ŽENA V TEMNU

Woman in the Dark, Apr 1933

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

ÚTĚK

 

Podvrtl se jí pravý kotník a upadla. Stromy podél silnice ohýbal prudký jižní vítr a její výkřik v něm zanikl jako šepot. Poryv jí z hrdla strhl šálu a unášel ji do tmy. Pomalu se posadila, dlaně opřené o hrubý štěrk. Noha jí zůstala zkroucená pod tělem a musela se stočit na bok, aby ji osvobodila. Saténový sandál, který nehodu zavinil, spatřila poblíž nohou. Nazula si ho a zjistila, že mu chybí podpatek. Dívala se po něm, ale nikde ho neviděla. Začala ho hledat, lezouc po všech čtyřech do kopce proti vichřici, a znovu vykřikla, když se jí do kolena zařízla ostrá hrana kamene. Nechala hledání a pokusila se ulomit levý, leč bez úspěchu. Natáhla si zutý sandál a zády k větru vstala, potýkajíc se s jeho náporem a strmým spádem silnice. Róba se jí vzadu lepila na tělo, vepředu se bláznivě třepotala. Vlasy jí šlehaly do obličeje. Opatrně se belhala z kopce dolů a zvysoka našlapovala na špičku pravého sandálu, aby nahradila ztracený podpatek.

Pod kopcem byl malý dřevěný most a asi sto metrů za ním, kde se silnice rozdvojovala, místní ukazatel. Potmě však nemohla písmena rozluštit. Zůstala stát. Na ukazatel se už nedívala – rozhlížela se a třásla se zimou, i když zde, v dolině, nebyl vichr tak silný jako na kopci. Rozkývané větve na levé straně odkrývaly a zakrývaly žluté světýlko. Na rozcestí zahnula doleva.

Za chvíli se v křovinách, jež lemovaly silnici, objevila mezera. Bylo tu dost světla, aby v ní rozeznala cestičku.

Žluté světlo se tenkými záclonami linulo z okna domu na konci stezky.

Došla ke dveřím a zaklepala. Žádná odezva. Zabouchala na ně.

Chraptivý mužský hlas řekl: „Pojďte dál.“

Nesměle se dotkla kliky. Z domu čišelo ticho. Vichr znovu divoce zabouřil. Zaklepala – velmi jemně – ještě jednou.

Hlas opakoval přesně totéž, co řekl předtím: „Pojďte dál.“

Otevřela dveře. Opřel se do nich náhlý poryv a musela se jich oběma rukama přidržet, aby neupadla. Vítr se vehnal do místnosti, rozfoukl záclony a po podlaze rozházel noviny, které prve ležely na stole. Namáhavě dveře přibouchla a opřela se o ně. „Omlouvám se,“ řekla. Dala si s touto kratičkou větou práci – chtěla, aby i přes cizí přízvuk vyzněla zcela srozumitelně.

Muž si u krbu čistil dýmku. „Nic se nestalo,“ odvětil. Oči barvy mědi byly stejně neosobní jako jeho chraptivý hlas. „Hned budu hotov.“ Ze židle nevstal. Ostrým nožíkem dál vyškraboval hlavičku dýmky.

Pustila se dveří. Kulhala k němu, prohlížejíc si ho s podivem v očích, zastíněných lehce staženým obočím. Byla to vysoká žena, hrdě vzpřímená, přestože nyní kulhala, vítr jí rozcuchal účes a silniční štěrk poranil a ušpinil ruce i paže, včetně červené večerní toalety.

Pořád si pečlivě hlídala výslovnost. „Musím se dostat na nádraží,“ řekla zvolna. „Na silnici jsem si poranila kotník…“

Přerušil to, co dělal, a krátce k ní vzhlédl. Jeho nezdravě bledá tvář nebyla vstřícná ani odmítavá. Pod kšticí neposlušných vlasů stejné barvy jako oči byly ostré výrazné rysy.

Podíval se na ni, poté na její roztrženou sukni. Přes rameno zavolal: „Hej, Evelyn!“

Dveřmi za jeho zády do pokoje vešla dívka – útlé dospívající stvoření v hnědém sportovním úboru; drobnou opálenou tvář s bystrýma očima rámovaly krátké černé vlasy.

Muž se k ní neotočil. Kývl směrem k ženě v červeném a řekl: „To je…?“

„Promiňte,“ přerušila ho žena. „Jsem Luisa Fischerová.“

Muž dodal: „Má něco s nohou.“

Evelyniny zkoumavé oči se zaměřily z ženy na muže a zaostřily se. Do obličeje mu neviděla a její zrak se opět vrátil k ženě. S pousmáním jí nabídla: „Právě odjíždím. Můžu vás vysadit u Mile Valley. Mám to při cestě.“

Na moment to vypadalo, že se žena začne smát. Evelyn se pod jejím zvláštním pohledem zarděla a zatvářila se jak vzdorné děcko, ale slušelo jí to – byla mladinká a hezká. Jak dívenku pozorovala, najednou vynikla její krása a dokonalá pleť. Ústa nebyla malá, ale jemně řezaná a senzitivní. Dlouhé oči vroubené hustými řasami byly pod klenutým obočím posazené daleko od sebe. V záři otevřeného ohniště byly její rysy definované tak čistě, jako dobře vymodelovaná socha.

Muž do dýmky foukl. Vyletěl z ní malý obláček černého prachu. „Není třeba spěchat. Příští vlak jede až v šest.“ Podíval se na hodiny na římse krbu. Ukazovaly půl jedenácté. „Proč jí tu nohu neošetříš?“

„Ne, to není nutné,“ odmítla žena. „Já…“ Došlápla plnou vahou na zraněný kotník a usykla. Musela se opřít o hranu stolu.

Dívka k ní přiskočila a kajícně koktala: „Ach… já… netušila jsem. Odpusťte.“ Vzala ženu kolem ramen a pomohla jí usednout.

Muž vstal a odložil dýmku na římsu vedle hodin. Byl středně vysoký a rozložitý, což ho činilo zdánlivě menším, než byl. Krk, vystupující z véčka šedého svetru, byl krátký a svalnatý. Pod svetrem měl šedé pohodlné kalhoty a pevné hnědé boty. Zaklapl skládací čepel nože a strčil jej do kapsy. Potom se obrátil k Luise Fischerové.

Evelyn před ženou klečela, stahovala jí pravou punčochu a přitom vydávala sympatizující klokotavé zvuky. Nervózně mlela: „Taky jste si pořezala koleno.“ Mlaskla jazykem. „A podívejte se na ten napuchlý kotník. V těch sandálech jste neměla jít pěšky takovou dálku.“ Tělem zakrývala obnaženou nohu ženy před zraky muže. „No tak, jen pěkně seďte a já vám to hned ošetřím.“ Přes nahou nohu přetáhla roztrženou červenou sukni.

Ženin úsměv byl zdvořilý. Opatrně řekla: „Jste velice laskavá.“

Dívka odběhla.

Muž v ruce držel krabičku cigaret. Zatřepal jí, až z ní tak na centimetr vyklepl tři cigarety. Nabídl jí. „Kouříte?“

„Díky.“ Vytáhla jednu a dala ji mezi rty. Když pak přiložil k cigaretě sirku, hleděla na jeho ruku. Byla to svalnatá ruka se silnými kostmi, ale nepatřila dělníkovi. Zatímco jí zapaloval cigaretu, dívala se skrze řasy na jeho obličej. Byl mladší, než si myslela – bylo mu snad dvaatřicet – nebo o rok víc. Ve světle sirky vyzařovaly jeho rysy víc sebeovládání než apatie.

„Narazila jste si ho hodně?“ zeptal se, aby něco řekl.

„Doufám, že ne.“ Povytáhla lem sukně nahoru a prohlédla si nejdříve kotník, potom koleno. Kotník byl viditelně poněkud oteklý. Na koleně měla hlubší ránu a dva povrchní šrámy. Ukazováčkem se jemně dotkla okrajů poranění. „Nemám ráda bolest,“ pronesla velmi vážně.

Evelyn donesla umyvadlo horké vody, obvazy, mast a ručník. Tmavé oči se rozšířily, když spočinuly na muži a ženě, ale než se k ní otočili, zakryla je sklopená víčka. „Hned to spravíme. Za minutku budete v pořádku.“ Znovu poklekla, její tělo mezi mužem a nohou Luisy Fischerové. Zinku popuzeně mrskla do vody, až vyšplíchla na podlahu.

Šel ke dveřím a vykoukl ven, křídlo proti vichřici pootevřené na pár centimetrů.

Dívka omývala kotník. „Takže do rána nejede vůbec žádny vlak?“ otázala se žena. Evelyn přemýšlivě našpulila pusu. „Ne. Nejede.“

Muž dveře zavřel a poznamenal: „Do hodiny začne pršet.“ Přihodil do ohně poleno a potom jen tak stál – rozkročený, ruce v kapsách, cigaretu visící ze spodního rtu, a přihlížel, jak dívka pečuje o ženinu nohu. Jeho obličej byl mírný a neúčastný.

Evelyn kotník osušila a začala jej obtáčet obvazem. Pracovala čím dál tím rychleji, až se zadýchala. Žena se tvářila jakoby se na děvče chtěla usmát, místo toho znovu opakovala: „Jste velmi laskavá.“

„To nestojí za řeč,“ šeptlo děvče.

Na dveře někdo třikrát ostře zaklepal.

Luisa Fischerová sebou trhla, upustila cigaretu a přelétla pokoj vyděšenýma očima. Dívka od své práce nezvedla hlavu. Mužův výraz a chování nijak nenaznačovaly, že si ženina strachu všiml. Hlavu stočil ke vchodu a zvolal svým typicky drsným hlasem: „Jen dál. Není zamčeno.“

Dovnitř vklouzla skvrnitá doga, za ní vešli dva vysocí elegantní pánové. Pes zamířil rovnou k ženě a lísal se k ní. Dívala se na dva příchozí pohledem, v němž nebyla bázeň ani žádné potěšení.

Jeden z mužů si sundal čepici z téhož šedého tvídu jako jeho plášť. Vykročil k ní s veselým smíchem. „Tak tady jsi zakotvila!“ Když spatřil ovázanou nohu, smích pohasl. „Co se stalo?“ Byl to čtyřicátník, upravený a přitažlivý. Měl tmavé rovné vlasy, inteligentní starostlivé oči a krátce přistřižený černý knírek. Nesl se s hladkým půvabem. Psa odstrčil a vzal ženu za ruku.

„Nemyslím, že je to nějak vážné.“ Neusmívala se. Její hlas byl chladný. „Na silnici jsem upadla a pochroumala si kotník. Tihle lidé ke mně byli velice…“

Obrátil se k muži v šedivém svetru a natáhl k němu ruku. „Děkuji, že jste se Fräulein Fischerové ujali,“ pronesl bryskně. „Vy jste Brazil, ne?“

Muž ve svetru přikývl. „A vy Kane Robson.“

„Správně.“ Robson pohodil hlavou ke svému společníkovi, který stále ještě postával u dveří. „To je pan Conroy.“

Brazil pokývl. „Dobrý večer,“ pozdravil Conroy a odstoupil od vchodu. Byl o coul či dva vyšší než Robson, který měl určitě přes metr osmdesát, a o nějakých deset let mladší – blondýn s širokými rameny a krásně utvářenou malou hlavou s pozoruhodně symetrickými rysy. Přes ruku měl přehozený černý kabát a držel v ní černý klobouk. Zasmál se dolů na ženu. „Máš záviděníhodný smysl pro humor.“

Dívala se na Robsona. „Proč jste se obtěžovali?“

Mile se usmíval, pohodil rameny. „Říkala jsi, že ti není dobře a jdeš si na chvíli lehnout. Když se pak Helen šla na tebe podívat, byla’s pryč. Měli jsme strach, žes vyšla ven a něco se ti stalo.“ Pohledem sklouzl k její noze a opět pohodil rameny. „Nu, a měli jsme pravdu.“

Na její tváři se nezračila žádná odezva.

„Jedu do města,“ řekla. „So. A teď to víš.“

„Dobrá, jak si přeješ,“ odvětil přívětivě. „Ale přece nemůžeš jít v tomhle.“ Ukázal na její roztrženou večerní toaletu. „Vezmeme tě domů, kde se můžeš převléct a sbalit si věci a…“ Obrátil se na Brazila. „Kdy jede příští vlak?“

„V šest.“ Pes Brazilovi větřil okolo nohou.

„Vidíš?“ zadíval se na ženu. „Je spousta času.“

Zkontrolovala své odění a zdálo se, že jí vyhovuje. „Půjdu takhle,“ odvětila.

