KDO JINÉMU JÁMU KOPÁ

Two Sharp Knives, Jan 1934

 
 
Na cestě domů z obvyklé středeční noční partičky pokeru u Bena Kampskyho jsem se stavil na nádraží, abych viděl příjezd 2:11 – říkali jsme tomu uložit město k spánku – a toho chlápka jsem poznal, sotva vystoupil. V jeho obličeji jsem se nemohl mýlit – bledé oči se spodními víčky zarovnanými jak podle pravítka, nápadný kostnatý nos se splácnutou špičkou, v bradě hluboký důlek a mírně propadlé tvář. Byl vysoký, štíhlý, velmi decentně oděný do šedého obleku, dlouhého tmavého pláště a klobouku; nesl černou cestovní tašku. Vypadal o pár let starší než na čtyřicítku. Přešel okolo mne k venkovnímu schodišti.
Otáčel jsem se, abych ho sledoval, když z čekárny zrovna vyšel Wally Shane. Zachytil jsem jeho pohled a pokývl k muži s černou taškou. Wally ho bedlivě pozoroval. Nemohl jsem vidět, zda muž si toho nevšiml. Ve chvíli, kdy jsem k Wallymu došel, scházel po schodech na ulici.
Wally si olízl rty, oči tvrdě rozsvícené. „Hele,“ trousil koutkem, „to je ten chlap z –“
„Je to on,“ potvrdil jsem. Vydali jsme se za ním.
Náš muž se zastavil u jednoho z taxíků čekajících u chodníku, načež o dva bloky dál zahlédl hotelové neony, na taxikáře zavrtěl hlavou a dal přednost chůzi.
„Co teď?“ zeptal se Wally.
„Co by! Zadržíme ho. Jdi pro vůz – stojí na rohu uličky.“
Dal jsem Wallymu pár minut potřebných k vyzvednutí auta a přidal jsem do kroku. „Haló, Furmane,“ děl jsem vysokému muži těsně za zády.
Škubl hlavou ke mně. „Jak víte –“ zarazil se. „Nemyslím, že vás –“ Podíval se ulicí nahoru a dolů. Měli jsme celý blok pro sebe.
„Jste Lester Furman, ne?“
„Ano,“ vyhrkl.
„Z Filadelfie?“
Upřeně na mne zíral v mizerném osvětlení pouličních lamp.
„Jsem Scott Anderson, šéf místní policie,“ řekl jsem. „Já –“ Jeho taška buchla na chodník. „Co se jí stalo?“ zachroptěl.
„Stalo? Komu?“
Než stačil co říct, Wally prudce zabrzdil vedle nás, až zapištěly gumy. Furman, ve tváři děs, ode mne odskočil. Sel jsem po něm. Chytí jsem ho a přirazil ke zdi domu. Bránil se a tahal se se mnou, jenže pak spatřil Wallyho uniformu a okamžitě toho nechal.
„Promiňte,“ vykoktal. „Myslel jsem – myslel jsem, že nejste policie. Nemáte uniformu – bylo to ode mne hloupé. Omlouvám se.“
„V pořádku,“ pokývl jsem. „Pojeďme, než se okolo nás seběhne dav.“ Dva vozy zastavily kousek za mým a z hotelu k nám utíkal zřízenec a jakýsi muž bez kabátu, jen ve vestě.
Furman zvedl tašku a ochotně nastoupil dozadu. Wally řídil. Chvilku jsme jeli mlčky, pak se Furman otázal: „Vezete mě na ústředí?“
„Ano.“
„Ale proč?“
„Filadelfie.“
„Já –“ musel si odkašlat, neboť hlas mu nesloužil. „Já pořád nechápu.“
„Měl byste. Ve Filadelfii jste stíhán pro vraždu.“
Dotčeně se ohradil. „To je směšné. Vražda? Ale já –“ Položil mi ruku na paži a z jeho hlasu se vytratil uražený tón. Zněla z něj zoufalá vážnost. „Kdo vám tohleto namluvil?“
„Nevymyslel jsem si to. Nu, jsme tu. Pojďte. Ukážu vám to.“
Vzali jsme ho do mojí kanceláře. George Propper, který seděl v přední kanceláři a spal, se k nám zvědavě připojil. Našel jsem v papírech na stole oběžník detektivní agentury Trans-American a podal ho Furmanovi. Agentura – tak jako u jiných hledaných zločinců – v něm nabízela patnáct set dolarů za zatčení Lestera Furmana, alias Lloyda Fieldse, alias J. D. Carpentera, stíhaného pro vraždu Paula Franka Dunlapa, spáchanou šestadvacátého října ve Filadelfii.
