MNOZÍ ŽILI JAKO MY

Too Many Have Lived, Oct 1932

 
 
Ten člověk měl vázanku oranžovou jak zapadající slunce. Byl to mohutný muž, vysoký a nadělaný bez jakékoli ochablé měkkosti. K lebce mu přiléhaly tmavé vlasy, rozdělené uprostřed pěšinkou. Pevné čelisti, oblek, jenž mu padl s nevšedním vkusem, dokonce i malé přiléhající růžové uši – vše se jevilo jen jako odlišně zbarvené části jednoho uhlazeného celku. Věkem mohl být někde mezi pětatřiceti až pětačtyřiceti.
Seděl vedle psacího stolu Samuela Spada, lehce se skláněl nad zapřenou ebenovou holí a říkal: „Ne! Chci abyste zjistil, kam se poděl. Doufám, že ho nikdy nenajdete.“ Upíral na Spada vypouklé zelené oči.
Sam se v židli zavrtěl. Jeho obličej byl díky kostnaté bradě, ústům, chřípí a silnému obočí ztvárněný do V a tak připomínal nikoli nepříjemně vzhled plavého satanáše. Tvářil se společensky zaujatě. „Proč?“
Zelenooký džentlmen odvětil s tichou jistotou: „S vámi se dá mluvit, Spade. Máte přesně tu pověst, jaká se u soukromého detektiva vyžaduje. Proto jsem zde.“
Pokývnutí k ničemu nezavazovalo.
Úpravný velikán se mírně usmál. „Jsem ochoten vám zaplatit jakoukoli slušnou cenu.“
Sam pokývl jako předtím. „Chápu, musím však vědět, co si za ni chcete koupit. Mám zjistit, co se stalo s tímhle – uch – Elim Havenem, a přitom vás nezajímá, kde je?“
Zákazník ztlumil hlas, ač v jeho výrazu nedošlo ke změně, stále byl vážný. „Ale ano – svým způsobem. Kdybyste ho například našel a zaonačil to tak, aby tam také zůstal. Navždy. Mohlo by vám to vynést slušnou sumu.“
„Jinými slovy, i kdyby se mnou nesouhlasil?“
Muž řekl: „To obzvlášť.“
Spade se zasmál a potřásl hlavou. „Na to, co máte na mysli, by nestačila žádná suma.“ Silné dlouhé prsty pustily opěradlo, stočil je dlaněmi vzhůru. „O co vám vlastně jde, Colyere?“
Colyer se zarděl, ale oči si udržely ten nemrkající studený pohled. „Ten dacan má manželku – mám ji rád. Minulý týden se zle pohádali a on ji opustil. Jestli ji dokážete přesvědčit, že se k ní už nevrátí, je tu naděje, že se s ním dá rozvést.“
„Musel bych si s ní pohovořit,“ řekl Sam. „Co je to za člověka, ten Eli Haven?“
„Je to budižkničemu a flákač. Nedělá nic, píše jen básničky či co.“
„Můžete mi dát nějakou podstatnější informaci?“
„Nic, co by vám neřekla jeho paní, Julie. Promluvte si s ní.“ Colyer vstal. „Mám konexe. Možná by se vám někdy vyplatily.“
 
Dveře bytu otevřela křehká žena okolo pětadvaceti. Z popelavě modrých šatů zdobených stříbrnými knoflíčky vystupovalo klenuté poprsí, ač jinak byla štíhlá, s rovnými rameny a úzkými boky. Nesla se s hrdostí, jež by se u méně půvabného stvoření jevila jako vyzývavá pýcha.
„Paní Havenová?“
Než řekla „Ano“, chvilku zaváhala.
„Posílá mne Gene Colyer. Jmenuju se Spade, jsem soukromý detektiv. Chce, abych našel vašeho manžela.“
„A nalezl jste ho?“
„Řekl jsem mu, že si nejdřív promluvím s vámi.“
Už se neusmívala. Uvážlivě, rys po rysu, studovala jeho obličej, než ustoupila s rukou na klice. „Jistěže.“
Octl se v chudě vybaveném pokoji s okny nad hřištěm, kde pokřikovaly a výskaly děti. Když se usadili, zeptala se: „Víte, proč vás Gene požádal, abyste Eliho našel?“
„Říkal, že kdybyste věděla, že odešel navždy, poslechla byste rozum a rozvedla se.“
Mlčela.
„Už někdy takhle odešel?“
„Častokrát.“
„Povídejte mi o něm.“
„Když je střízlivý,“ řekla nezaujatě, „je to báječný člověk; je docela milý, i když pije – až na ženské a peníze.“
„Což mu poskytuje spoustu prostoru, kdy je aspoň milý. Jak si vydělává na živobytí?“
„Je básník,“ odvětila. „Ale domácnost tím neuživí.“
„Čím tedy?“
„Och, tu a tam se přižene s trochou peněz. Poker, sázky na koně – nevím.“
„Jak dlouho jste vdaná?“
„Čtyři roky. Téměř.“ Křivě se usmála.
