byl popraven v Charlestonu John Brown. je zastřelen indiánskou policií Sedící býk. se sedm jižních států odtrhlo od USA.

obsazuje státní milice pevnost Fort Moultrie v Jižní Karolíně a tím vzniká podnět k občanské válce Jihu proti Severu.

zahájí vojáci palbu na 350 Siouxů pod vedením náčelníka Velká stopa u Wounded Knee a tímto masakrem skončily indiánské války.

V údolí Sacramenta dlouho vytrvale pršelo. Severní rameno vystoupilo z břehů a Chřestýši potok se nedal přebrodit. Cestu do Simpson Baru vyznačovaly strhané potahy a hromové kletí. Odříznutý a nepřístupný, vystavený lijákům a urousaný, bičovaný vichřicí tulil se Simpson Bar o vánočním předvečeru roku 1862 jako vlaštovčí hnízdo ke skalní hraně pod rozeklaným vrcholem Tabulové hory a třásl se v bouři.

Nad osadu se snesla noc a několik světel probleskovalo z oken chat po obou stranách cesty. Bud jak buď, všichni seděli toho večera v tupé netečnosti, zplozené zahálkou a nedostatkem vzruchu. Ani náhlé zašplouchání kopyt v blátě přede dveřmi je nevzrušilo. Jenom Dick Bullen přestal vyškrabovat dýmku a zdvihl hlavu, ale nikdo druhý ze shromážděné skupiny neprojevil o vstupujícího člověka zájem.

Byla to postava s touto společností důvěrná a v Simpson Baru známá pod jménem Starej, muž asi padesátiletý, ale s pletí dosud svěží. Zvesela pleskl nejbližšího muže po rameni a zprudka se posadil na volnou židli. „Truchlivěj nečas, co?" dopověděl ještě, ted už pohroužen do převládající nálady. „Hromský dílo, na hezkou dobu po výdělku ani pára! Á Vánoce, zejt-ra máme Boží hod... Tedka máme Stědrej

večer... Víte, mládenci, tak jsem si pomyslel, že byste třeba měli chuť zajít se mnou dneska večer k nám a dopřát si dokola slzu..."

„No, snad by to šlo," odpověděl Tom Flynn maličko oživeně. „Ale co tvoje žena, Starej? Co ta tomu řekne?"

Ještě než mohl Starej odpovědět, Pepík Dim-mick prohodil velice upřímně s vědomím, že první žena mu utekla s nějakým obšourníkem a nenechala po sobě nic než syna, že „tadle žena je jen druhá žena, dům přece patří Starýmu, a že kdyby šlo o jeho rodinu a dům, pozval by si, koho si sám uráčí..."

„To je ono," mínil Starej, „o to žádná starost, je to můj barák, těmahle rukama jsem ho postavil, každou jednotlivou kládu, jen se tyhle ženy nebojte, hoši!" Tajně se spoléhal na povznášející vliv alkoholu, že ho v případě nebezpečí podpoří.

Dick se zdvihl, protáhl se se slovy: „Tak jsem pro. Jdi napřed, Starej, jde se," a se svým příznačným zavýsknutím vyrazil do noci a jak procházel místností, sebral z krbu planoucí větev.

Noc byla temná jako smola. První náraz větru zhasil příležitostné pochodně a potom už jenom zář žhavých uhlíků tančila a poskakovala tmou jako opilé bludičky a ukazovala jim, kde se ocitají. Cesta vedla Borovým kaňonem, na jehož vrcholu se zarývala do příkré stráně rozložitá a nízká, kůrou pokrytá chata. „Snad byste měli počkat chvilku tady, já se zatím kouknu, jestli je doma všechno jaksepatří," řekl Starej navenek bezstarostně. Pokyn byl velkomyslně uznán, dveře se otevřely a opět se za hostitelem zavřely, a skupina hostů se opírala zády o stěny, choulila se pod okrajem střechy, čekala a naslouchala.