Furman si odstavec pozorně četl, ruce držící oběžník se ani nehnuly, ač v obličeji zešedl. Nehnul svalem, dokud neotevřel ústa. „Je to lež,“ snažil se říct klidně, nevzhlédnuv od tištěného ortelu.
„Jste přece Lester Furman, že ano?“
Kývl, ale nepodíval se na mne.
„Je to váš popis, ne?“
Kývl.
„A vaše fotografie, ne?“
Kývl. A pak zíraje na svou fotku v oběžníku, začal se třást – zprvu rty, nato ruce i nohy.
Postrčil jsem za něj židli a vybídl ho, aby se posadil. Padl do ní a zavřel oči, stisknuv víčka usilovně k sobě. Z ochablé ruky jsem mu odebral oběžník.
George Propper, opírající se o veřej, stočil pohled od zadrženého k Wallymu. „Takže teď si vy dva klikaři rozdělíte jeden a půl tácu odměny,“ poškleboval se. „Klikař Wally! Dovolená v New Yorku za prachy města. To se každýmu nes –“
Furman vyletěl ze židle. „Je to lež!“ ječel. „Falešné obvinění! Nic nemůžete dokázat, protože není co! Nikdy jsem nikoho nezabil. Nenechám se křivě obvinit! Já se ne –“
Vtlačil jsem ho zpátky do židle. „Uklidněte se,“ domlouval jsem mu. „Šetřte si dech pro policii ve Filadelfii. My jsme vás pro ně pouze zadrželi. Jestli je to omyl, došlo k němu tam, ne tady.“
„Ale mne přece nehledá policie – je to Trans-American. Oni –“
„Mýváš předáme přímo policii.“
Chystal se cosi říct, místo toho zavzdychal, beznadějně mávl rukou a pokusil se o úsměv. „Je něco, co bych mohl učinit, abych vás přesvědčil?“
„Nikdo nemůže. Musíme počkat do rána. Budeme vás muset prošacovat, ale pak už vás, než si pro vás přijedou, nebudeme otravovat. Odpočiňte si u nás a nedělejte si starosti – snad se to zítra vysvětlí.“
V černé tašce jsme našli čisté prádlo, toaletní věci a nabitou automatickou pistoli .38. V peněžence měl sto šedesát dolarů plus drobné. Šeková knížka zněla na filadelfskou banku. Navštívenky a dva dopisy se zdály dokazovat, že má realitní kancelář.
V kapsách měl obvyklé drobnosti. Wally jeho věci zavřel do trezoru a Georgovi jsem přikázal, aby ho odvedl.
George, věčný vtipálek, zaštrachal v kapse klíči. „Tak pojďte, drahouši. Naše králikárna už tři dny neviděla hosta. Budete ji mít celičkou pro sebe – apartmá jako v Ritzu.“
Furman se uklidnil. Usmál se a dokonce mi popřál dobrou noc.
George se vrátil, opět zaujal své oblíbené místo, opřený o veřeje. „Co říkáte, hoši, že byste se se mnou o ten krvavěj mamon podělili?“
„To jistě,“ opáčil Wally. „To mám jako zapomenout na moje dvě a půl kila, co mi dlužíš už přes tři měsíce?“
„Georgi,“ přerušil jsem je, než se začnou dohadovat, „postarej se o něho, ať má pohodlí. Bude-li chtít něco k jídlu, okay.“
„Je to cenná kořist, hej? Kdyby to byl nějakej pobuda, kterej by vám nepřines ani niklák… asi bych mu měl dát svůj polštář, aby se mu dobře spinkalo.“ Plivl do vzdáleného plivátka a minul. „Pro mně je lump jako lump.“
V duchu jsem si pomyslel: Není daleko den, kdy zapomenu, že tvůj strýc je předsedou správy kraje a zkopu ti zadek do špice atd. Nahlas jsem odsekl: „Mluv si, co chceš, ale uděláš, co jsem nařídil.“
Domů jsem se dostal okolo čtvrté – moje farma je dost daleko za městem – a nějaké půl hodiny trvalo, než jsem se uložil. Telefon zařinčel pět minut po šesté.
