TULIPÁN

Tulip, 1952

 

 

POZNÁMKA:

Následující Hammettův příběh Tulipán nepatří mezi detektivní povídky. Jde o část románu, o torzo, v jehož dokončení zabránila autorovi smrt. Každý, kdo posuzuje torzo, se nutně musí uchýlit k hypotézám, a z tohoto hlediska se může čtenář dívat na následující stránky jako na záhadu podobnou detektivce. Nesporné je jen to, že „Otec“, o němž budete číst, je sám autor. Kam však směřuje a jakou hru si s ním zahraje osud, to se již nikdy nedozvíme…

Je to škoda. Josef Škvorecký v „Nápadech čtenáře detektivek“ napsal: „Kdyby Hammett napsal čistý společensko-kritický román, na který se chystal, ale neodvazoval, mohlo by to být pravděpodobné dílo, jez by podalo (společenskou) kritiku mnohem soustavnější, než jakou nacházíme v jeho detektivkách.“

 

Seděl jsem v jámě po vývratu modrého smrku, několik let staré, a pozoroval lišku, ukrytou v polosuchém ostružiní, jak rozvažuje, co udělat s pachem skunka, neseným přes mýtinu v mírném vánku, v němž sem před okamžikem dolehlo také zapištění polní myši. Liška potom otočila hlavu na stranu, podívala se dozadu, odkud přišla, obratně vyklouzla z křoviska a mizela z dohledu tak, jak to lišky dělají: hbitě, ale beze spěchu. Myslel jsem, že psi jsou venku. Psi dělají v lese nehorázný rámus a já tehdy věřil, že lišky se dívají na psy a na lidi se stejnou pohrdavou opatrností. Tentokrát to však byly lidské kroky.

Pár metrů od místa, kde stála liška, rozhrnuly se šlahouny ostružiníku a na mýtinku vyšel Tulipán. „Nazdar, Otče,“ pozdravil, když mě uviděl, a pořád se doširoka usmíval. Jakmile byl blíž, usoudil: „Jsi hubenější než kdy předtím. Ale tebe nikdy nedostanou, viď?“

„Jaks mě našel?“ zeptal jsem se.

Namířil velkým palcem k domu: „Někdo mi tam ukázal, že tě možná tady někde najdu, ale jestli si tu hraješ na schovávanou, tak tě klidně zapikoluju.“ Všiml si, že držím pušku. „Na co? Je přece po sezóně.“

„Vrány nejsou hájené.“

Pokrčil masivními rameny: „Jen blázen střílí to, co nehodlá jíst. Jaké to bylo v base?“

„To se ptáš ty mě?“

Zasmál se. „Já nikdy nebyl ve federální, jen ve státní nebo okresní. Jaké jsou ty federální?“

„Asi smetánka svého druhu, počítám, ale každá basa, do které tě zavřou, je díra.“

„Jako bych to nevěděl! Vyprávěl jsem ti vůbec někdy o tom, jak –“

Skočil jsem mu do řeči: „Pro živého Boha, zadrž!“ a skládal jsem sedačku, kterou jsem v lese používal.

„Tak jo,“ svolil dobromyslně. „Připomeň mi to, povím ti o tom později. Kdes sehnal tenhle porichtýrunk?“ Díval se na skládací židličku z kovového rámu, s tmavozeleným plátěným sedátkem a s kapsami se zipem pod ním.

„Gokey to prodává.“

„A na co je ta zelená a hnědá volovinka na stranách?“

„Zázračná páska obtočená kolem kovu, aby se to v lese tolik nelesklo.“

Přikývl. „Děláš to dobře. Člověk tvého věku by neměl dřepět jen tak na zemi.“

„Ty už máš taky pár křížků na hřbetě!“

„Ale ty jsi mnohem starší!“

„Nesmysl! Letos mi bude teprve padesát osm.“

„Vidíš, vždyť to říkám! Musíš na sebe dávat pozor!“ Čekal na okraji jámy a já šel asi dvanáct metrů pro zavařovačku, kterou jsem zaklínil do vidlice mladého javoru. „A na co máš tohle?“ zeptal se, když jsem se vracel a přišroubovával víko.

„Hadry namočené do esence skunka,“ vysvětloval jsem mu. „Vysoká se nebojí a přijde hodně blízko, snad proto, že to je silnější než lidský pach. Zkouším to na lišku.“

„Někdy jsi hrozně dětinský,“ řekl a šel za mnou po mýtině. Držel se dál za mnou po stezičce, kterou vyšlapala zvěř, až k cestě vedoucí skalkou k domu. Uschoval jsem sklenici do mezery mezi dvěma balvany kryté třetím, vyndal náboje z pušky a pak jsme vystoupili na verandu. Hned vedle vchodu do domu stály dva odřené kožené kufříky a zelený sportovní pytel.

„K čemu tohle?“ zeptal jsem se. „Já jsem tu sám jen na návštěvě.“

„Co by to bylo za přátele, kdyby tvůj přítel nebyl taky jejich přítel? Ale neboj, budu tu jen pár dní. Víš, že mi jdeš po určité době na nervy.“

„Nejde to, snažím se rozjet novou knihu.“

„O tom právě chci s tebou mluvit.“ Položil mi velkou ruku na záda a strkal mě ke dveřím. „Já můžu klidně mluvit tady, ale ty si potřebuješ sednout a dát si něco k pití.“

Vzal jsem ho do domu, postavil jsem flintu a skládací židličku do kouta v předsíni a nalil jsem mu. Když se na mě tázavě podíval, vysvětlil jsem mu: „Nepiju už tři roky.“

Točil skleničkou s whisky a ledem tak, jak to lidé dělají, když chtějí slyšet, jak led cinká o sklo.

„To je asi dobře,“ řekl. „Pamatuju si, žes nebyl zrovna příjemný pijan.“

Zasmál jsem se a ukázal jsem mu na lenošku. Byli jsme v obývacím pokoji, velkém hnědém, červeném, zeleném a bílém, s pěkným Vuillardem nad televizorem. „Tím se bývalí alkoholici netrápí. Spíš se říká, že asi nikdy tak moc nepili.“

„Takže ty vlastně –“

„Prosím tě, nech toho! Sedni si a dovol, abych ti vysvětlil, proč se po večeři vrátíš do města. Začínám dělat na nové knize a _“

„Venku jsi to říkal jinak,“ připomněl.

 

„Říkal jsi, že se snažíš rozjet novou knihu. A já o tom chci s tebou mluvit. Je to od tebe hloupé, vždycky to bylo od tebe hloupé, Otče, žes nechtěl vidět, jak já –“

„Podívej, Tulipáne – jestli ještě pořád trváš na tom, že to je tvoje jméno – pokud to bude v mé moci, nenapíšu o tobě ani slovo. Jsi nezajímavý a nemoudrý člověk, chodíš a děláš nezajímavé a nemoudré věci a myslíš si, že o tobě jednou bude chtít někdo psát. A kdyby to někdo udělal, bylo by to právě proto nezajímavé a nemoudré. A kdes, proboha tě prosím, přišel na to, že spisovatelé shánějí věci, o kterých by psali? Zorganizovat materiál je důležité, ne ho shánět. Většina spisovatelů, které znám, ví o spoustě věcí, jsou zavaleni materiálem, že to ani všechno nemůžou zpracovat.“

„Slova,“ poznamenal. „Když máš tolik materiálu, jak to, žes tak dlouho nic nenapsal?“

„Jak ty můžeš vědět, kolik jsem toho napsal!“

„Nemůže toho být moc. Dřív byly časopisy plné tvých věcí. Teď už tam vidím jen reedice starých a i toho je čím dál míň.“

„Já tu nejsem jen proto, abych psal –“

„Neutíkej od věci,“ přerušil mě. „Mluvíme o tvém psaní. Mně je jedno, jestli chceš ztrácet čas tím, že si budeš hrát v lese se zvířaty nebo dělat hrdinu a nechat se zavírat, ale… Podívej, Otče, přece jsi nešel do vězení jen proto, abys získal novou zkušenost, viď? Protože to bych ti byl mohl ušetřit spoustu času a trápení a vyprávět ti to, co potřebuješ vědět.“

„Aby ne!“

Zase pokrčil rameny, otřel si rty tlustým ukazováčkem a řekl: „To je jako spousta jiných věcí, které říkáš, prostě zhola nic neznamenají. Říkáš je jen tak. Vy spisovatelé přece máte mnohem víc slov, která –“ odmlčel se a rozhlédl se kolem. Zřejmě se mu líbilo to, co viděl. „To je hezky zařízené. Komu to patří?“

„Lidem jménem Irongateovi.“

„Tvoji přátelé?“

„Ne, nikdy jsem o nich neslyšel!“

„Dobrá, jsi vtipný.“ Ale vyzvídal dál: „Jsou tu někde?“

„Pokud vím, jsou ještě na Floridě.“

„Pak je ještě hloupější říkat, že tu nemůžu pár dní zůstat. Jací jsou?“

„Prostě lidi.“

„Jsi možná zajímavý spisovatel, ale nemluvíš tak. Jaký druh lidí to je? Mladí? Staří? Leváci?“

„Paulie je možná něco málo přes třicet, Gus bude o něco starší.“

„Sami dva? Děti nemají?“

„Napiš si všechny moje odpovědi, abys to nemusel probírat znova, až bude sčítání lidu. Tři děti ve věku od asi tak dvanácti do šestnácti.“

V jeho šedých očích zasvitlo. „Šestnáct! A jí jen něco málo přes třicet? Tak se musela vdávat?“

„Co já vím! Znám je jen od té doby, co jsem odešel z armády.“

„A že to byla armáda!“ Vstal s prázdnou sklenkou. „Seď. Naleju si sám. Ty už stejně nic nevíš o přípravě drinků, když jsi přestal pít. Že jsme ale na Aleutách báječně bojovali, co? Heleď, neodešel tys dřív než já?“

„Vrátil jsem se v září pětačtyřicátého.“

„Tak to je už skoro sedm let, co jsem tě neviděl.“ Vrátil se s naplněnou skleničkou zpátky k červené lenošce a posadil se.

„Je to déle. Já tě naposled viděl na Kisce, a tam jsem nebyl od čtyřiačtyřicátého.“

„44 nebo 45! Jaký je v tom prosím tě rozdíl? Jsi snad odporný historik, procházející životem s kalendářem v ruce? Pověz mi radši víc o těch Irongateových. Zazobaní?“

„Aha, ty nechceš, aby se ti Kiska připomínala! Snad mají peníze. Nevím jak moc.“

„Co dělá?“

„Maluje obrazy, ale nevydělává si tím. Myslím, že má nějaké prachy po tátovi.“

„Prima táta!“

„Ale ty na to nemysli!“

Vykulil na mne oči, jeho tlustá tvář pod krátce zastřiženými hustými světlými vlasy byla plná překvapené nevinnosti. „Na co bych neměl myslet?“

„Na cokoli! Nic nevymýšlej, Tulipáne!“

„Ano, budu hodný, úplně,“ řekl. „Víš, to je právě to svinstvo na vězeňském systému. Uvrhne člověka do kontaktu s nejnižším kriminálním živlem a člověk pak vidí všude jen zlo a lumpárnu. Ne že bys byl měl někdy ve zvyku vidět ve svých bližních jen to nejlepší, ale –“

„A kromě toho,“ přerušil jsem ho, „FBI si mě pořád ještě hlídá.“

„To by bylo něco jiného! Proč jsi to neřekl hned?“

„Nechtěl jsem tě zastrašit!“

„Mě? Zastrašit? Ani nápad! Vlastně abych pravdu řekl, jsem na tom teď dobře, žiju si, jak by řekli hoši. Jenže oni by to řekli trochu jinak.“

„Kdes sehnal slupky?“

„Pamatuješ si toho bláznivého majora, co chtěl, abysme po válce na Aleutách pěstovali dobytek, a říkal, že může zařídit s Maverickem, aby nám levně jeden ostrov pronajal?“

„Proboha, snad jsi to neudělal? Víš, kolik by stála doprava a –“

„Ne, jen jsem si na to vzpomněl. Jak se ten major jmenoval?“

„Vzpomněl sis na to, aby ses vyhnul odpovědi na mou otázku, kdes sehnal prachy, o kterých tvrdíš, že je máš.“

„Ale ne! Ty jsem získal přes Oklahoma-Texas.“

„Vdova po naftovém magnátovi?“

Rozesmál se. „Ty jsi charakter, Otče!“

„Zkušenosti z vězení. Ve West Street bylo loni v létě pár chlapů, co čekali na soud kvůli něčemu takovému.“

Tulipán se zatvářil překvapeně. „Prosím tě, jak se to stane, že někdo poruší zákon, když chce dostat peníze od ženských?“

„Nějaký způsob asi bude.“

Šel jsem do kuchyně, kde Donald čistil u dřezu zeleninu. Jeho žena Linda zeslabila zvuky rádia, kde zrovna vysílali písničku „Cry“. Řekl jsem jim: „Pan Tulipán či plukovník Tulipán, jestli si tak ještě pořád říká – za války sloužil v armádě jako podplukovník – zůstane přes noc, možná dva dny. Můžete to zařídit?“

„Chcete, aby byl v pokoji vedle vás?“ zeptal se Donald. „Nebo v tom žlutým na konci chodby?“

„Připravte to v tom žlutým. Díky.“

Když jsem se vrátil do obývacího pokoje, Tulipán vstal a řekl: „Víš, Otče, přemýšlím. Měl bych zavolat jedno známé děvče v Everestu, má prima sestru, zeptal bych se jich, jestli by –“

„Ano, jistě! A taky budeš mít nějaké příbuzné tady někde v sousedství. Já taky někoho vymyslím a společně budeme schopni sem pozvat dvacet třicet lidí.“

„Jen jsem myslel,“ řekl a šel si nalít další whisky. „Ale co, radši si s tebou popovídám o tvém psaní. Proto jsem taky přišel.“

„Ne. Tys přišel, aby sis se mnou popovídal o sobě.“

„Ale to je svým způsobem totéž.“ Vrátil se do křesla, posadil se, přehodil nohu přes nohu a prohlížel si mě. „Otče, chceš, abych ti řekl, proč se vždycky začneš tvářit nepřístupně, když se začne mluvit o tvém psaní?“

„Ne, nechci,“ řekl jsem podle pravdy. „Mluv k věci. Cos doteď dělal, že si myslíš, že je to tak ohromné?“

„Ale tak to není.“ V jeho odjakživa zastřeném hlase byl náznak čehosi jako rozpačitosti. „Někdy si myslím, že mi vůbec nerozumíš. Setkal ses někdy s Lee Branchem na Shemyi?“

„Nepamatuju si. Proč?“

„Byl ve XII. Letce. Nic podstatného, jen jsem si vzpomněl. Byl to docela příjemný chlapík. Párkrát jsem ho potom navštívil.“

Vyprávěl mi o své návštěvě u toho člověka, ale dal Branchovi sestru jménem Paulie – já se přece zmínil o Paulii Irongateové – a líčil to místo trochu jako dům Irongateových, ale v jiném státě, a v jeho příběhu byly pušky jako v mé ruce, když jsme se sešli na mýtině, kde jsem pozoroval lišku.