„Počítám, že mu prorazila lebku hned první šupou!" „Schovala ho do průkopu a zasypala ho tam, jak to tak vypadá-" „Porazila ho a teď na něm sedí." „Nejspíš si chystá něco vařícího a chrstne to na nás, postavte se hezky dál ode dveří, mládenci!" Klika právě cvakla, dveře se zvolna otevřely a něčí hlas je zval: „Pojďte dovnitř z toho mokra!"

Ten hlas nebyl ani Starého, ani jeho manželky. Byl to hlas hošíka, jehož tenká fistulka se lámala nepřirozeně zdrsnělými tóny, jak se někdy objevují u dětí toulavých nebo předčasně dospívajících. Vyhlédla na ně tvář malého chlapce, přes ramena měl hošík přehozenou pokrývku a vůbec nebylo vidět, že právě vstal z postele. „Pojďte dál," opakoval, „a nedělejte rámus. Starej hovoří tady vedle s novou mámou," vysvětloval a ukázal na sousední místnost, odkud bylo slyšet hlas jeho otce ve vyčítavé tónině. Vešli a sesedli se okolo dlouhého stolu z hrubých prken. Honzík potom odešel k polici, přinesl odtud několik věcí a kladl je na stůl. „Tady je kořalka. A sušenky. A uzenáče. Taky sejra." Z posledního si kousek ukousl. „A cukr." Lízl si ze špinavé malé dlaně. „A tabák. Jsou tam na polici taky sušený jabka, ty ale rád nemám.

Nadýmají. Tady to máte," uzavíral, „dejte se do toho a vůbec se nestrachujte. Mně ta máma nevadí. Není přece moje. Tak nashle!"

„Hej, Honzíku! Snad bys už nešel na kutě, chlapče?" oslovil ho Dick. „Copak to?"

Rozhostilo se rozpačité mlčení. Dívali se jeden na druhého a do ohně. Přesto že lahůdky před nimi rozložené dráždily chutě, zdálo se, že začnou znovu propadat malomyslné skleslosti, když k nim najednou dolehl odvedle neopatrně zesílený hlas Starého. „Ovšemže je to banda línejch ožralů a pobudů a tenhleten Dick Bullen je ze všech největší mizera. Neměl špetku rozumu, drát se mi do chalupy, když v ní mám nemoc a nikde nic k jídlu. Co jinýho můžeš čekat od týdle chátry, co se potlouká tady na Baru?" Dveře zadního vchodu se náhle prudce přibouchly. Okamžik nato se objevil Starý a v blažené neznalosti, proč se jeho hosté culí, se dobrácky usmíval. „Mou starou napadlo, že by si mohla odskočit k sousedce na návštěvu," vykládal a netušil, proč má kolem sebe jen poťouchlé úsměvy, a usedl za stůl.

Dost zvláštní, že bylo zapotřebí zrovna takové nemilé příhody, aby se odlevilo stístě-nosti, jež se začala společnosti zmocňovat, aby se její přirozená bujarost navrátila zároveň s hostitelem. Večer se protáhl do noci, rozprávky se vyznačovaly stejnou duševní povzneseností, jíž se vyznačují podobná shromáždění osob za okolností příznivějších. Žádné sklenice se ne-rozbíjely, nevyskytovaly se zde, žádná kořalka se zbytečně nebryndala po podlaze nebo po stole, neboť zboží bylo pomálu. Již skoro o půlnoci byla zábava přerušena. „Tiše," řekl Dick Bullen a zvedl ruku. Z přilehlého pokojíku bylo slyšet nedůtklivý hlas Honzíkův: „Auvej, tati, auvej!"

