PRVNÍ HUBENÝ MUŽ

The First Thin Man, Dec 1930

 

 

D. Hammett napsal těchto deset kapitol v roce 1930, asi tři roky předtím, než námět úplně přepracoval a zveřejnil v románu Hubený muž. Ve snaze vydat autorovo dílo v celistvosti jsme se rozhodli novelu do této sbírky zařadit, přestože není dokončená. Je pozoruhodná tím, že se (kromě autorova drsného stylu) od známého románu zásadně odlišuje.

 

 

I.

 

Vlak zmizel za pahorkem. Tmavý muž překročil koleje k nástupišti, zamířil k zamřížovanému okénku pokladny a nakoukl dovnitř: „Mohl byste mi říct, kde bydlí pan Walter Irving Wynant? Je to daleko?“

Ouřada pomalu ustal ve vyplňování tiskopisu. Oči za brýlemi bez obrouček se se zájmem zvedly a nadějně se zaostřily. „Jste od novin?“

„Proč?“ Sytě modré panenky snědého muže na něm nehnutě ulpívaly. „Je v tom nějaký rozdíl?“

„Takže nejste,“ usoudil zklamaný pokladník. Vzhlédl k ciferníku velikých hodin na zdi. „Mělo mě napadnout, že se tu nemůžete ukázat tak brzy.“ Znovu sáhl po odložené tužce.

„Víte, kde bydlí?“

„Jistě. Támhle na tom kopci.“ Mávnul tužkou kamsi k západu. „Taxikáři to vědí. Ale jestli ho chcete navštívit, máte smůlu.“

„Ano? A proč?“

Úředník za mříží se rozzářil. Předloktím se opřel o pult přepážky, spiklenecky se nahrbil. „Protože ani ne před hodinou zabil každého, kdo mu přišel do cesty, a pak skočil do řeky.“

„To snad ne!“ zvolal snědý muž potichu.

Pokladní vzrušeně mlaskl jazykem. „Pravdaže! Byla to hotová jatka – zavraždil všechny tři! Rozčtvrtil je sekerou na kusy, nato si cosi uvázal okolo krku a skočil z mostu.“

Návštěvník žasl. „Proč by to dělal?“

Za pokladníkovými zády zařinčel telefon. „Vy ho neznáte, jinak byste se neptal,“ odpověděl sahaje po sluchátku. „Je úplně praštěnej – odjakživa byl. Jenom se divím, že to neudělal už dávno.“ Do sluchátka řekl „Haló?“ a stočil se ke stolu.

Snědý muž prošel čekárnou a po schodech na ulici. Půl tuctu vozidel parkujících před stanicí bylo zřejmě soukromých. Ve vedlejším bloku zahlédl výklad s červenobílým označením TAXI a vývěskou nad vchodem. Prošel pod ní a octl se v malé začouzené kanceláři, kde si otylý holohlavý muž četl noviny.

„Potřebuji odvoz,“ oznámil mu.

„Lituju, právě jsou všichni venku, ale za minutku se jeden vrátí. Spěcháte?“

„Poněkud.“

Majitel taxislužby nechal židli dopadnout na všechny čtyři nohy, noviny snížil na klín. „Kam to bude?“

„K Wynantovým.“

Muž se čile zvedl, nechávaje noviny sklouznout na podlahu a srdečně prohlásil: „Pojďte, vezmu vás tam sám.“ Na holou lebku si nasadil hnědý klobouk s propocenou stuhou.

Když vyšli z domu, zastavil se u dveří sousední realitky a křikl: „Toby, postarej se mi o telefon, jestli bude zvonit.“ Vsoukal se za volant, u první křižovatky odbočil doleva a zamířil do kopců na západě. Sotva ujel nějakých tři sta yardů, řekl jakoby mimochodem: „Tam nahoře to musí bejt zatracenej malér.“ Očka mu dychtivě svítila.

Snědý zákazník si zapálil cigaretu. „Jaký malér?“

Řidič po něm vrhl kosý pohled. „Vy jste o tom neslyšel?“

„Jen co mi povyprávěl ten chlapík na nádraží.“ Muž se natáhl a zasunul zapalovač zpět do zdířky na přístrojové desce. „Wynant prý umlátil sekerou tři lidi a pak se utopil.“

Tlustý taxikář opovržlivě odfrkl. „Kriste, Lew je prostě nepřekonatelnej! Když si zvrtnete kotník, hned z toho udělá zlomenou páteř. Wynant zabil jenom dva – ta ženská, Hopkinsová, mu nějak unikla, protože to byla ona, kdo to ohlásil. A neubil je sekyrou, ale uškrtil, a sám se odpráskl. Vsadím se, že kdybysme to teďka otočili zpátky, Lew vám nakecá, že těch mrtvejch je celej tucet a Wynant na ně nejspíš použil dynamit.“

Tmavý muž vyňal cigaretu z úst a vyfoukl dým. „Je tedy Wynant cvok, nebo si to vymyslel?“

„Ach,“ tlouštík připustil po krátkém váhání. „V tom vám nelhal.“

„Ne?“

„Ne! Minulý léto si ten magor zvykl chodit po městě v pyžamu. Lidem se to nelíbilo, a když šli za Rayem, aby mu domluvil, dožralo ho to tak, že tam přestal docházet. A když mu někdo náhodou šlápl na jeho pozemek, strhl kolem toho děsnej kravál, jak kdyby tam měl zlatej důl či co. Jednou jsem viděl na vlastní oči, jak hodil kamenem po autě, který projíždělo ulicí a zvedlo oblak prachu.“

Zákazník se lehce usmál. „Nic o něm nevím. Neznal jsem ho.“

 

U cedule Nepovolaným vstup zakázán zahnuli na úzkou hrbolatou cestu vinoucí se černým kamenitým svahem prudce vzhůru. O boky sedanu se otíralo přerostlé křoví, o střechu občas zadřela větev stromu. Taxikář jel příliš rychle, vůz na hrbolech bláznivě nadskakoval.

„Jsme na jeho pozemku,“ řekl celkem zbytečně, svíraje volant v boji s nerovným povrchem. Oči mu hořely, jako by se už nemohl dočkat, až uvidí krev a nebožtíky.

Dojížděli k domu. Bylo to rozsáhlé stavení z omšelého šedého kamene. Oprýskané dřevěné roubení volalo po čerstvém nátěru. Stála tam řádka pěti vozů. V jednom seděl za volantem nějaký člověk a bavil se s dvěma muži stojícími venku. Jak se sedan přiblížil, ustali v hovoru a pozorovali je.

„Jsme na místě,“ řekl řidič a vystoupil. Choval se teď velmi důležitě.

Snědý zákazník vystoupil z druhé strany auta a vydal se k domu. Majitel taxíku s ním spěšně srovnal krok.

Než dospěli ke dveřím, vyšel z nich obr středních let v pomačkaném utahaném obleku. Šedý oblek doplňovaly šedé vlasy a malé šedé oči. V ústech žmoulal žvýkačku.

„Ahoj, Ferne,“ pozdravil udýchaného řidiče, zastoupiv jim cestu. Jeho zájem se soustředil na neznámého cizince.

Fern mu pozdrav oplatil a představil ho. „Seznamte se s šerifem Petersenem.“ Po straně na šerifa mrkl a oznámil: „Přišel za Wynantem.“

Nick Petersen zastrčil žvýkačku za dáseň. „Jmenujete se?“

„John Guild.“

„Tak? A proč s ním chcete mluvit?“

Muž, který řekl, že se jmenuje John Guild, se usmál. „Teď na tom už nezáleží, když je po smrti.“

„Cože?“ bafl šerif.

„Teď – když je mrtvý,“ cizinec trpělivě zopakoval. Mezi rty si vložil nezapálenou cigaretu.

„Jak víte, že je mrtvý?“ utrhl se na něj představitel zákona.

Guild na obra upřel modrý, udivený pohled. „Řekli mi to ve vsi,“ opáčil bezvýrazným tónem; nepatrným pohybem cigarety ukázal k taxikáři. „On také.“

Šerif skepticky stáhl obočí, když však zapnul hlasivky, vyšlo z nich pouze vágní „Och“. Tvář se mu nafoukla, opět se jal žvýkat. „Dobrá. Jenže pořád jste mi ještě neřekl, proč s ním chcete mluvit.“

„Hleďte,“ ohradil se Guild. „Tak je tedy mrtvý nebo ne?“

„Ne že bych o tom věděl.“

„Výborně.“ Guildovi se zřejmě ulevilo. „Kde je?“

„To bych taky rád věděl,“ dostal rozmrzelou odpověď. „Co s ním máte?“

„Jsem z jeho banky – jedná se o důvěrnou záležitost.“ Hovořil a vypadal přitom, že každou chvilku usne.

„No a?“ štěkl Petersen. Mraky na jeho čele vyvolala spíš nervozita než hněv. „Chci to slyšet. Co se jeho týče, nic není důvěrné! Mám právo znát jeho záležitosti – cokoliv! Všechno, co je o něm známo.“

Guild nereagoval. Zúžil trochu oči a pokuřoval.

„Hleďte, Guilde,“ naléhal šerif, jako by si stěžoval. „Je to vrah! Jestli mám v okrese udržet zákon a pořádek, nemůžete mi odpírat informace.“

Guild špulil rty. „Koho vlastně zabil?“

„Tuhletu Columbii Forrestovou.“ Škubl palcem k domu. „Zastřelil ji a zmizel bůhví kam.“

„Dál už nikoho?“

„Bože můj,“ vyjel šerif nevrle, „to snad nestačí?“

„Mně ano, ale dole v dědině kolují zvěsti o masakru.“ Guild zamyšleně koukal stranou. „Nikdo ho neviděl?“

„Zatím ne, ale popis jeho osoby a vozu jsme zavolali do okolních stanic.“ Povzdychl a nešťastně pohodil mocnými rameny. „Nu, tak pojďte, vyříkáme si to – ještě minutku, přiberem k tomu Boyera a Raye, ať se to odbyde zaráz.“

 

Řidiče nechali stát venku a zašli dovnitř, do hezky zařízeného obývacího pokoje s frontálními okny. Zakrátko se k nim připojila nesourodá dvojice: jeden byl pomalu tak vysoký jako šerif – kostnatý blondýn okolo třicítky s tvrdými ústy a čelistmi. Druhý byl mladší, menší, měl chlapecky zardělé tváře, bystré tmavé oči a černé, nazad ulíznuté vlasy.

Šerif je navzájem představil. Vysoký čahoun byl šerifův zástupce Ray Callaghan – druhý, Bruce Boyer, zastával funkci okresního prokurátora.

Šerif je informoval, že John Guild je chlapík, který Wynanta přišel navštívit.

Mladý právník se na něj vstřícně usmíval. „Pane, v jakém oboru pracujete? O co se jedná?“

„Měl jsem s Wynantem projednat stav jeho konta.“

„Ve které bance má účet?“

„Seaman’s National v San Francisku.“

„Aha. Co je na jeho kontě k projednávání, že jste sem kvůli tomu schválně vážil cestu?“

„Je přebrané,“ utrousil na půl úst.

Právníkovy panenky vzrušením zčernaly.

„Podívejte se, Boyere,“ Guild řekl s výmluvným gestem snědé ruky. „Jestli chcete, abych s vámi jednal přímo, měl byste činit totéž a jednat se mnou na rovinu.“

Boyer vzhlédl k Petersenovi. Šerif mu pohled vracel s nečitelným výrazem. Obrátil se tedy zpět na Guilda. „My před vámi nic neskrýváme. Není co,“ pronesl s otevřenou vážností.

Guild pokývl. „Výborně. Co se tu vlastně přihodilo?“

„Wynant to Forrestovic děvče nachytal jak balí kufry. Zastřelil ji, skočil do vozu a odjel. To je v kostce asi tak vše,“ odříkal chvatně.

„Forrestovic děvče? Kdo je to?“

„Jeho sekretářka.“

Guild stáhl koutky. „Jen to?“

„Neurážejte ji!“ zachroptěl kostnatý zástupce šerifa. Vybledlé, krví podlité oči mu blýskaly.

„Klid, Rayi,“ zavrčel Petersen, ale na něho se nepodíval. Boyer se po šerifově zástupci mlčky ohlédl. Guild si ho zadumaně prohlížel.

Ray se trochu začervenal a rozpačitě šoupl nohama. „Nyní je mrtvá,“ dodal tímtéž chraplavým hlasem. „Tak o ní mluvte decentně. Žádné ‚jen to‘.“

Guild pohnul rameny. „Spatně jste mi rozuměl. Já jsem ji neznal.“ Nevyznělo to jako omluva. „Jen se snažím zjistit, co se stalo a proč.“ Chvilku na vysokého blondýna zíral, než pohled stočil k Boyerovi. „Proč ho chtěla opustit?“

„Aby se vdala. Tohle mu řekla, když ji přistihl, jak balí poté, co se vrátila z města. Pohádali se, a když nechtěla ustoupit, jednoduše ji zastřelil.“

Guildovy modré oči se úkosem zaměřily na obličej šerifova zástupce. „Ona s Wynantem žila, že ano?“ prohodil bez obalu.

„Ty zkurvysynu!“ Šerifův zástupce mu vyrazil pěstí do tváře.

Guild bez nějakého spěchu ustoupil. Začal ustupovat dřív, než se ruka vymrštila a teď jen sledoval, jak mu letí okolo hlavy.

Velikán Petersen k Rayovi přiskočil, sevřel ho pažemi. „Nech toho, hrome,“ bručel. „Proč se neovládneš? Tohle není vhodný čas na ty tvé pitominy.“

Útočník se ani nevzpíral.

„Co je to s ním?“ otázal se Guild okresního prokurátora. „Byl do ní snad zamilovaný?“

Boyer pokývl, nato se zamračil a varovně zavrtěl hlavou.

„Dobře, chápu,“ přikývl Guild. „Kdo vás informoval o tom, co se tu odehrálo?“

„Hopkinsovi. Starají se Wynantovi o domácnost. Byli v kuchyni a slyšeli, jak se hádají. Když vyšly výstřely, běželi nahoru, ale zastoupil jim cestu se zbraní v ruce a vyhrožoval, že je zabije, jestli to ohlásí dřív než za hodinu. Chtěl získat náskok. Zavolali však šerifa hned, když odjel.“

Guild hodil dokouřený zbytek cigarety do krbu a zapálil si novou. Pak z vnitřní kapsy vytáhl kožené pouzdro, vyňal z něj svoji vizitku a dal ji prokurátorovi.

 

JOHN GUILD

Sdružení detektivních agentur

Frost Building, San Francisko

 

„Minulý týden na své konto uložil newyorský šek na deset tisíc. Včera se Seaman’s National Bank dověděla, že suma na šeku byla zvýšena z jednoho tisíce na deset. Banka na této machinaci ztrácí šest tisíc.“

„Ale v případě, kdy šek je zfalšován,“ přerušil ho Boyer, „zákon –“

„Já vím,“ přisvědčil detektiv. „Banka tu není zodpovědná. Teoreticky. Vždycky se v každém zákonu najde skulinka a tou… Nu, my pracujeme pro pojišťovnu, která pokrývá Seamansovu banku, je tudíž naší svatou povinností ho dopadnout a vytáhnout z něho, co se dá zachránit.“

„Jsem skutečně rád, že jste se tu objevil a ještě radši, že můžeme spolupracovat,“ jásal okresní prokurátor. Podal mu ruku. Potřásli si pravicemi.

„Díky. Rád bych se podíval na ty Hopkinsovy a na tělo.“

 

 

II.