Tulipán byl obvykle rozvláčný, zvlášť když si myslel, že se musí vracet k jednomu ze svých příběhů, ale jádro toho, co mi vyprávěl – nikoli svým jazykem a bez jediné z těch myšlenek, o nichž říkal, že je tehdy měl – bylo, že Lee Branch řekl: „Vítr do plachet!“ a sklonil hlavu, aby dobře viděl zpod okraje šedohnědého klobouku a nad konečky travin.

Na ponuré listopadové obloze se objevilo pět černých bodů kachen. Když zakroužily nad hliněnými vábničkami, objevilo se bílé peří vespodu jejich křídel. Pak se zase vznesly do větru.

Tulipán řekl: „Střílej, chlapče!“ Dvacetikalibrová puška byla jako nepatrná zbraň v jeho velkých rukách. Vystřelil, aniž vstal z místa, kde seděl pod vadnoucí vrbou, nejdřív z levé hlavně, pak z pravé ve vteřině, kdy kachna visela bez hnutí na vrcholu ostrého úhlu. Oba ptáci dopadli na hladinu společně. Jeden byl mrtvy. Druhý ještě uplaval tři čtvrtiny malého kruhu a taky zemřel.

Lee Branch, teď už na nohou, opsal těžší zbraní kus kruhu, zalícil, vystřelil, znovu opsal kus kruhu a vystřelil. Obě kachny spadly. Jedna z nich přišla o spoustu peří. Lee se usmíval na Tulipána, který nabíjel: „Myslím, že jsme dneska splnili plán, Swede!“

Tulipán s uspokojením omrkl mrtvé kachny na suché trávě a čtyři další na rybníku. „Hm.“ Sáhl do kapsy pro cigarety. „Ale z ty první jsi vyrazil duši!“

„Měl jsem ještě chvilku počkat. Mám rád, když mi flinta poskočí v ruce. Asi si pořídím desítku.“ Lee si znovu nabil belgickou speciální pušku na kachny a něžně ji vedle sebe položil. „Kdo je na řadě?“

Tulipán na něj ukázal prstem a lehl si do trávy. Lee Branch byl osmadvacetiletý mladý muž, hladké tmavé vlasy měl uprostřed rozdělené pěšinkou – teď ovšem schované pod šedohnědým kloboukem, tmavé oči mu zářily. Nebyl malý, ale ve své mrštnosti a upravenosti – i v hrubém mysliveckém oděvu – když si razil cestu křovinami na druhou stranu ostrůvku, kam si schovali loďku, vypadal menší, než byl.

Když se vrátil s kachnami, ležel Tulipán na zádech a kouřil. Oči měl zavřené.

Lee řekl: „Ta jedna tvoje je lesní.“ A nadzvedl ji, aby ji viděl.

„Já vím.“ Tulipán otevřel jedno oko a zašilhal přes oblaky kouře na kachnu. „Jsou tak hezké, bylo by hanba je zabíjet, kdyby člověk nebyl pořád tak hladový.“ Hodil zbytek cigarety přes trávu do vody a roztáhl paže. „Nedělal sis legraci, chlapče. Bylo tu nádherně!“

Lee začal něco říkat, ale pak si sedl na paty a tmavé oči mu ožily: „Co chceš říct tím bylo?“ zeptal se. „Přece je.“ Pauza. „A ještě bude.“ Vypadal strašně mladě.

Tulipán zase zavřel oči. „Já nevím, brácho. Jak už jsem tu dlouho?“

„Týden. Deset dní. Nevím přesně. Co na tom záleží? Když jsme mluvili o tom, že sem po válce přijedeš, nemyslel jsem –“

Tulipán se zakabonil, ale neotevřel oči. „Dobrá, dobrá, ale nepředpokládáš přece, že by každý měl trvat na všech plánech, které si v armádě udělal?“

„To víš, že ne. Ale toto je – toto je něco jiného, nemyslíš, Swede?“

„To je fakt,“ přisvědčil Tulipán.

„No a?“

„Na všechno nenajdeš odpověď!“

„Já tě nechci nijak svazovat, ale – poslyš, není to tím, že to místo patří Paulii, viď?“

„Ne.“

„Protože ona tě má ráda a chtěla by, abys zůstal.“

„Jsem rád, že mě má ráda, protože já ji mám taky hodně rád.“

„A není to tím?“

„Ne.“

Lee zřejmě ulomil větvičku z vrby a nehtem palce ji po délce půlil. „Chlap tvého věku by se neměl jen tak pro nic za nic potloukat po světě.“

„Já vím. Nepotloukám se rád, ale když mi vždycky věci na jednom místě připomínají jiné místo.“ Otevřel oči, posadil se a položil si pušku přes stehna. „Ty tuhle flintu nepoužíváš. Nechceš ji prodat?“

„Dal bych ti ji, ale patří Paulii. Zeptej se jí.“

Tulipán zavrtěl hlavou. „Je stejná jako její bratr. Taky by mi ji dala.“

„A jaký jsi ty? Jsi poslední z Konfederátů či co, že nechceš brát dary od žen?“

„Počítám, žes asi moc Konfederátů nepoznal. Milovala Paulie hodně svého manžela?“

Lee se podíval na Tulipána, který měl pohled upřený přes rybník na kachní atrapu. „To já vlastně nevím. Byl to prima člověk. Tys ho nikdy neviděl, viď?“

„Umřel, než jsem přišel do Chain. Ještě se o něm mluvilo.“

„Měli ho rádi.“ Lee odhodil zničenou větévku. „Proč se na to ptáš?“

„Jsem zvědavý člověk, to je všechno.“

„Já tím nemyslel, že se nemáš ptát. Ježíši, s lidmi je někdy těžké se domluvit!“

Tulipán pokrčil mohutnými rameny. „Se mnou můžeš mluvit na rovinu, ale možná o některých věcech jsi mluvit neměl.“

„Myslíš o tobě a o Paulii?“

Tulipán se otočil a díval se pozorně na mladšího muže. „Jsi typický mladší bratr.“

Lee zčervenal a zasmál se: „Jdi do háje!“ A potom po krátké pauze dodal: „Myslels to tak, viď?“

Tulipán zavrtěl hlavou. „Já myslím, že není moc toho, o čem nemůžeš mluvit.“

Na druhé straně rybníka se objevila Paulie Horrisová, přiložila si ruce k ústům a volala: „Hej, vrahové! Slunce zapadlo. Už jste tam deset minut nelegálně!“

Vstali a zamávali jí, zvedli pušky a kachny a vraceli se křovinami ke člunu. Tulipán stál na zádi a odstrkoval loďku směrem k místu, kde byly hliněné vábničky. Lee Branch chtěl dvakrát něco říct, ale nepromluvil, dokud se nenakláněl přes okraj loďky, aby sebral umělou kachnu. „Ty ale nejsi jenom blbec, viď?“

Když se loďka přiblížila ke dvěma hliněným atrapám, naklonil se Tulipán přes okraj a sebral je. „Přestaň mumlat,“ poznamenal.

Lee se narovnal a řekl zřetelně: „Když byl její manžel válečný hrdina a takové ty věci, nedovolíš, aby tě to deprimovalo, viď?“

Tulipán řekl: „Ts, ts – a já myslel, že jsem slyšel všechno.“

Lee zase zrudl. Zasmál se a zalitoval: „Vůbec nemá cenu s tebou mluvit.“ Pak sebrali zbytek vábniček.

Jakmile Tulipán dopravil loďku ke kabině na převlékání, obešla Paulie Horrisová škumpové houští a sešla dolů na kamennou přístavní hráz. Paulie byla vysoká, tmavovlasá, tmavooká žena, bylo jí třicet let, na sobě měla šedivou sukni a žlutavý tříčtvrteční kožený kabát.

„Máte nádhernou chůzi, paní Horrisová,“ volal na ni Tulipán.

Uklonila se. „Děkuju vám uctivě, pane.“

Lee uložil hliněné ptactvo do chatky a Tulipán uvázal pečlivě člun, aby nenarážel na hráz, kdyby přišel vítr. Potom šli vedle sebe s Paulií uprostřed po silnici k domu, každý v ruce pár kachen.

Když ušli asi sto metrů, Lee Branch pověděl sestře: „Swede odjíždí.“

Řekl to tónem, který ji přiměl k tomu, aby se na něj ostře podívala a zeptala se: „No a?“

Lee řekl: „Asi jsem hlupák, ale myslel jsem – že bychom – no, prostě mluví o odjezdu.“ Rozkopl při těch slovech hromádku štěrku.

Paulie se zastavila a oni s ní. Otočila tvář k Tulipánovi, byla úplně bledá: „Pokusil se,“ začala a zaváhala, „pokusil se tě koupit se mnou?“

Tulipán řekl: „To je ale hloupý způsob, jak na věc nahlížet, Paulie.“

Podívala se dolů na nohy a řekla hodně tiše: „Ano, asi ano,“ a pokračovala v cestě.

Došli do domu a Tulipán, poté co odnesl svoje kachny do kuchyně, šel nahoru do svého pokoje a začal psát dopis jednomu děvčeti do Atlanty.

 

Milá Judy,

asi budeš překvapená, že Ti píšu po tolika letech, ale poslední týden, možná deset dnů, na Tebe hodné myslím, a protože musím brzy jet do Atlanty, myslel jsem si…

 

Do Tulipánová vyprávění tohoto příběhu nám přišel Donald říct, že večeře je připravena. Šli jsme do jídelny, Tulipán skoro celou dobu jídla povídal a skončil, až když jsme se pustili do zákusků z vlašských ořechů. Samozřejmě do Atlanty nikdy nejel, i když tvrdil, že to má v úmyslu. Cestou tam se totiž zastavil ve Washingtonu a tam se delší dobu zúčastnil něčeho, co mělo něco společného s organizací válečných veteránů – či snad s potenciální organizací veteránů – a pak už si nebyl jistý, jestli Judy vůbec ještě v Atlantě bude po všech těch letech, i když si adresu pamatoval dobře a Paulie nebyla nablízku, aby mu Judy připomínala.