Hlas Wallyho: „Scotte, radši by ses měl probrat. Ten chlapík, Furman, se oběsil.“
„Co?“
„Říkám, že Furman se oběsil – na opasku – na okenní mříži – mrtvější než nevím co.“
„Ach Bože! Dobrá. Zavolej Benovi Kampslymu – vyzvednu ho po cestě.“
„Tomuhle člověkovi už žádnej doktor není co platnej.“
„Neuškodí, když se na něho podívá,“ trval jsem na svém. „A zavolej taky Douglassville.“ Což bylo sídlo krajské správy.
„Okay.“
Telefon naléhavě řinčel znovu, když jsem se oblékal. Wally mi hlásil, že lékař je na druhém konci města u těžce chorého pacienta, ale že jeho paní zná číslo telefonu a dá mu vědět, aby se na cestě domů stavil na ředitelství.
Jak jsem jel do města, asi dvacet metrů přede mnou z restaurace Red Top vyběhl Heck Jones s revolverem v ruce a jal se pálit po dvou chlapech v černém sporťáku, jenž mě právě minul.
Vyklonil jsem se ven a obraceje vůz do protisměru jsem na něho křikl „Co je?“
„Přepad!“ hulákal. „Počkej na mne!“ Cválal ke mně, zástěra se mu třepotala a lepila na tlustá stehna. Vypálil ještě jednou a minul mé přední kolo nanejvýš o palec.
Otevřel jsem mu dvířka, vmáčknul jeho masu vedle mne a vyrazili jsme za lupiči.
„Co mě tak naštvalo,“ uplivl, když se vydýchal, „že ti grázli to provedli jak v grotesce. Přišli, nechtěli nic než jen vejce se šunkou a kávu, a pak se spolu potichu bavili a chichotali se, až na mě jakoby žertem vytáhli zbraň.“
„O kolik tě obrali?“
„Asi o šedesát a nějaký drobný, ale to mě tak neštve. Štve mě, že z toho měli srandu.“
„Nevadí, my je dostanem.“
Skoro nám to nevyšlo. Zatáhli nás do pěkné honičky. Párkrát jsme je ztratili a nakonec – víc náhodou než čím jiným – jsme je dostihli pár mil za státní čárou.
Při zatýkání nečinili potíže, jenže věděli, že překročili státní hranici a trvali na regulérním vydání zdejším autoritám – nebo šmitec, takže jsme je museli dopravit až do Badingtonu a strčit je za mříže, než dojdou papíry potřebné pro převoz. Než jsem se mohl ohlásit mému úřadu, bylo deset hodin.
Sluchátko zvedl Hammill a oznámil mi, že v kanceláři je Ted Carroll, náš prokurátor, a předal mi ho. Nedostal jsem se ke slovu – víc mluvil on.
„Poslyš, Scotte,“ vyhrkl rozčileně. „Co to všechno znamená?“
„Co všechno?“
„Tenhle mišmaš, ty techtle-mechtle.“
„Nechápu, co míníš. Copak to nebyla sebevražda?“
„To byla, ale volal jsem na Trans-American a před pár minutami mi sdělili, že Furmana nemají v žádném oběžníku a neví o žádné vraždě, kvůli které by měl být stíhán. Vše, co o něm věděli, je, že býval jejich klientem.“
Nevěděl jsem, co říct – snad jen, že dřív než v poledne to zpátky do Deerwoodu nestihnu.
Ted seděl u mého stolu se sluchátkem přilepeným k uchu a pořád bručel „Ano… Ano… Ano.“ Když mě uviděl, zavěsil a vybafl: „Kam ses poděl? Co se stalo?“
„Párek hochů vybral Red Top. Honil jsem je skoro do Badingtonu.“
Jedním koutkem se poťouchle usmál. „Město se vymyká z ruky zákona?“ On a já jsme stáli na opačných stranách politického plotu, a my – v okrese Candle – bereme politiku velmi vážně.
Otevřeně jsem se zaculil. „Vypadá to tak – s jedním zločinem v šesti měsících.“
„Plus tohle.“ Škubl palcem k zadní části budovy, kde byla věznice.
