Kalendáře jako čtivo patřily zejména v minulém století k běžným kulturním potřebám lidí, ale odplavil je čas. Nahradila je záplava dostupných knížek a časopisů.

Zábava a informace se dnes čerpají z rádia či z televizní obrazovky, nezřídka už rovnou v ložnicích. Na kalendáře by se málem zapomnélo, nebýt některých spolků, které je vydávají pro poměrně uzavřený okruh svých příznivců, jež spojuje určitý společný zájem.

Autory Ročenky Rodokapsu spojuje vztah k přírodě, trampingu, k legendám amerického Západu a k lecčemu dalšímu, co jim připomíná století, v němž ještě dané slovo platilo víc než zákon. Ročenku sestavili pro čtenáře, kteří smýšlejí podobně. Čtivo na celý rok se vejde lehce do báglu, do kapsy, za trámek v chajdě nebo doma na poličku, aby bylo po ruce, když se nedá udělat nic vhodnějšího, než si tenhle spisek otevřít. Dvanáctkrát do roka se to může lehce stát. Ročenka beztak déle nevydrží, protože každému měsíci je věnována pouze jedna kapitola.

I I l> I N

12. ledna 1876 24. ledna 1848

31. ledna 1865

31. ledna 1876

objevuje James Marshall při práci na zahradě hroudu zlata, a to je počátek kalifornské zlaté horečky.

je Kongresem USA přijat zákon, zakazující na území nedělitelných Spojených států otroctví.

skončilo ultimátum armády Spojených států pro indiánské kmeny k přesunu do rezervací.

ednoho poměrně chladného lednového dne jsem potkal v lese starého lovce. Sousedé mu říkali Tichý Tom.

Té noci od Nového roku poprvé padal pořádně sníh. Arkansas je totiž poměrně teplá země a sníh se tam málokdy déle udrží. Oba jsme šli po stopách jelena a tady v doubí, kterému se tu říká „overcup fiat", se stopy našich jelenů sbíhaly a několikrát různě křížily.

Skláněl jsem se ještě nad stopami, když jsem za sebou zaslechl tiché kroky Byl to právě Tichý Tom, jeden z nejlepších lovců Arkansasu Tom poznal na první pohled, že moje stopa je lepší, a dal mi na srozuměnou, že se po ní pustíme spolu. Oběma nám totiž záleželo na mase a jeden jelen bohatě stačil pro nás oba. Tom jedním pohledem přehlédl malý prostor, kde se jeleni zřejmě marně pokoušeli pod sněhem na-

jít spadané žaludy, a vykročil pak po malé planině k nejbližší říčce. Zdálo se, že můj jelen odběhl právě tam. Jelen se opravdu dostal až ke břehu malé zamrzlé bažiny a odtud zamířil k houštině. Pravděpodobně si tam chtěl najít pelech, protože když jsme se k němu dostali na dostřel, prodíral se pomalu mezi zasněženými šlahouny a zdálo se, že s nějakým nebezpečím vůbec nepočítá.

Zasáhl jsem ho trochu níže, pod plec. Ale barvil nádherně, a i když rychle utíkal, viděli jsme bezpečně, že ho někde poblíž najdeme.

„Tak," řekl Tom klidně, „to bychom měli. Vzal jste ho trochu níž, ale neuběhne ani dvě stě kroků. Můžeme ho nechat pokojně dohas-nout a zatím se tady utábořit."

Starý Tom se obrátil k řece, ale já se vytasil s námitkou. „Je sice možné, že se smrtelně raněný jelen vrhl prvně do lesa a pak se obrátí k řece, jenže nevíme kam. Třeba se vydá po proudu a není zapotřebí, abychom se pak s ním vlekli k tábořišti."

Ale stařík nechtěl ani slyšet. Znovu si pozorně prohlédl stopy i okolní stromy a dovedl mě ke břehu. Bylo to dobré místo, chráněné před studeným větrem, a když jsme odházeli sníh, našli jsme pod ním hromadu souše. Oheň se brzy rozhořel a když už vesele plápolal, přiži-vován silnějšími poleny, vydali jsme se hledat postřeleného jelena. Našli jsme ho brzy. Doběhl opravdu jen nedaleko od našeho tábořiště. Za pár minut jsme odřízli předek a nechali ho na místě. Kýty a hřbet zůstaly v kůži, takže jsme je k ohni dopravili snadno. Oba jsme od rána nejedli, a tak jsme toho moc nenamluvili, dokud se maso nad ohněm nepropeklo. Pak jsme zasedli, každý s pořádným kusem jelení pečínky, tesákem jsme odkrajovali šťavnaté kousky a dali se do řeči.

„Víte, odtamtud, co jste ho střelil, to bylo k vodě blíž. A když jsme zrovna v těchhle končinách, tak poznám docela přesně, co se tu děje a stane se."

„Sám se také vyznám trochu ve stopování," řekl jsem možná s trochou nedůvěry, „ale netušil jsem, že to, co říkáte, Tome, jde vyčíst ze stop."

Stařík zamlaskal a usmál se. „Nevěřil byste, co se dá vyčíst ze stop. Řekl jsem ovšem, že to tu dobře znám. Až moc dobře..." Položil se na pokrývku. „Chcete slyšet, proč to tu znám tak dobře?"

„Tahle dubina byla už dávno nejlepším lovištěm v těchhle bažinách, zvlášť když byla velká voda. Ta sem zahnala jeleny i medvědy z nížin, hledali tu potravu i útulek." Tom se zachechtal. „Po jelenech jsem kdysi střílel, jen když jsem neměl kus chleba a potřeboval jsem přikousnout k medvědí slanině něco suchého.