Starý vyskočil a zmizel v pokojíčku. Za chvilku se objevil. „To loupání v zádech ho zas ošklivě popadlo," vysvětloval, „potřebuje namazat." Zdvihl demižon pálenky a zatřásl jím. Byl prázdný. Dick Bullen postavil na stůl svůj plechový pohárek a rozpačitě se usmál. Druzí učinili totéž. Starý prozkoumal obsah plecháčků a řekl s nadějí: „Počítám, že to postačí, nepotřebuje tak moc. Vy se ještě bavte, hned se vrátím." Dveře za sebou zavřel neúplně. „No tak, synku, kdepak tě to bolí nejvíc?" bylo slyšet jasně rozmluvu.

„Některou chvíli tady nahoře a některou tuhle vespod..." Ticho jaksi vyznačovalo pilné mazání. Až se ozval Honzík: „Máte vedle dobrou zábavu, tati?"

„Jsou Vánoce, vid? Co je to vůbec? Máma říká, že všude jinde, jenom tady ne, chodí Ježíšek, není to běloch, víš, něco jako Číňan, přej se spouští komínem a naděluje dětem věci do punčochy... Todle mi chtěla máma nakukat. Pozor, tati, tam to nemaž, tam to není bolavý... To si jenom máma vymyslela, viď, jenom aby nás

dožírala, viď? Tam ne... Auvej, tati!" Ve velkém tichu, jež zalehlo dům, zněl jasně šum blízkých borovic a křápot krůpějí z jehličí. „Pomalu, tati, lepší se to. Copak dělají vedle?"

Starý pootevřel víc dveře a zamžoural do světnice. „Sázejí se o něco, na stůl dali pár stří-brňáků, dali se asi do hry."

„Taky bych si přišed a zahrál, jenomže ke hře musí bejt to samý štěstí, jako když kopeš pro zlatou žílu, ale s těma Vánocema je to divný, vid? Tak to bude stačit, tati, už to nebolí jako prve, teď mě pořádně zabal do tý deky," bylo slyšet Honzíka, „a drž mě chvíli za ruku, tati!"

Tiché zaklepání na dveře. Dick Bullen vstrčil hlavu do pokojíčku, kývl jen hostiteli „dobrou noc" a zmizel. Starý by byl vyšel za ním, kdyby ho synova ruka, teď již nevědomky, nedržela dosud za rukáv.

Zatím Dick Bullen za sebou zavřel dveře a stanul tam mezi svými druhy. „Připraven?" ptal se ho Staples. „Připraven," odvětil Dick, „kolik je hodin?" „Dvanáct pryč," dostal odpověď, „dokážeš to? Skoro čtyřicet mil cesty, tam a zpátky." „I ba," odpověděl Dick úsečně, „kde je kobyla?" „Bili a Jack ji držej na křižovatce." Byla to klisna, na pohled nijak hezká. V jejích zpola slepých očích, v přečnívajícím dolním pysku, v hastroší barvě - nikde nic než ošklivost, zloba a jméno Jovita.

„Tak teď," řekl Staples, „ustupte od zadních, hoši, a ty vzhůru, do sedla! Hned prvním hmatem popadni hřívu a koukej, abys dostal i druhou nohu do třmene. Hotovo!"

Vyšvihnutí, rachot zápasu, skok, zběsilý útěk pomocníků, zakroužení poletujících kopyt, dva toporné poskoky, pod nimiž se země otřásala, prudké a zvonivé zásahy ostruh, rozběh a potom už jen Dickův hlas odněkud ze tmy: „Dobrý je to!" Výšplech z louže, jiskra ze skalní hrany v cestě, cvakot kopyt na křemenitém průkopu a Dick byl ten tam.

Byla jedna hodina, a dostal se teprve na Chřestýši kopec. Neboť za tu chvíli mu Jovita předvedla všechny své nectnosti a ukázala celou svou škálu zla. Třikrát zahrála klopýtnutí. Dvakrát vystrčila klabonosou hlavu dopředu rovnou s otěžemi, a nedbajíc udidla ani ostruh, bezhlavě vyrazila cestou necestou. Dvakrát se vzepjala tak, že přepadla na záda. A dvakrát čiperný Dick unikl poranění a dostal se do sedla, dřív než ona znovu na své hříšné nohy. V příštím okamžiku cákala kopyty na zaplaveném břehu rozvodněného Chřestýšího potoka a jak Dick očekával, prudkost rozběhu klisně znemožnila jančit a ubočit, a tak ji pevně sevřel k mohutnému skoku, který je vrhl do samého středu prudkého proudu. Po několika okamžicích kopání, brodění a plavání Dick zhluboka vydechl na protějším břehu.

