MUŽ JMÉNEM SPADE

A Man Called Spade, Jul 1932

 
 
Samuel Spade odsunul telefon stranou a podíval se na hodinky. Ještě nebyly čtyři. Křikl „Júhú!“
Z kanceláře sekretářky vyšla Effie Perinová, oždibující kousek čokoládového dortu.
„Vyřiď Sidu Wiseovi, že odpolední schůzka padá. Nebudu schopen ji dodržet.“
Poslední kousínek dala do pusy a olízla si koneček palce a ukazováčku. „Potřetí v jednom týdnu!“
Když se usmíval, véčko brady, rtů a obočí se mu komicky protáhlo. „Já vím, ale musím jít a zachránit život.“ Pokývl k telefonu. „Někdo vyděsil Maxe Blisse.“
Zasmála se. „Nejspíš někdo, kdo se jmenuje Špatné Svědomí.“
Stáčel si cigaretu a rychle k ní vzhlédl. „Víš na něj něco, co bych měl vědět i já?“
„Nic nového. Jen jsem si připomněla tu dobu, kdy do San Quentinu uvrtal vlastního bratra.“
Spade pokrčil rameny. „To není to nejhorší, co provedl.“ Zapálil si cigaretu, vstal a sáhl po klobouku. „Teď je okay, seká dobrotu. Klienti Sama Spada jsou všichni okay, čestní poctiví a bohabojní. Jestli se nevrátím včas, běž domů. Nečekej na mne.“
Zamířil na Nob Hill a k vysokému činžovnímu domu. Stiskl zvonek v rámu dveří s označením 10K. V příští vteřině je otevřel statný tmavý muž v utahaném šedém obleku.
„Ahoj, Same,“ pozdravil příchozího. Usmíval se, ale malá očka neztratila nic ze své obezřetnosti. „Co tady děláš?“
„Ahoj, Tome,“ odvětil Spade bezvýrazně, tvář jak nečitelnou masku. „Bliss je přítomen?“
„To víš, že je!“ Tom svěsil koutky silných rtů. „Žádnej strach.“
Spade svraštil obočí. „Nuže?“
Za Tomem se z šera haly vynořil druhý muž. Byl menší než Spade nebo Tom, ale dokonale stavěný. V hranatém obličeji se mu pod nosem ježil nakrátko sestříhaný prošedivělý knírek. Byl perfektně upravený včetně zánovního černého tvrďáku v zátylku.
Spade ho oslovil přes Tomovo rameno. „Haló, Dundy.“
Dundy krátce pokývl a pokročil ke vchodu, modré oči tvrdé a pronikavé.
„Co je?“ zeptal se Toma.
„B-l-i-s-s. M-a-x,“ odhláskoval mu Spade trpělivě. „Chci ho vidět. On chce vidět mne. Chápete?“
Tom se řehnil, Dundy ne. „To jsou dvě přání. Splnit se dá pouze jedno.“ Úkosem mrkl po Dundym a smích ho rázem přešel. Bylo vidět, že je nesvůj.
Spade se mračil. „Dobrá,“ utrousil popuzeně. „Je mrtvý, nebo někoho zabil?!“
Dundy nastrčil hranatý obličej Spadovi pod nos, slova jakoby násilně vytlačoval spodním rtem. „Co vás přimělo pomýšlet na to nejhorší?“
Spade se naježil. „Och, jistě! Jdu navštívit pana M. Blisse, ve dveřích mne zadrží párek detektivů z oddělení vražd, a já si mám myslet, že jsem přerušil partičku žolíků, když byla zrovna v nejlepším.“
„Bože, Same, nech toho,“ broukl Tom, nepohlédnuv na Spada, ani Dundyho. „Je mrtvej.“
„Zavražděn?“
Tom pomalu kýval hlavou nahoru a dolů. Nyní se na Spada zahleděl. „Co o tom víš?“
„Volal mi dnes odpoledne,“ odpovídal mu s věcnou rozvahou. „Řekněme pět minut před čtvrtou – když zavěsil, podíval jsem se na hodinky a do čtyř zbývala pořád ještě jedna – a povídal, že někdo mu jde po skalpu, a abych se k němu ihned dostavil. Muselo mu to připadat velmi reálné – mluvil, jako by se dusil.“ Pohodil rukou. „Nu, tak jsem zde.“
„Neříkal kdo nebo proč?“ zeptal se Dundy.
Spade vrtěl hlavou. „Ne. Jen mu někdo nabídl, že ho oddělá a on mu věřil. Prý abych pohnul kostrou.“
„On ne –?“ vyhrkl Dundy.
„Ne. Nic víc nevysvětlil,“ přerušil ho Spade. „Lidi, já se sem ženu a vy mně ani nic neřeknete?“
„Pojďte dál a uvidíte sám,“ vyzval ho Dundy stroze.
Tom dodal: „Je na něj pohled!“
Přešli halu a skrz veřeje do zeleného a růžového obývacího pokoje.
Chlapík nedaleko dveří ustal v rozprašování bílého pudru po okraji skleněného stolku, aby Sama uvítal.
Spade se usmál. „Ahoj, Phelsi. Máš se?“ a nato pokývl k dvojici mužů rozmlouvajících u otevřeného okna.
Mrtvý ležel na podlaze s otevřenými ústy, napolo svlečený. Hrdlo bylo tmavé a opuchlé. Špička jazyka vyčnívající z koutku úst byla naběhlá a modrá. Na holé hrudi nad srdcem byl obrys pěticípé hvězdy s T uprostřed, vše načrtnuté černým inkoustem.
Spade se nad mrtvým zastavil a chvíli si ho mlčky prohlížel. Poté se otázal: „Byl nalezen v této poloze?“
„Téměř,“ řekl Tom. „Trochu jsme ho otočili.“ Škubl palcem ke košili, tílku, vestě a saku, ležící na stole. „Ty byly rozházený po zemi.“
Spade si třel bradu, šedožluté oči zadumané. „Kdy jste sem přijeli?“
„Ve čtyři – dvacet. Oznámila nám to jeho dcera.“ Hodil hlavou k zavřeným dveřím. „Zamkla se tam.“
„Ví něco?“
„Bůh suď,“ pronesl Tom. „Není zrovna sdílná.“ Obrátil se k Dundymu. „Zkusíš to s ní znovu?“
Dundy kývl. Jednomu z mužů u okna poručil: „Začni prohlížet jeho písemnosti, Macku. Prý mu vyhrožovali.“
„Dobře.“ Mack si narazil klobouk a odebral se k zelenému sekretáři na opačné straně místnosti.
Z haly přispěchal podsaditý padesátník s hlubokými rýhami v našedlém obličeji, zastíněném černým kloboukem s širokou krempou. Spadovi řekl „Ahoj“, a Dundymu referoval: „Okolo půl třetí měl návštěvníka, setrval tu asi hodinu. Veliký blondýn v hnědém mezi čtyřiceti až pětačtyřiceti. Mám to od Filipínce ve výtahu, který ho vez nahoru i dolů. Vizitku mu pochopitelně nedal, ani se mu nepředstavil.“
„Určitě to byla jen hodina?“ vrčel Dundy.
Muž v širáku vrtěl hlavou. „Tvrdí, že když odcházel, nebylo víc než půl čtvrté. Říká, že pak přišly odpolední noviny, ale návštěvníka svezl dolů dřív, než je doručili.“ Pošoupl si své sombrero dozadu a podrbal se na hlavě. Potom si všiml kresby na prsou mrtvého a poněkud sípavě zakvílel. „Kďasu, co to představuje? Ví to někdo?“
Odezvy se nedočkal. Dundy chtěl vědět, zda obsluha výtahu může cizince identifikovat.
„Řek, že jo, ale to nic nedokazuje. Jo a říká, že ho nikdy dřív neviděl. Děvče píše seznam Maxových telefonátů. Jak se máš, Same?“
Spade ho ujistil, že jakž-takž a váhavě dodal: „Jeho bratr je velký a světlovlasý a je mu přes čtyřicet.“
Dundy na něho upřel jasně modré křemínky očí. „No a?“
„Jistě se pamatujete na ten podraz ve spořitelně Nový domov. Jeli v tom oba, ale Max svrhl celý náklad viny na Theodora a ten vyfásl San Quentin od jednoho do patnácti let.“
Dundy přisvědčil. „Teď si vzpomínám. Kde je?“
Spade si stáčel cigaretu a pohodil rameny.
Dundy Toma pošťouchl loktem. „Zjistí to.“
„Ovšem,“ Tom pokývl, „jenže on odtud vypad o půl čtvrtý, a tenhleten byl naživu ještě pět minut před čtvrtou –“
„A potom si zlomil nohu, takže se nemoh vplížit zpátky,“ podotkl šedivec žoviálně.