„Pořád v San Francisku?“
„Ne. První rok jsme bydleli v Seattlu; pak jsme se přestěhovali sem.“
„On pochází ze Seattlu?“
Vrtěla hlavou. „Z nějaké díry v Delawaru.“
„Odkud?“
„Nevím.“
Spade stáhl obočí. „A vy?“
„Nelovíte přece mne,“ odtušila sladce.
„Ale chováte se tak,“ zabručel. „Má přátele, známé?“
„Mne se neptejte!“
Netrpělivě máchl rukou. „Některé přece musíte znát,“ naléhal.
„Jistě. Jeden chlapík se jmenuje Minera, pak je tu Louis James, a kdosi, komu říká Conny.“
„Co jsou zač?“
„Vím, že se s nimi stýká, jinak nic. Někdy zavolají, nebo se pro něho staví, nebo ho s nimi zahlédnu ve městě. Prakticky je neznám.“
„Z čeho žijí? Všichni nemůžou skládat básně.“
Jeho poznámka ji rozesmála. „Měli by to zkusit. Ten Louis James pracuje pro Genea, aspoň myslím. Opravdu jsem vám řekla všechno, co vím.“
„Myslíte, že by věděli, kde se manžel zdržuje?“
„Jestli vědí, dělají si ze mne blázny. Pořád se tu stavují, aby se zeptali, jestli se nevrátil.“
„Co ty ženské, o nichž jste se zmínila?“
„Vůbec je neznám.“
Zamračeně koukal do okna, nato se otázal: „Co dělal dřív, než se začal živit básněním?“
„Všechno možné – prodával vysavače, toulal se, sloužil na lodi, hrál blackjack, pracoval na železnici, v konzervárně, v dřevařských táborech, v lunaparku, v tiskárně – cokoliv.“
„Když odešel, měl u sebe hodně peněz?“
„Tři dolary vypůjčené ode mne.“
„Co říkal?“
Zasmála se. „Abych se modlila – že jestli mám na Boha nějaký vliv, bude večer zpátky a prý se budu divit.“
Divil se spíš Sam. Nakrčil čelo. „Mezi vámi bylo tedy vše v pořádku?“
„Ach, ovšem. Od poslední hádky jsme se dávno udobřili.“
„Kdy odešel?“
„Ve čtvrtek odpoledne. Asi tak ve tři.“
„Máte jeho fotku?“
„Ano.“ Šla ke stolku u okna, vytáhla zásuvku a vyjmula z ní snímek.
Spade na něm viděl vyhublé tváře se zapadlýma očima, citlivá ústa a hluboce zvrásněné čelo s čupřinou nepoddajných vlasů.
Havenovu fotografii uložil do kapsy a sebral klobouk. U dveří se zarazil a obrátil. „Co skládá? Je dobrým básníkem?“
„To záleží na tom, koho se ptáte.“
„Máte tu něco z jeho prací?“
„Proč?“ chichotala se. „Myslíte, že se ukrývá mezi stránkami?“
„Nikdy nemůžete předvídat, co se bude hodit. Za čas se vrátím, a mezitím si rozmyslete, jak být trochu otevřenější. Nashledanou.“
Zašel do nejbližšího knihkupectví na Poštovní a požádal o výtisk Havenových básní.
„Lituji,“ omluvila se prodavačka. „Minulý týden jsem prodala poslední“ – usmála se – „panu Havenovi. Budete-li si přát, mohu vám je objednat.“
„Vy se s ním znáte?“
„Kupuje u nás knihy. Jinak ne.“
Sam zadumaně špulil rty. „Který den tu byl?“ Dal jí svou obchodní vizitku. „Prosím, je to důležité.“
Zalistovala v prodejní knize a vrátila se s ní k němu. Držela ji rozevřenou na určité stránce. „To bylo ve středu,“ četla s prstem na jednom řádku. „Doručili jsme ji panu Rogeru Ferrisovi na Pacific Avenue, číslo 1981.“
„Vřelý dík.“
Venku si zastavil taxi a řidiči udal adresu pana Ferrise.
Vila na Pacific Avenue byla postavena z šedého kamene, měla tři poschodí a stála za úzkým pruhem trávníku. Macatá služebná ho uvedla do rozlehlého pokoje s vysokým stropem. Sedl si a hned jak služka zašla, vstal a začal se procházet. U bočního stolku, na němž ležely tři svazky, se zastavil. Horní měl lososově růžový obal s hlubotiskem rudého blesku, směřujícího do země mezi dvojici obrysů muže a ženy a s černým titulem: Barevné světlo, Eli Haven.
Sam knížku vzal a šel si zase sednout.
Na vakátu bylo věnování – písmo těžké s nepravidelnými tvary, naškrábané modrým inkoustem.
 
Dobrému starému Buckovi, který barevná světla znal a miloval – na památku oněch dávných dnů
Eli
 
Nechal listy obracet dle jejich vůle, a pak se jal číst.
