VRAŽEDNÉ LOUČENÍ

The Farewell Murder, Feb 1930

 
 
I.
 
Byl jsem jediný, kdo vystupoval z vlaku v Loučení.
Z čekárny přicházel deštěm člověk. Byl malé postavy. Tvář měl tmavou a plochou. Měl na sobě šedivou nepromokavou čepici a šedivý kabát vojenského střihu.
Nedíval se na mě. Díval se na kufr a kufřík v mých rukou. Šel kupředu rychle, krátkými, ostrými kroky.
Neřekl nic, když ode mě bral zavazadla. Zeptal jsem se:
„Od Kavalova?“
Mezitím se už ke mně otočil zády a nesl má zavazadla směrem ke žlutohnědé limuzíně značky Stutz, která stála na silnici vedle štěrkového nástupiště. Místo odpovědi na mou otázku kývnul dvakrát směrem ke stutzu. Přitom se ani neohlédl a nezpomalil svůj trhavý polocval.
Šel jsem za ním k autu.
Jízda vesnicí trvala tři minuty. Zahnuli jsme na cestu, která šplhala do kopců směrem na západ. Cesta vypadala jako hřbet tuleně za deště.
Muž s plochou tváří pospíchal. Provrčeli jsme po cestě rychlostí, která za námi brzy nechala poslední chaty rozseté po kopci.
Za chvíli jsme sjeli ze svítivě černé cesty na jinou, bledší, která se vlnila na jih podél zalesněného hřebenu kopců. Místy se tahle cesta proměnila na padesát nebo víc metrů v tunel vytvořený protínajícími se větvemi vysokých stromů, hustě obrostlými listy.
Déšť se hromadil na větvích v obrovských kapkách a hlasitě dopadal na střechu stutze. Šeď deštivého podvečera se uvnitř tunelů měnila téměř v čerň noci.
Muž s placatou tváří rozsvítil světla a zvýšil rychlost.
Seděl strnule vzpřímený za volantem. Seděl jsem za ním. Nad vojenským límcem, mezi vlasy, které byly v týle krátce zastřižené, svítily malé vlhké skvrnky. Mohl to být déšť. Mohl to být pot.
Byli jsme právě uprostřed jednoho z tunelů.
Hlava muže s plochou tváří sebou škubla doleva. Zaječel:
„Á-á-á-á-á-á!“
Bylo to dlouhé, třaslavé, vysoké zamečení, celé tenounké hrůzou.
Vyskočil jsem a naklonil se dopředu, abych se podíval, co to s ním je.
Auto se vychýlilo a poskočilo dopředu a přitom mě vrhlo zpátky na sedadlo.
Postranním okénkem jsem jedním okem na okamžik zahlédl na silnici ležet něco tmavého.
Otočil jsem se a zkusil zadní okénko, které nebylo tak zalité deštěm.
Uviděl jsem na silnici blízko levého okraje ležet na zádech černocha. Tělo bylo prohnuté do oblouku, jako by celá jeho váha spočívala na podpatcích a temenu hlavy. Střenka nože, která nemohla být kratší než dvacet centimetrů, čouhala přímo do vzduchu z levé strany jeho prsou.
Než jsem si všechno tohle prohlédl, projeli jsme zatáčkou a vyjeli z tunelu.
„Zastavte,“ zavolal jsem na muže s placatou tváří.
Předstíral, že mě neslyší. Stutz pod námi se podobal bezovému blesku. Položil jsem řidiči ruku na rameno.
Rameno mi ucuklo pod rukou. Zaječel znova: „Á-á-á-á-á!“ jako by ho ten mrtvý černoch právě chytil.
Natáhl jsem se přes něj a vypnul motor.
Spustil ruce z volantu a začal se na mě sápat. Z úst mu vycházely zvuky, ale nedávaly dohromady žádná slova, která bych znal.
Podařilo se mi chytit volant. Druhým předloktím jsem držel šoféra pod bradou. Naklonil jsem se zezadu přes sedadlo, takže váha horní části mého těla spočívala na jeho hlavě a tiskla ji proti volantu.
S pomocí toho i onoho i s pomocí boží nevyletěl Stutz ze silnice, než jsme zastavili.
Uvolnil jsem muži s placatou tváří hlavu a zeptal jsem se:
„Co se to, k čertu, s vámi děje?“
Podíval se na mě bílýma očima, zachvěl se a neřekl nic.
„Obraťte,“ řekl jsem. „Pojedeme zpátky.“
Zavrtěl zoufale hlavou ze strany na stranu a vydal ústy několik dalších zvuků, které mohly představovat slova, kdybych jim rozuměl.
„Víte, kdo to byl?“ zeptal jsem se.
Zavrtěl hlavou.
„Víte to,“ zavrčel jsem.
Zavrtěl hlavou.
V téhle chvíli jsem už měl podezření, že mi tenhle chlap bude vrtět hlavou na cokoli, co mu řeknu.
„Tak tedy uhněte od volantu,“ řekl jsem. „Budu řídit.“
Otevřel dveře a vyškrabal se ven.
„Pojďte zpátky,“ zavolal jsem.
Couval pryč a vrtěl hlavou.
Proklel jsem ho, vklouzl za volant a řekl: „Tak dobrá, počkejte tu na mě,“ a zabouchl jsem dvířka.
Couval stále pomalu zpět a pozoroval mě ustrašenýma očima s obrovskými bělmy, když jsem zacouval a otočil s limuzínou.
Musel jsem jet dál, než jsem očekával – asi něco přes míli.
Černocha jsem nenašel. Tunel byl prázdný.
Kdybych byl znal přesné místo, na kterém ležel, byl bych snad mohl najít něco, co by dokazovalo, že ho odstranili. Ale neměl jsem čas si vybrat nějaký orientační bod a teď jsem viděl tak čtyři nebo pět míst, z nichž každé mohlo klidně být to pravé.
S pomocí reflektorů limuzíny jsem zkontroloval levou část silnice od jednoho konce tunelu k druhému.
Nenašel jsem žádnou krev. Nenašel jsem žádné stopy. Nenašel jsem nic, co by dokazovalo, že někdo na silnici ležel. Nenašel jsem vůbec nic. Byla už teď moc velká tma na to, abych se pokoušel prohledávat les. Vrátil jsem se k místu, kde jsem zanechal muže s placatou tváří. Byl pryč.
Pomyslel jsem si, že pan Kavalov bude mít asi pravdu, když se domnívá, že potřebuje detektiva.
 
 
II.
 
Asi půl míle za místem, kde mě muž s plochou tváří opustil, jsem zastavil stutze před železnými mřížovými vraty, která blokovala silnici. Brána byla zevnitř zamčená. Po obou stranách sahaly až k lesu vysoké živé ploty. Přes vršek živého plotu nalevo bylo vidět horní část malého domu s hnědou střechou.
Zapracoval jsem na stutzově klaksonu.
Rámus přilákal na druhou stranu vrat asi tak patnáctiletého nebo šestnáctiletého nemotorného chlapce. Měl na sobě vybledlé konopné kalhoty a divoce pruhovaný svetr. Nešel doprostřed cesty, ale zůstal stát na jedné straně. Jednu paži měl z dohledu, jako by v ní držel něco, co mi zakrýval živý plot.
„Je to tady u Kavalova?“ zeptal jsem se.
„Ano, pane,“ řekl neochotně.
Čekal jsem, až odemkne bránu. Neodmykal. Stál tam a celý nesvůj se díval na auto a na mě.
„Prosím vás, pane,“ řekl jsem, „můžu dovnitř?“
„Čeho – kdo jste?“
„Jsem ten chlap, co pro něj poslal Kavalov. Jestli mě nechce pustit dovnitř, tak mi to radši řekni, ať stihnu vlak do San Franciska v šest padesát.“
Chlapec si zažmoulal ret, řekl: „Počkejte, podívám se po klíči,“ a zmizel za plotem.
Byl pryč dost dlouho na to, aby si mohl s někým pohovořit.
Když se vrátil, odemkl bránu, otevřel ji doširoka a řekl:
„Je to v pořádku, pane. Očekávají vás.“
Když jsem projel bránou, uviděl jsem světla na vrcholu kopce asi tak míli přede mnou a nalevo.
„To je ten dům?“ zeptal jsem se.
„Ano, pane. Očekávají vás.“
Těsně vedle místa, kde hoch stál, když se mnou mluvil skrz vrata, byla opřená o živý plot dvouhlavňová brokovnice.
Poděkoval jsem chlapci a jel dál. Cesta se mírně klikatila do kopce mezi poli. Vysoké, štíhlé stromy byly vysázeny na obou stranách v pravidelných intervalech.
Konečné mé cesta přivedla až před budovu, která v šeru vypadala jako kříženec mezi pevností a fabrikou. Byla postavena z betonu. Vemte si hromadu rozcapených kuželů různých velikostí, odřízněte nahrubo vršky, naplácejte je dohromady tak, aby největší byly někde uprostřed a ostatní okolo bez velkých ohledů na jejich velikost, přizpůsobte celou tu sbírku sklonu kopce a máte model Kavalova domu. Okna měla ocelové spouštěcí rámy. Nebylo jich mnoho. Žádná dvě neležela v jedné řadě, ať už horizontální nebo vertikální. Některá byla osvětlena.
Když jsem vylezl z auta, otevřely se úzké domovní dveře.
Malá rudolící žena tak kolem padesáti, s vybledlými světlými vlasy, zamotanými dokola a pořád dokola kolem hlavy, vyšla ven. Měla na sobě šedivé vlněné šaty bez výstřihu a s úzkými rukávy. Když se usmála, měla ústa stejně široká jako rty.
Řekla: „Vy jste ten pán z města?“
„Jo. Vašeho šoféra jsem ztratil někde cestou.“
„Božíčku nebeskej!“ řekla přátelsky, „to je v pořádku.“
Hubený muž s řídkými tmavými vlasy, spadajícími na hubenou, ustaranou tvář, prošel kolem ní a vzal mi zavazadla, která jsem vytáhl z vozu. Odnesl je dovnitř.
Žena ustoupila, abych mohl vejít, a řekla:
„Asi se budete chtít nejdřív trochu umýt, než půjdete k večeři. Nebude jim vadit, že na vás budou muset chvíli čekat, když si pospíšíte.“
Řekl jsem: „Jo, děkuju,“ počkal, až mě znovu předejde, a následoval ji po točitém schodišti, které šplhalo vnitřkem jednoho z kuželů, tvořících budovu.
Odvedla mě do ložnice v prvním patře, kde už hubený muž vybaloval moje zavazadla.
„Martin vám sežene všechno, co potřebujete,“ ujistila mě ve dveřích, „a až budete hotov, přijďte prostě dolů.“
Řekl jsem, že přijdu. Odešla. Hubený muž byl hotový s vybalováním dřív, než jsem si svlékl sako, vestu, límec a košili. Řekl jsem mu, že už nic nepotřebuji, umyl jsem se ve vedlejší místnosti, oblékl si čistou košili a límec, vestu a sako a sešel dolů.
Velká hala byla prázdná. Hlasy doléhaly otevřenými dveřmi nalevo.
Jeden hlas měl podobu nosového kňučení. Stěžoval si: „Nestrpím to. Nebudu to snášet. Nejsem dítě a nebudu to trpět.“
Všechna t tohoto hlasu byla trochu důrazná na t, ale ne dost silná na d.
Další hlas byl živý, ale trochu drsný baryton. Říkal vesele: „Jakou má cenu říkat, že to nebudeme trpět, když to stejně trpíme?“
Třetí hlas byl ženský, tichý, ale bezbarvý a bezduchý.
Říkal:
„Ale možná, že ho opravdu zabil.“
Kňučivý hlas řekl: „To je mi jedno. Nebudu to trpět.“ Baryton řekl stejně vesele jako předtím: „Že by?“ Na vzdálenějším konci haly se otočila klika. Nechtěl jsem být přistižen, jak poslouchám, a tak jsem zamířil do otevřených dveří.
 