„Zjisti to,“ opakoval Dundy.
Tom se šoural k telefonu s „No jo, už letím.“
Dundy se obrátil na šedivce. „Vyšetři, jak to bylo s těmi novinami, kdy přesně je doručili.“
Muž v širáku kývl a odešel.
Od zeleného sekretáře se ozvalo hlasité „A hele!“ a Mack se otočil, svíraje v jedné ruce obálku, v druhé arch papíru.
Dundy natáhl ruku. „Něco –?“
Mack opakoval „Hele“ a předal papír Dundymu.
Spade mu koukal přes rameno.
Arch byl normální kancelářský formát a na něm byl tužkou psaný vzkaz; písmo úhledné, rukopis všední, bez zvláštní charakteristiky.
 
Až tohle obdržíš, budu už příliš blízko, abys unikl – tentokrát spolu zúčtujeme. Navždy.
 
Podpis nahrazovala pěticípá hvězda uzavírající T – tentýž znak jako na levé straně hrudi mrtvého.
Dundy opět natáhl ruku a dostal do ní obálku. Známka byla francouzská, adresa naklepaná na psacím stroji:
 
MAX BLISS, ESQ.
AMSTERDAM APARTMENTS
SAN FRANCISCO, CALIF.
U.S.A.
 
„Poštovní razítko z druhého tohoto měsíce, Paříž.“ Čile dny odpočítal na prstech. „Správně. Pošta ho doručila dneska.“ Zamyšleně vzkaz skládal, vsunul do obálky, kterou uložil do kapsy. „Kopej dál,“ řekl Mackovi.
Ten kývl a vrátil se k probírání písemností.
Dundy vzhlédl k Spadovi s otázkou v očích. „Co o tom soudíte?“
„Nějak se mi to nezdá.“ Jak mluvil, cigareta mezi jeho rty poskakovala nahoru a dolů. „Vůbec se mi to nelíbí.“
Tom odložil sluchátko. „Pustili ho patnáctýho minulej měsíc. Řek jsem jim, aby se ho pokusili najít.“
Spade přešel k telefonu, vytočil číslo a požádal o pana Darrella. „Haló, Harry? Tady Sam Spade… Fajn. Jak se má Lil…? Ano…? Poslyš, Harry, co znamená pěticípá hvězda s velkým T uprostřed…? Cože? Jak se to píše…? Aha. Rozumím… A kdybys ji našel na těle…? Já taky ne… Ano, a díky. Povím ti to, až se sejdeme… Jo, brnkni mi a dík… Nashle.“
Dundy s Tomem ho napjatě pozorovali. Vysvětlil: „Ten chlapík zná kdeco. Říká, že je to pentagram s řeckým tau – t-a-u – znamení, které kdysi používali staří čarodějové, dodnes prý sekta – říkají si křižáci.“
„Prokrista, to máme středověk?“ pohoršoval se Tom.
„Může to být taky Theodorova iniciála,“ namítl Dundy.
Spade pozvedl ramena. Bezstarostně nadhodil: „Zajisté, ale kdyby zamýšlel ten džob parafovat, byl by ho mohl stejně dobře podepsat plným jménem.“ Zamyslel se a pokračoval mnohem rozvážněji. „Pokud se pamatuji, tato sekta je v San José a Point Lomě. Moc bych na to nesázel, ale možná, že bychom se měli přesvědčit, co jsou zač.“
Dundy přisvědčil.
Spada upoutala kupa Blissova šatstva. „V kapsách se nenašlo nic zajímavého?“
„Obvyklé věci,“ odvětil Dundy. „Jsou na stole, vedle toho oblečení.“
Spade přikročil a díval se dolů na opuštěnou smutnou hromádku. Byly v ní hodinky, klíče na řetízku, peněženka, kalendářík, peníze, zlatá tužka, kapesník a pouzdro na brýle. Nedotkl se jich, nýbrž pozorně – kousek po kousku – zvedal mužovu košili, tílko, vestu a sako. Pod tím vším ležela na stole modrá kravata. Podrážděně se na ni škaredil. „Nebyla vůbec nošená,“ postěžoval si.
Dundy, Tom a zástupce koronera (byl to malý člověk s úzkým inteligentním obličejem, postávající celou dobu trpělivě u okna) se kolem vázanky seskupili a s nepochopením na ni civěli.
Tom utrápeně zasténal. Dundy potichu sakroval. Spade vázanku opatrně zvedl a obrátil. Ve švu byla všitá reklamní cedulka londýnského pánského butiku.
Spade se uchichtl. „Skvělé,“ prohlásil vesele. „San Francisco, Point Loma, Sant José, Paříž, Londýn.“
Dundy zlostně usykl.
Do toho vkráčel muž v širáku. „Noviny byly doručeny skutečně ve tři – třicet.“ Vykulil oči. „Co se děje?“ Cestou k nim vysvětloval: „Nemůžu najít jedinýho svědka, kterej by viděl, jak se ten blonďák plíží zpátky sem do baráku.“ Rozpačitě koukal na zdroj pohoršení, dokud Tom nezaklel a neřekl: „Je úplně nová.“ Pak jen tichounce hvízdl.
„Kčertu se vším,“ láteřil Dundy trpce. „Je tu bratr, který měl důvod ho nenávidět. Nedávno se dostal z lapáku. A najednou se tu ve tři – třicet objeví kdosi, kdo vypadá jak on. O pětadvacet minut později volá Max o pomoc. Ani ne za půl hodiny nato se vrátí dcera a najde ho uškrceného,“ soptil. Drobného koronerova zástupce bodl ukazovákem do prsou. „Je to tak?“
„Byl zardoušen,“ opravil ho puntičkářsky soudní ohledač mrtvol. „Zardousil ho velmi silný člověk s velkýma rukama.“
„Okay,“ vybafl na Spada. „Našel výhružný dopis – proto vás sháněl. Nebo mu bratr řekl něco, čím ho vylekal. Ale nechme dohadů a držme se faktů. Víme, že –“
Mack, který se hrabal v sekretáři, se otočil. „Našel jsem další,“ zvolal. Tvářil se samolibě.
Zraky pětice, jež se na něho upřely, studily jako led. Byl si jejich neskrývaného nepřátelství vědom, leč nijak ho to neodradilo, aby hlasitě nepředčítal:
 
Milý Blissi,
 
naposledy tě žádám, abys mi vrátil mé peníze. Chci, abys mi je poslal nejpozději k prvnímu příštího měsíce – a všechny! Jestli je neobdržím, jsem odhodlán podniknout určité kroky. Měl bys být schopen uhodnout, jaké asi. A nenamlouvej si, že mluvím do větru.
 
Daniel Talbot
 
Šťastně se zazubil. „Tady máte ještě jedno T.“ Zvedl obálku. „Razítko pošty San Diego, dvacátého pátého minulého měsíce.“ Uniklo mu uchichtnutí. „A další město do vašeho seznamu.“
Spade pohodil hlavou. „Tím směrem je taky Point Loma.“
Šli se s Dundym na dopis podívat. Byl napsán modrým inkoustem na bílém dopisním papíru prvotřídní kvality, obálka taktéž. Písmo bylo stěsnané a hranaté. Tužkou psané výhrůžce se absolutně nepodobalo.
Sam ironicky utrousil: „Teď už se někam dostáváme.“
Dundym to otřáslo, máchl rukou. „Držme se toho, co jsme ověřili.“
„Jistě,“ přisvědčil. „To je co?“
Hluboké mlčení.
Vylovil z kapsy balíček jemného tabáku a cigaretové papírky. „Nemluvil tu kdosi o pohovoru s dcerou?“ nadhodil nezávazně.
„Také na ni dojde!“ Dundy se prudce obrátil a čelil mrtvému na podlaze. Děsně se naštval. Škubl k němu palcem a na malého ohledavače štěkl: „Jste s tím hotov?“
„Ano. Tady jsem skončil.“
„Nech to odvézt,“ poručil Tomovi. Otočil se k muži v širáku. „Až budu s tím děvčetem hotov, chci vyslechnout ty dva, co obsluhují výtah.“
Oddusal k zavřeným dveřím a energicky zaklepal.
Zevnitř se ozval lehce řezavý hlas. „Co je?“
„Poručík Dundy. Slečna Blissová? Musím s vámi mluvit.“
Chvilku bylo ticho; pak zaharašil klíč a tentýž hlas řekl: „Vstupte.“
Dundy otevřel dveře a Sam ho následoval. Octli se v chmurném šedém a stříbrném pokoji, kde u dívčina lůžka seděla kostnatá a škaredá žena středního věku v černých šatech a bílé zástěře.
Dívka – mohlo jí být nanejvýš osmnáct – ležela na boku loktem opřená o polštář, tvář v dlani. Měla na sobě šedý kostým, světlé vlasy krátké. Obličej byl podivuhodně symetrický s pevnými rysy. Dvěma vcházejícím mužům nevěnovala pohled.