 
POZNÁNÍ
Příliš mnozí žili
Tak, jako žijeme my
Aby se naše životy
Staly důkazem naší existence
Příliš mnozí zemřeli
Tak jako zemřeme my
Aby se jejich smrt
Stala důkazem naší smrtelnosti
 
Byl nucen vzhlédnout, neboť do pokoje vešel muž ve smokingu. Nedalo se říct, že by byl vysoký, vysokým ho činila vzpřímená páteř. Sam vstal a nabyl dojmu, že i s jeho 190 centimetry ho přečnívá sotva o zlomek palce. Měl jasné, čekankově modré oči, nezkalené pětapadesáti či kolika roky, husté, skoro bílé krátké vlasy, široké čelo a opálený obličej bez jediného ochablého svalu. Jeho postava vyzařovala kultivovanou důstojnost.
Podíval se na tenký svazek v Samově ruce. „Jak se vám líbí?“
Spade se zasmál: „Obávám se, že poezie mi nic neříká,“ řekl a odložil knihu. „Ačkoliv tahle knížka je důvodem, proč vás obtěžuju. Pane Ferrisi, znáte jejího autora – Havena?“
„Samosebou. Prosím, posaďte se.“ Sedl si nedaleko Spada. „Znal jsem ho jako chlapce. Proč se ptáte?“
„Pokouším se ho najít.“
„Smím vědět proč?“ zeptal se Ferris váhavě.
„Znáte Genea Colyera?“
„Ano.“ Ferris opět zaváhal, než řekl: „Tohle je důvěrné. Víte, vlastním řetěz biografů po celé severní Kalifornii. Před několika roky se vyskytly potíže s odbory a bylo mi doporučeno, abych se obrátil na Colyera, ten že je urovná. Tak jsme se seznámili.“
„Ano,“ děl Spade suše. „Tímto způsobem se setkává se spoustou lidí.“
„Ale co s tím má dělat Eli?“
„Chce ho najít. Kdy jste ho viděl naposled?“
„Byl zde minulý čtvrtek.“
„Kdy odcházel?“
„Něco po půlnoci. Přišel odpoledne okolo čtvrté. Celé roky jsme se neviděli. Přemluvil jsem ho, aby zůstal na večeři – vypadal dost sešle – a půjčil jsem mu nějaké peníze.“
„Kolik?“
„Sto padesát dolarů, víc jsem doma neměl.“
„Řekl vám, kam má namířeno?“
Ferris vrtěl hlavou. „Ne, ale slíbil, že mi příští den zavolá.“
„A zavolal vám?“
„Ne.“
„Znal jste ho odmalička?“
„Ovšemže ne, ale před patnácti nebo šestnáctí roky u mne pracoval, když jsem měl lunapark ‚Velkou východní a západní show‘ – na čas se společníkem, a později sám. Měl jsem toho chlapce vždycky velice rád.“
„Jak dlouho jste se před minulým čtvrtkem neviděli?“
„Bůhví,“ vzdychl. „Ztratil jsem ho z očí. Pak zčistajasna ve středu došla ta knížka, nikde žádná adresa, jen vepředu ono věnování, a druhý den ráno mi zatelefonoval. Neumíte si představit, jakou jsem měl radost, že je naživu a že něčeho dosáhl. Básník! A vydávaný! Odpoledne pak přišel a povídali jsme si dlouho do noci.“
„Svěřil se vám, co od té doby dělal?“
„Jen že se potuloval, dělal to i ono, co se naskytlo. Ne že by si stěžoval. Těch stopadesát dolarů jsem mu musel doslova vnutit.“
Spade se zvedl. „Promiňte, že jsem vás zdržel, pane Ferrisi, a děkuji. Já –“
Ferris ho přerušil. „Není za co. Kdybych vám mohl nějak pomoci, neváhejte a obraťte se na mne.“
Spade se mrkl na hodinky. „Směl bych si od vás zavolat do kanceláře?“
„Zajisté. Telefon je ve vedlejším pokoji vpravo.“
Spade se s díky vzdálil. Když se vracel, tvář měl nehybnou jako masku. Stáčel si cigaretu.
„Spatné zprávy?“
„Ba. Colyer mne odvolal. Havenovo tělo s třemi kulkami se prý našlo v křovinách na druhé straně San José.“ Ušklíbl se a mírně dodal: „Ujišťoval mne, že má rozsáhlé konexe – spolehlivé informátory a spojence.“
 
Ranní slunce, pražící okny do kanceláře, vrhalo na podlahu dva žluté obdélníky a celá místnost odrážela jejich zlatistý svit.
Spade seděl za stolem, zahloubaně koukal do novin a ani nevzhlédl, když vstoupila Effie, jeho sekretářka.
„V přijímací kanceláři je paní Havenová,“ ohlásila.
Pak zvedl hlavu. „Výborně. Ať vejde.“
Mladá paní nevešla – vběhla. Byla bledá jako křída a navzdory teplému kožíšku se zimomřivě chvěla. Šla přímo k detektivovi. „Zabil ho Gene?“ vybuchla.
