrátný viděl McCloora odcházet z domu včera v půl desáté dopoledne. Byla už asi mrtvá. Od té doby ho nikdo neviděl. O něco dřív téhož rána je sousedi slyšeli mluvit a ji sténat. Ale ti dva se tak často hádali a prali, že tomu nikdo ze sousedů nevěnoval pozornost. Správcová mi řekla, že večer předtím se také pohádali. Policie už po něm pátrá.“
„Řekl jsi policii, kdo byla ta dívka?“
„Ne. Co s tím uděláme? Nemůžeme jim říct o Walesovi, aniž bychom jim řekli všechno.“
„Obávám se, že budeme muset s pravdou ven,“ řekl zamyšleně. „Pošlu telegram do New Yorku.“
Vyšel jsem z jeho kanceláře. Policista z archivu mi podal pár výstřižků z novin. V prvním z nich stálo, že Josef Wales, alias Svatý Joe, byl před patnáctí měsíci zatčen na základě stížnosti farmáře jménem Toomey, který byl obrán o dva a půl tisíce dolarů pod falešnou nabídkou jakési výhodné investice. Ta nabídka pocházela od Walese a jeho tří společníků. Ve druhém výstřižku se psalo o tom, že vyšetřování tohoto případu bylo zastaveno, když se Toomey nedostavil k soudu, aby proti Walesovi svědčil. Zřejmě dostal zpátky část svých peněz, možná dokonce všechny. To bylo vše, co se v našem archivu o Walesovi našlo. Na Peggy Carrollovou jsme neměli nic.
 
Když jsem se vrátil do Walesova bytu, MacMan mi otevřel dveře.
„Dělo se něco?“ zeptal jsem se ho.
„Nic, jen strašně kňourali.“ Wales k nám přikročil a zeptal se: „Jste už spokojený?“
Dívka stála u okna a dívala se na mě s úzkostí ve tváři.
Mlčel jsem.
„Našel jste ji?“ vyptával se zamračeně Wales. „Byla tam, kam jsem vás poslal?“
„Jo,“ odpověděl jsem.
„Tak fajn.“ Přestal se mračit. „Takže můžete mě a Peggy ze všeho vynechat…“ Zarazil se, olízl si ret, promnul si bradu a přísně pokračoval: „Nepráskl jste mě, že ne?“
Zavrtěl jsem hlavou.
Odtáhl ruku z brady a podrážděně se zeptal: „Co je to s vámi? Co na nás tak civíte?“
Dívka se ozvala zklamaným hlasem: „Já věděla, že to takhle dopadne, že se z toho nedostaneme. Myslíte si, jak jste na nás vyzrál, co?“
„Vezmi Peggy do kuchyně a zavři oboje dveře,“ požádal jsem MacMana. „Musím si se Svatým Joem o něčem pořádně popovídat.“
Dívka se nebránila, ale když se MacMan chystal zavřít dveře, naklonila se zpátky k Walesovi a řekla výhružně: „Doufám, že ti rozbije nos, jestli mu všechno neřekneš.“
MacMan zavřel dveře.
„Tvoje přítelkyně si myslí, že ještě něco víš,“ poznamenal jsem.
Wales vrhl nenávistný pohled na dveře a zavrčel: „Tu mi byl čert dlužen.“ Pak se obrátil ke mně a snažil se tvářit upřímně a přátelsky. „Co ode mne chcete? Řekl jsem vám pravdu. O co vám jde?“
„Zkus to uhodnout.“
Zkousl dolní ret pevně mezi zuby. „Proč chcete, abych hádal?“ dožadoval se. „Jsem ochotný s vámi spolupracovat. Co ale můžu dělat, když mi nic neřeknete? Já vaše myšlenky číst neumím.“
„Myslím, že bys měl velkou radost, kdybys to uměl.“
Zavrtěl unaveně hlavou a vrátil se k pohovce, shrbeně se posadil a sevřel ruce mezi kolena. „Tak dobře,“ povzdechl. „Dejte si na čas. Já počkám.“
Přistoupil jsem k němu a zůstal stát přímo před ním. Palcem a ostatními prsty levé ruky jsem mu zvedl bradu a sklonil se k němu tak, že se naše nosy téměř dotýkaly. Řekl jsem: „Tu chybu, Joe, jsi udělal v tom, žes poslal telegram hned po té vraždě.“
„On je mrtvý?“ vypadlo z něj dřív, než se mu stačily rozšířit zornice.
Ta otázka mě zmátla. Měl jsem co dělat, abych nepokrčil zamyšleně čelo a můj hlas zněl až příliš klidně, když jsem se zeptal: „Koho máš na mysli?“
„Koho? Jak já to mám vědět? Koho máte na mysli vy?“
„Koho myslíš, že mám na mysli?“ trval jsem na svém.
„Jak to mám vědět? No tak dobře, Starého Hambletona, otce Sue.“
„Správně,“ řekl jsem a pustil mu bradu.
„Říkal jste, že byl zavražděn?“ Přestože jsem ho pustil, nepohnul hlavou ani o centimetr. „Jak?“
„Mucholapkou s arzenikem.“
„Mucholapka s arzenikem,“ zopakoval zamyšleně. „To je legrační.“
„Jo, to je moc legrační. Kam byste si ji šel koupit, kdybyste ji potřeboval?“
„Koupit? To nevím. Od dětství jsem mucholapku neviděl. V San Francisku takovou věc nikdo nepoužívá. Není tu moc much.“
„Někdo ji tu použil,“ ujistil jsem ho. „Na Sue.“
„Sue?“ vyskočil tak rychle, až pod ním pohovka hlasitě zavrzala.
„Ano. Byla zavražděna včera ráno – arzeniková mucholapka.“
„Oba?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Koho myslíte?“
„Ona i její otec.“
„Jo.“
Svěsil hlavu, až se bradou opřel o hrudník a mnul si hřbet jedné ruky dlaní druhé. „Tak to jsem v prdeli,“ řekl pomalu.