 

Columbia Forrestová musela být vysoká a štíhlá mladá žena. Její tělo vypadalo křehce, jak tak nehybně ležela mrtvá, oděná v modrém sportovním kostýmku, kaštanové vlasy rozhozené kolem hlavy. Obličej měl pravidelné líbezné rysy, dojímavé ve své nemohoucnosti. V levém spánku byly tři rány. Dvě se dotýkaly, třetí byla níž u oka.

Guild se lehce dotkl té spodní. „Dvaatřicítka. Chtěl si být jistý – byl by stačil kterýkoli zásah.“ Narovnal se a odvrátil. „Kde jsou Hopkinsovi?“

„Myslím, že čekají v jídelně.“ Prokurátor zaotálel a odkašlal si, na mladistvé tváři se zračily rozpaky. Dotkl se detektivova lokte. „Mějte s Rayem strpení, ano? Byl do té dívky trochu udělaný – nu, patrně víc, než jen trochu. Je to pro něj těžké.“

„Míníte zástupce?“

„Ano. Raye Callaghana.“

„Jistěže, pokud mne ušetří svých výlevů,“ odtušil detektiv ledabyle. „Ten šerif – jaký je to člověk?“

„Och, Petersen je správný chlap.“

Guild jeho slova jakoby kriticky zvážil, než poznamenal: „Nečiní dojem – jak bych to vyjádřil – vášnivého pronásledovatele zločinců.“

„Nu, tím tedy není. Víte, šerif má na starosti spoustu jiných věcí. Uvítá, když se pátrání ujme kompetentní profík. Nebude do něj zasahovat.“ Boyer si navlhčil rty, tvář chlapecky rozzářenou. Naklonil se k snědému muži a ztlumil hlas. „Přál bych si, abyste… Víte, Guilde, jsem fakt hrozně rád, že jste přijel… Já – tohle je můj první případ vraždy a já bych jim chtěl dokázat,“ zarděl se, „že nejsem tak mladý a nezkušený, jak se o mně klevetí.“

„No dobře. Vyzpovídáme Hopkinsovy – tady.“

Prokurátor chvilku stísněně zkoumal Guildův tmavý obličej, chtěl cosi poznamenat, rozmyslel si to a vyšel ze dveří.

 

Když se vrátil, přivedl s sebou muže a ženu. Středně velkému muži mohlo být kolem padesátky. Kulatý flegmatický obličej vroubily prořídlé šediny. Měl na sobě béžové kalhoty s novými šlemi a praním vybledlou modrou košili, u krku rozhalenou.

Žena byla asi stejného věku – malá, kyprá, oděná do vkusných šedivých šatů s bílým naškrobeným límečkem a manžetami. Skla ve zlatých obroučkách zvětšovala živé fialkové oči.

Okresní prokurátor za nimi zavřel. „Toto je pan Hopkins a paní, pane Guilde.“ Oslovil dvojici: „Pan Guild pracuje se mnou. Dejte mu prosím všechna fakta a veškerou pomoc, o níž vás požádá.“

Hopkinsovi přikývli.

Guild zahájil otázkou: „Jak k tomuhle došlo?“ Hodil hlavou k mrtvé dívce za zády.

„Pořád jsem si myslel, že jednou udělá něco podobnýho,“ spustil Hopkins, zatímco jeho manželka štěbetala: „Bylo to zrovna v tomhle pokoji. Dohadovali se tak nahlas, že je bylo slyšet v celým domě.“

Guild zvedl dlaň. „Pěkně po jednom.“ Stočil pohled k muži. „Co vás vedlo k názoru, že udělá právě tohle?“

Žena hbitě odvětila: „Och, děsně na ni žárlil, i když mu sešla z očí jenom na minutu! A ona se vrátí z města a řekne mu, že ho opouští, protože se vdává! A pak –“

Guild ji přerušil pohybem cigarety. „Řekněte mi, myslíte, že je opravdu šílený?“

„Tehdy byl, pane. Víte, když jsme sem po střelbě vběhli a on nám přikazoval držet jazyk za zuby, byl – jeho oči – v životě jsem nic podobnýho neviděla – ani ten jeho hlas… celej se třásl – házelo to s ním, jako by se měl rozpadnout.“

„Nemínil jsem tohle,“ přerušil ji znovu. „Chci zjistit, jestli je blázen.“ Než stačila odpovědět, položil jí další otázku: „Jak dlouho tu sloužíte?“

„Bude to deset měsíců, ne? Willie?“ obrátila se na manžela.

„Ano,“ přisvědčil. „Od minulýho podzimku.“

„Správně,“ potvrdila. „Od začátku listopadu.“

„Takže byste měli vědět, jestli byl při smyslech či nikoliv.“

„No, můžu vám říct,“ vysvětlovala opatrně, na čele vrásky, „že to byl určitě ten nejzvláštnější člověk, jakýho jsem kdy poznala, ale takoví jsou všichni tihle géniové. Nechtěla bych tvrdit, že byl blázen skrz naskrz – bláznil jenom kvůli ní.“ Podívala se na manžela.

Ten tolerantně dodal: „Jistě. Všichni géniové jsou takoví – excentričtí.“

„Takže Wynant je génius? Četli jste některou z jeho uveřejněných prací nebo knih?“

„Ne, pane,“ ošila se paní Hopkinsová kapku zahanbeně. „Několikrát jsem se pokoušela, jsou však moc – nedávaly žádnej smysl – ale nechodila jsem na univerzitu, nejsem vzdělaná a –“

„Koho si měla brát?“

Vehementně vrtěla hlavou. „To nevím. Jestli řekla jeho jméno, nepostřehla jsem je. On vlastně křičel jenom pán.“

„Proč jela dolů do města?“

Hospodyně opět zavrtěla hlavou. „To taky nevím. Jezdívala tam pomalu každej týden a on se kvůli tomu vždycky zlobil.“

„Řídila vůz?“

„Zpravidla ano, ale včera ne. Ale přijela v tom modrým autě, co stojí venku před domem.“

Guild se podíval tázavě na prokurátora, který podotkl: „Snažíme se to auto vystopovat. Očividně je úplně nové. Zjistit majitele nepotrvá dlouho.“

Detektiv kývl a vrátil se k výslechu hospodyně. „Takže do San Francisca včera odjela vlakem, ačkoli dnes se objevila v novém voze. Což bylo kdy?“

„Pane, někdy okolo třetí. A hned začla balit.“ Ukázala na cestovní brašny a části odění rozházeného po pokoji. „Pak pán vešel a začal binec. Bylo je slyšet až dolů, a tak jsem šla k oknu a zamávala na Willieho – tedy na manžela – a potom jsme stáli u paty schodiště, tam u jídelny a poslouchali.“

Guild přešel ke stolu, aby v popelníku zamáčkl nedopalek cigarety. „Při návštěvách města tam někdy přenocovala?“

„Většinou ano.“

„Určitě máte nějakou představu, proč tam jezdila,“ přitvrdil detektiv.

„Vůbec žádnou,“ namítla. „Nikdy jsme nic netušili – že, Willie! S tím, jak byl pán žárlívej… jestli měla milence, nemyslím, že by se toužila komukoli svěřovat, ač Bůh je mým svědkem, že já umím mlčet. Už jsem viděla –“

Detektiv si z balíčku vyklepl cigaretu a než ji zapálil, položil jí další otázku. „Co víte o jejích dopisech? Někdy jí musela chodit nějaká pošta.“

„Ne, pane Goulde. Celou dobu, co tu sloužíme, jsme neviděli, že by jí přišlo psaní. Dostávala různý časopisy, to ano, ale dopis žádnej. Pokud vím, taky nikomu nepsala.“

Výslech nedodal jedinou novinku a Guild se kabonil. „Jak dlouho tu bydlela?“

„Byla tady, už když jsme tu nastoupili. Nevím, kdy se sem přistěhovala.“

Ozval se Boyer. „Před třemi roky. V březnu.“

„Co její přátelé, příbuzní?“

Hopkinsovi vrtěli hlavami. Boyer rovněž.

„A jeho?“

„Žádné neměl,“ hospodyně pohodila rameny. „Proto měl ve zvyku opakovat, že na světě nemá jedinou živou duši nebo přítele.“

„Měl právníka?“

Paní vypadala udivená. „Právníka? Jestli měl, já o něm nevím, pane Goulde. Snad něco najdete v jeho písemnostech.“

„Dobře. To stačí.“ Guild se náhle obrátil a otevřel manželům dveře.

 

Zavřel za nimi, opřel se zády o veřej a díval se po místnosti – na zakrytou postavu mrtvě na posteli, na tu a tam pohozené kusy oblečení, na tři cestovní brašny, na krvavou louži uprostřed světlemodrého koberce.

Boyer ho vyčkávavě pozoroval.

S pohledem na krvavé skvrně se zeptal: „Vyrozuměli jste policii ve Frisku?“

„Ovšem. Jeho popis a popis vozu jsme rozeslali všude – od Los Angeles po Seattle a na východ až po Salt Lake.“

„Dejte mi číslo vozu.“ Guild z kapes vylovil tužku a obálku.

Boyer mu ho nadiktoval a dodal: „Je to Buick, loňský model. Kupé.“

„Dobře. A teď Wynantův popis.“

„Osobně jsem ho neviděl, ale je hodně vysoký – dobře přes šest stop – a vychrtlý. Neváží snad ani 60 kilo. Víte, má, nebo měl tuberkulózu, proto se tu usadil. Je mu pětačtyřicet, je opálený, ale nezdravě – do žluta. Hnědé oči, velmi tmavé hnědé vlasy a knír. Ten je hodně dlouhý, asi tak pět palců, a silný. Má husté rozčepýřené obočí. V jeho pokoji je spousta jeho fotek, můžete si z nich vybrat. Měl na sobě obnošený tvídový šedý oblek, světlý měkký klobouk a těžké hnědé boty. Má vysoká rovná ramena a když jde, zhoupne se na špičky a dělá dlouhé kroky. Nepije, nekouří a má ve zvyku mluvit sám se sebou.“

Guild dal psací potřeby zpátky do kapsy. „Sejmuli vaši lidé jeho otisky?“

„Ne. Já –“

„Je to nutné pro případ, že někoho sbalíme a nebudeme si jistí. Také budeme potřebovat vzorky jeho rukopisu – každopádně je můžeme dostat z banky. Budeme muset –“

Někdo zaklepal na dveře.

„Vstupte,“ zvolal Boyer.

Ve dveřích se zjevila mužská hlava. „Dole máte telefon.“

Prokurátor následoval muže ven a detektiv si zatím prohlížel dívčin pokoj.

Boyer se vrátil se zprávou, že modrý vůz patří Charlesi Fremontovi, bytem na Guerrero Street v San Francisku.

„Máte domovní číslo?“ Guild opět zašátral po obálce. Boyer mu nadiktoval celou adresu. „Myslím, že odklušu teď hned zpátky do města a podívám se za ním.“

Prokurátor se mrkl na hodinky. „Uvažuji, jestli bych se odtud dokázal vykroutit a jet s vámi.“

Guild sešpulil rty. „Radši ne. Jeden z nás by tu měl zůstat – sehnat fotografa, dohlédnout na sejmutí otisků, probrat jeho věci. Neviděl jsem tady nikoho, komu by se to dalo svěřit.“

Boyer se tvářil zklamaně, ale nezbylo mu, než souhlasit. „Budete mě informovat?“

„Zajisté. Půjčte mi tu moji vizitku. Napíšu vám svoji adresu a telefon.“ Zamyšleně přivřel oči. „Co byste řekl, kdybych si vzal Fremontův vůz?“

Prokurátor nakrčil čelo. „Nevím,“ řekl nerozhodně. „Mohlo by to… Och, jistě, když chcete. Zavoláte mi pak, co jste zjistil?“

„Hmmm.“

 

 

III.

 

Otevřela mu rudovláska v bílém.

„Chtěl bych mluvit s panem Charlesem Fremontem,“ řekl Guild.

„Ano, pane. Pojďte dál,“ pozvala ho zvučným hrdelním hlasem.

Uvedla ho do příjemně zařízeného pokoje napravo od vchodu. „Posaďte se prosím. Uvědomím bratra.“ Vyšla jinými dveřmi a nato slyšel zpěvavé: „Charley, máš tu pánskou návštěvu.“

Odněkud shora se ozval mužský hlas. „Za moment jsem dole.“

Rudovlasá krasavice se vrátila se slovy: „Přijde za minutku.“

Poděkoval.

„Posaďte se přece,“ vyzvala ho znovu, usedajíc do rohu gauče. Měla nádherné nohy.

Zanořil se do protějšího křesla, ale hned zase vstal, nabídl jí cigaretu a škrtl zapalovačem. „Víte, chci se vašeho bratra zeptat, jestli zná slečnu Forrestovou.“

Dívka se zasmála. „Nejspíš ano. Ona je – zítra mají svatbu.“

„Och, to je ale –“ Odmlčel se, když na schodišti zaslechl dusot sbíhajících nohou.

Do pokoje vstoupil muž. Vyhlížel na pětatřicet, dost vysoký, atletický, poněkud nápadně oděný v šedém s levandulovou košilí, vázankou, v náprsní kapse kapesníček ze stejného materiálu – obličej úzký a hezký i přes sevřené rty.

„Můj bratr,“ řeklo děvče.

Guild se zvedl, podávaje Fremontovi svoji vizitku. „Snažím se získat pár informací o Columbii Forrestové.“

Oznámení vyvolalo ve Fremontově tváři úžas, který po přečtení detektivovy navštívenky přešel v nechápavé vrásky. „Co –?“

„Je mi líto. Nahoře na Pekelném vrchu došlo k neštěstí.“

Fremont pobledl. „Wynant?“

Guild kývl. „Odpoledne po slečně vystřelil.“

Sourozenci na sebe zděšeně hleděli. Dívka, ruku na ústech, se chvěla jako osika. „Ř-říkala jsem ti to, Ch-charley,“ koktala roztřeseně.

Charles Fremont se na detektiva zdivočele podíval. „Povězte mi! Je zraněná?“

„Je mrtvá.“

Fremont se s nářkem zhroutil, obličej v dlaních. Sestra k němu přiklekla a objala ho. Guild stál a mlčky je pozoroval.

Fremont se po hodné době ovládl. Zvedl hlavu. „Wynant?“

„Ujel.“

Fremont vzdychl s tichým zasténáním. Napřímil se, vymanil se ze sestřina sevření a pohladil jí ruku. „Musím ji vidět,“ prohlásil. Vstal.

Guild si zapálil cigaretu. „Samosebou. Než však odejdete, bylo by dobré si vyjasnit pár bodů.“

„Cokoliv.“

„Zítra jste se měli brát?“

„Ano. Když včera přijela, přemlouval jsem ji, aby u nás zůstala. Nazítří jsme hodlali odjet do Portlandu, kde bychom nebyli nuceni čekat tři dny na svatební licenci. Odtud jsme plánovali pokračovat do Banffu – zamluvil jsem tam hotelové apartmá. Vzala si klíče od nového vozu s tím, že si s sebou sbalí nějaké oblečení. Žádal jsem ji – oba jsme se ji pokoušeli přemluvit – aby na Pekelný vrch nejezdila, protože jsme věděli, že s Wynantem budou potíže – ale nikdy jsme nemysleli, že by byl schopen vraždy.“

„Znal jste ho dobře?“

„Ne, viděl jsem ho jen jednou – asi před třemi týdny. Přišel sem.“

„Proč?“

„Aby mi zakázal se s ní stýkat.“

Guild potlačil úsměv. „Co jste mu na to odpověděl?“

„Co se dalo víc říct, než aby táhl kčertu?“ Napjaté rty mu poklesly, odhalily rovné, dokonalé zuby.

