A Man Named Thin

Ač bych se mohl jevit jako nevděčný syn, musím říci, že papá měl opět jednu ze svých nálad. Jeho brada na mne přes stůl čněla způsobem, který téměř ospravedlňoval epiteton brutálně, jak se o ní vyjádřil jeden zaujatý novinář; a jeho knír se jakoby sám od sebe cholericky ježil, ač to byl nejspíš pouze můj dojem. Bylo by směšné tvrdit, že jeho knír prodělával opravdové změny, neboť byl vždy, bez ohledu na to, v jakém byl rozmaru, poněkud nepravidelně vzedmutý.

„Tak ty stále ještě blbneš s tímhle nesmyslem?! Spočítal sis někdy, kolik nás ta tvá kratochvíle stojí času?!“

Na otcově stole, tedy pod jeho rukou, ležel dopis, jehož neobvyklý tvar i barva mne okamžitě informovaly, že byl od vydavatele časopisu Žonglér, jemuž jsem před několika dny zaslal sonet.

„Narážíš-li na moji spisovatelskou činnost,“ nakousl jsem uctivě, ač pevně, neboť mé třicáté narozeniny minuly před několika měsíci, a osoboval jsem si právo na nějaký svobodně zvolený účel, a to i přes otcův neskrývaný odpor. „Narážíš-li na moji spisovatelskou činnost, papá, ujišťuji tě, že neblbnu, ale myslím to vážně.“

„Ale proč?“ – pokud otcovy poznámky při referování tu a tam popletu, důvodem není, věřte mi prosím, že by si liboval v nesrozumitelnostech, ale prostě proto, že často dává přednost čemusi, co pokládá za lapidární energii výrazu – „zrovna poezie? Není dost jiných věcí, o nichž by se dalo psát? Proč, Robine?! Vždyť bys mohl napsat řady seriozních článků o naší práci, článků, které by veřejnosti říkaly pravdu a zároveň by nám dělaly dobrou reklamu.“

„Každý píše to, co musí psát,“ začal jsem nepříliš nadějně, neboť tohle nebyla naše první diskuse, ani moje první poučná lekce. „Kreativní impuls nelze nutit do –“

„Florence!“

Nerad říkám, že papá zařval, leč mírnější synonyma nejsou zcela adekvátní k vyjádření decibelů, jež vložil do vymyšleného jména jeho stenografky, a stál na svém, že ji tak bude oslovovat.

U dveří se objevila slečna Queenanová, proměněná slečna Queenanová, která ke stolu mého papá nevykročila s onou samozřejmou drzostí a sebevědomím mladé generace, nad níž se tisk, s jeho tendencí přehánět, dennodenně pohoršoval. Tiše tam stála a očekávala otcovy instrukce.

„Florence, od dnešního dne dohlédnete, aby můj stůl nebyl přecpán korespondencí týkající se dětinských rýmovaček mého syna!“

„Ano, pane,“ odvětila překvapivě pokorně na úřednici uvyklou s otcem jednat, jako by patřila do rodiny.

„Drahý papá,“ snažil jsem namítnout, když slečna Queenanová odešla. „Vážně myslím –“

„Nedrahouškuj mne! A nemysli! Myslící tvor by nemohl být takový…“

Zopakovat otcova slova detailně by ničemu neposloužilo. Většinou byla zcela iracionální, a ani můj hluboce zakořeněný smysl pro zachování synovského dekora nezabránil, aby se mi ve tváři nezračilo něco z hořkosti, již ve mně vyvolal. Vyslechl jsem ho však mlčky, a když poslední větu podtrhl tím, že mi přistrčil můj dopis, stáhl jsem se do své kanceláře.

Dopis se na otcův stůl dostal díky vydavatelově neopatrnosti, neboť k mému jménu opomněl připojit jr. – junior. Týkal se sonetu, o němž jsem se již zmínil – sonetu s názvem „Imaginární slzy“. Uzavírající verše dle vydavatelova názoru neodpovídaly mému standardu, jak se zdvořile vyjádřil a žádal, abych je přepracoval a upravil, aby předchozí linii sledovaly lépe, exaktněji, neboť mu připadaly trochu příliš vážné.

Jak jsem odsunul svazek Kriminální psychologie, za nímž jsem v zájmu klidu ukrýval slovník rýmů, připomněl jsem si, že sám jsem oněmi verši nebyl obzvláště nadšen – ale přes opětovné pokusy jsem nebyl schopen nalézt příhodnější. Tovární sirény hlásily poledne a já si vyhledal kopii sonetu, rozhodnut věnovat hodinu klidné přestávky vymýšlení jiného simile, jež by „nevhodnost“ vyjádřilo v lehčí formě.