„Heleď, Luiso,“ namítl Robson rozšafně. „Do odjezdu vlaku zbývá, několik hodin – dost času, aby sis mohla odpočinout, trochu se vyspat, a potom –“

„Odešla jsem a už se nevrátím,“ přerušila ho.

Zpola pobaveně, zpola netrpělivě se ušklíbl a zvedl dlaně, jako by se vzdával. „Ale co si počneš?“ otázal se tónem doplňujícím gesto bezmoci. „Přece nečekáš, že než pojede vlak, bude tě tu Brazil obskakovat a ještě tě poveze na nádraží?“

Stočila k Brazilovi vyrovnané oči s otázkou: „Žádám snad příliš mnoho?“

Ledabyle zavrtěl hlavou. „Uch,“ utrousil nezávazně.

Robson i Conroy pohlédli na Brazila se zájmem, bez jakékoli zjevné zášti. Strpěl inspekci s bohorovným klidem.

Luisa se v židli zapřela a s mrazivou konečností dodala: „So.“

Conroy se podíval tázavě na Robsona. Ten si unaveně povzdychl. „Luiso, jsi tedy stoprocentně rozhodnutá?“

„Ano.“

Robson pokrčil rameny. „Tys vždycky věděla, co chceš.“ Začal se již obracet k odchodu a na moment se zarazil. „Máš dost peněz?“ Rukou zajel do náprsní kapsy.

„Nic od tebe nechci.“

„Dobrá. Jestli budeš něco potřebovat, ozvi se. Dicku, jdeme.“

Došel ke dveřím a otevřel je, Brazilovi pokývl a s úsečným „Dík, dobrou noc“ vyšel ven.

Conroy se dotkl Luisiny paže. „Mnoho štěstí,“ popřál jí, nato se Brazilovi a Evelyn lehce uklonil a šel za Robsonem.

Pes zvedl hlavu a pozoroval jejich odchod.

Evelyn si nervózně mnula ruce, hledíc za nimi poplašenýma očima. A Luisa naléhavě podotkla: „Na vašem místě bych ty dveře zamkla.“

Hodnou chvíli na ni zadumaně hleděl a ačkoliv se v jeho výrazu nic nezměnilo, svaly na čelistech mu ztuhly. „Ne,“ řekl nakonec. „Nezamknu.“

Povytáhla obočí, ale mlčela.

Od chvíle, co žena vešla, Evelyn muže oslovila vůbec poprvé. „Byli opilí, Brazile,“ vyhrkla důrazně.

„Něco měli vypito.“ Tiše hvízdl, jako by si teprve teď všimnul, jak je rozrušená. „Myslím, že teď by malý doušek prospěl i tobě.“

Očividně ji přivedl do rozpaků, vyhýbala se jeho pohledu. „Ty… chtěl by sis něco dát?“

„Proč ne?“ Tázavě se ohlédl po Luise Fischerové. Vděčně přikývla.

Dívka odešla. Žena se k Brazilovi naléhavě naklonila, vzhlížejíc mu upřeně do očí. Byla naprosto klidná, ale záměrná volnost, s níž hovořila, propůjčila jejím slovům váhu. „Nebuďte na omylu – nemyslete si, že pan Robson není nebezpečný.“

Vypadal, jakoby o tom přiospale přemýšlel. Potom, zatímco ji pozoroval s lehkou zvědavostí, nadhodil: „Znepřátelil jsem si ho?“

Přikývla.

Zazubil se a nabídl jí cigaretu. „Vy také?“

Koukala skrz něho, jak kdyby nahlížela daleko do minulosti. Posléze zvolna odvětila. „Ano. Ale už jsem ztratila mnohem horší přátele.“

Evelyn přinesla podnos se sklenkami, minerálkou a lahví whisky. Její tmavé oči potají a zvídavě přeletovaly z jednoho na druhého. Šla ke stolu a jala se připravovat drinky.

Zapaloval si cigaretu a zeptal se: „Míníte ho vážně opustit? Navždy?“

Zdálo se, že nemá v úmyslu otázku zodpovědět. Arogantně po něm zhlídla, nato jí obličej sevřel výraz hluboké nenávisti a hněvivě uplivla: „Ja!“

Odložil drink na krbovou římsu a šel ke vchodu. Dělal, že se dívá do noci, ačkoliv dveře pootevřel na úzkou škvíru a hned je zase zabouchl, jako by byl myšlenkami někde jinde.

Vrátil se ke krbu, vzal sklenku a napil se. Hleděl do země, otáčeje orosené sklo v prstech a pootevřel rty, snad aby něco poznamenal, když za dveřmi proti krbu zazvonil telefon. Šel k němu a poté k nim dolehl jeho věcný ochraptělý hlas: „Haló…? Ano… Ano, Noro. Moment, prosím.“ Vrátil se do pokoje. „Evelyn, na drátě je Nora. Chce s tebou mluvit.“ Zavřel za ní dveře.

Luisa řekla: „Asi tu nebydlíte moc dlouho, když jste Kanea Robsona neznal z dřívějška.“

„Měsíc – tak nějak. On byl ovšem v Evropě a vrátil se teprve minulý týden“ – učinil malou pauzu – „s vámi.“ Trochu upil. „Abych řekl pravdu, je to můj bytný.“

„Jste tudíž –“ odmlčela se, protože se dveře zas otevřely. Evelyn stála na prahu.

„Představ si, táta je na cestě sem,“ vykřikla. „Někdo mu zavolal, že jsem u tebe!“ Přeběhla místnost a chvatně sebrala ze židle čapku a kabát.

„Počkej, když půjdeš hned teď, tak se s ním akorát potkáš. Počkej, až sem dojde, pak vyjdi zadem a utíkej domů, ať jsi tam před ním. Až se tady dost vyřádí. Přeparkuju ti vůz dolů pod kopec.“ Dopil drink a zašel do ložnice.

„Ale nebudeš“ – ret se jí chvěl – „nebudeš se s ním hádat? Slib mi to.“

„Nebudu.“ Takřka okamžitě se vrátil s měkkým hnědým kloboukem na hlavě. V ruce držel pláštěnku. „Za pět minut jsem zpátky.“ Vyšel hlavním vchodem.

„Otec vašemu vztahu nepřeje?“ zeptala se jí Luisa.

Evelyn smutně potřásla hlavou. Najednou se k ženě obrátila, ruce úpěnlivě vztažené a z bezbarvých rtů se trhavě řinulo: „Vy tu budete. Prosím, prosím, nedovolte, aby se poprali. K tomu nesmí dojít.“

Vzala dívčí ruce do svých. „Učiním, co bude v mých silách, to vám slibuji,“ snažila se děvče uklidnit.

„Nesmí se dostat do průšvihu,“ sténalo děvče. „Prostě nesmí!“

Brazil se vrátil.

„Tak, a je to,“ zubil se vesele. Svlékl pláštěnku, hodil ji na židli a na ni odložil mokrý klobouk.

„Postavil jsem ti ho u konce plotu.“ Vzal svoji i Luisinu prázdnou sklenku, šel ke stolu a chystal do nich čerstvý mix. „Běž radši do kuchyně, kdyby se náhodou objevil.“

Dívka si olízla rty. „Ano, asi to bude lepší,“ zamumlala potichu. Nesměle se usmála a pohlédla na ženu s prosbou v očích. Chvíli váhala, nato se lehce dotkla mužova rukávu. „Ovládneš se, ano?“

„Jistěže.“

„Zítra ti zavolám.“ Ještě se na ženu podívala a zdráhavě odešla.

Brazil podal Luise její sklenku a natočil židli tak, aby na ni lépe viděl.

„Vaše malá přítelkyně“ – řekla žena – „vás velmi miluje.“

Zdálo se, že jí moc nevěří. „Je ještě dítě.“

„Ten její otec,“ poznamenala. „Ten asi není moc hodný – co?“

„Je to cvok,“ odpověděl suše, pak se zamyslel. „Co jestli mu volal Robson?“

„Věděl by, koho volat?“

Smál se. „V takhle malém hnízdě vědí všichni o všem, co se kde šustne.“

„Takže o mně také,“ začala. „Vy –“

Slova jí uťalo mocné bušení do dveří, až se panty třásly. Mlácení plnilo dům jak hřmění hromu. Pes vyskočil a protáhl se.

Hořce se na ženu ušklíbl a křikl. „Dobře. Pojďte dál.“

Dveře se rozrazily a vdusal přihrblý muž v černé gumové pláštěnce, která mu visela až na paty. Pod sklopenou krempou zmoklého klobouku hořely blízko u sebe položené, temné oči. Nad naježeným knírem trčel kostnatý bledý nos, ostatek tváře pokrýval rozcuchaný prošedivělý vous. V pěsti svíral těžkou hůl z jabloňového dřeva.

„Kde je moje dcera?“ domáhal se silným zvučným basem.

Brazilův obličej byl flegmatická maska. „Nazdar, Grante,“ řekl.

Muž ve dveřích o krok postoupil. „Kde je moje děvče?“

Doga zavrčela a vycenila zuby. Luisa ji okřikla: „Ticho, Franzi!“ Pes k ní vzhlédl a nepatrně ocasem pohnul sem a tam.

Brazil řekl: „Evelyn tu není.“

Grant si ho rozzuřeně měřil. „Kde je?“

Brazil mu odpověděl mírně: „Nevím.“

„To je lež!“ Grant se otáčel, pátravě prohlížel celý pokoj. Kotníky na rukojetí hole zbělely. „Evelyn!“ zaburácel.

Luisa Fischerová se smála, jako by ji vousáčův vztek pobavil. „Je to tak, pane. Nikdo jiný tu není.“

Vrhl po ní kosý pohled, v šílených očích nenávist. „Cha! Kurva dosvědčuje kriminálníkovi!“ Oddusal do ložnice a tam zmizel.

Brazil se ušklíbl. „Vidíte? Říkal jsem, že je cvok. Vždycky mluví takhle – jako chlapi ve šmejdovým trháku.“

Usmála se na něj: „Buďte trpělivý.“

„A nejsem?“ opáčil.

Grant vyrazil z ložnice a proletěl domem k zadním dveřím. Trhl klikou a vysupěl ven.

Brazil vyprázdnil svoji sklenku a postavil ji na podlahu vedle židle. „On se vrátí! Takže nás čeká ještě jeden ohňostroj.“

Vousáč se za chvíli objevil a šel mlčky rovnou k hlavnímu vchodu. Pootevřel dveře a zatímco jednou rukou držel kliku, druhou bušil holí do země a řval na Brazila jako pominuty: „Naposledy tě varuju, abys mou dceru nechal na pokoji! Víckrát to opakovat nebudu!“ Vyšel a třísknul dveřmi.

Brazil zhluboka vydechl a zavrtěl hlavou. „Cvok. Absolutně potrhlej cvok.“

„Mně vynadal do kurev… to si tu lidé o mně…?“

Neposlouchal, co říká. Vstal a sáhl po klobouku a pláštěnce. „Chci se ujistit, že se dostala včas domů. Jestli ano, bude okay. Nora – to je její nevlastní matka – se o ni postará. Jestli to nestihla… no nic, za chvíli budu zpátky.“ Odešel zadním vchodem.

Luisa skopla zbylý sandál a postavila se. Zkusila na poraněnou nohu došlápnout. Tři opatrné krůčky ji ujistily, že kotník je ztuhlý, leč použitelný. Po pádu na silnici měla ruce a paže stále umazané, tak začala hledat koupelnu. Našla ji za ložnicí. Umyla se, pobrukujíc si potichu nějakou melodii, v ložnici si učesala vlasy a okartáčovala šaty. Rozmrzele ztichla, protože se jí nepodařilo nikde najít rtěnku a pudr. Právě ve vysokém zrcadle zkoumala svůj obraz, když slyšela, že se otevřely domovní dveře.

Tvář se jí vyjasnila. „Tady jsem!“ zvolala a šla nazpět do obývacího pokoje.

U dveří stál Robson s Conroyem.

„To vidím, má drahá.“ Robson se jejímu úleku bezostyšně řehnil. Byl bledší, než prve, oči měly skelný povlak, ale jinak vypadal stejně. Conroy měl povolenou kravatu, zarudlý obličej a sotva se držel na nohou.

Žena se rychle ovládla. „Co chcete?!“ štěkla.

Robson se rozhlížel. „Kde je Brazil?“

„Co chcete!“ opakovala.