Spade požádal o dovolení, zda si smí zapálit a Dundy znovu usadil vstávající služebnou. „Paní Hooperová, chceme vám také položit několik otázek. Pracujete zde jako hospodyně, pravda?“
Její mírně řezavý hlas, vyrovnaný pohled šedých, hluboko zasazených očí, ruce poklidně složené v klíně, to vše budilo dojem značné vnitřní síly.
„Co víte o tom, co se tu odehrálo?“
„Vůbec nic, nebyla jsem doma. Pán mi dovolil, abych brzy zrána odjela do Oaklandu na pohřeb mého synovce, a když jsem se vrátila, vy a ostatní pánové jste tu již byli.“
Dundy přikývl. „Co si o tom myslíte?“
„Nevím, co bych si měla myslet,“ odvětila prostě.
„Že očekával, že se něco podobného přihodí, jste taky nevěděla?“
Dívka se prudce posadila, rozčileně rozšířené oči upřela na Dundyho a vyhrkla: „Co tím míníte?“
„Míním pouze to, co jsem řekl. Bylo mu vyhrožováno. Zavolal tedy pana Spada“ – označil ho pokynem hlavy – „a oznámil mu to pouhých pár minut předtím, než byl zavražděn.“
„Ale kdo –?“
„Na to se vás právě chceme zeptat. Kdo proti němu cítil takovou nenávist?“ Dundy se vší silou ovládal a krotil i svou netrpělivost.
Zírala na něho s nefalšovaným úžasem. „Nevím – nikdo by přece –“
Tentokrát ji přerušil Spade; mluvil s ní s tichou měkkostí, jež pomohla otupit brutální realitu. „Ale někdo to přece udělal.“ Když k němu stočila vyděšený zrak, zeptal se: „Vy nevíte, že dostával výhružné dopisy?“
Důrazně vrtěla hlavou.
Podíval se na hospodyni. „A vy?“
„Ne, pane.“
Vrátil se k dívce. „Znáte nějakého Davida Talbota?“
„Proč? Ano, znám,“ řekla. „Byl u nás včera na večeři.“
„Kdo je to a čím se zabývá?“
„Vím o něm, že bydlí v San Diegu a on a otec spolu měli nějaký byznys. Včera jsem se s ním setkala poprvé.“
„Jak spolu vycházeli?“
Trochu se zamračila. „Přátelsky.“
Ozval se Dundy. „Čím se otec zabýval? Jaké měl povolání?“
„Byl finančník.“
„Propagátor?“
„Ano, myslím, že se to tak dá nazvat.“
„Kde se Talbot ubytoval? Nebo již odjel?“
„Nemám tušení.“
„Jak vypadá?“
Opět se zamyšleně mračila. „Je dost otylý, takový ten starší pán s bílými vlasy, bradkou a červeným obličejem.“
„Je tedy starý?“
„Nedovedu to odhadnout. Může mu být asi šedesát; přinejmenším pětapadesát.“
Dundy se podíval na Spada, který na toaletním stolku objevil popelník a uhasil v něm nedopalek. Sam pochopil a ujal se výslechu. „Kdy jste naposled viděla strýce?“
Zarděla se. „Myslíte strýčka Teda?“
Pokývl.
„Ne od –“, pípla a kousla se do rtu. Posléze dodala: „Vy ovšem víte, že byl ve vězení. Viděli jsme se, když ho propustili.“
„Přišel sem?“
„Ano.“
„Mluvil s otcem?“
„Samozřejmě.“
„Měli k sobě dobrý vztah?“
Vykulila oči. „Nejsou příliš demonstrativní, ale jsou to bratři. A tatínek mu dával peníze do základu nového podnikání.“
„Takže spolu vycházeli dobře.“
„Ovšem,“ odvětila tónem někoho, kdo odpovídá na zbytečnou otázku.
„Kde bydlí?“
„Na Poštovní,“ řekla a udala číslo.
„Od té doby jste ho neviděla?“
„Ne. Víte, styděl se, že byl ve vězení –“ Větu dokončila vágním pohybem ruky.
Další dotaz patřil paní Hooperové. „Vy jste ho viděla?“
„Ne, pane.“
Zatahal se za spodní ret. „Věděly jste – vy nebo vy – že tu odpoledne byl?“
„Ne,“ vyslovily zároveň.
„Kde jste –“
Na dveře někdo zaklepal.
Dundy ho pozval dál.
V pootevřených dveřích se objevila Tomova kulatá hlava. „Přišel jeho bratr.“
Dívka vzrušeně křikla. „Och, strýčku! Strýčku Tede!“ Vzrušeně se napřímila.
Za Tomem se objevil vysoký statný blondýn v hnědém obleku. Byl sluncem tak opálený, že jeho chrup vypadal bělejší a zorničky modřejší, než byly.
„Miriam, co se to tady děje?“
„Tatínek je mrtvý,“ řekla a rozplakala se.
Dundy na Toma kývl. Ustoupil tedy Theodoru Blissovi z cesty a nechal ho vejít.
Za ním zdráhavě vešla urostlá dáma v norkovém kožichu a titěrném hnědém kloboučku na platinově světlých vlnách. Bylo jí okolo sedmadvaceti; jemné rysy a příjemný inteligentní obličej vyzařoval auru charakterní osobnosti.
Bliss neteř objal kolem ramen, políbil ji na čelo a posadil se na postel vedle ní. „No tak, no,“ utěšoval ji neobratně.
Uvědomila si stojící postavu, hleděla na ni závojem slz, až ji rozpoznala. „Och, slečno Barrowová, promiňte, já –“
Dáma se k ní sklonila. „Je mi líto, že jsme –“
Bliss si odkašlal. „Teď je paní Blissovou,“ řekl ochraptěle. „Odpoledne jsme se vzali.“
Dundy se zlostně načepýřil. Sam si stáčel cigaretu a vypadal, že se každou chvilku rozchechtá.
Miriam se probrala z překvapení a popřála novomanželům mnoho štěstí. Mezitím, co jí mladá paní mumlala díky, dívka vzala strýce za ruku a dojatě mu ji tiskla. „A tobě obzvlášť, strýčku. Jestli si někdo zaslouží trochu štěstí, jsi to ty.“
Poklepal neteř po rameni, přitiskl si ji k sobě a tázavě se ohlédl po Dundym a Spadovi.
„Váš bratr dnes odpoledne zemřel,“ řekl Dundy s přemáháním. „Byl zavražděn.“
Mladá paní zalapala po dechu. Blissem to otřáslo, paže okolo neteře se napjala, výraz však zůstal beze změny. „Zavražděn?“ opakoval, jako by nerozuměl.
„Ano.“ Dundy vrazil ruce do kapes. „Vy jste tu dneska odpoledne byl!“
Theodor Bliss pod jeho opálením kapku zbledl, ale celkem vyrovnaně přiznal, že byl.
„Jak dlouho?“
„Asi hodinu. Přišel jsem kolem půl třetí a –“ Obrátil se na svou manželku. „Když jsem ti volal, bylo skoro půl čtvrté, ne?“
„Ano.“
„Nu, hned nato jsem odešel.“
„Měli jste dohodnutou schůzku?“
„Ne. Telefonoval jsem mu do kanceláře,“ – pokývl ke své ženě – „bylo mi však řečeno, že se odebral domů. Tak jsem se tu stavil, abych ho pozval na svatbu. Omluvil se, že nemůže – říkal, že někoho očekává. Seděli jsme a povídali si déle, než jsem zamýšlel, takže jsem musel Elise zavolat, že se sejdeme až na radnici.“
„V kolik?“
„Kdy jsem tam dojel? Na minutu přesně to nevím.“
Paní se tiše zasmála. „Ve tři čtvrtě na čtyři. Byla jsem tam první a stále se koukala na hodinky.“
„Než nás oddali,“ – pokračoval – „museli jsme čekat, až soudce Whitefield skončí případ, jemuž předsedal, což trvalo asi deset minut. K tomu připočtěte pár minut před začátkem obřadu. Můžete se ho zeptat.“
Spade ukázal na Toma. „Radši to běž ověřit.“
Tom řekl okay a odešel.
„Jestli se to potvrdí, pane Blissi, jste mimo podezření. Je mou povinností klást lidem nepříjemné a vlezlé otázky. Takže – řekl vám bratr, kdo k němu přijde?“ usekával Dundy.
