… STRÁŽCEM BRATRA SVÉHO

His Brother's Keeper, Feb 1934

 
 
Vím, co lidé o Lonym povídají, ale ke mně se vždycky choval férově – odjakživa, co se pamatuju. Byl prostě senza. Hádám, že bych ho miloval úplně stejně, i kdyby byl někým jiným, než mým bráchou. Byl jsem rád, že to nebyl nikdo jinej.
Já se mu nepodobal. Byl štíhlej, vypadal by skvěle v čemkoliv, co byste na něj navěsili, byl však vždycky senza ohozenej, pořád vypadal jako ze škatulky, i když se třeba flákal jen po domě, a měl ulíznutý vlasy a ty nejbělejší zuby, co jste kdy viděli a dlouhý jemný prsty. Připomínal mi otce, jakej bejval než umřel, jenže hezčího. Já byl víc do matčiny rodiny Malonových, což je dost komický, protože jeho pojmenovali po nich – Malone Bolan. A byl taky děsně chytrej. Snažit se ho nějak ošulit nemělo cenu, a možná že právě to lidem na něm tak vadilo – kupodivu i Petu Gonzalesovi.
Občas mě mrzelo, že Pete Gonzales Lonyho nemá rád, protože on byl taky férovej chlap – nikdy se nepokoušel lidi balamutit. Měl dva boxery a zápasníka jménem Kilchak a vždycky je posílal do ringu, aby dělali, jak nejlíp uměli, tak, jak mě tam posílal Lony. Pete byl široko daleko pokládanej za nejlepšího manažera a spousta lidí říkala, že nikdy nebylo lepšího, a tak jsem byl pyšnej, že mě chtěl manažovat, třebaže jsem řekl ne.
To odpoledne jsem odcházel z cvičebny Tubbyho Whita, když jsme se srazili a on řekl „Ahoj, Kide, jak ti to jde?“ a přehodil si cigáro do koutku, aby moh mluvit.
„Ahoj. Dobře.“
Mhouřil oči před kouřem a prohlížel si mě odshora dolů. „Jsi připravenej toho chlapa v sobotu porazit?“
„To víte, že jo.“
Bedlivě si mě znovu prohlíd od hlavy k patě, jak kdyby mě vážil. Měl už tak malý očka, a když je přivíral jako právě teď, stěží byste je viděli. „Kolik je ti, Kide?“
„Bude mi devatenáct.“
„Vážíš asi dvaasedmdesát.“
„Třiasedmdesát a půl. Roštu hezky rychle.“
„Viděl’s někdy toho chlápka, s kterým se v sobotu utkáš?“
„Ne.“
„Je to drsňák.“
Uchichtl jsem se. „Určitě je.“
„A dost mazanej.“
Řekl jsem zas „Určitě je,“ a zasmál jsem se.
Vyndal cigáro z pusy a mračil se na mě, jak kdyby se zlobil. „Ty víš, že v tom případě nemáš v ringu co dělat, že?“
Než jsem vymyslel, co odpovědět, vrazil si cigáro zpátky a změnil výraz a hlas. „Proč nechceš, abych tě vedl, Kide? Máš na to. Budu tě cvičit a vytrénuju tě, abys nevyhořel – abys byl fit na dlouhou cestu za slávou.“
„To nemůžu,“ namítl jsem. „Lony mě naučil všecko, co umím a…“
„Naučil? A co?“ odsekl. Znovu vypadal naštvaně. „Jestli myslíš, že tě vůbec něco naučil, podívej se na svůj ksicht v prvním zrcadle, na který narazíš.“ Vyndal cigáro z úst a vyplivl kousek užmoulanýho tabáku. „Je mu jenom osmnáct, nebojuje ani rok a koukněte na jeho cifrplát!“
Cítil jsem, že se červenám. Myslím, že jsem nikdy nebyl žádnej krasavec, ale jak Pete řekl, můj obličej schytal spousty ran a bylo to vidět. „No samo, já nejsu boxer.“
„Což je svatá pravda,“ opáčil. „Proč teda nejseš?“
„Nevím. Nejspíš to není můj styl boje.“
„Můžeš se učit. Jseš rychlej a nejsi hloupej. Proč to teda děláš? Lony tě pořád staví proti chlapům, na který ještě nestačíš a ty schytáš nářez a –“
„Ale vítězím, ne?“ uťal jsem ho.