Plně jsem se do úkolu vnořil, potlačiv mé vědomí do té míry, že když jsem zaslechl papá volajícího „Robine!“ se silou, jež roztřásla troje dělící přepážky, probral jsem se jakoby z transu a s podezřením, že ono zavolání, které jsem slyšel, nebylo asi první. Podezření se potvrdilo, když jsem shrábnul papíry a knihy do zásuvky a chvátal do jeho domény.

„Příliš zaujat švitořením ptáčků, žes mě neslyšel?“ poznamenal nabručeně. Naštěstí to byla pouhá formalita; oči měl celkem žoviální, takže jsem byl připraven na to, co přijde. „Loupež u Barnablů. Jdi tam.“

Klenotnická společnost „Barnables“ měla prodejnu ani ne šest bloků od našich kanceláří a tramvaj mne tam dopravila dříve, než otcův krátký příkaz zestárnul. Malý obchod zabíral část přízemí Bulwerovy budovy stojící na severní straně ulice O’Farrel mezi Powellovou a Stocktonovou. Přízemí téže budovy s ním směrem na východ ke Stocktonové sdílelo oděvnictví (v jehož výkladu mě mimochodem upoutal nápadný fialový pánský župan), dále holič a trafika; a směrem na západ k Powellové byl hlavní vchod s halou Bulweru, lékárna, kloboučník a útulný gril.

Před vchodem do klenotnictví se uniformovaný policista snažil udržet dav zvědavců – pravděpodobně jdoucích v polední pauze na oběd – aby neblokovali chodník a nevstupovali dovnitř. Protlačil jsem se k němu a pozdravil ho pokývnutím. Tedy ne že bych se s ním znal osobně, ale protože mě zkušenost naučila, že přátelské kývnutí hlavy často předejde sáhodlouhému dotazování.

Vešel jsem do prodejny. Uvnitř již byl detektiv-seržant Hooley s detektivem Strongem z policejního okrsku. Hooley v ruce držel tmavě šedou čepici a malou automatickou pistoli, které nejspíš nepatřily nikomu z lidí, s nimiž detektivové hovořili. Ve skupince byl pan Barnable, jeho asistent, a dva muži plus žena, které jsem neznal.

„Dobrý den, pánové,“ oslovil jsem detektivy. „Mohu se na vyšetřování podílet?“

„Ach, pan Slabý!“

Seržant Hooley byl kus chlapa. Jeho široká ústa se nijak nenamáhala slova zformovat jinak, než že rozdělil rty, aby je mohl vydat, takže se poměrně líně řinula z beztvaré škvíry pod nosem, pokrytým žilkami. Jeho vzhled – jako vždy při dřívějších setkáních – nabyl sotva postižitelného posměšného vzezření, jako kdyby s touhou mne ponížit nacházel v mých činech a ve mně cosi zábavného. S tímtéž sarkasmem zdůraznil pan, jejž konstantně kladl před moje jméno, a to bez ohledu na skutečnost, že otci říkal Bob. Této familiérnosti jsem se ochotně a rád vzdal.

„Jak jsem povídal hochům,“ – dával na odiv svůj těžkopádný smysl pro humor – „cizí účast je právě to, co nejvíc potřebujem. Tenhle podnik přepadl jakýsi nečestný zloděj. Vyšetřování skoro skončilo, vy však vypadáte jako člověk, který si nepouští pusu na špacír, věci tedy neuškodí, když vás trochu zatáhnu do týhle velký špíny, jak jsme říkávali v našem milém starém Harvardu.“

Nejsem zvědav na bizarní výstřelky mysli seržanta Hooleye, pro něhož studium na prestižní univerzitě představuje důvod k nemístnému žertování; ani nechápu, proč mu činí takovou radost se mi o tomto proslulém sídle vědy a učení věčně zmiňovat, když jsem se mu mnohokrát snažil vysvětlit, že jsem absolventem jiné university.

„Vypadá to tak,“ pokračoval, „že sem vešel nějaký ptáček načisto sám, namířil na pana Barnablea a jeho zaměstnance zbraň, vybílil sejf a vyletěl ven. Porazil přitom pár chodců, co se mu nachomýtli do cesty.“

„Kdy k tomu došlo?“

„Hned po dvanácté, pane Slabý – jen pár minut po poledni,“ odpověděl mi pan Barnable, který všechny obešel, aby se ke mně dostal. Hnědé oči v kulatém hnědém obličeji se mu rozčilením kulatily, ač nebyly zarmoucené, neboť ve společnosti, jejíž zájmy nyní hájil, byl proti krádeži dobře pojištěn.