 
III.
 
Stál jsem ve vchodu do oválného pokoje s nízkým stropem, zařízeného v šedivé, bílé a stříbrné barvě. Seděli tam dva muži a žena.
Starší muž – bylo mu tak kolem padesátky – vstal z hlubokého šedivého křesla a obřadně se mi uklonil. Byl to obtloustlý člověk středního vzrůstu, úplně holohlavý, s tmavou pletí a bledýma očima. Měl do špičky navoskovaný šedivý knír a nepravidelnou šedivou mušku.
„Pan Kavalov?“ zeptal jsem se.
„Ano, pane.“ Patřil mu ten kňučivý hlas.
Řekl jsem mu, kdo jsem. Potřásl mi rukou a pak mě představil ostatním.
Žena byla jeho dcera. Mohlo jí být tak třicet. Měla malá ústa s plnými rty svého otce, ale oči měla tmavé, nos krátký a rovný a pleť téměř bezbarvou. V její tváři bylo něco asijského. Byla to hezká, pasivní, neinteligentní tvář.
Muž s barytonem byl její manžel. Jmenoval se Ringgo. Byl o šest nebo sedm let starší než jeho žena, ne příliš vysoký ani silný, ale dobře stavěný. Levou paži měl v dlaze a na pásce. Na kloubech pravé ruky bylo vidět temné odřeniny. Měl hubenou, kostnatou, bystrou tvář, jasné tmavé oči se spoustou vrásek kolem a veselá tvrdá ústa.
Podal mi zmodřenou ruku, zakýval na mě ovázanou paží, zašklebil se a řekl:
„Je mi líto, že jste přišel o tohle, ale další zranění jsou už vaše.“
„Jak se to stalo?“ zeptal jsem se.
Kavalov zvedl buclatou ruku.
„Na to je dost času, až se najíme,“ řekl. „Pojďme se nejdřív navečeřet.“
Přešli jsme do malé zelenohnědé jídelny, kde byl prostřen čtverhranný stolek. Seděl jsem naproti Ringgovi za stříbrným košem s orchidejemi, který stál mezi stříbrnými svícny uprostřed stolu. Paní Ringgová seděla po mé pravici, Kavalov po levici. Když se Kavalov posadil, všiml jsem si obrysu automatické pistole v kapse jeho kalhot.
Obsluhovali nás dva muži. Byla tam spousta jídla a všechno bylo dobře pojednané. Jedli jsme kaviár, nějaký vývar, platejzy, želé z brambor a okurek, pečené jehně, lusky, chřest, divokou kachnu s kukuřičnými plackami, salát z artičoků a rajských jablíček, pili jsme kávu a créme de menthe.
Kavalov jedl a pil jako nezavřený. My ostatní jsme nezůstávali pozadu.
Kavalov byl první, kdo porušil svůj vlastní příkaz, že se při jídle nemá mluvit o jeho starostech. Když snědl polévku, položil lžíci a řekl:
„Nejsem dítě. Nenechám se strašit.“
Vzdorně na mě zamrkal bledýma ustaranýma očima a našpulil rty mezi knírem a muškou.
Ringgo se na něj příjemně usmál. Tvář paní Ringgové zůstala stejně vážná a bezvýrazná, jako by se neřeklo vůbec nic.
„Čím byste se měl nechat strašit?“ zeptal jsem se.
„Ničím,“ řekl Kavalov. „Ničím kromě spousty idiotských a zbytečných triků a komedií!“
„Můžete tomu říkat, jak chcete,“ zabručel mi přes rameno hlas, „ale já jsem viděl, co jsem viděl.“
Hlas patřil jednomu z mužů, kteří nás obsluhovali. Byl to vyzáblý mladší člověk s úzkou tváří a povolenými rty. Mluvil s jakousi tichou zatvrzelostí a přitom ani nevzhlédl od talíře, který přede mne právě kladl.
Protože nikdo nevěnoval pozornost sluhově jasně slyšitelné poznámce, obrátil jsem tvář znovu ke Kavalovovi. Čistil hřbet platejze plochou stranou vidličky.
„Jaké triky a komedie?“ zeptal jsem se.
Kavalov položil vidličku a opřel si zápěstí o okraj stolu. Stiskl rty a naklonil se ke mně přes svůj talíř.
„Dejme tomu,“ svraštil čelo, až se jeho holý skalp přemístil dopředu, „že jste před deseti lety někomu ublížil.“ Rychle otočil zápěstí a položil ruce dlaněmi nahoru na bílý ubrus. „Ublížil jste mu normálním obchodním způsobem – chápete? – kvůli zisku. Nebylo v tom vůbec nic osobního. Stěží ho znáte. A dejme tomu, že za vámi přijde po těch deseti letech a řekne: ‚Přišel jsem se podívat, jak umíráš.‘“ Obrátil ruce dlaněmi dolů. „No, co byste si myslel?“
„Myslel bych si,“ odpověděl jsem, „že kvůli tomu nemusím nijak pospíchat s umíráním.“
Upřímnost mu zmizela z tváře a zanechala ji bez výrazu. Chvíli na mě mrkal a pak začal jíst rybu. Když rozežvýkal a spolykal poslední kousek platejze, vzhlédnul opět ke mně. Zavrtěl pomalu hlavou a stáhl koutky úst dolů.
„To nebyla dobrá odpověď,“ řekl. Pokrčil rameny a rozevřel prsty. „Nicméně, budete se s tímhle kočkomyším kapitánem nějak muset vypořádat. Proto jsem vás najmul.“
Přikývl jsem.
Ringgo se zasmál, poklepal si na zavázanou ruku a řekl:
„Přeju vám s ním víc štěstí, než jsem mel já.“
Paní Ringgová natáhla ruku a dotkla se na chvíli špičatými nehty zápěstí svého manžela.
Zeptal jsem se Kavalova:
„Ten člověk, co jsem mu měl jako ublížit; co jsem mu provedl?“
Našpulil ret, několikrát drobně mávnul prsty pravé ruky a řekl:
„Hm – no – zruinoval ho.“
„Můžeme tedy pokládat za zaručené, že ten váš kapitán má skutečně něco za lubem?“
„Dobrý bože!“ řekl Ringgo a upustil vidličku, „nerad bych si myslel, že mi zlomil ruku jen tak pro zábavu.“
Za mnou pošeptal vyzáblý sluha svému kolegovi:
„Chce vědět, jestli si myslíme, že kapitán má opravdu něco za lubem?“
„Slyšel jsem ho,“ řekl druhý pochmurně. „Ten nám bude hodně platný.“
Kavalov poklepal vidličkou na talíř a udělal na sluhy rozzlobený obličej.
„Držte hubu,“ řekl. „Kde je pečené?“ Ukázal vidličkou na paní Ringgovou. „Má prázdnou sklenici.“ Podíval se na vidličku. „Podívejte, jak se starají o mé stříbro,“ postěžoval si a natáhl ji směrem ke mně. „Aspoň měsíc ho slušně nevyčistili.“
Odložil vidličku. Odstrčil talíř, aby si na stole udělal místo pro předloktí. Naklonil se přes ně a nahrbil ramena dopředu. Vzdychnul. Zamračil se. Zíral na mě prosebnýma bledýma očima.
„Poslouchejte,“ zakňučel. „Jsem pitomec? Posílal bych do San Franciska pro detektiva, kdybych nepotřeboval detektiva? Platil bych vám, co mi účtujete, když můžu za polovičku sehnat spoustu dost dobrých detektivů, pokud bych nepotřeboval toho nejlepšího detektiva, jakého si můžu opatřit? Žádal bych o někoho tak drahého, kdybych nevěděl s jistotou, že tenhle kapitán je nebezpečný chlap?“
Neřekl jsem nic. Jen jsem seděl tiše a tvářil se pozorně.
„Poslouchejte,“ zakňučel. „Tohle není žádný apríl. Tenhle kapitán mě chce zavraždit. Přijel sem, aby mě zavraždil. A určitě mě zavraždí, jestli mu v tom někdo nezabrání.“
„Co přesně udělal doposud?“ zeptal jsem se.
„S tím to nemá co dělat!“ Kavalov netrpělivě zavrtěl holou hlavou. „Nežádám po vás, abyste napravoval něco, co už se stalo. Žádám po vás, abyste ho nenechal mě zabít. Co udělal doposud? No, úplné terorizuje moje lidi. Zlomil Dolphimu ruku. Tak tohle udělal doposud, když už to musíte vědět.“
„Jak dlouho tohle trvá? Jak dlouho je tady?“ zeptal jsem se.
„Týden a dva dny.“
„Řekl vám váš šofér o tom černochovi, co jsme ho viděli na silnici?“
Kavalov stiskl rty a pomalu přikývl.
„Když jsem se vrátil, tak tam nebyl,“ řekl jsem.
Vyfoukl trochu vzduch ze rtů a vzrušeně vykřikl:
„Po vašich černoších a cestách mi vůbec nic není. Jde mi o to, nenechat se zavraždit.“
„Ohlásili jste něco šerifové kanceláři?“ zeptal jsem se a pokoušel se předstírat, že nezačínám být nevrlý.
„To jsem udělal. Ale k čemu to je? Vyhrožoval mi? No, řekl mi, že se přišel podívat, jak umírám. Od něj a podle způsobu, kterým to řekl, to je hrozba. Ale pro vašeho šerifa to hrozba není. Terorizoval moje lidi. Mám důkaz, že to dělal? Šerif tvrdí, že nemám. Jak absurdní! Potřebuju důkaz? Cožpak to nevím? Musí nechat na té hrůze, kterou působí, otisky prstů? A tak to zůstane při tomhle: šerif si ho jedním okem omrkne. Jedním okem, povídal, považte. Tady mám dvacet lidí, sluhů a čeledínů, a ti mají čtyřicet očí. A on si stejně přichází a odchází, jak chce. Okem!“
„A co Ringgova ruka?“ zeptal jsem se.
Kavalov zavrtěl netrpělivě hlavou a začal krájet svojí porci jehněte krátkými rychlými tahy.
Ringgo řekl:
„S tím nemůžeme nic dělat. Já jsem ho uhodil první.“ Podíval se na svoje odřené klouby. „Nemyslel jsem si, že je tak tvrdý. Možná už nejsem tak dobrý, jak jsem býval.
Tak jako tak, tucet lidí vidělo, že jsem mu jednu vrazil do zubů dřív, než se mě dotkl. Vystupovali jsme v pravé poledne před poštou.“
„Kdo je tenhle kapitán?“
„To není on,“ řekl vyzáblý sluha. „Je to ten černý ďábel.“
Ringgo řekl:
„Jmenuje se Sherry, Hugh Sherry. Když jsme ho poznali, byl kapitánem v britské armádě – v proviantním útvaru v Káhiře. Bylo to v roce 1917, před dvanácti lety. Tady komodor spekuloval s vojenskými dodávkami. Sherry měl být frontovým důstojníkem. Neměl hlavu pro práci za stolem. Nebyl na to dost ustrašený. Někdo přišel na to, že by komodor nenadělal tolik peněz, kdyby Sherry nebyl tak neopatrný. Věděli, že Sherry pro sebe žádné peníze nenadělal. Vyrazili Sherryho a zároveň požádali komodora, aby byl tak laskav a odjel.“
Kavalov vzhlédl od talíře a začal vysvětlovat.
„Za války to takhle v obchodě chodí. Nenechali by mě odjet, kdybych udělal něco, kvůli čemu by mé mohli držet.“
„A teď, dvanáct let potom, co jste ho nechal vykopnout s hanbou z armády,“ řekl jsem, „přijde sem, vyhrožuje, jak tvrdíte, že vás zabije, a šíří paniku mezi vašimi lidmi. Je to tak?“
„Není to tak,“ zakňučel Kavalov. „Vůbec to tak není. Nebyla to moje armáda, abych ho mohl nechat vykopnout. Jsem obchodník. Vydělávám, jak to jde. Když mi někdo dovolí nadělat zisk, který rozzlobí jeho zaměstnavatele, co mám já s jejich hněvem společného? Za druhé, já netvrdím, že mě chce zabít. Já to vím.“
Řekl jsem:
„Pokouším se srovnat si to v hlavě.“
„Není tu nic, co by se mělo srovnávat. Ten člověk mé chce zavraždit. Já vás žádám, abyste mu to nedovolil. Není to dostatečně jednoduché?“
„Je to dost jednoduché,“ souhlasil jsem a přestal jsem se pokoušet s ním mluvit.
Kavalov a Ringgo kouřili doutníky, paní Ringgová a já cigarety nad créme de menthe, když vešla rudolící plavovláska v šedivých šatech.
Vešla uspěchaně. Oči měla temné a doširoka otevřené.
Řekla:
„Anthony povídá, že na horním poli hoří.“
Kavalov rozdrtil doutník mezi zuby a významně se na mě podíval.
Vstal jsem a zeptal se:
„Jak se tam dostanu?“
„Ukážu vám cestu,“ řekl Ringgo a vstal ze židle.
„Dolphe,“ protestovala jeho žena, „tvoje ruka.“
Něžně se na ni usmál a řekl:
„Nebudu se do ničeho plést. Jdu se jen podívat, jak se s takovouhle věcí vypořádá expert.“
 
