Dělají-li mravenci obydlí své v červenci a kupí je stále výš, přijde tuhá zima spíš.

1. července 1863 4. července 1776 4. července 1868

14. července 1881 17. července 1875

17. července 1579 V červenci 1860

byla zahájena bitva u Gettysburgu, která rozhodla o zvratu války Jihu proti Severu, byla vyhlášena nezávislost USA - Den nezávislosti.

je ratifikován Čtrnáctý dodatek ústavy USA, potvrzující federální občanství všech osob bez ohledu na rasu. zastřelil Pat Garrett psance Billyho Kida.

je u řeky War Bonnet Creek poražen náčelník Siouxů Žlutá ruka a tato událost se později stává základní uměleckou situací ve-slavné Wild West Show Buffalo Billa. objevuje Francis Drake Nový Albion, je vynalezena Spencerova opakovačka.

Kraj byl v dusivě horkém létě klidný už dlouho se tu neobjevili lidé pochybné pověsti a starý Farguson nosil svůj starodávný kolt spíše ze zvyku, jako ostatně v Arizoně hodně mužů.

„Když vezu každý týden výplatu, tak mě ten těžký pytel táhne k jedné straně - a ta bouchačka dělá protiváhu. Víte, mám stejně do toho kanónu už jen tři náboje a další bych nesehnal po celých Státech..."

Svůj volný čas trávil na lavičce před vchodem do důlní kanceláře. I dnes tu seděl, obklopen hochy, lačnícími po dobrodružných příbězích ze starých dob.

„Fargusone, pojďte sem!" ozvalo se z otevřeného okna. Byl to hlas inženýra Portnera.

Tom rozvážně vstal a za mrzutého bručení chlapců se šoural do kanceláře.

V místnosti bylo několik inženýrů důlní společnosti, a co Fargusona překvapilo - i místní šerif.

„Poslyšte, Fargusone, zítra pojedete do města! Společnost koupila úzkokolejnou dráhu a vy odevzdáte v bance šek na 10 000 dolarů. Víte,

co je to šek...? To je takový kousek papíru," inženýr ukázal Fargusonovi malý proužek papíru, „a tím se platí jako hotovými penězi. Kdo jej předloží kterékoliv bance ve Spojených státech, dostane vyplaceno deset tisíc dolarů, jasné?"

Tom vzal cenný papír do ruky, několikrát ho zkoumavě obrátil a pak jej vrátil inženýrovi.

„Počkejte, Fargusone, nebude to tak jednoduché! Tuhle šerif přinesl nepříjemnou zprávu. Společnost, od které jsme koupili dráhu, sdělila policii, totiž... tady šerifu Bentimu, že jeden z jejích bývalých zaměstnanců je v podezření, že se bude chtít šeku zmocnit. Proto - ne, že bychom vás, Fargusone, podceňovali - šerif pojede s vámi. Jistota je jistota!"

„Inu, když myslíte, že bych ten kousek papíru, který váží 10 000 dolarů, sám neunesl..., tak ať jede šerif se mnou. Ale ten šek budu mít u sebe já. Dobrou noc, pánové!"

„Dobře jej uložte do náprsní kapsy, Fargusone, a budte opatrný, ten šek je hotové jmění. Kde máte šerifa Bentiho?"

„Ceká u koní - ale mohl tu klidně zůstat. Takhle pozná i slepý, že vezu něco cenného, když mě doprovází policista," zavrčel staroch a s povzdechem opustil kancelář.

Ranní slunko ještě nepálí, příjemně hřeje, a ticho ruší jen jednotvárný dusot koňských kopyt.

„Slyšíte? Buď je to letadlo anebo jede proti nám automobil... Je to automobil!"

Teď už bylo vrčení motoru slyšet zřetelně. Od města přijíždělo auto. Jezdci zajeli k okraji silnice. Automobil se rychle blížil, brzdy zaskřípěly - stroj se zastavil.

„Haló, šerife, ta vaše hvězda se třpytí, až zrak přechází. A tenhle děda, Farguson, že? Znamenitě!"

Dřív než si šerif s Fargusonem stačili uvědomit smysl těchto slov, hleděli do ústí automatických pistolí. __

„Z koní dolů! Žádné řeči, čelem vzad!" zazněl tvrdý, úsečný rozkaz.

Šerif se zaťatými zuby, starý drbaje se v zarostlé tváři - váhavě uposlechli. Dva muži přiskočili k šerifovi a rychlým pohybem ho odzbrojili. Totéž čekalo Fargusona...

„Jářku, Same, podívej se na ten kanón!" smál se jeden z chlapů. „Z toho bych se bál vystřelit," a pohrdavě odhodil starý, Vysloužilý revolver za sebe do příkopu.

„Abychom dlouho nehovořili: dejte mi šek, který vezete do banky, dědo!" rozkázal zrzavý dlouhán.

„Ale...? Tak abychom dlouho nehovořili: já žádný šek nevezu a tady šerif taky ne! Šek se bude předávat až zítra. Asi jste se o den spletli, pánové!"