„Nevím.“
„Musím to vědět!“ vzkřikla.
Sam jí stiskl prsty. „Pojďte, posaďte se.“ Dovedl ji k židli. „Colyer vám už ohlásil, že zrušil pátrání?“
Zmateně k němu vzhlédla. „On co?“
„Minulý večer zde nechal vzkaz, že váš manžel byl nalezen a tím pádem mne již nepotřebuje.“
Sklonila hlavu. „Pak to byl on.“ Vyslovila to potichu, sotva jí rozuměl.
Spade přemýšlel. „Možná že zrušit pátrání si mohl dovolit pouze nevinný člověk. Ledaže by byl vinen a měl dost rozumu a odvahy –“
Vůbec ho neposlouchala. Natáhla se dopředu. „Pane Spade, přece to tak nenecháte! Proč ho nedáte –“
Do její otázky zazvonil telefon. Omluvil se jí a chopil se sluchátka: „Ano…? Ach…! Tak?“ Sešpulil rty. „Dám vám vědět.“ Pomalu aparát odsunul a tlumeně řekl: „Paní Havenová, Colyer je v sousední kanceláři.“
„Ví, že tu jsem?“ vyhrkla.
„To nevím.“ Zvedl se a kradmo ji bedlivě pozoroval. „Vadí vám to?“
Zatnula zuby do spodního rtu. „Ne,“ odvětila nejistě.
„Dobrá. Nechám ho uvést.“
Jakoby na protest zdvihla ruku, ale nechala ji klesnout. Strhané rysy se jakž takž vyrovnaly. „Cokoliv si přejete.“
Spade otevřel dveře. „Haló, Colyere. Pojďte dál. Právě jsme o vás mluvili.“
Colyer pokývl a vešel, v jedné ruce klobouk, v druhé jeho nerozlučnou hůl. „Jak se máte, Julie? Měla jste mi zavolat. Byl bych vás dovezl.“
„Já – nevěděla jsem, co si počít.“
Colyer na ni chvilku hleděl, pak svůj zelený bezvýrazný pohled přesunul na Sama. „Tak co, dokázal jste ji přesvědčit, že jsem to neudělal?“
„K tomu jsme se zatím nedostali,“ opáčil. „Právě jsem se pokoušel vymyslet pádný důvod, proč bych vás měl mít v podezření. Neposadíte se?“
Opatrně si sedal s otázkou: „A?“
„A v tom jste přišel.“
Colyer důstojně pokývl. „Dobře, Spade, najímám vás znovu – tentokrát abyste této dámě dokázal, že s tím nemám nic společného.“
„Gene, já si nemyslím, že jste to byl vy,“ vykřikla přiškrceným hlasem. „Nenávidím pomyšlení, že byste byl schopen… ale mám takový strach!“ Na čelo přitiskla dlaň, bělma jí zrudla a rozplakala se.
Colyer se k ní naklonil. „Neberte si to tak,“ těšil ji neohrabaně. „Překonáme to a společně –“
Spade odešel do vedlejší kanceláře a zavřel za sebou.
Effie Perinová ustala v bušení do psacího stroje.
Poťouchle se zazubil. „Někdo by měl o lidech napsat studii – jsou máznutí.“ Z chladiče vody si natočil papírový kalíšek. „V záznamníku máte číslo Wallyho Kellogga. Zavolejte mu a vymáčkněte z něho, kde najdu Toma Mineru.“
Pak se vrátil do své kanceláře.
Paní Havenová se již ovládla. „Omluvte mne,“ řekla.
„V pořádku.“ Letmo pohlédl po Colyerovi. „Stále ještě mám džob?“
„Ovšem,“ zachroptěl a odkašlal si. „Jestli teď nemáte nic důležitého, odvezl bych paní raději domů.“
„Nic proti tomu, je tu však jedna věc: Chronicle uvádí, že jste ho identifikoval. Jak jste se k tomu tam dole nachomýtl?“
„Jel jsem tam, poněvadž jsem se doslechl o nálezu těla,“ odpovídal rozvážně. „Říkal jsem vám, že mám konexe.“
„Dobrá, ještě se uvidíme,“ řekl detektiv a přidržel jim dveře.
Když kroky v chodbě utichly, Effie mu hlásila: „Tom Minera, hotel Buxton na Armádní ulici.“
Sam poděkoval a zašel si k sobě pro klobouk. Na cestě ven podotkl: „Jestli se tu do pár měsíců neukážu, poraďte jim, kde hledat mé ubohé ostatky.“
 
Ošumělou páchnoucí chodbou došel k otřískaným hnědým dveřím s číslem 411. Zevnitř pronikaly hlasy, nebylo jim však rozumět. Přestal naslouchat a zaklepal.