„Ne.“
„Zmínil se, že se cítí ohrožen?“
„Ne. Nebyl ten sdílný typ, ani vůči mně. Někdo mu vyhrožoval?“
Dundyho rty se trochu sevřely. „Měli jste k sobě dobrý vztah?“
„Přátelský.“
„Určitě? Necítil jste vůči němu závist? Zášť?“
Theodor Bliss sundal ruku objímající neteř. Zbledl a osmahlá pleť získala olivový nádech. „Všichni přítomní vědí o mém pobytu v San Quentinu. Jestli narážíte na tohle, tak jen si poslužte.“
„Přesně,“ přisvědčil Dundy. „Nuže?“
Bliss vstal. „Nuže co?“ vybuchl. „Snad nechcete tvrdit, že jsem ho nenáviděl! Ne! Proč bych měl? On se z té šlamastyky mohl vyvléknout. Já ne. Věděl jsem, že mě usvědčí, ať už to s ním dopadne jakkoliv. A kdybych ho stáhl s sebou, nijak bych si nepomohl. Probrali jsme to a oba se rozhodli, že tu káru potáhnu sám, aby se mohl postarat o naši budoucnost. A on se postaral! Podívejte se do jeho šekové knihy nebo bankovního výkazu a uvidíte, že den po propuštění mi dal šek na pětadvacet tisíc dolarů. A v Národní ocelářské vám potvrdí, že na mé jméno převedl tisíc akcií!“
Rozpačitě se usmál a zase si sedl. „Omlouvám se. Vím, že vyšetřující se musí vyptávat.“
Dundy omluvu ignoroval. „Znáte Daniela Talbota?“
„Ne.“
„Já ano,“ vložila se jeho paní. „Včera byl v naší kanceláři.“
Dundy si ji prohlédl od hlavy k patě, než se otázal: „Jaké kanceláři? O čem to –“
„Jsem – byla jsem sekretářkou pana Blisse, a –“
„Maxe Blisse?“
„Ano. Pan Talbot ho přišel navštívit.“
„A dál? Co se stalo?“
Pohlédla na manžela.
„Jestli něco víš, tak jim to probůh řekni,“ doporučil jí.
„Ve skutečnosti se nic moc nedělo. Zpočátku se jakoby dohadovali, pak se normálně bavili. Pan Bliss na mne zazvonil a požádal, aby pan Trapper – to je účetní – vyplnil pro pana Talbota šek na sedm tisíc pět set a nějaké drobné.“
„A vyplnil ho?“
„Jistěže. Odnesla jsem ho panu Blissovi.“
„Za co to bylo?“
„To nevím.“
„Když jste byla jeho sekretářkou,“ naléhal Dundy, „musela jste mít nějakou představu o podstatě jejich obchodů.“
„Ale já nemám,“ bránila se. „Nikdy o něm nepadlo ani slůvko.“
Dundy po Samovi zhlídl, jako kdyby to bylo jeho vinou, a položil otázku muži na okraji lůžka. „Když jste se odpoledne u bratra zastavil, jakou měl kravatu?“
Bliss zamrkal, zahleděl se kamsi do prázdna a nakonec oči zavřel. Když je otevřel, řekl: „Zelenou s čímsi – kdybych ji viděl, poznal bych ji. Proč?“
Opět vypomohla novomanželka. „Byly na ní úzké šikmé proužky v různých odstínech zelené. Aspoň ji měl dnes ráno.“
„Kam kravaty ukládal?“ zeptal se hospodyně.
Ochotně vstala. „Do šatníku v jeho ložnici. Ukážu vám.“
Dundy s čerstvě sezdaným párem v patách ji následoval.
Spade odložil klobouk na toaletní stolek a sedl si k nohám postele. „Slečno Miriam, vzpomenete si, kdy jste odcházela?“
„Dnes? Kolem jedné. Měla jsem ujednanou schůzku na oběd v jednu hodinu a dost jsem se zpozdila. Potom jsem šla po nákupech a – a –“ Otřásla se a umlkla.
„A pak jste přišla domů. Kdy?“ Vyslovil to přátelsky a věcně.
„Myslím, že někdy po čtvrté.“
„Co následovalo?“
„Já – našla jsem taťku a uvědomila policii. Byla jsem tak zděšená a popletená… nevím, jestli jsem volala odtud, nebo zespodu. Co bylo potom nevím, opravdu, protože první, koho jsem uviděla byla paní Hooperová a nějací cizí lidé.“ Dívala se mu přímo do očí.
„Nevolala jste lékaře?“
Odvrátila se. „Ne.“
„Ovšem. Proč byste ho volala, pakliže jste věděla, že je mrtvý.“
Byla zticha.
„Věděla jste, že je mrtvý?“
Zvedla hlavu a zírala na něho vyhaslýma očima. „Ale on byl.“
Pousmál se, aby ji povzbudil. „Jistěže. Chtěl jsem jen zjistit, jestli předtím, než jste šla k telefonu, jste se přesvědčila.“
Položila si dlaň na hrdlo. „Nepamatuji se, co jsem dělala,“ šeptala zlomeně. „Věděla jsem, že je mrtvý.“
S porozuměním přikývl. „A zavolala jste policii, protože jste viděla, že byl zavražděn.“
Zoufale se zadívala na propletené bílé prsty a vzlykla. „Bylo to příšerné. Nevím už, co jsem si myslela nebo dělala.“
Spade se k ní důvěrně naklonil a ztlumil hlas. „Slečno Miriam, já nejsem policejní detektiv. Váš otec si mě vyžádal – naneštěstí příliš pozdě, abych ho mohl ochránit. Nyní vlastně pracuju pro vás, takže je-li něco, co bych pro vás mohl učinit, co policie nemusí –“
V tom momentě se do pokoje vrátil Dundy se svou suitou.
„Nějaké štěstí?“ zeptal se ho.
„Zelená mezi nimi není.“ Jeho podezíravý pohled přeletoval mezi Samem a dívkou. „Paní Hooperová říká, že ta modrá, co jsme našli, je ze zásilky, kterou právě obdržel z Anglie.“
„Proč je kolem ní tolik zmatku?“ podivil se Bliss.
Dundy po něm šlehl zlým okem. „Když jsme ho našli, byl zpola nahý. Vázanku mezi rozházeným šatstvem si nikdy neuvázal. Je úplně nová, nepoužitá.“
„Snad se zrovna převlékal, když ho vrah přepadl.“
Dundy se zakabonil. „Dobře, a co učinil s tou zelenou? To ji snědl?“
„Určitě se nepřevlékal,“ zasáhl Spade. „Prohlédněte si límec jeho košile a uvidíte, že když byl zardoušen, musel ji mít na sobě.“
Ve veřejích se objevil Tom. „Odpovídá to,“ hlásil. „Soudce a zřízenec – jmenuje se Kittridge – potvrdili, že tam byli od tři čtvrtě na čtyři do pěti. Zřízence jsem požádal, aby se zde stavil – aby bylo jasný, že to byli oni a ne nikdo jinej.“
„Dobrá,“ zabručel Dundy. Hlavu nezvedl, neboť po kapsách lovil tužkou psanou hrozbu s hvězdou a Téčkem. Složil ji, aby byl vidět pouze znak a zdvihl jej do výše. „Ví někdo, co je tohle?“
Miriam Blissová dokonce vstala a připojila se k řadě. Znak si prohlédli, stísněně po sobě koukli a mlčeli.
„Víte o tom něco?“
„Inu,“ ozvala se paní Hooperová. „Vypadá to jako kresba na prsou chudáka pána, ale…“
Ostatní řekli ne.
„Viděli jste to někdy dřív?“
Řekli, že ne.
„Dobrá. Počkáte zde,“ rozhodl Dundy. „Možná, že za chvilku přijdu s dalšími dotazy.“
Sam zvedl dlaň. „Jen vteřinku. Pane Blissi, jak dlouho se znáte s vaší paní?“
Bliss se k němu stočil s kuriózním výrazem. „Nu, ode dne, co mne propustili,“ odpovídal obezřetně. „Proč?“
„Tedy od minulého měsíce. Poznal jste ji přes vašeho bratra?“
„Zajisté. V jeho kanceláři. Proč?“
„Odpoledne na radnici – byli jste celý ten čas spolu?“
„Ano, ovšem,“ odsekl mu ostře. „O co vám jde?“
Spade se smál, mile a přátelsky. „Jsem tu, abych vyzvídal, ne?“
Bliss zvedl koutky. „V pořádku.“ Najednou se zazubil. „Abych se přiznal, dopustil jsem se malé lži. Popravdě jsem s ní nebyl celou dobu. Sel jsem si do chodby zakouřit, ale ujišťuju vás, že kdykoliv jsem vyhlédl sklem dveří, pokaždé jsem ji viděl na tomtéž místě, kde jsme spolu seděli.“
Spade se rovněž mírně usmíval. „Nicméně, když jste se sklem zrovna nedíval, byl jste v dohledu dveří? Nemohla sedadlo opustit, aniž byste ji spatřil?“
Blissův smích pohasl. „Ovšemže nemohla. Byl jsem pryč stejně jen pět minut.“
Spade mu poděkoval a vyšel z pokoje za Dundym. Spojovací dveře za sebou zavřel.