„Nemluvte nesmysly! Máme zaručené zprávy, že šek bude doručen dnes. Nechtěl bych se dopouštět násilí, rozmyslete si to... Šek dostaneme, kdybychom vám měli rozpárat každý steh na košili a obrátit podrážky bot naruby. Tak rychle! Kde je?"

„Říkám vám, mladíku, že žádný šek u sebe nemám, a jestli věříte čestnému slovu zálesáka ze staré školy, tak vám je dávám. Prohledejte si mne, i tuhle moji zachmuřenou chůvu, ale žádný šek nenajdete. Jestli vás to zajímá, tak my dva jsme jenom návnada. Šek veze do města jeden z inženýrů, asi půl hodiny cesty před námi..."

„Tak dost! Jestli vám tady v kraji říkají kovbojové Chytrý Tom Farguson, tak to neplatí na nás - my jsme z města. Prohledejte je!"

S úzkostlivou pečlivostí jsou oba muži prohledáváni. Fargusonův klobouk je obrácen naruby, v mžiku je rozpárána košile, roztrženy boty, kalhoty - i koňskou hřívu prohrábli.

„Říkám vám, mládenci, zbytečně se namáháte! Dal jsem vám své slovo, že šek u sebe nemám ani já, ani šerif!"

„Vypadá to, že dědek mluví pravdu - není možné, abychom šek nenašli... Smůla! Same, otoč vůz, snad se nám podaří chytit toho jezdce, co veze šek! Mluv, dědo, jak vypadá?"

Šerif byl první, kdo se odhodlal k činu. Skočil po Fargusonově koltu a napřáhl se k ráně za odjíždějícím autem...

„Poslyšte, Fargusone, vy jste mi pěkný ptáček! V nouzi člověk řekne hodně, ale dát čestné slovo...?"

„A to byste mi křivdil," Tom zvedá dobrácké oči k šerifovi. „Já opravdu šek u sebe neměl. Ale teď ho zase mám!"

„Nedělejte si ze mne blázny, Fargusone! Copak umíte čarovat? Kdyby tady ten šek byl, tak by ho u vás museli najít, ne?" _

„Ne tak zhurta, má milá - chůvo! Čarovat sice neumím, ale umím myslet na zadní vrátka, tak je to. Řekněte mi, vy starý Cliftone: copak udělá lupič nejdříve, když vás přepadne, he? Nevíte...? No přece - odzbrojí vás. A co udělá se starou předpotopní bouchačkou, jako je můj kolt? Zahodí ho, můj milý, zahodí. Tady je šek -v hlavni koltu! Tak co, dal jsem čestné slovo zbytečně, když jsem řekl, že šek u sebe nemám?"

„Fargusone, jste chytrý chlapík! Dobře jste to navlékl, jen je škoda, že nám ti chlapi upláchli!"

„Kdo vám řekl, že upláchli? Asi tři míle před městem čeká pět jezdců v záloze na znamení jednoho z našich chlapců, který jede po silnici... No a ten dá znamení tehdy, až se ho někdo bude ptát, jestli neviděl jezdce v zelené košili, na bělouši! - A teď jedeme, šerife, a dobře hlídejte, aby se mi cestou nic nestalo!"

TIP NA ČUNDR

Od nepaměti chránily naši zemi hluboké hvozdy. Tam, kde byly nejužší, vyrostly vesnice Chodů. Jedenáct královských vesnic okolo Domažlic nehlídalo bavorskou hranici samo. Na sever od nich sídlili Chodové přimdští a tachovští. Šumavu střežili Krá-lováci. Ti všichni se mísili s německým živlem, až se poněmčili. Ale domažličtí Chodové vždy počeštili své Němce. Huž,je to tak. íčko mušíme na hejtu!

Kde jinde začít než v Domažlicích, městě se známou šikmou věží a Chodským hradem. Z města vyrazíme po červené značce do Újezda, kde můžeme

0 A i 3' *i. S-k»>,

navštívit Kozinův dvůr. Dále jdeme přes vrch Hrádek s pomníkem Jana Sladkého-Koziny do sídla Lo-mikarova, Trhanova. Původně barokní zámek byl přestavěn v empírovém slohu. Podél silnice do Klen-číje lipová alej, zvaná Lomikarova. My však nejprve půjdeme do Chodova a odtud po žluté do Klenčípod Cerchovem. Po cestě mineme hřbitov s hrobem spisovatele J. Š. Baara. V obci je mnoho zajímavých selských dvorů a jedna z nejstarších poštovních budov v Cechách. Budete se divit, kdo všechno tu kdysi přenocoval. V kostele je hrobka Lamingenů.

Z Klenčí jdeme po tzv. Baarově stezce (zelená značka) na Výhledy - vyhlídka s 12 m vysokým pomníkem tohoto spisovatele. Dále po žluté do Capar-tic, odtud po červené na jih pod vrch Cerchov, na který nás zavede modrá značka. Z tohoto, donedávna obyčejným smrtelníkům nepřístupného nejvyš-šího bodu Českého lesa, pochází jeden ze základních kamenů Národního divadla. Po modré a později po žluté značce^ se dostaneme do hraniční vsi Folmava a odtud do České Kubice a k Babylonu, kde se konečně můžeme osvěžit koupelí a pokračovat do cíle opět v Domažlicích.