 
IV.
 
Doběhl jsem si do svého pokoje pro klobouk, kabát, baterku a revolver.
Když jsem začal znovu sestupovat dolů, stáli Ringgovi u domovních dveří.
Oblékl si tmavý plášť do deště, těsně zapjatý přes zraněnou ruku, prázdný levý rukáv mu visel dolů. Pravou paží objímal manželku. Držela ho oběma nahýma rukama kolem krku. Byla nahnutá daleko dozadu a on se nakláněl přes ni daleko dopředu. Ústa měli u sebe.
Trochu jsem ustoupil, a když jsem se zase objevil v dohledu, dělal jsem nohama větší hluk. Stáli proti sobě u dveří a čekali na mé. Ringgo těžce dýchal, jako kdyby byl běžel. Otevřel dveře.
Paní Ringgová mě oslovila:
„Prosím vás, nedovolte tomu mému pošetilému manželovi, aby byl moc neopatrný.“
Řekl jsem, že to nedovolím, a zeptal jsem se ho:
„Stojí za to vzít s sebou někoho ze sluhů nebo z dělníků?“
Zavrtěl hlavou.
„Ti, co se neschovávají, by byli stejně zbyteční, jako ti druzí,“ řekl. „Všem to dalo pořádně zabrat.“
Vyrazili jsme. Za sebou jsme nechali paní Ringgovou, která nás pozorovala od vchodu. Déšť na okamžik ustal, ale černá masa nad námi slibovala každou chvíli další.
Ringgo mě vedl kolem domu po úzké cestičce, která směřovala dolů s kopce mezi okrasnými keři, kolem skupiny malých budov, stojících v mělkém údolí, a pak po úhlopříčce nahoru do jiného, nižšího kopce.
Cestička byla rozbahnělá. Na vrcholku kopce jsme stezku opustili, prošli drátěnými vraty a přešli po krátkém poli, které se lepilo a klouzalo pod našima nohama. Pohybovali jsme se rychle. Blátivá půda, těžký noční vzduch a naše kabáty z toho dělaly prácičku pro zahřátí.
Když jsme pole přešli, uviděli jsme oheň, oranžový mihotavý bod mezi stromy, které nám stály v cestě. Přelezli jsme nízký drátěný plot a zamířili ke stromům.
V listoví nad našimi hlavami se ozvalo prudké zašustění, začínající zleva a končící silným úderem na kmen stromu hned po naší pravici. Pak něco pláclo na měkkou půdu pod stromem.
Nalevo se ozval smích, divoký, houkavý smích.
Smějící se hlas nemohl být tak daleko. Pustil jsem se za ním.
Oheň byl příliš malý a příliš daleko, než aby mi mohl být k užitku: mezi stromy byla tma téměř úplná.
Zakopával jsem o kořeny, narážel do stromů a nenašel nic. Baterka by pomohla posměváčkovi víc než mně, a tak jsem ji jen držel nečinně v ruce.
Když mě unavilo hrát si na babu sám se sebou, zahnul jsem přes les k poli na druhé straně a zamířil k ohni.
Oheň byl rozdělaný na konci pole, ani ne pět metrů od nejbližšího stromu. Živily ho uschlé větévky a zlámané větve, které ušetřil déšť. Než jsem k němu dorazil, už téměř dohořel.
Proti sobě na opačných stranách ohně byly do země zapíchnuty dvě malé vidličkovité větve. Vidličky podpíraly konce zelené větve semenáčku. Na větvi byla nad ohněm navlečená půlmetrová mrtvolka bez hlavy, bez ocasu, bez nohou, stažená a vpředu rozříznutá.
Na zemi o kousek dál ležela hlava, kůže, pracky, ocas, a vnitřnosti štěněte airedala. Kolem byla spousta krve.
Vedle ohně byly suché větévky, nalámané na příhodnou délku. Právě jsem je přikládal, když Ringgo vyšel z lesa a přidal se ke mně. V ruce nesl kámen velikosti grapefruitu.
„Zahlédl jste ho?“ zeptal se.
„Ne. Zasmál se a utekl.“
Podal mi kámen a řekl:
„Tohle po nás hodil.“
Na hladkém šedivém kameni byly červeně nakresleny prázdné oči, trojúhelníkovitý nos a šklebící se zubatá ústa – hrubě namalovaná lebka.
Poškrábal jsem jedno červené oko nehtem a řekl:
„Barevná tužka.“
Ringgo zíral na mrtvolku škvařící se nad ohněm a na všechny ty drobnosti na zemi.
„Co tomu říkáte?“ zeptal jsem se.
Polkl a řekl:
„Mickey byl zatraceně dobrý pejsek.“
„Váš?“
Přikývl.
Obešel jsem to místo a mířil přitom baterkou na zem. Našel jsem nějaké otisky nohou, pokud se tomu tak dalo říkat.
„Máte něco?“ zeptal se Ringgo.
„Jo.“ Ukázal jsem mu jeden otisk. „Měl hadry omotané kolem bot. Nejsou k ničemu.“
Obrátili jsme se znovu k ohni.
„Tohle je další tyátr,“ řekl jsem. „Ten, kdo zabil a vyvrhnul štěně, věděl, co dělá; věděl to příliš dobře, než aby si myslel, že by ho takhle mohl slušně uvařit. Zvenku bude spálený dřív, než bude vevnitř vůbec teplý, a tak jak je navlečený, by spadl, kdyby se ho člověk pokusil otočit.“
Ringgova zamračená tvář se trochu rozjasnila.
„To už je lepší,“ řekl. „Je dost velká hanebnost, že ho zabili, ale strašné nerad bych si představoval, že Mickeyho někdo jí nebo se k tomu chystá.“
„Nic takového nechtěli,“ ujistil jsem ho. „Hráli tyátr. Ty věci, které se děly, byly podobného rázu?“
„Ano.“
„Co to má za smysl?“
Pochmurně ocitoval Kavalova.
„Kočkomyší kapitán.“
Dal jsem mu cigaretu, vzal si jednu sám a zapálil jsem je větvičkou z ohně.
Zvedl tvář k obloze a řekl: „Už zase prší, pojďme zpátky do domu,“ ale zůstával u ohně a zíral na škvařící se mrtvolku. Obklopoval nás sytý pach spáleného masa.
„Vy tohle ještě neberete moc vážně, že ne?“ zeptal se za chvilku tichým, věcným hlasem.
„Je to dost legrační situace.“
„Zcvoknul se,“ řekl stejným tichým hlasem. „Pokuste se pochopit tohle: čest pro něj něco znamenala. Proto jsme ho tenkrát v Káhiře museli oblafnout, místo abychom ho podplatili. Takového člověka může vyšinout i něco menšího než deset let hanby. Určitě se vytratil, skrýval se a dumal nad tím. Bylo to bud tohle, anebo se zastřelit, když rána dopadla. Ze začátku jsem byl jako vy.“ Kopnul do ohně. „Tohle je hloupost. Ale už se tomu nemůžu smát, leda když jsem s Miriam nebo s komodorem. Když se ukázal poprvé, ani v nejmenším mě nenapadlo, že ho nedokážu zvládnout. V Káhiře jsem ho zvládnul úplně klidně. Když jsem přišel na to, že ho nezvládnu, ztratil jsem trochu hlavu. Šel jsem tam a začal si s ním hádku. No, to také nebylo nic platné. Nejhorší na tom je právě, že jsou to pitomosti. V Káhiře to byl ten druh člověka, který se učeše předtím, než se oholí, aby zrcadlo ukazovalo úpravný obrázek. Můžete něčemu z tohohle porozumět?“
„Musím s ním nejdřív mluvit,“ řekl jsem. „Bydlí ve vesnici?“
„Má chatu na vršku nad vesnicí. Je to ta první nalevo, když zahnete na hlavní cestu.“
Ringgo upustil cigaretu do ohně a zamyšleně se na mě podíval. Kousal se do spodního rtu. „Nevím, jak se s komodorem snesete. Nesmíte před ním dělat vtipy. Nerozumí jim a bude vám kvůli tomu nedůvěřovat.“
„Pokusím se být opatrný,“ slíbil jsem. „Má smysl nabídnout tomuhle Sherrymu peníze?“
„Do prčic, to ne,“ řekl tiše. „Na to je moc velký cvok.“
Sundali jsme psí mrtvolku, rozkopali oheň a rozdupali ho do bláta. Pak jsme se vydali zpátky k domu.
 