Člověče, můžete si představit, že jsem nepotřeboval dlouho slídit, než jsem se dostal takovému vypasenému huňáči na stopu?"

„Jednou jsem jich tu na podzim zastřelil sedmnáct. Pak sem přitáhla tlupa Francouzů a ti jejich zatracení psi řádili v lesích tak dlouho, dokud jsem je jednoho po druhém neschytal do vlčích pastí. Jenže potom sem zamířilo hodně vašich krajanů, ti tu vykáceli staré duby, postavili si z nich ohrady a po ubohé zvěři stříleli broky. Moc toho neulovili, ale nadělali takový rámus, že se zvěř stáhla."

„Říkal jste, že dobře znáte místo našeho dnešního tábořiště," připomněl jsem. „Co se vám tu přihodilo?"

„Jednou se takový huňáč hrabal ve žlutém listí právě pod tím stromem, co je ho odtud vidět," ukázal Tom na starý sukovitý dub. „A já jsem přicházel po hřebenu, co jsme tam spolu šli dneska po stopách těch jelenů. Bylo už pozdě a počasí bylo psí. Zábly mě ruce, promáčel jsem si houni a ani jsem nevěděl, jak už nést pušku, aby mi nezvlhla. Ale jak jsem zahlédl medvěda, hned mi bylo teplo. Samozřejmě jsem se dlouho nezdržoval, zacílil jsem pušku, namířil a stiskl spoušť.

Tenkrát jsem měl s sebou takového starého psa, říkal jsem mu FIlídač. Po výstřelu hned vyrazil, a než se mě stačil medvěd poptat po zdraví, už se do něho Hlídač zakousl a chtěl ho strhnout k zemi. Tuhle hru hrál často, ale tentokrát mu to nevyšlo. Jen jednou se medvěd ohnal prackou a já jsem vykřikl, když jsem viděl, jak chudák pes odletěl jako kus hadru. To už jsem vytahoval z brašny novou kulku a téměř bezděčně jsem se při nabíjení přiblížil o několik kroků k medvědovi. Ten můj pohyb zpozoroval a ušetřil mi další cestu. Sotva jsem stačil vytrhnout z pochvy nůž, už se po mně hnal.

Co se dělo dál, to vám ani přesně nepovím. Vím jen, že jsem ucítil prudkou bolest, že jsem se divoce oháněl nožem, že mě obrovská síla svalila na zem, a pak jsem ztratil vědomí. Když jsem zase přišel k sobě a chtěl vyskočit, nešlo to. Nemohl jsem pohnout levou rukou, ani pravou nohou, a věděl jsem, že jsou obě zlomené. Byl jsem v bryndě. Ale když jsem tu nechtěl zajít, musel jsem se dostat k řece.

Po dvou hodinách strašlivé námahy, jakou bych nepřál ani nejhoršímu nepříteli, jsem se doplazil až na tohle místo a napil jsem se. Vidíte - a dneska tu spokojeně táboříme u ohně. Jenže tenkrát mě tady znovu opustily síly a hodinu jsem ležel na studené vlhké zemi.

Jak to se mnou asi skončí? Sebral jsem poslední síly, a pokud jsem se vůbec ještě mohl pohnout, prohlédl jsem si pušku. Vzpomněl jsem si, že jsem ji nestačil úplně nabít. To se ví, jednou rukou to teď nešlo. Skoro bezděčně jsem sáhl po noži, ale ani ten nevězel za opaskem. Pravděpodobně ležel někde tam nahoře, kde na mne zaútočil medvěd. A tak jsem tu ležel zmr-

Tak jsem strávil noc. K ránu jsem dokonce usnul, ale jaké mě čekalo probuzení.

Ruce i nohy mi otekly a brzy jsem cítil, že se nemohu téměř ani hnout. A kdyby jen to! Mezitím se ochladilo a uhodil mráz. Asi za hodinu se hustě rozsněžilo a zdvihla se vánice. Nejdřív jsem si myslel, že přišla má poslední hodinka, a zdálo se mi, že mě každá spadlá vločka zadusí. Ale brzy se ukázalo, že sněhová pokrývka mě vlastně chrání před zmrznutím. Napolo v těžkém spánku, napolo v trýznivém bdění jsem strávil celý příští den i celou příští noc. Hlad jsem necítil a žízeň jsem hasil vločkami sněhu, které mi dopadaly na tvář.

Už od soumraku začali výt vlci. Vyhladovělé bestie, a to jsou vlci vždycky, jsem teď slyšel až příliš zřetelně. Vrhli se na psa, a když se nasytili, mohl jsem dokonce rozeznat i jejich kroky, jak se ke mně stále přibližovali. Chtěli se zřejmě napít z řeky, a to právě v místech, kde jsem ležel. Vítr se právě obrátil a prozradil smečce, že je nablízku člověk. Naštěstí se právě nasytili Hlídačem, a tak se stáhli do bezpečné vzdálenosti. Ale věděl jsem, že se vrátí.

Když nastal třetí večer, zlhostejněl jsem. Nezáleželo mi na smrti, ani na mně samém, jen jsem se díval po krákorajících havranech, po své poslední společnosti. Bylo mi jen divné, že jsem nepociťoval hlad jako oni. Prosnil jsem celé hodiny, v jakémsi polospánku, kdy jsem si ani pořádně neuvědomoval tíhu své situace. A z toho mě probudili vlci.