„Přinutil mne a Juliuse, abychom se položili na zem za pult, vybral sejf, a pak ustupoval k východu. Říkám Juliusovi ‚Opatrně se zvedni a mrkni se, jestli je už pryč‘, a vtom po mně vystřelil.“ Hranatým prstem ukázal na dírku v zadní stěně blízko stropu. „Juliuse jsem strhl dolů a vstal, až když jsme si byli jistí, že zmizel. Potom jsem zavolal policii a vaši kancelář.“

„Když lupič vstoupil do obchodu, byl tu kromě vás a Juliuse ještě někdo další?“

„Ne. Asi patnáct minut jsme byli sami, nikoho jsme tu neměli.“

„Pane Barnable, kdybyste lupiče opět spatřil, byl byste ho schopen identifikovat?“

„Aby ne! Pane, řekněte sám, jestli Carpentier pozná Dempseye?“

Jeho otázka se zdála naprosto irelevantní. Usoudil jsem, že byla míněna coby souhlas.

„Laskavě mi ho popište.“

„Byl to asi tak čtyřicátník, vypadal drsně, snad tak vysoký jako vy, stejné postavy.“ Jsem průměrně vysoký, průměrně také vážím, takže se nejlépe mohu popsat jako středně průměrný. Příměr k lupičově postavě mi nedal žádné vodítko a byl zbytečný. Měl jsem pocit, že klenotník se zachoval netaktně, když to nanesl tímto způsobem.

Klenotník pokračoval: „Jeho ústa byla podivně vpadlá, skoro bez rtů a nos měl dlouhý, jakoby zploštělý. A přes skráň se mu táhla jizva. Opravdu tvrdý lump!“

„Hm, to je zajímavé. Popsal byste mi jizvu do všech detailů, prosím?“

„Měl ji blízko ucha; běžela zpod čepice až úplně dolů k čelisti.“

„Na které tváři, pane?“

„Na levé,“ pronesl zkusmo, dívaje se na Juliuse, jeho mladého asistenta ostrých rysů. Když Julius přikývl, opakoval tentokrát s jistotou. „Na levé.“

„A jeho oděv?“

„Modrý oblek a tu čepici, co má seržant. Víc jsem si ničeho nevšiml.“

„Jaké měl oči a vlasy?“

„Nestačil jsem si všimnout.“

„Co přesně odcizil?“

„Dosud jsem neměl čas to zkontrolovat, ale sebral téměř všechny nezasazené kameny – většinou diamanty. Musel ukrást zboží v ceně minimálně padesáti tisíc!“

Dovolil jsem si na rtech vyloudit slabý úsměv, upíraje na klenotníka studený pohled.

„Pane Barnable, v případě, že se nám nepodaří lupiče vypátrat, uvědomte si prosím, že pojišťovna bude vyžadovat důkaz o nákupu každého jednotlivého odcizeného předmětu.“

Zavrtěl se, na kulatém obličeji mu proběhlo několik proměn, než se ustálil do vážnosti.

„Inu, stejně si odnesl zboží nejméně za pětadvacet tisíc a na tom trvám, i kdyby to na tomhle světě měla být poslední věc, co řeknu. Opravdu, pane Slabý – čestné slovo džentlmena.“

„Mimo těchto nezasažených kamenů, odcizil ještě něco víc? Náhrdelníky, čelenky –?“

„Kameny a peníze, co jsem měl v sejfu – asi tak dvě stě dolarů.“

„Buďte tak laskav, pane Barnable, sepište teď hned seznam s co možná nejpřesnějším popisem každého postrádaného klenotu. Seržante Hooleyi, máte nějaké svědectví o lupičově útěku z místa činu?“

„No první je, že jak následně prchal, vrazil do paní Dolanové. Zdá se, že byla –“

„Paní Dolanová u nás má úvěr,“ volal majitel z pozadí obchodu, kam se s Juliusem uchýlili, aby sepsali žádané.

Seržant škubl palcem k ženě, která tiše stála a přihlížela proceduře.

Odhadl jsem, že je jí pod čtyřicet. Veselé hnědé oči zasazené do zdravě zarůžovělého obličeje se na mne usmály. Její šaty byly pěkné, úpravné, ne však nové či stylové. Celým zjevem mi v mysli vyvolala adjektivum „schopná“, navíc ospravedlněné čerstvou zelenou křehkostí salátu a celerové nati vyčnívající z nákupní tašky, již držela v náručí.