 
V.
 
V jasném slunečním svitu příštího rána působila krajina čerstvým a zářivým dojmem. Teplý vánek vysoušel půdu a honil po nebi mráčky jako chomáče surové bavlny.
V deset jsem se vydal pěšky za kapitánem Sherrym. Bez potíží jsem našel jeho dům, růžový štukový bungalov s terakotovou střechou. Ze silnice se k němu dalo dojít po dlážděné cestičce.
Na vydlaždičkované verandě, která sahala přes celou přední stranu bungalovu, stál bíle prostřený stůl pro dva.
Než jsem mohl zaklepat, otevřel dveře štíhlý černoch v bílém kabátku. Byl to skoro ještě chlapec. Měl drobnější rysy než většina amerických černochů, orlí, příjemně inteligentní.
„Můžeš nastydnout, když budeš polehávat na mokrých silnicích,“ řekl jsem, „pokud se přitom nenecháš přejet.“
Koutky úst se mu rozběhly k uším v úsměvu, kterým mi ukázal spoustu silných žlutých zubů.
„Ano, prosím, pane,“ řekl. Jeho s bzučela, r se převalovala a přitom se ukláněl. „Le capitaine čekal se snídaní na vás. Sedněte si, pane. Zavolám ho.“
„Nebude psí maso?“
Koutky úst se znovu rozběhly dozadu a nahoru. Energicky zavrtěl hlavou.
„Ne, pane.“ Zvedl černé ruce a začal vypočítávat na prstech. „Máme pomeranče a slanečky a smažené ledvinky a vajíčka a marmeládu a toasty a čaj nebo kávu. Nemáme žádné psí maso.“
„Výborně,“ řekl jsem a posadil se do jednoho ze dvou proutěných křesel na verandě.
Měl jsem čas si zapálit cigaretu, než kapitán Sherry vyšel.
Byl to vyzáblý vysoký muž kolem čtyřicítky. Vlasy pískové barvy, rozčesané uprostřed, nosil přikartáčované k malé hlavě s opálenou tváří. Oči měl šedivé, se spodními víčky stejně rovnými, jako je hrana pravítka. Ústa tvořila další rovnou čáru pod krátce sestřiženým pískovým knírem. Od nozder mu běžely kolem koutků úst rýhy jako šrámy. Jiné, stejně hluboké, sbíhaly po tvářích k ostrému hřebenu brady. Na sobě měl, přes pískově zbarvené pyžamo, barevně pruhovaný flanelový koupací plášť.
„Dobré jitro,“ řekl příjemně a napůl zasalutoval. Nenabídl mi ruku ke stisku. „Nevstávejte. Bude chvíli trvat, než bude mít Marcus snídani hotovou. Spal jsem dlouho. Měl jsem ohavný sen.“ Jeho hlas záměrně zdůrazňoval loudavé protahování. „Zdálo se mi, že Theodorovi Kavalovovi rozřízli krk odsud až sem.“ Přiložil si kostnaté prsty pod uši. „Byla to odporně krvavá záležitost. Šíleně krvácel a řval, ta svině.“
Zašklebil jsem se na něj a zeptal se:
„A vám se to nelíbilo?“
„No, to podřezání bylo úplně v pořádku, ale když tak odporně krvácel a řval.“ Zvedl nos a vtáhl vzduch. „To bude asi někde zimolez, že?“
„Voní to tak. Měl jste na mysli podřezání, když jste mu vyhrožoval?“
„Když jsem mu vyhrožoval,“ protáhl. „Drahý pane, nic takového jsem neudělal. Byl jsem zrovna v Udje, takovém smradlavém marockém městě u alžírských hranic, a jednou ráno ke mně promluvil hlas z pomerančovníku. Řekl: ‚Jeď do Loučení v Kalifornii ve Státech a tam uvidíš umírat Theodora Kavalova.‘ Zdála se mi to být skvělá myšlenka. Poděkoval jsem hlasu, řekl Marcusovi, aby zabalil, a přijel jsem sem. Hned jak jsem přijel, řekl jsem o tom Kavalovovi, protože jsem si myslel, že třeba umře rovnou a já tu nebudu muset čekat. Jenže on hned neumřel, a já jsem s křížkem po funuse litoval, že jsem se toho hlasu nezeptal na přesné datum. Nerad bych tady promrhal celé měsíce.“
„Tak proto jste se to pokoušel uspíšit?“ zeptal jsem se.
„Promiňte?“
„Schrecklichkeit“ řekl jsem, „kamenné lebky, pečínky ze psů, mizející mrtvoly.“
„Byl jsem v Africe patnáct let,“ řekl. „Mám dost velkou důvěru v hlasy, přicházející z pomerančovníků, i když se jim nikdo nesnaží pomáhat. Nemyslete si, že s tím, co se stalo, mám něco společného.“
„Marcus?“
Sherry si pohladil čerstvě oholené tváře a odpověděl:
„To je možné. Má nenapravitelný sklon k provádění afrických žertíků toho hrubšího druhu. Rád ho zmlátím holí za jakýkoliv přestupek, o kterém budete mít přijatelný důkaz.“
„Až ho přitom chytím,“ řekl jsem, „postarám se o výprask sám.“
Sherry se naklonil kupředu a promluvil tiše a obezřetně:
„Dejte pozor, aby nepojal podezření, dokud ho nebudete držet pevně v rukou. Je pozoruhodně obratný s oběma svými noži.“
„Zkusím si to zapamatovat. Neříkal ten hlas nic o Ringgovi?“
„Nebylo třeba. Když umře tělo, umře i ruka.“
Černý Marcus přišel s jídlem. Přesunuli jsme se ke stolu a já se pustil do své druhé snídaně.
Sherry přemítal, jestli ten hlas, který k němu promluvil, mluvil také ke Kavalovovi. Říkal, že se na to ptal Kavalova, ale nedostal uspokojivou odpověď. Věřil, že hlasy, které ohlašují smrt člověka jeho nepřátelům, obvykle též varují toho, kdo má zemřít. „To je, myslím,“ říkal, „obvyklý způsob, jakým se to dělá.“
„Já nevím,“ řekl jsem. „Pokusím se to pro vás zjistit.
Možná že bych se ho měl také zeptat, o čem se mu zdálo dneska v noci.“
„Vypadal dnes ráno jako po noční můře?“
„Nevím. Odešel jsem dřív, než vstal.“
Sherryho oči se změnily v horké šedivé body.
„Chcete říct,“ zeptal se, „že nemáte vůbec potuchu, v jakém je dnes ráno stavu, jestli je živý nebo ne, jestli můj sen byl pravdivý nebo ne?“
„Tak.“
Tvrdá linka úst se uvolnila do pomalého potěšeného úsměvu.
„U čerta,“ řekl, „to je báječné! Myslel jsem – působil jste dojmem, že víte určitě, že na mém snu nic není, že to byl jenom nesmyslný sen.“
Ostře zatleskal.
Černý Marcus vykoukl ze dveří.
„Začni balit,“ nařídil Sherry. „S plešatým je konec. Jedem pryč.“
Marcus se uklonil a s úsměvem zacouval zpátky do domu.
„Neměl byste se radši nejdřív přesvědčit?“ zeptal jsem se.
„Ale já to vím určitě,“ protáhl, „stejně určitě, jako když ten hlas promluvil z oranžovníku. Teď už není nač čekat: viděl jsem ho zemřít.“
„Ve snu.“
„Byl to sen?“ zeptal se lehce.
Když jsem za deset nebo patnáct minut odcházel, vyráběl Marcus vevnitř zvuky, které zněly, jako kdyby skutečně balil.
Sherry si se mnou potřásl rukou a řekl:
„Byl jsem hrozně rád, že jste přišel na snídani. Snad se znova setkáme, jestli vás vaše práce přivede někdy do severní Afriky. Pozdravujte ode mne Miriam a Dolpha. Upřímnou soustrast poslat nemohu.“
Když jsem byl z dohledu bungalovu, sešel jsem ze silnice na stezku, která vedla nahoru do kopce, a pátral jsem po nějakém vyšším místě, odkud by se dalo špehovat Sherryho dům. Udělal jsem terno, našel jsem prázdné stavení na spadnutí na zubatém hřebenu směrem na severovýchod. Z přední verandy domu bylo vidět celý předek bungalovu, část jedné strany a pěkný kus dlážděné cestičky, včetně jejího spojení se silnicí. Pro holé oči to bylo trochu daleko, ale s dalekohledem to bylo úplně dokonalé, i s krytem přerostlých keřů vpředu.
Když jsem se vrátil zpátky do Kavalovova domu, našel jsem Ringga, jak se vyvaluje s knihou v ruce na pestrých poduškách v rákosové lenošce pod stromem.
„Co si o něm myslíte?“ zeptal se. „Není to cvok?“
„Ani moc ne. Nechá pozdravovat vás a paní Ringgovou. Jak to máte dneska ráno s rukou?“
„Blbé. Asi jsem ji včera večer nechal moc navlhnout. Celou noc jsem s tím zkoušel peklo.“
„Viděl jste toho kočkomyšího kapitána?“ zeptal se zezadu Kavalovovův fňukavý hlas. „A našel jste v tom nějaké potěšení?“
Obrátil jsem se. Přicházel po cestičce od domu. Tvář měl dnes ráno spíš šedou než snědou, ale to, co jsem viděl z jeho krku nad véčkem zalomeného límce, nebylo nijak pořezané.
„Když jsem odcházel, balil,“ řekl jsem. „Vrací se zpátky do Afriky.“
 
 
VI.
 