Odpověděl mu zřejmě změněný mužský hlas. „Co je?“
„Chci mluvit s Tomem. Jsem Sam Spade.“
Ticho, pak: „Tom tady není.“
Spade uchopil knoflík a chatrnými dveřmi zacloumal. „Dělejte. Otevřete,“ zavrčel.
Po chvíli mu přece jen otevřel hubeňoučký tmavý, asi pětadvacetiletý mládenec. Snažil se v pronikavých očích vykouzlit naivní výraz, když se zadušoval, že Samův hlas zprvu nepoznal. Nad takřka chybějící bradou měl slabošská ústa s pokleslými koutky. Rozhalená košile se zelenými proužky nebyla zrovna čistá, ale šedé kalhoty měly ostré puky.
„Ba, v dnešních dobách musíte být opatrní,“ děl Sam uvážlivě, procházeje veřejemi do místností. Byli v ní další dva chlápkové. Netečně předstírali, že příchod známého detektiva s nimi nehnul.
Jeden se zpola opíral, zpola seděl na okenním parapetu a piloval si nehty. Druhý byl rozložený v židli, nohy nahoře na okraji stolu, v rukou otevřené noviny. Podívali se na Spada zároveň, jako kdyby se domluvili a věnovali se dál tomu, co dělali předtím.
„Velice mě těší setkat se s přáteli Toma Minery,“ pozdravil je vesele.
Minerovi se nakonec povedlo křivé dveře zaklapnout a mrzutě je představil. „Uch – jo – pane Spade, tohle je pan Conrad a pan James.“
Conrad u okna učinil pilníčkem vágní zdvořilé gesto. Vypadal starší než Minera, středně vysoký, robustní, obličej s hrubými rysy a tupýma očima.
James na moment noviny snížil, aby si Sama chladně odhadl. Koutkem utrousil „Máš se, brácho?“ a vrátil se ke čtení. Byl stavěný stejně robustně jako Conrad, jen vyšší a ve tváři měl vepsanou mazanost, jež jeho kamarádovi chyběla.
„Ach,“ jásal Sam, „a navíc s přáteli zesnulého Eliho Havena.“
Muž u okna se pilníčkem bodl do prstu a zaklel. Minera si navlhčil rty, načež se sebe vychrlil. „Ale na rovinu, Spade, žádnej z nás ho už tejden nezahlíd.“ Hlas mu ke konci žalostně přeskočil.
Jeho neklid Sama pobavil. „Máš tušení, proč byl zavražděn a kdo ho má na svědomí?“
„Vím jenom to, co píšou v novinách. Říkaj, že měl všecky kapsy vobrácený naruby, nenašla se v nich ani sirka.“ Svěsil koutky. „Ale co já vím, byl plonk – v úterý večer neměl ani floka.“
Sam tiše podotkl: „Slyšel jsem, že ve čtvrtek v noci dostal docela slušnou částku.“
Minera mu za zády slyšitelně lapl po dechu.
„Vy to nejspíš víte líp, než my,“ řekl James.
„Vy tři jste s ním pracovali?“
James noviny neuspěchaně složil a spustil nohy na zem. Samova otázka ho dostatečně zaujala, leč jaksi neosobně.
„Co tím jako myslíte?“
Předvedl jim svůj úžas. „Ale hoši! Někde přece musíte vydělávat, ne?“
Minera se hnul a postavil se vedle něho. „Hej, Spade, poslyšte, Eli Haven byl akorát jen známej. My jsme ho ani nepřepadli, ani nevymazali – nic vo tom nevíme. Víte, my –“
Na dveře kdosi energicky zaklepal.
Minera s Conradem se podívali na Jamese. Přikývl, ale to už Sam chvatně přiskočil a otevřel je.
Stál za nimi Roger Ferris.
Spade na Ferrise nechápavě civěl a Ferris na Spada. Poté k němu Ferris napřáhl pravici. „To jsem rád, že jste to vy.“
„Pojďte dál,“ vyzval ho Sam.
„Pane, podívejte se na tohle.“ Ferris sáhl do kapsy a třesoucí se rukou mu podal umatlanou obálku. Nesla jeho jméno a adresu naklepané na psacím stroji, ale poštovní známku neměla.
Sam sáhl dovnitř a vyňal úzký pruh bílého laciného papíru. Rozložil ho. Tímtéž strojem byl na něm napsán vzkaz:
 
Radši se dostavte do hotelu Buxton na Armádní ulici, pokoj 411, a to v 17 h. dnes odpoledne. Jedná se o čtvrteční noc.
 
Podpis chyběl.
Spade poznamenal: „Do pěti schází ještě pár hodin.“
„To jistě,“ souhlasil Ferris s důrazem. „Přišel jsem hned, jakmile jsem to obdržel. Eli byl ve čtvrtek v noci u mne, v mém domě.“
Minera Sama postrkoval loktem. „Vo co de?“
Přidržel Mexovi vzkaz tak, aby si ho mohl přečíst. Dočetl a zaječel: „Čestně, Spade, o tomdle dopisu nic nevím!“
„A vy dva?“
Conrad chvatně řekl „Ne“.