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

4 kusy bifteků, vysokých 1,5 až 2 cm, hrubá mořská sůl, hrubě mletý pepř.

Rozpálíme vysokou vrstvu dřevěného uhlí v ohništi nebo na venkovním grilu, až jsou uhlíky rozžhavené doběla a vyskakují sem tam nízké plamínky. Kovovým hákem je prohrábneme a rozhrneme, aby tvořily rovnou jednolitou vrstvu. Necháme žhnout 20 minut, až jsou opět bílé, jen odspodu mírně prosvítají červeně. To je ideálně připravené ohniště pro grilování.

Maso musí být dobře odleželé a nekrvavé. Má-li tučný okraj, několikrát jej ostrým nožem nařízneme. Připravené bifteky posypeme hrubou solí a pepřem. Položíme je na rozpálený rošt. Doba grilování záleží na kvalitě masa a chuti strávníka. V zásadě platí negrilovat déle než 6 minut na krvavý steak (rare), 8 minut na středně propečený (medium) a 14 minut na velmi dobře propečený (well doně).

Steaky ze zadního masa se doporučuje předem naložit do marinády: 1/4 šálku oleje, 1/4 šálku červeného vína, 1/4 šálku sójové omáčky, 2 lžíce cukru, rozetřený kousek česneku, 2 lžičky mletého zázvoru.

TEST

Ověř si, co víš o světě countryové hudby.

1. Country music zní českému uchu zcela samozřejmě. Jako označení pro hudební žánr, vznikly v USA. Přesto má i určitý bližší slovesný význam. Který z nich je přesnější?

2. Kořeny tohoto hudebního stylu přivezli do Ameriky:

3. Jakousi Mekkou country music a uznávaným festivalovým městem je Nashville. Leží ve státě, jehož guvernér o něm kdysi prohlásil, že je to místo hudebních bu-ranů:

4. Historicky zcela prvotním instrumentem countryové hudby je:

5. Širší povědomí Američanů zasáhla tato hudba zhruba teprve před 70 lety mimořádně úspěšnou gramofonovou deskou, která nečekaně docílila šestimilionového nákladu:

6. Countryová hudba se brzy inspirovala i dalšími hudebními vlivy, vzniká muzika „Cajun" a Hank Williams zpívá svůj velký hit, nazvaný Jambalaya. Co to slovo v názvu znamená?

a) Dívka Jambalaya Innová tančila ve městě Chattanooga nepřetržitě tři dny a noci a prošoupala čtverý podrážky.

b) Jambalaya je název kopce nad městem Knoxville, kam se chodí randit asi jako v Praze na Petřín.

c) Jambalaya je oblíbený jižanský pokrm z nákypu z račího a kuřecího masa.

7. S příchodem westernových filmů narůstá i vliv kovbojských písniček na hudební scéně a rozšiřuje ji o další styl. Jeho prvním průkopníkem se stal ve 30. letech zpívající kovboj:

8. I česká hudební scéna brzy navázala na westernový styl a popularizovala ho zejména ve sborové interpretaci. Jeho předními představiteli se stali především:

9. Westernová a countryová muzika měla v Čechách i na Moravě takovou oblibu, že se ji nepodařilo utlumit v době pro ni ideologicky nepříznivé. Český hudebník a tramp Jan Čapek, zvaný Krisťák, zakládá počátkem 70. let dokonce dívčí vokálně instrumentální soubor pod názvem:

10. V countryové hudbě se prolínaly různé styly, vznikala i tělesa s vlastní a původní tvorbou. V metropoli Moravy to byla skupina spojovaná sice s tzv. bluegrassem, ale proslula vynikající uměleckou úrovní, autorskou i instrumentální. Její jméno je:

SURVIVAL TIP

ČERVENEC je první měsíc svobody. Začínají prázdniny a dovolené a člověk si říká, jako když mu bylo patnáct, že na všechno je dost času. Ale červenec, stejně jako život, uteče a člověk nedokáže často dojet tam, kam chtěl. Ani o prázdninách, ani za celý život. Koncem července se začne všechno zase vracet směrem k zimě a spoustu lidí předčasně přepadne stesk. Červenec je měsícem oslavy slunce. Lidé si to za každou cenu chtějí vyzkoušet, jaké by to bylo, kdyby byli husou a zaživa je grilovali. Červenec je měsícem slávy obilí a zároveň jeho smrti. V červenci slunce nejvíc opaluje, a proto také umírá na plovárnách nejvíc babiček a dědečků, protože si myslí, že když budou vypadat jako čokoláda nebo ještě lépe jako briketa, budou žít déle a omládnou o dvacet let. No, je to přesně úplně naopak. V poledních vedrech bez přestání cvrčí cvrčci, kobylky cikády a všichni tihle chřastilové, kteří se ovšem různě po světě také jedí, kvetou vlčí máky a chrpy, což je švabinská kombinace. Max Svabinský, můj kůň, miloval léto, vlčí máky, prsaté ženské s postavami, na kterých bylo vidět, že mají dobrý dosed, a že si