„Co tohle? Promluvme si o ‚tomhle‘.“
„Strašná bota,“ prohlásil. „Zrovna jsem skončil hovor s policií ve Filly. Nevědí o žádné vraždě týkající se Paula Franka Dunlapa – mají jen jednu nevysvětlenou vraždu z šestadvacátého minulého měsíce.“ Civěl na mne, jako by to byla moje chyba. „Co jste z Furmana vytáhli, než jste ho nechali, aby se oběsil?“
„Zeje nevinen.“
„To jste ho ani neposmažili? Nezeptali se ho, co tady chtěl? Ani –“
„Na co? Připustil, že je Furman, odpovídal popisu, na fotce to byl on, a Trans-American je slušná agentura, žádní ranaři. Já ho nechtěl, ale Filadelfie. Jistě – kdybych byl věděl, že se hodlá oběsit – Říkáš, že byl klientem Trans-American. Zeptal ses jich, proč si je najal?“
„Před několika lety ho opustila manželka. Pět či šest měsíců se po ní sháněli, ale nepodařilo se jí najít. Večer sem má přijet jejich člověk, aby se na to podíval.“ Zvedl se. „Jdu na oběd.“ U dveří přes rameno prohodil: „Vypadá to na pěkný průšvih.“
To jsem taky věděl – trable nastanou vždycky, když někdo zemře včele…
Dovnitř nakoukl George Propper, na tváři šťastný úsměv. „Tak kde teď máte tu patnáctistovkovou persónu?“
„Co se tu v noci dělo?“
„Nic. Oběsil se.“ Pokročil do kanceláře.
„Vy jste ho našel?“
Zavrtěl hlavou. „Wally se tam stavil, než mu skončila služba a objevil ho.“
„Předpokládám, že jste spal.“
„No, myslím, že jsem si zdříml,“ huhlal mrzutě. „Všichni to občas dělají – i Wally mezi pochůzkama, ale vždycky se vzbudím, když zazvoní telefon či co. A i kdybych byl vzhůru, nemoh bych slyšet, že se ten chlap věší.“
„Zmínil se doktor, jak dlouho je mrtvý?“
„Hádal, že to proved okolo pátý. Kdybyste chtěl vidět ostatky, jsou v pohřebním ústavu u Fritze.“
„Nechci. Radši sejděte domů dospat, aby vám vaše insomnie večer nekazila dřímání.“
Ušklíbl se. „Pomalu se cejtím stejně ukřivděnej jak vy a Wally, že těch patnáct kilo zmizelo v nenávratnu,“ řekl a s posměšným uchechtnutím odešel.
Ted Carroll se z oběda vrátil s nápadem, že mezi chlapy, kteří okradli Hecka Jonese a Furmanem by mohla být nějaká spojitost. Byl to nesmysl, ale slíbil jsem mu, že se na to podívám. Žádnou jsme samozřejmě neobjevili.
Večer přijel zástupce manažera z Trans-American, jménem Riesing. Přivedl s sebou Furmanova právníka, vyzáblého astmatika. Představil se jako Wheelock. Po identifikaci mrtvého jsme se vrátili na ředitelství k poradě.
Povědět jim vše, co jsem zjistil, netrvalo dlouho. Měl jsem jednu novinku, již jsem si odpoledne ověřil, a to, že policejní okrsky většiny měst v naší oblasti obdržely kopie téhož oběžníku s odměnou. Riesing jej teď prozkoumal a vyjádřil se, že je vynikajícím padělkem: papír, styl a písmo byly téměř totožné s tím, co používala jeho agentura.
Dozvěděl jsem se, že mrtvý byl ve Filly váženým a prosperujícím podnikatelem, v roce 1938 se oženil s dvaadvacetiletou Ethel Brianovou, dcerou z bezúhonné, ač nezámožné rodiny. V roce 1940 se jim narodilo dítě, žilo však pouze šest měsíců.
Rok nato Furmanova paní zmizela a od té doby o ní neslyšeli ani její rodiče, ani on, přestože na její nalezení obětoval značné částky. Riesing mi ukázal její snímek: hezká blondýnka s drobnými rysy, slabošskými ústy a velikými kukadly.
„Rád bych měl kopii,“ řekl jsem mu.
„Vezměte si tenhle. Máme jich dost. Její popis je na rubu.“
„Dík. On se s ní nerozvedl?“
Riesing zamítavě potřásl hlavou. „Ne, pane. Velice ji miloval. Stále opakoval, že se ze smrti dítěte poněkud pomátla a neuvědomovala si, co činí.“ Obrátil se na právníka. „Mám pravdu?“
Wheelock vydával jakési astmatické zvuky a chvíli mu trvalo, než byl s to odsípat: „Jsem téhož názoru.“
„Říkáte, že byl zámožný. Kolik měl a kdo bude dědit?“
Ubohý právník lapal usilovně po dechu. „Odhaduji jeho majetek přibližně na půl milionu. Vše odkázal manželce.“
Čímž mi dal látku k přemýšlení. Vpravdě zbytečnému.