Dundy po něm vrhl zastydlý pohled. „Řekl něco?“
Pokrčil rameny.
Maxovo tělo již zmizelo. V místnosti přibyli dva filipínští chlapci ve švestkově modrých uniformách. Seděli těsně vedle sebe na gauči jak ustrašení králíčci.
„Macku“ – zavrčel Dundy – „chci, abys našel onu zatracenou zelenou šlajfku. Chci mít tenhle barák rozebraný na kusy, tenhle blok a třeba celé sousedství, až se najde. Dej na to tolik mužů, kolik potřebuješ.“
Muž nechal přehrabování papírů, vstal, řekl „Okay“, stáhl si klobouk do čela a odklusal.
Na chlapce dopadlo hromobití. „Který z vás vezl toho chlapa v hnědém?!“
Vyskočil ten menší. „Já, pane.“
Dundy škubl dveřmi ložnice a řekl: „Bliss“.
Bliss přišel ke dveřím.
Malý Filipínec zazářil. „Ano, pane, jeho.“
Dundy dveře přibouchl Blissovi do tváře.
„Sedni!“
Chlapec se chvatně posadil.
Podmračeně na chlapce zíral, až se začli vrtět. „Vezli jste do tohoto bytu během odpoledne ještě někoho jiného?“
Oba horlivě vrtěli hlavou. „Už nikoho, pane,“ špitl ten menší. Tvář se mu roztáhla do podlézavého šklebu.
Dundy k nim výhružně pokročil. „Blbost!“ štěkl. „Vezli jste slečnu Miriam!“
Hlava většího chlapce kývala nahoru a dolů. „Ano, pane. Jistě, pane. Vezl jsem je. Myslel jsem, že myslíte cizí lidi.“ Pusu měl křečovitě od ucha k uchu.
Dundy dštil oheň a síru. „Nechci slyšet, co myslíte, že si myslím! Chci slyšet, na co se ptám! Co znamená to ‚je‘?!“
Vynucený úsměv pod jeho pohledem tiše dokonal. Hoch se díval do země mezi modré tenisky. „Slečnu Miriam a toho džentlmena.“
„Kterého, kďasu? Toho vedle?“ škubl palcem ke dveřím, jež Blissovi zabouchl před nosem.
„Ne, pane. Jiného džentlmena. Nebyl to Američan.“ Zvedl hlavu a tvář se mu rozjasnila. „Myslím, že on Arménec.“
„Proč?“
„Protože on ne jak my, Američani. Nemluvit jak my.“
Spade se rozesmál. „Viděls někdy nějakého Arménce?“
„Ne, pane. Proto myslím –“ Sklapnul pusu jen to cvaklo, protože Dundy z hrdla vyloudil divoký zvířecí zvuk.
„Jak vypadal?“ pokračoval ve výslechu.
Filipínec bezmocně rozpřáhl paže. „On vysokej, jako tenhle džentlmen.“ Ukázal na Sama. „Černý vlasy, černej knír. Velmi“ – stáhl dětské obočí – „velmi hezký šaty. Moc nóbl pán. Hůlka, rukavice, dokonce i –“
„Mladý?“
Hlava se opět rozkývala nahoru a dolů. „Ano, pane.“
„Kdy odcházel?“
„Za pět minut,“ odvětil hoch.
Dundyho čelisti pracovaly, jako by to nemohl ztrávit. „V kolik hodin přišli?“
Hoch pokrčil rameny. „Byly čtyry, nebo deset minut víc.“
„Než jsme přišli my, vezli jste nahoru ještě někoho?“
Filipínci opět horlivě vrtěli hlavami.
Koutkem úst utrousil: „Přiveďte ji, Same.“
Spade otevřel dveře a lehce se uklonil. „Slečno Blissová, na moment, prosím.“
„Co je?“ vzdychla unaveně.
„Jen na okamžik,“ řekl s rukou na klice. A znenadání dodal: „Vy radši pojďte také, pane Blissi.“
Miriam pomalu přešla do obývacího pokoje, její strýc za ní a Spade za nimi zavřel. Dívčin spodní ret se takřka neznatelně zachvěl, když spatřila službu od výtahu. Bázlivě vzhlédla k Dundymu.
„Co je na téhleté povídačce o mužském, který vás doprovázel? Posaďte se!“
Brada se jí nekontrolovatelně roztřásla. „C-cože?“ Snažila se vypadat zmateně. Theodor Bliss přešel rázně místnost, moment před ní postál, jako by zamýšlel cosi říct, vzápětí úmysl změnil a zaujal pozici za ní, paže zapřené o opěradlo židle.
„Ten muž, který přišel s vámi,“ vychrlil na ni poručík rychle a drsně. „Kdo je to? Kde je? Proč zmizel? Proč jste mi ho zamlčela?“
Složila obličej do dlaní a rozplakala se. „Nemá s tím nic společného,“ škytla skrz prsty. „Nemá, jen bych mu způsobila nesnáze.“
„Pěkný hrdina,“ poznamenal. „Aby se vyhnul možností, že jeho jméno bude figurovat v tisku, uteče a nechá vás tu samotnou s mrtvým otcem.“
Spustila ruce do klína. „Ale on musel,“ vzlykala. „Má žárlivou ženu – kdyby se dověděla, že jsme se zase sešli, určitě by se s ním rozvedla a on nemá jediný cent, který by mu říkal pane.“
Dundy se ohlédl po Samovi; ten si však všiml, že filipínští hoši se potichu hihňají a ukázal prstem k východu. „Ven!“ Vymázli rychlostí blesku.
„Tak kdo je ten klenot?“ Dundy tlačil dívku neúprosně k přiznání.
„On s tím přece –“
„Kdo je to?“
Ramena jí poklesla, spustila víčka. „Jmenuje se Boris Smekalov,“ řekla odevzdaně.
„Hláskujte mi to.“
Odhláskovala celé jméno.
„Kde bydlí?“
„V hotelu U svatého Marka.“
„Krom vyženěných peněz, dělá něco, aby se uživil?“
Uraženě se zarděla, zvedla tvář k vyšetřovateli a zloba z ní kvapem vyprchala. „Ne. Nepracuje.“
Dundy se stočil k šedému chlápkovi v širáku. „Přiveď ho.“
Muž zabručel a vyšel do chodby.
Znovu vyrazil do útoku. „Vy a tenhle Smekalov jste milenci?“
Zrudla, záštiplně po něm blýskla očima a neodpověděla.
„Teď, když je váš otec po smrti,“ pokračoval bezohledně, „budete mít dostatečné jmění, aby se s vámi oženil – tedy jestli se s ním jeho paní rozvede?“
Schovala tvář do dlaní.
Řekl: „Váš otec je mrtvý, co on –?“
Spade se natáhl, aby ji zachytil, jak padala. Lehce si ji v náruči nadhodil a odnesl do ložnice.
Ihned se vrátil, zavřel za sebou a opřel se o veřeje. „Ty mdloby byly trik,“ řekl přidušeně.
„Jako všechno tady,“ ulevil si Dundy.
Sam se ironicky ušklíbl. „Chybí holt zákon, který by kriminálníkům nařizoval, že se musejí přiznat sami.“
Ted Bliss se uchichtl a šel si sednout za bratrův psací stůl u okna.
„Vám to může být jedno,“ vyčetl mu Dundy nakvašeně. „Nemáte se čeho bát. Váš klient je v márnici a už si nemůže stěžovat. Já si to ale vypiju od kapitána, šéfa, tisku a bůhví od koho –“
„Vydržte,“ uklidňoval ho Sam. „Dřív či později toho vraha stejně dostanete.“ Krom světýlek v žlutošedých zorničkách se tvářil docela vážně. „Nechtěl bych, aby se případ rozběhl do dalších slepých uliček. Nicméně si myslím, že bychom měli znovu proklepnout hospodyni a pohřeb, na nějž měla, dle jejích slov, odjet. Na té ženské je cosi zvláštního.“
Poručík si Sama podezíravě přeměřil, ale neodporoval. „Tome!“
Spade na Toma zakýval prstem. „Vsadím deset ku jedné, že se žádný pohřeb nekonal. Mrkni se na to… a nenech se obalamutit.“
Otevřel dveře do ložnice a vyvolal paní Hooperovou. „Seržant Polhaus potřebuje pár informací.“
Tom pilně zapisoval jména a adresy, které žena plynně diktovala. Spade se utábořil na gauči, zručně si smotal cigaretu a pokuřoval. Dundy přecházel sem a tam. Bliss chtěl být se svou novou paní a Sam ho milostivě propustil do ložnice.