s nimi člověk užije jako v míchačce, a jeho obrázek dívky sedící na mezi mi přijde bezkonkurenční. Červenec byl pro mne v dětství a pubertě měsícem nejintenzivnějšího bádání, co se dá v přírodě sníst. Posadil jsem se s natrhanými bobulemi naproti nemocnici Na Františku, kde mému strýci Jiřímu omylem uřízli nohu, spletli si diagnózu, naštěstí brzy umřel na rakovinu, a tam jsem na lavičce přežvykoval, četl si Rodák nebo Ladislava Klímu, to byli moji koně, a říkal si, když ta tráva bude jedovatá a udělá se mi špatně, rozhodně dokážu ještě přejít ulici na vrátnici, a tam mě naši špičkoví straničtí lékaři zachrání. Přežil jsem, zatím. Proto o tom píšu.

Kobylky a sarančata se fakt jedí po celém světě, zrovna tak jako sarančata, když to na ně přijde, sežerou naopak zase všechno ona. A to až na beton. Když se dají na cestu za žrádlem, je konec a setmí se. Je jich totiž tolik, že to připomíná zatmění slunce a přestanou fungovat všechny motory, protože sarančata je zahltí. Jedí se sušená, pražená, nebo smažená. Vynikající jsou s různými omáčkami nebo těstovinami. Ostatně nedávno udělali v Kapském Městě recepci, kam mohl přijít každý a ochutnat právě všechny možné brouky, kobylky, hady a všechno, co v Africe žije, kromě Mandely, protože všechno se dá jíst a ono se to nejí, i když mají lidi hlad. A to je chyba. U nás rostou dvě velmi známé rostliny, které laik nerozeznává, a jsou to netýkavky. Kytky, které jsou pro děti zdrojem mnoha zábav, když mačkají buclatými prstíčky buclaté lusky nafouklé k prasknutí, které při doteku vystřelí svá semena do okolí. Obaly se svinou jako pouťový pištící had. Abyste semena mohli chytit, musíte je chytat do zavřené ruky. No a právě ta semena, což ví opravdu jen málokdo, jsou vynikající k jídlu a v Indii a v Asii jsou jednak běžnou potravinou, ale také zároveň uznávaným afrodiziakem a lékem proti rakovině. Podobně je na tom penízek rolní. Nedozrálá bílá nebo zralá černá semena jsou syrová vynikající na chuť a připomínají oříšky. Stejně vynikající jsou pražená. Z rozemletých nebo ve vodě uhnětených se dělá těsto a z toho se pečou placky nebo chléb. Přidávají se do pečivá, slaného i sladkého. S cukrem se používají jako oříšková náplň. Přidávají se také do čokolády. Praží se a jedí se se solí nebo s paprikou či česnekem. Jsou součástí mnoha pokrmů z mletých mas. Je z nich vynikající olej a dělá se z nich i pálenka. Neolizujte si ale prsty, protože zelená nať u někoho za syrová může vyvolat alergii či pálení na jazyku. Ale i ta se používá v Asii v kuchyni.

Ryba s netýkavkovými semeny, datlemi a pistáciovými oříšky, pečená na roštu. Vezmeme čtyři makrely, vykucháme je, opláchneme a vysušíme. Nadrobno nakrájíme tři cibule a smícháme s pěti stroužky prolisovaného česneku, dvěma lžičkami Bacharatu (koupíme v orientálních krámech), 1 lžičkou kurkumy a trochou vody. Touto směsí ryby naplníme a sepneme jehlou. Datle, pistáciové oříšky a netýkavková semena, všeho tak půl šálku, rozmixujeme s trochou vody nebo vínem, směsí potřeme ryby po obou stranách a pečeme na dřevěném uhlí nebo grilujeme. Je to vynikající jídlo a mějte na paměti, že Indky mají velká prsa, jsou věrné otrokyně a všechny pozice kamasut-ry umějí dřív než číst, psát a počítat.

£• I; I* I W

2. srpna 1876

14. srpna 1860 19. srpna 1895 25. srpna 1836

je v Deadwoodu při hře karet zastřelen pistolník James Butler, zvaný Divoký Bili Hickok.

se narodil spisovatel a organizátor skautského hnutí Ernest Thompson Seton byl zastřelen vrah J. B. Hardin.

se narodil Bret Harte, jeden z nejvýznamnějších a světoznámých literárních autorů amerického Západu.

Tvořilo ji asi dvacet otroků černé pleti obojího pohlaví a dvacet somálských ozbrojenců z kmene Sibril-Abokrů. Tito lidé se věnují převádění otroků přes zmíněné údolí, kde je od nich převezmou jejich kmenoví příbuzní Isové a dopraví je na pobřeží, odkud jsou převáženi do Ameriky.