Tmavý muž kývl. „Okay. Co o něm víte?“

„Nic.“

Detektiva to rozladilo. Mračil se. „Něco musíte vědět. Jistě o něm někdy hovořila.“

Z Fremontova úzkého obličeje zmizel hněv, zanechal chmury. „Nesnášel jsem to, takže o něm nemluvila.“

„Proč?“

„Bože, co je to za otázku!“ vzkypěl. „Bydlela tam s ním. Miloval jsem ji a věděl jsem, že on taky. Tak co, sakra?“ Skousl si ret. „Myslíte, že je to téma, které jsem toužil rozvádět?“

Detektiv na muže moment hleděl, ale poté oslovil dívku. „Vám se také nesvěřila?“

„Ne. Odmítla o něm hovořit, i když jsem se jí vyptávala.“

Stáhl obočí. „Proč u něj tedy zůstávala?“

Fremont bolestně vzdychl. „Neměla kam jít. Teď chtěla odejít a on ji zabije!“

 

Tmavý detektiv, ruce v kapsách kalhot, chodil po pokoji sem a tam, k oknu a zase zpátky, mhouře víčka proti dýmu z cigarety. „Nemáte tušení, kam mohl jít? S kým by se mohl spojit, nebo kde se skrývá?“

Fremont škubl rameny. „Myslíte, že bych vám to neřekl, kdybych to věděl?“ vybuchl trpce.

Guild výbuch přešel, místo toho se otázal: „Kde je její rodina?“

„Nevím. Kdysi se letmo zmínila o otci žijícím někde v Texasu. Vím jen, že matka zemřela a ona byla jediné dítě.“

„Jak dlouho jste se znali?“

„Skoro pět měsíců.“

„Kde jste se seznámili?“

„V lokále na Powell, pár bloků za Fairmont Avenue. Byla tam s partou lidí. Některé z nich znám – Helen Robierovou, bydlí na Cathedral – a jednoho chlápka. Jmenuje se Mac Williams.“

Znovu odpochodoval k oknu a nazpět. „Mně se to nezdá,“ brumlal si pro sebe. „Nedává to smysl. Je to – radši se podívejte na tohle.“ Zastavil se u nich a z kapsy vytáhl několik snímků. „Zachycují její podobu? Já ji viděl pouze mrtvou.“ Rozložil fotografie do vějíře.

Sourozenci přikývli. „Obzvlášť ta prostřední,“ dodala Elsa. „Tu máš i ty, Charley.“

Guild snímky mrtvé uschoval a nahradil je vousatým mužem. „A co tyhle?“

Dívka ho nikdy neviděla, ale její bratr prohlásil: „Jsou dobré. Vypadá tak.“

Zdálo se, že jejich odpovědi detektiva neuspokojily. Vrazil snímky do kapsy. „O to teď nejde – něco tady nehraje,“ šeptal si, zhlížeje na podlahu. Náhle vzhlédl. „Poslyšte, doufám, že vy dva mě netaháte za nos. Nebo ano?“

„Nehloupněte,“ opřel se Fremont.

„Okay. Ale někde něco nehraje.“

„A co? Snad kdybyste nám vysvětlil, co nehraje –“

Škubl hlavou. „Kdybych věděl, v čem je chyba, zjistil bych si sám, proč to nehraje. To nic, stejně na to přijdu. Chci jména a adresy všech její přátel, které znáte.“

„Jak jsem už povídal, je to Helen Robierová. Bydlí na Cathedral Street,“ durdil se Fremont. „MacWilliams pracuje – myslím – u makléře v Russ Building. Víc o něm nevím a nevěřím,“ těžce polkl, „že Columbia ho znala blíž. Kromě těch dvou mi nikoho nepředstavila.“

„Nechce se mi věřit, že tohle jsou všichni,“ odsekl.

Dívka se zvedla a přistoupila k němu. „Moc vás prosím, nebuďte na Charleyho zlý. Snaží se vám pomoci – my oba – a přesto stále –“ Hněvivě dupla, očí jí zalily slzy. „Utrpěl těžkou ránu! Proč se k němu chováte tak bezohledně?! Cožpak nemáte kouska –“

„Och, okay.“ Detektiv sáhl po klobouku. „Málem bych zapomněl. Přivezl jsem vaše auto. Stojí před domem.“

„Díky, pane.“

Něco křáplo do tabulky jednoho z frontálních oken, na parketách cinkaly úlomky střepin. Charles Fremont sedící proti oknu neartikulovaně vyjekl a hodil se na zem. Vyraženým otvorem třeskl výstřel. Kulka hvízdla Fremontovi nad hlavou a zaryla se do zelené omítky.

Když se v omítce objevila díra, Guild byl téměř u dveří do ulice. S pistolí v ruce opatrně vykoukl, ale uliční blok byl liduprázdný. Rychle, s mnoha pohledy dozadu, došel k nejbližšímu rohu. Odtud se začal vracet. Zastavoval se, nahlížeje do stínu keřů a temných sklepních schodišť pod úrovní chodníku.

Charles Fremont se k němu připojil. Podél ulice se otvírala okna a lidé vyhlíželi, co se děje.

„Běžte dovnitř!“ hartusil Guild. „Střílel po vás! Jděte zavolat policii.“

„Volá ji Elsa. On si oholil vousy.“

„Pochopitelně. To bylo první, co učinil. Běžte do domu.“

Fremont se vzepřel a tak spolu prohledávali, co se dalo, až se dostavila policie. Wynanta nenašla, ale za dvěma bloky za rohem objevila Buicka kupé, loňský model s číslem Wynantovy licence.

 

 

IV.

 

Guild osaměle povečeřel „U Solaris“, načež se vypravil do bytu svých přátel na Hyde Street. Otevřela mu paní, jejíž tvář se při spatření neohlášeného hosta rozsvítila: „Můj ty Bože, Johne, vítám tě. Už jsme si říkali, kde vězíš.“

„Byl jsem pryč. Je Chris doma?“

„Nedovolila bych ti odejít, i kdyby nebyl.“

Zavedla ho do místnosti zarovnané knihami až ke stropu. V obrovitém odřeném koženém křesle trůnil statný muž s rozcuchanou pískově hnědou hřívou, nos zavrtaný do knihy. Nyní ji odložil, pozdvihl vysokou sklenici piva u lokte a žoviálně zahalekal: „A hle, vstoupí sám detektiv! Kay, dones nám další pivo. Johne, ani nevíš, jak rád tě vidím. Udělal bys mi kritiku na nějakou detektivku? Co říkáš? Víš, něco jako názor detektiva na detektivní fikci.“

„Už ses mě na to ptal,“ uchichtl se Guild. „Blbost!“

„Stejně je to dobrý nápad,“ lomozil muž bodře. „A mám ještě jeden. Chtěl jsem si ho šetřit, až se dostanu k sepsání detektivky, ale tobě ho dám zdarma. Mohl by se ti hodit.“

Guild od Kay převzal orosenou sklenici, poděkoval a postěžoval si. „Musím ho poslouchat?“

„Ovšem! Víš, tenhle chlapík je podezřelý z vraždy, která vyžadovala pořádnou dávku odvahy. On je však velkým obdivovatelem Sama Johnsona, všude má jeho knihy, takže ty víš, že ji nespáchal, poněvadž pouze nesmělí strašpytlové – sorta ušlápnutých lidí, co ženě řekne ‚Ano, pane‘ a policajtovi ‚Ano, madam‘ – miluje Johnsonovy výtvory. Víš, obdivují právě jeho hrubiánství a špatné mravy, a to je akorát ta věc, co tak vábí slabošské –“

„Takže hledaným viníkem je Sam Johnson?“ vskočil mu do traktátu.

„Chris má v hlavě zas ty jeho brouky,“ poznamenala Kay.

Chris se neurazil. „Jen se mi posmívejte a čert vás vem… ale je v tom kus psychologie, která se ti jednoho dne může hodit. Pamatuj si to. Je to jako zákon. Obdiv k doktoru Johnsonovi je znakem patologických slabochů.“

Guild udělal grimasu. „Bůhví, že to pivo jsem si vysloužil,“ zanaříkal a napil se. „Jestli už musíš přednášet, řečni aspoň o Walteru Irvingu Wynantovi. Třeba to k něčemu bude.“

„Jak to? Proč?“

„Protože ho hledám. Odpoledne zabil svou sekretářku a zmizel neznámo kam.“

„Ne! Vážně?“ žasla Kay.

Chris to odmávl. „Houby zavraždil! ‘Si vymejšlíš.“

Guild pokývl a upil ze sklenky. „Ba! A navíc se stavil u jejího nastávajícího a střílel po něm.“

Kay s Chrisem na sebe potěšeně pohlédli.

Chris se s gustem rozložil v křesle. „Dá se tohle trumfnout? Ale řeknu ti, že nejsem zdaleka tak překvapený, jak bys čekal. Když jsme se posledně viděli, říkal jsem si, že je jaksi divný, ačkoli on vždycky patřil k těm mírně potrhlým. Vzpomínáš, Kay, že jsem se ti o tom zmínil? A tutově se to odráží i v jeho nedávných statích v časopisech. I části jeho díla z – Ne, to bych přeháněl. Budu se držet toho, co jsem napsal o jeho poslední knize: Navzdory občasným nedostatkům, jeho ‚rozškatulkování‘ nabízí na otázku Pontia Piláta přijatelnější odpověď, než s jakou se vytasil kdo jiný.“

„O čem vlastně píše?“

„Ukážu ti.“ Chris se s úsilím vypáčil z hlubin křesla, a z jednoho regálu knihovny vytáhl objemný foliant. Titul vytištěný zlatými písmeny na černém podkladu zněl Vědomost a víra. Náhodně ho otevřel a jal se předčítat: „Vědu znepokojuje podvědomí a vnímání. Vnímavost je definovatelný, to jest limitovaný rozdíl. Vědecké datum, že se vyskytuje bílá, znamená, že bílá je rozdílem mezi perceptivním polem a ostatkem vnímající osoby. Jestliže se díváte na nepřerušenou obrovskou plochu běloby, vnímáte bílou, protože vaše vnímání je limitováno vaším vizuálním polem: okolní kontrastní extravizuální oblast nebílé vám dává pojem bílé. Což není vědecká definice. Ani nemůže být. Věda nemůže definovat, nemůže limitovat samu sebe. Vědecká definice musí být filosofická. Věda nemůže vědět, co neví. Stejně tak nemůže vědět, že je něco, co neví. Věda pojednává o pojmech, nikoli o nepojmech. Tím pádem i Einsteinova teorie relativity je filosofickou a nikoli vědeckou hypotézou.

Filosofie stejně jako věda nemůže definovat, nemůže stanovovat limity.“

„To stačí,“ podotkl Guild.

Chris knihu zabouchl. „Tak on píše tenhle druh úvah,“ pronesl vesele a vrátil se k jeho křeslu a pivu.

„Jakou má pověst? Tedy mimo tyhle žvásty. Probůh, nezačínej znovu. Chci jen zjistit, jestli blbnul ze žárlivostí, nebo mu nadobro prasklo v bedně, a jak s ním jednat, ať je to to, či ono.“

„Neviděl jsem ho šest nebo sedm měsíců, možná déle. Vždycky býval poněkud máznutý a nespolečenský, děsně uzavřený. Snad je eratický, možná něco horšího.“

„Co o něm víš? Konkrétně.“

„Nic zvláštního. Narodil se kdesi v Devonshiru. Studoval v Oxfordu. Toulal se po Indii a vyšel odtamtud s knihou o ekonomii – dobrá kniha, ač vizionářská. Vzal si herečku Hanu Drix – tak nějak se jmenovala – v Paříži, a žil s ní asi tři, čtyři roky, měl s ní pár dětí, a přišel s druhou knihou. Když se s ním rozvedla, odjel do Afriky, a později prý do Jižní Ameriky. Každopádně hodně cestoval, a potom se usadil v Berlíně. Žil tam dost dlouho, aby sepsal jeho Spekulativní antropologii a chodil přednášet. Během války se někam poděl, ale o pár let později se objevil zde, a to s dvoudílnou knihou o metafyzice s názvem Posuvy vědomí. Nato už zůstal ve Státech, posledních pět-šest let v horách, kde stvořil Vědomost a víru.“

„Má nějaké příbuzné? Přátele?“

Chris potřásl kšticí. „Leda že by to věděli jeho nakladatelé – Dale a Dale.“

„A jako kritik, myslíš, že –“

„Nejsem kritik. Píšu recenze.“

„Nu, ať jsi cokoliv, myslíš, že to, co napsal, je v mezích normálu? Příčetné?“

Líně pokrčil mocnými rameny. „Částí knih, které znám, jsou zatraceně dobré. Jiné pasáže… asi jsou na mne příliš učené. I to je možné. Ty články v časopisech, co vyšly naposled, jsou horší – jsou to hovadiny. Naši za ním před několika týdny poslali chlapce, aby z něj vymáčkl interview, protože všude se chvalořečil ten ruský antropolog. A vrátil se s příšerným šuftem. Nebýt proslulosti Wynantova jména, vůbec bychom to neotiskli. Ten chlapec přísahal, že zapsal přesně to, co mu bylo řečeno. Podle mého soudu to vypadá, že mu šplouchá na maják.“

„Děkuju. To jsem chtěl slyšet.“ Guild se natáhl pro klobouk, začli se ho však vyptávat na podrobnosti, tak zůstal. Povídali si, kouřili a popíjeli přes půlnoc.

 

V hotelovém pokoji si Guild sundal sako a protáhl se, když zazvonil telefon. „Haló…? Ano… Ano.“ Čekal. „Ano…? Pravda, Boyere… Ukázal se u Fremontových a vystřelil po něm. Ne, nikdo není zraněn, jenže se mu povedlo bleskově zmizet… Tak… ale našli jsme aspoň jeho vůz… Kdeže…? Ano, vím, kde to je… V kolik hodin…? Aha, chápu… Zítra? A kdy…? Fajn. Mohl byste mě vyzvednout…? Okay… Okay.“

Položil sluchátko, rozepnul knoflík vesty, zarazil se, podíval se na hodinky, opět si natáhl sako, vzal klobouk a vyšel do ulic.

Na Californii naskočil na stupátko lanové dráhy a svezl se přes vrchol kopce dolů do čínské čtvrti. Vystoupil na Grand Avenue do mrholení jemného jako mlha, které vánek přinášel od Pacifiku. Z restaurace vycházela hlučná skupinka podroušených lidí, sestoupil tedy do vozovky, aby se jim vyhnul. Minul jeden blok a zůstal stát. Na druhé straně ulice byl další restaurant – cihlová stavba, jež se s podporou pozlacených písmen, nevkusných dračích chrličů a ozdob marně pokoušela o orientální vzhled. Osvětlené římsy a plejáda vyřezávaných sloupků vyznačovaly poschodí. Na terakotové střeše ve tvaru stanu čněl stožár nesoucí devět světelných kruhů a pod nimi obrovský neon: MANCHU.

Stál tam pohlížeje na tu barvitou slátaninu, dokud se mu zvlhlá cigareta řádně nerozhořela. Pak přešel opuštěnou vozovku. Šatnářka mu odmítla vzít klobouk. „V jednu zavíráme,“ děla netečně.