Tom byl konečně hotov; vsunul notes do kapsy, hospodyni poděkoval, po Spadovi a Dundym hodil „Nashle“ a odcválal z bytu.
Žena stála tam, kde ji opustil. Škaredá, pevná a trpělivá.
Spade se v polštářování stočil, až jí viděl do klidných, hluboko zapadlých očí. „Žádný strach.“ Pohodil rukou ke dveřím, v nichž zmizel Tom. „Pouhá rutina.“ Sešpulil rty. „Povězte mi, co si o tom všem myslíte?“
Tím jejím silným a poněkud řezavým hlasem chladně řekla: „Myslím, že to je soud Páně.“
Dundy nechal přecházení.
„Prosím?“ zeptal se Sam.
V jejím tónu byla jistota, žádné emoce: „Odměnou za hřích je smrt.“
Dundy se k ní blížil, jak stopař ke kořisti. Spade ho odmávl nazpět. Jeho pohyb skrylo vysoké opěradlo gauče. Zaujatě se otázal: „Hřích?“
„Kdokoli ublíží jednomu z maličkých, kteří ve mne věří, tomu lépe uvázat mlýnský kámen na krk a svrhnout jej do moře.“ Citát nebyl přesný, pouze demonstroval její víru.
„Tak?“ bafl Dundy. „A kdo je ten maličký?“
Stočila k němu šedý pohled, načež jej upřela na spojovací dveře.
„Ta malá,“ řekla. „Miriam.“
Dundy se na ni škaredil. „Jeho dítě?“
„Ano. Jeho adoptovaná dcera.“
Dundymu naskákaly zlostné rudé fleky. „Kčertu!“ zařval, potřásaje hlavou, jako by se chtěl zbavit nějaké lnoucí věci. „Ona není jeho vlastní dítě?“
Jeho vztek na ni neměl pražádný účinek. „Ne, paní byla většinu života invalidní. Neměli spolu děti.“
Zatínal čelisti, aby se ovládl, a když promluvil, hlas byl opět klidnější. „Jak jí ublížil?“
„To nevím, ale věřím, že pravda vyjde najevo, až se prokáže, že bohatství, jež jí zanechal její vlastní otec, bylo –“
„Chcete tím naznačit,“ skočil jí do řeči Sam, dávaje pozor, aby se vyjádřil jasně, „že fakticky nevíte, že ji okrádal? Chováte pouhé podezření?“
Položila si ruku na srdce. „Vím to tady,“ prohlásila s přesvědčením.
Dundy hleděl na Sama, Sam na něj a Samovi se v očích zatřpytlo ne zcela upřímné veselí.
Poručík si odkašlal. „Tak vy se domníváte“ – ukázal k podlaze, kde předtím ležel mrtvý – „že to byl boží soud? Božská spravedlnost?“
„Ano.“
Z pohledu se mu vytratily skoro všechny stopy bezmocného vzteku. „Takže ten, kdo to učinil, jednal jako trestající ruka Páně?“
„Není na mně, abych to posoudila.“
Do tváří mu nanovo stoupla červeň. „Prozatím je to vše,“ řekl, jako by ho škrtil límeček. Ale v momentě, kdy sáhla po klice, se mu oči zaostřily a zvolal: „Ještě vteřinku!“ A když mu čelila, štěkl: „Nepatříte k sektě nových křižáků?“
„Nejsem nic víc, než pravověrná křesťanka.“
„Dobrá, jděte,“ zavrčel, otočiv se k ní zády. Zašla do ložnice a zavřela. Přetřel si dlaní čelo. „Velkej Skote!“ postěžoval si utahaně. „Tohle je ale famílie!“
Spade podotkl: „Zkuste někdy zavrtat do té své.“
Poručík zbělel, bezkrevné rty odhalily zuby. Zatnul pěsti a hnal se na Sama. „Co si to –?“ Zastavil ho Samův mile překvapený výraz. Odvrátil se, olízl si oschlé rty, oči se dotkly Spadových a se zahanbeným úsměvem zamumlal: „Nepochopil jsem, že jste měl na mysli kteroukoliv rodinu. Promiňte.“
Vtom zařinčel zvonek nad vchodem, tak odběhl otevřít.
Samovy rysy se protáhly do pobaveného úšklebku, který zdůrazňoval jeho podobu s plavovlasým satanem.
Z chodby dolehl protahovaný jižanský hlas. „Jsem Jim Kittridge z Nejvyššího soudu. Bylo mi řečeno, abych se dostavil.“
„Ano, pojďte dál.“
Zřízenec byl kulaťoučký cvalík v příliš těsném oblýskaném obleku. „Ach, pane Spade,“ řekl radostně. „My se známe! Pamatujete? Ten vleklý případ Burke versus Harris?“
Sam ho uvítal a podal mu ruku.
Dundy došel pro Theodora Blisse a jeho paní. Kittridge je úsměvně pozdravil a potvrdil, že jsou těmi, jež soudce oddal. Rozhlížel se, jako by hledal místo, kam by si odplivl; žádné nenašel, tak prohlásil: „Bylo asi deset minut před čtvrtou, když tento pán přišel do soudní síně a ptal se mne, jak dlouho se jeho Ctihodnost ještě zdrží, a já to odhadl na čtvrt hodiny. Seděli v síni, a hned jak bylo stání odloženo, jsme je oddali.“
Dundy mu poděkoval a vyprovodil ho ze dveří. Blissovy vyhostil zpátky do ložnice a netrpělivě vybuchl: „Takže co?“
Sam se spokojeně rozložil v rohu gauče. „Aspoň se prokázalo, že k soudní budově to nestihnete dřív, než za patnáct minut; takže když na soudce čekal, určitě se sem nevplížil. Nemohl to stihnout ani později mezi ukončením obřadu a příchodem Miriam.“
Dundy se nešťastně chmuřil. Otevřel ústa a zas je sklapl, neboť do pokoje vpochodoval muž v širáku v doprovodu vysokého štíhlého a notně pobledlého elegána, odpovídajícího Filipíncově popisu.
Šedivec je navzájem představil. „Poručík Dundy, pan Spade, pan Boris – uch – Smekalov.“
Dundy krátce pokývl.
Smekalov okamžitě spustil. Neměl těžký přízvuk, bylo mu dobře rozumět, ačkoli jeho „r“ zněla víc jako „v“.
„Povučíku, musím vás požádat, aby tahle záležitost zůstala stviktně mezi námi. Kdyby se vozhlásila, nadobvo by mne zvujnovala. Povučíku, byl bych kompletně zvujnován, a zcela nepvávem. Jsem napvosto nevinný, pane, ujišťuji vás v svdci i v duchu. Nejenom nevinný, ale s touto stvaštlivou afévou nejsem absolutně v pvažádném spojení. Není jediný –“
„Počkejte!“ Dundy do mladíkových prsou zabořil prst. „Nikdo neříkal nic o tom, že jste do něčeho zapleten – bylo by však lépe, kdybyste tu zatím zůstal.“
Zoufale rozpřáhl paže ve výmluvném gestu. „Co mám dělat? Já nemohu! Má paní je nesmívně –“ Radikálně vrtěl hlavou. „Zcela vyloučeno! Nemohu vám vyhovět.“
Šedivec Samovi šeptl do ucha: „Praštěný – tidle Rusáci.“
Poručík nešťastníka provrtával zrakem, dokonce nasadil soudcovský tón. „Nevypadá to pro vás právě moc dobře, mladý muži.“
Smekalov se div nerozplakal. „Povučíku,“ sténal, „vžijte se pvosím do mé situace, a –“
„To bych nerad.“ Zdálo se, že Dundy jeho otrlým způsobem mladíka lituje. „V této zemi nejsou s vraždou žádné hračky.“
„Vvažda! Ale já jsem se do této sitace pvichomýtl nešťastnou náhodou. Já nejsem –“
„To jste sem se slečnou Blissovou přišel díky nešťastné náhodě?“
Otevřel ústa, jako by se chystal říct „Ano“, vyslovil však „Ne“ a nanovo spustil s vzrůstajícím chvatem: „O nic nešlo, povučíku, vůbec o nic. Byli jsme spolu na obědě. Vyprovodil jsem ji domů a pozvala mne na koktejl. Nic víc, pane. Dávám vám své slovo.“ Rozpřáhl ruce dlaněmi nahoru jako kazatel. „To by se mohlo stát i vám.“ Natočil paže k Samovi. „Nebo vám.“
„Mně se stává věcí!“ uchichtl se Sam. „Věděl její otec, že mu pálíte za dcerou?“
„Jsme pvátelé – to pvosím věděl.“
„A věděl, že jste ženatý?“
Opatrně odvětil: „Asi ne.“
Dundy podotkl: „Vy víte dobře, že nevěděl.“
Smekalov si navlhčil rty a neoponoval.