Otroci, habešští Amharové, byli vzájemně svázáni provazy. Tento národ se vyznačuje neobyčejnou veselostí a čiperností. Isové patří naopak k nejošklivějším Somálcům a jejich surové zacházení s otroky bylo vyhlášené.

Pokoření a nešťastní Amharové, násilím vytržení z poklidného života, kráčeli naproti pochmurnému osudu, který nesliboval vůbec nic dobrého.

Údolí ústilo do roviny, na níž déšť vykouzlil čerstvý porost trávy. I stromy waba, které zde rostou a z nichž Somálci získávají svůj věhlasný šípový jed, měly své stále zelené listy mnohem světlejší než obvykle. Pod jejich korunami se rozkládaly chatrče, které si teď přivlastnila skupina Isů, očekávající příchod karavany.

Průvod se objevil. Běželi mu vstříc. Křičeli a mávali nad hlavami zbraněmi. Přivítání bylo velice hlučné.

Amharové byli zavedeni do středu vesnice, kterou obklopoval vysoký trnitý plot. Ke vchodu Isové postavili několik strážců. Začalo smlouvání o ceně otroků. Každý z nich byl důkladně prohlédnut. Kdo si troufl, bodl či štípl zajatce do citlivých míst jeho těla pro radost z bolesti.

Když se konečně Somálci domluvili a pobavili, následovalo za každou z těch lidských bytostí oceňování. V šátcích, střelném prachu a rozmanitém železném zboží. Vrcholem obchodu byla slavnostní hostina. Hlavním chodem bylo kořeněné skopové maso, které hodujícím připravily ženy ísů.

Jeden z íských chlapců pozoroval mezi zajatci dva bratry v jeho věku. Unaveně se opírali o hrdou postavu svého otce, ale jemu připadali stejní, jako byl on sám. Iský hoch poslechl podivný hlas ze svého srdce, který ani neuměl vysvětlit, přistoupil k nim, jednomu z nich položil ruku na hlavu a pronesl hlasitě, aby to všichni slyšeli:

Podle zvyku země po pronesení těchto slov nebyl již mladý Amhara otrokem. Iský chlapec zvedal právě ruku, aby osvobodil i jeho bratra, když k němu přiskočil jejich vůdce. Strhl jej zpátky a křičel:

„Pomátl ses nebo zbláznil? Cožpak jsme za tyto psy zaplatili, abychom jim darovali hloupou svobodu? Slovo každého z ísů platí, i když je to jen dítě, copak to nevíš? Amhara již tedy není otrokem. Už ho nemůžeme prodat na pobřeží pro Ameriku, ale pochop, že ho ani ne-potáhneme s sebou!"

Vůdce vytáhl z opasku svůj dlouhý dvojsečný nůž a vrazil ho amharskému chlapci do srdce. Žádným ze Somálců tento hrůzný čin ani nepohnul.

Otec zavražděného, který neměl spoutané ruce, zůstal chvíli strnule stát. Pak se vymrštil. Vrhl se na vraha. Vytrhl mu nůž, bodl ho do prsou a přeřízl provaz spojující ho s dalším Amharou. S nepříčetným a zběsilým řevem se vrhl na otrokáře. Mnohé z nich těžce poranil. Nastalá vřava umožnila hrstce otroků osvobodit se z provazů. Jakmile to otec zabitého chlapce postřehl, dal se na útěk a volal na své přátele:

Byl nejvyšší čas. ísové v přesile ho zbavili nože. Uháněl k východu vesnice a někteří Amharové ho následovali. Stráže, které postávaly před vesnicí, uslyšely hluk a zpozorněly.

Ve chvíli, kdy muž probíhal východem, podařilo se jednomu z ísů nastavit oštěp a probodnout mu břicho.

Ostatní uprchlíci se zarazili. Ztratili vůdce. A tím i svou odvahu. Po krátké potyčce byli přemoženi a spoutáni.

Kdyby už byli Sibril-Abokrové pryč, mohla mít tato příhoda pro ísy neblahé následky, neboť jim zůstalo jen patnáct bojovníků. Uprchlíky oddělili od ostatních Amharů, svázali jim nohy a pak je soudili.

Jelikož již za otroky zaplatili, museli jejich životy ušetřit. K smrti odsoudili pouze toho nejvzdornějšího ze vzbouřenců, a to k velmi kruté smrti. Zabalili ho do staré přikrývky, aby se nemohl hýbat, a šlapali po něm tak dlouho, až mu zlámali všechna žebra a klouby. V tomto stavu měl zůstat ležet, dokud z něho nevy-prchá život.

Ostatní vzbouřenci byli jeden po druhém přivázáni ke stromu, který stál uprostřed vesnice, a byli krůtě zbičováni. Ženy jim hned radostně vsypávaly do otevřených ran červený pepř, a tak se s chutí bavily.

Somálci pak pokračovali v započaté hostině. Hodovali dlouho do noci, povzbuzováni k podivné radosti sténáním a nářkem trpících zajatců. ^

Druhého dne za svítání zamířili Sibril-Abokrové k Halimalskému údolí a ísové s otroky se vydali k pobřeží. Svého mrtvého vůdce pochovali pod hromadou kamení. Zabité Amha-ry, otce a syna, ponechali napospas divé zvěři. Muž, jehož rozdrtili nohama, ještě žil. Jeho přátelé ještě dlouho potom při cestě slyšeli jeho křik.