Podíval se na hosty nastupující do výtahu a zpátky na ni. „Vždyť tihle lidé právě přicházejí.“

„Jdou nahoru. Máte klubovní kartu?“

Usmál se. „Ovšemže. Nechal jsem ji v jiném obleku.“

Její netečnost nikterak nedojal. Prázdně koukala před sebe.

„Och, okay, sestro.“ Do dlaně jí vtiskl stříbrný dolar, vytrhl jí lístek od klobouku a vecpal se do přeplněného výtahu.

Ve čtvrtém poschodí vystoupil zároveň s davem a v jeho chumlu se octl v dlouhém ošumělém šerém sálu. Na opačném konci vyhrávalo hudební trio dosti nezvyklého složení: klavír, housle a francouzský roh. Bylo tam kolem čtyřiceti až padesáti hostů; několik párů tančilo na malém kruhovém parketu.

Číšník ve smokingu ho uvedl ke stolku u zastřeného okna. Objednal si sendvič a kávu.

Tanec skončil a žena s tváří fúrie a zářící saténovou pletí zapěla modifikovanou verzi „Christophera Colomba“. Následoval opět tanec, po němž vystoupila Elsa Fremontová a zpívala „Hollywood“. Kužel reflektoru odrážel její rudé vlasy v kontrastu ke smaragdovým, lehce nalíčeným očím a odvážně vystřižené, sytě zelené toaletě.

Guild dopíjel kávu, kouřil a pozoroval ji, a když skončila, připojil se k potlesku. Povšimla si ho. Přišla k jeho stolu a s úsměvem na rtech se půvabně svezla do protějšího křesílka. „Kde se tu berete?“

Opět si sedl. „Nevěděl jsem, že zde pracujete.“

„Ne?“ Skepticky se usmála.

„Ne, ale mělo mě to napadnout. Jeden člověk – Wynantův soused jménem Lane – ho sem večer viděl vcházet.“

„Byl asi dole v restaurantu,“ řekla zaraženě. „Klub otevírá až o půlnoci.“

„Lane se o vraždě dověděl, teprve když pozdě v noci dorazil domů. Zavolal pak okresnímu prokurátorovi a ten zavolal mně. Řekl jsem si, že se sem podívám a třeba se dozvím, co tu hledal.“

Mezi obočím jí naskočila drobná rýha. „A?“

„A našel jsem vás.“

„Ale já jsem se dole nestavovala. Po příchodu jsem šla rovnou nahoru do šatny. V kolik tu byl?“

„Půl hodiny před tím, než střílel po vašem bratrovi.“

„Vidíte?“ řekla triumfálně. „V té době jsem byla doma a mluvila s vámi.“

„Jistěže. To vím taky.“

 

 

V.

 

Nazítří po deváté zamířil do Seaman’s National a do kanceláře označené M. COLER, zástupce pokladníka. Ten Guilda nadšeně uvítal a pokynul k židli.

Guild se usadil. „Četl jste dnešní noviny?“

„Ano. Díky Bohu za pojišťovny.“

„Měli bychom ho chytit co nejdřív a získat něco z toho zpátky. Rád bych se podíval na jeho konto a veškeré proplacené šeky, co tu máte.“

„Zajisté.“ Coler se zvedl a odešel. Když se vrátil, nesl v jedné ruce balíček šeků, ve druhé arch strojopisu. Usedl za stůl, prohlížeje uvedená data. „Tady to je: Druhého tohoto měsíce Wynant deponoval šek na deset tisíc –“

„Byl tu osobně?“

„Ne. Pokaždé šeky posílal poštou. Šek vystavilo Moderní nakladatelství na Madison Trust – New York. Předtím měl na účtu tisíc stošedesát dva dolary a padesát centů. Po převodu to činilo jedenáct tisíc a tak dále.“ Z tenkého balíčku převázaného páskou vytáhl jeden šek. „Tenhle jsme obdrželi pátého z clearingové banky – je na devět tisíc dolarů, vystavený na jméno Laura Porterová.“ Přezkoumal datum vystavení. „Datován třetího, to jest den poté, kdy uložil zfalšovaný šek.“ Otočil šek rubem nahoru a četl razítko. „Deponován byl v Golden Gate Trust Company.“ Podal mu jej přes stůl. „Podívejte se sám. Nu, na kontě mu pak zbylo saldo dva tisíce stošedesát plus drobné. Včera jsme z New Yorku obdrželi rozhořčený telegram, že šek byl přepsán z jednoho na deset tisíc.“

„To své zákazníky necháváte čerpat z mimoměstských šeků dřív, než je ověřily všechny instance?“

Coler pokrčil čelo. „Starým zákazníkům v postavení pana Wynanta – ano.“

„Nu, teď je v prima postavení! Co ty ostatní šeky?“

Coler sejmul pásku a probíral je. Rozzářil se. „Hleďme! Tady jsou na Lauru Porterovou ještě dva – jeden na tisíc, druhý na sedm set padesát. Zbytek jsou asi výdaje na domácnost a platy zaměstnanců.“ Předal je Guildovi.

Jeden po druhém je pečlivě studoval. „Podívejte se – dá-li se to najít – kdy ji začal vyplácet a celkovou sumu.“

Coler ochotně vstal a odešel. Byl pryč dobrou půlhodinu. Po návratu prohlásil: „Pokud jsem mohl zjistit, vypisoval jí šeky přinejmenším několik měsíců. A dával jí takřka všechno z toho, co deponoval. Zůstávalo mu sotva dost na pokrytí obvyklých výloh.“

 

Ze Seaman’s Bank se přesunul do Golden Gate Trust na Montgomery Street. Recepční přestala mlátit do psacího stroje, odnesla jeho vizitku do kanceláře hlavního pokladníka, načež ho k němu uvedla.

Šedovlasý kulaťoučký muž mu srdečně potřásal pravicí. „Rád vás vidím, pane Guilde. Opět na stopě zločinu? Někdo z našich řad?“

„Prozatím vlastně ani nevím, jestli se nějaký stal. Vedete účet na jméno Laura Porterová. Chtěl bych adresu jejího bydliště.“

Pokladníkův úsměv zamrzl. „Och, to ne! Vždycky vám ochotně vyjdu vstříc a rád bych vám vyhověl i tentokrát, leč –“

Detektiv mu vskočil do řeči. „Tahle dáma Seaman’s National pravděpodobně oškubala o osm táců.“

Strnulý úsměv rozehřála notná dávka zvědavosti.

„Nejsem si jist, zda v tom měla prsty,“ dodal na vysvětlenou. „Vypadá to, že měla a proto jsem zde. Nechci po vás nic víc, než její adresu a nebudu po vás vyžadovat další data, dokud se nepřesvědčím, jak to je.“

Pokladník ustaraně váhal. Odkašlal si. „Mno… pakliže vám ji dám, musíte chápat, že je to –“

„Přísně tajné. Totéž platí i o mé informaci o podvodu na Seaman’s.“

O pět minut později odcházel z Golden Gate Trust a v kapse měl papírek, na němž stálo Laura Porterová, 1157 Leavenworth.

 

Chytil tramvaj, a když na Californii míjel budovu Cathedral Apartments, najednou vstal, na příští zastávce vystoupil a šlapal nazpět.

U vrátnice ohlásil: „Slečna Helen Robierová?“

Muž za pultem vrtěl hlavou. „Nikdo takový u nás nebydlí.“

„Můžete mi říct, jestli tu bydlela – řekněme – před pěti měsíci?“

„Pokusím se.“ Zašel dozadu a s kýmsi hovořil. Onen muž vyšel za pult. „Ano,“ potvrdil. „Slečna Robierová tu skutečně bydlela, je však po smrti.“

„Skonala?“

„Čtvrtého července se zabila při autonehodě.“

„Říká vám něco jméno MacWilliams?“

„Ne.“

„Ten zde nikdy nebydlel?“

„Nemyslím, ale podívám se.“ Když přišel zpátky, jen to potvrdil. „Ne. Nebydlel.“

Vyšel před dům a podíval se na hodinky. Bylo půl dvanácté, měl ještě čas jít do hotelu procházkou. V hale ho přepadl netrpělivý prokurátor. „Dobrý den. Něco nového?“

Pokrčil rameny. „Pár věcí může mít význam a také nemusí. Povím vám to při obědě. Co kdybychom šli do grilu?“

Když se usadili a objednali si, referoval mu o sourozencích Fremontových a o výstřelu, jenž přeťal jejich rozhovor; o marném pátrání po Wynantovi a nálezu jeho auta. O konversaci s Chrisem – Christopherem Maximem, recenzentem pro Dispatch. O Manchu a setkání s Elsou Fremontovou. O bankách, které ráno navštívil a činžovním domě na Cathedral. Hovořil plynule, šetřil slovy a nevynechal žádný podstatný bod.

„Myslíte, že Wynant o dívce věděl, že v tom čínském podniku pracuje a šel tam vyzvídat, kde sourozenci bydlí?“ dotázal se Boyer, když skončil.

„To sotva! Vždyť u nich před pár týdny ztropil scénu.“

Boyer zrudl. „Ano. Ovšem, ehm –“

„Radši mi povězte, co se dálo na vašem konci,“ požádal právníka. „Možná že když to pak složíme dohromady, něco z toho vzejde. Moment! Počkejte, až se číšník vzdálí.“

Když byl oběd na stole a osaměli, okresní prokurátor se odhodlaně nadechl. „Že Lane viděl Wynanta vejít do onoho čínského podniku jsem vám již sdělil po telefonu.“

„Máte jeho otisky?“ Guildovi vyhládlo a začal jíst.

„Ano. Vše jsme prošli a přehrabali. Otisky jsme vzali každému, o němž jsme věděli, že v domě byl. Ráno jsem vyjel brzy, takže výsledky z porovnání zatím nejsou k dispozici.“

„Neopomněli je sejmout té mrtvé?“

„Ne. Vy jste tam byl též – mohl byste nám je poslat?“

„Dobře, ač jsem si dával pozor, abych se ničeho nedotkl. Co dál?“

„Celkem nic.“

„Aspoň víme, že přijel do Friska. Jak si stojíte s oběžníky s jeho popisem a fotkami?“

„Jsou v tisku. Budou tam vzorky rukopisu, otisky rozešleme dodatečně. Chtěl jsem oběžníky urychlit a rozeslat.“

„Fajn. Požádal jsem zdejší policii, aby nám věnovali pár otisků z jeho vozu. Ještě něco?“

„To je asi tak vše.“

„Našlo se něco v písemnostech?“

„Nic – mimo poznámek k jeho práci vcelku nic. Můžete se přesvědčit sám, až přijdete.“

Guild žvýkal a kývl, jako by byl s výsledky spokojen. Po chvíli dodal: „Prvně se podíváme na tu Porterovou. Zajímavá osoba.“

„Myslíte, že ho vydírala?“

„Věčně někdo někoho vydírá, to není nic nového.“

„Plácl jsem to bez rozmyslu,“ přiznal se okresní prokurátor trochu zahanbeně. „Ventiloval jsem, co mě právě napadlo.“

„Jen tak dál,“ povzbudil ho detektiv.

„Myslíte, že tahleta Porterová by mohla být jedním z potomků jeho pařížského manželství?“

„Zkusíme vypátrat, kde žije jeho bývalá a kam se rozprchly dětí. Možná že členem nevydařené rodiny byla i Columbia Forrestová.“

„To snad ne! Přece spolu žili,“ namítl Boyer. „To by byl incest!“

„Rovněž nic nového pod sluncem. Krvesmilslví je staré jak samo lidstvo,“ dostal hořkou odpověď.

 

Číslo 1157 na Leaveworth byl menší příjemný nájemní dům z hnědé opuky. Guild ve vestibulu stiskl zvonek vedle jmenovky. Boyer stál za ním a vzrušeně mu funěl do zátylku, leč nic se nedělo. Nedělo se nic, ani když knoflík stiskl podruhé a potřetí na něm přidržel prst. Zazvonil tudíž na správce domu a vchod se s bzučením otevřel.

Vešli do tmavé haly. Dveře proti nim pootevřela malá žena ostrých rysů. Nad hákovitým nosem je odhadovala bystrá očka.

Pokročil k ní a smekl. „Chtěli jsme navštívit slečnu Lauru Porterovou ve 310, ale nikdo se nehlásí.“

„Myslím, že není doma – často je víc pryč než doma. Mám jí něco vyřídit?“ odvětila ta postarší paní.

„Kdy se vracívá?“

„Těžko říct.“

„Víte aspoň, kdy odešla?“

„Ne, pane. Někdy zahlédnu nájemníky přicházet nebo odcházet, většinou ale ne. Nehlídám je. Slečnu Porterovu vídám zřídkakdy – míň než ostatní.“

„Většinou se tu nezdržuje?“

„Nevím, nemůžu říct. Pokud platí nájem a nedělají rámus, zbytečně je neruším.“

„Je? Ona s někým bydlí?“

„Ne. Mínila jsem všechny partaje.“

Detektiv si od prokurátora vyžádal vizitku a dal ji ženě. „Víte, o nic nejde. Potřebovali bychom o ní jen trochu informací,“ vykládal jí tiše, jako by to bylo tajemství, zatímco v šeru haly luštila drobná písmenka na navštívence. „Pokud víme, je s ní vše v pořádku, jenom –“

Žena k němu zvedla široký tázavý pohled. „O co jde?“

Důvěrně se k ní naklonil. „Jak dlouho tu bydlí?“ zeptal se šeptem.

„Počkejte… bude to šest měsíců. Baže, skoro půl roku.“

„Chodí k ní hodně návštěv?“

„Nevím. Nedávám pozor – a stejně, když tudy prochází někdo cizí, nevím, do kterého bytu jde. Takže opravdu nevím – kvůli ní na mne aspoň nikdo nezvonil.“

Guild se narovnal a stiskl vypínač. Hala se rozsvítila. Sáhl do vnitřní kapsy a vyňal snímky Wynanta a jeho mrtvé sekretářky. Podržel jí je před nosem. „Poznáváte někoho z těch dvou?“

Dívala se na obrázek muže a vrtěla hlavou. „Ne. Obličej tohodle člověka bych si určitě pamatovala.“ Pak se podívala na foto Columbie Forrestové. „Ježíši!“ zvolala. „To je slečna Porterová!“

 

 

VI.

 

Boyer na detektiva kulil oči.

Snědý muž se chvilku rozmýšlel. „Tato mladá dáma je Columbia Forrestová,“ sdělil ohromené správcové. „Dívka, která se stala obětí včerejší vraždy na Pekelném vrchu nahoře v horách.“

Stará žena teď kulila oči stejně jako okresní prokurátor. „Páni!“ vykřikla, znovu si prohlížejíc snímek. „Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že je to zlodějka. Víte, byla velmi příjemná a milá –“

„Zlodějka?“ vyhrkl Boyer nevěřícně.

„Jistě.“ Zmateně k němu vzhlédla. „Tak to stojí v novinách – že si troufala –“

„Ve kterých? Já nic takového nečetl!“

„V odpoledníku.“ Tvář se jí dychtivě zjasnila. „Vy jste ten článek neviděl?“

„Ne. Vy jej máte?“

„Baže. Ukážu vám to.“ Přičinlivě se obrátila a zmizela v bytě.

Detektiv vytáhl obočí, špulil rty, civěl do země.