„No dobře,“ řekl jsem, když skončil, „ale nemá to s tebou moc společného. Jsi v tom jen určitou položkou, pokud ovšem nechceš připustit, že jakmile věci či lidi dávají najevo, že tě chtějí zahrnout do svého života, vymyslíš si fantastickou věc, kterou nazýváš vzpomínkou na nějaké místo někde, a to tě odvede od jakékoli zodpovědnosti.“

Tulipán položil vidličku s kusem dortu a řekl: „Já nevím, proč vůbec s tebou ztrácím čas. Podívej, říkal jsem ti, jak jsem na tom s Paulií a s tím děvčetem v Atlantě. Já –“

„To, co mi tu vyprávíš jako něco, cos měl v hlavě v určitou dobu, nemá spojitost s ničím. Neberu to na vědomí.“

Zavrtěl hlavou. „Ty jsi dobrý! Není divu, že psaní nemá nic společného se životem, když se na to spisovatelé dívají takhle.“

„Pokračuj a jez,“ řekl jsem mu. „Tvoje myšlenky nemají nic společného se životem. Proč myslíš, žes ukázal záda Paulii?“

Mluvil s pusou plnou moučníku: „Víš, já byl vždycky takový ten, co se zamiluje tam, kde najde vhodný objekt, a na tom místě ten objekt zase zanechá a –“

„To mám přece na mysli! A ty chceš, abych tomu říkal myšlení?“

Dal si do úst další sousto a zase zavrtěl hlavou. „Ty se prostě vyznáš ve všem, viď?“

„Ty si myslíš, že měla pravdu, když si myslela, že její bratr udělal totéž s Horrisem?“

„Nikdy jsem o tom neuvažoval. Podívej se, Otče, ať je Lee jakýkoli člověk, nemyslím, že by to někdy dělal vědomě. Není to špatný člověk.“

„Největší problém s lidmi jako jsi ty není v tom, že mají tak dětinské myšlenky, ale že nedovolíš, aby o tobě někdo přemýšlel.“

„Já vím. Nemám v sobě dost těch vhodných vzdechů a povzdechů na nedomyšlené freudovské teorie, které tys v jedné knize špatně pochopil na to, aby tě mohly pozitivně ovlivnit. Ženy jsou v této věci lepší, nezdá se ti?“

„Ne ty, které znám. Asi jsem neměl to štěstí.“

„Až si trochu odpočinu, podívám se, jestli bych jich pro tebe pár nesehnal. Mně se nikdy moc nezdály ty dámičky, s kterými jsi chodil, snad kromě –“

„Nesnesl bych ani pomyšlení na to, abych chodil s dámičkami, do nichž jsi ty blázen. Chceš kávu sem, nebo do obýváku?“

Vrátili jsme se do obývacího pokoje a Donald nám tam přinesl kávu. Donald Poynton byl úhledný, středně velký černoch, bylo mu pětatřicet a měl pěknou, velice tmavou tvář. Měl jsem ho rád. Měl bezvadný smysl pro humor, ale nepoužíval ho příliš, pokud člověka neznal. Řekl: „Psi jsou v kuchyni, jestli je chcete.“

„To nepospíchá,“ řekl jsem. „Ale zažeňte je sem, až skončíte, pokud vám tam ovšem nepřekážejí.“

„S tebou je problém v tom,“ spustil Tulipán, jakmile Donald odešel, ale opravil se: „Jeden z problémů s tebou je ten, že si stále myslíš, že mi rozumíš.“

„Nemyslím si, že bych ti rozuměl příliš často. Rozdíl mezi námi je v tom, že toho není moc, co by stálo za to, aby tomu člověk rozuměl.“

Šel jsem pro doutníky a on řekl: „Aha, ty si tedy nemyslíš, že by každý stál za to, aby se mu rozumělo?“

„Teoreticky ano. Ale zahrnuje to časový prvek a já nemůžu počítat s tím, že budu žít déle než ještě padesát či šedesát let.“ Donesl jsem skleněnou dózu s doutníky k němu a on si jeden vzal.

„Tvoje? Nebo jsou tady k dispozici?“

„Moje.“

„Fajn. Tvoje doutníky jsou možná jediná věc, kterou jsem měl u tebe vždycky rád. Ale ty sis možná myslel, že se mi líbí tvoje vlasy. Kdyby sis tenkrát v Baltimoru nebyl tak jistý, že mi rozumíš, nebyli bychom měli všechny ty problémy.“

„Prosím tě! To nebyly žádné skutečné problémy.“

Odkousl špičku doutníku a zamračil se na mne. „S tebou je někdy těžká řeč, Otče. Nedivím se, že tě poslali do vězení.“

„Ty se zbytečně a moc trápíš tím obdobím v Baltimoru a tím, že jsme tam začali tak nešťastně. Já bych už byl na to dávno zapomněl, nebýt toho, že to pořád připomínáš. Proč to nepustíš z hlavy?“

„Ty musíš mít vždycky navrch, viď?“ zeptal se, ale smál se, když jsem se rozesmál. „Tebe prostě štve, že jsi jen člověk.“

„Já nemám rád to slovíčko jen, pokud ovšem nemáš na mysli to, že Mount Everest je jen 8 847 metrů vysoký, nebo že modrá velryba je jen největší živočich, nebo –“

„O co se to snažíš?“ zeptal se znechuceně. „To se předvádíš? A jestli se chystáš přednést jednu z těch svých nudných řečí o budoucnosti lidstva a o nevyužitých možnostech a schopnostech lidí, půjdu radši spát. Možná že nejsi dost starý, že tak mluvíš, ale já jsem příliš starý na to, abych to poslouchal.“ Rozesmál se. „Počkej!“ pokračoval se smíchem. „Konečně jsem četl něco, cos napsal. Dal mi to jeden chlápek v San Francisku. Je to bezvadné.“

„Co je to?“

„Mám to v tašce, ukážu ti to zítra. Nechci všechno pokazit tím, že bych ti o tom povídal. Ale je to nádhera! Já vždycky věděl, že jsi cvok, ale –“ Zavrtěl hlavou.

„Můžu ti udělat něco k pití? Trochu brandy? Ty se vždycky moc rozčílíš, když myslíš na tu dobu v Baltimoru, zrovna tak, jako když jsem se zmínil o Kisce. Musíš mít asi spoustu věcí ve své minulosti, které tě rozčílí, když si na ně vzpomeneš.“

„To už je podruhé, co se zmiňuješ o Kisce,“ připomněl mi. „Ale to rozhodně není jedna z nich. Co bys chtěl, abych dělal? Víš dobře, že jsem nikdy moc nefandil šarži, ale i tak jsem byl podplukovník a ty jen podělanej příslušník týlové jednotky a snažil ses –“

„Tehdy přece už nebyl na ostrově ani kabát od japonské uniformy, jestli tam vůbec kdy nějaký byl.“

„To mi nepovídej, já je sám viděl!“

„Pár kluků, co byli v civilu krejčí, stříhali ty dobré japonské deky a šili z nich oficírské kabáty s falešnými výložkami a pak je pašovali na lodě za stopětadvacet dolarů za kus nebo za příslušné množství alkoholu, což tehdy nebylo moc.“

„To myslíš vážně?“

„Myslím. A tys to všechno zvoral, protožes hledal nějakou skrýš těch kabátů. Ale žádná nebyla. Měli jsme jen spoustu pokrývek, ale tos věděl.“

„Lžeš,“ ozval se. „Už kvůli tomu dojdu pro to, cos napsal. Kde jsou moje kufry?“

„Ve žlutém pokoji. Nahoře na schodech doprava a na konec chodby.“

Vyšel z pokoje, pak po schodech a už jsem slyšel nad hlavou jeho kroky. Vrátil se se zažloutlým archem papíru v ruce. „Tady,“ ukazoval list. „A jestli to přečteš a nebudeš se smát, tak jsi větší suchar než jsem myslel.“

Bylo to vystřižené z týdeníku, který za krize na začátku třicátých let zanikl.

„Ale to je přece recenze na knihu!“

„Je to bezva, jen čti,“ povzbuzoval mě.

Četl jsem tedy.

 

Arthur Edward Waite se pokusil ve své knize The Brotherhood of the Rosy Gross (William Rider and Soň, London, 1924, česky Bratrstvo Rosekruciánů) vnést pořádek a hodnocení údajů do nepřeď stavitelného chaosu dohadů, nejasností, šarlatánství a povrchností. S výraznou důkladnosti a se širokým zázemím ve znalosti mystiků se mu podařilo urovnat přihrádky, v nichž se nahromadilo nedozírné množství bezcenných spisů těch, kdo ve svém nadšení viděli v každém alchymistovi, kabalistovi, v různých postavách mágů skutečného člena rose-kruciánského bratrstva.

Waitova fakta vypadají vždycky jako fakta, ačkoli jeho výklad o jejich hlubším smyslu není vždycky přesvědčivý. Tak přestože ukazuje jasné, že není skutečný důkaz o existenci Rosekruciánského řádu předtím, než byly v r. 1614 a 1615 napsány anonymní knihy Fama Fraternitatis R..C a Confessio Fraternitatis R..C a kdy v roce 1616 vydal Johanu Valentin Andreae Chymickou svatbu, popírá, že by Andreae mohl být jakýmkoli způsobem zakladatelem řádu. Aby podpořil toto popření, cituje Vita ab Ipso Conscripta, kde Andreae při zařazování Chymické svatby mezi své práce z let 1602-1603, charakterizuje to jako mladický žert, který se ukázal jako bohatý na další směšná monstra: „…hravé mámení, které kupodivu bylo některými autory označeno jako pravdivé a interpretováno se spoustou erudice dosti nerozumné a aby se poukázalo na to, jak jsou učenci prázdní.“

Waite se domnívá, že text Chymické svatby byl proložen rosekruciánskou symbolikou poté, co si její autor přečetl Famu a Confessio. Přehlíží mnohem pravděpodobnější alternativu, že neznámý autor nebo autoři oněch dvou manifestu převzali symboliku z Chymické svatby. Neboť že ji mohli vidět během čtrnácti let, která uběhla mezi napsáním a prvním tištěným vydáním, o němž máme zprávu, není vůbec nepravděpodobné. V tom případe ovšem by nejrozšířenější teorie, že Andreae byl otcem rosekruciánství, byla správná, i když by jeho rodičovství bylo výsledkem žertu. V teto souvislosti není důvod si myslet, že Fama a Confessio by byly vyňaty z, i když ne výslovně zahrnuty mezi „ostatní směšná monstra“, o nichž Andreae říkal, že jich je v knížce mnoho.

Nehledě na jeho vlastní opačný názor, není ve Waitově urovnání nic, co by ukazovalo, že uzavřený řád Rosekruciánů, jehož členové nebyli vědomě podvodníci, existoval už před osmnáctým stoletím, kdy to vypadalo, jako by řád vyrostl bok po boku – pokud ne v intimnějším spojení – se spekulativním Zednářstvím. Robert Fludd, který byl o své věci informován, jestli vůbec o ní někdo informován byl, zřejmě v Clavis Philosophiae et Alchymiae Fluddanae, 1633, shrnuje výsledek sedmnácti či více let bádání ve větě: „Prohlašuji, že každý Theologus Církve mystické je skutečný Bratr Růžového Kříže, ať je kdekoli a v jakékoli světské církvi.“ To ještě nenaznačuje, že by Fludd byl obeznámen s jakýmkoli legitimním uzavřeným spolkem.

Řád Růžového a Zlatého Kříže, zorganizovaný či přeorganizovaný Sigmundem Richterem v Německu r. 1710, se bezpochyby pro své členy stal skutečným Rosekruciánským řádem. Takže k dnešnímu dni (Waite věnuje jednu kapitolu americkým Rosekruciánům) je doloženo, že existovaly víceméně sporadické skupiny lidí, kteří přijali jméno a symboliku Růžového krize, otuž znamenaly cokoli, aby podpořili účely různého druhu – alchymické, lékařské, teozofecké apod. O spojení mezi těmito skupinkami, o jejich příbuzenství nejsou dokonce ani mezi současníky žádné stopy. Kámen a Slovo znamenají cokoli pro kohokoli podle libosti.

Waite hledá nepřetržitou nit mystického cíle, vinoucí se od počátků rosekruciánství až do současnosti. Naštěstí nepřekračuje důkazy, aby kteroukoli ze svých teorií podpořil. Odstraňuje výmysly, jakmile je rozeznává, bez ohledu na jejich důležitost, a dosahuje tak vědecké – a v dané složité oblasti téměř autoritativní – formy historie symbolu, který fascinuje osobnosti teozofického či okultního zaměření od dob počátků sedmnáctého století.

 

Když jsem dočetl a zvedl oči od papíru, Tulipán poznamenal: „Ty ses nezasmál. Neříkej mi, že se ti to líbí.“

„Komu by se líbilo, co napsal tak dávno? Ale některé body… já byl vlastně erudovaný hoch tehdy ve dvacátém čtvrtém, že?“

„Hm. A taky jsi zaručeně měl velice blízko k vření každodenního života, že ano? Obyčejný člověk určitě strašně tápal, dokud mu tenhle článek neotevřel oči.“

„A ty si myslíš, že tím jsme vyrovnaní, pokud se týká tvojí natvrdlosti v Kisce?“ zeptal jsem se.

„Jestli to chceš brát takhle, tak dobrá, ale já jsem si představoval, že mě to staví kus dál dopředu.“

„Můžu dostat kopii téhle věci? Už jsem na to úplně zapomněl.“

„Můžeš si to vzít. Nemám ti za zlé, že to chceš spálit.“

„Říkáš, žes to dostal od někoho v San Francisku?“

„Jmenuje se Henkle nebo tak nějak. Znáš ho? Říkal, že se s tebou stýkal.“

„Asi ho znám, ale to jméno si nepamatuju. V San Francisku jsem začal psát.“

„To on taky říkal. Znal o tobě nějaké historky, pěkné, zvlášť jedna, jak jsi byl spřáhnutý se dvěma gangstery někde v čínské čtvrti a –“

„Už si na něj vzpomínám, kdosi jménem Henly či podobně býval v Rádio klubu. A ti gangsteři, to asi byli Bill a Paddy, pokud sis tuhle část nepřidal.“

„Já si nic nepřidávám. Říkám ti je to, co říkal ten člověk.“

„To je velice nepravděpodobné tvrzení, ale budiž. Bylo to v době, kdy ten, kdo měl nějaký podnik, měl osobního strážce, ať ho potřeboval, nebo ne, prostě to patřilo k bontonu. Bill měl čínského teplouše, takového cvalíka, kterého mi nabídl, pokud bych potřeboval někoho vozit na vozíku se zlomenou nohou a podobně, ale řekl mi, abych mu ho nezkazil tím, že bych mu dával peníze. – Pět nebo deset dolarů jako spropitné stačí. Ale nekaž ho penězi. – Tak to říkal. Toho Číňana jsem v Hollywoodu dal do jednoho scénáře ve 30. letech, ale dělal to režisér, takový chlap každým coulem, a ten řekl, že teplouše točit nebude, tak jsme z něj museli udělat heterosexuála.“

Tulipán pokyvoval. „Ten Hembry, nebo jak se jmenoval, mi vyprávěl o tom teplým gangsterovi. A taky mi vyprávěl, žes měl holku jménem Maggie Dobbsová, a ta byla zasnoubená s nějakým člověkem v Tokiu a –“

„Musel být pořádně upovídaný, co?“

„To byl. Měl něco s hlasem a lidi, co mají něco s hlasem, vždycky rádi hodně povídají. Mám dojem, že tě obdivoval.“

Donald přivedl z kuchyně psy. Irongateovi měli dva hnědé pudly a jednoho černého. Jeden z těch hnědých, Jummy, byl na pudla obrovský. Přiběhli ke mně, chvíli si se mnou hráli a pak přešli k Tulipánovi zjistit, jak bude vstřícný. Donald nám dal dobrou noc a odnesl podnos s nádobím od kávy.