„Paní Dolanová je správcovou činžovního domu na Ellisové,“ dokončil představování. Žena s majitelem si vyměnili přátelské pokývnutí.

„Díky, pane Barnable. Pokračujte, seržante.“

„Och, děkuji vám, pane Slabý. Zdá se, že právě vcházela, aby složila splátku na nové hodinky a sotvaže jednou nohou překročila práh, ustupující lupič do ní vrazil a oba upadli. Tady pan Knight to viděl, vyrazil tomu grázlovi zbraň a strhl čepici, a pak se za ním rozehnal.“

Jeden z přítomných zvedl se smíchem opálenou ruku, v níž držel rukavice. Byl snědý, atleticky vypracovaný, vysoký se širokými rameny a oděný do volného tvídu.

„Nebylo to tak hrdinské,“ protestoval. „Vystupoval jsem z auta, protože jsem si chtěl naproti v Orfeu koupit lístky, když jsem spatřil, jak se tato dáma srazila s mužem. Přiskočil jsem, abych jí pomohl vstát. Ve snu by mě nenapadlo, že ten muž je gangster. Když jsem si konečně všiml zbraně, chystal se po mně vypálit. Musel jsem ho praštit – naštěstí dřív, než stiskl spoušť. Když jsem se z překvapení probral a dámu postavil na nohy, zjistil jsem, že pustil zbraň a utíká pryč, tak jsem se za ním vydal – jenže to už bylo pozdě. Zmizel, asi se ztratil v těch proudech lidí na ulici.“

„Dobře, pane Knighte. Dík. Seržante, říkáte, že zloděj unikl v autě?“

„Díky za slovo, pane Slabý,“ řekl idiotsky. „Ano. Tady pan Glenn ho viděl.“

„Stál jsem na rohu,“ přisvědčil pan Glenn; ducatý muž dělal dojem úspěšného podnikatele.

„Jistěže, pane. Který roh to byl?“

„Nároží Powellovy a O’Farrel Avenue.“

Nevím, proč to pronesl tak, jako bych to měl vědět.

„Jestli to chcete přesně, stál jsem na severním. Než ten chlap zvolnil, utíkal zprvu jak blázen, rozrážel lidi, a pak nastoupil do sedanu, který přijížděl po Powellové. Jinak bych si ho nevšiml. Byl to ten gauner, kterého popsal pan Barnable – jizva, vpadlá ústa, a tak.“

„Pamatujete si číslo vozu, do něhož nastoupil?“

„Ne. Byl to černý sedan, víc nevím. Myslím si ale, že přijel ze směru od Tržní. Řekl bych, že ho řídil muž, ale nemůžu říct, jestli byl mladý nebo starý, nebo jaký.“

„Pane Glenne, připadal vám lupič rozčilený? Ohlížel se?“

„Ne, byl už docela klidný – klidně vkročil do vozovky, jako by nikam nespěchal. Nepodíval se vlevo ani vpravo a nastoupil.“

„Nesl v ruce nějakou tašku, něco takového?“

„Věříte, že teď, když se na to ptáte, myslím, že ji měl.“

„Dobře, pane Glenne. Díky. Může někdo z vás doplnit, nebo pozměnit lupičův popis, jak nám je podal pan Barnable?“

„Měl šedé vlasy,“ ozval se Glenn. „Ocelově šedé.“

Paní Dolanová a Knight to potvrdili a paní poznamenala: „Jen si myslím, že byl starší, než jste ho odhadl, pane Barnable – spíš k padesátce. Přední zuby měl zahnědlé a zkažené.“

„Ano. To měl,“ dosvědčil Knight.

„Seržante Hooleyi, je ještě něco, co by na případ vrhlo více světla?“

„Ani paprsek. Hlídkové vozy pátrají po černém sedanu, ale bez poznávací značky je to na nic. Snad až se to dostane do novin. Pak se možná přihlásí lidé, kteří ho viděli. Ale víte, jak to bývá.“

Vskutku jsem věděl. Jedním z nejsmutnějších prvků detektivní práce jsou spousty času a energie promarněné přešetřováním informací od lidí, kteří se svou hloupostí, zlomyslností či přehnanou představivostí přinášejí na policii zprávy o všem, co náhodou spatřili. Hlavně aby se jejich jméno vyskytlo na první stránce novin.

Seržant Hooley, byť mi byl jeho humor jakkoli protivný, byl výborný herec: jeho obličej byl bezvýrazný a nevinný a jeho hlas suše věcný, když oznámil: „Pokud pan Slabý nemá další otázky, můžete se, lidičky, rozejít. Budu-li vás ještě potřebovat, mám vaše adresy.“

Váhal jsem, ale základní princip, který mi papá během těch deseti roků v jeho službách vštípil – to nezlomné přikázání nikdy nevěřit ničemu, co se mi předkládá – mne přimělo zasáhnout. „Ještě vteřinku počkejte, prosím.“ Odvedl jsem seržanta z jejich doslechu.