„Přesně tak,“ souhlasil jsem vesele. „Chceš se z toho vymluvit?“
„Nechte mě chvíli přemýšlet.“
Nechal jsem ho přemýšlet a poslouchal jsem tikot hodin na stěně. Při přemýšlení mu vystoupil pot na čele. Po chvíli se narovnal, otřel si obličej strakatým kapesníkem a řekl: „Budu mluvit. Sue se chystala Babea zbavit. Chtěli jsme utéct spolu. Ona… Počkejte, ukážu vám to.“
Sáhl do kapsy, vytáhl složený kus papíru a podal mi ho. Vzal jsem si ho a četl:
 
Milý Joe,
už to nemůžu vydržet, musíme co nejdřív utéct. Babe mě zase dneska večer zmlátil. Jestli mě opravdu miluješ, musíme utéct brzy.
Sue
 
Písmo bylo ženské, neurotické, protáhlé a hodně stěsnané na sebe.
„Proto jsem se pustil do té hry o Hambletonovy peníze,“ řekl. „V posledních měsících jsem byl bez peněz a když jsem dostal ten dopis, musel jsem nějaké sehnat, abych ji mohl odvézt. Nebyla by souhlasila s tím, abych je vytáhl z jejího otce, a tak jsem se pokusil to udělat bez jejího vědomí.“
„Kdys ji viděl naposledy?“
„Předevčírem, v den, kdy poslala ten dopis. Viděl jsem ji odpoledne, byla tady a ten dopis poslala až večer.“
„Tušil Babe, co chystáte?“
„Mysleli jsme, že nic netuší. Já nevím. Byl příšerně žárlivý, ať už měl nějaký důvod nebo ne.“
„Měl hodně důvodů?“
Podíval se mi přímo do očí a řekl: „Sue byla hodná holka.“
Dodal jsem: „A někdo ji zabil.“
Mlčel.
Den se pomalu skláněl k večeru. Došel jsem ke dveřím a rozsvítil světlo. Ani na okamžik jsem nespustil ze Svatého Joea oči.
Když jsem sundal ruku z vypínače, u okna cosi cvaklo. Hlasitě a ostře.
Otočil jsem se k oknu.
Na požárním schodišti se krčil muž. Díval se dovnitř oknem za záclonou. Byl to snědý muž s hrubými rysy a podle jeho mohutnosti jsem ho identifikoval jako Babea McCloora. Hlaveň velkého černého samopalu se dotýkala okenní tabulky. Zaťukal jí na sklo, aby upoutal naši pozornost.
Měl ji.
Nemohl jsem v tu chvíli nic dělat. Stál jsem a díval se na něj. Nevěděl jsem, zda se dívá na mě nebo na Walese. Viděl jsem ho dost zřetelně, ale přes krajkovou záclonu jsem nemohl rozeznat drobné detaily. Byl jsem si jistý, že sleduje nás oba a věděl jsem, že mu záclona v rozhledu moc nebrání. Byl těsně za ní a já mu navíc rozsvítil světlo.
Wales seděl polomrtvý na pohovce a zíral na McCloora. Jeho tvář měla zvláštní zasmušilý výraz. V očích měl podivný smutek. Téměř nedýchal.
McCloor ťukl hlavní o sklo. Z okenní tabulky vypadl dovnitř malý trojúhelník skla a rozbil se o podlahu na menší. Obával jsem se, že nenadělal dost hluku na to, aby upozornil MacMana v kuchyni na to, že se něco děje. Mezi kuchyní a pokojem byly dvoje zavřené dveře.
Wales se podíval na rozbité sklo a zavřel oči. Zavíral je pomalu, jedno po druhém, skoro jako by usínal. Tvář se zasmušilým výrazem měl stále natočenou k oknu.
McCloor po něm vystřelil tři rány.
Střely Walese srazily na pohovku, až dozadu ke zdi. Jeho oči se vyděšeně otevřely. Vycenil zuby a vyplázl jazyk. Pak se mu sesunula hlava ke straně a už se nepohnul.
V okamžiku, kdy McCloor odskočil od okna, já k němu přiskočil. Když jsem odsunul záclonu, otočil klikou a otevřel okno, slyšel jsem, jak jeho nohy dopadly dole na beton.
MacMan rozrazil dveře a vběhl dovnitř, dívka hned za ním.
„Postarej se tu o to,“ nařídil jsem a soukal se z okna. „McCloor ho zastřelil.“
 
Walesův byt byl v prvním patře. Požární schodiště končilo železným žebříkem se závažím, které by váha dospělého muže převážila a sklopila na betonový dvorek.
Běžel jsem stejnou cestou jako McCloor. Žebřík se zhoupl k zemi a když byl kousek nad zemí, seskočil jsem dolů.
Ze dvora vedla jen jedna cesta ven. Vrhl jsem se tam.
Uprostřed chodníku stál malý muž, který mě ustrašeně sledoval.
Chytil jsem ho za ruku a zatřásl jím. „Utíkal tu velkej chlap.“ Asi jsem křičel. „Kudy?“
Pokusil se něco říct, ale nedokázal to. Mávl rukou směrem k reklamám, které se tyčily před prázdným pozemkem na druhé straně ulice.
Ve spěchu a snaze být tam co nejdřív jsem mu zapomněl poděkovat.
Na pozemek jsem se dostal tak, že jsem podlezl plakáty, což bylo rychlejší, než je obíhat.
Pozemek byl dost velký a zarostlý, aby se na něm mohl schovat kdokoliv, kdo byl ochotný si lehnout mezi porost a počkat, až ho pronásledovatel mine – i někdo tak velký, jako byl Babe McCloor.
Zatímco jsem o tom uvažoval, zaslechl jsem na rohu pozemku štěkat psa. Mohl štěkat na muže, který proběhl kolem. Vyrazil jsem k tomu rohu. Pes pobíhal po zadním dvorku, oploceném prkennou ohradou, který sousedil s úzkou cestičkou, vedoucí od prázdného pozemku mezi dvorky na ulici.