Tulipán drbal jednoho ze psů za uchem, podíval se za Donaldem a poznamenal: „Dobře chodí.“ Vzpomněl jsem si, že to byla jedna z věcí, kterých si Tulipán na lidech všímal. On sám byl prostřední výšky, ale chodil tak vzpřímeně, že vypadal mnohem vyšší, přestože měl masivní hruď a ramena. Chodil prostě vědomě vzpřímeně, jako by chtěl každou chvíli vyrazit vpřed, jako by byl rozhodnut nedat se odstrčit zpátky nebo ztratit rovnováhu. Kdosi, myslím že to byl jeho kamarád dr. Mawhorter, o něm kdysi řekl, že by šel kamkoli, jen kdyby měl kompas.

„Asi před patnácti Či šestnácti lety býval velice dobrý ve welterové váze. Ve Filadelfii pod jménem Donny Brown.“

„V životě jsem to jméno neslyšel.“

„Ale i tak byl velmi dobrý. Ale říká, že na to neměl ruce a pro černocha je těžké si vydělat na živobytí, pokud se brzy nedostane na špičku, nebo nemůže dělat něco jiného.“

„Ve Filadelfii je těžké si vůbec vydělat na živobytí, ať jsi jakékoli barvy. Taky tam těžko seženeš taxi, víš o tom? Musíš jít úplně na kraj chodníku a mávat na ně, abys je na sebe upozornil.“

Psi se rozhodli, že z Tulipána už dostali veškerou pozornost, kterou dostat mohli, a odešli od něho. Jummy si lehl na své obvyklé místo za pohovku a Meg se uvelebila na noc na zem u konce pohovky. Cinq, ten černý, byl ještě hravý a začal chodit sem tam, aby si našel to nejlepší místo. Nejraději měl takové, kde cítil průvan ode dveří. „Ty máš problémy,“ řekl jsem Tulipánovi. „Proč –“ Ale přerušilo mě zahoukání z příjezdové cesty.

Vešel Tony Irongate a táhl s sebou dvě plátěné brašny. Pustil je na zem hned ve dveřích, protože se k němu přiřítili psi. Byl to menší čtrnáctiletý chlapec, štíhlý s hnědýma očima v příjemné bledé tváři. „Ahoj!“ pozdravil a hned se ptal: „Ozvali se Paulie a Gus?“

„Měli by být doma zítra navečer nebo někdy ve středu,“ hlásil jsem a představil jsem ho Tulipánovi.

Tony se propletl mezi psy a šel si potřást rukou s Tulipánem. Pak řekl: „Dostal jsem novou kuši od Mingey Bakera. Je báječná, má sílu, ale když mířím dolů, šipka prokluzuje. Mužem to spravit?“

„Neměl by to být problém.“

„Bezva! Podíváme se na to zítra? Sexo a Lola se ještě neobjevily?“

„Ještě ne.“

„Tak fajn. Jdu si vzít trochu mléka a půjdu spát. Nechcete něco z kuchyně?“

„Ne, díky.“ Dal nám pak oběma dobrou noc, řekl, že se ráno uvidíme, sebral brašny a odnášel je pryč. Psi za ním.

Tulipán se pak zeptal: „Co má být to Sexo?“

„To je teď jeho přezdívka pro starší sestru. Je ve věku, kdy se pořád na něco ptá.“

„A ty jí odpovídáš. Ach, chlapče, úplně tě vidím, jak se olizuješ a zavaluješ ji odpovídáním. Stála by za to? Některé žáby jsou takové.“

„Jdi do háje! Nic takového. To není nic, co by mělo co dělat s ano, nebo ne. To je všechno na rovině, kterou bys asi nepochopil.“

„Jestli to je tak, pak je jasné, že bych to nepochopil,“ souhlasil. „Já jsem pro ano, nebo ne.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Ty jsi dominantní osobnost, takže se rozhlížíš kolem a myslíš si, že budeš mít ohromný výběr. Ale když se podíváš, o co vlastně jde, zjistíš, že se jedná jen o masturbaci tak či onak, až na pár případů, kdy tě někdo převeze.“

Rozesmál se. „O tom musím přemýšlet, což je víc než při jiných věcech, které mi říkáš. Myslíš tím, že proto je to někdy ne-zábavné, ne nezábavné, ale nezábavnější, než by to mělo být?“

„Při tvém způsobu myšlení a chování by to mělo být vždycky nezábavné.“

„Ty nepoužíváš hlavu při takových věcech, Otče, když máš to, co s hlavou nesouvisí. A to je jen pro spisovatele. Podívej, když už o takových věcech mluvíme, tys mi jednou dal radu, o které jsi říkal, že ji máš od matky. Vzpomínáš?“

„Dala mi pouze dvě rady a obě byly dobré: nikdy si nevyjížděj na loďce bez vesel, synku, i kdyby to byla Queen Mary. A nezahazuj se se ženami, které neumějí vařit, protože ty nejsou moc zábavné ani v jiných místnostech.“

„Víš ty co, tvoje matka byla dávno mrtvá a pochovaná, než vůbec vznikl nápad postavit Queen Mary.“

„Byla napůl Skotka a někteří Skotové jsou jasnovidní.“

„Dobře, ale my jsme tehdy mluvili o té druhé radě. Je v tom víc pravdy, než jsem si původně myslel, ale vždycky to neplatí.“

„Není moc toho, co by platilo vždycky.“

Vstal a šel ke stolečku v rohu. „Já si raději udělám skleničku před spaním a půjdu do postele, když pořád mluvíš tímhle způsobem. Jsi nesmírně otravný, když začneš filozofovat, Otče. Proč si nemůžem povídat třeba o mulatkách?“ Vrátil se s nápojem a sedl si.

„Tulipáne, připadáš mi jako člověk, který mi chce vyprávět o holčičce, s níž se setkal v Bostonu, a –“

„Vlastně to bylo v Memphis, když jsem ji viděl prvně, ale –“

„A já doufám, že ti budu připadat jako člověk, který by chtěl jít spát a chvíli si před usnutím číst.“

„Tak jo,“ řekl dobromyslně. „Nemám naspěch s vyložením toho, co mám na srdci, ačkoli ta holčička, s kterou jsem se setkal v Memphis, neuměla vařit lautr nic, do všeho dávala česnek a tak.“

„Tys míval přece česnek rád.“

„Jistě, mám ho rád, ale po světě běhá tolik neschopných kuchařek, co si myslí, že všechno vylepší tím, že do toho nacpou spoustu česneku. A když ti to pak nechutná, tváří se, jako by tě přistihly při krádeži a říkají: tak ty nemáš rád česnek? V kolik ráno vstáváš?“

„V tuhle roční dobu okolo osmé, ale ty nemusíš –“

„Zavolej na mě, až vstaneš. Nasnídám se s tebou. Máš nějaký zvláštní důvod, proč jsi mi neřekl, že ti Irongateovi přijedou domů?“

„Ne. To je jen moje obvyklá scestnost.“

Dopíjel, já všude pozhasínal a šli jsme společně nahoru. Podíval jsem se, jestli má v pokoji a koupelně všechno připravené, dal jsem mu dobrou noc a unikl jsem do svého pokoje na druhém konci chodby. Cinq, ten mladý černý pudl, už byl uvelebený u nohou postele, a když jsem se svlékl, přišel si pro každovečerní podrbání za ušima a pohlazení na dobrou noc. V posteli jsem si četl Samuelův Esej o fyzice s uctivým Einsteinovým dopisem odmítajícím najít na dvojskupenství éteru cokoli pro fyziku podnětného k úvaze.

Chtěl jsem pak přemýšlet o Tulipánovi, ale začal jsem uvažovat o tom, že představa rozpínajícího se vesmíru je jen další snahou o dokázání nekonečnosti, a jaké nové uspořádání by bylo v matematice nutné, kdyby se jedna, jednotka, jednoduché číslo nepovažovalo vůbec za číslo, jenom snad jako pomůcka pro počítání. A pak jsem byl náramně ospalý, zhasl jsem a usnul.

Když jsem přišel dolů na snídani, Tony už byl v jídelně, jedl uzenáče a četl noviny. Popřáli jsme si dobré jitro a já se usadil s jinými novinami. Donald mi přinesl pomerančovou šťávu a pak uzenáče a topinky. Měl jsem asi polovinu v sobě, když se objevil Tulipán, a my ho pak nechali, aby dojedl snídani sám, a šli jsme se s Tonym podívat na jeho kuši, o které jsme večer mluvili.

„Je krutá,“ poznamenal, když mi ji podával. „Ale samozřejmě všechny zbraně jsou kruté, ale tahle zvlášť.“ Bylo to něco mezi samostřílem a tou věcí, kterou v západní Pensylvánii používali na výrobu pérování do automobilů. „Je to ohromně silná věc, ale – vidíš, tady – tady to prokluzuje, když celou věc skloníš.“ Tmavé oči mu zářily, měl ze zbraně radost.

„Dalo by se to spravit něčím, co by šíp drželo, dokud tu věc napínáš a než ji spustíš. Ale netrápil bych se tím. Směrem dolů nestřílíš často. Co kdybys na šíp nalepil kousek náplasti, asi by pomohla ho tam udržet. Stejně s tímhle nemůžeš příliš rychle nabíjet a mířit. A s kouskem náplasti to určitě neztratí nic na síle a přesnosti.“

„Když myslíš,“ řekl pomalu, „ale –“

Podíval jsem se na něj, „Myslíš, že se mi prostě nechce s tím něco dělat? Nebuď jako Tulipán.“

Zasmál se a řekl: „Tvůj kamarád Tulipán je číslo, viď?“

„Svým způsobem, ale musíš si uvědomit, že on a já jsme spolu leccos prožili, a asi bys to pochopil líp, kdybys ani jednoho z nás nebral tak vážně. On se většinou dělá horším než je, a já se zase snažím dělat o něco lepším, než jsem. Starší muži, kteří se dlouho znají, to dělají často, a vůbec většina chlapského nesmyslu má jeden důvod: zapůsobit na ženy a děti, pokud ovšem nechtějí zapůsobit na sebe navzájem nebo prostě sami na sebe.“

„To už jsi mi jednou říkal.“

„Ale to neznamená, že v tom nemůže být kus pravdy. Ale teď pojď, půjdem tamhle za garáž a vyzkoušíme to.“ Sešli jsme z verandy dolů, žaluzie ještě nebyly vytažené, a přes trávník. Tráva nám předjarně křupala pod nohama. Po štěrkové cestě a kolem garáže jsme došli k javorům, které se ještě nechystaly kvést. „Některé věci na Tulipánovi mám rád, například to, že je vzdělaný. Byl na Harvardu, víš?“

Tony šel vedle mne s kuší a s koženým pouzdrem, do kterého se ukládala, a podivil se: „Neděláš si psinu?“ Řekl to tónem, který mi nebyl úplně jasný. Občas jsem Tonymu nerozuměl.

„Nedělám. Nevím nic o jeho rodině ani o tom, odkud vlastně je – vykládal mi věci, kterým jsem nemohl věřit – ale studoval na Harvardu čtyři roky a po promoci bral jako samozřejmé, že je z něj vzdělaný člověk, dokud za rok nenarazil v Jacksonvillu na chlápka jménem Eubanks, který mu vysvětlil, že ke vzdělání nestačí jen projít univerzitou, i když ta může znamenat nutný první stupeň. Na to Tulipán nikdy předtím nepomyslel, ale věřil Eubanksovi, když mu to vysvětlil. Řekl si: do háje s tím, a přestal si hrát na vzdělaného člověka.“

Tony řekl: „Hele, to se mi docela líbí!“ A pak jsme začali zaměřovat kuši na pařez, který jsme už dřív používali jako terč pro různé zbraně. Za pařezem se povrch prudce zvedal ke kopci nad starým sadem. Byla to opravdu vražedná zbraň: vrhala sotva deseticentimetrové ocelové šípy silou a – jakmile jsme přišli věci na kloub – s přesností. Tony se usmíval.

„Prima, co?“

Přikývl jsem.

Jeho úsměv se ještě víc rozzářil. „A byla by hloupost stěžovat si, že není k ničemu, když jde jen o tuhle drobnost, viď?“

„Pro nás urči tě.“

Vzdychl a přikývl.

Když jsme se vrátili dovnitř, četl si Tulipán ranní noviny a popíjel kávu v přízemním pokoji, zařízeném hnědofialově a bíle, kterému se říkalo studovna. Byla to pěkná místnost plná knih a s mnoha okny s výhledem na dlouhý trávník, který končil daleko mezi stromy.