Ani se ještě pořádně nesetmělo, když jsem nedaleko zaslechl zase to jejich protivné vytí. Celá smečka přicházela blíž a blíž. Rozhodně mě zvětřila, a už se mě nebála. Žravá, nenasytná banda se těšila na novou kořist. Zřetelně jsem slyšel za sebou jejich blížící se lehké kroky a připadalo mi, jako bych už cítil horký dech jedné z těch bestií rovnou ve vlasech. Chtěl jsem se ohlédnout, ale nešlo to. S námahou jsem zvedl pravou ruku a to šelmu zahnalo. Vlci se přece jen ještě neodvažovali dotknout se živého člověka.

Neustálé strašné rozčilení, strach plynoucí z té bezmocnosti, a k tomu ještě tělesné vysílení, mě nakonec tak vyčerpaly, že jsem omdlel. V tomto polovědomí se mi najednou zdálo, že jsem zaslechl výstřel, ale už jsem neměl sílu, abych se o to staral. Snil jsem a zdálo se mi, že mě někdo bere za rameno a volá mě jménem. Když jsem konečně otevřel oči, viděl jsem, že se nade mnou sklání čísi obličej. Víc jsem nerozeznal. Pak mi hlavou bleskla myšlenka na záchranu a znovu jsem ztratil vědomí.

Ten, kdo mě tu našel, to byl Prince, však ho znáte. Je to jeden z našich nejlepších stopařů, v lese se narodil a v lese také vyrostl. Byl příliš zkušený, než aby zbytečně ztrácel čas, vždyť přece viděl, jak to se mnou vypadá. Později mi vyprávěl, jak rychle rozdělal oheň, uvařil kávu a nalil mi jí pár doušků do úst. A když mě vzpamatoval natolik, že jsem mu několika slovy mohl vylíčit svůj stav, pověsil vedle mne svou přikrývku a kazajku, aby vlky zahnal, kdyby se snad vrátili, vyskočil na koně a ujížděl pro pomoc. Naštěstí nebyla daleko. Asi tři míle od místa, kde mě našel, tábořila tlupa lovců, starý Houston, a ještě pár chlapců z Kentucky. Za tři hodiny je měl pohromadě a u mne. Byl jsem zachráněn."

„Za to nevděčím nikomu jinému," smál se Tichý Tom, „než svým přátelům vlkům. Když poslední noc tak tvrdohlavě vyli na jednom místě, zdálo se Princovi, který jejich vytí zaslechl ve svém tábořišti, nápadné. Proto se hned za svítání vydal na lov tím směrem a zastřelil starého vlka. Kulka srazila toho samotáře přímo mezi stopami. A bystrému loveckému oku nemohlo uniknout, že odtamtud, kde dodělal, vlk předtím už několikrát kamsi odběhl a vždycky se tam zase vrátil. Bylo jasně vidět, že jich nebylo víc, že to byl pořád tentýž vlk. Ale co jen mohla mít ta stará vyhladovělá šelma za lubem? Prince to začalo zajímat. Vydal se po stopách a pak tvrdil, že mi málem šlápl na hlavu, tak blízko ho ty stopy zavedly."

„A to se odehrálo přesně tady?" řekl jsem možná trochu zděšeně, když jsem si uvědomil, že takový osud může potkat kteréhokoliv lovce.

„Ano," přikývl starý Tom, „protože stopa není jen otisk vytlačený do sněhu. Stopa je změna. Hlavně změna, která se stane. I podivné a podezřelé vytí vlka, nezvyklé uchu zkušeného stopaře, je změna a tudíž stopa. Stopou je i divné pobíhání šelmy, které jinak obvykle neprovádí. Dobrý stopař ví, když narazí na podivnou změnu, že je na stopě čemusi, co nepředpokládal, a zbystří."

„Chcete mi tím říci, že být stopařem znamená mít nejenom znalosti, ale chovat v sobě i určitou vlastnost?"

TIP NA ČUNDR:

V lednu býval odjakživa oblíbeným podnikem čundráků přejezd Jizerských hor. Z Prahy přesně o půlnoci jezdíval vlak, který do svítání dorazil do Harrachova, ale dnes je nutné podívat se do pružné-

k těm lepším. Ještě že po tom všem se dá docela dobře

ho jízdního řádu a použít případně i jiného dopravního prostředku. Třeba autostop. Jizerské hory jsou pověstné svými běžkařskými trasami a právě kvůli nim se sem vážilo leckdy úmorné noční cestování.

Hned u nádraží se nasadily lyže a lidé vyrazili krásným údolím podél řeky Jizery. Pokusíme se je napodobit.

Cesta nejprve pomalu stoupá a teprve pod vrchem Bukovec se dostaneme na Jizerskou lyžařskou magistrálu. Nedaleko se nachází chata Jizerka, což je první občerstvovací stanice. Magistrála dále pokračuje po severním svahu Vlašského hřebene a bývá z ní nádherný pohled do údolís rašeliništi. Pomine-me-li zimní kiosk, dostaneme se po dvoukilometrovém sjezdu k další „občerstvovačce" na Smědavě. Zde se asi zdržíme poněkud déle, protože další možnost občerstvení je až v cíli a ten je setsakramentsky daleko.

Magistrála nás dále dovede krásným horským terénem až do Kristiánova, potom dolů k údolní nádrži Josefův Důl a k myslivně Nová Louka. Tady ji opustíme a pojedeme dál po modré značce. Zavede nás k Bedřichovské nádrži, která se dá přejet po ledě. Trochu si tak zkrátíme cestu. Potom nás už jen čeká sjezd Panenskou strání, mírný výstup k Mlynářovu kříži, konečný sjezd do Liberce a nejhorší nakonec: pěšky přes město na nádraží. Tam si lze zkrátit čekání na vlak v nádražní restauraci, která patřila dlouho prospat celá neděle.