Přitiskl jsem se k plotu a zahlédl tam hrubosrstého foxteriéra. Rozběhl jsem se k ulici a pes zaútočil na plot vedle cesty.
Než jsem vyběhl na ulici, vrátil jsem pistoli do kapsy.
Před obchodem s tabákem asi pět metrů od cesty stálo u chodníku auto policejní hlídky. Policista se bavil s hubeným tmavým mužem, stojícím ve dveřích obchodu.
„Ten velkej chlap, co vyběhl asi před minutou z té uličky,“ vysypal jsem na ně. „Kudy běžel?“
Policista se tvářil přihlouple. Hubený muž kývl hlavou směrem do ulice a řekl: „Tudy,“ a pokračoval v konverzaci.
Poděkoval jsem mu a běžel na roh ulice. Na rohu stál telefonní automat a dvě taxi. Asi blok od nás mizela tramvaj. „Můžete mi říct, jestli ten velkej chlap, co sem před chvílí přiběhl, odjel tramvají nebo taxíkem?“ zeptal jsem se dvou řidičů, kteří se opírali o jeden z vozů.
Hovornější z těch dvou odpověděl: „Taxíkem nejel.“
„Já pojedu,“ řekl jsem. „Zkuste chytit tu tramvaj.“
Tramvaj byla o tři bloky dál, než jsme se rozjeli. Na ulici nebylo dost jasno, abych viděl, kdo nastoupil nebo vystoupil. Dojeli jsem ji ve chvíli, kdy stavěla na Market Street.
„Sledujte ji,“ řekl jsem řidiči a vyskočil z taxíku.
Nastoupil jsem do tramvaje a zastavil se na zadní plošině. Nahlédl jsem přes sklo do vozu. Bylo tam jen osm lidí.
„Na Hyde Street nastoupil takovej velkej chlap,“ řekl jsem průvodčímu. „Kde vystoupil?“
Průvodčí se zadíval na stříbrný dolar, který jsem obracel v ruce, a vzpomněl si, že ten velký muž vystoupil na Taylor Street. Vyhrál dolar.
Vyskočil jsem, když tramvaj zatáčela na Market Street. Taxík jel těsně za ní, zpomalil a dveře se otevřely. „Roh Šesté a Mission,“ řekl jsem a nasedl.
Z Taylor Street mohl McCloor jít kterýmkoliv směrem. Musel jsem se rozhodnout. Zdálo se mi nejpravděpodobnější, že se bude snažit dostat na druhou stranu Market Street.
Byla už tma. Museli jsem zajet až na Pátou, abychom mohli z Market Street odbočit a pak se vrátit na Šestou. Dojeli jsem tam, aniž bych McCloora zahlédl. Na Šesté jsem ho taky neviděl – ani vpravo, ani vlevo od křižovatky.
„Jedeme až na Devátou,“ nařídil jsem. Cestou jsem řidiči vylíčil, jakého muže hledám.
Dojeli jsme na Devátou. McClooor nikde. Zaklel jsem a snažil se přemýšlet.
Ten velký chlap byl zloděj. Celé San Francisko mu hořelo za zadkem. Zlodějský instinkt by mu měl radit zmizet třeba nákladním vlakem. Nákladové nádraží bylo na téhle straně města. Možná, že je však natolik přemýšlivý, že si někde lehl a čeká, místo aby se snažil vypařit. V takovém případě nejspíš ani nepřešel Market Street. Pokud zůstal, mohl bych ho chytit ještě zítra. Pokud je na útěku, musím ho chytit teď nebo nikdy.
„Dolů na Harrison,“ řekl jsem řidiči.
Rozjeli jsme se k Harrison Street a po ní směrem ke Třetí, odbočili na Bryant a po ní dojeli na Osmou a po Brannan zpátky na Třetí. Pak jsme odbočili na Townsend – Babea MacCloora jsme ani nezahlédli.
„Není to sranda, co?“ sympatizoval se mnou taxikář, když jsme zastavili proti nádraží Southern Pacific.
„Jdu se podívat na nádraží,“ řekl jsem. „Dívejte se kolem sebe, dokud se nevrátím.“
Když jsem řekl policistovi na nádraží, jaký mám problém, představil mě pár mužům v civilu, kteří tam byli nasazeni, aby taky hledali McCloora. To se stalo hned potom, co bylo nalezeno tělo Sue Hambletonové. Zastřelení Svatého Joea bylo pro ně novinka.
Vyšel jsem ven a našel taxi přímo před vchodem. Téměř souvisle troubilo, ale zvuk klaksonu byl tak ochraptělý, že nebyl dovnitř slyšet. Řidič byl vzrušený.
„Chlápek, o kterém jste mluvil, právě vyšel z King Street a naskočil na tramvaj číslo sedmnáct zrovna, když odjížděla.“
„Kterým směrem?“
„Tamtím,“ ukázal na jihovýchod.
„Jeďte za ním,“ řekl jsem a nasedl.
Tramvaj už byla za zatáčkou o dva bloky dál, někde na Třetí. Když jsme projeli zatáčkou, tramvaj o čtyři bloky před námi zpomalovala. Ještě nezastavila, když se ze dveří vyklonil muž a vyskočil. Byl to vysoký muž, ale vzhledem k šíři ramen nevypadal příliš vysoký. Nezastavil, přeběhl silnici a chodník a zmizel z dohledu.
Zastavili jsem na místě, kde muž vyskočil z tramvaje.
Dal jsem řidiči hodně peněz a požádal ho: „Jeďte zpátky na Townsend Street a řekněte policistovi na nádraží, že jsem běžel za McCloorem ke skladišti.“
 
Myslel jsem, že se pohybuji tiše, když jsem se plížil mezi dvěma řadami nákladních vagonů, ale ušel jsem sotva sedm metrů, když mi do obličeje namířil proud světla a přísný hlas rozkázal: „Ani se nehni!“
Nehýbal jsem se. Z prostoru mezi vagony vystoupilo několik mužů. Jeden z nich vyslovil moje jméno a dodal: „Co tu děláš? Ztratil ses?“ Byl to policejní detektiv Harry Pebble.