„Jistě. Mno – tak dalece. Jsi mladej a tvrdej, máš kuráž a umíš uhodit, ale žádnýmu z mých chlapců bych nepřál, aby za vítězství musel platit tak, jako ty. Viděl jsem kluky – a někteří byli stejně slibní. Vydali se tvým směrem a viděl jsem, co z nich za pár let zbylo. Zaručím se ti, Kide, že u mne dopadneš líp.“
„Snad máte pravdu,“ řekl jsem. „Jsem vám vděčnej a vůbec, ale Lonyho nemůžu opustit. On –“
„Zaplatím Lonymu za tvou smlouvu, i když s ním možná žádnou nemáš.“
„Ne, lituju. Já – já bych nemoh –“
Pete cosi nakousl, ztichl, a kapánek zrudl.
Dveře Tobbyho kanclíku se otevřely a stál v nich Lony – bílej jak ubrus, ani rty mu nebyly vidět, protože je měl pevně stisknuty. Věděl jsem, že náš rozhovor slyšel.
Došel těsně k Petovi, na mě se ani jednou nepodíval, a zasyčel: „Špinavá proklatá kryso!“
Pete se hájil. „Řekl jsem mu totéž co tobě, když jsem ti minulej tejden činil stejnou nabídku.“
„Príma,“ zuřil Lony. „Takže teď jsi to už vyslepičil každému. Tak jim řekni taky tohle.“ Hřbetem ruky lískl Peta přes obličej.
Hnul jsem se blíž, protože Pete je mnohem statnější než Lony, když Pete právě povídá: „Okay, kamaráde, asi nebudeš žít věčně. Asi nebudeš žít věčně, i když se Velkej Jake nedomákne, že mu lítáš s paničkou!“
Lony se po něm ohnal pěstí, Pete ustoupil, takže ho Lony o půl metru minul, a když k němu přiskočil, Pete udělal čelem vzad a metl k tělocvičně.
Lony se otočil zpátky a zubil se. Už nevypadal vztekle. To byste nevěřili, jak rychle se uměl změnit, rychlejc než kdo jinej. Dal mi ruku kolem ramen. „Krysa jedna špinavá,“ řekl. „Pojď, vypadnem odtud.“ Venku zůstal stát před plakátem oznamujícím program utkání. „Víš, Kide, není divu, že tě chce přetáhnout. Takových bude celá řada, než skončíš.“
Oznámení vyhlíželo ohromně – KID BOLAN versus NÁMOŘNÍK PERELMAN – stálo tam červenýma písmenama, který byly větší než u ostatních jmen, a byly hned nahoře. To bylo prvýkrát, kdy my jméno bylo navrchu. Pomyslel jsem si, teď bych ho tam chtěl mít napořád a jednoho dne snad i v New Yorku, ale nic jsem neřekl, jen jsem se na Lonyho ušklíbl, a šli jsme domů.
Máma jela do Pittsburghu navštívit sestru a domácnost nám teď vedla černoška Susan, a když umyla nádobí od večeře a odešla domů, Šel Lony k telefonu a slyšel jsem ho potichu mluvit. Když se vrátil, byl bych mu rád něco řekl, ale bál jsem se, že bych to zvoral a Lony by se moh domnívat, že se mu pletu do jeho záležitostí, a než jsem našel bezpečnej začátek, cinkl zvonek.
Lony šel otevřít. Byla to paní Schiffová. Tušil jsem, že je to ona, protože k nám přišla hned první večer, co odjela máma.
Lony ji držel kolem pasu, když vešli do obýváku. Usmála se a řekla: „Ahoj, šampióne.“
Odvětil jsem „Jak se máte,“ a potřásli jsme si rukama.
Byla milá, hádám, že jsem ji měl docela rád, ale myslím, že jsem z ní měl jaksi strach. Nejen kvůli Lonymu, jaksi jinak – víte, jako když jste byli malí a ocitli jste se načisto sami v cizí ulici na opačným konci města. Neviděli jste nic, čeho byste se měli opravdu bát, pořád jste však napůl cosi očekávali. Cítil jsem vůči ní něco takovýho. Byla strašně hezká, ale měla v sobě jakoby nespoutanou divokost. Nemyslím divokost jako pouliční holky, ale spíš jak zvíře, jako by byla pořád ve střehu. Bylo to, jako by byla hladová. Míním tím jen její oči a snad ústa, protože jinak nebyla hubená, ani nic, ani tlustá.