Vzhlédl od novin na kuši. „Nejste, hoši, trochu pozadu v dějinách?“ zeptal se. „Četl jsem o pistolích se smrtícími paprsky a o trhavých bombách a dezintegrujících střelách a –“

„To jsou jen fáze vývoje,“ vpadl jsem mu do řeči, „které nakonec samy sebe zničí, jako střelný prach. Půjdeš s námi dolů k rybníku?“

„Jistě.“ Dopil kávu a vstal.

Našel jsem mu krátký vlněný kabát – bylo ještě chladno – a všichni tři jsme vyrazili přes trávník na cestičku k rybníku. Několik pěnkav, které ještě neodletěly na sever, hrabalo půdu pod krmítkem, jeden z brhlíků, kteří žili v ořešáku, se rychle spouštěl po jeho kmeni, jedna sýkorka zazpívala a tři z nich se opatrné rozletěly proti nám.

„Hledají slunečnicová semínka,“ řekl Tony Tulipánovi. „On je krmí z ruky.“

„To je v něm ten rys svatého Františka,“ komentoval Tulipán. „Je sešlý věkem a příliš mnoho čte. Vždycky příliš mnoho četl.“ Chlapec se na něj zasmál. Šel uprostřed mezi námi. „Viděl jste ho někdy hladit mouchy? To je teprve něco!“

„To si umím představit,“ řekl Tulipán. „Otec je bezvadný v mnoha směrech. Mohl bych ti vyprávět, jak jednou v jednom městě blízko Spokane –“

„Před Tonym můžeš mluvit,“ uklidnil jsem ho. Šli jsme zrovna po takové blátivé cestě. Byla dost široká, takže jsem mohli jít vedle sebe. Některé keře svídy krvavé už skoro začínaly vyrážet. Bylo to vždycky tak, že týdny váhaly a pak se to najednou stalo.

„Chceš tím říct, že mu můžu vyprávět o té době v Coeur ďAlenes?“ zeptal se Tulipán.

„Já nevím, co myslíš, ale klidně mu to vyprávěj. Pokud se týká much, to nic není. Viděls přece, jak si rády třou křidélka jedno o druhé. A když si dáš pozor, abys je nevylekal stínem ruky, než začneš, a jemně je po nich hladíš, líbí se jim to a drží. To je všechno.“

„Dobrá,“ vzal Tulipán tuto věc na vědomí. „Proto si myslíš, že to mají rády. A proč myslíš, že to máš rád ty?“

„Jestli je něco na té teorii, že hmyz jednou ovládne svět, pak bude dobré mít mezi nimi nějaké přátele.“

„Není to odporný starý pařez?“ obrátil se Tulipán k Tonymu. „A já si ho pamatuju, ještě když se na něm všechno zelenalo.“

„Vy se znáte už hodně dlouho, viďte?“

„Hodně dlouho, ale nesmíš si myslet, že jsme zase tak dobří přátelé. Je to tak, že on se občas objeví, ať jsem kde chci, a pár dnů tam okouní. Ale nikdy to není moc dlouho.“

Tulipán mi přes chlapcovu hlavu poněkud jedovatě řekl: „Ty víš moc dobře, proč přicházím a proč nezůstávám dlouho.“

Když jsem se na jeho slova neozval, Tony se zeptal: „Víš to?“

„Je to cvok,“ odpověděl jsem. „Ano, vím to, ale stejně je to cvok.“

„To se snadno řekne,“ mínil Tulipán nezaujatě.

„Hej, vy dva!“ ozval se Tony. „Zrovna jste říkali, že patřím k lidem, před kterými můžete mluvit. A přitom neříkáte všechno, rozhodně ne přede mnou.“

Tulipán strčil loktem Tonyho do ramena. „Mladý rozumbrada, co? Vy klackové!“ Zamračil se na mne přes chlapcovu hlavu. „Předložíme mu celou tu věc a zjistíme, co tomu bude říkat?“

„Když chceš! Ale neměl bys zapomenout, že já si stejně dělám svůj vlastní názor bez ohledu na to, co kdo řekne.“

„To já vím. Jsi nepřítel demokracie.“

„Nejsem její nepřítel, i když v ni moc nevěřím, pokud se jedná o malé skupiny. A nevykládej, že jsem nepřítel demokracie, nebo mě zase zašijou.“

„To je věc k zamyšlení, zvlášť když je takové kalné dopoledne a tys ještě neměl kávu. Podívej se, Otče, proč se nemůžeme na celou věc dívat realisticky? Já –“

„Realisticky? To je jedno z těch slov, po nichž se v diskusi lidi zvednou a jdou domů,“ naklonil jsem se k Tonymu. „Co ta tvoje lampa, kterou jsi chtěl vyzkoušet?“

Dostal totiž nápad – částečně z dětské zvídavosti, částečně proto, že si přečetl otcovu knihu o dynamické symetrii, a zčásti taky proto, že věděl o malé důvěře lidí v obecně přijaté teorie o světle – že pruh lesklého plechu, na obou stranách zahnutého do jakési pravoúhlé spirály, může být ekonomicky cenné stínidlo. Nebral v úvahu některé tepelné faktory, nebo snad předpokládal, že by se vyřešily později. Ale konečně, které teorie světla je berou v úvahu?

„Tohle? To jsem nikdy nedodělal.“

Když jsme došli k rozcestí, dohonili nás psi. Doleva vedla cesta přes kopec k McCollellsově ptačí rezervaci, pravá šla dolů k rybníku. Psi se s námi chvíli nadšeně vítali a pak se rozeběhli napřed dolů, kde mezi dosud holými stromy bylo tu a tam vidět kus vodní hladiny. Led už před pár týdny všude roztál. Většina jehličnanů byla na druhé straně. Rybník, napájený potokem, měl asi osm až deset akrů, pár malých ostrůvků, v nejhlubších místech jen asi necelé čtyři metry a v sezóně byl plný velkohubých okounů, malých štik, měsíčníků, hadů, žab a želv ještěřích. Nikdy jsem neochutnal vodního hada, okouni mi chutnali moc po blátě ze dna, ale všechno to ostatní bylo moc dobré. Na pstruhy byla voda v létě moc teplá. Teplá voda nemá pro ně dost kyslíku. Myslel jsem znovu, jak podobně vylíčil Tulipán rybník té ženské Horrisové, ačkoli mluvil o kamenném přístavišti, kdežto tady bylo jen dřevěné molo potažené plátnem.

„Tvrdý papír potažený staniolem by byl zrovna tak dobrý jako lesklý kov,“ radil jsem. „Hlavní věc je spodní a horní část zakončená tou ohnutou spirálou. Vlastně papír by byl rozhodně lepší, snadněji by se stříhal či slepoval, až bys začal zjišťovat nejvhodnější velikost.“

„Tak ty myslíš, že bych s tím měl pokračovat? Myslel jsem, že o tom třeba ještě dost nevím. Ale rád bych to zkusil, jestli myslíš, že to stojí za to.“

„Myslím, že to stojí za to,“ řekl jsem mu. „Vědět, co děláš, je jen část dobré práce. To používáš to, co znáš, nejen o té věci, abys zjistil to, co ještě neznáš. V tom spočívá dobrá práce. A jako výsledek to skoro stačí: pouze když uděláš to, co je známé jako selský rozum, a začneš to přijímat jako cíl, máš problémy. To je rozdíl mezi tesařem a člověkem, který skutečně něco dělá.“

„Můj otec byl tesař,“ prohodil Tulipán. „Nevím, jestli tě můžu nechat takhle mluvit.“

„Tvůj otec byl buď kapsář nebo pasák.“ Už jsme došli na konec cestičky a přicházeli jsme k malému molu na okraji rybníka. Sledoval jsem Tulipána, ale nezdálo se, že by vypadal jako člověk, který ten rybník už viděl.

„Ano, ale nešlo mu to moc dobře, aby vydělal na živobytí, tak si přivydělával tesařskou prací.“ Pak ukázal hlavou k rybníku a podíval se na mne, jako by věděl, co si myslím. „Ten rybník, o kterém jsem ti vyprávěl, vypadal trochu jako tento, ale měl kamenné molo a chatka byla dole u vody a ne tak vzadu jako tahle. A taky byl větší.“

To, co nazval chatkou, bývalo dole u vody, dokud ji Irongateovi nedali posunout na sušší místo. A v Tulipánových příbězích bylo vždycky všechno větší. Takže zbývalo jen kamenné molo.

Psi se brouzdali ve vodě a zase z ní vybíhali, jak to obvykle dělali při zkoumání břehu. Několik metrů od jednoho ostrůvku nás nebo psy pozoroval pár kanadských husí nebo bernešek, na tu vzdálenost jsem to přesně nepoznal. Brzy odletí na sever. V tuto roční dobu je v divokých husích víc zvědavosti než strachu.

„Nejvíc mám strach z toho,“ sděloval mi Tony, „že začátek té spirály by byl moc blízko k žárovce, leda že by to celé bylo hodně velké.“

„Možná že té spirály nebude muset být tolik. Expozimetrem zjistíš, jaká délka bude nejlepší. Jestli se chceš něčím potrápit, uvažuj o trojrozměrné spirále a ne o dvojrozměrné, o které pořád mluvíme.“

Tony zavřel na chvíli oči a pak je otevřel se slovy: „Ale jak dostaneš světlo z trojrozměrné spirály? To pak všechno světlo pohltí, ne? A ani přesně nevím, jak by taková spirála, jak ty si představuješ, mohla mít tři rozměry.“

Moje znalosti matematiky nebyly dost dobré na to, abych zodpověděl kteroukoli z jeho otázek, a tak jsem mu to řekl a dodal jsem: „Ovšem nemusíme z toho vůbec dělat matematický problém. Lidi tvrdí, že topologie je součást matematiky, ale já myslím, že jsou na omylu. A pro nás je topologie důležitá. Nemyslím jenom pro nás dva, myslím pro každého, kdo se chce pustit do problému světla.“

Tony projevil nadšení, když jsem řekl topologie, jako bych se byl zmínil o nějakém dávném příteli. Kdysi, bylo to v zimě, poslouchal Gusa a mě, když jsme diskutovali o rozměrech a nakonec jsme usoudili, že jde jen o problém sochařů. A pak jsme hodiny mluvili o tom, že ve vztahu k prostoru má malířství co dělat jen s povrchem předmětů a s ničím jiným. Topologii jsem měl rád: pár let předtím jsem napsal takovou möbiusovskou povídku, měla se číst odkudkoli a vždycky se čtenář vrátil k výchozímu bodu. Měla to být úplná a smysluplná povídka bez ohledu na to, kde jste začali. Dopadlo to docela dobře – tím nemyslím dokonale. Která povídka je kdy dokonalá? Ale docela dobře.

Tulipán házel do vody klacek a Cinq pro něj plaval. Dřív psi hodně plavali, ale Jummy pak měl nějaké výrůstky v uších a voda mu vadila, takže už tolik neplaval a druzí dva nedělali to, co nedělal on. Cinq zrovna plaval pro klacek – hlavu držel vysoko nad vodou, jak to konečně pudlové dělají, i když nemají s ušima problémy. Jummy a Meg se brodili sem a tam na místě, kde se břeh zatáčel.

Tony pak vysvětlil Tulipánovi – zdálo se mi, že plaše: „Měli jsme takový nápad udělat lampu, a –“

Tulipán sledoval černou psí hlavu nad hladinou a řekl: „Jestliže to chce dělat Otec, může to být svým způsobem zajímavé, ale je to nepraktické, a jestli to není nepraktické teď, bude to nepraktické, než se to dokončí. On je takový upovídaný starý chlapík, plný teorií a když ho necháš, bude tě jen zdržovat.“ Poodešel kus dál, tam, kde Cinq přinášel z vody klacek.

„Trucuje,“ poznamenal jsem.

„Bodejť by netrucoval – ty ses vždycky vyhnul tomu, o čem chtěl mluvit. Od momentu, co jsme vyšli. Říkals mu, že může mluvit, ale stejně jsi to vždycky zamluvil.“

„Doufal jsem, že si toho všimne každý!“

„Je to zdravé,“ ozval se Tulipán a vracel se k nám. Seděli jsme teď na malém molu a já si zapaloval cigaretu. „Pro mě to není, aspoň ne moc.“

„Tak teď bych měl vstát a běhat,“ usmál jsem se na Tonyho. „To se má, když ti někdo řekne, že je něco dobré pro zdraví.“

Tulipán vzdychl, sedl si k nám a natáhl se pro mé cigarety. „Nemyslíš, že všechno člověka unaví?“ zeptal se a vykřikl: „Zmiz!“ na Cinqa, který se k němu vracel celý mokrý a s mokrým klackem v tlamě. Cinq byl vychovaný pes, ačkoli dost mladý, a odešel dál, kde se teprve otřepal, lehl si do trávy a okusoval klacek. Tulipán si zapálil cigaretu od mé a podíval se na mne. „Se všemi těmi nesmysly se nikam nedostanem. Zůstanem tam, kde jsme byli předtím.“

„A to je špatné?“

„To je špatné.“ Odpověděl klidně, ale s jistotou. „A můžeš kolem toho chodit, jak chceš, ale víš to.“

Tony seděl na molu se zkříženýma nohama a pozoroval nás jasnýma tmavýma očima, které dělaly, že nás nevidí. Netušil, uprostřed čeho se ocitl, ale věděl, že uprostřed něčeho je a líbilo se mu to. Byl to prima chlapec. Vlastně jsem tehdy všechno říkal jemu a myslím, že to Tulipán věděl a přistoupil na tu hru. Já ho vždycky ničil tím, že jsem nemluvil, nebo aspoň nemluvil o věcech, o nichž chtěl mluvit on.