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU:

2 kg vepřových kotlet, sůl, cayenský pepř, mletá sladká paprika, olej, 0,5 1 vína (typu portského), 2 dl brusinkového kompotu, 2 lžíce rajského protlaku, 1/4 l vývaru.

Kotlety osolíme a zprudka opečeme na oleji, až se z nich vydusí voda. Pak je potřeme ca-yenským pepřem a paprikou a ponechané jenom 5 vteřin v oleji, vyjmeme je a narovnáme do pekáče, pomažeme směsí vína, kompotu a protlaku, přelijeme vývarem a pečeme asi půl hodiny.

TEST

1. Počet států USA:

2. Největší stát USA rozlohou:

3. Hlavní město Texasu:

4. Kolik univerzit je pouze ve státě New York?

5. Co vedle Michiganu patří do soustavy Velkých jezer:

6. Sonora:

7. Kanadská provincie Quebec je větší než Německo:

SURVIVAL TIP

LEDEN mám rád, protože začíná typicky mužským počínáním, a to opicí jak hrom. S tunami střepů metaři sbírají také zmrzlé opilce nebo úplné tuhoše a vozí je buď domů, nebo na záchytku. Lidé se probouzejí úplně tumpa-choví ze světa tuhákova, leckterý kouká jak nakopnutý cedník, když zjistí, že má na sobě navlečenou dámu, kterou v životě neviděl, a byl by radši, kdyby ji dál v životě neviděl, a honem se začínají vymlouvat nebo předstírají totální náhlou ztrátu paměti, aby nemuseli plnit sliby a předsevzetí, která dali sobě a jiným, včetně toho, že přestanou kouřit, pít a „žrát". V lednu je kosa jako hrom a potěšující jsou jen tři věci. Znovu už se krátí noc. Příroda i architektura jsou za slunečných dnů překrásné a neotravují nás mouchy ani komáři, což se nedá říct o některých ženách, zvlášť o těch, co po nás chtějí alimenty a vybraly si nás pečlivě z několika houfů možných otců. Nicméně i v lednu najdeme v přírodě mnoho věcí, které se dají zblajz-nout, a to i tak, že nám to bude chutnat a známí tlusťoši, co nás chodí pravidelně vyžírat a zdůvodňují to tím, že nás mají rádi, po nás budou chtít recept. Pod sněhem rostou kopřivy, země-dým, mrkvice, potočnice a spousta dalších velmi užitečných a chutných kytek. Zemědým je například, kromě kořene, vynikající afro-diziakum. Zkoušel jsem ho jíst ve velkém v penzionu u Hásků na Františkově v Rokytnici nad Jizerou, protože tam jezdím sbírat kytičky a připravovat Survival run, který tam jednou chci uspořádat, ale že by mi to roztrhlo kalhoty, to rozhodně ne, a to jsem si přesně přál, aby se to stalo před místní dívkou, která žila s kuchařem. Aby, až uvidí, jak se ty kalhoty trhají jako papír, se vykašlala na kuchaře a pochopila, že existují daleko větší možnosti. No fakt je, že na kuchaře se vykašlala, ale začala žít s majitelem penzionu Pavlem Háskem, protože pochopila, že penzion je lepší než roztržené kalhoty. No a já se tam z žalu týden opíjel, a jelikož jsem na to neměl, tak jsem si to mohl z kamarádství odpracovat jako na galejích, i když jsem potom s rukama, jejichž konec jsem hledal podle turistické mapy, poprosil o cigaretu. Pavel o ni požádal místního ožungra a sám mi ji vlastnoručně zapálil, což bylo velkorysé, a zároveň jsem pochopil, proč on má hospodu a já ji nikdy mít nebudu. Načež celý večer bavil hospodu na můj účet, že nemám peníze, jsem levej jak šavle a neplním, co slíbím. Tím myslí uspořádání Survival runu, takže teď tam na mě křičí kdejakej buran režisére, i když jsem ho v životě neviděl, a ptají se mě, jestli bych jim za cigáro nenahodil dům. No a když jsem jel od Pavla Háska domů, naloupal jsem si v lese lišejník, abych měl doma co jíst, a navíc proto, že je nesmírně posilující a výživný, tak abych se dal trochu dohromady Z lišejníku se vyrábí mnoho léků a už staří Rekové s ním barvili látky. Ve Svédsku z něj vyrábějí sirupy, víno, kořalku a cukr. Je také jednou z nejvyhledávanějších rostlin na výrobu voňavek a mýdel. Lišejníku se říká eskymácký chléb. V zimě ho bez problémů vyhrabete zpod sněhu, je hojný a téměř všude. Lišejníky jsou odporně hořké, proto je nejdřív musíme vylouhovat a hořkosti zbavit. Pak je usušíme a rozemeleme na jemnou mouku. Z té můžeme péct cokoliv, něho ji používat jako každou jinou škrobovou nebo normální mouku. Když ji rozvaříme, vznikne nám velmi výživný rosol, který použijeme jako základní surovinu pro přípravu polévek, omáček nebo želatinových jídel. Lišejníkový rosol voní po houbách. Dá se ale používat i na přípravu sladkostí a dortů. No a zkuste si udělat telecí ledvinky v omáčce ze sherry a lišejníku. Potřebujeme tak 600 g. ledvinek, 300 g pohanky nebo rýže, můžete zkusit i kroupy či jáhly a dáme se do toho. V půl litru osolené vřící vody povaříme ledvinky 20 minut, pak je podélně rozřízneme, pečlivě odbla-níme a zbavíme trubic. Nakrájíme na plátky, 10 minut opékáme na oleji s 1 feferonkou ze všech stran dozlatova a odstavíme. Ve vypeku osmažíme 4 pokrájené cibule, přidáme kelímek smetany, po loviční množství čistého lišejníkového rosolu a 1/8 l sherry a zhruba 10 minut vaříme. Pak do omáčky vrátíme ledvinky, prohřejeme, ochutíme cukrem a bílým pepřem. Na talíř dáme salát z dubačku nebo hlávkový, ochucený lehce vinným octem, solí, pepřem a cukrem, a buď přímo na něj, nebo vedle dáme ledvinky. Přílohu podáváme zvlášť.