James se zeptal. „Jakej dopis?“
Sam se na Ferrise na okamžik zamyšleně zahleděl, načež tiše, jakoby pro sebe, poznamenal: „Samosebou… Haven se vás pokoušel vydírat.“
Ferris zrudl. „Cože?!“
„Ždímat,“ vysvětloval mu trpělivě. „Vytřást z vás prachy, čili vydírat.“
„Hleďte, člověče,“ hájil se. „Tomu přece sám nevěříte! Proč by mě vydíral?“
„Dobrému starému Buckovi,“ ocitoval mu věnování mrtvého básníka, „který barevná světla znal a miloval – na památku oněch dávných dnů.“ Střízlivě se na Ferrise díval zpod lehce zvednutého obočí. „Která barevná světla? Jaký je cirkusový argot pro vykopnutí chlapíka z jedoucího vlaku? Stopnutí? Ovšemže! Signální světla semaforu, to jsou ta vaše barevná světla. Kohopak jste stopnul, Ferrisi, že o tom Haven věděl?“
Minera klesl do židle, zapřel si lokty, a s hlavou v dlaních civěl do prken podlahy.
Conrad funěl, jako by ho někdo honil.
„Nuže?“ otázal se Spade.
Ferris si kapesníkem otřel čelo, vložil jej do kapsy. „Bylo to vydírání,“ řekl prostě.
„A vy jste ho zabil.“
Ferrisovy čekankové oči hledící do Samových žlutošedých, byly jasné a vyrovnané, hlas rovněž.
„Ne,“ opřel se. „Přísahám, že jsem ho nezabil. Vysvětlím vám, jak to bylo. Poslal mi tu knížku a okamžitě jsem pochopil, co znamená ten žertík s věnováním. Příští den, když mi zavolal s tím, že si přijde popovídat o starých časech a jestli bych mu ze staré známostí nepůjčil trochu peněz, mi opět došlo, co vlastně zamýšlí. Šel jsem tedy do banky a vyzvedl deset tisíc. Můžete si to ověřit, konto mám v Seaman’s.“
„Dobrá.“
„Ukázalo se, že jsem ani tolik nepotřeboval. Eli nebyl žádný světák, spokojil se s pěti. Zbylých pět jsem následujícího dne vrátil do banky. Zkontrolujte si, že mluvím pravdu.“
„Provedu,“ ujistil ho Sam.
„Upozornil jsem ho, že jakékoli další pokusy budou marné a zbytečné – ta pětitisícovka byla první a také poslední. Dal jsem mu papír s doznáním, že mi při tom, co jsem udělal pomáhal – a on ho podepsal. Krátce po půlnoci odešel, a to jsem ho viděl naposled.“
Spade poklepal na obálku, kterou mu Ferris předal. „A co tohle?“
„V poledne to doručil poslíček, a tak jsem radši hned vyrazil.
Eli mne ujišťoval, že se s tím nikdy nikomu nesvěřil, mohl však lhát. Musel jsem se tomu postavit, ať se jednalo o cokoliv.“
Sam se obrátil k ostatním. „Nuže, pánové?“
Minera s Conradem hledali záchranu u Jamese, který se opovržlivě šklebil. „Och, samo! Ten vzkaz sme mu poslali my. A proč ne? Byli sme kámoši a vod tý doby, co šel todle baby zmáčknout, sme ho nebyli schopný najít. A potom ho najdou mrtvýho a my bysme vod tohodle džentlasa rádi slyšeli vysvětlení.“
„Vy jste věděli, že ho chce zmáčknout?“
„Samo. Byli sme právě tady, dyž ho to napadlo.“
„Jak se k tomu nápadu dopracoval?“
James roztáhl prsty levé ruky. „Kecali sme a chlastali – dyť sme chlapi, ne? Povídali sme si, co sme kde dělali a viděli, a von začal s tím, jak se zrovna nachomejtl k vraždě, když chlap skopl druhýho chlapa z vlaku do kaňonu, a přitom řek jeho jméno – Buck Ferris. A někdo řekne, ‚Jak ten Ferris vypadá?‘ Eli ho teda popíše, jak vypadal v tý době, že ho ale patnáct let neviděl. A někdo hvízdne a povídá, ‚Se vsadím, že je to Ferris, kterej ve státě vlastní skoro polovinu biáků.‘ Se vsadím, že by vysolil nevím co, aby to neprasklo!