Přes její rameno se podíval k otevřené ložnici. Obkroužil ji a drze tam nakoukl. Byla samozřejmě prázdná. Když se obrátil, výsměšně stáhla koutky. Conroy se přesunul ke krbu, kde se vyhříval pes. Stoupl si zády k ohni a pozoroval je.

„Nuže, Luiso, věci si stojí následovně,“ řekl Robson. „Půjdeš se mnou pěkně zpátky domů.“

„Ne!“

Culil se a kýval hlavou nahoru a dolů.

„Ještě jsem si tě za investované prachy dost neužil.“ Pokročil k ní.

Ustoupila ke stolu a uchopila láhev whisky za hrdlo. „Nesahej na mě!“ Hlas stejně jako obličej sršely chladným vztekem.

Doga se zvedla a temně zavrčela.

Robsonovy skelné oči sjely stranou, zaostřily se na psa, pak na Conroye – jedno víčko mu nervózně cukalo – a znovu na ženu.

Conroy bez jakýchkoli emocí či spěchu vjel rukou do kapsy kabátu, vyňal černou pistoli, ústí přiložil psovi za ucho a prostřelil mu lebku.

Pes se pokusil skočit, padl na bok, nohy sebou chabě škubaly. Conroy strčil zbraň do kapsy a pitomě se hihňal.

Luisa Fischerová se při výstřelu otočila. S výkřikem zdvihla láhev nad hlavu, aby ji po něm mrštila. Robson ji však pohotově uchopil za zápěstí a druhou rukou jí láhev vyrval. Vemlouvavě ji tišil. „Ne, ne, drahoušku. To ne.“

Odložil láhev na stůl, ale zápěstí jí nepustil.

„Dobrá, teď se mnou půjdeš?“

Neučinila žádný pokus, aby se osvobodila. Napřímila se a chladně odpověděla: „Příteli, jestli si myslíš, že s tebou půjdu, ještě mne neznáš.“

Robson se uchechtl: „A jestli si myslíš, že se mnou nepůjdeš, neznáš ty mne.“

Dveře se otevřely a vešel Brazil. Jeho přepadlý obličej byl flegmatický, ač na dně zornic dřímal stín znechucení. Opatrně za sebou zavřel o obrátil se k nezvaným hostům. Jeho hlas zněl jako hlas člověka, který si stěžuje, leč bez známky hněvu. „Co se tu kďasu děje? Návštěvní den? To tady snad vedu hostinec, nebo co?“

„Právě odcházíme. Fräulein Fischerová odchází rovněž,“ oznámil mu Robson.

Brazilův zrak spočíval na mrtvém psovi, mrzutost v oříškových očích se prohloubila. „Okay, jestli je to její přání,“ pronesl neutrálně.

Žena se opřela. „Nikam nejdu.“

Brazil se pořád díval na mrtvou dogu. „To je taky okay.“ Nato zamumlal s větší dávkou zájmu: „Kdo to udělal?“ Sel k psovi a botou ho postrčil. „Podlaha je celá od krve,“ brblal. „Kdo to uklidí?“

Poté, aniž by zvedl hlavu, bez přípravy a bez pohnutí, vpálil do Conroyova sličného opilého obličeje pravou pěst.

Conroy padal nazad, na zvadlých kolenou se pootočil. Rameno a hlava udeřily o kámen krbu, zakolísal vpřed, udělal půlobrat a složil se na zem tváří vzhůru.

Brazil podřepí, aby čelil výpadu Robsona.

Robson pustil Luisino zápěstí a snažil se z kapsy kabátu vyprostit pistoli. Vrhla se mu na paži a přitiskla si ji k tělu, visíc na ní plnou vahou. Nemohl ji setřást, přestože volnou rukou ji od sebe tahal za vlasy.

Brazil ho zezadu obešel, čistým úderem mu zdvihl bradu, vrazil mu pod ni celé předloktí a přitlačil na ohryzek, uchopiv Robsonovo zápěstí. „Okay. Mám ho,“ řekl ženě.

Luisa pustila Robsonovu paži a dosedla na zadek. Krom záblesku triumfu byla její tvář vyrovnaná stejně jako Brazilova.

Brazil strhl Robsonovi paži za záda. Držel v ní pistoli, a když byla v horizontální poloze, Robson stiskl spoušť. Kulka prolétla mezi jeho zády a Brazilovou hrudí. Zasáhla a roztříštila roh knihovny na druhém konci pokoje.

Brazil řekl: „Zkusíš to ještě jednou, milánku, a zlámu ti ruce. Pusť ji!“

Robson zaváhal, ale bylo slyšet zbraň křápnout na zem. Luisa Fischerová se k ní po čtyřech doplazila a sebrala ji. Vysedla na roh stolu s pistolí v ruce.

Brazil od sebe muže odhodil, šel a přiklekl k tělu na podlaze.

Nahmatal silný puls; přejel postavu rukama a vstal s Conroyvou zbraní. Zastrčil ji do zadní kapsy kalhot.

Conroy pohnul nohou, víčka mu ospale pomrkávala a zasténal.

Brazil k němu škubl palcem. „Vezmi ho a vypadněte,“ doporučil Robsonovi.

Robson se nad ním sklonil, za podpaždí ho trochu nadzvedl, zatřepal s ním a podrážděně zahučel: „Dělej, Dicku, vzbuď se. Jdeme.“

Conroy cosi zamumlal a pokoušel se znovu uložit se ke spánku.

„Vstávej, vstávej,“ vrčel Robson a plácal ho po tvářích.

Conroy skytal: „Nech mě, já nechci.“

Robson ho znovu oplácával. „Hni se, všiváku. Vstaň.“

Conroy povzdychl a zamumlal cosi nesrozumitelného.

Brazil se na Robsona utrhl: „Nechci ho tu, tak ho odnes. Déšť venku ho probere.“

Robson se chystal něco říct, rozmyslel si to, sebral z podlahy svůj klobouk a nasadil si jej. Pak se znovu sehnul k blonďatému příteli. Podařilo se mu ho jaksi posadit. Bezvládnou paži si přehodil přes rameno, objal Conroye okolo zad a pomalu vstával, zvedaje ho na nejisté viklavé nohy.

Brazil jim přidržel dveře. Robson Conroye částečně vyvlekl, částečně vynesl ven.

Brazil dveře zavřel, opřel se o ně a vrtěl hlavou s předstíranou rezignací.

Luisa Robsonovu pistoli odložila na stůl a postavila se. „Je mi to opravdu líto,“ děla zachmuřeně. „Neměla jsem v úmyslu vás zaplést –“

Bez cavyků ji přerušil: „To nevadí.“ V jeho úsměvu bylo vidět určitou hořkost, ačkoli tón hlasu zněl bezstarostně. „To se mi stává pořád. Bože! Potřebuju se napít.“

Otočila se ke stolu a rozlila whisky do sklenek.

Prohlížel si ji odshora dolů, trochu se napil. „To jste vypochodovala jen tak?“

Podívala se na své oblečení a souhlasně přikývla.

Jako by ho to potěšilo. „Co budete dělat?“

„Až budu ve městě? Prodám tyhle věci“ – ukázala na prsteny – „a – nu, já vlastně nevím.“

„To chcete říct, že nemáte žádné peníze?“

„Přesně,“ utrousila koutkem úst.

„Ani na jízdenku?“

Zavrtěla hlavou, že nemá, a povytáhla obočí. Její sebevědomí se rovnalo téměř drzosti. „Tak malý obnos si jistě můžete dovolit – myslím tím půjčku.“

„Zajisté,“ odvětil a zasmál se. „Vy jste ale číslo.“

Zdálo se, že mu nerozumí.

Usrkl a nahnul se dopředu. „Poslyšte, ve vlaku budete v tomhle“ – mávl rukou k rudé toaletě – „vypadat dost groteskně. Co kdybych vás odvezl do města k mým přátelům? Můžete u nich zůstat, dokud si nepořídíte nějaké šaty, ve kterých budete moct vyjít na ulici.“

Než odpověděla, bedlivě zkoumala jeho obličej. „Jestli vás to nebude příliš obtěžovat.“

„Tak to je vyřízený. Nechcete si napřed trošku zdřímnout?“

Dopil sklenku a šel ke vchodu, kde opět dělal, že se dívá do noční temnoty.

Když se otočil do místnosti, ještě zachytil její výraz, ač se jej chvatně snažila setřít. Viděl, že nakrčila čelo. Jeho úsměv a hlas byly spíš parodií omluvy. „Nemůžu si pomoct. Chvíli si mě tam nechali – myslím ve vězení. A to mě změnilo. Musím se pořád přesvědčovat, že nejsem v lapáku.“ Úsměv se pokřivil. „Mají proto název – říká se tomu klaustrofobie – ale tím to není o nic lehčí.“

„To je mi opravdu líto. Bylo to… dávno?“

„Hezky dávno, co mě zavřeli,“ řekl suše. „Ale ven jsem se dostal teprve před pár týdny. Proto jsem se uchýlil sem – abych si srovnal, jak na tom jsem a co vlastně chci.“

„A?“

„A co? Našel jsem, kdo jsem a co chci dělat? Nevím.“ Stál před ní, ruce vražené do kapes, a mračil se. „Myslím, že jsem čekal na nějaký signál, na něco, co se přihodí a ukáže mi, co dál… kam se vrtnout. No – a ukázala jste se vy. To stačí. Potáhnu tedy s vámi.“

Vyňal ruce z kapes, sklonil se k ní, zvedl ji na nohy a divočeji políbil.

Chvíli se nepohnula. Nato se ze sevření vykroutila a bílá vztekem mu nehty vyjela po obličeji.

Chytil jí ruce a stlačil je dolů. „Nechte toho,“ zavrčel. „Když si nechcete hrát, tak nehřejte – o nic nejde.“

„Přesně o nic,“ prskala zuřivě.

„V pořádku.“ Jeho tvář ani hlas nedoznaly změny.

Za chvíli se uklidnila. „Ten člověk, otec vaší malé přítelkyně, mi nadal do kurev. Lidé si o mně hodně povídají?“

Ohrnul rty. „Víte, jak to chodí. Robsonově rodině patří tady v okolí mnoho pozemků. Po generace představují místní aristokracii a cokoliv dělají, je velikou novinou a zdrojem klepů.“

„Co se o mně povídá?“

Zasmál se. „Samozřejmě, že to nejhorší. Co jste čekala? Lidi ho znají, vědí, co je zač.“

„A co si myslíte vy?“

„O vás?“

Přikývla. Visela na něm očima.

„Nemám právo vás soudit, jenom se divím, proč jste se s ním dala do kupy. Musela jste přece vědět, co je to za krysu.“

„Vůbec jsem to netušila,“ odvětila prostě. „A mimoto jsem uvízla v malé švýcarské vesnici.“

„Herečka?“

Pokývla. „Zpěvačka.“

Zazvonil telefon.

Neuspěchaně šel do ložnice. Jeho nevzrušený hlas bylo jasně slyšet. „Haló? Ano, Evelyn… Ano.“ Následovala dlouhá pomlka. „Ano, dobře – a mockrát děkuju.“

Vrátil se do místnosti beze spěchu, jako když ji opouštěl. Pohled na něj ji však zvedl ze židle. Tvář mu zesinala, čelo a spánky se leskly potem a cigareta mezi prsty byla vlhká a rozdrcená.

„To byla Evelyn. Její otec je místním soudcem. Conroy má rozbitou hlavu… umírá. Robson právě volal – chce u soudce sepsat písemné prohlášení o tom, co se tu přihodilo. Vydají na mne zatykač. Zatracenej krb! Nemůžu zas za mříže. Nepřežil bych to!“

 

 

KAPITOLA DRUHÁ

 

POLICIE NA STOPĚ

 

Luisa k němu vztáhla ruku. „Nebyla to vaše vina. Nemohou –“

„Vy tomu nerozumíte,“ pokračoval monotónně. „Za tohle mě zašili poprvé. Byl jsem tehdy v takovým pajzlu, všichni smetení pod obraz – lítaly tam flašky a židle – no, a jeden chlápek pak zemřel. Nevím, možná se moc nespletli, když to přišili mně.“ Otevřel dveře, provedl obvyklou automatickou inspekci tmy před domem, zavřel a šel zpět k ní.

„Tehdy to bylo zabití. Teď mi dají vraždu, jestli ten chlap opravdu umře. Chápete? Mám v záznamu, že jsem zabiják.“ Stiskl si kořen nosu. „Je to úplně jasný.“

„Ne, není!“ Stála těsně u něho, vzala ho za ruku. „Byla to náhoda, že narazil hlavou na krb. Mohu to dosvědčit. Mohu jim vysvětlit, jak k tomu došlo – a proč. Nemohou –“

Trpce se ušklíbl a ocitoval Granta: „Cha! Kurva dosvědčuje kriminálníkovi.“

Škublo to s ní.