Ve dvě hodiny míjel Červenou horu a začal sestupovat do roviny. Ještě jednou vyhodila, ale to byla spíš už jen síla zvyku. Jednou jančila leknutím, ale to zavinila čerstvě obílená modlitebna na křižovatce okresní silnice. Výmoly, strouhy, náplavy štěrku, vyšlehnuté drny z trávy ubíhaly dozadu pod jejími klusajícími kopyty. Začala nepříjemně páchnout, jednou dvakrát odkašlala, ale síla ani rychlost klisny neochabovaly. O půl třetí se Dick vzpřímil v třmenech a pronikavě výskl. Protrženými mračny zajiskřily hvězdy a před ním se z roviny zdvíhaly dvě věže, vlajkový stožár a nepravidelné obrysy černých staveb.

Čo proběhlo té noci v Tuttlevillu, nepatří přesně vzato do tohoto vyprávění, dlužno však zaznamenat, že v některých hospodách a hernách se dosud svítilo, těm se však Dick vyhnul, i když odtud vyběhly děvky a lákaly ho, a zastavil u několika zavřených krámů, neodbytným klepáním a rozvážným pokřikem vytáhl majitele z postelí, přiměl je otevřít sklad a ukázat zboží. Někde ho vítali klením, častěji však se zájmem a starostlivostí, co potřebuje, a každá návštěva bez výjimky končila přípitkem. Než se tato zábava skončila, byly tři hodiny a Dick se vracel s malým nepromokavým gumovým vakem na zádech. Skočil do sedla a uháněl opuštěnou ulicí na širou pláň, kde za ním světla, černé obrysy domů, věže i vlajkový stožár brzy zapadly zpět do země a zmizely v dáli.

Vichřice se utišila, vzduch byl teď štiplavý a chladný, obrysy okolních znaků krajiny viditelné, bylo však půl páté, než se Dick dostal k modlitebně a dal se do příkrého stoupání, v jehož mazlavém blátě se Jovita každým krokem bořila až po kotníky. Za další půlhodinu bude Dick u potoka. Zlehka spustil klisně otěže na šíji, zamlaskal a dal se do zpěvu. Náhle Jovita s úlekem odskočila, že by méně zkušeného jezdce vyhodila ze sedla. Na otěž se jí zavěsila postava, a současně se vpředu na cestě vynořil ze stínů kůň a jezdec. „Ruce vzhůru!" houkl povel přízrak zároveň s kletbou. Dick cítil, jak se pod ním klisna zachvěla, roztřásla se a jako by se do země propadala.

„Uhni, Jacku Simpsone, poznal jsem tě, ty lupiči zlodějská zatracená! Z cesty, nebo -" Vetu nedopověděl. Jovita se vymrštila rovnou vzhůru strašlivým skokem, jediným škubnutím zlé hlavy chlapa od uzdy odhodila a s vražednou zlobou se útokem vrhla na překážku před sebou. Zaklení, výstřel, kůň i lupič se váleli na cestě a v mžiku byla Jovita o sto yardů dál. Ale výtečná pravá paže jezdce, proražená kulí z revolveru, mu visela bezvládně po boku. Aniž zpomalil běh koně, přendal si otěže do levé ruky, uháněl k Chřestýšímu potoku, jenže teď už se Jovitě krátil dech přerývanými vzdechy, Dick už neseděl v sedle docela pevně a obloha -byla jasnější a jasnější. Donutil se otevřít oči, odhodil kabát, revolver, vysoké boty a sedlo, sevřel obnažené boky Jovity obnaženými koleny a s výkřikem se vrhl do žlutých vod dravého proudu.