Okresní prokurátor hvízdl. „Ona ho nevydírala? Okrádala ho?“

Guild škubl ramenem. „Zatím nic nevíme.“

Správcová, noviny v ruce, přikvačila celá udýchaná. Obracela listy a nato je Guildovi vrazila do ruky. Poklepávala prstem na titulek. „Tady je to!“ Hlas jí rozčileně přeskočil. „Vidíte? Přečtěte si to.“

Boyer detektiva obešel, s druhé strany se na něj přilepil a natahoval krk, aby lépe viděl. A četli:

 

POLICIE V N.Y. ZAVRAŽDĚNOU ZNALA!

 

NEW YORK, 8. září. – Policie ve spojitosti s včerejší vraždou Columbie Forrestové, k níž došlo na Pekelném vrchu, pátrá po proslulém vědci, filosofu a spisovateli, Walteru Irvingu Wynantovi. Columbia Forrestová byla před třemi roky zatčena a usvědčena z krádeží ve dvou obchodních domech v New Yorku, říká bývalý policejní úředník se soudní pravomocí Erle Gardner.

E. Gardner vypověděl, že dívka se k vznesenému obvinění přiznala a odsoudil ji na šest měsíců. Rozsudek však byl díky intervenci Waltera Irvinga Wynanta suspendován, neboť se nabídl, že obchodním domům škodu uhradí a dívku zaměstná ve své kanceláři. Do té doby pracovala jako písařka u makléřské firmy na Wall Street.

 

Boyer se chystal promluvit, detektiv ho však předešel. „Vřelý dík. Velice jste nám pomohla. Teď bychom rádi viděli její byt.“

Za neustálého štěbetání je vedla nahoru a odemkla dveře s číslem 310. Vplula dovnitř, detektiv ji nicméně vystrnadil s tím, že se u ní staví, jak budou odcházet. Zklamaně tedy vyšla do chodby. Zavřel za ní.

„Konečně se hneme kupředu,“ jásal Boyer.

„Snad,“ utrousil Guild.

Prokurátorova radost neznala mezí, slova se z něj řinula jak z vodovodu. „Myslíte, že měla za úkol vést Wynantovy finance, a tak využila příležitosti převáděním částek na Lauru Porterovou a nějak to zamachrovala, aby se to nepoznalo? Soudím, že on sám moc neutrácel a žil v přesvědčení, že má pěkně tučné konto. Když ho pak vycucala až do dna, zvedla na tom posledním šeku sumu, většinu převedla na sebe a chystala se prostě zdrhnout.“

„Možná. Jenže –“ Detektiv zíral na prokurátorovy vyleštěné mokasíny.

„Co jenže?“

Zvedl k němu zrak. „Proč tedy neutekla hned, když byla ve městě a místo toho jela nazpět v cizím autě? To aby mu oznámila, že odchází k jinému chlápkovi?“

„Zloději jsou divní,“ chrlil Boyer pohotově. „A ženy ještě divnější, a když se jedná o ženu – zlodějku, nikdy se nedá říct, co vyvede příště. Snad se s ním pohádala a chtěla ho svým odchodem pořádně zdeptat. Nebo tam něco zapomněla. Mohla mít spoustu důvodů a nemusely být zrovna rozumné. Ona –“

Guild se zdvořile usmál. „Samé teorie. Čas běží, podívejme se, co nám prozradí její soukromí.“

Na stolku v obývacím pokoji ležel patentní mosazný klíč. Hodil se do zámku dveří bytu. Jinak nenalezli nic zajímavého – mimo koupelny. Na poličce nad umyvadlem ležel očividně nový holicí strojek s žiletkou se skvrnami zaschlé vody, otevřená tuba sotva použitého holicího krému, štětka s nevypláchnutou pěnou a nůžky. Přes okraj vany visel malý ručník se šmouhami zaschlé pěny.

Detektiv vyfoukl cigaretový dým. Tiše poznamenal: „Zdá se, že se zde náš hubený muž zbavil kníru.“

„To nechápu,“ namítl Boyer. „Jak mohl o bytu vědět?“

„Třeba to z ní vytáhl, než ji zabil a dostal se dovnitř klíčem na stolku – jejím klíčem.“ Cigaretou kývl k nůžkám. „Ty ukazují spíš na něho, než třeba na Fremonta. Potřeboval knír před holením ostříhat – tyhle věci jsou zbrusu nové, jako by si je zakoupil cestou.“ Sehnul se nad umyvadlem, nad vanou, studoval kachličky na podlaze. „Nikde ani chlup, natož vousy.“

„Proč sem tedy chodil?“

„Asi kvůli tomu či onomu,“ zasmál se detektiv. Ve snědém obličeji zasvitly bílé zuby.

Skončil prohlídku a napřímil se. „Když shazoval ten knír, musel si dávat setsakra pozor, aby tu po něm nezůstal ani vlásek. Bůhví proč se tak namáhal.“ Zadumaně hleděl na holicí potřeby. „Budeme si muset ještě popovídat s jejím snoubencem.“

 

Správcová na ně čekala dole v hale. Stála tam se širokým úsměvem vyzývajícím k hovoru.

„Mockrát děkujeme,“ ozval se Guild. „Do kdy je zaplacený nájem?“

„Do patnáctého.“

„Do té doby do bytu nikoho nevpouštějte. Nikoho, kdo není od policie. Půjdete-li tam vy, ničeho se nedotýkejte, protože policie bude snímat otisky. Víte jistě, že tam včera pozdě odpoledne nevešel cizí člověk?“

„Pane! Já nikoho neviděla. Nikdo tam nevešel, ani nevyšel – ale jestli měli klíč, mohli se dostat dovnitř kdykoli, a beze mne.“

„Máte ponětí, kolik měla klíčů?“

„Jak bych mohla! Dala jsem jí pouze jeden, ale mohla si jich nechat udělat několik. Určitě, když byla – co provedla?“

„Inu… Dostávala hodně dopisů?“

„Většinou samé reklamní plátky. Víte přece, kolik –“

„Upomenete se na zpáteční adresu?“

Paní se urazila. „Ne. Nelezu nájemníkům do schránek. Nestarám se o cizí věci,“ urazila se. „A pokud v pořádku odvedou nájem a neruší ostatní hlukem –“

„Správně,“ uťal spád výmluvnosti. „A díky.“ Dal jí svou vizitku. „Pravděpodobně se tu ještě stavím. Kdyby se dělo cokoliv, co by s jejím případem mohlo mít souvislost, zavoláte mi? Nebudu-li tam, nechte mi, prosím, vzkaz.“

„Jistě, pane. Zavolám,“ slíbila. „Je ještě –“

„Ne, prozatím nic.“ Obrátili se a odešli.

Nasedli do prokurátorova vozu. Boyer si pohrával s klíčky, nevidomě zíral předním sklem a nestartoval. Posléze z něj vypadla nejistá úvaha: „Proč tam Wynant nechával ten klíč, jestli byl její a on ho použil?“

„Proč ne? Šel se tam pouze oholit, možná byt prohledal. Nezamýšlel se tam vracet, zbytečně riskovat. Tak ho tam nechal, protože to bylo příhodnější.“

Boyer pochybovačně přikývl a vyjel. Guild ho navedl do blízkosti Golden Gate Trustu, kde našli jediné volné místo k zaparkování. Zbytek vzdálenosti byli nuceni dojít pěšky.

Po několikaminutovém čekání byli uvedeni do kanceláře bělovlasého pokladníka.

Jakmile vešli, vstal od stolu, ač úsměv, ani pokus o žertovné „Vy mě pronásledujete“ nestačil zakrýt jeho stísněnou náladu prodchnutou zvědavostí.

Guild mu představil svého společníka. „Pane Blissi, toto je pan Boyer, prokurátor whitfieldského okresu.“

Bliss prokurátorovi podal ruku a nabídl návštěvníkům židle.

Detektiv okamžitě přešel k věci. „Naše Laura Porterová je ve skutečnosti Columbia Forrestová, jež byla včera zavražděna nahoře na Pekelném vrchu.“

Bliss vyskočil. „To je nesmysl!“ zvolal hlasem plným rozhořčení. „Bohapustý nesmysl!“

Úsměv snědého muže obsahoval určitou dávku zlomyslnosti. Poznamenal: „Míníte tím, že jakmile si u vás lidé založí účet, mají zajištěn dlouhý a šťastný život?“

Pokladník se zasmál. „Ne. To ne, já –“ Smích povadl. „Hrála v tom švindlu nějakou roli?“

„A jakou!“ přisvědčil a s tímtéž zlomyslným potěšením dodal: „Což poněkud otřese vaší vírou, že žádný z vašich zákazníků nikdy nemůže být podfukář, i kdyby patřil k mafii.“

Bylo zřejmé, že vysoký bankovní činitel poslední část Guildovy ironie nevnímá. Znepokojeně hleděl do země. A mlčel.

„Budeme potřebovat kopii jejího konta. Šeky nechám ověřit grafologem. Pošlu ho sem později – teď mám naspěch. A chci vědět, kdy si účet otevřela, kolik na něm je a jaké měla reference,“ pokračoval Guild neoblomně.

Bliss stiskl jedno z tlačítek na stole. Než se však volaný dostavil, zvedl se, zamumlal cosi na omluvu a odešel.

Detektiv se uchichtl. „Než se přesvědčí, jestli ho tahala za nos, zhubne o pět kilo – o deset, až se ukáže, že ano.“

Zanedlouho se vrátil. Zavřel za sebou dveře, opřel se o ně a odcitoval, jak kdyby si slova nacvičil: „Účet slečny Porterové vykazuje saldo třicet osm dolarů, padesát centů. Včera ráno vyinkasovala dvanáct tisíc.“

„Sama? Osobně?“

„Ano.“

Detektiv se obrátil k Boyerovi. „Abychom měli stoprocentní jistotu, ukážeme její snímek zaměstnanci u přepážky, který sumu vyplácel. Pane Blissi, máte to datum, kdy si konto založila a kdo se za ni zaručil?“

Bělovlasý muž nahlížel do kartičky v ruce. „Otevřela je vloni – osmého listopadu. Jako reference uvedla Francise X. Kearnyho, majitele podniku Manchu na Grant Avenue a Waltera Irvinga Wynanta.“

 

 

VII.

 

„Manchu je nedaleko, můžeme se tam hned stavit,“ navrhl detektiv Boyerovi, jak vyšli do smogu vedrem rozpálených ulic. „Vezmeme si Francise Xaviera Kearnyho na paškál a uvidíme, co z něj vypadne.“

„Znáte ho?“

„Podle pověsti. Se zdejší policií je jedna ruka – má to být pěkně tuhý gauner.“

Prokurátor přikývl. Zarputile si žmoulal ret a promluvit se odhodlal, až když odemkl vůz. „Zdá se, že všechno, co jsme dnes vyslechli, ho spojuje s mrtvou, Fremontovými a Wynantem.“

„Ano,“ souhlasil Guild. „Vypadá to tak.“

„Nemáte dojem, že C. Forrestová – či jak se doopravdy jmenovala – jako jeho sekretářka dobře věděla, že bankovní dotazník na klienta může zachytit a vyplnit jej bez Wynantova vědomí?“

„Zní to docela rozumně,“ opáčil detektiv, „nebýt ovšem jeho včerejší návštěvy v Manchu.“

Zasmušilost prokurátorova výrazu se prohloubila. „Máte zdání, co Wynant plánoval – tedy pokud s nimi táhl za jeden provaz?“

„Nemám. Někdo však stopil těch dvanáct tisíc, co včera vyinkasovala. Šest z nich náleží Seaman’s National. Ty chci a taky je dostanu. Na příštím rohu zabočte doleva.“

 

Do čínské restaurace vstoupili společně, ale zde je čekalo zklamání. Usměvavý čínský číšník jim sdělil, že pan Kearny není přítomen a obyčejně se dostavuje večer okolo deváté. Nevytáhli z něho, kde bydlí, kde se zdržuje. Nezbývalo jim, než vypadnout a vrátit se do vozu, vyhřátého jako pečící trouba.

„Takže teď na Guerrero,“ řekl Guild. „Ačkoli napřed bychom měli zastavit u telefonní budky. Musím policii uvědomit o tom bytu na Leavenworthové a zavolat mou kancelář, aby z obou bank vyzvedli proplacené šeky. Pak budeme mít potvrzeno, jestli a kolik z nich jsou falsifikáty.“ Zaštítil dlaní poskakující plamínek zapalovače a vdechl voňavý dým. „Tamhle je budka. Zajeďte k chodníku.“

Nepodařilo se, chodník lemovala nekonečná řada vyblýskané oceli; prokurátor zajel s vozem za roh.

Guild vyskočil. „Pospíším si,“ slíbil. Po deseti minutách se vynořil zpoza rohu a tvářil se zamyšleně. „Policie ve Wynantově voze nenašla jediný otisk,“ prohlásil. „Rád bych věděl proč.“

„Mohl je setřít, ne?“

„Uch, ale proč by to dělal? Tak teď to obraťte na Guerrero. Jestli se Fremont z Pekelného vrchu ještě nestačil vrátit, podíváme se, co se dá vytřepat z jeho krásné sestry. Mohla by nám říct, kde se Kearny zdržuje během dne.“

 

Otevřela jim šikmooká služebná – Filipínka.

„Je pan Fremont doma?“

„Ne, pane.“

„A slečna?“

„Podívám se, jestli je vzhůru.“

Služebná je uvedla do obývacího pokoje a šla se podívat. Klimatizace běžela naplno, v bytě byl příjemný chládek.

Snědý detektiv ukázal na rozbitou okenní tabulku. „Tudy po Fremontovi vystřelil.“ Dotkl se díry ve stěně. „A tady se zarazila.“ Vylovil znetvořenou kulku z kapsičky ve vestě. „To je ona.“

Povadlý prokurátor ožil. Přistoupil těsně k němu. „Myslíte, že v té hře jeli spolu?“ drmolil překotně. „A Wynant objevil, že jeho sekretářka ho nejen odírá, ještě se krom toho chystá pláchnout s –“

Guild trhl hlavou ke dveřím do haly. „Sšš!“

Po dřevěném schodišti běžely dolů lehké kročeje a do pokoje vešla Elsa Fremontová v zářivě modrém vyšívaném kimonu přehozeném přes zelené hedvábné pyžamo. „Dobrý den,“ uvítala samozvané hosty, podávajíc Guildovi ruku. „Pro mne den teprve začíná.“ Přitiskla si na ústa dlaň, potlačujíc zívání. „V klubu byl hrozný nával, zavírali jsme ráno až po osmé.“

Detektiv jí Boyera představil. „Jel váš bratr na Pekelný vrch, jak říkal?“ zahájil bez meškání.

„Ano. Když jsem přišla domů, byl na odjezdu.“ Usedla na gauč, nohy si složila pod sebe; vykukovala jen bosá chodidla v modrých čínských trepkách. „Pánové, posaďte se prosím.“

Okresní prokurátor si zvolil protější křeslo, snědý muž ho obešel a usadil se vedle ní. „Přijíždíme přímo z Manchu.“

Smaragdové oči se malinko zúžily. „Pochutnali jste si?“

Zasmál se. „Kvůli obědu jsme tam nešli.“

„Ne?“ Zelené panenky na něho zíraly s mírným podivem, neklid se z nich vytratil.

„Zatoužili jsme po osobním setkání s Frankem Kearnym.“

„Ano?“

„Nebyl tam.“

„Během dne není velká šance, že se tam ukáže,“ švitořila bezstarostně. „Zpravidla přichází až večer.“

„Právě.“ Vyňal z kapsy krabičku cigaret a nabídl jí. „Nemáte tušení, kde bychom ho zastihli?“

Vzala si cigaretu. „V tom vám neporadím. Kdysi bydlel na Sea Cliff. Přestěhoval se – kam, to mi zapomněl ohlásit.“ Naklonila se k hořícímu zapalovači. „Co tak spěchá, že to nemůžete odložit na večer?“ Z úst jí vycházela slova obalená dýmem.