„Stejně mě zase zašijou,“ řekl o něco živěji. „Jestli zemře, tak nemám šanci. Jestli nezemře, zavřou mě tak jako tak a budou mě držet bez kauce, až se ukáže, jak se mu daří. A jestli přežije, odsoudí mě za útok s úmyslem zabít. Co mi pomůže vaše dobré slovo? Slovo Robsonovy milenky, která od něho utekla ke mně? Říct jim pravdu ještě všechno zhorší. Mají mě v kleštích“ – hlas mu přeskočil – „nemůžu se zas dusit v cele!“ Zrak mu zabloudil ke dveřím, pořád se k nim vracel. Zvedl hlavu se zachrčením v hrdle, což byl asi pokus o smích.

„Vypadnem odtud. Jinak se tady v těch zdech zblázním.“

„Ano,“ přisvědčila. Položila mu ruku na rameno. Sledovala jeho výraz napůl se strachem, napůl se soucitem. „Půjdeme pryč.“

„Budete potřebovat kabát.“ Zašel do ložnice.

Našla své saténové sandály, pravý si nazula. Když se vrátil, podávala mu levý. „Ulomil byste podpatek?“

Přinesl hnědý drsný převlečník a přehodil jí ho přes ramena. Potom vzal její sandál a podpatek odtrhl jedním otočením zápěstí. Než si ho obula, stál již u dveří. Ještě se po pokoji zběžně rozhlédla a následovala ho ven…

 

Otevřela oči a uviděla světlo. Byl tedy den. Na okna necákal déšť a stěrače utichly. Bez hnutí se dívala kradmo na Brazila. Seděl uvolněně na sousedním sedadle, jednu ruku na volantu, druhá spočívala na koleně, s cigaretou mezi prsty. Bledý obličej měl vyrovnaný a bez stopy po únavě, zrak upnutý na silnici před vozem.

„Spala jsem dlouho?“ zeptala se.

Letmo se na ni usmál. „Tentokrát asi hodinu. Cítíte se líp?“ Zvedl ruku s cigaretou a vypnul světla.

„Ano.“ Se zíváním se kousek povytáhla. „Pojedeme ještě dlouho?“

„Asi tak hodinu.“ Sáhl do kapsy a nabídl jí cigarety.

Jednu si vzala a nahnula se dopředu, aby dosáhla na elektrický zapalovač v palubní desce. „Co budete dělat?“ zeptala se, když se jí podařilo cigaretu zapálit.

„Schovám se, než zjistím co a jak.“

Úkosem na něj krátce pohlédla. „Myslím, že se rovněž cítíte lépe.“

Poněkud zahanbeně se zazubil. „Předtím jsem fakt nějak ztratil hlavu.“

Poplácala ho lehce po ruce a chvilku jeli mlčky. Mlčení zlomil její dotaz. „Jedeme k těm přátelům, o kterých jste se zmínil?“

„Ano.“

Z protisměru se k nim blížil černý vůz se dvěma uniformovanými policisty. Přejel. Žena se na Brazila podívala. Jeho tvář byla nečitelná.

Opět se dotkla hřbetu jeho ruky, jako by na uklidnění.

„Venku je mi fajn,“ vysvětloval. „Ničí mě jenom ty stěny. Nesnáším uzavřený prostory.“ Otočila hlavu a podívala se dozadu. Policejní vůz už zmizel.

Brazil řekl: „Nic to neznamenalo.“ Na své straně stáhl okno a hodil nedopalek cigarety ven. Do vozu vnikl čerstvý vlhký vzduch. „Nechcete se stavit na kávu? Nemáte hlad?“

„Můžeme si to dovolit?“

Předjížděl je vůz, vytlačil je na okraj vozovky a rychle vystřelil dopředu. Tmavý sedan si to hasil víc než stovkou a seděli v něm čtyři muži – jeden se obrátil a civěl zadním oknem na Brazilovo auto.

„Víte, Luiso, asi by bylo bezpečnější zalézt co nejdřív, ale jestli máte hlad –“

„Ne. Také si myslím, že bychom si měli pospíšit.“

Tmavý sedan zmizel za další zatáčkou.

„Kdyby vás policie dopadla, co byste“ – zaváhala – „bránil byste se?“

„Nevím,“ řekl zasmušile. „To je právě můj problém. Nikdy dopředu nevím, co udělám.“ Spatná nálada jakoby z něho najednou spadla. „Nemá cenu se trápit. Všechno dopadne dobře.“

Projeli křižovatkou s několika domy po obou stranách vozovky, předrncali přes železniční koleje a zabočili do dlouhé ulice táhnoucí se souběžně s tratí. V polovině stál na krajnici tmavý sedan, který měl tak napilno, a u něj policista, jeho motocykl opodál. Pedantsky něco zapisoval do bloku, zatímco řidič sedanu mluvil a rozčileně gestikuloval.

Luisa Fischerová si hlasitě oddechla. „Nu, ti v tom autě jistě nejsou od policie.“

Brazil se zasmál.

Neměli o čem hovořit. Teprve až vůz projížděl zelenou alejí předměstské ulice, přišla s otázkou: „Ti vaši přátelé – nebudou se zlobit, když k nim přijedeme jen tak, bez ohlášení?“

„Ne,“ odpověděl nenuceně. „Taky už leccos zažili.“

Čím hlouběji zajížděli, tím byly ulice chudší a zanedbanější. Zanedlouho vjeli do zchátralé městské čtvrti, kde začernalé ponuré budovy s omlácenými tabulemi hlásaly „Byt k pronajmutí“ a střídaly se se stejně začernalými ponurými továrnami a skladišti.

Po chvíli zabočili do ulice, kde domy vypadaly o něco lépe a cedulí s volnými byty ubylo.

Zastavil před čtyřpatrovým činžákem z červených cihel. Vedlo k němu několik zdemolovaných schodů z hnědého pískovce. „Tak, a jsme tu,“ řekl a vystoupil. Seděla a dívala se na nevábnou frontu domu, až obešel kapotu a otevřel jí dveře. Tvář měla neproniknutelnou. Tři ucourané děti si přestaly hrát s kostrou deštníku a civěly na ni, když vystupovala po schodech.

Otevřel domovní dveře. Vešli do zatuchlé haly, ozářené chabým světlem. Zdobil ji roztřepený koberec a špinavé potrhané tapety, která se kdysi pyšnily docela vkusným vzorem. Uprostřed bylo schodiště se zašlým mosazným zábradlím.

„První patro,“ řekl a následoval ji nahoru.

Přímo naproti schodišti byly dveře natřené novým hnědým lakem dosti neobvyklého odstínu. Rozhodně tak nevypadalo žádné známé dřevo. Brazil k této kreaci přistoupil a čtyřikrát zazvonil. Dlouze, krátce a znovu dlouze a krátce. Zvonek řinčel hned za dveřmi.

Po chvíli ticha se zevnitř ozval šramot, poté mužský hlas. „Kdo je to?“

Brazil přiložil ústa skoro na dveře a přidušeně řekl: „Brazil.“

Bylo slyšet, jak někdo manipuluje s bezpečnostním řetězem a zámky. Dveře se posléze otevřely a objevil se malý šlachovitý blondýn v pomačkaném zeleném pyžamu. Bosý – asi čtyřicetiletý. Propadlý, ostře řezaný obličej přetínal široký úsměv. Srdečně ho vítal. „Pojď dál, kluku jeden! Fan!“ Jeho malá nevýrazná očka ohledávala Luisu od hlavy k patě. Ustoupil stranou a vpustil je dovnitř.

Brazil vzal ženu za loket a tlačil ji dovnitř. „Slečna Fischerová – tohle je pan Link.“

Link řekl: „Jsem rád, že vás poznávám,“ a zavřel za nimi.

Luisa se lehce uklonila.

Link poplácal Brazila po zádech. „Jsem hrozně rád, že tě vidím, chlape. Už jsme se divili, co je s tebou. Pojďte.“

Vedl je do obýváku, který potřeboval vyvětrat. Všude se povalovaly části oděvů, tu a tam archy novin, použité sklenice, kávové šálky a přeplněné popelníky. Link z židle stáhl vestu a přehodil ji přes jinou. „Odložte si a posaďte se, slečno Fischerová.“

Plnoštíhlá platinová blondýna mezi pětadvaceti a třiceti od prahu vykřikovala: „Bože můj, podívejme, kdo to přišel.“ Běžela k Brazilovi s otevřenou náručí, láskyplně ho k sobě přitiskla, hladila a nakonec políbila na rty. Měla na sobě župan se zelenými oslíky a žlutými peříčky, pod ním růžovou hedvábnou noční košili.

„Ahoj, Fan.“ Brazil ji objal. Natočil se k Luise, která si zatím svlékla kabát. „Fan, toto je slečna Fischerová – paní Linková.“

Fan k Luise natáhla dlaň. „Jsem ráda, že vás poznávám,“ řekla a vřele jí potřásla rukou. „Vypadáte unaveně, oba dva. Posaďte se a já vám udělám snídani. Až se Donny obleče, možná vám dá něco k pití.“

Luisa Fischerová si sedla. „Jste opravdu velmi laskavá.“

Link uštěpačně utrousil: „Jistě, jistě,“ a vzdálil se.

„Spali jste vůbec?“ zeptala se Fan.

„Ne. Většinu noci jsme strávili ve voze.“ Brazil se usadil na gauč.

Ostře se na něj zadívala. „Stalo se něco, co bys nám chtěl říct?“

Přikývl. „Pro to jsme tady.“

Link se vrátil v koupacím plášti a pantoflích. V ruce nesl láhev whisky, v druhé dvě skleničky.

„Vypadá to dost zle,“ řekl Brazil. „Včera večer jsem nějakému maníkovi jednu vrazil a on už nevstal.“

„Je hodně raněnej?“

Brazil si zapřel lokty o kolena. „Možná umírá.“

Link hvízdl. „Chlapče, ty když někomu jednu utřeš, tak je teda utřenej.“

„Praštil se do hlavy o krb.“ Brazil po něm popuzeně zhlédl.

„No, teď si s tím nelam hlavu,“ vložila se Fan. „Teď je důležitý dostat něco do žaludku a odpočnout si. No tak, Donny, rozluč se konečně s tím pitivem.“ Zářila na Luisu. „Vy jen seďte, za minutku vám ukuchtím snídani.“ Odchvátala do kuchyně.

Link naléval do skleniček. „Někdo to viděl?“

Brazil pokývl. „Uh-huh – špatní lidé.“ Vzdychl. „Hele, Donny, než se to nějak vytříbí, chci se skrývat.“

„Tenhle bejvák je tvůj,“ řekl na to Link. Vzal skleničky s whiskou a přinesl je Brazilovi a Luise. Kradmo ji pozoroval, kdykoliv se dívala jinam.

Brazil drink zvrátil do hrdla.

Luisa Fischerová si usrkla a rozkašlala se.

„Chcete na zapití sodu?“ zeptal se Link.

„Ne, děkuji. Je velmi dobrá. Asi jsem v tom dešti nastydla.“

Chovala skleničku v dlaních, ale už se z ní nenapila.

„Nechal jsem auto před domem. Měl bych ho někam uklidit,“ poznamenal Brazil znepokojeně.

„O to se postarám, bráško,“ nabídl se Link.

„Taky bych rád, kdyby mi někdo zjistil, co se děje v Mile Valley.“

Link přikyvoval. „Dobrej spoj bude Hany Klaus. Zavolám mu. Víš, že je spolehlivej.“

„Oba potřebujem oblečení.“

„Napřed musím prodat tyhle prsteny,“ namítla žena.

Linkovi se zaleskla očka. Olízl si rty. „Znám –“

„To může počkat, Donny. Nejsou z krádeže, nepotřebuješ překupníka.“

Donny zvadl.

„Ale já si nemohu nic koupit, dokud je nep –“

„Na oblečení ještě mám,“ přerušil ji úsečně.

Donny ženu chvilku pozoroval, než se obrátil na Brazila. „Ty víš, bráško, že pro tebe vždycky něco vykoumám.“

„Dík. Uvidíme.“ Brazil nastavil prázdnou skleničku a až v ní byly dva hlty, kývl. „Napřed ukliď tu káru, Donny.“

„Jistě.“ Odešel k telefonu ve výklenku a vytočil číslo.

Brazil si whisky vlil do hrdla.

Vstala, přešla k němu, vzala mu sklenku z ruky a postavila ji na stůl vedle její, z níž nebylo upito.