Karavana nechala za sebou vnitrozemskou náhorní plošinu a vkročila do oblasti pahorkatin, mezi nimiž se klikatila koryta řečišť.

Jelikož byl začátek období dešťů, nebylo dobře se tu příliš zdržovat. Objeví-li se totiž nahoře v horách náhlý déšť, který se obyčejně mění v průtrž mračen, valí se voda hlubokými koryty řečišť nezadržitelně vpřed a strhne s sebou všechno, na co narazí. Přižene se jako vysoká hučící stěna a za několik minut se dříve klidné a suché údolí změní ve řvoucí, zkázu přinášející vodní smršť.

K večeru karavana dorazila k jednomu z takových koryt. Jelikož v něm po posledním dešti zbyly tu a tam ostrůvky vody, nabízející napojení i očistu, otrokáři se rozhodli, že se tu utáboří. Skupinku ísů, jak již bylo řečeno, tvořilo patnáct mužů, několik žen, které samy zastaly veškerou práci, a také chlapec, jenž se snažil zachránit mladého Amharu. Otroky uvázali k dlouhému provazu, aby museli s těmito pouty i spát. Ohled nebyl brán ani na zbičované, jejichž rány byly dosud zjitřené.

Jenom jediný ze zajatců, mladý amharský chlapec, bratr zabitého, se mohl svobodně pohybovat po táboře, neboť byl příliš mladičký a tudíž pro Isy nebyl nebezpečný.

Ticho rušilo pouze vytí šakala a volání ku-líka. Zajatci leželi těsně u sebe, vzájemně se zahřívali a ženy se snažily dát mužům v takové nouzi pocit nějakého tepla. Noci v těchto krajích bývají velice chladné. Otrokáři se uložili kolem ohně. Jen několik mužů obcházelo ležení a hlídalo otroky. Mohlo být kolem půlnoci, když se náhle zvedl tichý vítr. Postupně

sílil. Byl chladný a vlhký a přicházel od hor. Jeho šumění znělo temně a hrozivě tak, že spáče probouzel.

Náhle se do tohoto šumění vmísil zvláštní hluk, který jako by se přibližoval k ležení a pomalu se měnil v hromový rachot. Amharové, obyvatelé hor, velice dobře znali tento záhadný zvuk, s kterým se většina Isů dosud nesetkala. Zděšeně vyskočili na nohy.

Isové posbírali svůj skromný majetek, aby co nejdříve uprchli z nebezpečných míst. Stezka do řečiště byla vzdálena několik set metrů proti proudu, a tak měli v úmyslu vyšplhat se po příkrém břehu řečiště. Otroky, kteří byli svázáni k sobě, chtěli ponechat svému osudu.

Ve chvíli, když se už Isové chystali opustit řečiště, se ozval hromový hlas jednoho z otroků:

„Jestliže se máme utopit my, pak ať oni zahynou také! Chopte se jich a držte je pevně!"

V okamžiku vytvořili Amharové kolem otrokářů neproniknutelný řetěz a každý z nich uchopil některého z Isů. Ti sice použili své zbraně, ale to už bylo pozdě. Valila se sem vysoká, tmavá, hučící masa vody...

Za okamžik se zmocnila otroků i otrokářů, vyzvedla je do výšky a unášela je pryč.

„Tak se mě pevně drž! Chtěl jsi zachránit mne i mého bratra. Teď ti pomohu já!"

Příval vody dal krůtě najevo svou sílu, jako by chtěl vyjádřit přitakání s pomstou otroků a pohltil je společně s jejich vězniteli. Pouze oba chlapci unikli zkáze. Drželi se v bezmocně opuštěném objetí a malý ísa řekl Amharovi:

„Budu i nadále tvým ochráncem. Brzy narazíme na muže mého kmene a nejlepší z nich tě přijme za svého syna. Tys dal z vděčnosti přednost mému životu před svým, a to je čin hodný úcty, jemuž moji lidé rozumějí."

TIP NA ČUNDR

VALAŠSKÉ FRGÁLE pomalu táhli chudí pastýři z jižních Karpat v dnešním rumunském Valašsku sta kilometrů po karpatském oblouku k severu. Čtyři sta let jim trvalo než postupně vyrubali či vypálili v horách kleč, aby místo ní vyrostla tráva a ovce se tak mohly dopást až tam, kde se Karpaty definitivně sklánějí do moravského úvalu. Valaši sice na své dlouhé cestě splývali s místními obyvateli, ale zachovali si některé své zvyky a slova, která znějí po celých Karpatech - polana, bača, salaš, vatra, brynza atd.