Tenhle recept chci naučit Háska, protože chci, aby se mu na Silvestra zvedly trochu kšefty, až tam budu, jako že tam budu.

Ú W O li

Kalendárium:

2. února 1848 25. února 1836

25. února 1852

26. února 1846

V únoru roku 1942

se narodil William F. Cody v Leclairu ve státě lowa a stal se jednou z největších legendárních osobností Divokého západu, byl v Mauthausenu zastřelen německými nacisty Otakar Batlička, spisovatel dobrodružných příběhů.

V té době byli chovatelé dobytka téměř po svátní. Byli to grandové lučin, králové skotu, lordové pastvin, baroni hovězího a hostí. Kdyby se jim zachtělo, mohli jezdit ve zlatých kočárech. Chovatelé dobytka tonuli ve zběsilém víru dolarů. Zdálo se jim, že mají více peněz, než je slušné. Když už měli hodinky s drahokamy a pláštěm tak velkým, že z něho bolela žebra, a kalifornské sedlo se stříbrnými cvočky a koňské houně z angorské kůže a každému v baru objednávali whisky - za co jiného mohli ještě utrácet peníze?

Zemané lasa, kteří se navíc museli starat o ženy, už nebyli tak nadaní vynalézavostí při snižování přebytečného bohatství. V hrudi ze žebra vzešlého pohlaví může sice génius odleh-čování peněženek dlouhá léta dřímat, ale nikdy nevyhyne.

A tak se jednou z chaparalu vyhrabal ženou poháněný Dlouhý Bili Longley z Bar Cir-cle Branch na řece Friu, aby ve městě ochutnal radosti úspěchu. Měl asi tak půl milionu

Dlouhý Bili byl absolventem táborů a dálkových putování s dobytkem. Štěstí, šetrnost, chladná hlava a bystré oči na mladé býčky jej povýšily z kovboje na chovatele dobytka. V Chaparose, městečku na pomezí, vybudoval Longley nákladnou rezidenci, kde se stal zajatcem, přivázaným k parádnímu kočáru společenského života. Bylo mu souzeno stát se předním občanem. Nějaký čas se bránil jako mustang, který je poprvé v ohradě, pak se pokořil bičíku a ostruhám. Čas hrál proti němu. Založil První národní banku v Chaparose a byl zvolen jejím prezidentem.

Jednoho dne jakýsi muž, zřejmě se špatným zažíváním a brýlemi, vsunul mezi mříže okénka pokladníka První národní banky úředně vyhlížející navštívenku. Za chvíli už osazenstvo tancovalo podle not revizora národních bank.

Ukázalo se, že revizor, pan J. Edgar Todd, je velmi důkladný. Když byl hotov, nasadil si klobouk a zavolal si do kanceláře s nápisem,Vstup zakázán' prezidenta, pana Williama R. Long-leye.

„Tak jak to vypadá?" zeptal se ho Longley zvolna hlubokým hlasem. „Narazil jste při shánění na nějaké značky, jež se vám nelíbily?"

„Vše je celkem v pořádku, pane Longleyi," řekl Todd, „vaše půjčky jsou ve velmi dobrém stavu - s jednou výjimkou. Máte tam jeden prachbídný doklad - tak špatný, že mě napadlo, že si zřejmě neuvědomujete závažnost situace, do níž vás staví. Myslím tím tu vypověditelnou zápůjčku 10 000 dolarů, poskytnutou Thomasů Merwinovi. Nejenže obnos přesahuje maximální částku, jakou může banka legálně půjčit jednotlivci, ale chybí jakýkoliv idosament či záruky.

Porušil jste tak zákony státního peněžnictví hned dvakrát a vystavil se možnosti trestního stíhání vládou. Musím o této záležitosti vypracovat protokol pro vrchního finančního revizora, což bude mít za následek, jak jsem přesvědčen, že se věcí bude zabývat ministerstvo spravedlnosti. Vidíte, jak je to vážné."

Bili Longley se pohodlně natáhl v otočném křesle. Ruce sepjal za hlavu a trochu se natočil, aby viděl revizorovi do tváře. Revizor si s údivem uvědomoval, že na drsné tváři bankéře se rozhostil úsměv a v jeho bledě modrých očích se objevil laskavý záblesk. Pokud si uvědomoval vážnost situace, pak se to na jeho výrazu vůbec neprojevilo.

„Vy samozřejmě neznáte Torna Merwina," řekl Longley, téměř zvesela. „Ano, vím o té výpůjčce. Nemám žádnou záruku, vyjma slova Torna Merwina. Dospěl jsem k závěru, že nejlepší zárukou, jaká existuje, je mužovo slovo, pokud je spolehlivé. Ach ano, vím, že vláda smýšlí jinak. Myslím, že v té věci zajdu za Torném."

Zdálo se, že špatné zažívání pana Todda se náhle ještě víc zhoršilo. Pohlédl v údivu na bankéře.