To bylo ve čtvrtek. Nic dalšího se ten den nestalo.
V pátek ráno jsem byl probuzen hlukem prudce otevřených dveří mé ložnice.
Martin, komorník s vyhublou tváří, vpadl do pokoje a začal mi třást ramenem, přestože jsem ve chvíli, kdy dorazil k posteli, už dávno seděl.
Hubená tvář byla žlutá jak citrón a ošklivá strachem.
„Stalo se to,“ blábolil. „Ach můj bože, stalo se to.“
„Co se stalo?“
„Stalo se to. Stalo se to.“
Odstrčil jsem ho a vylezl z postele. Najednou se otočil a rozběhl do mé koupelny. Když jsem strkal nohy do bačkor, uslyšel jsem, jak tam zvrací.
Kavalovova ložnice byla o troje dveře dál na stejné straně budovy.
Dům byl plný zvuků, vzrušených hlasů, dveře se otvíraly a zavíraly, i když jsem neviděl nikoho.
Běžel jsem ke Kavalovovým dveřím. Byly otevřené.
Kavalov tam ležel na nízké španělské posteli. Ložní prádlo bylo odhozené do nohou.
Ležel na zádech. Krk měl proříznutý. Byl to zahnutý řez, spojující dva body asi tak tři centimetry pod ušními lalůčky a probíhající paralelné s křivkou brady.
Modrý povlak na polštáři a modré prostěradlo byly fialové jako hroznová šťáva v místech, kde do nich vsákla krev. Krev byla hustá a lepkavá, už se začínala srážet.
Vešel Ringgo v koupacím plášti s kapuci.
„Stalo se to,“ zavrčel jsem sluhovými slovy.
Ringgo se tupě a zoufale podíval na postel a začal přiškrceným tlumeným hlasem klít.
Rudolící světlovlasá žena – Louella Quallyová, hospodyně – vešla, vykřikla, protlačila se kolem nás a stále ještě s křikem se rozběhla k posteli. Chytil jsem ji za ruku, když sahala po přikrývkách.
„Nechte věci, tak jak jsou,“ řekl jsem.
„Přikryjte ho. Přikryjte toho nebožáka!“ křičela.
Odvedl jsem ji od postele. V pokoji už bylo čtyři nebo pět sluhů. Předal jsem dvěma z nich hospodyni a řekl jim, aby ji odvedli a uklidnili. Při odchodu se smála a plakala.
Ringgo stále ještě zíral na postel.
„Kde je paní Ringgová?“ zeptal jsem se.
Neslyšel mě. Poklepal jsem na jeho zdravou ruku a opakoval otázku.
„Je ve svém pokoji. Nemusela to vidět, aby pochopila, co se stalo.“
„Neměl byste se na ni jít raději podívat?“
Přikývl, pomalu se otočil a odešel.
Stále ještě citrónově žlutý sluha vešel dovnitř.
„Chci všechny lidi v domě, sluhy, podomky, dolů do salónu,“ řekl jsem mu. „Hned je tam všechny nažeňte a musejí tam zůstat, než přijde šerif.“
„Ano, pane,“ řekl a odešel dolů. Ostatní šli za ním.
Zavřel jsem dveře Kavalovova pokoje a odešel naproti do knihovny, odkud jsem zavolal do okresního města Šerifovu kancelář. Mluvil jsem s jeho zástupcem jménem Hilden. Když jsem mu vysvětlil, co se stalo, řekl, že šerif bude u nás za půl hodiny.
Šel jsem do svého pokoje a oblékl se. Než jsem skončil, přišel mi komorník říct, že všichni jsou shromážděni v salóně – všichni až na Ringgovy a služebnou paní Ringgové.
Prohledával jsem Kavalovovu ložnici, když přišel šerif. Byl to bělovlasý muž s mírnýma modrýma očima a mírným hlasem, který vycházel nezřetelně zpod bílého kníru. Přivedl s sebou tři zástupce, doktora a ohledavače mrtvol.
„Ringgo a komorník vám toho povědí víc než já,“ řekl jsem, když jsme si všichni potřásli rukama. „Vrátím se co nejdřív. Jedu k Sherrymu. Ringgo vám řekne, jak do toho zapadá.“
V garáži jsem si vybral zablácenou ševroletku a odjel k bungalovu. Dveře a okna byly zabedněny a na klepání nepřicházela žádná odpověď.
Vrátil jsem se po vydlážděné cestičce k autu a sjel do Loučení. Tam jsem se bez obtíží dozvěděl, že Sherry a Marcus odjeli včera odpoledne vlakem ve dvě deset do Los Angeles. Měli s sebou tři loďáky a půl tuctu zavazadel, které jim vesnický výpravčí odbavil.
Poslal jsem telegram do losangeleské odbočky agentury a pak jsem sehnal člověka, od kterého si Sherry bungalov pronajal.
Neřekl mi o svých nájemnících nic, až na to, že je zklamán, že nezůstali ani plné dva týdny. Sherry vrátil klíče s krátkým vzkazem, ve kterém stálo, že musel neočekávané odjet.
Vzkaz jsem strčil do kapsy. Je vždycky příhodné mít vzorky písma. Pak jsem si půjčil klíče od bungalovu a vrátil se zpátky.
Nenašel jsem tam nic užitečného, až na spoustu otisků, které se možná mohly hodit později. Nebylo tam nic, z čeho by se dalo usoudit, kam ti dva odjeli.
Vrátil jsem se ke Kavalovovým.
Šerif pravé skončil se ždímáním informací ze služebnictva.
„Nemůžu z nich vůbec nic dostat,“ řekl. „Nikdo nic neslyšel a neviděl od té doby, co šli včera spát, do chvíle, kdy komorník ráno v osm otevřel dveře, aby ho probudil, a uviděl ho tam ležet mrtvého. Víte něco víc?“
„Ne. Říkali vám o Sherrym?“
„Ano. To bude asi náš člověk, co?“
„Jo. Údajně včera odpoledne odjel se svým sluhou do Los Angeles. Měli bychom na to přijít. Co říká doktor?“
„Říká, že byl zabit mezi třetí a čtvrtou ráno velkým nožem – jeden čistý řez odleva doprava, jak by to udělal levák.“
„Možná jeden čistý řez,“ souhlasil jsem, „ale ne přesné jedním tahem. Bylo to pomalejší. Když se řez zahýbá, měl by se zahýbat v prostředku nahoru směrem od vraha a dolů k němu na obou koncích – přesné opak tohohle.“
„Dobrá. Je tenhle Sherry levák?“
„Nevím.“ Napadlo mě, jestli není levák Marcus. „Našli jste nůž?“
„Není po něm ani stopa. A co víc, nenašli jsme vůbec nic venku ani vevnitř. Je divné, že chlap, který byl tak vystrašený jako podle všeho Kavalov, se líp nezamykal. Okna měl otevřená. Kdokoli mohl prolézt dovnitř po žebříku. Dveře nebyly zamčené.“
„Pro to mohl mít půl tuctu důvodů. Byl –“
Jeden zástupce, ramenatý blonďák, přišel ke dveřím a řekl:
„Našli jsme ten nůž.“
Šli jsme se šerifem za ním ven a obešli jsme dům k oknům Kavalovovy ložnice. Ostří nože bylo zaryto do půdy mezi keříky, které lemovaly cestičku vedoucí k ubytovně zemědělských dělníků.
Dřevěná střenka – nalakovaná načerveno – směřovala mírně směrem k domu. Na čepeli byla trocha krve, ale většinu očistila měkká půda. Na lakované střence nebyla krev ani něco jako otisky prstů.
V měkké půdě kolem nože nebyly žádné stopy. Zřejmě ho do křoví někdo hodil.
„Já myslím, že to bude pro nás tady všechno,“ řekl šerif. „Nic moc nenasvědčuje tomu, že by s tím měl nebo neměl co dělat někdo odsud. Teď se podíváme po tom kapitánovi Sherrym.“
Jel jsem s ním dolů do vesnice. Na poště jsme se dozvěděli, že Sherry zanechal adresu, na kterou se mu má posílat pošta: Poste restante, St. Louis, Missouri. Poštmistr tvrdil, že Sherrymu žádná pošta v době, kdy byl v Loučení, nepřišla.
Šli jsme do telegrafní kanceláře a tam nám řekli, že Sherry nedostal ani neposílal žádné telegramy. Poslal jsem jeden sám do odbočky agentury v St. Louisů.
Zbytek našeho čmuchání ve vesnici nám nepřinesl nic – dozvěděli jsme se jedině, že většina místních flákačů viděla Sherryho a Marcuse nasedat ve dvě deset na vlak směrem na jih.
Než jsme se vrátili do Kavalovova domu, přišel pro mě telegram z odbočky v Los Angeles:
 
Sherryho kufry a zavazadla zde v úschovně ještě nevyzvednuty máme je pod dohledem.
 
Když jsme se vrátili do domu, potkal jsem v hale Ringga a zeptal jsem se ho:
„Je Sherry levák?“
Přemýšlel a pak zavrtěl hlavou.
„Nemůžu si vzpomenout,“ řekl. „Možná. Zeptám se Miriam. Snad to bude vědět – ženy si takové věci pamatují.“
Když se vrátil znovu dolů, přikyvoval:
„Užívá skoro stejně obou rukou, ale levé přece jen častěji. Proč?“
„Doktor si myslí, že to bylo provedeno levou rukou. Jak je paní Ringgové?“
„Děkuju, myslím, že už se z nejhoršího šoku vzpamatovala.“
 
 
VII.
 