Nabídl krabičku prokurátorovi, jenž s díky odmítl. Vložil si tedy cigaretu mezi rty a zapálil, teprve pak dotaz odpověděl: „Chtěli jsme zjistit, co ví o Columbii Forrestové.“

„Myslím, že Frank ji ani neznal,“ děla naprosto vyrovnaně.

„Ale ano, znal – přinejmenším jako Lauru Porterovou.“

Její úžas se zdál autentický. Natáhla k němu šíji. „Opakujte to!“

„Columbia Forrestová měla byt na Leavenworthové,“ začal záměrně monotónním hlasem, „kde se uvedla coby Laura Porterová – a Frank Kearny ji znal.“

Na hladkém čele se objevila drobná vráska. „Doufám, že víte, o čem mluvíte. Zní to neuvěřitelně.“

„Opravdu?“

Zaváhala. „Nu, pokud Franka znám, vyloučit se to nedá,“ připustila nakonec. „Je sukničkář.“

„Vy jste o tom bytě nevěděla?“

Vrtíc hlavou, pohlédla mu přímo do očí. „Ne.“

„A že vystupuje coby Laura Porterová?“

„Ne.“

„Slyšela jste někdy jméno Porterová?“

„Ne.“

Potáhl z cigarety a vydechl. „Vám bych věřil, ačkoliv váš bratr o tom vědět musel!“

Zamračeně zhlížela na svoji cigaretu, na modré aksamitové trepky, poté na Guildův tmavý obličej. „Myslete si, co je libo – nemusíte mi věřit. Čestně vám říkám, že mu křivdíte. Nevěděl!“

Zdvořile se usmál. „Můžu vám věřit a přesto si myslet, že nemáte pravdu.“

„Chtěla bych, abyste uvěřil, že mám,“ pronesla se značnou dávkou naivity.

Guildova ruka s cigaretou učinila vágní gesto. „Slečno Fremontová, co váš bratr dělá? Chci říct, čím se živí?“

„Je manažerem dvou zápasníků. Tedy jeden je boxer. Zápasníkem je Sammy Deep.“

Pokývl. „Čínský bantam.“

„Ano. Charley v něm vidí šampióna.“

„Je to dobrý chlapec. Kdo je ten druhý?“

„Terry Moore. Nestojí za nic. Chodíváte-li na box, určitě jste viděl, jak ho soupeř hladce složil.“

Do hovoru teď zasáhl Boyer – poprvé od chvíle, kdy odmítl cigaretu. „Slečno, odkud pocházíte? Kde jste se narodila?“

„Přímo zde, v San Francisku. Na Pacific Avenue.“

Nějak ho to vyvedlo z míry. „A váš bratr?“

„Také tady.“

Mladistvá tvář okresního prokurátora vyzařovala hluboké zklamání. Schlíple se otázal: „Vaše matka byla též herečkou? Vystupovala na prknech?“

Dívka potřásla hlavou. „Maminka? Ta učila na základní škole. Proč?“

„Měl jsem na mysli Wynantovo pařížské manželství,“ vysvětlil víceméně svému společníkovi.

Ten pouze kývl. „Fremont je na syna trochu starý – o pouhých deset-dvanáct roků mladší než Wynant.“ Pobaveně se ušklíbl. „Nechtěl byste si pohrát s jinou myšlenkou? Fremont a mrtvá mají stejné iniciály – C. F.“

Elsu Fremontovou rozesmál. „Ach Bože, nejen iniciály! Oba se narodili v tentýž den – sedmadvacátého května. Charley je pochopitelně starší.“

Právníkův starostlivý pohled nabyl skelného vzezření, zatímco Guild se této novině otevřeně řehnil. Mrkl na ciferník na zápěstí. „Svěřil se vám bratr, jak dlouho se na Pekelném vrchu hodlá zdržet?“

„Ne.“

„Boyere, co kdybyste tam zavolal, jestli tam ještě je? Jestli je, požádejte ho, aby na nás počkal. Pakliže odjel, počkáme na něho přímo zde,“ navrhl svému nešťastnému průvodci.

Okresní prokurátor poslušně vstal, než však stačil hlesnout, předešla ho dívka. „Jedná se o něco specifického, co s ním chcete projednat? O něco, co bych vám nemohla povědět já?“ zeptala se s úzkostí.

„Vy jste mi řekla, že nic nevíte. Ta věc okolo Laury Porterové potřebuje vyjasnění.“

„Och.“ Poněkud se uklidnila.

„Bratr Franka Kearnyho přece zná, že ano?“

„Ovšem. Proto jsem v klubu dostala angažmá.“

„Máte telefon? Můžeme ho použít?“

„Samozřejmě.“ Vyskočila a otevřela dveře do vedlejšího pokoje. Když jimi prokurátor prošel, zavřela za ním a vrátila se k svému rohu na gauči vedle Guilda.

„Co víc jste zjistil? Mimo toho, že se vydává za Lauru Porterovu a najala si byt?“

„Tu a tam pár útržků,“ odvětil laskavě. „Je příliš brzy usuzovat, co z nich vyjde, až si je přeberu a seřadím. Vidíte, ani jsem se vás ještě nezeptal, jestli se Wynant a Kearny znají.“

Zvolna stočila hlavu doleva a doprava. „Jestli ano, já o tom nevím. Nevím! Pane Guilde, já vám nelžu.“

„Dobrá. Wynant však byl viděn, jak vchází do Manchu.“

„Já vím, ale –“ Větu dokončilo trhnutí ramen. Přisunula se k němu blíž. „Doufám, že si nemyslíte, že Charley provedl něco, co neměl.“ Z jeho poklidné tváře nic nevyčetla.

„Nebudu vám lhát. Můj názor je, že všichni, kteří jsou s touto záležitostí v nějakém spojení, udělali něco, co neměli.“

Netrpělivě hodila rukou. „Věřím, že se snažíte všechno navléknout tak, abyste budil dojem, že něco děláte, i když jste Wynanta nenašel! Proč nehledáte jeho?“ Hlas jí stoupal. „To je váš úkol, ne? Proč nepátráte po něm, místo abyste otravoval kdekoho? On je ten člověk, který se provinil! Zabil ji, pokusil se zabít i Charleyho! On je ten vrah, kterého chcete – ne já, ne Charley, ani Frank!“

Shovívavě se usmíval. „Z vašich úst to zní tak prostě a lehce,“ opáčil. „Přál bych si, aby to byla pravda.“

Nával emocí pominul, v očích se jí zahnízdil strach. Položila mu dlaň na zápěstí. „Nebo v tom vězí něco víc?“ šeptala. „Něco, o čem nevíte vy, ani já?“

Poklepal jí na hřbet ruky. „Jistěže,“ ujistil ji. „Hromadu věcí ještě nevíme, a co víme, nedává smysl.“

„Potom tedy –“

Okresní prokurátor otevřel dveře a zůstal v nich stát. Byl bledý, na čele se mu perlil pot. „Charles tam není,“ oznámil jim tupě. „Nejel tam.“

„Kriste Ježíši,“ vydechla Elsa Fremontová sotva slyšitelně.

 

 

VIII.

 

Než Guild s Boyerem dorazili do hor a na Pekelný vrch, na kraj padala noc. Advokát zajel do dědiny. „Půjdeme k Rayovi. Nahoru se můžeme vrátit později, budete-li chtít.“

„Okay,“ souhlasil detektiv. „Pokud se tam neukáže Fremont.“

„To sotva – tedy jestli by se s mrtvou chtěl rozloučit. Tělo totiž převezli do pohřební síně k Schumachovi.“

„Předběžné líčení příčin smrti se koná zítra?“

„Ano. Pokud se nevyskytne důvod k odkladu.“

„O žádném nevím.“ Úkosem na Boyera pohlédl. „Postaráte se, aby vyšlo najevo co nejmíň?“

„Och? Ano. Ovšem.“

Projížděli vesnicí. Silnice mezi nepravidelně rozhozenými domy mířila ke stožárovému osvětlení nádraží a kolejiště; než k nim dojeli, odbočili doprava a zastavili před bílým čtvercovým stavením. Žlutými roletami prosvítalo měkké světlo.

Otevřel jim kostnatý blondýn – šerifův zástupce Callaghan. „Ahoj, Bruci,“ pozdravil právníka. Na Guilda zdvořile, chladně kývl.

Kolem jídelního stolu seděli tři muži, karty v rukou. V rohu ležel veliký a pozorný německý ovčák. Šerifův zástupce zaujal své místo u stolu, a Boyer jim Guilda představil a chvilku s nimi klábosil.

Jedním z hráčů pokeru byl Callaghanův otec – vyschlý, stářím ohnutý bělovlasý a bělovousý kmet. Druhý – podsaditý chlap s mohutným obočím nad očima jako studánky, opálený a skoro tak tmavý jako Guild – byl Ross Lane. Poslední z trojice – drobný, bledý, úzkostlivě úpravný mužíček byl Schumach, pohřební služba.

„Víte to jistě, že se Fremont neukázal?“ zeptal se prokurátor Callaghana.

Šerifův zástupce nezvedl oči od karet. „U Wynanta nebyl, protože King tam trčí celý den. Neukázal se ani u Bena – aby ji viděl. Kdyby sem byl přijel, kam by sakra šel?“ Do středu stolu postrčil hrací žeton. „Zkusím to risknout,“ poznamenal, maje v ruce dva krále.

 

Schumach ke hromádce přihodil. „Pane, jeho corpus delicti zřejmě nezajímá, protože u mne také nebyl.“

Lane své karty položil na stůl lícem dolů. Starý pán si též přisadil a rozšafně posmrkl.

Jeho syn požádal o tři karty, poté nadhodil: „Bruci, jestli chceš, zavolej si Kinga.“ Kývl k telefonu vedle dveří.

Mezitím, kdy si ostatní rovnali karty a sázeli, Guild zpovídal Lanea. „Vy jste ten svědek, který Wynanta spatřil vcházet do Manchu?“

„Ano.“ Lane měl příjemně zvučný měkký bas.

„Byl sám, nebo ještě s někým?“

„Sám,“ řekl s jistotou, načež zaváhal a dodal: „Pokud nevešel někdo před ním. Nemyslím, že jo, ale možné to je. Když jsem ho uviděl, právě vcházel. Mohl se však zdržet zamykáním dvířek vozu nebo čím, a ten, s kým přijel, už zmizel uvnitř.“

„Viděl jste ho dobře? Jste si jist, že to byl on?“

„Nemýlil bych se, i kdybych ho uviděl jenom z dálky. Naše pozemky sousedí, znám ho tedy líp, než kdokoli ze vsi – a pak, jak bych si ho mohl splést s těma jeho hubenýma, vysedlýma ramenama a komickou chůzí? Krom toho tam stálo jeho auto.“

„Měl ještě knír, nebo si ho již oholil?“

Lane vykulil oči. „A hrome, to nevím!“ smál se. „Slyšel jsem, že ho shodil, ale tohle mě nenapadlo. Tady jste mě dostal! Viděl jsem ho zezadu – pokud by se neobrátil, nemohl jsem ty fousy vidět. Nevzpomínám si, že bych je viděl. Kdyby se byl ukázal z profilu, určitě bych si toho všimnul, jenže – brácho, tady jste mě teda dostal.“

„Znáte ho tudíž dobře.“

Lane zvedl ze stolu svůj příděl karet a usmál se. „No, ne zrovna intimně. To ne. Tak ho nezná nikdo.“ Uspořádal si karty do vějíře a zkoumal své vyhlídky.

„A co to Forrestovic děvče?“

Tvář šerifova zástupce nabíhala do červena. Neurvale štěkl na drobného pohřebáka: „Tak co, jdete, nebo ne?“

Pohřebák klepl kotníky na stůl na znamení, že nemůže.

Lane měl dvě šestky a dvě čtverky. „Já jedu.“ Přihodil žeton a na detektivovu otázku odtušil: „Nechápu, kam tím směřujete.

Jistěže jsem ji znal. Občas se přišla podívat, jak cvičím psy na louce nedaleko jejich domu.“

Boyer dotelefonoval a postavil se vedle Guilda. „Ross chová a trénuje policejní psy,“ vysvětlil.

Stařík výsměšně podotkl: „Doufám, že ho nenaučila samomluvě jako Raye.“ V nose mu hvízdalo.

Syn praštil kartami o stůl, obličej mu zrudl a jakoby napuchl. „Hádám, že podle tebe bych měl honit holky z –“ začal vykřikovat.

„Rayi! Chlapče!“ Ze sousedního pokoje vykoukla vysoká bělovlasá paní. „Neměl by ses –“ začala konejšivě.

„Tak mu řekni, ať o ní neplácá hlouposti. Bylo to hodné děvče – lepší, než ty vdavekchtivé káči, co se motají okolo.“ Vztekle zíral na stůl před sebou.

Do nepříjemného ovzduší odmlky zazněl Boyerův hlas. „Dobrý večer, paní Callaghanová. Omlouvám se, že jsme vás takhle přepadli. Jak se vede?“

„Ujde to. Jak se má Lucy?“

„Och, díky. Té se daří vždycky dobře. Toto je pan Guild, detektiv z ústřední agentury.“

Guild se s mumláním zdvořilé fráze uklonil. Usmála se a ustoupila za práh. „Hleďte, vy dva. Jestli nemůžete bez hádek ani karbanit, tak toho radši nechte,“ pokárala zároveň syna i manžela a odešla.

Boyer Guilda informoval, že King, umístěný ve Wynantově sídle, z Fremonta nezahlédl ani stín.

Detektiv kontroloval čas. „Měl na cestu sem jedenáct hodin,“ konstatoval. „Nebo jedenáctihodinový náskok na výlet do neznáma.“

Pohřebák se natáhl přes stůl. „Myslíte –?“

„Nevím,“ připustil se smíchem. „Prakticky vzato nevím vůbec nic. To je ta bída, že nevíme.“

„Taky není co,“ vyjel šerifův zástupce. „Jen holý fakt, že Wynant žárlivostí zešílel, zastřelil ji a zdrhl. A vy ho nejste schopni najít.“

Guild na něho civěl a nic neříkal.

Boyer si odkašlal. „Rayi, vyslechli jsme si spoustu zmatených informací, a evidence –“

Kmet do syna dloubal kloubnatým ukazováčkem. „Hele, pověděls jim o tom Smootovic klukovi?“

Zástupce se podrážděně odtáhl z jeho dosahu. „Taková pitomost! Nic to neznamená,“ hartusil. „A navíc všichni pořád melou – neměl jsem možnost –“

„Oč jde?“ vyhrkl Boyer.

„O nic! Ten chlapec – možná ho znáte, je to syn Peta Smoota – měl pro Wynanta telegram a zajel tam na bicyklu. Dorazil pět minut po druhé. Zapsal si čas, protože mu nikdo neotevřel, a telegram zasunul pod dveře.“

„Mluvíte o včerejším odpoledni?“ vložil se Guild.