„Už jste to zařídil, seržante Hooleyi?“

„Ach, a co?“

Smál jsem se, vědom si toho, že policisté se mi pokusili cosi zatajit. Bylo pochopitelně velice svůdné oplatit jim stejnou mincí. Nicméně ať už jsou výhody samostatné práce sebelákavější, nakonec se stejně ukáže, že soukromý detektiv udělá lépe, když s policií spolupracuje, než aby s ní soutěžil.

„Skutečně, pane Hooleyi, nejspíš o mých schopnostech nemáte příliš valné mínění. Vážně se domníváte, že mi unikl fakt,“ usmál jsem se, „že pokud Glenn stál tam, kde říká, že stál, a jestliže – jak tvrdí – lupič neotočil hlavu, pak v žádném případě nemohl vidět jeho levou tvář s tak dokonalou jizvou.“

Navzdory evidentní rozmrzelosti přijal svoji porážku bez reptání.

„Měl jsem vědět, že o to zakopnete,“ připustil, drbaje se palcem na bradě. „Nu, můžeme ho sbalit s sebou stejně dobře teď, jako později – jestli vám ovšem v hlavě neklící další pochybností.“

Zkontroloval jsem si hodinky a zjistil, že je přesně čtyřiadvacet minut po dvanácté; mé vyšetřování – díky policejním detektivům, kteří svědky pohotově shromáždili – zabralo pouhých deset-dvanáct minut.

„Kdyby se Glenn, aby nás oklamal, umístil u Powellovy, je nanejvýš pravděpodobné, že lupič tím směrem vůbec neprchal. V opačném směru o dvoje dveře dál je holičství, a jako všechny provozovny v přízemí rozsáhlých budov má průchod do vnitřních chodeb a do haly. Lupič se skrz něj mohl dostat kamkoliv, hlavně rychle zmizet z ulice. Myslím, že za přeptání to stojí, ne?“

„Jistě! Tak vzhůru do holírny! Strongu, počkejte tu s těmito lidmi, dokud se nevrátím. Všichni to zde musí vydržet. Nezdržím se dlouho.“

„Provedu!“ Strong mu vysekl rozřehtaný salut.

Davy zvědavých čumilů na ulici prořídly.

„Time, můžete jít stejně dobře dovnitř. Zde vás už není zapotřebí,“ řekl seržant policistovi, jak jsme ho míjeli.

Holičství mělo stejný půdorys jako klenotnictví. Když jsme vešli, pět z provozních křesel bylo obsazeno, poslední volné bylo prakticky ve výloze. Stál za ním usměvavý tmavý mužíček. Řekl, „Další prosím“, jak je u holičů zvykem.

Sel jsem k němu a prokázal se legitimací. Po přečtení se na mne podíval s probuzeným zájmem, který kvapem opadl do poněkud infantilního rozčarování. S tímto fenoménem jsem se občas setkával: udivující počet lidí, kteří, jakmile se ukáže, že se jmenuji Slabý, jsou děsně zklamáni, že nevidí vyzáblého budižkničemu, nebo – což by bylo mnohem pitoresknější – pana Slabého tlustého jak sud.

„Předpokládám, že víte o vyloupení Barnableova klenotnictví.“

„Jistě! Mají to teď těžký – s tím, jak je ti dacani přepadají už i za bílýho dne.“

„Nezaslechl jste náhodou výstřel z pistole?“

„Jistě! Právě jsem holil pana Thorna, majitele realitky. Vždycky si počká na mě, až budu volnej, i když ostatní holiči momentálně nemaj kunčafty. Říkává – No, ale k věci. Uslyšel jsem výstřel, šel ke dveřím a podíval se tam, jenže chápejte, nemoh jsem pana Thorna nechat čekat, takže jsem tam nešel.“

„Nezahlédl jste někoho, kdo se choval a vypadal jako lupič?“

„Ne, pane. Ti grázli sebou dovedou mrsknout, a v poledne, když ulice jsou plný lidstva, hádám, že mu nedalo moc práce se ztratit. Je zvláštní, jak –“

Vzhledem k ekonomickému využití času jsem riskoval nařčení z hrubostí, přerušiv v zárodku holičovo ne právě relevantní řečnění.