Celou sobotu si Sherryho zavazadla na nádraží v Los Angeles nepřišel nikdo vyzvednout. K večeru zveřejnil šerif zprávu, že Sherry a černoch jsou stíháni pro vraždu. Večer jsme se šerifem odjeli vlakem na jih.
V neděli ráno jsme se dvěma muži od losangelské policie otevřeli zavazadla. Nenašli jsme nic kromě normálního oblečení a osobních předmětů, které nám nic neříkaly.
Výlet nepřinesl žádný užitek.
Vrátil jsem se do San Franciska a nechal jsem natisknout a rozeslat hory oběžníků.
Uplynuly dva týdny, během kterých nám oběžníky nepřinesly nic kromě obvyklé spousty falešných poplachů.
Potom sebrala Sherryho a Marcuse policie ve Spokane v jedné noclehárně na Stevens Street.
Jakási neznámá osoba zatelefonovala policii, že jistý Fred Williams, který tam žije, mívá skoro každý den tajemného černošského návštěvníka a že jejich chování je velmi podezřelé. Policie ve Spokane měla kopie našeho oběžníku. Ani nepotřebovali monogramy H. S. na manžetových knoflících Freda Williamse, aby si byli jisti, že je to náš člověk.
Po dvou hodinách vyslýchání Sherry přiznal svoji totožnost, ale popřel, že zavraždil Kavalova.
Dva ze šerifových lidí odjeli na sever a přivezli zajatce do okresního města.
Sherry si oholil knírek. Nic v jeho tváři ani hlase nenaznačovalo, že by měl sebemenší obavy.
„Věděl jsem, že po tom snu už nemám na co čekat,“ protahoval, „a tak jsem odjel. A pak, když jsem se dozvěděl, že můj sen se uskutečnil, jsem věděl, že po mně vy čmuchálkové půjdete – jako kdyby si člověk mohl vybírat, co se mu zdá – a – tak – jsem vyhledal samotu.“
Vážně opakoval svoji historku o hlasu z pomerančovníku šerifovi a prokurátorovi. Novinám se to líbilo.
Odmítl nám zmapovat svoje cestování a říct nám, jak trávil čas.
„Ne, ne,“ řekl. „Mrzí mě to, ale neměl bych to dělat. Třeba to budu muset někdy udělat znova a nechci prozrazovat svoje metody.“
Nechtěl nám říct, kde byl v noc vraždy. Byli jsme si téměř jisti, že vystoupil z vlaku dřív, než dojel do Los Angeles, i když jsme se od osádky vlaku nedozvěděli nic.
„Je mi líto,“ protahoval. „Ale když, lidičky, nevíte, kde jsem byl, jak víte, že jsem byl tam, kde se stala vražda?“
S Marcusem jsme měli ještě míň štěstí. Jeho formulka zněla:
„Nerozumět anglicky velmi dobře. Zeptat se capitaine. Já nevědět.“
Okresní prokurátor strávil spoustu času přecházením po své kanceláři, okusováním nehtů a zuřivým tvrzením, že se případ sesype, jestli nedokážeme, že buď Sherry nebo Marcus byli v blízkosti Kavalovova domu v době vraždy nebo těsně předtím nebo potom.
Jediný šerif neměl to neblahé tušení, že Sherryho rukávy jsou plné nejrůznějších es. Šerif ho už viděl na šibenici.
Sherry si pořídil advokáta, prohnané vypadajícího člověka s brýlemi s obroučkami z rohoviny a tenkými poškubávajícími ústy. Jmenoval se Schaeffer. Chodil kolem a smál se pod vousy a nám.
Když už okresnímu prokurátorovi zbyly jen nehty na palcích a chystal se začít na nich pracovat, vypůjčil jsem si od Ringga auto a vydal jsem se podle železnice na jih. Pokoušel jsem se zjistit, kde vystoupil Sherry z vlaku. Pochopitelně jsme si ten párek vyblejskli, a tak jsem s sebou vezl jejich fotografie.
Ukazoval jsem tyhle zatracené fotografie na každé zastávce mezi Loučením a Los Angeles, v každé vesnici do dvaceti mil na každé straně dráhy a skoro ve všech domech mezi tím. Nepřineslo mi to nic.
Neexistoval žádný důkaz, že Sherry a Marcus nejeli až do Los Angeles.
Vlak je tam měl dovézt tu noc v půl jedenácté. Z Los Angeles nejel žádný vlak, který by je přivezl zpátky do Loučení včas pro vraždu Kavalova. Existovaly dvě možnosti: bohaté to mohli stačit zpátky letadlem, a možná i automobilem, i když to nevypadalo pravděpodobně.
Zkusil jsem to nejdřív s letadly a nenašel jsem pilota, který by byl měl ten večer pasažéra. S pomocí losangelské policie a několika detektivů z pobočky Kontinentální v Los Angeles jsem vyslechl všechny, kdo vlastnili letadlo – soukromé nebo veřejné. Všechny odpovědi zněly ne.
Zkusili jsme tu méně slibnou cestu s automobily. Větší taxikářské a nájemné společnosti odpověděly „ne.“ Čtyři auta soukromníků byla tu noc mezi desátou a dvanáctou ukradena. Dvě z nich byla nalezena příští ráno ve městě: nemohla dojet do Loučení a zpátky. Další se objevilo druhý den v San Diegu. To bylo taky pryč. Poslední bylo stále ještě neznámo kde. Byl to sedan packard. Vydali jsme leták s jeho popisem.
Prozkoumat všechny maličké taxikářské společnosti a majitele aut k pronajmutí byla fuška a pak tu byli ještě soukromníci, kteří mohli pronajmout auto na jednu noc. Pokryli jsme tohle pole pomocí novin.
Nedostali jsme žádnou informaci týkající se automobilu, ale tenhle nový úhel zkoumání – pokusy najít stopu našich mužů pár hodin před vraždou tady – přinesl výsledky jiného druhu.
V San Pedru (losangeleském přístavu asi čtyřicet kilometrů od města) zatkli v jednu hodinu v noc vraždy černocha. Černoch mluvil špatné anglicky, ale měl doklady udávající, že je Pierre Tisano, francouzský námořník. Byl zatčen pro opilství a výtržnictví.
Policie v San Pedru tvrdila, že fotografie a popis muže, kterého jsme znali jako Marcuse, odpovídají přesně opilému námořníku.
To ještě nebylo všechno, co policie ze San Pedra tvrdila.
Tisano byl zatčen v jednu hodinu. Krátce po druhé se objevil bílý muž, který udal jako své jméno Henry Somerton a pokoušel se složit za černocha kauci. Seržant ve službě řekl Somertonovi, že se do rána nedá nic dělat a že je stejně nejlepší nechat Tisana vyspat z opice, dřív než ho Somerton odvede. Somerton s tím ochotně souhlasil, mluvil se seržantem ve službě ještě víc než půl hodiny a kolem třetí odešel. V deset ráno se objevil znova, aby za černocha zaplatil pokutu. Odešlí spolu.
Policie v San Pedru tvrdila, že Sherryho fotografie – bez kníru – a popis se hodí na Henryho Somertona.
Podpis Henryho Somertona v knize hostů v hotelu, do kterého šel mezi svými dvěma návštěvami na policii, souhlasil s rukopisem na Sherryho vzkazu majiteli bungalovu.
Bylo celkem jasné, že Sherry a Marcus byli v době, kdy byl Kavalov zavražděn, v San Pedru – devět hodin cesty vlakem z Loučení.
Celkem jasné není dostatečně jasné, když jde o vraždu: odvezl jsem seržanta ze San Pedra s sebou na sever, aby se na oba muže podíval.
„Jsou to oni, na sichr,“ řekl.
 
 
VIII.
 
Okresní prokurátor snědl zbytek nehtů na palcích.
Šerif měl vyděšený výraz dítěte, které drželo v ruce balónek, uslyšelo bouchnutí a nemůže pochopit, kam se ten balónek poděl.
Já jsem předstíral úplnou spokojenost.
„Teď jsme tam, kde jsme začali,“ kvílel vyčítavě okresní prokurátor, jako kdyby to byla chyba všech kromě něho, „a celé ty týdny jsme promrhali.“
Šerif se na okresního prokurátora nepodíval a neřekl nic.
Já řekl:
„No, to bych netvrdil. Nějaký pokrok jsme udělali.“
„Jaký?“
„Vím, že Sherry a jeho sluha mají alibi.“
Okresní prokurátor si zřejmě myslel, že si z něj chci utahovat. Nevěnoval jsem žádnou pozornost obličejům, které na mě dělal, a zeptal jsem se:
„Co s nimi provedete?“
„Co s nimi můžu dělat jiného, než je pustit? Tohle ten případ vyhodilo do luftu.“
„Okres tak moc nestojí je krmit,“ navrhl jsem. „Proč je nedržet tak dlouho, jak to bude možné, a ještě o tom přemýšlet? Může se objevit něco nového, a když se nic neobjeví, můžete stále ještě případ pustit. Přece si nemyslíte, že jsou nevinní?“
Podíval se na mě pohledem, jehož váha a kyselost měla vyjadřovat soucit s mou hloupostí.
„K čertu, jsou vinni, ale co je mi to platné, když je nemůžu usvědčit? A jaký má smysl říkat, že si je podržíme? Sakra, člověče, víte stejně dobře jako já, že jim stačí teď požádat o propuštění, a každý soudce jim to povolí.“
„No jo,“ souhlasil jsem. „Vsadím ten nejlepší klobouk v San Francisku, že o propuštění nepožádají.“
„Co tím chcete říct?“
„Chtějí soud,“ řekl jsem, „jinak by se s tím alibi vytasili dřív, než jsme ho vydolovali. Domnívám se, že ten tip dali policii ve Spokane sami. A vsadím ten klobouk na to, že Schaeffer vám nepodá žádnou žádost na základě habeas corpus.“
Okresní prokurátor se mi podezřívavě zahleděl do očí.
„Víte něco, co si necháváte pro sebe?“ dožadoval se.
„Ne, ale uvidíte, že mám pravdu.“
Měl jsem pravdu. Schaeffer se dál usmíval sám pro sebe a vůbec se nepokoušel dostat své klienty z okresního vězení.
Za tři dny se vynořilo něco nového.
Za okresním prokurátorem přišel muž jménem Archibald Weeks, který měl malou drůbeží farmu asi deset mil na jih od Kavalova. Weeks tvrdil, že viděl Sherryho na své farmě brzy ráno v den vraždy.
Weeks to ráno odjížděl do Iowy navštívit své rodiče. Vstal časně, aby se podíval, jestli je všechno v pořádku, dřív než pojede dvacet mil na první ranní vlak.
Asi tak mezi půl šestou a šestou šel do přístřešku, kde nechával auto, podívat se, jestli je v něm na cestu dost benzínu.
Z kůlny vyběhl muž, přeskočil plot a prchal po silnici. Weeks ho kousek pronásledoval, ale ten druhý byl na něj moc rychlý. Na vandráka byl ten člověk příliš dobře oblečený: Weeks se domníval, že chtěl ukrást auto.
Protože Weeksova cesta na východ byla nutná a v jeho nepřítomnosti zůstávali s manželkou jen jejich dva syni – jeden sedmnáctiletý, druhý patnáctiletý – pokládal za nejrozumnější neříct jí nic o muži, kterého překvapil v kůlně, aby se nevylekala.
Den předtím, než se objevil v kanceláři okresního prokurátora, se vrátil z Iowy. Když slyšel detaily o vraždě Kavalova a spatřil v novinách Sherryho fotografii, poznal v něm muže, kterého pronásledoval.
Ukázali jsme mu Sherryho osobně. Řekl, že Sherry je ten člověk. Sherry neřekl nic.
Weeksova výpověď vyvracela svědectví policie v San Pedru, a tak nechal okresní prokurátor případ přijít před soud. Marcus byl držen jako důležitý svědek, ale protože nebylo nic, co by oslabovalo jeho alibi v San Pedru, nebyl souzen.
Weeks vyprávěl na svědeckém místě svůj příběh jasně a jednoduše a pak při křížovém výslechu vybouchl, až to zadunělo. Úplně se rozsypal.
V odpovědi na Schaefferovy otázky přiznal, že si už není tak jistý jako předtím, že Sherry je ten člověk. Podle toho mála, co z něj viděl, vypadal ten člověk trochu jako Sherry, ale možná, že od něj bylo trochu unáhlené tvrdit s určitostí, že to byl Sherry. Když na to teď myslí, není si úplně jistý, jestli v matném ranním světle viděl tomu muži pořádně do tváře. Nakonec byl Weeks schopný přísahat jedině na to, že viděl člověka, který vypadal trošičku jako Sherry.
Byla to náramná legrace.
Okresnímu prokurátorovi nezbyly žádné nehty, a tak si okusoval prsty až na kost.
Porota prohlásila: „Nevinen.“
Sherry byl osvobozen. Byl navěky v suchu, co se týkalo Kavalovovy vraždy, bez ohledu na to, co mohlo vyjít na světlo později.
Marcus byl propuštěn.
Když jsem odjížděl do San Franciska, neřekl mi okresní prokurátor ani na shledanou.
 