„Tentokrát si myslí, že mě dostal,“ mluvil jsem k Tonymu dál. „Zrovna mě pustili z vězení. Poslední můj rozhlasový program skončil, když jsem byl zavřený, a státní i federální úřady mi předpisují vysoké daně z příjmů. Hollywood je pro mě teď nemyslitelný, když je všude takový strach před vším rudým. A tak on si představuje, že bych měl dělat na další knize – která nedá tolik organizování – a objeví se tu a vláčí s sebou ten svůj nudný život, abych měl o čem psát.“

„Ani bys ho do jedné knihy nedostal,“ řekl Tulipán prostě.

„Já z něj moc nedostanu do žádné knihy, pokud to bude v mých silách,“ reagoval jsem méně prostě, protože já měl Tulipána nejraději, když říkal takové věci. „Podívej,“ zase to bylo určeno Tonymu, nebo možná jeho prostřednictvím Tulipánovi, „já byl v několika válkách – nebo aspoň s armádě v době války – a ve federálním vězení a měl jsem sedm let tuberu a byl jsem ženatý, kolikrát jsem chtěl, a měl děti a vnoučata a kromě jedné, docela hezké, ale nevýznamné povídky o jednom tuberákovi, jak si na odpoledne a večer vyrazí z nemocnice u San Die-ga do Tichuany, jsem o takových věcech nikdy nepsal. A proč? Můžu říct jedině, že to prostě pro mě není. Možná ještě není. Možná není a nikdy nebude. Občas jsem se o to pokusil, a asi jsem se snažil ze všech sil, jak to dělám vždycky, ale nikdy to nevyšlo tak, aby to pro mě mělo nějaký význam.“

„Já vím, že ty nejsi dobré téma na psaní,“ pospíšil si se svým názorem Tulipán. „Ale to je v podstatě to, co už jsem říkal.“

„A když já nejsem, proč ty jsi?“ zeptal jsem se.

„Můj ty Bože,“ pronesl úplně vážně. „Protože jsem zajímavější!“

„To já si nemyslím, ale o tom nemá cenu diskutovat, a vůbec to nemá co dělat s tím, o čem mluvím.“

Tulipán řekl mrzutě: „Jsem rád, že aspoň někdo z nás ví, o čem mluvíš.“ A zeptal se Tonyho: „Ty víš, o čem mluví?“

Tony zavrtěl hlavou. „Ale k něčemu se dostane.“

„Ty jsi mladý. Ty máš čas na to, abys čekal, až se k něčemu dostane.“ A pak se obrátil ke mně, protože uvažoval o tom, co jsem prve řekl: „Co to povídáš o vnoučatech? To je něco nového od té doby, co jsem tě viděl naposled, co?“

„Hm. Před pár lety holčička a v lednu kluk, od té doby, co jsem přišel z vězení. Ještě jsem ho neviděl.“

„To je dobře. To je dobře. Jsou v Kalifornii?“ A když jsem přikývl, zeptal se: „To jsou té dcery, kterou jsi měl tak rád?“

„Já mám rád obě svoje děti.“

Tulipán pozvedl husté, pískově zbarvené obočí na Tonyho. „Nepřístupný starý paprika, co?“ Ale pak se obrátil zase ke mně. „Jsem nevzdělaný. Musíš mi vysvětlit, proč, ačkoli jsem zajímavější, nedělá to ze mě lepší postavu do románu. Nemusíš to vysvětlovat, ale jestli chceš, abych ti rozuměl, budeš mi to muset vysvětlit.“

„Zkusme to takhle,“ mluvil jsem zase přes chlapce. „Je rok 1920 a já jsem na plicním v nemocnici, kterou udělali z indiánské školy na Puyallup Road na okraji Tacomy ve Washingtonu. Většina z nás tam byla to, čemu se říkalo váleční invalidé z 1. světové války. Ale Správa válečných vysloužilců neměla tehdy svoje vlastní nemocnice – možná že se tomu tehdy ani tak neříkalo – a tak se o nás starala Veřejná zdravotní služba Spojených států ve svých nemocnicích. V této nás polovina byli tuberáci a druhá polovina oběti trpící nervovým otřesem z bombardování. Byli jsme odděleni na spaní a stravování, protože oni nad sebou měli dozor – my moc ne – a taky proto, aby se od nás nenakazili. Byla to fajn nemocnice, nedbale vedená a myslím, že většina z nás, kteří jsme si nedělali příliš těžkou hlavu, nemoc překonala, mám na mysli tuberáky. Nevím, jak to dopadlo s těmi po nervovém otřesu (říkali jsme jim blbečkové), ale ti z nás, co to brali moc svědomitě a upnuli se na léčení, ti z toho umřeli. Major, který měl nemocnici na starosti, prý byl ožrala, ale nepamatuju si, že bych někdy byl sám toho svědkem. Ale pamatuju si, že měl strach z nově zřízené Americké legie, a my toho využívali, kdykoli se snažil na nás být přísný, i když většina z nás patřila k jiné organizaci, k Válečným invalidům. Bránili jsme se všem pokusům podřídit nás nějaké kontrole slovy ať už uraženými, zabručenými nebo vykřiknutými – to záleželo na tom, kdo je vyslovoval a za jakých okolností: Tady už nejsme v armádě! Lékaři a sestry – ti se většinou taky nedávno vrátili z armády – už na to byli alergičtí. Ale trvalo velice dlouho, než jsme se my unavili tím, že jsme to při každé příležitosti říkali. Od vlády jsme jako kompenzaci dostávali podporu osmdesát nebo šedesát dolarů měsíčně – přesnou sumu už ti nepovím, ale asi se to taky řídilo vážností našich nemocí. Teploměrům se říkalo kompenzační tyčinky. K dispozici bylo dostatečné množství cigaret zdarma, ačkoli silnému kuřákovi to nestačilo. A samozřejmě ubytování a strava zdarma. Moc oblečení jsme nepotřebovali. Nebyl to špatný život. Veškerý alkohol byl pašovaný, kromě příležitostného panáka, kterého jsme vyškemrali na sestře nebo na doktorovi. A to, co jsme koupili, bylo pěkné svinstvo, ale bylo to silné. Zhasínalo se v deset, ale pokoj, v němž jsem byl s klukem ze Snohomishe, býval kdysi v éře indiánské školy pokoj hospodářky a byl na stejné fázi jako toalety, takže stačilo pověsit přes okno deku a mohli jsme hrát poker, jak dlouho jsme chtěli. Pokud si pamatuju, odcházeli a přicházeli jsme, jak jsme chtěli, propustku jsme potřebovali jen na výlet přes noc do Seattlu a podobně, i když myslím byly určité dny, kdy jsme museli být k dispozici. Ale i tak se to většině z nás líbilo mnohem víc, než si vydělávat na živobytí. Někdy jsme byli na dně. Pamatuju si na Whitey Kaisera z Aljašky – silný, zavalitý blonďák trpící téměř všemi známými chorobami. Měl úder jako beranidlo, ale klouby jak perník. Jednou si ode mne vypůjčil pendrek – přišel jsem do nemocnice přímo z práce, z detektivní agentury ve Spokane – a vrátil mi ho druhý den ráno s deseti dolary. Když jsem v odpoledních novinách četl o muži, který byl v noci předtím na Puyallup Road – vedla z Tacomy do Seattlu – zmlácen a oloupen o sto osmdesát dolarů, ukázal jsem zprávu Kaiserovi, který řekl, že okradení lidé to vždycky nadsazují. Někdy jsme byli při penězích. Byl tam jeden hubený černoch s protáhlou tváří, jmenoval se Gladstone. Dostal konečně od armády zvláštní odměnu – byla to dost vysoká suma, ale přesně si nepamatuju kolik – a utratil všechno za dvě ojetá auta a za sebrané spisy Jamese Gibbonse Hunekera, protože chtěl být kulturní a já mu řekl, že musí tedy číst Hunekera. Většinou jsme se nudili. Bylo snadné se nudit. Nemyslím, že bychom se byli strašně nudili – i když občas možná ano – ale prostě jsme se nudili. Počasí v tom místě je docela příjemné. Od září do května prší chvilku skoro každý den, ale málokdy silně a nikdy není příliš chladno, takže se člověk nemusel otravovat s kabátem, jen si bral automaticky pršiplášť, když šel ven.“

Všichni tři psi, v tu chvíli zrovna každý jinde, začali štěkat a hned se řítili po cestě, kterou jsme přišli, až s rámusem zmizeli za ohybem.

„Návštěva,“ řekl jsem a Tony dodal: „To budou Do a Lola.“ A Tulipán odhodil špačka na hladinu, kde zasyčel a nasákl vodou.

A všichni tři psi už zase utíkali zpátky k nám a dvě dcerky Iringateových šly za nimi. Šestnáctiletá Do byla hubená, téměř plavovlasá, Lola, dvanáctiletá, byla roztomilá baculatá dívenka s růžovými tvářemi a tmavýma očima, s tmavými vlasy. Lola byla podobná otci a Tonymu, Do nepřipomínala nikoho, koho jsem znal, ale říkali – každý musí být po někom z rodiny – že vypadá jako jedna teta. Vyměnily si s Tonym „Ahoj“, mě políbily a s Tulipánem si potřásly rukou.

Lola řekla nadšeně: „Naši přijedou dnes večer.“ A Do dodala rovněž vzrušeně: „V životě nám neřeknou, jestli přijedou už na večeři, nebo až po ní.“

A Tony neméně rozechvěle přizvukoval: „Tak teď abysme si dělali starosti, co s večeří.“

Já neviděl starší Irongateovy od té doby, co mě pustili z vězení. Vždycky jenom napsali, že dům a kolik peněz potřebuju jsou mi k dispozici a že přijedou z Floridy domů, jakmile tam Gus dokončí to, co maluje. A tak jsem se taky těšil.

Tulipán zachytil můj pohled a zatvářil se tázavě, bude-li překážet. Nescházelo mnoho a byl bych zavrtěl hlavou, ale rozhodl jsem se lépe: proč bych ho měl udržovat v domnění, že chci, aby zůstal? A tak jsem jen pokrčil rameny.

„Nevyrušily jsme vás?“ zeptala se Lola, když se usadila blízko mne na molo. Byla oblečena do tmavomodrých šponovek a krátkého šarlatového kabátku.

„Ne.“

A Tulipán si taky zase sedl se slovy: „Myslím, že Otec vyprávěl příběh svého života. Nejsem si jisty.“

Do se podivila: „Otec?“ a pak se podívala na mne a rozesmála se: „Aha, ty!“ Měla pěkný úsměv. „To se mi líbí!“ řekla Tulipánovi.

Lola se ke mně naklonila a špitla: „Já chci slyšet příběh tvého života, Otče!“

„Ode mne ho neuslyšíš, zlato.“

„Ty říkáš každému zlato.“

„Říkával jsem každému miláčku, ale teď se mi zdá zlato kultivovanější.“

Do ještě stále stála a řekla: „My jsme opravdu asi vyrušily, viďte?“ Ve sportovním kabátku, který na ni byl o několik čísel větší, vypadala vyšší a tenčí. „Že, Tony?“

Její bratr se nejdřív podíval na mne a pak přisvědčil: „Vlastně ano.“

„Nic takového jste neudělaly,“ ubezpečil je Tulipán. „Jestli chce Otec vyprávět dál, bude pokračovat. A jestli nechce, bude dělat, že jste ho přerušily. Sedněte si a nechte to na něm.“

Do se posadila.

Tony připomněl: „Byl jsi u toho, jak jste se nudili a jak pršelo.“

„Ten déšť tak moc nevadil, nebyl to protivný druh deště. A myslím, že ani ta nuda tak moc neznamenala. Nikdo z nás tam nebyl dlouhou dobu pryč z armády, a tak jsme na to museli být zvyklí.“ A Lole a Do jsem vysvětlil: „To byla plicní nemocnice v Tacomě hned po 1. světové válce. Tam jsem taky naposled viděl tančit Pavlovu, ačkoli ta s tím vlastně nesouvisí. A k té nudě: ani nevím, jestli si to dobře pamatuju. Zřejmě si jen myslím, že jsme se museli nudit. Někdo řekl občanům Tacomy, že nás zanedbávají, a pak jsme po dvě nebo tři neděle měli hosty. Tehdy byly v oblibě hrůzné historky, zvlášť takové, které vyprávěly o tom, jak se vojákům uřezávaly jazyky. A my jsme nutili nemocniční sanitáře, aby si sedli do vozíků a pak jsme je vozili k našim důvěřivým hostům a vyprávěli jsme jim ty nejfantastičtější horory, jaké jsme si vymysleli, aby se jim ježily vlasy hrůzou, nebo abychom jim udělali radost, což bylo často totéž.

Já se tam spřátelil s Bizzarrim, který sloužil u námořnictva. Existuje taková legrácka, je to staré léta, možná desítky let, možná století. Daří se tomu v různých táborech, v místech, kde žijí muži pohromadě a otravují se. Spočívá to v tom, že se vypěstuje takové zdánlivé nepřátelství a vede to až k vrcholnému střetu – pěstnímu zápasu nebo ke rvačce se zbraněmi a noži, podle toho, kde to je. Shromáždí se spousta diváků, ale ti dva se místo praní na diváky rozesmějí a odcházejí ruku v ruce. A ten Bizzarri a já jsme takovou věc připravili, dali jsme si na tom záležet, až nám na to skočila celá nemocnice, tvořily se skupiny stoupenců jednoho nebo druhého, bylo to tím zajímavější, že všichni věděli, jací jsme bývali báječní kamarádi. Došlo ke konečnému předvedení celé věci. Párkrát jsme do sebe strčili, bylo to na hranici mezi předstíranými a skutečnými šťouchanci, ale nehodlali jsme se vzdát zaslouženého smíchu tím, že bychom to brali vážně, a tak jsme včas zarazili, zasmáli se, ale už jsme pak nikdy nebyli tak dobří přátelé jako předtím.