Uchechtl se. „Dost problémů s opilci ze včerejška, co?“

„Ano,“ odvětila krátce a vrátila se ke své židli.

Donny dostal spojení. „Haló, Duke…? Poslyš, tady Donny. Před mým barákem stojí fáro.“ Popsal Brazilův vůz. „Můžeš ho někam schovat…? Jo, dobry… Jo, radši vyměň i poznávací značky… Teď hned, jo…? Dobrý.“ Zavěsil, obrátil se k nim a řekl: „Voila!“

„Donny!“ zvolala Fan odněkud z hloubi bytu.

„Už jdu, zlato!“ Vyšel do předsíně. Brazil se k ženě naklonil a ztlumil hlas: „Nedávejte mu ty prsteny.“

Překvapeně vydechla: „Ale proč ne?“

„Protože vás důkladně oholí.“

„Myslíte tím, že by mne okradl?“

Neodpověděl, koutky úst se mu prohnuly.

„Ale říkal jste, že je to váš přítel. Důvěřujete mu?“

„Do určité míry je okay,“ ujišťoval ji. „Nikdy by nikoho neshodil, ale když jde o prachy, nezná bratra. Jenže i kdyby vás neošidil, každej, komu je nabídne, bude předpokládat, že jsou kradený a nedá mu za ně ani poloviční cenu.“

„On je tedy…?“

„Šejdíř. Zloděj. Jeden čas jsme spolu sdíleli celu.“

„Och, to není pěkné.“ Sklopila oči do klína.

Z veřejí na ně vykoukla rozjařená Fan. „Snídaně je na stole!“

Brazil se v hale stočil k hlavnímu vchodu; učinil krok, koutkem zachytil Luisin pohled, ovládl se a schlíple ji následoval do jídelny.

Fan s nimi nezasedla. „Takhle brzy nemůžu jíst,“ řekla ženě. „Nachystám vám koupel a rozestelu v hostinském pokoji. Jste utahaní a po snídani se nejspíš složíte.“

Odešla bez ohledu na Luisiny mírné protesty.

Donny na vidličku nabodl miniaturní uzenku. „Tak teda k těm prstenům. Moh bych –“

„To nespěchá,“ řekl Brazil. „Mám dost, nějakou dobu s tím vystačíme.“

„Možná, ale nebylo by špatný mít nějakou rezervu pro případ… no víš… že byste ji náhle potřebovali.“ Dal sousto do úst. „Prachů není nikdy dost.“

Usilovně žvýkal. „Vem například tu věc s Benem Devlinem. Pamatuješ si ho? Dělal v truhlárně. Vzpomínáš? Mohutnej chlap, koktal.“

„Pamatuju,“ přisvědčil Brazil neochotně.

Donny nabodl další uzenku. „Nu, tak ten Ben byl jednou v místě, který se jmenovalo Fishhaven a –“

„Když jsem ho poznal, byl v místě, kterýmu se říká loch,“ řekl na to Brazil.

„Jasně, proto ti to vykládám. Jenže já kvůli tomu Benovi –“

Vešla Fan. „Všechno máte nachystaný. Až dojíte, tak –“ Luisa odložila šálek kávy a vstala. „Je to výtečná snídaně, ale jsem příliš unavená. Víc už nemohu.“

Sotva vyšly, začal Donny nanovo: „Bylo to kvůli…“

Fan odvedla Luisu do pokoje v zadní části bytu, kde byla rozestlaná široká, čerstvě povlečená postel s bílou dekou. Na dece ležela bílá noční košile a červený župan, na podlaze pár trepek. Kyprá žena se na odchodu zastavila a mávla růžovou tlapkou. Jestli budete něco potřebovat, stačí jen zavolat. Přes chodbu je koupelna… pustila jsem horkou vodu.

„Děkuji vám,“ zdvořile se usmála. „Jste velmi laskavá. Obtěžuji vás a –“

Fan jí poklepala po paži. „Drahoušku, Brazilovi přátelé mě nikdy neobtěžují. Teď se pěkně vykoupejte a vyspěte, a jestli budete něco chtít, zavolejte.“

Luisa Fischerová stála vedle dveří a rozhlížela se po lacině zařízené, ale čisté a jasné místnosti. Přešla k posteli a svlékla se, přehodivši své věci přes vysoké čelo. Vklouzla do županu a trepek, a nesouc noční košili přes ruku, šla do koupelny. Koupelna byla vyhřátá párou. Otevřela kohoutek studené vody a z kolena odmotala obvazy.

Po koupeli našla nové obvazy ve skříňce nad umyvadlem a ovázala si pouze koleno. Kotník obvaz nepotřeboval. Oblékla si voňavé prádlo a vrátila se do ložnice. Byl tam Brazil. Stál u okna a díval se ven.

Neobrátil se a nepromluvil. Kouř vinoucí se kolem jeho hlavy nasvědčoval, že dýchá.

Zavřela dveře a opřela se o ně, na rtech lehký pohrdavý úsměšek.

Nepohnul se.

Pomalu odešla k posteli a posadila se od něj co nejdál. Zatvářila se povýšeně. K jeho mlčení podotkla: „Jsem, co jsem, ale své dluhy platím.“ Vypočítaný tón v sobě nesl vyzývavou urážku. „Já vás přivedla do těchto nesnází. Nuže, chcete-li toho využít –“ Pohodila ramenem.

Beze spěchu se od okna odvrátil, oči barvy mědi i tvář nevyzpytatelné. Řekl jen: „Okay.“ Cigaretu zdusil v popelníku na toaletním stolku a obcházel lůžko.

Stála vysoká a hrdá a očekávala ho.

Na moment zůstal stát těsně před ní a vážil její krásu tak odtažitě, jako by ani nebyla živá. Pak jí hrubě zvrátil hlavu a políbil ji.

Nevydala hlásku, neodporovala, a když ji pustil a ustoupil, její tvář byla strnulá maska – stejná jako jeho.

Rozvážně pokýval hlavou. „Ne, ve své profesi nejste k ničemu.“ A najednou mu oči zářily, svíral ji v náruči a ona se k němu přimkla a hluboko v hrdle se smála, když ji líbal na nos, čelo, oči a ústa.

Ve dveřích se zjevil Donny. Vědoucně se uchichtl, když od sebe odstoupili. „Právě jsem mluvil s Klausem. Přijde, až se nasnídá.“

„Okay,“ vzal Brazil na vědomí. Donny vypadl.

„Kdo je to ten Klaus?“ zeptala se.

„Právník,“ odvětil jí, duchem nepřítomen. Zíral někam mimo ni. „Pro mne asi výhra, ačkoli o něm kolují různé řeči… Nu, když je člověk v maléru, musí se spokojit s tím, co dostane.“ Mračil se a vyhlížel dost nešťastně. „A to nejlepší, co dostanu, je obvykle to nejhorší.“

Stiskla mu ruku. „Nejlépe by bylo odtud odejít. Tihle lidé se mi nelíbí – nevěřím jim.“

Tvář se mu vyjasnila a objal ji kolem ramen, pak ale jeho pozornost odvedlo zařinčení zvonku.

Bylo ticho potom bylo slyšet opatrný hlas Donnyho: „Kdo je?“

Odpověď nezachytil.

Donnyho zvýšený hlas: „Kdo?“

Zase ticho, přerušené vrzáním podlah před ložnicí. Dovnitř nakoukl Donny, drobnou hubenou tvář jak karikaturu z komiksů. „Poldi!“ šeptl. „Vylez oknem!“ Důležitě se nafukoval.

Škubl hlavou k Luise.

„Jdi!“ hlesla a tlačila ho k oknu. „Buď klidný, mně se nic nestane.“

„Jasně,“ povzbudil ho Donny. „My se o ni postaráme. Padej, chlape, a dej nám vědět, co je. Máš dost peněz?“

„Mám.“ Brazil Luisu objal a políbil.

„Jdi, běž už,“ vydechla.

Bledý obličej měl flegmatický, uzavřený. „Uvidíme se,“ řekl, zvedaje okno. Než je úplně zvedl, jednu nohu již přehodil přes parapet. Za ní následovala druhá, stočil se zády ven a před tím, než se spustil, vesele se na ně ušklíbl.

Skočila k oknu a hleděla dolů. Vstával z vysokého porostu plevele zanedbané zahrady. Podíval se doleva, doprava a rozběhl se rychle a pružně jako kočka. Přeskočil plot do sousední zahrady.

Donny ji vzal za ruku a odtáhl od okna. „Nestůjte tam. Kdyby vás viděli, dojde jim, kde je. On bude okay, ale Bůh pomoz poldovi, kterej se mu přichomejtne do cesty.“

Do výplně dveří bytu zabušilo něco těžkého. Autoritativní hlas volal: „Otevřete!“

Donny se zašklebil: „Asi jim budu muset otevřít, nebo mi ze dveří udělaj párátka.“ Zdálo se, že ho situace docela těší.

Upírala na něho prázdné oči.

Podíval se na ni, pak na zem, opět na ni a jakoby na obranu řekl: „Hleďte, mám toho chlapa rád, fakt, věřte mi.“

Mlácení do dveří zesílilo.

„Myslím, že radši…“ Donny odcválal.

Otevřeným oknem bylo slyšet výstřel. Přeběhla k němu a přidržujíc se parapetu se vyklonila, kam až mohla.

Dvacet metrů nalevo, na vrcholu vysokého plotu, jenž odděloval dlouhou řadu zadních dvorků od veřejné uličky, balancoval přikrčený Brazil. Jak se dívala, zazněl další výstřel a Brazil spadl do uličky mimo její dohled.

Vzlykavě se nadechla.

Rámusení na dveře najednou ustalo. Stáhla hlavu dovnitř a zavřela okno jako automat, aniž si uvědomovala, co dělá. Stála uprostřed pokoje a kriticky si prohlížela oloupaný lak na nehtech, když se na prahu objevil obrovitý chlap v pomačkaném obleku.

„Kde je?“ bafl.

Vzhlédla k němu od svých nehtů. „Kdo?“

Unaveně povzdechl. „Brazil.“ Otevřel vestavěný šatník. „Vy jste ta Fischerová?“ Šatník zavřel a šel k oknu, rozhlížeje se letargicky po pokoji.

„Jsem Luisa Fischerová,“ řekla jeho zádům.

Vyšoupl okno nahoru a vyklonil se. „Jak je, Tome?“ volal na někoho venku.

Odpověď byla nesrozumitelná.

Otočil se zpátky. „Ani jsem neměl čas se nasnídat,“ postěžoval si. „A to mám po neplánované noční.“

Z jiné části bytu zazněl hlas Donnyho. „Dyť vám říkám, že nevím. Ženskou tady nechal a vzal roha.“

Ocelový hlas naštvaně odsekl, „No jo, na to dám krk.“ Bylo slyšet úder a heknutí.

„I kdybych věděl, tobě bych to neřek, ty sígře! No, jen si posluž.“

Ocelový hlas: „Jak je libo, záprtku.“ Další úder a do toho zaječel Fanin rozzuřený hlas: „Přestaňte, vy –“ a náhle utichl.

Obr šel ke dveřím a houkl do chodby: „Nech toho, Rayi!“ A Luise řekl: „Oblečte se.“

„Proč?“

„Potřebují vás v Mile Valley.“

„Na co?“ Zdálo se, že mu nevěří.

„Nevím,“ zabručel nevrle. „To není má starost, jen vás tam máme dopravit. Jedná se o jakýsi prsteny, co patřily matce nějakýho chlápka. Zmizely z domu ve stejnej čas jako vy.“

Zvedla ruce s prsteny. „Ale to není pravda. Koupil mi je v Paříži…“

Obr na ni mžoural. „Se mnou se o tom nedohadujte, nic o tom nevím. Není to můj případ. Co ten – jak se jmenuje – Brazil zamejšlel? Kam měl namířeno?“

„Nevím.“ Prosebně se na něho podívala. „Je –“

„Nikdo nikdy nic neví,“ zahučel, ignoruje přerušený dotaz. „Oblečte se.“ Natáhl k ní ruku. „Radši mně ty krámy dejte do úschovy.“

Otálela, pak prsteny stáhla a pustila je do nastavené dlaně.

„Hněte sebou. Ještě jsem nesnídal.“ Utahaně vyšel do chodby a zavřel za sebou dveře.

Chvatně vklouzla do šatů, které před chvílí svlékla, punčochu nechala ležet. Když byla hotová, tichounce přeběhla k oknu a pomalu a opatrně ho začala zvedat.