Lony donesl láhev whisky a sklenky s ledem. Pár minut jsem se ze zdvořilosti zdržel, ale pak jsem se omluvil, že jsem jako unavenej, popřál jim dobrou noc a vzal si můj časopis nahoru do svýho pokoje. Jak jsem šel po schodech, Lony jí začal vykládat o hádce s Petem Gonzalesem.
Přehodil jsem se do pyžama a snažil se číst, ale pořád jsem se obával o Lonyho. Peteova sprostá poznámka se týkala paní Schiffový – ženy Velkýho Jaka Schiffa, bosse našeho obvodu, a spousta lidí musela vědět, že mu zanáší s Lonym. Každopádně Pete o tom věděl, a on a Jake byli dobrými přáteli, a krom toho měl Lonymu co oplácet. Přál jsem si, aby toho Lony nechal – moh mít spoustu jinech děvčat. Velkej Jake nebyl někdo, s kým byste se chtěli dostat do trablů, i když nezapočítáte jeho vliv na radnici. Pokaždý, když jsem se pokusil číst, honily se mi hlavou tyhle věci, takže jsem to nakonec vzdal a šel si lehnout. Bylo to i na mě hezky brzo.
To bylo v pondělí. V úterý v noci, když jsem přišel domů z kina, čekala na mě v hale. Měla na sobě dlouhej kabát, nic na hlavě, a vypadala rozčilená. „Kde je Lony?“ zeptala se bez pozdravu.
„Nevím. Neříkal, kam jde.“
„Musím s ním mluvit. Nemáš zdání, kde by mohl být?“
„Ne.“
„Myslíš, že přijde hodně pozdě?“
„Obvykle se opozdí.“
Zamračila se na mě a nato řekla: „Musím s ním mluvit. Chvilku na něho počkám.“
Vzal jsem ji do jídelny.
Kabát si nesundala. Chodila po místnosti, dívala se na věci, ale myslím, že je ani neviděla. Zeptal jsem se jí, jestli by chtěla drink, řekla „Ano“ jaksi nepřítomně, ale když jsem se chystal jít do kuchyně pro led, chytla mě za klopu. „Poslyš, Eddie, povíš mi něco? Přísaháš?“
„Jistě,“ řekl jsem poněkud rozpačitě, že na ni hledím takhle zblízka. „Pokud to budu vědět.“
„Myslíš, že mě Lony doopravdy miluje?“
Zaskočila mě. Cítil jsem, jak mi obličej rudne čím dál víc. Přál jsem si, aby se dveře otevřely a vešel Lony, nebo aby snad začlo hořet, či co.
Škubla klopou. „Miluje mě?“
Vyhrkl jsem: „Jistě. Myslím, že je do vás zamilovanej. A hodně.“
„Ty nevíš? Jenom se to domýšlíš?“
„Jistěže vím, jenže Lony se mnou o těchto věcech nikdy nemluví. Čestně! Nesvěřuje se mně.“
Kousla se do rtu a nastavila mně záda. Vyrazil na mně pot. Otevřel jsem mrazák, vytáhl z něj pytel spečenýho ledu a pomaličku ho roztloukal. Otálel jsem v kuchyni jak dlouho to šlo, ale jednou jsem se k ní musel vrátit.
Seděla u stolu a malovala si rty. Postavil jsem whisky na stůl vedle ní.
Usmála se na mě. „Jsi milý kluk, Eddie. Doufám, že vždycky zvítězíš. Kdy máš utkání?“
Musel jsem se tomu zasmát. Hádám, že jsem chodil po světě s přesvědčením, že každej v městě ví, že v sobotu se utkám s Námořníkem Perelmanem – už jenom proto, že to bude hlavní zápas večera. Tak dopadnete, když vám to stoupne do hlavy. „Tuhle sobotu,“ řekl jsem.