Jeden Filipínec, jméno jsem zapomněl, studoval na to, aby se stal falešným hráčem. V civilním životě zřejmě vždycky v sobotu utratil mzdu v nějaké čínské herně. Měl balíček označených karet. My ho občas nechali, aby je vpašoval mezi karty při pokeru, protože jsme to označení znali líp než on. Jednou začal rvačku – falešní hráči totiž musí být velmi důslední ve věci cti – a jeho protivník musel chvíli čekat, protože náš Filipínec si šel do svého pokoje pro rukavice, asi aby si chránil kůži, předpokládám, protože neměly nic všitého na dlaních, ani švy, které by mohly způsobit nějaké zranění. A byly mu příliš těsné, takže nemohl ani pořádně stisknout ruce v pěsti. Prostě, měli jsme rádi takovou zábavu, proto si myslím, že jsme se nudili.“

Už se mi nevyprávělo tak dobře. Když jsem prve mluvil přes Tonyho, bylo to pro mne asi snadnější, jak si zřejmě Tulipán všiml, ale v této nové sestavě jsem nějak nemohl přijít na žádný vhodný postoj vypravěče. Ne že by Lola a Do nebyly pozitivně smýšlející. Měly mě rády a pobyt ve vězení mi ještě dodal zvláštní kouzlo, ale to, o čem jsem vyprávěl či snažil se vyprávět, s tím nemělo nic společného. Lepší vypravěč než já by asi prostě pokračoval dál, bez ohledu na ně, ale já musel – myslel jsem si, že musím – najít nějaký trik, jak je do toho zapojit. Mohl jsem toho samozřejmě nechat a počkat, až budu zase sám s Tonym a Tulipánem, ale asi se mi chtělo povídat dál. A tak jsem pokračoval a dělal, co jsem mohl, abych je postupně zaujal.

„Později vláda otevřela dole blízko San Diega nemocnici na místě, kde byl dřív domov pro vysloužilce, Camp Kearney. Čtrnáct nás tam převezli, pravděpodobně většinou nenapravitelné narušitele pořádku. Odvezli nás tam v rezervovaném spacím voze, do něhož v Portlandu přistoupilo ještě pár dalších. Někteří z nás mysleli a říkali to, že to jsou narkomani. Jednonohý chlápek jménem Austen, snad měl tuberkulózu kostí, si prý stále odřezával kousky nohy, a ošklivý zrzek jménem Quade, který měl tuberkulózu střev. Whitey a já jsme byli úplně švorc, ale Whitey, který měl mezi svými nemocemi i něco s ledvinami, dostal v Tacomě od doktora k užívání takový bílý prášek, zabalený po jednotlivých dávkách do papírků jako droga. A tak jsme ty papírky s práškem Austenovi a Quadeovi cestou prodávali a oni prášek šňupali a měli z toho – lépe řečeno mysleli, že z toho mají – ohromné pocity až do San Diega. V nové nemocnici jsme narazili na nepřítele: předpisy a jejich dodržování. Přijeli jsme pozdě v noci a časně ráno nás vzbudil sanitář a chtěl vzorek moče, než mu skončí služba. To nebyl problém, pochopitelně: poradili jsme mu, kam si má pro ty vzorky dojít, spali jsme dál a on odešel ze služby bez nich. Pak jsme zjistili, že budeme nejen potřebovat propustku, budeme-li chtít z nemocnice odejít – Tichuana s otevřenou náručí hned za hranicemi lákala, Agua Caliente tehdy ještě nebyla otevřená – ale navíc s nimi dělali hrozné drahoty a my jako nově příchozí jsme měli dva týdny karanténu, než jsme vůbec měli na něco nárok, včetně procházky kolem nemocnice. A tak jsme dělali nadšeně revoluci a ohlásili jsme, že odjíždíme do San Diega. Vedení nemocnice si svolalo poradu a pozvalo nás na kobereček, zkrátilo karanténu na deset dní, ale trvalo na ostatních předpisech. A my jsme si svolali naši vlastní poradu, tentokrát se většina z nás těšila na zájezd do San Diega a Tichuany s místní organizací Červeného kříže, protože sami jsme byli bez haléře. A pak po cestičce přešla kolem nás jedna z civilních zaměstnankyň nemocnice, hezká drobná dívenka v pruhované košili a tmavé sukni, s pěknýma nohama v hedvábných punčochách, na jedné z níž měla vzadu puštěné oko, a naše revolta se rozplynula. Řekli jsme si, že snad nakonec ta nemocnice nebude tak hrozná a poslali jsem Whiteyho, který byl tehdy naším mluvčím, aby sdělil velícímu důstojníkovi, že zůstáváme. (S tou dívenkou se žádný z nás nikam nedostal, dokonce si myslím, že jsme se o to ani příliš nesnažili.) Jeden z nás ale – už nevím kdo – byl přesvědčen, že z principu musíme revoluční teorii proměnit v činy, a zmizel někam směrem na San Diego. My ostatní jsme se přizpůsobili rutině nové nemocnice. Whitey s námi nebyl dlouho. Po několika týdnech se jednou vrátil ještě s jedním chlapíkem z města pěkně sťatý a namlátil jednomu doktorovi, myslím proto, že píchl jeho kamarádovi apomorfin na opici – a vyhodili ho. Říkalo se, že s ním asi budeme muset odejít všichni, ale to se nestalo, odešel jen on.

Nemocnice byla na okraji pouště, tak jsme si tam ochočovali ropušníky, organizovali jsme zápasy chřestýšů a jedovatých ještěrek v prázdných vagónech nebo na nepoužívaných kolejnicích. Jedovaté ještěrky vždycky vyhrály, ale většina fanoušků nejdřív sázela na chřestýše a když už nebyly peníze na chřestýše, přestali jsme inscenovat zápasy a vyrazili jednou za pár týdnů do Tichuany. A přece si nepamatuju moc o San Diegu, kromě toho, že byl na něj krásný pohled, když se k němu sjíždělo dolů mezi růžově a bleděmodře omítnutými domy, pamatuju si Grant Hotel a obchody s nealkoholickými nápoji, kde se v oněch dnech prohibice daly koupit různé druhy patentované medicíny s vysokým obsahem alkoholu. Asi jsem tehdy v nemocnici hodně četl, ale nepamatuju si z toho jedinou věc. Vím, že se mi v Camp Kearney líbilo, ale když v Tichuaně tuším v květnu skončily závody, požádal jsem o propuštění z nemocnice a dostal jsem ho. Já nebyl přísně střežený pacient, ani jsem se tam nezbavil tubery, což se stalo až asi o pět či šest let později, ale napsali dosaženo maximálního zlepšení stavu a propustili mě.“

Když jsem přerušil vyprávění, abych si zapálil, zeptala se Lola: „Kam jsi šel?“

„Pssst!“ napomenul ji Tony.

„Zpátky do Spokane, protože mi tam dali jízdenku na vlak a já tam chtěl vidět pár lidí, pak do Seattlu asi na týden či dva – bylo tam hodně rušno, ale tehdy se mi tam líbilo – a potom do San Franciska, kde jsem chtěl zůstat maximálně dva měsíce, po nichž jsem hodlal jet domů do Baltimoru. Ale zůstal jsem v San Francisku sedm, možná osm let a do Baltimoru už jsem se nevrátil, až na krátkodobé návštěvy. Ale proč to všechno říkám,“ zase jsem mluvil k Tonymu a Tulipánovi, „je to, že ze všeho toho jsem vytěžil jen jednu krátkou a nepříliš duchaplnou povídku o tom, jak si nesmělý tuberák vyjede na klidný den do Tichuany. A to je víc, než k čemu mě inspirovaly války a vězení. A ty,“ obrátil jsem se k Tulipánovi, „mi můžeš poskytnout jen totéž: svým způsobem byl celý tvůj mizerný život zrovna takový, což je v pořádku a může to být báječné, ale pro mě to není. Já nevím, co bych s tím dělal.“

„Jenže,“ ozval se Tulipán, „já nikdy neměl tuberu a tři chlapíci jménem Whitey, na které si pamatuju, byli jiní než tvůj Whitey, ačkoli jeden z nich dal dohromady poloprofesionální baseballové družstvo, ve kterém jsem jedno léto hrál, a okradl nás o náš podíl. Ale já chápu, proč ty věci, které se staly tobě, k ničemu nebyly: přihodily se totiž nesprávnému člověku. Nesmíš zapomenout, co všechno prochází lidskou myslí a pochopitelně se všechno jeví pošmourně, když to bereš tím svým způsobem.“ Pak se podíval na Tonyho. „Nemám pravdu, chlapče?“

Tony se díval střídavě na něho a na mne, ale neřekl nic.

„Ty a tvoje nezralé emoce nesnesou závaží rozumu,“ pronesl jsem poněkud mentorsky, protože mě toto jeho obvinění naštvalo. „Žádný cit není příliš silný, jestliže se ukrývá před rozumem. Opilci, kteří bijí své manželky a pláčou na chromým ptákem.“

Lola se zeptala: „Co bylo dál s tím Whiteym, co vedl to baseballové družstvo?“

Ale Tony ji okřikl, aby byla zticha.

Tulipán mluvil dál: „Nevím někdy, o čem mluvíš, Otče. Ale nemůžeš prostě napsat věci tak, jak se staly, a nechat čtenáře, aby si z nich vzal to, co chce?“

„Jistě, to je jeden způsob psaní. A když jsi natolik opatrný, že nezaujímáš žádné stanovisko, můžeš přimět různé čtenáře k různým závěrům při chápání toho, cos napsal. Vždyť nakonec téměř všechno může být symbolem něčeho jiného a já četl spoustu věcí napsaných takovým způsobem a líbilo se mi to. Ale není to můj způsob psaní a já nemám v úmyslu předstírat něco jiného.“

„Ty všechno hned dovedeš ad absurdum,“ namítal. „Já přece neřekl, že máš nechat čtenáře zvlčit při čtení, ale nevidím důvod, proč by nemohli za tebe udělat tvoji práci, když chtějí, ale –“

„Na tom by sis zase nevydělal,“ přerušil jsem ho, „ačkoli bys měl skvělou kritiku.“

„Peníze, peníze,“ podotkl, což bylo od něho trefné. Ale přeli jsme se, a v takové situaci je člověk ochoten říkat věci, které mu mohou pomoct vyhrát.

„Jistě, peníze! Když píšeš, chceš slávu, majetek a osobní zadostiučinění. Chceš psát to, co opravdu chceš, a cítit, že to je správné a prodávat miliony výtisků a chceš, aby každý, na kom ti záleží, si myslel, že píšeš dobře. A chceš, aby to tak bylo stovky let. Samozřejmě, že všechno to nikdy nedostaneš, ale nepřestaneš kvůli tomu psát a zůstane to – mělo by to zůstat – tvým cílem. A když se snažíš o méně, tak je to nanic.“

Do, která už se zcela vážně stavěla na předstupeň ženství a myslela si, že ženy mají dělat všechno pro to, aby se muži nehádali, přerušila naši debatu: „Řekla jsem Donaldovi, že budeme obědvat brzy. Je to v pořádku?“ Tony se na ni zamračil.

Já se podíval na hodinky. Zbývalo jen pár minut do dvanácté. „Já myslím, že je to v pořádku. Jestli chcete, můžeme se už vrátit.“

Když jsme vstávali, Tulipán mi řekl: „Otče, dal jsem ti někdy najevo, že jsou určité věci, ve kterých s tebou nesouhlasím?“

Psi zmizeli v lese za rybníkem. Vraceli jsme se, Tulipán a Do napřed, Lola, Tony a já za nimi. Když už jsme byli za starou kamennou studnou, z které udělali udírnu, a zkrátili jsme si cestu k domu přes trávník, zeptal se mě Tony: „Ale tys nedokončil všechno, cos chtěl říct, viď?“

„Ne. Ale ani nevím, jestli jsem se chtěl k něčemu dostat. Asi jsem odbočil z cesty. Zhruba řečeno, na světě jsou dva způsoby myšlení: ten, kdy se snažíš dokazovat a vítězit v debatách, nebo ten, kterého používáš, abys věci poznával. Někdy si o tom ještě popovídáme.“

„Můžu poslouchat?“ zeptala se Lola.

„To víš, že můžeš,“ ubezpečil jsem ji. Tony se na mne letmo usmál, protože myslel, že to říkám jen tak.

Přemýšlel jsem pak o tom, jak jsem se s Tulipánem seznámil v domě Mary Mawhorterové v roce 1930 v Baltimoru. Zastavil jsem se tam na týden cestou z New Yorku do Hollywoodu, kde jsem měl poprvé pracovat. Můj otec byl tehdy ještě živ a sestra tam taky žila a samozřejmě jsem vyhledal Mary, která už tehdy byla dětskou lékařkou. Ten večer, kdy jsem k ní přišel, patřil Tulipán k jejím hostům. Vedl tehdy myslím skupinu černošských dokařských dělníků v přístavišti na Sparrow Point a pamatuju si to proto, že předtím hrál jako třetí polař za Yankees, ale nechal toho, protože v tom neviděl žádnou budoucnost, dokud tam byl Red Rolfe. Ovšem Red Rolfe přešel k Yankeeům až později a v tu dobu, kdy jsem poprvé uviděl Tulipána, musel ještě hrát v Dartmouthu, takže to vypadá, že si Tulipána pletu s jedním seržantem, kterého jsem vídal na střelnici v Sea Girt v roce 1942. Tehdy jsem hodně pil, zčásti proto, že mě ještě stále ničila skutečnost, že lidské city a řeči na jedné straně a lidské skutky na straně druhé jsou si na hony vzdálené, a spousta mých vzpomínek je zamlžená. Ale šablona Red Rolfa padne na Tulipána jako ulitá, i když to časově nesouhlasí.