Starý sebou trhl v posteli. Oheň v krbu vyhasl, svíčka ve velké světnici doblikávala v jím-

ce svícnu a někdo klepal na dveře. Otevřel, ale s výkřikem couvl před zmáčenou polonahou postavou, vrávorající ve dveřích.

„I kuš, blázne stará! Dej mi hlt pálenky, ale honem!" Zapotácel se, zachytil se kliky a Starému pokynul. „Tady v tom sáčku je něco pro Honzíka. Sundej to. Já už nemůžu."

Starý rozbaloval rozechvělými prsty. V sáčku bylo jen několik chudičkých hraček, ale až běda laciných a primitivních, samo nebe ví, ale ' s pestrým nátěrem a zářivým pozlátkem.

„Seber to, Starej, dej mu to do punčochy a řekni mu - řekni mu, však ty víš - podrž mě, Starej —" Starý zachytil a podepřel postavu už už klesající. „Řekni mu," pravil Dick, „že k němu přišel Ježíšek."

Rozbřesk hlavního svátku vánočního přicházel zvolna hned za rozedraným a postřeleným mužem a dotkl se dalekých vrcholků hor růžovým teplem lidské lásky. A s takovou něhou se jitro zahledělo na Simpson Bar, že celé pohoří, jakoby přistiženo při šlechetném skutku, zardě-lo se až k obloze.

TIP NA ČUNDR

Pokud se v rámci obecného předvánočního šílení rozhodnete navštívit matičku Prahu a strávit zde o něco víc než půlden nákupem dárků, doporučujeme navštívit místa známá z našich nejstarších dějin. V Praze samé je to především staroslavný Vyšehrad, který pověsti označují jako sídlo bájných českých knížat, přestože to vědci slyší neradi. Nejstarší sídla Přemyslovců se totiž nacházejí mimo Prahu.

Z Kralup nad Vltavou, kam se z Prahy dostanete vlakem, vyrazíte po červené značce na Budeč. Toto hradiště bylo vybudováno kolem roku 800, později se stalo jedním z opěrných bodů kmene Cechů. Rotunda sv. Petra a Pavla je nejstarší dochovanou stavbou na našem území. Tradice říká, že na Budči bývala první škola, ve které se učil i sv. Václav. Pokračujte po červené až na Okoř, hrad z poloviny 14. století, založený měšíanem Františkem Rokycan-ským. Z Okoře se už po modré značce dostanete do vsi Únětice, známé podle archeologických nálezů ze starší doby bronzové. Za vsí u Trojanova mlýna odbočte doleva na pěšinu do stráně. Zde vedla cesta z Prahy na Levý Hradec. Po ní dorazíte do Žalova.

Toto hradisko vystavěli Cechové v polovině 9. století. Pověsti praví, že si ho oblíbil kníže Neklaň a ukrýval se v něm, když vojevůdce Tyr, převlečený do knížecích šatů, porazil nedaleko na Turském poli luckého knížete Vladislava. Hradisko bylo sídlo knížete Bořivoje I. a jeho manželky sv. Ludmily. Načas se stalo dokonce střediskem českého kmene. Z Boři

vojova kostela, vysvěceného samotným Metodějem, zůstaly do našich dob pouze základy. Z hradiska sestupte do údolí Vltavy a proti proudu se dostanete do Roztok na nádraží, odkud jezdí každou chvíli vlak do Prahy, kde si můžete dokoupit Ježíška.

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

Ryba z Montany

Losos, větší pstruh nebo jiná dravá ryba, 1 větší cibide, 100 g másla, sůl, pepř.