Nedovedli si vysvětlit, proč jel právě do Deerwoodu. Nikomu se nesvěřil, služebnictvu prostě oznámil, že den nebo snad dva bude mimo město. Riesing, ani Wheelock nevěděli, že by měl nějaké nepřátele. Což byla žeň naší debaty.
Nazítří, při předběžném soudním vyšetřování, žeň nijak nepovyrostla. Výslechy nasvědčovaly, že kdosi neznámý Furmana křivě obvinil, aby ho dostal do našeho vězení a tím ho dohnal k sebevraždě. Nic víc se neprokázalo. Něco v tom však muselo vězet – k smrti je vždycky nějaký důvod.
Jeden se vyjevil hned poté. Doktor Ben Kampsly čekal před pohřební síní, v níž se vyšetřování konalo a vytáhl si mne z davu. „Musím s tebou mluvit.“.
„Půjdeme tedy do kanceláře, stejně se tam musím vrátit.“
Když jsme tam přišli, pečlivě za sebou zavřel dveře, běžně stále otevřené, a vysadil kýtu na roh stolu. Ztlumil hlas do šepotu. „Dvě z oněch pohmožděnin jsou dobře viditelné.“
„Jakých pohmožděnin? O čem to mluvíš?“
Vteřinu na mne zvláštně hleděl, nato si přiložil ruku k temeni hlavy. „Furman – tady pod vlasy měl dvě podlitiny.“
Ovládl jsem se, abych na něho nezařval. „Proč’s mi to neřekl?“
„Říkám ti to teď. To ráno jsi tu nebyl. Od té doby jsme se neviděli.“
Proklínal jsem ty dva lupiče, kteří mě zdrželi. Možná už po sté. „Proč jsi s tím sakra nevylezl při vyšetřování?“
Zamračil se. „Jsme přátelé. Měl jsem tě postavit do takového světla, že by si lidi začli šuškat, že’s toho chudáka zmlátil tak, že se raději oběsil?“
„Jsi osel. Bylo to vážné poranění?“
„To ho nezabilo, narážíš-li na tuto možnost. Lebka není poškozená – jen několik podlitin, kterých by si, pokud by nerozdělil vlasy, absolutně nikdo nevšiml.“
„Stejně ho stály život,“ brblal jsem. „Ty a tvé přátelství –“
Telefon zvonil. Byl to pohřebák Fritz. „Hele, Scotte, jsou tu dvě dámy a chtěly by se na toho chlapíka mrknout. Můžou ho vidět?“
„Kdo je to?“
„Neznám je – jsou cizí.“
„Proč ho chtějí vidět?“
„Nevím. Počkej chvilku.“
Ze sluchátka se ozval ženský hlas. „Prosím, nemohla bych se s ním rozloučit?“ Jemný, velmi vážný hlásek.
„Ale proč?“
„Nu, víte, já“ – nastala dlouhá odmlka – „já jsem“ – kratší odmlka, a když se odhodlala větu dokončit, mluvila tak potichu, že jsem jí sotva rozuměl – „Jeho manželka.“
„Och, zajisté. Hned tam budu.“
Před budovou jsem potkal Wallyho. Neměl službu, byl v civilu. „Hej, Scotte!“ Chytl mě za loket a vtáhl zpátky do vestibulu, z dohledu ulice.
„Před chvilkou jak jsem odcházel, přišly k Fritzovi dvě ženský. Ta starší je Hotcha Randallová – baba s policejním rejstříkem delším než tvá paže. Víš, je to jedna z toho newyorskýho gangu, kterej jsem na tvý přání vloni sledoval.“
„Zná tě?“
Vycenil chrup. „Samo, ale ne pod pravým jménem. Pokládá mě za hrdlořeza z Detroitu.“
„Poznala tě?“
„Myslím, že mě nezahlídla. Aspoň to nedala najevo.“
„Tu druhou neznáš?“
„Ne. Je to bloncka – hezká.“
„Dobře. Zůstaň poblíž, ale z dohledu. Možná se budu vracet s nimi.“
Přešel jsem vozovku k pohřebnímu ústavu.
Ethel Furmanová byla ve skutečnosti hezčí než na snímku. Její průvodkyně byla o pět-šest roků starší, vyšší, přihroublým způsobem dost pohledná. Obě byly oděné módním stylem, který do Deerwoodu zatím ještě nepronikl.