„Těsně po výstřelu – neprošel tudy nějaký muž dovnitř do chodby?“

„Ne že bych… víte, hodně stálejch kunčaftů, co v budově pracujou, procházej na ulici naším kšeftem, protože je to kratší než –“

„Ale dovnitř tudy nikdo neprošel?“

„Dovnitř ne. Dost jich šlo ven, protože je polední přestávka.“

Přehlížel jsem zákazníky v pěti křeslech, krášlené jeho kolegy. Pouze dva nosili modré kalhoty. Jeden měl mezi extrémně bambulatým nosem a bradou černý mroží knír; obličej druhého byl narůžovělý po holicím obřadu, který právě podstoupil; nebyl ani význačně hubený či význačně otylý, a jeho profil se nevyznačoval ošklivostí či krásou. Bylo mu okolo pětatřiceti roků a měl světlé vlasy. Holič mu něco vykládal, čemuž se pobaveně smál a vycenil při tom dokonale pravidelný bělostný chrup.

Znovu jsem se obrátil na tmavého mužíčka. „Kdy sem vešel ten muž ve třetím křesle?“

„Jestli se nemejlím, chvilku před přepadením. Když zazněl výstřel, akorát si rozepínal límeček. Určitě, tím jsem si naprosto jistej.“

Poděkoval jsem mu a odvrátil se.

„Máte smůlu,“ šeptl mi seržant do ucha.

Zpražil jsem ho pohledem. „Zapomněl jste, nebo se domýšlíte, že jsem zapomněl na Knightovy rukavice?“

Hooley se kysele zasmál. „Fakt jsem na ně zapomněl. Musí mi to vynechávat, nebo že bych hloupnul?“

„Nemínil jsem se vás dotknout, seržante. Hleďte, holič je s naším člověkem skoro hotov.“ Vskutku, muž se během mé odpovědi zvedl. „Navrhuji, abychom ho prostě požádali, aby nás doprovodil.“

„No dobrá,“ souhlasil.

Vyčkávali jsme, až si zapne límeček, upraví kravatu, oblékne modré sako, šedý plášť a klobouk. Nato se mu Hooley představil a ukázal mu odznak. „Chci, abyste šel se mnou. Potřebuji, abyste nám něco vysvětlil.“

„Co?“

Jeho údiv byl zřejmě skutečný. Nebylo divu!

Slovo za slovem mu to seržant zopakoval.

„Proč? Nic jsem ne –“

Zodpověděl jsem jeho dotaz stručným oznámením.

„Jste zatčen pro vyloupení Barnableova klenotnictví.“

Muž zarputile protestoval, že jeho jméno je Brennan a v Oaklandu ho zná spousta vlivných lidí, že za tuto urážku někdo těžce zaplatí a tak dál. Minutu to vypadalo, že ho k Barnableovi budeme muset dopravit násilím. Seržant mu již sevřel zápěstí, načež se Brennan podvolil a souhlasil, že s námi klidně půjde, a že nám to spočítá, atd. atd. – ale šel.

Když naše trojice vešla do klenotnictví, Glenn zesinal a viditelně se mu roztřásla kolena. Okamžitě nás dychtivě obklopila skupinka přítomných – paní Dolanová a pánové Barnable, Strong, Julius a Knight. Uniformovaný policista, jemuž seržant říkal Tim, zůstal disciplinovaně stát u dveří.

„Proslov nechám na vás,“ řekl Hooley. Nabídnul mi tak hlavní roli.

„Pane Barnable, je to váš lupič?“

Klenotníkovy hnědé oči se užasle vytřeštily.

„Ne, pane!“

„Sundejte si prosím klobouk a plášť,“ poručil jsem zatčenému. „Seržante Hooleyi, máte tu čepici, kterou lupič ztratil? Díky, seržante. Pane Brennane, nasaďte si ji.“

„Zbláznil jste se? Proč bych to kčertu –“

Hooley ke mně natáhl ruku. „Dejte mi ji. Strongu, drže to baby a já mu ji nasadím.“

Brennan povolil. „Dobře, když na tom trváte. Nasadím si ji sám.“

Čepice mu spadla na uši, byla pro něho příliš velká. Po krátkém experimentu jsem zjistil, že velikost se dá upravit. Nyní mu byla sice stále trochu velká, zato se v jejím prostoru skryl veškerý porost hlavy, včetně změny jejího tvaru.

Ustoupil jsem, abych výsledek ocenil. „Mohl byste si vyndat zubní protézu?“

Moje žádost vyvolala nevídaný zmatek. Knight se vrhl na detektiva Stronga, Glenn vyrazil k východu a Brennan seržantovi zasadil tvrdou ránu pěstí. Skočil jsem ke dveřím, abych zaujal Timův post, protože nechal hlídání a tahal se s Glennem. Paní Dolanová se choulila v rohu, a Barnable s Juliusem se konfliktu vyhýbali jen s vynaložením čilé pozorností.