„Máte tušení, co by učinil, kdyby se to doslechl?“
„To nevím, pane.“
Dundy se k němu přisunul a ostře přes zuby procedil: „Tak copak učinil, když to zjistil?“
Mladý muž o krok ustoupil, bledý a s hrůzou v očích.
Do místnosti vtrhla bez vyzvání Miriam. „Proč ho nenecháte napokoji?“ zvolala plná rozhořčení. „Řekla jsem vám, že s tím nemá nic společného a že o tom nic neví.“ Postavila se vedle Smekalova a držela se ho za ruku. „Vyžíváte se v působení trablů a není to k ničemu – nic tím nevyřešíte. Borisi, hrozně se omlouvám. Snažila jsem se zabránit, aby tě otravovali.“
Nesrozumitelně něco zamumlal.
„Snažila – to je fakt,“ přisvědčil Dundy. „Co říkáte, Same, nemohlo to být tak, že otec Bliss se o jeho manželce doslechl, věděl, že spolu obědvají, vrátil se domů dřív, a když přišli, hrozil, že to manželce vyzvoní. Aby mu v tom zabránili, prostě ho uškrtili.“ Úkosem se podíval na děvče. „Nu, jestli máte chuť předstírat druhé mdloby, jen do toho.“
Mládenec, prsty nastražené jak dravec, po něm s výkřikem skočil. Dundy zavrčel „Uf“ a uštědřil mu jednu pěstí do nosu. Jeho oběť couvala pozpátku přes celý pokoj, nakonec se srazila se židlí a oba se poroučeli k zemi. Potom dal šedivci rozkaz, aby ho odvedl na ústředí coby závažného svědka.
Muž v širáku utrousil „Okay“, zvedl Rusův klobouk a šel mu pomoct se vstáváním.
Miriam v rozčilení za sebou nezavřela dveře, a teď se v nich shromáždili Ted Bliss, jeho paní a hospodyně a mlčky scéně přihlíželi.
„Vy zbabělce, já vás ohlásím,“ vyhrožovalo Dundymu děvče s pláčem. Zuřivě dupla. „Nemáte právo…“ a tak dále. Nikdo si jí nevšímal, všichni pozorovali, jak policejní detektiv Smekalova zvedl a odvádí ho pryč. Rusův nos a rty byly zalité krví.
Dundy Miriam Blissové poručil „Ticho!“ a z kapsy vyjmul kus papíru. „Tady mám seznam dnešních hovorů z domácího aparátu. Ohlaste, které poznáte.“
Přečetl telefonní číslo.
„To je řezník,“ řekla hospodyně. „Volala jsem mu ráno, než jsem odjela.“ U příštího čísla řekla, že to byl obchod s potravinami.
Četl dál.
„To je Svatý Marek,“ vzlykla Miriam. „Volala jsem Borisovi.“ Dvě následující čísla patřila jejím přátelům.
K šestému se přihlásil Ted: „To je bratrova kancelář. Pravděpodobně jak jsem Elisemu říkal, kde na mne má čekat – kde se setkáme.“
U sedmého Spade řekl „Moje“.
„Poslední číslo je policie,“ bručel Dundy rozladěně, a papír si strčil do kapsy.
Spade si vesele promnul prsty. „Tak to bychom měli.“
Nad vchodem cinkl zvonek.
Dundy odešel ke dveřím. Rozprávěl tam s nějakým člověkem, to slyšeli, mluvili však potichu, takže nepochytili slova.
Vtom zazvonil telefon a Spade ho zvedl. „Haló… Ne, tady Spade… Počkejte vteř – dobrá.“ Chvilku naslouchal. „Dobře, vyřídím mu to… Nevím… Řeknu mu, aby vám brnknul… Dobře.“
Položil sluchátko do vidlice a ve dveřích haly se objevil Dundy s rukama za zády. Sam mu vyřídil zprávu z ústředí. „O’Gar vám vzkazuje, že Rus po cestě vyváděl jak smyslů zbavený. Museli mu dát svěrací kazajku.“
„Tu měl dostat už dávno,“ okomentoval poručík. „Pojďte sem.“
Spade za ním vyšel do haly. Na rohožce před vchodem stála policejní uniforma.
Dundy ruce natáhl před sebe. Z jedné mu visela kravata s úzkými šikmými proužky v různých odstínech zelené, v druhé měl špendlík do kravaty ve tvaru půlměsíce, posázený drobnými diamanty.
Sam se sklonil a prohlížel si tři nepravidelné flíčky rušící šikmý vzor. „Krev?“
„Nebo špína,“ odvětil Dundy. „Našel to ve zmačkaných novinách v odpadovém koši na rohu ulice.“
„Ano, pane,“ pyšnil se policista, „tam jsem to našel, zastrčené v –“ Umlkl, protože ho nikdo neposlouchal.
„Krev je drastičtější,“ nadhodil Spade. „Pojďme si popovídat s rodinkou.“
Poručík si vázanku nacpal do kapsy, ruku se špendlíkem strčil do druhé. „Dobrá – nazveme to krví.“
Vrátili se do obýváku. Dundyho zlé oči sjely z Blisse k jeho paní, k neteři, k hospodyni, jak kdyby se mu z tohoto výběru nezamlouval jediný člen. Ruku z kapsy vyňal, natáhl ji před sebe a otevřel dlaň, aby jim špendlík předvedl. „Co je to?“ vybafl.
Miriam se odhodlala jako první. „Proč? Taťkův špendlík,“ vyslovila pevně.
„Takže otcův?“ řekl. „Měl ho dnes v –“
„Pořád ho nosil.“ Dívala se po ostatních, aby jí to potvrdili.
Nová paní Blissová děla „Ano“. Ostatní přikývli.
„Kde jste ho vzal?“ podivilo se děvče.
Měřil si je nanovo, jednoho pěkně po druhém, jak kdyby se mu zamlouvali čím dál méně. Zrudl. „Pořád ho nosil,“ utínal zlostně, „ale nikdo nežasl, nikdo z vás se nezeptal ‚otec ten špendlík vždycky nosí – a kde je‘?! Ne, než jsme z vás vymáčkli slovo, museli jsme si počkat, až se najde!“
„Buďte fér,“ opřel se Bliss. „Jak jsme měli vědět –“
„Na tom teď nezáleží. Blížíme se k bodu, kdy vám vysvětlím já, co jste měli či neměli.“ Z kapsy vyčaroval vázanku. „Je to jeho kravata?“
„Ano,“ řekla paní Hooperová. „Ovšemže je.“
„Nuže“ – pokračoval – „je na ní krev, a není jeho, protože na něm jsme nenašli ani škrábnutí.“ Pozoroval je přimhouřenýma očima. „Předpokládejme, že se pokoušíte zardousit člověka, který má v kravatě špendlík a on s vámi zápasí a –“
Ustal v řeči a díval se po Spadovi.
Sam přešel k místu, kde stála hospodyně, upracované ruce spojené na břiše. Zvedl její pravou ruku, obrátil ji, z dlaně odstranil zmačkaný kapesník – a ukázal se pět centimetrů dlouhý čerstvý škrábanec.
Nechala ho povrchní ranku pasivně a bez námitek prozkoumat. Její výraz ani teď neztratil nic z vnitřního klidu.
„Nuže?“
„Škrábla jsem se o zámek náramku slečny Miriam, jak jsem ji upravovala, když omdlela,“ odpověděla vážně.
Dundy se hořce uchechtl. „Tak jak tak vás usvědčím.“
Nic s ní nehnulo. „Staň se vůle Páně,“ bylo vše, co odpověděla.
Sam její dlaň pustil s podivným zachrochtáním kdesi hluboko v hrdle, na Dundyho se poťouchle zazubil. „Ta hvězda s T se vám taky moc nelíbí, pravda?“
„Ani zdaleka ne!“
„V tom s vámi souhlasím,“ Sam přikývl. „Talbotova hrozba byla pravděpodobně míněna doopravdy, dluh však byl, jak se zdá, vyrovnán. Hele – jen vteřinku.“ Šel k telefonu a zavolal svou kancelář. „Záhada s tou vázankou vypadala chvilku taky dost divně,“ pronášel, jak vyčkával se sluchátkem na uchu, „ale myslím si, že ta krev to vyřešila.“
„Haló, Effie,“ promluvil do aparátu. „Poslyš: Během asi tak půlhodiny okolo doby Blissova telefonátu, brala jsi nějaký hovor ne zcela na úrovni? Něco jako třeba omyl…? Ano, předtím. Zapřemýšlej.“ Zakryl mluvítko. „V tomhle světě je spousta zla,“ utrousil k Dundymu. „Ano…? Ano… Kdo? Kruger…? Ano… Díky… Ještě asi půl hodinky. Počkej na mě a zaplatím ti večeři. Nashle‘.“ Pomalu sluchátko odložil. „Zhruba půl hodiny před tím, než mě Max zburcoval, volal do kanceláře muž a chtěl mluvit s panem Krugerem.“
Poručík se zamračil. „A co?“
„Kruger tam pochopitelně nebyl.“
Mraky se prohloubily. „Kdo je to?“
„Já nevím,“ odvětil Sam suše. „Nikdy jsem o něm neslyšel.“ Zašmátral v kapse po bločku cigaretových papírků a tabáku. „Tak co, Blissi, kde je váš škrábanec?“
„Co?“ vyhrkl Teodor Bliss. Všichni na Sama upírali zmatené a nechápavé zraky.