 
IX.
 
Čtyři dny po Sherryho osvobození uvedli do mé kanceláře paní Ringgovou.
Byla v černém. Její hezká, neinteligentní orientální tvář byla neklidná.
„Neřeknete, prosím vás, Dolphovi, že jsem za vámi přišla?“ byla první slova, která pronesla.
„Samozřejmě že ne, když si to nepřejete,“ slíbil jsem.
Posadila se a podívala se na mě velkýma očima.
„On je tak lehkomyslný,“ řekla.
Účastně jsem přikývl a přemýšlel, co vlastně chce.
„A já se tak bojím,“ dodala a zakroutila rukavicemi. Brada se jí chvěla. Rty tvořily trhaně slova: „Oni se vrátili do bungalovu.“
„Ano?“ napřímil jsem se. Věděl jsem, kdo jsou oni.
„Nemohli se vrátit ze žádného jiného důvodu,“ zavzlykala, „než aby zavraždili Dolpha, jako to udělali s otcem. A on mě nechce poslechnout. Je si tak jistý sám sebou. Směje se a říká, že jsem hloupé dítě, a tvrdí, že se o sebe dokáže postarat. Ale nedokáže. Přinejmenším ne se zlomenou rukou. A oni ho zabijí, jako zabili otce. Vím to. Vím to.“
„Sherry nenávidí vašeho manžela stejně, jako nenáviděl vašeho otce?“
„Ano. Právě proto. Nenávidí ho. Dolph pracoval pro otce, ale Dolphova úloha v – v té věci, která přivedla Hugha do maléru, byla – byla ještě aktivnější než otcova. Uděláte – zabráníte jim, aby zabili Dolpha? Uděláte to? Uděláte?“
„Určitě.“
„A Dolphovi to nesmíte prozradit,“ trvala na svém, „a jestli přijde na to, že je hlídáte, nesmíte mu říct, že jsem vás k tomu přiměla. Zlobil by se na mě. Požádala jsem ho, aby pro vás poslala, ale on –“ zarazila se a vypadala rozpačitě: předpokládal jsem, že se její manžel zmínil o tom, jak se mi zdařilo udržet naživu Kavalova. „Ale on nechtěl.“
„Jak dlouho jsou zpátky?“
„Od předvčerejška.“
„Přijedu zítra,“ slíbil jsem. „Pokud se chcete zařídit podle mé rady, řekněte manželovi, že jste mě najala, ale já sám mu to neřeknu, pokud mu to neřeknete vy.“
„A nedovolíte mu, aby ublížil Dolphovi?“
Slíbil jsem, že udělám všechno, co budu moct, vzal jsem od ní nějaké peníze, napsal jí potvrzení a vypoklonkoval ji ven.
Ten večer krátce po setmění jsem dorazil do Loučení.
 
 
X.
 
Okna bungalovu byla rozsvícena, když jsem je míjel na cestě nahoru. Byl jsem v pokušení vylézt z kupé a trochu se porozhlédnout, ale obával jsem se, že bych asi jako indiánský stopař Marcuse na jeho vlastní půdě nepředčil.
Když jsem zahnul na nedlážděnou cestu vedoucí k prázdnému domu, kterého jsem si všiml při svém prvním pobytu v Loučení, vypnul jsem reflektory kupé a pomalu popojížděl ve světle jasně bílého měsíce nade mnou.
Blízko prázdného domu jsem sjel s vozem z cesty.
Pak jsem vylezl na rozvrzanou verandu, našel bungalov a zaměřil na něj svůj dalekohled.
Měl jsem ho už skoro seřízený, když se přední dveře bungalovu otevřely a odhalily pruh žlutého světla a dva lidi.
Jedním z nich byla žena.
Další drobounké pootočení seřizovacím šroubem a její tvář se mi před očima vyjasnila – paní Ringgová.
Vyhrnula si kolem tváře límec kabátu a spěchala pryč po dlážděné cestičce. Sherry stál na verandě a díval se za ní.
Když došla na silnici, rozběhla se do kopce směrem ke svému domu.
Sherry se vrátil dovnitř a zavřel dveře.
Za dvě a půl hodiny zahnul na dlážděnou cestičku ze silnice muž. Šel rychle k bungalovu, s jakousi obezřetnou rychlostí, a během chůze se rozhlížel ze strany na stranu.
Zřejmě zaklepal na dveře.
Dveře se otevřely a vrhly na jeho tvář žluté světlo. Byla to tvář Dolpha Ringga.
Vešel dovnitř. Dveře se zavřely.
Odložil jsem dalekohled, sešel z verandy a vydal se k bungalovu. Nebyl jsem si jistý, jestli najdu jiné dobré místo pro kupé, a tak jsem ho nechal, kde bylo, a šel jsem pěšky.
Nechtěl jsem riskovat chůzi po dlážděné cestičce.
Asi pět metrů nad ní jsem sešel ze silnice a prošel co nejtišeji přes trávník mezi stromy, keři a květinami. Znal jsem ten druh lidiček, se kterými jsem hrál: držel jsem v ruce revolver.
Všechna okna bungalovu na mojí straně ukazovala světlo, ale okna byla zavřená a jejich záclony zatažené. Nelíbilo se mi, jak světlo procházející roletou pomáhalo měsíci osvětlovat okolní prostranství. Bylo to bezvadné, když jsem byl tam nahoře na hřebenu a kazil si oči v dalekohledu. Teď, když jsem se potřeboval dostat dost blízko, abych něco rozumného slyšel, to bylo k zlosti.
Zastavil jsem se na nejbližším temném místě, které jsem mohl najít – pět metrů od domu – abych si situaci rozmyslel.
Jak jsem se tam krčil, něco jsem uslyšel.
Nebylo to na tom pravém místě. Nebylo to, co jsem chtěl slyšet. Byl to zvuk něčích kroků, které přicházely po cestičce směrem k domu.
Nebyl jsem si jistý, jestli mě není možné z cestičky zahlédnout. Otočil jsem hlavu, abych se přesvědčil. A tím, že jsem otočil hlavu, jsem se prozradil.
Paní Ringgová nadskočila, zarazila se na cestičce jako socha a vykřikla:
„Je tam Dolph? Je tam? Je tam?“
Pokoušel jsem se jí sdělit, že tam je, kýváním, ale nadělala tolik hluku s tím svým Je tam, že jsem musel říct, „jo“ nahlas, aby to pochopila.
Nevím, jestli hluk, který jsme natropili, věci vevnitř uspíšil nebo ne, ale v bungalovu začaly pracovat bouchačky.
Za těchto okolností se člověk nezastavuje, aby počítal výstřely, a kromě toho tyhle byly pro přesné účetnictví stejně moc pomíchané, ale než jsem si začal boulovat rameno o domovní dveře, měl jsem dojem, že jich bylo vypáleno nejmíň padesát.
Naštěstí to byly kalifornské dveře. Povolily, když jsem do nich vrazil podruhé.
Uvnitř byla chodba, která se širokým obloukovým vchodem otvírala do obývacího pokoje. Vzduch byl zamlžený a bylo v něm cítit ostrý zápach spáleného střelného prachu.
Sherry ležel na naleštěné podlaze pod obloukem, kroutil se bokem na jednom lokti a pokoušel se dosáhnout na luger ležící na jantarově žlutém koberci asi metr od něj.
Na druhé straně místnosti klečel vzpřímeně Ringgo a pravidelně tiskl kohoutek černého revolveru, který držel v zdravé ruce. Revolver byl prázdný. Nesmyslně klapal klap, klap, klap, ale Ringgo stále tiskl spoušť. Zlomenou ruku měl pořád ještě v dlahách, ale vyklouzla mu z pásky a visela dolů. Tvář měl oteklou a brunátnou. Oči rozšířené a tupé. Ze zad, těsně nad bokem, mu čouhala bílá kostěná střenka nože. Čepel byla celá uvnitř. Cvakal prázdným revolverem na Marcuse.
Černý chlapec stál ohnutý v kolenou, široce rozkročený. Levou rukou si tiskl prsa a černé prsty se leskly krví. V pravé ruce držel nůž s bílou kostěnou střenkou – a s čtvrtmetrovým ostřím – držel ho po způsobu zápasníků s noži jako kord. Pohyboval se směrem k Ringgovi, ne přímo, ale šikmo ze strany na stranu, a blížil se přikrčeně šoupavými kroky.
Jeho ruka neklidně obracela nůž, ale špička mířila pořád směrem k Ringgovi.
Neviděl nás. Neslyšel nás. Celý jeho svět teď tvořil muž na kolenou, muž, z jehož zad trčel nůž – bratr nože v černé ruce.
Ringgo nás také neviděl. Podle mě neviděl snad ani Marcuse. Klečel a vytrvale tiskl spoušť prázdného revolveru.
Přeskočil jsem Sherryho a rozmáchl se hlavní revolveru na Marcusův zátylek. Trefil jsem. Marcus se složil.
Ringgo přestal mačkat revolver a překvapeně se na mě podíval.
„Takhle se to nedělá; musíte do nich dávat náboje, jinak nejsou k ničemu,“ řekl jsem mu, vytáhl Marcusovi z ruky nůž a vrátil se, abych zvedl luger, který se Sherry přestal pokoušet zvednout.
Sherry teď ležel na zádech. Oči měl zavřené.
Vypadal mrtvý a měl v sobě tolik otvorů po kulkách, že smrt byla celkem spolehlivý tip.
Doufal jsem, že není mrtvý. Klekl jsem si vedle něj – obešel jsem ho, abych si mohl kleknout tváří proti Ringgovi – a trochu mu zvedl hlavu z podlahy.
„Sherry,“ řekl jsem ostře, „Sherry!“
Nepohnul se. Víčka se mu ani nezachvěla.
Zvedl jsem prsty ruky, kterou jsem mu podpíral hlavu a trošičku mu s ní pohnul.
„Zabil Kavalova Ringgo?“ zeptal jsem se mrtvého nebo umírajícího muže.
I když jsem nemohl vědět, jestli se na mě Ringgo dívá, cítil jsem na sobě jeho pohled.
„Zabil ho, Sherry?“ vyštěkl jsem do tiché tváře.
Mrtvý nebo umírající muž se nepohnul.
Opatrně jsem znovu pohnul prsty, takže mrtvá nebo umírající hlava přikývla. Dvakrát.
Pak jsem nechal hlavu trhnout dozadu a položil ji jemné znovu na podlahu.
„No,“ řekl jsem, když jsem vstal a postavil se proti Ringgovi, „konečně tě mám.“
 