Svou cestu za poznáváním Valašska zahájíme ve Frenštátě pod Radhoštěm, starobylém městě založeném v roce 1299. Je zde řada památek hlavně z období baroka. V roce 1884 zde byl založen 1. český turistický spolek Pohorská jednota Radhošt, který v oblasti Beskyd vystavěl řadu horských chat a útulen. Nejznámější z nich nalezneme na Pustevnách, kam se dostaneme po červené a pak po modré značce. Nalezneme zde malebné dřevěné stavby z konce minulého století.

Pokračujeme po modré okolo sochy boha Radegasta až na vrchol Radhoště, údajného kultovního místa starých Slovanů. Po zhlédnutí dřevěné poutní kaple sv. Cyrila a Metoděje se vrátíme asi kilometr a odbočíme po zelené značce doprava na Dolní Bečvu a Rožnov pod Radhoštěm. Cestou míjíme typické horské usedlosti roztroušené ve svahu.

V Rožnově se konečně dočkáme slíbených frgá-lů. jedná se o valašské koláče a jsou k dostání ve valašské hospodě v městské části skanzenu. Po vydatném posůení si můžeme prohlédnout i zbývající části muzea v přírodě.

'k 'k 'k

Valašsko, jak každý jistě ví, je krajina v Besky-dech. Jak ale přišla ke svému jménu? Asi od 12. stol.

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

a) Vinnetou

b) Joseph

c) Geronimo

170 g divoké černé rýže (lze nahradit běžnou rýží), po 1/4 lžičky tymiánu a bazalky, 2/2 lžičky soli, 3/4 l drůbežího vývaru, 500 g hub, 1 cibule, 50 g másla, na špičku nože bílého pepře, 2 lžíce nasekané petrželky.

Rýži vypereme pod tekoucí vodou, dáme se solí, kořením a drůbežím vývarem do hrnce a přikrytou přivedeme k varu. Snížíme teplotu a necháme 40 minut dusit (bílou rýži jen 20 minut). Troubu předehřejeme na 180 stupňů. Houby očistíme a omyjeme. Velké houby nakrájíme na plátky a malé jen přepůlíme. Cibuli oloupeme a nakrájíme na kostky. Ve velké ohnivzdorné formě rozpustíme máslo, kostky cibule opečeme dozlatova, přidáme houby a za stálého míchání opékáme, dokud se nezbarví. Houby osolíme a opepříme. Dovařenou rýži smícháme se zbylým drůbežím vývarem a přimícháme k houbám, formu uzavřeme a pokrm necháme v troubě 10 až 20 minut propéci. Jídlo před podáváním posypeme nasekanou petrželkou.

1. Jedno z historicky největších indiánských seskupení, které vytvořily kmeny Huronů, konfederace Wyandott, bylo nelítostně zlikvidováno tak, že přežilo jen tři sta lidí:

c) alkoholem, pašovaným na její území lovci kožešinové zvěře Společnosti Hudso-nova zálivu

2. Tekumseh (1768-1813), významný představitel odporu proti Američanům, postavil indiánskou armádu a bojoval na straně Angličanů ve válce roku 1812. Byl náčelníkem:

3. Roku 1829 se narodil nej významnější náčelník Apačů, který nepřetržitě válčil s Američany (pro armádu to znamenalo vůbec nejnákladnější a nejdelší válku proti Indiánům), až do roku 1886, kdy se vzdal se 16 muži 5 000 vojákům. (Zemřel v roce 1909.) Byl to:

4. Za nejsprostší zločin v dějinách Ameriky byl vládou USA označován masakr 450 indiánských starců, žen a dětí při jednání u Fort Lyonu v Coloradu, a to již po tom, kdy byla Indiánům přislíbena ochrana armády. Tohoto činu se dopustil roku:

5. Indiánské pověry vedly ke krutým porážkám jako například v roce 1874 u Adobe Walls, při níž 28 lovců bizonů zvítězilo nad přesilou 700 rudochů. Indiáni uvěřili svému medicinmanovi a jeho obřadu nesmrtelnosti, který se nazýval:

6. Tatanka Yotanka (1834-1890), hlavní medicinman a náčelník Siouxů Hunkpapů, byl strůjcem vítězství nad generálem Custerem a později vystupoval ve slavném divadle Buffallo Billa „Wild West Show". Byl znám pod jménem:

7. Vzpoura Komančů, Arapahů a Kiowů pod vedením polovičního bělocha Quannaha Parkera vrcholí bitvou na Červené řece a je potlačena generálem Sheridanem tak, že Indiánům nechal postřílet 1 000 koní. Stalo se to roku 1875 na území:

lO.Nejvyšší soud USA rozhoduje, že Indiáni jsou „cizího původu" a nemohou se tudíž stát americkými občany:

b) 4. července 1779 (zrušeno po ozbrojené vzpouře Siouxů u vesnice Wounded Knee r. 1973, sledované v TV celým světem)