„Jak jinak!“ odbyl ho hrubě. „Chlapec tvrdí, že tam stál ten nový modrý auťák, kterým se vrátila z města, ale Wynantův chyběl.“

„Fakt?“

Zástupce šerifa ho okatě ignoroval. „Říká, že jiné auto nestálo ani venku, ani v kolně. Musel by ho vidět, ne!? Takže telegram strčil pod dveře a jel zpátky do telegrafní kanceláře. Z vozovky viděl Hopkinsovy – krátili si cestu přes pole. Byli ve vsi koupit Willimu nový oblek. Kluk říká, že ho neviděli, a že byli od cesty příliš daleko, aby na ně křikl a uvědomil je o tom telegramu.“ Obličej mu opět rudě natékal. „Takže jestli mluví pravdu, a já myslím, že ano, k domu došli okolo dvaceti minut po druhé – ne dřív.“

Posbíral ze stolu karty a začal je míchat, ačkoliv nebyl na řadě. „Sami vidíte, že je to prkotina – že nám to nijak nepomůže.“

Detektiv si zapálil cigaretu. Než se Boyer ujal slova, položil Callaghanovi kritickou otázku: „Co jste z toho vyvodil? Byla v domě sama a chlapci neotevřela, protože pospíchala s balením, aby vypadla před Wynantovým návratem – nebo proto, že byla již mrtvá?“

„Hopkinsovi ale vypovídali –“ blekotal Boyer užasle.

„Počkejte, až uslyšíme jeho odpověď,“ zarazil ho.

„Až Callaghen odpoví?“ sípal představitel veřejného pořádku jakoby se dusil. „On odpoví jenom jestli se mu bude chtít! Jemu se ale nechce! Co vy na to?“ Zuřivě si detektiva změřil. „S váma se nemusím bavit!“ Přenesl vztek na Boyera. „Ani s váma. Mým představeným je Petersen. Cokoliv chcete slyšet, obraťte se na něho. Chápete?“

Detektivův tmavý obličej nedoznal změny.

„Nejste prvním zástupcem šerifa, který by si zadržováním informací rád vydobyl jméno.“ Zvedal cigaretu ke rtům, ale nechal ruku klesnout, aby dodal: „Vy jste přebíral telefonát paní Hopkinsové. A na scéně zločinu jste byl první, že ano? Copak jste tam objevil, že si to necháváte pro sebe?“

Callaghan se vztyčil. Lane a pohřebák se chvatně zvedli.

„Ale, pánové,“ domlouval jim Boyer. „Přece se nebudeme hádat!“

Guild se usmál. „Víte, Callaghane, vaše postavení není právě záviděníhodné,“ shrnul věcně. „Dívku jste miloval, a když jste se dověděl, že dala přednost Fremontovi, pravděpodobně vás popadla žárlivost stejně jako Wynanta. Navíc máte výbušnou povahu – neumíte se ovládat. Kdepak jste byl včera odpoledne okolo druhé?“

Callaghan po něm s klením skočil.

Lane s pohřebákem skočili mezi ně a snažili se vzteklouna zadržet. Lane dal vrčícímu psovi v rohu tichý povel, aby lehl. Stařík na synova záda skučel naříkavé prosby, ač výsledku dosáhl teprve příchod Callaghanovy matky.

Boyer tahal Guilda za rukáv. „Myslím, že radši půjdeme,“ šeptl nervózně.

„Jak si přejete, ačkoliv bych si hrozně rád vyslechl, kde v době vraždy trávil včerejší odpoledne.“ Rozhlédl se po místnosti a vyšel za právníkem.

„Dobrý Bože!“ vzkřikl okresní prokurátor, sotva je ovál chladný noční vzduch. „Snad se nedomníváte, že ji zabil on?!“

„A proč ne?“ odsekl černý stín. Do tmy zajiskřil oblouk žhavého nedopalku. „Nevím – někdo tu vraždu spáchal. Podělím se s vámi o tajemství: myslím, že Wynant to nebyl!“

 

 

IX.

 

Když Boyer po štěrku dorachotil k Wynantovu sídlu a zastavil, vyšel z něj Hopkins s vysokým mladým zrzkem.

Právník vystoupil. „Dobrý večer, pánové. Pane Guilde, tohle je šerifův zástupce King. Pana Hopkinse již znáte. Pan Guild se mnou na případu spolupracuje.“

Zástupce si cizince prohlédl od hlavy k patě a pokývl. „Ano, už jsem o něm slyšel. Dobrý‘, pane Guilde.“

Detektivovo kývnutí zahrnovalo Kinga i plešatého muže.

„Po Fremontovi žádná známka?“ zeptal se Boyer, nevěda co by řekl.

„Ne.“

Iniciativy se opět ujal Guild. „Je paní Hopkinsová ještě vzhůru? Nešla spát?“

„Ne, pane. Ještě šije,“ odpověděl její manžel.

Zašli do domu.

Paní seděla v houpací židli a lemovala utěrku z nebíleného lnu. Počala se zvedat, zakolísala a dosedla zpátky.

Boyer ji uklidnil. „Nevstávejte, seženeme si židle sami.“

Guild vyčkával. Zatímco ostatní sháněli posezení, zůstal stát u dveří a zapálil si, ale hned nato staré manžele podrobil rychlému výslechu.

„Řekla jste nám, že Columbia Forrestová přijela včera z města okolo třetí hodiny odpoledne.“

„Och, ne, pane!“ Žena spustila ruce se šitím do klína. „To je nedorozumění – my jsme to tak aspoň nemysleli. Kolem třetí jsme slyšeli, že se hádají. Zeptejte se pana Callaghana, kdy jsem ho zavolala a –“

„Táži se vás,“ pronesl přívětivě. „Když jste se vrátili ze vsi – z nákupu oblečení – byly asi dvě hodiny dvacet. Byla slečna již doma?“

Ženiny oči za zvětšovacími čočkami na něho úzkostně zíraly. „Ano, pane, byla, jestli je ten čas správný. Myslela jsem, že bylo později, pane, když ale říkáte, že bylo míň, jistě to víte. To právě přijela.“

„Jak to víte?“

„Řekla mi to. Křikla dolů, jestli jsme to my a ne někdo cizí, a že akorát dorazila.“

„Jak jste vcházeli, neležel pod dveřmi telegram?“

Manželé na sebe udiveně pohlédli a vrtěli hlavami. „Ne, neležel,“ potvrdil muž.

„A on byl doma?“

„Pan Wynant?“

„Ano. Když jste přišli, byl zde?“

„Ano. Já… myslím, že byl.“

„Víte to, nebo se jen dohadujete?“

„No, ono –“ úpěnlivě se zahleděla na manžela. „No musel tady být, zakrátko nato jsme slyšeli tu hádku – takže musel –“

„Nepřijel až po vašem návratu?“

„Ne, neviděli jsme, že by vešel.“

„Slyšeli jste ho?“

„Ne,“ děla s jistotou.

„Když jste přicházeli k domu, parkoval tu jeho vůz?“

Žena otevřela pusu, zas ji sklapla s tázavým pohledem po manželovi, jehož kulatý obličej se polekaně chvěl. „My – já jsem si nevšiml,“ vykoktal.

„Zaslechli byste ho přijíždět? Skřípání štěrku a tak?“

„Nevím, pane Goulde. Asi – opravdu nevím. Kdybych třeba byla zrovna v kuchyni a pouštěla vodu… no a Willi – tedy pan Hopkins – stejně moc dobře neslyší… Snad jsme –“

Guild se k ní obrátil zády. „Jejich výpověď nedává smysl,“ řekl okresnímu prokurátorovi. „Být vámi, strčil bych je za mříže a obvinil z vraždy.“

Boyerovi spadla brada. Hopkins zezelenal, jeho žena se usedavě rozplakala a King na něho zíral jako na kuriózní monstrum.

První se ze šoku probral právník. „Ale – ale proč?“

„Vy jim taky nevěříte, že ano?“ zeptal se, jako by se dobře bavil.

„Já nevím. Opravdu, já –“

„Kdyby bylo po mém, já bych to udělal.“ Zdálo se, že je ve skvělé náladě. „Jestli však chcete počkat, až uzemníme Wynanta, nemám námitek. Musíme opatřit víc vzorků jeho a dívčina rukopisu.“ Otočil se opět k Hopkinsovým a jakoby mimochodem nadhodil: „Kdo je Laura Porterová?“

Jméno na ně neučinilo žádný dojem. Muž omámeně vrtěl pleší. Paní nepřestávala plakat.

„Myslel jsem si, že to nebudete vědět,“ utrousil. „Boyere, pojďme nahoru sehnat pár těch vzorků.“

Právník šlapal do schodů vedle detektiva, a jeho tvář byla výstavním příkladem vnitřního rozpoložení. Díval se na něj ustaranýma prosebnýma očima. „Já –“ nakousl třaslavým hláskem. „Proč mi nevysvětlíte… tedy proč se domníváte, že Wynant nevraždil? A co zapříčinilo, že podezříváte Raye i ty chudáky Hopkinsovy?“ Bezmocně rozpřáhl ruce. „Co si opravdu myslíte? Vy ty lidi skutečně podezíráte, nebo lovíte v kalných –“ Pod detektivovým neúčastným a nečitelným pohledem se zarděl a sklopil zrak.

„Podezírám všechny jednotlivě i úhrnem.“ V jeho slovech a tónu nebylo špetky citu. „Kde jste byl vy včera mezi druhou a třetí?“

Boyer nadskočil, v očích děs. Pak se zahanbeně pousmál. „Asi máte pravdu. Pořád se vás vyptávám, Guilde, ale chci, abyste chápal, že to nečiním proto, že bych si myslel, že jste na špatné stopě – čistě proto, že vím, že máte mnohem víc zkušeností.“

 

Ve dvě ráno byl v čínské čtvrti a zamířil rovnou do klubu Manchu.

Jak vystupoval ze zdviže, vítal ho zpěv Elsy Fremontové. Měla na sobě skvostnou toaletu s upnutým živůtkem a bohatou sukní z křídově modrého taftu potištěného velkými rudými růžemi. V textu refrénu se opakoval veršík „Bum, prásk a bum!“

Obecenstvo si vynutilo přídavek. Když dozpívala druhé encore, vydala se ke Guildovu stolu, ale nějací unešení posluchači – dva muži a žena – ji oslovili, a trvalo jim víc než deset minut, než ji propustili.

V očích jí tkvěl temný stín, výraz vyzařoval nervozitu. „Našel jste Charleyho?“ vyhrkla místo pozdravu.

Guild zdvořile vstal. „Ne, na Pekelný vrch nedojel.“

Posadila se, muchlala cíp kapesníčku, zachmuřeně si týrala spodní ret.

Detektiv si sedl. „Předpokládala jste, že tam odjel?“

Prudce zvedla hlavu. „Už jsem vám to dvakrát opakovala. To nikdy nevěříte ničemu, co vám kdo řekne?“

„Občas ano – ke své škodě.“ Koneček cigarety si oklepl o desku stolu. „Ať jel kamkoliv, má k dispozici nový vůz, včetně celodenního náskoku.“

V úpěnlivém gestu obrátila ruce dlaněmi vzhůru. „Proč by si usmyslil, že pojede jinam? Nerozumím…“

Hleděl na její pěstěné prsty a dlaně a sklonil se nad nimi, jak kdyby z jejich čar luštil její osud. „To nevím, ale učinil to. Je tady Frank Kearny? Mohl bych s ním mluvit?“

Krátce, hrdelně se zasmála. „Ovšem.“ Odvrátila hlavu, aby přilákala pozornost kolemjdoucího číšníka. „Lee, požádejte prosím Franka, aby sem přišel.“ Potom se znovu trochu kuriózně zahleděla na svůj nevypočitatelný protějšek. „Pověděla jsem mu, že s ním chcete mluvit. Je to okay?“

Stále ještě studoval její dlaně. „Och, jistěže,“ přisvědčil dobromyslně. „Poskytla jste mu čas na rozmyšlenou.“

Zasmála se a složila ruce do klína.

Ke stolu přistoupil muž měřící přes šest stop, ač široká ramena mu zdánlivě ubírala na výšce. Z plochého obličeje zírala malá bystrá očka. Měl široká ústa, odulé rty a když se usmál, odhalily se mu křivé zuby s mezerou mezi řezáky. Věkem byl kdekoliv mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti.

„Franku, tohle je pan Guild,“ oznámila mu Elsa Fremontová.

Kearny k němu s profesionální srdečností napřáhl ruku. „Těší mne.“

Potřásli si pravicemi a Kearny si přisedl. Kapela na podiu se statečně tužila s hitem sezóny „Láska je už taková“ a na parketu se k sobě tiskly páry.

„Znáte slečnu Lauru Porterovou?“ otázal se ho Guild.

Majitel potřásl ošklivou hlavou. „Elsa mi položila stejnou otázku. Nikdy jsem o ní neslyšel.“

„A co Columbii Forrestovou?“

„Ne. Ale vím, že ji oddělali nahoře ve whitfieldském okresu – vím o tom od Elsy a z novin.“

„S Wynantem se znáte?“

„Ne. A jestli ho sem viděli vejít, všechno, co k tomu můžu říct, je, že kdyby sem nechodily spousty všech těch neznámých lidí, podnik by zkrachoval. Mohl bych ho zavřít.“

„Ovšemže,“ souhlasil detektiv. „Nicméně jedna věc je zarážející: Columbia Forrestová si před sedmi měsíci založila konto pod jménem Laura Porterová a vy jste byl jednou z referencí, kterou bance udala.“

Kearny se řehnil. „Může být, ale to ještě neznamená, že jsem ji znal.“ Natáhl dlouhou paži, zastaviv číšníka. „Ať ti Sing dá tu láhev a přines sklenky na zázvorové pivo,“ přikázal, načež se opět věnoval vyšetřujícímu. „Hleďte, Guilde, vedu velký podnik. Řekněme, že z radnice sem přijde chlapík, který by mi mohl prospět nebo uškodit, nebo se na mne obrátí stálý zákazník a řekne, že jeho kámoš – nebo holka – shání zaměstnání, nebo si chce otevřít účet či dostat bond, a může-li použít moje jméno. Kčertu, co na tom? Stává se to pořád.“

Guild přikývl. „Jistě. Kdo vás požádal o doporučení pro Lauru Porterovou?“

„To si mám vzpomenout po sedmi měsících? Možná že tehdy mi ani neudal její jméno.“

„Možná že dal. Zkuste se upamatovat.“

„To jsem zkoušel, už když mi Elsa řekla, že se mnou chcete mluvit.“

Guild mu vypomohl. „Druhým jménem na doporučení byl Wynant.“

„Tohle jméno slyším poprvé. Nikoho takového neznám, ani nikoho, kdo by se o něm zmínil.“

„Ale Charley Fremont ho zná.“

Kearny pohodil mocnými rameny. „To jsem nevěděl,“ prohlásil bezstarostně.

Číšník před Kearnyho postavil tmavou litrovou láhev, na stůl rozestavil vysoké sklenice s drceným ledem a začal otevírat čtvrtinky zázvorového piva.

„Vidíte?“ ozvala se Elsa. „Neříkala jsem vám, že Frank tyhle lidi nebude znát?“

„Samozřejmě,“ přisvědčil snědý muž. „A teď mi to tvrdí i on.“ Stáhl obličej do vážné zamyšlené masky. „Jsem rád, že si neprotiřečíte.“

Elsa na něho upírala těžký pohled; Kearny mezitím do sklenic zručně odměřil na palec whisky a číšník je doplnil vychlazeným zázvorovým pivem.

Majitel láhev pečlivě zazátkoval a odložil pod stůl. „Myslíte, že tenhle Wynant se pořád ještě zdržuje někde ve městě?“

„Já mám strach!“ přiznala se Elsa tichým drsným šepotem.