Vtom obr otevřel dveře. „Dobře, že jsem se koukl klíčovou dírkou,“ podotkl trpělivě. „Teď ale pojďte.“

Za ním se vynořila Fan, dobromyslný obličej podezřele zardělý. Vyvřískla: „Proč ji otravujete! Nic neprovedla. Proč ji –“

„Přestaňte, nechte toho,“ obr zaprosil. Únava ho očividně neúprosně zmáhala. „Jsem jednou polda, kterej ji má předvést kvůli obvinění z krádeže. Víc nevím. Nemám s tím nic společnýho.“

„Nedělejte si starostí, Fan,“ Luisa se důstojně vytáhla. „Uvidíte, že se to vysvětlí.“

„V tomhle přece nemůže jít,“ ječela Fan na vyčerpaného detektiva. „Musíte dovolit, aby se aspoň slušně oblíkla. Ta ucouraná, potrhaná róba patří na smetiště, ne na –“

Zvedl dlaň, kývl a vzdychl. „Cokoliv, jenom sebou, prokrista, hoďte a přestaňte ječet.“

Fan odběhla.

Luisa se obra zeptala. „Jeho také viníte k krádeže?“ Znovu zavzdychal. „Možná jo, možná z něčeho jinýho.“

„Nic neprovedl.“

„No, já taky ne.“

Fan přinesla oblečení – modry kostým, bílou halenku, tmavé lodičky, punčochy a dokonce i modrý baret.

„Ty dveře nezavírejte,“ řekl ještě; vyšel ven a v chodbě se opřel o protější zeď tak, aby viděl na okna.

Luisa Fischerová se s Faninou pomocí převlékala v poměrném soukromí rohu, kam nedohlédl.

„Chytli ho?“ šeptla Fan.

„Nevím.“

„Myslím, že ne.“

„To doufám.“

Fan poklekla a pomohla jí s natahováním punčoch a srovnala jejich švy. „Nebavte se s nimi, dokud si nepromluvíte s Klausem,“ šeptala překotně. „Řekněte jim, že je to váš právník a musíte se s ním napřed poradit. Pošlém ho za várna, on vás z toho vyseká.“ Prudce vzhlédla. „Nešlohla jste je, že ne?“

„Myslíte – ukradla ty prsteny?“ podivila se Luisa. „Ovšemže nikoliv.“

„Hned jsem věděla, že ne,“ pokývla blondýna spokojeně. „Takže nebudete muset –“

Obr z chodby zabrblal: „Nechte těch plků. Hoďte se do gala a jdeme.“

Fan zamumlala: „Jdi se bodnout.“

Luisa odnesla vypůjčený baret k zrcadlu a vkusně si jej nasadila. Uhladila sukni a v zrcadle si ověřila výsledek. Kostým jí padl lépe, než očekávala.

Fan se usmála. „Vypadáte skvěle.“

Detektiv zvolal: „Ježíšmarjá, co tam ještě děláte!“

Luisa Fischerová vrhla na Fan vděčný pohled. „Sbohem, já –“

„Nic neříkejte.“ Fan ji objala okolo ramen. „Za pár hodin budete zpátky. Harry už těm blbečkům ukáže, že vám nemůžou přišít takovouhle zlodějinu.“

Obr zahartusil: „Pojďte už!“

Luisa se konečně odhodlala a šla s ním k východu z bytu. Jak procházeli kolem obývacího pokoje, Donny se na pohovce nadzvedl a rošťácky křikl: „Nedej se, baby! My jim –“

Vytáhlý čahoun v hnědém mu širokou tlapou přikryl obličej a stačil ho zpátky dolů.

Vyšli ven. Před domem stál policejní vůz, přesně tam, kde dřív parkoval Brazilův sedan. Okolo něj se shromáždil dav dětí i dospělých a mlčky na ni čuměli jako na pouťovou atrakci.

Policista v uniformě je odstrkoval, aby jim uvolnil uličku, kterou by mohli projít, a potom nastoupil do druhého auta za nimi. „Jedem, Tome!“ zavolal na šoféra a oba vozy se rozjely.

Její obrovitý průvodce zavřel oči a tiše zasténal: „Kriste, jsem úplně vyřízenej.“

Přejeli sedm bloků, před rohákem z červených cihel zastavili a obr jí galantně pomohl vystoupit. Vedl ji chodbami, až skončili v kanceláři, kde za psacím stolem trůnil holohlavý tlustý chlápek v uniformě.

„Tohle je Luisa Fischerová pro ty v Mile Valley.“ Zahrabal v kapse a na stůl hodil její prsteny. „Tohle jsou ty hledaný věci.“

Holohlavec poznamenal: „Pěkná sbírka. A ten chlap?“

„Ve špitále, myslím.“

Luisu polekal. „Byl – je vážně raněn?“

Obr zabručel: „Nevím. Musel bych hádat.“

Holohlavec zavolal: „Luke!“

Vešel tenký policista vyzbrojený pendrekem.

Holohlavý tlusťoch mu řekl: „Dej ji do královský komnaty.“

Luisa ze sebe vypravila: „Chci mluvit s mým právníkem.“

Tři muži na ni lhostejně hleděli.

„Jmenuje se Hany Klaus,“ dodala. „Chci s ním mluvit.“

Luke ukázal ke dveřím. „Pojďte.“

Šlapala za ním holým, bezů těšným koridorem k opačnému konci. Otevřel dveře a ustoupil, aby mohla vejít. Byla to malá komůrka, vybavená palandou, stolkem a dvěma židlemi. Na stolku ležely časopisy. Vysoké okno mělo síť ze silného drátu.

Po pár krocích se zastavila a opakovala: „Chci mluvit se svým právníkem.“

Zavřel dveře a slyšela, že je zvenčí zamkl.

Za dvě hodiny se vrátil s polévkou, talířem s plátky salámu, chlebem a hrnkem kávy.

Vstala z palandy a pánovitě spustila: „Chci mluvit –“

„Dejte si pohov,“ řekl popuzeně. „To není naše věc. Povězte to těm z Mile Valley, až si vás vyzvednou.“

Položil tác na stolek. Měla hlad a snědla všechno, co na něm bylo.

Když se dveře opět otevřely, odpoledne se přechýlilo k večeru. „Tady je,“ řekl policista s pendrekem a vpustil dva muže – oba střední výšky ve stejných šedých oblecích. Jeden měl hrudník jako sud a kulatý brunátný obličej, druhý byl starší a štíhlejší.

Brunátný obličej si ji prohlížel odshora dolů a obdivně se na ni křenil. Starší řekl: „Seberte si věci, slečno Fischerová. Pojedete s námi zpátky do Mile Valley.“

Vstala, sundala z opěradla kabátek a začala se oblékat.

„Tak je to dobře,“ poznamenal ten starší. „Nedělejte nám potíže a myje na oplátku nebudem dělat vám.“

Udiveně na něho pohlédla.

Vyšli na ulici a nastoupili do zaprášeného modrého vozu. Brunátný obličej řídil, Luisu posadili dozadu vedle staršího. Jeli zpět přesně týmiž ulicemi, kterými brzy zrána projížděla s Brazilem.

Ještě než opustili město, řekla: „Chci mluvit s mým právníkem. Jmenuje se Harry Klaus.“

Její soused si přehodil žvýkačku v ústech, zamlaskal, ale odpověděl jí celkem přívětivě. „Teď nemůžem zastavovat.“

Než stačila něco říct, vložil se do řeči muž za volantem. „Proč ho Brazil vlastně praštil?“

„Nebylo to jeho vinnou, on –“ vyhrkla chvatně.

Její soused řidiče okřikl. „Dej s tím pokoj, Pete. Ať si to státní zástupce zjistí sám.“

Pete zamručel: „Tak dobrá.“

Žena se natočila k jejímu doprovodu: „Byl –, byl Brazil raněn?“

Dlouho se na ni zadumaně díval, posléze lehce pokývl. „Pokud vím, zastavil kulku.“

Oči se jí rozšířily, zorničky jak dvě bezedné studny. „Byl postřelen?“

Pokývl.

Naklonila se k němu, dlaně položila na jeho předloktí. „Jak vážně?“

Zavrtěl hlavou. „Nevím.“

Ryla mu prsty do masa. „Vzali ho do vazby?“

„Slečno, todle vám neřeknu. Státní zástupce by mně jistě nepoděkoval.“

„Prosím vás!“ naléhala. „Musím to vědět.“

Potřásl hlavou. „My vás nevotravujem vyptáváním, tak nás taky nevotravujte!“

 

 

KAPITOLA TŘETÍ

 

ZÁVĚR

 

Ručičky hodin na palubní desce se sunuly k deváté a úplně se setmělo, když vůz s Luisou Fischerovou a jejím doprovodem míjel velkou krychlovou budovu s neonem, jenž světu hlásal „Dřevařská společnost v Mile Valley.“ Odtud zabočil do ulice, ve které byly osamělé domy, ač jich bylo málo a stály daleko od sebe. Po dalších deseti minutách jízdy auto zastavilo před šedou budovou městského úřadu. Řidič vystoupil a protáhl se. Jeho kolega Luise otevřel a přidržel dveře. Odvedli ji do místnosti přímo v přízemí šedivé budovy.

V místnosti byli tři muži. Zasmušilý šedesátník s bílými vlasy a bílým mrožím knírem, hovící si v dozadu zhoupnuté židli, nohy na žlutavém odřeném psacím stole. Měl klobouk, ale žádné sako. Mladý blondýn s těstovitou pletí seděl obkročmo na židli před registrační skříní na protější straně kanceláře a právě povídal – „No, a tak se cesťák toho farmáře zeptal, jestli u něho může přespat, jenže“ – a umlkl, když vešla Luisa s její suitou.

Třetí muž stál zády k oknu – středně velký, něco přes třicet, s úzkými rty, oděný do křiklavé kombinace hnědé s červenou. Límec košile mu byl těsný, musel ho škrtit. Čile k Luise přistoupil a vycenil dokonalý chrup. „Jsem Harry Klaus. Nedovolili mi, abych se s vámi setkal tam dole, tak jsem přijel sem a počkal.“ Hovořil rychle a sebejistě. „Nebojte se, všechno mám pod kontrolou.“

Vypravěč u archivu se zavrtěl a změnil polohu. Poldové, kteří Luisu přivezli z města, se na advokáta dívali s okatou nechutí.

Klaus se sebevědomě usmíval. „Víte, že než to s ní proberu, nic vám neřekne, že ano? Tak o co vám kčertu jde?“

„Dobře, dobře,“ děl stařec za stolem. Podíval se na dva detektivy stojící za Luisou. „Jestli je Tuftův kancl volný, ať tedy jdou tam.“

„Díky.“ Hany Klaus si narazil klobouk, shrábl ze židle hnědý kufřík, popadl Luisin loket a vedl ji za brunátným obličejem se širokou hrudí.

Po pár metrech byli v místnosti velmi podobné té, kterou opustili. Nešel s nimi dál. Jen zavrčel: „Jak skončíte, vraťte se k nám.“ Až byli oba uvnitř, práskl dveřmi.

Klaus škubl hlavou ke dveřím. „Samí blbečci,“ prohlásil vesele. „My jim to vytmavíme.“ Hodil kufřík na psací stůl. „Posaďte se.“

„Brazil?“ hlesla „Je –“

Pokrčil rameny, až se takřka dotkly uší. „Nemám ponětí. Nemůžu z těch lidí nic dostat.“

„Pak tedy?“

„Pak tedy jim utekl,“ odvětil.

„Myslíte, že to dokázal?“

Opět pokrčil rameny. „Vždycky je tu určitá naděje, ne?“

„Ale jeden policista mi řekl, že byl postřelen a –“

„No, to ještě nic neznamená. Snad jen doufají, že ho zasáhli.“

Položil jí ruce na ramena a stlačil ji do židle. „Trápit se nad tím, co se stalo s Brazilem, nemá smysl, dokud se nedozvíme, že máme vskutku pádný důvod.“

Přitáhl si židli a usadil se proti ní. „Nejprve se musíme postarat o vás. Chci od vás slyšet, co se skutečně stalo, ale bez tance a zpěvu. Pouze holá fakta.“

Nechápavě svraštila obočí. Zmátl ji. „Přece jste říkal, že máte všechno –“

„Řekl jsem vám, že jsem všechno zařídil, což je pravda.“ Poklepal ji po koleně. „Dohodl jsem vám kauci, takže můžete odejít hned, jakmile vás vyslechnou. Musíme si však připravit, co budete vypovídat.“ Zpod okraje krempy po ní vrhl pronikavý pohled.