 
XI.
 
Nikdy jsem se nedokázal rozhodnout, jestli bych byl skutečně šel na stanoviště svědků a odpřisáhl, že Sherry byl naživu, když kýval, a že přikývl dobrovolně, kdyby to bylo nezbytné pro usvědčení Ringga.
Nemám rád křivopřísežnictví, ale věděl jsem, že je Ringgo vinný, a na tohle jsem ho mohl dostat.
Naštěstí jsem se nemusel rozhodovat.
Ringgo uvěřil, že Sherry přikývnul, a když pak Marcus prozradil celou hru, nezbývalo Ringgovi nic jiného než zkusit štěstí s přiznáním viny.
Nebylo nijak zvlášť obtížné dostat celou tu historii z Marcuse. Ringgo zabil jeho zbožňovaného capitaina. Chlapec se snadno nechal přesvědčit, že mu nejlepší pomstu umožní zákon.
Když promluvil Marcus, byl ochoten promluvit i Ringgo.
Zůstal v nemocnici až do dne před zahájením procesu. Nůž, který mu Marcus umístil do zad, způsobil trvalé ochrnutí jedné nohy. Jinak se ale z bodnutí zotavil.
Marcus měl v sobě tři Ringgovy kulky. Doktoři vylovili dvě z nich, ale třetí se báli dotknout. Nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Než ho odvezli na sever, kde měl nastoupit v San Quentinu trest neurčené délky za svou úlohu při vraždě Kavalova, vypadal stejně zdravý jako předtím.
Ringgo nikdy zcela neuvěřil, že jsem ho podezříval už před tou poslední chvíli, kdy jsem vpadnul do bungalovu.
„Samozřejmě že ano, od samého začátku,“ obhajoval jsem svoje detektivní umění. To byl stále ještě v nemocnici. „Nevěřil jsem, že se Sherry zcvoknul. Byl to pěkně otrlý, normálně uvažující lump. A nevěřil jsem, že by to byl člověk, co si dělá velké starosti s hanbou, která mu přijde do cesty. Byl jsem úplně ochotný věřit, že jde po Kavalovově skalpu, ale jen pokud by v tom byl nějaký zisk. Proto jsem taky zaspal a nechal toho starého podříznout. Myslel jsem si, že ho chce Sherry jen vystrašit – nic víc – aby ho dostal do stavu, kdy by se z něj daly vytřást velké prachy. No a když jsem přišel na to, že jsem se zmýlil, začal jsem se rozhlížet kolem.
Pokud jsem věděl, Kavalovovou dědičkou byla vaše žena. Z toho, co jsem viděl, jsem si domyslel, že vás vaše žena tak miluje, že je zcela ve vašich rukou. A tak jste tedy vy, jako manžel dědičky, zřejmě těžil z Kavalovovy smrti nejvíc. Vy jste měl získat kontrolu nad jeho majetkem, až umře. Sherry mohl z vraždy těžit, jedině pokud by spolupracoval s vámi.“
„Ale nemátlo vás to, že mi zlomil ruku?“
„Samozřejmě. Dokázal bych pochopit nějaké zranění naoko, ale tohle se zdálo být trochu příliš. Jenže jste udělal chybu, která mi pomohla. Dal jste si příliš záležet na tom, abyste napodobil řez leváka na Kavalovově krku; stál jste u jeho hlavy proti tělu, když jste ho podřezával, místo abyste stál u těla směrem proti hlavě, a zahnutí řezu vás prozradilo. Vyhodit nůž z okna také nebylo moc chytré. Jak vám zlomil tu ruku? Náhoda?“
„Dá se to tak nazvat. Zařídili jsme tu rvačku tak, aby pasovala s tím ostatním, a já si myslel, že bude legrace, když ho opravdu pořádně praštím. Tak jsem ho praštil. Jenže byl tvrdší, než jsem si myslel, dokonce tak tvrdý, že mi zlomil ruku. Proto taky asi zabil Mickeyho. To nebylo v programu. Ale na rovinu, měl jste podezření, že v tom jedeme spolu?“
Přikývl jsem.
„Sherry tu hru pro vás rozehrál, udělal všechno, aby svedl podezření na sebe, a potom, den před vraždou, utekl, aby si pořídil alibi. Nebylo pro to žádné jiné vysvětlení: musel pracovat s vámi. Věděl jsem to, ale nemohl jsem to dokázat. Nemohl jsem to dokázat, dokud vás nepodrazilo to, co celou tuhle hru umožnilo – láska vaší ženy k vám ji přiměla, aby mě najala pro vaši ochranu. Není to jedna z věcí, které by se daly nazvat životní ironií?“
Ringgo se smutně usmál a řekl:
„Dá se to tak nazvat. Víte přece, co na mě Sherry zkoušel?“
„Dokážu si to domyslet. Proto chtěl podstoupit ten proces.“
„Přesné tak. Původní plán byl, že se vypaří a pojede pořád dál s připraveným alibi pro případ, že by ho chytili. Ale neměl se nechat lapnout co nejdéle. Čím víc času by promarnili tím, že ho budou hledat, tím méně pravděpodobné bylo, že se budou dívat jinam, a tím chladnější by byla stopa, až by přišli na to, že to není jejich člověk. V tomhle mě podfouknul. Nechal se sebrat a jeho advokát najmul toho Weekse, aby uvrtal okresního prokurátora do procesu. Sherry chtěl být souzen a osvobozen a být potom v suchu. Pak mě držel pod krkem. Právně byl v suchu navěky. Já ne. Doběh mě. Měl za svou roli původně dostat sto tisíc dolarů. Kavalov nechal Miriam něco přes tři milióny. Sherry vyžadoval polovičku. Jinak, říkal, půjde za okresním prokurátorem a ke všemu se přizná. Nemohli mu nic udělat. Byl zproštěný viny. Mě by pověsili. To hřálo.“
„Bylo by od vás bývalo v tom případě moudré mu ty peníze dát,“ řekl jsem.
„Asi jo. Tak jako tak bych mu je byl dal, kdyby se do toho nezapletla Miriam. Nedalo by se dělat nic jiného. Ale když se vrátila od vás, poté, co vás najala, zašla za Sherrym. Myslela si, že ho přemluví, aby odjel. A on plácnul cosi, z čeho pojala podezření, že jsem měl něco společného se smrtí jejího otce, i když ani teď ještě doopravdy nevěří, že jsem mu podřízl krk.
Řekla, že přijedete druhý den. Nemohl jsem dělat nic jiného než jít za Sherrym ten večer, střetnout se s ním a vyřešit celou věc, než začnete zase znova čmuchat. Právě tohle jsem udělal, i když jsem Miriam neřekl, kam jdu. Ta domluva neprobíhala nejlíp. Bylo při tom moc napětí, a když vás Sherry uslyšel venku, myslel si, že jsem si přivedl kamarády, a – ohňostroj.“
„Co vás vůbec k téhle hře přimělo?“ zeptal jsem se. „Jako Kavalovovu zeti se vám vedlo docela dobře, nebo ne?“
„Jo, ale unavovalo mě trčet s ním v té díře. Nebyl ještě tak starý, mohl žít dlouho. A nebylo vždycky lehké s ním vyjít. Neměl jsem záruku, že si jednou nepostaví hlavu a nevykopne mě nebo nezmění poslední vůli nebo něco takového.
Když jsem v San Francisku narazil na Sherryho a promluvili jsme si o tom, vylezl z toho tenhle plán. Sherry měl dobrý mozek. V té věci v Káhiře, o které víte, jsme oba dva nadělali spoustu peněz, o kterých Kavalov nevěděl. No, byl jsem trouba. Ale nemyslete si, že je mi líto, že jsem zabil Kavalova. Mrzí mě, že jsem se nechal chytit. Dělal jsem za něj špinavou práci od doby, co mě sebral jako dvacetiletého kluka, a dostal jsem za to zatraceně málo kromě naděje, že jako jeho zeť dostanu možná jeho peníze, až umře – pokud s nimi neprovede něco jiného.“
Pověsili ho.