Rybu vykucháme, omyjeme a odstraníme ploutve. Hřbet ryby nakrojíme ostrým nožem a v pravidelných mezerách do otvoru vložíme plátky cibule. Rybu dále osolíme, opepříme a potřeme silně máslem, kterým nešetříme. Vložíme ji do pekáče a pečeme v horké troubě asi půl hodiny. Při pečení rybu občas poléváme vzniklou šťávou. Pokud ji připravujeme na pánvi, postupujeme opatrněji a nádobu raději opatříme poklopem. Podáváme s bílým chlebem (vekou) nebo vařeným bramborem.

S URVI VAL TIP

PROSINEC je největší děvka ze všech měsíců. Nabídne vám to nejlepší i nejzavrženíhodnější. Má například nejkratší dny a nejdelší noci. Pokud máte každý den jinou dívku, je to fajn, pokud máte jen tu jednu už deset let, je to peklo. Příjemnou změnou je Mikuláš, protože to člověk dostane do punčochy ledacos na zub, mně tam otec dával od čtrnácti let k hašlerkám i prezervativ, a to neměl o AIDS ani tušení. Vůbec o mně naši měli divnou představu. Když mi bylo třiatřicet a jel jsem do Turecka, tak si otec pozval na pomoc herce Josefa Bartůňka, který hrál u Buriana a projel s legiemi, spíš prošavloval, celý svět a přes Japonsko se vrátil domů. No a ten si sedl vedle mne a vážně mě začal varovat před ženskými v Turecku, protože ony jdou třeba i za pěkné knoflíky a mstí se chlapům tím, že je nakazí syfilisem, a ten tam mají všechny, protože se mezi sebou domluvily, a on to dobře ví, protože tam byl ve dvacátém čtvrtém. Daroval mimochodem otci šavli, která byla samý zub, a vždycky když se trochu napil, dělal s ní volnou spartakiádní sestavu a říkal: „Hoši, co zub, to rudoarmějská hlava." Jednou se zbláznil, přestal kouřit a umřel na rakovinu. Poměrně nedávno jsem dělal Mikuláše-profíka, protože se při tom člověk pěkně naleje, než obejde všechny známé, a nakonec jsem skončil v posteli s miminkem, které jsem jako kluk vozil, abych mohl šmírovat jeho maminku. No a to miminko dnes dělá manekýnu a má prsa, že i ta nejmenší blů-zička jí stojí strašný prachy, protože potřebuje hrozně moc látky. No a když mi tam předváděla, co všechno mají děvčata ráda, zničehonic se začala smát a řekla: „Možná se mi budeš, Jirko, smát, ale víš, že když jsem byla malá holka, myslela jsem si, že seš doopravdy starej?" No a já nasával hebkost jejího těla a vůni kdoulí, které maminka dávala vždycky v prosinci na mísy po celém bytě a do prádla, aby Vánoce nevoněly jen těmi pitomými vanilkovými rohlíčky. No a kdoule je ovoce, na které si můžeme v prosinci vyrazit, protože visí na stromech v parcích, nebo u plotu na chatách a nikdo ho nejí, protože je tuhé jak kámen a chlupaté a nikdo neví, co s ním, a to jsou sami proti sobě, jako lidi už většinou jsou. Vím to podle sebe. Aroma - vůně je obsaženo ve slupce, proto se plody při úpravě nelou-pají. Kdoule, jako ovoce, je ve světě využívána na želé, džemy, zavařeniny, parfémy, likéry a lihoviny. Dělá se z ní i víno, a dokonce i pivo, no v Africe, tam udělají pivo klidně

i ze souseda. U nás kdoule nikdo nejí, protože nám přijdou na chuť jako dřevo, někteří tvrdí, že lípa je k jídlu lepší. Souhlasí, syrové jsou nepoživatelné, ale pečené, smažené, dušené a vařené se dají využívat v kuchyni na nesčetné způsoby. Především k pečení, v mletých masech, jídlech á la lečo, polévkách a omáčkách. Silně vonící květy se dávají do polštářků, jako přísada do čajů a tabáku, na Kavkaze dělají z kdoulí vynikající slivovici. Kdoule je kromě jiného úplná všeobecná nemocnice v jednom plodu. Dužnina léčí rozpraskanou, omrzlou nebo velmi popálenou kůži. Léčí opary, opruzeniny, bolavé prsní bradavky, lupenku a upevňuje ňadra, navíc je provoní. Nemocí a úrazů, které léčí kdoule, jsou stovky.