„Vy byste Brazilovi ráda pomohla, pravdaže?“

„Ovšem.“

„To je dobře.“ Znovu ji poklepal po koleně, ale ruku z něj nestáhl. „A teď mi všechno popište od samého počátku.“

„Myslíte od doby, kdy jsem se seznámila s Kanem Robsonem?“

Přikývl.

Přehodila si nohu přes nohu, tím jeho ruku setřásla. Zírala nevidomě do protější zdi a přitom tiše pronesla: „Nic špatného jsme neudělali, ani já, ani Brazil. Není správné, abychom trpěli.“

„Žádný strach.“ Jeho tón byl ležérní, sebejistý. „Vysekám vás z toho oba.“ Vyňal lesklé pouzdro a nabídl jí cigaretu.

Cigaretu vzala, nahnula se k plamínku jeho zapalovače a než popotáhla, otázala se: „Budu tu muset zůstat přes noc?“

Poplácal ji po tváři. „Nemyslím. Výslech by neměl trvat déle než hodinu či dvě.“ Spustil ruku na její koleno. „Čím dřív probereme váš případ, tím dřív vás propustí.“

Hluboce vdechla kouř a zapřela se o opěradlo. „Na vyprávění toho moc není.“ Pečlivě si hlídala výslovnost, aby jí rozuměl i přes její cizí přízvuk. „Setkala jsem se s Robsonem v takovém zastrčeném místě. Zůstala jsem úplně bez peněz a bez přátel. Líbila jsem se mu, on byl velmi bohatý.“ Rukou s cigaretou učinila malé gesto. „Tak jsem s ním odjela.“

Klaus účastně přikyvoval, prsty na koleně se pohnuly.

„V Paříži mi nakoupil šaty a ty prsteny. Nepatřily jeho matce. Daroval mi je.“

Právník opět přikývl, prsty jí koleno jemně stiskly. „Přijela jsem s ním sem a –“ přiložila žhoucí koneček cigarety na hřbet jeho ruky – „žila v jeho –“

Klausova ruka ucukla a zmizela z jejího kolena. Tiskl ji k ústům a sál bolestivé místo. „Ksakru, co je to s vámi?!“ vyjel uraženě, slova zdušená rukou v ústech. Podíval se na spáleninu. „Když se vám něco nelíbí, tak to snad můžete říct, ne?“

Neusmála se. „Já nemluvit anglicky moc dobry,“ pronesla, napodobujíc těžký přízvuk. „Zůstala jsem v jeho domě dva týdny – necelé dva týdny – až –“

„Kdyby nešlo o Brazila, mohla byste si teď hledat jiného právníka!“ horlil dotčeně.

„Až do včerejšího večera,“ pokračovala neochvějně dál. „Pohádali jsme se. Už jsem ho nemohla snést a tak jsem odešla v tom, co jsem měla právě na sobě. Ta večerní róba se…“

 

Byla s výkladem takřka u konce, když zazvonil telefon. Klaus si ho přitáhl a zvedl sluchátko. „Haló… Ano… ještě pár minut… Dobře. Díky.“ Otočil se k ní. „Dochází jim trpělivost.“

Vstala. „Stejně jsem už hotová. Pak přišla policie, on vyskočil z okna a mne vzali s sebou kvůli těm prstenům.“

„Když vás policie zajistila, řekla jste jim něco z toho?“

Zavrtěla hlavou. „Nedovolili mi – nikdo mě nechtěl vyslechnout. Nikoho to nezajímalo.“

Když Luisa Fischerová a Hany Klaus vycházeli ze soudní budovy, přistoupil k nim mladý muž v modrém obleku, který nutně potřeboval vyžehlit. Sundal klobouk a strčil si jej pod paži.

„Slečno Fischerová, jsem z deníku ‚Mile Valley Post‘. Mohla byste –“

Klaus se zasmál. „Teď ne. Přijďte ke mně ráno do hotelu a učiním prohlášení.“ Podal reportérovi svoji vizitku. Odkašlal si. „Jdeme se najíst. Třeba nám poradíte, kam jít. Nechcete se k nám přidat?“

Mladík se začervenal. Podíval se na vizitku a pak na právníka. „Díky, pane Klausi, š radostí. Taverna je hned za rohem. Je to jediné slušné místo, které má dosud otevřeno.“

Ukázal tím směrem. „Jmenuji se George Dunne.“

Klaus mu podal ruku a řekl: „Těší mne.“ Luisa se pousmála a kývla. Vydali se ulicí.

„Jak se daří Conroyovi?“ začal ho Klaus zpovídat.

„Ještě se neprobral,“ odvětil mladík. „Zatím se neví, jak na tom je.“

„Kde je?“

„Pořád u Robsona. Mají strach š ním pohnout.“

Zašli za roh, Klaus se zeptal: „Něco nového o Brazilovi?“

Reportér natahoval krk, aby přes Luisu viděl na právníka. „Myslel jsem, že to budete vědět vy.“

„A co?“

„Co – no to, co je š ním. Tady je to.“

Uvedl je do restaurace vydlážděné bílými kachlemi. Než se usadili, zíralo na Luisu víc než tucet hostů, sedících u stolů a u baru. Čuměli a šuškali si.

Dunne jí odtáhl židli. Posadila se a ze stojánku na stole vytáhla jídelníček. Nezdálo se, že ji zájem o její osobu těší nebo rozčiluje. Oznámila pouze: „Mám hrozný hlad.“

Jak Dunne obcházel stůl, zachytil oko muže s lysinou a špičatou bradkou, jenž seděl o tři stoly dál. Muž na něj zamával.

„Promiňte – volá mě můj bos,“ omluvil se a šel k svému šéfovi.

Klaus se za ním díval. „Je to docela milý chlapec.“

„Musíme zavolat Linkovým,“ připomněla mu Luisa. „Brazil se jim určitě ohlásil.“

Klaus stáhl koutky a potřásl hlavou. „Telefonům v téhle venkovské díře se nedá věřit.“

„Ale –“

„Počkáme do zítřka. Tak jak tak je už pozdě.“ Mrkl na hodinky a zívl. „Zkusíme zmáčknout toho chlapce. Třeba něco ví.“

Dunne se k nim vrátil zardělý a rozpačitý.

„Nějaké novinky?“ zeptal se ho Klaus.

Horlivě vrtěl hlavou. „Och ne! Žádné!“

Objevil se číšník. Luisa si objednala polévku, stejk, brambory, chřest, salát, sýr a kávu. Klaus se spokojil se smaženými vejci a kávou, Dunne s jablečným závinem a sklenicí mléka.

Jak číšník poodstoupil, reportér vykulil oči na cosi za Klausem a Luisa stočila hlavu a sledovala jeho pohled. Do restaurace vcházel Kane Robson v doprovodu dvou mužů. Jeden – mladší malý tlouštík – se usmál a pozvedl klobouk.

Luisa zašeptala: „Je tady Robson.“

Právník se ani neobrátil. „To nevadí.“ Nabídl jí cigaretové pouzdro.

Sáhla po cigaretě, aniž z Robsona spustila zrak. Spatřil ji nadzvedl klobouk a lehce se uklonil. Společníkům něco řekl a vykročil k ní. Oči pod hustým černým obočím mu svítily, opálený obličej pobledl. Když dorazil k jejich stolu, klidně vyfoukla kouř.

Řekl prostě: „Ahoj, drahoušku,“ a posadil se naproti ní na volnou židli. Po reportérovi hodil nedbalé „…zdar, Dunne.“

„Tohle je pan Klaus. Pan Robson,“ řekla Luisa.

Robson se nenamáhal věnovat právníkovi byť jen krátký pohled. Místo pozdravu se jí zeptal: „S kaucí jsi neměla potíže?“

„Jak vidíš.“

Poťouchle se usmíval. „Chtěl jsem ti vzkázat, že kdybys nenašla ručitele, byl bych ji za tebe složil, ale nějak jsem na to zapomněl.“

Na moment zavládlo ticho. Poté řekla: „Ráno si pošlu pro šaty. Nechal bys mi je zabalit?“

„Tvoje šaty?“ Uchichtl se. „Když jsem tě potkal, neměla jsi ani nit – tedy krom toho, cos měla na sobě. Ať ti je koupí tvůj nový milenec.“

Mladý reportér zrudl, rozpačitě koukal na ubrus. Klaus se mimo zvídavých očí tvářil naprosto neutrálně.

Potichu zamumlala: „Tví přátelé tě postrádají. Sedíš tu příliš dlouho.“

„To je jedno. Chci si s tebou promluvit, Luiso.“ Na Dunna netrpělivě zahartusil: „Proč si vy dva nejdete hrát někam jinam?“

Reportér ze židle prakticky vyletěl, koktaje: „Jistě, pane Robsone.“

Klaus se na ženu pátravě podíval. Téměř neznatelně kývla. Vstal tedy a spolu s Dunnem si přesedli k baru.

Robson sáhl po její ruce. Vyškubla mu ji. „Vrať se ke mně a odvolám ten humbuk s prsteny.“

Podívala se na něj s nepokrytým údivem. „Chceš mě zpátky, i když víš, že tě nemohu ani cítit?“

Zazubil se. „Nebyla by to legrace?“

Studovala jeho rysy zúženýma očima. Posléze se otázala: „Jak se daří Dickovi?“

Tvář i hlas rozjasnila zlomyslná radost. „Jde to s ním z kopce a pěkně kvapem.“

Překvapil ji. „Ty ho nenávidíš?“

„Nemohu říct, že bych ho nenáviděl nebo miloval. Ty a on – na můj vkus jste si byli nějak moc blízcí. Nesnáším, aby se paraziti obojího pohlaví takhle spolčovali.“

Opovržlivě se usmála. „Tak? Řekněme, že se k tobě vrátím. Což toho?“

„Jednoduše policii vysvětlím, že ta věc s prsteny byla hloupé nedorozumění. Že sis opravdu myslela, že jsem ti je daroval. Toť vše.“ Bedlivěji pozoroval. „Co se týče tvého drahého Brazila, nečekej žádné ústupky. Dostane to, o co si koledoval.“

Její tvář neprozradila nic z toho, o čem přemýšlí. Nahnula se nad stůl a opatrně volenými slovy mu vysvětlila: „Kdybych věřila, že jsi tak nebezpečný, jak si rád namlouváš, měla bych strach se k tobě vrátit – raději bych šla do vězení. Já se však nebojím.

Teď už bys mohl vědět, že mi nemůžeš ublížit, že se o sebe umím postarat.“

„Možná se musíš něčemu přiučit!“ zasykl. Rychle se ovládl a nasadil nucené věcný tón. „Nu, tvá odpověď?“

„Nejsem blázen,“ řekla. „Nemám peníze, ani přátele, kteří by mi pomohli. Ty máš obojí, majetek i vliv. Přesto se tě nebojím a učiním, co je pro mne lepší. Napřed se pokusím z toho trablu vybřednout sama – bez tebe. Jestli to nesvedu, vrátím se k tobě.“

„Jestli tě ještě budu chtít.“

Pohodila rameny. „Ano, ovšem.“

 

Příštího dne ráno dorazila Luisa Fischerová s Hany Klausem k Linkovým.

Fan jim otevřela a hned na prahu Luisu objala. „Vidíte? Říkala jsem vám, že vás Harry dostane ven.“ Stočila se k právníkovi. „Doufám, že jste jim nedovolil, aby ji tam drželi celou noc!“

„Ne, ale ujel nám poslední vlak a museli jsme jít do hotelu.“

Vešli do obývacího pokoje.

Z gauče vstala Evelyn Grantová a šla Luise vstříc. „Je to moje vina! Všechno je to moje vina!“ Oči měla opuchlé a zarudlé. Znovu se jí zalily slzami. „Mluvil o Donnym – tedy panu Linkovi – a tak jsem si myslela, že tady bude a zkoušela mu zavolat, ale otec mne u toho přistihl a ohlásil to policii. Chtěla jsem mu jen pomoct –“

Donny na ni zavrčel: „Nech toho. Zavři konečně klapačku a zmlkni.“ Naštvaně dodal: „Už mi leze na nervy! Vyvádí takhle celou hodinu.“

Fan se jí zastala. „Nech to dítě na pokoji. Cítí se bídně.“

„Taky má proč.“ Široce se na Luisu usmál. „Vítám vás, baby. Všechno okay?“

„Dobrý den. Alespoň doufám.“

Podíval se jí na ruce. „Kde máte ty prsteny?“

„Museli jsme je tam nechat.“

„Neříkal jsem vám to?“ vyčetl jí prudce. „Měla jste mi je svěřit, mohli jsme je prodat.“ Obrátil se na Klause. „Kristepane, chápete to?“

Právník neodpověděl.