„Víte," pustil se Longley do vysvětlování, „Tom se dozvěděl o dvoutisícovém stádu dvou-ročáků dole u Kamenného brodu přes Rio Grande, které se dalo koupit po 8 dolarech za kus. Myslím, že to bylo jedno ze stád starého Lean-dra Garcii, které sem načerno převedl a potřeboval je rychle prodat. Ten dobytek má v Kan-sas City hodnotu 15 dolarů za kus. Tom to věděl a já též. Měl 6 000 dolarů a já mu půjčil 10 000 dolarů, aby mohl obchod uzavřít. Jeho bratr Ed je hnal už před třemi týdny na trh. Měl by tu být každým dnem zpátky s penězi. Až se vrátí, Tom svůj dluh splatí."

Bankovní revizor byl šokován. Možná že jeho povinností bylo okamžitě odejít na poštu a telegrafovat o situaci vrchnímu revizorovi, ale neučinil tak. Po tři minuty kousavě a důrazně hovořil k Longleyovi. Podařilo se mu bankéře přimět, aby pochopil, že stojí nad propastí. Ale pak mu nabídl malá zadní vrátka k úniku.

„Večer ještě pojedu do Hilladalu," řekl Longleyovi, „provést tam revizi v bance. Na zpáteční cestě pojedu opět přes Chaparosu. Zítra o dvanácté se zastavím ve vaší bance. Bude-li záležitost s půjčkou do té doby vyřešena, pomlčím o tom ve své zprávě. Nebude-li, pak budu muset konat svou povinnost."

Prezident První národní prolenošil ještě půl hodiny v křesle, pak si zapálil jemný doutník a odešel k domu Torna Merwina. Merwin, rančer s přemýšlivým výrazem v očích, v úboru ze silného hnědého plátna, seděl s nohama na stole a splétal z proužků nevydělané kůže bičík.

„Ještě ne," prohlásil Merwin a pokračoval v pletení. „Myslím však, že se za pár dní vrátí."

„Měl jsem dnes v bance revizora," řekl Longley, „strkal do všeho nos a když spatřil tvůj úpis, vyhodil zadkem jako kobyla. Ty víš, že já vím, že vše je v pořádku, ale ten postup je opravdu proti zákonům peněžnictví. Věřil jsem, Tome, že zaplatíš, než přijde kontrola, ale tenhle všivák nás převezl. V současné době nemám moc peněz na hotovosti, jinak bych ti je poskytl na vyrovnání dluhu. Mám čas do zítřka, do dvanácti, pak budu musit místo úpisu předvést peníze, nebo —"

„Pokusím se sehnat ty peníze včas," řekl Merwin, zabraný do pletení bičíku.

„Dobrá, Tome," zakončil rozhovor Longley a obrátil se ke dveřím, „věděl jsem, že to uděláš, když bude třeba."

Merwin hodil bičík na zem a zašel do druhé a jediné soukromé banky ve městě, vedené Co-operem & Craigem.

„Coopere," řekl společníkovi toho jména, „musím mít dnes nebo zítra 10 000 dolarů. Mám zde dům a parcelu v hodnotě 6 000 dolarů a to je snad dostatečná záruka. Mám totiž rozdělaný kšeft s dobytkem, na kterém během několika dnů dost vydělám."

„Jen neříkej, proboha, ne," řekl Merwin. „Dlužím totiž týž obnos na půjčku, vratnou na požádání. A já byl požádán. Muž, který mě požádal, je chlapík, se kterým jsem po deset let spal na jedné pokrývce v táborech, hlídal krávy a stál na stráži. Může mě požádat o cokoliv, co je mé. Může požádat o krev z mých žil a dostane ji. Musím ty peníze mít. Je v zapeklité -, nu, potřebuje peníze a já mu je musím sehnat. Ví§, Coopere, že na mé slovo je spolehnutí."

větivě, „ale jak víš, mám společníka. Ve věci půjček nemám volné ruce. I kdybys měl ty nejlepší záruky, Merwine, nemohli bychom ti pomoci dříve než za týden. Právě teď posíláme 15 000 dolarů bratrům Myerovým do Rock-dellu na nákup bavlny. Dnes večer odcestují peníze úzkokolejkou. V pokladně nám moc nezbude. Je mi líto, že ti nemůžeme vyhovět."

Merwin se vrátil domů a věnoval se dál splétání bičíku. Asi ve čtyři hodiny odpoledne zašel do První národní a nahnul se přes zábradlí nad Longleyovým stolem.

Toho večera v devět hodin Tom Merwin vykročil obezřetně ze svého domku na pokraji městečka. V tu dobu bylo v okolí jen pár občanů. Merwin se opásal opaskem se dvěma šesti-rannými revolvery a na hlavu si narazil širák.

Kráčel rychle ulicí, která byla opuštěná, pak pokračoval písčitou silnicí, rovnoběžnou s tratí úzkokolejky, až došel k vodní nádrži tři kilometry za městem. Tam se zastavil, uvázal si přes nos, ústa a bradu černý hedvábný kapesník a stáhl si klobouk hluboko do čela.

Za deset minut přijel od Chaparosy noční vlak směrem na Rockdell a zastavil u nádrže.

S bouchačkami v rukou se Merwin vztyčil zpoza chaparalu a vyrazil k lokomotivě. Sotva udělal tři kroky, popadl jej zezadu pár dlouhých silných paží, vyzdvihl jej a odhodil od vlaku. Do zad se mu zarylo těžké koleno a přitlačilo jej tváří k zemi. Ocelové ruce přidržely zápěstí. Takto byl držen, jako dítě, do chvíle, než lokomotiva nabrala vodu a vlak se pohnul a pak s narůstající rychlostí zmizel z dohledu. Sevření povolilo, Merwin povstal a obrátil se, aby pohlédl do tváře — Billa Longleye.