Víc receptů na úpravu kdoulí bude v připravované kuchařce v Rodokapsu, ale teď řekněme jen základní, co vůbec s nimi dělat.

Zralé kdoule před použitím dobře umyjeme, zbavíme chlupů a prachu. Neloupeme! Kdoulový rosol či sirup uděláme tak, že nakrájené kdoule zalijeme stejným množstvím vody a vaříme. Když změknou, vývar přefiltrujeme a šťávu necháme odstát do druhého dne. Ze zbytku vymačkané dřeně můžeme udělat pastu. Jinak, když chcete udělat rosol, se dává na jeden litr šťávy 300 g cukru a vaří se do zrosolovatění. Kdoulový sirup či rosol mají nádhernou červenou barvu a omamnou vůni.

Šejkova pochoutka -120g sušených kdoulí, jeřabin, meruněk, broskví a švestek zalijeme studenou vodou a po nabobtnání scedíme a pokrájíme. Do osoleného vařícího mléka vmícháme krupici a za stálého míchání vytvoříme hustou kaši, takzvanou mafiánskou bažinu. Mezitím rozetřeme máslo s tvarohem a žloutky, to všechno smícháme s kaší a nakonec ještě vmixujeme ušlehané bílky a cukr. Střídavě vrstvíme kaši a ovoce a nezapomeňte, že nakonec musí být kaše. Pudink vaříme 40 minut pod pokličkou a mějte na paměti, že strašně nabyde, tak nádobu naplňte jen do tří čtvrtin. Podává se politý čokoládou a s kompotovaným ovocem, které je v pudinku.

Super jsou také fazolky s kdoulemi a kedlubny, které dělala má maminka. Byla krásná, jako kdyby se koupala v moruších, a voněla těmi kdoulemi a já po ní zdědil černé stránky duše. Hezké Vánoce.

WESTERNOVÁ ROČENKA RODOKAPSU

Napsali a sestavili Zdeněk Pošíval, Ivan Šmiták a Jiří Zeman.

Obálka a ilustrace: Milan Fibiger Šéfredaktor: Ivan Doležal.

Redakce: Dana Kavalecová (grafická úprava), Petra Jodasová (graf. úprava obálky).

Vydává: IŽ, s. r. o.. Václavské nám. 36, 110 00 Praha 1.

Adresa redakce: Ivan Doležal, RODOKAPS, poste restante, 110 00 Praha 1.

Tiskne MÍR, a. s.. Přátelství 986, 101 00 Praha 10-Uhříněves.

Rozšiřují PNS, a. s., a další distributoři. Informace o předplatném podá a objednávky přijímá každá administrace PNS, doručovatel tisku a předplatitelské středisko. Objednávky do zahraničí vyřizuje PNS, a. s., administrace vývozu tisku, Hvožďanská 5-7, 148 31 Praha 4. Ve Slovenské republice rozšiřují PNS, a. s., a Mediaprint KAPA.

Nevyžádané rukopisy se vracejí jen velice liknavě.

Doporučená cena: 38,00 + 1,90 DPH = 39,90 Kč Mimořádné číslo vyšlo v listopadu 1997.

Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s. p., Odštěpným závodem Praha, č. j. nov 5354/95 ze dne 24. 7. 1995.

ISSN 0862-7355. Za obsah inzerátů odpovídá inzerent.

I> I; O £ I 10 I c

TIP NA ČUNDR

Z KUCHYNĚ DIVOKÉHO ZÁPADU

Ryba z Montany

S URVI VAL TIP