Tulipán měl Mary rád – byla to velmi atraktivní, příjemná vysoká brunetka s bílou pletí – ale buď z mužské ješitnosti nebo prostě že mu to tak sedělo, snažil se ji získávat příliš přízemním způsobem a tehdy neměl moc velký úspěch. Mary měla smysl pro humor, ale brala své povolání velice vážně, což on nedělal. Stále mluvil o tom, že potřebuje lékařské vyšetření a že k ní přijde jako pacient. A ona vysvětlovala, že dospělé neléčí a že si stejně s ní chce jen hrát na doktora, a to že dělají jen děti a v tu dobu se celá jejich konverzace točila kolem této věci. Je pravda, že o něm hodně mluvila, když jsem k ní později přišel a byli jsme sami. Vůbec mluvila hodně a vždycky používala méně obvyklých slov, i když mohla použít běžného výrazu. Byl to u ní takový ten profesionální žargon, ten styl, jaký používají lidé, kteří si myslí, že v jejich práci je něco esoterního. Ale byla milá a nevadilo jí, když tam člověk prostě jen ležel a kouřil a chvílemi řekl „hm, hm“ a jinak ji nechal brebentit dál. Byla prima. A zřejmě měla Tulipána ráda.

Jemu bylo tehdy něco ke třiceti, byl jen o pár let starší než ona a už tehdy byl plný toho nesmyslu, že jeho život je zajímavý a někdo by to měl sepsat. Ani mi to moc nevadilo, protože už jsem osm let psal a byl jsem zvyklý na to, že mi lidi vykládali všelijaké historky a zápletky a já jim zdvořile naslouchal a myslel na něco jiného, ale myslím, že už tehdy jsem byl trochu alergický na běžný pocit, že všichni spisovatelé musí být takový nedokrevný úřednický typ sedící u psacího stolu s kupou papírů. A ten mladíček se zastřeným hlasem vyjadřoval ten názor příliš okatě a nestřídmě, takže jsme si příliš nerozuměli. Nebylo to ani tolik tím, že jsem byl hádavý, jako spíše tím, že jsem zapomínal, že nemám být hádavý. Ani už nevím, jestli on byl taky opilý. Na to, abych to poznal, musí být lidé hodně opilí, a to i teď, kdy už nepiju.

A tak si pamatuju podstatnou část toho, co se tu noc dělalo a mluvilo, přestože už je to dávno a já nevím, do jaké míry bych mohl věci pozměnit, abych sám sebe udělal lepšího, nebo abych prostě dokázal svou pravdu. Prostě bylo tam asi dvanáct lidí a po představování a potřásání rukou a podobných úvodních věcech mě Mary nechala někde v koutku s Tulipánem a šla připravit něco k pití. Poznamenal: „Tak tady jste doma, co?“

„Ano, vyrostl jsem tu, až na krátký čas ve Filadelfii. Ale narodil jsem se na jihu státu.“

„Byl jste dlouho pryč?“

„Deset, jedenáct let, počítám.“

„Asi se vám to tu teď musí zdát fádní.“

„Bylo to takové i tehdy.“

„Ale teď je tu ošklivěji,“ řekl a já se zeptal: „Které město není ošklivé?“ Na to on odpověděl: „Ale o tom s vámi nechci mluvit,“ a tak jsem se dověděl, že se mnou chce o něčem mluvit.

Mary nám přinesla pití a jedna hnědovlasá dívka z Catonsville nejdřív řekla, že chce, abych jí v Pasadeně našel její přítelkyni, ale pak mi stále něco vykládala, což se Tulipánovi nelíbilo. Konečně odešla a on mi bez dalšího úvodu řekl: „Podívejte. Vy píšete a já nikoli. Ale jste téměř můj typ spisovatele a já bych s vámi rád mluvil.“

To bylo v pořádku. Byl mi sympatický a stále je, i když ne tolik, jak si on myslí.

„Já se víc než vy pohybuju na různých místech,“ pokračoval, „a vidím spoustu věcí.“

To už nebylo v pořádku. Předně jsem si nemyslel, že on by se pohyboval na různých místech víc než já, a zadruhé i kdyby to tak bylo, nebylo to podstatné, ovšem pokud by člověk nechtěl psát jízdní řád na základě vlastní zkušenosti. Každý má čtyřiadvacet hodin denně a ne víc a zřídkakdy méně, bez ohledu na to, čím je naplňuje, což záleží na povaze příslušného člověka. Tak jsem řekl: „Ano?“ a začal se rozhlížet po místnosti.

„Podívejte,“ naléhal, „já nemám na mysli jen to, že máte knihovny a univerzity a takové věci. Nedotíral bych na vás, kdybyste byl takový. Ale já mám tady,“ a při těch slovech se párkrát udeřil do prsou, „spoustu látky!“

A já se udeřil do hlavy. „Pak si tedy najděte spisovatele, který má spoustu látky tady,“ doporučil jsem mu. „Budete se k sobě hodit.“

„Pane Bože,“ poznamenal znechuceně a Mary, když viděla, že se spolu zas tak příliš dobře nebavíme, přišla k nám zjistit, jak nám to jde. „Tvůj přítel se hned děsí,“ postěžoval si.

„Tvůj přítel mě děsí,“ opáčil jsem a Mary se rozesmála a oba nás objala dlouho bílou paží. „Povíte mi, o co jde?“

‚Já řekl „Ne,“, Tulipán řekl taky „Ne“, ale hned zase mluvil ke mně: „Nechte mě, dám vám příklad. Povím vám jednu z těch věcí, abyste viděl, co mám na mysli.“

„Pokud to není příliš hrůzostrašné, nech ho, ať ti to poví!“ Asi to myslela ohromně vážně, protože použila hlavně hodně krátkých, maximálně dvojslabičných slov, a to u ní nebylo normální. „Přinesu vám na to další pití.“ Vzala nám prázdné skleničky a odešla.

Tak jsem ustoupil se slovy: „Dobrá tedy,“ a on mi vyprávěl první z mnoha příběhů, jimiž mě od té doby častoval, nebo se o to aspoň snažil. Ten první byl o nějakých chudých lidech z Providence, kteří všichni měli to správné cítění, ať se to týkalo čehokoli, co se kolem nich dělo, a dělo se toho hodně, ale oni měli stále jen to správné cítění, takže mě to moc nezajímalo. Mary se vrátila s našimi drinky, stála a slyšela asi dvě třetiny toho příběhu. Tulipán skončil a dál nic neřekl. Ani ona nic neřekla.

„No, to je hezké,“ poznamenal jsem. „Ale není to trochu knižní?“

Tulipánová tvář trochu znachověla, aspoň se mi to zdálo. Řekl: „Možná jsem to trochu opentlil, možná hodně.“ Já nic neříkal a on dodal: „Víte, ale opravdu se to stalo.“ A když jsem pořád nic neříkal, položil mi otázku: „Jak má člověk vědět, do jaké míry má říkat věci upraveně?“

„Není zapotřebí být tak netolerantní,“ napomenula mě Mary, což bylo blíž jejímu normálnímu způsobu mluvení, a já si uvědomil, jak moc si asi musela přát, abych Tulipána vyslechl, ale neměla zájem o to, co si o něm myslím.

„Co vlastně chcete?“ zeptal jsem se jich obou.

Mary se rozesmála. „Víš dobře, co já chci. Sděl nám to.“

Tulipán se na mne mračil a prohrábl si vlasy tlustými prsty. „Jak dlouho tu zůstanete?“ zeptal se mě.

„Ještě asi tři čtyři dny. Možná pak ještě den dva. Chci se dostat do Santa Moniky, podívat se na děti.“

„Kolik jich máte?“

„Dvě. Osmiletého kluka a holčičce teď jsou asi čtyři. Spousta lidí zůstává u dvou dětí, když mají párek.“

Přišla k nám zase ta dívka z Catonvillu a řekla nám: „Vy dva jste tak prima mužští a tady se schováváte v koutě a povídáte si jen spolu.“ Říkala to jako mně, ale patřilo to hlavně Tulipánovi. A tak jsem odešel s Mary a nechal jsem ji Tulipánovi, který za mnou volal: „Můžu vás někdy sehnat přes doktorku, co myslíte?“

Mary i já jsme přikývli a já se jí zeptal: „Žere ho něco?“

Zavrtěla hlavou: „Nepředpokládám, že by ho vysloveně něco žralo. Ale myslím si, že ho zaměstnávala kongruita. Věnuje značnou pozornost různým teoriím, že konsekutivní – i když ne nutně chronologický – chod událostí, ať vypadají jakkoli sobě nepodobné, dává životu, jakémukoli životu, včetně asi především jeho vlastnímu, jakousi formu. Ale striktně řečeno ho nic nežere.“

„Aha, a on by rád, abych já za něj vybral korálky a navlékl je na šňůrku?“

„Ty, nebo někdo jiný.“

„A co předpokládá, že se lidé pokoušejí dělat se svým životem?“

„Přece nejsi natolik naivní, abys myslel, že lidé mají nějakou koncepci toho, čím se ostatní zabývají, nebo dokonce že je jim vlastní jakékoli povědomí o tom, že druzí lidé mají nějakou vnitřní aktivitu?“ rozpovídala se a slušelo jí to a já už jsem toho vypil dost na to, abych v jejích slovech objevil něco, co by se mi zdálo rozumné, a tak jsem změnil téma rozhovoru. Mluvili jsme o sobě, což bylo příjemné, a pak se k nám přidali další lidé, nebo snad my se připojili k nim, a to bylo taky příjemné. Všechno bylo tehdy příjemné.

Později tu noc mě Tulipán našel v takovém malém pokojíčku vzadu v prvním poschodí – Mary měla starý dvouposchoďový dům poblíž Cathedral Street – s malou plavovlasou vdanou dívkou, jmenovala se nějak jako Hatcherová, a když odešla, řekl: „Chtěl jsem s vámi mluvit, ale nechtěl jsem všechno už předem pokazit.“

„Abych vám pravdu řekl, ani nevím, jestli jste něco pokazil, nebo ne.“

„Tak je to tedy v pořádku,“ řekl, posadil se a začal mi nabízet cigaretu, ale všiml si, že kouřím, a já dolil skleničku po té plavovlásce a podal jsem mu ji. Bylo to v době prohibice, samozřejmě, a v Baltimoru se zřejmě pilo víc skotské, než jsem si pamatoval. „Nějak si nesedíme, co?“ zeptal se poté, co si vzal ode mne skleničku, „a to je škoda, protože podle mého bysme si navzájem mohli být prospěšní.“

Asi jsem tehdy pokrčil rameny – to já vždycky rád dělám – a řekl jsem něco o tom, že jedna z věcí, které jsou na člověku príma, je schopnost přežít cokoli.

„Jistě, jistě,“ reagoval na to. „Já neříkám, že to je důležité. Říkám jen, že to je škoda, ani snad ne velká škoda, ale jen malá, jako třeba když má někdo hnědé střevíce k modrým kalhotům.“

Nevěřil jsem mu, nebo mu nevěřím teď, vždyť je to teď, co se snažím vzpomenout si na dobu minulou. A byl jsem zticha, až na zvuky, které člověk vydává dýcháním a kouřením. Nemyslím, že bych byl nevěřil tomu, co říkal, ale já nevěřil, že to cítí. I tehdy poprvé, co jsem ho poznal, při vším tom alkoholu, který jsem vypil, měl jsem v sobě pocit ostražitostí, že se možná objevil jako představitel částí mé osoby. Což by bylo v pořádku, pochopitelně, protože každý je do jisté míry určitou stránkou ostatních – jak jinak bychom mohli vůbec chápat cokoli v druhých lidech? Ale reprezentování či vyjádření někoho, to se mi jevilo – nebo teď se mi to jeví a předpokládám, že jsem tehdy musel mít aspoň náznak téhož názoru – jako idea starých a unavených, nebo starších a unavenějších lidí, aby si vědomým symbolizmem nebo modlami ulevili. Když jste unaveni, měli byste odpočívat, aspoň si to myslím, a nesnažit se zastírat věci sobě či přátelům barevnými bublinkami…

 

Román „Tulipán“ nebyl nikdy dokončen, rukopis na tomto místě končí. Ale Hammett zřejmé napsal závěr knihy. (pozn. L. Hellmanová)

 

O dva či tři měsíce později jsem se doslechl, že Tulipán je v nemocnici v Minneapolis, kde mu amputovali nohu. Šel jsem se na něj podívat a tohle jsem mu ukázal.

Když to přečetl, řekl mi: „Myslím, že to je dobré, ale mám pocit, žes nepochopil pointu.“

To si lidé myslí skoro vždycky.

„Ale přečtu si to ještě jednou, jestli myslíš,“ dodal. „Tentokrát jsem s tím pospíchal. Přečtu si to znovu pozorněji, jestli myslíš.“