„Tohle není žádné řešení, Tome," řekl Longley. „Navštívil jsem večer Coopera a on mi prozradil, o čem jste spolu hovořili. Večer jsem šel k tobě a když jsem viděl, jak vycházíš s revolvery, sledoval jsem tě. Pojď, Tome, vrátíme se."

„Byla to jediná možnost, která mě napadla," ozval se pojednou Merwin. „Přihlásil ses o zaplacení půjčky a já chtěl vyhovět. Co uděláš, Bille, až ti to přišijí?"

„Nikdy by mě nenapadlo lehnout si do křoví a přepadnout vlak," poznamenal Merwin, „ale půjčka, vratná na požádání, to je něco jiného. Pro mne požádání je požádání. Máme ještě dvanáct hodin, Bille, než na tebe ten cifršpión skočí. Musíme ty prachy nějak sehnat. Možná že... Velký Same Houstone! Slyšíš to?!"

Merwin se dal do běhu sledován Longley-em. Oba slyšeli, jak si někdo hvízdá líbivou, smutnou melodii Kovbojova stesku.

„To je jediná písnička, kterou on zná!" křičel Merwin v běhu. „Vsadím se —"

Doběhli ke dveřím Merwinova domku. Kopnutím je otevřel a vzápětí padl přes starý kufřík, stojící uprostřed pokoje. Na posteli ležel opálený, cestováním znavený mladík s hranatou bradou a bafal spokojeně z hnědé cigarety.

„Dopadlo?" prohodil zvolna mladík. „Dobře to dopadlo. Právě jsem se vrátil vlakem v 21.30. Prodal jsem celý ten pakl bez problémů, po patnácti za kus. Neměl bys však, kamaráde, kopat do kufříku, v jehož útrobách je 29 000 dolarů v bankovkách!"

TIP NA ČUNDR

Další zimní oblíbenou lyžařskou trasou je krušnohorský hřeben z Horní Blatné do Božílw Daru, případně až na Klínovec. Stopa zde bývá kvalitní, téměř jako v Jizerkách. .

Začneme v Horní Blatné, královském horním městě. Město si zachovalo svůj renezanění půdorys, je zde několik památkově chráněných objektů a zajímavé muzeum těžby cínu. Vyrazíme po Krušnohorské lyžařské magistrále, která se téměř shoduje s červenou turistickou značkou. Hned na začátku doporučujeme menší zajíždku na Blatenský vrch s rozhlednou. Za městem míjíme Vlčí jámy, pozůstatky po zdejší těžbě.

Vrátíme se na magistrálu’₇ mineme Hřebečnou, Mrtvý rybník a Božídarský Špičák, za kterým magistrála opustí červenou a zkrátí cestu přes Božídarská rašeliniště, na která je v jinou roční dobu přístup omezen. Dostaneme se do nejvýše položeného městečka v Cechách, Božílw Daru. Zde je naše první

občerstvovací stanice (na výběr je více podniků různých cenových skupin). Pokud se rozhodneme prodloužit trasu až na Klínovec, použijeme opět červené značky. Další možnost prodloužení trasy je návštěva německého sportovního střediska Oberwie-senthal.

Cestou zpět uděláme menší zajíždku do druhé občerstvovací stanice Švýcarské boudy, rázovité to stavby v alpském stylu. Zavede nás tam žlutá značka, na kterou narazíme za Špičákem. Ze Švýcárny je to kousek na Plešivec, ze kterého sjedeme po zelené značce do Abertam, dalšího horního města. Odtud můžeme pokračovat po značce zpět do Horní Blatné nebo jet podél silnice do Perninku.

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

1 kg předního hovězího, 10 dkg slaniny, 3 vetší cibule, 2 lžíce hladké mouky, 0,51 piva, 3 až 4 rajčata (nebo protlak), lžíce medu, sůl, pepř, lžička chilli (nebo pálivé papriky) 2 bobkové listy, 2 kostky hovězího vývaru.

V kastrolu nebo v kotlíku rozškvaříme slaninu, osmažíme na ní nakrájenou cibuli, přidáme maso nakrájené na kostky a zaprášíme moukou. Asi minutu opékáme ze všech stran, zale-jeme pivem a zamícháme. Přidáme nakrájená rajčata (protlak), bujónové kostky, med a koření. Podle chuti osolíme, zmírníme oheň a pomalu vaříme doměkka.

2. Roku 1836 vypuklo povstání amerických osadníků proti mexické vládě za samostatnost Texasu v bitvě:

4. Stavba kolejnic — propojení Transkontinentální železnice - se uskutečnila:

6. Roku 1862 přijímá Kongres zákon, na jehož základě mohou osadníci získat na americkém Západě 160 jiter půdy a po pěti letech se stát jejími vlastníky. Cena jednoho jitra byla:

7. Roku 1872 začíná v Dodge City rozkvět obchodu s hovězím dobytkem. Na Západní železnici se do vlaku nakládá denně kusů skotu:

8. Johann August Sutter odkoupil od Rusů jejich pozemky v Kalifornii a ukončil tak ruskou kolonizaci amerického Západu.

9. Samuel Colt, vynálezce revolveru, dodává v roce 1847 tisíc kusů své nové zbraně milici zvané Texas Rangers, která kolt proslavila. Coltova továrna, nazývaná zbrojovkou USA, ležela:

10. Podle oznámení amerického statistického úřadu je ukončeno osídlování amerického Západu v roce:

SURVIVAL TIP

■ÚNOR je měsíc, kdy si lidé na venkově říkali jako před Velkou francouzskou revolucí:

Čeho je moc, toho je příliš. A pak vzali cepy, kosy a srpy a šli si užít hromadně se šlechtickými paničkami, aby je potom rozsekali na kusy a nakradli si jejich majetek, což podle nich bylo spravedlivé, a přesně tak to hlásali: Rovnost, svoboda, bratrství. Pařížskému katovi Samsonovi z poprav tak narostlo svalstvo, že by měl Schwarzenegger mindráky, a denně ztupil jednu gilotinu. Jinak mám únor moc rád, i když zima už je fakt nesnesitelná, protože jsem se v něm narodil, a navíc, když jsem letos prvního února otevřel okno, zima po mně vystartovala jako břitva a z bytu nade mnou, kam se přistěhovali novomanželé, slyším: „Drahý, musím se ti přiznat, že už jsem měla muže." A on jí láskyplně odpovídá: „No a co, já taky." Pak nastalo ticho. To jsou typické ženské, co jim u nich přijde normální, u jiných jim vadí. V únoru jsou největší mrazy a nejvíc září slunce, takže i slepci něco vidí a cítí. Je to měsíc lásky, rozmnožování a naděje. Medvědi a kanci spolu randí a stejně tak vodní ptáci, kteří si vybírají partnery na celý život, ale stejně jim zahýbají, jak se zjistilo, i když s nimi zůstávají do smrti. Kdyby to nedělali, asi by je museli zabít sami. Ovšem vlci, labutě ani ostatní, kteří nestřídají partnery, z toho nedělají vědu a nerozvádějí se jako lidé, kteří se rozvádějí z vášně, nebo si chtějí nahrabat majetek, toho druhého ožebračit a ukojit na něm svou zhrzenou lásku a vykonat akt pomsty. Alimenty alespoň třikrát větší než jeho příjem a děti mu půjčíme jednou za rok, v doprovodu městské policie, na dvě hodiny před dům, abych na ně viděla z okna od kávičky. V únoru mi ohlásila moje dcera Kateřina, že Slováci v minulosti bojovali proti uherákům. V únoru se jedí kvíčaly a ptáčci, především kosi a všichni ti, co jsou po ruce. Tedy jedí se tam, kde se jíst smějí, a v únoru si také můžeme vyrazit na ovoce. V zasněžených polích a pláních již z dálky vidíme plody jeřábu, na němž se právě v únoru kvíčaly loví i u nás, šípky, a já chodím na rakyt-ník na rekreační zónu mezi Opatovem a Mili-čovskými rybníky. Jsou ho tam až do jara tuny, neb tam z něho roste džungle a ptáci ho nejedí, protože by se na něj nabodli, jak konšelé na meče a píky husitů. Rakytník má totiž pěkně dlouhé

a ostré trny. Musíte ho trhat opatrně, aby vám v ruce nepukl a nevytekl. Vlastně jsou to takové malé měchy rakytníkové šťávy, která chutná kysele a obsahuje neuvěřitelné množství vitaminu C, kam se hrabou citrony. Vyrábí se z ní kompoty, šťávy, sirupy, rosoly a likéry. Je vhodné ji kombinovat s méně výrazným ovocem nebo plody, jako jsou třeba hloh, jeřabiny, hrušky, mišpule a další. Rakytníková šťáva se dá použít všude tam, kde se běžně používá citron. Vyrábějí se z ní také kompoty a marmelády v kombinaci s jiným ovocem. Používá se po celém světě k aromatizaci alkoholických i nealkoholických nápojů a z rakytníku se vyrábí také polévkové koření. Například je součástí maggi. Často roste jako džungle tam, kde nic jiného neroste, a tvoří celé neprostupné porosty, jako třeba na březích a ostrovech Černého a Středozemního moře. Například při ústí Dunaje do moře na ostrovech Sakalin, kde si zároveň můžete prohlížet a prolézat ruskou loď, která se tam potopila, když jí vybuchl kotel.

S pomocí rakytníku si připravíme mořskou štiku nebo štiku po mexicku. Potřebujeme k tomu 300 g mořské štiky nebo jiné dravé ryby, dva šálky zeleniny, můžou být i tři (červená, zelená, žlutá paprika, pórek, bambusové a sójové výhonky), předem namočené čínské houby nebo jidášovo ucho a sterilované červené fazole, 1 lžíci oleje, sůl, bílý pepř, 50 g ananasového kompotu, stejné množství kompotu rambutanu nebo líčí, 1 lžíci ananasové šťávy, jednu lžíci rambutanové šťávy, lžičku rakytníkové šťávy, 1 lžičku zázvoru, 1 lžičku kari, 100 ml smetany. Nakrájenou zeleninu osmahneme na oleji, osolenou a na kostky pokrájenou rybu pokapeme řádně rakytníkovou šťávou, přidáme houby, okořeníme a osolíme, podlijeme buď vodou, nebo vodou s třetinou vína a dusíme doměkka. Nakonec přidáme sterilizované fazole a zjemníme smetanou. Úplně nakonec vložíme ovoce. Podává se s rýží, kterou zalijeme nálevem z rakytníkové šťávy, pálivé papriky či chilli a vynikajícího oleje. Přidáme ještě podle chuti vinný červený ocet. No a ať vám chutná jako u Hásků. Místo vody můžeme použít i vývar.

Westernová ročenka Rodokapsu

I I l> I N

TIP NA ČUNDR:

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU:

TEST

1. Počet států USA:

2. Největší stát USA rozlohou:

3. Hlavní město Texasu:

4. Kolik univerzit je pouze ve státě New York?

5. Co vedle Michiganu patří do soustavy Velkých jezer:

6. Sonora:

7. Kanadská provincie Quebec je větší než Německo:

SURVIVAL TIP

Ú W O li

TIP NA ČUNDR

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

SURVIVAL TIP