„Pokoušel se bratra zastřelit už dřív. Kde –“ položila dlaň Guildovi na zápěstí – „kde je Charley?“

Než stačil otevřít ústa, Kearny ho předešel. „Elso, za ty prachy, co ti platím, by jistě pomohlo, kdybys sem tam něco zazpívala.“ Díval se za ní, jak se zvolna loudá k tanečnímu parketu. „To děvče má starosti. Myslíte, že se Charleymu něco stalo? Nebo měl důvod se vypařit?“

„To se ptáte toho pravého.“ Guild sáhl po orosené sklence a ochutnal.

„Tahat rozumy z lidí, kteří nic nevědí, je ztráta času,“ komentoval velikán. Uchopil sklenici, obrátil si její obsah do hrdla a rty si otřel hřbetem ruky. „Před pár měsíci jste dostal do lochu mého přítele – Deep Yinga.“

„Pamatuju se,“ kývl Guild. „Nejtlustší z těch tří boo how doy, kteří se snažili rozšířit pověst jejich tongu přepadem japonské banky.“

„Není pochyb, že za tím vězel tong. Shání prachy na zbraně.“

„Může být,“ zněla indiferentní odpověď.

„Jeho bratr je teď tady.“

Část detektivova nezájmu vyprchala. „On se toho taky zúčastnil?“

Majitel se uchechtl. „Ne. To ne. Ale nikdy nemůžete odhadnout, nakolik jsou si bratři blízcí. Myslel jsem, že byste to měl vědět.“

Zdálo se, že tmavý host informaci opatrně zvážil. „V tom případě byste mi ho měl nejspíš označit.“

„Samo,“ Kearny potěšeně vstal, zdvihl ruku a hned se zas posadil.

Elsa Fremontová zpívala „Kitty z Kansas City“.

Mezi stoly se k nim proplétal boubelatý Číňan s hladkým kulatým šťastným obličejem. Byl pomenší, asi čtyřicetiletý, a šedý kvalitní oblek mu neseděl, jako by ho měl vypůjčený. Pozdravil pouze Franka.

„Pane Guilde,“ děl Kearny, „představuju vám svého přítele, Deepa Kee.“

„Já tvůj přítel, na to vem jed.“ Číňan důrazně pokyvoval hlavou. Oba muže oblažil širokým úsměvem.

„Kearny mi prozradil, že jste Yingův bratr,“ uvítal ho Guild.

„‘Se vsaďte.“ Očka jak černé korálky mu radostně svítila. Zamrkal. „Já o vás slyšet, pan Guild. Detektiv číslo jedna. Vy jim chytit mýho bratra. Vy na ně zahrát trik. ‘Se vsaďte.“

„Nehrát na ně žádná trik,“ opáčil Guild s komickou vážností, „potom je nechytit. ‘Se vsaďte.“

Číňan se srdečně chichotal vysokou fistulí.

Kearny ho pozval ke stolu. „Pojď si dát drink.“

Deep Kee se uvelebil, záře na Guilda, který si zapaloval entou cigaretu. Majitel se sehnul pod stůl pro láhev.

U sousedního stolu za detektivem ječivě řečnila jakási žena. „Když se namažu, vždycky to poznám, protože na čele se mi těsně stáhne pokožka, ale je mi to houby platný, protože v tý době jsem už tak zlinkovaná, že je mi úplně fuk, jestli jsem pod parou či ne.“

Elsa Fremontová dopěla, hosté jí náruživě tleskali. A Guild se Číňana otázal, jestli se kdy setkal s Wynantem.

„Prosím ne.“

„Vychrtlý člověk, vysoký, míval mohutný knír, než se oholil. Nahoře na Pekelném vrchu zabil ženu.“

Deep Kee – úsměv od ucha k uchu – točil hlavou ze strany na stranu.

„Byl jste tam někdy?“

Smějící se hlava neustávala v záporném pohybu.

Kearny humorně podotkl: „On je prvotřídní zabiják. Ten by se na džob v nějakém zapadákově vykašlal.“

Deep Kee se radostně chichotal.

Elsa došla ke stolu a klesla do židle. Vypadala nadobro zdecimovaná. Žíznivě se napila.

Číňan se s mnoha úklony a úsměvy vzdálil, drink netknutý.

Kearny se za ním ohlédl. „Zdá se, že si vás oblíbil, Guilde. Dobrý chlap.“

„Ostřelovač tongu?“

„Znám ho dobře, ale věřil byste, že tohle fakt nevím? Víte přece, jací jsou.“

„Nevím,“ odtušil krátce.

Na opačném konci sálu vypukl hlasitý spor. Dva muži stáli u stolku proti sobě a vyměňovali si nadávky. Kearny se v křesle natočil a moment je pozoroval. Se zabručením „Lumpové! To si myslí, že jsou v putyce?“ vstal a šel k nim.

Elsa Fremontová koukala sklesle na svůj nápoj. Kearny k těm dvěma došel, utišil je a přisedl k jejich stolu.

Žena, která se svěřovala se svou těsnou pokožkou na čele, nyní ječela v téže tónině: „Charakterní herečka – otřepaná story. Je přesně taková, jak jsem bývala já: bere štěky, když jí je vůbec někdo nabídne.“

Elsa, pohled stále upřený na sklenku, potichu šeptla: „Bojím se.“

„Čeho?“ vyzvídal detektiv, předstíraje nezájem.

„Wynanta. Toho, co by mohl –“ zvedla zrak, zorničky temné a vyděšené. „Ublížil Charleymu?“

„Jak to mám vědět?“

Pěstí lehce bouchla do stolu. „Proč něco neučiníte? Proč jste Wynanta nenašel? A proč nehledáte Charleyho? To v sobě nemáte kapku krve a soucitu? To tu budete jen tak dřepět a – a –“ Unikl jí vzlyk. Hněv z tváře vyprchal, stisknuté prsty se prosebně rozevřely. „Já – omlouvám se. Nechtěla jsem – jsem tak –“ Kousla se do rtu a sklonila hlavu.

„V pořádku,“ těšil ji neúčastně.

Od nedalekého stolu se nejistě zdvihl opilec a dopotácel se za Elsino křesílko. Na rameno jí položil tlustou pracku. „Pšt, zlatíčko. Nemůžete naši dámu takhle rozčilovat,“ vyčítal Guildovi neohebným jazykem. „Proč to děláte? Měl byste se stydět – člověk vašeho vzhledu.“ Nahnul se, zíraje mu do obličeje krhavýma očima. „Kriste, věřím, že jste mulat! Na mou duši, že jste!“

Elsa se těžkou tlapu pokoušela setřást, metla po muži „Nechte mě.“ Guild nic neříkal. Tlusťoch se skelně díval z jednoho na druhého, až zasáhl neméně opilý muž a s nezřetelným drmolením omluv ho odvedl.

„Řeknu Frankovi, že jdu domů.“ Vyslovila to jakoby u konce se silami. „Doprovodíte mne?“ poprosila detektiva. „Sama bych se –“

„Ovšem.“

Zamířili ke dveřím. U výtahu natrefili majitele.

„Franku, dnes je se zpíváním šlus,“ oznámila mu. „Pro dnešek končím – není mi dobře.“

„Okay. Uvař si grog a spolkni dva aspiriny.“ Guildovi podal ruku. „Rád jsem vás poznal. Stavte se – kdykoliv. A budete-li něco potřebovat, dejte mi vědět. Vezmete děvče domů? Výborně! Buďte hodní.“

 

 

X.

 

V taxíku uhánějícím po západním svahu Nob Hillu seděla vedle Guilda jak nehybný nezřetelný stín. Oči se jí zatřpytily v záblesku pouliční lampy. Hluboce se nadechla. „Vy se domníváte, že Charley utekl, pravda?“

„Možná, ale třeba ho najdeme doma. Uvidíme.“

„Doufám,“ špitla. „Tolik doufám – nemůžu se zbavit strachu.“

Úkosem na ni pohlédl. „Pronesla jste to již dřív. Míníte tím, že se bojíte o sebe? Nebo o něj, že ho potkala nějaká nehoda?“

Otřásla se. „Já nevím, mám prostě strach.“ Stiskla mu prsty. „Máte vůbec v úmyslu Wynanta zatknout?“ kňourala žalostně.

„Máte ledovou ruku,“ odvětil.

Pustila ho. „Jste někdy lidský?“ Nekřičela, napětí jí zbarvilo tón hlasu, že řezal. „Jste takový pořád? Nebo je to póza?“ Odtáhla se od něho co nejdál. „Nebo jste zatracená mrtvola?“

„Nevím.“ Zdál se poněkud zmatený. „Nechápu, co tím míníte. Co vám na mně tak vadí?“

Už na něj nepromluvila, vzdorovala ve svém koutku, dokud nedojeli k domovu. Guild klidně odpočíval a pokuřoval. Až vůz zastavil, podržel jí dvířka. „Nezdržím se. Jenom se přesvědčím, jestli se nevrátil.“

Dívka přešla chodník a odemkla, a mezitím co vyplácel řidiče, zašla dovnitř, nechávajíc dveře dokořán. Následoval ji do rozsvícené haly. Do schodiště křikla: „Charley!“ Nikdo se jí neozval.

Popuzeně zahromovala a rozběhla se do horního patra. Když se vracela dolů, přidržovala se zábradlí. „Není doma. Nepřišel.“

Bez zjevného zklamání se obrátil k odchodu. „Zavolám, až se vzbudím. Nebo jestli se doslechnu něco nového.“

„Prosím, neodcházejte ještě,“ řekla chvatně. „Tedy pokud nespěcháte. Já ne… mohl byste tu se mnou chvilku zůstat?“

Když přisvědčil, zavedla ho do obývacího pokoje, shodila ze sebe plášť a zmizela v kuchyni. Vynořila se s tácem naloženým sifonem, lahví whisky, nádobkou s ledem, skleničkami a řezy limety.

Jako předtím se utábořili na gauči. Namíchala drinky, a potom se na něj tázavě zahleděla. „To, co jsem vám prve řekla v taxíku, jsem mínila doopravdy. Jste vůbec člověk? Existuje nějaký způsob, jak se k vám dostat, nahlédnout do vašeho vnitřního ‚já‘? myslím, že jste –“ odmlčela se, volíc slova – „ten nejnedotknutelnější člověk, jakého jsem v životě poznala. Snažit se s vámi o nějaký kontakt je jako snažit se udržet v hrsti dým.“

Guild ji vyslechl a pokývl. „Vím, o čem mluvíte. V mém povolání je to ovšem výhoda.“

„Na tohle jsem se vás neptala,“ namítla, hodíc netrpělivě rukou s nápojem. „Chci vědět, jestli jste opravdu takový, nebo je to naučená macha – prostě dlouhodobý zvyk?“

Usmál se a neurčitě pozvedl ramena.

„I váš úsměv je umělý – líčený.“ Najednou se k němu naklonila a políbila ho na ústa – a bylo to pěkně dlouhé políbení. Když se odtáhla, její úzké smaragdové oči ho pečlivě zkoumaly. Ušklíbla se. „Vy nejste mrtvola – jste duch. Neuvěřitelně otrlá, vyšeptalá bytost.“

„Jsem v práci,“ bohorovně opáčil a napil se. Zrudla. „Myslíte, že toho chci využít?“ vzplanula.

Poťouchle se uchechtl. „Byl bych rád – přestože jsem to tak nemyslel.“

„Nelíbilo by se vám to. Nejspíš byste se bál.“

„Uch, jsem tu pracovně, což by mi celou věc ulehčilo.“

Nic v jejím výrazu nenaznačovalo, že pochopila, že ji chtěl trochu rozveselit. „Jen kdybyste mi naslouchal –“ postěžovala si s ovládanou trpělivostí – „a uvěřil, když vám říkám, že vážně nevím, co se děje. Nerozumím tomu o nic lépe, než vy – spíš naopak. Stejně tak Charley. Mrháte časem. My jsme vám nic nezamlčeli, nic nezalhali. Řekli jsme vám všechno, co jsme věděli. Proboha, proč mi nedokážete věřit?“

„Lituji,“ uťal ji lehce. „Nemá to smysl.“ Ostentativně se podíval na hodinky. „Je pět pryč. Radši abych běžel.“

Zadržela ho dotykem. Mlčela, rty sevřené, zahloubaně hleděla do klína.

Guild se znovu opřel, zapálil si a čekal bez jakékoli známky spěchu.

Konečně pokrčila holými rameny. „Není v tom žádný rozdíl, ale než odejdete“ – stísněně se ohlížela – „prokážete mi jednu laskavost? Prošel byste dům a podíval se, jestli tu někdo… jsou to jenom moje nervy, ale…“

„Bezevšeho.“ Ochotně vstal a nato sugestivně navrhl: „Jestli mi máte co říct, je nejvyšší čas. Čím dřív, tím líp. Pro vás i pro mne.“

„Ne. Ne. Nic jsem vám nezatajila.“

„Dobře. Máte baterku?“

Přinesla mu ji z vedlejší místnosti.

 

Když se po kontrole domu vrátil do obývacího pokoje, Elsa Fremontová stála tam, kde ji opustil. Vzhlédla k němu a z očí jí zmizela úzkost. Oddychla si. „Bylo to ode mne dětinské,“ řekla s úlevou. „Jsem vám nesmírně vděčná.“

Odložil baterku a sáhl po cigaretě. „Proč jste mě žádala, abych dům prohledal?“

Zahanbeně se usmála. „Byl to hloupý nápad, ale asi bych neusnula.“

„Proč jste mě sem přivedla?“

Zírala na něho, v očích se jí znovu probouzel strach. „C-co je? Proč? Děje se –?“

Přikývl.

„Stalo se něco?“ vzkřikla. „Našel jste…?“

„Dole ve sklepě.“

Ruka jí vzlétla k ústům.

„Váš bratr.“

„Cože?“ vyjekla.

„Je mrtvý.“

Ruka na rtech zdusila výkřik. „Mrtvý?!“

„Vypadá to na sebevraždu. Snad zbraní, kterou byla zavražděna ta dívka. On –“ Zmlkl a zachytil ji, když se rozběhla ke dveřím. „Počkejte. Podíváte se tam později. Budete mít spousty času. Napřed si promluvíme.“

Stála bez hnutí, zírajíc na něho vytřeštěnýma nevidoucíma očima, zsinalá šokem.

„A tentokrát chci slyšet pravdu.“

Nezdálo se, že ho vůbec slyší.

„Columbii Forrestovou zabil váš bratr – je to tak?“

„Vy hlupáku! Pitomý krátkozraký hlupáku…“ sípala s námahou.

Stále ještě jí svíral loket. Olízl si suché rty a zeptal se jí tichým, domlouvavým tónem: „Jak víte, že to nebyl on?“

Strašlivě se roztřásla. Vzal ji kolem ramen. „Nemohl,“ vydechla. Pak jí tvář ožila a vykřikla: „Nemohl!“

„Jak to? Proč?“

Vytrhla se mu a ječela mu přímo do tváře: „Vy zatracený idiote. Nemohl, nebyl tady! Kdybyste měl v hlavě mozek, byl byste dávno lehce zjistil, že to odpoledne byl na schůzi Boxerské komise, aby si pro Sammyho vyžádal jakési povolení. Oni vám to potvrdí, mají to v záznamech.“

Detektiva snad už nic na světě nedokázalo překvapit. Upíral na ni modré uvažující oči, obočí mírně stažené. „Nezabil ji a přesto spáchal sebevraždu?“ mumlal si zvolna, jako by to potřeboval slyšet sám od sebe. „Nedává to smysl.“