„Dobře,“ utrousila s pohledem na hodinky. „Och, proč nejde? Musím být doma před Jakém.“ Vyskočila. „Nemohu déle čekat. Neměla jsem sem chodit. Předáš Lonymu vzkaz?“
„Jistě.“
„A nepovíš to živé duši?“
„Jistě.“
Obešla stůl a znovu mě chytla za klopu. „Tak poslouchej. Vyřiď mu, že nějaký dobrodinec se postaral, aby se Jake o nás dověděl. Řekni mu, že musíme být opatrní, Jake by nás zabil. Oba! Vyřiď mu, že si myslím, že Jake si zatím není moc jistý, ale ať mi Lony netelefonuje, ať počká – že mu zavolám – zítra odpoledne. Nezapomeneš to?“
„Jistěže ne.“
„A nenech ho, aby udělal nějakou pitomost.“
„Nenechám.“ Byl bych jí slíbil cokoliv, jen aby už vypadla.
„Jsi hodný chlapec, Eddie.“ Políbila mě na rty a vyšla z domu.
Ani jsem ji nevyprovodil. Díval jsem se na whisky na stole a pomyslel si, že bych se měl poprvé v životě napít. Místo toho jsem kecl do židle a přemejšlel o Lonym. Na chvilku jsem možná usnul, ale když ve dvě hodiny přišel, byl jsem vzhůru.
Byl pěkně naštvanej. „Co tady kčertu ponocuješ?“ vyjel.
Pověděl jsem mu o paní Schiffové a vyřídil mu vzkaz.
Stál tam v klobouku a plášti, dokud jsem mu to všechno nepopovídal. „Zatracená krysa“ zamumlal pro sebe a jeho obličej nabyl výraz, jako pokaždý, když je vzteklej.
„Jo, a taky řekla, abys neudělal nějakou pitomost.“
„Pitomost?“ Podíval se na mě a jaksi křivě se zasmál. „Neboj se, nevyvedu žádnou hloupost. Co kdyby ses odnesl do postele?“
„Dobře,“ kývl jsem a šel nahoru.
Ráno, když jsem odcházel do tělocvičny ještě spal a než jsem se vrátil, byl pryč. Čekal jsem s večeří skoro do sedmi, ale pak jsem se radši najedl. Susan byla mrzutá, že ji zdržujem. Možná že zůstal venku celou noc, ale odpoledne se za mnou do tělocvičny přišel podívat a vypadal okay. Kecal a žertoval s chlapy, kteří se poflakovali kolem, a byl veselej a vtipnej jako obyčejně, jako by ho nic netížilo.
Já se mezitím osprchoval a převlík a domů jsme šli spolu. Zeptal se mě: „ Jak se cítíš, Kide?“ Což bylo dost zvláštní, neboť věděl, že se vždycky cítím fajn. Myslím, že v životě jsem neměl ani rýmu.
„Jsem v pořádku, jak jinak,“ uchichtl jsem se.
„Trénuješ dobře. Zítra to vezmi zlehka, abys byl pro to baby z Providence odpočatý. Jak říkala ta špinavá krysa, je pěkně tvrdý a myslí mu to.“
„Beztak. Poslyš, Lony, myslíš, že Pete dal Jakovi skutečně tip na –“
„Zapomeň na to,“ řekl a šťouchl mě loktem. „K čertu s nimi. Nedělej si starosti, starej se jenom o sebe a o sobotní zápas.“
„Zádnej strach.“
„Nebuď si tak jistý. Možná budeš rád, jestli se dostaneš k ráně.“
Ohromeně jsem zůstal stát a tiše žasl. Dřív se mnou Lony nikdy takhle nemluvil. Vždycky říkával: „Nehleď na to, jestli má tvrdej ksicht, jen do toho jdi a rozmlať mu držku.“
„Naznačuješ, abych –“
Uchopil mě za paži a postrčil mě vpřed. „Nevím, Kide, jestli jsem to tentokrát s tvým oponentem nepřehnal. Ten námořník je opravdu třída. Je boxer a je mnohem rychlejší, než kdokoli, s kým ses dosud utkal.“
„Och, já si s ním poradím.“
„Snad,“ utrousil, koukaje zasmušile rovnou před sebe. „Poslyš, co soudíš o Gonzalesově hlášce, že potřebuješ víc tréninku v boxu?“
„Nevím. Řeči jinejch mě nezajímají, na rady mám tebe.“
„No, ale vážně?“ naléhal.