No, ten nápad se Elimu zalíbil. Moh ste to na něm vidět. Chvilku přemejšlel a začal bejt jako nemluvnej. Eště se voptal, jak se tendle filmovej Ferris jmenuje křestním jménem a ten, co vo ňom slyšel, mu řekne, že Roger. Eli se mrzutě vošklíbne a řekne, že to není von – ten že se jmenoval Martin. Všecky děláme ha – ha, a nakonec se vyžvejkne, že by ho měl jít jako navštívit. A dyž mě potom ve čtvrtek v poledne zavolal a říká, že večer bude u Pogeyho Heckerse oslava, nedá moc práce si spočítat, co je co.“
„Jméno člověka, co byl stopnutý, vám neprozradil?“
„Nechtěl. Zavřel hubu na klíč a nemohli sme to z něj vypáčit. Nemůžete mu to mít za zlý.“
„A pak?“
„Pak nic. U Pogeyho se nikdy neukázal. Ve dvě v noci sme mu teda brnkli domů a jeho žena nám řekla, že nepřišel, tak držíme partu až skorem do pěti, a pak sme se shodli, že si z nás vystřelil; účet u Pogeyho sme nechali celej napsat na něho a šli zalehnout. Vod tý doby sem ho už neviděl – živýho ani mrtvýho.“
„Nu, možná,“ nadhodil Spade mírně. „Určitě jste ho později nenatrefili, nevzali ho na projížďku, neprovrtali ho kulkami, nesbalili Ferrisových pět táců, a jeho pohodili –?“
Od dveří se ozvalo dvojí ostré klepnutí.
Spade se rozzářil a šel otevřít.
Vpochodoval mládenec. Byl jako ze škatulky, dobře urostlý, ruce v kapsách lehkého převlečníku. Hned za dveřmi ukročil doprava a postavil se zády ke stěně.
V té chvíli již vpochodoval druhý. Ukročil však doleva. Nebyli si podobní, avšak jejich úpravnost, štíhlé vytrénované postavy a identické pozice zády ke zdi, ruce v kapsách, studené bystré oči pozorující přítomné – to vše jim dodávalo vzhled jednobuněčných dvojčat.
Poté vkráčel Gene Coyler. Na Spada pokývl, ostatní pro něho neexistovali, ačkoli James ho slušně přivítal. „‘Brej den, Gene.“
„Je něco nového?“ otázal se Sama.
Ten přikývl. „Zdá se, že tento pán“ – škubl palcem k Ferrisovi – „byl –“
„Je tu někde místo, kde se dá hovořit?“
„Vzadu je kuchyňka.“
„Setřete každého, kdo začne vyskakovat,“ štěkl Coyler přes rameno ke své domobraně a šel za Spadem. Usedl na krajíček kuchyňské židle, upíraje zelené oči bez mrknutí na Sama, zatímco ten mu vyprávěl, co zjistil.
Když detektiv skončil, zeptal se ho, co o tom všem soudí.
Spade na něho zamyšleně pohlížel. Znenadání řekl: „Vy něco víte a rád bych věděl, co.“
„Zbraň byla nalezena v říčce asi čtvrt míle od místa, kde ho objevili. Patří Jamesovi – má na sobě šrám, když mu ji jednou ve Vallejo vystřelili z ruky.“
„Pěkné,“ ohodnotil novinku.
„Poslyšte! Chlapec, jmenuje se Thurston, tvrdí, že James za ním minulou středu přišel a najmul ho, aby Havena sledoval. Thurston ho ve čtvrtek odpoledne doprovodil k Ferrisovi a zavolal Jamesovi, co dál. James mu řekl, aby dům pohlídal a uvědomil ho, kam Haven zamíří, až vyjde ven, jenže nějaká nervózní bába v sousedství podala na policii stížnost na kluka, co tam hodiny očumuje. Policie se dostavila okolo desáté a začla chlapce pronásledovat.“
Spade špulil rty a koukal do stropu.
Coylerovy bezvýrazné oči sice nemrkly, ač obličej se mu leskl potem a sípal. „Spade, hodlám ho udat.“
Samův zrak se svezl ze stropu a utkvěl na zelených vypouklých bulvách.
„Ze svých lidí jsem dosud nikdy nikoho neudal,“ doložil Coyler, „tento však půjde. Musím Julii dokázat, že jsem bez viny, i když to spáchal jeden z mých lidí.“
Sam pomalu přikývl.
Coyler pohled náhle odvrátil a odkašlal si. Když se odhodlal promluvit, bylo to drsné: „Takže půjde.“
Minera, James a Conrad porůznu seděli, jen Ferris přecházel sem a tam. Oba upravení mládenci se doposud ani nehnuli.
Coyler na Jamese uhodil: „Louisi, kde máš zbraň?“ Jamesova ruka se automaticky zvedala k levému podpaždí a strnula. „Och, nevzal jsem si ju.“
Dlaní v rukavici mu uštědřil facku, až ho shodil ze židle.
Napadený se narovnal, mumlaje: „Nic sem tím nemínil.“ Na pálící skráň si přiložil ruku. „Vím, že sem to neměl dělat, šéfe, ale dyž mě zavolal a kňoural, že si netroufá jít proti někomu jak Ferris s prázdnejma rukama a von žádnou neměl, tak sem řek, ‚Dobrá‘ a poslal sem mu tu mou.“
Coyler řekl: „A zároveň jsi mu poslal taky Thurstona.“
„Jenom sme byli zvědaví, esli to provede,“ drmolil.