SURVIVAL TIP

SRPEN je snad nejvoňavější měsíc léta, ale také zároveň měsíc, kdy přestávají zpívat ptáci a už jen tak tiše vykládají, jako by byl srpen měsíc predátorů. Mizí i většina známých motýlů a včely sají z květů jako šílené, protože vědí, že je to už málem naposled. Tráva a listy rostlin žloutnou a začíná padat listí stromů. Na lidi padá tíseň, že léto je za námi, a s přicházejícím podzimem lidé čují příchod nepříjemných věcí. Proto je v srpnu zvýšené množství sebevražd a vražd, ale zároveň se lidé v tomto měsíci horečně seznamují, zamilovávají a velmi urputně se právě v tomto měsíci snaží rozmnožit, a to i bez manželského požehnání, protože nechtějí být v přicházejících zimních měsících sami, a jak známo, sex je nejlevnější a přitom daleko lepší zábava než všechny naše televizní programy. Když vyrazíte za milováním do přírody, zjistíte, že všechna pole, meze a louky jsou bohatě zarostlé dozrávajícím plevelem penízkem rolním, a právě o něm chci mluvit. Na zoraných polích ještě pozdě na podzim, když už je všechno uvadlé, vyroste a vrátí vám zeleň. Rozmnožuje se úžasně, protože má velké množství semen, která připomínají mák a také se jako mák používají. V Africe, na Balkáně a v Asii penízek používají jako koření téměř do všeho. Celou zelenou rostlinu potom jako pikantní přísadu do salátů, nálevů a tučných či moučných jídel. Má totiž, stejně jako semeno, pepřoředkvičko-vou chuť. Vyrábí se z něho olej, především jedlý, ale i pro technické účely, a semena i olej se používají v Africe na promazávání těch uměleckých účesů na celý rok, jako afrodiziakum a lék proti rakovině. Penízek má ještě jednu kouzelnou vlastnost. Když jeho semeny budete krmit slepice, jejich vajíčka budou mít zelený žloutek. Vejce se tím neznehodnotí, jen místo žloutku budou mít prostě zelouněk. Takové kraslice zevnitř.

Penízek je skoro nepostradatelným kořením při přípravě beraního, ovčího a kozího masa. Stlučeme v hmoždíři stejné množství penízku, rozmarýnu a černého koření, kotlety nebo steak potřeme olejem, osolíme a po obou stranách koření dobře vetřeme, tedy spíše vtlačíme do masa, aby do něj přešla vůně, a z každé strany tak tři minuty grilujeme.

Penízek je v mnoha zemích na Západě vyhledávané koření nebo lék a vy tady do něj ani nekopnete, a pokud si ho tam budete chtít koupit, vyjde vás to klidně na nájem malého bytu. Rostlinu penízku stáhněte mezi prsty, z dlaně odfoukněte průsvitné obaly semeníku a budete překvapeni, kolik semen vám na dlani zůstane. Teď vám poradím, jak si udělat prima peěenáěe, protože toho mám moc rád, a nakonec jsem přišel na to, jak ho mám nejradši. Vezměte sledě nebo jakoukoliv jinou menší rybu, vykostěte ji, pokapejte citronem nebo octem a nechte odležet. Pak rozemelete semínka penízku, čím víc tím lépe, nic nepokazíte, a těmi potom dobře rybu okořeníte, osolíte a posypete směle pálivou paprikou nebo chilli kořením. Rybu potom obalíte v těstíčku z pšeničné mouky, droždí, sójové mouky a pistáciových strouhaných oříšků a po obou stranách dobře opečete. Pečenou rybu potom dáte do nálevu z vinného octa, vody, cukru, trochy soli a Glu-tasolu, opět přidáte, tentokrát celá, semínka penízku, hořčičná semínka, celý pepř, nové koření, pokrájenou mrkev a cibuli, bobkový list, přidáme na oleji osmaženou cibuli a stroužek česneku i s olejem, nějakou houbu, zaplombujeme a zavaříme. Myslím, že se nebudete sanovat, až to ochutnáte. Japonci vyrábějí zvláštní jídlo, které se jmenuje amasake. Dělají ho různě, z různých věcí. Je velmi zdravé, ale jeho příprava trvá půl dne. Ale lidé stejně nemají většinou do čeho píchnout, tak je lepší vařit, než se hádat nebo udávat.

Necháte naklíčit 150 g pšenice. Pak uvaříte 400 g pšenice. Pak uvaříte 400 g rýže nebo pohanky. Těsně před dovařením umelete na masovém strojku naklíčenou pšenici a přidáte ji do nádoby s rýží. Zapokličkujete ji, zabalíte do deky a potom ji dáte pod peřinu. Než tak učiníte, promícháte směs se semeny penízku. Po šesti až deseti hodinách amasake vyndáte a dáte zase vařit, abyste zastavili kvasící proces a směs nezkysla. Naopak kdybyste zpod peřiny amasake vytáhli brzy, nebylo by sladké. Jí se samotné nebo s čokoládou, ovocem, v Africe s kokosem, ale i s masem.

C I I; V I W I C

TIP NA ČUNDR

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

2. Kořeny tohoto hudebního stylu přivezli do Ameriky:

4. Historicky zcela prvotním instrumentem countryové hudby je:

SURVIVAL TIP

£• I; I* I W

TIP NA ČUNDR

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

SURVIVAL TIP