Konečně byl nastolen pořádek. Strong a policista spoutali Knighta dohromady s Glennem, a seržant Hooley, seděl rozkročmo na Brennanovi a mával falešnými zuby, jež mu vypáčil z pusy.

Policistu jsem poslal zpátky ke dveřím, připojil se k Hooleymu a společně jsme Brennana postavili na nohy a narazili mu čepici. Jeho vzhled se podstatně změnil: ústa pozbyla oporu zubů, propadla se dovnitř, přidávajíc mu na věku a sešlosti, nos se ochable prodloužil a zploštil.

„Je to vaše baby?“ zeptal se seržant, postrčiv vězně ke klenotníkovi.

„Ano, je! Je! Je to tentýž chlap!“ Triumf na jeho tváři se mísil s bezradností. „Kromě té jizvy. Žádnou nemá,“ dodal nechápavě.

„Myslím, že ji najdeme v jeho kapsách.“

A tam jsme ji také našli – ve formě kapesníku ještě vlhkého a páchnoucího lihem. Mimo kapesníku jsme mu z nich vytahali zápalky, dva doutníky, kroužek s klíči, nožík, plnicí pero a 36 dolarů.

Muž se nechal klidně prošacovat, než Barnable zoufale vykřikl: „Ale kameny? Kde jsou moje kameny?“

Hrubě se na něho obořil: „Najděte si je.“

„Pane Strongu, prohledal byste, prosím, oba spoutané muže ještě jednou a tentokrát důkladně?“ požádal jsem ho.

Což učinil ochotně a bezvýsledně. Klenoty, jak jsem předpokládal, u sebe neměli.

„Dík, pane Strongu.“ Přešel jsem k rohu, kde stála paní Dolanová. „Dovolíte? Rád bych se podíval do vaší tašky.“

Veselé hnědé oči uleknutě strnuly.

„Dovolíte, prosím, abych prohlédl vaši nákupní kabelu?“ opakoval jsem a natáhl ruku.

V hrdle jí zachrčelo cosi jako smích. Po malém váhání mi ji podala. Odnesl jsem ji k sametem vyloženému výstavnímu pultu na druhém konci obchodu. Mimo zeleniny, o které jsem se již zmínil, obsahovala balíček řezů anglické slaniny, krabici mýdlových vloček a špenát v papírovém sáčku, mezi jehož tmavě zelenými lístky se třpytily broušené plošky diamantových solitérů. Zelené bankovky se v tomto pestrém prostředí takřka ztrácely.

Jak jsem již řekl, paní Dolanová na mne učinila dojem schopné osoby a toto adjektivum se nyní projevilo jako obzvláště přiléhavé: byla věru schopná všeho. Detektiv Strong ji naštěstí nepustil ze své blízkosti – šel jí v patách, a tak byl v pozici, že ji mohl zezadu chytit za ruce a znehybnit ji. Kromě hlasivek. Zbývající svobody využívala až do krajnosti, libujíc si v toku hanobení, jež bych si netroufal opakovat.

Do našich kanceláří jsem se vrátil několik minut po druhé hodině.

„Tak co?“ Otec ustal v diktování slečně Queenanové, aby mě pokáral. „Stále jsem čekal na tvůj telefonát! Proč jsi nezavolal?“

„Nebylo třeba,“ odvětil jsem, nikoli bez určité satisfakce. „Operace byla úspěšně uzavřena.“

„Dočista?“

„Ano, pane. Zloději, tři muži a žena, jsou ve vězení a odcizený majetek byl kompletně navrácen majiteli. Na ústředí jsme dva muže identifikovali: Reader Keely byl nejspíš autorem plánu; Harry McMeehan je dobře znám policii na Východě. Třetí muž udal jméno George Glenn a žena, Mary Dolanová, budou pravděpodobně identifikováni později.“

Papá ukousl cigáru koneček a vyplivl jej, až přeletěl kancelář.

„Nu, Florence, co říkáte našemu malému čmuchálkovi?“ Zářil na mne, jako bych byl tříleté děcko, které učinilo něco výjimečného.