„Váš škrábanec,“ zopakoval mu strojeně trpělivým hlasem, s pozorností na stáčené cigaretě. „Ono místo, kde vás zranil bratrův špendlík, když jste ho škrtil.“
„Zbláznil jste se?“ vybuchl tázaný. „Byl jsem –“
„Tak, tak. Když byl zabit, měl jste právě svatbu. Jenže všechno bylo úplně jinak.“ Olízl okraj papírku a pečlivě cigaretu uhladil.
Paní Blissová se manžela poněkud koktavě zastala. „Ale on – pan Max přece volal –“
„Kdo říká, že to byl Max Bliss, kdo mne volal?“ opáčil. „Neznal jsem jeho hlas – vím jen, že mi telefonoval muž a představil se jako Max Bliss. Mohl to být kdokoliv.“
„Telefonní záznamy dokazují, že hovor vyšel odtud,“ protestovala.
Zavrtěl záporně hlavou a zasmál se. „Dokazují, že mne odtud kdosi volal, ne však ten pravý. Víte přece, že asi půl hodiny před Maxovým – předpokládaně Maxovým – telefonátem se ozval mužský hlas a chtěl mluvit s panem Krugerem.“ Pokývl k Tedovi. „Měl chladnou hlavu a dost rozumu, aby odtud, z tohoto bytu dostal na záznamník hovor s mou kanceláří. Načež si jakoby nic odjel na svatbu.“
Rozčilením potemnělé modré oči sjely k manželovi.
„Nesmysl, drahá,“ řekl přezíravě, „Pitomý nesmysl. Víš, že –“
Spade ho nenechal domluvit. „Víte přece, že během čekání na soudce si šel zakouřit. Věděl, že v chodbě jsou telefonní budky. Nepotřeboval víc, než minutu.“ Zapálil si a zapalovač spustil do vnitřní kapsičky.
„Plácáte hovadiny!“ vyjel Bliss ostřeji. „Proč bych Maxe zabíjel?“ Do šokovaných očí ženy se konejšivě usmál. „Drahoušku, nedej se jím zastrašit. Policejní metody jsou občas –“
„Dost řečnění,“ přitvrdil Sam. „Podívejme se po škrábancích.“
Bliss se urazil. „Starého čerta se podíváte!“ Schoval ruce za záda.
Spade, oči zamyšlené a tvář jako nehybnou masku, vykročil.
Spade si v restauraci zvolil stůl u vyhlídkového okna a galantně Effi Perinové odsunul židli. Za sklem vedle nich proplouvaly ozářené trajekty, převážející jejich svit z jednoho pobřeží zálivu k opačnému.
„…nešel tam s úmyslem vraždit,“ vyprávěl. „Spíš bych věřil, že z něj chtěl vytřepat víc peněz. Když však došlo ke rvačce a pod rukama ucítil Maxův krk, převládla v něm horká zášť – nedokázal toho nechat, dokud bratr neskonal. Víš, skládám dohromady pouze to, co říká evidence a co vypověděla jeho manželka, protože z Teda jsme toho moc nedostali.“
Effie přikývla. „Je to od ní hezké, že je loajální.“
Sam zvedl šálek kávy, pokrčil rameny. „Ale nač, když ví, že se do ní navezl jenom proto, že byla Maxovou sekretářkou. Ví, že oddací licenci si obstaral z jediného důvodu: aby ji získal na svou stranu a ona mu dodala fotokopie záznamů, které Maxe spojovaly se švindlem ve spořitelně Nový domov. Ví… že to nebyla pomoc ukřivděnému a nevinnému, aby očistil své jméno!“
Upil kávy. „Odpoledne tedy navštíví bratra, aby mu připomenul hrozbu San Quentinu a žádal výkupné. Dojde k boji, on ho zabije, jenže jak ho škrtí, špendlík v kravatě mu poraní zápěstí. Krev na kravatě a k tomu škrábanec. S tím přece neobstojí! Odstraní kravatu z mrtvého těla a spěšně hledá jinou, protože její ztráta by policii vnukla myšlenku… A tady má smůlu. Maxovy nové vázanky jsou na přední částí věšáku a on chytne první, která mu padne do ruky. Dobrá. Teď by ji měl mrtvému uvázat okolo krku – počkat! má lepší plán! Co takhle z něj stáhnout horní část oděvu a zmást tím policii. Kravaty si nikdo nevšimne, bude-li mrtvý bez košile. Když ho svléká, dostane další nápad, jak policii přidělat spoustu starostí. A tak hruď mrtvého přizdobí mystickým znakem, který někde odkoukal.“
Spade šálek dopil, odložil jej a pokračoval. „Teď je z něho mistrovský odborník, jak policii nadobro vyvést z míry. Následuje výhružný dopis, místo podpisu nakreslí pentagram z Maxovy hrudi. Na stole vidí odpolední poštu. Jedna obálka je stejně dobrá jako kterákoli jiná, pokud je adresa naklepaná na stroji a nemá zpáteční adresu či firemní značku. Obálka z Francie dodá navíc příchuť ciziny, takže pryč s původním dopisem a dovnitř jde tajemná hrozba. Úplně se překonává, začíná věc přehánět. Vidíš? Pořád přidává víc a víc pitominek, jež nás nakonec nutí podezírat i to, co se zdá normální – ten telefonát, abych uvedl příklad.
Nyní si potřebuje zajistit alibi, a to mu poskytne aparát. Z telefonního seznamu vybere soukromého detektiva a uskuteční fígl s Krugerem. Předtím ještě volá Elise, že jejich sňatku nestojí nic v cestě, má dobrou nabídku na byznys v New Yorku, ale musí ihned odcestovat. Je ochotna se s ním za patnáct minut setkat a vzít si ho? Za tím vězí víc, než pouhé alibi. Chce mít jistotu, že Elise pevně uvěří, že on Maxe nezamordoval, ačkoli ví, že ho nemá rád; taky aby si nemyslela, že se na ni pověsil jen proto, aby mu na Maxe dodala průkazný materiál, neboť pak si mohla dát dvě a dvě dohromady a vyšla by jí pravdivá odpověď.
V tomto bodě má vystaráno a je připraven k odchodu. Vyjde z bytu docela otevřeně, v kapse jedinou věc, jež mu dělá starostí – vázanku a špendlík. Šperk bere s sebou z obavy, že policie by na něm mohla odkrýt stopy krve bez ohledu na to, jak pečlivě jej otře. Před domem si od roznašeče novin koupí jeden výtisk, zmačká do něj doličné důkazy a na rohu je hodí do odpadového koše. Zdá se to okay. Není důvod, proč by policie pátrala po druhé kravatě. A až bude zametač koš vysypávat, nebude zkoumat každý kus odhozených novin. I kdyby se něco zvrtlo, odhodil je tam vrah. On, Theodor, jím být nemůže, protože má nevyvratitelné alibi.
Sedne tedy do auta a jede na radnici. Ví, že je tam plno telefonů; stejně může říct, že si potřebuje umýt ruce, ukáže se však, že nemusí ani to. Mezitím, co čekají na soudce, si jde zakouřit – a hle! ‚Pane Spade, jsem Max Bliss a dostal jsem výhružný vzkaz.‘“
Effie pokyvovala, nakonec se však zeptala: „Proč myslíš, že místo policii volal soukromému detektivovi?“
„Sázel na bezpečí. Kdyby policie nalezla tělo příliš brzy, hovor by vystopovala. Soukromý detektiv se o něm dozví teprve až si to přečte v ranním tisku.“
Zasmála se. „To byla tvá šťastná hvězda.“
„Šťastná? Ani bych neřekl.“ Zachmuřeně si prohlédl kotníky na levé ruce. „Musel jsem ho zastavit a narazil jsem si klouby. A ten džob zabral jen pár hodin. Jestli správě majetku pošlu účet na nějakou decentní sumu, spustí hromobití.“ Zdvihl paži, aby přivolal vrchního. „Nu co, příště to vyjde líp. Šla bys do kina, nebo máš v plánu něco jiného?“