„Měl bych se naučit líp boxovat, nejen do chlapa mlátit jak buchar.“
Strnule se na mě zazubil. „Zdá se, že tenhle chlap ti v boxu udělí prvotřídní lekci, ať už o ni stojíš, nebo ne. Teď nekecám – co kdybych ti poradil, abys s ním boxoval, místo aby ses na něj vrhl jako tank? Udělal bys to? Byla by to dobrá zkušenost, i kdyby ses moc nevyznamenal.“
Opáčil jsem: „Copak nebojuju vždycky tak, jak mně radíš?“
„To jistě. Může to ovšem znamenat, že se sice něco naučíš, ale za cenu prohry.“ Úkosem po mně mrkl.
„Chtěl bych samozřejmě vyhrát, udělám však cokoliv, co řekneš. Chceš, abych s ním teda boxoval?“
„Nevím,“ řekl. „Uvidíme.“
Pátek a sobotu jsem proloudal. V pátek jsem hledal, kdo by se mnou šel na bažanty. Jedinej, kdo projevil zájem byl Bob Kirby a mě unavovalo poslouchat jeho starý vtipy pořád dokola, takže jsem radši zůstal doma.
Lony se objevil u večeře a já se ho zeptal, jak si stojím se sázkama.
„Máš haldy příznivců. Jsou vyrovnané.“
„Vsadíme si?“
„Zatím vyčkáme, až se sázky zvýší. Nevím.“
Nechápal jsem, proč se tak bojí, že prohraju, ale kdybych něco řek, mohlo by to znít vychloubačně, tak jsem pokračoval v jídle.
Tu sobotu večer jsme měli napakovaný hlediště – úplně vyprodaný! – a když jsme šli k provazům, uvítalo nás potleskem. Cítil jsem se skvěle a Dick Cohen, kterej bude s Lonym v rohu, se cítil stejně, protože vypadal, jako by se snažil potlačit širokej úsměv. Jen Lony se tvářil ustaraně, teda ne natolik, že byste to postřehli, pokud byste ho neznali tak dobře jako já, ale já si toho všim.
„Jsem okay,“ uklidnil jsem ho. Spousta bojovníků říká, že se cítí nepříjemně, jak čekají na start, já se však vždycky cítím klidnej a v pohodě.
Lony mě plácl po zádech. „Jistěže jsi, jak jinak.“ Odkašlal si a u ucha mně řekl potichu, aby ho nikdo neslyšel: „Hele, Kide, možná – nu, asi by bylo lepší, kdybys to zkusil s boxem. Okay?“
Řekl jsem taky okay.
„A nehleď na to, co na tebe ječí ti blbci v prvních řadách. Bojuješ ty a ne oni.“
Řekl jsem „Okay“.
První dvě kola byla svým způsobem legrace, protože pro mě to bylo něco novýho, celý to poskakování a pohupování na špičkách chodidel s výpady dovnitř a ven, rukavice vysoko. Nacvičoval jsem to ovšem v tělocvičně, nikdy v ringu, a s nikým, kdo byl tak dobrej jako můj nynější soupeř. Byl fakt dobrej a během těch kol mě pěkně oťukal, ale povrchně. Nezranil mě, ani já jeho.
V první minutě třetího se mně dostal k bradě falší pravýho háku a nato mi levicí udělil dvě džaby do těla. Pete a Lony nekecali, když tvrdili, že umí udeřit. V tu ránu jsem zapomněl na box a zapumpoval oběma rukama, zatlačiv ho přes celej ring do rohu, kde mě sevřel do klinče. Hlediště burácelo, tak hádám, že to vypadalo efektně, ale vpravdě jsem ho udeřil jen jednou – zbytek vychytaly jeho paže. Byl to nejchytřejší bojovník, s jakým jsem se kdy měřil.
Ve chvíli, kdy nás Pop Agnew rozdělil, jsem si vzpomněl, že mám jako boxovat, tak jsem se podle toho choval a zbytek kola strávil ve snaze ochránit si obličej.
„Bolí tě něco? Zasáhl tě?“ vyptával se Lony, když jsem byl zpátky ve svým rohu.
„Zatím ne, ale umí uhodit,“ řekl jsem.
Ve čtvrtým jsem výpad pravičky zastavil svým okem a řadu leviček dalšíma částma obličeje. Pátý bylo ještě horší. Jednak jsem na zasažený oko takřka neviděl, jak bylo skoro zavřený, a pak měl dost času si mě odhadnout. Kroužil vytrvale kolem a kolem, nedávaje mi šanci na kontr.