Velká žena se mi představila coby pí. Crowderová. „Žil jsem v přesvědčení, že se jmenujete Randallová.“
Smála se. „Proč vás to zajímá, šéfe?“
„Jakýpak šéf,“ namítl jsem. „Dámám velkého světa musím připadat jako tesař.“ Což prošlo bez komentáře. Málem jsem se urazil.
Madam Furmanovou pohled na mrtvého manžela příliš nedojímal. Asi tři minuty se mu vážně koukala do tváře, načež se odvrátila a poděkovala mi.
„Budu vám muset položit pár otázek,“ děl jsem zdvořile. „Jestli mě laskavě doprovodíte… je to jen pár kroků.“
Přikývla. „Také bych se vás ráda zeptala  –“ podívala se na svoji společnici. „Jestli paní Crowderová nic –“
„Jmenuje se Hotcha,“ upozornil jsem ji. „Jsme přece všichni přátelé. Ovšemže může jít s námi.“
Randallová se do mne zavěsila. „Nejste vy zlato?!“
 
Nabídl jsem jim židle. „Než začnu s otázkami, musím vám oznámit, že Furman se nezabil sám. Někdo mu pomohl.“
Ethel vytřeštila oči. „Byl zavražděn?“
Hotcha, jak kdyby to měla nachystané předem, prohlásila: „Byly jsme v New Yorku. Máme alibi a můžeme ho prokázat.“
„Taky že k tomu budete mít příležitost. Jak jste se tu tak najednou octly?“
Ethel omámeně mumlala: „Zavražděn? Kdo chtěl –“
„Víte o někom, kdo by měl větší právo?“ vyjela po mě Hotcha. „Byla stále jeho ženou, že? Měla by dostat část jeho majetku, ne?! Má snad právo dohlížet na své zájmy, ne?!“
Cosi mi připomněla. Zvedl jsem telefon a přikázal Hammillovi, aby se spojil s právníkem Wheelockem dřív, než odjede z města, a vyřídil mu, že s ním chci mluvit. „A je tu někde Wally?“
„Není. Prý jste mu poručil, aby se držel stranou. Zkusím ho najít.“
„Dobře. Pověz mu, že večer pojede do New Yorku. Masona pošli domů, ať se vyspí. Převezme jeho noční šichtu.“
„Oki,“ hlesl a já se opět věnoval mým hostům.
Ethel Furmanová se z omámení rychle probrala. Úzkostně se ke mně naklonila. „Pane Andersone, snad se nedomníváte, že – že s Lesterem – že s jeho úmrtím mám něco společného?“
„Jak to mám vědět? Vím, že byl zabit. Vím, že vám odkázal zhruba půl milionu.“
Randallová tiše hvízdla. Přistoupila ke mně a položila mi na rameno její vymanikurovanou, odiamantovanou ruku. „Dolarů?“
Když jsem přikývl, z tváře jí vyprchal úžas i potěšení. „V pořádku, šéfe,“ děla velice vážně. „Teď konec šaškování. Ať už se stalo cokoliv, děvče se na tom nepodílelo. Včera jsme se v raníku dočetly, že spáchal sebevraždu a že se kolem ní vyskytly nějaké otázky. Přemluvila jsem ji tudíž, aby sem –“
Ethel ji přerušila. „Pane Andersone, nikdy bych Lesterovi neublížila. Odešla jsem od něho, protože jsem chtěla, ale nikdy bych mu kvůli penězům neublížila – kvůli čemukoliv. Proč bych to dělala? Kdybych toužila po jeho penězích, bylo by stačilo, abych ho o ně požádala. Vždyť dával do novin inzeráty, abych mu dala vědět, když budu cokoliv chtít! Nikdy jsem to neučinila. Můžete – jeho právník – každý, kdo ho znal, vám to potvrdí.“
Randallová se hbitě vložila. „Je to pravda. Věčně jsem jí říkala, že je hloupá, proč mu nepustí žilou, ale nikdy na to nepřistoupila. Dalo mi práci, než jsem ji přemluvila, aby se přihlásila o svůj podíl teď, když je po smrti. Neměl nikoho, komu by byl mohl majetek odkázat.“
Ethel znovu opakovala. „Neublížila bych mu.“
„Proč jste ho opustila?“