„Je ohromný!“ odvětila stenografka. „Myslím, že z něj ještě něco uděláme.“

„Posaď se, Robine,“ vyzval mě papá. „A povídej. Lejstra můžou počkat.“

„Žena si zajistila místo správcové menšího činžáku na Ellisové,“ vysvětloval jsem, aniž jsem výzvy uposlechl. „Postavení využila jako doporučení k otevření účtu u Barnablů, kde si vybrala hodinky a splácela je v malých týdenních částkách. Keely, jehož zkažený chrup mu vytrhali při posledním pobytu ve Walla – Walle a nahradili jej protézou, si ji prostě vyndal z pusy a na tvář si namaloval nápadnou jizvu. Nasadil si špatně padnoucí čepici a vytáhnuv na klenotníka a jeho pomocníka pistoli, vybral ze sejfu peníze a diamantové solitéry.

Jak obchod opouštěl, srazil se s Dolanovou a lup pustil do sáčku špenátu, který nesla v nákupní kabele s jinými potravinami. McMeehan, předstíraje pomoc na zemi ležící ženě, mu zatím předal klobouk, plášť a snad i falešné zuby – nu, a také kapesník na otření jizvy. Keelyho pistoli vzal k sobě.

Keely zatím, bez jizvy, vzhled změněný protézou a doplňky oblečení, honem pospíchal do holičství o dvoje dveře dál. McMeehan uvnitř obchodu vypálil do stropu, aby odradil klenotníkovu zvědavost, pustil zbraň vedle čepice a předstíral, že lupiče honí směrem k Powellové.

Tam byl umístěn třetí komplic, aby dosvědčil, že zločince odvezlo auto. Falešní svědci si předem dohodli takové výpovědi, aby nás dodatky podrobností zlodějova vzhledu nadobro zmátli.“

„Skvělé!“ Nemusím snad zdůraznit, že otcova chvála byla pouze akademická – projev profesionálního zájmu o vynalézavost zlodějské party, ač o jejich plánu, jako celku, se nevyjádřil.

„Co tě přivedlo na první stopu?“

„Muž na rohu nemohl zahlédnout onu dlouhou jizvu, pokud mu lupič nenastavil levou tvář – což muž popřel. McMeehan měl ruce hnědé jako obličej, bylo tudíž zřejmé, že rukavice obvykle nenosí. Tentokrát je měl, aby mohl z pistole vypálit a nezanechat na ní své otisky. Všichni tři vypovídali do detailu totéž, což, jak víš, by u poctivých, čestných svědků hraničilo se zázrakem. Protože jsem však věděl, že Glenn – muž na rohu – lhal, bylo očividné, že jestliže jejich výpovědi souhlasily s jeho, museli fakta také překroutit.“

Škodolibě jsem si pomyslel, co by papá asi tak říkal, kdybych mu prozradil, že cestou k přepadu a v průběhu vyšetřování mi mozek – snad podvědomě – okupovala neodbytná touha nalézt náhradu za ony dva verše, které se vydavateli nelíbily – nějakou obdobu nevhodnosti. Nevhodnost mi bzučela v hlavě a nákupní taška vážené paní Dolanové jí byla zářným příkladem.

„Dobrá práce!“ pochvaloval si papá. „Být na to sám a vyřešit případ tak rychle!“

„Nebyl jsem na to sám. Spolupracoval jsem s Hooleym a Strongem. Ale jsem si jistý, že podvod jim byl stejně zřejmý jako mně.“

Jenže ještě dřív, než jsem domluvil, v mysli mi vytanuly pochyby. Byla tu možnost, i když slabá, že detektivové neviděli řešení tak, jak jsem ho viděl já. A nyní, v retrospektivě, ve mně hryzalo podezření, že seržant mě nechal jednat, aby zakryl svou nevědomost.

Teď už to nebylo důležité. Důležité bylo to, že při představě klenotů mezi zeleninou, jsem konečně objevil adekvát nevhodnosti.

Omluvil jsem se a odebral se do své kanceláře. Na stůl jsem rozložil slovník rýmů, slovník synonym a svou kopii, a vnořil se znovu do přemítání, jak nové simile odít do příhodných slov. Děkoval jsem si, že sonet byl složen v shakespearovské, nikoli v italské formě, takže změna rýmů ve dvou posledních řádcích naštěstí nebude vyžadovat podobné úpravy v mém předešlém textu.

Čas utíkal, a pak jsem se v židli zapřel a zalilo mě unikátní uspokojení, jaké prožíval papá, když dopadl některé obzvlášť nepolapitelné zločince. Nemohl jsem přemoci úsměv, když jsem si znovu četl svůj konečný výtvor.

Tohle, představoval jsem si v rozletu fantazie, vydavatele Žongléra určitě potěší.

MUŽ JMÉNEM SLABÝ

A Man Named Thin, Mar 1934