„Jak je ti?“ ptal se mě Lony, když na mně pracovali.
Měl divnej hlas, jako by byl nachlazenej.
Zamumlal jsem „Okay“, protože rty mně opuchly a těžko se mně mluvilo.
„Musíš se víc krýt,“ radil mi Lony.
Kývl jsem hlavou nahoru a dolů, jako že rozumím.
„Á neposlouchej, co na tebe lidi ječí.“
Perelman mě tak zaměstnával, že jsem neměl čas na nějaký poslouchání, teprve až během pauzy před šestým kolem jsem slyšel výkřiky jako „Nandej mu to, Kide,“ a „Co děláš, Kide, proč toho chlapa nezvalchuješ,“ a „Na co čekáš, Kide, na Den díkůvzdání?“ Domyslel jsem si, že takhle hulákali celou dobu. Snad proto, nebo že jsem chtěl Lonymu ukázat, že jsem ještě okay, aby si o mě nedělal starosti… nu, každopádně ke konci rundy, když mnou Perelman otřásl jedním z oněch pravejch háků, s kterejma jsem měl tolik trablů, jsem se shrbil a šel po něm. Něco stačil odrazit, ale ne dost, abych se mu nedostal na tělo; slízl hezkejch pár ran a můžu říct, že je taky cejtil. A když mě zas sevřel do klinče, uvědomil jsem si, že mě zřídil ne proto, že by byl silnější, ale proto, že byl chytřejší.
„Co je to s tebou?“ vrčel mi do ucha. „Zcvokl ses?“
Nerad se v ringu pouštím do řeči, takže jsem se v duchu zasmál, mlčel a dál se snažil vyprostit si ruku.
Při oddechové přestávce na mě Lony, bledý jak stěna, chraptivě vyjel. „Co děláš? Neřekl jsem ti, abys boxoval?“
Pokývl jsem. „Dobrá. Budu.“
Na té straně, na kterou jsem neviděl, začal Dick Cohen tlumeně proklínat, ač ne přímo někoho či něco, prostě jen potichu klel, dokud mu Lony neporučil, aby sklapl.
Chtěl jsem se bráchy zeptat, co bych měl jako dělat proti tomu pravýmu háku, ale pusa mě bolela, mluvení bylo spousta námahy a mimoto jsem měl ucpanej nos a musel dýchat ústy; takže jsem se nezeptal. Lony a Dick na mně pracovali víc, než mezi předchozími koly. Jak Lony těsně před gongem prolízal provazy ven z ringu, plácl mě na rameno a ostře řekl: „Teď boxuj.“
Vstal jsem a Šel boxovat. Perelman se mně k obličeji dostal aspoň dvacetkrát – na každej pád jsem měl ten pocit, že dostal, ale furt jsem se snažil boxovat. Byla to dlouhá runda. Šel jsem do rohu ne zrovna zdrcenej, ale jako bych byl do žaludku dostal betálnou šupu. Perelman se většinou soustředil na mou hlavu. Lony vypadal nemocněji než já. Vypadal tak hrozně, že jsem se na něho radši nedíval a styděl jsem se, že z něj dělám vola, když Perelmana nechávám, aby si ze mě dělal fackovacího panáka tak, jak to činil.
„Vydržíš další rundu?“ zeptal se Lony.
Když jsem se mu pokusil odpovědět, zjistil jsem, že nejsem s to hýbat spodním rtem, protože vnitřek se nabodl na zlomenej zub. Strčil jsem tam palec a Lony rukavici odsunul a uvolnil ho ze zubu.
Pak jsem teda řekl: „Jistě. Zakrátko budu vědět, jak na to.“
Lony kdesi z hrdla vyloudil divnej klokotavej zvuk a z ničeho nic jsem měl jeho tvář těsně před sebou, takže jsem se na něho musel chtěj-nechtěj podívat. Jeho oči byly, řekli byste, jako by se pominul. „Poslyš, Kide,“ povídá, a hlas mu zněl tvrdě a krutě, skoro jako by mě nenáviděl.