Fan zavedla Evelyn ke gauči a snažila se ji utišit.

Luisa se zeptala: „Víte něco o –?“

„Brazilovi?“ přerušil ji Donny, než stačila otázku dokončit. „Jo. Je v bezpečí.“ Ohlédl se přes rameno po děvčeti na pohovce a ztlumil hlas. „Je v Hilltop Sanatoriu nedaleko města – jakoby měl tuberu. Schytal to do boku. Je okay. Doktor Barry ho ukryje a dá ho do pořádku. Bude zas zdravej jak řípa. Doktor –“

„Ale to… doktor Ralph Barry?“ Luisa třeštila oči, dlaní si bezděky objala hrdlo.

Donny přisvědčil. „Jo. Je to dobrej chlap.“

„Barry je Robsonův přítel!“ vykřikla. „Seznámila jsem se s ním v jeho domě!“ Klausovi vysvětlila. „Včera v noci s ním byl v restauraci – ten otylý člověk!“

Šokovala je.

Chytla Klause za paži a zatřásla jím. „Proto tam byl – přišel se Kanea zeptat, co s ním chce udělat.“

Její výrok Fan a Evelyn zvedl z gauče.

„Och, nejspíš je to okay. Doktor je prima chlap, nemyslím, že by –“ blekotal Donny.

„Přestaňte!“ štěkl Klaus. „Tohle je vážné – po čertech vážné!“ Přemítavě se na Luisu mračil. „Není možné, že jste si ho s někým spletla?“

„Ne.“

Evelyn se s pláčem vecpala mezi oba muže. „Vidíte, co jste zavinila?“ ječela na ni. „Proč jste ho zatáhla do vašich problémů! Proč jste se vůbec objevila? Teď kvůli vám půjde do vězení – a tam se doslova zbláznil Kdyby nebylo vás, nic by se mu nestalo, vy –“

Donny ji šťouchl do ramene. „Sklapni, než ti jednu střelím!“

Odtáhla se od něj.

„Proboha, nechte toho hašteření!“ zasáhl Klaus. „Radši přemýšlejte, co teď. Slečno Fischerová, nezmínil se vám Robson, že o Brazilovi ví?“

Zamítavě vrtěla hlavou.

Donny se opět vmísil do hovoru. „Poslyšte, musíme ho odtamtud vytáhnout. Nemělo by –“

„Jak snadné,“ odbyl ho Klaus s těžkým sarkasmem. „Jestli ho chtěli udat,“ – pokrčil rameny – „už se tak stalo. Musíme to zjistit. Jsou tam povolené návštěvy?“

„Jistě,“ Donny přisvědčil.

„Tak běžte. Informujte ho a zjistěte, jak to s ním vypadá. Ať víme, na čem jsme.“

Donny s Luisou vyšli zadními dveřmi do zahrady za domem a zamířili do průjezdní uličky. Minuli dva bloky. Nikdo je nesledoval.

„Je to dobrý,“ usoudil Donny. Chvatně ji převedl přes křižovatku.

Na dalším rohu byly garáže s autoopravnou. Malý tmavý mužík se tam vrtal v motoru.

„Čao, Tony,“ řekl mu. „Půjč mi fáro.“

Mužík si Luisu zvědavě prohlížel. „Žádnej problém. Vem si tu káru v rohu. Má plnou nádrž.“

Nastoupili do černého vozu a odjeli.

„Todle není fér,“ dumal Donny. „Hrozně rád bych ho vodtamtud vytáhl.“

Luisa mlčela.

Asi po půl hodině jízdy odbočili na silnici, na jejímž konci bylo vidět rozsáhlý areál nemocnice.

„To je vono,“ řekl.

Zaparkovali před budovou, prošli pod černým a zlatým nápisem, na němž stálo „Hilltop Sanatorium“ a byli v přijímací kanceláři.

„Chceme navštívit pana Lee,“ ohlásil Donny sestře za psacím stolem. „Očekává nás.“

Nervózně si olízla rty. „Pokoj číslo 203, hned vedle schodů.“

Tmavým schodištěm vystoupili do druhého patra.

„Tady je to.“ Bez zaklepání otevřel dveře a pokynul Luise, aby vešla.

Mimo Brazila na lůžku, který byl ještě bledší, než obvykle, postávali v pokoji dva muži. Jedním z nich byl unavený obr, který Luisu zatkl. „Lidi, neměl bych dovolit, abyste s ním mluvili,“ bručel nerudně.

Brazil se trochu pozvedl a natáhl k Luise ruku.

Obešla hřmotného detektiva a vzala Brazilovu ruku do své. „Och, omlouvám se. Je mi to hrozně líto.“

Nevesele se ušklíbl. „Mám pech, jako vždycky. A děsí mne ty zatracené mříže. Mám z kriminálu hrůzu.“

Sehnula se a políbila ho.

„Nedá se nic dělat,“ prohlásil obr. „Budete muset vypadnout. Za tohle bych se moh dostat do maléru.“

Donny nesměle pokročil blíž. „Poslyš Brazile, měl bys –“

Obr ho zatlačil zpátky. „Jděte. Tady nemáte co dělat.“ Položil Luise ruku na rameno. „Odejděte, prosím. Rozlučte se s ním – možná ho budete moct navštívit později.“

Políbila Brazila ještě jednou.

„Donny, dávej na ni pozor – dobry?“

„Jasně,“ slíbil Donny. „A nenech se vod nich zastrašit. Pošlu ti sem Harryho a von už –“

Obr: „Bude vám to trvat celej den?“

Uchopil Luisu za křídlo a vystrčil ji i s Donnym na chodbu.

Zamlkle nasedli do auta. Žádnému z nich nebylo do řeči a teprve až vjížděli do města, Luisa řekla: „Půjčil byste mi laskavě deset dolarů?“

Starostlivě se zamračil. „Nač?“

„Zavezte mně, prosím, na nádraží.“

Donny sundal ruku z volantu, zalovil v kapse kalhot a vytáhl dvě zmačkané pětidolarovky.

Když dojeli k nádraží, vystoupila.

„Mockrát děkuji,“ řekla. „Nečekejte na mne. Vrátím se později.“

Vešla do staniční budovy a zamířila k trafice, kde si koupila cigarety. Poté vyhledala telefonní automat a nechala se spojit s rezidencí v Mile Valley.

„Haló, Ito?… Je tam pan Robson? Tady je Fräulein Fischer… Ano.“ Delší pauza. „Haló, Kane… Nu, tak jsi vyhrál. Kdybys mi byl včera řekl, co víš, mohl sis tento odklad ušetřit… Ano… Ano, jsem…“

Položila sluchátko do vidlice a nadlouho se zahleděla do prázdna. Pak šla k okénku a řekla: „Jízdenku do Mile Valley… Ne, nechci zpáteční. Jen tam.“

 

Místnost byla široká, s vysokým stropem a starožitným nábytkem. Kane Robson se pohodlně roztahoval v masivním hlubokém křesle. Po straně měl stolek se stříbrným kávovým servisem, z poloviny plnou karafou, poháry, cigaretami a popelníkem. V očích se mu odrážel svit z planoucího krbu.

O tři metry dál, natočená částečně k němu, částečně ke krbu, seděla vzpřímeně Luisa Fischerová ve světlém negližé, na nohou světlé trepky.

Kdesi v domě hodiny odbíjely půlnoc. Robson nechal jejich echo doznít, než pokračoval s tirádou. „Ale má drahá, nebuď tak sebejistá. To bys dělala velkou chybu.“

Zívla. „Minulou noc jsem skoro nespala,“ řekla. „Abych se dokázala čehokoliv bát, na to jsem příliš ospalá.“

Vstal a přiopile se na ni culil. „Já taky nespal. Nepodíváme se na našeho invalidu, než si půjdem lehnout?“

Zdravotní sestra v bílém, drobeček ve středních letech, udýchaně přiběhla: „Myslím, že pan Conroy nabyl vědomí!“ ohlásila jim rozjásaně.

Robson sevřel rty, neklidně roztěkané oči se na chvíli ustálily. „Zavolejte Dr. Blakeovi,“ přikázal. „Bude to chtít vědět.“ Luise řekl. „Vyběhnu nahoru a zůstanu u něj, pokud bude telefonovat.“

Luisa zvedla hlavu. „Půjdu s tebou.“

Sešpulil rty. „Nevím na co. Když tam s ním bude příliš mnoho lidí, plus fakt, že ses vrátila – mohlo by ho to rozrušit, což by mu asi neprospělo.“

Luisa se rozesmála. „Ale jdi, to nemyslíš vážně.“

Trval na svém. „Ne, má milá. Raději tu zůstaň.“

„Nezůstanu.“

„Tak dobře, jen –“ Větu nedokončil a spěchal do schodů.

Luisa šla za ním, ale nestačila mu.

Ke dveřím nicméně dorazila včas, aby v Conroyových očích zachytila šílenou hrůzu. Nato se zavřely a ovázaná hlava klesla na polštář.

Robson stál hned za dveřmi. „Ach, už je zase v limbu.“ Jeho oči byly ostražité.

Její pátravé.

Stáli a zírali jeden na druhého, dokud je nevyrušil hlas japonského komorníka. „Je tu pan Brazil. Chce mluvit s Fräulein.“

Robsonovi se do výrazu pomalinku, polehounku vloudilo veselí, jako by promýšlel nějaký soukromý žertík. Řekl jen: „Uveďte pana Brazila do obývacího pokoje. Fräulein přijde za moment. A zavolejte šerifova zástupce.“

Robson se na ženu usmíval. „Nu?“

Neodpovídala.

„Máš na vybranou?“ zeptal se ironicky.

Vešla zdravotní sestra. „Dr. Blake je mimo, ale nechala jsem mu vzkaz.“

„Sestřičko, myslím, že pan Conroy by neměl být ponechán o samotě. Ani na vteřinu!“ podotkla Luisa s důrazem na posledních slovech.

Brazil stál na vratkých nohou uprostřed místnosti. Zakolísal a rozkročil se. Tmavý plášť měl zapnuty vysoko ke krku, levá paže mu visela bezvládně přímo dolů. Jeho obličej byl jako zsinalá maska, v níž žhnuly krví podlité oči.

„Slyšel jsem, že ses k němu vrátila,“ cedil skrz zuby. „Musel jsem se o tom přesvědčit.“ Plivl na podlahu. „Děvko!“

Dupla. „Nebuď hloupý. Já –“ odmlčela se, neboť v klenutém průchodu haly se mihla sestra. „Sestřičko, co to děláte?“

„Pan Robson říkal, že Dr. Blakea prý snad zastihnu u paní Webberové. Poslal mne, abych to zkusila.“

Luisa si z nohou skopla trepky a bosky letěla nahoru. Vtrhla do Conroyovy ložnice.

Robson se nad ním skláněl, ovázanou hlavu chorého tiskl obličejem do polštáře a palce mu ryl do poraněného zátylku. Jakoby do nich vkládal celou váhu. Rty měl uslintané, řinuly se z nich jakési zvířecí zvuky. Vypadal jako šílenec.

„Brazile!“ zaječela zoufale a vrhla se na něj, drásajíc mu nohy.

Brazil se vřítil dovnitř, levou ruku bezmocně přitisknutou k tělu. Pravačkou slepě máchl po Robsonově hlavě, o stopu se minul. Robson mu zasadil dvě rány rovnou do obličeje, ale Brazil je vůbec nevnímal, a tvrdě zasáhl Robsona do žaludku. Složil se jako nůžky a zakymácel, nejsa schopen získat rovnováhu, protože Luisa mu cloumala kotníky. Těžce žuchl na zem.

 

Sestra poletovala okolo pacienta, který se pokoušel posadit. Po tváři mu stékaly slzy. Vzlykal: „Když mi pomáhal do auta, zakopl o kus dřeva a tím klackem mě pak praštil po hlavě.“

Luisa usadila Brazila na podlahu, opřela ho zády o zeď a otírala mu obličej svým kapesníkem.

Otevřel jedno oko a zasípal: „Ten chlap je cvok, že jo?“

Objala ho okolo ramen a bublavě se zasmála. „Jako všichni muži.“

Robson se nehýbal.

Zezdola doléhal hluk a za chvilku vešli tři muži. Ten největší mrkl z Robsona na Brazila a uchechtl se.

„Tak tady je náš uprchlík, co nemá rád špitaly. Ještě dobře, že neutek odněkud z ringu, moh by někomu ublížit.“

Luisa Fischerová stáhla prsteny a položila je na podlahu vedle Robsonových nohou.