Log In
Or create an account -> 
Imperial Library
  • Home
  • About
  • News
  • Upload
  • Forum
  • Help
  • Login/SignUp

Index
Obálka I. Ve čtvrtek, dne 24. února roku 1842, stály na silnici, jež běží z horského okresního města Větrova dále k severu do Krkonoš, těžké selské sáně... II. Když se pozdětínský preceptor v pátek probudil, okénkem padalo do světničky prvé jitřní šero. Honem se protáhl a vyskočil. Bylo čtvrt na sedmou. Oblékl nohavice, natáhl bačkory a nad hliněnou mísou se pořádně ošplíchal... III. „Tak jste se potěšil v našem kostelíčku?“ snášejíc z půdy náruč polínek, volala paní učitelová... IV. Páni kantoři již usedli ke stolu, na němž stála notná mísa maštěných knedlíků, suchými švestkami nadívaných, když do čeledníku vklusal bělovlasý dědeček... V. Po tom prudkém větru přišla v noci odleva. Když pomocník ráno přede mší přišel do čeledníka, pravil: „Dnes tam bude teplo, taje silně, snad nám začne jaro.“... VI. V předvečeří pan kantor, hověje si u okna, pokuřoval, paní učitelová chystala uzly pro Václava do Jičína a pomocník, sedě u kuchyňského stolu, zúčastňoval se této černé hodinky.. VII. V pondělí ještě za tmy paní učitelová v klase zatopila, aby se místnost pořádně vyhřála; po sedmé hodině bylo tam jako v lázni.. VIII. úterka na středu celou noc tálo a k ránu začal drobničký, ale hustý déšť. Mlhovité mraky se vznášely nad samou vesnicí, dolík byl jich pln – jen se válely a koulely – lesy v nich byly zabaleny... IX. Srčivý déšť se změnil v novou chumelenici, Pozdětín byl kolik dní světu nadobro ztracen; z lesů po stráních se ploužily mlhové laviny a oblohy vůbec nebylo ani viděti – ne snad jasné modré klenby, ale ani těch olověných mračen – potom se vlhké kusy sněhové sypaly hustě a bez přestání... X. Když se o Mrskaný pondělek preceptor vrátil z ranní, paní učitelová přišla za ním do pokojíčka a podávala mu pěknou kraslici... XI. Pozdětínský kostel se slunil v plné záři západu. Slunce sice již skanulo do žhoucí hlubiny, ale silné proudy ohnivých paprsků sršely z jícnu pod modrou klenbou, jejíž sklon rozpálily do žlutá... XII. Adam Hejnů vyběhl z fary všecek rozjařen; oči mu svítily, tváře hořely a tahal si podsebití, jak by je chtěl uškubnout... XIII. Ve škole měli s besedou notné starosti. O povolení do Milov běžel kantor sám, protože věděl, jak s vrchním jednat. Proběhnuv tři kanceláře, jejichž zaprášená okna se v zámeckém přízemku dívala na malý park, zaťukal na poslední dveře.. XIV. Pozdětínský preceptor po té besedě nevycházel mezi lidi, ale zůstával ve své sedničce jako v klášteře. Venku bylo pochmurno; májové foukanice a plískanice vyhnaly lidi z polí a krkonošské hřbety zapudrovaly sněhem... XV. „Svět se převaluje jako lenoch na posteli!“ říkával pozdětínský pan kantor Čížek. – Za málo neděl potom, kdy patronátní zvony vyzváněly za nebožku hraběnku, kdy kostely byly plny smutné hudby, černé katafalky zahaleny do mraků kadidla, ve všech těch kostelích se slavilo nastoupení hraběte Vladimíra... XVI. „Peníze – nůž – hodinky – hůl – šátek – pikslu mám –,“ stoje nakloněn a ohmatávaje kapsy, bručel si farář... XVII. Farská Pepička byla jako v kole; starostmi nevěděla, kde jí hlava stojí, a pan farář jich ještě přidával…
  • ← Prev
  • Back
  • Next →
  • ← Prev
  • Back
  • Next →

Chief Librarian: Las Zenow <zenow@riseup.net>
Fork the source code from gitlab.

This is a mirror of the Tor onion service:
http://kx5thpx2olielkihfyo4jgjqfb7zx7wxr3sd4xzt26ochei4m6f7tayd.onion