„Kčertu s tím! Běž a natrhni mu hubu. Proč bys měl kruci boxovat? Jsi bojovník. Tak běž a bojuj.“
Chtěl jsem cosi říct a včas se zarazil. Měl jsem trhlej nápad, že bych ho měl políbit či co, a pak prolezl provazy a zazvonil gong –
Řídil jsem se bráchovou radou a myslím, že jsem v tom kole měl hezky dobrou převahu. Bojovat mým stylem bylo skvělý, mlátit oběma rukama bez těch pitomých zbytečných orací, vystřelit je krátce a tvrdě kolébaje se ze strany na stranu, dostat do nich všecko od kotníků nahoru. Taky mě nějakou přišil, ale spočítal jsem si, že víc škody na mně už nenadělá než v předešlejch rundách, takže jsem si toho nevšímal. Než zazněl gong, vyhodil jsem ho z klinče a když zazvonil, měl jsem ho v rohu v zoufalý obraně.
Byl jsem v sedmým nebi. Všichni okolo řvali a ječeli krom Lonyho a Dicka. Neřekli mně ani slovo. Sotva se na mě podívali – jen na ty oblasti, na kterejch pracovali a počínali si hruběji než kdy dřív. Jako by spravovali mašinu. Ale Lony už nevypadal nemocně. Viděl jsem, že je vzrušenej, protože měl tvrdej nehybnej výraz. Rád na něho tak vzpomínám – byl fakt úžasně hezkej. Dick si tiše pohvizdoval mezi zuby a otíral mně hlavu mokrou houbou, než jsem nastoupil do devátýho kola.
Perelmana jsem dostal dřív, než jsem očekával. První část rundy byla jeho, protože rychle vyrazil, zapracoval levičkou – musel jsem vypadat pěkně hloupě, myslím – ale nemoh to tempo udržet a já se mu dostal pod ruku a vystřelil mu zvedákem na bradu, prvýkrát, co jsem byl s to ubalit mu do ksichtu pecku tak, jak jsem chtěl. Věděl jsem, že byla dobrá ještě než mu hlava poskočila dozadu a já mu vsolil navíc šest bleskovejch džabů – levou, pravou, levou, pravou, levou, pravou. Čtyři jakž takž zastavil, ale dostal jsem se mu pravačkou zas k bradě, nato přímo nad trenýrky a jak se mu prohnula kolena v pokusu o klinč, odstrčil jsem ho a vystřelil na lícní kost se vším, co jsem měl.
Poté mně Dick Cohen přehazoval přes ramena můj koupací plášť a popotahoval a klel a smál se, všecko dohromady, a na druhé straně ringu zvedali Perelmana na stoličku.
„Kde je Lony?“ zeptal jsem se.
Dick se rozhlížel. „Nevím. Před momentem tu byl. Bože, chlapče, to byl ale mlejn!“
Lony nás dostihl na cestě do šatny. „Musel jsem se setkat s jedním chlápkem,“ vysvětlil. Oči měl jasné, rozsvícené, jako by se radoval, byl však bledý jako duch a rty se sevřeně napínaly přes zuby, když se jaksi křivě usmál a pronesl: „Počkáš si pěkně dlouho, Kide, než tě někdo pobije.“
Souhlasil jsem s ním. Bez výhrad. Teď, když bylo po všem, jsem byl strašlivě unavenej. Obyčejně mi po zápase vyhládne, ale tentokrát jsem byl fakt vyplivnutej.
Lony si šel k věšáku pro kabát, oblíkal si ho přes svetr a lem se zachytil a já viděl, že v zadní kapse má revolver. Polekal jsem se, protože nikdy dřív zbraň nenosil. Kdyby ji byl měl u sebe během utkání a ohnul se, když na mně pracoval, určitě by ji všichni viděli. Nemoh jsem se ho vyptávat s tolika lidmi okolo.
Zakrátko do šatny přišel i Perelman s jeho manažerem a dvěma cizími muži, kteří s ním asi přijeli rovněž z Providence. Hleděl přímo před sebe, ale jeho doprovod po mně a po Lonym zhlížel, jako bych je o vítězství okradl. Šli dozadu do šatny, neboť všichni jsme se převlíkali v jedný dlouhý místnosti.