Pozvedla ramena. „Nevím, jak vám to vysvětlit. Nelíbil se mi způsob, jak jsme žili, chtěla jsem něco jiného. Chtěla jsem – nevím už, co vlastně. A do toho zemřelo naše děťátko a já to už nemohla snést. Opustila jsem ho a nic jsem po něm nechtěla, doufajíc, že na mne spíš zapomene. Aby se zbytečně netrápil. Vážila jsem si ho, ale žít jsem s ním nedokázala, přestože byl tak hodný. Možná že právě –“
Zvonil telefon. Hammill. „Našel jsem oba dva. Wally je doma, vyřídil jsem mu váš vzkaz. Ten starej dědek, Wheelock, se k vám zakrátko došmatlá. Ještě něco?“
„Ne, nic.“ Ze složky jsem vylovil padělek oběžníku a podal ho Ethel. „Tohle ho dostalo za mříže. Znáte tu fotografii? Viděla jste ji někdy dřív?“
Chystala se vyslovit „Ne“, když se jí na tváři zjevil úlek. „Ach – tohle – není možné. Je to starý snímek – zvětšený – pořád ho ještě mám – měla jsem…“
„Má ho ještě někdo jiný?“
Vypadala zděšeně, leč odvětila: „Ne, o nikom nevím.“
„Kdy jste ten váš viděla naposled?“
„Och, nevzpomínám si – je uložený v krabici se starými dopisy a doklady – dávno jsem je nepřehlížela.“
„Víte, paní Furmanová, tohle jsou věci, které je třeba důkladně prošetřit. Není vyhnutí – pro vás, ani pro mne. Dá se to vyřídit dvojím způsobem. Mohu vás tu zadržet jako podezřelou, dokud na prošetření nebudu mít čas. Nebo s vámi do New Yorku pošlu svého člověka, aby zjistil, jak je to s vaším alibi a s touto fotografií. Chtěl bych vás ušetřit pobytu v cele a jsem ochoten to učinit, ale s podmínkou, že budete spolupracovat. Zaručíte se mi, že se nepokusíte o žádné triky?“
„Slibuji,“ špitla. „Také bych ráda, aby se –“
„Dobrá. Čím jste přijely? Vlakem?“
„Ne, řídila jsem,“ odvětila Randallová. „Můj vůz je tamhleten velký, zelený, na druhé straně ulice.“
„Fajn. Takže pojede s námi. Ale žádné žertíky!“
Do jejich ujišťování, že na nic takového nepomýšlejí, zazvonil telefon. Hammill ohlašoval příchod pana Wheelocka.
Když právník uviděl Ethel Furmanovu, div že jej jeho astma nezadusilo. Zahartusil jsem na něj, dřív než jeho záchvat pominul. „Je tato dáma opravdu paní Furmanová?“
V plících mu hvízdalo, pokývl tedy hlavou nahoru a dolů.
„Dobře. Počkáte tu. Za chvilku budu zpátky.“ Pokývl.
Zeny jsem vyvedl ven k zelenému autu a Randallové u volantu jsem poručil: „Přímo k první křižovatce, pak doleva přes dva bloky.“
„Kam jedeme?“ zeptala se.
„Vyzvednout Shana, muže, který s vámi pojede do New Yorku.“
Otevřela nám Wallyho bytná, pí. Doberová.
„Je Wally doma?“
„Ano, ovšem, pane Andersone. Račte nahoru.“ Užasle si přitom prohlížela cizí nastrojené dámy.
Šli jsme nahoru. Zaklepal jsem na jeho dveře.
„Kdo je?“ zvolal.
„Scott.“
„Tak jen dál.“
Otevřel jsem dveře dokořán a ustoupil, dávaje ženám přednost jako každý slušně vychovaný džentlmen.
Ethel Furmanová se zarazila. „Hany,“ vydechla.
Wally měl ruku za zády. Moje zbraň na něho již mířila.
„Myslím, že’s vyhrál,“ utrousil zvadle.
Ujistil jsem ho, že se nemýlí a šiboval celou skupinku zpátky k vozu.
„Nejsem já idiot?“ postěžoval si, když jsme v kanceláři osaměli. „Hned jsem věděl, že je to v čudu – v tu ránu, jak jsem ty dvě ženské spatřil jít do pohřebního ústavu! Pak, když jsem se zdekoval a narazil na tebe, měl jsem strach, že bys mě táhl s sebou. Tak jsem ti řekl, že ta větší mě zná. Předvídal jsem, že mi stejně řekneš, abych se prozatím neukazoval. A já tu dobu, já blbec, kdy jsem moh pohodlně zmizet, profláknu! Jako bych neměl dost rozumu a vytratil se z města, dokud je čas!