„Proč’s tam tedy nešel sám, nebo neposlal záskok?“
„Po tom, co Thurstona honili poldi a celý sousedství bylo vzhůru?“
Coyler se Spada zeptal: „Chcete zavolat policejní anton, nebo vám je máme pomoct odvézt?“
„Radši regulérní cestou,“ odtušil a přistoupil k nástěnnému aparátu. Když hovor dokončil, obrátil se a jeho tvář byla z kamene a oči zadumané. Utočil si cigaretu, nespokojeně vyfoukl kouř a ke klientovi poznamenal: „Asi vám to bude připadat hloupé, ale myslím, že Louis v té své historce ani moc nelhal.“
James na něho vyvalil oči a přestal si tisknout bolavou tvář.
„Co je to s vámi?“ zavrčel Coyler.
„Co by bylo,“ namítl Spade potichu. „Jen si myslím, že jste to na něj hodil trochu neuváženě – z rozčilení.“ Nasál dým a vyfoukl. „Proč by se na místě vraždy zbavoval zbraně se stopami, o nichž se ví?“
„A vy si myslíte, že v té škopovici má nějaký rozum?“
„Kdyby ho zabili tito mládenci, proč by otáleli a čekali, až se tělo najde, vypukne rozruch, a pak teprve proti Ferrisovi vytáhli? Jestli ho unesli, proč by mu obraceli kapsy? To je trabl navíc a dělají to pouze lidé, kteří zabili z nějakého jiného důvodu, a chtějí, aby to vypadalo jak loupežné přepadení.“ Vrtěl hlavou. „Chcete to mít rychle z krku a tak jste to hodil na něho. Proč by měli –?“
„O to teď nejde,“ vyvřel Coyler. „Jde o to, proč mě obviňujete, že spěchám, abych to měl z krku!“
„Asi abyste se v očích Julie ospravedlnil co nejdřív, vyšel z toho co nejčistší – možná abyste se očistil i před policií, a neodradil si klienty.“
„Cože?“
Spade máchl cigaretou. „Ferris,“ řekl neslaně-nemastně. „Ten ho zabil.“
Víčka zelených očí se zachvěla, leč přesto nemrkla.
Spade pokračoval: „Ad jedna – je posledním člověkem, o němž víme, co Eliho viděl naživu. Obvykle to bývá vrah. Ad dvě – všichni jste se domnívali, že sháním chlápka, který utekl. On však věděl, že se sháním po člověku, jehož zabil, takže se musel ukázat v nejlepším světle. Dokonce se bál zbavit i těch básní, protože mu je doručili z knihkupectví. Dala by se vystopovat i prodavačka – třeba si to věnování přečetla. Ad tři – byl to jediný člověk, který o Elim tvrdil, jaký je to sladký, čistý a láskyhodný chlapec – důvody tytéž. Ad čtyři – povídačka o vyděrači, který se dostaví odpoledne, vyždímá z něj pět táců a potom u něho sedí do půlnoci, je pitomá, bez ohledu na kvalitu a množství chlastu. Ad pět – pohádka o Elim, že podepsal jakési doznání spoluviny, je ještě horší. Vždyť víme, že podpis se dá pokaždé zfixlovat. Ad šest – ze všech, kteří padají v úvahu, má nejlepší důvod vidět Eliho pod drnem.“
Coyler zdráhavě přikývl. „Ale stále ještě –“
„Stále nic,“ opáčil Spade. „Ten trik s výběrem z banky a navrácením poloviční sumy byl dětinský. Nic nedokazuje. Ale potom měl v domě tohoto slaboduchého vyděrače a zdržoval ho, dokud služebná nešla spát. Vypůjčenou zbraň mu prostě sebral, donutil ho vlézt do vozu a vzal ho na výlet – možná už jako mrtvolu, nebo ho zastřelil přímo v křovinách. Vyprázdnil mu kapsy, aby ztížil identifikaci a vypadalo to jak loupežná vražda. Zbraň hodil do vody, jel domů –“
Umlkl a naslouchal zvuku blížící se sirény. Nato vůbec poprvé co začal vypočítávat důvody, pohlédl na Ferrise.
Ferrisův obličej byl přízračně bílý, pořád se však držel zpříma.
Spade se hořce usmál. „Ferrisi, mám takovou předtuchu, že vám dokážeme i ten džob ve vlaku. Sám jste se mi svěřil, že když u vás Eli pracoval, vlastnil jste lunapark zprvu se společníkem, a později jste se osamostatnil. Vyšetřit, kam se váš společník poděl, by nemělo být obtížné – jestli zmizel, zemřel přirozenou smrtí, nebo ještě žije.“
Ferrisova vojensky rovná záda se trochu nahrbila, smočil si rty. „Chci mluvit se svým právníkem, s vámi se vůbec nehodlám bavit.“
„Nemám námitky. Víte, já vyděrače taky nesnáším. Eli pro ně složil přiléhavý epitaf – ‚Mnozí žili jako my‘. A proto taky brzy zemřeli.“