Konečně jsem se zhluboka nadechl a odpověděl: „Nazdar Harry. Hledáte Babea?“
„Jo. Prohledávali jsme vagony.“
„Je tady. Přišel jsem za ním z ulice.“
Pebble zaklel a zhasl světlo.
„Dávej pozor, Harry,“ radil jsem mu. „Nehraj si s ním. Je po zuby ozbrojený a jednoho hocha už dneska zastřelil.“
„Já si s ním poradím,“ slíbil mi Pebble. Pak požádal jednoho ze svých mužů, aby informoval ostatní, že McCloor je nablízku a šel zavolat posilu.
„Nepustíme ho ven a počkáme, až přijedou.“
Připadalo mi to docela rozumné. Roztáhli jsme se a čekali. Jednou jsme spolu s Pebblem vyhodili hubeného kluka, který se mezi námi pokusil proběhnout dovnitř a jeden z Pebbleových lidí chytil vyděšeného kluka, který se chtěl dostat ven. Jinak se nedělo nic. Pak přijel poručík Duff se dvěma náklaďáky policajtů.
Většina se rozestoupila do kordonu kolem skladů. Ostatní procházeli skladiště v malých skupinkách a prohlíželi jeden nákladní vagon po druhém. Objevili jsme pár vandráků, kteří nám prve unikli, ale McCloora jsme nenašli.
Neobjevili jsem po něm ani stopu až do chvíle, kdy někdo zakopl o dalšího tuláka, schouleného ve stínu vagonu. Trvalo nám pár minut, než jsme ho probrali k životu, ale ani potom jsme z něj nedostali slovo. Měl rozbitou čelist. Když jsme se zeptali, jestli mu to udělal McCloor, přikývl. Zeptali jsme se, kam měl McCloor namířeno, a on nám chabě naznačil směr na východ.
Prohledali jsme sklady Santa Fe.
McCloora jsme nenašli.
 
Jel jsem s Duffem až k soudu. MacMan byl v kapitánově kanceláři se třemi nebo čtyřmi detektivy.
„Wales zemřel?“ zeptal jsem se.
„Jo.“
„Řekl ještě něco?“
„Byl mrtvej, než jsi prolezl oknem.“
„Nepustils to děvče?“
„Je tady.“
„Řekla něco?“
„Čekali jsme s dotazy na tebe,“ odpověděl detektiv O'Gar. „Nevěděli jsme, co už jste spolu probrali.“
„Přiveďte ji sem. Ještě jsem nevečeřel. Co pitva Sue Hambletonové?“
„Chronická otrava arzenikem.“
„Chronická? To znamená, že ho dostávala kousek po kousku a ne najednou?“
„Přesně tak. Podle toho, co Jordan našel v jejích ledvinách, střevech, žaludku a v krvi, toho snědla sotva zrnko. To by na zabití nestačilo. Říkal ale, že našel arzenik i ve vlasech, a to znamená, že ho musela dostávat nejméně měsíc.“
„Je nějaká pravděpodobnost, že ji nezabil ten arzenik?“
„Pokud není doktor Jordan úplný blbec, tak ne.“
Policistka přivedla Peggy Carrollovou.
Plavá dívka byla unavená. Víčka, koutky úst i celé tělo bylo uvolněné a když jsem jí přisunul židli, sesula se na ni.
O'Gar ke mně otočil svou malou prošedivělou hlavu.
„Tak, Peggy,“ začal jsem, „pověz nám, kde ses do té špíny zapletla.“
„Já se do toho nezapletla,“ řekla a ani nezvedla hlavu. Její hlas zněl vyčerpaně. „Joe mě do toho zatáhl. Vždyť vám to sám řekl.“
„Vy jste jeho děvče?“
„Pokud tomu tak chcete říkat,“ připustila.
„Žárlíte?“
„Co to má s tím společného?“ zvedla hlavu a věnovala mi pátravý pohled.
„Sue Hambletonová se s ním chystala odjet, než byla zavražděna.“
Dívka se napřímila na židli a řekla jasně: „Přísahám Bohu, že jsem o tom nic nevěděla.“
„Ale věděla jste, že je mrtvá,“ řekl jsem sugestivně.
„Nevěděla,“ odpověděla důrazně.
Šťouchl jsem loktem do O'Gara. Vysunul k ní svou zakrnělou dolní čelist a vyštěkl: „Co to na nás zkoušíte? Věděla jste, že je mrtvá. Přece jste ji nemohla zabít a nic o tom nevědět!“
Zatímco ho fascinovaně sledovala, naznačil jsem ostatním, aby vešli. Rozestoupili se kolem ní a přizvukovali detektivovi. V následujících několika minutách na ni ze všech stran křičeli, štěkali a vrčeli.
V okamžiku, kdy se přestala snažit odpovídat, jsem je přerušil. „Počkejte,“ řekl jsem vážně. „Třeba ji opravdu nezabila.“
„Houby nezabila,“ křičel O'Gar, který stále zaujímal ústřední pozici na scéně, aby se ostatní mohli přibližovat a vzdalovat, aniž by jejich pohyb vypadal příliš inscenovaně. „Chcete mi tvrdit, že tohle děvče…“
„Neřekl jsem, že to neudělala,“ opravil jsem se. „Řekl jsem, že je možné, že to neudělala.“
„A kdo ji tedy zabil?“
Zeptal jsem se dívky: „Kdo ji zabil?“
„Babe,“ řekla bez rozmýšlení.
O'Gar zavrčel, aby si myslela, že jí nevěří.
