Divousové

Rodina Roháčů žila na okraji vesnice. Byli velmi bohatí, měli vždy

nejlepší úrodu, ale byli velmi lakomí. S nikým se nebavili, nikoho

nenavštěvovali a nikdo také nenavštěvoval je. Proto jim říkali

Divousové.

Manžel Roháčové zemřel těsně po tom, co se jim narodil druhý syn. Není

také divu. Šedesátiletý vdovec si bral patnáctiletou dívku z rodiny jen

proto, aby jeho majetek nepřišel po smrti do cizích rukou. Roháčová tedy

vychovávala syny sama.

Už jako malým jim zakazovala hrát si s ostatními dětmi ve vesnici.

Tobiášovi to nevadilo, byl s matkou ve všem za jedno, ale Haštala to

velmi mrzelo. Postupem času také matka s Tobiášem o všem rozhodovali a

Haštal beze slova plnil jejich rozkazy.

Když byla jednou bouře, která zkalila vodu, poslala Roháčová Haštala k

tůni, kde snad voda ještě zkalená nebyla. Tam potkal velmi nešťastnou

dívku - Vojtěšku od Ostrých, které se zatoulala nejlepší dojnice.

Neváhal, postil konve, našel kozu a dovedl ji k Vojtěšce. Poté se u tůně

vídali každý den. Haštal skoro nemluvil, ale dívka ho svými slovy vždy

potěšila.

Až jednou ho Vojtěška pozvala k muzice a v tu chvíli jako blesk utekl a

ona na něj jen marně čekala. Myslela si, že se bojí jít na veřejnosti s

tak chudou dívkou. Když se však vrátil Haštal domů, už ho očekávali.

Měli na návštěvě bratra Roháčové i s jeho dcerou, která si měla vzít

Haštala. Pavle padl do oka spíše Tobiáš, ale to nemohla říci.

Když byl Haštal s matkou sám, řekl jí, že si Pavlu nemůže vzít. Matka

vytušila, že je to z lásky k jiné dívce, kterou teď chtěla zabít. Haštal

nechtěl prozradit její jméno a matka přemýšlela o bohatých dívkách z

vesnice, na Vojtěšku vůbec nepomyslela. Těsně před svatbou se Haštal

před matčinýma očima zastřelil, a tak si Pavla musela vzít Tobiáše.

Vojtěška se pak starala o Haštalův hrob smutna, že mu křivdila.