Jel jsem domů sbalit si pár věcí, a pak přišel Hammill s tvým vzkazem a já na něj pitomě nalít. Myslel jsem, že mi to přece jen vyjde, že ses nedomákl, že se v tom vezu a posíláš mě do New Yorku jako prve – jako detroitskýho gaunera – abych zjistil, co se z těch ženských dá vytáhnout, co o vraždě jako vědí. Pěkně jsi mě oblbnul, brácho, nebo – Scotte, poslyš, tys na to nepřišel jen tak náhodou, že ne?!“
„Ne. Furmana musel zavraždit policajt. Nikdo jiný neznal oběžníky tak dobře, aby je mohl padělat. Kdo ti je vytiskl?“
„Jeden chudák, co potřeboval prachy. Zapomeň na něj, nemíním ho utopit zároveň se mnou. Tak dál.“
„Okay. Jedině polda mohl znát rutinu – vědět, jak se zadrženým naložíme. A jedině polda – někdo z mých lidí – se mohl dostat do cely, praštit ho párkrát po hlavě a pak ho pověsit. Našly se podlitiny.“
„Fakt? Obalil jsem pendrek ručníkem. Myslel jsem, že po něm nezůstanou stopy, nota bene pod vlasy. Vypadá to, že jsem to totálně zvoral.“
„A ne? Podezření se tudíž zúžilo na mé poldy,“ pokračoval jsem. „A – nu – tys mi řekl, že znáš tuhle Randallovou – a tím to prasklo. Vjednom jsem se zmýlil – zprvu jsem věřil, žes vraždu naplánoval s těmi dvěma ženami. Řekni mi, prosím tě, co tě to popadlo?“
Svěsil koutky. „Co pitomce pitomý nejčastěj dostane do trablu? Touha po snadno získaným mamonu. Vzpomeň si na New York, na Duttonův gang. A teď si mně představ mezi hráči, mafiány, ranaři – a já figuruju jako jeden z nich. Viděl jsem, že moje práce vyžaduje tolik filipa jako jejich, je stejně tvrdá a nebezpečná jako jejich, jenže oni rejžujou velký prachy – a já vydělám léta tak na kafe s koblihama. Taková věc se ti dostane pod kůži.
Setkal jsem se s Ethel a ona po mně vyjela jak hasič k požáru. Taky se mi líbila – byla hezká a milá. Jednou v noci mi vyprávěla o jejím manželovi, jak je zazobanej, že je do ní blázen a pořád se ji snaží najít. Začal jsem přemýšlet. Byla do mě zabouchnutá – dost na to, aby si mě vzala. Myslím, že by se i teď za mě v tu ránu provdala, kdyby ovšem nevěděla, že jsem to byl já, kdo ho zabil. Kdyby se s ním byla rozvedla, nebylo by to k ničemu, protože by od něj nejspíš nevzala ani floka, a i kdyby, byla by to jen část. A tak jsem dumal, co by se stalo, kdyby zemřel. To by bylo terno.
Párkrát jsem zajel do Filly, abych si ho obhlídl, a všechno vycházelo fajn. Neměl žádný příbuzenstvo, blízký lidi, kterým by moh něco zanechat. Tak jsem to udělal. Ovšemže ne hned. Pracoval jsem pomalu na detailech, nebyl žádnej spěch, a dopisoval si s Ethel přes kámoše v Detroitu.
Konečně jsem vše připravil. Po oblasti jsem rozeslal ony oběžníky – no, nechtěl jsem, aby ukazovaly přímo sem. A nato jsem mu zatelefonoval, že kdyby mezi dvěma určenými dny přijel do Deerwoodu, do hotelu u nádraží, dověděl by se o Ethel. A jak jsem správně soudil, když se jednalo o ni, spolkl návnadu i s navijákem. Žes ho na nádraží poznal a sebral ho, byla přímo klika. Nebýt tebe, byl bych musel zjišťovat, jestli se v hotelu ubytoval a ve kterém pokoji. Tak či onak, stejně bych ho oddělal a pak bych začal nasávat či co, až bys mě vyhodil. A já bych se s Ethel oženil pod detroitským pseudonymem.“ Tvářil se, jako by ho bolel zub. „Jenže asi nejsem tak chytrej, jak jsem myslel.“
„Možná že jsi, ale chytrost někdy nestačí. Benův tatínek měl jedno oblíbené přísloví: Kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Víš, Wally, hrozně mě mrzí, žes to udělal. Měl jsem tě rád.“
Zmoženě se usmál. „Já vím,“ řekl. „Počítal jsem s tím.“