Já jsem se zeptal, jako bych byl skutečně překvapen: „Jak to víte, když jste před chvílí ani netušila, že je mrtvá?“
„To je jasný, že to musel být on,“ odpověděla. „To musí být jasný každému. Babe zjistil, že se chystá utéct s Joem, tak ji zabil a pak přišel zabít Joea. To je přesně to, co by Babe udělal, kdyby na něco takového přišel.“
„Vážně? A jak dlouho jste věděla vy, že se chystají spolu odjet?“
„Od té doby, co se na tom dohodli. Joe mi to řekl asi před měsícem nebo před dvěma.“
„A vám to nevadilo?“
„To není tak, jak si myslíte,“ odpověděla. „Samozřejmě, že mi to nevadilo. Měla jsem z toho taky něco mít. Víte dobře, že její otec měl prachy. Joe šel právě po těch penězích. Na ní mu nezáleželo, chtěl se dostat jen k penězům jejího otce. Já jsem na tom měla taky vydělat. A nemyslete si, že jsem byla do Joea nebo do kohokoliv jinýho zblázněná natolik, abych mu snesla modrý z nebe. Babe na to přišel a vyřídil je oba. To je přece jasný.“
„Jo? Jak si myslíte, že by ji Babe zabil?“
„Ten? Snad si nemyslíte, že by…“
„Jak si vy myslíte, že by to udělal?“
„No,“ pokrčila rameny. „Nejspíš vlastníma rukama.“
„Jakmile by se pro to rozhodl, udělal by to rychle a násilně?“ navrhl jsem.
„Jo, tak by to Babe nejspíš udělal.“
„Neumíte si představit, že by ji pomalu trávil – postupně – asi tak měsíc?“
V dívčiných očích se objevil strach. Sevřela dolní ret mezi zuby a pak pomalu řekla: „Ne, neumím si představit, že by to udělal takhle. Babe ne.“
„Kdo si myslíte, že by to takhle udělal?“
Vyděšeně otevřela oči a zeptala se: „Myslíte třeba Joe?“
Mlčel jsem.
„Joe by to mohl udělat,“ řekla přesvědčivě. „Bůh ví, proč by to dělal, proč by se jí chtěl zbavit, když pro něj představovala ohromný prachy. Ale člověk se v něm někdy nevyznal. Udělal spoustu blbostí. Někdy se snažil být mazaný, ale nebyl moc chytrý. Pokud by jí ale vážně chtěl zabít, asi by to udělal právě tak.“
„Byli Joe a Babe kamarádi?“
„Ne.“
„Chodil Joe k Babeovi?“
„Pokud já vím, tak vůbec ne. Měl z Babea vichr, neriskoval, aby ho Babe načapal. Proto jsem se přestěhovala nahoru – aby mohla Sue chodit za ním sem.“
„Jak tedy mohl Joe schovat tu mucholapku, kterou ji otrávil, u nich v bytě?“
„Mucholapku!“ Její překvapení vypadalo upřímně.
„Ukaž jí to,“ požádal jsem O'Gara.
Vzal ze stolu jeden arch a podržel jí ho před nosem.
Chvíli na něj zírala, pak vyskočila a chytila mě oběma rukama za paži.
„Nevěděla jsem, co to je,“ řekla vzrušeně. „Joe ho měl před pár měsíci. Prohlížel si ho, když jsem za ním přišla. Ptala jsem se, na co to je, on se jen poťouchle usmál a řekl: z toho se dělaj andělíčci. Pak ho zase zabalil a strčil do kapsy. Nevěnovala jsem tomu pozornost, pořád zkoušel nějaké triky, na kterých chtěl zbohatnout, ale nikdy se mu to nepovedlo.“
„Viděla jste ten papír ještě někdy?“
„Ne.“
„Znala jste Sue dobře?“
„Já ji neznala vůbec. Nikdy jsem ji neviděla. Vyhýbala jsem se jí, abych Joeovi nepokazila plány.“
„Ale Babea znáte?“
„Jo. Byla jsem na několika mejdanech, kde byl i on. Ale pořádně ho neznám.“
„Kdo zabil Sue?“
„Joe,“ odpověděla. „Copak neměl ten papír, kterým jste říkal, že ji zabil?“
„Proč ji zabil?“
„Já nevím. Někdy dělal hrozný blbostí.“
„Vy jste ji nezabila?“
„Ne, ne, ne!“
Koutkem úst jsem naznačil O'Garovi, aby pokračoval.
„Jste lhářka!“ zařval a zamával jí mucholapkou před nosem. „Vy jste ji zabila.“ Ostatní se kolem ní shlukli a štěkali na ni svá obvinění jeden přes druhého. Pokračovali, dokud toho neměla dost a policistka, která na ni dozírala, nezačala vypadat ustaraně.
Pak jsem naštvaně křikl: „Tak dobře. Hoďte ji zpátky do cely a nechte ji o tom přemýšlet.“ Směrem k ní jsem pokračoval: „Jen si vzpomeňte, co jste říkala odpoledne Joeovi: tohle není vhodná doba na mlčení. Měla byste o tom hodně přemýšlet.“
„Přísahám Bohu, já ji nezabila,“ zaúpěla.
Obrátil jsem se k ní zády. Policistka ji odvedla.
„Nooo,“ zívl O'Gar. „Dali jsme jí dost zabrat, co?“
„Dost,“ souhlasil jsem. „Kdyby byl někdo jen trochu víc podezřelý, řekl bych, že ona Sue nezabila. Pokud mluví pravdu, zabil ji Svatý Joe. Proč by ale zabíjel slepici, která mu měla snášet krásná zlatá vejce? A jak a proč strčil ten jed do jejich bytu? Babe měl motiv, ale byl bych blázen, kdybych si ho dovedl představit jako pomalého traviče. Jenže člověk nikdy neví, možná, že v tom Babe a Svatý Joe jeli společně.“
„I to je možné,“ souhlasil Duff. „Ale chce to hodně fantazie, aby tomu jeden uvěřil. Ať se na to díváte jak chcete, Peggy měla nejlepší důvod. Zkusíme to na ní ještě jednou ráno a pořádně?“
„Jo,“ souhlasil jsem. „A taky musíme najít Babea.“
Ostatní už byli po večeři. Vyrazili jsme s MacManem ven a najedli se. Když jsme se za hodinu vrátili do kanceláře, bylo tam skoro prázdno.
„Všichni odjeli na čtyřicáté druhé přístaviště. Dostali tip, že je tam McCloor,“ oznámil nám Steve Ward.