Dick mně s tím pomáhal a Lony mu řek: „Žádný spěch. Nechci, aby Kid šel ven, dokud pořádně nevychladne.“
Perelman se chvatně oblík a přešel kolem, jako bych tam nebyl. Morous! Jeho manažer – tlusťoch s rybíma očima a tmavým plochým obličejem – se s těmi dvěma u nás zastavil a s těžkým akcentem utrousil: „Chytří hošani, že?“
Lony stál s rukou za zády. „Ten chytrák jsem já. Kid bojuje podle mých instrukcí.“
Manažer si nás jednoho po druhým obhlíd a Lonymu řekl: „M-m-m, tak je to teda.“ Minutu rozmejšlel, až dodal: „Dobře, že to vím.“ Přitáh si klobouk těsněji, obrátil se a vypochodoval i s jeho průvodem.
„Co se mu stalo?“ zeptal jsem se bráchy.
Zasmál se, ale spíš ironicky. „Nesnáší porážku.“
„Nač máš tu zbraň v –“
„Och, známý mě požádal, abych mu ji podržel. Půjdu mu ji vrátit. Nemusíš spěchat – zdržím se. Dicku, vezměte si vůz, víš, kde parkuje. Hele, pojď sem!“
Zavedl Dicka do rohu a něco mu šeptal. Dick kýval hlavou nahoru a dolů a tvářil se čím dál ustaraněji, i když se to snažil skrývat. Lony zvolal „Ahoj“ a odešel.
„Co se děje?“ obrátil jsem se na něj. Zavrtěl hlavou. „Nestarej se, tebe se to netýká,“ a to bylo vše, co jsem z něho vymáčkl.
O pět minut později vběhl do šatny Bob Kirby a křičel: „Ježíši, Lonyho zastřelili!“
Já ho zabil. Kdybych nebyl tak pitoměj, byl by naživu, ať se na to dívám z jakýhokoliv úhlu. Dlouhou dobu jsem vinu svaloval na paní Schiffovu, ale myslím, že jsem si jen nechtěl připustit, že vina spočívala na mně. Míním tím, že jsem si nikdy nemyslel, že vystřelila ona, jako lidi, kteří tvrdili, že když mu ujel vlak, kterým spolu chtěli uprchnout, vrátila se k aréně a když vyšel, sdělil jí, že si to rozmyslel a ona ho zastřelila. Kladl jsem jí za vinu, že Lonyho obelhala, protože vyšlo najevo, že Velkýho Jaka nikdo o ní a o Lonym neinformoval. Lony jí ten nápad vložil sám do hlavy tím, že jí pověděl o střetu s Petem, a tak si vymyslela lež, aby s ní Lony odjel. Jenže kdybych nebyl takovej blbec, Lony by byl ten vlak chytil.
Potom se začlo povídat, že bráchu zabil Velkej Jake a proto prej policie případ nevyřešila, protože využil svého vlivu na radnici. Faktem bylo, že ten večer se Jake vrátil domů dřív než pí. Schiffová předpokládala a našel její lístek se vzkazem, že odjela pryč s Lonym. Klidně moh dojet k ulici nedaleko arény, kde Lony skonal, a zabít ho, protože na nádraží by to do odjezdu vlaku nestihl, a kdybych nebyl upínej idiot, nemusel Lony zemřít.
Většina lidí včetně policie soudila, že střílení mají na svědomí Perelmanovi muži, museli je však propustit pro nedostatek důkazů. Kdybych nebyl tak blbej, byl by mně Lony moh říct: „Hele, Kide, musím pryč odtud a jediný způsob, jak sehnat peníze je dohoda s Perelmanem, že prohraješ a sázet vysoko proti tobě.“ Proč, bože proč? Já bych pro bráchu prohrál milión utkání, ale jak měl vědět, že mně může věřit, když jsem tak pitoměj?
Kdybych byl aspoň tušil, co chtěl, mohl jsem se v pátým kole po Perelmanově háku složit, bejvalo by to bylo tak snadný! Tak snadný!
A kdyby nic jinýho, moh jsem se naučit boxovat líp a i kdybych souboj s Námořníkem prohrával, což bylo stejně nevyhnutelný, nerozsekal by mě na kusy tak zle, že Lony to už nemoh dýl snášet a všeho se vzdal, když mi řek, abych přestal boxovat a začal bojovat. A kdyby byl nečekal s odchodem do poslední chvíle, aby na mě dohlíd a ochránil před Perelmanovou pomstou, – aby těm chlapům dal najevo, že já s podrazem nemám nic společnýho.
Přál bych si, abych byl mrtvej já a ne Lony. Lony!