„Jak je to dlouho, co odjeli?“
„Deset minut.“
Chytili jsem s MacManem taxi a zamířili k přístavišti. Na čtyřicáté druhé jsme se nedostali.
Na První, asi blok od Nábřežní, zaskřípěly brzdy a taxi prudce zastavilo.
„Co…?“ začal jsem a vtom jsem zahlédl jakéhosi muže před vozem. Byl to mohutný chlap a v ruce držel velkou zbraň. „Babe,“ zavrčel jsem a položil ruku MacManovi na paži, abych mu zabránil ve vytažení pistole.
„Vezměte mě…“ říkal McCloor vyděšenému řidiči, pak si všiml nás. Obešel vůz, otevřel dveře na mé straně a mířil na nás.
Neměl klobouk. Vlasy měl mokré a přilepené k hlavě. Po obličeji mu z vlasů stékaly pramínky vody. Šaty měl promáčené.
Překvapeně se na nás podíval a nařídil: „Vypadněte!“
Zatímco jsme vystupovali, nadával řidiči: „Proč, ksakru, nezhasnete nápis na střeše, když máte zákazníky?“
Řidič ho neposlouchal. Vyskočil na druhou stranu a prchal po silnici pryč. McCloor zaklel a namířil znovu na mě: „No tak, zmizte!“
Zjevně mě nepoznal. Byla tma a měl jsem na hlavě klobouk. Ve Walesově bytě mě viděl jen pár vteřin.
Ustoupil jsem. MacMan ustoupil na druhou stranu.
McCloor udělal krok, aby nestál mezi námi, a začal klít.
MacMan se vrhl na McCloorovu ruku se zbraní.
Já mu vrazil pěstí do obličeje. Vadilo mu to asi tolik, jako bych praštil někoho jiného.
Smetl mě na stranu a vrazil MacManovi pěstí do brady. MacMan se zapotácel, zarazil se o taxi, vyplivl zub a vrhl se znovu vpřed.
Já se snažil zdolat McCloora zleva.
MacMan to zkoušel zprava, nepostřehl zvedající se ruku se samopalem, dostal ránu přímo na temeno a sesunul se k zemi. Zůstal ležet.
Kopl jsem McCloora do kotníku, ale nemohl jsem se mu dostat k noze. Pravou rukou jsem mu vrazil pěst do beder, levou jsem ho chytil za mokré vlasy a pověsil se za ně. Zatřásl hlavou a zvedl mě ze země.
Praštil mě do boku, až jsem cítil, jak se potkala má střeva se žebry a přilehla k sobě jako listy zavřené knihy.
Vrhl jsem se pěstí po jeho šíji. To ho obtěžovalo. Vydal chrčivý zvuk odkudsi zhloubi hrudi, levou rukou mi drtil rameno a pravou rukou se samopalem se po mě ohnal. Někam jsem ho kopl a znovu ho praštil do krku. Dole v ulici, někde na Nábřežní, se ozvala policejní píšťala. Vzhůru po První k nám běželo několik mužů.
McCloor zafuněl jako lokomotiva a odhodil mě stranou. Nechtěl jsem se pustit. Snažil jsem se udržet. Přesto mě odhodil a rozběhl se nahoru po silnici.
Vyškrábal jsem se na nohy a vytáhl pistoli.
Na prvním rohu se zastavil a poslal za mnou několik nábojů – tři střely. Já jeden. Ani jeden z těch čtyř nenašel cíl. Zmizel za rohem. Oběhl jsem roh velkým obloukem, aby mě minul, pokud by čekal u zdi těsně za rohem. Nečekal. Byl asi o třicet metrů přede mnou a mířil mezi dvě skladiště. Běžel jsem za ním mezi budovy a na druhé straně zase ven. Běželo se mi lépe s mými osmdesáti šesti kilogramy než jemu se sto třinácti.
Přeběhl silnici a zahnul nahoru, směrem od nábřeží. Na rohu svítila lampa. Když jsem vběhl do kužele světla, otočil se a namířil na mě. Neslyšel jsem cvaknout spoušť, ale věděl jsem, že se pokusil vystřelit, když po mě zbraň hodil. Proletěla kolem mě, minula mě sotva o metr a rozštípla dveře za mými zády.
McCloor se otočil a běžel dál. Běžel jsem za ním. Vystřelil jsem za ním, abych dal ostatním najevo, kde jsme. Na dalším rohu se McCloor otočil doleva, zarazil se a pak pokračoval rovně.
Běžel jsem dál a zkrátil vzdálenost mezi námi na patnáct metrů. „Stůj, nebo tě složím k zemi!“ zařval jsem na něj. Uskočil do postranní uličky.
Skočil jsem za ni, ohlédl se, zda na mě nečíhá, a pak se rozběhl za ním. Z ulice sem dopadal dostatek světla na to, abychom viděli jeden druhého a trochu z okolí. Ulička byla slepá – po obou stranách i na vzdáleném konci lemovaná vysokými budovami s okny i dveřmi zataženými kovovými roletami.
McCloor stál proti mně vzdálený sotva deset metrů. Měl bojovně vysunutou bradu. Ruce mu visely volně podle boků. Ramena měl lehce nahrbená.
„Zvedni ruce!“ nařídil jsem a mířil na něj pistolí.
„Uhni mi z cesty, skrčku!“ zavrčel a udělal krok vpřed. „Roztrhám tě na kusy.“
„Udělej ještě krok a sestřelím tě!“
„Jen to zkus!“ Udělal další krok a trochu se přikrčil. „Dostanu tě, i když mě náhodou trefíš.“
„Když tě trefím, ani se nehneš.“ Mluvil jsem, snažil jsem se ho zdržet, než přijdou ostatní. Nechtěl jsem, aby mě donutil ho zabít. To jsme ho mohli zastřelit pohodlněji z taxíku. „Nejsem právě Annie Oakley, ale pokud se ti na tuhle vzdálenost netrefím do kolenou, budu se na tebe těšit. Jestli si vážně myslíš, že rozstřílená čéška je fajn věc, udělej ještě krok.“
„Do hajzlu!“ zařval a zaútočil.
Střelil jsem ho do pravého kolena.
Vrhl se na mě.
Střelil jsem ho do levého kolena.
Sesul se na zem.
„Varoval jsem tě,“ omluvil jsem se.
Otočil se, opřel se o ruce a posadil se proti mě.
„Netušil jsem, že seš schopnej to udělat,“ procedil mezi zuby.
 
Mluvil jsem s McCloorem v nemocnici. Ležel v posteli na zádech, hlavu podloženou několika polštáři. Kolem očí a rtů měl kůži bledou a napjatou, jinak nedal najevo, že má bolesti.
„Tys mě vážně pěkně poničil,“ řekl mi na uvítanou.
„Promiň,“ omluvil jsem se, „ale…“
„Nestěžuju si. Řekl jsem si o to.“
„Proč jsi zabil Svatého Joea?“ zeptal jsem se jen tak mimochodem, když jsem si přitahoval židli k posteli.
„Ale to seš na špatný adrese.“
Usmál jsem se a vysvětlil McCloorovi, že jsem ten muž, co byl s Joem v pokoji ve chvíli, kdy se to stalo.
McCloor se zašklebil a řekl: „Já jsem si hned říkal, že už jsem tě někde viděl. Tak tam to bylo! Já ti nekoukal do ksichtu, jen jsem si hlídal, abys nehnul rukou.“
„Proč jsi ho zabil?“
Našpulil rty, díval se na mě a o něčem usilovně přemýšlel. Pak řekl: „Zabil jednu děvku, co jsem znal.“
„On zabil Sue Hambletonovou?“ zeptal jsem se.
Prohlížel si mě a pak stručně odpověděl: „Jo.“
„Jaks na to přišel?“
„Do háje,“ zlobil se. „Nepřišel jsem na to. Sue mi to řekla. Dej mi cigaretu.“
Dal jsem mu cigaretu, zapálil mu a protestoval: „To nejde dohromady s tím, co vím. Co se tedy vlastně stalo a co ti přesně řekla? Můžeš začít tím večerem, kdy jste se pohádali a tys jí udělal monokl.“
Zamyslel se, nechal kouř volně vycházet nosem a pak začal: „Neměl jsem ji praštit do oka, to je fakt. Ale byla celý odpoledne pryč a nechtěla mi říct, kde byla. Pohádali jsme se kvůli tomu. Co je dneska – počkej – čtvrtek dopoledne? Takže to bylo v pondělí. Když jsme se pohádali, šel jsem pryč a strávil celou noc v jednom podniku na Army Street. Vrátil jsem se domu druhej den ráno, asi tak v sedm. Sue bylo mizerně, ale nechtěla, abych zavolal doktora. Bylo to divný, protože byla vyděšená k smrti.“
McCloor se zamyšleně podrbal na hlavě, zhluboka zatáhl, až cigareta dohořela téměř do konce. Vydechoval kouř nosem i pusou zároveň a přes oblak se díval na mě. Pak rychle dodal: „Takže natáhla bačkory. Ale předtím mi ještě řekla, že jí Svatej Joe votrávil.“
„Řekla ti, jak ji otrávil?“
McCloor zavrtěl hlavou. „Ptal jsem se jí, co se stalo, ale nic jsem z ní nedostal. Pak začala kňourat, že je otrávená. Otrávil mě, Babe, řekla. Arzenikem. Svatej Joe, řekla. Pak už nic neřekla a za chvíli natáhla bačkory.“
„Fakt? Cos dělal ty?“
„Šel jsem zastřelit Svatýho Joea. Znal jsem ho, ale nevěděl jsem, kam zalezl. Našel jsem ho až včera. Tys tam byl, když jsem ho našel. Víš dobře, co se dělo pak. Sebral jsem auto a zastavil na Turk Street. Chtěl jsem odjet. Když jsem se k němu vrátil, stál u něj policajt. Napadlo mě, že ví, že je kradený, a čeká, kdo k němu přijde. Tak jsem ho tam nechal stát, skočil na tramvaj a jel ke skladišti. Tam jsem narazil na celý hejno policajtů, skočil jsem do člunu a pak do vody. Chtěl jsem doplavat k přístavišti, tam stál strážnej, tak jsem plaval k dalšímu a tam vylezl z vody. Pak jsem si znovu naběhl. Nebyl bych to taxi stavěl, kdyby neměl rozsvícenej nápis na střeše.“
„Věděl jsi, že Sue měla v plánu utéct se Svatým Joem?“
„Já to nevím dodneška,“ řekl. „Věděl jsem, že mě s někým podvádí, ale nevěděl jsem s kým.“
„Co bys byl dělal, kdybys to věděl?“ zeptal jsem se.
„Já?“ zašklebil se. „Přesně to, co jsem udělal.“
„Zabil je oba,“ doplnil jsem.
Přejel si palcem přes dolní ret a zeptal se klidně: „Myslíš, že jsem zabil Sue?“
„Zabils ji.“
„Dobře mi tak,“ prohlásil. „Asi ke stáru blbnu. Proč bych se jinak bavil s posraným poldou? To mi nemůže přinést nic jinýho než smůlu. Tak si s tím poraď, jak nejlíp umíš, kamaráde. Já jsem skončil.“
Měl pravdu. Už jsem z něj nedostal ani slovo.
 
Šéf seděl a poslouchal. Poklepával o stůl hrotem dlouhé žluté tužky a modrýma očima za brýlemi bez obrouček zíral kamsi mimo mě. Když jsem dopovídal, zeptal se klidně: „Jak se daří MacManovi?“
„Přišel o dva zuby, ale lebku má celou. Za pár dní bude v pořádku.“
Šéf přikývl a pokračoval: „Co nám tedy ještě zbývá?“
„Nic. Můžeme ještě jednou zkusit skřípnout Peggy Carrollovou, ale pochybuji, že z ní ještě něco dostaneme. Jinak to všechno docela dobře sedí.“
„Co si o tom myslíš?“
Zavrtěl jsem se na židli a odpověděl: „Sebevražda.“
Šéf se na mě usmál, zdvořile, ale značně skepticky.
„Mně se to taky nelíbí,“ souhlasil jsem. „Zatím nechci psát zprávu. Ale když dám dohromady všechno, co vím, nic jinýho mi z toho nevychází. Mucholapka byla schovaná za kamny v kuchyni. Nikdo by přece nemohl být tak pitomý, aby se pokusil schovat něco před ženskou v její vlastní kuchyni. Mohla by to tam schovat jen ona sama.
Peggy tvrdila, že Svatý Joe měl tu mucholapku. Pokud ji Sue schovala, dostala ji od něj. Na co? Chtěli spolu utéct, čekali jen na to, až Joe, který byl na mizině, sežene peníze. Třeba měli z Babea strach a jed si připravili pro něj, kdyby přišel na jejich plány. Třeba mu ho chtěli dát stejně.
Když jsem se začal se Svatým Joem bavit o vraždě, myslel, že zavražděný byl Babe. Byl trochu překvapený, ale spíš se divil, že se to stalo tak brzy. Víc ho překvapilo, když se dozvěděl, že je mrtvá i Sue, ale ani to ho nepřekvapilo tolik, jako když viděl McCloora živého za oknem.
Když umírala, proklínala Svatého Joea, věděla, že byla otrávená a nedovolila McCloorovi zavolat doktora. Nemůže to znamenat, že se obrátila proti Joeovi a vzala si jed sama, místo aby ho dala McCloorovi? Ten jed byl schovaný, aby ho Babe nenašel. Ale i kdyby ho našel, neumím si představit, že by ho použil. Je příliš prudký. Jedině, že by ji přistihl, jak se ho chystá otrávit a donutil ji to spolknout. Tomu zas neodpovídá ten měsíc starý arzenik, co měla ve vlasech.“
„Jak to vysvětlíš tou svou teorií o sebevraždě?“ zeptal se šéf.
„Šlo by to,“ odpověděl jsem. „Nesnažte se mi tu mou teorii nabourat. Už takhle je dost vratká. Ale pokud tentokrát spáchala sebevraždu, není vyloučeno, že se o to pokusila už předtím – dejme tomu před měsícem po nějaké hádce s Joem – ale nedotáhla to do konce. To by vysvětlilo ten arzenik ve vlasech. Není žádný důkaz, že by dostala nějaký od té doby do předvčerejška.“
„Není žádný důkaz,“ protestoval mírně šéf, „jen pitevní nález, který tvrdí, že se jedná o chronickou otravu arzenikem.“
Nikdy jsem nepatřil k těm, kteří by se nechali zviklat názorem odborníka. „To je postaveno na tom, že v ní našli jen malé množství arzeniku, méně, než je smrtelná dávka,“ odporoval jsem. „Ale množství, které ti najdou po smrti v žaludku, závisí na tom, jak moc toho před smrtí vyzvracíš.“
Šéf se shovívavě usmál a zeptal se: „Nechystáš mi napsat tuhle teorii do zprávy, že ne? Co chceš udělat?“
„Pokud není nic důležitého na práci, půjdu domů, vyudím si mozek Fatimami a pokusím se srovnat si všechno v hlavě. Asi si pořídím jeden výtisk Hraběte Monte Christa a trochu si v něm zalistuju. Nečetl jsem ho od dětství. Zdá se, že mucholapka byla s tou knihou zabalená jen proto, aby se dobře zapasovala za kamna a nespadla na zem. Ale přesto by v té knize mohlo něco být. V každém případě se na to podívám.“
„To už jsem udělal včera večer,“ prohlásil šéf.
„No a?“ zeptal jsem se.
Vytáhl knihu ze šuplíku, otevřel ji tam, kde byla založená kouskem papíru a natočil ji ke mně. Růžovým prstem ukazoval na jeden odstavec.
„Řekněme, že si vezmeš miligram jedu první den, dva miligramy druhý den a tak dál. Po deseti dnech budeš v sobě mít centigram. Po dvaceti dnech budeš zase přidávat po miligramu, pak si vezmeš tři sta centigramů. To je dávka, kterou sneseš bez obtíží, ale která by byla velmi nebezpečná pro každého, kdo by se na ni nepřipravil stejně jako ty. Takže po měsíci můžete oba pít vodu ze stejné karafy a tu osobu, která ji pila s tebou, to zabije, zatímco ty budeš vlivem jedu, rozpuštěného ve vodě, pociťovat nanejvýš lehkou nevolnost.“
„To je ono,“ zaradoval jsem se. „To je ono. Báli se utéct, aniž by zabili Babea, byli si jistí, že by je pronásledoval. Pokusila se postupně přivyknout tělo na arzenik tím, že si brala postupně se zvyšující dávky, aby pak mohla dát do jídla větší dávku a to jídlo jíst společně s ním, aniž by díky své navozené toleranci něco riskovala. Bylo by jí zle, ale neumřela by, a policie by jí to nemohla přišít, protože ona přece také jedla otrávené jídlo.
To má logiku. Po té hádce v pondělí večer, když napsala Joeovi dopis, v němž ho vyzývala, aby utekli co nejdřív, pokusila se urychlit svou toleranci a zvýšila si dávku příliš rychle, vzala si moc najednou. Proto nakonec proklínala Joea – byl to přece jeho plán.“
„Možná, že se předávkovala, když chtěla všechno urychlit,“ souhlasil šéf, „ale nemuselo to tak být. Jsou lidé, kteří si navodí toleranci na vysoké dávky arzeniku snadno, ale je to vlastně jakýsi dar od matky přírody, jakási vrozená zvláštnost. Obvykle ten, kdo zkusí, o co se pokoušela Sue Hambletonová, se pomalu otráví v okamžiku, kdy je celková dávka požitého jedu dostatečně velká, aby způsobila smrt.“
Babe McCloor byl o šest měsíců později oběšen za vraždu.